Český Honza

V jedné vsi u řeky, v roztrhané chalupě pod skálou žila chudá

V vdova se svým synem Honzou. Tátu jim zabilo dříví v lese, ještě když Honzovi mlíčen z kalhot koukal, a tak celé dětství Honza prolopotil s mámou u sedláků. Máma pracovala, až jí v zádech praštělo, a Honzík musel pomáhat, jak dovedl a mohl.

Když už byl větší, znelíbilo se mu sloužit u selských chamtivců. Vyhrabal doma tátovu dřevorubeckou sekeru na dlouhém topůrku, obtáhl ostří na brusu, a začal jako táta chodit do lesa a živit se dřevěným chlebem. Máma sic doma potají plakala, bála se, aby Honzu nepotrefilo neštěstí jako nebožtíka tátu, ale protože z něčeho živi být museli a jí samotné už sil ubývalo, nedala před Honzou nic znát. Honza rostl a síla mu v celém těle jen kvetla. Však se za ním děvčata z devíti vesnic ohlížela, když přišel někam přes pole k muzice! Domácí chlapci sic na přespolňáka nevrazili, ale pro jeho sílu si na Honzu netroufali. A když si troufli, ukázal jim Honza, zač je toho loket! A ještě na posměch jim před muzikantskou kruchtičkou pěkně sólo zazpíval:

Já jsem tu z Ouběnic sám, já se vám šidit nedám, jednoho nebo dva, strčím vás za ňadra, třetího do nohavic, já se vás nebojím nic!"

Stalo se však jednou, že do vsi přišli císařští verbíři a sháněli vojáky do dalekých vojen. Ouběnický rychtář byl na řadě, aby dal svého mladšího syna Martina. Ale nechtělo se mu, a tak zavolal stranou kapitána od verbířů a vtiskl mu do ruky hodný pytlík dukátů. Přitom mu šeptem poradil, aby místo Martina raději vzali vdovina Honzu, z tak silného vojáka že bude mít císař pán obzvláštní radost.

Na Honzu právo neměli, protože byl chudé vdovy jediný syn a živitel. Ale cožpak měl chudák u pánů nějaké dovolání? Počkali si na Honzu, když šel navečer z lesa, a mocí ho chtěli odvést. Ale Honza se jim vytrhl, těm nejbližším vyťal nějakou za ucho a utekl. Myslel si, tím že je všechno spořádáno. Ale kapitán nějakého rekruta přivést musel, vem kde vem. I posadil verbíře do hospody a z rychtářových peněz dal nalít každému žejdlík vína na kuráž, že si pro Honzu dojdou v noci. Když padla tma, přichystali si provazy, aby mohli Honzu svázat, a s šavlemi i flintami táhli na vdovinu chalupu. Obklíčili ji nejdříve kruhem, a pak na tamborovo zabubnování začali brát stavení útokem.

Honza s mámou už spali, ten lomoz však je probudil. Máma vykoukla na zápraží, ale sotva stačila verbířům dveře před nosem přirazit Verbíři tloukli do dveří, ba i šavlemi do nich sekali, a křičeli jako diví, jen ať jim vdova otevře po dobrém, Honzovi prý stejně není pomoci. Máma se dala do pláče, že její jediné dítě svážou a seberou do vojny. Honza, jak uviděl máminy slzy, povídá:

„Ani mě nenapadne, mámo, abych šel císaři sloužit! Ostávejte tu sbohem, já uteču do světa, nějak už se tam protluču!"

„Honzíčku zlatá, vždyť oni tě zastřelí, jak jen hlavu ze dveří vystrčíš!"

„I kdepak, mámo," zasmál se Honza, „pro mě ještě kuličku neulili!" Popadl jarmaru, jedním zdvihem ji postavil přede dveře, do kterých už se verbíři sekerami vlamovali, a chystal se vyskočit oknem na tu stranu k řece. Máma celá poděšená sáhla do staré truhlice až k samému dnu, vytáhla červený tkaloun, na tom tkalounu bílou kostěnou píšťaličku, a honem ji Honzovi zavěsila kolem hrdla.

„Tu máš, Honzíčku, tu si vezmi s sebou! Dal ti ji do kolíbky jeden pocestný, co ti byl za kmotra. Až prý ti bude v životě nejhůř a nebudeš si vědět rady, máš na ni zapískat a on ti přijde poradit!"

Honza políbil mámu, píšťalku strčil za košili a hnal se k oknu. Ale vtom je verbíři sami zvenku vyrazili a kapitán s nahou šavlí v ruce skočil doprostřed světnice. Hned za ním, pěkně rozkohoutěný vínem, se vrhl tambor s bubnem. Honza hmátl po tamborovi, strhl mu buben s plecí, až tambor upadl, a než se kapitán tou svou kosinkou mohl rozpřáhnout, narazil mu Honza buben na hlavu. Nečekal, co bude dál, a jedním skokem byl z okna. Kolem chalupy číhal celý řetěz verbířů, ale Honza se přikrčil, tomu nejbližšímu podrazil nohy, a než se nadáli, vymkl se jim z kruhu a skočil do řeky.

Plaval k druhému břehu, co sil měl. Ale vyhráno ještě nebylo. Verbíři skočili na pramici, a do řeky za ním vypustili celý houf zlých ohařů a chrtů, aby se drželi Honzovi ve stopě. Honza šťastně přeplaval a vběhl do lesů, ale psí láji ze stopy setřást nemohl. Větvičky ho do obličeje švihaly, močál se mu pod nohama propadal, bahno mu až nad hlavu stříkalo, ale Honza běžel a běžel. Verbíři zůstali daleko za ním, zato chrti se mu blížili každým skokem. Už myslel, že se jim musí vzdát, neboť mu sil valem ubývalo.

Tu však najednou v lesní tmě před sebou uviděl blikat světýlko. Namířil si to rovnou k němu. Byla to nějaká chajda rozedraná, takové se i za bílého dne nejlépe vyhnout. Honza v úzkosti nahmatal dveře a těm chrtům zrovna před nosem do nich vklouzl.

Jak skočil dovnitř, viděl, že je z bláta v louži. V sednici byly kolem kamen dvě lavice, a na každé z nich chrápal jeden čert tak hlasitě, až z toho v uších zaléhalo. Ale Honza v tom svém zoufalství neměl na vybranou. Zahlídl starou učouzenou pec, jedním skokem se na ni vyškrábal a honem se schoval za staré hadry, co tam visely na bidle.

Byl nejvyšší čas. Chrti a ohaři byli v minutce za dveřmi, a že cítili Honzovu čerstvou stopu, vyli jako zběsilí a škrábali do dřeva. A z lesa už se přibližoval tartas a rámus té verbířské roty. Zaklínali se, z téhle chajdy že už jim Honza neuběhne, a když se přiblížili na dostřel, pro postrašení začali pálit z pušek do šindelové střechy. V Honzovi se dušička sesychala, protože proti takové přesile s flintami mu všechna jeho síla nebyla nic platná. I dělal to jediné, co mohl: krčil se ještě víc za čertovské hadry, a úzkostí ani nedýchal.

Jak verbíři udeřili do dveří, dole na lavici se probudil jeden čert, šmaťchavý, chlupatý a rohatý jako starý kozel. Skočil z lavice, strčil do druhého, ještě chlupatějšího, a povídá:

„Bratře, vstávej, někdo se na nás dobejvá!"

Druhý čert na to šťouchnutí taky vyskočil, vteřinku naslouchal a pak zabručel:

„Půjč mi ten plášť, bratře, cos na něm spal, já se podívám, co se venku děje!" Čert zvedl z lavice starý sametový plášť, ošoupaný a notně zválený, a přehodil si jej přes ramena. Sotva to udělal, zmizel Honzovi před očima, jako by se v zem propadl. Za chvilku byl zase zpátky, sňal plášť, a viditelnost se mu v tu ránu vrátila. Povídá druhému čertu:

„Nějaká chamraď na nás přitáhla! Mají psy a flinty, nejspíš nás chtějí vyštvat z naší chaloupky. Popadni kabelu, bratře, a dej jim co proto!"

Honza nestačil oči valit. Čert sáhl na věšák, tam visela taková stará rozdrbaná kabela, dobrá tak pro chudého vandrovního na vyžebraný chléb. Jak ji čert vzal do ruky a klepl přes ni dlaní, v tu ránu z kabely vyskočilo pět červených husarů. Tasili palaše, vzdali čertu salut a uctivě se ptali, co pán poroučí.

„Stačí těch pět, bratře?" zeptal se čert toho druhého, co byl před chvílí venku.

„I kdepak! Těch tam je dobře ke dvaceti, a ještě mají psy!"

A ten první šmajdavec začal klepat na kabelu znova a znova. Po každém klepnutí vyskočilo nových pět husarů. Zasalutovali, postavili se do řady za ty předchozí, a než bys dvacet napočítal, byla sednice najednou plná vojska. Verbíři venku nic netušili, byli přesvědčeni, že Honza je v chalupě sám, a tak prali do dveří, až třísky lítaly. Husarům, jak to viděli, šavle z pochev netrpělivostí vyskakovaly.

„Jděte tu čeládku zkrotit!" poručil čert, a tu husaři vyrazili. Zvenku bylo nejdřív slyšet jenom ach! a óch!, jak se verbíři lekli, a potom taky svist šavlí a rachot bambitek, a toť se ví, že i skojíkání psů.

Ve chviličce se husaři vrátili a jejich velitel hlásil čertovi, že tu verbež tam venku všechnu porubali a rozprášili. Čert klepl na kabelu a křikl: „Husaři, šup dovnitř!", vojáci poslušně zmizeli v kabele, a bylo tichoučko zas jako dřív. Čert pověsil plášť i starou kabelu na věšák blízko dveří, a pak si oba ti pekelní bratři sedli ke stolu. Chvilinku nadávali, že to tu všechno zasmradila člověčina, ale na to nepřišli, že jim Honza jak myška sedí rovnou za pecí.

„Teď se drobátko posilníme, než půjdem na to strašení!" zabrumlal ten chlupatější, vytáhl ze stolu ubrus a rozprostřel jej na desce. Bylo to obyčejné plátýnko, ba ani čistotou příliš nesvítilo. Čert nad ním luskl prsty:

„Chystej večeři, plátýnko!"

Sotva to řekl, začaly na ubrousku vyskakovat mísy s jídlem, jedna lepší než druhá: pečení kohoutci, koroptvičky a bažanti, pěkně zlaté vepřové kýty s propečenou kůžičkou, selátka jako nadýchaná, telecí a skopové, jen co hrdlo ráčilo, a k tomu jiné s rybami, s paštikami, s ovocem i s chlebem. A vedle mis se leskly cínové konvice s vínem, chlaďounkým, až se víčka na konvicích orosila.

Čerti se usadili k těm dobrotám a jedli, až jim za ušima praskalo.

Když se jim přejedlo pečené selátko, sáhli po kohoutkovi, a když se toho nabažili, okusovali křidélka koroptvičkám a běháky bažantům, zajídali to plnými lžícemi brusinek a zapíjeli rovnou z konvic, až jim víno na bradu chrstalo. Honza seděl na peci ani muk, jen zíral na ty hody a polykal sliny, až mu v krku škrundalo. Hlavou mu přitom táhly neveselé myšlenky, jak to asi propánajána všechno dopadne, a nezaplatíli na konec za tuhle podívanou vlastní kůží.

Ale čerti si přihýbali víc a víc, a když měli konvice prázdné, poručili, aby jim je ubrousek ještě jednou naplnil. Za chvilku začali z opilství zpívat, takovou nějakou čertovskou, samé kudlaj mudlaj rachachá, pak se jim začal jazyk zaplétat, a netrvalo to ani hodinku, a milí čerti rovnou u stolu usnuli. Rohaté palice si přitom položili na ubrus mezi poloprázdné talíře a mísy.

Honza viděl, že přece jenom přišla jeho chvíle. Nejdřív se chtěl z čertovské chaloupky vyplížit jen tak, ale když už byl na samém prahu, přišlo mu líto toho šikovného pláště, co dělá neviditelným. Taková věc se přece může k ledačemus hodit! Vzal tedy z věšáku plášť a přehodil si jej přes ramena. Ale kabela visela zrovínka vedle, a tuze uhodila Honzu do očí. Nu což, i takoví husaři mohou pro chudého pocestného mnoho znamenat. Sebral tedy i kabelu a hodil si ji přes rameno. Když už vycházel ze dveří, do třetice mu přišlo líto, že by měl odejít a zanechat čertiskům zázračný ubrus. Můželi ten ubrousek sloužit svým jídlem takovým chlupatým potvorám, proč by nemohl stejně dobrou službu prokazovat poctivému člověku?

Ale jak ten ubrus dostat, když na něm oba spící čerti měli složeny hlavy i lokty? A tu přišla Honzovi k dobru jeho smělost. Popadl sukovici, která stála v koutě, a bez meškání břinkl jednoho čerta rovnou mezi rohy. Čert vyskočil, ale neviditelného Honzu nespatřil. A než si stačil oči protřít, Honza honem lup! toho druhého. Ten vylítl jako vystřelený:

„Bratře, tys mě praštil!"

„Tys praštil mě, jen nelži!"

„Ještě ke všemu to budeš zapírat?"

Milí chlupáči, kterým se ještě z toho vína kouřilo v hlavě, se začali jeden na druhého sápat, a v minutce se porvali hůř než dva psi, že z nich chlupy na všechny strany lítaly. Honza na nic jiného nečekal. Když byla rvačka nejdivočejší a nejhlučnější, popadl ubrus za dva sousední cípy, jedním hmatem jej strhl se stolu, až nádobí zařinčelo, a frr! s ubrusem v kapse uháněl z chaloupky. Než se čerti vzpamatovali a přestali s rvačkou, byl neviditelný Honza ten tam.

Upaloval dobrou hodinku, od jehličí už byl celý pošlehaný a od výmolů a kořenů pod nohama utrmácený, když přiběhl na tichou mýtinu. Klidno tam bylo, hvězd měl nad hlavou, až to jiskřilo, v trávě se mihotaly lucerničky světlušek, někde docela blizounko voněla lípa. Honza se posadil na pařez, přišlo mu najednou tuze teskno. Takový krátký čásek je od mámy, a kolik zlého už musel zkusit! Už by bylo na čase, aby zas potkal nějaké pořádné a poctivé lidi!

Jak tak o tom přemyšloval, zazdálo se mu najednou, že kus dál v lese prosvítá nějaký malý ohníček. Už byl opatrný, plášť si urovnal na ramenou, aby ho vidět nebylo, a vydal se za tím živým světýlkem, že prozkoumá, co a jak. Když přišel blíž, uviděl, jak se tu kolem drobného ohýnku zahřívají tři chudí tovaryši.

Ten jeden byl pravý hromotluk, nohy jako jasanové kmeny, tělo co dubový špalek, a ruce, naděl pánbu! jako dřevěné lopaty, co se s nimi obilí přehazuje. Byl to namoutě obr, jenže pohled neměl, jaký patří zlým obrům, ale docela měkký a poctivý; jedním rázem bys mohl z toho pohledu hádat, že to nemůže být člověk zlý.

Ten druhý byl o to širší, oč byl menší, v pase vypadal jako kadečka na kysané zelí, zato hubičku měl kulatou a mlsnou. Třetí byl tenký jako kudlička, za bičem by se mohl převlíkat. Očka, černá jak trnky a lesklá jak panské knoflíky, ta mu jen hrála, zato vlasy mu trčely na hlavě jak chlupy na zednické štětce. Ten zrovna klečel na kolenou, a na šátku před sebou měl krajíček chleba a pokoušel se jej nožem rozkrojit na tři stejné díly. Jak to Honza uviděl, řekl si:

„Tohle jsou jistě lidé poctiví, když se mohou o takový kousíček chleba spravedlivě dělit. Kdyby to byli nějací vrahouni nebo lotři, ten hromotluk by jistě krajíc schlamstnul sám a druhým by se vysmál, aby se na trávě napásli. I co, přisednu k nim, a budouli to opravdu pořádní lidé, jako se zdají, pozvu je sám na něco k snědku!"

Poodešel kousek do tmy, plášť složil do prázdné kabely, a začal schválně zakopávat o parízky a chrastit větvemi, aby se zdálo, že teprve teď přichází. Tovaryši zvedli hlavy, a jak Honza přišel do světla, sami ho pozdravili.

„Dobrý večer, kamarádi," řekl na to Honza, „trmácím se už hodnou cestu lesem, a snad bych byl celou noc probloudil, neuvidět vaše světýlko. Jsem chudé mámy syn, zrovna tak jako vy, dejte mi přisednout k ohníčku!"

„I jen si sedni," povídá hromotluk, „místa tu máme víc než král na hradě, a taky křesla širší! Povídám, Hnipírku, pamatuj na toho mládence taky kouskem chleba."

„I jen se nestarej, Kujbabo," odpověděl ten hubeňour, co se jmenoval Hnipírek, „i bez tvých řečí jsem pamatoval. Stejně se na čtyři díly dělí mnohem lip než na tři!" a už podával taky Honzovi kousínek chleba, sotva víc, než by se za pořádný mužský nehet vešlo.

„Jez, kamaráde! Ráno snad bude bohatší. Možná, že přes noc tu kolem nás v lese narostou nějaké syrovinky, upečem si je na kamenech a budem se mít jak kníže!"

Honzu to dojalo, že jsou ochotni podělit se s ním z toho mála, co sami mají. Svalil se na zem mezi hromotluka Kujbabu a mezi tlouštíka, kterému říkali Valihrach, podal všem pěkně po řadě ruku a povídá:

„Děkuji vám, kamarádi, za ten chleba. Nic tak nechutná jako to, co člověku podají z upřímného srdce. Že vy jste ke mně tak upřímní, pozvu teď zase na večeři já vás!"

Sáhl do kapsy, roztřepal obrousek na jehličí, a hned:

„Plátýnko, prostírej večeři!"

To jste měli vidět, jaké dílo nadělal Honza s tím čertovským plátýnkem. Čtyrykrát za sebou je rozprostřel, aby jeden druhému nemuseli nic závidět, a vystrojil vandrovním tovaryšům hostinu, že by se nad ní král oblizoval! Udivení tovaryši mohli na Honzovi oči nechat, ale když jim po pravdě pověděl, kde to plátýnko uzmul, dali se chutě do hodování. Kostičky házeli za sebe mravencům, zbytky kuřat liškám, a co nestačili sníst ti tři, Matěj Valihrach naskládal do sebe.

A přitom si pěkně povídali, čím kdo je a co kdo umí. Ten hromotluk, Petr Kujbaba, byl kovář, a síly měl v sobě tolik, že dokázal perlíkem kovadlinu na sáh do země zarazit a podkovu roztrhl jako preclík.

„Jen kdyby mi ta moje síla byla k něčemu dobrá! Ale já bloumám po světě, na pořádnou práci ne a ne narazit, spím po lesích a piju ze studánek jako ta lesní zvěř, a do huby mám jen to, co si vyprosím! Kdyby mi tak někdo řekl: Kujbabo, tuhle máš hromadu železa, od neděle do neděle tisíc radlic vykovej! Panečku, to by byl svátek, to bych zas jednou věděl, že jsem opravdu člověk!"

Matěj Valihrach, ten tlouštík, byl sladovnický:

„A já zas dovedu do sebe celou várku piva na jeden ráz vsrknout, jako kdyby to jedna sklenička byla. A kdybych chtěl, zas bych ji uměl z huby dostříknout až tamhle do koruny toho nejvyššího smrku!"

Kuba Hnipírek, ten hubeňour, byl krejčí, mistr jehlička žehlička. Ale že krejčovina v tom čase vůbec nevynášela, protože staré přešívaly ženské samy a na nové nikdo neměl grošů, naučil se Kuba taky foukat na trumpetu, kterou nosil s sebou v ranci. A na tu vám uměl hrát do kroku i do tance, do smíchu i do stesku, jak si kdo poručil, anebo jak si Hnipírek sám zamanul. Ale když spustil skočnou, to se nikdo v klidu neudržel, ba i ty staré báby, co vysedávají na lavicích kolem kamen a co jim ze všech oudů slouží už jen jazyk, se začaly vrtět a natřásat sukně.

„Já neumím žádný obzvláštní kumšt," povídá na to Honza, „leda že se dovedu pořádně rozmáchnout dřevorubeckou sekerou. Ale když my čtyři se dáme dohromady, panečku, to už něco ve světě dokážeme!"

Plácli si na to, zapili z konvic rýnským vínem, Kuba Hnipírek jim ke spaní zahrál pěknou táhlou, co se při ní dobře usíná, a ráno raníčko, nějakou tu hodinku po slunce východu, vyrazili svorně do světa. Hnipírek jim troubil do kroku a Kujbaba s Valihrachem zpívali, až se hory zelenaly:

„Za tou naší pecí teplo,

a na dvoře mráz, a na dvoře mráz,

uvázali šest mládenců

na jeden provaz!

Šest mládenců za půl jabka,

dvanáct za celý, dvanáct za celý,

jedno děvče za sto rýnskéjch,

ještě laciný!"

Tak spolu vesele vandrovali nějaký čas po světě, až přešli sedmerý hory a sedmerý hranice. Jednoho dne, už za soumraku, dorazili k bráně velikánského města, docela obehnaného vysokými hradbami. Ještě z dálky viděli, jak formani jeden za druhým do brány zajíždějí, ale když sami k bráně přišli, zapráskli jim biřici vrata před nosem. A ke všemu hlásný, co měl na bráně stráž, si jako naschvál vylezl na věžičku a začal na celé kolo provolávat a prozpěvovat:

„Dále od hradeb, dále, na rozkaz pana krále!" a krom toho si ještě leccos přidal o žebrotě vandrovnické, co sice nešlo do rýmu, ale tím víc našim přátelům zpěnilo krev.

„Co říkáš, Honzo, vyspíme se před bránou, anebo mám zkusit, jsouli ta zdejší vrata k otevření?" zeptal se Kujbaba Honzy, kterého všichni považovali za svou hlavu. Honza se poškrábal v pačesech:

„Inu, to i ouběnický farář kázával: Tlučte a bude vám otevřeno! Otevři, a kdyby něco, pěkně té čeládce biřické natlučeme!"

Kujbaba si stoupl k bráně, o levou vráteň se opřel kolenem, rukou chytil za železný kruh v pravé vrátni, vzepřel se, až mu v zádech námahou zapraskalo, a roztrhl násilím vratně od sebe. Brána se rozevřela, strážní biřici, jak uviděli takového siláka, vzali do zaječích, a Honza s kamarády beze všeho vešli do města.

Ach ouvej, to bylo nějaké smutné město! Domy tu měli náramné, kamenné i zděné, ulic plno, křižovatek taky, ale lidé se tu jen truchlivě ploužili po ulicích, bez úsměvu, bez pozdravu, jako by to ani nebyli živí tvorové, ale nějaké podivné přeludy a mátohy.

A všude na ulicích sedělo plno žebráků a lidí zbědovaných, kteří už ani neprosili a ruce nenastavovali, ale jen se dívali před sebe zakalenýma očima. Honzovi bylo těch lidí líto, viděl, jak jim z očí kouká kmotr hlad. Že si od tučného oběda schoval něco do kabely, vytáhl pěkně propečené kuřátko a podával je bledé žebračce, která klečela na rohu ulice s malou holčičkou. Ale žebrácká místo díků se Honzova daru náramně polekala, ba dokonce si oči zakryla, aby se na propečeného kokrháčka ani dívat nemusela.

„Bratři, to jsme zabloudili do nějakého divného města!" povzdechl Honza udiveně. Ale že byli z celodenního putování ušlí, na nic se nevyptávali a v jedné hospodě si vyprosili stáj, kde by si mohli odpočinout a přespat. Druhý den ráno, dřív než kohouti odkokrhali, probudilo je silné bubnování.

„Copak se to děje?" vyskočili rovnýma nohama ze slámy a uháněli před hospodu, aby o nic nepřišli. To bylo smutné podívání! Za bubeníkem, co paličkami do oslí kůže mlátil, šli dva biřici s halapartnami, za nimi čtyři katovští pacholci v šarlatových kuklách, a uprostřed v tom houfu se potácela mladinká děvečka. Na rukou měla řetězy, oči samý pláč, nohy se pod ní hrůzou podlamovaly. Ale přestože tolik plakala, byla krásná jak obrázek, a Honzovi, sotva ji uviděl, srdce v těle usedalo.

„Co provedla ta hezounká děvečka, že ji dali katovi do rukou?"

„Ty nevíš? To je přece princeznina služka Markýta! Ukousla si potají z pečeného kuřátka, které princezna poslala pryč se stolu!"

„A za to má přijít o hlavu? Cožpak se celé město zbláznilo?" div že se Honza při svém zármutku nedal do smíchu. Ale lidé od něho honem utíkali, jako by se báli pouhé blízkosti takového buřiče. Honza honem popadl ze stáje kabelu s pláštěm a spolu s kamarády se pustili za smutným průvodem na popraviště. Markýtka už stála pod šibenicí, bledá jak vosková svíce, smutnýma očima se naposledy rozhlížela po lidech, a soudce jí předčítal rozsudek.

Teprve teď se Honza i jeho kamarádi dověděli, že v tomto městě nikdo z prostého lidu nesmí pod trestem smrti ani okusit kousínek masa. Král Lamprechtus, jenž v tomto městě vládne, má prý na hradě strašného devítihlavého draka, a ten drak se má nejspíš stát královským zetěm a ženichem pricezny Eufrozíny. Ale s tím drakem to není jen tak, každý den sežere stádo hovězího dobytka, stádo prasat, stádo ovcí, a ještě navrch hejno drůbeže! Král Lamprechtus dostal strach, že jeho stůl při tomhle pořádku bude brzo bez masitých jídel, a proto obyčejnému lidu vůbec zakázal jíst maso. Kdo je při takovém zločinu přistižen, toho krk brzo pozná, jak umí polechtat konopný obkladek! Jenom šlechtici vznešeného stavu a královi dvořané mají dovoleno pochutnávat si na mase, a kromě nich už jenom biřici a kati, aby král mohl udržet v městě pořádek.

Honzovi, stejně jako Kujbabovi s Valihrachem a Hnipírkem, to bylo všechno k smíchu, ale teď věru nebyl na smích čas. Soudce dočetl:

„... a pro ten zločin, jak rozhodl král, má býti na šibenici pověšena!", složil lejstro, a kat přistoupil k Markýtce, aby jí oprátku kolem hrdla položil. Ubohá plakala, ruce spínala, aby jí nebrali mladý život pro nic za nic, že jenom kostičku olízla a nic víc. Ale všechno bylo marno.

„Kamarádi!" vykřikl Honza, „tohle já tak přece nenechám!"

Kujbaba s Valihrachem mu chtěli chutě přiskočit na pomoc, ba i ten Hnipírek si soukal rukávy do pranice, ale než se rozhlédli, Honza si přes ramena přehodil plášť, a v tu vteřinku zmizel, jako kdyby se pod ním země rozevřela.

Na popravišti zatím už kat stoupal na žebříček, aby zaklesl provaz na břevno. Ale co to? V tu chvíli, jak natahoval ruku k břevnu, žebřík se pod ním zřítil, kat se poroučel po hlavě dolů z lešení, a Markýtka... Kde je propánajána Markýtka? Ta na jednou zmizela z prostředka popraviště, a nezůstalo po ní ani slechu, ani dechu... Lidé se začali rotit, po katovi házet kamením, biřici měli plné ruce práce, aby lidi zatlačili o kousek dál, ale nikdo neuměl poctivě říci, co se tu vlastně přihodilo...

Inu, co by se přihodilo! To Honza, neviditelný v čertovském plášti, v poslední chvilce vběhl na lešení, podkopl katovi žebřík, uplakanou Markýtku přitiskl k sobě a zahalil ji pláštěm. Markýtka nechápala, co se to s ní děje, jen se jí před očima mihl ten pěkný mládenec, co na ni hodil plášť. Ale jak Honza šeptl: „Utíkejme!", bez váhání se s ním dala na útěk z popravčího místa. Teprve ve třetí ulici, kde bylo hnedle liduprázdno, se zastavili. Honza Markýtce řekl, ať si plášť zatím nechá, než ten šum ve městě aspoň trochu utichne, a potom ať mu jej pošle anebo raděj sama přinese do hospody „U mouřenína", kde Honza s kamarády na dnešek spali, tam že se na něho jistě doptá. Markýtka měla plné oči toho švarného mládence, co jí zachránil život, a nejraději ze všeho by mu vlípla hubičku. Ale ostýchala se, a tak mu jen poděkovala, pěkně se na Honzu usmála, a pak mu před očima zmizela...

Honza se vrátil k popravišti, jsouli tam ještě kamarádi. Už z dálky je zahlédl v jednom houfu, jak se jenom tak pro legraci pošťuchovali s královskými biřici. Valihrach, sotva Honzu zmerčil, nechal všeho a běžel k Honzovi, protože mezitím dostal ukrutánský hlad. Chtěl na Honzovi, ať rozprostře ubrus třeba někde v koutku, že už mu v žaludku škrundá k nevydržení. Ale Kujbaba se zamračil:

„A mně by ani maso nechutnalo, když si pomyslím, kolik lidí tady má hlad!"

„Nu což," usmál se na to Honza, „však můžeme dát najíst všem, aťsi král zlostí třebas pukne! Bude to z našeho a ne z králova, na nás on nemá právo!"

A jak si řekli, tak i provedli! Kuba Hnipírek vytáhl tu svou trumpetu, protlačil se skrze strážníky, vyskočil rovnou na popravčí lešení a zatroubil takovou intrádu, až se všechna okna kolem třásla. Lidé si mysleli, že jsou to nějací kejklíři, a začali se znova tlačit k lešení. A tu Honza s ubrouskem začal svoje dílo. Od jednoho konce lešení k druhému jej kladl pořád vedle sebe, a vždycky znovu křikl: „Plátýnko, prostírej oběd!", a sotva došel na konec, začal zas pěkně pozpátku na druhou stranu, takže celé lešení kolem šibenice se plnilo nevídanou hostinou. Prkna pod tíhou stříbrných mis praskala, a vůně pečení se táhla po celém náměstí, až se z ní lidem začala hlava točit. Takovou překrásnou vůni už dlouho žádný z nich nepocítil. Z náměstí začala ta vůně téci do okolních ulic, do krámků, do řemeslnických dílen, do hospod i do špitálů, a kdo jen nohy měl, všichni se začali sbíhat na náměstí. Ševci zahodili botu, truhláři hoblík, holiči opustili zákazníka napůl namydleného, ba i kostelník pověsil na hřebík kadidelnici a uháněl v čele ministrantů za ostatními lidmi.

Kuba Hnipírek stál na rohu popravčího lešení a troubil na svou trumpetu tak vábivě a sladce, že lidem začala hrát krev v žilách, ženským naskakovat na tvářích ruměnec, mužským nohy samy od sebe rejdit. Sám Honza ho musel zakřiknout, aby toho nechal, protože jinak by se lidé pro samé rejdění a hopsání ani nenajedli. Hnipírek tedy přestal, lidé se nahrnuli až k samému lešení, a tak čichali, až měli v očích slzy. Honza se jenom smál:

„Tomuhle já říkám posvícení! Takové nemáme ani u nás v Ouběnicích!" a v jednom kuse lidi pobízel, ať se neostýchají, ať se zakousnou, do čeho jim libo, do jehňátka nebo do kuřátka, do husičky či do prasátka, do kvíčaly nebo do koroptvičky, do klobásky či do jitrničky. Jen ať se nikdo nebojí, však on to nenabízí z králova, ale ze svého, z Honzova!

Lidé okouněli, sliny se jim sbíhaly, vzít si však netroufali, jak byli ochromeni strachem. Snad by byl nikdo ani kostičku neoblízl, nebýt kluků. Ale na kluky je krátký i ten nejpřísnější král. Protlačili se lidem mezi nohama až k samému lešení, chvilinku očumovali, očichávali, potom ten nejkurážnější natáhl ruku a nejbližšímu kohoutkovi stehýnko ukroutil. A ti druzí hned po něm. Jeden popadl za krček bažanta, druhý za nožičku selátko, třetí beraní kýtu, a pustili se do toho beze všech okolků.

Když to viděli dospělí, neodolali. Hlad byl silnější než strach.

Jako když se rybník protrhne, zaplavili lešení, ten popadl to, ten ono, a za chvilinku celé náměstí od ševce až po kostelníka mělo hubu pěkně mastnou. Honza byl šťastný jak malé dítě, že tolika lidem udělal radost. Sám vybíral mužským ty nejpěknější kousky teletiny a hověziny, a ženským cpal půlky nadívaných kuřat do kapsáře, jen ať si vezmou s sebou na památku.

Přichomejtl se však k tomu taky jeden dvořan, a ten honem utíkal zvěstovat králi, co se dole ve městě děje. Král Lamprechtus zbrunátněl hněvem nad takovou drzostí, a poslal celý batalión mušketýrů, ať mu ty buřiče bez meškání přivedou v řetězech.

„Honzo, je zle! Královi mušketýři na nás táhnou!" chytil Honzu za rukáv Kuba Hnipírek, který první zpozoroval, jak mušketýři z několika ulic se blíží k náměstí.

„Houby zle!" dal se do smíchu Honza, „těch královských slouhů se nebojím!" Ale mušketýři už se vhrnuli na náměstí ze všech stran, tasili šavle a začali do lidí mlátit hlava nehlava, aby si prorazili cestu k Honzovi. Do lidí jako když střelí. Každý zahodil, co zrovna v ruce držel, aby nebyl přistižen při činu, a rozprchávali se na vše strany jako hejno koroptví.

„Hnipírku, zatrub marš!" křikl Honza a začal bít dlaní na starou kabelu. Řad za řadem z ní vyskakovali červení husaři, a jak uslyšeli Hnipírkův marš, každá žilka v nich začala hrát netrpělivostí, aby už se mohli do královských mušketýrů pustit. Když jich Honza naplácal rovnou stovku, postavil se jim sám do čela, do ruky popadl pěkně mastnou volskou kýtu a křikl: „Dopředu!"

Husaři se pustili do mušketýrů širokými palaši, Honza tou mastnou kýtou pohladil po hlavě kapitána mušketýrů, že mu vprostřed čela naskočila modřina jak tolar, a za chvíli celá královská garda pelášila z náměstí, jen se jim od ostruh kouřilo.

Král Lamprechtus se na celou tu patálii díval z královského okna dalekohledem. Když spatřil, jak jeho vojsko hanebně ustupuje, vztekem celý bez sebe běžel k veliké zlaté kleci, kde bydlel devítihlavý drak Bucifal. S tím drakem měl král Lamprechtus tajnou úmluvu, že ho bude živit vším, co drakovo hrdlo ráčí, ba že mu i princeznu Eufrozínu za ženu dá, když drak na oplátku bude nemilosrdně ničit všechny královy nepřátele. Před lidem ovšem král Lamprechtus takovou smlouvu tajil a dával roznášet svými lidmi, že drak prý krále trápí, že se násilím do královského hradu nastěhoval, že na králi princeznu vymáhá a že by král slavně odměnil toho, kdo by ho Bucifala zbavil.

Rozhněván, že Honza nad královskými mušketýry vyhrává, vypustil draka Bucifala z klece na hradní nádvoří. Drak chřestil a rachotil krunýřem a oheň plival ze všech devaterých nozder. Protáhl šeredná netopýří křídla, zatřepal jimi, až se okna v hradě zatřásla, zařval strašně a vznesl se z nádvoří rovnou nad město.

„Teď je opravdu zle, Honzo!" vykřikl bystrooký Kuba Hnipírek, „letí na nás devítihlavý drak!"

„Načpak mám svoje husary!" dal se do smíchu Honza, „ti už si s drakem poradí!"

Ale ouvej, kapitán husarů přiskočil k Honzovi, zasalutoval a povídá:

„Na toho draka jsme slabí, pane. Jak po nás šlehne ohněm, všechny najednou nás stráví jako doškovou střechu!"

„Nu, chlapci," zakabonil se Honza, „tentokrát nám opravdu nezbude nic jiného než vzít včas nohy na ramena!"

Ale než stačil doříci, padl na náměstí velikánský stín. Drak Bucifal velikým tryskem přelétl domy, jen to zafrčelo, dopadl na dláždění, řinče devíti ocasy, a hned vyplivl proti našim kamarádům tolik ohně, že od něho chytlo celé lešení. Na útěk bylo pozdě. Honza viděl, že je zle, ale lacino svou kůži dát nechtěl. Skočil k šibenici, ulomil horní břevno, a rozehnal se jím po nejbližší drakově palici. Jak to viděl Kujbaba, taky nemeškal. Vytrhl z lešení spodní trám šibenice, postavil se Honzovi po bok, a už to šlo ráz na ráz, jako na mlátě.

Ale drak Bucifal, třebaže ho ti dva mlátili jak žito, se jen tak zlehka nedal. Sekal drápy a z rozevřených tlam plival proti Honzovi oheň a hustý čpavý kouř, až Honzovi i Kujbabovi jejich břevna v rukou plamenem chytala. Přitom je kouř tak štípal do očí a zacláněl jakýkoli výhled, že se motali jeden kolem druhého, a div si navzájem těmi břevny neublížili. Už bylo s nimi zle, když' tu najednou uslyšeli výkřik Valihrachův:

„Vydržte, kamarádi, už vám jdu na pomoc!"

Kulaťoučký Valihrach si na draka sic netroufal břevnem jako Honza s Kujbabou, ale i on měl svůj sladovnický fortel, a ten se mu v tu chvíli velmi hodil. Naklonil se nad kašnu, co stála vprostřed rynku, a třebaže se chutí ani řízem nedala srovnávat s várkou piva, vsrkl ji do sebe jako malou holbičku. Břicho napjaté přes půl rynku, rozkročil se, a z huby vypustil na draka mocný proud vody. A že uměl všelijak hubou kroutit a tím i ten vodní proud řídit, strefoval se Valihrach přesně do drakových tlam a hasil mu plameny už v nich, dřív než stačily vyšlehnout. Bucifal syčel, prskal, chrochtal, z nozder mu místo černého dýmu stoupala bílá pára, ale Valihrach si nedal pokoje, dokud nebyl ulit a uhašen i ten poslední plamínek, jak to viděl Honza, řekl si: Je vyhráno! Teď se mohl přiblížit drakovi až k samému hřbetu.

Zvedl břevno nad hlavu, jako by to byla lehounká sekyra, rozmáchl se a vší silou uhodil draka přes hřbet, až mu kříž přerazil. Petr Kujbaba rovněž nelenil, a zdárně konaje svou půlku práce, jednu za druhou roztříštil Bucifalovi všech devět dračích hlav. Drak přestal prskat, chrochtat a dýmat, roztáhl naposled drápy a zůstal ležet uprostřed rynku jako pokácený dubový kmen. To bylo naráz jásotu na celém náměstí! Lidé, kteří ten zápas pozorovali z oken, zpoza rohů nebo klíčovými dírkami domovních dveří, protože měli z draka ještě větší strach než z krále, hnali se teď radostí celí bez sebe na náměstí a provolávali Honzovi slávu jako zachránci a vysvoboditeli.

Král Lamprechtus celý ten zápas pozoroval z okna kukátkem. Jak viděl, že Honza přerazil draka v kříži, a že je tedy s Bucifalem amen, dal honem zapřáhnout do zlatého královského kočáru, posadil vedle sebe pyšnou, ale překrásnou priceznu Eufrozínu, trubačům poručil troubit královské fanfáry a pustil se s celým komonstvem Honzovi vstříc. Čím byli blíže k místu, kde Honza draka zabil, tím hlasitěji k nim doléhalo volání všeho obyvatelstva. A když dojeli až k náměstí, nebylo už pro neustálé provolávání slávy Honzovi ani vlastního slova slyšet.

„Ať žije Honza! Ať žije Honza král!" burácelo to z tisíců úst po celém náměstí, a král Lamprechtus viděl, že se bude muset neobyčejně činit, nechceli vůbec přijít o korunu. Poručil proto zastavit, naladil ten nejmedovější obličej, vystoupil z kočáru a pěšky šel v ústrety Honzovi.

Honza, ještě celý umouněný od zápasu, s udřípnutým rukávem, jak po něm drak pazourem sekl, díval se celý vyjevený na krále, protože to byl vůbec první král, kterého jaktěživ viděl. Král Lamprechtus Honzu objal a políbil a vroucně mu děkoval, že zabil draka Bucifala, a tak ulehčil všemu národu. Vždyť on sám, Jeho Veličenstvo Lamprechtus, velmi od toho draka zkusil. Dokonce prý ten netvor chtěl za manželku nejjasnější princeznu Eufrozínu. To ji král mnohem raději dá vysvoboditeli města, Honzovi, a ještě mu k tomu přidá půl království.

Honza si v tu chvíli připadal jako spadlý z nebe. Princezna Eufrozína, zlatovlasá a modrooká, se na něj nebesky usmívala, dvořani mu lichotili, lid provolával slávu, všechno to bylo jako v té nejkrásnější pohádce. To Honza nevěděl, že král se bojí, aby pro hněv lidu a pro svou věrolomnost neztratil království celé, a že si tak z Honzy dělá pláštíček.

„Ten král je falešný jak pětník!" pošeptal Kuba Hnipírek Kujbabovi, a nejraději by to byl řekl i Honzovi, aby ho varoval. Ale už bylo pozdě, k Honzovi se už kamarádi dostat nemohli. Král Lamprechtus dovedl Honzu k zlatému kočáru, posadil ho mezi sebe a princeznu a poručil prásknout do koní. Když lidé viděli, že Honza jede ve zlatém královském kočáře, myslili si, že už je ruka v rukávě, a tím hlasitěji volali:

„Ať žije Honza král!"

Honza se jenom usmíval. Princezna Eufrozína se mu dost líbila, jaktěživ takovou vymydlenou a naparáděnou slečinku zblízka neviděl. A když vzala Honzu za ruku a po obličeji ho svou hedvábnou ručičkou pohladila, cítil se ten jelimánek z Ouběnic v devátém nebi.

Kamarádi Kujbaba, Valihrach a Hnipírek se pořád tlačili skrze dav za královským kočárem. Ne proto, aby se k Honzovi přitřeli, když teď udělal štěstí, jako spíš proto, že měli strach, aby ho nepotkalo nic zlého. Ale jak kočár vjel do brány královského hradu, král Lamprechtus hned poručil bránu zavřít a lid zas musel zůstat pěkně za vraty. Kujbaba s Valihrachem a Hnipírkem se za hodný čas přece jenom protlačili k bráně.

„Hej, strakapoudi, pusťte nás dovnitř," křičeli na královské vrátné, „my jsme Honzovi nejlepší kamarádi!"

Ale bylo to marné, dovnitř je nepustili, ba ještě Hnipírka natřeli halapartnou přes záda, když jim chtěl mrštně proklouznout pod rukama.

„Já mám strach, bratři, aby tam Honzovi něco nevyvedli!" bál se Valihrach.

„I což," těšil ho Kujbaba, „Honza se umí o sebe postarat! Však má kabelu s sebou, kdyby mu tam ta panská verbež chtěla ublížit!"

A Hnipírek připodotkl, že Honza stejně na kamarády nezapomene. Nejrozumnější teď bude vrátit se na hospodu, aby Honza věděl, kam pro ně poslat, až je bude chtít vidět. Sebrali se tedy a šli, bez peněz a bez ubrousku.

Na hradě zatím Honzu zavedli do krásné komnaty, aby se umyl a učesal, za chvíli že začne slavná hostina na počest jeho vítězství a k zásnubám s princeznou.

„Ale to tu nesmí chybět Kujbaba s Valihrachem a Hnipírkem, to jsou přece moji nejlepší kamarádi!" ukládal skužebníkům na srdce Honza.

„Žádná starost, nejvzácnější pane," řekl Honzovi ten nejpráskanější komorník, kterého už král Lamprechtus řádně navedl, „vaši kamarádi si jenom zaskočili na hospodu, aby se trochu umyli, budou tu jistě co nevidět!"

Princezna Eufrozína si vzala krále stranou do své komnaty, a vztekem celá zelená mu prohlásila, že si toho sprostého Honzu, co smrdí koňským hnojem, nikdy za muže nevezme. To prý by se desetkrát raději stala manželkou draka Bucifala, ten měl alespoň šlechtickou krev.

Král Lamprechtus byl starý lišák. Ušklíbl se a pošeptal Eufrozíně:

„Ale zlatíčko, cožpak by mě to mohlo vůbec napadnout, abych dal svou jedinou dceru takovému venkovskému hňupovi smradlavému? Ale ten křupán má nějaká mocná kouzla, pro která je silnější než celé moje vojsko. A potom... vidělas, co dělali lidi na ulicích! Div že mě nesvrhli a jeho neprovolali králem! Buď na něj vlídná, přinuť ho pít, a koukej vyzvědět, v čem ta kouzla jsou. Pak mu je vyfoukneme, a až bude bezbranný, hodíme ho do hladomorny!"

Princezna krále poslechla, dala si Honzu přivést do hodovní síně, a hned mu začala nalévat vína, aby prý si s ní připil na budoucí přátelství. Honza vypil jednu, vypil druhou a třetí, a už se drobátko rozjařil. Princezna sice přiťukávala s ním, ale vždycky jenom pysky omočila, Honza musel každou číši vyzunknout pěkně do dna. Po třetím poháru do Honzy vlezlo furiantství. Vytáhl z kapsy ubrus a povídá:

„Načpak máme čekat na královské kuchaře, když se s tou hostinou tak loudají? To já mám lepší kuchaře tuhle v kapse!"

A jen to dořekl, už začal prostírat na prázdné stoly převzácná a přepodivná jídla, zrovna tak, jako to dělal ráno na popravišti. Princezna i král mohli na tom zázraku oči nechat, honem Honzovi blahopřáli, dvořané obdivovali ubrus, jaká je to nevídaná věc, taková že není ani v Benátkách k dostání a že už jenom pro ni by měl být Honza vyznamenán a povýšen do šlechtického stavu.

„I kdepak, to nic není!" zubil se Honza upřímně, „to já s sebou nosím taky svoje sloužící a stráž!"

Začal plácat na kabelu, a z ní před očima všeho panstva po pěti vyskakovali červení husaři a vzdávali salut Honzovi jako svému pánu. Honza jim přikázal, ať složí zbraně do kouta a chutě ať obsluhují panstvo u stolu. To teprve všichni kulili oči! Husaři skočili, ostruhami břinkli, a hned nabízeli mísy i poháry, jako by odjakživa nic jiného nedělali. Za chvíli bylo v sále šumu a veselosti víc než v Ouběnicích o pěkné hodince.

Honza se chutě koukal pohárům do dna, zpíval, až okna drnčela, a když přišli královští muzikanti, nedal za jinou, než že si s princeznou Eufrozínou zatancuje. Sotva se princezna zvedla do kola, luskl Honza na muzikanty, a spustil bujaře tu svou ouběnickou:

„Hop, holka, svlíkej kabát,

svlíkej kabát,

dáme si vrták zahrát,

vrták zahrát!

Holka kabát nesvlíkala,

přece vrták tancovala!"

Dvořané se potají smáli, pitvořili se kolem stolu, ale rozjařený Honza nic nepozoroval, myslel, že se to všem líbí neméně tak jako jemu samému. Vyzval všechny, ať jdou chutě do kola, teď že se bude tancovat, až se budou stará košťata zelenat. A když mu jeden generál přišel přebrat princeznu v kole, Honza se do něho pustil dočista jako doma u muziky:

Já pacholek, a ty panskéj, a já se tě nebojím, chytnu já tě za ramínka, přes hlavu tě přehodím!"

Princezna Eufrozína mu z kola utekla, že prý ji bolí nohy. A tak si radši sedli do jednoho kouta na sametové kanapíčko, a Honza mermomocí loudil na princezně hubičku. Toho si nevšiml, jak ho princezna pozoruje ostrýma očima, jak sama nic nepije a jenom Honzu nutí. V jednom okamžení, když Honza nedával pozor, nahnula se nad jeho číši a z prstenu mu tam vysypala prášek pro spaní. Než bys napočetl deset, Honzovi spadla víčka, jako by je měl z olova, a chrápat začal tak, že i královskou muziku přehlušoval.

„To nic, to je zdravý spánek po únavě!" usmál se král Lamprechtus a poručil sloužícím, aby spícího Honzu šetrně a opatrně přenesli do královské ložnice. Položili Honzu, tak jak byl, i s kabélou na plecích, na královské podušky, a král s princeznou si sedli u lůžka, že budou sami střežit Honzův spánek. Sotva sloužící odešli, zamkl král zevnitř dveře, princezna Eufrozína přestřihla řemen u Honzovy kabely, a honem na ni plácla a poručila:

„Husaři, šup do kabely!", jak to Honzovi odkoukala. Sotva husaři zmizeli v kabele, chtěla ji princezna schovat na dno staré truhlice, aby ji Honza nikdy nenašel. Ale král Lamprechtus měl z Honzových husarů strach.

„Však já mám svého vojska dost!" povídal princezně, „radši tu kabelu hoď do ohně, ať máme od ní pokoj! Co oheň stráví, to se nevrátí!"

Princezna tedy rovnou v ložnici hodila kabelu do roztopeného krbu. Plameny se jen oblízly, poskočily, a po husarech bylo amen.

Dvořané zatím v hodovní síni jedli a pili, až jim knoflíky od kalhot odskakovaly. Když zmizel Honza, a po něm tak najednou i všichni jeho husaři, popadla hodovníky chtivost zmocnit se toho zázračného Honzova ubrusu. Radové a generálové, dvorní dámy, ba i komorníci začali se po něm sápat, každý tahal za jeden cíp, aby ubrus těm druhým vyškubl a získal pro sebe, a než se král s princeznou vrátili, podařilo se chamtivým dvořanům ubrus na malinké kousínky rozsápat...

Honza chrápal v králově ložnici a vůbec mu nepřišlo na mysl, co se děje s jeho kouzelnými dary. Ba nevzbudil se, ani když přišli biřici a spoutali ho těmi nejtěžšími řetězy, neprocitl, když ho pochopové spoutaného vlekli do hladomorny. Tam jej hodili na shnilou slámu, a Honza chrápal dál...

Zatím Kujbaba s Valihrachem a Hnipírkem seděli v hospodě „U mouřenína" a čekali, až si na ně kamarád Honza vzpomene a dá pro ně poslat. Už byl večer, už byla půlnoc, našim tovaryšům žaludky hladem kručely, ale od Honzy nikdo nepřicházel. Druhý den ráno se objevil ve stáji, kde spali, podomek, že prý se tu po Honzovi ptá nějaké venkovské děvče, nejspíš krajanka z jeho vesnice.

„Jen ji přiveď dál!" řekli mu tři tovaryši, ale kroutili nad tím hlavami. Podomek to děvče přivedl. Pěkné bylo, černovlasé, v tvářích hezounké dolíčky, uprostřed vlasů pěšinku, a kolem krku na šňůrce droboulinké granáty. Valihrach a Kujbaba vrtěli hlavou, tohle stvoření přece jakživi neviděli. Ale Kuba Hnipírek, ten měl z nich nejvíc filipa, povídá té ouhledné děvečce:

„A poslouchejte, panenko, nečesala vy jste se včera drobátko jinak?" Děvče se začervenalo jako z máku květ, a jen vrtělo hlavou, že ne, že už se odmala češe zrovínka tak jako dnes.

„Ale nás se bát nemusíte," usmál se Hnipírek, „my jsme Honzovi kamarádi, a měli jsme z toho náramnou radost, když vás Honza včera z toho neštěstí vyvedl!"

Ukázalo se, že Hnipírek má pravdu, byla to princeznina služtička Markýtka. Jenom se u tetky převlíkla do vesnického a jinak si vlasy učesala, aby nebyla k poznání, a teď přišla Honzovi vrátit ten jeho zázračný plášť.

„Ach Honza! Kdepak je, milá zlatá, našemu Honzovi konec!" vzdechl upřímně Kujbaba, „ten sedí teď s vaší princeznou na hradě a královský krejčí mu bere míru na svatební šaty!"

Markýtka zbledla jako plátno, krve by se v ní byl nedořezal:

„S naší princeznou? S tou pyšnou ukrutnicí, co mě včera večer na popravu poslala? To nemůže být pravda!"

„I jakpak by nebylo! Však si ho sama odvezla v královském kočáře, když Honza na náměstí zabil draka!"

Markýtce se ruce roztřásly a do očí div že jí slzy nevskočily.

„A já tomu nevěřím... nevěřím! Poběžím na hrad, mám tam starého kmotra koňákem, zeptám se ho, ten mi jistě poví pravdu!"

Rozprostřela Honzův plášť, který měla složený přes ruku, hodila si jej přes ramena a byla tatam. Kujbaba jenom hlavou pokýval: „I dobře tak, alespoň se dovíme, co se s Honzou děje! Já tomu stejně nevěřím, že by se byl Honza tak rychle popanštil a nás pro nic za nic opustil!"

Neuběhla ani hodinka, Markýtka tu byla před nimi zpátky. Tváře jí jenom hořely.

„Honzu vsadili do věže!" vykřikla, „utíkejte z města! I na vás už král poslal své pacholky, tak tak jsem je stačila cestou z hradu předběhnout!"

Markýtce věřili, že by je neobelhala, sebrali tedy honem svoje saky paky a chystali se zmizet z hospody i z města, že se někde za bránou poradí, jak Honzu z vězení vysvobodit. Ale na útěk už bylo pozdě. V průjezdu je obklopili královští biřici, bez dlouhých řečí je zatkli a halapartnami je hnali vzhůru na hrad, že je přisadí k Honzovi, aby se mu v té díře po kamarádech nestýskalo. Ještě že jim v tom spěchu řetězy na ruce nenasadili! Ale biřiců bylo víc než dvacet, každý s píkou a s mečem, a tak naděje na útěk nebyla žádná. Kujbaba hromoval, Valihrach mlčel jako zařezaný, a jenom Hnipírek se celou cestu nepokojně rozhlížel, jako by odněkud čekal nenadálou pomoc.

A taky že čekal. Dobře si všiml, jak v tu chviličku, kdy je biřici obklopili, Markýtka na sebe hodila kouzelný plášť a zmizela uprostřed hospodského dvora.

„Ta holka má tuze chytré oči," myslel si Hnipírek, „ta nás v té šlamastyce jistě dlouho nenechá!"

Když přicházeli na rozcestíčko pod samým hradem, tam, kde se všelijak proplétají staré křivolaké uličky, uslyšel Hnipírek, jak mu někdo u samého ucha šeptá:

„Jděte k sobě blíž! Ještě blíž. Hodně se k sobě přitiskněte!"

Ten hlásek jako zvonek byl Hnipírkovi tuze povědomý. Šťuchl do Kujbaby, pošeptal mu něco, a už se každý z jedné strany přitiskli na Valihracha, jako kdyby tu jeho velebnou sladovnickou šířku chtěli aspoň drobátko stěsnat a zúžit. Jen to udělali, Markýtka je všechny tři zezadu přehodila kouzelným pláštěm. Biřici se lekli, jako když je toporem mezi oči uhodí. Tři vězňové, které drželi v hrsti jako vrabce, jim najednou zmizeli před očima! Do země se propadli! Do vzduchu se vypařili!

„Chyť je! Drž je! Lapni je!" křičeli jeden přes druhého, aby zakryli svou bezradnost, a rozběhli se do všech úhlů rozcestí, jestli jim tamtudy vězňové neprchají. Ale kde nic, tu nic, po vězních nebylo ani slechu.

Markýtka, která se taky vtlačila pod kouzelný plášť, vlekla

Kujbabu za ruku, protože ona tu v podhradí znala každou uličku, každé zákoutí a průchod, Kujbaba se tiskl k Valihrachovi, Hnipírek přidržoval plášť z druhé strany, a tak uháněli dolů do města. Ale plášť byl přece jen úzký na zakrytí všech čtyř, a když jej roztáhli do šířky, začalo se mu nedostávat na délce.

A tak jeden ze žoldnéřů, kteří se hnali nazdařbůh ulicí, uviděl k svému zděšení, jak ulicí utíkají tlustá lýtka Valihrachova, nad nimiž chybělo všechno ostatní. I začal biřic tlustá lýtka pronásledovat, protože tušil, že jejich pán nemůže být daleko, když jsou tak živá a hbitá. Dospěli právě na most, jenž vedl uprostřed města přes řeku, když se ten biřic přiblížil k Valihrachovým lýtkům opravdu na dosah ruky. Lačen zvláštní odměny, když chytí ty nebezpečné kouzelníky, vrhl se biřic po lýtku jako pes. Valihrach jej při tom skoku sice zasáhl patou střevíce do zubů, ale biřic chytil cíp zázračného pláště, a jak padal, strhl jej prchajícím s ramenou.

Markýtka, Kujbaba, Valihrach i Hnipírek, celí uřícení během, se naráz objevili před očima všech, kteří šli po mostě. Ale protože lidé tu nemilovali biřice, nikdo se neměl k tomu, aby je žoldnéřovi pomohl chytat. Biřic se zázračným pláštěm v ruce začal křičet, jako když ho na nože bere:

„Chyťte je! Tu jsou! Ve jménu Jeho Veličenstva, chyťte je!"

Kujbaba k biřicovi přiskočil, a že neměl po ruce jiný prostředek, jak ten křik zastavit, popadl ho svýma těžkýma kovářskýma rukama a přehodil ho přes zábradlí mostu. Biřic sebou mrskl ve vzduchu jak candát a hlavou napřed šplouchl pod vodu. A že měl na sobě krunýř a přilbici a nohy měl rovněž okuty železem, potopil se rovnou ke dnu. Jen pár bublinek vystoupilo... Kouzelný Honzův plášť však ani při tom pádu do řeky z drápů nepustil. A tak vzal zasvé poslední Honzův zázrak...

Chudák Honza zatím pořád ležel na shnilé slámě v hladomorně a lámal si hlavu, proč vlastně mu nasadili na ruce i na nohy ty škaredé železné náramky, když se předtím k němu všichni měli tak vlídně. A byl by si tam poležel dlouho, nepřijít třetího dne na královský hrad zpráva, že do země vtrhlo vojsko loupeživého krále Brambasa. Ten loupežník měl ve městě své zvědy, a jakmile se mu doneslo, že drak Bucifal je zabit, a že se ho tedy nemusí bát, vtrhl do země krále Lamprechtusa, loupil a pálil městečka a vesnice, a už se blížil se svým vojskem ke královskému městu. Měl železné, od hlavy k patám okuté rytíře, a kudy oni přejeli, zůstávala jen pustina, popel a prach.

Král Lamprechtus vydal rozkaz svým generálům, aby vytáhli proti nepříteli. Ale ti pozlacení zbabělci uměli sice dělat parády, nosit chocholy a vypínat prsa s vyznamenáními, ale bojovat se báli, a proto se králi rozprchli. Nu, a vojáci bez generálů taky zaházeli flinty, ať prý si to králové mezi sebou vypořádají sami, oni že za Lamprechtusa krky nastavovat nebudou.

Král Lamprechtus pobíhal po hradě jako smyslů zbavený, chvílemi bědoval, chvílemi balil své skvosty a chystal se k útěku, aby nepadl nepříteli do rukou. V posledním okamžiku, když už byla královská koruna i s žezlem zabalena v proutěném košíku, vzpomněla si princezna Eufrozína, že mají dole v hladomorně Honzu.

„Sláva, Honza nám jistě pomůže!" zajásal král, a skákal přes tři schody najednou dolů do hladomorny. Princezna, pyšná na svůj nápad, běžela za králem. Honza seděl na slámě a hladil si kotníky, otlačené od okovů, když ti dva k němu vtrhli.

„Honzíčku drahá," padla mu kolem krku Eufrozína a honem mu odemykala pouta, „s tou hladomornou, to byl jen takový žert! Ale opravdu dostaneš půl království i mou královskou ruku, jen musíš napřed porazit toho zlého krále Brambase, co se blíží se svými loupežníky k našemu městu!"

Honza vstal, protáhl si obolené klouby a povídá:

„Porazit loupežníky? To bude lehká pomoc! Jenom mi honem přineste tu mou kabelu, co jsem měl na sobě, když jsem přišel na hrad!"

Král Lamprechtus zbledl jako stěna, princezna začala rukama lomit:

„Já nešťastná! Já jsem se těch tvých husarů bála, a tak jsem tu kabelu hodila do ohně!"

„Alespoň mi tedy přiveďte mé kamarády, co jsem s nimi udolal draka!"

„Ach, kdepak těm je konec, ti už z města odešli!"

Babo raď, co teď? Honza složil hlavu do dlaní a mlčel jako dub, král s princeznou bědovali až hanba. Už se Honzovi zdálo, že ho nic nenapadne, když tu najednou mu přišla na mysl ta píšťalička, co mu dala maminka, když utíkal z domova. Honem sáhl do záňadří... byla tam! Celý šťastný ji popadl a zapískal, až král Lamprechtus leknutím nadskočil. Jen hvízdl, najednou před Honzou stál starý vandrovník. Honza ho samou radostí objal:

„Kmotříčku, poraďte, co teď?"

Starý kmotr pokrčil rameny:

„Honzíčku, tys byl moc lehkomyslný, a darů, cos měl, sis nehleděl! Ubrus roztrhali dvořani na nitky, kabela shořela v krbu, kouzelný plášť, to ještě nevíš, sebrala voda. Tak vidíš, Honzo drahá, pohádky je konec!"

„Ale co s tím loupežnickým králem?"

„Vždyť ti říkám, že je pohádky konec! S tím si poraďte sami!"

Dořekl, utrhl Honzovi píšťalku s krku, a v tu ránu zmizel. Král s princeznou, jak to slyšeli, nechali Honzu Honzou, popadli košík s klenoty, sedli do zlatého kočáru, práskli do koní a prchali pryč z města. Co si lidé s loupežníky počnou, to jim bylo docela jedno, jen když sami zachrání krk a dobré bydlo.

Honza vyšel z opuštěného hradu, odkud za králem uteklo všechno dvořanstvo. I brána byla prázdná, nikdo už nic nehlídal. Z domků v podhradí vybíhali lidé a bědovali, co s nimi bude, až loupežníci vtrhnou do města. Honzovi z toho ze všeho hlava duněla. Za chvíli ho někteří lidé poznali, obstoupili a začali prosit:

„Honzíčku zlatý, když jsi dokázal zabít draka, pomoz nám i tentokrát!"

„Milí braši, pohádky je konec!" usmál se smutně Honza, „já jsem o všechna kouzla přišel, teď jsem prachobyčejný člověk jako vy!"

„I ne, Honzo, ty máš sílu, vždyť jsi draka zabil taky bez kouzel!"

Ale Honza jako by neslyšel, mávl rukou a šel dál. Falešný král a jeho město mu docela odpadli od srdce. A nač to zapírat, v tu chviličku ani sám sobě příliš nedůvěřoval. Chtělo se mu pryč, daleko od toho všeho tady, a stýskalo se mu po mámě. Už aby byl z městských hradeb venku a mohl si to zamířit přes pole a lesy k domovu! Tak se Honza dostal až k městským hradbám, blizoučko té brány, co skrze ni poprvé s kamarády do města přišel. Namířil si to k bráně, ale najednou slyší:

„Honzo! Kamaráde!"

To byli oni, po hlase by je i v nejtemnější noci poznal! Padli si s Kujbabou do náruče, objali se s Valihrachem a Hnipírkem... ale co to? Tuhle stojí ještě nějaká černooká panenka a usmívá se na Honzu, jako kdyby se už dávno spolu znali.

„Ty ji neznáš? To je přece Markýtka, princeznina služtička!"

A než se Honza nadál, držel Markýtku v náručí jako ostatní kamarády a dostal od ní takovou pusu, až se mu hlava zatočila.

„Pojď s námi, Honzo, po celém městě už tě hledáme! Musíme městu proti loupežníkům nějak pomoci!"

„A co je mi do města!" ušklíbl se Honza, „stejně patří tomu zlodějskému králi a nic dobrého nás v něm nepotkalo! Ať mu je loupežníci obrátí naruby, ani prstem nehnu!"

„Tak pojď, Honzo, a my ti něco ukážeme..." řekl Kujbaba a chytil Honzu pod paží. Vystoupili všichni na hradby a dívali se do dálky, k těm vesnicím, přes které se kdysi blížili k tomuto městu. Ale místo bílých vesnic tam byla už jen černá spáleniště, ze kterých stoupal dým. Loupežní rytíři zajížděli už na svých koních až pod samé hradby města a výhružně mávali kopími, na nichž měli napíchnuté hlavy vesničanů.

„Vidíš, Honzo," povídá Markýtka a celá se pláčem chvěla, „teď jsou zrovna v té vesnici, kde já jsem se narodila! Možná, že zrovna teď mou maminku a mého tatínka vyhánějí z chalupy... a teď už ji třebas i podpálili..."

„Tohle že dělají pokojným lidem?" zhrozil se Honza a na čele mu naskočila hněvivá žíla, „tohle si přece nikdo nemůže dát líbit! Král nekrál, dáme se do toho! Hnipírku, zatrub! Lidé, kde jste kdo, popadněte, co máte zrovna po ruce, já vás na tu loupežnickou chátru sám povedu!"

Celé město se v jeden ráz pozvedlo, když slyšeli, že je povede Honza, který zabil draka. Honza poručil otevřít všechna královská skladiště a rozdat lidem potraviny, aby se posílili do boje. Na ulicích se pekli skopci, na křižovatkách se otáčely rožně s volskými kýtami, a kdo si řekl, tomu kuchaři uřízli pořádný kus horkého masa. Kováři v čele s Kujbabou celou noc bušili do ocele, okovávali selské cepy, ostřili píky a šavle, na dlouhá bidla připevňovali železné háky, aby se do rána na loupežné rytíře připravili.

Ráno, ještě než první kohout zakokrhal, popadl Hnipírek trumpetu a zatroubil na ni takovou písničku, že nikdo nemohl ani o minutku déle zůstat v posteli. Všichni vyběhli z domů, prudká písnička jim rozproudila krev, a tak se všem zalíbila, že si ji honem začali broukat s sebou. Dneska už nikdo nezoufal, nikdo nelomil rukama. Raději cepem nad hlavou zatočili, sekeru pořádně potěžkali. Všichni věřili, že si to s loupežníky jaksepatří vypořádají.

Honza šel s Markýtkou v čele, měl velký okovaný cep a pod paždí se vedl s Kujbabou, který si nesl strašné kovářské kladivo. Hnipírek troubil do kroku, a všichni nebojácně rázovali proti loupežníkům. Když to viděl král Brambas, jak se na něho hrne vojsko kovářů, krejčích a ševců, dal se do smíchu, až se za boky popadal, a poručil svým trubačům, ať troubí posměšnou písničku:

„Links, rechts, krejčí, švec, to jsou dva rytíři, jeden hadry spravuje, druhý křampy klíží!' a vůbec nechtěl s Honzovým vojskem bojovat, že prý postačí, když na ně pošle samotné kobyly, aby to hadrnické vojsko do země kopyty zašlapaly.

Ale to se král Brambas tuze přepočítal! Když loupeživí rytíři vyrazili na koních proti Honzovým lidem, začala taková motanice, že to svět neviděl! Sedláci tloukli rytíře cepem přes přilby, až praskaly jako hliněné hrnce, tesaři je dlouhými háky chytali za krček a shazovali s koní, truhláři i kováři do nich na zemi prali kladivy i sekerami, až z rytířského brnění jiskry lítaly, krejčí se oháněli rozpálenými žehličkami, že se koně rytířům plašili a sami své pány shazovali, a ševci aspoň sídlem a knejpem bojovali jako lvi. Honza stál vprostřed té rvačky, na všecky strany mlátil cepem jak do žita, a ještě přitom křičel povely, kde je třeba přitlačit a přidat! Z jedné strany měl Hnipírka, jenž troubil jednu za druhou samé písničky do pranice, z druhé strany Markýtku, která mu utírala čelo šátkem. A když už mu sil ubývalo, usmál se na Markýtku a řekl:

„Markýtko, dej mi sladkou hubičku, ať se mi lip zápolí!"

Bitva trvala od rána až do večera. Už se smrákalo, když král Brambas vyskočil na posledního koně, který mu ještě zbyl, a chystal se prchnout z bojiště. Ale Kujbaba, který tam byl blízko, roztočil svůj perlík a pustil jej za králem. Kladivo udeřilo loupežníka doprostřed zad, král Brambas udělal kotrmelec přes koňskou šíji a roztáhl se na zemi jak žába. Bylo po boji. Železní rytíři leželi na poli rozmláceni jako makovice po krupobití. Sedláci, koňáci, řemeslníci a vůbec všechen městský lid se vesele sešikoval kolem Honzy, Kujbaba ještě s dvěma kováři si vzali Honzu na ramena a táhli s písničkou k městu.

Když docházeli k městské bráně, vyrazil z ní najednou zlatý kočár a v něm král Lamprechtus s princeznou Eufrozínou. Doslechl se, jak bitva dopadla, a honem se vracel, aby zachránil svou vládu. Dokonce i královskou korunu z košíku vytáhl a na hlavu si ji posadil, aby vypadal královštěji.

„Milý Honzíčku," začal sladkým hlasem a honem rozpřahoval ruce, že Honzu obejme, „tentokrát tě půlka království opravdu nemine! A princeznu si můžeš vzít hned celou, jen se podívej, jak se na tebe samou láskou třese!"

Markýtka se na ta slova zakabonila jako čert, ale Honza se postavil proti králi a povídá zvesela:

„Dejte pokoj, pane králi! Cožpak jste od mého kmotra neslyšel, že už je těch pohádek konec? Ta bitva, to už nebyla žádná pohádka!"

Král Lamprechtus chtěl honem ještě něco říci, ale lidé už s ním neměli trpělivost. Obklopili ho, někdo mu strhl korunu, druhý plášť, třetí ho vyzvedl do vzduchu, a tak si milého krále podávali nad hlavami jeden druhému, až jej donesli k vodnímu příkopu u brány. Tam s králem Lamprechtusem šmejkli docela neuctivě do vln jako s haraburdím, které už nikdo nepotřebuje. Princezna Eufrozína raději vzala nohy na ramena, aby ji nepotkal stejný osud. Tu královskou korunu, co stáhli Lamprechtusovi s hlavy, teď lidé podávali Honzovi, a začali provolávat:

„Ať žije Honza! Ať žije Honza král!"

Honza vzal korunu do ruky, prohlédl si tu zlatou obroučku pěkně zblízka a povídá:

„Jakýpak král! Vždyť bych byl lidem pro smích! Já jsem Honza, to mi stačí..."

A šup, hodil korunu za Lamprechtusem do vody, jen to žbluňklo.

Hnipírek zatroubil tuš, přidali se k němu všichni muzikanti, kolik jen se jich z města seběhlo, a kdo zdravé nohy měl, pustil se do tance. Honza popadl Markýtku, zatočil se s ní, až se jí sukně rozevlály, a z náručí ji nepustil, dokud kohouti nekokrhali. A ti druzí zrovna tak. Začali třasákem, po třasáku tancovali rejdovák, pak šotyš, furianta, cibulku, a do rána, než sluníčko vyšlo, měli podrážky na střevících docela protancované!

Dařbuján a Pandrhola

Za starých časů, kdy se ještě svítívalo borovou loučí a okna se zasklívala prasečím měchýřem, žil v městečku Rukapáni, v tom potočním údolíčku blízko pohodnice, kde roste pět pačesatých borovic, havíř jménem Kuba Dařbuján. Chalupu si jen tak slepil z nepálených vepřovic, střechu měl na ní rozdrbanou, ale zato měl sednici plničkou dětí, střapatých kluků i baculatých holčiček.

„To je můj nejdražší poklad," smával se Kuba, „ten bych nevyměnil ani za knížecí kočár s pěti lokaji!" A protože měl dobrou náladu, přidal k tomu smíchu i písničku, kterou si sám jednou složil:

„Nenípána nad havíře Dařbujána Kubu, pánům rubá stříbro v díře a sám suší hubu!"

Uhodil však čas, kdy skála v jámě zatvrdla, žíla se scvrkla na ubohou tkaničku, a Kuba Dařbuján tu hubu doopravdy začal sušit. Lámal za čtyři, nebozezy mu každou chvíli praskaly, ale těch svých jedenáct dětí při tom ubohém platu ne a ne doživit. U pekaře byl dlužen, krupař jim posledně místo mouky vejražky poslal popel, ten že může rozdávat na dluh, před řezníkem se už Dařbujánka nesměla ani objevit. Zkrátka a špatně, nastěhovala se k nim bída s nouzí.

Jednou po šichtě poslala Markýta Dařbujánová Kubu do pivovaru, ať poprosí na dluh o drobet ječného mláta, že alespoň z něho uvaří dětem kaši. Břichatý sládek Pandrhola stál zrovna na pivovarském dvoře a zálibně přihlížel, jak se pivovarská prasata až k prasknutí nacpávají mlátem z poslední várky. Snil o tom, jak z toho sladkého navařeného ječmene vyroste jadrný, pěkně prorostlý bůček, jak vepříkům nakynou šunčičky, jak se jim z téhle stravy vyvede krkovička.

V tu chvíli se před Pandrholou vynořil Kuba Dařbuján, hubený a špinavý, a uctivě začal pana sládka prosit, aby mu přenechal na dluh trochu toho krásného mláta, že nemají dnes večer dětem co do huby.

„Koukej táhnout, ty bído umouněná havířská!" vykřikl Pandrhola, neboť byl člověk srdce měkkého a nesnesl pomyšlení, že by jeho prasátkům mohlo být ukřivděno a jejich pošušňáníčka pro nějakou hladovou holotu umenšeno.

Ale Kuba se jen tak nedal odbýt, prosil a prosil, a nakonec, když viděl, že s prosíkem nepochodí, skočil k hromadě a oběma rukama začal mláto nahrnovat do hrnce, aby domů k hladovým dětem nepřišel tak docela s prázdnem. Ale to jste měli vidět Pandrholu! Zmodral v obličeji vzteky, pískl na dva prsty, a v tu ránu se odněkud ze zákoutí pivovarského dvora přihnali dva obrovští psi.

„Chyť! Trhej! Lapej!" poštval je Pandrhola na Kubu. Kuba utíkal, až se mu za patami prášilo, ale psi div že mu «na záda neskočili, a po lýtkách mu chňapali jen což! Za chvíli měl Kuba obě nohavice nadranc. Celý schlíplý se ploužil domů, čekal, jak mu bude žena vyčítat, že přišel s prázdnem. Ale Markýta ani muk. Teprve když postavil prázdný hrnec a celý zchvácený si sedl na lavici, povídá Dařbujánka utrápeně:

„Tak abys věděl, Kubo, že na jednom trápení není nikdy dost, musím ti říc, že se nám před chvilkou narodilo dvanácté dítě!"

A hned se dala do pláče, že to novorozeňátko ani nebudou moci okřtít: havířské sousedy z Kocandy tím obtěžovat nesmějí, sami jsou chudáci a nutili by se novému Dařbujánčeti dát něco do kolébky, i když by to museli od huby utrhnout vlastním dětem — a kromě havířů jim pro bídu nikdo za kmotra nepůjde.

„Neběduj, ženo! Však já někde kmotra seženu!" popadl Kuba čepici a vyběhl ven do soumraku, koho prvního potká, toho že poprosí o kmotrovství, aby se žena netrápila. Přišel k silnici, uslyšel, jak se blíží hrčení nějakého kočáru. Ale kočár s naparáděným kočím se kolem Kuby jen mihl, a kočí z vysokého kozlíku ještě ťal po Kubovi bičem, že neuskočil včas z cesty. Už se chtěl Kuba otočit jinam... ale kdopak to jde tamhle po pěšině mezi žitništi? Kuba napjal oči do soumraku a rozeznal nějakého cizího dědečka. Měl vousy jako mléko, pocestnou režnou kabelu přes rameno, v ruce hůl, a jak šel mezi obilím, hladil starou rukou hlavy klásků. Když přišel blíž, Kuba smekl čepici, a hned na dědečka s prosbou, ať prý malému Dařbujáněti prokáže tu službu kmotrovskou. Stařeček se malinko usmál: „Inu, proč bych nešel? Abys věděl, žes to ty, Kubo, najisto půjdu!"

A hned se přidal Kubovi po bok a šel s ním ke Kocandě. Kuba se díval na dědečka po očku, přece jen mu to nedalo, najednou se zastavil a zeptal se:

„A odkudpak vy, dědečku, trmácíte nohy, a kdopak vlastně jste?"

Dědeček se dal do smíchu:

„Na to bys, Kubo, jaktěživ nepřišel, odkud a kam jdu, a kdo já vlastně jsem. Ale abys věděl, Kubo, kohos požádal a koho vedeš ženě do domu, tak já jsem samotný Pánbu!"

Ale Kuba, jak to uslyšel, trhl sebou jako uštknutý.

„Jestli vy jste opravdu Pánbu nebeský, tak já vás za kmotra nechci!"

„A proč, Kubo?"

Kuba se podíval na své rozdrásané nohavice, vzpomněl si na svůj útěk před Pandrholovými psy, a vyhrkl prudce na dědečka:

„Protože nejste spravedlivý! Kdybyste byl jen drobátko spravedlivý, tak byste toho lakomého Pandrholu na tom místě hromem uhodil, když mi nechtěl dát ani trochu mláta dětem na kaši!"

Dědeček ani muk, otočil se, a v ten okamžik zmizel, jako když se pod ním země slehne. Šel Kuba dál, až k tomu černému rozcestíčku, kde rostou staré ořechy, pod jejichž korunami je nejdřív tma. Tam najednou se před ním vynořil nový pocestný. Měl zelenou kamizolu, myslivecký klobouk s kachním pírkem, pichlavé oči, a na levou nohu drobátko napadal. Kuba se napřed trochu lekl, ale pak si dodal kuráže: „Hej, pane myslivce..."

„Copak ode mne chceš, Kubo?" řekl pocestný, jako by Kubu dávno znal.

„Kmotra bych potřeboval... zrovínka se nám narodilo dvanácté dítě!"

„I půjdu rád, pročpak ne?" řekl myslivec, a jen se mu bělmo v očích zablýsklo. Ušli pár kroků, ale Kubovi zvědavost nedala: „Odpusťte, že jsem tak zvědavý, ale odkudpak vy jste?" Myslivec se uchechtl: „Pročpak se ptáš, Kubo?"

„Ale jen tak, abych mohl ženě povědět, koho vedu do domu..."

„Koho vedeš, Kubo? Tak já ti to povím! Samotného rohatého vedeš, bratříčku! Rovnou z horoucího pekla jsem přilítl!" a cizí myslivec se dal do takového smíchu, až Kubovi mráz na zádech naskočil. Ale hned se sebral a křikl:

„Když ty jsi sám rohatý, tak táhni ke všem čertům! Tebe já za kmotra nechci!"

„A proč, Kubo? Máš ze mne strach?"

„Strach? Ne! Ale spravedlivý nejsi, čerchmante! Dávno bys jinak musel toho krkouna Pandrholu na nejšpičatější vidle napíchnout!"

Černý se zachechtal, a na rozcestíčku po něm zůstal jen smrad a kouř. Kuba si uplivl a vykročil dál, až k tomu rybníčku pod Kocandou. Ponocný na kraji Kocandy už odtroubil jedenáctou a dal se do zpěvu nakřápnutým hlasem:

„Já mám hůř než pes, musím hlídat ves. Pes do slámy někde vleze, zaspí zloděje, když leze, a já svou holí bráním stodoly."

Po nebi plul měsíc plnými plachtami a Kubovi se zdálo, že kromě ponocného není nikde ani živáčka. A tu najednou se na cestě objevil stín nějakého člověka a blížil se ke Kubovi. Kuba zvedl hlavu, vzplála v něm aspoň jiskřička naděje. Když přišel na pár kroků, poznal Kuba, že je to nějaký cizí sekáč. Kosu měl na rameni a pod kloboukem oči tak divné, že se v nich Kuba vyznat nemohl. Ale že byl Kuba v úzkých, nerozpakoval se, vstal a oslovil cizince:

„Kmotráčku, prosím vás, neulehčil byste mi v mém trápení?"

Sekáč se zastavil a mezi zuby se mu objevil podivný úsměv:

„Cožpak o to, já už jsem mnohým lidem trápení ukrátil, jen řekni, co ty bys ode mne potřeboval?"

„Dvanácté dítě potřebuju okřtít, ale kmotra nemám!"

„Nu, Kubo, jestli stojíš zrovna o mne, tak já půjdu!" přehodil cizinec kosiště na druhé rameno a drobátko se usmál, docela nic vesele. Na Kubu padl strach, jakého divného patrona to vede do chalupy, a tak se už na samém zápraží přece jenom zeptal:

„Kmotráčku, že jsem tak smělý, ale copak vy jste zač?"

Sekáč pověsil kosu na trámek, koukl po Kubovi nebozízem a povídá:

„Nu, to víš, Kubo, ledajaký nejsem, to můžeš být bez starosti."

Víc na sebe povědět nechtěl, ale Kuba začal naléhat, protože se bál Markýty. A tu ten divný žnec na samém prahu řekl:

„Když nedáš za jinou, já ti to povím, Kubo. Jenom se pěkně podrž, abys nedostal strach. Já jsem samotný Smrťák!"

Ale Kubovi, místo aby se lekl, spadl kámen ze srdce. Samou radostí se popletl a začal Smrťákovi tykat:

„Jářku, jestli ty jsi opravdu samotný Smrťák, pojď beze všeho dál! Ty jediný jsi na světě spravedlivý, bohatého si vezmeš stejně jako chudáka!"

Když to dvanácté Dařbujánče okřtili, povídal Smrťák při rozloučení:

„Poslouchej, Kubo, já jsem chudý jako kostelní myš. Kromě té kosy, co visí na zápraží, nemám ničehož nic. Já tomu vašemu děťátku nemohu dát nic do peřinky. Ale abys měl na mě památku, Kubo, dej se na doktořinu!"

„Na doktořinu?" usmál se Kuba trpce, „vždyť neumím ani pořádně psát!"

Ale Smrťák ho začal chlácholit:

„Na takovou doktořinu, jaké já tě naučím, to potřebovat nebudeš!"

Přitáhl si Kubu až k sobě a potichounku mu zašeptal do ucha, ať se jen vždycky ve světnici, kde leží nemocný, dobře rozhlídne. Budeli on, Smrťák, stát nemocnému v nohách postele, může se Kuba směle pustit do léčení, nejpozději do tří dnů se ten člověk určitě uzdraví.

Budeli však Smrťák v hlavách postele, ať se Kuba vůbec nenamáhá, takovému člověku už není pomoci. Dořekl, obrátil se, a byl tentam, jako když se do země propadne. Kuba se notnou chvíli rozmýšlel, ale pak šel do kůlny, popadl smrkové prkénko, napsal na ně tesařskou tužkou:

KUBA DAŘBUJÁN DOKTOR

pověsil prkýnko na chalupu, a že byl po tom ponocování celý unavený, místo šichty se natáhl na peci. Markýta mu nadala šibeničníků, a celá Kocanda se mu seběhla před chalupu. Ženské se durdily, že si dělá Kuba z lidí blázny, a mužští se zase chechtali, že Kuba chytil místo novorozeněte psotník.

Ale byl v ten čas na Kocandě nějaký Matěj Klofát, taky havíř, a ten ležel už pět let jako lazar. Povídalo se, že by bylo nejlíp, kdyby už si pro Klofáta přišel Smrťák s kosou. A ten Klofát, jak  ležel na posteli pod oknem, slyšel rámusení ženských od Kubovy chalupy a ptal se Klofátky, co se to děje.

„Kuba se zbláznil, a vyhlásil se za doktora!" povídala na to Klofátka a myslela si, chudáku Matěji, tobě už je doktor stejně málo platný! Ale Matějovi Klofátovi ta povídačka, že Kubu chytil doktorský fantaz, přece jen nedala dobře dělat. Když byl v sednici jen s maličkým kloučkem, zavolal si ho k posteli:

„Skoč ke Kubovi, že ho tuze prosím, ať se přijde podívat na tu mou polízanici, jestli by mi přece jenom nemohl být ku pomoci!"

Kuba přišel potají samým večerem, aby ho nikdo neviděl, v pytlíku si přinesl jen tak naoko trochu mateřídoušky, a už od prahu koukal k posteli, jestli ho Smrťák neobelhal. Namouduchu, tamhle v rohu za dolní pelestí stál, a ještě malilinko na Kubu kývl, ať se beze všeho dá do práce!

V Kubovi se zatřepetalo srdce, že má vyhráno. Honem poručil Klofátce, ať svaří vodu s kořením, natřel tím Matějovi celé tělo a povídá:

„Za krátký čásek budeš, kamaráde, chlapík!"

Div divoucí! Matěj Klofát druhého dne zraníčka opravdu vyskočil z postele, jako by se nechumelilo, popadl sekeru, a ze samé radosti rozštípal postel, co se na ní pět let trápil. Hned se to rozkřiklo po městečku, a druhého dne ráno, když Kuba ještě vyspával, tlačilo se mu před chalupou lidí až černo. Markýta Dařbujánová skočila k peci, popadla Kubu za vlasy, zatřepala jím a povídá:

„Vstávej, ospalče, a hajdy kurýrovat, aby děti nemusely k obědu vylizovat hrnky od včerejší polévky!"

Kuba se skutálel z pece, jen to žuchlo, honem popadl čepici a běžel na zápraží. To jste měli vidět ten shon! Desítky nedočkavých rukou po něm chňapaly, dukátky, tolárky i zlatníky mu ukazovali, a někteří zas prpsili jen tak, bez peněz, ale zato tím úpěnlivěji: toho trápí houser, toho suché loupání, oustřel nebo mze, tamhle babička má záduchu, jinému po úrazu zmodrala ruka... Kuba se rozpačitě podrbal za uchem: ono se řekne léčit, ale jakpak teď poznat, u koho je vlastně Smrťák v nohách a u koho v hlavách postele? Konečně dostal spásnou myšlenku:

„Hajdy domů, všichni nemocní do postele! Já si vás obejdu a uvidím, co a jak!"

Jedna mrštná děvečka se k němu přitočila a chytila Kubu za rukáv:

„Nejdřív k nám, pane Dařbuján! Pláteníkovic Bětulinka už se bere k hodině, do večera by jistě nevydržela!"

Kuba si narazil čepici furiantsky na stranu a po boku švarné děvečky si to namířil k pláteníkovům. Bětulinka ležela v parádním pokoji, postel vysoko nastlanou peřinami. Ještě nedávínko to byla pěkná, rozkvetlá dívčina, ale teď byla bleďounká, hnedle průsvitná, s horečnýma očima. Kolem Bětulinčiny postele se motaly tři staré babicezaříkávačky: jedna ji přeměřovala nitěmi, které motala mezi prsty, druhá přelévala přes plátýnko nějaké lektvary, třetí házela do mísy s vodou řeřavé dřevěné uhlíky, až to syčelo, a mumlala přitom:

„Ouřklali tě bába, pomáhej ti svatá Sába, ouřknulli tě dědek, pomáhej ti svatý Melchizedek, ouřklali tě žena, pomáhej ti svatá Filoměna, ouřknulli tě muž, pomáhej ti svatý Majduš, ouřknulli tě mládenec, pomáhej ti svatý Vavřinec..."

Kuba vešel do světnice, zrovna když byla bába s čarováním v nejlepším.

„Fuj, tu je smradu!" uplivl si na prahu upřímně, když uviděl všechno to nakuřování, „vždyť byste chudinku Bětulinku udusily."

Baby se nechtěly lehko vzdát, ale Kuba na ně zadupal a vykřikl:

„Alou, alou, baby, rychle ven!"

Když je vystrnadil, posadil se na stoličku u Bětulinčiny postele a pozorně si začal nemocnou prohlížet. I hleďme se, přítel Smrťák se objevil za nožní pelestí, maličko kývl na Kubu, a zase se rozplynul ve vzduchu. Pláteník s plátenicí, Bětulinčini rodiče, stáli u dveří a dívali se polou s nadějí, polou nedůvěřivě na Kubu, který dlouhou chvíli vrtěl pochybovačně hlavou. Pak si položil ukazovák na čelo, jako kdyby chtěl podepřít svůj doktorský rozum.

„Jo, tohleto je zatraceně divná nemoc. A odkdypak to panenku trápí, že jsem tak smělý?"

„Od letošní pouti," zamumlal pláteník, „přišla od muziky celá vyjevená!"

„A kterýpak mládenec ji nejvíc prováděl?"

„Ale ten umouněný kovářský pomocník odnaproti! Však jsem jí řekl, že jí obě nohy zpřerážím, jestli ještě jednou..." zahartusil zlostně pláteník, a Kuba Dařbuján už věděl všechno, co potřeboval.

„Jo, to je marná věc," zatvářil se tajemně a učeně, „jak ten morbus vzal začátek od kovářského, tak se dá vykurýrovat zas jenom s kovářským!"

Než se nadáli, skočil Kuba k oknu a otevřel je dokořán. Právě naproti před kovárnou stál široký formanský fasuněk. Tři kovářští tovaryši v kožených zástěrách, s ohrnutými rukávy na svalnatých rukou, s osmahlými a veselými tvářemi se točili kolem vozu. Jeden z nich držel podsednímu valachu zadní nohu, druhý přidržoval koně u ohlávky, třetí nesl v kleštích rozpálenou podkovu.

„Kterýpak z nich to je, panno Bětulinko?" ptal se Kuba neviňoučce. Bětulinka se honem zvedla z polštářů, natáhla hlavu k oknu a v očích jí drobátko zablýsklo:

„Ten nejhezčí... kudrnatý... co nese tu podkovu!"

„Hej, ty kudrnáči s podkovou, honem sem poběž!" vykřikl Kuba z okna na kovářského. Ten zvedl hlavu, podíval se k otevřenému pláteníkovic oknu a jenom na vteřinku zahlédl Bětulinčin usouzený, bledý obličejíček. Ale v ten ráz žhavá podkova padla do putýnky s vodou, až se vyvalil oblak páry, a mladý kovář se hnal k oknu, z kterého Kuba zavolal.

„Jen chutě dovnitř oknem, možná, že by tě dveřmi nepustili!" pobídl Kuba kováře. Tovaryš se chytil za římsu, vyšvihl se do okna, a jedním skokem stál v pokoji před Bětulinčiným ložem.

„Jedeš mi ven, ty umouněnce ošklivá!" zuřil pláteník a chtěl se sápat na kováře, ale Kuba se mu postavil do cesty a řekl s doktorskou přísností:

„Tak počkat! Jestli mám dceru vykurýrovat, tak buď zticha, pláteníku, a nepleť se mi do medicíny!"

Chytil za rukáv ustrašeného kováře, přistrčil ho k Bětulince a poručil:

„Teď jí dáš dvanáct hubiček, a dobře počítaných, rozuměls? Ne abys mě chtěl o nějakou ošidit a nechat si ji do zásoby propodruhé! A taky pěkně upřímných, aby Bětulinka zčervenala jako růžička!"

Kovářský, jak uviděl, že má v Kubovi ochranu, moc se nerozmýšlel, přiskočil k Bětulince, objal ji svýma kovářskýma rukama, až jí v zádech zapraskalo, a už mlaskaly hubičky tak upřímné, že Bětulinka nemohla dechu popadnout!

Zázrak nad zázraky! Sotva padla poslední hubička, ta nejupřímnější, na posteli seděla Bětulinka už ne bledá a průsvitná, ale pěkně červeňoučká, ruměnec jako růže, jen na tvářičkách od kováře trochu učerněná. Kuba chytil kovářského, přistrčil ho k oknu a křikl:

„A teď zas upaluj k práci, ať tě mistr nehubuje!"

Kovářský vyskočil rovnýma nohama a Kuba natáhl jakoby nic ruku k pláteníkovi:

„Dostanu dva dukáty za kurýrování, pane měšťanosto, Bětulinka už je zdravá jako lusk!" a rozchechtal se na celé kolo.

Toť se ví, že pověst o tom novém uzdravení proletěla městečkem jako blesk. Baby ji roznášely od dveří ke dveřím, děvečky si ji povídaly u kašny, kluci ji vykřikovali otevřenými dveřmi do krámků a řemeslnických dílen. Sotva Kuba obešel pár nemocných, přihnala se za ním najednou na ulici bohatá krupařka Baštová, chytila Kubu za ruku a křikla krákoravým hlasem:

„Nejdřív k nám, Kubo! Však jsi nám dlužen dva zlaté za mouku! Můj muž je nemocí celý rozlámaný, tak ať si aspoň přijdeme na své peníze!"

Kuba ze sebe dělal hloupého, ptal se jakoby nic:

„Jenom dva zlaté, paňmaminko? A ten popel, co jste nám poslali místo mouky vejražky, ten byl dočista zadarmo?"

Ale krupařka, jako když neslyší, táhla Kubu do krámku, nad kterým byl nápis velkými zlatými písmenami:

JOHANA BAŠTY KRUPAŘSTVÍ

Krupaře Baštu trápil houser. V dlouhé noční košili, v pase obvázán všelijakými teplými šálami a šátky, belhal se po světnici, celý skrčený bolestí, rukama si držel bedra, skojíkal, proklínal, mumlal, bědoval a nadával jako ďas. Dvě ustrašené děvečky a dva krupařští mládenci se drželi porůznu v koutech a schovávali se za nábytek. Krupař se při každém novém záchvatu bolesti rozzuřil, popadl, co mu pod ruku přišlo, ať to byl hrnec, pekáč nebo rendlík, a házel tím po své čeledi.

„Je to dost, že jdeš!" vykřikl se zlostnou výčitkou, jak uviděl Kubu. Vtom ho louplo v kříži, krupař zaskojíkal a mrskl velkým hliněným pekáčem po děvečce, která neopatrně vystrčila hlavu za almarou.

„Podívejme se, copak je to za divnou nemoc!" kroutil Kuba už na prahu hlavou, a nemohl se udržet smíchy, když viděl krupaře rozzuřeného jako šelmu v kleci. Přitom se Kuba obezřetně rozhlédl po světnici, uvidíli někde Smrťáka. Nu ovšem, tamhle se chudák krčí za spodní pelestí postele, zrovna vedle ustrašené děvečky. Sotva hlavu povystrkuje, jak se bojí krupařových kastrolů. Kuba mrskl po Smrťákovi očkem, ten kývl na souhlas, a v tom okamžiku zmizel.

„A jérum jérum jemine," povídá Kuba chmurným hlasem, „to je přetěžký morbus! Vypadá to sice jako obyčejný houser, ale zatím je to karborundum sekvestrum, to by mohl být krupař taky do večera na prkně!"

Jak to krupař uslyšel, začal se třást hrůzou, mrskl sebou na zem a naříkal jako malé dítě.

„Jestlipak udělal poslední pořízení?" vedl Kuba dál svou.

„Jezusrnankote, neudělal! Jenom aby nic nedostala jeho sestra z Druhlic!" spustila lamento krupařka, běžela ke krupaři a začala jím cloumat:

„Muži, vzpamatuj se! Popadni pero a napiš: Všechno mé ženě Filoméně!" Ale krupař byl hrůzou bez sebe, vůbec nevnímal, co mu žena říká, jen bědoval a spínal ke Kubovi ruce. To byla chvilka pro Kubu!

„Neskojíkejte, pantatínku, však já vás z toho dostanu," povídal sebevědomě a udeřil se do prsou, až to zadunělo, „já jediný na celém světě, to si pamatujte! Vy jste mi vždycky přece taky pomohl, alespoň pěkným dřevěným popelem, když vám bylo líto mouky... Jenže tuhle nemoc můžou vyléčit jenom pořádné moučné obklady, to je marná věc!"

„A třeba z té nejlepší uherky, však já si pro své zdraví mohu všeho dopřát!" rozkřikl se krupař, ale honem se zas popadl za bolestivý kříž. Kuba hned začal rozkazovat:

„Přineste díži! Tu největší, co má krupař v domě!"

A když dva pomocníci vkutáleli doprostřed místnosti obrovskou pekařskou díži, pokynul Kuba děvečkám:

„Nanoste plnou díži vody!"

„Jjenom nne sstudenou..." jektal zuby krupař, „tto bby bbyla mmá ssmrt!"

„No dobře," slevil Kuba, „i teplá může být, jenže to spotřebujeme zase víc mouky!"

Když byla díže plná, popadl Kuba milého krupaře za ruku, dovlekl ho k ní a přísně mu rozkázal:

„Tak šup, pantatínku! Pěkně se do té díže skrčte na bobeček, a za čtvrt hodinky budete mít po bolesti!"

Krupař chtě nechtě vlezl do díže, přikrčil se, jen hlava mu koukala ven. A tu si dal Kuba přinést pytel pšeničné mouky uherky, té posvícenské, žluťoučké jako květ. Napřed krupaři přistrčil hlavu pod vodu, aby se mu pěkně namočila, pak rozvázal úvazek kolem pytle, a pěkně pomaloučku polehoučku sypal krupařovi krásnou posvícenskou mouku na šošolku hlavy. Krupař funěl, nabíral na kýchnutí, jak ho mouka šimrala v nose, ale Kuba nepovolil. Tu přisypával mouky, tu zas hrncem vody poléval krupařovu hlavu, míchal a míchal, až bylo kolem krupaře v díži řídké lepkavé těsto.

„Pomáhá to?" ptal se krupaře s vážnou tváří.

„Drrobátko..." drmolil krupař, který nevěděl, co se s ním děje.

„Jen vydržte ještě chvilinku a budete jako rybička!"

Na chvilku krupařovi hlavu do díže přitlačil, aby se nalokal kvásku, a pak ho bezdechého zase pustil na vzduch. Krupař se rychle v díži narovnal, vypadal jako obrovský strašák. Děvečky i pomocníci se kuckali smíchy, krupařka koukala jako vyjevená, jak z krupaře řídké těsto kapalo.

„Tak co, ještě to bolí?" ptal se Kuba jakoby nic.

Krupař si promnul zalepenýma rukama obličej, frkal a funěl, a když se mu podařilo slepená oční víčka od sebe roztrhnout, koukal na Kubu jako spadlý z měsíce.

„Na mou duši, přestalo to, jako když utne!" vyjekl napřed radostně, ale když uviděl tu spoušť a pohromu kolem sebe, zalomil v zoufalství rukama a zabědoval: „Pytel mouky je zničený! Moje jmění je zničené!"

Ale Kuba neztratil nad tím krupařovým lamentováním kuráž a povídá klidně:

„I kdepak, krupaři, jmění vám zůstalo celé, jenom za to kurýrování mi dáte dva dukáty!"

A tak se z Kuby stal doktor, že mu v kraji rovna nebylo. Medicíny doporučoval lidem všelijaké, boháčům hořké peluňky, chudákům sám kupoval něco dobrého na zub jako lék. A že se každý po těch Kubových medicínách najisto vystonal, nikdo neřekl ne, i kdyby mu byl Kuba poručil kašnu na rynku vypít.

Že pak nemoc nechodí po horách, ale po lidech, trhlo v ten čas také na sládka Pandrholu. Rozčilil se ve své nepřejícnosti na děvečku, že si o posvícení potají vzala z mísy dva koláčky do kapsáře, zbrunátněl, zacloumalo to s ním, a najednou ležel jako kláda, sotva že mohl palcem u levé nohy hnout. Zavolali doktory ze všech stran, pět se jich najednou točilo kolem Pandrholovy postele. Prohlíželi nemocného, shledávali ve svých kufírcích všelijaké instrumenty, naslouchátka, proklepávátka, pijavice a baňky, koukali nemocnému na jazyk, zkoumali všecko možné, ale nakonec každý jenom zavrtěl hlavou. Všem bylo jasno, že každá písnička má svůj konec a že se do pytle nacpává tak dlouho, až prasknou všechny švy. Po Rukapáni šel jeden hlas, že tu může pomoci už jenom Kuba Dařbuján.

A tak Pandrholka, třeba nerada, poslala pro Kubu pivovarskou děvečku. Děvče přišlo za tmy, Kuba už spal, a zabušilo na dveře.

„Copak nám neseš, děvečko?" zeptal se Kuba rozespale.

„Že k nám máte honem přijít do pivovaru, náš pán je tuze nemocný!" spustila děvečka celá bezdechá. Kubovi blýsklo v očích:

„Tak k němu zavolejte doktory!" křikl a zavřel jí dveře před nosem. Ale děvče celé zoufalé začalo tlouci do dveří oběma rukama a nakonec, když se jí i to zdálo slabé, zula si z jedné nohy dřevák a bušila dřevákem. Kuba vystrčil znova hlavu:

„Co mlátíš, bláznivá? Vždyť vzbudíš všechny děti!"

„Když oni už u Pandrholy doktoři byli..."

„A co říkali?"

„Krčili rameny!"

„Tak mu dej Pánbu ječnou slámu!" ušklíbl se Kuba a podruhé chtěl přirazit dveře. Děvečka mu však v samém zoufalství strčila dřevák mezi veřeje:

„Já vás musím přivést, sic budu od Pandrholky bita!"

Kuba vyšel ze dveří, ukázal rukou na těch pět pačesatých borovic, co mu rostly před chalupou, a rozkřikl se:

„Koukni, děvečko, vyřiď Pandrholce, že se na Pandrholu nepřijdu podívat dřív, dokud tamhlety borovice celé neobrostou jitrnicemi!"

Nepřejte si ani slyšet, jak lakotná Pandrholka nadávala! Ale druhý den se Pandrholovi udělalo ještě hůř — nezbylo jí než vyhovět Kubovu přání. Poručila zapíchnout pět pivovarských prasat a do samé půlnoci museli řezníci nacpávat jitrnice. K ránu pak, když byl měsíček už tuze nízko nad lesem, všechna pivovarská chasa táhla na Kocandu vázat a drátovat jitrničky, dokud borovice před Kubovou chalupou nebyly docela obsypané.

Sotva sluníčko vyšlo, vykoukl Kuba z okna a dal se do řehotu, až se chalupa třásla. Pod borovicemi, pěkně v kruhu se zdviženými hlavami a vyplazenými jazyky, stáli všichni psi z Kocandy, a sliny jim tekly až na zem.

„Div světa, mámo! Na našich sosnách vypučely jitrnice!"

Honem vyhnal všechna Dařbujánčata z postele a rozeslal je po Kocandě, aby se všichni přišli podívat na ten zázrak, a kdo chce, aby si načesal podle libosti, dřív než budou přezrálé na hniličku. I přišli havíři s žebříky i háky a havířky s bramborovými košíky. Kluci šplhali po sosnách jako yeverky až do těch nejtenčích větviček a rozpustile házeli jitrnicemi dolů po děvčatech. Toho dne měli všichni na Kocandě hubu pořádně mastnou.

K polednímu se přihnal na Kocandu parádní kočár s Pandrholkou. Panička, nasupená jak satan, bušila cestou kočímu do zad:

„Chvátej, mezuláne, chvátej, sic nám Pandrhola nevydrží!"

Když zarejdovali před Kubovu chalupu, seděl Kuba uprostřed havířů na zápraží a rozdával chlapům z jitrniček špejlky, ať si je vezmou domů na semínko. Pandrholka ani z kočáru neslézala:

„Tak alou, Kubo, nemař čas, honem nasedat!"

„Kampak ráčejí, milostpaničko?" ušklíbl se Kuba jako potměchuť.

„Pandrholovi je zle, cožpak to nevíš?"

„Že zle? Jakpak by ne, to já dobře vím, co je zle! Mně bylo taky zle, když mě Pandrhola štval pivovarskými psy přes celou Kocandu!"

Chlapi se smáli, ale Pandrholka měla hubu jako meč:

„Cožpak jsi včera neslíbil, že přijdeš, hasačerte? Jen co prý ty tvé sosny obrostou jitrničkami! Já splnila, ty splň taky! A hajdy!"

„Vida, to je pravda," zadrbal se Kuba v pačesech, „ty jitrničky na mou duchu do rána nějakým zázrakem vyrostly! Půjdu! Ale nejdřív ať tady v našem potoce proudem teče pivo, aby bylo tu mastnotu čím zapít!"

Pandrholku div nevzal ďas, ale co měla počít, když s Pandrholou bylo hůř a hůř? Zapřáhli pivovarská spřežení, naložili sudy, a nejmladší sladovnický šel Kubovi zvěstovat, za chvilku že bude potokem bublat piviště, jak Kuba naporučil. Honem svolali celou Kocandu, a jak se na potoce objevila první pěna, každý popadl, co měl, putnu, džbán nebo vědro, kbelíky, rendlíky a hrnce, a nabírali, co jen stačili. A ti, co neměli nic krom té žíznivé huby, klekli na břeh a pili rovnou z proudu.

Ještě ani dopít nestačili, a už tu byla Pandrholka znova, pěkně s bandurskou a s hurtem, to že by se na to podívala, jestli už tentokrát, když jim udělal takovou hrubou škodu, ten umouněnec nepojede!

„Ale jakpak, toť se ví, že půjdu!" přivolil Kuba ochotně, „ale musíte pro mne do chalupy přijet s osmispřežím pivovarských volů."

Pandrholka na to kývla, to že je to nejmenší, ale Kuba na to: „Ale každý ten vůl ať má mysliveckou uniformu a klobouk s brčkem, jako to nosívával pan sládek Pandrhola, když objížděl pivovarské hospody, jinak nepojedu." Ta novina už opravdu vyrazila z Pandrholky dech. Ale doma Pandrhola skojíkal pořád usedavěji, a odjinud pomoci nebylo. A tak se ještě ten večer na rukapáňském rynku vyvrbil policajt s bubnem, zarumploval paličkami do kůže a provolával:

„Všem zdejším mistrům krejčovským, jakož všem čepičářům se na vědomost dává, aby se za oučelem tím samým dostavili neprodleně, a to ihned se všema svejma tovaryšema do zdemístního pivovaru, kdež jim další bude oustně skrze vzácnou paní sládkovou Pandrholovou vyjeveno!"

„A jejda," radovali se mistři krejčovští, „to jistě Pandrhola natáhl brka a my budeme šít pro celou přízeň smutek!"

Sotva policajt dobubnoval, se všemi tovaryši se poskokem hnali k pivovarským vratům. Ale Pandrholka, vztekem celá brunátná, je vyvedla z klamu. Naporučila jim šít osm mysliveckých mundúrů, osmero klobouků s brčkem, pro každého z pivovarských volů po jednom. Krejčí i čepičáři dali hlavy dohromady, dlouho zkoumali, co a jak, pak začali volům brát míru přes plece, kolem krků, od rohů k oháňce a nakonec i kolem břicha, a když to všechno poměřili, začali krejčovat a čepičařit, jen se jim od prstů kouřilo.

Druhý den, věřte si nebo ne, jelo to osmispřeží na Kocandu. „Vidíš, ty Kubo bláznivá, co sis to zavařil!" láteřila Markýta Dařbujánová.

„A co by!" opřel se jí Kuba, „přijeli jaksepatří, tak já taky dodržím!"

Pozval si havířskou kapelu z Kocandy, rozsadil ji po valníku, sám si stoupl doprostřed, aby mohl všem muzikantům dávat takt, a pěkně župajdá a ejchuchú, za křiku a jásotu celé Kocandy ujížděli k Pandrholovům.

Pandrhola se válel v peřinách, potil se, funěl a vzdychal, a jen po Kubovi očima oupěnlivě koulel, jak vstoupil Kuba do pokoje. Toť se ví, na první mrknutí bylo vidět, že tentokrát je opravdu zle. Kmotr Smrťák stál Pandrholovi rovnou za hlavou, kosatku držel oběma rukama připravenou k ráně.

„Tak co, Kubo, kdy se dáš do kurýrování?" spustila Pandrholka lermo a přistrčila Kubu blíž k posteli. Ale Kuba poztrácel všechen humor, jak se na něho kmotr Smrťák mračil. Ušeptl honem k Pandrholce:

„Milá paní, tomu vašemu Pandrholovi už žádná pomoc není. Tak dlouho se přejídal a přepíjel, až mu ty dobroty načisto ztrhaly žíly. Troufám, že už se bere k hodině..."

Obrátil se a chtěl vyjít ze sednice. Ale to jste měli vidět Pandrholku! Jak lítá saň po něm skočila, přirazila Kubu ke dveřím a začala křičet:

„Ty švindlíři! Ty kluku zlodějská! Ty raubrlumpe. Prasata jsi vymámil, pivo jsi prolil chřtánem, sukna za dvě stě zlatých zničil, a teď by ses chtěl vytáčet? Kurýruj, než tě dám žandárům do hrsti!"

Takové urážení ťalo Kubu do živého. On že je švindlíř? On že je raubrlump? Ne, tyhle levity si od nikoho líbit nenechá! Marně se Smrťák mračil, marně dával znamení, že už je na všecko pozdě, Kuba se furiantsky rozkřikl:

„Tak abys věděl, Pandrholo, když se tady před mýma očima jednou do sytosti napráskneš toho mláta, co jsi mým hladovým dětem nechtěl dopřát na kaši, zachráním ti život!"

Přinesli pěknou mísu pivovarského mláta, ještě se z něho kouřilo, jak bylo teplé, a velkou dřevěnou lžíci, co s ní Pandrholka okurky z hrnce tahávala. A Pandrhola jedl, jedl, až mu od koutků padalo a za ušima praštělo, ušklíbal se a vzdychal přitom, lamentoval a kroutil očima jak boží umučení, ale Kuba nepovolil, dokud z mísy poslední soustečko nevyškrábli.

Smrťák se na to díval nebozízem, až Kubovi mráz chvilkami po zádech přebíhal. Ale jak jednou Kuba slíbil, splnit musel. A tak jedva Pandrhola poslední sousto mláta polkl, skočil Kuba k posteli, ještě s jedním sladovnickým ji popadli, a než se Smrťák vzpamatoval, přešoupli ji do druhého kouta sednice obráceně, samou horní pelestí ke stěně, aby se Pandrholovi nemohl nikdo do hlav postavit. Jen to provedli, Pandrhola se posadil a křičel, že se mu náramně ulevilo. Kuba si dodal odvahy, šel k Smrťákovi, co koukal v koutě celý vyjevený a jako mrak zamračený, a potichounku mu zašeptal:

„Nic se nezlob, kmotře, však já ti toho bařtipána ještě dneska vrátím, ale nejdřív se spolu napijeme na zdravíčko a drobátko pobesedujeme, když jsme se tu tak pěkně sešli!"

Popadl Smrťáka pod paždí, a ať se mračil jak se mračil, vyvlekl ho z Pandrholovy světnice na pivovarskou šalandu. Dal honem přinést čtvrtně rukapáňského piva, toho nejlepšího malvazu, co si Pandrhola vaříval zvlášť jenom pro své hrdlo, a sotva zarazili pípu, natočil vrchovatě dva květované džbánky. A hned:

„Ať slouží, kmotře!" nasadil jeden k pyskům a táhl jak boží duha, dokud nepohleděl džbánku na dno. Smrťák koukal, koukal, džbáneček byl pěkně orosený jak merunčička zrána, i co, přitiskl jej taky k zubům a vypil doposledka. Ale jen dopil, hned začal na Kubu hartusit, ať zčerstva vrátí postel tam, kde byla, že už má Pandrhola čas.

„Kmotříčku, poshov mi do večera!" začal ho Kuba prosit, „ať nemám s tou doktořinou ostudu! Zatím se pěkně spolu napijeme na bratrství!"

Když na bratrství, tak na bratrství, to Smrťák nebyl proti. Napěnili džbánky, zaklesli loket za loket, a tak křížem upíjeli každý ze svého, až jim v krku bublalo.

„To ještě nic není," křičel Kuba, jedva postavili džbánky, „ale vypít do dna a rukama se korbílku ani nedotknout, to je dřina!"

Hned uchytil džbán do zubů, zakousl se do okraje a začal polykat, že se mu slechy hýbaly. Chudák Smrťák už měl drobátko pod čepicí, nechtěl se dát zahanbit, tak se honem svými koňskými zuby taky zakousl do džbánku, a pěkně glo glo glo, polykal andělíčky až do aleluja!

Zatím ale Pandrhola valem cítil, jak z něho nemoc padá. Vyskočil z postele, běžel k zrcadlu, vyplázl na sebe jazyk a vykřikl na Pandrholku, až se lekla:

„Zdráv, ženo! Zdráv jako za starých časů!"

A opravdu! Sotva vskočil do kalhot, hned popadl býkovec, znak své sládkovské moci, a rozběhl se po pivovaru, zdali ho čeládka, hřešíc na jeho nemoc, někde neokrádá. Když přiběhl k šalandě, už zdaleka slyšel, jak tam Kuba na celé kolo vyzpěvuje:

„Napíše, bratříčku, napíše, však on to pan sládek napíše, napíše, bratříčku, napí, však on to pan sládek platí!"

Nejdřív chtěl vrazit do šalandy jako podkovaný hrom, ale pak přece jen z opatrnosti nakoukl napřed klíčovou dírkou.

A zbledl v tu ránu, že by se na něm krve nedořezal. Vždyť on tam Kuba seděl se samým Smrťákem, drželi se ti bratříčkové z mokré čtvrti kolem krku a Kuba šeptal Smrťákovi, až se dveře třásly:

„Kmotříčku Smrťáčku, to víš, že je tvůj! Dám ti Pandrholu, jen co se smrkne!"

Pod Pandrholou se rozklepala kolena, ale přece jenom přemohl tu svou hrůzu a juknul klíčovou dírkou ještě jednou. A tu spatřil, že Smrťákovi se hlavička už jen taktak klimbá, jako zralá makovička, a že už ten zubatý kmotr s kosou míří pěkně do Hajan. A když pak Pandrhola juknul potřetí, viděl, že Kuba i Smrťák už mají hlavy v Blaníku a chrápou, jako by nejtlustší dubovou desku řezali.

I tak šlo na Pandrholu ouzko, jak to všechno dopadne. Ale strach před Smrťákem mu dodal sil. Polehounku potichounku se vetřel na šalandu, nejdřív uzmul Smrťákovi kosinku, a pak, když poznal, že oba kmotři spí, až se hory zelenají, milého Smrťáka vzal pod zády a pod koleny a strčil jej i s kosinkou do velikého pivovarského sudu. Zakryl sud víkem, zavolal dva bednářské, a než bys dvakrát řekl švec, byl Smrťák i se svou kosatkou v tom sudu načisto zabedněn. Sud odvalili na nejtemnější místo ve sklepě a milého Kubu na prospání zatáhli do chlívka k pivovarským prasatům.

Smutné, přesmutné měl Kuba druhý den probuzení. Hlavu měl těžkou a brňavou a tělo jako rozmlácené. A ten strach, co tomu řekne Markýtka! Vyškrabal se na pivovarský dvůr a rozhlížel se, kde je a co se děje. Pandrhola už stál na humně, jako by jakživ nebyl nemocen, a křičel na sladovníky, až jim v uších zaléhalo:

„Čeládko líná, povalečná, já vám proženu kosti, vy darmochlebové!"

Kuba měl sice nepevné nohy, a hlavičku teprv celou roztřesenou, ale tolik si pamatoval, že Pandrholu uzdravil. I namířil si to rovnou k němu:

„Tak vida, pane sládek, jak vám zdravíčko slouží..." povídal krapánek těžkým jazykem, a přitom se po očku rozhlížel, kam se vlastně poděl kmotr Smrťák.

„Kam sem lezeš, umouněnce?" zařval Pandrhola na Kubu jako za starých časů.

„Nějaký ten zlaťák za kurýrování jste mi dlužen..." Kuba na to nejisté.

Pandrhola se po něm prudce otočil, nejbližšímu sladovníku lopatu z ruky vytrhl a lup! Kubu přes hlavu, až se mu v očích zajiskřilo.

„Ty šibeničníku, což jsi mi nadělal málo škody? Tu máš za kurýrování, tu máš! Tu máš!"

Kuba chtě nechtě vzal nohy na ramena a pelášil pryč, protože se bál pivovarských psů, jen ve vratech se poohlédl a stačil vykřiknout:

„Však si tě Smrťák najde, Pandrholo!"

„Nenajde, nenajde! Toho jsem dobře uklidil, ty hňupe!" rozchechtal se za Kubou Pandrhola.

Markýta Dařbujánová právě škrabala u plotny brambory na polévku, když Kuba celý uválený a zmuchlaný zkroušeně vlezl do sednice:

„Markýtko, ode dneška už sekám dobrotu až do smrti naší amen, jen mi, prosím tě, uvař z toho černého kohoutka, co jsem předevčírem dostal od selky za léčení, drobátko polívky na posilněnou!"

Jen to řekl, a už vlezl na pec. Markýta byla dobrá žena, bez rámusu a vyčítání vzala nůž, nabrousila jej o hliněný hrnec a vyšla na dvůr kohoutkovi krčku ukrátit. Ale sotva Kuba víčka přivřel, už mu pře rval dřímotičku strašný Markýtčin křik:

„Kubo, propánajána, honem sem pojď, dějou se hrozné věci!"

Kuba vyskočil jak jelen, ani dveře nehledal, otevřeným oknem hup! na zápraží. Uviděl Markýtu celou zkoprnělou, v ruce nůž, z kterého kapala krev... Ale kohoutek jakoby nic, zvesela prohání slepičky po dvoře.

„Co je? Co se stalo, holka nešťastná?"

„Sama... sama mu hlavička nazpátek ke krku přiskočila!"

„Můj ty tondo, zle je! Smrťák se ztratil ze světa!" zabědoval Kuba, jako kdyby do něho nůž vráželi.

A bylo zle, na mou věru. Protože se ztratil Smrťák, nic živého nemohlo umřít, ať to byl člověk, kohout, vrabec ve vzduchu, nebo s odpuštěním i ta pěnkava, co v chlívě chrochtává. Za tři dni neměli řezníci co prodávat. Uhodili vola palicí, ale on se po nich jen vyčítavě podíval a přežvykoval dál, píchli čuníka, ale ten ani hlavu nezvedl a ostošest se rýpal ve hnoji. Lidé vařili prosnou kaši a škubánky, a nadávali přitom na tu světa bídu, že si ani v neděli kousíček masa dopřát nemohou, řezníci se začali chytat falešného karbanu, protože si při svém řemesle nemohli vydělat ani na sůl. Ale ani doktoři, ani hrobaři na tom nebyli lip, vždyť nikdo nezastonal a nikoho nenapadlo umírat. A tak ani Kuba neměl koho léčit. Celé dni seděl na přípecku zkormoucený, čelo ve dlaních, a marně přemítal, kam se kmotr poděl, co asi Pandrhola se Smrťákem provedl.

Leč Pandrhola sám měl taky špatné časy. Zdráv byl, že mohl hřebíky polykat, z huby mu tekly sliny, jak jen pomyslil na maso, ale přitom musel louskat holé brambory, vdolky s povidly nebo škubánky s pracharandou. Jednou, když mu tak děvečka přinesla mísu brambor s tvarohem, vyskočil celý zuřivý, popadl mísu a vyhodil ji oknem.

„Zpropadené brambory! Aby se pod zem propadly! Celý měsíc je louskám jako chudý švec! Já, sládek Pandrhola! Maso chci, a bašta! Dejte sem maso!"

Pandrholka se ho pokoušela uchlácholit:

„Ale mužíčku, vždyť to víš, že nikdo na světě nemá dneska maso!"

„Ale já chci! Já musím mít maso!" praštil Pandrhola do stolu, ze stěny strhl flintu dvojku a vyřítil se na dvůr k pivovarským chlívům. Všech pětadvacet Pandrholových prasat tam pobíhalo v jednom houfu. Jak uviděli čuníci svého pána, začali slastně chrochtat, protože od něho čekali pošušňáníčko. Ale Pandrhola se rozkročil uprostřed prasečího houfu a jal se do ubohých štětináčů pálit jako o zaječím honu. Prasata kničela, uskakovala, když jim Pandrhola střílel rovnou za ucho, na dvoře už se to modralo od střelného dýmu, ale marnost nad marnost. Nakonec to jedno prase, nejvíc zdivočelé, podrazilo Pandrholovi nohy, a ten jak široký tak dlouhý sebou plácl na zem. To mu dodalo! Rozpálený vztekem zařval:

„Však já si s vámi poradím! Hej, bednáři! Vyvalte na dvůr ten zabedněný sud!" Darmo si Pandrholka před něho klekla a sepjatýma rukama prosila, ať nepokouší, ať se radši drží škubánků, aby na sebe neštěstí nepřivolal, darmo mu kolena strachem objímala. Pandrhola ve své žravosti zůstal neoblomný.

Kývl bednářským, aby strhli obruč a vyrazili dno, a sám si na mušku své dvojky vzal to nejbaculatější prase, zrovínka to, co mu před chvílí nohy podrazilo. Sotva dno od sudu odskočilo, Smrťák z něho vykročil, strašně hubený, s kosinkou v pravé ruce. Bác! Práskl Pandrhola po praseti. Smrťák se v tu stranu ohlédl, jak ho povinnost nutkala, ale sotva uzřel Pandrholu, zarazil se a křikl:

„Čuník počká! Ty, Pandrholo, máš u mě přednost!"

Ťal, a jednou ranou mu nit života přeťal. Pandrhola se položil, škytl, zmodral, a bylo po něm...

Kuba Dařbuján, toť se ví, o tomhle pádu ještě nic nevěděl. Seděl zrovna na dvorku, z dlouhé chvíle vyřezával dřevák a hlídal přitom nejmenší Dařbujánče, které spalo na trávníku ve strakaté peřince. A tu černý kohoutek, zrovna ten, co si z něho Kuba polívku sliboval, vyskočil na plot a z plna hrdla zakokrhal. Kubu to dopálilo, že mu vzbudí dítě, popadl dřevák, a lup s ním po kohoutku! Trefil ho rovnou na hlavičku, ten zaplácal křídly, spadl z plotu a zůstal ležet vzhůru nohama. Pro šmarjáčka, dočista mrtvý!

Kuba se zasmál, pomyslel napřed na mastnou slepičí polívku, ale jak kohoutka zvedl a narovnal se, uviděl u plotu stát kmotra Smrťáka. Kosu držel v ruce, mračil se jak bouřka nad horami, až Kubovi v tu ránu srdce spadlo do nohavic. A kdo ví, jak by to bylo dopadlo, kdyby se v tu chvilinku nebylo zrovna probudilo to nejmenší Dařbujánče, co mu byl Smrťák kmotrem, a nedalo se do naříkání...

Kuba skočil k dítěti, popadl je do náruče a začal je pšíkat a chlácholit. A tu kmotr Smrťák hodil kosu na rameno, obrátil se a pomaloučku odcházel od plotu, někam k těm pačesatým borovicím. Ale najednou si to rozmyslel, vrátil se, natáhl kosiště, srazil jím na zem tabulku, na které bylo psáno

KUBA DAŘBUJÁN DOKTOR

a teprv potom se jako stín na slunci rozplynul.

„Do smrti smrťoucí už nebudu nikoho kurýrovat!" sliboval svatosvatě Kuba, a byl rád, že mu to všecko tak lehce prošlo. Na jedné ruce Dařbujánče, v druhé mrtvého kohoutka, šel na zápraží a oknem povídá Markýtě:

„Markýto, kmotr je už zas na světě. Přece jenom mi uvař pro posilnění polívku z toho kohoutka, musím odpoledne na šichtu!"

A tak se Kuba z doktořiny vrátil zase k havířině, a třel s Markýtou bídu ostošest. Ale že ta bída trvala pořád, přece jen si s ní poradili. Když neměli pečínku, osmažili si aspoň škubánky, a místo kokrháčků přinesl Kuba sem tam mladou vránu krákalku. I z té je, panstvo, polívka jedna radost.

Jak Kuba parohatou princeznu léčil

V jednom městečku byl mládenec, říkali mu Kuba. Krom té drahé duše to byl lenoch líná, toho i mouka v ruce tlačila. Ne že by dělat neuměl. Nechtěl. Ručičky mu šly dozadu. Nejraději ze všeho myslil na všelijaké taškařiny. Nejdřív se učil kovářem, ale než koženou zástěru umounil, poznal, že je to veliká dřina železo ohýbat. Má on toho zapotřebí? Tak šel radši na kolařinu, protože se dřevo člověku přece jenom snáz poddává. Ale když mu jednou mistr pro nezbednost napráskal loukotí, pomyslel si, že i buk je zbytečně tvrdé dřevo. Nechal kolařiny, a že pořád hledal něco měkčího, dal se do třetice na ševce.

Snad by se mu při ševcovině bylo zalíbilo, třebaže ho staršítovaryši nutili, že musí pít vodu ze škopíčku, co se v něm kůže namáčejí, aby dostal tu pravou ševcovskou náturu. Ale jednou, když měl pan mistr svátek, navedli Kubu, ať mu hned zrána zazpívá pod oknem tu, co má pan mistr ze všech písniček nejradši. A hned ji taky milého Kubu naučili. Ráno, ještě se pan mistr na kůtěti protahoval, Kuba spustil:

„Rozhněval se švec pro velikou věc, že ho blechy kousaly, neměl na ně posady, udělal jim klec!"

Pan mistr hodil po Kubovi skrze okno trojnožkou, ale mrštný Kuba přece jen stačil uhnout. A tu pan mistr po něm mejkl knejpem, co se s ním kůže krájejí. Knejp se naštěstí zabodl doprostřed té trojnožky, ale Kubovi už to stejně na celý život vzalo chuť k řemeslu, při kterém je tak nebezpečné náčiní. PustjJ se raději do světa, tam že pochytí přece jenom něco onačejšího.

Vandroval z města do města, z kraje do kraje, a že měl hned tři řemesla, kovařinu, kolařinu a ševcovinu, dalo mu to dost námahy, aby se vyhnul práci. Zato na oběd se chutě přichomejtl třeba ke všem třem řemeslům, takže mu bylo pořád hejsasa a jen málokdy achich ouvej.

Jednou přišel do takového ztraceného městečka v horách, kde dávají lišky dobrou noc. Vybral si zrovna tu hodinu, kdy děvečky chodívají pro vodu ke kašně, a když se jich tam sešel hodný chumel, vpadl rovnou mezi ně. Vypadal jako jelimánek, sotva mu pod nosem čemejří vyráželo, ale holkám se líbil už zdaleka.

„Tak co, panenky, copak dneska bude k obědu u kovářů?"

Holky vyprskly smíchy, ale jedna z nich, zrovna ta křivonohá a křivohubá, hned se Kuby přichytila za loket jako klíště:

„I jen pojďte se mnou, pane tovaryš, já jsem kovářovic děvečka, pan mistr by zrovna tuze potřeboval ještě jednoho pomocníka, má kovat šedesát kop podkov pro husary! A k obědu budeme dneska mít kulimajdu s mlíkem, panečku, po té se jenom oblíznete!"

Kuba se jí honem vytrhl, jednak že byla křivonohá, jednak že tu kulimajdu k smrti nenáviděl, ale ze všeho nejvíc proto, že mu nevonělo podkovy ohýbat.

„I kdepak, krasotinko, já nejsem žádný kovářský, to já jenom tak špásoval! Ale která z vás, děvečky, slouží u mistra kolářského?"

„Já jsem kolářovic, my vaříme couračku a šlejšky!" honem ke Kubovi přiskočila jiná, ta zas měla zuby jako kolíky na hrábích, a kolenatá byla, až bůh bránil, „jen pojďte chutě k nám!"

„Chraň pánbu, panenko," bránil se Kuba oběma rukama, „já se ptám jenom proto, že jsem támhle ve vsi potkal vaši tetku, ptala se, jdu-li do městečka, a vzkázala vás pěkně pozdravovat!"

„Kulhala trošku?" ptala se ta zubatá, „anebo spíš drobátínko šilhala na pravé oko? Já mám tam ve vsi tetky dvě, kterápak z nich to asi byla?"

„Kulhala jako čertova paňmáma!" dosvědčil jí Kuba ochotně, ale honem se do třetice zeptal, než se mu holky rozejdou:

„A kterápak z vás trefí k ševcovům?"

„Já vás tam dovedu, mám tam zrovínka cestu!"

Můj ty tondo, to se Kuba strefil! Holka jak šamšulka, v hlavě měla pentli vejskalku, a jak se na Kubu zazubila, začervenala se přitom jako z máku květ!

„Tak jdem, panenko, já jsem švec!" popadl jí Kuba putýnku • s vodou, a už se ani nevyptával, co budou u ševců obědvat. Když přišel s děvečkou do stavení, tovaryši byli v nejlepším ševcování, sídla jim jen jen v rukou hvízdala! Bylo jich pět, sotva se do dílny vešli; ale co to? Jeden byl ušatější než druhý! Panečku, a jaké uši, mouchy by jimi na zdi mohl plácat!

Kuba se ulekl, co je to za divné ševce, a hned za děvečkou do kuchyně vyběhl. Ta nejdřív zbledla, asi se bála, že ji mistrová s Kubou přistihne, ale že se jí Kuba zamlouval, dodala si odvahy a zašeptala mu:„Když budou škubánky s pracharandou, tu pracharandu ani zanic nejezte! Hezky ji lžicí odstrčte, až se nikdo nebude koukat, nebo se vymluvte, že vám to sladké leze do zubů! Já to dělám taky!"

Kuba se pro jistotu koukl po děvečce, na mou duši, ta měla ouška malinká a ouhledná jako myška! Ale copak má pracharanda společného s těma velkýma ušima!

Děvečka Kubu vystrčila z kuchyně, jenom to mu zašeptala, ať přijde večer po setmění na zahrádku, tam že mu to tajemství vyjeví. Kuba se ani nemohl dočkat večera, sotva na nebi začala první hvězdička pomrkávat, už okouněl u plotu pod tou starou hrušní. A že mu byla dlouhá chvíle, sem tam hruštičku utrhl a snědl.

„To máte tak," povídala ta hezká děvečka a trošinku se ke Kubovi přitulila, „náš pan mistr nerad ztrácí tovaryše, kteří něco dovedou. Tahleta hrušeň, co pod ní oba stojíme, ta nese hrušky ušatky, kdo jich okusí, tomu hned narostou hrozitánské uši. Jak se mistrovi zdá, že je některý tovaryš dobrý do díla, hned mu začne paní mistrová vařit škubánky s pracharandou, utlučenou z těch hrušek ušatek! Takovému ušákovi je pak hanba vytáhnout nohy ze stavení, aby se mu lidé nesmáli, a tak se pěkně drží na jednom místě!"

Kuba, jak to slyšel, hrozně zbledl a honem si sáhl na uši. Ach běda, už měl hotové lopaty, štěstí ještě, že to děvečka potmě nepostřehla!

„Je nějaká pomoc od té ušatosti?" honem se ptal roztřeseným hlasem.

„I toť že je! Když vám nějaké děvče dá hubičku z upřímné lásky, hned ty uši sejdou! Ale kterápak holka dostane chuť líbat se z upřímnosti s ušákem!"

Kuba ji honem popadl do náruče a přitom si myslil, že je to ta nejkrásnější a nejupřímnější děvečka pod sluncem a že na mou duši a na sto hříchu se mu ještě nikdy žádná tolik nelíbila! A vida, pomohlo to! Za chvíli, když si sáhl na boltce, měl je už docela obyčejné, takové, jak mají být.Tu noc, když se s tou upřímnou děvečkou rozešel, za nic na světě nemohl Kuba usnout. Ne že by tolik myslil na děvečku. Ale ty hrušky ušatky mu spát nedaly! Sotva začalo jen trošínku svítat, zvedl se potichu, honem na zahradu, a tam si jich natřásl notný pytlík. Ten dal do tlumoku na záda a pěkně ádió! mašíroval vesele dál přes hory.

Druhého dne k večeru přišel do hospody, kde už se sešlo plno vandrovních tovaryšů od rozličných řemesel. Hned přizvali Kubu, ať si sedne k nim. Každý vytáhl z tlumoku, co měl, ten chleba, druhý bandurky, ten kus sýra, ten zas slaninu, a navzájem se pobízeli, ať se každý uhostí, nač jen dostane chuť. Jak tp Kuba uviděl, už mu to nedalo, aby nevyzkoušel, jestli ty hrušky Ušatky opravdu mají ten oučin. Asi deset jich položil na stůl mezi ostatní jídlo a povídá, ať jen si poslouží, kdo má chuť. On že jich dneska snědl plný pytlík, že už ho z těch sladkých hrušek břicho rozbolelo.

Tovaryši se nedali pobízet, po jídle přijde kousek ovoce k chuti, a tak hrušky za chvilku zmizely ze světa, ani se po nich nezaprášilo. Kuba nespouštěl oči z těch, co jedli. Na mou duši, s každým soustečkem se jim boltce trochu zvětšovaly a lalůčky protahovaly! Už se jim pod kůží smál, jak dlouho jim to asi potrvá, než takhle zušatělí najdou děvče, které by jim dalo upřímnou hubičku! Najednou však ucítil na sobě nějaký ostrý pohled. Lekl se, jestli snad někdo to jeho šelmovství neprokoukl.

Aha, tamhle v koutku sedí starý vandrovník, ten se hruštiček ani netkl! To on si měří Kubu takovýma pronikavýma očima! Kuba dostal strach, že by ho ten starý mohl vandrovníkům prozradit, a ti by mu za tu ozdobu už dali na chrám páně! Zvedl se radši, tajně shrábl tlumok a pelášil z hospody ven. Ale ten starý vandrovník za ním vyšel na zápraží:

„Poslouchej, kamaráde, přenech mi pár těch svých hruštiček!" chytil Kubu za rukáv a přitáhl ho k sobě.

„Načpak by ti byly?" ptal se Kuba drobátko postrašen, „darmo by tě po nich břicho rozbolelo!"

„I jen se neboj, já je upotřebím! A tuhle ti dám za ně pár jablek, ta věru nejsou k zahození!"„A co s jabky?" vytáčel se Kuba, „takhle kus slaniny, to bych si dal říc!"

„I kuš, však uvidíš! Jenom si pamatuj: Jelenovi jetele!"

„Jelenovi jetele? Jaký je to nesmysl?" zakroutil Kuba hlavou, ale hrst hrušek ušatek přece jen tomu vandrovníkovi přenechal. Na oplátku od něho dostal tři jablíčka, červená, ale malinká. Strčil je do tlumoku a honem táhl jinam, aby těm ušatcům radši z očí zmizel.

Neušel ještě ani druhou míli, když tu Kubu předjel hrnčíř, který se vracel z jarmarku. Měl dobrý den, vyprodal všechny hrnce a pekáče až na pár střepů,* a tak se díval na celý svět vesele a srdce by byl s každým rozdělil.

„I pojďte se kousek se mnou svézt, kamaráde, načpak zbůhdarma podrážky šoupat!" křikl na Kubu a zastavil svou kobylu uprostřed silnice. Ve vozíku už seděl pocestný, kterého hrnčíř taky svezl. Byl to kapesní zloděj, co se toulával po jarmarcích; zaškaredil se na Kubu, když viděl, že se o své pohodlí na hrachovině bude muset podělit s chudým tovaryšem, ale pak si všiml Kubova naditého tlumoku, a tak se upokojil.

Kuba si lehl do hrachoviny na voze, tlumok položil mezi sebe a toho taškáře. Sotva při drkotání kol trošinku zdříml, zlodějovi to nedalo a už vsunul ruku do Kubova tlumoku. Prsty se v něm povrtal, nahmátl jedno jablíčko a vytáhl je obratně ven. Pravda, čekal něco lepšího, ale že se mu v ústech sliny lepily, vzal zavděk i tím jablíčkem a schroustal je na dvojí kousnutí. Pak si lehl vedle Kuby a pomyslel si, že si drobátko oudy protáhne. Ale jak si hlavu položil, začalo ho něco proklatě na temeni tlačit!

Vyskočil a vykřikl, až se hrnčíř ohlédl a Kuba probudil. A tak oba uviděli zděšeného kapsáře, jak si drží oběma rukama temeno hlavy a křičí jako pominutý:

„Hlava! Má hlava nebohá!"

Ba, měl proč naříkat! Rovnou mezi prsty mu z temene vyrůstaly dvě silné větve paroží, a na každé ne po dvou nebo po třech, ale hned po šesti výhoncích, takže z kapsáře byl v ten ráz dokonalý jelen dvanácterák! V zoufalství začal tlouci hlavou kolemsebe, div Kubovi oči nevypích, jako by si chtěl to své paroží urazit!

„Jdeš mi z vozu, potvoro!" rozčertil se na zloděje hrnčíř, který myslel nic jinak, než že mu na vůz vylezl sám rohatý. Začal zloděje švihat bičem, a nakonec do něho strčil, až kapsář ztratil rovnováhu a padl do prachu silnice rovnou na tu svou parohatou hlavu. Sotva se na nohy postavil, uháněl jako opravdovský jelen do lesní houště. Hrnčíř práskl kobylce bičem nad hlavou a ujížděl s Kubou k městečku, co jen stačil.

Kubovi celou cestu hlavou vrtalo, jak ten cizí vandrovník tak náhle k parohům přišel. Když ale potají rozvázal svůj vandrovnický tlumok a uviděl, že je tam o jedno jablíčko míň, hned se mu rozjasnilo. Zabalil každé z dvou zbylých jablíček do kusu plátýnka a pečlivě je uložil ve svém tlumoku. Taková vzácnost, ta se jistě k něčemu hodí!

Když dorazili do městečka, hrnčíř pozval Kubu, ať jde k němu domů na večeři a na nocleh, nejspíš že chtěl mít svědka, až bude sousedům vypravovat, jak mu sám rarach vlezl do košatiny a jak ho z ní musel bičem vypráskat. Kuba byl rád, že ušetří, a dvojnásob mu to lahodilo, když viděl, jakou má mistr hrnčíř mladou, hezkou a veselou mistrovou. Že byla zrovna sobota a mistr na jarmarku dobře utržil, poručil ženě, ať vytáhne z komory kus domácího uzeného a nějakou tu klobásu, a taky pár džbánků starého vyleželého piva, že prý musí tu událost se sousedy dobře probrat a oslavit. Honem poslal pro konváře, pro čepičáře, pro mydláře a pro soukeníka, co sídlili v jejich ulici, a sotvaže klekání odzvonili, zasedli všichni za stůl a pustili se do jídla. Hrnčíř byl samá řeč a smích, už se ani dočkat nemohl, až dá k lepšímu tu svou historku o čertovském paroháči, ale ostatní byli zaraženi a tiší, jako by přišli na pohřeb a ne na hostinu.

„Copak vás trápí, přátelé? Vždyť jste, jako když vám myši pupek zatáhnou!" hlaholil hrnčíř a rozhlížel se po přátelích, ale ti věšeli hlavy jako zmoklé slepice. Konečně povídá mistr konvář:

„Jakpak se máme veselit, když nás zejtra čeká taková velkámrzutost, a ještě ke všemu outrata s ostudou? Cožpak ti ještě nikdo neřekl, co nás zas potkalo od té naší zámecké dračice?"

Ukázalo se, že na kraji městečka je zámek a na tom zámku tuze pyšná a domýšlivá knížecí dcera. Ta si pro svou kratochvíli vymýšlela všelijaké radovánky a výstřednosti a soužila tím lidi ve městečku.

Však zrovna dnes! Dala na náměstí dráby vybubnovat, že každý mistr, který má v městečku své řemeslo, musí jí zítra k polednímu před zámek přinést nějakou věc, která není za peníze ke koupení. Ať prý si lámou hlavu, čím princeznu potěšit! A kdo se vyhne, ten zaplatí sto dukátů pokuty do knížecí pokladny, protože pohrdá vrchností.

Cožpak tuhle mydlářovi, tomu je hej, donese princezně vzácný růžový olej, který jeho nebožík pradědek za tureckých vojenod jednoho machometa vyměnil a jaký není kraj světa k dostání. A tamhle soukeník snad taky vyštrachá nějaký kus zlatotkaného brokátu, jaké už jsou dneska k nevidění. Ale co ti chudáci ostatní? Jak se princezně dárek nezalíbí, hned ho ubohému dárci o hlavu otluče, a pokutu pak na něm drábi vydírají stejně, jako kdyby se byl vyhnul.

„A já vím, co jí zítra nabídnu!" křikl hrnčíř rozjařeně, „tuhle jednu hubičku od mojí Majolenky, ta na mou duši není za peníze k dostání, a taky není penězi k zaplacení! A nebudeli chtít, nu, tu mně aspoň o hlavu neotluče!"

„Fuj!" vykřikla hrnčířka pohoršené, „že by ses nestyděl, Vendelíne! Ani za nic na světě! Radši bych šla žebrotou, než se s tou dračicí jednou jedinkrát políbit!"

Kuba mlčky naslouchal, ale když se teď hrnčířka tak pěkně od hněvu zaruměnila, pomyslel, že je čas, aby taky on přistrčil svoje želízko do ohně. „Ale když tu hubičku dáte mně, paní mistrová, já vám dokážu, že mi ta vaše zámecká dračice bude zejtra před celým městečkem žrát z ruky!"

„Jak to... žrát z ruky?"

„Tak jak to říkám! Přidržím jí k hubě kus jetele a uvidíte, jak si na něm bude před vámi všemi pochutnávat!"

Sousedi mysleli, že Kuba jen tak zbůhdarma furiantí, ale on trval na svém, jak to prvně řekl.

„Třeba věrtel hubiček!" křikla hezká paní mistrová, „takovou podívanou by si i můj muž nechal něco stát!"

Plácli si na to všichni, Kuba je zapřisáhl, že nesmějí před nikým ani muknout, sic by to všechno zkazili, a šel si brzo lehnout, aby měl na zejtřek jasnou hlavu. Chvilku se v posteli převaloval, ale pak usnul jako buk.

Ach, to byla podívaná v neděli před poledním! V zámeckém okně byla rozložena knížecí princezna, naparáděná jak pávice, a zlýma očima pozorovala, čím si ji kdo z těch řemeslníčků troufne uctít. Přišel chudák konvář a přinesl jí plechového kohouta, svůj mistrovský kus, který by jinak za nic na světě neprodal,ukláněl se, až z toho celý zhrbatěl, ale marná sláva! Princezna ryčela vzteky:

„Ty ťulpase, uháněj pryč s tou plechovou obludou, sic ti s ní nos uklovnu!"

Krejčí přinesl vestičku z měňavého sametu, který před lety s jedním francouzským vojákem za korbel pálenky vyměnil, ale dostal přes hřbet psím karabáčem. Švec si netroufal s ničím od ševcoviny, nesl tedy v klícce slavičí pěničku, co ji měl na mou duši radši než ševcovou, ale zpupná princezna mu klícku z ruky vyrazila. Čepičář si pospíšil s tuze zvláštní věcí, měl kus žlutého kamínku, průhledného jak sklo, a v něm vevnitř byla velikánská blecha jako živá, ale taky nepochodil. Ba i ten růžový olej, co si na něm mydlář zakládal, přijala princezna s nakrabatěným čelem.

Ale heleďme se, kdopak se to sem teď štrachá pod zámecké okno? To přece není nikdo zdejší? Nějaký ušatec náramný, v obličeji celý zamoučený, kulhá střídavě na pravou a zas na levou. V jedné ruce nese talířek s červeným jablíčkem, v druhé kulaté ženské zrcadlo s držátkem.

„Ach ty potvore škaredý, kdepak ty ses tu vzal? Neseš mi ty svoje slechy? Takové plácačky opravdu nejsou nikde na světě ke koupení!" volala princezna celá rozveselená, ještě než k ní ten divný člověk přišel. Ale ten se nedal princezniným výsměchem zmást. Zastavil se pod princezniným oknem a spustil:

„Nejjasnější princezno, já jsem sice přespolní, ale když jsem to v hospodě slyšel, že máte zájem o ty nejzvláštnější věci, které nikde nejsou ke koupení, osmělil jsem se přinést vám tohle jablíčko .. ."

A už natahoval ruku s talířkem k oknu. Princezna se pohrdlivě ušklíbla:

„Copak je to za padanče, že mě s ním chceš uctít, ušáku?"

Ten škaredý člověk stáhl ruku s jablíčkem zpátky, ale zato dal princezně před obličej to zrcadlo, co držel v druhé ruce:

„Jasnosti, jen se podívejte na ty droboulinké vrástičky, co máte kolem očí! To jablíčko má zvláštní moc. Jak je sníte, i ty nejdrobnější vrástičky zmizí a zůstane kůžička hladká a růžovoučká!"

Princezna vrhla jeden vzteklý pohled do zrcadla. Ten ušatec má pravdu! Kolem očí už není kůžička taková, jako bývala před deseti lety! I neváhala princezna, sáhla po talířku, popadla červené jablíčko a pustila se do něho s takovou chutí, že je měla v Sobě, než bys napočetl pět.

Ušatec ani na odměnu nečekal, ztratil se někde v davu, co tu kolem zámku očumoval. Ale v lidech to zahučelo, jako když se náramná bouřka z čistá jasna strhne. Napřed vytřeštili oči, jako když uvidí strašidlo, ale pak se každému začala ústa doširoka roztahovat v nezadržitelném smíchu.

„Propánajána! Podívejte se, lidičky! Div divoucí!"

Princezna ucítila, že se všichni dívají na ni, ba že si, holota jedna, dokonce prstem ukazují! Chtěla se v okně poobrátit a křiknout do komnaty na kastelána, ale běda! Na hlavu jí dosedla nějaká strašná tíže, a jak se hnula, zachytila něčím za okenní rám, takže byla v okně jak uvězněná.

„Zrcadlo! Zrcadlo!" začala křičet jako potřeštěná, ale ještě dřív než se mohla do zrcadla podívat, co se s ní děje, pověděli jí to lidé sami.

„Princezně narostly parohy! Podívejte, dvanácterák je z ní! Parohatá!" Ťen křik hlaholil po celém městečku, zatímco sebou princezna bila v okně jako zběsilá. Sklo praskalo, dříví okenních rámů se štípalo, ale to všechno princezně pranic platné nebylo, protože paroží bylo pěkně rozložité; ať kroutila hlavou, jak dovedla, z okna se vyvléci nedokázala.

Novina o tom, že princezna zparohatěla, běžela do širého vůkolí rychleji než vítr. Lidé, co šli z kostela, ji zanesli do vesnic, a tak ze všech stran běžela k zámku mračna lidí, jako kdyby hořelo. Každý chtěl vidět tu ukrutnici potrestanou a nic nebylo platné, že drábové zkusili lidi před zámkem rozhánět. Drábů bylo jen dvacet, lidí na tisíce, a když proti lidem vytáhli stříkačku, aby je aspoň proudem vody od zámku odehnali, lidé jim stříkačku rozbili na třísky a drábům jejich vlastními lískovkami našvihali.A tak princezna za nějakou tu půlhodinku měla nejen parohy na hlavě, ale taky pěnu kolem huby, jak zuřila.

Nakonec zavolali doktora, aby ty parohy princezně od hlavy ostrou pilkou odřízl. Doktor piloval, až funěl; upiloval napřed levou větev, pak se pustil do pravé, ale než byl s tou pravou hotov, levá zase dorostla. A hrůza, nebylo na ní už jen šest trnů jako dřív, ale sedm, takže místo dvanácteráka tu byl obratem čtrnácterák s parožím mnohem mohutnějším!

Ušatý škareda, co princezně to kouzelné jablíčko podstrčil, zatím honem uháněl do hrnčířova domu. Tam nebyl nikdo než paní mistrová, která musela nedělní oběd vařit. Všichni ostatní šli k zámku na podívanou. Ušatec zabouchal, paní mistrová otevřela, ale jak vpadl do chodby, tak se ho zlekala, že z toho mohla mít smrt.

„Ale to jsem já, Kuba, co dneska u vás spal! Honem mi pojďte dát upřímnou hubičku!"

„Fuj, škaredo, radši bych naši kozu mezi rohy políbila než tebe!"

„Ale vždyť jste mi jich včera slibovala věrtel! Dejte mi jednu závdavkem, povím vám velikánskou novinu!"

Jak mistrová slyšela o novině, hned si dala říct, ale jen tak zlehka Kubovi na tvář rty přitiskla. Kuba si sáhl na uši, kterými se dnes ráno sám zhyzdil, aby změnil svou podobu. Ach běda, ženská falešnosti, ani se nehnuly, v té první hubičce nebylo po upřímnosti ani slechu!

„Tak já vám něco povím, vy falešnice! Princezna zparohatěla! Visí v zámeckém okně za parohy celému městečku na podiv, a nemůže sem ani tam!"

V ten ráz Kuba bez prošení dostal hubiček víc než věrtel, a tak upřímných, že se mu ty hrozitánské slechy hned ztratily. Když už měl uši docela malinké, takže nikoho ani napadnout nemohlo, že on byl tím škaredým ušatcem, poprosil mistrovou, ať mu půjčí nějaký černý hábit, že půjde princeznu kurýrovat. Hrnčířka mu vyhrabala z truhly vdovské šaty po nebožce bábě, Kuba si do proutěného přiklápěcího košíčku, v jakém se nosívají vejce, dal pár hrstí čerstvě posečeného jetele a vypravil se k zámku.

Tam už se zatím shromáždilo celé konzilium, ze všech stran dovezené knížecími kočáry. Učení mužové drželi brady v hrsti, mrumlali latinská slova, ale ani za nic na světě se nemohli shodnout, z čeho ten morbus vzal svůj počátek. Chirurgus radil, aby se řezalo, řezalo a řezalo, protože tím se ještě nikdy nic nezkazilo. Druhý lékař však ani zanic nechtěl připustit, aby se takto šlo proti přirozenosti, a radil vyčkat do těch měsíců, kdy jeleni sami parohy střásají. Snad se to potom princezně povede taky. Přichomejtl se tam omylem i jeden vesnický mastičkář, ten trval na tom, že by nejlepší byla strouhaná cibule s medem, promíchaná se slepičím tentononc, tím že on uzdraví jakýkoliv neřád na těle. Protože se mínění tak rozcházela, nepodnikli zatím s ubohou princeznou nic, jenom jí tu parohatinu bílým prostěradlem přikryli, aby nebyla celému světu na očích.

Kuba se přihnal před zámek k tomu oknu, z kterého princezna trčela, jako když má všechen rozum v hrsti. Že měl na sobě tak zvláštní černý šat, přivedl z míry i všechny dráby, kteří u princezny stáli stráž. Jedním trhnutím jí stáhl z paroží prostěradlo a povídá:

„Když mě na slovo poslechnete, co vám teď poradím, ještě dneska vás vykurýruju. Ale jak se budete vzpírat, zůstanou vám ty parohy navždycky!"

Princezna, celá už ztumpachovatělá i z té váhy parohů, i z té hanby, že na ni celé městečko zírá, pokývla jenom mlčky rukou, že souhlasí.

„Ráda jetel?" zeptal se jí Kuba pěkně nahlas, aby to všichni kolem slyšeli. Princezna chtěla hlavou zavrtět, že ne, ale paroží jí v tom bránilo. Kuba hmátl do košíku, nabral hodnou hrst jetele, pěkně s červenými paličkami, a přidržel jej princezně u samé hlavy.

„I kdepak, ta jetel nerada!" začali křičet lidé v zástupu. „Ráda, ráda, jen počkejte, jak se bude pěkně pást!" A věru, princezna už byla tak zoufalá, že se odhodlala zkusit to i s tím jetelem. Uhryzla si pár červených paliček a odevzdaně se dala do žvýkání. V tu chviličku ucítila, že se její břemeno na hlavě opravdu trošku vylehčuje. I pustila se do jetele s takovou chutí, jako kdyby to ty nejskvělejší pamlsky byly, a zuby jej tahala Kubovi z ruky nic jinak, než to dělávají chtivé kozy. A pomohlo to! Ještě pár minut kozí pastvy a princezně se parohy začaly valem tratit, až nakonec zmizely docela. Jen pod vlasy jí na pamětnou dvě malé bulky zůstaly. Lidé, jak viděli, že je po zázraku, začali se trousit domů a jenom hlavami pokyvovali: „Jestli tu naši saň tohle nevyléčí, tak už nám nepomůže nic na světě!"

Kuba si dal za svou medicínu vyplatit dvě stě dukátů a ještě ten večer to s mistrem hrnčířem, s paní mistrovou, a taky ovšem s konvářem, mydlářem, čepičářem a soukeníkem jaksepatří oslavili, až si hrnčířovic děvečka od samého běhání s korbílky do hospody a z hospody nové podrážky na střevících prošoupala. A hubiček od paní mistrové dostal Kuba za ten svůj kousek ne jeden, ale aspoň tři věrtele, a mistr hrnčíř se pro to vůbec nezlobil.

Ale ten čepičář, co tam s nimi taky seděl a měl bene, byl potvora zlá a nepřejícná. Užíral se závistí, že Kuba tak lehko sklidil dvě stě dukátů, a ještě víc ho mrzelo, že se hrnčířka k tomu přivandrovalci tak laskavě měla. Sám na ni pomýšlel a rád by ji byl mistru hrnčířovi nějak odloudil. Celou noc proto nespal a jen se tak na posteli převaloval, a sotva si ráno oči protřel, běžel na zámek žalovat, že princezně parohy přičaroval a zase odčaroval v dvojím přestrojení jeden cizí vandrovník, který přespává u hrnčířů, a mistr hrnčíř že ho k tomu hanebnému kousku navedl.

Počítal s tím, že princezna dá Kubu i hrnčíře do želez a on že bude mít cestu do hrnčířova domu a k pěkné paní hrnčířce volnou. A to se věru nepřepočítal. Princezna byla po tom krušném včerejšku ještě celá vysílená, ale jak tu zvěst slyšela, rozzuřila se a poslala celý houf drábů, ať hrnčíře i vandrovníka hned chytnou a zavřou do toho nejhlubšího zámeckého sklepení.

Darmo se hrnčíř s Kubou bránili jako lvi, darmo pan mistr všechny své krajáče, hrnce a kuthany biřicům o lebky roztloukl, darmo jim mokrou hlínu do očí pleskali, aby je oslepili. Drábůbyla přesila, rovnou deset na jednoho, a tak nakonec Kubu i hrnčíře přece jen dostali a na zámek odvlekli.

Ach ouvej, v tom zámeckém sklepení to bylo zlé! Žáby ropuchy tam skákaly po mokré podlaze, po stěnách se honili pavouci se stonožkami, z puklin ve zdi vylézali oškliví zemní mloci a ve slámě, kterou tu měli v jednom koutě místo lůžka, chřestily myši, co tam měly svá hnízda. Ale mistru hrnčířovi ani Kubovi nespadlo hned srdce do kalhot.

„Zavřít nás mohou, ale pustit nás musí!" mudroval hrnčíř a třel si klouby, otlačené od řetězů, v kterých je sem přes městečko vlekli.

„To je právě to, že vůbec nemusí! Kdopak jim to může poručit? Radši budeme myslet na to, jak bychom se z té šlamastyky sami vymotali!" radil Kuba. „Hlavně nesmíme ani muknout o tom, že jsem to zparohatění sám provedl!"

I dali si navzájem slovo, že budou zapírat až do aleluja, aťsi je budou nutit, jak chtějí. Ale sotva je prvně vyvedli k výslechu, uviděl Kuba s mistrem, že je zle. Pan vrchní na ně zařval hůř než profous:

„Nic nezapírejte, my všechno víme! Ty, ohavo, jsi princezně parohy přičaroval, a ty, lotře, jsi ho to navedl!"

„To není pravda!" vykřikli oba přátelé naráz, a už zvedali ruce, aby to třeba odpřisáhli. Ale vrchní jim nedal ani domluvit:

„Je to pravda! Čepičář při tom byl, když jste to večer zapíjeli! Ten nám to všechno prozradil a vypověděl!"

Běda přeběda, jak mluvil čepičář, to je tedy doopravdy s nimi amen, protože před tím si na jazyk pozor nedávali. Neřekli tedy už ani muk a dali se znova odvést do toho smrdutého vězení, kde po nich běhali mloci a myši.

„Počkej, ty potvoro čepičářská, tobě já hnáty zpřerážím, jak jen se dostanu z té díry ven!" zaklínal se hrnčíř a hrozil pěstí, až z něho šel strach. Ale na obrátku se mu to zas nějak v hlavě přesmyklo a začal nahlas přemítat:

„Ale vždyť to není možná, aby nás čepičář opravdu udal! Vždyť je to můj soused a starý kamarád, tolik korbílků piva u mě vypil, tolik večerů proseděl, tolik jitrnic a jelítek snědl! Nene, čepičář ne, to já nevěřím, že ten by zradil! A proč by to taky dělal? Proč? Proč?"

Jednou, když zas tak přemítal a pochyboval o čepičářově zradě, zaslechl to bědování starý profous, co jim do sklepení čas od času vodu a tvrdý chleba nosil.

„Proč?" ušklíbl se na hrnčíře, „a to, ty hňupe hrnčířská, nevíš? Protože ti dolejzá za ženou, celé městečko si o tom povídá!"

„Cože? Za mou ženou? A co ona tomu říká?"

„Moc velkou radost z toho nemá, už prý ho dvakrát pomyjemi od hlavy k patě polila. Ale ten čepičář je den ze dne troufalejší, v jednom kuse tvou ženu pronásleduje!"

Tohle dalo mistru hrnčířovi ránu! Ztratil jedním rázem všechen humor, nejedl, nepil, jen pěsti mlčky zatínal a z očí se mu slzy jako hrachy lily, až Kuba dostal strach, že by mu hrnčíř od samého zármutku mohl ve vězení natáhnout brka. Těšil ho, jak jen uměl:

„I kuš, blázne, nepoddávej se tomu! Tvoje žena je skvost, ta se umí čepičářovi sama ubránit! A my se té šelmě pomstíme, jen co se odtud dostaneme ven!"

Ale zdálo se, že na zámku na ty dva, co trčeli ve sklepě, dočista zapomněli. I bodejť, ti měli jiné starosti! Přešel slunný podzim a nastaly listopadové plískanice, princezna už se tělesně z těch parohů dávno zotavila, ale stala se s ní mnohem horší změna. Dřív byla jen samá paráda, samý ples a radovánka, tanec, projížďka, štvanice, ale teď seděla celý čas doma jako pecivál. Ztrudnomyslněla tak, že už se ani maličko zasmát neuměla, jen pořád civěla před sebe strnulýma očima, bledla a průsvitněla, ba už ani ty své záchvaty vzteku, jako mívala dřív, teď neměla.

Kníže se polekal, co se s ní stalo, že už ani nádobí netříská, ani sluhům sklenice na hlavy nehází, zval napřed všechny možné doktory a potom i nejroztodivnější šašky a kejklíře, aby ji rozveselili. Ale všechno to nebylo nic platné.

„Uvidíte, za nějaký čásek z ní bude učiněné strašidlo, ta bude lidem nahánět hrůzu ještě zaživa," šuškali si lidé, kteří princeznuaspoň očkem zahlídli, když ji vezli v zastřeném kočáře, „s tou se ještě dočkáme pěkných potěšení!"

K našim dvěma vězňům se ovšem zpráva o tomhle princeznině stavu nedostala. Ti seděli a jen se dohadovali, proč je nevedou ani na soud, ani nepropouštějí domů; až jednou takhle, už skoro před vánocemi, zaslechli shora, z prostranství před zámkem, náramné bubnování, a po něm jako když někdo ouředním hlasem nějakou ceduli čte. Ale okénko vězení bylo maloulinké a převysoko, vylézt k němu nebylo možno, a tak se jenom dohadovali, co by to mohlo být.

„Zle je, kamaráde," polekal se hrnčíř, „uhodila naše poslední hodinka! Jak se takhle bubnuje, to budou nejspíš popravovat, a koho jiného by tu měli po ruce než právě nás dva?"

Byla v nich, toť se ví, malá dušička, a kolem krku jako kdyby je už drsné konopí škrábalo. Ale když bubnování utichlo a jich ve sklepě si nikdo nevšímal, dodali si kuráž a zabušili na dveře, jestli se jim nepovede přivolat nějakého drába nebo profousa. Za hodnou chvíli se ten jeden opravdu přiškrábal.

„Proč tolik bubnujou?" zeptal se hrnčíř, „chtějí snad někoho pověsit?"

„Ech, čerta starého!" rozmrzele mávl rukou profous, „to kníže pán dal veřejně vybubnovat takovou novinu, že ten, kdo rozesměje naši princeznu, ať už to dokáže čímkoliv, dostane odměnu, jakou si bude přát!"

„A ona se neumí smát sama od sebe?" zeptal se Kuba.

„Jakpak by neuměla," ušklíbl se hrnčíř, „ta se přece něco naposmívala nám obyčejným lidem, hanba o tom mluvit!"

„Jo, bejvávalo, kamaráde," pokrčil rameny profous, „ale teď kouká pořád jako kakabus, až je ji strach potkat! Docela nám neníčko ztrudnomyslněla!"

„A každý to může zkusit, jestli princeznu rozesměje?" zeptal se Kuba.

„Dočista každý, pán stejně jako chám, však vám říkám, že to před chvilkou rozbubnovali na celou obec! Sám kníže dal na to slovo!"„Tak jim tam nahoře řekni, že já to tedy zkusím!" Profous i hrnčíř hodnou chvíli čučeli na Kubu vyjevenýma očima:

„Ty? Zbláznil ses nebo co? Vždyť tebe dosud neoběsili jen proto, že na tebe v tom zmatku trošinku pozapomněli! Ty jsi přece té princezniny trudnomyslnosti ta nejhlavnější příčina!" rozčilil se profous, až se mu konečky knírů roztřásly.

„I jen se, pane profous, zeptejte, jestli to taky na mě platí! Já vám ji rozesměju, až bude smíchy brečet, ta vaše smutná princezna!" troštoval se Kuba, až profousa přece jen trochu zviklal.

„Tak já se zeptám na kanceláři!" zabručel do vousů a kvapem přibouchl okované dveře. Hrnčíř popadl Kubu kolem krku, sotva zůstali o samotě:

„Jakube, kamaráde, vždyť ty jim sám strkáš hlavu do oprátky! Pamatuj se, což nás potkalo málo neštěstí? Copak to máš vlastně za lubem?"

„Něco mám, kamaráde. Moc toho není, toť se ví," podrbal se Kuba v makovici a pak pleskl hrnčíře do zad, „ale jestli mne jenom na den pustí na svobodu, připravím princezně taškařici, že se dá jistě do smíchu. A kdyby přece ne, alespoň se pomstím tomu čepičářovi, až bude oči z důlků vyvalovat!"

Jak hrnčíř slyšel o pomstě na zrádném čepičáři, ihned byl se vším svolný. Ale Kuba mu ze svého tajemství ani drobátko neprozradil. Druhého dne, když jim profous k obědu džbán studené vody přinesl, hned na něj Kuba nedočkavě vyjel:

„Tak co, pane profous, ptal jste se na to v kanceláři?"

„I co bych si hubu pálil! Darmo by si páni mysleli, že se s vámi ještě nějak spolčuju!" vymlouval se profous.

„Nu dobře, ale to si pamatujte, že to bude vaše vina, jestli se princezně z té trudnomyslnosti přitíží!"

Toho se profous lekl a pod hromem zabití slíbil, že to dnes jistojistě pánům ohlásí. Druhý den zavolali Kubu na kancelář. Pan vrchní se tvářil jako sup, div že Kubu svým velikánským nosem hned ve dveřích nepoklofal, ale protože měl od knížete přísně nakázáno, aby hleděl s Kubou vyjít v dobrém, tentokrát ani na něho neřval, ani mu nevyhrožoval. Jenom se zeptal ledovým hlasem:

„Tak ty prý si troufáš rozesmát nejmilostivější princeznu?"

„To si troufám," řekl Kuba bez rozpaků, „když mě na jedinký den pustíte na svobodu, uvidíte, že se princezna bude smát!"

„Pustíme tě, a ty vezmeš nohy na ramena! To známe!"

„Tak mě nepouštějte, jestli se vám zdá užitečnější, abych seděl zbůhdarma v díře. Třebas dokážete princeznu rozesmát vy sám, když na ni uděláte veselý kukuč!" ušklíbl se Kuba nebojácně na pana vrchního a už se otáčel ke dveřím, že si zas půjde sednout do sklepa. Pan vrchní se polekal, jen aby Kuba nezačal trucovat, a tak honem křikl:

„Pustím tě do zítřka do večera! Ale o útěk se mi nepokoušej, chytíme tě a pak ti vlastnoručně uši utrhám!"

„Proč bych utíkal, když mi kníže pán slibuje odměnu? Přece ji nenechám ležet ladem, takový blázen nejsem!"

A tak se Kuba dostal na čistý vzduch a horempádem utíkal k hrnčířce. Pár slovy jí vysvětlil, co se děje, a hned se sháněl po svém tlumoku, který si tu tenkrát na podzim, když je drábi odváděli, nechal na lavici.

„ máš ho tady, neboj se, hodila jsem ho tenkrát do almary!"

Honem tlumok vytáhli, Kuba jej rozbalil — sláva! Jablíčko parohátko v něm leželo netknuté, červeňoučké, jako kdyby je byl teprve včera ze stromu utrhl. Zato z hrušek ušatek už byla taková hnědá břečka. Kuba poprosil hrnčířku, ať z toho ze všeho svaří v hrnku sladká povidla, ať do nich přidá rum, skořici, hřebíček, aby to lahodilo nosu, jen proboha ať jich neochutnává, nechceli, aby se jí přihodilo něco mrzutého. Hrnčířka byla z Chytré vsi, té nemusel dvakrát vykládat, kam míří. Když navařila těch zvláštních povidel, poručil Kuba:

„A teď s těmi povidly napečte koláčků, ale ty musí vonět na půl míle! A ne jen tak nějak slabounce, každého musí ta vůně za nos zatahat, kdo se k nim jenom přiblíží! Na ty se musí každému hned sliny sběhnout!"Hrnčířka hned začala zadělávat na koláčky, Kuba si k ní sedl a zeptal se:

„A copak soused čepičář? Jestlipak sem ještě chodívá na návštěvu?"

„I bodejž by ho země schramstla! Otravuje mě, kam jen se vrtnu, kozel jeden protivná! Toho kdybych se mohla zbavit, ničeho nebudu litovat!"

„Víte co, paní mistrová? Tak mu dneska vyjděte vstříc, a když už budete mít napečené koláčky, pozvěte čepičáře na večeři! Uvidíte, jakou mu tím uděláte radost!"

„Ty jsi se zbláznil, Kubo, nebo co?" vyjela hrnčířka pohněvaně na Kubu.

„I nezbláznil, má milá! Jenom tu princeznu potřebuju rozesmát!"

Pěkně potichounku vyložil hrnčířce svůj plán do ouška a ona s ním do puntíku souhlasila. Kuba se schoval v komoře, paní mistrová otevřela okno a vypustila trochu té dráždivé vůně z koláčků do ulice. Jen to udělala, v minutce stál pod oknem čepičář a mlsně i zvědavě jukal dovnitř.

Jak zahlédl hrnčířku, hned začal švadronit:

„Vzácná paní sousedko, u vás to dneska voní jak na posvícení! Jemináčku, snad nečekáte nějaké vzácné hosty?"

Hrnčířka udělala pěkně smutný obličej a povídala:

„Ach znejmilejší pane mistře, jaképak by mohla taková opuštěná ženská, jako jsem nejčko já, čekat hosty? Víte, že jsem teď jako ten kůl v plotě, nikdo k nám nepřijde, nikdo s člověkem nepohovoří, nikdo mě slovíčkem nepotěší..."

Čepičář žasl, jaká se s tou hrnčířkou najednou stala proměna; vždyť mu teprve před tejdenkem kbelík pomyjí na hlavu vylila, když se k ní do domu lísal. Ale že měl rozumu jako za groš šafránu, pomyslil si, že hrnčířku už ta osamělost omrzela a jemu že teď pokvete pšenice.

„Cožpak o to," rozkohoutil se pod oknem jako mladý kohoutek, div že peruťkami o zem nebrousil, „on by se jistě leckdo našel, kdo by si nenechal ujít takovou čest..."„Inu našel," povzdechla hrnčířka a sklopila oči, „ale cožpak já mohu někoho hledat nebo mu dávat znamení, když se sám nedovtípí? A v dnešních časech, věřte mi, jsou mužští tuze nedovtipní!"

Čepičářovi se z toho zatočila hlava:

„A co byste jako... tentononc... příkladně... říkala mně, kdybych tento...?"

„Cožpak vy, pane soused," upejpala se hrnčířka, „já už jsem si kolikrát pomyslela, jaký vy jste milý a zábavný člověk. Ale po vás se to přece nemůže žádat, abyste přišel nějakým tím milým slovíčkem potěšit takovou opuštěnou ženskou. A tak musím celý večer sedět sama a sama, jako příkladně dneska..."

Hlupák čepičář se cítil v sedmém nebi. Zabreptal jenom: „Momentíček! Momentíček!", honem upaloval domů a naparádil se do toho nejparádnějšího, co jenom mohl po almarách shledat.

„Kam jdeš, blázne stará?" ptala se čepičářka, když to viděla.

„Ale pan vrchní ze zámku pro mne vzkázal, to víš, na zámek nemůžu jen tak halabala!" lhal čepičář, jako když tiskne.

Zatím hrnčířka prostřela na stůl, vypráznila jednu almaru od všeho šatstva, vysypala do ní, jak jí to Kuba poručil, z celé veliké cíchy zdraného peří a na hořejší přihrádku ve skříni dala misku s voňavými koláčky. Pak do přístěnku, pěkně do tmy, přistavila sud s voštinami, plnými tekutého medu, jak je z úlů na zahradě vybrala. Když to všechno připravila, dala znamení Kubovi a pak si sedla k okénku a čekala, až čepičář zaťuká.

Ledva uhodila na kostelní věži osmá, čepičář tu byl jako s keserem. Hrnčířka klopila oči a červenala se, a hned zas čepičářovi prokazovala drobné přívětivosti, až byl z toho celý pomatený. Nakonec ho posadila ke krásně prostřenému stolu, nalila mu notný pohár mladého vínka a donutila ho, aby to víno vypil na jejich přízeň. Čepičář celý omámený to udělal, a jak měl lačný žaludek, v tu chviličku měl drobet pod čepicí. Už se k hrnčířce točil a loudil na ní hubičku, když tu najednou na venkovské dveře buch! buch! dvě strašné rány jako od hromu. A hned nato se ozval hlas, který určitě patřil hrnčířovi:„Majoleno! Ženo! Jsili pak doma? Otevři!"

Hrnčířka sebou škubla a zalomila rukama:

„Běda! To je můj muž! Jistě ho pustili ze žaláře! Anebo utekl? Když nás tu spolu najde, oba nás zabije!"

Čepičář zbledl jako plátno a na čele mu vyrazil smrtelný pot.

„Co teď? Umučená hodino, kam se schovám?"

„Semhle!" vyhrkla hrnčířka, strčila čepičáře do přístěnku a ukázala mu na přikrytý sud. Čepičář nemeškal, zvedl víko a vhupl do sudu, jako by to byla spása nebeská. Ale hned ucítil, že se kolem něho něco bortí a praská. Hmátl kolem dokola, lepilo se mu to na prsty jako čert. Ale hrnčířka už mu vší silou přitiskla víko na hlavu a stlačila ho do voštin, že byl polepený od hlavy až k patě.

„Pomoc!" zaúpěl a vyrazil víko temenem hlavy, „tam se utopím v medu!"

„Tak vylezte! Honem!" zacloumala s ním hrnčířka. Zvenku bylo slyšet, jak hrnčíř znova tluče a huláká:

„Majoleno! Brzoli pak mi otevřeš! Snad tam někoho nemáš?"

A tak, sotva čepičář paty ze sudu vysoukal, popadla ho hrnčířka za ruku a vstrčila ho v sednici do almary.

„Ani nemukejte, jeli vám život drahý, ať se děje co děje!"

„Budu jak pěna, jako nemluvňátko, jako rybička!" sliboval čepičář, a když za ním dveře zapadly, schoulil se pěkně v koutku a ani nedutal. Jen zuby mu strachem jektaly, div že si jazyk nepřekousl.

Hrnčířka šla otevřít Kubovi, který tak šikovně napodobil hrnčířův hlas.

„Mužíčku drahá, kde ses tu tak znenadání vzal? Spíš bych se smrti nadála než tebe!" spustila hrnčířka tenkým hláskem, jak ji to Kuba navedl.

„Utekl jsem ze želez!" zahřměl Kuba, „sedm drábů jsem pokousal a zaškrtil, jenom abych mohl provést jednu hroznou pomstu!"„Pro pět ran ze všech stran, muži, a na kom chceš tu pomstu provádět?"

„Na kompak jiném než na tom lumpovi čepičářovi! Ten nás na zámku zradil a zaprodal! Kůži mu zaživa ze zad sedřu, jen co mi přijde do rukou!"

Čepičář v almaře všechno dobře slyšel, a tak se po celém těle roztřásl, že to almárkou kymácelo. Kuba se nemohl udržet smíchy, hrnčířka taky ne, ale přece jen pokračovali v trestání.

„A nevidělas ho dneska někde, toho hadrlumpa? Prý se okolo našeho domu často ochomejtá! Snad nedolejzá dokonce za tebou?"

„S takovým ochechulou, s tím bych si tak něco začala! Ale přišel mi pod okno dnes navečer, začínal se mnou řeč!"

„Snad jsi ho nepozvala dál, zpropadená falešnice?"

„Ani zanic, muži! Ani dřívkem bych si na takového oškrda nesáhla!"

„No proto! Dopadnout ho ve vlastním domě, to bych ho na mou duši zaživa rozčtvrtil!"

Čepičáře, jak tahle slova slyšel, obestřely hrůzou mrákoty. Kuba zamkl skříň na dva západy, a co sil měl, uháněl na zámek. Zabušil na vráteň, a když klíčník vystrčil hlavu, křikl na něho, ať ho co nejrychleji ohlásí knížeti pánu, že teď přišla ta hodinka, kdy se dá trudnomyslná princezna jistě do smíchu.

Klíčník by ho byl najisto z brány vyrazil, kdyby byl přišel s nějakou jinou věcí. Ale že běželo o rozveselení princezny, poslal k panu vrchnímu, a ten, i když celý vzteklý, běžel hned ke knížeti pánu. Na hodinách už tlouklo tři čtvrtky na devátou, pan vrchní nadhodil knížeti, jestli prý na nějaké ty hokuspokusy není už pozdě, ale kníže se na něho zle obořil:

„Pro štěstí mého jediného dítěte nemůže být nikdy pozdě, to si zapište za uši, direktore!"

Princezna,seděla ve svém pokoji jako pudivous, už z ní šel pomalu strach, jak vypadala. Ani hlavu nezvedla, když na ni kníže promluvil, ale přece jen se dala přemluvit a šla do parádního salónku, kde měl Kuba svá kouzla provádět. Kuba jen poprosil,ať hned pošlou dva silné pacholky s vozem pro tu almaru, co stojí u hrnčířů v sednici, a ti ať ji sem bez meškání přivezou. Ale kdyby se dělo, co dělo, ať si toho nevšímají, a hlavně ať tu almaru ani zanic neotvírají.

Čepičář se zatím v almaře trochu probral z mrákot. Bylo už tichounko, nic se nedělo, i zaradovala se v něm dušička, že to třeba všechno ještě šťastně dopadne. Hlavní věc, že ho hrnčířka neprozradila! Už z toho je vidno, že je čepičářovi nakloněna! Rozradostněn tou myšlenkou, všecek pookřál, a dokonce se pokoušel dveře pootevřít. Ale marná věc, ty držely jako přibité. I sedl si zas do peří, že počká, až ho přijde hrnčířka vysvobodit.

Najednou, jak tak sedí na bobečku, padla mu do chřípí ta vůně, která ho včera pod hrnčířovic okno přilákala. Protože od samého oběda nejedl a po tom víně dostal ještě větší hlad, měl v tu ránu hubu plnou slin. Ale to nemůže být daleko, taková voňavá pochoutka, vždyť to člověka zrovna do nosu bije. Nejspíš to bude v samotné almaře, možná na horní přihrádce! Začal šmátrat rukama nad hlavou, a tu máš čerte kropáč, nahmátl tam nahoře celou mísu koláčků! Pro koho jiného by je byla hrnčířka chystala než právě pro něho! I vzal si jich pár do hrsti a začal jíst. Panečku, ty se na jazyku jen rozsýpaly! Čepičář byl potvora mlsná, po jedné hrsti chmátl pro druhou, pak pro třetí, nakonec dobral zbyteček. Ale než poslední koláček dohryzal, spustil se venku nějaký nový hřmot a zase bušení do dveří, jako kdyby se ten divočák hrnčíř vracel! Čepičář se stáhl do koutečku jako putička a poslouchal v ouzkostech, co se bude dít.

Ale jak mu srdíčko nadskočilo, když z řeči poznal, že jsou to zámečtí pacholci a že hrnčířku žádají, aby ihned a bez prodlení poslala na zámek tu skříň, co stojí v sednici. Sláva! Na zámku bude mít čepičář vyhráno! Zná se přece s panem vrchním, vždyť mu prokázal dobrou službu, když hrnčíře a vandrovního udal! A tam bude taky před tím vzteklým hrnčířem nejbezpečnější! Mlčel tedy jako oukropeček, když pacholci skříň vynášeli.

„ stakra, Jouzo, ta je nějaká zatracepeně těžká!" povídal u vozu jeden pacholek druhému.„No co, Hondo, tak si ji drobátko nadhodíme, však ona se už nějak přes ty žebřiny překutálí!"

Mejkli almarou na žebřiňák, div to čepičářovi ledviny neutrhlo, a běda přeběda, postavili ji přitom nohama vzhůru. Čepičář se jako pytel sesypal z jednoho konce na druhý, mísa od koláčů ho řádně břinkla do nosu, ale co bylo nejhorší, ve skříni se zvedl celý mrak peří. Čepičář je cítil naráz v ústech i v nose, div že ho to nezadusilo. Začal kýchat, prskat a kuckat, ale pacholci zrovna práskli do koní, a nic z toho, co čepičář vyváděl, neslyšeli. Už myslel, že je to jeho poslední hodinka, ale peří se za chvilinku usadilo a čepičářovi bylo krapánek lip. Ale co se to děje s jeho ubohou hlavou? Jako kdyby mu ji do nějakého svěráku vklínili, nemohl jí pohnout ani nalevo ani napravo. A ten strašný tlak na temeni, copak ten asi znamená? Začal si rukama ohmatávat lebku, a v tu vteřinku div že ho mrtvice neranila. Má taky parohy! On, čepičář! Pomóóc! Ale vůz řinčel po dláždění, a čepičář si mohl hrdlo vykřičet, nic mu to nebylo platné.

Kuba zatím celý netrpělivý čekal, až tu zatracenou almaru přinesou. Seděl tu s princeznou, která koukala jak pouštík, s knížetem pánem, s panem vrchním, co Kubu zlýma očima provrtával, a v koutečku pokoje byl i chudák hrnčíř, kterého museli Kubovi přivést, protože vyhrožoval, že jinak nezačne. Kuba si řekl, i když se ten pokus nepovede, ať se chudák hrnčíř alespoň potěší pohledem na šelmu čepičáře.

Když Kuba zaslechl, jak pacholci vjeli s vozem do nádvoří, uklonil se panstvu a povídá, že jim teď bude vyprávět jednu tuze veselou, ale přitom pravdivou a poučnou historku, a to o jednom donšajnovi, jak chodil na zálety za sousedovou ženou, když předtím dal toho souseda zavřít do vězení. Ale při těch záletech spadl do sudu s medem a pak se schoval do almary s peřím, protože se lekl, že se ten zavřený manžel vrací domů.

Princezna přitom ani mrk, ani frk, jen se dívala před sebe, jako by pro ni Kuby s jeho povídačkou nebylo. Kníže pán mlčel, vrchní se koukal jako sup.

„Takovými hloupostmi bys chtěl princeznu rozesmát?" osopilse na Kubu, „tady už byli jinačí kumštýři, po rukou chodili, housle si navzájem o hlavu třískali, kozelce metali, zpívali, tancovali, pitvořili se, a přece se to nikomu z nich nepovedlo!"

„Ale donšajna v medu a v peří, to jí ještě nikdo neukázal!" hájil se Kuba, ale sám přitom cítil v břiše ujímání.

„Copak je to vůbec nějaká legrace?" utrhl se pan vrchní, který si myslel, že už to má Kuba najisto prohráno, a toužil po tom, aby mu mohl dát od drábů záda na modro zmalovat.

„Toť se ví, že to ještě není ta pravá legrace, to všechno teprve přijde!" básnil Kuba, ale už měl strach, že to s tím rozesmáním princezny asi nevyjde. Ale taky kníže pán se zamračil — jenže na vrchního, protože se mu zdálo, že vrchní po tom zrovna touží, aby se Kubovi pokus nepovedl.

„Nerušte pořád, direktore!" zakřikl ho přísně, „musí se udělat všechno, co ten člověk přikáže! Pak uvidíme! Princeznino zdraví, to je teď nejpřednější!"

Pacholci přistavili almaru, Kuba na ni pěstí zabouchal, a zase tím hrnčířovým hlasem, kterého se čepičář tak děsil, vykřikl:

„Donšajne, jsi tam?"

Čepičář nevěděl, co strachy dělat. Třásly se mu v ten ráz ruce i nohy, hlava i osrdí, a spolu s ním, jak byl do ní svým parožím pevně vklíněn, se roztřásla i almara, jako kdyby byla živá. Pacholkům, co zůstali stát u dveří, to bylo k smíchu, ale jen tak na půl huby. Panstvo zůstalo zachmuřené. I nezbylo Kubovi než dveře odemknout a ukázat čepičáře v plné kráse.

To byl pohled! Nebylo místečka na čepičářově těle, aby se tam nějaké to peří nepřilíplo, takže vypadal jako ohromnánský houser, celý rozčepejřený. Až na to, že obličej s vyvalenými kukadly měl jako výr, uši jako dvě plachty se mu pleskaly až na ramenou, a nad tím vším měl paroží tak rozvětvené, že vyplňovalo celou almaru. Zamrkal vyjeveně, jak se dostal na světlo, a když spatřil hrnčíře, začal sebou ze všech sil cloumat, aby se z almary vytrhl a utekl. Ale paroží se zabodlo svými trny do dřeva, takže tam vězel jako přikován. Začal tedy šermovat rukama před sebou a kvičet přitom jako podsvinčátko:„Milost! Smilování! Ten blázen mě chce rozčtvrtit!"

Pacholci, co tu almaru přinesli, se dali do smíchu jako diví, dobračisko hrnčíř se potrestanému paroháčovi tak rozesmál, až mu slzy z očí tekly. I kníže pán se tiše usmíval, jak uviděl to zjevení, a myslel si, že tak vydařeného dvanácteráka už dlouho nedostal na mušku. Jen pan vrchní se mračil jako čert, princezna zůstala lhostejná, sotvaže se jí levý koutek úst drobátko hnul, a Kuba se potil strachy, teď že je se vším amen. Už myslel, že se všeho vzdá a dá se raději znova zavřít, ale v té chviličce úzkosti si náhle vzpomněl na to, co kníže pán před chvilkou řekl direktorovi:

„Musí se udělat všecko, co ten člověk přikáže!"

Vrchní se přece jenom nezdržel a vykřikl vítězoslavně:

„Tak vida! Nesměje se! Já to věděl! Já měl jistotu!"

„Však to taky není ta hlavní legrace!" dopálil se Kuba navrchního, až mu uši zčervenaly, „teď uděláme závody, a kníže pán rozsoudí, kdo z nás vyhrál!"

„Jaké závody?" zeptal se kníže, který se ještě držel stébélka naděje.

„Takovéhle! Já začnu na čepičářovi peří obírat, a pan vrchní z druhé strany s něho bude med olizovat! Kdo bude s tou prací dřív hotov, vyhraje, a ten, co prohrál, mu bude muset přede všemi políbit šos!"

„Já? Olizovat med na čepičáři? Knížecí Milosti, dovolte, ať dám toho lumpa za jeho drzost ihned spráskat!" rozzuřil se vrchní, že dostal naráz po celém obličeji krocaní barvu, a už se sám hnal pěstmi na Kubu.

„Ticho, direktore! Vy byste to odmítl udělat pro blaho mé dcery?" rozkatil se na vrchního kníže. „Alou závodit, nechceteli poznat můj hněv!"

A tak milému direktoru, že nechtěl přijít o výnosné místo a ztratit panskou lásku, nic jiného nezbylo než závodit. Vyvalil oči, vyplázl jazyk a začal si na čepičářovi hledat místečko, kde by se to nejlíp začalo... Jak se k čepičářovi přiblížil s vyplazeným jazykem a oblízl mu bradu, princezna se najednou naklonila dopředu, v koutcích úst jí to zacukalo, a sotva vrchní dvakrát třikrát lízl a začal se ušklebovat, protože polkl peříčko, dala se princezna do takového upřímného řehotu, až se celá roztřásla.

„Náš direktor... náš direktor oblizuje čepičáře!" volala celá zakuckaná smíchem a začala knížete pána tahat za loket, aby se honem taky podíval.

„Směje se! Směje! Sláva!" byl kníže pán radostí bez sebe a začal milého Kubu objímat a hubičkovat.

„Vidíte, vždyť já to říkal, že ta pravá legrace teprve přijde!" křičel šťastný Kuba, ale hned se z objetí knížeti pánu vytrhl, on že se nedá zdržovat od práce, aby nakonec ten závod s panem vrchním neprohrál. A s vážnou tváří dál obíral čepičáře peříčko za peříčkem.

„I nechte už toho závodění!" volal kníže pán, „ať se čepičář sám obere a oblize, když si sám do toho medu i do peří vlezl!"„Ale kdo komu políbí šos?" ptal se Kuba starostlivě.

„Direktor vám, vždyť vy jste to stejně na celé čáře vyhrál!"

I nastavil Kuba s velkou rozkoší šos svého umolousaného vandrovnického kabátu, pan direktor se musel shýbnout a pěkně Kubovi šos políbit. A tomu se smála princezna o nic méně, než když pan vrchní čepičáře oblizoval. Kníže pán, celý vděčný, že se princezně vrátil smích, poručil, aby Kubu i mistra hrnčíře hned propustili, a ještě Kubovi čepici dukátů přidal.

„Ale co bude se mnou?" bědoval ušatý a parohatý čepičář, kterého museli pacholci násilím z almary vytrhnout.

„S tebou, ty donšajne? To je jednoduché, napas se pěkně čerstvého jetele a parohy ti sejdou. A ty uši ztratíš, jakmile ti dá některá ženská opravdu upřímnou hubičku!" dal se do smíchu Kuba a upaloval s kamarádem hrnčířem ze zámku.

Všem bylo dobře, jen čepičářovi bylo ještě dlouho zle. Tak praobyčejná věc, jako je čerstvý jetel! Ale sháněj ho kolem vánoc, když jsou všechna pole po kolena sněhem zapadlá! Čepičářova žena, která se strašně styděla za svého paroháče, byla ochotna, že by ten sníh třebas rukama odhrabala, aby čepičáře zbavila trápení a sebe ostudy, jen kdyby jí některý ze sedláků řekl, na kterém poli má naseto jetele. Ale sedláci nikdo ani muk, jen rameny krčili, že si to nepamatují; měli vztek na čepičáře, že hrnčíře a Kubu tak hanebně pánům zradil. I musel čepičář nosit parohy až do jara, než se mohl napást na čerstvém jeteli. Ale ty hrozitánské uši, které mu tenkrát v almaře spolu s parohy narostly po hrnčířčiných koláčích, ty už mu zůstaly navždycky, protože ani vlastní žena neuměla tomu ohavovi už dát opravdu upřímnou hubičku!

Jak princezna hádala

Byl v Nepřejově sirotek Ondra, pásal sedlákům prasata. Říkala mu celá ves Ondra prasák, ale nikdo tím nemyslel nic zlého. Na stravu byl u všech a u nikoho, každý den v jiném stavení, a spával tam, odkud ho zrovna nevyhodili. Když ho vyhnali z chléva, zavrtal se do slámy ve stodole, a když ze stodoly, vyspal se třeba v kurníku nebo v přístodůlku, nebo ve staré bryč-ce pod kůlnou, a někdy docela jen na humnech nebo v sádku. Ruku si dal pod hlavu jako polštář a přikryl se dobrým svědomím. Takový život není tuze zábavný, když je člověku osmnáct let. Ale Ondra si ze žádné šlamastyky nic nedělal. A třebaže vypadal jako ťululum na ptáky, měl pod čepicí víc než ty slaměné pačesy, pro které na něj všechna děvčata z celého Nepřejova křičela: „Šimlíku!"

Nechal prasata, ať se rochňají v kalu nebo ať zvedají rypákem drn, aby dostihla žížalu či brouka, a přitom si pro pobavenou vymýšlel všelijaké hádanky a chytačky. Třebas tuhle: Kdo je největší lenoch na světě? Inu voda! Než by šlapala pět minut do vršku, radši si dvě hodinky zajde. Anebo jinou: Když má jít dovnitř, bijou ho do hlavy, když má jít ven, táhnou ho za krk! Že nevíte! Hřebík! A do třetice: Komu stářím přibývá zubů? Té břitvě, co s ní holič Pískora nepřejovským sedlákům v sobotu dře kůži! Když nepřejovská děvčata přihnala husy na drahá, dával jim takové chytačky, a která neuhádla, musela Ondrovi za prohá-danou dát pěknou hubičku. Dorotka kovářovic, ta toho vždycky nejmíň uhádla a Ondrovi se někdy naplatila, až z toho byla celá růžová. Ale pranic se nehněvala, ba Ondrovi ještě vdolky a povidlové buchty z domova nosila.

Jednou zjara takhle po poledni byl Ondra se svými prasaty na kališti pod silnicí u lesa. Sluníčko se mu opíralo do obličeje prudkou jarní silou, Ondra mu nastavoval tvář a podřimoval, a dost možná, že i o něčem snil. Najednou i v té dřímotě uslyšel, jak v lese zahrčela kočárová kola, a za chvíli už si to prachem silnice šinul veliký panský kočár. Koně rychlí jako pstruzi, kočí nafouknutý jako holub, panečku, to byla podívaná!

Ondra honem vyběhl k silnici, aby si prohlídl zblízka, jaká nádhera to uhání zdejším krajem. Když ho kočár míjel, neodolal a vskočil vzadu za korbu na stupátko. I co, prasata neutečou, on se sveze tamhle k prvnímu milníku a pak seskočí a vrátí se na pastvu. Ale minul první milník, druhý, třetí a seskočit se mu nechtělo. Nu, copak se stane, jestli se od těch svých chrochtáčů podívá kousek dál do světa? Až se začne smrákat, prasata trefí domů sama a pro Ondru prasáka v Nepřejově nikdo plakat nebude. Ledaže Dorotka... ale kdež, to by byla blázen!

A pak, snad jsou ve světě veselejší krajiny, než je tahle, kde se Ondra narodil a kde je půl míle za Nepřejovem Stejskalov, za lesem Nemanice, přes rybník Bezpenězy a kousek dál Skromně-tín a Plačkov! I jel Ondra bez přestání, jel a jel, až minul Nuzice, Drbohlavy, Odřihosty, Hladonice a Nedožery, a umiňoval si, že neseskočí dřív, dokud nepotká nějaké veselejší jméno, jako jsou Masojedy, Křepčín nebo Buchtovice.

Jak tak ujížděli, nedalo mu to, aby alespoň po očku nejukl, jaké panstvo ho doprovází v kočáře. V zadní stěně korby byla prasklinka, skrze tu uviděl mladého naparáděného panáčka s krajkovým krejzlíkem pod bradou, hraběte nebo co, a jemu po boku škaredého lokaje. Ti dva si spolu něco živě vyprávěli. I přistrčil Ondra ke skulince ucho, aby slyšel, o čem je řeč. Vida, tohle bylo pro Ondru jako dělané! Ten naparáděný panáček říkal, že v nějakém hlavním městě je princezna, a ta prý dala rozhlásit, že si vezme za muže jen toho, kdo tři dni po sobě uhádne její tři hádanky. Už prý jich to zkoušelo moc, ale všichni s hanbou, ba některé prý dala princezna ze zámku vypráskat.

„To byli samí nekňubové, ale vy jste osvícená hlavička, Jasnosti," lichotil panáčkovi lokaj, „vy ty její hádanky najisto rozlousk-nete! A pak, až princezna uvidí vaši krásnou tvář, zapomene na hádanky a na všechny takové hlouposti a padne vám i bez nich rovnou kolem krku!"

„Panečku, hádanky, to by byla pastva pro mne!" luskl si Ondra prsty, „to se musím držet kočáru jako klíště, abych se s nimi dostal do toho správného města k princezně!"

A hned se přivázal provazem, co nosil místo opasku, ke stu-pátku, kdyby za jízdy zdříml, aby ho někde na silnici nevytřásli. Jeli, jako když se čerti žení, Ondra měl už celé tělo rozbité. Na zastávkách se musel honem schovávat, aby ho kočí za kočárem neobjevil, a pak zas rychle naskakovat, když kočí práskl do koní. Ale Ondra nepovolil a nepovolil.

Třetího dne kvečeru vjel kočár do toho města, kde princezna častovala ženichy hádankami. Vznešený panáček se ubytoval v nejlepší hospodě. Ondra se honem schoval pod otep slámy do stáje. Pomohl pacholkům při hřebelcování a vyprosil si od nich nějakou kůrku na hryz, aby utišil prázdný žaludek. Ráno byl první na nohou, umyl se nad korytem, co z něho koně pili, vytřepal slámu z vlasů i ze šatů, ba i dřeváky si vydrhl, až jasanové dřevo svítilo, a číhal u vrat na ten okamžíček, až nafintěný pán pojede na zámek. Honem naskočil a tradá! ujížděl za kočárem!

Princů a všelijakých panáčků se sjelo na hádání, až bylo kolem zámku černo. Jeden přes druhého se tlačili dovnitř, a na druhé straně dva granátníci, chlapi jako stěžně, už zas vyhazovali ze vrat ty, co s hádáním nepochodili.

„Jakou má princezna dneska náladu?" ptali se dychtivě ti, co čekali.

„Prašivou! Dneska švihá psím karabáčem!" mávali smutně rukama ti vyhození a tvářili se přitom tuze kysele.

Vtom se u vrat rozkřiklo, že princezna už má dost všelijakých těch hlupáků a povalečů, kteří se tlačí znova a znova do zámku, ale jaktěživi neuhodnou a jenom bláto na schody nosí. Ode dneška že ten, kdo neuhodne, musí zaplatit levým uchem, a troufne-li si přijít podruhé a zas neuhodne, pravým uchem. A kdo bude takový držák, že přijde bez uší potřetí, a nepochodí, tomu bez milosti ušmiknou špičku nosu.

Bác ho, to byla novina! Nápadníci u zámeckých vrat se začali hemžit, přeletovat a ze schodiště schůdek po schůdku ustupovat, a za chvíli, když z rukou granátníků vyletěl s kvikem první bez-ucháč, u vrat jako když do vrabců střelí! Ten tam, ten onam, jeden o druhého zakopávali, jak se hnali horempádem pryč, a nakonec pláchl i nafintěný panáček, co sem s ním Ondra přijel. Pod zámeckým schodištěm zůstal Ondra prasák sám a sám.

„Co tu děláš, mezuláne?" spustil na něj hrozitánský granátník v medvědí čepici, „kterýpak princ z Nemanic tě tu vytrousil?"

„Nejspíš je to mezek, a přijel na něm nějaký pán z Hadrople-tova! Podívej se, jestli nemá v hubě uzdu!" chechtal se druhý granátník, až mu vysoká medvědí čepice na hlavě nadskakovala. Co teď? Ondra by byl dal plný klobouk lívanců za to, kdyby mohl být v tu ránu u svých pokojných prasátek v Nepřejově. Ale vzít nohy na ramena? To zas ne, s utíkalem se Ondra nikdy nekamarádil! I což, jedno ucho nastaví, vždyť při prasatech člověk dobře vystačí i s jedním! A tak Ondra prasák směle zadupal jasanovými dřeváky na mramorovém schodišti a pustil si to rovnou mezi ty dva granátníky.

„Kam se tlačíš, skrčku?" křikl na něho levý granátník neurvale a chňapl Ondru za límec, až stehy začaly praskat.

„Jdu si dát uříznout levé ucho, vaše dlouhatánskosti!" uklonil se mu Ondra poníženě, ale v očích už mu hrálo sto čertů.

„V dřevácích, ty trulante venkovská?" rozchechtal se voják, „doteďka jsme vyhazovali samé prince a barony! S menšími zvířaty jsme se vůbec nešpinili! Princeznu Rozmarýnku raní mrtvice, až jí tam zacvrnkáš na parketách těmi svými dlabanci, a pak ti uříznou obě uši i s nosem najednou!"

„I ať," nedal se Ondra, „co se dá udělat dnes, nemá se odkládat na zítřek!"

A byl by se jistě s granátníkem ještě dál kočkoval, ale tu se jim nad hlavami rozletělo okno, zrovna to nejprostřednější okno v celém zámku, a v okně princezna celá rozesmátá, div že jí korunka s hlavy nespadla.

„Rozběhli se, ťulpasové, do posledního!" smíchy až skytala.

„Poslední stojí na schodech, vážená princezno! Ale ti vaši medvědáři mě nechtějí pustit dovnitř!" křikl Ondra, kterému už bylo všecko jedno.

„Cože, ty bys chtěl hádat? A víš, že to stojí uši, takové hádá-níčko?" ušklíbla se princezna Rozmarýnka z okna.

„Však jsem je dostal zadarmo, tak s nimi nemusím dělat žádné drahoty!" nedal se Ondra splést a směle mrkl po princezně nahoru. Princezna honem přibouchla okno a křikla na své dvorní dámy:

„Toho hlupáčka ve dřevácích pozveme nahoru, alespoň bude chvilku veselo! A jak neuhodne, s chutí mu dám na památku ufiknout to jeho prasečí ouško!"

Než se Ondra nadál, dvě ty panské pěnkavky přihopsaly pro něj dolů, chytly ho za loket, každá z jedné strany, a už ho táhly do princezniny parádní komnaty. Ondrovi se z toho hlava točila, jak asi tohle všechno dopadne. Cožpak o hádanky, tím si byl jist, že se nedá zahnat do kouta. Ale měl strach, aby neprožblebtl něco hloupého a nepatřičného, zač by ho princezna dala vyhnat dřív, než vůbec na hádání dojde. A protože mu v Nepřejově vtloukali odmalička do hlavy, že mlčeti zlato, umínil si na schodech, že aspoň ze začátku, než se u princezny rozkouká, bude mluvit jen to nejnutnější, a to těmi nejkratšími slovíčky.

„Vida ho, rytíře," dala se mu do smíchu princezna Rozmarýn-ka, sotva strčil nos přes práh její parádní komnaty, „tak ty chceš opravdu hádat moje hádanky?"

„Rád."

„A už jsi vůbec někdy nějakou rozlouskl?" „Moc."

„A co jsi přitom dělal, když sis lámal hlavičku hádankami?" „Pás."

,A jak se jmenuje to zvířátko, které s tebou sdílelo společnost?" „Vepř!"

„Hleďme, a jak si přitom počínal ten štětináč?" „Žral."

„A co potom?"

„Leh."

„A co víc?"

„Schrup!"

„Ty náš milý prasáčku, a to si troufáš jen tak luštit mé hádanky?"

„Dost."

„A kolik jich chceš denně rozlousknout?" „Tři."

„A víš, co si na tě chystám, když neuhádneš?" „Nůž."

„A copak s ním asi udělám?" „Šmik!"

„A víš, co tě to bude stát?"

„Slech!"

„A potom?"

„Nos!"

„A co máš vyhrát, když všechno uhodneš?" „Vás!"

Princezna se dala do smíchu, teď že je všechno v pořádku, když Ondra zná důkladně podmínky, že tedy mohou začít s hádáním. Posadila si Ondru naproti sobě do křesla, zatleskala do dlaní, aby byli všichni zticha, a dala Ondrovi první hádanku: „Tak jestlipak víš, prasáčku, které zvíře je člověku nejvěrnější?"

Tou hádankou si byla princezna Rozmarýnka jista, tou už polámala hlavu mnoha hadačům. Každý, jak jen ji uslyšel, honem chvátal vykřiknout: Pes! Ale co to? Ten prasáček nekřičí: Pes!, ale jen se šibalsky usmívá...

„Tak směle do toho, prasáčku! Které zvíře je člověku nejvěrnější?"

„Veš!" vyhrkl Ondra. Mezi dvořany to zašumělo úlekem a údivem, ale princezna jen hlavou kývla: „A proč?"

„Protože ta provází vandráka až na šibenici!"

„Ajajaj!" kroutila hlavou princezna Rozmarýnka, „jaks to mohl tak rychle uhodnout? Nu dobře, jednu už máš, teď dávej pozor na druhou: Které zvíře pije nejdražší nápoj?"

I touhle hádankou si byla princezna před svými hadači jista. Ti všelijací barónci a princátka jeden jako druhý hádali, že ušlechtilý kůň, protože těm pánové dávají na rozohnění jiskřivé uherské víno. Ale Ondrovi prasákovi uherské víno ani na mysl nepřišlo. Usmál se jedním koutkem úst a řekl:

„Blecha. Ta přece pije lidskou krev!"

Rozmarýnka sebou maličko zavrtěla, protože tenhle prasáček se slaměnými vlasy uhádl jakoby nic už druhou hádanku. Ale nedala na sobě nic znát, a hned se pustila do třetí:

„A jestlipak, prasáčku, víš, kdo dává nejvyšší rozkazy tady v našem království?"

Och, to byla hádanka přetěžká! Polovička hadačů obyčejně tvrdila, že Jeho Jasnost pan král, druhá polovička, která se chtěla ještě víc vlichotit do princezniny přízně, říkávala, že jistě tato přespanilá a přemoudrá královská princezna. Ale nepochodili ani jedni, ani druzí. Co na to řekne prasáček? Všechno dvořanstvo viselo očima Ondrovi na ústech, protože nikdo z nich neznal, co tou hádankou princezna míní.

„Kdo poroučí?" povídal po chvilce Ondra, „mám to opravdu říct?"

„Jen s tím ven, prasáčku!" „Dvě zvířata!" „A která?"

„Která? Nu přece... osel a husa!"

Měli jste vidět ten poprask mezi dvořanstvem. Vždyť to vypadalo jako dvojí urážka královského rodu! Říci osel tam, kde jiní říkávají „král"! A s tou husou... sakrblé, to bylo ještě daleko horší! Všichni čekali, jak se princezna na Ondru vrhne, ale ta nic, jen se trochu rozmrzele zeptala, jak prý to Ondra myslí.

„Nu, jak! Nikterak ve zlém! Osel dává přece svou kůži na pergamen, na který se píšou královská nařízení! A husa? Cožpak se ty královské výnosy nepíší odjakživa husím brkem?"

Princezna jen mrzutě přikývla, že má Ondra pravdu. Ach, kdyby to jen věděla, že zrovna touhle hádankou častuje holič každou sobotu nepřejovské sedláky! Ale Ondra, toť se ví, ani muk, odkud ten rozum má, uštiřoval se jenom na princeznu Roz-marýnku jako kocour na mlsotu.

Dvořani šuměli jak včelstvo při rojení. To se tu ještě nestalo, aby někdo uhodl všechny tři princezniny hádanky — a zrovna pasák prasat! A co když zejtra a pozejtří...? Nenene, přece by si princezna nemohla vzít prasáka, i kdyby nakrásně všechno uhodl.

Jediný, kdo si s tím v tu chvíli hlavu nelámal, byl Ondra. Usmíval se na princeznu a povídal, jako když se nechumelí:

„Nic si z toho nedělejte, že jsem to uhád! Teď zas já dám nějakou chytačku vám, abyste taky užila legrace. Copak je například tohle: Jednou derou tam, dvěma děrama ven, a když je venku, teprve je tam!"

Princezna se na Ondru nedůvěřivě zadívala:

,A co se stane, když to neuhodnu?"

„I nic" na to Ondra, „ledaže byste mi dala hubičku!"

„Tak já budu hádat..."

„Hádejte!"

Princezna se zamyslela, až se jí čelo nakrabatilo, hlavou kroutila, chvilku se dívala z okna na oblohu, jako by hledala, není-li to tam v mracích napsáno, pak zas na podlahu, ale nakonec zavrtěla hlavou:

„Milý prasáčku, pojď sem! Už vidím, že to neuhodnu, raději ti dám hubičku!"

Ondra nastavil, hubička mlaskla, dvořanstvo upadlo do rozpaků, protože nikdo z nich nevěděl, co se sluší dělat, když se princezna hubičkuje s prasákem. Ale Ondra se po té hubičce rozkurážil:

„Tak to jsou obyčejné kalhoty, vzácná princezno Rozmarýn-ko! Však nejste první, kdo to neuhád! Kovářovic Dorotka mi taky musela dát na pastvě hubičku! Tak já vám dám ještě jednu hádanku, docela lehkou..."

Ale princezna hned, že je to pro dnešek dost, ať přijde zase zítra ráno. Ondra s tím byl srozuměn, sebral se a šel zas na tu hospodu, co tam na dnešek přespal v slámě. Ráno si u koryta vydrhl krk, koňským hřebílkem pročesal pačesy a uháněl na zámek, až se mu od pat prášilo.

Princezna Rozmarýnka stála u okna, celá nedočkavá Ondru vyhlížela. No počkej, prasáčku, dneska ti proženu kanduš, myslela si, dneska tě naučím v kostele hvízdat, ty nezdvořáku, co líbáš královské princezny jako nějaké Dorotky na pastvě.

Ale při vší té pomstychtivosti se v koutku srdce těšila, až ten střapatý prasáček přijde, a v největší skrytosti ji napadalo, že by to nemuselo být tak špatné, ani kdyby Ondra dneska zas uhádl. Ale to byla jen taková tajná myšlenčička, kterou po chvilce zatlačila princeznovská pyšnost, jež není tak lehko k přemožení! A tak Rozmarýnka nevěděla, co chce a co nechce, a z toho zmatku se jí hlava drobátko točila.

Ondra zaklapal svými kleňáky na schodišti, zvesela mávl princezně do okna, protože ji zahlédl za záclonou, a jakoby nic se hnal mezi ty ohromnánské granátníky, co tu i dneska měli stráž. Jeden z těch granátníků, zrovínka ten, co Ondru včera nazval mezkem, ho dneska dloubl flintou pod žebra a vztekle zamumlal:

„Copak tu pohledáváš, nemehlo?"

Ondru to dloubnutí bolelo, že nemohl dechu popadnout, ale nic nedal na sobě znát:

„Jdu si tě vysloužit k princezně, ty hlavo chlupatá! Až si tě vysloužím, navleču ti uzdu s udidlem, na hřbet ti hodím sedlo a budu na tobě jezdit pod princezninými okny!" a honem vklouzl do vrat, než ho mohl granátník svou tlapou přimáčknout. Na chodbě už Ondru čekaly dvě dvorní hopsalky.

„Tak rychle, prasáčku, princezna Rozmarýnka je už celá nedočkavá, dnes má na tebe vymyšlené hádanky, ty tě budou jistě jedno ouško stát!"

„Jen začněte, nejdražší princezno," zul si Ondra na prahu komnaty své dřeváky a dal si je pod paždí, „ale z jiného soudečku než včera, ty včerejší chytačky byly tuze lehké!"

„Tak poslouchej! Kdo to dělá, nechce to. Kdo to koupí, nepotřebuje to, a kdo to potřebuje, neví o tom. Co je to?"

„Ach ouvej," zatvářil se Ondra tuze zkormouceně, „včera jsme tak vesele končili a dneska tak smutně začínáme! Myslel jsem, že přijdete po ránu s něčím veselejším, a vy hned o posledních věcech člověka! To je přece rakev, princezno."

Princezna Rozmarýnka se celá zaruměnila — suďbůh, co by tomu zatrolenému prasáčkovi měla dát, aby to neuhodl. I načala z docela jiného soudečku:

„Počkej, tak druhou! Jde panáček cestou, chvilku před nevěstou, chvilku za nevěstou. Zdola na ně kmotr kývá, jim však cesty neubývá!"

Prolomte se nebesa, spadni, buchto jako necky, na půl lokte máku v ní! To byla hádanka jako v Brně věž, tou by se dala Prašná brána na noc zastrkovat! Ondra měl co dělat, aby ututlal před princeznou smích. Vždyť u nich v Nepřejově takovýmihle hádankami trápí učitel prvňáčky! Ale aby princezně nezkazil radost, začal se drbat v hlavě jako při těžkém přemýšlení:

„Na moutě duchu, nejsou to snad ručičky od hodin, vzácná princezno?"

Panečku, teď jste měli vidět dvorní dámy! Ten prasák uhodl druhý den už druhou hádanku, mnoho-li pak chybí, a princezna s ním prohraje svou královskou ruku! I nastalo strašné šuškání a dohadování, jak to všechno zachránit. Dokonce zvláštního posla vypravili do komnat pana krále, aby ho upozornili na to velikánské nebezpečí.

Princezna Rozmarýnka však vůbec nedávala znát, jak je v nesnázi. Ale pro jistotu sáhla po jedné hádance, kterou měla přichystanou na třetí den a kterou slyšela už dávno od své staré chůvy. Chůva odpočívala pod drnovou střechou, a nikdo druhý kromě Rozmarýnky tu hádanku neuměl.

„Dej pozor, prasáčku, tahle třetí bude hodně těžká, takovou ještě nikdy neslyšel! Pověz mi, které železo je nejtěžší, které železo je nejlacinější a které železo je nejškodlivější!"

Teď byl Ondra opravdu v ouzkých. Tuhle hádanku nikdy neslyšel, nic mu nepřipomínala, nic ho při ní nenapadlo. Za tu přece jen bude platit uchem, když ne hůř! Nakonec ho ta dvořanská cháska, aby se mu pomstila za tu jedinou hubičku, co dostal od princezny, strčí někam do díry, do želez, a tam ho nechají zaživa shnít. Anebo si ho pro povyražení pověsí pěkně na šibeničku, havranům na přilepšenou! Nebo ho dají napospas těm halamům vojanským, těm medvědářům, co ráno dloubli Ondru flintou pod žebra!

Tak to běželo Ondrovi hlavou, ta trojí slavná vyhlídka, že dostane na chrám Páně svatého Bouchala. Myšlenky měl v hlavě černé, tváře mu však přitom bledly a čelo se mu začalo potit. Můj ty tondo, kudy ven z té šlamastyky? Dvořanstvo sebou šilo radostí, vida prasáka, teď mu lezou tlusté do tenkých! Ondrovi už už začínala kolena měknout, i na princezně Rozmarýnce viděl nedočkavost, zdali se Ondra přece jenom poddá.

Železo... železo... a najednou, ze vší té ouzkosti, mu to jako blesk prolítlo hlavou, jak to s tím železem je!

„Mám to! Už to mám!" vykřikl radostně, až se dvořanky vylekaly a začaly se tlačit jedna k druhé jako slepice.

„Nejtěžší železo, to jsou okovy na nohou! Nejlacinější železo, to je hák na šibenici, ten dávají odsouzencům zadarmo! A nejškodlivější železo, to jsou ty vojanské flinty a šavle, protože se s nimi lidské životy ničí!"

Ondra si zhluboka vydechl, protože poznal princezně na očích, že dobře hádal. Dvořanům se protáhly tváře zklamáním, dvornj dámy rozčilením hrály všemi barvami, některé zfialověly, některé zrudly, jiné zas zmodraly, zežloutly, ba dokonce zezelenaly, jenom princezna Rozmarýnka trošinku zrůžověla jako z šípku květ a povídala tiše Ondrovi:

„Když tobě je těžké dávat hádanky, milý prasáčku, ty pokaždé všechno uhodneš. Přijď ještě jednou zítra, musím se na tebe pořádně připravit!"

Ondra nabral dechu z plných plic, aby si dodal kuráže, a povídá:

„Jakpak to, drahá princezno, to by nebyla žádná legrace, kdybych pořád musel hádat jenom já! To by bylo na mou duši jako v té pohádce: Nejčko my budeme jíst a vy se budete koukat, a zejtra se zas vy budete koukat, a my budeme jíst! Patřilo by se, abych teď zase já vám dal nějakou chytačku, a vy abyste pěkně hádala!"

,A což když neuhádnu... jaké budeš mít dneska přání?"

„A copak bych chtěl... nic jiného než včera!"

„Tak dávej," řekla princezna Rozmarýnka kupodivu bez dlouhého váhání.

„Jestlipak víte, jak dlouho nosí kůň podkovu?"

Princezna Rozmarýnka ani moc dlouho neuvažovala, ještě drobátko víc zrůžověla, že se Ondrovi docela líbila, a pak vydechla:

„Asi pořád, ne? Dokud ji neztratí!"

„I co vás nemá! Jen když nohu zdvihne! Když opře nohu o zem, nese podkova koně! Ale počkejte, tahle je lehčí, tu spíš rozlousknete:

Čím je to větší, tím spíš se to protáhne i malilinkou dírkou!" Princezna už byla jako pivoňka, ale zas zavrtěla hlavou, že neví.

„Inu vítr, princezno! Tak do třetice, tahle bude ze všech nejlehčí, to je jen taková dětská rýmovačka:

Sedí dvojnoh na trojnohu, v ruce drží jednu nohu.

Příběh zvenku čtyrnoh, ouha, vzal dvojnohu jednonohá.

A ten dvojnoh, kdo to poví, utrh nohu trojnohovi, a než se dal čtyrnoh v běh, měl tu nohu na zádech."

Suďbůh, co se s tou princeznou Rozmarýnkou stalo, ale ani takovouhle jednoduchou hádančičku nebyla s to rozlousknout! To přece i děti poznají, že ten čtyrnoh je pes, ten trojnoh sedačka, ten dvojnoh švec a ten jednonoh husí stehno! Ale Rozmarýn-ka se jen červenala a trošínku oči klopila a ne a ne říci ani slovíčko. Za hodnou chvilku se pousmála a teprv teď zašeptala:

„Můj znejmilejší prasáčku, pojď, ať ti dám tu hubičku, co jsem prohrála!"

„Jenže dneska jste prohrála ne jednu, ale tři hubičky, znejmilejší princezno!" nedal se ošidit Ondra.

„Že tři? Tolik hubiček najednou jsem ještě nikomu na světě nedala!" bránila se princezna Rozmarýnka.

„Jen se nebojte, do tří to uteče jako nic! To kovářovic Dorotka jich jednou prohrála pět!"

„Ach bože, když to musí být... co mohu jiného dělat?"

A už držel Ondra princeznu Rozmarýnku v náručí, a aťsi dvořani okouněli, jak chtěli, ať vztekem třeba kníry nebo i prsty hryzli, pěkně jednu po druhé si od princezny vybral ty tři vyhrané hubičky, až se Rozmarýnce tváře do ruda zapálily. Pak slíbil, že zejtra tedy přijde zas, aby tu práci, co tu rozdělal, dokončil, popadl své kleňáky, na prahu si je obul a vesele uháněl ze zámku na tu svou hospodu, kde za kousek jídla pomáhal pacholkům koně hřebelcovat.

Svět to neviděl, jaký z toho byl tentokrát na královském zámku poprask! Dvorní dámy honem zateplá žalovaly královským rádcům a ti začali naléhat na krále, že musí neprodleně svolat královskou radu. To přestává všechna legrace, aby si nějaký pasák prasat, a to ještě přespolní, chodil každý den ke královské princezně pro polibky! Z toho by zdejší království mohlo mít ostudu po celém světě!

A tak zatímco Ondra ve stáji klidně zaplétal koňům hřívu, sešla se královská rada na schůzi, a tam ti mudrci jeden přes druhého radili a vymýšleli, co je třeba udělat, aby byl od toho nebezpečného prasáka pokoj. Nejvyšší kancléř mínil, aby se na to šlo zpolehoučka, protože ta věc s hádankami je už tuze rozkřiknuta mezi lidmi a princezna těžko může brát zpátky své královské slovo. Nejlíp by bylo něco tomu prasáčkovi slíbit, anebo mu něčím pohrozit, aby se už zítra neodvážil přijít a zmizel navždycky z města.

„Napráskat mu zkrátka!" skočil kancléřovi do řeči nejvyšší lovčí, „a pak ho přivázat na hřbet divokému praseti a pustit do hustého lesa!"

Královský hvězdopravec podotkl, že by se měli ovšem napřed zeptat hvězd, hlavně prý, co tomu říká Krasopaní a Hladolet, neb ty dvě planety mají hlavní slovo, pokud běží o vdavky i o výprasky.

„Hlouposti!" křikl do toho nejvyšší generál a v tom okamžiku zbrunátněl, „dejte mu bez meškání srazit tu drzou hlavu! Jakmile bude hlava fuč, samy od sebe přestanou i hádanky, i hubičky!"

„Když ono to má safraportský háček," vmísil se do toho úlis-ně nejvyšší hofmistr, „kdyby bylo jisté, že je to opravdovský pra-sák, uškubneme mu hlavičku jako nic! Ale povídali, že mu hráli, kdepak by prasák nabral najednou tolik rozumu! Nejspíš to bude nějaký přestrojený princ, který naši princeznu zkouší! Takových už ve světě bylo! Srubnout mu jen tak pro nic za nic hlavu, panečku, z toho by naše království mohlo mít tuze velkou patálii!"

„Tak ho sem přiveďte, a musí kápnout božskou!"

Ukázalo se však, že vlastně nikdo neví, odkud ten prasáček přichází a kde v městě bydlí, takže ho nebylo možno ani zatknout, ani podplatit. Pan král se zamyslel a pak řekl rozmrzele:

„Inu slavná rado, tak nám nezbývá než toho prasáčka nechat přijít potřetí..."

„Já obklopím zámek dvěma pluky grrrrranátníků! Rrrrroz-šavlujeme ho, rrrrroznesem ho na kopytech!" skočil neslušně panu králi do řeči nejvyšší generál, ale kancléř ho tak prudce šťouchl do boku, až generálu zaskočilo a začal se dusit. Pan král, jako by to neslyšel, pokračoval:

„Měly by se princezně poradit nějaké obzvlášť těžké hádanky, aby je za nic na světě nemohl rozlousknout! Stačí, když neuhodne jednu jedinkou, a už máme právo dát ho vyhnat ze zámku!"

„Já jednu vím!" vypískl hvězdopravec. „Obchází se srpem celou zem, nesekne do trávy tam ani sem!

„Dejte pokoj, to byste tomu dal!" začali křičet královští rádci jeden přes druhého, „to přece každý ví, že je to měsíc!"

„Zato já znám jednu ohromnou," překřičel všechny nejvyšší lovčí, „dávejte pozor, pánové, ta bude! Na kterou stranu padne zajíc, když ho myslivec střelí?"

„Na chlupatou! Na chlupatou!" začali bouřit všichni, pana krále nevyjímaje.

„A teď já!" hlásil se zuřivě pan kancléř. „Visí to a neví kde, bije to a neví koho, ukazuje, neví kam, počítá a neví kolik!"

Pan král se zarazil, poškrábal se pod korunou a povídá:

„Nu, tohle už je onačejší hádanka! Počítá a neví kolik, to by například mohl být můj královský pokladník! Ale co to druhé? Poslouchejte, pane kancléři, že ono to bude víc věcí dohromady?"

Ale hofmistr ze závisti honem křičel, že tuhle hádanku zná už z dětských let, že jsou to hodiny. Vtom se rozpomněl i generál, zbrunátněl jako vždycky, když se chystal k řeči, a zařval:

„Tři tisíce tři sta třicet tři stříbrných stříkaček stříkalo přes tři tisíce tři sta třicet tři stříbrných střech!"

„To není hádanka, to je říkadlo!"

„Ale těžké to je, to musíte uznat!" zakabonil se nejvyšší generál a utřel si kapesníkem pleš, na které mu z té námahy naskočilo plno krupiček potu. A tak ta nešťastná porada trvala až do tří čtvrtí na tři v noci, a protože se lovčí pohádal s hvězdopravcem, generál vynadal kancléřovi a hofmistr urazil dokonce samotného krále, nedošli k žádným koncům.

„Ráno bude moudřejší večera," řekl pan král, než usnul rovnou na trůně. Všichni ostatní se vytratili po špičkách, aby ho nevzbudili.

„Uvidíte, že ten prasák nakonec vyhraje! U nás vždycky padá krajíc na tu namazanou stranu!" šuškal hvězdopravec hofmistrovi při odchodu, a ten jen tiše pokyvoval hlavou, přemýšleje, zda by vlastně nebylo výhodné už teď si prasáčka zavázat nějakou přízní pro všechny případy. Nejvyšší generál napsal rozkaz, že ráno mají nastoupit před zámkem dva pluky granátníků, dvě švadrony dragounů na křídlech a jedna lehká husarská pro případné pronásledování nepřítele. Ale jak byl ospalý, zapomněl ten papírek v kapse. Tak se po mnoha řečech nestalo nic. A když Ondra přišel ráno před královský zámek, uviděl tam zas jen ty dva granátnické kolohnáty, kteří tam stávali každý den.

Byl přesvědčen, že se i dnes skrze ně lehce prošmikne, ale ouha! Když vkročil na ten schod, kde granátníci stáli, chňapli ho každý z jedné strany, a než mohl vůbec vzdechnout, zatlačili ho na strážnici. Rozkřiklo už se to mezi nimi, že Ondra podvakráte uhádl a dneska že nejspíš do třetice vyhraje. I popadla ty chlapy zištnost, a tak se na Ondru uradili.

„Dáš nám polovic té své odměny, sic tě k princezně vůbec nepustíme!" tiskli Ondru do koutka a výhružně kouleli očima.

„Polovičku ne," neztratil Ondra ducha, „ale slibuju vám jednu třetinu, aby se dostalo taky na ty druhé!"

Musel jim rukoudáním zaručit, že odměnu vyplatí, a pak ho vpustili. Sotva však ušel Ondra pár kroků po schodech, kdopak tu na něho nečeká, jako sám pan nejvyšší hofmistr! Přikrčen za sloupem, hned Ondru chytil za rukáv, pošeptal mu, že jedině on se za něho v královské radě přimlouval, jinak že by byl Ondra už dnes o hlavičku kratší, a pak Ondru požádal, ať mu dá půl té odměny, kterou za uhádnutí dostane. Jinač prý Ondru k princezně vůbec nepustí.

„A to byste chtěl Rozmarýnku rozdělit vejpůlky?" dělal Ondra hloupého.

„Princeznu ne, však ti ji nedají, na to se netěš! Ale můžeš dostat velký pytel peněz náhradou za princeznu, když i dneska uhádneš. Ale polovic mně, to mi musíš slíbit! Ani nevíš, jak jsem se za tebe nadřel v radě!"

„Polovic ne, ale třetinu!" nabídl mu Ondra.

„Platí!"

Tak Ondra prosliboval dvě třetiny té odměny, kterou ještě neměl. Na posledním schodu však na něho čekala i nejstarší dvorní dáma, babizna s černou bradavicí na nose. I ona byla dnes jako med s máslem, protože nevěděla, co z toho bude. A hned na Ondru, aby prominul, tentokrát že to bude asi nemožné dostat se k princezně, že si to pan král přísně zakázal. Ledaže by...

„Polovičku vám, viďte?" usmál se Ondra, jako že to všechno pochopil.

„Opravdu, vy jste ten nejlepší hadač na světě!" pochválila ho babizna.

„Polovičku ne, ale třetinu!" řekl na to Ondra a zase si plácli...

Princezna Rozmarýnka dnes Ondru nečekala s dychtivýma očima. Dostala včera večer od krále tuze vyhubováno, cože si zahrává s takovým sprostým prasáčkem, a dvorní dámy od samého rána do ní hučely, jaká by to byla hanba na celý svět, kdyby se pasák prasat měl stát jejím manželem. Cožpak by mu pan král mohl svěřit království třeba jen na jediný den? Takový sotva stačí stádo uhlídat, a ještě se mu kolikrát rozuteče! A pak, což spanilá princezna necítila, jak ten prasáček drobátko... s prominutím... smrdí?

„Ale vůbec ne! Naopak! Voní větrem a sluníčkem, abyste věděly!" vykřikla rozhořčeně Rozmarýnka, ale hned zas upadla do podivné zasmušilosti. O hádankách pro dnešek celou noc přemýšlela, ale u každé se jí už předem zdálo, že bude pro Ondru tuze lehká.

Když Ondra vkročil do princezniny komnaty, hned na sobě ucítil zlé oči dvořanů. Těmi kdyby bylo možno píchat, bodat a řezat, za chvilku by byl Ondra nadranc jak turecký prapor! Na mou duchu, kdyby nešlo o vlastní uši, raději by nechal princeznu vyhrát, aby měl od těch protivných lidí pokoj. Ale takhle nemohl, bez ucha se přece domů nevrátí, to by se mu nepřejovská chasa pěkně vysmála! A tak padni oko nebo zub, poklonil se princezně Rozmarýnce, vzal dřeváky pod paždí a povídá:

„Tak začneme, princezno, ať už to máme oba z krku!"

„Dobře, prasáčku, pověz mi tedy, co je tohle:

Když se otec směje, matka slzy leje, dcerka ze sedmeré krásy jasné pásy obléká si!"

Ondrovi bylo princezny trošku líto, že má takovou smůlu, a tak se na ni usmál:

„To není špatná hádanka, tu budu dávat holkám u nás v Ne-přejově! My máme jednu podobnou, tu byste se zase vy mohla naučit:

Dlouhá je a trvá krátkou chvíli, široká je víc než jednu míli, vysoká je, má sedmerý schody, přec se vejde do kapičky vody!"

Tak princezna bez řeči poznala, že Ondra uhodl. Duha, copak jiného by se vešlo do kapičky vody? Jakou však mu dát druhou hádanku? Počkejme, tuhletu:

„Koruna bez hlavy, bez jazyka rozpráví, necítí, nežije, a přec mu srdce bije!"

Ondra vesele zamrkal očima a spustil, jako když bičem mrská:

„Cínové zvíře v kamenném chlívě třikrát za den řehce, a žrát se mu nechce!"

Vida ho, čtveráka, už podruhé přebil hádanku hádankou! Ani to vyslovit nemusel, že je to zvon, princezna dobře pochopila. Ale co teď? Jakou třetí? Nevzpomněla si na nic jiného než na jednu stařičkou, co měla taky od své chůvy:

„Z čeho mám hlavu, ze země vyšlo, a moje tělo z lesa zas přišlo. Hladké mám tělo, ostrou hlavu, vlastní bratři jsou mi za potravu.

Když ty mně svou sílu dáš, co já umím, uhlídáš!"

Ondra se podrbal za levým uchem, pak zas za pravým, chvilinku si mnul špičku nosu, ušklíbl se na dvořany, usmál se trošínku na princeznu a řekl jako pro sebe:

„To je zvláštní, že tuhle hádanku vůbec neznám! Ale tuze mi to připomnělo jednu, co se říkává u nás na vsi:

Je panna, není muž, hubu má jako nůž, na hlavě čepení, přec nevěsta není, bez nohou, bez šatů zubí se na patu. Když z lesa chodívá, do něho hledívá!"

Všichni dvořané zbledli, krve by se v nich byl nedořezal. Stala se strašná věc, prasák splnil všechny podmínky, vyhrál princezninu ruku! I běželi vzbudit pana krále, který ještě vyspával po té noční poradě, aby honem přišel a prasáka vyhnal, než se stane neštěstí. Král v té rozespalosti ani korunu nemohl najít, tak aspoň popadl jednu obnošenou, co visela na věšáku za dveřmi, a hnal se do princezniny komnaty. Dvořané v jednom houfu za ním jak husy za houserem.

„Co si to dovoluješ," začal křičet hned ve dveřích, „ty jeden darmotlachu, dávat mé královské dceři hádanky, jako by to byla nějaká děvečka! To je urážka mého majestátu, abys věděl, ty svinipase! Ještě nevím, mám-li tě dát uvrhnout do žaláře, nebo ti dát rovnou srazit hlavu!"

„Ale tatí," prosebně sepjala ruce princezna Rozmarýnka, „vždyť to byla jen taková hra!"

„Kuš, holko nezdárná! Já vím, co dělám! Tak co chceš, hádankáři: srazit hlavu, nebo nadosmrti zavřít?"

„To se těžko vybírá, pane králi, já bych to radši nechal na vás," povídá Ondra klidně, „ale napřed bych vám pro legraci rád dal taky nějakou hádanku. Ale ty hubičky za prohádanou by mi mohla místo vás vyplatit radši tuhle princezna!"

Dvořané zůstali paf nad tou drzostí, i král byl celý zkoprnělý, protože s ním jaktěživ nikdo takhle nemluvil. Ale Ondra viděl krále prvně v životě a žádnou těžkou hlavu si z něho nedělal.

„Tak chcete nějakou chytačku, aby nám to pěkně utíkalo?"

„Cožpak ty nevíš, že já jsem král? Že v téhle říši musím já vědět vždycky všecko nejlíp?" žasl pan král nad takovým neuvěřitelným troupem.

„Ba právě, pane králi, to se člověku nepřihodí každý den, aby mohl samotného krále chytačkami pokoušet! Tak mi, prosím vás, řekněte, kteří lidé ve vaší zemi plivou na zem jenom ve svátek?"

„Jenom ve svátek?" podivil se král, „co by to bylo za zvláštní druh lidí? Hej hola, ministři, kde jste kdo? O tom mi přece nikdo nic nehlásil!"

Ale ministři jen krčili rameny.

„Pročpak zvláštní druh, pane králi? Docela obyčejní nádeníci jsou to, abyste věděl! Ti si ve všední den musí plivat do dlaní, aby se uživili! A chcete ještě jednu? O která zvířata se musí pacholci a čeledíni vždycky nejlíp starat?"

„O koně, to dá rozum," řekl král a byl rád, že tentokrát jistě hádá dobře.

„A proč zrovna o koně?"

„Inu, to sám nevím!"

„Protože kdyby koně vyhynuli, jezdili by páni na lidech!"

Do dveří už se tlačila tlupa granátníků, jak jen pan král kývne, že po tom prasákovi skočí a zvalchují mu záda. Ale pan král nic, žádné znamení nedával, jen si Ondru po očku měřil. A tak si Ondra troufl potřetí:

„Tak už naposled: Kteří jsou nejubožejší lidé na světě?"

„Nu kdožpak?" zamračil se král, jak usilovně přemýšlel. „Takoví lidé, jako jsi ty. Prasáci, nádeníci, žebráci..."

„Chyba lávky, pane králi! Velcí páni, jako jste vy! Protože těm jen zřídka někdo poví pravdu a pořád jen jsou odkázáni na to, co jim ti druzí nalžou!"

To jste měli slyšet, jak teď dvořanstvo zahučelo! Jak doubra-va, když se do ní bouřkový vítr opře. Už se zdálo, že ani nebudou čekat na granátníky a vrhnou se na Ondru sami. Ale král nebyl takový ťulpas jako oni.

„Mně se zdá," povídal najednou, „že bys měl jít ke mně za dvorního blázna, protože umíš říkat pravdu králi do očí. A to dělají jenom blázni!"

„I kdepak," Ondra na to, „to je lepší pást prasata než dělat králi blázna. Ale říkat pravdu do očí králi, to není taková dřina, jak se vám zdá. Zkuste to u nás v Nepřejově rychtářovi, to je panečku jinačí polízanice!"

Pan král, aby zamluvil, že Ondrovi vlastně patří princeznina ruka a s ní půl království, vzal milého Ondru pod paždí a povídá mu:

„Marná sláva, Ondro, tys to vyhrál. Princeznu ti nedám, je na vdávání ještě tuze mladá a hloupá. Ale vyslov si místo toho jakékoliv přání a já je vyplním!"

„Inu, když nedáte, nebudu brát," ušklíbl se Ondra, „já se do ženění neženu, to ona chvátá na vdávání! Tak raději to přání... A může to být cokoliv? Opravdu mi všechno vyplníte?"

„Tu máš královské slovo, že vyplním!"

Pan hofmistr, nejstarší dvorní dáma i ti dva kolohnáti granát-níci, kteří se protlačili do dveří komnaty, honem špicovali uši, oč si Ondra řekne, aby je s tou slíbenou třetinou neošidil. Princezna Rozmarýnka, když viděla, že se jí Ondra tak lehko vzdává, byla trochu smutná a ještě víc uražená, ale uši napínala taky.

„Tak já bych snažně prosil," povídá potměšile Ondra, „kdybyste mi dal za to hádání jako odměnu vyplatit sto pořádných ran lískovou holí!"

„Ty jsi se zbláznil, chlapče!"

„I nezbláznil, jen dejte přinést lavici!"

A když ji profousové přinesli, dal se Ondra do smíchu:

„Tady jsou takové mravy, že já tu svou odměnu už předem celou prosliboval. Třetinku mají slíbenou tamhle ti dva granátníci ode dveří, těm dejte každému po sedmnácti, aby jeden druhému nic nevyčítal. Třiatřicet jich patří panu hofmistrovi, a těch posledních třiatřicet támhle té dvorní babici, co má na nose černou bradavici!"

Pan hofmistr chtěl honem zmizet, ale běda, ve dveřích ho lapli. Král pokynul, profous si vybral hůl, a už to začalo! Achichouvej, jemine, ti čtyři slízli odměnu, že jim nikdo na celém světě nezáviděl! Ondra se chviličku díval, jak se panu hofmistrovi práší z katí, pak popadl dřeváky a hop! utíkal pryč ze zámku.

Ale princezna Rozmarýnka to zpozorovala a honem vyběhla na schodiště za ním. Chytila Ondru za šos u kabátu:

„Prasáčku znejmilejší, neutíkej! Ještě ty tři hubičky, co jsem ti dlužna za tatínka!" povídala upejpavě, ale už nastavovala tu svou růžovou hubinku.

„Pravda," rozpomněl se Ondra, „s dluhem se odcházet nemá! Kdopak ví, kdy se zas my dva uvidíme!" a hned si ty tři hubičky vybral. Princezna Rozmarýnka přitom zase zrůžověla jako ten šípkový kvítek, pohladila Ondru po tváři a potichounku se ho zeptala:

,A copak sis při těch hubičkách myslel, prasáčku?" „Hádejte, ale už naposled!"

„Tak sis myslel... nu... že tohle byly ty nejhezčí hubičky na světě!"

„I kdepak," dal se do smíchu Ondra, „radši už nikdy nehádejte, protože byste prohádala tatínkovi celé království!" „A co sis tedy myslel, nezdvořáku?"

„Co? Že ty vaše hubičky jsou sice slaďoučké, ale ty od ková-řovic Dorotky na pastvě, ó jé, ty jsou tisíckrát sladší!"

Popadl dřeváky a frr! uháněl rovnou cestou zpátky do Ne-přejova.

Jak šel Honza do lenoráje

Byla v Dalskabátech jedna vdova, ta měla syna Honzu, lenocha nad lenochy. Už to byl chlap, že mohl skály lámat, ale práce mu smrděla na sto honů. To se radši dal od staré mámy živit a sám ležel v zimě za pecí, v létě na trávníku za chalupou. Byl z toho nicnedělání jako polámaný, že musel v jednom kuse odpočívat, a jenom hekal, že ho tuhle píchá a tamhle svrbí nebo tlačí. Ale ani poškrábat se sám nedokázal, ať svrbělo jak svrbělo, a než by ruku k zátylku zvedl, radši to nechal svrbět. Nebýt mámy, snad by s ním vši byly hýbaly.

„Honzo, ty lenochu, vždyť shniješ zaživa! Dělej něco!" křičeli na něj přes plot lidé, kterým už se to jeho věčné lenošení protivilo.

„Ale, co bych dělal," povídá Honza a jen se na druhý bok převrátil, „vždyť už je všecko na světě uděláno! Já jsem si práci nevymyslil, ať dělají ti, co ji na svět přivedli!"

Ale stalo se, že Honzovi máma od samé dřiny umřela a neostalo ve vsi nikoho, kdo by milého Honzu nakrmil. Honza ležel za pecí, žaludek mu škrundal hlady, ale Honza se koukal do ' stropu a myslel si:

„I co, zkusím to, jestli by to šlo nejíst! Alespoň bych nemusel čelistmi mlít a jazykem hejbat, kdybych se tomu naučil!"

Ale dělej co dělej, nešlo to. Huba i žaludek byly čím dál nepokojnější, a tak Honza poznal, že se jíst musí, tomu že si nejde odvyknout jako práci. A protože Honzova máma byla podruhyně a nezůstalo po ní ničehož nic, nezbylo Honzovi než poprosit sedláka, aby ho vzal do služby. Sedlákovi se nechtělo takového mizerného pracanta přijímat, ale že mu zrovna čeledín odešel, přece jen Honzu nakonec vzal a poslal ho na pole vysévat hrách.

Když Honza přijel na pole, hodnou chvíli nad hrachem okouněl, protože nevěděl, co s ním. Pak si ho přece jen nabral do čepice a začal kulaté hrášky rozhazovat po poli, jak ho napadlo.

„Škoda že jsem ho nedal uvařit," bručel si přitom, „takový měkčí by o hodně dřív vzešel!"

Pole bylo u lesa a tam na krajních borovicích seděli holubi. Jak uviděli, že Honza rozhazuje po poli hrách, začali jeden přes druhého vrkat:

„Vrků, vrkůů, Honzíkůů, nech nám hráškůůů!"

Honza to vrkání chvíli poslouchal, ale neřekl ani bé, ani cé, a rozhazoval hrách dál. A tu se holubi vrhli celým mrakem na pole a začali hrách rovnou v Honzových stopách sezobávat. Honza vysel ještě jednu čepici, co ji měl zrovna nabranou, ale pak se dopálil:

„To tak, já se tu budu ploužit po celém poli, a vy mi to budete sbírat za patami! Leda bych byl blázen! Tuhle to máte na hromadě, alespoň ušetřím nohou a odpočinu si po tom trmácení!"Vysypal všechen hrách z pytle na jednu hromadu, lehl si opodál a prázdný pytel si složil pod hlavu. Holubi se na hrách vrhli, lesní doupňáci a skaláci přizvali honem ještě své kmotříčky z vesnických holubníků, a než ve vsi začali poledne zvonit, nezbylo na poli ani zrníčka. Tu přiletěl nejstarší holub, přinesl v zobáku zlatník, který doupňáci našli v stračině hnízdě, a hodil jej Honzovi:

„Tu máš, Honzíku, za ten hrášek!"

Honza strčil zlatník do kapsy a byl spokojen. Práci s hrachem měl z krku a teď čekal, brzo-li mu přinesou oběd. Ale u sedláka byl zvyk, že si na pole každý sám bral krajíc chleba s tvarohem. A tak Honza čekal nadarmo. Když už to kručení v žaludku nemohl dál vydržet, rozjel se do vsi, že se naobědvá. Cestou uviděl svého sedláka, jak orá lán pod řípu. Sedlák, jak spatřil Honzu, z prostředka pole křičel:

„Tak co, zasels?"

„Zasel, ani zrníčko nezbylo!" přisvědčil Honza spokojeně, „a co mám dělat teď do večera?"

„No, co se k hrachu patří!" křikl sedlák a myslel tím vláčení a smýkání. Honza dojel do stavení, tam nikoho nebylo, protože všichni byli na poli. Ukrojil si notný kramfalec slaniny, co visela na hambálku, do všech kapes nacpal krajíce chleba, a když se našťouchl, začal myslet, co by asi teď měl udělat. Jak to ten sedlák říkal? Ať dělá, co se k hrachu patří? Inu, co by se k němu jiného patřilo než ve všední den kroupy! Vždyť se to i v písničce zpívá:

„Hrách a kroupy, to je hloupý,

to my máme každý den!"

A na neděli se patří k hrachu pěkný kus uzeného s kyselým zelím, to vědí i malí kluci usmrkánkové. O uzeném Honza znal, že roste spíš v chlívku než na poli, naložil tedy na vůz pytel krup, které měla selka na špejcharu, a poslední bečku kysaného zelí, coještě ve stavení od zimy zbyla, a hajdy znova na pole, aby vyplnil, co sedlák přikázal.

Holubi už měli plná volata hrachu, za kroupami se nehnali, takže si Honza musel nabrat krup do čepice a rozhazovat je po poli sám. Chvilku ho to bavilo, ale pak si řekl, že by ho od toho ustavičného házení mohla brzo rozbolet ruka a že bude lepší, když bude sít rovnou z vozu.

Nadělal do pytle s kroupami děr, aby to pěkně sypalo, pytel hodil na zadek hnojníku a vozil jej přes pole křížem krážem, jak ho zrovna napadlo. Za chvíli pytel splaskl a na hnědé prsti pole bylo dobře vidět bílé cestičky, kudy Honza kroupy trousil. Pak obrátil sud kysaného zelí dnem vzhůru a tu hromádku, která z něho vypadla, rozházel vidlemi po souvratích. Večer se ptal sedlák Honzy:

„Tak co, udělals všechno, co se k hrachu patří?"

„I jakpak ne, pantáto, napřed jsem zasel hrách a potom do něj rovnou kroupy, aby to měla paňmaminka pohromadě, až to bude vařit. A na souvratích jsem vysel to kyselé zelí, co se patří k hrachu na neděli!"

Sedlák popadl hůl a hnal Honzu přes celou vesnici, dokud se mu ve tmě za vsí dočista neztratil. Ach, ubohý Honza! Kam jen se teď měl vrtnout? Ve vsi se bál zůstat, aby mu sedlák za bílého dne znovu nepřišel napráskat, a tak si řekl, že se pustí do světa. Po silnici zrovna hrčel kočár, Honza si naskočil dozadu, a jel až před první hospodu. Tam zrovna formanům pekli jitrničky, a ta vůně Honzu tak uhodila přes nos, že seskočil a vloudil se do hospody.

Po kapsách měl ještě pár krajíců chleba, co si u sedláka do zásoby nakrájel, a v malé kapsičce u vesty ho tlačil zlatník, co dostal od holuba za hrách. Vybral si tedy pěkně stůl uprostřed šenku, a když hospodský kolem něho k sousednímu stolu nesl plný pekáč pěkně rozpečených voňavých jitrniček, na kteréž tam čekali hladoví formani a kupci, uhodil zlatníkem o dubovou desku, až to zařinčelo, a hlasitě si poručil:

„A mně taky takový pekáč jitrnic!"Opodál v rohu šenkovny seděli tři hladoví vandrovníci, kteří tu líbeznou vůni jen tak naprázdno polykali se slinami a kteří si do téhle chvilky mysleli, že je jim dneska souzeno, aby šli spát s prázdným žaludkem. Ale když jim tak pěkně do uší zazvonil Honzův zlaťák, řekli si, že by od toho ťulpasa mohli třebas něco oblíznout, a honem se dovolovali, jestli si smějí přisednout k Honzovu stolu. Což o to, Honza nebyl proti společnosti, a taky se musí říct, že nebyl skoupý. Když mu pekáč jitrnic přinesli a když viděl, jak těm třem vandrovníkům sliny od hub jenom kanou, pobídl je upřímně, ať si každý vyloví z jeho pekáče jednu jitrničku a tuhle si k ní ulomí kus chleba.'A tu mastnotu, co zbude v pekáči, že si nakonec mohou společně střídkou chleba vytřít.

Vandrovníci Honzovi blahořečili až do aleluja, a že je pěkně v žaludcích hřálo, začali se troštovat, v jakých přepodivných krajinách kdo z nich už v životě byl, co uviděl a čeho okusil. Pekařský začal vyprávět, on že dovandroval až do Machometányje, tam že je všechno obráceně, mužští tam chodí v sukních a ženské v kalhotách. Ale hned ho začal překřikovat krejčík a chlubit se, jak na vandru přišel až do Sakrabonyje, a tam ho jeden mistr krejčovský pozval na svatbu své dcery. Už ta muzika, jaká tam hrála, panečku, to byste kulili zraky! Tři kožené trouby, dvoje housle z rákosí, z buchtového těsta upečená basa a k tomu slaměné bubny! A na stole jídel, až se prohýbal, napřed kapří nožičky s uzenými okurkami, potom rohy z kapouna, sypané perníkem, paznehty z okouna, veverčí mlíčí s cukrkandlem, oplatky z motýlů, perníčky z komínových sazí a z rampouchů!

„I kuš, to jsou všecko třesky plesky," okřikl krejčíka zhurta švec, „takovými tlachy se bavívají staré babky, když derou v masopustě na vesnici peří! Ale já tuhle pánovi, že nás tak dobře pohostil, pěkně povím, kde já jsem byl, a to bude pravda pravdoucí, jako že se Šmidra jmenuju!"

„A kdepak jste byl, človíčku, že jsem tak smělý?" ptal se Honza.

„V Lenoráji! Panečku, to je zem! Té se nic na světě nevyrovná! A mohl jsem tam být podnes, kdybych si to byl svou hloupostí nezkazil!"

„V Lenoráji? Čerchmanta, to by tak bylo něco pro mě! Já se s lenorou kamarádím už od dětských let, můžete se na mě zeptat v Dalskabátech, že platím za největšího lenocha v celé zdejší krajině!" nafoukl se Honza hrdostí.

„Opravdu? To byste to v Lenoráji vyhrál, tam byste to mohl dotáhnout vysoko. Jen se tam dostat, v tom je ten háček! Já sám už nevím, kudy tam!"

,A jak jste tam tedy přišel?"

„Mně tenkrát ukázal cestu jeden kamarád, stačilo jenom přes potok přeskočit a byl jsem tam. Ale bylo to v noci, ani na krok jsem neviděl. A předtím jsme se dlouho motali hlubokým lesem, tam vyli vlci a houkaly sovy, až mi husí kůže naskakovala! Ale zato ráno, když sluníčko vyšlo! To byla lahoda! Už ten potok, co jsem přes něj v noci skákal! Představte si, že byl máslový, pěkně teploučký, a barvu měl docela zlatou! Jen se tak líně valil, co noha nohu mine. Na jednom břehu byla obyčejná tráva, ale ten druhý, co už patřil k Lenoráji, byl jako z jemňoučkého písku. Jenže chyba lávky, místo písku to byla tlučená skořice s cukrem! A místo olší tam na tom břehu rostly kolem potoka všelijaké stromy, buchtovníky, lívancovníky, vdolečníky, koláčníky!

Já byl odjakživa na lívance ras, tak vám si honem vylezu na ten lívancovník a natrhal jsem si lívanců plnou kabelu! Ach jeminkote, ty byly, teploučké, voňavoučké, chřupavé! Pak jsem je pěkně namáčel v tom máslovém potoce, aby se hodně toho másla nacucaly, a házel na břeh do skořice! To jste měli vidět, jak se ztlusťoučka obalovaly! Ale sotva kousnu do prvního, už vám se na mě žene nějaký profous nebo co! A hned spustil přísně ouředně, že prý mě z dálky pozoroval a že je trhání lívanců přísně zakázáno. Jářku, pro těch pár kousků, vždyť jich tu máte plné stromy, snad byste nesekýroval chudého vandrovníka!

Ale on vedl pořád svou:

,Víte vy, člověče, kde vůbec jste? Tady je Lenoráj, veškerá práce je tu přísně zakázána! Vy jste se tím trháním provinil proti našim zákonům!'

Ale co jsem měl pro krindapána dělat, když jsem měl hlad a ono to tak pěkně vonělo?'

,U nás je takový zvyk, že si každý lehne s otevřenou hubou pod ten lívancovník a čeká, až lívance na sluníčku dozrají. Pak mu spadnou do huby samy!'

lnu, tak jsem ho odprosil, že už se nikdy víckrát nezapomenu, abych pracoval, jen když mě v tom Lenoráji nechá. Profous si zakroutil fousy a povídá:

,Tak propoprvně to máte odpuštěno, ale teď hybaj do města na ouřad, ať vám tam dají pasírku, že tu máte právo pobytu. Oni už si vás tam přezkoušejí, jestli nejste nějaký šibal nebo uhejbáček a jestli tu lenoru jen tak nepředstíráte! To víte, k nám se tlačí všelijakých lidí!'Lidičky, to byla cesta! Bláta vám tam bylo všude po kolena, ale jaké bláto! To bílé, to vám byla smetanová kaše, ta se moc lepila na boty, to žluté tvaroh s vajíčkem, a to černošedé, to byl tlučený mák s cukrem, trošíčku medem spojený! Každou chvíli mi v tom noha uvázla, já do toho padal hubou, rukama, v nose jsem toho měl plno, celou cestu do města jsem se nestačil oblizovat.

Když jsem v tom makovém blátě ušel kus cesty, začaly mě nohy bolet. Chci si takhle při cestě sednout na kámen, a heleďme se, on je to kus sejra, z jedné strany už trochu plesnivý, ale na mou víru nemenší než kobylí hlava! Obhlídl jsem ho ze všech stran, než si sednu, a tu vám vidím, že pod balvanem je díra, že by tudy pěst prostrčil. Jářku pozor, v takových děrách bývají rádi hadi, kdovíjaká žoužel se tady může skrejvat! Pro jistotu jsem tam holí šťournul, a víte, co se stalo? V tu ránu začalo z díry lézt něco tmavého! Bylo to tlusté jako mužská ruka, už jsem se lekl, že jsem s tím hadem měl pravdu.

Vytáhl jsem rychle zavírák, a šmik! přeťal jsem toho černého plaza jednou ranou na dvě půlky! Fuj, to jsem se zbytečně lekl! Vždyť to byla klobása, a pěkně sádelnatá, jak bylo vidět v tom místě, kde jsem ji přesekl. Ušmikl jsem jí tedy hodný kus, abych měl s sebou do zásoby, ale ty dva rozkrojené konce k sobě přiskočily, nebo vlastně spíš ten zadní popolezl k tomu přednímu, a hned vám v okamžení srostly, jako když se nic nestalo!"

Švec na minutku ztichl, aby se mohl ze džbánku napít, protože mu při tom povídání v hrdle vysýchalo. Honza na něm mohl oči nechat. Panečku, takováhle věc jako ten Lenoráj čeká na člověka ve světě, a u nich v Dalskabátech o tom nemá nikdo ani zdání! Ještě štěstí, že ten nelida sedlák prohnal zvečera Honzu holí, jinak by ležel doma na peci a zaspal by své štěstí!

„A jakpak to bylo dál s tím Lenorájem?" naléhal Honza na ševce, sotva si švec ústa od pěny otřel.

„No, jakpak dál? Pak přišla pole, ornice na nich byla černá a mastná, i bodejť ne, on to byl prejt, co s ním o zabijačkách jelita nadívají! Až mi bylo divné, že se tu, na takové tučné půdě, nikdo neusadí. Já, nemuset do toho města pro pasírku, hned bych si tu byl chaloupku udělal, nejspíš u té studánky, co tam byla pod mezí a co se v ní pěnilo piviště jako malvaz!"

„Toť je má řeč!" vykřikl Honza nadšeně, „tam já bych taky bydlel rád!"

„To je ale vidět, že se nevyznáte v Lenoráji! Zdejší lidi tu končinu považovali div ne za pustinu, proto se tam nikdo neusazoval. To v lese, co přišel potom, už to bylo živější. Tam bydleli všelijací samotáři, neřkuli poustevníci, ze studánek tam tryskalo vínko, slaďounké i zas natrpklé, jaké si huba ráčila! Jen musel člověk dát pozor, aby ho každou chvíli něco přes hubu nefleklo, protože místo živého ptactva tam lítali pečení holubi, slaninou protahované křepelky, nadívaní bažanti, jen to chytit za běhák a začít okusovat! Jenže byli bezhlaví, a tak neviděli na cestu a kolikrát člověku rovnou do huby vlítli!"

„A to by pro mě nic nebylo!" skočil Honza ševcovi do řeči, „já na to ptačí maso nejsem žádný kadet! To já mám nejradši tu kvíčalu, co zpívá doma na krmníku!"

„No právě!" na to švec, „však, já jsem se v tom lese taky zbytečně nezdržoval! Oni stejně ti zdejší poustevníci nebyli ve velké vážnosti, každý je podezříval, že to nejsou ti praví lenoši, když si s tím dávají takovou práci, ty ptačí kostičky obírat, okousávat a ocucávat! Ale hned za lesem, takhle kousíček vpravo, to bylo pošušňáníčko! Já koukám, co to, jestli jsou to nějaké domy nebo spíš skály... lidičky, to bylo stádo sviň, co tam na té pláni postávalo, a každá byla veliká, jako je u nás dům! A proč jsem to hned poznat nemohl? Já vám povím, proč! Protože ony byly bezhlavé, ale zato každá z nich měla dva zadky, na každém konci těla jeden, to znamená ne dvě, ale hned čtyři šunky! A co se jim z těch šunek odkrojilo, to jim hned zase narostlo! Kamarádi, to bylo vepřového, že by se všichni vandrovníci na celém světě najedli! Tam už bylo lidí víc než těch poustevníků v lese. Natahali pod takovou svini pár soušek z lesa, někdo do toho škrtl sirkou, a už bylo pečené na deset formanských vozů! Ptal jsem se těch chlapíků, co se tady povalovali, dalekoli do města.,Tam už dneska stejně nedojdete, tak co byste chvátal! Posaďte se s námi a trošinku posvačte!'

Mně to ale nedalo dobře dělat, viděl jsem tam u lesa takovou sviňku, byla sice trochu menší, asi jako taková výměnkářská chalupa, ale zato pěkně masitá. Kousek od ní bylo jalovcové houští a taky nějaký ten mladý buk i břízka mezi tím. Kouknu, že zrovna fouká příhodný vítr, rovnou od jalovců k svini, jako kdybych si ho byl na tu příležitost objednal! Honem popadnu sirku, jalovce jsem podpálil a milou sviňku jsem začal na místě udit. Ach lidičky, to byla vůně, ta se táhla po větru na čtyry míle daleko, a kdo v těch místech nohy měl, přiběhl k té mé sviňce, když už ne ochutnat, tak si alespoň čichnout!

Z té strany blíž k lesíku to uzené, pěkně začmouzené, očernalé, bylo spíš jako takové domácí z komína, co se hodí pro silnější povahy. Ale na té druhé straně, od ohně dál, to byla tak jemná, růžová šunčička, že by ji mohly ty nejkřehčí slečinky hned po ránu na lačný žaludek jídat. Lidé byli radostí celí bez sebe, protože ani v Lenoráji takovou dobrotu nikdy nejedli, a já byl šťastný, že jsem se prvně ve svém mizerném ševcovském životě mohl nadlábnout dosyta!

Ale zrovna v tu chvíli, když jsem byl štěstí nejblíž, jsem vám já hlupák udělal tu nejproklatější chybu ve svém životě! Koukám, jak vám ta kůže na té šunce byla promaštěná a prouzená, jářku, Šmidro, z té budou holínky faldovačky, takové ještě svět neviděl! Popadnu knejp, začnu tu kůži stahovat a krájet, a hned na té pláni jsem se pustil do ševcování, jen mi nářadí v rukou fičelo!

Já jsem si tam ušil holínky, to byla jedna krása! Byly pěkně zlatohnědé, že by se do nich člověk rovnou zakousl, voda se jich vůbec nechytala, jak byly promaštěné, měkounké byly jako z peříčka! Však taky všichni kolem čubrněli, když jsem si je natáhl, pěkně si přidupl, aby v nich noha dobře seděla, a vykročil v nich zvesela jako junák!

Ale tu vám někteří ti chlapi, co se tam už hodnou chvíli na té mé šunčičce pásli, docela možná že ze závisti, začali namne prstem ukazovat a hulákat, až se to v širém vůkolí rozlíhalo: ,Vždyť je to lump! Ten sem nepatří! Lidičky, vždyť on v Lenoráji pracuje, jako by se nechumelilo!'

A bylo zle! Celý ten zástup, co ho sem přilákala vůně ze čtyř mílí vůkol, se na mě vrhl jako fúrie: ,Zrádce je to! Vyzvědač! Bijte ho!'

Mydlili mě, jak se jim to dalo, div mě v kříži nepřerazili! Já jsem se, toť se ví, jen tak zlehka nedal. Popadl jsem tu svou tlustou klobásu, jako kdyby to byla dubová břinkovice, a bil jsem do nich jak mlatec do žita! Ale klobása, třeba silná, měla tenké střívko, a za chvilku se mi v ruce přerazila. Babo raď, co teď, když jsem dočista beze zbraně? Inu, dal jsem se na útěk, co mi nohy stačily; ale oni se začali hned shýbat, sbírali nějaké světlé hroudy a těmi mě kamenovali, až mi kolem uší hučelo! Štěstí ještě, že to nebyly oblázky, ale všelijaké knedlíky, malé kulaté se švestkami, trošínku větší bramboráky, velké kynuté s povidlím, tvarohové s borůvkami, anebo zas ty drbáky ze syrových brambor! Lidi, tyhle drbáky s maštěným zelím a s vepřovými škvarky, ty já ze všeho na světě nejradši! Ale toť se ví, že ne na zádech nebo za uchem! Kdybych si byl mohl každý, kterým mě praštili, zvednout a schovat na horší časy! Ale kdepak něco zvedat, na to nebyl čas ani příležitost! Já byl rád, že zvedám paty, abych se těm fúriím vymkl z rukou, a ubíhal jsem, až se za mnou kouřilo! Ale tu vám začali na sebe křičet:

,Nadběhněte, nadběhněte mu, zaženeme ho na máslový kopec!'

Mně bylo hned jasné, že tam na tom kopci na mě čeká nějaká léčka. Ale co jsem měl dělat? Houf mě tlačil zprava, druhý houf nadbíhal vlevo, knedlíky kolem mě jenom svištěly, už mi zbývala opravdu jen ta jedna cestička na ten máslový kopec! Ale to jsem si dal! Jen jsem se na ni pustil, nohy v nových botách mi po tom másle začaly klouzat a ujíždět. Dokud to bylo do vršku, ještě jsem se jakž takž držel, i když jsem klopýtal na každém kroku. Ale najednou jsem byl na hřebeni a cestička vedla příkře dolů!

Sotva jsem pár kroků udělal, nohy mi ujely, já sebou flekl jak dlouhý, tak široký na tu máslovou klouzačku, no, teď mi začala andělská jízda! Já si to svištěl dolů jako rachejtle, chvilku po zádech, chvilku po břiše, chvilku pro změnu rovnou po hubě, ale zastavit jsem se nemohl. Ať jsem zatínal do toho másla prsty, nebo zas podpatky zarýval, klouzalo to a klouzalo a já letěl pořád rychleji.

Najednou vám ta máselná stěna skončila, jako když utne, mě to vymrštilo do vzduchu, udělal jsem pár kotrmelců, a už jsem byl v máselné propasti, až po krk zapíchnutý do toho nejlepšího podmáslí. Ale těch fúrií nahoře jsem se ještě nezbavil! Když viděli, že jsem se chytil do pasti, začali snášet na hromadu ty největší povidlové knedlíky, a když jich nanesli dobrou tisícovku, skutáleli celé to nadělení za mnou do propasti jako nějakou lavinu.

Nemít tenkrát při tom pádu ten šťastný nápad, že jsem zdvihl ruce nad hlavu, snad bych tam byl v té máslové propasti pod knedlíkovou horou dočista duši vypustil. Ale takhle jsem si alespoň hlavu stačil rukama přikrýt, aby mě povidláky neumlátily. Věřte mi nebo ne, čtrnáct dní jsem se těmi knedlíky musel prokousávat, než jsem z té šlamastyky trošínku vybředl. Ale to víte, kdo má viset, ten se neutopí, kdyby voda přes šibenici běžela! Po čtrnácti dnech jsem si z těch zbylých knedlíků, které zatím ztvrdly, udělal v té máselné propasti pevnou podlážku. Že bylo zrovna chladné počasí, i máslo ztuhlo, a já jsem do něho pěkně mohl svým ševcovským knejpem schůdky vykrajovat. Už jsem byl hnedle nahoře, pár metrů mi chybělo na hřeben. Nikde ani živáčka, už jsem se těšil, jak se potichounku do Lenoráje vrátím a dám si pozor, abych si to podruhé nějakou pošetilou prací nezkazil. Ale tu máš čerte kropáč! Uhodila parna, máslo mi pod nohama začalo tát hůř než snížek v březnu, já sklouzl znova dolů, a nakonec, když už sluníčko tuze připékalo, utrhla se se mnou celá ta propast, a hajdy někam do strašných hlubin! Já jsem radši omdlel, věřte mi, protože bych to už byl hrůzou nevydržel..."

Švec Šmidra se zas napil z Honzovy sklenice a přitom si tak smutně povzdechl, až Honzu u srdce píchlo.

„A kdepak jste se probudil, když jste se probral?"

„Inu kde! Už zas v tomhle mizerném světě, v jedné staré hospodě, a s odpuštěním na hnojištk Ještě štěstí, že jsem alespoň padl do měkkého..."

„Naposled se vám to jen zdálo!"

„Jakpak zdálo! Však jsem ty holínky z té šunky měl ještě na nohou, jen podpatky mi tam myši drobátko ohryzaly. Jeden řezník mi za ně dvě desítky na místě vysazoval, když mu je prodám, ale já hlupák ne a ne! Pořád jsem si je chtěl nechat, že jsou to památeční!"

„A komu jste je dal?"

„Potvory psi mi je sežrali, když jsem šel v noci skrz vesnici. Ti se na mě vrhli, panečku! Sotva jsem prsty na chodidlech zachránil!"

Kamarádi, kteří už to ševcovo vyprávění slyšeli ne poprvé, ani se moc ševcovým neštěstím nedojali. Radši se chopili sklenic, přiťukávali si na Honzovo zdraví a začali zpívat:

„Čert ví, co mám za náturu, že mi pořád šmakuje, pořád jenom glu glu glu glu, jak dyž do čapu leje!"

Ale Honza měl toho Lenoráje plnou hlavu. Myšlenky se mu honily pode lbí, jako kdyby mu tam roj včel nalítal.

Byl tam v té hospodě u sousedního stolu jeden šelma kupec, každé skopičiny milovník, a ten celou tu dobu připoslouchával, co švec o Lenoráji vypravuje. Když viděl, jak to Honzovi zvrtačilo hlavu, jen tak mimochodem prohodil k jejich stolu:

„Vidíte, to je náhodička, já tam zrovna zejtra v tu stranu mířím, pod máselným vrškem budu máslo solit a do beček nakládat, takové zboží se u nás v kraji vždycky dobře prodá ..

„Inu škoda," povídá na to švec, ani okem nemrkl, „že my tři zrovna máme cestu na docela opačnou stranu a nesmíme se ani za nic opozdit! Jinak bychom se jistě vypravili s vámi!"

Honza našpicoval uši — panečku, tohle je něco pro něho! Honem se pacholků nádvorníků vyptal — na takovéhle věci přece jenom nebyl líný — který vůz patří tomu veselému kupci, co sedí v šenkovně, a ze všech stran si vůz důkladně obhlédl. Na mou duchu, na voze byly opravdu samé prázdné bečky, čistotné, nové; dna ležela připravena na jedné hromadě. To si kupec vezl domů zásobu na podzim, že bude zelí do nich nakládat. Honza se rozmýšlel, nebudeli to lepší, když kupce rovnou poprosí, aby ho vzal na máslový vršek s sebou.

„Radši ne!" rozhodl se však nakonec, „kdyby mě vzal, ještě by žádal, abych mu pomohl máslo do sudů nakládat, a to bych si to v Lenoráji už napřed zkazil, kdybych pracoval!" I usmyslil si, že vleze kupci na vůz potají. Vyčíhl si chviličku, kdy na dvoře nebylo ani živé duše, zalezl pod formanskou plachtu, vybral si jeden velký sud a v něm se schoulil do klubíčka jako ježek.Že však nebyl na pivo tuze zvyklý, protože doma mu je máma nedávala, a tu v hospodě vypil tři sklenice kvasnicového, padlo na něj ukrutné spaní. Když přišel kupec za svítání k vozu, slyšel zvnitřku takové chrápání, až se plachta natřásala. Že jedl vtipnou kaši, věděl hned, kolik uhodilo, a lehce Honzu v sudě našel. I vzal to jedno víko, položil na sud, ve kterém Honza spal, povolil krajní obruč a víko pěkně nasadil do vrubu. Pak zas obruč natáhl na patřičné místo a víko drželo jak turecká víra. Práskl do koní a těšil se, že Honza asi zažije strachu, až ho drncání vozu probudí a on uvidí, že je v černé díře.

Ale to znal málo Honzu! Vždyť ten prospal jakoby nic kolik let za pecí a stejně tolik na trávě před chalupou! Když už se jednou do spaní dal, ať to stojí za to! Spal celý den, a když kupec večer dojel na hospodu a přiložil k dírce ve víku ucho, uslyšel, jak se Honza jen drobátko ze spaní zavrtěl a chrápal dál. Spal druhý den, spal třetí, a kupec už se blížil k domovu. Teď ho celá ta legrace s Honzou začala mrzet, i přemýšlel, jak by se Honzy zbavil.

Nakonec dostal nápad. Koupil ve vesnici čtvrtci podmáslí, na vršku nad řekou zastavil, skutálel sud s Honzou z vozu a to podmáslí derou ve víku začal lít Honzovi na hlavu. Byl si jist, že to Honzu probere a tak že ho ze sudu vystrnadí.

Honza, jak ucítil mokrotu, probral se ze spaní a hned před sebe nastavil ruku, copak to vlastně shůry prší. Když mu napršela plná dlaň, lízl si.

„Podmáslí!" zařval, co měl sil, „Lenoráj! Máselný vršek!"

Napřel se v sudě a začal do něho zevnitř tlouci hlavou, zády, koleny i patami, aby se osvobodil. Dělal přitom takový rámus, až se kupec lekl, že by mu Honza za tu špatnou legraci mohl ještě nakonec nabít. Když už se zdálo, že se obruče sudu rozskočí, řekl si, že ten sud radši obětuje, jen aby neměl s tím lenochem nějaké opletačky. Položil sud na bok a kopl do něho, až se začal kutálet z vršku dolů k řece.

Sud se rozběhl, až se z toho Honzovi hlava zatočila. Skákal přes kamení a kořání, narážel do stromů, a teprv dole, u samé řeky, narazil na větší balvan a rozskočil se. Honza, celý potlučený a celý podmáslím zastříkaný, stejně jako ten švec na máselném vršku, na hodnou chvíli omdlel. Když se probral a uviděl, jak je celý od podmáslí mokrý, a dokonce hrudčičky másla ve vlasech našel, začal si rvát vlasy zoufalstvím:

„Šmarjánkote, já lenoch hloupá! Vždyť já už na tom máselném vršku byl, a zaspal jsem to, já trumbera, v sudě! Teď sud nejspíš sklouzl a se mnou to dopadlo jako s tím ševcem Šmidrou!"

Zvedl se, namířil si to do vršku a šel hledat Lenoráj, protože ten musí být přece docela, docela blizounko. A možná, že ho hledá dodnes!

Jan Drda

Jan Drda, prozaik, novinář, dramatik a filmový scénárista, autor moderních pohádek, se narodil 4. dubna 1915 v Příbrami. Pocházel z velmi chudé rodiny, brzy mu zemřela matka. Značný vliv na Drdu měla jeho babička, vypravěčka lidových pohádek a příběhů.

Jan Drda vystudoval příbramské gymnázium. Od roku 1932 publikoval ve Studentském časopise. V letech 1934 – 38 studoval na FF UK v Praze srovnávací dějiny literatur a klasickou filologii. Redigoval univerzitní časopis Rozbor. Studia ale nedokončil.

Od roku 1937 byl Drda kulturním redaktorem Lidových novin, pracoval i v dalších redakcích. V letech 1949 – 1956 byl předsedou Svazu československých spisovatelů. V roce 1968 se otevřeně vyjádřil proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Proto byl odvolán z funkce šéfredaktora týdeníku Svět práce. Stáhl se do ústraní a 28. listopadu 1970 v Dobříši zemřel.

Drdovo nadání se projevilo nejvíce ve střední a drobné epice, v tvorbě dramatické a žurnalistické. Tam vynikl jeho pozorovací talent, smysl pro detail, sociální cítění a jazyková originalita.

-Městečko na dlani – 1940 – prozaický debut lze považovat za jeden z vrcholů Drdovy
tvorby. Románovou vesnici Rukapáň, jejíž předlohou bylo rodné město,
zalidnil lidsky i sociálně rozdílnými postavami, jejichž příběhy,
vyprávěné laskavým humorem, vytvářejí obraz života na svérázném
hornickém maloměstě před 1. světovou válkou.
-Živá voda – 1941 – psychologický román
-Putování Petra Sedmilháře – 1943 – román
-Němá barikáda – 1946 – soubor jedenácti povídek z doby okupace a Pražského povstání
-Krásná Tortíza – 1952 – povídková kniha
-České pohádky – 1958 – pohádkové vyprávění

Dramatická tvorba:
-Hrátky s čertem – 1945
-Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert – 1959
Obě hry nesou poselství aktivního boje proti zlu, končícího vítězstvím na pekelnými silami.

Jan Drda napsal i řadu filmových scénářů :
-Němá barikáda
-Dařbuján a Pandrhola
-Vyšší princip

Na základě hlubokého pozorování, se smyslem pro detail a vtip vznikaly úspěšné fejetony, črty i reportáže. Jeho publicistické stati vyšly v knižních souborech:
-Svět viděný zpomaloučka – 1943
-Horká půda – 1955 – reportáže z Latinské Ameriky
-Listy z Norimberka – 1946 – reportáže a fejetony z norimberského procesu

Konec skoupé lhoty

Za onoho času, kdy při muzikách každý ctíval basu, kdy se v hospodách pívalo z cínu a prastaré písničky svítily ještě novotou, stávala u silnice nad břehy řeky Vydrůvky, asi tak sto dvacet sáhů od toho místa, kde dnes nestojí načisto nic, vesnice, která dostala jméno Skoupá Lhota.

A věru všichni široko daleko věděli, jak přišla k tomu jménu. Zdejší sedláci byli tak chamtiví, že byli ochotni prodat i vlastní babičku, aby získali do kopy nový groš. Bohatství je od Pánaboha, říkali si, kdo šetří, má za tři, kdo umí šikovně prodat, ten má za šest, a kdo si ještě k tomu něco přičinlivě přišmejdí a přikradne, ten má docela za devět. Chudoba jim byla protivná, zdálo se jim, že chudák už hladovým kukučem ukrádá bohatému z talíře, a proto se skoupolhotskými chudáky a chalupníčky zatočili zkrátka.

Nejdřív jim upřeli drobná políčka a přifařili je ke svým lánům, pak jim dali chaloupky na buben, nakonec si z nich ze všech nadělali hladové podruhy a nádeníky a jíst jim dávali jen tolik, aby mohli dřít a neumřeli.

„Za co my na vás, vy páni sedláci, děláme?" žalovali si podruzi a nádeníci, „jen za tu černou zem, co po ní chodíme!"

Nakonec, když už to se sedláky vydržet nemohli, utekli všichni podruzi i nádeníci do světa, jisti, že nemůže být nikde jinde kout, kde by se jim mohlo vést ještě hůř než ve Skoupé Lhotě.

A tak zbyli jen bohatí sedláci mezi sebou a lebedili si, teď že jim bude hejsa a ejchuchů, když chudáky ze vsi vystrnadili a nebudou se muset dívat na tu protivnou hladovou žebrotu. Ale brzo jim v poli začaly chybět pracovité ruce nádeníků a podruhů, které dřív dřeli bez nože: z pouhé země, aťsi je sebetučnější, masopustních kobližek nenapečeš, a bez lidského potu vyroste i na nejlepším poli jen svízel a lebeda.

„A načpak je nám polní dřina?" řekli si skoupolhotští sedláci nakonec, „budeme radši obchodovat, přitom se chytrý člověk tak nezapotí!"

Císařskou silnicí projížděli skrze Skoupou Lhotu kupci se širokými vozy, plnými suken, kovaného zboží i koření. Těm začali Skoupolhotští prodávat, co jen se dalo. Napřed úrodu nastojato, ovoce na stromech a včelí roje dřív, než usedly na česno, pak i holuby ve vzduchu, zajíce v běhu a makovice, když pole stálo ještě v květu. Truhly se tím obchodem plnily a stavení prázdnila.

„A načpak nám vlastně prázdná stavení?" říkali si moudří Skoupolhotští, už docela posedlí obchodem a mamonem, a začali prodávat kamenné veřeje, šindele na střeše, žlaby z chlévů, řetězy, hřebla, ošatky, líšně, rozporky, zákolníčky, a nač vůbec ve stavení přišli. Truhlice už jim praskaly zlaťáky, ale těm chamtivcům to pořád nestačilo. Kterémusi ťulpasovi prodali všechno světlo ve světnicích, vzduch mezi okny, právo pouštět kouř komínem, a dokonce každý i ty dva tři korce modrého nebe, které se vznášelo nad jeho usedlostí.

Jednoho dne už neměli nic než truhly. Jeli tenkrát Skoupou Lhotou kupci, práskali na návsi biči a provolávali z plných hrdel:

„Sousedi, miláčkové, copak dnes máte na prodej?"

Skoupolhotští sedláci se podrbali za uchem, bylo jim líto propustit kupce jen tak, bez nejmenšího výdělečku, bez nejmenšího užitečku, i začali jim nabízet písek z potoka, neb i to prý se může k ledačemus hodit, a někde v kraji, kde není louží ani rybníků, je po něm třebas velká sháňka. Ale kupci přece jen toužili po něčem onačejším.

I pojali někteří sedláci domněnku, že pásek na kalhotách je zbytečná věc. Stačí, vypneš-li pořádně břicho, kalhoty to udrží stejně. Vytahovali tedy opasky a házeli je kupcům, a pobírali za ně tři bílé penízky za kus. Ti nejlačnější a nejchamtivější byli ochotni prodat vlastní krk, dovedou-li si jej kupci bez újmy a poškození těla vzít; zdáloť se jim, že krk je věc zhola zbytečná, protože hlava může docela dobře sedět rovnou na ramenou.

Třetí přišli na nápad zdánlivě nejrozumnější: vysypali jednoduše své zlaťáky z truhel a prodali samotné truhly, každou po deseti groších dobré váhy. Kupci skoupili, co jen se dalo, a odharcovali cestou k černým lesům. Skoupolhotští zůstali se svými blysknatými hromadami uprostřed pusté noci a čekali, až ten nejmoudřejší dostane nápad, co teď.

Ignác Pyškytle, jenž býval starostou, dokud neprodali obecní úřad i s bubnem a rychtářským právem, a který měl ve vsi největší a taky nejchytřejší hlavu, nadhodil sousedům, že by se měli hnout z místa. Široko daleko je přece všecko vyprodáno. Snad bude nejlíp zajít ještě trochu dál do černých lesů, které se táhnou na míle daleko až k Boromyšli, a prodávat při cestě borové, smrkové, jedlové, klenové i bukové dřevo, aby jim hromádka majetečku dál rostla.

„Ale jak máme prodávat, když nemáme sekyry na kácení?" ptali se někteří z méně chápavých.„Nastojato, jakž jinak!" vychechtl se jejich přitroublosti Pyškytle, a už si lámal hlavu, jak vzít penízečky co nejbezpečněji s sebou. Zavázal ženě podolek a dal jí do něho dobrých čtyrycet kop, až se chudinka prohýbala. Dětem utáhl košilky kolem krku i na rukávech provázkem a rovněž je celé naplnil zlaťáky a stříbrňáky. Sám si usypal do všech kapes, do dřeváků, do měchuřiny na tabák, za košili, pod čepici i do obou nohavic. A ještě mu zbyla na hromádce pěkná sumička tolárků, grošů, dukátů s ouškem i s dírkou, bílých penízků a trojníčků.

Co s nimi? Poručil ženě, aby si nabrala do obou hrstí, kolik jen pobere a unese, a dětem rovněž. A znovu zbylo, i když se hromádka přece jen umenšila. Tu připadl Ignác Pyškytle na novou myšlenku, která měla mnoho výhod. Žena byla namoutě příliš řečná, a děti zase příliš často hladové. Nakázal jim tedy, aby všichni otevřeli ústa, a nastrkal jim tam do sousedství jazyka ostatní penízky, do velké huby tolary a dukáty, do malých hubiček jen grošíky a bílé penízky, a tomu nejmenšímu Pyškytlátku aspoň tři trojníčky na jazyk. Zbytek si pobral do hrstí, a na návsi zůstal už jen jedinký tolar, velký jako mužská dlaň. K tomu si Ignác Pyškytle klekl, sebral jej opatrně do zubů, a pak se vztyčil, dík své moudrosti opravdu připraven na cestu. Ostatní Skoupolhotští se hlasitě zaradovali z důvtipu souseda Pyškytle a všichni učinili po něm. Pak se dali na cestu k lesům tím směrem, kudy předtím odjeli kupci.

Jediná Zuzana Havránková, šenkýřka na Malovánce, zůstala v opuštěné vsi u řeky. Nebyla ze Skoupé Lhoty, nýbrž ze zájezdní hospody Čeřenu, půl šesté míle odtud na východ, a tak nebyla zachvácena místní chamtivou nemocí. Před rokem si ji sem přivedl šenkýř Havránek, a věnem dostal dvě stě beček červeného vína. Ale než se vůbec dověděl, jaký vyženil poklad, pokopal jej kůň tak tuze, že se šenkýř za tři dni odebral pod drnovou střechu. A tak víno, které mohl s rozkoší popíjet, zůstalo nedotčeno, a tím dlouhým čekáním nabývalo jiskry ještě jiskrnější.

„Jen jděte, bachratci!" zahrozila Zuzana pěstí za Skoupolhotskými, „pořádnému člověku jste byli jenom pro vztek! Táhnětesvé neduživé hnáty a vodnatelné pupky, jen se kymácejte, vy živé okapy, kam vás kukadla ponesou!"

A když jí sešli z očí, vyběhla na zahradu, po žebříku vystoupila na hrušku Jakubku, pojídala slaďounké žluté plody, které zrovna na jazyku tály dobrotou, a vyhlížela na daleký záhyb silnice, nepřijíždějíli odtamtud nějací švarní formani, aby ji obveselili a zkrátili její vdovskou samotu.

Zatím kupci, kteří skoupili truhlice Skoupolhotských, vjeli hlouběji do černých lesů až k Sedmi křížům, na to místo, co jednou pobili loupežníci celou bohatou svatbu. Jen tam vjeli, smrčí se zavlnilo a větvičky po obou stranách lesa zapraskaly.

„Prachsec mazec! Loupežníci," vyjekli kočí a úlekem pouštěli opratě.

„I kdepak loupežníci," chlácholili je kupci, třebaže sami měli strachu plné nohavice, „smeček si tam zaskotačil! Koukněte, jak nás pozoruje skrze houšť! Mrcha veverka tam tropí své špumprnákle! Copak nevidíte, jak mele ocáskem?"

Ale kočí měli pravdu a kupci ne. Vzápětí se ukázalo, že dvojice srních světel jsou otvory dvojitého ústí strašné kulovnice, která tu ostatně nebyla sama, nýbrž s mnoha družkami, a že veverčí ocas nepatří k nějaké rezavé skotačilce, nýbrž ke klobouku samotného hejtmana Laubrdóna, jenž vyrazil pokojným formanům v cestu:

„Krucityrken, pišvonckalibr, hned dejte ty bedny dolů, jestli nechcete být o vlastní hlavy kratší!"

Jen to dořekl, zahvízdaly loupežnické jatagany, křivá ostří olízla vzduch, zasyčela jak hadí jazyky, a už už srubnout ubohým kupcům nevinné hlavičky. Ale jeden kupec, jménem Emanuel Jelínek, člověk světem protřelý, a proto kurážný, neztratil hlavu ani v tak zoufalém okamžiku.

„S odpuštěním, pane loupežníku," prohodil oulisně, jako by másla ukrajoval, „takový obchod by nebyl od nás ani trochu počestný. Na mou čest! Vždyť nevezeme nic než bedny, jak liběji spatřovat, a v těch bednách kromě vzduchu jenom rodinky červotočů!"„Kampak ty bedny?" zahřímal hejtman Laubrdón, a prosekl jedno víko šavlí.

„Na trh, vážený dobrodince, aby obchod nestál. Velký obrat a malý zisk, to je, prosím, naše kupecká zásada a heslo!"

Nemnohými, zato však přesvědčivými slovy se jal velkému loupežníku vykládat své kupecké zásady, aneb jak z velkého peníze udělat tři menší, a z těch tří menších obratem čtyři a půl velkého. Tak Laubrdóna utvrdil o pravdivosti svých slov, že hejtman rozmrzele poručil svým kumpánům, aby zastrčili jatagany do pochev a schovali prach z pánviček do kapes, dřív než jim zbůhdarma zvlhne.

Kupec Jelínek pak jako protislužbu a částečně také z vděčnosti sdělil hejtmanu Laubrdónovi, odkud ty bedny pocházejí a jaká v nich byla žlutá včelstva, než je ve Skoupé Lhotě naložili na vozy.„Avantý tutý kvanty!" vykřikl Laubrdón svůj hejtmanský rozkaz, jakmile zvěděl o skoupolhotských zlaťácích, zamával jataganem nad hlavou, až povětří zasyčelo, a v čele svých hord se vrhl na cestu ke Skoupé Lhotě. Netušil, že mu jdou Skoupolhotští sami vstříc.

Ale jen vyjel za první zatáčku k té smutné doubravě, spatřil v dálce v silničním prachu hejno poutníků. Slunce rozehrávalo těm ošumělým pocestným na ústech podivuhodně třpytné úsměvy, nepochopitelné tak dlouho, dokud se k nim loupežníci nepřiblížili na dvacet koňských ohonů.

Teprve tehdy pochopil hejtman Laubrdón, že všichni pocestní, ač tuze skromně oblečení, nesou v zubech zlaťáky, a zručným pohybem ruky, aniž opustil koňské sedlo, si je bleskurychle vybral jako samozřejmou daň.

„Víc už nemáte, miláčkové?" řekl jim téměř vlídně, neboť byl pro začátek spokojen. Ale nikdo z pocestných nebyl s to odpovědět, a tak Laubrdón poznal, že ti chamtivci mají zlata plné huby až ke chřtánům. I neváhal ani chvilku, a začal z nich zlaťáky vytloukat způsobem, který pero pro tu hrůzu ani vypsati nemůže. Vousatí starci, jinoškové sotva škole odrostlí, třaslavé báby i mužové v plném rozkvětu sil, všechno to bylo bito na jednu hromadu, dokud neodevzdali loupežníkům poslední trojníček. Potom je rozehnali po lesích jako divokou zvěř.

Tři dni a tři noci loupežníci pod vedením hejtmana Laubrdóna sbírali a vytřepávali dukátky, groše, tolárky i bílé stříbrné penízky z měchuřin, čepic, urvaných rukávů, a když to všechno snesli na jednu hromadu, napočetl hejtman Laubrdón s pěti pomocníky, že je toho osmnáct tisíc dvě stě sedmdesát šest tolarů velkých s ouškem, třináct tisíc pět set třicet čtyři s dírkou v okraji proraženou, čtrnáct tisíc devět set šedesát dva bez dírky i bez ouška, dále jedenadvacet tisíc šest set čtyřicet dva dukáty s obrazy sedmi císařů, devíti králů, sedmnácti knížat, pěti arcivévodů, tří falchrabat, dvou kurfiřtů, jedné královny a jedné papežky, šest tisíc šest set šedesát šest kop stříbrných grošů, kopa jako kopa po šedesáti kusech, dva centnýře penízků bílých a trojníčků nepočítané.Den a noc se dělili, a pak se rozhodli, že pojedou na hospodu Malovánku a tam že si dají bene. Napěchovaní penězi, až přetékali, přijeli loupežníci ostrým klusem ke vratům Malovánky. Šenkýřka Zuzana opět seděla na hrušni Jakubce, okusovala s rozkoší medové plody a dívala se k obzoru, nepřijíždíli odněkud švarní formani. Jak ji lupiči spatřili, rovnou na koních vrazili do zahrady a častovali šenkýřku peprnými průpovídkami.

„Dejte mi pokoj, otrapové," smála se jim Zuzana, „jedna hruštička je mi sladší než věrtel lichotek a laškování od takových odřihostů!"

Tu oni sesedli, přivázali své koně k plotu a žertem začali škemrat, ať jim paní šenkýřka jednu hruštičku hodí, aby mohli zkoumat rozdíl těch sladkostí. Hodlali toho sbírání využít k všelijakým troufalostem a nepřístojnostem! Ale Zuzana byla chytrost sama, a věděla, jak na ty mameluky! Vybírala zrovna ty hruštičky, do nichž byli zakousnuti zlatočerní sršni, a házela jimi tak, aby pichlavá zvířátka dopadala přímo na loupežnické tváře, nosy a brady.

„Ouvej, achich, běda!" vykřikovali ti zlomvazové jeden přes druhého, ale třebaže jim po žihadlech huby pálily, otékaly a svrběly, nepřestali žadonit a znova se vraceli pod hrušni.

V tu chvíli Zuzana ulomila celý věník s hruštičkami, dobře vědouc, že se mezi temně zeleným voskovým listím ukrývá kulaté sršání hnízdo, a. rychle hodila tu větévku loupežníkům pod strom. Loupežníci se vrhli po věníku a začali se o něj rvát, neboť jej každý chtěl získat pro sebe jako znamení zvláštní přízně. A tak si nevšimli sršánů, dokud celé hnízdo rukama nepobořili a nerozdráždili.

„Mordelement! Himllaudón! Sakrblé! Maladeto! Basamandžárom!" řvali pak jeden přes druhého, plácajíce se nečistýma rukama do vlastních obličejů. Ale ať dělali, co dělali, sršánů už se nezbavili.

Za chvíli se natáhli jeden přes druhého na trávu, úpěli, skojíkali, blábolili, proklínali a zapřísahali Zuzanu, aby jim na břehu Vydrůvky narýpala mokrou hlínu a připravila z ní obkladky na obličej i na docela zateklé oči, jinak že pro tu palčivost a žahavost na tom místě plamenem shoří. Hejtman Laubrdón byl žahnut sršáním jedem pětačtyřicetkrát, zranění ostatních se počtem pohybovala mezi šestnácti a padesáti osmi.

Zuzaně však bylo jasné, že má před sebou mordýře a vyvrhele lidského pokolení, kteří nikdy nelitovali ani děťátek, ani žen, ani starců, a proto pokládala jakékoli milosrdenství k těm slotám za nepřípadné.

„Toť se ví, miláčkové, hned váťn spěchám na pomoc, jak jen to slabá ženská dokáže," křičela hodně nahlas, ale místo obkladků s tišivou hlínou si přichystala široké pruhy plátna, potřené ptačím lepem z utlučeného jedlového jmelí. Jednomu po druhém ty flastry lípala přes oči, až jim ta nectná kukadla navždycky oslepila. Pak je po pořádku i na přeskáčku mlátila kyjem, a tak je přitom brala na paškál, až ztráceli vědomí i dech.Všechny peníze, které se z nich přitom vykutálely, sebrala později na jednu hromadu a těla loupežníků svrhla z vysokého břehu do proudící řeky Vydrůvky. Nikdo z těch vyvrhelů nepostřehl, jak bitý kamarád úpí, protože byl každý z nich sdostatek zabrán do vlastního kňučení, fňukání, halasení, vytí a povykování, a možná že ani sami nerozeznali, zda to jimi škube bolest ze sršáních bodnutí nebo z šenkýřčina obušku.

Tak šenkýřka Zuzana samojedinká přemohla hordu loupežníků a získala tolik zlata, kolik ho jen skoupolhotští sedláci a po nich mrchy loupežníci mohli unést. A protože se Skoupolhotští už nikdy do vsi nevrátili, a protože Zuzana nemohla tolik peněz sama do smrti spotřebovat, rozdávala je mimojdoucím. Chlapcům po tolaru, mužským po dukátu, děvčatům zlaťáky s ouškem nebo s dírkou, babičkám po groši na rosolku, dědkům půl kopy na tabák, šlejfířům, harfenicím, kalounkářům, olejkářům a vůbec lidem světem jdoucím vždycky plnou hrst, a dětem aspoň ty malé bílé stříbrňáčky.

O hloupé havířce

Žil jednou na Kocandě jeden havíř, jmenoval se Honza Kleperád. Ten měl ženu Barboru, tak hloupou, až si o tom ve dvaceti vůkolních obcích vypravovali. Že byla nedbalá a znala hospodařit jako koza v bezinkách, nikdy nic v chalupě neměli a často museli k obědu vylizovat hrnce od včerejška. Jenom když Honza přinesl z hor výplatu, ten den si dali bene, a pak šidili hubu dál, jak se praví v tom přísloví: Dneska tlusto, zejtra pusto.

A tu si Barka Kleperádová usmyslila, že si pořídí šotka hospodáříčka, aby se k nim do chalupy nastěhoval blahobyt. Koupila na trhu černou slepici, a jakmile ta slepice snesla první vajíčko,honem si je Kleperádka vstrčila pod paždí, že si šotka sama odchová. Druhý den snesla černá slepice zase vajíčko. I povídá si Kleperádka:

„Panečku, už mám dvě vejce, to by byla pomalu večeře pro Honzu, stejně nevím, co mu dát, až mi přijde ze šichty. Ale škoda takové vajíčko sníst! Když budu mít šotky dva, snesou mi na hromadu dvakrát tolik!"

Pod pravým paždím už jedno vejce měla, dala tedy druhé vejce pod levé paždí, a celá se třásla nedočkavostí, kdy už se šotkové začnou klubat. A protože se jí zdálo, dvou šotků že bude ke štěstí dost, a pro muže večeři neměla, zařízla tu černou slepici a uvařila ji Honzovi do nudlí, aby se posilnil, až přijde večer z šichty.

Celý den trnula strachem, aby jí vajíčka zpod paždí nevypadla, a tak se radši vyhýbala práci a držela lokty pěkně těsně při těle. Na samý večer si sedla na zápraží a čekala svého Honzu. Vtom tu Šla kolem sousedka a nesla košík krásných červených jablek. Zrovna před Kleperádkou se do jednoho s chutí zahryzla. Kleperádce hned vskočily do huby sliny.

„Maryjáno, dej mi jedno jabko!" křikla na sousedku žádostivě.

„I proč ne, tu máš, Baruško!" hodila sousedka jedno jablko přes plot.

Kleperádka honem vyskočila, natáhla ruce po jablku, a křáp! obě vajíčka zpod paždí jí vyklouzla a roztřepla se o kamení.

„Ach já nebohá!" začala naříkat Kleperádka, „mně se odjakživa všechno štěstí zdaleka vyhejbá!"

Šel kolem řezník, slyšel ten hrozitánský křik a viděl Kleperádku, jak lomí rukama. Myslel si nic jinak, než že Kleperádovům nabubřela po mladém jeteli koza a že tak on přijde k lacinému vejdělku.

„Copak se vám přihodilo, kmotra?" honem vyzvídal.

Hloupá Barbora mu vyklopila, jak si políčila na štěstí, a jak jí to teď s těmi šotky hospodáříčky sklaplo.

„Tak vy byste chtěla šotky? Ale to je maličkost!" povídal šelma řezník, „já doma jednoho mám, a zrovna teď má mladé!Dejte mi šesták na pivo, až půjdu zejtra kolem, já vám jich párek přinesu. Ale nikomu ani muk!"

Kleperádka běžela do chalupy, vzala z hrnku poslední dva šestáky, které jí tam zbyly od mužovy výplaty, a vtiskla je řezníkovi do dlaně. Jak přišel řezník večer domů, chytil v dílně dva velké černé šváby, samečka a samičku, dal je do škatulky, a druhý den ráno už ťukal Kleperádce holí na okno.

„Tak, kmotra, tady máte pěkný páreček!" přidržel Kleperádce škatulku u ucha, aby si poslechla, jak tam šotci škrábou nožičkama, „ale nikomu ani slovíčka! Zavřete oči a pusťte je pěkně pod kamna, chudinky jsou ještě neopeřené, a tak by se před vámi styděly! Pěkně jim každý večer dejte misku mléka a uvidíte za měsíc to požehnání!"

Kleperádka řezníkovi od srdce poděkovala a milé šváby se zavřenýma očima vypustila za pec. Dočkat už se nemohla, až trochu povyrostou, a tak jim toho mlíčka nalévala jen což! Ještě ani měsíc neuběhl, když tu se jednou Honza v noci probudil. Zdálo se mu, jako když mu něco po obličeji přeběhlo. Posadil se zprudka na posteli a najednou slyší:

„Ššš... ššš..." a zase: „Šššš... šššš!"

„Barboro, slyšíš to? Kterej ďas nám to šustí v sednici?" zacloumal znepokojeně Kleperádkou a vytrhl ji z libého sna.

„Pšt, Honzíčku, to jsou hospodáříčkové! Za nějakej den už nám začnou snášet do chalupy blahobyt, jen co jim křidýlka obrostou!"

„Co je to za hloupost? Kdes je vzala?"

„Od řezníka jsem dostala párek mladejch... za dva šestáky!"

Honza Kleperád čul čertovinu, rozžehl... to jste měli vidět to mračno hospodáříčků, jak prchali na vše strany pod pec i pod almary! A křidýlka už měli, jedna radost! Kleperád popadl metlu z koštěte, Kleperádce vyšlehal, co se do ní vešlo, ale marná sláva rozumu jí tím nepřidal.

Pár dní dělala dobrotu, ale za týden už zas na všechno zapomněla. Šel kolem studnař, a že zrovna sháněl nějakou práci, povídá:„A že vy si nedáte vykopat studnu na dvoře, teta?"

„A proč by? Však je v obecní vody dost!"

„Dneska je dost, ale co bude zejtra? To nevíte, že přijde sedm suchejch let a že bude voda dražší než víno? Slepej mládenec to věštil v kalendáři, už je toho plný městečko!"

„Dražší než víno? Cožpak lidi budou za obyčejnou vodu platit?"

„O jéje, a jak rádi! Zlatku za žejdlík budou dávat! A možná že i dvě!"

Pod Kleperádkou se roztřásly nohy údivem i rozrušením. Panenko sedmiranná, takhle na dosah ruky mít pytle zlaťáků. Honzovi radši nic neřekla, aby jí to nerozmlouval, ale jak odešel na noční šichtu, popadla kdejaké necičky, štoudve, džbery, soudky i bečky, co jen mohla po stavení vyštrachat, a začala do nich snášet vodu na suché časy.

Když se lomozila po sklepních schodech se sudem, co do něho každý rok kyselé zelí nakládali, klouzla jí noha a Kleperádka se i s tou bečkou kutálela dolů. Chvíli skákal sud po Kleperádce, chvilku zas Kleperádka po sudu, až skončily na samém dně sklepa.

„Ach ouvej, to je hloubka, zrovna jako ve studni!" zabědovala Barka, když konečně zůstala ležet pod posledním stupněm. Ale jak už tak všechno zlé bývá i k něčemu dobrému, v tu ránu jí bleskl hlavou nápad. Tenhle hluboký kamenný sklep, ten je nad všechny sudy a bečky! Nastřádat si na suché časy, až budou za žejdlík dávat dva zlaté, plný sklep vody, to by bylo hotové bohatství!

Nemeškala, popadla motyku a rýč, a uháněla k rybníčku, co ležel kousek nad Kleperádovic chalupou. Voda tu byla sic prozelenalá, plná žabince, ale na takovou maličkost v nouzi nikdo koukat nebude. Měsíc byl v úplňku, na práci bylo dobře vidět, i pustila se Kleperádka chutě do toho. Prokopala hráz, ze dvou prken nastavila korýtko, a motykou začala vodě prohrabávat cestičku až k okýnku do Kleperádovic sklepa. Tak, do rána to bude hotovo, a všechno zůstane pěkně v tajnosti! Ale že byla vlahá noc, uprostřed práce začaly Kleperádku vyrušovat žáby.„Barrka! Barrčo! Tvarroh! Tvarrroh!!" křičely jedna pres druhou, až se jim volata nadýmala. Kleperádku popadl strach, že by ji mohly prozradit.

„I dám vám tvaroh, jen už mlčte, potvory, a hleďte si svého!"

Běžela domů, popadla dva bochánky tvarohu, a zatímco voda pěkně crčela do sklepa, rozlamovala Barka na hrázce tvaroh na hrudky a házela je do těch míst, kde žáby nejvíc vřískaly. Kupodivu, pokaždé, jak hodila, křičely žáby slaběji, a nakonec docela umlkly a byly jak putičky.

„Jakáž pomoc, bez podmáznutí to nešlo..." povzdechla si Kleperádka nad tvarohem, ale byla šťastna, že má vody plný sklep. Ráno přišel Honza ze šichty domů a hned se chystal do hajan. Ale v té rozespalosti mu přišla chuť na kousek kyselého zelí. Jen tak beze světla se rozběhl do sklepa, že si nabere trošku ze sudu.

Popaměti se pustil ze schodů, najednou mu však na mokrém stupni ujely nohy, a v tu ránu se Honza po krk šplouchal ve vodě a polykal andělíčky. Ledva se vyškrabal ven, hned spustil lermo:

„Běž pro sousedy, BarČo, sklep se nám zatopil, snad nám tam prorazil nějaký podzemní pramen!"

„I nekřič, Honzo, nemusí každý vědět, kolik vody mám nastřádáno, až přijdou ty suché časy!"

Nezbylo Honzovi, než aby jí dal znova koštětem na pamětnou. Barka slibovala, teď že už si dá na věky věkův pokoj, že už nic nebude dělat na svou pěst, ve všem že bude poslouchat muže.

Ale co čert nechtěl, příští zimu se jí zase přihodila taková šlakovitá věc. Nasadila husu na vejce, a když už se měla housata ze skořápek klubat, vzala Kleperádka husu i s košíkem do sednice, aby těm holátkům nebylo zima. Honza ráno za tmy odešel na šichtu a Barka by si byla ještě ráda přispala, alespoň než se pořádně rozední. Ale potvora husa už vítala den a kejhala na košíku, až se okna třásla.

„Budeš mlčet!" okřikla ji Kleperádka z postele. Ale husa ještě víc.

„Máš asi hlad, co? Jen počkej, já ti zacpu kejhák!"Kleperádka skočila z postele, sáhla do misníku, kde měla od včerejška drbaný bramborový knedlík, a celý jej vrazila huse do krku. Šlo to ztěžka, ale když pořádně palcem zatlačila, chřtán se přece jenom roztáhl.

„Tak, tenhle když sníš, to něco zvíš!" povídala Kleperádka spokojeně a zachumlala se znova do peřin. A opravdu, husa už ani muk! Jen křídly trošku zatřepala, ale pak se utišila docela a nechala Barku spát. Když o půl deváté Kleperádka konečně vstala, propánajána, huse visela hlava z košíku jako docela cizí věc.

„Vida, teď spí, zrovna když je čas vstávat!" napomenula husu nevraživě Barka a začala jí zdvíhat hlavu za zobák. Marná věc, husa už byla studená, jak zákon káže. Kleperádka zbledla, že by se v ní byl krve nedořezal.

„Teď aby ještě ke všemu zastydla vejce!" Zabědovala, a místo mrtvé husy hodila na košík polštář z postele. Co honem dělat? Neměla by zatopit a dát vejce do trouby? Ale to by se housata třeba upekla! I ne, na to se musí jinak! Nadělala v díži chlebového kvasu, pěkně lepkavého, vlezla si do ní, celá se tím kváskem pomazala, pak rozpárala nožem velkou peřinu, a tak dlouho se v tom peří válela, až byla od hlavy k patě pěkně opeřená. Tak, teď není o nic horší než husa! Bez váhání si sedla do košíku na vejce, aby měla housátka teploučko, a celá dychtivá čekala, brzoli se začnou ze skořápek proklubávat...

Sotva se trošku na vejcích zavrtěla, hned bylo slyšet, jak pod ní skořápky pukají. Kleperádka s radostí počítala, kolik jich už puklo a kdy už budou všechna proklubána, aby mohla z košíku slézt.

„Bláznivko bláznivá, co to provádíš?" spráskl ruce Honza, když přišel ze šichty domů a uviděl to nadělení.

„Jen ztichounka, Honzíčku, už jich puklo deset!" šeptala blaženě Kleperádka, „ještě dvě a bude to všecko v pořádku!"

Honza tentokrát popadl dubovou hůl a sehnal Kleperádku z rozmačkaných vajec.

„Panebože, proč zrovna já mám nejhloupější ženskou podsluncem?" začal bědovat a ze samé žalosti sázel Barboře jednu za druhou.

„Ouvej, Honzíčku, už dost! Svět je velkej, možná že bys tam přece jenom našel ještě hloupější stvoření, než jsem já!"

„Taky že půjdu hledat! A běda ti, jak nenajdu!"

Celý rozčertěný popadl Honza Kleperád skrojek chleba, strčil jej do kapsy a pustil se do světa. Nedošel ještě daleko, sotva za první rozcestí, a do cesty se mu přitrefila ženská, celá uchvátaná a usouzená.

„Copak se přihodilo, teta, že jste taková zničená?" zeptal se Honza jen tak ze zvědavosti.

„Ani se neptejte, kmotříčku! Já jsem kostelnice z Ouběnic, potkalo nás veliký neštěstí!" vzdychla ženská a na chvilinku se s Honzou zastavila.

„Copak? Kostelník si zlámal nohu?"

„I bodejž radši zlámal! On, mizera, proved něco horšího!"

„Ale dejte pokoj, horší než zlámaná noha je už jenom zlámanej vaz!"

„Chraň pánbu, ale ten můj mizera napohlavkoval svatýmu Matějovi!"

A tak pomaloučku polehoučku z kostelnice vylezla celá ta nešťastná historie. Zejtra je přece svatého Matěje, co ledy láme, a když je nemá, udělá je. Na toho svatého si ouběnický farář tuze potrpěl, protože sám byl taky Matěj. A tak nakázal kostelníkovi, ať tu sochu svatého Matěje, co stojí u levého oltáře ve výklenku, pěkně umyje a nablejská, aby se zejtra ve sváteční den jen jen třpytila.

Kostelník si rovnou z fary zašel do hospody pro posilněnou. Vypil nějakou tu skleničku šedé s rumem, aby se mu zbystřil rozum, ještě jednu, aby mu prsty při mytí nekřehly, a pak se pustil do svatého Matěje. Sundal ho z výklenku a v náručí ho nesl na dvorek, tam že mu pořídí novou parádu. Svatý Matěj byl sic o hlavu menší než kostelník, ale těžký byl jen což, kostelníkovi až v zádech praskalo.

A tu, jak chtěl kostelník svatého postavit na zem, ten Matějšlápl kostelníkovi na nohu. Hromsecdudy, to kostelníka dopálilo!

„Ty si myslíš, když jsi jednou svatej apoštol a já jenom chudej kostelník, že mi můžeš šlapat na nohu? To tedy né, abys věděl, to sakra né!" obořil se na svatého Matěje, a lup! vsolil apoštolovi pohlavek, jen to mlasklo. Ale běda! Matějova hlava nebyla na pohlavky zvyklá, ruplo to v ní a upadla na zem jako zralá hruška.

„Tak tu hlavu přilepte klihem, milá teta, a bude všechno v pořádku!" chtěl Honza Kleperád potěšit zdrcenou kostelnici.

„Ach, jemine, když ten mizera kostelník nepřestal u hlavy!"

Myslil si, že si z něho svatý Matěj tropí šprťouchlata, že to s tím upadnutím hlavy udělal naschvál, aby kostelníka postrašil. Tak se v té rozkuráženosti popadl s apoštolem do křížku a při tom zápolení utrhl svatému Matějovi napřed pravou a potom taky levou ruku. Nakonec do apoštola strčil celým tělem, Matějovi to chroustlo v kolenou a chudák trup bez hlavy a bez rukou se celý poroučel do bláta.

„Je dočista prožraný červotočinou, kdepak, toho už nikdo na nohy nepostaví!" bědovala kostelnice a chtěla se hnát dál do Rukapáně. Sebrala, chudák, všechny úspory, vypůjčila si od sestry deset zlatek a běží k řezbářovi, co dělal před lety toho starého Matěje, jestli by neměl doma ještě nějakého náhradního. Vždyť zejtra ráno je matějský svátek a pan farář chce u Matěje sloužit ranní! Běda, kdyby svatý Matěj nebyl na svém místě!

„I neblázněte, kmotra, a nevyhazujte peníze zbůhdarma," jal se kostelnici těšit Honza Kleperád, „na tu chvilku, než to pan farář odslouží, já vám toho Matěje udělám sám a pak už se to nějak zařídí!"

Domluveno, provedeno. Honza se vyspal u kostelníků, z koudele si nadělal vousy, že by se za ně nemusel stydět ani svatý Mikuláš, shledal s kostelnicí všelijaké ty hábity na roucho apoštolské, na nohy si vzal opánky, do ruky širočinu, a když se ráno rozbřesklo, stál ve výklenku u oltáře svatý Matěj, že na něj bylo radost pohledět! Pan farář přišel, mrkl zálibně na svého patrona a dal se do mše. Ale ty báby modlářky, to byl kámen úrazu! Pánbíčkovi by paty okousaly, a svatému Matějovi alespoň polepily nohy krejcarovými svíčkami.

Matěj držel, ani nemukal, i když mu horký vosk kanul mezi prsty. Baby za chvilku na svatého i na modlení zapomněly, daly hlavu k hlavě a uprostřed mše se pustily do klevetění, až se jim od těch utrhačných hub prášilo.

„Kouknou, paní sousedko," povídala jedna křivohubá, co stála nejblíž k svatému Matějovi, „to je hrůza hrůzoucí, jaký má náš farář sešmaťhaný střevíce!"

„Cožpak o to, ale jak má tu sukni ušoupanou, vidíte? Vždyť mu z ní knoty visí! Pěkná cajdrna, ta farská hospodyně, cožpak mu to nemůže zaobroubit, aby nedělal celé farnosti ostudu?"

„I pánbu ví, kde se coural, že si tu sukni tak ušoupal!"

„Tak tak, toho je plná obec, že má farář všelijaký spády!"Svatý Matěj ve výklenku drobátko naklonil hlavu, aby lip slyšel. Jak sebou přitom maličko pohnul, jedna ta svíčka, co měl přilepenou na noze, povolila, padla milému apoštolovi plamínkem zrovna na nehet palce a začala ho pálit jako čert. Vteřinku tu bolest vydržel, protože doufal, že některá z těch bab si toho všimne a dá svíčičku zas do pořádku. Ale kdepak báby, kde ty už v myslích byly!

„Zatracený modlilky!" rozlehlo se jim najednou nad hlavami, a z očí svatého Matěje začaly šlehat blesky hněvu, „kdopak to tu s vámi má vydržet! Hejbou pyskem, jako by se modlily, a zatím jsou to samý bohaprázdný drby! Do pekla s vámi, huby jedovatý!"

Než se baby nadály, seskočil svatý apoštol přes jejich hlavy z výklenku a s vlajícím rouchem se hnal z kostela, co mu síly stačily. Pan farář chvilinku koukal jako na zjevení, ale pak se strašně rozezlil. Hnal se od oltáře k babám a začal je rozhořčeně štulcovat pěstmi do zad:

„Ven, baby! Alou marš! Ani svatý Matěj už to s vámi nemůže vydržet! Pořádný chlap mi do kostela nepáchne, jak je rok dlouhý, a s vámi abych se tu trápil den co den!"

Zatím Honza Kleperád, jen tak naboso v opáncích a v rouše apoštolském, uháněl přes uličku ke kostelníkovům, pln strachu, aby ho nikdo nepřistihl. Ale nějak si spletl vrátka a vběhl místo ke kostelníkovům do vedlejší chalupy, kde bydlela bába Pučálková, vdova po mlynáři, největší modlilka a taky největší drbna, kolik jich v Ouběnicích zem šlapalo, a nadto velikánská škudla a lakomíce. Na síni bylo otevřeno, Honza horempádem vrazil do sednice, ale hned viděl, že zabloudil.

Honem chtěl vyrazit ven, ale než se stačil obrátit, bába Pučálková stála ve dveřích. Však byla taky v kostelíčku, ale jak se dal svatý Matěj na útěk, vystřelila honem za ním, aby jí neušlo nic z toho, co se bude dít. A heleme se, apoštol zahnul k ní do chalupy! Pálila za ním, až jí sukně fofrovaly! To bude jistě nějaká zvláštní milost boží, že svatý Matěj běží rovnou k ní!

„Pro šmarjáčka, to je radost!" spráskla ruce na prahu, „jenjako doma, svatej Matěji! Nic se neráčejí ostejchat, udělají si pohodlíčko!"

Honza Kleperád viděl, že je zle, tohle byla zrovna ta křivohubá baba, co pomlouvala farářovy botky, ale nedal na sobě nic znát.

„Však já už jsem ty naše ženský mockrát napomínala, že mají v kostelíčku mít jen zbožný myšlenky," zakroutila očima, plnýma falše, a hned se přitočila k plotně, kde to vesele praskalo a kde vřela voda v černém hrnku.

„A trochu kafíčka čerstvýho by nechtěli? To já si vždycky postavím vodu na plotnu, než jdu do kostelíčka!"

Svatý Matěj kývl, že ano, širočinu si položil na lavici, podkasal si roucho apoštolské a pak si s babou sedl za stůl.

„A jestlipak mě vemou do nebe, že jsem tak smělá?" začala mlynářka na svatého Matěje naléhat, jedva dosedli.

„U nás v nebi má každý svůj oučet," na to svatý apoštol, „tam se hned uvidí, jak to s kým stojí. Jestli nemáte žádnou šmouhu..."

„Ach jéjinkote," zabědovala mlynářka, „kdopak se uvaruje nějakýho toho hříšku, to vědí! A to tam hned člověku poznamenají? Tak ono to s tou nebeskou vševědoucností bude nakonec pravda?"

„To bych prosil!" zahučel apoštol, „všechno se zaznamenává, a to černou křídou! Drby se píšou zvlášť tlustě!" V mlynářce to strachy hrklo:

„Poslechnou... a nemohli by se na ten můj oučet drobátínko podívat? Filoména Pučálková z Ouběnic, číslo , však já bych to nechtěla zadarmo..."

„Poohlídnem se, poohlídnem..."

„A kdyby... jako sem tam nějaká ta šmouha... že by přes to prstíkem mázli?"

„Osobo hříšná, copak vás to napadá?" začal se horšit apoštol.

Ale mlynářka honem začala oulisně ševelit:

„Dala bych jim na oltáříček pěknou tlustou svíčku, hotovoupaškálnici! A nějakej ten zlatníček do pokladničky bych taky vyštrachala!"

„Jojo," svatý apoštol jen vzdychl, „peníze, milá paní, ty vládnou tam nahoře zrovínka tak jako tady dole! S těmi se dá všude dobře pořídit!"

„No bodejť," byla mlynářka najednou radostí bez sebe, „však já jsem si hned myslela, že to ani nejni možný, aby bylo v nebi všechno stejně pro chudinu jako pro bohatý! Jakpak by k tomu ti mohovitější lidi přišli, aby museli být ve stejným nebi jako žebrota!"

„I co vás nemá, paní," ušklíbl se apoštol, „cožpak jste nikdy neslyšela, že je nebe rozděleno na kůry nebeský?"

„Jakpak bych neslyšela! Jenže já myslela, že je to jen pro anděle, pro zpěváky, co pějou hosana nebo aleluja, jako například v ouběnickým kostele!"

„I kdežby! Kůrové jsou rozličný," vrtěl hlavou svatý Matěj. „Pro chudý, co taky náhodou přijdou do nebe, kolikrát v roztrhanej košili, je tam nahoře docela obyčejný kůr ze smrkovejch prken, ani moc hoblovaný to nejni, abych pravdu děl. Pro ty mohovitější, takhle pro sedláky, pro kupce, pro mlynáře, to už je kůr zděnej, pěkně vybílenej. Ale co je to platný, nejlepší kůr je pro ty nejbohatší, co na to mají!"

„Ten je nespíš celej červeným sametem potaženej!" dohadovala se baba.

„Bledě modrým! A se zlatejma hvězdičkama místo hřebíků," povídal svatý Matěj s velkou určitostí, „a na podlaze jsou tam rozprostřený takový sametový koberečky s všelijakejma kytkama!"

„Ach jézusmanku, tam kdybych se dostala, to už bych si na mou víru nechala nějakou tu zlatku stát!" zakroutila mlynářka očima a vzdychla jako družička.

„Inu, tam má největší slovo archanděl Gabriel, ten je tam hlavní, přes všecky. Tomu kdyby se něco podstrčilo..." mínil svatý Matěj, „no, vždyť to známe, taky nemá srdce z kamene!"„Co říkají... deset zlatejch? Nestačilo by?" chytla baba apoštola za ruku.

„Co vás vede! S deseti zlaťáky si takový archanděl ani prsty nešpiní! Přece má vzdělání... a vysokou hodnost, že jo? Tomu kolikrát všelijaký boháči cpou plný pytle... a nechce, nevezme!" vzdechl svatý Matěj zhluboka.

„A co kdyby... padesát? To jsou přece dneska už hezký peníze! A já jsem skromná osoba, mně by stačilo docela na krajíčku toho panskýho kůru..." zaškemrala baba a oběma rukama se přichytla svatého Matěje, jako by se bála, že uteče.

„Já se tedy za vás drobátko přimluvím..." vstal svatý Matěj od stolu, „že jste to vy! Za jinou bych ani prstíčkem nehnul!"

Baba Pučálková honem běžela do truhlice a vytáhla tučný pytlík zlaťáčků. Pro jistotu se přece jenom zeptala:

„A oni jdou teď rovnou do nebe, že jo? Nikde se nebudou stavět?"

„Na mou duchu, rovnou. Za hodinku tam budu!" zadušoval se apoštol.

„Tak ztratějí slovíčko... a tady je těch padesát pro archanděla Gabriela!"

Svatý Matěj pytlík sic přijal, ale tvářil se tuze rozpačitě.

„Jo, milá paní, s Gabrielem už byste to měla dobrý, toť se ví! Ale nevím nevím, co tomu řekne Petr..."

„Cožpak ten do toho má taky co mluvit?" zarazila se mlynářka.

„Bodejť by neměl! To se tady u vás v Ouběnicích neví, že Petr drží klíče od nebeské brány?"

„A taky bere? Dejte pokoj! Na svatýho Petra bych si to byla nikdy nemyslela!" sklesle zavrtěla hlavou mlynářka, které už se podruhé nechtělo sáhnout do pytlíku.

„A proč by nebral, když dávají? Ale na něj nejvíc platí, kde může něco dobrýho oblíznout! Ach jéje, ten má hubičku paškrtnou! Takhle kousek domáckýho uzenýho, rovnou z komína, po tom se může utlouct! A husím stehýnkem když mu zamáváte kolem nosu, to si ho koupíte až na věky věkův amen!"Mlynářka zalitovala, husu že zrovna nemá. Ale v komíně jí visí pěkné uzené plecko, snad by jím svatý Petr nepohrdl, kdyby mu je poslala jako výslužku.

„I kdepak, plecko má ze všeho nejradši!"

Tak baba Pučálková dala svatému Matějovi ještě dvacet zlaťáků pro svatého Petra, zabalila mu i to uzené plecko, a už napřed se blahem oblizovala, jak přijde v nebi rovnou do panského kůru. Honza Kleperád ji poslal, aby se šla do komůrky vkleče pomodlit deset otčenášů a honem přeběhl přes uličku ke kostelníkovým. Těch dvacet zlatých dal ouběnické kostelnici na nového Matěje, padesát zastrčil do kapsy a pustil se dál do světa, hledat hloupější lidi.

Ještě si ani střevíce nezaprášil, když došel do městečka Nedožer. Že ho popadl hlad, honem si na zdejším náměstíčku zaběhl k pekařovi, aby si k tomu svatopetrskému plecku koupil kus čerstvého chleba. Pekařka byla ochechule stará, hubu měla zvrásněnou jako suchá hruška, ale přece jen po Honzíkovi pokukovala jako nějaká mladice. Honzovi nedalo dobře dělat, povídá:

„Jen ať ten chleba nemá moc tvrdou kůrku, vidíte, že už jsem starej člověk!"

„Cože," spráskla ruce pekařka, „vy mlíčňátko z Holovous, vy si říkáte starej člověk? Kolikpak vám může bejt! Kdoví jestli čtyrycet!"

„Jo, takhle z každý strany čtyrycet, a ještě byste přidala," povídá Honza a ani nemrkl, „mně, milá paní, táhne už na osumdesátej sedmej rok!"

„Kdybyste dal hubě pokoj, kde by se vám nabralo osumdesát!" nechtěla za nic na světě uvěřit pekařka, „já sama mám sotva nějakej roček přes padesátku, a vypadám hnedle starší než vy!"

„Vidíte, to je právě to moje tajemství!" řekl jen tak na půl huby Honza a už se chystal vypadnout z krámu. Ale pekařka, jak slyšela o tajemství, hned byla jako na koni. Chytila Honzu za loket, a že ho ne a nepustí, dokud jí to tajemství neprozradí. Honza se chvilku upejpal, ale pak řekl:

„No jakáž pakáž, tak já vám to svěřím. Já se každejch pět let,jak jen drobátínko ucítím, že na mě leze stáří, omlazuju!" a už se zas chystal z krámu vypálit. Ale kdepak pekařka! Pověsila se na Honzu oběma rukama:

„Ale jak to, pro všechny svatý, provádíte? Takovou užitečnou věc byste neměl skrejvat před lidma!"

„Milá paní, to nejni jen tak, to tajemství jsem tuze draho koupil!" vymlouval se Honza a pořád se točil ke klice.

„Však já ho od vás taky nechci zadarmo!" honem utíkala pekařka k šuplíku s penězi a začala chrastit stříbrem.

„A já nevím... radši si to nechám pro sebe," dělal drahoty Honza, „vy byste asi stejně neudržela jazyk za zuby a za pár dní by to věděl kdekdo!"

„Na mou duši, na sto hříchů!" začala se honem zaklínat pekařka, „ani na smrtelnej posteli to nikomu nesvěřím!"

„Že jste to vy, paňmaminko, tak já vám to tajemství za dvacet zlatejch prodám. Nebo je vám to drahý za dvacet zlatejch? To abych tedy radši šel!"

Pekařka ani nemrkla a už rovnala na pult dva sloupečky zlaťáků.

„Tak poslouchejte," shrábl peníze Honza Kleperád, naklonil se k pekařce přes pult a začal jí tenounce šeptat do ucha, „roztlucte do necek osum kop vajec, dobře to rozšleháte, aby se bílek se žloutkem spojily, a tu noc, kdy dojde měsíc do ouplňku, zrovna třeba jak dnes, se v tom celá, pěkně i s vlasama, i s nosem a ušima, vykoupáte a vyválíte, rozumíte? Ale usušit se musíte na studeným měsíčním světle, jinač ta procedura nejni ani za mák platná! Nejlíp, kdybyste po půlnoci, až budou všichni spát, asi tak třikrát oběhla to vaše náměstí!"

„A pomůže to doopravdy? Zmládnu?"

„Podívejte se na mě! Kdopak by mi hádal osum křížků? Jsem pořád ještě švihlík!"

„Ale já bych chtěla tak na pětadvacet, když už to jednou podstoupím!"

„Na pětadvacet? Safraportská věc! Musela byste dát aspoň deset kop, aby to mělo silnější oučinek!"Honza šel naproti do hospody k „Modrému hroznu", tam si v podkroví najal pokojík s oknem na náměstíčko, a jak se půlnoc blížila, pozorně se díval k pekařovu stavení. Sotva ponocný odtroubil a zašel za roh, u pekařů se rozklopila dvířka. Měsíček svítil, co sil měl, nebe bylo čisté jak hladina, světla bylo o málo míň než v pravé poledne. Ale co to? Od pekařů vybíhá ne jedna, ale hned čtyry divné postavy, a ženou si to, co sil mají, kolem náměstí.

Pekařka neměla zrovna tolik vajec doma a na nový úplněk se jí celý měsíc čekat nechtělo. I musela se.svěřit děvečce, aby jí vejce honem odněkud přinesla. Děvečka, ne sic ještě takové pometlo jako její paní, ale už taky dávno ne poupátko, slíbila vejce obstarat, když ji paní v té lázni, co zbude, taky nechá vykoupat.

„Máš pravdu, když už vyplejtváme deset kop, ať to za něco stojí!"

Ale děvečka mínila, načpak paní pekařce bude mladost, kdyby měl mistr pekař zůstat při starobě? Mladá žena a starý muž, to jde všechno nazadrmo a vede to jenom k neplechám!

„Omlaďte si taky pana mistra, abyste si byli roven!"

Pekařka uznala, že je to moudrá rada, i šla za mistrem do pekárny a tam nad válem mu to tajemství našeptala do ucha. Pekař se nejdřív cukal a vzpouzel nad těmi deseti kopami, ale že byl hlupák, dal se nakonec přece jenom umluvit.

„Ať je teda po tvým, ženuško," řekl a pohladil si hlavu, holou jako koleno, „mně by se taková třicítka taky hodila do krámu! Možná, když takhle pohnojím, že mi i vlasy znova vyrazí!"

A tak se potají připravili všichni tři, natloukli vajíček plné necky, a když se blížila půlnoc, jeden po druhém do té vaječné lázně vlezli, první ze všech pekařka, po ní pekař a nakonec děvečka. Nejstaršímu tovaryšovi u pece to bylo divné, kde pan mistr tak dlouho bloumá, že nejde k vsazování, i šel ho hledat po domě. Když uslyšel z veliké sednice rozhovor a nějaké divné šplouchání, podíval se tam klíčovou dírkou zrovna v tu chvíli, kdy mistr celý žlutý lezl z necek a děvečka do nich. Zaslechl paní mistrovou, jak povídá:„Po takovej lázni ztratíte každej nejmíň pětadvacet let, uvidíte!"

Tovaryš se podrbal za uchem, taky už nebyl z nejmladších, a pomyslil si:

„Vida je, sami chtějí mládnout, a mě by nechali tak, jak jsem! To tak! Však já si taky omočím, když je to taková zázračná mast!"

Počkal za dveřmi, až vyšli ze sednice na síň, honem vklouzl za jejich zády dovnitř a ten zbytek vaječiny, co zůstal v neckách, vytřel ještě svým hubeným tělem. A že ti tři před ním běželi před dům, nechtěl ani on nic zmeškat — tak ti čtyři žluťáci jeden za druhým vyrazili na náměstíčko, a pod ouplným měsíčkem, taky podobným bledému žloutku, uháněli kolem dokola. Protože tu noc mrzlo, vaječina na těle se jim srážela a všichni cítili, jak se jim napíná kůže.

„Mládneme, mužíčku, marná věc! Já určitě mládnu!" zajásala pekařka, která běžela první přede všemi a ohlídla se po svém muži. Tu ale spatřila, že za ní běží ne dva, ale tři, a popadla ji strašná hrůza.

„Čert! Ďábel! Satanáš!" spustila vřískot na celé náměstí, až lidé začali otvírat okna a vyklánět se ven.

„Strašidla! Čarodějnice! Maškary!" jali se křičet jeden přes druhého, když uviděli čtyři žluté příšery, a ti kurážnější vyběhli z domů s holemi a košťaty, aby jim dali co proto.

Honza Kleperád ani nečekal, jak to všechno dopadne, vyklouzl v tom šumu z hospody a pěkně při měsíčku rázoval z městečka dál a dál do světa. Hlupáků všude úroda, takové nikde sít nemusejí, to už mu bylo jasné jako ten ouplněk.

K ránu, když měsíček zapadal, přišel Honza Kleperád k zájezdní hospodě „Na vidrholci".

Jen nakoukl oknem do formanky, viděl, že je tam všude plno bab trhovkyň, které chvátaly někam na jarmark a zašly sem na hrnek horké polívky anebo na kalíšky rosolky pro zahřátí.

„Ouha, tohle je sakramentsky chytré plemeno!" pomyslil si Honza, ale hned ho napadlo, aby si je vyzkoušel. Vběhl na dvorek, kde stály jarmarečnické vozíky, z toho krajního vypráhl hubeného bělouše, odvedl ho kus dál za hospodu do lesíčka, sám se vrátil k bryčce a nasadil si chomout na krk. Pak začal teskně řehtat jak opravdový kůň. Sotva spustil, přidal se k němu starší valach, co stál vedle, po něm grošovatá kobyla, a v tu ránu byl mezi koni velký nepokoj. Báby jarmarečnice to uslyšely, i vyskočily od svých rosolek a běžely horempádem ke koním, co se to mezi nimi děje. Honza v chomoutu jim hnedlinko padl do oka.

„Člověče nezdárná, copak to tu mezi těma božíma hovádkama provádíte?" spustila bandurskou babka, co jí vozík patřil, „a kdepak je můj milej šimlíček?"

„To jsem já, paňmaminko drahá," začal plačtivě Honza a padl na obě kolena.

„Co to blábolíte, mužskej bláznivej?" couvla od něho jarmarečnice.„Nic jiného než čistočistou pravdu! Vždyť já byl za svý hříchy do toho šimla zakletej, už je to aspoň tři sta roků, a měl jsem v tej zvířecí kůži přebejvat ještě dvacet let! Ale vy, paňmaminko zlatá, jste mě svou dobrotou vykoupila! Však za ten dobrej skutek vám přijde odplata!"

A už se vrhl k jarmarečnici a začal jí líbat obě ruce. Báby koukaly jako vyjevené, prokrindapána, nevidět to na vlastní oči, nikdy by nevěřily, že je taková věc vůbec možná!

„To jsou mi věci," bručela si pro sebe majitelka šimla, „jeden tady vysvobodí zakletýho, ani se nenadá, a eště skrze to přijde ke škodě. S čím já teďka pojedu na jarmark?"

„I nehřešte, teta, abyste to eště nezkazila," okřikla ji sousedka plátenice, která jela s dvojspřežím, „já vám valacha půjčím, hlavně že jste udělala takovej dobrej skutek!"

Hned popadly Honzu a šup s ním do formanky, tam že jim musí dopodrobna vyložit, jak to s tím jeho zakletím bylo. Daly mu trochu višňovky pro zahřátí a pro kuráž a Honza už se nedal pobízet.

„To víte, mezi koňma je nás moc zakletejch," přiznával zkroušeně, „copak to, já jsem byl jenom chudej rytíř, ale ta grošovatá kobyla, co stála na dvoře vedle mě, to je zakletá hraběnka z Čimelic, z tuze bohatýho a váženýho rodu! Ta by za to nevím co dala, kdyby ji někdo osvobodil tak jako mě!"

„Co jste to říkal? Ta grošovatá? Ta moje? I pojďte sem, človíčku, to mi musíte pošeptat, jak bych ji mohla z toho zajetí vysvobodit!" chytla Honzu hřmotná babice pernikářka a táhla ho na dvorek ke kobyle.

„Ta, zrovínka ta!" potvrdil Honza a pohladil kobylku po pysku.

„A myslíte, že by vod ní něco káplo, když je hrabinka?"

„Tři sta zlatejch nejmíň! Zrovna tak mi to říkala, když jsme tu prve spolu tak smutně řehtali!"

Pernikářka honem sáhla do kapsy, vytáhla hrst stříbrňáků a vrazila je Honzovi do dlaně:

„Co mám teda dělat? Ale rychle, ať nic nezmeškám!"„Jo, milá zlatá, za těch pár vašich šestáčků... Copak se vám to nikdy nedoneslo k uším, že je dobrá rada drahá?"

„I tu máš ještě, tu máš! Ale teď už mluv!" nacpala Honzovi hrst zlatek. Teď už se Honza přestal upejpat.

„To byste s ní musela ject do Cimelic, nic ji po cestě nešetřit, aby se pěkně v postroji zapotila, třikrát tam s ní vobject kostel, pak ji pěkně podrbat za ušima a odříkat třikrát za sebou: Amen, amen, hrabinko, vodpouštějí se tobě hříchové!"

„Ale kdo bude dneska místo mě prodávat perník?"

„I já bych to za vás třeba vzal..." nabídl se nesměle Honza.

„Dobrá, jedu!" zfanfrnila se dočista pernikářka, vyházela na zem bedny s perníkem, ať prý je Honzovi svezou formani, práskla kobylku bičem a v tu ránu byla ze dvora.

„Ach jo, má to tak někdo štěstí," vzdychla bába, co jí patřil šimlík, „já osoba hloupá se svou dobrotou vysvobodím chudýho rytíře a ta bába šlejferna hned čimelickou hrabinku!"

Honza poprosil formany, aby mu perník popovezli k městečku, a tam jej rozdal klukům i holkám po plných náručích. Prázdné bedny nechal stát na rynečku, ať si je bába, až pojede kolem s čimelickou hrabinkou, naloží na vůz, aby přece jen neměla tak velikou škodu.

A sám uháněl zvesela domů. Přesvědčil se, že ta jeho Barka přece jen není ze všech nejhloupější a že by se mu bez ní, i když má rozumu málo, ve světě notně stejskalo.

O Matějovi a Majdalence

V bohaté vsi sloužil u rychtáře sirotek, říkali mu Matěj. Když mu maminka umřela, přestal chodit do školy a musel na lukách pod lesem pásat rychtářovy krávy. Stádo bylo velké a Matějíček malý, i naběhal se za kravami dost a dost, až ho z toho nohy brněly. Když stádo přišlo na pěkný jetelíček, upokojilo se a začalo se klidně pást; Matějíček si sedl do závětří někde za lískový keř, za jalovec nebo pod trnčí, co rozkvítá bílým drobným kvítkem, a pozoroval život kolem sebe. Znal brouky, kteří se pachtili mezi stébly trávy, sypával mravencům drobty, které mu zbyly v kapse, a po zpěvu rozeznal každého ptáčka, zvonečka i sedmihláska, křepelku i toho křiklouna ťuhýka, co měl své hnízdo hluboko v trnkovém trní.

Jednou tak Matějíček ležel pod lískou a díval se, jak po modrém nebi plují mraky, podobné lodím a hradům. Viděl, že se z paseky zvedla holubička a rozletěla se k vysoké jedli, kde měla v hnízdě mladé. Ale tu z prostředku mraku vyrazil veliký krahulec a vrhl se z výšky jako šíp na holubičku. Sekl po ní pařáty a vyrval jí několik křídelních pírek. Holubička v úzkosti hledala záchranu v trnkových trninách, ale dravec jako divý za ní. Matějíček vyskočil, popadl hůl a rozběhl se ke křoví, kde dravec už už holubičku držel ve svých spárech. Matějíček se nerozmýšlel, šup holí dravci po hřbetu! Krahulík se otočil, zorničky mu blýskly vztekem, a oběma pařáty i křivým zobanem se začal sápat na Matějíčka. Ale Matějíček se nedal: jak bil, tak bil, až z krahulíka hnědé peří lítalo, a nakonec mu takovou ťal přes zoban, že dravec strachy uletěl.

Matějíček se shýbl k holubici, vzal ji do dlaně a urovnával jí pocuchaná peříčka.

„Děkuji ti, Matějíčku, žes mi život zachránil," řekla najednou holubice lidským hlasem, „žes nedopustil, aby osiřela má holoubátka." Roztáhla peruťky, vyletěla z Matějových dlaní a zamířila si to k vysoké jedli. Ale než se Matějíček nadál, zašuměla mu kolem hlavy křídla, a holubice tu byla zpátky. V zobáčku držela velikou trávní jahodu, červeňoučkou jak dívčí líčko, pustila ji Matějovi do dlaně a poručila:

„Sněz tu jahodu, a porozumíš všem ptákům, ať švitoří ve vzduchu, zpívají na stromech nebo křičí na vodě. Snad ti to bude někdy na pomoc."

A jen to řekla, uletěla ke svým mladým na vysokou jedli.

Matějíček už už jahodu strkal mezi zuby, když k němu ode vsi přiběhla rychtářova Majdalenka. Byla drobátko mladší než Matějíček, vodíval ji za ruku do školy, a na Matějíčka byla hodná. Kde mohla, kus chleba nebo buchty mu podstrčila, aby lakomý rychtář nevěděl, a když Matějíček samou tesknotou plakával, že je ve světě sám a sám, zatahala ho za vlasy a říkávala:

„Nebreč, Matěji, vždyť máš mě, já jsem tvá věrná kamarádka!" Majdalenka zrovna nesla Matějovi kus buchty, kterou doma potají ulomila z pekáče v komoře, a už zdaleka viděla, jak z Matějových rukou vyletěla holubička a namířila si to k vysoké jedli, i jak se zase za chvilku k Matějovi vrátila.

„Co to máš, Matějíčku?" zeptala se ho, když uviděla jahodu. Matěj, jak byl dobrák a Majdalenku měl rád, ukousl si jenom půl jahody a tu druhou půlku bez řeči strčil Majdalence mezi zuby, aby si taky pochutnala.

Večer toho dne, když Matějíček zaháněl stádo do rychtářova dvora, Plávka se Strakou se začaly trkat ve vratech a stádo se zastavilo.

„Ničemo ničemná, neumíš zahnat krávy do dvora?" křičel rychtář vztekle ze zápraží a hrozil Matějíčkovi pěstí. Ale sotva to dořekl, na hromadu dříví vyskočil kohout a z plna hrdla zakokrhal. Matějíček se dal do smíchu — vždyť on tomu kokrhání docela dobře rozuměl, jako by kohout mluvil lidskou řečí.

„Čemu se směješ, uvozdřenče?" rozlítil se rychtář na Matějíčka, ale ten ani muk, byl zticha jako pěna. Zato Majdalenka, která taky stála na zápraží, nemlčela.

„Víte vy, tatínku, co ten náš kohout volá? Prej, rychtáři, rychtáři, teď na Matěje křičíš, a jednou mu budeš čistit botičky šosem svátečního kabátu!" Rychtář se rozpálil ještě víc, popadl koňský bič, co visel na zárubni dveří, a začal Matějíčka švihat přes záda, až mu chatrnou košilku prošvihl. Ale kohout popolétl ještě výš na dříví, a znova, ještě silněji zakokrhal:

„Kykyryký, kykyryký, teď Matěje biješ bičem, a jednou před ním budeš na kolenou klečet!"

Majdalenka, teď už beze smíchu, spíš se slzičkami v očích, znova to rychtářovi řekla a prosila, aby nechal Matějíčka na pokoji. Ale to pyšného rychtáře ještě víc dopálilo. Obrátil bič v ruce, začal do Matějíčka prát tlustým březovým bičištěm a křičel jako rozumu zbavený:

„Pryč! Pryč! Táhni od nás, ty holoto žebravá!"

Matěj na nové rány nečekal, obrátil se a honem hledal, kde nechal tesař ze dvora díru. Ale to ještě viděl a slyšel, jak kohout vyskočil na sám vrcholek srovnaného dříví, a potřetí, až se celou vesnicí rozléhalo, zakokrhal:

„Kykyryký, kykyryký, teď Matěje vyháníš, a jednou ho budeš vítat jako Majdalenčina ženicha!"

Když to Majdalenka s pláčem rychtářovi pověděla, co kohout potřetí zakokrhal, to už pyšný rychtář vzteky docela ztratil rozum, chytil kosu a jediným šmiknutím kohoutovi hlavu uťal. Matějíček zatím chodil od stavení ke stavení a prosil:

„Pantáto, rychtář mě vyhnal, vemte mě vy k sobě, budu vám krávy pást!" Ale že sedláci byli tvrdí a bez slitování nad sirotkem, a taky snad že se rychtáře báli, nikdo v celé vesnici nechtěl Matějíčka přijmout do stavení. Ba ani přenocovat pod střechou mu nedali, ať prosil, jak prosil.

„Jen jdi o dům dál," říkali, „u nás takového darmojeda nepotřebujeme!" I zatvrdil se Matějíček, když nadarmo obešel celou ves, a povídá si:

„Práci mi nikde dát nechtějí, i co, půjdu do lesa k loupežníkům, snad ti mě budou k něčemu potřebovat!"

V tu stranu, co slunce zapadalo, byly hluboké černé lesy, a v těch vládl se svou rotou loupežnický hejtman Maufaldus. O pravém poledni, v hospodách při plném džbánku se mu chlapi smáli, překřtívali jeho jméno na Madlafous, ale jak padla černá noc, každému se dušička v těle scvrkla, a honem koukal, aby ho tma nezastihla na cestě, ale doma pod střechou.

Co měl chudák Matějíček dělat, umínil si, že půjde rovnou k tomu hejtmanu Madlafousovi. Pod košilku, rozšlehnutou rychtářovým bičem, mu fičel noční chlad, žaludek se mu kroutil hlady a oči od pláče pálily, a nakonec se mu celé tělo roztřáslo zimnicí, ale Matějíček jenom zuby zaťal a pořád hloub a hloub do lesa. Napravo od něho to ve tmě chrastilo a nalevo to dupalo, až Matějíčka strach popadal, a nad hlavou slyšel, jak houkají noční sovy. Ten jeden pouštík povídá a mňouká přitom jako kočka:

„Který bláznivka to leze Madlafousovi rovnou pod ruku?", a ten druhý, sejček, zas zakňoural:

„I to je Matěj ze vsi, to nevíš, chce jít k loupežníkům do služby?"

„Bodejž by hlavu srazil!" vykřikl pouštík. „Srazí, srazí! Dost možná, že srazí, při tom řemesle není divu!"

Matěj se zarazil, ale na rozmýšlení už času nebylo. Mezi stromy se drobátko prosvětlilo, zablýskly červené hřebínky ohně, Matěj byl u samotných loupežníků. Kolem velikánského ohně, kde se nad plameny smažili skopci a celí vepříci, a semhle tamhle nějaký loupežník ještě na konci šavle slepici opékal, sedělo dvanáctkrát dvanáct chlapů. Fousy měli až k očím, klobouky naražené do čela, a každý něco okusoval a chroustal, až se mu pysky omastkem blyštěly. Největší z nich s perem za kloboukem, zlatou šavli opřenou o kolena, plný okřín zlaťáků počítal a rozděloval. To byl sám hejtman Maufaldus, před toho Matějíčka předvedli. Hejtman hned nechal počítání, zlatou šavli zarazil špičkou do země a zamžoural po Matějovi očima:

„Ty cvrčku, co prej chceš, čeho si žádáš od strašného hejtmana Maufaldusa?" Pod Matějíčkem se zatřásla kolena, ale přece jen ze sebe vykoktal, že pásal stádo ve vsi, ale teď že ho rychtář pro nic za nic vyhnal a ještě mu bičem naložil, že nezbývá, než aby šel hledat službu k loupežníkům.

„To ale musíš nejdřív složit zkoušku, jestli se hodíš k našemu řemeslu!" Matěj měl hlad, že by vlka snědl, zima mu bylo a hlavu neměl kam složit. Tak nač se rozmýšlet? Povídá:

„Udělám třeba tu nejpřísnější zkoušku, jenom mi dejte kousek něčeho k snědku a pusťte mě drobátko k ohni, abych se ohřál!"

Hejtman Madlafous mu šavlí uřízl kus berana a dva z roty si trošíčku odsedli a pustili Matěje mezi sebe.

Druhý den povídá hejtman Madlafous, sotvaže si Matějíček oči protřel:

„Nic naplat, Matěji, tak už to u nás chodí. Musíš jít dělat zkoušku, a jak neuděláš, o hlavu budeš kratší."

Vyvedli Matěje na silnici, co vedla černým lesem, a povídají:

„Za chvíli touhle cestou povede řezník volka. Když toho volka řezníkovi ukradneš, kousíček zkoušky budeš mít za sebou."

Schovali se loupežníci s Madlafousem v lese, nechali Matějíčka, ať si sám poradí. Matějíček chvilinku mudroval, protože ještě v životě nekradl, a krom toho se řezníka bál, že by mu mohl pěkně kabát vyprášit, třeba měl jenom hůl, a jemu, Matějovi, dali loupežníci šavli. Ale tu dostal nápad. Vytáhl šavli z pochvy a pochvu hodil doprostřed silnice. Sotva stačil zalézt do křoví, už tu byl řezník s volkem. Kopl do pochvy, chvilinku si ji jen tak zpovzdáli prohlížel, a pak hnal dál. Matějíček ho rychle křovím předběhl a za ohybem cesty hodil na silnici šavli. Když řezník dovlékl volka až k šavli, zadrbal se ve vlasech:

„I ta se jistě hodí do té pochvy, co jsem ji viděl před chvilkou!" A protože se s volkem nechtěl tahat nazpátek, přivázal jej u cesty k jasanu a běžel pro pochvu. Milý Matěj volka odvázal, a hajdy s ním do houští k Madlafousovi.

„Chytřes to provedl," povídá hejtman, „ale teď musíš tomu samému řezníkovi ukrást ještě kabát, co má na sobě!"

„Proč bych neukradl, když musím?" na to Matějíček, „jen se pojďte za mnou podívat!"

Ze stažené kravské kůže odřízl ocas, předběhl zase řezníka o hodný kus cesty houštím a zastavil se u velikánského dubu křemeláku, co tam u silnice rostl. Honem se vyšplhal do koruny, a tam při samé špičce, kde byly větve nejhustší a docela neprůhledné, narafičil ten kravský ocas, aby jej bylo pěkně ze silnice vidět. Pak slezl až na nejnižší větev, sedl si tam a dal se do hlasitého pláče. Řezník přišel pod strom celý vzteklý, v jedné ruce bič, v druhé šavli, co mu přišla tak draho, a hned se na Matějíčka obořil:

„Proč tam brečíš, usmrkanče, na tom dubě?"

Matějíček se po něm udiveně podíval dolů, jako kdyby ho teprve teď spatřil, a povídá utrápeně:

„Ach pane mistře, stala se divná věc! Před chvilkou přiběhl tamhle z té strany mladý volek s utrženou ohlávkou. Chtěl jsem ho chytit, ale div divoucí, to dobytče se najednou rozběhlo a vyšplhalo se tuhle na ten dub. Až nahoře v koruně sedí a louská tam žaludy, asi se mu jich zachtělo! Chtěl jsem tam za ním, ale celého mě potrkal, a já nemám sílu, abych ho stáhl dolů."

„Co to blábolíš?" řekl řezník a vyvalil oči.

„Jen se přesvědčte sám, tamhle mu ještě kus ocasu kouká!" povídá na to Matějíček, a ukázal řezníkovi narafičený kravský ocas.

„Na moutě duchu!" vykřikl řezník, „to je moje ztracené dobytče! Vida ho, mrchu, na žaludech si pochutnává!" a už chutě položil šavli i bič, svlékl kabát, zul boty, aby se mu lip lezlo, a honem vzhůru na dub. Když už byl v horních větvích, Matějíček jako veverka sklouzl dolů, popadl kabát i boty, bič i šavli a šup do houští za Madlafousem.

Tak byl Matějíček přijat do té loupežnické roty, a čtyry roky sloužil hejtmanu Madlafousovi, koně mu česal a pistole čistil a vyrostl v pěkného, silného mládence. Dobře se mu vedlo, jen to ho mrzelo, že se z nerozumu a ze vzteku na rychtáře dal mezi loupežníky. Jednoho dne mu povídá hejtman Madlafous:

„Načpak bys u mě pořád jen koně hřebelcoval! Síly máš dost a rozumu taky, tuhle si vem šavli a koně, a hned zejtra povedeš mou rotu do práce!"

Matějovi se nechtělo do krvavého loupežnického řemesla, ale vyhnutí nebylo. Zvědové, kteří v žebráckých šatech vysedávali po hospodách a potloukali se po městě, přinesli zprávu, zejtra že tu nedaleko pojedou královi vojáci s vozem plným zlatých dukátů. I rozhodl se hejtman Madlafous, že těm zlatým ptáčkům bude třeba podstřihnout křidélka.

Vytrhli na vůz s královskými dukáty ze zálohy, Matěj na černém koni v čele všech. A jen spustili to divoké loupežnické halali, vojáci se horempádem dali na útěk, kdo kam skočil, tam skočil. Vůz se zlatem zůstal stát pěkně uprostřed cesty. Loupežnická rota se radovala, že tak lacino přišli ke sklizni, a honem chtěli zlato odvézt do hejtmanské skrýše.

„Stůj!" vykřikl však Matěj, „dnes tady poroučím já!"

A přikázal loupežníkům, aby v nejbližší vesnici polovičku dukátů usypali na náves, a hned dal svolat všechny chudé ze vsi, ať si to rozeberou na přilepšenou. Loupežníci se mračili jak hasa-čerti, ale že sám Madlafous naporučil, aby Matěje ve všem poslouchali, neřekli nic a provedli to podle Matějova rozkazu. Když přijeli do lesní skrýše a zlata bylo jenom půl vozu, křikl na Matěje:

„A kde máš ostatní? Schoval sis pro sebe dukáty, ty šelmo?"

Matěj se jenom usmál, že měl svědomí čisté, ale loupežníci hned žalovali hejtmanovi, jaké provedl bláznovství. Madlafous se zaškaredil, vynadal Matějovi bláznů a pohrozil, kdyby se to mělo stát podruhé, že mu bez váhání vlastní rukou tu bláznivou hlavu srazí.

Za nějaký čásek přiběhli zase zvědové, že tou samou cestou znova povezou královské zlato na voze. Vojáků bylo kolem jako much, pěších i jízdních, ale jak Matěj se svou rotou vykřikl a na černých koních vyrazili z lesa, dal se velitel vojáků první na úprk. Vojáci, když viděli, že jejich hlava běží, sami taky nešetřili nohy, a všechno zlato už podruhé padlo loupežníkům do rukou.

Matěj věděl, že Madlafousův rozkaz přestoupit nesmí, ale přece jen mu bylo líto, že všechno zlato zapadne do loupežnické skrýše jen tak zbůhdarma a bez užitku. Tak alespoň, jak se vůz rozjel, klepl svou šavlí do zadku a trochu nadzvedl jedno prkno, aby se nějaký ten zlaťák vytrousil pro pocestné na silnici. Ale uviděl to nejstarší loupežník, který měl od hejtmana nakázáno, aby Matěje hlídal. Bez milosti zvedl šavli a tupou stranou sekl Matěje po temeni, až mu hlava zadrnčela.

Matěj se skácel s koně do prachu, loupežnická rota švihla do spřežení, a v mžiku byli titam. Ale královští vojáci neutíkali daleko. Sotva loupežníci zmizeli, vyvrbili se z lesa, kam se poschovávali, a rovnou k Matějovi. Než se Matěj probral z mdloby, měl na rukou i na nohou okovy a kolem sebe jízdní stráž. Ten večer už seděl ve vězení na královském zámku, vzpomínal na rodnou ves a ze všeho nejvíc na rychtářovic Majdalenku.

„Ach běda, běda, Majdalenko, my dva už se nikdy neshledáme," žaloval si, až srdce bolelo, a s úzkostí myslil na ráno, kdy přijde soud a po soudu kat.

Ráno přivedli Matěje v řetězech před samotného krále. Kolem jeho zlatého křesla seděli královští jenerálové, všechno se na nich jenom blyštělo, a na Matěje se dívali tak zle, jako by ho chtěli očima provrtat. Matěj viděl, ti že s ním žádné smilování mít nebudou. A tu hned jeden z nich začal na Matěje žalovat, že uloupil dukáty, za které král měl vystrojit vojsko proti Turkům, a Matěj že byl u té loupeže ze všech nejhlavnější.

Matějovi bylo úzko, hájit se neměl čím, a vypravovat, jak ho bída zahnala k loupežníkům, se mu před pyšnými jenerály nechtělo. Tak mlčel a jenom poslouchal královo bědování, za co že teď postaví nové vojsko, když všechny dukáty až do posledního schlamstli loupežníci. Nakonec po všem tom bědování odsoudili Matěje, aby ho do vzduchu na šibenici pověsili. Když to Matěj uslyšel, sebral všechnu zmužilost a vykřikl na pana krále:

„Co jsem proved, to jsem proved, pane králi, však jsem se z rozkoše loupežníkem nestal, ale z bídy. Je mi líto té mojí mladé hlavy, umírat se mi nechce. Radši mi dejte šavličku než šibeničku, a já vám vyženu Turka ze země!"

Všichni jenerálové, co jich bylo při tom soudě, se jenom ušklíbali, jak by takový sprosťák venkovský mohl dokázat, nač oni se svou jenerálskou učeností nestačili, ale král se zadrbal pod korunou a povídá:

„Nu což, na pověšení máme vždycky času dost, zkusit by se to mohlo!"

Ale ti jenerálové začali tak zhurta hudrovat, až se král lekl, a tak si kmotr kat odvedl Matěje do svého hospodářství. Druhého dne raníčko, když slunce vycházelo, rozklinkal se na věži královského zámku zvoneček. Matěje pobídli na poslední cestu, už kráčel přes ten dvůr, kde v koutě stála šibenička. Těžko mu bylo, když si pomyslel, že mu za chvíli budou krkavci oči klovat.

Ale král, co včera Matěje soudil, uslyšel ten zvonek umíráček, vyklonil se z okna královské ložnice a křikl na kata:

„Stůj, mistře katovská, měj na chvíli poshovění!"

Kat se zastavil, a v okamžíčku král seběhl dolů na dvůr, až se mu koruna od samého spěchu na hlavě kymácela:

„Poslouchej, Matěji," povídá zpytavě, „ty by sis opravdu na toho Turka troufnul?"

„Troufnul, pane králi," Matěj na to, „dejte mi škadronu a uvidíte!"

Pan král, protože už si s Turkem opravdu jiné rady nevěděl, když jeho královští jenerálové jeden jak druhý před tureckými vojsky utíkali, pokynul, aby Matějovi odepjali železa, a sám ho dovedl do své královské kanceláře. Tam napsal list a velikou pečetí to stvrdil, že Matěje ustanovuje velitelem jedné škadrony, té poslední, co králi ještě zbyla, a že mu poroučí, aby táhl na Turka a co nejdřív ho ze země vyhnal.

Zima byla, až praštělo, když Matěj vyvedl do pole tu svou škadronu. Kouká, koníčky jsou hubené, až jim žebra pod kůží hrají, a vojáci na nich roztrhaní jako krajánci. A z očí všechněm — koňům i vojákům — hlad koukal; ti královští jenerálové všechny peníze rozkradli a vojáky krmili jen jednou denně kaší z otrub.

„S takovým vojskem Turka neporazím!" povzdychl si Matěj, dal vojsku pro dnešek rozchod a začal si lámat hlavu, kudy z té šlamastyky ven. Druhý den zraníčka už měl plán hotov. Vzal tři vozy bedněné, v jakých král peníze vozíval, dal je potajmo kamením naplnit, a do té hospody, co tam Madlafousovi zvědové sedávali, poslal dva chytré vojáky, ať pijou, a jakoby v opilosti ať to prozradí, že na zítřejší den povezou královské zlato přes černý les. Věděl, že na takovou zprávu hejtman Madlafous sedne jak stehlík na bodlák. Sám si vybral dvacet mládenců, těch nejsilnějších a nejšikovnějších, jaké ve škadroně měl, a druhou cestou potají se s nimi pustil do černého lesa.

Jak hejtman Madlafous uslyšel od zvědů, že povezou tři vozy zlata, sebral celou svou rotu, jenom tři nejstarší loupežníky nechal hlídat u skrýše, a ujížděl na lup. Matěj navedl vojáky, co doprovázeli vozy, aby se jen tak naoko bránili, párkrát z pistolí vystřelili, ale potom ať nechají vozy na silnici a ujedou. A zatímco Madlafous se svou rotou číhal v záloze, Matěj pěkně hup! s dvaceti mládenci mu vrazil do skrýše, pobili všechny hlídače a začali nosit do vozu plné čepice peněz.

„Berte jen dukáty, kamarádi," poručil Matěj. Tolary a stříbrňáky, to všechno nechali stranou, a naložili vůz vrchovatě, až nápravy praskaly. Než se kdo nadál, tryskem vyrazili z lesa k hlavnímu městu. Cestou jeli kolem ovčína. Matěj usypal jednomu vojáku dukátů do čepice a přikázal, ať koupí celé ovčí stádo a přižene je za nimi do města. Usypal do čepice druhému, toho poslal, ať nakoupí deset vozů chleba, usypal třetímu, a ten zas jel do pivovaru pro dva vozy vrchovaté beček. Ve městě pak u soukeníka naporučil, ať pro celou jeho škadronu udělají červené sukno na kabáty.

To bylo radosti u škadrony! Matěj dal každému vojáku berana a dukát, červený kabát a nové měkké botičky, a chleba s pivem si mohl každý vzít, co hrdlo ráčilo. Vojáci se posílili, šavle nabrousili, z ovčích koží si kožíšků nadělali, a teď nás, Matěji, veď! třeba do ohně by za ním byli šli!

Hejtman Madlafous tryskem přijel domů s třemi uloupenými vozy, celý se radoval, že se mu tak poštěstilo. Ale jak první vůz otevřeli, vyhrnulo se kamení, a při druhém a třetím nejinak. Madlafous celý vylekaný běžel ke skrýši, a tu máš čerte kropáč!, vidí, že z pokladu je hodně ubráno, a hlídači, co měli hlídat, že jsou všichni v limbu. Hned poznal, že to nikdo jiný nemohl tak chytře vymyslet než Matěj, rozzuřil se a sliboval mu pomstu až do pekel horoucích. 

Matěj, teď když měl škadronu pěkně vystrojenou, odevzdal zbytek peněz, dobrého půl vozu, do královské pokladny, a vytrhl se svou škadronou na Turka. Turek ležel za velikým lesem v údolí, celé město si tam postavil. Stany měl z koňské kůže a nad každým stanem vlál koňský ocas. Matěj, vjel potajmu na kopeček nad ležením, začal ty koňské ocasy počítat, pro pět ran ze všech stran, bylo jich aspoň dvacetkrát tolik, než kolik jich měl Matěj ve své škadroně!

„Marná sláva," vzdechl si, „silou na ně nestačíme, ti by nás mohli kobylami umačkat. Tady pomůže jenom chytrá hlavička."

Sotva uhodila tma, roztáhl Matěj svou škadronu v jedinou dlouhatánskou řadu, všem poručil pistole nabít, a tak v té tmě dojeli na dostřel k tureckému táboru. Jak vypálili do tábora, Turci se začali rojit, a ten nejkrajnější regiment hned nastoupil, aby nepřítele pronásledoval.

Matěj svou řadu obrátil čelem vzad, pomalinku před Turky ujížděli, a co chvíli některý z nich vystřelil přes rameno. Když vylákali turecký regiment v té tmě na dobrou hodinu od ležení, dal Matěj znamení, a škadrona se pěkně polehoučku potichoučku rozdělila uprostřed na dvě půlky. Jedni objeli Turka pravým bokem, druzí levým bokem, a po chvíli se zase spojili tureckému regimentu v zádech. Bum bác! začali střílet z téhle strany, a turecký regiment celý vyjevený se musel obrátit a honit Matěje zas .nazpátek k táboru. To Matěj chtěl. Jak se to střílení k táboru blížilo, nejvyšší bašibozuk se vylekal a poslal druhý regiment tomu prvnímu na pomoc.

Ale že byla tma tmoucí a nic k rozeznání, Matěj se svými vojáky ještě párkrát vystřelil, ale pak se honem vytratili uličkou mezi těmi dvěma regimenty. To vám byl mazec! Jedni Turci najeli na druhé, v té tmě druh druha nepoznal, i začali se střílet a sekat navzájem, až jiskry lítaly. Nejvyšší bašibozuk slyšel až do svého stanu, jak ve tmě zuří nějaká velká bitva, vyskočil na koně, poručil vzít pochodně, a jeli se tam podívat. Ale než poznali, co se vůbec děje, dva regimenty se jim potmě navzájem rozšavlovaly.

Ale Matěj nelenil, věděl, že ještě není všemu konec. Nahoře, kolik mil nad tureckým táborem, byl velikánský rybník, celý zamrzlý. Pod ledovým kožichem však byla proudná voda. Matěj poručil seskočit s koní, šavlemi začali hráz podhrabovat. Když vyryli dost hluboký příkop, Matěj založil pod hráz soudek prachu, přistrčil doutnák, a prásk! už se hrnula voda protrženou hrází, napřed divoce, ale potom už doleji v údolí pěkně ztichounka jako noční zlodějka, a rovnou do tureckého ležení.

Mráz byl, až vojákům nosy modraly, a to se Matějovi do jeho úmyslu tuze hodilo. Nadjeli si druhou stranou a za prvního svítání hurá! jak čerti vtrhli do tureckého tábora. Turecký trubač začal troubit poplach, bašibozuci vyskočili a rovnou ke koňům, ale běda, koně až po kotníky zamrzli do té vody, co Matěj v noci do tábora pustil, a nemohli se hnout z místa. A tak Matěj s jednou škadronou rozprášil celé turecké vojsko, a toho nejvyššího baši-bozuka přivezl v kleci na královský hrad. To bylo radosti a slávy! Král jmenoval na zlost všem jenerálům Matěje nejvyšším nad celým vojskem a poručil mu, aby je znova sešikoval a vystrojil.

V ten čas už rychtářovic Majdalénce běželo na osmnáctý rok, a vyrostlo z ní děvče pěkné jako jablíčko. Často si na Matějíčka vzpomínala, kde je mu asi konec, a leckterou slzičku při té vzpomínce prolila. Ale roky ubíhaly a o Matějovi nikde ani zmínky, nu, myslila si už, že se ve světě docela ztratil a že to kohoutí proroctví, pro které rychtář Matějíčka vyhnal, bylo jen takové dětinství. Na vdavky nemyslela, ale když jí otec začal nutit bohatého a hezkého ženicha ze sousední vesnice, nakonec přivolila. I začali rychtářovic chystat slavnou svatbu. Koláčů napekli plné fůry, jedl od samého rána, kdo ústa měl, a muziky vyhrávaly, až se okna třásla. Když nevěsta nasedala na vůz, že odjede do kostela na oddavky, na hřebeni střechy začaly švitořit vlaštovičky. Ta jedna povídá:

„Zapomněla na Matějíčka, zapomněla panenka!"

Majdalenka se zarazila a zbledla, a vtom ta druhá vlaštovička zaštiříkala:

„Však kdyby věděla, že je Matěj živ a zdráv, jistě by čekala!"

Do Majdalenky jako když nůž vrazí. Slzy jí vyhrkly do očí, najednou seskočila z vozu a utíkala k babičce na vejměnek, a tam se do komůrky ukryla. Darmo ji nutili, darmo prosili a hrozili, ona že na oddavky nepojede. Ženich, byl to bohatého sedláka syn, se urazil, práskl do koní a odjel ze zkažené svatby domů. Rychtář ze samého vzteku div Majdalenku nezabil, ale málo mu to bylo platné. Nakonec, aby ji ponížil, poslal ji ke kravám jako mladší děvečku.

Matěj zatím celé královské vojsko začal šikovat. Ale když přišel do královské pokladny, aby vybral peníze na zbroj, ta byla prázdná jako žebrácká dlaň. Uhodil na pokladníka, kdeže jsou dukáty, které on tam uložil pro potřebu vojska. Ukázalo se, že dukáty už jenerálové dávno vytahali a za všelijaké marnosti utratili. Matěje popadl vztek, že se tak darmo pachtil, ale neřekl nic. Jenom si zavolal stranou Jíru, takového šikovného vojáka, co s ním byl prvně'v Madlafousově skrýši, a povídá:

„Jakáž pomoc, Jíro, jestli mám všechno vojsko vystrojit, musíme ještě jednou hrábnout loupežníkům do pokladu!"

„Když jiná pomoc není, hrábneme!"

„Jestlipak si dobře pamatuješ, kudy jsme tenkrát jeli?"

Jíra že pamatuje, potmě prý by tu cestu našel.

„Nu dobře," Matěj na to, „tak poslouchej! Přepadnout Madla-fousa v lese, to bychom asi nevyhráli, a zbytečně bychom lidské životy tratili. A vylákat ho na královské zlato, to se nám už také nepodaří. Ale já vím jednu věc, jak ho ze skrýše vylákám, a ty mezitím tam vpadneš a odvezeš, co jenom najdeš. A když to všechno dobře pořídíš, udělám z tebe jenerála, Jíro!"

Jíra byl se vším svolný, a tak mu Matěj vyložil, jak to myslí narafičit. Madlafous Matěje tuze nenávidí, a hledá jenom příležitost, jak by se Matějovi pomstil. I dal Matěj rozhlásit, tak aby se to dověděli Madlafousovi špehové, že pojede jen s malou družin-kou dne toho a toho přes černý les. Madlafous jistě přijde s celou rotou číhat do zálohy, aby Matěje dopadl živého nebo mrtvého, a zatím ať mu Jíra celou skrýši vybere.

Domluveno, provedeno. Matěj dal Jírovi dva pevné vozy a dvacet věrných chlapíků, a sám jen tak nalehko se třemi průvodci se rozjel přes černý les. Koně měl krásného, černého, Větřík mu říkal, na toho bylo spolehnutí, že Matěje vynese z každého nebezpečí. Jak Matěj počítal, tak se i stalo. Sotvaže dojel v černém lese k tomu starému dubu křemeláku, na kterém kdysi řezníkovi volka ukazoval, Madlafous se svou rotou vyrazil z houštiny a hnal se proti Matějovi.

„Běž, Větříčku!" naklonil se Matěj do hřívy svého věrného koně, a ten vystřelil jako šíp. Ale jak přeskakoval příkop u silnice, pravou přední spadl do díry po pařezu, a jak padl, Matěje shodil přes hlavu. Matěj se uhodil do temene, zůstal ležet jako neživý. A tu ho loupežnická čeládka obklopila, celého provazy obtočila a jako kus dřeva vezli Matěje na voze do svého loupežnického tábora.

Zatím voják Jíra dobře provedl, co mu bylo přikázáno, naložil dva vozy zlata z loupežnické skrýše, a co koně stačili, uháněl do hlavního města. Ale tam už ho předběhli Matějovi průvodci celí vyděšení, že pod jejich jenerálem Matějem klopýtl kůň a Matěj že padl loupežníkům do rukou. Jenerálové se zaradovali, že mají toho nenáviděného přivandrovalce z krku, a sotva Jíra s penězi vjel do královského dvora, honem se nahrnuli kolem zlata a začali to bohatství Jírovi pod rukama rozbírat. Ten, že potřebuje u svého regimentu všechny koně kovat, druhý zas že musí šňůry ke kabátům nakoupit, třetí na chleba a čtvrtý na oves, a už si plnýma rukama cpali zlato do jenerálských kapes. Jíra se rozkřikl a tasenou šavlí je hnal od vozu, on že musí Matějovi ze všeho počet složit a chybět že tu nesmí ani troníček. Ale Jíra byl obyčejný voják, tak na něho jenerálové zavolali stráž, ta milého Jíru strhla s koně, palaš mu z pěsti vyrazila, a než se Jíra nadál, seděl na slámě v žalářní díře.

Matěj, ten, chudák, na tom byl ještě hůře než Jíra. Před velkým ohněm ho poručil hejtman Madlafous přivázat ke starému smrku, provazy přitáhnout, až tělo Matějovi praštělo, a tam ho strašně vyslýchal, kam se podělo zlato z loupežnické skrýše. Matěj jen hlavou vrtěl, on že nic neví. Madlafous, vzteky zelený, začal ho švihat bičem, ale Matěj mlčel jako dub, ani slovíčka, ani povzdechu ze sebe nevydal. Nakonec po marném mučení určil Madlafous, ráno při slunce východu že Matějovi srubnou hlavu. Po půlnoci, když oheň začal hasnout a všichni loupežníci se zahalili do plášťů a usnuli, zkoušel Matěj přetrhnout provazy. Ale vše marno, ty držely jak ze železa. Pomyslel si, že už je to v jeho mladém životě druhá noc, kdy čeká na smrt, a smutně se rozpomněl na Majdalenku. Najednou slyší, jak mu vysoko nad hlavou v koruně smrku holoubek zavrkal. Divná věc, o půlnoci holubi přece nevrkají, to snad jen ve spánku se tam v hnízdě pohnul. Ale za chvilku zas, a už rozeznal tichounké:

„Matěji! Matěji!"

Rozhlídl se, co jen tma dovolovala, a tu na nejnižší větvi opravdu uviděl holoubka.

„Matěji," zavrkal tenounce ten holoubek, „tys jednou zachránil život naší mamince, a já zas dneska pomohu tobě!"

Přiletěl až k Matějovi, drápky se zachytil na jeho rameni a křehkým zobáčkem začal tahat za uzel. Ale marná věc, ty uzly byly tvrdě zadrhnuty a holubí zobák slabounký. Matěj se smutně usmál a zašeptal:

„Jen leť, holoubku, to je marná námaha, já už se odtud nedostanu..."

Holoubek na to nic, sletěl Matějovi s ramene a začal nožičkama popel v ohništi rozhrabávat. Hrabe, hrabe, a za chvíli se mu pod nožkou vyvalil žhavý uhlíček. Holub jej popadl do zobáčku, vzlétl a položil jej Matějovi na rameno zrovna tam, kde se provazy křižovaly. A zas se přichytil drápky a křidélky potichounku polehounku povíval, aby uhlík rozfoukal do řeřavá.

Matěj cítil, jak mu na rameni uhlíček doutná, za chvíli už i do ramene začal pálit. Ale tu šeptl holoubek:

„Zkus, Matěji, trhni provazy!"

Matěj se celý napjal, otřásl rameny, a provaz, přepálený uhlíčkem, se přetrhl. Matěj chtěl holoubkovi poděkovat, ale holoubek tentam, zatřepetal křídly a zmizel ve tmě. I vykradl se Matěj polehoučku z tábora až tam, kde měli loupežníci přivázány koně, odvázal grošáka, co na něm jezdíval sám hejtman Madlafous, osedlal ho, a potom jako střela vyrazil z lesa. Tma netma, uháněl jako vítr k městu, a když sluníčko první paprsky na oblohu vystřelilo, vlétl Matěj na zpěněném koni do brány královského zámku, až všechny stráže vyděsil. Uprostřed královského dvora stály ty vozy, co s nimi Jíru poslal — prázdné.

„Kde je Jíra?" vykřikl na stráže vztekle, až se okna zatřásla. Stráže jen krčily rameny, ale z vězeňského okénka, co tam Matěj jednu zlou noc strávil, bylo slyšet křik:

„Tady jsem, pane Matěji, v hareštu sedím přikovaný!"

Matěj poručil, aby Jíru ihned vyvedli, a rozzlobeně se ptal, co to má znamenat, ty prázdné vozy na dvoře a Jíra v železech. Inu, co měl Jíra dělat, na sobě přece vinu nenechá, pověděl tedy Matějovi, co se tu dálo, když přišla zpráva, že je Matěj zajat, a jak královští jeneráli všechno zlato rozkradli. Matěj se rozezlil, veliteli stráže vytrhl šavli z ruky, a tak jak byl, bez jenerálského kabátu a v roztrhané košili, na grošáku uháněl do tábora. Tam bylo smutno, vojáci věšeli hlavy, kdo se jich teď bez Matěje zastane, teď že teprv bude mít vojsko špatné časy. Když Matěj vjížděl do brány, dva vojáci, co měli stráž, nastavili mu píky. Ale jak Matěje poznali, radostí bez sebe strhli s hlavy čáky, začali je vyhazovat do výšky a křičet: „Hurá! Hurá!", až se k nim všichni ostatní sbíhali. A to hurá za chviličku běželo celým táborem, jako by někde nad lesem ležela bouřka. Matěj poručil, aby troubili jenerálský poplach, a všechny jenerály dal k sobě rychle zavolat.

Páni přišli celí bledí, naočko se tvářili, bůhvíjak nejsou rádi, že se Matěj zachránil, ale uvnitř měli vztek a strach, jak to s nimi dopadne. Matěj přikázal, aby se postavili do řady jako sprostí vojáci, dal přivézt prázdné vozy, postavil k nim Jíru, a rozkřikl se, že to celý tábor slyšel:

„Dukáty vracet! Pěkně do posledního!"

Jenerálové se ošívali, jeden, že prý celému pluku včera zaplatil žold, druhý, že pro celou kompanii podkovy nakoupil, třetí, že si vzal z vozu jenom tolik, co mu byl pan král na platu dlužen, ani o troníček víc. Bylo vidět, po dobrém to s nimi nepůjde.

„Dejte sem lavici a lískovici!" křikl Matěj na vojáky, co okouněli kolem, a ti s radostí poslechli, protože taková věc se nepřihází každý den, aby místo kmána dostal vyplaceno jenerál.

„Podkovy jsi neměl kupovat, nikdo ti nerozkázal!" řekl Matěj tomu, co se na podkovy vymlouval, „kolik párů jsi koupil, tolik dostaneš lískovkou! Mluv, kolik to bylo?"

„Žádnou! Žádnou!" začal křičet ve strachu jenerál a přiznal, že má dukáty ještě ve svém stanu, že prý chtěl zrovna ke kovářům jet, když troubili poplach. Už bez pobízení utíkal do stanu a za chvilinku dukáty vrátil do vozu. Jak to všechno viděli ostatní, dostali z Matěje a z lískovky strach, a ve chvilce už bylo dno u obou vozů pěkně zlatem přikryto.

„Už je dost, Jíro?"

„Málo, pane Matěji!" křikl Jíra vesele, „včera jich bylo vrchovato!"

„Zakutálely se, nu což, půjdeme je hledat!" Matěj na to, ale jenerálové nečekali, sami utíkali domů, a za hodinku byly oba vozy plné. Nejstarší z jenerálů pak přišel, ať prý se Matěj nezlobí, že to mysleli všichni pro vojsko dobře a že prý dnes v poledne na usmířenou chtějí pro pana Matěje uspořádat hostinu. Matěj se jenom usmál, věděl, že ho jenerálové mají rádi jako kočka myš, ale neřekl nic a na hostinu šel.

Hostina byla vprostřed tábora pod velikánskou lípou. Kulatý stůl se pod jídly jenom prohýbal, a před každým jenerálem stála už připravená číše s vínem. Matěje posadili na nejvzácnější místo a pohár před něj postavili největší. Sotva dosedl za stůl, už se všichni chápali číší, Matějovi na uctěnou.

Už Matěj ten svůj pohár zdvihl, už už jej k ústům přiložit, ale tu vrabec na lípě nad Matějovou hlavou začiřikal:

„Hloupý Matěj! Neví, že tam má jed!"

Matěj se pozastavil, po očku se podíval na jenerály; hned viděl, že je zle, že po něm všichni zlýma očima číhají, až se napije. Ale nic. Zasmál se, postavil pohár, a povídá, jako by másla ukrajoval:

„Když pijem na přátelství, sluší se, abychom si navzájem poháry vyměnili!" A už ten svůj otrávený podává nejstaršímu jenerálovi, co seděl Matěji po pravici. Ten zbledl, zakňoural, že je to pro něj velká čest, ale že prý té cti musí taky kousíček přenechat ostatním u stolu. Ani neusrkl, a honem už Matějův pohár nutil svému sousedu. Matěj se sotva mohl zdržet smíchu, když viděl, jak jenerálové jeden druhému nutí a strkají pohár kolem stolu, až zase zleva doběhl až k samotnému Matějovi.

„Milí páni," povídá Matěj, „vidím, že jste pro samou čest ani drobátko z mého poháru neupili. Když se tak upejpáte jako panenky, nezbývá mi, než abych vám každému sám z něho drobátko přilil!"

A už se zvedl, začal obcházet stůl a do každého poháru ulil trošku toho otráveného vína. Pak prázdný pohár zahodil, popadl celou konvici, co stála na stole, a vybídl bledé jenerály:

„Tak a teď vivat, na zdraví pana krále!"

Jenerálové zvedli roztřesenýma rukama poháry, ale pít se báli, věděli, jaký lektvar na Matěje nachystali.

„Nechcete pít? Naposled bylo to moje víno otrávené?" zeptal se jich Matěj se smíchem. Ale tu na ně padl na všechny strach, zahodili číše, vyskočili od stolu a začali utíkat jako zajíci do všech stran.

„Chtěli otrávit Matěje!" rozkřiklo se ve vojsku, když viděli, jak jenerálové utíkají, a rozezlení vojáci, kteří by za Matěje ruku do ohně vložili, začali jenerály honit jak zajíce, a koho chytili, toho na místě potrestali. Matěj poručil celému vojsku nastoupit, z každého regimentu vybral toho nejstatečnějšího, a tomu dal jenerálskou šavli. A Jíru ustanovil u sebe zástupcem nad celým královským vojskem.

Když tohle všechno uslyšel král, chytal se za hlavu, kde prý to jaktěživo bylo slýcháno, takhle jenerály porubat, a ze sprostých kmánů jenerály nadělat.

„Vždyť oni se nebudou umět při dvoře královském náležitě chovat!"

„Jenom když budou umět Turka vyhnat, pane králi, a to ti vaši staří nikdy nesvedli! Až Turka vyženeme, pak se budem všichni společně poklonám učit!" Pan král pobrukoval, ale že se Turek zrovna hrnul do země, musel být rád, že je rád, a Matějovi všechno schválit. Matěj celé vojsko nově vystrojil, pěšákům dal kabáty modré, jízdním červené, puškařům poručil nová děla ulít, kovářům koně podkovat, nožířům šavle nabrousit. A když se Turek v zemi objevil, panečku, to se Matěj do něho opřel! Nejdřív mu z kanónů celé regimenty rozstřílel, až z nich třísky lítaly, pak se ze všech stran vyhrnula pěchota i jízdní, a šavlovali i píchali Turka, až se z něho prášilo. Když Turek viděl, že se Matějovu vojsku neubrání, poručil otočit koně, a utíkali za Dunaj, co jim nohy stačily. Matěj se svým vojskem je pronásledoval až k řece, a pobral tolik kořisti, že na to dvě stě vozů nestačilo. Pan král poručil na oslavu toho vítězství všemi zvony zvonit a ze všech kanónů střílet, a Matěje povýšil do stavu knížecího.

„Víš, Matěji," povídal přitom, „škoda že nemám dceru. Dát ji tobě za ženu, to by mně věru nebylo líto!"

„I dobře tak, pane králi," usmál se na to Matěj, „však já už jednu nevěstu mám u nás ve vsi, a copak bych se dvěma najednou dělal?"

Vzal si od krále dovolenou, vojsko svěřil Jírovi, oblékl si ty nejkrásnější knížecí šaty, pošité zlatem a perlami, vybral si toho nejohnivějšího koně, červené turecké sedlo, pobíjené stříbrem, a jel sám a sám, jen s jedním trubačem, do rodné vsi. Přijel tam k večeru, koně a trubače ukryl ve staré hájovně, knížecí šaty taky, vzal si jen starou sepranou košili, zedrané katě, a bos přišel na kraj vesnice. Stará podruhyně, co tam bydlela v chaloupce a pamatovala ještě Matějovu maminku, mu dala z útrpnosti nocleh. Ráno prosil Matěj podruhyni, ať dojde k rychtářovům a ať poví, že se Matěj vrátil ze světa. Vzkazuje prý se pěkně ptát, jestli mu Majdalenka ostávala věrná, a kdy může za ní na námluvy přijít.

„Chlapče, ty jsi se zbláznil!" lekla se podruhyně, „vždyť jsi jak žebrák, a Majdalenka je nejbohatší nevěsta ze vsi! Bohatému z oddavek utekla, a tebe, bosého tuláka, by si vzala?"

Ale Matěj ji přece umluvil, jenom ať jde, a Majdalence tři svatební dary poslal: náhrdelník ze šípků, jaký jí dělával, když spolu husy pásali, náramek z trnek, a svou starou košilku, na zádech prošvihnutou bičem, co v ní před rychtářem ze vsi utíkal.

Podruhyně přišla k rychtářovům, zrovna seděli u oběda. Jak Majdalenka zaslechla, že se Matěj vrátil, zbledla jak stěna a slzy štěstí jí do očí vskočily. Ale rychtář se rozběsnil, popadl bič a hnal stařenu podruhyni až na náves. A ještě za ní pokřikoval, jen ať ten vandrák přijde, psy že ho ze dveří bude štvát, dubovou hůl že mu o hřbet přerazí.

„Nu, děkuji vám, tetičko, za dobrou službu!" povídá Matěj, když mu to podruhyně celá nešťastná vyřídila, „já jsem rychtáře jenom zkoušel, teď už si poradím sám!"

Šel do lesa, ve studánce se omyl, vlasy si učesal, pak se převlékl do knížecího a vskočil na koně. Trubače poslal napřed do vsi oznámit, že se blíží slavný kníže Matyjus, který vyhnal Turka ze země a je teď po králi nejprvnější. Pak na svém koni jako vítr vletěl na náves, zatočil se, a rovnou proti vratům rychtářova statku. Rychtář celý vyplašený, jaká to jede vzácná návštěva, sotva si stačil sváteční kabát navlíknout. A už tu jezdec před vraty, a kůň kopyty do vrat bije. Rychtář ve spěchu otevřel vrata, poklonil se vzácnému pánovi až k zemi a ptá se, co si nejjasnější kníže pán ráčí přát? Kníže Matyjus seskočil s koně a rozhlédl se po rychtářovic dvoře. Všude tam bylo čisťounko, sucho a umeteno, jenom na jednom místě byla loužička, jak tam husy převrhly džber.

A kníže jako naschvál ťápl rovnou do té louže, až se mu krásná jezdecká bota po samé koleno zastříkala. Nešťastný rychtář, jak to uviděl, šup na kolena, a šosem svátečního kabátu začal knížeti tu botu čistit, až se leskla jako zrcadlo.

„Slyšel jsem, rychtáři," povídá kníže Matyjus, „že prý máš krásnou dceru. Ukaž mi ji, možná, že by se mi hodila za nevěstu!"

Rychtář jako o překot i s tím špinavým šosem běžel do síně, a honem Majdalenku na dvůr vyháněl. Matějovi červeň na tvářích vyrazila, jak Majdalenku spatřil, ale poznat se jí přece jenom nedal. Přistoupil k ní a povídá mile:

„Krásná panno Majdalenko, jsem kníže Matyjus, po našem panu králi nejprvnější v zemi, a přijel jsem k vám, abych si vás vyžádal za nevěstu, jestli už nemáte jiného ženicha!"

Majdalenka se celá zapálila, kníže byl jako obrázek, což o to, ale hned si vzpomněla na svého Matěje, jak jí ráno roztrhanou košiličku a trnkový náramek poslal, a docela jí slzičky do očí vskočily. „Nechci vás, pane kníže," řekla potichoučku, „kdybyste byl celý ze zlata. Já už mám svého Matěje, toho jsem si vyvolila a tomu zůstanu věrná." Rychtář jí zahrozil pěstí:

„Důro hloupá, ještě mě do neštěstí přivedeš! Ber, sic uvidíš!" a honem zas na kolena, pana knížete za tu holčinu drzost odpro-sit. Ale najednou holub sivák na střeše zavrkal:

„Hloupá Majdalenka, hloupá! Tolik let pro Matěje plakala, a když přišel, tak ho nepoznala!"

Jak to Majdalenka uslyšela, srdce se jí zastavilo, a pak se zase rozběhlo jako splašené. Oči pozvedla, znovu se tomu knížeti do tváře podívala, a v ten ráz si už leželi v náručí.

„Matěji!"

„Majdalenko!"

Rychtář by samou hanbou byl nejradši hlavu do země zavrtal, ale rychtářka se radovala, že si Majdalenka vyčekala takového krásného a slavného ženicha. Jak se tak Majdalenka Matějovi ve vlasech vískala a probírala, najednou vidí, že má mezi černými kudrnami tři prameny šedivé. Matěj se jenom zasmál, když mu to řekla.

„To jsem stál třikrát na prahu smrti," povídá, „ale vždycky jsem se radši vrátil do života, abych nepromeškal tu svatbu, co nám kohout prorokoval!" A dal přitom Majdalence takovou upřímnou hubičku, až jí srdce v těle poskočilo.

O princezně Jasněnce a ševci, který létal

Dva mladí tovaryši, Ondra s Jírou, vesele vandrovali světem. LJ Ondra se vyučil kovařině a Jíra byl, s odpuštěním, švec. Svému řemeslu oba dobře rozuměli, ale že měli mladou, neklidnou krev, nikdy se na jednom místě dlouho nezdrželi. Přiučili se tomu, co ještě neuměli, leccos nového okoukli a pochytili, poděkovali, a po týdenku, po dvou táhli dál. Když se nachyloval třetí rok jejich vandrování, mohli nejednoho mistra strčit do kapsy.

Jednou takhle kvečeru, když západní nebe hořelo světlem zlatým a hustým jako med, oba kamarádi se natáhli pod olšemi u potoka, vandrovnické tlumoky si dali pod hlavu a bezstarostně odpočívali. Ze samé bujnosti se za chvilinku začali hádat, které řemeslo je lepší, jestli kovařina nebo ševcovina, a při kterém se dá víc dokázat.

„Jen kdybych já měl pěkné kujné železo, šikovnou kovadlinu a dobrý perlík, já bych ti ukázal, co všechno může dovedný kovář vykovat! Naše řemeslo, to je něco onačejšího než klížit a sešívat křampy!" povídal Ondra a převalil se z levého boku na pravý.

„A já kdybych měl pěknou měkkou kůži kozinku, to bys teprv koukal, ty umazance kovářská! To není jako kravám paznehty uštipovat a brousit!"

Najednou kde se vzal, tu se vzal, stál před nimi pěkně oblečený pán, který je nejspíš za olšovím poslouchal, zatočil hůlkou špacírkou a zvesela povídal:

„Nu tak, mládenci, jestli to chcete zkusit, kdo z vás svede ve svém řemesle větší kumšt, pojďte se mnou do mého domu, já vám dám železa i kůže, kolik budete potřebovat, a uvidíme, kdo víc dokážete!"

Jíra s Ondrou se nedali pobízet, hodili si tlumoky na plece, a hajdy s tím pánem do města. Přišli do jeho domu, pán je pěkně pohostil, každému vykázal jednu komoru na spaní a jednu jako dílnu, a do té jim dal přinést i všechno nářadí. Ondrovi tam postavili kovadlinu s perlíkem a dokonce i výheň s měchem, Jírovi ševcovský verpánek se škopíčkem a s potěhem. A teď, mládenci, pěkně ukažte, kdo s koho!

Ondra nemeškal, hned popadl kus kujného železa, přistrčil jej do výhně, a za chvíli už bylo slyšet, jak bubnuje kladivem na kovadlinu. Jíra prohnětl kozinky rukama, jsou-li dost pevné a jemné, položil je na stolek vedle verpánku a šel se natáhnout na kutě, protože se mu to vleže nejlíp přemýšlelo.

Přemýšlel den, dva, tři, zatímco Ondra vedle za stěnou ťukal od rána do večera jako datel, a čtvrtého dne se taky zpomalounka pustil do práce. Krájel, stříhal a znovu kůži sešíval, ale mnoho jistoty neměl, jestli se mu dílo podaří. Ke konci týdne si pán Ondru i Jíru zavolal, jak prý jsou s prací daleko.

„Já budu hotov zítra kvečeru!" prohlásil Ondra sebevědomě.

„Když ty, tak já zrovna tak!" ušklíbl se Jíra, a zalezl do své ševcovny. V sobotu kvečeru se pán přišel podívat, jaké dílo Ondra s Jírou stvořili. Ondra celý nedočkavý vedl pána k sobě do dílny. Namoutě, to stálo za podívanou, co Ondra dokázal! Vykoval železnou slepici, a ta každé čtvrthodiny zakdákala jako živá, každé půlhodiny zatřepala křídly a každou celou hodinu snesla železné vajíčko, takže se podle ní dal počítat čas jako podle hodin.

„Kumštovná věc!" kroutil hlavou pán a usmíval se, „a cos ty, ševče, sestrojil?"

Jíra ani muk, vzal pána na dvůr, tam ho postavil na pavláčku, a sám se šel do dílny připravit. Měl z té jemné kozinky ušitá křídla, jen si je na ruce připjal, a teď — hop nebo trop! — rozběhl se na dvůr a začal jimi mávat, jestli se mu podaří vznést se do povětří. Jen se rukama rozpřáhl, křídla se napjala a opřela se o vzduch, a jak párkrát zafofroval, už vyletěl na tři sáhy od země.

„Podívejme se, švec lítá jako netopýr! Honem mi ta křídla dej, ať to sám vyzkouším!" křičel pán na pavláčce a netrpělivě vyskakoval, aby chytil Jíru za patu. Bylo vidět, že ta křídla z kozinky pána daleko víc okouzlila než Ondrova slepice i s železnými vejci. Ale Jíra hned pochopil, že pán bude chtít křídla pro sebe a Jíru nechá, aby se dál po světě plahočil pěšky. Škoda by bylo takových povedených křídel, kdo ví, zda by je Jíra trefil podruhé udělat!

I nerozmýšlel se mnoho, zamával ze všech sil perutěmi a začal stoupat do vzduchu nad pánův dům a nad město. Pán, když viděl, že mu Jíra utíká, skočil do pokoje pro ručnici a začal za ním do oblak pálit jednu ránu za druhou. Ale Jíra už byl vysoko, k nedostřelení, a pustil si to na těch kozinkových křídlech po větru do světa.

Letěl celou noc, už ho ruce únavou brněly, ale potmě se dolů bál, aby se nenapíchl na nějakou ostrou věž, nebo nespadl do komína. K ránu za svítání uviděl pod sebou veliké město. Honem si to namířil dolů, v háji před městem přistál, křídla si sbalil dovandrovního tlumoku a pustil se do města hledat nějakého ševcovského mistra, aby ho poprosil o nocleh a taky o kus jídla. Byla neděle, nemusel se bát, že ho rovnou přitáhnou k práci, a navečer mínil letět ještě dál. Přišel k jednomu ševci, ten bydlel zrovna pod královským hradem, nejvyšší hradní věž stínila ševcovým do oken. Mistr seděl u verpánku, třebaže byla neděle, a ševcoval ostošest.

„Dobře žes přišel! Mám tu z královského hradu k podražení sto párů, do pozejtří to musí být hotovo, a jsem na to sám!"

Jíra jen tak z legrace sedl s mistrem k verpánku a začal šev-covat, až se mu od prstů kouřilo. Mistr ho chvilku pozoroval, broukal si spokojeně, když viděl, jak Jírovi práce ubývá, a pak prohodil:

„Inu, chlapče, ty nejsi jen tak ledajaký švec! Na tobě by ani naše princeznička neprodělala!"

„Cožpak zdejší princezna touží dostat za muže ševce?" ptal se Jíra jen tak, aby řeč nestála.

„I toť že ne! Ale náš král se kdysi pohádal se zlou kněžnou čarodějnicí, která má zámek někde v černých lesích, a ta mu ze msty prorokovala, že jeho jediná dcera si vezme za muže ševce. Proto dal král vystavět tuhletu vysokánskou věž, co nám tu stíní do oken, princeznu Jasněnu dal zavřít do světničky až nahoře pod střechou, a pod ní na každém druhém schodu stojí ve dne v noci jeden strážný, aby se tam nahoru nějaký ten švec přece jenom nedostal a naši princezničku neokouzlil."

„Je mladá?" ptal se Jíra mistra a mrkl po očku na vysokánskou věž.

„Osmnáct let jí bylo zjara."

„A hezká je?"

„To nevím, chlapče, před námi ševci ji schovávají. Ale stará klíčnice mi svěřila, že prý je jako obrázek, ta prý to jméno Jasněna opravdu zasluhuje!"

Jíra se na nic dál neptal, ale té princezničky, co musí trávit své mládí na vysokánské věži, aby se nezhlídla v nějakém hezkém ševci, měl celý den plnou hlavu. Ani se dočkat nemohl, až se setmí. A sotva padla tma, začal dělat ospalého a dovolil se od mistra, že si půjde lehnout na půdu do sena.

U vikýře si připjal křídla, chvilinku pozoroval žluté světýlko na podstřeší věže, a když se ujistil, že nikdo nejde kolem, zafrčel křídly a začal se vznášet nahoru na věž. Za chvilinku byl na římse pod oknem princezniny světnice. Přichytil se zdiva, přitiskl tvář na okýnko, a div divoucí, že se v tu ránu neskutálel z věže dolů. Protože ten obrázek, co tam uviděl, vyrazil Jírovi dech a rozehrál mu každou žilku v těle.

Princezna Jasněna seděla u stolku a rozčesávala si zlatoplavé vlasy. Tváře měla jak z jabloňových kvítků, oči jako luční pomněnky, malinká ústa jako jahody na samém konci června... Jírovi začalo bušit srdce, dostal strach, že by na něm princezna mohla poznat to jeho ševcovské řemeslo, a tak honem letěl zpátky do ševcova vikýře, a dobrou hodinu se u mistra v kuchyni drhl horkou vodou, aby tu ševcovinu vypudil ze všech pórů kůže.

Když se znova vrátil na věž a nahlédl okýnkem, princezna Jasněna seděla u stolku a jen se tak smutně dívala před sebe. Jíra se neudržel a potichounku zaklepal na sklo. Princezna zvedla hlavu, lekla se v první chvíli, ale pak šla k okénku a otevřela je dokořán. Jíra, jak to uviděl, zatřepal dvakrát peruťkami a jako luňák vletěl rovnou do princeznina pokoje.

„Jemináčku, kde ses tu vzal?" ptala se princezna udiveně, ale beze strachu.

„Letěl jsem kolem," lhal Jíra, jako když tiskne, „a náhodou mi bleskl do očí třpyt těch tvých vlasů. A jak jsem tě spatřil, nemohl jsem se udržet..."

„A proč?" vyzvídala princezna na Jírovi.

„Protože jsem tak krásnou dívku jaktěživ nespatřil!"

„Opravdu? Řekni na mou duši!"

„Na mou duši!" vykřikl Jíra upřímně.

„Nemluv tak hlasitě!" řekla na to princezna, „mohl bys vědět, že hned tuhle za dveřmi spí moje komorná a na schodech stojí stráže. Kdyby tě uviděli, bylo by s tebou zle!"

A tak Jíra začal raději potichounku šeptat a princezna Jasněna taky, a měli si co povídat hnedle do svítání. Jak začaly hvězdy blednout, Jíra se s princeznou Jasněnou rozloučil, a frr! vyletěl z věžního okna jako rorejs. Na ševcové půdě schoval křídla do tlumoku a zahrabal se honem do sena, aby si drobátko zdříml, než ho mistr přijde budit do práce. A kupodivu, třebaže nespal ani celé tři hodinky, to pondělí šla Jírovi práce od rukou, jen to hrálo. Mistr na něm mohl oči nechat, s jakým fortelem a kumštem třískal floky do škrpálů.

Ale taky princezna Jasněna nahoře na věži byla jako vyměněná. Jindy od rána seděla zasněná a posmutnělá, ruce složeny v klíně, a dívala se zamyšleně před sebe. Dnes však od samého jitra prozpěvovala, procházela se od okna k oknu, v očích jí to jiskřilo a hrálo, a na komornou, s kterou jindy ani nepromluvila, dnes štěbetala co chvíli jako vlaštovička. Staré komorné to bylo divné, i šla to pro jistotu ohlásit panu králi.

„I to snad bude počasím," povídal král, „já mám taky hned lepší náladu, když svítí slunce. Hlavně dej pozor, aby se mezi stráž nevetřel nějaký švec, sic bude zle!"

Komorná se drobátko upokojila, ale hlavou jí to vrtat nepřestalo. Před večerem byla princezna tuze neklidná, zdálo se jí, že sluníčko trčí nad obzorem nepatřičně dlouho, ale jak se začalo stmívat, hned zas byla samý smích a prozpěvování. Brzo vystrčila komornou ze svého pokojíčku, že půjde dneska časně na lože. Ale komorná dobře slyšela skrze dveře, jak princezna místo spaní přechází lehkými krůčky od okna k oknu. Okolo desáté si komorná trošínku zdřímla, a v té dřímotě se jí zdálo, že kolem okna tiše přeletěl nějaký hrozitánský pták. Honem se probrala a přitiskla ucho ke klíčové dírce, aby slyšela, co se děje u princezny. Připadalo jí, že odtamtud slyší nějaký slabounký šepot.

„Princezničko drahá, copak ještě nespíte?" řekla slaďoulinkým hláskem a místo ucha honem přistrčila ke klíčové dírce oko. V tu chvilinku však princezna Jasněna foukla do lampy, a komorná neuviděla klíčovou dírkou nic než tmoucí tmu. Ale Jíra, toť se ví, byl zase na návštěvě u princezny Jasněny, a že nemohli dneska ani šeptat, alespoň se tiše drželi za ruce, a jen tu a tam si pověděli slovíčko tichounké jako dechnutí.

„I ba ne, to není samo sebou," řekla si ráno znepokojená komorná, když viděla, že princezna má sice oči nevyspalé, ale přitom že je samý úsměv. Znova šla hlásit královi, že v noci po desáté slyšela z princeznina pokojíčku nějaký divný šepot.

„I třebas holka mluví ze spaní," uklidňoval sám sebe král, „ale přece jenom dej večer pozor, co se bude dít. Na podlahu nasýpej popílka, ať vidíme stopy, a když něco uslyšíš, přivolej stráž... anebo ne! Nejlíp bude, když pošleš rovnou pro mě!"

Jírovi se oči nad škrpály nevyspalostí klížily, ale přitom byl šťastný k nevypovědění. Cožpak se těmihle prsty, kterými teď utahuje nasmolenou dratev, neprobíral v princezniných zlatoplavých vlasech? Cožpak těmihle rty, ve kterých teď drží ševcovské floky, nelíbal dnes v noci princeznina jahodová ústa, cožpak se těmahle očima, kterýma teď vejrá na staré sešmaťhané křampy, nedíval znova a znova do princezniných modrých studánek? A tak měl náladu jako špaček vprostřed máje, pohvizdoval si a pozpěvoval, každou chvíli pomrkával nahoru na věž, jestli se tam u okýnka nemihne kadeř zlatých vlasů, a kdyby byl mohl, byl by nejradši slunce skutálel z nebe někam za lesy, aby už tu byla znova noční tma.

Ale toho večera běda! Sotva se stačil s Jasněnou přivítat, strhla komorná za dveřmi takový rámus, že musel Jíra horempádem uletět. Kroužil ve velkých obloucích kolem věže tiše jako noční výr, a tak mohl alespoň z dálky pozorovat, že ta bláznivá komorná přivolala na princeznu Jasněnu samotného krále. Král přiběhl, jak to stačil, svůj královský hermelín si přehodil jen tak přes noční košili, a na hlavě místo koruny měl čepičku se střapcem. Celý udýchaný vpadl do princezniných dveří, a hned se rozhlížel po zemi, jako by hledal včerejší den. Pak na princeznu zhurta uhodil:

„Kdo tu byl? S kým sis tu šuškala? Mluv! Nebo uvidíš, zač je toho loket!"

Princezna nejdřív chtěla trucovat, když se na ni král tak osopil, ale pak se podívala na podlahu, tajně posypanou popílkem, a vedle stop svých střevíčků na ní uviděla i daleko větší stopy Jírových škorní. Zapírat se nedalo. I řekla si v duchu, že přece nic zlého neuělala, a začala králi odpovídat, jako když másla ukrajuje.

„Kdo by tu byl? Anděl mě přišel navštívit v mé samotě!"

„Jaký anděl? Co to meleš, holka bláznivá?"

„Nu, anděl s křídly, když ti povídám! Kdopak jiný by se sem nahoru přes ty tvé stráže dostal?"

Král sice na anděly příliš nevěřil, ale strážní se jeden jako druhý zapřísahali, že po schodech nemohla projít ani živá myš, a byl-li opravdu někdo u princezny, mohl jen a jen přiletět vzduchem. Král neřekl tak ani tak, ale umínil si, že počíhá za princezninými dveřmi a na vlastní oči se přesvědčí, jak to s tím andělem opravdu je.

Jíra zatím seděl na vrcholku věže a čekal úpěnlivě, až ten šum pod ním utichne. Něco mu říkalo: Dej dnes pokoj! Leť domů, nebo to špatně dopadne! Ale touha uvidět znejmilejší Jasněnku byla silnější než všechny tyhle septy.

„I co! Ještě by si mohla myslet, že jsem strašpytel! Že jsem vzal nohy na ramena před babským křikem!"

Jukl dolů, a jak uviděl, že se u princezny zhaslo, už vzletěl znova, obkroužil věž a zaťukal zpolehounka na princeznino okno. Jasněnka mu v tu chvíli dokořán otevřela, jako by na něho čekala, a sotva vklouzl do komnaty, popadla ho upřímně kolem krku.

„Cos řekla panu králi?" šeptal Jíra, ještě udýchaný od letu.

„Co bych mu řekla? Pravdu! Ze sem ke mně lítá na besedu anděl!" zasmála se jako zvoneček.

Ale v ten okamžik se dveře rozlítly strašnou ranou. Pan král, který naslouchal a pokukoval u klíčové dírky, vrazil do princez-niny komnaty jako hrom, provázen biřici a strážnými, kteří se tlačili jeden přes druhého, aby se před králem vyznamenali. Král vřeštěl, co mu stačil hlas:

„Chyťte ho! Lapte ho! Držte ho! Sto dukátů odměny! Ne, tisíc dukátů!"

Jak Jíra zmerčil krále, pochopil, že je zle, a honem roztáhl ruce s křídly, aby ufrnkl známou cestou. Kůže kozinka se mu přitom od ramen k záloktí napjala jako netopýří blána.

„Mámení pekelná! Čert! Satanáš!" vykřikl král a svalil se hrůzou jak dlouhý tak široký. I žoldnéři se na vteřinku lekli Jírových křídel a zaváhali. Jenom Jasněnka neztratila ducha. Oběma rukama se chytla Jíry kolem krku, ale šikovně, aby mu v letu nepřekážela, a Jíra jedním rázem s ní proletěl oknem. Po celém zámku se rozkřiklo, že princeznu Jasněnu odnesl o půlnoci čert.

Zatím Jíra s Jasněnkou letěli a letěli temnou nocí, až Jíru od neustálého mávání a plachtění paže pobolívaly, a sotva začalo první svítáníčko, snesli se v jednom lese na jahodovou paseku.

„Ale já nejsem žádný anděl, Jasněnko," vzdechl Jíra a hrozně se přitom začervenal, protože cítil, že musí s pravdou ven, „já jsem přece obyčejný..."

„I mlč, hlupáčku!" políbila ho Jasněnka, než mohl doříci, „ty si myslíš, že jsem to sama nepoznala? To bys nesměl mít za nehty ševcovskou smůlu!"

Jíra místo všeho leknutí se upřímně zaradoval, že má Jasněnka ráda ne anděla, ale Jíru ševce, a dal jí za to takovou hubičku, až ztratila dech. Když jej zas nabrala, začali se starat, co teď. Paseka se tak červenala jahodami, že Jíra, když se jen na chviličku natáhl, měl na zádech košili jako od krve. Mohli zobat, co hrdlo ráčilo, a taky že zobali! Jasněnka co chvíli vkládala jahůdku na rty Jírovi, a Jíra zas ty zvlášť krásné Jasněnce. A ty nejslad-ší a nejzralejší překusovali napůl, aby se dostalo stejným dílem na oba. Tady se mohli pást ještě zítra a pozítří a možná že i za týden. Ale co potom, až nebude jahod a nebude letního slunce, které krmí i zahřívá?

Ještěže Jasněnka měla na pentličce u krku zlatý dukát, který dostala od kmotry. Za ten nakoupila sídla i knejpy, dratve a flo-ky, kopyta, smolu, štětiny i všechno ostatní, co pořádný švec k ševcování potřebuje, a ještě nějaký ten hrnec pro domácnost. Našli si sednici v městečku, kde princeznu Jasněnu nikdo neznal, Jíra šil boty do tance i do roboty, pokud jen mu stačila kůže, a Jasněnka je chodila na trh prodávat. A kupodivu, Jasněnce to živobytí s ševcem svědčilo víc než samota na královské věži, a jestli i dřív byla krásná, teď rozkvítala do růžová jako mladá jabloňka.

„Kraj světa nenajdeš takovou krasavici, jako má náš švec ženu!" říkali sousedé v městečku a bylo to pravda. Ale ta pověst

 krásné ševcové se rozkřikla za hory i doly, a došla do sluchu

 té zlé kněžně čarodějnici, co kdysi králi ze msty prorokovala, že jeho jediná dcera musí dostat za muže ševce. Proroctví to se splnilo — to uviděla čarodějnice hned ve svém kouzelném zrcadle. Ale proč ta ševcová z královského rodu, místo aby se žalem trápila a schla, proč jenom kvete? Proč má jiskřivé šelmovské oči místo zapadlých a pláčem zčervenalých?

I sedla čarodějnice celá rozhněvaná a znepokojená na po-metlo, za sebe posadila svou dceru Černavu, na vdávání už dávno zralou, a letěly temnou nocí do toho městečka, kde Jíra s Jasněnkou žili. Přiletěly před svítáním, tajně nakoukly do ševcovic světnice, zrovna když Jíra Jasněnce na dobré jitro políbení dával. Černava vzteky zadupala, když uviděla, jak je ten mladý švec hezký a plný života, a tvář se jí celá zaškaredila hněvem. Hned se osopila na starou čarodějnici:

„Pěkně ses pomstila! Ta královská holka je s tím ševcem šťastnější než s kdovíjakým princem! Mně kdybys přivedla takového urostlého ženicha, všech deset prstů bych oblízla!"

Ani staré čarodějnici to nebylo vhod, že její pomsta vyšla tak naprázdno. Ale přece jen se snažila dceru utěšit:

„Co je platné, že je hezký! Pořád je to smůlovatý švec, kterému ruce páchnou od zahnojených selských škorní!"

Ale Černava jako dračice nebyla ve svém vzteku k upokojení, dokud jí stará neslíbila, že tomu ševcovskému štěstí co nejdřív zakroutí krkem a tu královskou holku udělá tak nešťastnou, že bude do smrti plakat nade dnem, kdy se narodila.

Za pár dní byl v městečku jarmark. Jíra našil selských bot i nízkých ženských střevíčků, a z červeně barvené kozinky ušil jedny droboulinké dívčí, že by právě tak Jasněnce na nohu padly. Myslel si:

„Prodá-li je, dobrá. Každý groš se nám ve stavení hodí. A neprodá-li, žádné neštěstí. Padnou Jasněnce jako ulité, dám jí je darem, ať vidí, že ji mám rád!"

Ráno na rynku rozložili zboží na dřevěný krámek, Jíra popřál Jasněnce štěstí a vrátil se domů ševcovat, v poledne že přijde pomoci při skládání. Jasněnka zůstala sedět u krámku, jako vždycky sedávala, a čekala, až přijdou sedláci z vesnic kupovat. Dlouho nikdo nešel, najednou však zašustila před ní hedvábnými sukněmi nějaká vznešená paní s černovlasou, černookou dcerou, pyšnou jako pávice. Zastavily se u krámku a paní hned zhurta na Jasněnku, kolik že stojí ty červené střevíce, a jsou-li pěkně vypracované, že by je chtěla koupit pro svou dceru. Byla to čarodějnice s Černavou.

„Jsou to ty nejkrásnější, jaké v tomhle kraji můžete koupit, vzácná paní," řekla Jasněnka mile, neboť jí záleželo na tom, aby ji muž pochválil za dobrý prodej.

„I kuš, nechval předem! Kdo ví, jaký špinavý švec je smolil!" utrhla se na Jasněnku Černava, ale už se nedočkavě hnala k červeným střevíčkům.

„Ty šil můj muž!" zaruměnila se Jasněnka tajným hněvem, ale čarodějnice jí nedala domluvit:

„No tak, ševcová, hni sebou! Nevidíš, že má dceruška chce botky vyzkoušet?"

Černava stáhla svůj střevíc, Jasněnka k ní musela přikleknout a zkoušet zákaznici ten krásný červený střevíček. Ale Černava měla nohu širokou, nehezkou, a na palci ještě boulovatý kotník. Do střevíčku ne a ne se dostat, ať jí Jasněnka sebevíc pomáhala.

„Je mizerně ušitý! Jedno trdlo jej zkazilo při šití a druhé mi teď div nezláme nohu při obouvání!" odstrčila Černava vztekle Jasněnku a shodila červený střevíček s nohy.

„Je krásně ušitý!" bránila se Jasněnka, „podívejte, jak pěkně padne!" a lehce obula střevíček na svou malou nožku. Ale než se stačila narovnat, čarodějnice ji švihla kouzelným proutkem. Jasněnka se proměnila v ptáka hrdličku, čarodějnice ji vstrčila do kabely a odšuměla s Černavou od prázdného ševcovského krámku. Marně se lidé rozhlíželi, kam se poděla krásná ševcová...

V poledne přišel Jíra skládat. Srdce se mu v těle zastavilo, když uviděl krámek pustý. Na zemi stál opuštěný střevíček, a po Jasněnce ani vidu. Darmo se vyptával všech kolem. Nikdo mu nemohl dát pořádnou odpověď. Jen v tom se lidé shodli, že tu před krámkem byla nějaká pyšná paní s černovlasou dcerou, s nimi že viděli Jasněnku naposled.

Jíra protesknil celou noc nad svým krátkým štěstím. Když vycházelo sluníčko, zvedl hlavu z dlaní, sbalil své ševcovské náčiní, přidal do tlumoku křídla i ten jeden červený střevíček, co zbyl u krámu po Jasněnce, a pustil se na cestu.

„Najdu ji, kdyby byla na samém konci světa!"

Ale na kterou stranu vykročit, to nevěděl. Šel, kam ho oči vedly, příštipkařil na jarmarcích a po hospodách, a všude se vyptával, zda neslyšeli o jeho Jasněnce. Jednou, když takhle seděl

v hospodském čeledníku a za kus chleba spravoval čeládce křampy, přišla za ním jedna husopaska. Upejpala se chvilinku, nevěděla, jak začít, až najednou vyhrkla:

„A uměl bys mi udělat jeden pěkný červený střevíček, abych jej měla na letošní pouť k tanci?"

„Jeden?" divil se Jíra, „cožpak se u vás při muzice skáče o jedné noze?"

„Ty hloupý, načpak bych potřebovala dva, když už jeden mám?"

„Jakpak jsi k tomu jednomu přišla?"

„Spadl mi z nebe, když jsem pásla husy!"

Děvče sáhlo pod zástěru a vytáhlo droboulinký červený střevíček. Do Jíry jako když nůž vrazí, na první pohled poznal svou práci. To byl on, ten, který zmizel s Jasněnkou, pravý dvojenec druhého střevíčku, co nosil Jíra v tlumoku!

„Mluv proboha, kdes jej opravdu sebrala?"

„Jak ti říkám, z nebe mi spadl!"

A husopaska vyprávěla Jírovi, co viděla, když pásla na drahách u lesa. Z mraku vyrazili dva jestřábi, jeden větší, druhý menší, a mezi sebou hnali chudinku hrdličku. Hrdlička jim zkoušela uniknout, ale jestřábi ji bili křídly i zobany, až peříčka lítala, a nutili ji, aby letěla, kudy oni chtěli. Zrovna když byli husopasce nad hlavou, začalo od té hrdličky něco padat, div že to husopasce na hlavu nesletělo. Nu, a to byl tenhle červený střevíček...

„A na kterou stranu hnali jestřábi hrdličku?"

„Přes Černá blata v tu stranu, co slunce zapadá!"

Jíra nemeškal, hned za svítání se vypravil tím směrem. Vždycky když došel na rozcestí, vytáhl Jasněnčin střevíček, který koupil od husopasky, a hodil jej před sebe. Kam střevíček špičkou ukázal, tudy se Jíra pustil. Deštěm i nepohodou, sněhem i větrem šel a šel, ani se neholil, ani nestříhal, takže brzy vypadal jako bradatý, rozcuchaný stařec. Ale po Jasněnce nebylo nikde ani stopy.

Jednou za soumraku, když ležel utrmácen na kraji lesa, hlavu plnou zoufalých myšlenek, strhl se kolem něho z čistá jasna velký vítr. Jíra vyskočil, co se to děje. Vtom uviděl, jak zprostřed větrného sloupu, vířícího na jednom místě, vyskočil švarný vlasatý pán a rovnou k Jírovi.

„Hej, kmotře, že ty jsi švec? Profoukl jsem ti tlumok, když jsi šel odpoledne po cestě, řádně ti zavání ševcovskou smolou!"

„To jsem, pane," řekl Jíra, „máte pro mne nějakou práci?"

„Já jsem pán z Větrova, jezdím na větrných koních, já prošoupáni tuze málo škorní. Ale moje sestra potřebuje podrazit střevíce, zítra má celý den chodit po modrém nebi, přes noc ta správka musí být hotová!"

„Přes noc podrazit jedny střevíce? Pročpak ne, to je pro mne hračka!"

„Ach, kmotříčku zlatá," vzdechl pán z Větrova, „sám uvidíš, že to není taková hračka. Ale když máš kuráž, pojď! Má sestra dobře platí!"

Než se Jíra nadál, vysadil ho pán z Větrova na větrného koně, a už letěli prudčeji nežli šíp vzhůru do oblak. Za chvíli Jíru celé tělo záblo, jak mu větrný vír profukoval halenu, a prsty, kterými se držel sedla, mu křehly jako rampouchy. Ale pán z Větrova, jenž seděl v sedle před ním, prudčeji a prudčeji hnal větrného koně, až mu pěna od udidel stříkala. Na samou noc vjeli do paláce na vysokánské hoře. Třikrát se otočili na nádvoří a potom i s koněm vjeli do ohromné síně.

„Sestřičko drahá, vedu ti ševce, ten si troufá dát tvé střevíce do pořádku!" křikl vesele pán z Větrova, a tak šťouchl loktem do zkřehlého Jíry, až ten se s koně skutálel. Ani nestačil na nohy vstát, už se ve velké síni otevřely dveře a proti Jírovi vyrazila taková zář, až mu do očí slzy vhrkly. Teprv za chvilku, když co nejúže přimhouřil víčka, spatřil, že vprostřed té záře stojí přejasná paní a v ruce drží pár zlatých střevíců.

„Vítám tě, člověče," usmála se Sluneční paní na Jíru, „tu jsou ty moje střevíce. Rozedraly se mi dnes kvečeru, a zítra v nich musím znovu na pouť. Dáš-li je přes noc do pořádku, dobře se ti odměním!"

Jíra si jednou rukou přiclonil oči a druhou vztáhl po střevících. Ale běda! Střevíce pálily, jako bys žhavý kov z výhně vytáhl, a šla z nich taková záře, že oči oslepovala. Jíra se lekl, téhle práce že schopen nebude. Vždyť sotva se jen dotkl střevíců, už mu na prstech naskákaly puchýře a kůže na dlani mu pukala. A ještě hůř s očima, ty by si při takové práci vypálil docela!

„Škoda," řekla Sluneční paní, když Jíra prohlásil, že její střevíce spravovat nemůže, „byla bych ti za tu práci vyplnila jakékoliv tvé přání!"

„Jakékoliv?" zachvěl se Jíra, „já mám jen jedno jediné přání: Abych byl tam, kde je moje Jasněnka! I takové přání byste mi vyplnila?"

„I takové," přikývla Sluneční paní. „Když mi přes noc spravíš mé střevíce, porozhlédnu se zítra do všech koutů světa po tvé ženě. Přede mnou zůstává máloco utajeno!"

A tu Jíra bez meškání slíbil, že stůj co stůj přes dnešní noc sluneční střevíce opraví. Dal si přinést kovářské náčiní, aby si docela neupálil prsty, a pustil se do díla. Odtrhl staré, prodřené podrážky, ze zlatých plátů vyřízl nové podešve, zlatými hřebíčky je přibíjel a zlatou dratví přišíval, a při každém dotknutí div bolestí neplakal. Ale i když plakal, oči byly bez slzí, neboť žár, vycházející ze slunečních střevíců, mu je všechny vysušil.

Víčka mu naběhla tak, že mu zbyly jen úzké štěrbinky, a vousy i vlasy měl od žhnoucího kovu sežehnuté. Ale pomyšlení na ztracenou Jasněnku mu dodávalo síly. Ráno, jak první kohout na dvoře Slunečního paláce zakokrhal, stály sluneční střevíce s novými zlatými podrážkami na mramorovém stole, připraveny pro svou paní.

„Dobře se mi v nich chodí," usmála se Sluneční paní, když je vyzkoušela, „počkej tu na mne do večera, jistě ti přinesu dobrou zprávu!"

Sotva dořekla, lehkým krokem vykročila na sluneční báň, a byla tatam. Jíra, utrmácený bolestí i nočním bděním, sbalil bolavými prsty svůj ševcovský tlumok, dal si jej jako podušku pod hlavu a natáhl se na schodišti Slunečního paláce. Když procitl, dloužily se už stíny a Sluneční paní rychlými kroky kráčela k paláci. Jíra jí vyběhl nedočkavě vstříc, nic nedbaje na tu rezavou bolest v očích, kterou mu způsoboval její jas.

„Vidělas mou Jasněnku, vzácná paní?" vykřikl, jak se přiblížila.

„Viděla, brachu, viděla," zakývala Sluneční paní nevesele hlavou.

„Splň tedy mé přání, jak jsi mi slíbila! Chci být tam, kde je ona!"

„To bych se ti, Jíro, tuze špatně odvděčila!"

Vyprávěla Jírovi, že Jasněnku drží v zajetí zlá kněžna čarodějnice na svém kamenném hradu v černých lesích. Ale ten hrad je těžko najít, protože jej čarodějnice kolem dokola obklopila mlhami, kterými slunce zřídka pronikne. A těžko se k němu dostat, protože je uprostřed bezedných močálů, jimiž nevede žádná cesta. Sama Sluneční paní musela zavolat svého bratra, pána z Větrova, aby se svými větrnými koni aspoň na chvíli rozehnal mlhy kolem hradu, a teprve pak Jasněnu spatřila. Dělá tam nejposlednější služtičku zlé Černavě, dceři té čarodějnice.

„Třásla se zimou a hladem, když jsem ji viděla, musela umývat kamenné nádvoří uvnitř hradu. Chtěla jsem jí aspoň trochu zahřát zkřehlé ruce, vypustila jsem přadeno zlatých paprsků tam dolů k ní, ale hned přiběhla Černava jako zběsilá a šlehala ji bičíkem, že si dovolila na jednu jedinou minutku nastavit svou tvář slunci. A hned zas všechno zahalila čarodějnice hustou mlhou..."

Jíra padl na kolena a sepjatýma rukama prosil Sluneční paní, aby mu pomohla na to místo, kde drží čarodějnice Jasněnku.

„Brachu milá, já tě s sebou na nebeskou báň vzít nemohu. Tam nahoře, na poledni, ze mne šlehají plameny, shořel bys od mého žáru, kdyby ses tam ke mně přiblížil. Snad by tě můj bratr na větrném koni dovezl přes močály a bahna. Ale jak se dostaneš přes hradby do hradu, a jak z hradu ven? Hradby jsou strmé, nepřeskočíš je, nepřeletíš, darmo tam hlavu srazíš!" povzdechla si Sluneční paní.

„Přeletím!" vykřikl Jíra, a honem rozvazoval svůj ševcovský

tlumok. Než se Sluneční paní stačila rozhlídnout, vytáhl svá stará křídla z kozinky, navlékl si je na paže, a v tu ránu se na nich zdvihl pěkný kousek nad zem a začal fofrovat kolem dokola velké síně.

„Všechno už jsem na světě viděla!" smála se Sluneční paní, „ale aby švec lítal jako krahulík, to vidím poprvé! Nu, kdyby ti pán z Větrova trochu zafoukal do zad, aby tě popohnal, do svítání bys jistě doletěl až nad ten čarodějnický hrad. Přes den se můžeš schovat tam někde ve věži, a večer za tmy najít okénko, za kterým tvá Jasněnka spává. A pak si pomoz sám, jak dovedeš!"

Zavolala pána z Větrova, a ten Jírovi slíbil, že mu pustí do zad ten nejrychlejší větrný proud. Sluneční paní ukázala Jírovi malinkou modrou hvězdičku daleko na obloze. Té ať se při letu drží, v tu stranu je Jasněnčino zajetí. Noc bude dneska modrojas-ná, jen čarodějčin hrad bude v mlhách. Až narazí na mlhy, ať začne klesat dolů, uprostřed mlh ten hrad najde.

„A kdyby ti bylo nejhůř a zdálo se ti, že už jsi nadobro ztracen, tu máš jeden můj vlas! Upusť jej na zem, uslyším jeho pád, kdybych kraj světa byla, a udělám pro tebe, co bude v mých silách."

Jíra si schoval ten vlas, svítivý jako zlatý drátek, stoupl si na schodiště paláce a rozpřáhl ruce k letu. Sotva jimi poprvé zatřepetal, opřel se mu do zad tak silný vítr, že Jíra vyletěl jako vystřelen. Chvátal pod hvězdami a oči pořád upíral na tu dalekou modrou, v tu stranu, kde se trápila jeho znejmilejší Jasněnka.

Modrojasná noc už šedla, když Jíra uviděl pod sebou uprostřed černých lesů husté chuchvalce mlhy, navršené jako sněžná hora. Poděkoval větru za doprovod a začal se v kruzích spouštět do té nepřátelské mlhy. Klesal notnou chvíli, tu najednou po pravé ruce uviděl nějaký hrot a na něm zeleného kohouta. Zavesloval ještě jednou pažemi a chytil se měděného kokrháče. Nemohlo být pochyb, tohle byl vrchol věže čarodějčina zámku.

Kdesi v hloubce dvora se zrovna objevilo růžové, mlhou napůl zadušené světýlko. Jíra se spustil níž podle věžní zdi, přichytil

se na jedné římse, a když se podíval dolů, rozeznal, že tam na dvorských dlaždicích klečí nějaká děvečka a při světle kahánku čistí zablácené panské střevíce.

„Snad je to sama Jasněnka!" blesklo mu hlavou. Sestoupil ještě doleji, vklouzl na balkónek nad dvorem, lehl si tam na podlahu a skulinou v kamenném zábradlí pozoroval děvečku. Hlavu měla zakuklenou v tmavém šátku, zpod šeré suknice jí vykukovaly dvě bosé, zimou zkřehlé nohy. Z obličeje jí nebylo vidět ani kouska, jak klečela skloněna nad svou prací. Ale Jíra ucítil na samém dně srdce, že je to jeho znejmilejší.

Vší silou se musel zdržet, aby nevykřikl a neseskočil k ní, aby ji nepopadl do náruče a nezlíbal. Rozum však mu přikazoval, aby se neprozradil před časem. Vždyť on se nechce s Jasněnkou jen setkat, on ji chce zachránit, a tu je třeba vzít do hrsti všechen um a poručit srdci, aby nedivočelo!

I díval se na ni tiše, díval se, že se ani odtrhnout nemohl, a přitom přemýšlel, co a jak teď, aby Jasněnce pomohl a sebe nezahubil. Usmyslil si, že dá Jasněnce nejdřív znamení, aby věděla, že je Jíra tu na zámku, ale přitom že se sám ukryje, aby o něm neměla čarodějnice tušení. Napsal malou ceduličku: „Dej večer do svého okna světýlko!", vložil tu ceduličku do červeného střevíčku, přilepil ji tam kouskem ševcovské smůly, a když děvečka od své práce na chvíli odběhla dovnitř, hodil červený střevíček šikovně mezi ostatní botky.

Jak se děvečka vrátila na dvůr, prvním pohledem postřehla, co se stalo. Byla to určitě Jasněnka! Popadla červený střevíček, přitiskla jej k srdci jako tu nejdražší věc, vzrušeně zvedla hlavu vzhůru, že Jíra mohl spatřit její jasnou tvář, a tak zhluboka vzdechla, až Jíru srdce zabolelo. A vtom už našla uvnitř střevíčku i tu ceduličku, ševcovskou smůlou přilepenou. Přečetla ji, bleskem sbalila v dlani a podruhé vzdechla, ale už ne tak bolestně. V tu ránu by ji byl Jíra nejradši do náruče uchvátil. Ale dobře že se zdržel. Dvorem se rozlehl zlý, krákoravý hlas odkudsi z okna:

„Lenoro lenivá, kdypak budou hotovy mé střevíce! Hni sebou, sic budeš ode mne bita jako žito!"

Jasněnka honem schovala červený střevíček pod sukni a bojácně odpověděla:

„Hnedlinko budu hotova, vzácná paní!"

Sebrala vyčištěné střevíce do náruče a vběhla s nimi dovnitř hradu. Jírovi se pěsti hněvem svíraly, když slyšel, jak Černava Jasněnce hrozí. Ale do večera bylo třeba vydržet. Jak šum na dvoře utichl, Jíra opatrně vzlítl k nejvyšší věži. Našel tam malé okénko, protáhl se dovnitř a jako holub se schoulil mezi trámoví, tady že do noci přečká.

Ach, kdo si jen může představit, jak bilo Jasněnčino srdce zároveň úzkostí i touhou! Zastrčila červený střevíček do kapsy, kterou měla přišitou na rubu sukně, aby jej nikdo nenašel, a běžela ke zlé Černavě. Celá se, chudinka, třásla, když pár vedle páru stavěla vyčištěné panské botky před tu zlostnici, až si toho Černava všimla.

„Pročpak se třeseš, holoto ševcovská? Zimou? A nemám ti švihnout nějakou bičíkem, aby tě to zahřálo?" uštěpačně se zeptala a hned taky na Jasněnku napřáhla svoji zlou ruku. Jasněnka mlčky sklopila oči a přitiskla si svoji drobnou pěst na srdce, aby tolik netlouklo. Když posluhovala při obědě, ostrým očím staré čarodějnice neušlo, že se s Jasněnkou něco děje.

„Nač myslíš, ohavo!" vykřikla na ni znenadání, když zamyšlená Jasněnka sbírala se stolu talíře. Jasněnce se zachvěly ruce a jeden talíř jí vyklouzl na zem.

„Ničemo ničemná! Takhle třískat náš majetek!" udeřila ji čarodějnice do hlavy ostrými kotníky a přikázala, že dnes Jasněna nesmí spát ve své jizbičce u kuchyně, ale že ji mají, až skončí svou denní robotu, za trest zavřít do komory ve věži. Tam nebylo nic než dřevěné lože, a okýnko v tlusté zdi tak malounké, že jím za bílého dne padalo dovnitř jen trochu šera. Sotva nastala tma, dala čarodějka Jasněnku zavřít do téhle smrduté díry.

Ještěže Jasněnka včas zaslechla, co ji dnes večer čeká, a potají si od ohniště vzala staré křesadlo i kousíček lojové svíčky, co byla přilepena nahoře na krbu. Když padla noc a zámek ztichl, přitáhla si dřevěnou pryčnu pod okénko, z křesadla vykřesala jiskřičku do troudu a od rozfoukaného plamínku zažehla svíčičku. Tak tak že z pryčny dosáhla na dolní okraj okna. Ale přece jen se jí povedlo a světýlko tam postavila. Chvíli napjatě poslouchala, i zdálo se jí, že slyší tichý šum Jírových perutí. Přibližoval se a zase uplýval, nejspíš jak Jíra kolem věže kroužil. Pak zaslechla jeho tichounký hlas:

„Jasněnko, moje nejdražší, jsi tam?"

„Jsem, Jiříku!" vykřikla ze všech sil, „čekám na tebe, můj milý!"

„A proč je tě jen tak slabounce slyšet?"

„Zeď je silná a okénko příliš vysoko, nemohu na ně dosáhnout!"

„A pro mne je zase příliš úzké," postěžoval si Jíra, který se držel zvenčí římsy, „nemohu skrze ně protáhnout ramena."

„Ach běda, co si my nešťastní počneme..." zavzlykala tiše Jasněnka. ,

„Neplač, Jasněnko, poletím do lesa, upletu z lýčí provaz a vytáhnu tě do okýnka. Pak už nám bude hej, unesu tě na svých křídlech!"

„To za dnešní noc nestačíš!"

„Přiletím tedy zítra! Tu máš svůj druhý střevíček, ať nemusíš chodit bosa!"

Jasněnka viděla ve světle svíčky, jak něco tmavého prolétlo okénkem a padlo na podlahu. Sebrala červený střevíček, zpod sukně vytáhla druhý, obula si je na zkřehlé nohy a v ten ráz jí bylo teplo jako uprostřed ráje.

Jíra, jak rychle stačil, letěl do temných lesů daleko od čaro-dějčina zámku, a sotva se trochu rozednívalo, začal ze stromů sdírat dlouhé pásy kůry. Z jejího spodku strhával bílé lýko, a když ho měl velkou hromadu, přikládal pramen k pramenu a pletl dlouhý pevný provaz. Než stálo slunce na poledni, byl se svou prací hotov. Přehodil provaz přes větev dubu, pověsil se rukama za oba jeho konce, aby vyzkoušel jeho pevnost, a teprve pak si spokojeně lehl pod keř černého bezu, aby se do večera posílil spánkem.

Jasněnka ráno, než ji strážci vyvedli z věže, schovala své červené střevíčky opět pod sukni, a bosa běžela na dvůr vyplnit svou první povinnost, vyčistit mladé i staré čarodějnici boty. Dnes byla jako vyměněná, ani nohy ji tolik nezábly, a obličej měla jasný, celý jakoby prosluněný. To jí z něho zářilo radostné pomyšlení na Jíru.

Ale čarodějnice nebyla hloupá. Jak obědvala, pozorovala každý pohyb Jasněnčin, každé hnutí její tváře. Pročpak asi dnes na té holce všechno svítí radostí? Jak ji tak důkladně ze všech stran obhlížela, všimla si, že má Jasněnka na služčí sukni nějaké divné hrbolky, jako by pod sukní něco ukrývala.

„Stůj! Ohrň sukni!" poručila jí znenadání, že Jasněnka zůstala jako přimražená. A když jí čarodějnice svou holí sama sukni odhrnula, ukázaly se dva malé červené střevíčky, které čarodějka dobře poznala.

„Přiznej se, kdes je vzala? Kdo ti je přinesl?" zuřivě se rozkřikla.

„Spadly mi z oblohy," řekla Jasněnka, aniž lhala, „napřed jeden a potom druhý. Snad mi je nějací ptáci přinesli. Myslela jsem, že si je mohu nechat, vždyť je přece šil můj muž Jíra..."

„Půjdeš znova do vězení, jen co se setmí! Já tě naučím, ty lhářko!"

Ale Jasněnka si dobře všimla, jak je čarodějnice znepokojena. Poslala zlostně Jasněnku, ať vydrhne cihlovou chodbu, a sama se zlou dcerou Cernavou běžela do komnaty, kde měla ukryto čarodějnické náčiní. Vytáhla kouzelné zrcadlo a obě čarodějnice jím začaly prohlížet každý kousíček svého hradu i celé nejbližší okolí. Běda Jírovi, kdyby byl dnes tak jako včera spal ve věži! Ale že spal pod černým bezem, kolik mil od čarodějnických zdí, nenašly baba s Černavou ani smítko nepořádku a drobet se uklidnily.

Ale stará přece jen z opatrnosti vytáhla z truhly tenounký šedý závoj, kterým dělala mlhu, podala jej Černavě a poručila jí, ať jím mává z velkého balkónu proti obloze. Při každém mávnutí se z tenounké látky vyvalily husté kotouče té neproniknutelnější

mlhy, neprůhledné a husté jako mléko. Teprve když v ní celý hrad utonul a z oken nebylo vidět dočista nic, uspokojila se zlá čarodějnice, vzala mlžný závoj Černavě z ruky, uložila jej do truhly a na sedm ocelových zámků zamkla.

To však nepostřehly stará ani mladá, že Jasněnka, která v tu chvíli drhla dlaždice na hradní chodbě, celé to čarování s mlhou po očku pozorovala, ba že se i ke klíčové dírce šikovně přitočila, když stará znovu ukládala závoj do truhly.

Ale to se zas nedověděla Jasněnka, že zlá čarodějnice kromě mlhy nalíčila na Jíru i jiná nebezpečná kouzla.

„Ten bláznivý švec se nejspíš motá někde blízko, jakpak jinak by se tu najednou mohly octnout jeho střevíce! Jen ať si něco zkusí, ať se přiblíží k mému hradu! Zničím ho jako červa!"

Zahrozila pěstí proti neviditelnému nepříteli a hned se dala do příprav. Z makovic a ještě z jiných bylin, které jen ona znala, uvařila nápoj zapomnění a poručila, aby jej večer podstrčili místo vody Jasněnce. I kdyby švec nakrásně přišel, po tom nápoji se holka nerozpomene, kdo ten člověk je a že ho někdy v životě vídala a znala. A teprve tehdy, kdyby mezi prsty třela mateřídouščí listí a přičichla k němu, odstoupí jí páry zapomnění z mozku a znovu se na všechno rozpomene. Ale kde by tu uprostřed kamenného hradu sebrala holka mateřídoušku! Do smrti tu bude sloužit jako hloupá děvečka, a jen v tom bude mít lehčí osud, že už se na nic z minulosti nebude pamatovat

Kromě toho vzala čarodějnice svou nejdůležitější knihu a podle jejích černokněžných pravidel přikázala, že dnešní noci se mají slétnouti z lesů na deset mil kolem všichni noční dravci, výři, pustovky, rousnatí sýci, kalousi i sovy pálené, posedat na nejvyšší hradní věž, až celou střechu křídly překryjí, a strážit až do svítání, aby se- nikdo k hradu nepřiblížil. A kdo se proti vůli hradní paní přece jen k hradu odhodlá, toho nechť svými zobáky uklovou a ostrými drápy roztrhají!

Ubohá Jasněnka! O tom všem nevěděla, a proto jí bylo uvnitř v srdci teplo a krásně a svého Jíry se ani dočkat nemohla. Ale pro radost neztrácela z mysli nebezpečí, které je oba ještě čeká.

Přemýšlela o tom, jak by alespoň něčím Jírovi pomohla, a tu si vzpomněla na mlhový závoj v čarodějnické skříni. Škoda že za ním už zase zaklaply těžké zámky! Sama je proti železu slabá a v hradu není nikoho, kdo by jí mohl pomoci získat ten kouzelný závoj.

Že nikoho? Jasněnka si v té těžké chviličce bleskem vzpomněla, že tu má uprostřed cizoty a nenávisti přece jenom přátele, kteří jí pomáhají snášet zlou samotu. Usedla na pryčnu ve své komůrce, hodila na zem pár chlebových kůrek, jak to vždycky večer dělávala, a přitom si nahlas povzdechla:

„Ach myšky hryzalky, mé jediné kamarádky, vy byste mi mohly pomoci, kdybyste mé bídě rozuměly!"

Jen to dořekla, zachrastilo to pod starou skříní a jedna z myšek vystrčila svou šedou hlavičku. Chytrýma očkama zamžourala na Jasněnku, jako by chtěla říci, že všemu rozumí. A za ní druhá, třetí, celé hejno jako obvykle. Tentokrát se však nevrhly na kůrky, jak to dělávaly, ale nebojácně obstoupily Jasněnku, jako když čekají na její rozkazy.

„Ach mé drahé kamarádky, kdybyste tak mohly prohryzat dřevo v čarodějčině truhle, vytáhnout odtamtud ten tenounký závoj, co leží hned navrchu pod víkem, a tajně mi jej přinést... snad byste mi tím život zachránily!"

Co to? Myšky už na víc nečekaly, jedna za druhou se rozběhly ke dveřím a prázdnou chodbou utíkaly ke komnatě, kde měla čarodějka své náčiní. Že byly domácí, znaly tu každý koutek. Našly i dírku vydrolenou ve zdivu pod prahem, a tudy zmizely, jen se jim ocásky zahemejřily...

Ale Jasněnku s prvním smrákáním už zase odvlekli do věže. Na podlahu vedle pryčny jí tam postavili misku s přesoleným jídlem a vedle ní džbánek s odvarem, po němž se zapomíná. Čarodějnice počítala s tím, že hladové děvče neodolá a nají se, i když ji bude sůl pálit na jazyku. A pak jistě až do dna vypije ze džbánku nápoj, který jí podstrčili místo vody

Kupodivu toho večera však Jasněnka necítila ani hlad, ani žízeň. Sotva za ní biřic závoru přirazil, obula své červené střevíčky, sedla na kraj dřevěného lože, objala rukama kolena a s otevřenýma očima snila o tom, jaké to bude krásné, až zase budou spolu s Jírou žít na svobodě. A myšky hryzalky? I na ně se chvílemi rozpomínala, ale na jejich pomoc, ať to myslely sebelíp, spoléhat nemohla. Když padla úplná tma, vytáhla tak jako včera z úkrytu křesadlo, zažehla zbytek svíčičky a vstavila ji na okraj okna.

Ještě ani na pryčnu nedosedla, už bylo okénkem slyšet šum tichých perutí. Jasněnce se rozbušilo srdce — to jistě přichází Jíra! Ale šumu bylo stále víc a víc, a Jíra přitom nikde! Jasněnka trnula strachem, co jen může znamenat to divné skřehotání, mlaskání a plačtivé kuvíkání, které se jí s nepřestajným šumem ozývá nad hlavou. Ba přála si v té chviličce úzkosti, aby Jíra dnes raději nepřiletěl, aby se vyhnul zlým čarodějnickým nástrahám.

Jíra zatím pod černým bezem spal jako zabitý. Teprve po setmění, když padla rosa a omokřila mu tvář, procitl z hlubokého spánku. Lýčený provaz si obtočil kolem pasu, napříč přes plece hodil svůj ševcovský tlumok, na paže přivázal křídla a v pravé pěsti stiskl ševcovský knejp, ostřejší nežli dýka. Rozhlédl se po hvězdách, aby věděl kudy kam, a už stoupal vysoko nad smrčiny.

Dobře si vybral směr, po hodince letu narazil na první cáry mlhy, které věstily blízkost čarodějčina zámku. A třebaže dnes byla mlha dvojnásob hustá a noc tmavá jako propast, dobředl zakrátko mlžinami až k hradním zdem. Jak zakroužil nad hradem, zahlédl řiďounké světýlko z věžního okna. Jedním vzmachem byl u věže, chytil se římsy a tiše zavolal:

„Jasněnko! Srdíčko moje!"

Ale tu se mu rovnou nad hlavou strhl strašný křik a v mžiknu-tí byl obklopen vzteklými, rozdivočelými stvořeními, ušatými a pernatými, která se na něho sápala pařáty i zobany a přes obličej ho švihala tvrdými brky perutí. Jíra se zakymácel ve vzduchu, propadl se o několik metrů níž, ale honem znova zamával křídly, aby se neroztříštil o zem.

Vyletěl na okraj střechy a svým knejpem probodl několik nejzuřivějších potvor. Cítil však, že v takovém nerovném zápase ve vzduchu musí podlehnout. I sebral všechnu sílu, co jen jí měl, zavesloval ještě výše, probil se skrze chomáč sov až k vrcholku věže a tam se lýčeným provazem přivázal v pase k plechovému kohoutu. Tak si uvolnil pro zápas obě ruce. V pravičce knejp, v levičce ostré sídlo, píchal a bodal bez míření na všechny strany a každou ranou zasahoval.

Ale noční dravci ho obklopili celým mrakem, a tam, kde jednoho srazil, pět jiných se přihnalo na jeho místo. Drápy výrů, ostré jako železné háky, mu rvaly šatstvo kousek po kousku a skrze ně pronikaly až k tělu. Košile na těle mu provlhávala krví, ruce měl celé poštípané, z kazajky cáry. Byl už blízko mrákot, víčka mu sama od sebe klesala, kolena se pod ním třásla.

„Cink, cilink, cililink!" uslyšel najednou zvláštní tenounké zazvonění. Kdo to zvoní? Či se mu to jen zdálo? Co je to za mámení? Probral se, rozevřel oči, jak nejšíře mohl, i spatřil, že to cinká svítivý zlatý drátek, který se kutálí dolů po věžní krytině. Vlas od Sluneční paní!

Jeden z těch zuřivých ušatců zobanem urval Jírovi kapsu na kazajce, kam si tenkrát Jíra vzácný dárek schoval. A teď se zářivý vlásek kulil, až se překulil přes okraj střechy. Než Jíra nabral dechu, zazvonil podruhé, tentokrát mnohem silněji, jak v pádu narazil na kamenné dlaždice nádvoří. Ach běda, cožpak teď, uprostřed noci, může Sluneční paní uslyšet jeho zacinknutí? Jíra se hořce usmál, přesvědčen, že už je všemu konec...

Ale tmoucí tma nad Jírovou hlavou se naráz protrhává a nad mlhami se rozzařuje nějaké obrovské světlo! A kolem věže se strhuje divoký vichr, který rozptyluje mlhu na cáry a odhání ji pryč nad lesy. Vždyť to pán z Větrova na svých nejbujnějších koních projel Jírovi nad hlavou! Větrná smršť se opírá do dravcích křídel, odfukuje sýčky a pouštíky jako pápěrky a těžkým výrům rozčepejřuje všechno peří. Mlhy od věže už jsou rozehnány, a nad nimi, uprostřed noci, se zaskvělo modrojasné nebe.

To Sluneční paní, probuzena cinkotem zlatého vlasu, vstala ze svého lože a vyšla až na samý prostředek oblohy, aby Jírovi pomohla. A teď zlatými střelami svých paprsků bije do krytiny

věže, střílí do kukadel nočním dravcům, kteří oslepené mžourají a v bezmocném vzteku sekají drápy do prázdna. Sluneční jas o pravé půlnoci však probudil i všechno denní ptactvo. Straky křiklounky, vrány krákalky, kavky i sojky štěbetalky, všechna ta ptačí havěť se zdvihla nad les, a s křikem začala dorážet na omámené výry, klovat do ušatých palic mžouravé sovy, škubat pírka z kulichů a pouštíků. Takový křik by vzbudil i mrtvého. Zlá čarodějka vyskočila rovnýma nohama z postele, zatahala za vlasy línou dceru Černavu, do ruky jí vstrčila klíče od truhlice a poplašeně na ni křičela:

„Běž, popadni závoj a dělej mlhu, co máš sil! A hodně hustou, temnou, ať skrze ni ta sluneční dračice neprokoukne!"

Černava, celá ještě rozespalá, doběhla do pokoje s truhlicí. Rychle odemkla zámky, odhodila víko, ale co to? Protřela si oči jednou, dvakrát, jestli ji neklamou, ale marnost nad marnost! Mlhový závoj, který měl ležet hned navrchu, byl pryč! Propánajána, a tuhle v rohu truhly někdo vyhryzal velikou okrouhlou díru, kudy ten zázračný závoj nejspíš zmizel. Jen jediná nitečka se tu zachytila za třísku, aby vydala svědectví... Celá poděšená se rozběhla Černava za starou, aby jí zvěstovala tu zlou novinu.

„Utíkej, Jíro, dokud je čas!" jako zvon se rozlehl celým nebem hlas Sluneční paní, „sežehnu na prach ten proklatý zámek se všemi Čáry a kouzly!"

Jíra zvedl hlavu a uviděl Sluneční paní, jak sestupuje z prostředka oblohy níž a níž. Při každém jejím kroku paprsky její záře byly prudší a palčivější. Jíra cítil, jak se rozpaluje měděný plech na věžním hrotu. Ze šindelů, praskajících žárem, se začínalo kouřit. Jíra vykřikl k obloze z plna hrdla:

„Děkuji ti, Sluneční paní! Až budeš potřebovat podrazit střevíce, zavolej mne znova. Přijdu, kdybych si měl všechny prsty popálit!"

Honem se odvázal od věžního hrotu a s provazem v ruce slétl k Jasněnčinu oknu. Bez váhání hodil okénkem dovnitř jeden jeho konec a druhý si omotal kolem zápěstí na pravé ruce.

„Jsi tam, Jasněnko? Pospěš, uvaž si provaz kolem pasu!"

„Hned, můj milý," zacinkal Jasněnčin hlásek.

Když už natahovala ruku po provaze, zapištěla v dírce pode dveřmi myška. Jasněnka sebou trhla a podívala se na hryzalku. Na moutě duchu, tak chytrá očka měla právě ta myška z kuchyně! A než mohla Jasněnka říci ach! nebo och!, jedna za druhou začaly z dírky vybíhat další myši a jako nějaké dlouhatánské lano táhly zmotaný, zkroucený mlhový závoj. Byl sice řádně zaprášen a zamazán, protože jej kmotry hryzalky vlekly celou cestu svými podzemními chodbičkami, ale byl to on! Jasněnce se zamžily oči dojetím, vzala od myšek závoj, pohladila tu s chytrýma očkama po šedém kožíšku a zaprášený i potrhaný závoj si rychle uvázala kolem hrdla.

„Jsem hotova! Jíro, táhni!" vykřikla vesele.

„Máš-li tam vodu ve džbáně, vezmi ji s sebou. Strašně mi vysmahlo v hrdle!" slyšela v odpověď Jírův hlas. Popadla džbán, provaz se napjal, jak se Jíra opřel nohama o římsu, a za pár vteřinek už se před ním objevila Jasněnčina rozsvětlená tvář. Jíru pálilo celé tělo od sovích klofanců, z rozedraného čela mu do očí kanula krev, hrdlo měl stažené strašnou žízní, ale přece to byla nejšťastnější chvilička jeho života. Sáhl dychtivě po džbánu:

„Jen jeden doušek!"

Ale jak jej nasadil k ústům, nemohl odtrhnout a vypil všechno až do dna... Pak si přivázal Jasněnku provazem na záda a spolehl na svá křídla. Byl nejvyšší čas, ze střechy zámku vyšlehávaly už drobné plamínky. Jíra rozpřáhl ruce, zafofroval křídly a hned ucítil, že mu pán z Větrova pěkně tlačí do zad.

„Ouvej," vykřikla však Jasněnka, sotva uletěli pár metrů, „můj drahý Jíro, musíme na zem, sesmekl se mi s levé nohy ten červený střevíček!"

„Udělám ti jiný, moje znejmilejší, ale teď honem pryč!"

Jasněnka strhla s hrdla mlhový závoj, zamávala jím v letu kolem sebe, a hned se oba s Jírou zahalili v bílý obláček, který s těmi druhými plul po větru daleko, daleko k východu, pryč z panství té zlé čarodějnice.

K ránu byl Jíra k smrti unaven. Z posledních sil zakroužil nad

jednou pasekou, snesl se k zemi, a sotva se od něho Jasněnka stačila odvázat, padl únavou do mechu a v ten okamžik usnul. Jasněnka si z toho nic nedělala. Byli už daleko od panství čarodějky a domů to jistě bylo blizoučko.

Políbila spícího Jíru na čelo, pohladila mu něžně tvář a rozběhla se po pasece. Z širokého lopuchového listu stočila kornout a chutě do něho začala sbírat ostružiny, až se Jíra probudí, aby se měl čím osvěžit. Nevěděla, ubohá, jakým nápojem to uhasila jeho žízeň tam na věži...

Za chvíli měla kornout plný, až z něho ostružiny na vše strany přetékaly. Vypletla se z houštiny ostružinových šlahounů, které ji svými drápky chytaly za šaty i za ruce, a chystala se vrátit k Jírovi.

Sotva však udělala pár kroků, vyrazil proti ní znenadání jezdec. Přitočil se s koněm až k Jasněnce, a jak to myslivci mívají ve zvyku, žertem na ni zahrozil: „Mně se zdá, panenko, že mi tu pytlačíte v mém lese!"

„Jen trochu ostružin jsem si natrhala na zahnání žízně," usmála se Jasněnka, „ale snad byste mi mohl říci, v jakém království se ten váš les nachází?"

Jezdec se pozastavil nad tou otázkou, ostřeji se na Jasněnku podíval, pak sáhl do kapsy pro nějaký obrázek, zas upřel oči na Jasněnku, a v tu ránu byl s koně dole. Chytil Jasněnku za obě ramena tak prudce, až jí ostružiny rozházel. „Že vy jste ta ztracená princezna Jasněna, co je po ní takový shon?"

„Jsem," řekla Jasněnka neopatrně, „cožpak mě někdo hledá?"

„Sláva, deset tisíc dukátů mi bude říkat pane!" začal jezdec radostí hopsat a tancovat kolem Jasněnky, „pan král vypsal velikou odměnu pro toho, kdo vás přivede na královský zámek živou a zdravou!"

„Ale to vy nebudete," dala se do smíchu Jasněnka, „tuhle pod tou třetí břízou odpočívá můj muž Jíra, a ten mě nedá za nic na světě!"

„To budu!" vykřikl jezdec troufale, „ani čert mi v tom nezabrání!"

A než se Jasněnka nadála, zhurta ji chytil do náruče, hodil před sebe na sedlo a bodl koně ostruhami, až se vymrštil jako šíp. Marně se pokoušela Jasněnka vzepřít, marně ho bila svými drobnými pěstmi, marně volala Jíru na pomoc. Jezdec nedbal ani na prosby, ani na hrozby, unášel ji do královského města. Těch deset tisíc zlatých ptáčků, které už slyšel zpívat ve své tobolce, mu dodávalo velké kuráže a rozhodnosti.

Jíra se probudil až pozdě po poledni, celý prostydlý a rozlámaný. Nápoj zapomnění, který čarodějnice nalíčila na Jasněnku, vykonal už své dílo. Jíra dočista zapomněl, jak se do tohoto lesa dostal, zapomněl na Jasněnčinu tvář i na to, že je Jasněnka vůbec na světě a že ještě dnes v noci pro ni ochotně nastavoval život. Nic nechápal ze své minulosti, na nic se nepamatoval. Jen to, že je švec, mu jediné uvízlo v hlavě. S údivem si prohlédl kožená křídla, která měl dosud přivázaná na rukou. Načpak taková hloupost asi je?

Ale protože ho nic nenapadlo, chtěl je prostě zahodit. V poslední chviličce je však přece jenom sbalil a uložil do tlumoku. Taková jemná kozinka se může na ledacos hodit. Měl hlad a žízeň a pálily ho rány. Šel tedy nazdařbůh z lesa ven hledat nějaké lidské obydlí...

Když jezdec s Jasněnkou dojel na královský hrad, sběhla se na nádvoří všechna čeládka, biřici i strážní, a ve vteřince tu byl i pan král se starou Jasněnčinou komornou.

„Je to ona! Je to naše princezna!" začali všichni jásat, když spustil Jasněnku s koně na zem. Jezdec, celý šťastný, že udělal takovou trefu, se hluboce uklonil panu králi: „Vaše královská Výsosti, vyplnil jsem vaše přání! Našel jsem vám vaši princeznu a přivedl ji živou a zdravou. Cekám na vaši šlechetnou odměnu!"

„Nic mu nedávejte!" vykřikla Jasněnka, „nenašel mne, ale unesl mne z lesa, když jsem pro svého muže sbírala ostružiny!"

„A kdo je tvůj muž?" honem se ptal rozčilený král.

„Můj muž je švec, tatínku, ale je to ten nejlepší mužský pod sluncem!"

Král se zakabonil jako nebe před bouřkou, a že neměl v tu chvíli po ruce nikoho jiného, na kom by si vylil'svůj vztek, dal alespoň z hradu vypráskat hamižného jezdce, který Jasněnku uloupil na pasece.

Jasněnka potom v královské komnatě vyprávěla dopodrobna všechno, co se s ní dálo, a kterak ji švec Jíra vysvobodil ze zajetí zlé čarodějnice. Jen o tom potrhaném, divném závoji, co měla kolem krku, se ani slůvkem nezmínila.

„Ale napřed tě ukradl z naší věže," zlobil se pan král, „no počkej, ševče, až ty mi přijdeš pod ruku, já ti zvalchuju hřbet!"

Poslal hned jízdní družinu, ať prohledají les a to švícko ať přivedou na hrad. A kdyby nechtěl dobrovolně, ať jej přivlekou třeba násilím. Ale jezdci se vrátili až za tmy s nepořízenou. Jednu houštinku v lese nevynechali, vyplašili hromadu srnčí, jelení, kopu lišek a dokonce dva staré jezevce, ale po ševci nikde ani památky. Tu noc Jasněnka naschvál rozsvítila veliké světlo ve své věžní komůrce, a do svítání tam seděla u okna, jestli Jíra odněkud nepřiletí. K snídani přišla s uplakanýma očima — po Jírovi jako kdyby se propadla zem. Čekali měsíc, dva, čtvrt roku — nic. Starý král začal brumlat čím dál hlasitěji:

„Pěkná věc! Nechtěl jsem mít ševcovu ženu, a teď mi tu sedí ubrečená vdova po ševcovi! Těmhle nesmyslům udělám přítrž! Vdáš se za královského prince, a bašta! Když mu přidám půl království, vezme si tě i s tou ševcovskou minulostí!"

Darmo Jasněnka plakala, darmo se vzpírala, že už jednoho muže má a jiného že nechce. Král poručil rozhlásit po všech okolních zemích, že hledá ženicha pro svou dceru a nástupce pro svůj trůn. Všelijakých princů se začalo sjíždět habaděj. Když už Jasněnka nemohla jinak a na přísný otcův rozkaz se musela jít do trůnního sálu princům představit, oblékla si ty nejhezčí šaty, pošité perličkami, rozčesala své krásné vlasy, že zářily jak sluncem pozlacené. Na pravou nohu si vzala červený střevíček, který schovávala jako drahou památku po Jírovi, levou nohu si však nechala bosou. Když tak vešla do sálu v jednom střevíci, hlasitě to mezi princi zašumělo údivem.

„Není se čemu divit, milí pánové," řekla jim Jasněnka směle, „mívala jsem dva takové krásné střevíčky. Když jsem však utíkala od zlé čarodějnice, jeden z nich mi spadl do lesa. Vezmu si za muže toho, kdo mi k mému pravému střevíčku, co mám na noze, najde a přinese ten levý. Bez nich já na svatbu nepůjdu!"

Princové zrozpačitěli. Princezna se jim sice líbila, půlka království taky, ale kde hledat střevíc, který ztratila na útěku, to věru nevěděli. Jen jeden z nich, princ ze sousedního království kordiánského, si dodal odvahy a přistoupil k princezně Jasněnce:

„Půjčíš-li mi, královská Jasnosti, střevíček, který máš na noze, abych se nezmýlil při hledání, do tří dnů ti přivezu střevíčky oba!"

Znal u nich doma v královském městě ševce, který šil drahně let boty pro krále a byl pravý mistr takové jemné práce. Pro toho to bude hračka, udělat k pravému střevíčku levý, k nerozeznání stejný. A princezně může namluvit, že se vypravil do čarodějčiných lesů a tam že střevíček našel v stračím hnízdě.

Co měla Jasněnka dělat? Na králův přísný pohled se s bolestí odhodlala, že tedy svůj nejdražší střevíček princovi na tři dni půjčí. Dobře věděla, že není kraj světa takový švec, který by uměl v jemnosti napodobit Jírovu práci. A v těch třech dnech si jistě dokáže vymyslit nějakou novou výmluvu, i kdyby princ nakrásně ten druhý střevíček přinesl.

Princ štval koně, aby byl co nejrychleji doma, a dřív než na královský hrad zajel ke starému ševci, který princi už od dětských let šil ty nejjemnější botičky. Mistr zrovna seděl u stolu a večeřel vrchovatý talíř zelňačky, když princ vpadl do jeho příbytku. Hodil mistrovi červený střevíček doprostřed stolu, vedle něho hodil měšec dukátů a křikl:

„Tenhle měšec bude tvůj, uděláš-li k tomuhle pravému střevíčku do zítřejšího večera levý. Ale musí být k nerozeznání stejný, jinak se rozluč s mou přízní!"

Mistr švec položil lžíci, vzal střevíček do obou rukou, prohlédl jej zespodu i svrchu, prozkoumal steh za stehem a pak řekl zamyšleně:

„Milý princi, tenhle střevíček šil onačejší švec, než jsem já. Na tyhle jemňounké stehy jsou moje oči staré. Moji tovaryši mají sice lepší oči, ale zato ne tak dovedné ruce. Ledaže by..."

„Co ledaže? Obrátím peklo vzhůru nohama, jen když ten střevíček dostanu!"

„Ledaže by ho trefil ten nový tovaryš, kterého jsem přijal před týdnem. Ten má zlaté ruce, ale jinak je to velký podivín a mrzout, kdo ví, zda by se k takové práci dal vůbec přemluvit!"

„Zahrnu ho penězi!"

„Ale když ono mu na penězích právě nezáleží!"

„A kde je ten tvůj tovaryš?"

„Leží na zahrádce a bloumá očima po obloze..."

Vyběhli oba, princ i švec, na sádek, aby toho podivína našli. Ten tam ležel s rukama pod hlavou na trávníku, díval se na první hvězdu večernici, která se třpytila nízko nad obzorem, a na mistra s princem ani nepohlédl.

„Hej, tovaryši, odkudpak jsi?"

„Záleží na tom? Sám nevím!" řekl podivínský tovaryš, zarostlý, s hlubokýma smutnýma očima, a zůstal ležet jako dřív.

„A co říkáš téhle práci?" podal mu mistr zchytra červený střevíček. Tovaryš po něm natáhl ruku, posadil se, očima mu prošlo nějaké divné vzrušení, ale hned zas mu zrak pohasl:

„Nu což, není to špatná práce!"

„A ty bys takový trefil?"

„Vím já? Možná i trefil, vždyť to žádný zázrak není!"

Princ hořel nedočkavostí, aby tovaryše získal, ba dokonce měl i chuť mu vyhrožovat, když se bude zdráhat, ale mistr mu naznačoval, s tímhle morousem že se musí pěkně zpolehounka.

„Dobře si střevíc prohlídni, ráno ti vyberu kůži, zkusíš udělat k pravému ten levý!"

„I proč ne? Práce jako práce..." řekl tovaryš lhostejně a lehl na bok.

„Upokojte se, Milosti, střevíček budete mít!" šeptal mistr princi a táhl ho za loket ze zahrádky.

„Ale já jej musím mít zítra večer, pozítří ráno jej musím podle slibu odevzdat princezně Jasněnce!"

„Postarám se, Jasnosti!" uklonil se švec a začal hledat v almaře tu nejjemnější safiánovou kozinku.

Ach ano, byl to Jíra, ten smutný tovaryš na ševcové zahrádce. Tenkrát, když se ztratil Jasněnce, celý utrmácený se dopotácel do jedné lesní samoty a tam u dobrých lidí hnedle měsíc se vyzdravoval z ran, které utržil v zápase s nočními dravci. Jen paměť se ' mu nevrátila. A tak šel světem bez radosti, bez potěšení, ani neznaje, odkud přišel a kam patří. Ani Jasněnčin střevíček, svou vlastní práci, nepoznal. Ale přece jen se mu ve vnitřku něco hnulo, nějaká zvláštní tesknota ho popadla, jak obracel tu malou věcičku v ruce. Položil hlavu do trávy, roztáhl ruce, a dívaje se na ty cizí, nepochopitelné hvězdy na obloze, cítil, jak se mu svírá srdce nějakou podivnou, něžnou bolestí.

A prsty na rukou samy od sebe se roztáhly a začaly hladit a prohrabávat stébla i malé hlavičky sedmikrásek a jiného kvítí. Jak si tak jeho prsty hrály, najednou jim přišlo utrhnout chomáč

té trávy. Mnuly a hnětly ty drobnolisté, nizounké travičky s fialovými hlavinkami kvítků, až pomačkané lístky vydaly svou vůni a ta padla Jírovi do chřípí. Přivoněl, aniž to věděl, k mateřídoušce...

„Jasněnka! Jasněnčin je ten střevíc!" vykřikl ševcovský podivín znenadání a vyskočil rovnýma nohama z trávy. V hlavě měl najednou oslnivé jasno: Jak jenom mohl zapomenout na Jasněnku? Jak od ní mohl odejít? Od té chviličky se strašně začal trápit svou nevědomostí. Běžel za mistrem celý divý, nač prý ten princ potřebuje levý střevíček a kde vzal ten pravý?

Mistr byl celý tumpachový z náhlé proměny netečného tovaryše. Ale protože mu na práci záleželo, řekl Jírovi, co věděl: Ze princ má slíbenou princezninu ruku, přinese-li k tomu pravému střevíčku levý.

„Šij! Každá hodinka, o kterou budeš dřív hotov, přijde našemu princi vhod!"

Jíra neřekl ani popel, jen si vzal řádný kus kůže a náčiní a zamkl se přes den ve své komůrce. Šil a šil, jen se mu prsty kmitaly. Večer, když se začalo stmívat, vyšel konečně ze své komůrky, bledý a rozrušený.

„Jsem hotov," řekl mistrovi, „pošlete pro prince!"

Princ div nebláznil radostí, když před něho Jíra postavil hotovou práci. Celý měšec dukátů vysypal doprostřed stolu, střevíčky zabalil do hedvábné látky a se svou družinou se ještě večer tryskem pustil do sousedního království. Mistr švec nastavěl z dukátů deset komínků a celý šťastný volal tovaryše, ať se s ním jde rozdělit o tu královskou odměnu. Ale co to? Tovaryš, který odvedl tak mistrnou práci, z čistá jasna zmizel i se svým ševcovským tlumokem...

„Zmizel, jako když uletí..." podivil se mistr švec a podrbal se za uchem. Druhého dne zrána, když se princ se střevíčky v sedel-ním tlumoku blížil v čele své družiny ke královskému městu, u samé brány předhonil vandrovního, jenž taky pospíchal do města. Princi ani na mysl nepřišlo, že by to mohl být ten švec, co včera večer dokončil levý střevíček pro princeznu. Inu, vždyť princ hnal koně celou noc bez přestání, a tenhle vandrovní šel jenom po svých...

Na hradě bylo slávy, až se okna třásla. Princ poslal před sebou rychlé posly, aby vyřídili králi, že splnil princeznino přání a že se tedy může bez meškání začít s oddavkami. Všem bylo z toho do smíchu a do tance, lidu se tlačilo na hradním nádvoří jako much, jen Jasněnka byla bledá jako smrt.

Na králův rozkaz ji vyvedly dvorní dámy na nádvoří a tam se musela posadit na slavnostní balustrádu. Princ, jistý už svým vítězstvím, pyšně přistoupil k Jasněnce, rozbalil látku — marná sláva, střevíčky tu byly oba, krásné, jako kdyby je z alabastru vysoustruhoval. Jasněnka jenom smutně vzdechla a vzala levý střevíček do ruky. Kdo jen to asi byl, že dokázal udělat stejně krásnou práci jako její Jíra?

Ale jak ten levý střevíček v ruce obrátila, padlo jí do očí něco bílého, ukrytého tam uvnitř. Sáhla tam a rychle vylovila lísteček, čtvermo složený a přilepený kouskem ševcovské smůly. Rozbalila jej potají a jedním mžikem přečetla pět krátkých slov:

„Jasněnko, jsem tu. Rozhlídni se!"

Nohy se pod ní zatřásly, ale oči se jí rozzářily takovým jasem, až lidé kolem začali šumět údivem. Z tváře na tvář přeskakovala pohledem. Tamhle v pravém koutě nádvoří, na samém krajíčku zástupu, stojí mezi lidmi ten, koho hledala! Pan král, celý šťastný, že se Jasněnce v poslední chvíli tak vylepšila nálada, dal zatroubit fanfáru.

„No tak, drahá dceruško, nic se neostýchej a polib před námi všemi toho, koho sis vybrala za svého manžela!"

Princ, štěstím celý bez sebe, už nastavoval tvář. Ale kam to ta princezna běží? Ne k princi, ale po schůdcích dolů mezi obyčejné lidi, a tam padá kolem krku nějakému vandrovníkovi s tlumokem! A ten se vůbec nerozpakuje, tiskne Jasněnku do náruče, jako když se to samo sebou rozumí, a teď jí dal, prokrindapána, hubičku, až se to dvorem rozlehlo!

„Jíro!"

„Jasněnko!"

Pan král rozčilením upustil žezlo i jablko a začal bouřit přes celé nádvoří:

„Co je to za drzouna? Kde se tu vzal ten opovážlivec, co líbá bez povolení královskou princeznu?"

„To je můj muž," křikla Jasněnka vesele, „ten má na to právo!"

Ale král běsnil jako pominutý. „Okamžitě s ním do hladomorny!"

Princ, který se cítil ošizen, tasil kord, biřicové se rozběhli mezi lidi, už už chtěli na Jíru vložit ruce. Ale Jasněnka byla rychlejší. V mžiku strhla s hrdla svůj mlhový závoj, zamávala jím nad hlavou, a celé nádvoří se naráz začalo plnit hustou mléčnou mlhou. Za chvíli byla ta mlha tak neproniknutelná, že ani soused sousedu neviděl do tváře. Všechen dav se dal do pohybu, klopýtali jeden přes druhého, váleli se v jedné hromadě, křičeli, pískali, povykovali, někdo se smál a druhý hromoval, a dohromady z toho byl takový zmatek, že to ještě svět neviděl.

Dobrou hodinu trvalo, než hustá mlha začala řidnout a odplouvat. Jakpak mohli v takové činěnici biřicové někoho chytat? A tak Jasněnka s Jírou hbitě zmizeli — kam, nevím sám. Zatajili to přede všemi. Ale jistě jsou i při té ševcovině šťastni, když se mají tak rádi...

Vodník v pivovaře

Býval v lesích za Rukapání takový malý rybníček jménem Kaňka. Ať jej tak okřtil, kdo chtěl, to jméno bylo dobře vymyšleno. V zeleném rouně lesů a luk se musel jevit luňákům, jestřábům, ale i kukačkám a jiné havěti, přeletující tiše nebo s křikem ze smrčí nad Černými blaty do dubiny nad Květnou, jako malá modrá kaňka, porušující nekonečnou zelenou plochu. Dnes už na tom místě sejí žito a sázejí brambory, ale jméno se udrželo, a dodnes se tam říká Na kaňce.

V těch dobách, kdy Kaňka byla rybníkem a ne brambořištěm, tehdy, když v Rukapáni drahná léta po zlopověstném Pandrholovi sládkoval nebožtík Karas, byl jednou o masopustním úterku ve vsi Kardavci slaďácký bál. Kardavecký pivovar byl takový krcálek, všehovšudy tři slaďáci tam mlátili kopistěmi do kádě, míchajíce sladovou tluč, ale na čest si tuze potrpěli. Pozvali proto na svůj bál a na pohřbívání Bakusa, které se v ten den odedávna konávalo, i přespolního pana starého, rukapáňského sládka Karase. Zpívalo se tam zvesela, jak se o masopustním úterku na slaďáky patří:

„Neviděli jste toho pána,

děravého džbána?

Je tlustý jako žebřinový vůz,

chybí mu nosu kus

a říkají mu pan Bakus!"

Pak toho nejtlustšího sladovníka pošili hrachovinou, aby představoval Bakusa, naložili ho na hnojná nosítka, opletená papírovými fábory, a co sil v hrdle měli, zazpívali nad ním smuteční. Kardavecký podstarší měl hlas jako z nejhlubšího sklepa, hvozda hučel jako varhana, sladomel naopak měl mlaďounký tenorek, a pan otec Karas si jen lahodil, jaká je to rozkoš, když sladovnická chasa je tak pěkně sladěná. I řval sám jako tur nebo aspoň jako Turek nad umírajícím Bakusem:

„Rozlučme se s tímto tělem!" a slaďáci mu trojhlasně odpovídali:

„Dejme mu jednu korbelem!"

A už to šlo ráz na ráz:

„Dona nobis pacem!"

„Kampak mys ním plácnem?"

„Ať odpočívá v pokoji!"

„Dejme mu místo na hnoji!"

Když se jim drahně po půlnoci podařilo Bakusa zahrabat do hromady sněhu na pivovarském dvoře, vypil rukapáňský pan otec na rozloučenou ještě čtyry holby, skočil si šotyš, třasáka, sladovnickou a cibulku, a pak, odmítnuv bryčku, kterou mu nabízeli, pustil se pěkně rozehřátý přes Haramici, Černá blata, Sedm zabitejch a Květnou do Rukapáně. Noc byla jiskrná, hvězdy setřepetaly jako živé, ale jinak bylo pokojno a ticho, jen snížek pod nohama vrzal jako cín.

Když scházel příkrou, umrzlou a posněženou cestičkou od Černých blat dolů ke Kaňce, popadla pana otce žízeň. Strašná žízeň, která stáhne hrdlo jako šňůrkou a přilepí jazyk na patro, že sotva můžeš promluvit, žízeň, při níž houstnou sliny tak, že jich už nepolkneš. Samou žízní se musel u té Kaňky zastavit, aby alespoň trochu svlažil čípek. A protože byl ve stavu, kdy chmelka rozvazuje jazyk, začal zplna proklínat ten osud, který ho nutí pít bahnitou vodu. Proklínal tak mužně, že probudil líny, dřímající v houfech pod ledem blízko orobincových stébel, jimiž vstupuje pod led vzduchové perlení, rouhal se tak kurážně, až rozehnal hvězdice zkoprnělých kaprů, shromážděných v bahně čumáky k sobě, sakroval tak hromobitně, že probudil i sojky ve smrčí. Najednou, když byl uprostřed toho láteření na vodu, ozval se za ním hlas: „Co mi plašíš ryby, zrzoune?"

Byltě Alois Karas zrzavý jako liška, i když měl přitom srdce ze zlata. I obrátil se, nemile dotčen, a spatřil na kraji díry, prosekané v ledu, sedět zeleného ohyzdu. Holínkami šplouchal ve vodě, hubu měl holou jako žabí koleno, zato za ušima vlasy dlouhatánské, zknocené a zaneřáděné bahnem. V levém koutku křivých úst mu visela stará fajfka, celá žabincem polepená.

„Co je ti do toho, zeleňoure," nevrle se utrhl pan starý na hastrmana, „já si můžu proklínat, já mám mordyjánskou žízeň!"

To byl i pro vodníka dobrý důvod. Poskočil z ledu na zmrzlou trávu na hrázce, přiblížil se ke Karasovi a zaskřehotal žabím hlasem: „Ty jsi sládek z Rukapáně, tebe já znám! To tvý pivo, s tím aby lumpy trestal, šelmo zrzavá! Jednou jsem ho vyzunk bandičku ženskejm, když tu na louce sušily seno. Fujtabl! Hotový patoky, vařený ze starejch březovejch košťat!"

Alois Karas hned věděl, že má co dělat s hastrmanem Matálou, o kterém na pivovarské šalandě vypravovávali všichni hajní vůkol. Sem tam, pravda, vymáchal nějakou tu babku, když mu přišla krást puškvorec na kořalku, nebo vylekal kluky, kteří se z holého nerozumu zapletli do vodních šlahounů, ale ani ti nejvousatější fořti nepamatovali, že by byl Matála někoho doopravdy utopil. Šla o něm pověst, že je to hastrman celkem dobrosrdečný, žádný nelida. Proto nebral Alois Karas jeho urážky vážně. Řekl mu jenom:

„Ty můžeš se svými moudrostmi do Paďous, Matálo, abys věděl! Ty dřizno jedna hastrmanská, nečesaná, ty rozumíš té své rybniční špíně, žabinci a bahenním bublinám, ale ne pivu!"

Matála zaskřehotal tence jako rosnička, nejspíš to byl ten jeho hastrmanský smích, a povídá:

„Tak pojď ke mně domů na skleničku, ty rozumbrado sladovnická, já ti ukážu, jaký já si vařím pivo, když na to přijde!"

„To jako myslíš... tam dolů?" ukázal Alois Karas na černou díru v ledě.

„I toť se ví, že tam, kampak jinam? Jen se neboj, drčko sladovnická, já to mám dole outulný!"

Kdyby byl býval Alois Karas při chladném rozumu, tak by byl nešel. Ale protože měl v hlavě a protivilo se mu hastrmanovo troštování, beze všeho hupnul dírou v ledu rovnou do hastrmanova království. Ale jaképak ostatně království! Matála tam měl při hrázi starou barabiznu, okna zasklená rybími měchýři, místo záclon potrhané rybářské sítě. Zato kamna měl pěkná, kachlová, a hučelo to v nich jedna radost! Před kamny stál starý dubový stůl s dlouhou lavicí, a na té se rozvaloval velikánský vousatý sumec. To byl Matálův nejlepší kamarád a vyhříval si u hastrmanových kamen regma.

Sotva se Alois Karas za stolem uvelebil, Matála zatleskal, a tu máš čerte kropáč! dvě štiky jako polena přikutálely zubatými hubami soudeček čtvrtňáček, jakému se v pivovarech říká štěně. A jedna kapří jikrnačka, už postarší a přitloustlejší, honem pospíchala na stůl s třemi uchatými sklenicemi. To jste měli vidět toho sumčího dědka, jak celý obživl, sotva uviděl pípu. Matála narazil štěně, natočil do tří sklenic, tu jednu strčil sumci do širokánské tlamy, aby si ji podržel pyskem, tu druhou přitočil uchem ke Karasovi, a teď pěkně: Vivat! crnkli si všichni tři, až pěna vystříkla. A sotva vytáhli jednu, Matála honem natočil druhou,zas ji přistrčil sumci pod vousy, zase si crnkli s Karasem, a tak to šlo pěkně dokolečka dokola, až se z toho Aloisů Karasovi hlava drobátínko motala.

„Tak co tomu říkáš, mudruňko?" zeptal se Matála potměšile, když udělali asi osmou holbu. Alois Karas však seděl jako pěna, a jen sem tam v zamyšlení přeložil jazyk v ústech ze strany na stranu a maličko si srkl a mlaskl, jak roztíral tu chuť po patře.

Matičko sedmiranná, to bylo pivo, že před ním musel každý sládek smeknout! V celém kraji bys mu rovna nenašel! Napohled to sic vypadalo jako černá břečka, žádné zlátnutí a světélkování, na kterém si Alois Karas doma zakládal, ale mělo to říz i sladkou lahodu, byla to hořkost kořenná a zároveň voňavoučký med, chuť tak podivně krásná, že se jí pan otec ani nabažit nemohl.

„Poslouchej, Matálo, ty kolčavo, z čeho to vaříš?" něžně vzal hastrmana okolo krku a div mu nedal za ucho hubičku.

„Tak teda začnu u ječmene. Ten kradu, abys věděl, na pivovarských polích!" zakřenil se Matála.

„No dobře, kraď si, dokud ti hlídač hnáty nepřerazí... A co dál?" nedočkavě naléhal na hastrmana pan otec Karas. „Ta voňavá hořkost, co tak pěkně sládne, víš?"

„Jo, milej Karasi, to je právě to tajemství!" rozchechtal se Matála, až měl tu žabí hubu od ucha k uchu, a samou rozpustilostí tahal sumce za vousy.

Na Popeleční středu se po celé Rukapáni trousilo, že prý se sládek Karas ještě nevrátil z Kardavce, ačkoliv odtamtud odešel o třetí po půlnoci, a že nejspíš v podroušenosti někde v lese zmrzl, anebo že na Kaňce zapadl pod led...

Ale ve čtvrtek po poledni se pan otec objevil v Rukapáni živ a zdráv, jen ve vlasech měl nějaký ten lísteček zeleného okřehku, co se prostírává po rybníce jako hastrmanské sukno. Tím okřehkem měl Matála nadité své hastrmanské peřiny...

Od té doby se začaly dít v rukapáňském pivovaře divné věci. Do jednoho sklepa natahali bednáři deset velikých kádí, napustili je vodou, a potom přišel takový podivný slaďák v zeleném fracku, věčně urousaný a drobátko i usmrkaný, který se ze začátkuhodně stranil lidí. Zato u těch kádí, odkud se měla brát voda na várku, seděl věčně, od rána do večera a snad taky od večera do rána, a do vody pořád něco přisypával, něco v ní louhoval a něco máčel. Co, to nikdo v celém pivovaře nevěděl, protože ty tajemné specie mu přinášíval sám pan sládek Karas ve velikých kornoutech z přespolních apatyk, aby se to tajemství neprožbleptlo, a snad taky od babek kořenářek.

Rukapáňský pivovar přestal vařit světlé, které stejně ničím nevynikalo, a dal se do vaření černého. Ale to bylo pivečko, že jeho sláva šla za sedmerý hory! Kdo k němu sedl, nemohl odtrhnout sklenici od pysku, a na šalandě to večer co večer hřmělo zpěvem a výskáním, jako kdyby tam dennodenně byla nějaká vydařená svatba. Kdo vypil jednu, dobrá nálada ho popadla, kdo dvě, od srdce se rozveselil. Po třetí se chtělo do zpěvu a po čtvrté se rozum každému tak osvítil, že si připadal stokrát chytřejší než rukapáňský purkmistr. I bylo na šalandě pořád plno řečí, valnou většinou hlučných, ale vtipných, a humoru se smíchem, že okna drnčela!

Pivovarská chasa věděla, že ten zázrak má na svědomí ten urousaný slaďák v zeleném fráčku, co připravuje vodu na várky. Mezi slaďáky se začalo šuškat, že to není samo sebou, ten třasonožka že je vlastně hastrman Matála z rybníčka Kaňky. Sám pan podstarší ho jednou navečer tajně pozoroval, jak žbluňkl ve sklepě do veliké kádě s březňákem a hodnou chvíli se tam převaloval nic jinak než jako kapr v rákosí. Potom vyplul na povrch s očima vyvalenýma jako skokan a blahem kuňkal, až panu podstaršímu sluch přecházel. I vyprávěl to podstarší jako tajemství pod hromem zabití hvozdoví a od hvozdy už to šlo, jak praví staré přísloví: „Pověz svini, svině kanci a kanec celej obci!"

Ale že hastrman nikomu nic zlého nedělal a pivovaru prospíval, zvykli si na něj všichni slaďáci od pana podstaršího až po toho kluka sladomela, co rozmílal slad na tluč, a po nějakém čásku se s ním skamarádili. Sobotu co sobotu, jak jen se trochu smrklo, obul si Matála hastrmanské faldovačky, strčil do kapsy krajíc chleba a uháněl domů na Kaňku, podívat se, jak tam hospodaří ten starý vousatý sumec, kterého udělal na Kaňce svým zástupcem. I bývalo prý ho tu noc ze soboty na neděli vidět, jak sedí na stavidle a spravuje při měsíčku to, nač neměl mezi týdnem čas, košile, kabátek nebo ty měkké, ze žabí kůže šité hastrmanské boty. V pondělí ráno, kdyby trakaře padaly, byl Matála zpátky v pivovaře a ještě vždycky přinesl slaďákům nějakou výslužku, okouny, raky, mřínky, líny nebo jinou rybí žoužel. K smrti rád smažil ryby, a v pondělí večer jimi šalanda jen voněla! A k těm chroustavým, praženým mřínkám, k těm okounkům na sádle a kmíne pivo zas docela jinak bralo!

Když byli slaďáci sami mezi sebou, pokoušeli Matálu, ať jim zazpívá nějakou hastrmanskou. Ze začátku se styděl, ale potom přece spustil skřehotavým hastrmanským hláskem a zpíval s takovým citem, že všem tekly od smíchu slzy z očí:

„Pod hrází rak, na hrázi pták, ve vodě rybička, za vodou děvečka, tu já bych rád!"

A tak to nějaký čas v rukapáňském pivovaře klapalo jedna radost a pan otec vesele hromadil zlatnicky za to své proslulé černé pivo. Ale že nikdy není dobře, aby zas nemohlo být zle, stala se taková věc, která ten klid a pokoj docela rozmetala. Pan otec Alois Karas měl dceru Julínku, a ta byla jako tatínek — tuze zrzavá, a ještě navíc, chudák, strašně pihovatá, takže se jí kluci darebáci ve škole smávali, že se opalovala skrze maminčin cedník. A ta Julínka přišla zrovna do těch kvetoucích let, kdy děvčata začínají myslit na lásku a jejich panímámy na vdávání. Paní stará začala Julínku vozit po bálech v širém vůkolí, ale tanečníků pro ni bylo všude málo a nápadníků ještě míň.

Julinka byla nešťastná, a třebaže za dětských let to bylo veselé, ba někdy až divoké děvče, stala se z ní smutná a unylá panna, která jen vzdychala a často pro nic za nic měla plné oči slzí.Chodívala za teplých letních večerů sedat na pivovarskou zahrádku, čučela do hvězdiček nebo na měsíc a snila s otevřenýma očima o tom, kdyby nějaký ten upřímný milý přece jenom přišel, jak by ho vroucně milovala až do hrobu tmavého.

A tu Julínku, zrovna když byla jednou v takovém sladkobolném rozpoložení, uviděl na zahrádce při měsíčku hastrman Mátala, který se tam tajně chodil brouzdat do večerní rosy. Suďbůh, jak k tomu došlo, snad že se takové osamělé duše navzájem přitahují, ale Matála se do Julínky zamiloval, až mu z toho v uších zvonilo! A jak se rázem tou láskou proměnil! To už nebyl ten urousaný krajánek s okřehkem ve vlasech a žabincem za ušima! Dal si u holiče zastřihnout své dlouhé hastrmanské vlasy, koupil si hřeben a každý den se česal, a dokonce tu svou prozelenalou koudel nějakou pomádou přimašťoval, aby mu držela za ušima. U krejčího Vondry si dal ušít nový kabát, takový trošinku myslivecký, trošinku hastrmanský, a koupil si na jarmárce i nový klobouk s brčkem. Pak chodil za Julinkou večer co večer, jakmile se jen na zahrádce objevila, vzdychal a zamilovaně kroutil očima.

Julínka, jak se říká, nezůstala k tomu jeho vzdychání lhostejná. Když tak jednou vedle sebe seděli na lavičce, stiskla Julinka Matálovi jeho hastrmanskou ruku a pranic jí nevadilo, že je taková rybí, studená: „Pane Matála, já jsem strašně nešťastná," šeptala přitom, „ale vy jediný mne chápete, viďte? Vám jistě nejsem protivná, viďte, že ne?"

„Slečno Julinko," vzdechl na to Matála, „kdybyste věděla, jak já jsem nejčkon šťastný, že můžu takhle pěkně sedět vedle vás, že si mě neošklivíte pro mou škaredost!"

„Já?" zapípala Julinka tichounce, „co vás vede, pane Matála, mně se líbíte takový, jaký jste, hlavně že máte takové zlaté srdce! Vy vůbec nevíte, co to je světská faleš. A ta zelená, kdybyste věděl, jak vám sluší! Mně byla vždycky zelená ze všech barev nejmilejší!"

Matála byl od těch čas jako vyměněný. Už nenosil z Kaňky okouny a mřenky, ale toulával se po nocích bůhvíkde a ráno před slunce východem dával Julince pod okno krásné běloskvoucí lekníny a takové malinkaté, jasně zelené rosničky, které típaly vysokým hláskem, jako by to byli spíš ptáčkové než žáby. A netrvalo to dlouho, Julinka s Matálou si při úplňku slíbili věčnou lásku a odpřisáhli si, že je žádná zloba od sebe neodtrhne...

Zatím si však u sládků podávaly dveře dohazovačky. Bylať Julinka jediná dcera, a tedy i jediná dědička toho velkého karasovského majetku, a tak se po Julince, nebo spíš po rukapáňském pivovaru, začali ohlížet všelijací ti zkrachovaní a zadlužení kavalíři, kteří mysleli jen na to, jak by si Julinčiným věnem osladili život. Jeden takový statkář nedostatkář, nějaký Pucherna z Dušník, oblomil srdce pivovarské paňmaminky, která už by byla ráda viděla svou dceru pod čepcem, a tomu tedy Karasovi Julinčinu ruku slíbili.

„Děvečko, buď s ním šťastná!" chtěla paní sládkova Julince pohladit zrzavou hlavičku, když jí tu novinu zvěstovala. Ale Julínka se jí vytrhla jako uštknutá:

„A já ho nechci, ne a ne a ne! Ohyzdu plešatého, ničemného! Stejně se chce oženit jenom s mými penězi, příživník jeden!"

„Ale holčičko, někoho si přece vzít musíš, abys měla nějakou mužskou ochranu, až my tu s maminkou nebudeme!" začal Julínku chlácholit pan otec Karas, kterého celý život pálilo, že Julínka zdědila po něm tu zrzavost.

„Já už mám ženicha..." zavzlykala Julínka dojatě, „ten není jako ostatní, má mě upřímně rád..."

Pan otec i panímáma spráskli ruce jednak překvapením, jednak strachem, jestli ta holka nešťastná nefantazíruje.

„A koho, proboha tě prosím?" ptal se vyjeveně pan otec.

„Zdejšího... z pivovaru..." zacvrlikala Julinka a zaruměnila se jak růže.

„Zdejšího? Snad ne mládka?" vybuchl pan otec, který si o šibalu mládkovi myslil vždycky jen to nejhorší. „Pana Matálu!"

Kdyby byl doprostřed rukapáňského pivovaru uhodil sedmeronásobný hrom, nebylo by to sládkem Karasem tak zatřáslo jako tato dvě slovíčka.

„Dítě nešťastný," zalkal zdrceně, „co tě to jenom napadlo?"

„Proč? Pan Matála je přece pořádný člověk!" hájila se rozhodně Julinka.

„Ale vždyť on vůbec není... člověk!"

„Ať! Mně je to jedno! Ale pořádný je!"

Paní sládkovou zachvacovaly střídavě mdloby a srdeční křeče, když pochopila, že její dcera si vybrala... hastrmana.

„Co jsme si to v tobě vychovali?" bědovala, že by se byl kámen ustrnul. Ale Julinčino srdce zůstalo pevné. Matála ji má rád, ona jeho taky. On jí nikdy nebude vyčítat zrzavost, a ona Matálovi také ne tu... hastrmanštinu.

„Ty jsi tím vším vinen!" vrhla se paní stará na svého muže, „ty ohavo, ty darmošlape, ty pivní žoku! Tys nám tu příšeru zavlekl do stavení!"Pan otec Karas byl dobrák od kosti. Ale to lermo paní sládkové mu nějak hnulo osrdím. Popadl hůl břinkovici a běžel ke kádím, že si to s tím lumpem hastrmanským na místě setsakramentsky vyřídí!

„Já ti dám, odloudit mi dítě!"

Matála zrovna namáčel ty své specie, když pan starý na něj tak zhurta vpadl. Leknutím pustil ty plátěné pytlíčky do kádě, ale než stačil ruce na obranu zvednout, pan starý lup! a lup! už mu je nemilosrdně sázel na úzká záda, až se Matálovi z fráčku kouřilo.

„Pane starý, pamatujte se!" vykřikl úpěnlivě, ale když sládek nepřestával, proměnil se Matála ze zoufalství ve velikého kapra, mrskl sebou do kádě a bleskem sjel až někam dolů ke dnu.

„Tak, potvoro hastrmanská!" odlevil si pan otec, „a ještě jednou se mi opovaž přijít na oči!" V tom rozkurážení pak zaběhl domů a křikl na pobledlou Julínku:

„Máš po ženichovi! Plácá se tam v kádi, dočista zkaprovatěl, sotva jsem mu jednu holí šoupnul! A ty nebreč, nebo...!"

Julínka němě zalomila rukama a pak se jako podťatý kvítek sesula na zem...

Od té chvíle nebylo po Matálovi v rukapáňském pivovaře ani ponětí. Jen za Julinčiným oknem — byltě právě měsíc červenec — ráno co ráno ležela veliká kytka bělostných leknínů, kterým se u nás říká nekřtěňátka a které musel Matála shánět bůhvíkde po dalekých tůních.

Pan otec Karas Matálova zmizení neželel. Věděl už dávno, v čem byl hlavní vtip toho znamenitého hastrmanského piva. Ve vodě Kaňky se máčel po dlouhá léta puškvorec a voda z něho vytáhla hořce kořennou chuť a vůni. Však se po Matálově příchodu do pivovaru pan otec toho puškvorce něco nasháněl po všech apatykách v širém vůkolí! I domníval se pan otec, že to s tím puškvorcem trefí sám bez hastrmana.

Ale běda! Sotva Matála zmizel, voda v kádích se začala kalit až do běla, a třebaže kádě vypařovali vratičem, libečkem, chebdím, tolitou, laskavcem i devětsilem, s vodou nemohli spravit nic.Až nakonec poručil pan otec kádě rozsekat, i když si byl vědom, že bude rázem po rukapáňské chloubě.

„Ať to přivedu třeba na žebráckou hůl, ale hastrmana do rodiny nechci!"

Zatím Julínka každé ráno zdvíhala ty leknínové kytice a ukládala je na tajná místa, aby jí tatínek na tohle tajemství nepřišel. Celé dni do ní maminka se šesti tetami hučela, aby si vzala pana Puchernu, ten že ji bude na rukou nosit. Ale ty lekníny, které ráno co ráno nacházela, dávaly Julince sílu vzdorovat.

Leč přestal čas leknínů, na lukách byly už jen fialové naháče. Věrný Matála však nosil alespoň ty ocúny. Jedenkrát za měsíční noci ho však sladovničtí zhlédli, jak s nimi šplhá po okapu k Julinčinu oknu... Když se to dověděl Alois Karas, bez ohledu na své dobré srdce slíbil Matálovi strašnou pomstu. Příští noc nalíčil na to místo, kudy šplhával, veliké oko z lýčeného provazu a nebohému Matálovi je zadrhli kolem krku. Ocúnová kytka mu vypadla z rukou a rozsypala se na zem... Příštího jitra nenašla Julinka za svým oknem nic a trošínku ji bodlo u srdce, že snad na ni pan Matála zapomíná. A tak čas utíkal a listí padalo ze stromů, a Julinčina rozhodnost se pod tou palbou ženských jazyků viklala a viklala, až se jednoho dne sesula jako ten poslední lísteček z javora. Příštího dne se rozkřiklo po celém městečku, že Julinka sládkovic slíbila ruku panu Puchernovi a příští neděli že budou najednou všechny tři ohlášky.

A kdeže byl chudák Matála po celou tu dobu? Inu, seděl přivázán lýčeným provazem v zadním koutě pivovarské bednárny blízko pece, kde se rozehřívala smola na požahování sudů. Aby ho tu nikdo nespatřil, poklopili na něj starý rozeschlý sud. Tam jej hlídal starý bednář Měchura, který si Matálu vždycky ošklivil a na kterého se mohl Alois Karas spolehnout. Ten trápil Matálu suchem. Ani kapička vody se tu nikde nesměla objevit, protože voda vrací vodníkovi sílu. Tak chudák Matála seděl celý suchý u pece a chrastil už jako svlečená užovčí kůže. Svůj hastrmanský šos měl suchý jako troud a života v něm bylo pramalounko, jen tak v něm blikal jako bludička nad bažinou.

Ach, kdyby tohle všechno věděla Julinka, když si oblékala bílý nevěstí závoj a když jí do zrzavých vlásků kladli věneček z rozmarýnky! Ale o tom, že Matála je uvězněn v pivovaře, nevěděla krom Měchury a pana starého ani živá duše.

„Usuším ho jako makovici a pak ho roztluču v moždíři!" dušoval se pan starý Měchurovi a obyčejně mu přitom podstrčil za mlčenou nějaký ten šesták. A Měchura mlčel jako hrob...

Julinčina svatba byla slavná. Pan starý dal zvonit všemi zvony, kolik jich Rukapáň měla, a družiček v bílém vyrukovalo půltřetího tuctu. Do kostela jela svatba na valnících, tažených pivovarskými voly, a ti měli kolem nabronzovaných rohů věnce z ječmene a chmelu. Jen nevěsta a ženich jeli v zavřených kočárech — ženich prý proto, aby ho povětří neofouklo, protože byl jako pára nad hrncem — a nevěsta zas, aby nebylo vidět, jak je uplakaná. Po celou cestu z kostela do pivovaru rozhazovali svatebčané dětem cukroví a krejcary a pivo teklo v pivovaře i všude kolem proudem...

A tak se stalo, že jeden rozpustilý mládek navečer za tmy, když už měl sám pěkně pod čepicí, načepoval na spilce velikou konev březňáku a přiběhl s ní do bednárny k starému Měchurovi, který tam věrně hlídal hastrmana pod sudem, aby v poslední chvíli ještě nějakou nekalostí svatbu nepřekazil.

„Pijte, otče! Pročpak tu sedíte tak na suchu? To jste kostelník, a ne mistr bednářský! Pijte, sakra! Ejchuchů!" spustil mládek na Měchuru a břinkl těžkou cínovou konví zrovna na ten starý rozeschlý sud, co pod ním usýchal Matála. Tím nárazem vypadlo horní dno, a konev s chmelovinou, jako by ji šotek stáhl, se propadla dovnitř sudu...

„Pomoc," vykřikl Měchura zoufale a chtěl ještě konev zachytit. Ale vtom vám to proti němu vyšplíchlo, jako když čep vyrazí, dužiny sudu se rozskočily na vše strany, a hastrman, který tou vodou nabyl sílu, s příšerným chechtotem vyrazil z bednárny jako bílý kůň. Vřítil se na pivovarský dvůr, zařehtal, až se okna zatřásla, a všichni hosti od svatebního stolu vyskočili.

Tma byla, že ji mohl na černidlo prodávat, jenom ta bílá skvrna, ten hastrmanský kůň se v ní míhal kol dokola dvora. Rozehnal všechny báby, které tu stály na čumendě pod okny, prošlápl buben muzikantům, co přišli zahrát nevěstě do ouška, nakonec s hrozným zařehtáním přeskočil zeď a byl tentam...

Od těch dob je rukapáňské pivo zase takové, jako bývalo dřív: aby s ním lumpy trestal!

Zapomenutý čert

Mezi Kácíní a Dalskabáty, ve starém bukovém lese, odkud se šero nedá vyhnat ani poledním červencovým sluncem, stála rozedraná chaloupka, bývalá hájenka nebo co. Nikdo už v kraji nevěděl, k čemu ji tam lidé postavili, ani proč z ní potom odešli. A možná dost, že kvůli tomu strašení. Pekelná derekce tam už dávno poslala takového obstaršího, nejmíň sedmistyletého čerta, původně se jmenoval Kunygund nebo Trepifajksl, ale protože tam žil už léta letoucí o samotě, sám svoje pravé jméno takřka zapomněl.

Dokud tam ještě byli lidé, bydlíval na půdě ve starém seně, plném myších pelechů, a mezi jedenáctou a dvanáctou strašíval.Jak padla jeho hodina, strhl rámus, jako když se železo po železe válí, také pouštěl kalafunové blesky a smradlavé pekelné pšouky, a když nepršelo, lítával někdy kolem chalupy jako bezhlavý pes nebo ohnivé pometlo. Víc toho z čertovského řemesla neuměl, leda nějaké menší čáry a kouzla, jaké trefí i leckterá vesnická čarodějnice, a trošinku šidit s kartami.

Ale protože tam brzo nebylo koho strašit, když se domácí vystěhovali a z přespolních se každý tomu místu vyhýbal, tak Trepifajksla strašení omrzelo. Nejdřív si povyrazil jen tu a tam, den dva, ale pak už vynechával celé dlouhé neděle. Pravda, měl strach, že mu na to v pekle přijdou. Když už to trvalo hnedle rok, najisto čekal nějakou revizi. Ale ono nic, nejspíš na milého Trepifajksla v pekle zapomněli, nebo se jim při nějakém tom stěhování lejster ztratila jeho kartička.

Čekal pět let, deset, ale když už celé půlstoletí z pekla nikdo nepřicházel, ani mu nedali nic vědět, pustil svou domovskou obec z hlavy a žil, jak se dalo. Někdy v zimě, když se choulil v tom svém zdrchaném seně a chladem zrovna skojíkal, zastesklo se mu po plamenech pekelných. Nakonec uzmul dřevařům v lese zapomenutou sekyru, a třebaže mu práce na sto honů smrděla, pospravil v chalupě rozpraskanou pícku. Začal v ní topit bukovými větvemi. Buk má dřevo výhřevné, rozřeřaví se nastálo jak uhlí a dýchá horko celé hodiny.

Nad ním si nahrával Trepifajksl prokřehlé ruce, a tu a tam si upekl i zajíčka, když jej vyrval vranám pod zobanem nebo čmajzl pytlákovi z oka. Toť se ví, že ta pečínka byla s kůží i s vnitřnostmi, protože čerti sami od sebe žádnou lidskou práci neumějí, a dřevorubcům odkoukal jenom, jak se zachází se sekyrou. Jinak se živil jako všichni čerti: žral žáby, myši, chrousty, zemní mloky, černé plže slizáky, a když ani toho nebylo, z nouze lapal mouchy masařky. Z takové stravy neztloustl, ba dalo by se říci, že vypadal jako nekrmený šindel.

Ale protože taky máloco dělal, krom lámání dříví v lese, a jinak jenom posedával nebo polehával, přece jen se silami vystačil, a ještě si v duchu lebedil, že má živobytíčko pokojné, bezprohánění a bez malérů. A byl by tak žil do skonání světa, nebo alespoň do té doby, než by se chalupa načisto rozsypala, nepřijít mu do toho, jak už to bývá, baba.

Jednou v červnu, kdy po večerech hořívaly v křovinách a mezi stébly trav živé ohníčky světlušek, kdy žloutlo hadí mlíčí a bělalo se v květu chebzí, strhla se nad lesem nedaleko těch míst, kde stála Trepifajkslova chalupa, náhlá a prudká bouřka. Voda se lila jako z otevřených stavidel, učiněná průtrž, a hromotřas třískal svým kyjem do skal a do dubů křemeláků, div třísky nelítaly.

Čert to dopuštění chvilinku pozoroval oknem, v starosti, aby mu voda střechu neservala, ale za chvilku ze samé lenosti se stulil na lavici a začal podřimovat, že tu hřímavici pěkně v dřímotě přečká. Už se mu víčka k sobě klížila, ještě tak jednou mrknout a zhasnout docela, když tu najednou na zápraží dupy dup! a dveře prásk! tak se rozletěly, až průvan zvedl všechno smetí z podiahy.

Čert na lavici leknutím nadskočil. Myslil si nic jinak, než že mu na pekelné derekci na to jeho lenošení a ulejvání přišli, a teď že sem na revizi posílají naostro kovaného ďábla. A zatím — fujtajbl! — uprostřed sednice bába, vymáchaná lijákem, že bys ji celou mohl ždímat, ale docela nic vylekaná tím, že vidí živého čerta! Trepifajksl vyskočil rovnýma nohama, udělal už tak ze zvyku „hudry! hudry!" a zrovna se chystal, že se promění v oblak sirného smradu, ale bába po něm chmátla, chytla ho za roh jako trkavou kozu, přitáhla k sobě a povídá:

„Jen se nevyrušujou, pane čerchmant, však je tu pro nás pro oba místa dost. Já jenom na chvilinku, jen co se před tou činěnicí ukryj u!"

Pustila čerta a jakoby nic si začala zaždímávat podolek u sukně. Ale přitom těma svýma ještěrčíma očima po sednici tak rejdila, že jí ani smítečko neušlo. Trepifajksl — co už taky měl dělat! — se vrátil na lavici a myslel si něco o pekle horoucím.

„A bydlet... to tu vlastně nebydlí nikdo, že jó?" spustila bába stavidlo. Trepifajksl chtěl odpovědět, že zrovna teď se sem budemandel rohatých stěhovat, on že sem přišel jako kvartýrmajstr, ale protože už dlouho s nikým nemluvil, vyšlo mu z huby jen takové „mééé", jako když starý kozel dává kozám dobrýtro.

„Tak vida! Taková klícka pěkňoučká! A já hloupá ženská mám takových starostí, kam složit hlavu, když mě ten sedlák nelida vyhazuje z podruží!"

Trepifajksl vyvalil bulvy, div mu z očních jamek nevypadly, zamektal, tady že jako tento, víme, vládnou pekelné mocnosti, ale nebylo mu to nic platné.

„Však my se nějak porovnáme, já jsem se vždycky s každým dobře snášela!" mávla bába rukou, a už se točila ode zdi ke zdi jako čamrda, tuhle že přijde postel, tamhle stůl, semhle do kouta špajzka a do druhého truhla moučnice, nad pec bidlo na hadry a vedle kamen misník.

Trepifajksl, zoufalstvím celý tumpachový, zkusil svůj nejparádnější kousek: třebaže bylo teprve půl čtvrté odpoledne, proměnil se v bezhlavého psa, zasmrděl celou sednici sírou a pekelným puchem, a pak vyrazil oknem ven, až tabulka zabřinčela. Ale kdepak bába! Jen otevřela dveře, aby průvan ten zápach vytáhl, rozbitou tabulku slepila kváskem, natřeným na lněný klůcek, a jinač jako když se nechumelí, dál prohlížela sednici a sumírovala, co kam přijde.

Trepifajksl, pořád ještě v psí podobě, ze samé dišperace třikrát oběhl chalupu, štěkal a vyl, třebaže byl bezhlavý, takže mu to dalo obzvláštní práci, a tak škrabal ohnivými pazoury po dveřích, až se dřevo připalovalo. Když to nepomáhalo, vyletěl na půdičku, hodnou chvíli dupal vší silou na strop, až se celý zadýchal, a nakonec ze žalosti a ze slabosti usnul v trouchnivé slámě.

K soumraku ho probudil hrkot kol. Vyhlédl z vikýře a vidí, jak sedlák s koňským povozem uhání horempádem z těch strašidelných míst. Před chalupou stála almara s misníkem, štoudev na vodu a rozebraná postel. Bába se zrovna lopotila s jednou pelestí. Nejdřív Trepifajksla napadlo, aby skočil sedlákovi na hřbet a zvochloval ho, nebo aby naplil koním do ucha čertovskou slinu, či dokonce přistrčil pod ocas horký oblázek, ale pak si uvědomil,že sedlák taky za nic nemůže, že se jistě víc bojí baby než čerta. Bába zmerčila Trepifajksla ve vikýři, a chutě na něj zavolala:

„Tak jdou, pomůžou člověku, ať se s tím netahám sama!"

Trepifajksl jí dal najevo, že mu může vlézt na chlupatá záda, pln vzteku se vyškrábal na pícku, aby bylo jasno, že si své vlastnické právo na chalupu upřít nedá, a tam začal mrzutě blemcat jazykem, jak to umějí právě jenom čerti.

Jiné ženské by to možná šlo na nervy, ale bába jako když neslyší, byla na čerta jako mílius. Však ona to znala, že s každým mužským je nějaké to trápení, sama už tři nebožtíčky vyprovodila pod drnovou střechu. Ale i špatný, bručlavý, vzteklý a já nevím jaký šelma chlap je ve stavení lepší než stavení bez mužského.

Nakonec Trepifajksl upadl do zlostné dřímoty, zkroutil se do klubíčka a tiše vrčel jako hajného pes, když se mu zdá o zaječím bále. Ale než stačil z té dřímotičky přejít do hlubokého spánku, najednou ho uhodila do nosu nějaká divná, nevídaná a neslýchaná vůně, která se roztáhla po celé chalupě. Zvedl na peci hlavu a našpicoval svůj čertovský nos, co se to děje. Ale tu už na něj bába vlídně volala:

„Tak jdou, jdou, pane čerchmant, nic se neostejchají, vemou si se mnou krapítek májové houbovky!"

Sluší se říci, že Trepifajksl ten den kromě tří zasmrádlých stračích vajec, kterými by pohrdla i kolčava, a kromě brouka krajníka nic v žaludku neměl, a že ta houbovka, do které bába nasbírala mladé smrže a světlohlavé májové hříbky, voněla jako nevím co: trošku po smažené cibulce a trošku po česneku, trošku po celeru, petrželce a mrkvi, a trošku po zlatisté, na másle smažené jíšce. A taky po kmínu, po bramborách, po majoránce, po pepři, a trošku i po jarních bylinkách, které do ní bába přidávala.

Plnou hubu slin, vrtěl se Trepifajksl ve svém koutku na peci a ještě trochu trucoval. Ale nebyl to už ten pravý, zatvrzelý truc, protože vůně houbovky mu vnikala do chřípí a odtamtud zadní cestičkou i na jazyk, na půnebí i na požerák, a vůbec kam jen se mohla vloudit i přilepit, a jako ve snu mu klouzala jícnem dolů až do žaloudku, takže Trepifajksl byl jako omámený.A bába dole u stolu jedla jako nezavřená. Nalila si z černého železňáku první talíř, pak druhý, třetí, dojedla, zástěrou utřela hubu, drobátko se zamyslela, a hned si nalila čtvrtý a pátý talíř, a za chviličku už naběračka hrkala po železném dně hrnku. A tu bába zvedla hlavu k peci podruhé:

„Tak co, opravdu nepůjdou na tu houbovku? Že bych to jako dorazila, ten krapánek, aby to do zejtřka nezkyslo!"

Tu už se Trepifajksl neudržel, rovnýma nohama skočil z pece, popadl železňáček, ani si do talíře nenalíval, a všechnu polívku vysrkl jedním douškem. Zasyčela v jeho hladovém chřtánu, jako když plivneš na rozpálenou plotnu, a čertovi zbyly jen lítostivé oči nad prázdným železňáčkem.

„To dá rozum, že mužský má větší hlad než ženská, však má taky větší žaloudek! Podruhé musím uvařit aspoň o tři talíře víc!" povídala bába, jako by másla ukrajovala.

„A že jsem tak smělá, jakpak se vlastně jmenujou?"

„Trepifajksl!" vyhrkl dost ochotně čert, kterého hřála polévka v bnse.

„Šmarjánkote! Takové nekřesťanské jméno. Hnedle jako fujtajksl!" zabědovala bába. „Vědí co, já jim budu raději říkat Mates, jako tomu poslednímu nebožtíčkovi, co jsem ho loni pochovala!"

Tak Trepifajksl, aniž se nadál, dostal jméno po bábině posledním manželu, a nezbývalo mu než si na ně zvyknout. Hned první noc, když tak spal za pecí, slyšel, jak bába z druhého konce sednice, kde stála její postel, volá:

„Mates! Matýsku, nechrápej tolik!"

„Copak chrápu?" zabručel Trepifajksl nevrle, protože mu i v rozespalosti bylo jasné, že to může platit jen jemu.

„Chrápeš, Mates! Lehni si radši na pravý bok!"

„No dobře..." zabrumlal, „tak já si teda..." a nevida jiné pomoci, poslechl bábu.

Tak se bába Plajznerka z Dalskabátů, kořenářka a vůbec oučinlivá ženská, která se živila devaterem poctivých způsobů, usadila na strašidelné chalupě, a velmi si libovala, co tu všude kolem na lukách i na pasekách, na mokřadí, kde kvákají žáby, i na suši

nách, kde se hřejí zmije, v zákampí i na slunci roste a kvete roztodivných bylin a koření.

Začínaly se červenat jahody, babí plesk i blednička už dávno odkvetly, ale zato se tu modrala kloubnatička, skvěl se krasovlásek, rostla jánoklika, babí kořen, babí hněv, babí zub a babí pysk, protáhlička, outrobník, třebule, skejchavice, blešivec, vlčí ocas, čertův blázníček, smrděnka, bělozvonce a čapiny, bezuzlice, plesnivec, zaječí česnek, hadí mord, námožníček, sviniveška, hladimor, hořikvět, prostřelenec a hromotřesk.

To všechno bába Plajznerka sbírala a sušila, květy, listy, řapíky a stvoly, někdy každé zvlášť, jindy zas všechno dohromady i s kořenem nebo oddenkem. Míchala protáhličku s bezuzlicí, přisypávala trošínku chcípalky, trošínku outrobníku, jenž dělá dobře na játra, trošínku děravce, co čistí žaludek, hubihrachu, co by se mezi dva prsty vešlo, špetičku průtržníku, bouchavce a myšího dřeva. Když se to spařilo a pěkně za horka vypilo, na mou duchu, po takovém lektvaru člověk jaktěživ nedostal ani mze, ani ujímání, a blednička se mu na sto honů vyhýbala.

Trepifajksl, co teď musel slyšet na jméno Mates, ze začátku tu a tam trucoval. Přehazoval bábě pytlíky s kořením, rozhazoval otýpky, míchal outrobník s myším trusem a do pytlíků přisypával králičí, zaječí i srní bobky, co nasbíral v lese. Plajznerka ani muk. Ale jak Matesovi na nějakou takovou nekalost přišla, v tu ránu bylo amen po polívce, trápila čerta hladem třeba tři dni za sebou.

Ale jak začal sekat dobrotu, měl milý Mates blaho. Bába Plajznerka mu uvařila kulajdu s brambory, nebo couračku z kyselého zelí, hladkou ančku, zavrcené brambory s koprem, lepenici, uhlířinu se škvarky a se smaženou cibulkou, chlupaté knedlíky, bác nebo kramfleky a vůbec taková jídla, která měl rád její nebožtíček a která dávají mužskému sílu do roboty.

Div divoucí, nad těmi plnými talíři Trepifajksl pomalu zapomínal na svou čertovskou přirozenost, zvykal si na Matesa, a hubu měl za chvíli paškrtnou a jazýček chlupatý. Mohl se utlouci po škubánkách, vykrajovaných z hrnce mastnou lžicí a opékaných do zlatová na sádle, ale po nahatých, jen tak mákem sypaných, se vůbec nehnal. Z buchet měl nejraději tvarohové, hlavně když byl tvaroh rozdělán žloutkem a prosypán rozinkami, a to si šelma vybíral hlavně ty rohové, které mají nejvíc promaštěné kůrky.

Ale Trepifajksl se neměnil jen v tom, že přestal chroustat tesaříky, cvrčky, májky, krajníky, střevlíky, mravkolvy a jinou žoužel a naučil se jíst škubánky i oukrop s česnekem. Plajznerka, panečku, ta si ho vzala vůbec do parády! Pár dní se Mates potloukal po chalupě jen tak, v čertovské kůži, kterou měl už na mnoha místech olysalou a prošoupanou. Ale jednou po obědě sáhla bába do šatníku a vytáhla odtamtud pěkné soukenné kalhoty chrpově modré barvy, zrovna takové, jaká se Matesovi tuze líbila.

„Koukej, Mates," povídá, neboť mu hned druhý den začala tykat, „vyzkoušej si tyhle nohavice! Nemůžeš tu přece pořád chodit jako kozel, co kdyby sem někdo přišel!"

Mates neměl nic proti, třebaže předtím celý život vystačil jen se svou čertovskou kůží a něco podobného nohavicím neměl jakživ na těle. Vstrčil do nich jednu nohu, sukno příjemně chladilo a hřálo. Vstrčil tedy i druhou, chtěl je vytáhnout do pasu, ale ouvej! teď nastal úraz.

Neboť Mates, či vlastně Trepifajksl, jako všichni čerti měl na kostrči pořádný ocas smeták, za jaký by se nemusela stydět žádná jalovice, a na tuhle zpropadenou okolnost nebylo na kalhotách pamatováno. I podíval se Mates bolestně po bábě Plajznerce, protože dostal strach, že mu zas kalhoty vezme. Ale to by nesměla být Plajznerka! Ta si věděla rady jedna dvě. Přistrčila milého Matesa pěkně pozadu k bukovému špalku, do kterého byla zaťata sekyra na dříví, a povídala oulisně:

„Zavři oči, Mates, alespoň na chvilinku, a já ti uchystám překvapení!" Čert poslechl, částečně i proto, že byl hloupý a na to překvapení zvědavý. Plajznerka chňapla pravičkou topůrko sekyrky, levičkou si přidržela čertovský ocas pěkně uprostřed špalku, a než mohl milý Mates něco namítnout, sek! a už se ocas válel na zemi, jako by nikdy k Matesovi ani nepatřil. Mates skojíkalhodnou chvíli jako pes, ale bába mu dala na ránu roztlučenou mořskou cibuli, převázala to lněným klůckem, a za půl hodiny bylo po bolesti.

Mates bez ocasu, ale zato v kalhotách si vykračoval po dvoře jako pán a liboval si, jak to ty jeho zimomřivé hnáty pěkně hřeje. Ke kalhotám mu bába přidala i košili, ke košili vestu, k vestě kabát, a ke kabátu i pěkný strakatý šátek na krk, jaký nosívají dřevaři. Na nohy, či jak se těm končetinám u čertů říká, mu dala nízké holínky z měkké teletiny, a Mates sám sebe ani nepoznával, jak mu to všechno dohromady slušelo!

Zbývaly — zatrachtilá věc! — už jen ty čertovské rohy, které Matesovi prokukovaly mezi černými kudrnami na hlavě. Sluší se říci, že nebyly o nic větší, než mívá pořádná koza, ale marná věc, pod žádnou čepici se schovat nedaly.

Mates se celý třásl strachy, že mu je bába Plajznerka, až se dostane do kuráže, taky sekerkou odsekne. Ale přitom by se jich sám byl rád zbavil, hlavně proto, že se mu tuze líbila ta kostkovaná čepice po nebožtíkovi, koupená na jarmarku v Padrnosicích od čepičáře Stýbla. Ta hrála všemi barvami a taky všemi krásami, kraj světa takové čepice nebylo!

A tu Mates, když se tak trýznil laskominami na čepici, sám přišel na nápad. Strčil pravý roh do kulaté díry, kterou strakapoud vysekal v bukovém kmeni, natočil hlavu a trošínku zapáčil, co to bude dělat.

Zabolelo to sic, v hlavě to louplo, ale najednou rup! a pravý roh odskočil od hlavy jedna radost! Zůstala po něm u samých vlasů jen střepinka, která se beze všeho pod čepici vejde. Mates si na chvilinku sedl, aby se vzpamatoval, a po chvíli to zkusil i s tím druhým. A zase rup! a bylo pomoženo! Když přišla bába Plajznerka z lesa, seděl Mates u stolu a tu kostkovanou čepici, památeční po nebožtíkovi, měl naraženou na obě uši.

„I ty můj Matýsku!" přiskočila k němu Plajznerka, neboť hned poznala, kolik uhodilo, „vždyť je z tebe teď docela obstojný mužský! Ještě mi tě budou ženské závidět!" a ze samé radosti mu dala hubičku, až to mlasklo. Od ševce ve vsi si vypůjčila rašpli,a tou každý večer Matesovi ulomené rohy hladila, připilovávala a zarovnávala, jen tak zpolehoučka zpomaloučka, jako když ho ve vlasech víská, až se mu za pár dní v té černé koudeli ztratily.

A to byste teprve koukali, jaký teď byl z Matesa kudrnáč, třebaže mu šlo už na osmistý rok! Hubu měl, pravda, trošínku nakřivo, jako mívají všichni čerti, ušní boltce drobátko zašpičatělé, a na nose, jak bylo poněkud chladněji, se mu komíhala kapička, ale jinak nebyl o nic ošklivější než ostatní mužští ve vsi, a vlasů měl na hlavě víc než celá obecní rada dohromady.

Sluší se však říci, že bába Plajznerka byla i ženská pracovitá, a jako sůl v očích se jí protivilo, aby mužský, když už je ve stavení, celý den jenom chytal lelky. A to byla zrovna Matesova nejslabší stránka, čerti jsou od přirozenosti líné kůže a myslí jenom na špatnosti, na pokoušení a svádění lidí.

Ó jé, v tomhle punktu měl Mates s bábou Plajznerkou v těch prvních časech velikou polízanici! Sekeru, pravda, uzmul dřevařům ještě v těch časech, kdy byl na chalupě sám a žral brouky a plže. Ale zacházet s tím nástrojem uměl pramaloučko, leda tak suchou větev přerazit nebo přepižlat, aby se vešla do pícky. Osekat klínek, zatlouci jej čepem tam, kam patří, nebo přitesat pěkný čtyřhranný trámek, to byla pro chudáka Matesa zhola nemožná věc, ačkoliv v Dalskabátech to trefil každý větší kluk. A bába Plajznerka pořád jen doráží:

„Mates, nadělej mi dříví! Naštípej třísky, ale pěkně smolné! Připrav louče na podpal, ty nejpěknější vyber na svícení! A tu svou sekeru si aspoň trochu pilníkem obtáhni, už je zubatá jako štika!"

A což teprve ty druhé práce, které její nebožtíci, všichni tři, jak šli za sebou, uměli, jako když bičem mrská! Šindelem střechu pobít, plaňkami plot vyspravit, kolíky k hrábím přiříznout, motyku na topůrko nasadit, dřeváky z jasanu vydlabat, z lípy kvedlaček, měchaček i okřínů vyřezat! Matesovi se hlava točila, když mu to bába vypočetla. Ale co naplat! Nějaké mužské práci se naučit musel, když chtěl být s bábou zadobře. A znova louskat šváby — to už se mu nechtělo. Nezbylo mu než se udělat neviditelným, což není pro čerta zrovna ta největší obtíž, a chodit potají do vsi k řemeslníkům, aby jim něco z jejich fortelů pod rukama odkoukal.

Sedával u truhláře na hoblici, za tesaři lezl na krov, u mistra krejčího se krčil pod žehlicím prknem, u ševce se tlačil k verpánku. Ach ouvej, byly to těžké začátky u těch řemeslníků! Takový přicmrdálek v dílně, kde ničemu nerozumí, se tuze těžko vrtí, a taky žádný div, když semhle tamhle nějakou slízne!

Truhlář milému Matesovi přiskřípl pracku do svěráku, když se ochomejtal u hoblice, švec ho rýpl rovnou pod oko, jak se nenadále nad kůží rozehnal knejpem, pačesy měl Mates celé ulepené a zknocené od truhlářského klihu i od prťáckého popu, krejčí mu nasypal žhavých uhlíků ze žehličky na záda, až Matesovi kůži přiškvařil, a tesař, to nejhorší, srazil Matesa trámkem ze střechy rovnou do vápenné jámy, a to nedohašené vápno chudáku Matesovi z polovičky zad chlupy sežralo. Ne nadarmo se říká: učedník mučedník. A jak se večer přišoural domů, bába se hned vyptávala, dřív než mu polívku na talíř přichystala:

„Tak jen se pochlub, Matýsku, čemu ses dneska přiučil?"

Než se rok s rokem sešel, přes všechno trápení odkoukal Mates řemeslníkům tolik fortelů, že se vyrovnal nejšikovnějším mužským ze vsi.

Ze všeho nejlíp se mu zalíbila kovařina, snad proto, že v kovárně se dmýchá do ohně jako v pekle, že tam při každé ráně perlíkem vesele skáčou žhavé hvězdičky okují a všechno voní tou zvláštní vůní železa, která připomíná hromy a blesky, a která proto Matesovi přiváděla na paměť jeho pradávné čertovské mládí. Tam, skrčen za výhní, nebo ukryt nahoře na měchu, proseděl často celý den až do večera, a tajně foukával do žhavých uhlíků, až bylo kováři divné, proč mu ta výheň tak dobře hoří.

Občas, když se mistr zrovna nedíval, lokl si Mates na zkoušku piva z mistrova džbánu — panečku, to lahodilo v takovém žáru! — ba stalo se párkrát, že Mates za tou výhní i usnul, a musel po zamčení kovárny utíkat domů klíčovou dírkou nebo komínem. Ale do roka uměl ohnout a vykovat všechny druhy podkov, ozu

by zimní i letní pěkně vsadit, kopyto přibrousit, podkováky ukout, zkrátka a dobře, od hodiny mohl jít ke kováři za tovaryše, zvlášť když se, jako všichni čerti, náramně dobře vyznal taky v koních.

Bába Plajznerka měla radost, že se jí Mates tak pěkně vybarvil. S bylinkami jí někdy pomáhal, dobytčí koření míchal, třezalku sušil, kořínky osladiče ze země vyhrabával, pestrce a lanýže lip než psi vyčenichával, pro zelené jmelí až do jedlových vršků šplhával. Jen to ji mrzelo, že s ním těžko může do vsi mezi lidi, aby ji zlí jazykové neroznesli. Ale ženské zvědavosti se stejně neubránila.

„A copak to máte za mužského v chalupě, bábo?" ptávaly se hospodyně, když Plajznerka roznášela dobytčí koření po vsi.

„Ale starého čerta," říkávala po pravdě, „kdopak jiný by se hodil k takové bábě, jako jsem já?"

„I třeba čert, jen když je mužský ve stavení, aby měla slabá ženská zastání!" přitakávaly jí hospodyně žertem.

Až jednou takhle na podzim, v pondělí po václavském posvícení, popadla bábu Plajznerku nezřízená žádost, aby se s tím svým Matesem podívala mezi lidi do vsi.

„Poslouchej, Mates," povídala, jako když másla ukrajuje, „co kdybychom tak zašli do vsi na pěknou hodinku? Oblečení máš zánovní, stydět se před lidmi nemusíš! Na nějaký žejdlík piva taky máme, tak proč bychom seděli na pěknou hodinku o samotě? Mezi lidmi se ti zalíbí, uvidíš!"

Mates se trošku zdráhal, protože byl stydlivka, ale jinak ho to mezi lidi táhlo.

„Kovář tam bude taky?" ptal se báby pro jistotu.

„I to víš, že bude! Kovář s kovářkou, a všichni tovaryši!"

„Ty já mám rád," usmál se Mates, „oni tak pěkně voní železem!"

A když mu Plajznerka slíbila, že si sednou ke kovářovic stolu, dal si Mates říci a šel. Šátek na krku měl tmavočervený, s bílými podkovami, na hlavě tu krásnou kostkovanou čepici, zkrátka byl jako ze škatulky. Kovář už tam seděl, Matesovi jen zablejskalyoči, jak ho uviděl. Bába Plajznerka posadila Matesa rovnou ke kovářovi a povídá:

„Tak, pane mistře, tohlenc je ten můj starej čert Mates!"

Kovář myslel nic jinak, než že to bude nějaký starý voják vysloužilec, kterého bába pod svou střechu sehnala, a stiskl Matesovi pracku, až mu v ní zachrupalo.

„Já jsem zase dalskabátský kovář!" dal se do smíchu.

„Však já vás drobátko znám... tak od vidění..."

„Možná, že už jsme spolu někde pivo pili!" prohodil kovář, ani nevěda, jakou má pravdu. Ale Mates, šibal, na to ani nemrkl, jenom čichal, jestli kovář i ve svátečních šatech voní železem. Voněl, jen co je pravda, až se Mates celý rozehřál.

Bába Plajznerka s kovářkou a s vůkolními ženskými začala propírat ten světa běh a Mates s kovářem se zatím pustili do koní. V tom byli oba znalci, to se musí nechat. Začali zkoušet jeden druhého, jací jsou na světě bělouši a jak se jedna sorta od druhé rozezná.

Nejdřív se pustili do medáků, co mají po sobě rozházeny žlutohnědé skvrny jako medové koláče, pak přešli na kropenaté mušáky, z mušáků na grošáky, z grošáků na mourky s tmavší hlavou a tmavými slechy, z mourků na červenouše, z červenoušů na pálené Šemíky, z pálených na železité, u kterých převládají modrošedé až černé skvrny, ze železitých Šemíků na jablečňáky. U každé té sorty si dali načepovat novou sklenici, aby nemleli jen tak nasucho.

Než se dostali ke pstružákům, co mají po bílé srsti rozhozeny hnědé čočkovité tečky, leželi si už na prsou, druh druha držel kolem krku, a tak se hubičkovali na bratrství, až se lidé vůkol ohlíželi, co to tak hlasitě mlaská. Kovář nalezl zalíbení v čertovi a čert v kovářovi. Hned se smluvili, nazejtří kvečeru že může Mates přijít do kovárny, že mu mistr půjčí okovat nějakou tu kobylku, když Matesa ta kovařina tak baví.

Zrovna v ten čas potřeboval mistr okovat sedláku Plavcovi tříletou klisničku Majku. To byla kobylka zrovna z dračích vajec vylíhnutá, tekutý oheň jí hrál všemi žilami. Mistr kovář už to s nízkoušel před posvícením, ale jak se k ní poprvé přiblížil, aby ji na čele povískal, hned mu schramstla s hlavy čepici a celou ji rozhryzala. A když to zkoušel podruhé, vyskočila všemi čtyřmi najednou, vypjala hřbet do oblouku jako kočka, a potom tak vypálila zadními, že kus dřeva z pažení urazila.

„Kdopak by se dal zrovna před posvícením zmrzačit! Když už to musí být, necháme to až po pěkné!" řekli si kováři a poslali Majku sedlákovi domů. A tak v úterý po posvícení povídá mistr tovaryšům:

„Dnes navečer sem přijde ten Plajznerčin Mates, že prý by rád zkusil okovat nějakou kobylku. Nejspíš je to vysloužilý voják nebo koňák světem jdoucí, ale stavět se umí jako zmrzlá košile! Tak mu přiveďte tu Plavcovu Majku, ať s ním užijeme nějakou legraci!"

Marná sláva, mistr je mistr, takových není dvanáct do tuctu.Přece jen ho to dnes drobátko mrzelo, že se včera s tím Matesem tak bratříčkoval, třebaže spolu husy nepásli a ten poběhlík bůhvíodkud přivandroval. Tak si potají umínil, že dá Matesovi znát, co je pořádná kovařina, a že jeho troufalost přede všemi zahanbí. Když navečer Mates přišel, hlavičku drobet ztěžklou po té pěkné hodince, ale jinak celý nedočkavý, Majka už stála u sloupu před kovárnou a nohy jí hrály jako strunky. Kovářovým tovaryšům, ať se tvářili jak chtěli vážně, to v koutcích úst cukalo čtveračinou, jak se těšili, co si Mates s tou kopavou a kousavou divoškou počne. Už měli po ruce i škopíček s vodou, kdyby Majka toho blázna do mrákot udeřila, aby mu mohli vodu vychrstnout na hlavu.

Ale Mates nic. Přichystal si nářadí, nastrkal podkovy do výhně, a pěkně ke kobylce jako k nevěstě. Majka jen ušima stříhala. A tu k ní Mates šel od hlavy, pohladil ji rukou po nozdrách a popleskal po krku. Dive divoucí! Ta trojčivá Majka v tu ránu schlípla, dívala se po Matesovi jako družička, a jednu po druhé poslušně zvedala tančivé nohy, jak Mates přikazoval. Po celém těle se přitom drobounce chvěla. Mates nedal pokoje, přibrušoval, připaloval, zkoušel, až té vyhlášené fúrii Majce na všechny čtyry přibil horké podkovy.

Mistr zíral jako z hrušky spadlý, takového kováře na moutě duchu jakživ neviděl!

„Jářku, člověče," povídá uznale, „vy na mou duši umíte drobátko víc než jen pivo pít! To byste nám leckdy, když máme fofr, mohl v té kovařině vypomoci!"

Mates, blahem celý bez sebe, honem kýval, že rád vypomůže, že mu kovářská práce dělá jen radost. Od těch čas byl v kovárně pečený vařený. Ty nejhorší, nejkopavější kobyly si bral na starost, koval je, překovával, kopyta čistil, a v jeho rukou z těch nejdivočejších třeštidel byla učiněná jehňátka.

Taky ráfy na kola narážel, do výhně, když bylo třeba, dmýchal, srpy a kosy kalil, korby kováním pobíjel, a přitom se skamarádil s kopou mužských z Kácíně i z Dalskabátů a pochytil od nich mnoho moudrých i prostořekých mužských řečí i móresů.Bába Plajznerka byla ráda, že si vesnice na Matesa zvykla a že už ho nemusí před lidmi schovávat.

Neděli co neděli, když šla do kostela, doprovázel ji Mates až na dalskabátskou náves, a tam se jejich cesty pěkně rozdvojily: Plajznerka zamířila pod kruchtu a Mates do hospody „U věnce". To bylo jeho nejmilejší, dát si natočit do korbílku chmelku, poklábosit s chlapy o koních, o práci v lese, kde hořelo a komu potlouklo, a jak to vůbec na tom světě chodí. Když se bába vracela z kostela, nakoukla do okna, Mates honem shledal krejcary za mázy, vyzunkl zbyteček ode dna, a zase ve svornosti šupajdili s bábou na tu svou chalupu.

„Co kázal?" ptával se Mates báby jen tak ze zvyku.

„Ále, zaseje o pekle..." říkávala bába mrzutě, protože pan farář měl síru a plameny pekelné v každém kázání, jako kdyby to Plajznerce dělal natruc, a někdy k tomu přidával i skřípění zubů.

„Ten dřizda může nejvíc povídat!" ušklíbl se Mates pohrdavě, a raději zavedl řeč na koně, protože to ho daleko víc bavilo. Toť se ví, že se to neutajilo, jaký je ten Plajznerčin Mates koňař, a tak se s ním sedláci často i radívali, když koně chytli vozhřívku nebo dostali spánky, a taky když se chystali koupit, prodat nebo vyměnit, protože Matesa v koftařině neošidil ani handlíř, ani cikán. A že při takové koupi i pro Matesa něco káplo a kovář na něm taky za pomoc neškudlil, měli ti dva, bába s Matesem, zrovna hedvábné živobytí.

Ale nikdy není dobře, aby taky nemohlo být zle. Žili spolu už sedmý rok, když tu na Matesa zčistajasna trhlo. Zrovna takhle v červnu k polednímu v neděli se vracel s babou ze vsi a v hubě se mu sliny sbíhaly na koprovku z kyselé husté smetany, co bába nesla v kamenném džbánku. Najednou pochytil, jako by vzduchem něco zasyčelo docela blízko u uší, a chřípěmi ucítil drobátko sirného smradu.

Plajznerka se taky zarazila, jako by čula nějakou nedobrotu, ale v Matesovi by se byl v tu ránu krve nedořezal. On dobře věděl, kolik uhodilo. To letním voňavým povětřím zrovna proletěl čert, a to tak blizounko, že si nemohl Matesa nevšimnout. A taky že si všiml!

Než Mates ušel dalších deset kroků, byl tu čert znova, zafrčel vzduchem jako brouk chrobák, dokonce si k Matesovi trochu přičichl, jestli se nemýlí, a v tu ránu byl zas tentam. Matesovi zašla chuť na smetanovou omáčku s koprem, třebaže jí spořádal jindy celý kastrůlek. Knedlíky jen tak mdle převaloval po patře a očima pořád bloudil z kouta do kouta, jako by tam hledal nějaké pekelné znamení.

„Přiznej se, Matýsku, co tě potrefilo?" vyzvídala Plajznerka znepokojeně. Ale Mates jen němě hlavou zakýval, jako že je to marnost vyzvídat. A kdyby čerti vůbec uměli plakat, jistě by byl měl v tu chvíli plné oči slzí. Tak mu toho všeho přišlo líto, toho hedvábného živobytí s bábou Plajznerkou, té její bramboračky s majoránkou, mužských kamarádů v Dalskabátech, i té zlaté kovařiny, která mu tak zachutnala, že mu to div srdce neutrhlo.

Nic naplat, teď tyhle krásné časy naráz skončí — ten hejhula, co se mihl Matesovi kolem uší, jistě už podal na pekelné derekci hlášení, že se tu potlouká nějaký ztracený nebo zdivočelý čert, a z pekla už ho přijdou přiskřípnout. Celé půldne bloumal po chalupě, jako kdyby mu myši pupek zatáhly. Bába mu nejdřív navařila třezalky, pak divizny, míchané s jahodením a řebříčkem, na žaludek mu přikládala spařenou přesličku, ale nic naplat, ujímání Matesa nepřestávalo. Jak se smrklo, začala se v něm dušička třást, jako by ji měl bezovou.

Mohlo být tak okolo desáté, když najednou na okno buch! buch! Mates vyšel na zápraží, kolena ho ani unést nemohla. Kolem chalupy běhal černý pes s očima jako ohnivé bochníky, a docela tak jako kdysi Trepifajksl pouštěl sirnatý pekelný smrad. Sotva zahlédl Matesa, mrskl sebou, proměnil se v čerta a spustil:

„Omaj dynko parte fájo, poslouchej, že ty jsi Trepifajksl?"

„Durmi fajte kedro, to teda jsem," blekotal Mates celý sinalý, „médo ustaň esparvilo, co má jako být?"

„Trubulante mordomáre! Kdybys, ty chlape, věděl, jaký je kvůli tobě rambajs na derekci! Čiko drante bastonádo, ajvejmuchri kostoduro, vždyť už tě hledají sto padesát let! Máš štandopede přiletět k nejstaršímu luciperovi! No máucta, z toho budeš mít pěknou polízanici!"

A protože při té řeči zahlédl, jak bába Plajznerka zvědavě juká za přivřenými dveřmi, plivl po ní hořlavou čertovskou slinou, až to do dveří dolíček vypálilo.

Třikrát ouvej, Matesovi nezbývala než ta cestička do pekla...

„Tak na mě počkej, kamaráde," povídal celý zkroušený, „ve dvou nám to lip uteče!" a šel se do chalupy rozloučit s bábou Plajznerkou. Bába celá ubrečená stála mermomocí na tom, ona že Matesa nepustí, že s ním chce snášet dobré i zlé, ba že je skrze něj taky ona do pekla příslušná, a že tam tedy půjde s ním. Však by se i s tím luciperem nějak dalo mluvit, aby Matesa vrátili do Dalskabátů na chalupu. Když je v Dalskabátech farář, jistě by tam měl být i čert!

„Ty nepořídíš nic, Matýsku, ty jsi taková stydlavka, ale já jsem ženská vejřečná!" objímala Matesovu hlavičku a hladila mu ty nešťastné upilované rohy. Ale Mates ani slyšet, do pekla s ním bába nemůže, to by to schytal dvojnásob!

„Když tys byl, Matýsku, ze všech těch mých nebožtíčků ten nejhodnější!" zakvílela bába, že by se srdce utrhlo, a mocí mermo mu vnutila do ruky uzlík tvarohových buchet s rozinkami. Mates frr! vyletěl s druhým čertem do vzduchu, a cesta necesta pádili nocí k bráně pekelné.

Sotva vlezli do brány, vyrojilo se kolem nich čertů až černo. Někteří, co Matesa znali ještě od dřívějška, se mu vyšklebovali, jak si to od lucipera vypije a slízne, ti druzí si dělali šprťouchlata z jeho kabátu i z té památeční čepice, a nejmladší čírťata se mu vyšklebovala, že smrdí člověčinou. Nikde vlídný pohled, vlídné slovíčko, to holota čertovská ani neumí!

Matesovi se udělalo ještě víc ouzko, když si vzpomněl, jakou vážnost měl mezi mužskými u kováře nebo v dalskabátské hospodě. A teď bude muset na věky zůstat mezi tou chlupatou rotou, protože ho luciper nazpátek mezi lidi jistě nepustí. Nejhorší natom bylo, že už Mates sám za ta dlouhá léta odvykl pekelnému puchu a smradu a ten ho teď dusil a štípal do očí, div se mu zvracet nechtělo.

Hned Matesa popadli a rovnou s ním k luciperovi. Nejstarší luciper seděl na trůně, a protože to bylo v červnu, kdy se líhne hodně much a všelijaké jiné nezdoby, měl jich na sobě i kolem sebe jako naseto. Občas se ohnal, některá moucha mu uvízla mezi drápy, a tu ji luciper s chutí schramstnul jako rozinku. Jak se na to Mates koukl, žaludek se mu začal nepokojit.

„Padni na kolena, mizero čertovská, a klaň se před mou velebností," rozvzteklil se luciper na ubohého Matesa, který už zapomněl, co je předepsáno před knížetem pekelným. Ale dva čerti ho tak pěkně rýpli do beder, až Mates opravdu na kolena upadl. Při tom pádu se mu skutálela s hlavy i ta krásná čepice, a Matesova ouhona před celým peklem vyšla najevo.

„Nemá rohy! Nemá rohy!" řehnili se čerti, kolik jen se jich do luciperovy síně natlačilo, a ještě to hlasitě sdělovali těm druhým, co museli zůstat za dveřmi. V minutě se to rozkřiklo po celém pekle.

„A kde máš ocas, potvoro?" zahřímal luciper, a pekelníci s Matesa sdrali kalhoty, až mu všechny švy popraskaly.

„Má ocas uťatý jako myslivecký pes!" hlaholilo to zase celým peklem, a chudák Mates, či vlastně Trepifajksl, nevěděl pro samou hanbu, kam oči schovat. Luciper se strašně rozzuřil, že Trepifajksl udělal peklu takovou ostudu. Ani slovíčka omluvy nechtěl slyšet, a hned chudáka Matesa nařídil uvrhnout do černé ďoury, zejtra že ho bude soudit nejvyšší pekelný tribunál.

U soudu si vzali Matesa na paškál, až se z něho kouřilo. Hned ze začátku si to sám sobě poškaredil, když se ho ptali, jak se jmenuje.

„Ma... Mates!" zamektal ustrašeně, a protože soudce strašně zakoulel očima, dodal ze samého zmatku: „Mates Plajznerčinej!" Teprve když na něho zařvali, řekl své pravé čertovské jméno.

Žaloba, pravda, moc pevně na nohou nestála, protože Trepifajksl celou tu dobu, co byl z pekla pryč, se zdržoval jen v Dalskabátech, jak měl z pekelné derekce přikázáno, a tak se mu zběhnutí přišít nedalo. Ale celých pět paragrafů i s literami a, b, c, d mu napařili za to, že sto pětašedesát let zanedbával strašecí povinnost mezi jedenáctou a dvanáctou, kdy měl podle předpisu za mokrého počasí běhat kolem chalupy jako bezhlavý pes, a za sucha lítat jako ohnivé pometlo.

Žalobcem byl doktor Solfernus a to byl známý ras, který hned tak nikoho z drápů nevydal. Připustil sice, že je obžalovaný Trepifajksl mdlého rozumu, ale napařil mu přitěžující okolnost za to, že si svévolně ulámal rohy. Jen to nechal jako neprokázané, že by si byl Trepifajksl vlastními silami ocas uťal nebo druhou osobou totéž učiniti dal, nebo jí k useknutí téhož dobrovolně přivolil.

Soud se protahoval druhý den, třetí den, protože doktor Sol fernus z toho chtěl udělat slavný případ. Pro Trepifajksla to bylo čím dál bledší. Dokázalo se, že odmítá chroustat plže a šváby, baže si je oškliví, a nehorázně vychvaluje knedlíky se zelím nebo i s omáčkami, což je u čerta neslýchané. Dále byl slyšen, jak prohlásil, že je to fujtajbl, když Jeho Jasnost luciper polyká masařky. Přišly však najevo i vážnější a strašnější věci. Že si Trepifajksl zvykl kamarádit se s mužskými, že pomáhal lidem v kovárně někdy za peníze a někdy dočista zadarmo, že má rád práci, že se mu v samotě stejská, že se spřátelil s bábou, s kovářem, se šenkýřem, s ševcem, s formany, že se naučil několika řemeslům. I napařil mu pekelný soud pět set osmdesát let, jen to břinklo. Když ten rozsudek předčítali, Mates jen lítostivě posmrkával. A když se ptali, zdali přijímá, tu řekl zkroušeně:

„Co se dá dělat... já bych to teda přijal, když nemám na vybranou. Jen bych si vyprosil, abyste mi tu dali nějakou práci, třeba čertům kopyta brousit, aby mi to lip utíkalo. A kdybych takhle jednou za rok mohl mrknout za kamarády do dalskabátské hospody..."

„Pokoušet je?"

„I kdepak, potěšit se!"

Tu se vztyčil ten nejstarší luciper a zařval, až mu z hrdla plameny vyšlehly:

„Žeňte ho z pekla, mizeru! To není žádný čert! Vždyť nám ho ta baba dočista počlověčila!"

Popadli milého Trepifajksla, nebo teď vlastně už zase Matesa, a jedním šmejknutím ho vyhodili jako psí kůži na smetiště před bránu pekelnou. Mates dopadl na záda jako žok, jen se mu v očích hvězdičky rozjiskřily. A za zády se mu s třeskotem zavřela brána pekelná.

I zvedl se, a pokulhávaje chvilku na pravou, chvilku na levou, mastil si to do Dalskabátů za bábou Plajznerkou, za mužskými kamarády, za tím zlatým kovářským řemeslem. Oči mu radostí jen hrály, a když byl od pekla kousínek dál, aby ho nemohli zaslechnout, začal si ten šelma pěkně do kroku pobrukovat:

„Koprovou s knedlíkem, jó, tu já mám nejradši!"