Cipísek

Jak se Cipísek narodil

 Jednou vyšla Manka z jeskyně a povídá: "Rumcajsi, narodil se nám synek a budeme mu říkat Cipísek."

 "To si musím na radost vystřelit z pistole!" křikl loupežník Rumcajs.

 Nabil do pistole žalud a silně vystřelil, že to bylo slyšet z lesa Řáholce až do města Jičína.

 "A teď se na našeho synka podívám."

 Cipísek ležel v kolíbce z dlabaného borového polena, protože borovice je měkčí než dub a tolik netlačí. Pod hlavou má polštář z mechu a přikrytý je lopuchovým listem.

 "Víš co, Manko, já mu udělám střevíčky," povídá Rumcajs.

 Manka mu řekla, že nemá rozum.

 "Vždyť Cipísek udělá první krůček nejdřív za rok."

 "Ten kluk bude chodit už od neděle za týden," povídá na to pyšně Rumcajs.

 "Jednou jedna ještěřička utíkala do věříčka," usmála se Manka a odešla hloub do lesa Řáholce poprosit lesní včely o vosk, aby bylo Cipíska čím natírat po koupeli.

 Rumcajs se dal do šití střevíčků. Protože kdysi býval ševcem, ušil je snadno z mladé habrové kůry a na špičce ozdobil sojčím pírkem. Obul ty střevíčky Cipískovi, opatrně ho zas přikryl lopuchovým listem a šel odkrojit kousek kůry javorové a kousek bukové, aby bylo Cipískovi na kazajku a na kalhoty. Nic se mu nezdálo dost dobré, šel od stromu ke stromu, a když už byl hluboko v lese, zaslechne, jak Manka od jeskyně volá: "Kdepak s tím Cipískem chodíš? Hned ho dej zpátky do kolíbky!"

 Rumcajs se rozběhl k jeskyni a už cestou volal: "Já bych ho tam, Manko, rád vrátil, jenže já ho neodnesl!" Manka obrací v prázdné kolíbce lopuchový list a naříká: "Tak ho odnesl jestřáb. Nebo si pro něho přišla liška. Nebo ho popadl jezevec. Nebo ho ukradla vrána."

 Rumcajs jen tiše sedí na pařezu a nabíjí pistol nejtvrdším žaludem, co našel v kapse. "Kdo ho vzal, ten ho taky vrátí." Nabil pistol, shrnul si vousy z uší a poslouchá, jestli by Cipíska nezaslechl odněkud z lesa Řáholce. Napravo bzučí včely a chruní jezevec. Nalevo klapou jelení kopýtka a tlapou zaječí tlapky. Vzadu není slyšet nic, to tam tak tichoučce chodí lišky. Shora šelestí jestřábí a vraní křídla, ale tak bezstarostně, jako když vrána a jestřáb nemají nic na svědomí.

 To všecko slyšel Rumcajs levým uchem. Pravým poslouchala jak někdo daleko za pasekou louská ořechy.

 "Slyším, co slyším," povídá, "ale náš Cipísek to není." Pohladil Manku pěkně po tváři a lehkým loupežnickým krokem jde křížem krážem lesem Řáholcem, aby se po Cipískovi poohlídl. Očima jako jehly prohledává každé houští a tmavý kout. A zase nic. Jen za pasekou pořád někdo louská ořechy. Přešel po pasece do sousedního lesa, kde rostou červené borovice. A vtom mu shora sletí na klobouk ořechová skořápka. Ona tam v hnízdě na borovici sedí veverka s třemi veverčaty. A je tam s nimi Cipísek, louská ořechy a krmí starou i mláďata.

 Rumcajs si dlaní přičísl obočí a namířil na veveřici pistol nabitou žaludem.

 "Tak to tys nám ukradla Cipíska!"

 "Já?" povídá veverka. "Vždyť on přišel sám. Přiběhl po cestičce a vylezl k nám na borovici."

 "Já vím," povídá Rumcajs, "když se na veveřici míří pistolí, tak ona se obyčejně vymlouvá."

 Ale když vylezl na strom a sáhl si pro Cipíska do hnízda, vidí, že veverka nelhala. Cipísek měl podrážky u prvních střevíčků už málem prochozené!

 "Přišel sám," řekla veverka. "A protože jsem byla od louskání ořechů už celá polámaná, tak mi pomáhá."

 Rumcajse popadla taková pýcha nad synkem Cipískem, že musel třikrát vystřelit z pistole.

 Poprvé střelil, aby Manka věděla, že Cipísek už není ztracený.

 Podruhé střelil, aby se Manka dověděla, že Cipísek prošlapal první střevíce.

 A třetí rána, ta byla jen tak pro radost.

  Jak se ukázalo,  že Cipísek  má dobré srdce Hned druhý den ušil Rumcajs pevné střevíčky z kolčaví kůže. Obul je Cipískovi a povídá: "Už nebudeš líhat v kolíbce, ale mně při boku." Manka spíchla Cipískovi javorovou kamizolku a bukové kalhotky. Na hlavu mu posadila borový klobouček s rostlou kytkou. A poslali ho do lesa, aby se tam obhlídl. Loupežnického synka nevodí nikdo za ruku, ten musí všecko sám. Když se Cipísek ztratil mezi stromy, povídá Rumcajs Mance: "Počkej tu na něho, já si zatím odskočím do Jičína."

  Když došel Ruajs do Jičína, zaslechl na rynku veliký křik. U kašny dupe kramflekem knížecí porybný Kotě a svádí na kotláře Hamíška, že mu z rybníka ukradl kapra.

 "Byl to kapr jako sud!" vykřikuje Kotě a červený je jako malináč.

 "Já ho nevzal," nechce se dát Hamíšek a taky dost křičí.

 Rumcajs se zamyslel a povídá Kotěti: "Nerámus a radši mi něco pověz. Kolik máš teď v rybníce kaprů bez toho, co ti Hamíšek ukradl?"

 "Jak to mám vědět?" mračí se jako z pejru Kotě.

 "Tak to taky nepoznáš, že ti jeden chybí," povídá Rumcajs a chce odejít.

 Jenže Kotě se začal vztekat, takhle že loupežník porybnému soudce dělat nebude.

 "Já chci zpátky kapra!"

 Křiku tam bylo, až drnčelo v podloubí, a nic nebralo konec.

  Cipísek zatím došel k lesnímu rybníčku, kde hospodařil vodník Volšoveček.

 Vodník zrovna seděl na paličaté vrbě a už zdálky volal: "Ty jsi jistě Rumcajsů! Jako by ses tátovi vykulil z oka."

 Cipísek na to: "A kdo jsi ty?"

 "Ty nepoznáš vodníka?" divil se Volšoveček.

 "Jak mám poznat vodníka, když jsem ještě nikdy neviděl rybník."

 "Tak rybník je tohle," řekl Volšoveček a obešel kolem rákosím. Potom si znova vylezl na vrbu a posmutněle tam seděl.

 Cipísek nad tím zavrtěl hlavou: "A proč jsi tak smutný?"

 "Protože neznám svět," vzdychl si Volšoveček. "Pořád tu jen musím sedět na vrbě a koukat na rybník."

 "Proč?" zas na to Cipísek.

 "Jinak by mi uschnul šos, a to je s vodníkem konec."

 Aby přišli na veselejší myšlenky, překulil se Volšoveček přes hlavu, je z něho kapr a vyvádí ve vodě.

 Cipísek uhodil borovým kloboukem o koleno a povídá: "Už vím, jak se dostaneš do světa."

 Nabral z rybníka plný klobouk vody a usadil do ní Volšovečka v té jeho kapří podobě. Potom s ním šel cestou a oba se divili. Cipísek kdečemu a vodník zas tomu, že vozy jezdí bez vesel, koza že nemá ploutve a pes štěká stejně u chalupy jako u rybníka. Nakonec Volšoveček povídá: "A teď bych chtěl do Jičína."

 Šli tím směrem, odkud slyšeli bít věžní hodiny, a došli rovnou na jičínský rynk. Porybný Kotě se tam zrovna zle sápal na chudáka Hamíška: "Jestli mi nevrátíš kapra, schytáš pětadvacet lískovicí!"

 Rumcajs stojí opodál a právě povídá: "Jestli s tím, Kotě, nepřestaneš, tak ti vpálím z pistole jednu pernou žaludovou do kaťat."

 Vtom už se k nim přitočil Cipísek s kloboukem v náruči a v klobouku se šplouchá kapr. Ploutve má jako vějíře, ocas jako prapor, zkrátka jedna kapří nádhera. Porybný Kotě si pro něj rovnou sáhl a očima jako blesky seká po Hamíškovi, Rumcajsovi i Cipískovi.

 "Nevím, jak jste mezi sebou čachrovali, ale tohle je ten můj kapr. A já ho držím a já ho nepustím!"

 Upaloval s kaprem rovnou ke knížecímu rybníku a tam ho pustil do vody. Říká se, že kapr vystrčil hubu z vody a povídá Kotěti: "Zítra si dojdi pro knížepanskou pochvalu."

 Dál se říká, že ten kapr přes noc odvedl všecky ryby z panského rybníka do řeky Cidliny.

 A říká se do třetice, že tu knížecí pochvalu si porybný Kotě užíval celé čtyři neděle v jičínské šatlavě.

  Jak Cipísek probudil studánku V tom čase vařil v Jičíně pivo sládek Kule. Pivo vařil dobré, a proto ho ve městě rádi strpěli, i když to byl velký řimbuch a zem se pod ním lámala jako marcipán. V celém Jičíně byla jen jedna židle, která ho unesla.

 Kule často chodil po pasekách v lese Řáholci a hledal tajné kořínky do piva. Tlápy měl jako haratláp, kam šlápl, tam vždycky něco vyvedl.

 "Proč mi nechodíš v lese po lidsku?" vyčítal mu Rumcajs.

 A sládek opatrně udělá krok a zatlápne bažantici na vejcích. Udělá druhý a zaryje se patou až na dno jezevčí nory. Bokem otlouká duby i buky.

  Tou dobou Cipísek dotrhával druhé šaty a pouštěl se pořád hlouběji do lesa Řáholce. Manka měla strach, aby ho nepopadly divoženky nebo aby se nepopálil o ohnivého muže.

 "Ať si náš synek užije ode všeho," říkal na to Rumcajs.

 Jednou Cipísek zašel až nejhlouběji do lesa. Stromy tu nešumí, ale šeptají, a nikdo jim nerozumí. A je tu tma. Kdo tam přijde, dostane strach a vrátí se.

 Cipísek udělal ještě krok a stojí u studánky. V Jičíně se o ní říkalo, že ji hlídají víly. Kdyby prý ji neuhlídaly, musely by odejít z lesa a venku v poli by je vítr rozfoukal.

 Víly tam seděly. Bylo jich sedm.

 "Jjsem Cipísek," řekl Cipísek.

 "My jsme víly," řekly víly a jemnými prstíčky odstrkují smetí, co napadalo do studánky.

 "Já vám pomůžu," řekl Cipísek.

 "Tak dobře," řekly víly a udělaly mu mezi sebou místo.

 "Jé, vy jste hezké!" řekl Cipísek.

 A víly řekly: "Povíme ti za to pohádku."

 Povídaly mu pořád stejnou pohádku, ale byla stále jiná.

 Cipísek tam chodil každý den. Měl už mezi vílami vysezený důlek. Víly se divily, jak je možné, že někdo může vysedět v trávě důlek.

 Když ale Cipísek přišel k studánkovým vílám podeváté, viděl, že pletou kabelky ze zelené trávy a pláčou přitom.

 "Proč pláčete?" zeptal se Cipísek.

 "Jen se podívej," řekly víly.

 A ukázaly na studánku, a ona je vyschlá, není v ní ani očko vody. Tráva přes ni padá a už taky usychá.

 "Vy jste tu studánku vypily?" zeptal se Cipísek.

 "Ne, ona přestala," řekly víly a pokrčily ramínky.

 "A proč přestala?" ptá se Cipísek.

 "To nikdo neví," řekly víly, vzaly kabelky z trávy, a že půjdou.

 "Nikam nechoďte," řekl Cipísek. "Já se nejdřív podívám, proč ta studánka přestala."

 Hledal na všech čtyřech stranách lesa Řáholce a ještě jednou dokola na samém krajíčku. A vidí tam pod trnkou sedět člověka. Ten člověk si hoví v hlubokém dolíku a chrápe, jako když se přesýpá štěrk. Všude před ním prýští ze země pramínky vody, ale za ním je sucho jako v hrachovině. Před ním je vody dost, ale za zády mu vadne tráva. Cipísek zavolal tomu řimbuchovi do ucha: "Vstávej!"

 Řimbuch zachruněl, jako když se v lomu sype kámen.

 "A co bych vstával? Já jsem Kule, sládek z Jičína."

 "Vstávej!" zavolal mu Cipísek do druhého ucha. "Sedíš na žilkách, co vedou vílám vodu do studánky!"

 Sládek Kule sebou zavrtěl v dolíku a spí dál.

 "Jestli studánka neobživne, víly musejí odejít z lesa a rozfouká je vítr!" volá Cipísek.

 "Bjoch," udělal sládek Kule a spí dál.

 A tak si Cipísek našel malého červeného mravence a pustil ho sládkovi za košili. Mravenec se dal do sládka jako kleštičkami.

 Sládek Kule vykřikl: "Ahá!"

 Vyletěl na nohy a hnal se do Jičína, aby mu sládková vytřásla mravence z košile.

 Když už Kule netiskl tolik zem, voda se vrátila do žilek a studánka se probudila. Víly se k ní sesedly, odstrkovaly prstíčkem smetí a Cipísek jim pomáhal.

   Jak Cipísek  stavěl knížepánovi  kuželky To už Cipísek trochu povyrostl, přišel k Rumcajsovi a povídá: "V Řáholci už to znám. Já bych chtěl do světa."

 "Jsi pořád ještě maličký," řekl Rumcajs, "ale když máš svůj rozum, tak si jdi."

 "A jdi radši hned," povídá Manka, "než si to rozmyslím."

 Rumcajs čerstvě Cipískovi podrazil střevíčky z kolčaví kůže a Manka mu nasypala plnou kapsu bukvic, aby měl ve světě co louskat. A tak Cipísek louskal bukvici za bukvicí a šel po císařské silnici do Jičína.

 Došel až k zámku na rynku, kde bydlel knížepán s kněžnou. Ti dva si pro dlouhou chvíli našli povyražení, každý podle své chuti.

 Kněžna celé dny vyhlížela z okna na rynk. Když se jí na trhu zalíbila husička na ošatce, kněžna jen zavolala: "Tu chci do kuchyně!"

 Trhovkyně musela s husou do zámku, kněžna se na ni za husičku usmála a to bylo všecko. Husy a kachny, krůty i holoubátka, nač se kněžna podívala, to bylo její.

 Knížepán, ten se zas staral jen o kuželník. Dal ho postavit vzadu na zahradě z drahého dřeva, kuželky rozkázal vytrakslovat ze sloních klů a koule z ostatních sloních zubů. Celý den koulel knížepán v tom kuželníku kuželky a s ním baroni a hrabátka, a taky jeden jenerál a jeden vévoda. Knížepánovi pro zlost se ale v celém Jičíně nenašel kluk, co by poražené kuželky dokázal stavět po knížecí chuti. Museli je rovnat hrabě nebo baron, a to pak bylo pořád: "Pardon, silvuplé, kdybyste ráčil."

 Pro samou vznešenou zdvořilost se koulelo třikrát za celé odpoledne.

 Taky toho dne, když šel Cipísek poprvé do světa, vyhlížela kněžna z okna a v kuželníku měli začít hrát. A vtom kněžna uviděla Cipíska. Vyšel z věžové brány na rynk a rozhlíží se kudy dál. Kněžna si povídá: "Zítra má knížepán narozeniny a tamhle jde kluk jako jarní mrkvička. Já toho kluka dám knížeti k narozeninám, aby mu stavěl v kuželníku."

 Kývla na lokaje Fricka, ten vyběhl z vrat, popadl Cipíska a rovnou s ním před kněžnu.

 "Buš stavět knížepánovi kuželky." řekla kněžna a o víc se nestarala.

 Fricek svlékl z Cipíska lesní šaty a pořád na něho: "Co se se mnou pereš jako loupežník, já ti dám lepší."

 Navlíkl Cipíska do krajek, krejzlíků a kadrliček a postříkal ho voňavkou, až se v něm zarazil dech. Potom s ním rovnou na kuželník před knížepána. Ten se podíval a povídá: "Bon."

 Baroni, hrabátka, vévoda a jenerál po knížepánovi: "Bon."

 A Cipísek jim musel stavět kuželky a oni pořád na něho: "Tak ne!"

 "Jinak!"

 Říkali to francouzsky, Cipísek jim nerozuměl, nakonec zahodil kouli do rybízu a povídá: "Dělejte si to sami."

 Strčili ho do vězení, i když byl tak maličký. A kouleli dál kuželky, stavěl zas ten hrabě.

 Jenže v tu chvíli Manka doma v jeskyni povídá: "Je mi nějak do pláče. Cipískovi v Jičíně je zle."

 Rumcajs se tam hned vypravil. Sotva vstoupil na rynk, odskočila kněžna od okna. A z vězení kývá na Rumcajse borovým kloboukem Cipísek.

 "Hned," povídá mu Rumcajs, "jen co si to vyřídím tamhle."

 A rovnou ke kuželníku.

 "Co tu chceš?" povídá knížepán.

 "Synka," řekl Rumcajs.

 "Tak si ho vezmi," vysmál se mu knížepán a houpá v ruce s koulí ze sloního zubu a chce ji hnát proti kuželkám "Taky že vezmu," řekl Rumcajs a vymáčkl kouli knížepánovi z ruky.

 Knížepán, kněžna, baroni, hrabata, i jeden vévoda a jeden jenerál se už jen dívali, jak Rumcajs velikou rumcajsí silou hodil kouli proti vězení. Vyrazilo to v kamenné zdi branku a Cipísek vyšel ven.

 Rumcajs si ho vedl domů do lesa Řáholce a povídá mu: "Pořád jsi ještě maličký. Než tě, Cipísku, znova pustím do světa, musíš povyrůst."

   Jak Cipísek  hlídal starostovi  klobouk a hůl Když Cipísek zas trochu povyrostl, chtěl znova do světa. Manka si jen povzdychla, že její synek nosí toulavé boty, a Rumcajs povídá: "Jen abys dopadl líp než posledně u knížepána."

 Cipísek šel, vyhnul se jičínskému zámku, a vtom na něho od starostů volají, že by potřebovali zrovna takového chlapce, aby nosil za starostou klobouk a hůl.

 "Tak já k vám půjdu do služby," řekl Cipísek; myslel si, že se starostou se leckam dostane a dost se doví.

 Jenže jičínský starosta Humpál celé dny jen proseděl v židli a díval se, jak se mu na břiše houpá u řetízku fialový kámen. Když se dost vynadíval, pomaloučku vytáhl z vesty hodinky. Na ciferníku kvete červený tulipán, a když se stiskne pérko, zahrajou hodinky písničku. Hodinář Semerád, co měl krámek u věžové brány, říkával, že by ty hodinky zanic nechtěl spravovat.

  Cipísek už asi tři neděle postával starostovi Humpálovi za židlí. Starosta se díval na fialový kámen, mačkal pérko a poslouchal, jak hodinky vyhrávají. Hekal přitom námahou: "Co já se nadřu!"

 Jednoho dne se starosta při obědě přejedl makových koláčů a usnul uprostřed písničky. Vtom odskočí víčko u hodinek, vyjde maličký panáček a drnkavým hláskem si stěžuje: "To je mi pěkné potěšení, vyhrávat pořád tomu lenochovi! Aspoň se trochu protáhnu."

 A hrací panáček se začal procházet starostovi po vestě a rovnal si kloubky. Vtom zahučel z předsíně průvan, panáčka popadl a pryč s ním.

 Cipísek se polekal, až ho nohy nechtěly nést. Hledal hracího panáčka po celé světnici, ale nic nenašel. A v židli to zachrunělo, Humpál se probudil a stiskl péro v hodinkách. Hodinky nezahrály.

 "Tys je rozbil!" křikl starosta na Cipíska.

 "Já na ně ani nesáhl," řekl spravedlivě Cipísek. "Ten panáček, co v nich hraje, si vyšel na procházku a vzal ho vítr."

 "Povídali," mávl rukou starosta a od té námahy se z něho rozlil po podlaze pot.

 Přiběhla starostka, vidí tu kaluž, a vyhnala starostu ven na zahradu. Cipísek tam za ním přinesl klobouk a hůl.

 "Zkrátka," zívl dopálený Humpál a lehl si pohodlně pod hrušku, "jestli mi, Cipísku, nepřivedeš panáčka, dřív než se probudím, koupím píšťalku, postavím tě do kouta a budeš mi vyhrávat písničku místo něho."

 Starosta spal a Cipísek hledal panáčka po celé zahradě. Nedohledal se a nedovolal. Nakonec utrhl zelený lístek a rybízovou šťávou na něj narýsoval několik znamení. V loupežnickém písmu se to čte:

 MUSÍM POŘÁD STÁT U STAROSTY V KOUTĚ A HRÁT MU NA PÍŠŤALKU.

  Zavolal holuba, dal mu lístek do zobáku a poslal ho do lesa Řáholce. Rumjs si psaní přečetl a povídá: "Cipísek píše, že mu v Jičíně ubližují."

 Pohladil Manku, aby se nestarala, a rovnou se tam vypravil. Cestou se dověděl od vrabců, že je to všecko kvůli ztracenému hracímu panáčkovi. A Cipísek že za nic nemůže.

 "Stojí ale někde u starosty v koutě s píšťalkou. A to je pro loupežnického synka zlá věc a pohana," povídá Rumcajs vrabcům. "Nejdřív mi pomozte najít ztraceného panáčka."

 Vrabci hledali, hledali po vrabčím a nic nenašli. Rumcajs si povystoupl do špiček a zavolal, aby z Řáholce přiletěly bystré lesní pěničky. Ty našly hracího panáčka na první podívání. Panáček nakukoval hodináři Semerádovi do výkladu a prohlížel si hodinky. Rumcajs si ho sfoukl do dlaně a šel rovnou k starostovi. Dal mu panáčka a dostal za něho Cipíska.

 "A teď ti, starosto, ještě něco přidám," povídá.

 A Rumcajs se opřel do pat a zaševelil dechem mezi zuby. Od lesa Řáholce se přihnalo sedm sršáňů, každý byl velký jako ptáček. Ty sršáně nasadil starostovi do klobouku. Kdykoli od té chvíle šla na jičínského starostu Humpála lenost, sršáni zabzučeli.

 Když to všecko pořídil, vzal Rumcajs Cipíska za ruku, vedl si ho domů a domlouval mu: "Ještě pořád jsi maličký. Než tě, Cipísku, pustím do světa do třetice, musíš ještě povyrůst."

   Jak Cipísek  sloužil u jenerála Cipísek pobyl doma pár týdnů, aby dosáhl hlavou k vyššímu součku. Potom povídá: "Půjdu do světa do třetice."

 Manka ho dovedla k prutu divizny.

 "Já nevím, synku, co tam pořídíš. Vždyť divizna pořád ještě nese hlavu výš než ty."

 Rumcajs to poslouchá, zasmál se do vousů a povídá: "Jen ho, Manko, nech. Kdo šel dvakrát, ten musí i potřetí."

 A tak se Cipísek vypravil. Vyhnul se jičínskému zámku, obešel starostův dům a zastavil se až na udupané louce za městem. Všude je tu plno vojáků, troubí se a bubnuje. Pak ti vojáci naládovali pušky a vystřelili.

 Uprostřed louky stojí stan. Bydlí v něm jenerál, má modré kalhoty a bílou kazajku a na klobouku kohoutí ocas. Jenerál každou chvíli vyšel ze stanu a zavolal na vojáky: "Mám radost, že tolik troubíte, střílíte a bubnujete."

 Když to zavolal, vrátil se do stanu a posílal na všecky strany vyzvědače, aby vyzvěděli, jestli nepřítel přijde od Kbelnice, nebo od Kopidlna. Nikdo mu to nedokázal povědět. Jenerál si koulel zlatým knoflíkem, ale jednou mu vyšlo tak, a podruhé zas naopak.

 "Kde vzít šikulku, co by nakoukl do nepřátelských lejster a přišel mi to říct?" vzdychal jenerál, až se mu čeřilo kohoutí peří na klobouku.

 Vtom tam přijde Cipísek a povídá: "Já tu službu vezmu."

 Jenerál si luskl prsty.

 "Víš co, já to s tebou zkusím."

 Odvedl Cipíska do stanu, kreslí bílou křídou na černou tabuli a k tomu vykládá: "Tuhle je řeka a za ní les. A tady v údolí leží nepřátelské vojsko. Uprostřed vojska stojí stan s maršálkovým praporkem. Ve stanu je stůl. A ve stole šuplík plný lejster. Někde v těch lejstrech je napsáno, jestli na nás maršálek přijde od Kbelnice, nebo od Kopidlna. A ty tam doskočíš a vyzvíš to."

 Jenerál dopověděl, přičísl si dlaní peří na klobouku a Cipísek šel.

 "Kam jdeš, maličký?" volali na něho vojáci.

 "Kam mě posílá váš jenerál," odpověděl Cipísek a vojáci mu ustoupili z cesty.

 Jak říkal jenerál, musel Cipísek nejdřív přes řeku. Tiše prošel lesem a byl v tom údolí, kde leželo cizí vojsko. Jak byl Cipísek maličký, jen se mihl nepříteli před očima a zastavil se až ve stanu s praporkem. Tam stojí u stolu maršálek s krocaním ocasem na čáce. V ruce drží lejstro a čte si v něm. Pořád si čte jen v tom jednom lejstru, kroutí hlavou a vzdychá.

 "To bude to lejstro, kde je napsáno, odkud přijde nepřítel na Jičín!" pomyslel si Cipísek.

 A jak byl maličký, přitočil se. Když maršálek lejstro na chvíli odložil, Cipísek je tajně popadl a utíkal s ním rovnou zpátky do Jičína.

 "Tady je ten papír!" řekl jenerálovi.

 Jenerál nejdřív dal vystřelit z kanónu Cipískovi na slávu, rozložil si lejstro před očima a povídá: "To jsem zvědav, jestli to bude od Kbelnice, nebo od Kopidlna."

 Když dočetl, zaklel, jako když bouchne hrom, a potom si vzdychl: "Všecko je prohraný."

 A dupl si na Cipíska: "Cos mi to přines?"

 Ono v lejstru bylo napsáno:

 2 libry masa polívku, za 3 krejcary zeleninu, 1/2 libry nudlí a 1/4 lotu soli

 "To že má být bitevní lejstro?" rozkřikl se jenerál. "Ty věci měl maršálek nakoupit maršálici na polívku. Ale on zapomněl, a proto tolik vzdychal."

 Když se Rumcajs s Mankou v lese Řáholci od sojek dověděli, co zas Cipísek popletl, vypravil se Rumcajs k vojsku a povídá jenerálovi: "Aby se nestalo městu zle, já tam střelím. Ustřelím maršálkovi krocaní ocas z klobouku a on si už rozmyslí táhnout na Jičín."

 "Jak bys tam mohl střelit," odsekl jenerál, "když se neví, jestli je maršálek zrovna u Kbelnice, nebo u Kopidlna."

 Všecko to napravila Manka. Navařila hrnec polívky a donesla ji maršálici. Maršálice maršálkovi vzkázala po kurýrovi:

  "Nech vojny, teď se bude obědvat."

 Naobědvali se, pak si maršálek musel zdřímnout, a už byl čas k večeři. Po večeři šli spát, ráno se nasnídali, ale už zas aby obědvali. K válce se nedostali.

 Proto tenkrát nepřišlo na Jičín vojsko ani od Kbelnice, ani od Kopidlna.

 Jak Cipísek  přechytračil  lišku Rumcajs seděl v bukové rozsoše a hlídal lesní holubičku, aby ji nepotrhal jestřáb. Vtom přiběhne pod strom Manka.

 "Rumcajsi, pojď honem domů. Cipísek si v lískách láme hůl."

 Rumcajs si povylezl ještě o rozsošku výš a vidí až do lísek.

 "Načpak tu hůl potřebuješ?" zavolal.

 A Cipísek na to: "Abych se měl ve světě o co opírat."

 "Už jsi tam byl třikrát a k ničemu to nebylo. Nech tu hůl růst, kde roste," povídá Rumcajs.

 Cipísek se dal do prosíka.

 "Dobrá," povídá nakonec Rumcajs, "ale nejdřív musíš dokázat tři věci. Musíš předběhnout jelena, povalit medvěda a přechytračit lišku. Potom tě pustím do světa."

 Předběhnout jelena nebo povalit medvěda, to si Cipísek ještě netroufal. Zkusil to nejdřív s liškou.

  Žila v lese Řáholci jedna zvlášť pěkně červená a moc pyšná. Celý den chodila houštinou i po pasekách a na každého volala s nosem nahoru: "Já jsem chytřejší než advokát v Jičíně. Mě ještě nikdy nikdo nepřechytračil."

 Cipísek jí vzkázal, že se sejdou na pasece a tam se spolu budou křížkovat v chytrosti.

 Rumcajs nad tím jen vrtěl hlavou: "Nevím, Cipísku, jestli děláš dobře. Tahle liška už dokázala, že knížecí hajný zabloudil v remízku, kde nebylo víc než sedm borovic."

 Cipísek si všecko ještě jednou přemyslel a odešel na paseku. Liška už tam čekala. Hoví si pod keřem a začala po Cipískovi házet zralými malinami.

 "Co to děláš?" povídá Cipísek.

 "Zkus to taky," řekla liška.

 Cipísek utrhl malinu a chce hodit po lišce. Ale ona do něho strčila, Cipísek upadl do malinových proutků a popíchal se.

 "Chceš ještě?" řekla liška.

 "Ještě," povídá Cipísek.

 "Tak po sobě budeme házet borůvkami."

 Liška natrhala hrst borůvek a už se to na Cipíska sype jako broky. Chtěl lišce oplatit, ale ona ho povalila do mraveniště.

 Když si Cipísek vysbíral z košile mravence, začala liška dorážet: "A teď mi pověz, proč vlastně jsi přišel."

 "Já jsem tě přišel přechytračit."

 Liška se smála, až se musela přidržet stromku.

 "A jak bys to chtěl udělat?"

 Cipísek už měl v hlavě všecko přichystané. Ulomil dva proutky a položil je na zem křížem přes sebe.

 "Na tomhle místě se zítra sejdeme znova a každý přinese jednu koroptev."

 "Proč ne," povídá liška.

 "Koroptvičky si vyměníme a pak je sníme."

 "Koroptve, ty já ráda," povídá liška.

 "A kdo koroptev nesní, ten prohrál."

 "Já to nebudu," zasmála se liška a olízla si nos.

  Druhý den se na pasece sešli znova. Liška přinesla v hubě koroptvičku, položila ji do trávy a povídá: "Tahle koroptvička je pro tebe. A teď mi dej tu mou."

 Cipísek sáhl do kapsy a podává lišce bramboru. Liška do ní jen strčila nosem.

 "Co mi to dáváš? Řekla jsem koroptev."

 "Tuhle přece leží," povídá Cipísek a ukázal na bramboru.

 Liška se rozčilila.

 "Proč křičíš?" povídá Cipísek.

 Liška uhodila bramborou o zem.

 "Měl jsi přinést koroptev, a přinesl jsi tohle!"

 "Přinesl jsem koroptev střílenou motykou," povídá Cipísek.

 Liška překulila bramboru v hubě, ale hned ji vyplivla a utekla z paseky.

 Cipísek zvedl z trávy koroptvičku od lišky, šel domů a tam řekl: "Než se upeče, rozmyslím si, jak předběhnout jelena."

 Jak Cipísek předběhl jelena Manka škubala koroptev a Rumcajs křesal ntem o nehet jiskry do klestí, aby koroptev bylo na čem upéct.

 Vtom se tam přižene jelen Juchelka. Je ze všech jelenů v lese Řáholci nejrychlejší. Parohy má malé, aby neuvázl ve větvích, ale kopýtka mu zvoní jako okovaná. Spustil rovnou na Cipíska: "Ty prý chceš předběhnout jelena. Tak tady jsem a jmenuju se Juchelka."

 "Synku, to jsi kousl na křemínek," povídá Cipískovi Rumcajs.

  Manka si smetla z klína koroptví pírka, a že se taky ráda podívá, jak si Cipísek poradí.

 Vyšli před jeskyni, Juchelka si Cipíska znova prohlídl a pyšně povídá: "Dám ti kus napřed."

 Cipísek odpověděl, že tu výhodu nechce, ale musí prý si prohlídnout cestu, kudy se poběží, aby neklopýtl. Posadil se na kraji lesa na pařízek a zadíval se přes pole k Jičínu.

 "Vybírej si jak vybírej, já stejně vyhraju," povídá pyšně Juchelka.

 "Tak tedy poběžíme rovnou přes pole a přes zahrady do Jičína na rynk," řekl Cipísek. "A kdo se tam první napije z kašny, ten vyhrál."

 Jelen Juchelka kývl a strčil do Cipíska nosem.

 "Běž už, já mám času dost."

 Cipísek se rozběhl, přeskočil mez a dál běží mezi žitem a pšenicí. Jen tu a tam se pohne klásek.

 Jelen Juchelka zatím pohodlně překusoval trávu a říkal si pyšně: "Ještě pořád mám času dost."

 Teprve když Cipísek upaloval kolem pole, kde rostlo zelí, rozběhl se Juchelka jeleními skoky, každý je za třicet Cipískových kroků. Dohonil Cipíska u toho zelného pole. Zralé hlávky jen voní a Juchelka Cipískovi povídá: "Na tebe mám vždycky času dost."

 Pak odešel do pole a popásal se na zelí.

 Cipísek zatím upaloval dál, už je v jičínských zahradách. Vtom se mu přidá k boku Juchelka.

 "Tak vidíš, už tě mám zas."

 Jenže na záhonu tam roste mrkvička, jelenovi až sládne pod jazykem. Juchelka znova na Cipíska: "Běž si. Na rynk je to ještě kus, však ty mi neutečeš."

 A jelen Juchelka se přitočil k záhonu a hoduje na mrkvi.

 Cipísek zatím utíkal a už neměl daleko.

 Juchelka nechal mrkev mrkví a rovnou za Cipískem. Ten proběhl věžovou bránou a je na rynku. Báby tam zrovna pořádají trh. Každá stojí u své nůše a prodává zelí nebo mrkvičku.

 Zacupalo to, od věžové brány se žene jelen a volá: "Mám tě, Cipísku! Ještě skok a napiju se z kašny!"

 Jenže sotva Juchelka vběhl na rynk, báby u nůší a ošatek vykřikly: "Jelen! Hr na něj, než nám schroustá všechno zelí i mrkev!"

 A shrnuly se na Juchelku. Čtyři ho popadly za parohy a osm nejsilnějších mu přidržuje kopýtka.

 To už Cipísek stál u kašny, nabral si do dlaně vody a napil se. A vyhrál.

 "Vidíš, Juchelko, přece jsi prohrál."

 "Prohrál jsem," povídá jelen. "A řekni bábám, ať mě pustí."

 Když se Cipísek vrátil domů do jeskyně, byla koroptev zrovna pečená. Snědli ji, Cipísek olízl kostičku a povídá: "Tak, a teď zkusím povalit medvěda."

   Jak Cipísek povalil medvěda Než se Cipísek vypravil na křížkování s medvědem, přemýšlel celý den. Rumcajs si nabil pistol nejtvrdším předloňským žaludem, kdyby se přitom něco strhlo. Manka se trápila starostí.

 "Už vím, kudy na toho medvěda," povídá Cipísek a vypravil se.

 Jenže v ten čas vedly medvědí pěšiny jinudy než přes les Řáholec. Cipísek se marně ohlížel po medvědu v houští i na pasekách.

 Až potkal poštovní sojku, co nosila do Řáholce noviny. Seděla nízko na větvi a smutně se dívala do mechu.

 "Co se ti stalo?" zeptal se Cipísek.

 "Ztratila jsem trumpetku, na kterou vždycky troubím," vzdychla si sojka.

 "Vždyť tuhle leží," řekl Cipísek a podal sojce ztracenou trumpetku. "To já mám horší trápení. Ne a ne najít medvěda."

 "Já ti nějakého přivedu," zavolala sojka, zatroubila a odlétla.

 Když o tom Cipísek pověděl Mance, spráskla ruce nad hlavou, až se rozletěli lesní holubi.

 "Sojka nemá rozum. Kdovíjakého medvěda ti přivede!"

 Taky Rumcajs měl starost. Každou chvíli přitiskl ucho k zemi a poslouchal. K poledni zaslechl, jak lesem Řáholcem tlapou čtyři veliké tlapy. A vtom už se udělal větříček a pohybuje listím na dubech.

 "To je medvědí dech," povídá Rumcajs.

 Duby se začaly třást a sypou se z nich žaludy.

 Nízko při zemi přiletěla sojka a volá: "Za chvilku tu bude medvěd. Vedu ho až z třetího polesí."

 "Je v tobě rozumu jako v té tvé trumpetě," řekl Rumcajs. "V třetím polesí žijou meddi hromburáci. Co teď?"

 Sojka se posadila na větev a neví.

 Cipísek přechází mezi stromy a odstrkuje spadané žaludy, aby přes ně neklopýtl, až přijde medvěd.

 Duby se kymácejí a sype se z nich zelené listí.

 Medvěd se blíží a funí, až to Cipískovi bere klobouk.

 Sojka vykřikla: "Co jsem to já bláznivá vyvedla!"

 A uletěla.

 "Nevím, nevím, Cipísku, jestli sis tentokrát nenaložil moc do nůše," povídá Rumcajs.

 Cipísek na to ani slovo, jen zalezl do houští.

 A na paseku se vyvalil medvěd. Zle se mračí, a kam šlápne, praskají kořeny.

 Cipísek ani hlásek, jen zalezl do houští ještě hlouběji. Medvěd se kýve dokola po pasece, nikoho tam nevidí a řve: "Tak kde jsi! Tuhle stojím a můžeš mě povalit!"

 V tu chvíli Cipísek z houští zavolal: "Jestli na tě vyběhnu, tak ti ukážu!"

 Medvěd si protřepal prackou ucho.

 "Slyšel jsem dobře?" řekl a zařval, až to na nebi rozhánělo obláčky: "Tak už se ukaž a popadneme se!"

 Přitom stiskl v náruči dub a vytáhl ho ze země i s kořeny jako mrkvičku.

 "Nedělej nám tu třísky!" křikl na něho z houští Cipísek. "Už na tebe běžím a zpřelámu ti kosti!"

 Medvěd rozpřáhl náruč.

 "Tak pojď."

 Cipísek vyběhl z houští. Je tak maličký, že se medvěd musel dát do smíchu. Směje se, až to rámusí Řáholcem. Směje se a směje, z očí mu vyběhly slzy a bylo jich na dva potoky. A medvěd se smál a smál, až v něm nebylo víc síly než ve veverce. Cipísek do něho strčil a medvěd se svalil do trávy.

 Tři dny tam ležel, pak vstal a zamručel: "Prohrál jsem."

 A odešel zpátky do třetího polesí.

  Tak Cipísek přechytračil lišku, předběhl jelena a povalil medvěda. Rumcajs sám odstrčil bukový kmínek, co hradil jako závora cestu z jeskyně, a povídá: "Už je v tobě, synku, dost loupežnické chytrosti i praktiky. Už můžeš sám vycházet do Jičína, i dál do světa. A ať děláš co děláš, pamatuj, aby to bylo zlým pro zlost a dobrým pro radost."

   Jak Cipísek  hlídal kněžně  klubko Jednou přišel k loupežnické jeskyni lokaj Fricek a ohlásil se: "Posílá mě kněžna!"

 Rumcajs vyšel ven a povídá: "A co mi kněžna chce?"

 Fricek tam stojí pyšně jako nazobaný holub.

 "Hned jí máš poslat Cipíska k posluze."

 Z jeskyně vyběhla Manka, podívala se na Fricka, až se mu smeklo v přezkách, a řekla: "Cipísek už si služby na jičínském zámku užil a jen mu tam ubližovali. Kněžně ho nedám."

 Lokaj Fricek začal hledat po kapsách, že to má někde přísně napsáno od samotného knížepána.

 Rumcajs tiše povídá Mance: "I jen ho, Manko, pusť. Však náš Cipísek poslouží kněžně do omrzení.

  Lokaj Fricek odvedl Cipíska na zámek. Kněžna už na ně čekala. Seděla na zlaté židli a pletla. Dvě očka uplete a tři vypárá. Poručila Cipískovi, aby si k zlaté židli přistrčil stoličku. Tak musel sedět kněžně u střevíců. A ona pořád: "Jakou já bych pro tebe vymyslela službu?"

 Vtom se jí z košíčku vykutálí klubko beránkové vlny a rozběhlo se ke dveřím.

 "Už jsem to vymyslela," řekla kněžna. "Budeš mi, Cipísku, hlídat klubko."

 Tak sedával Cipísek celé dny kněžně u střevíců a hlídal klubko beránkové vlny, aby nevyběhlo z košíčku. Byla to dlouhá služba, klubka neubývalo, protože kněžna vždycky dvě očka upletla a tři vypárala.

 Až jednou přišel ke kněžně na návštěvu knížepán. Jak už byl nešika, šlápl na košíček. Klubko vyběhlo z košíčku a kutálí se ke dveřím a ze dveří ven a dál zámeckou chodbou.

 "Kel malér," povídá po francouzsku knížepán. "Mám za tím klubkem poslat psy, aby ho chytili?"

 A klubko už se kutálí přes zámeckou zahradu do polí.

 "Sapristi," rozzlobil se knížepán. "Já za ním pošlu myslivce, aby to klubko rovnou zastřelili!"

 Kněžna se jen po francouzsku zasmála nosem a luskla prsty: "Cipísku, přines to klubíčko."

 Jenže Cipísek byl loupežnický synek, nezvyklý na takové poroučení. Seděl a pořád víc se mračí. Vtom mu ale šlehlo v očích, jako když se škrtne křemínkem o křemen.

 "Tak já jdu," povídá. Vyskočil kněžně od střevíců a rozběhl se za klubkem.

 Na silnici klubko dohonil a povídá mu: "Jen si běž. Já poběžím taky."

 Běželi rychle pryč od zámku, protože klubko mělo dost kněžnina šmodrchání a Cipísek zas knížepanské služby.

  Když už byl Cipísek celý udýchaný a klubko se dokutálelo až na svůj vlastní konec, seděla t před chalupou babka. Cipísek jí podal koneček klubka a povídá: "Umíte, babičko, plést punčochu na pěti jehlicích?"

 "Abych neuměla," řekla babka a hned se do toho dala.

 Cipísek utíkal dál, domů do lesa Řáholce.

 A už za chvíli se začal kněžnin konec klubka divně cukat. Dvě očka, co kněžna upletla, se sama rozpustila a koneček vlny běží přes komnatu ke dveřím. Kněžna za ním, přes zahradu a po silnici. Nejdřív pěšky, a když se zadýchala, vezla se v kočáře.

 Tak dojela až do té vesnice. Sedí tam před chalupou babka a doplítá punčochu.

 "Kde jsi na ni vzala vlnu?" řekla přísně kněžna a dívá se sklíčkem na babku.

 Babička ani nevzhlídla od drátů.

 "Ale tak mi sem té beránkové vlny přiběhl od Jičína koneček."

 Kněžna se na punčochu líp podívala a vidí, že punčocha nemá hotovou patu. Honem dala otočit kočár a ujela zpátky do Jičína. Bála se, aby jí babka nedala tu patu doplést.

 Jak šel Rumcajs  s Cipískem  víle pro lajblíček Jednou přiběhla do loupežnické jeskyně studánková víla a hlásek má jednu starost: "Lidi, jak foukal ten veliký vítr, roztrhlo mi to lajblíček."

 Manka povídá od ohniště: "A sama si to spravit neumíš?"

 "Kdybych vzala do ruky železnou jehlu, neunesla bych ji," vzdychla víla.

 A tak si Manka navlíkla do jehly pavoučí předení, obrací lajblíček v rukách a nakonec povídá: "Vždyť to není k spravení. Jestli chceš, dám ti jeden ze svých."

 Víla pokrčila ramínky: "Kdepak, mít na sobě plátěný lajblíček, to jako bych byla obložená trním."

   Poslouchal to Rumcajs a zavolal si Cipíska.

 "Půjdeš do Jičína k Španihelovi, co má krám pod podloubím. A aby poslal nějaký lepší lajblíček pro vílu. Tuhle mu za něj posílám drahokámen, co jsem našel pod kopcem Kozákovem."

 Víla si sedla v koutě na hrst draného peří a Cipísek šel.

  U Španihela v krámě si Cipísek podložil patu špičkou, aby ho bylo kousek přes pult, a povídá: "Rumcajs si vzkazuje o lajblíček pro vílu. A tuhle za něj posílá drahokámen."

 Španihel si kámen přehodil z dlaně do dlaně a sáhl do spodního regálu.

 "Mám tady jeden a bude se hodit."

 Zabalil lajblíček do papíru a podal přes pult Cipískovi.

 Když to Cipísek přinesl do jeskyně, víla tiše zatleskala rukama: "A teď si ten lajblíček oblíknu. A bude po starosti zas nejmíň na sedm let."

 Jenže když rozbalili papír, byla v něm babí kacabajka.

 "Kruciš," povídá Rumcajs, "vyprav se tam, Manko, sama."

  Španihel stojí za pultem, přehazuje drahokámen z dlaně na dlaň a velebí si, jak pěkné z něho šlehají blesky. Vtom ale zahlídne Manku, jak pospíchá od věžové brány. Strčil drahokámen pod pult a fofruje prázdnými dlaněmi jako anděl křidýlky.

 "Španiheli, stala se nějaká chyba," povídá Manka už ve dveřích. "Poslali jsme Cipíska pro jemný lajblíček, ale on přinesl babí kacabajku."

 Španihel rozbalí papír, obrátil kacabajku po rubu i po líci a udělal zaječí pysk.

 "Stala se chyba chyboucí," povídá. "Ale to on mi Cipísek asi pořádně neřekl, co a jak. Když mi to, Manko, vyložíš, posloužím ti zbožím jako pro kněžnu."

 "Musí to být zboží ještě fajnovější," řekla Manka. "Měl by to být lajblíček jako střižený z mlhy. Vždyť je to pro vílu."

 Španihel už se hrne nahoru na regál.

 "Mám tu něco, co nemůže ani kněžna nosit, aby to nepotrhala."

 A byl to lajblíček opravdu jen pro vílí užívání.

 Jenže když si ho Manka chtěla odnést, Španihel povídá: "A co zaplatit?"

 A tiskne se k pultu, aby Manka nezahlídla drahokámen.

 "Zaplatil přece Cipísek," řekla Manka.

 Ale na tom se neshodli. Španihel, že prý o tom nic neví. Vrátil lajblíček zpátky na regál. A Manka šla.

 Když to všecko vyložila doma Rumcajsovi, on povídá: "Kruciš, to abych se vypravil sám."

  Španihel tou dobou vyšel z krámu kousek do rynku, aby si drahokamenu užil při světle sluníčka. Stojí tam a obrací ho na dlani. Oči má plné sedmibarevného blýskání, a tak si ani nevšiml, že od věžové brány tichým loupežnickým krokem přišel Rumcajs. Prosmekl se kolem Španihela, a už je v krámě. Tam vyložil na pult všecko zboží, kam dosáhl po regálech: anglické sukno a taky to humpolecké; z jemnějších věcí žaponské hedvábíčko; a z těch nejjemnějších nýdrlantskou krajku. K tomu i čajky, sametové kordy, dušestry a fustiány.dyž to všecko leželo na pultě, vzkázal Rumcajs zadem přes dvůr po Jičíně: "U Španihela je všecko po krejcaru."

 Takovou láci už Jičín nikdy potom nezažil. Kdo přišel, tomu Rumcajs naměřil tuplovaně. A když kupci odcházeli z krámu, přišeptl každému z vousů: "Jdi radši druhou stranou, abys nepotkal Španihela."

 Tak prodal Rumcajs i poslední loket perkálu, uložil si do záprsí lajblíček pro vílu a pořádně za sebou zavřel dveře u krámu.

 Potom udělal pár kroků Španihelovi za záda a zadupal. Drahokámen vypadl Španihelovi z hrsti a Rumcajs už pod ním držel dlaň.

 "Tolik, co jsi prodělal, obnáší spravedlnost," povídá a odešel s lajblíčkem do lesa Řáholce.

  Jak se Rumcajs s Cipískem postarali vílám o muziku Jednou se studánkové víly dívaly k měsíci a počítaly na prstech. Vypočítaly, že za sedm dní bude měsíc jako kolo a strhne se velký vílí tanec.

 To se na horní pasece sejdou všechny řáholecké a ještě ty ze dvou sousedních polesí. Seřadí se do třech kol, jedno v druhém, a počkají, až vstane večerní vítr. A on pak fouká přes ostříčka osikových listů. Hraje to, obyčejnému uchu k neslyšení. A víly k tomu tancují.

 Když studánkové víly počítaly podle měsíce, šel tamtudy Rumcajs. Jde do Jičína, aby se podíval, jestli se tam na noc neděje nějaká nespravedlnost.

 A zrovna ten večer, týden před vílami, jičínské panenky točily bál. Rumcajs už kus nahoru po císařské silnici slyšel, jak v hospodě U města Hamburku hrajou trumpety a hromcuje basa a kramflíčky škrtají o podlahu.

 Když kráčel kolem dveří, uvnitř se zrovna něco strhlo. Rumcajs stiskl kliku a vešel do hospody.

 U města Hamburku nemají kruchtu, muzikanti tam postávají jen tak v koutě. A tím se to všecko stalo. Konšel Folprecht tancoval s konšelkou kolem muzikantů a Kalvas, co hrál basu, přitlačil smyčec, aby to víc zahromcovalo pro větší konšelskou slávu. Jenže basa uklouzla po voskem sypané podlaze a vrazila Folprechtovi do kramfleku. Ten si klopýtl přes špičku a kecl sebou na zem, až ze škvíry mezi prkny vyběhl ztracený krejcar.

 Teď tam proti sobě stojí, konšel Folprecht rudý od hněvu jako kohoutí hřeben a nešťastný Kalvas s provinilou basou.

 A Folprecht na Kalvase, jako by chtěl dokřiknout až do Kopidlna: "Když nemáš pro tu basu řádný postament, tak co ji dřeš, až vběhne člověku pod nohy!"

 Konšelka do toho volá, že se taky málem uhodila.

 A Kalvas mírňoučce: "Vždyť ta má basa nemá dole špici okovanou. A podlaha je tu jako ledová."

 Folprecht na to: "Měl jsi basu zanést ke kováři." A chystá si dlaň jako ošatka. "Protože jsi nezanesl, dám ti jednu pernou konšelskou."

 "A to zas ne," povídá od prahu Rumcajs.

 Folprecht se rozhlíží po všech v sále.

 "Odkdy v Jičíně poroučí loupežník konšelovi?"

 A Rumcajs zas tak mírně: "Ty se chceš hádat, ale ostatní přišli tancovat."

 Když to řekl, ťukl Rumcajs kramflekem, aby se muzika chytila v taktu, a roztočil konšelku, až vletěla svému Folprechtovi do náruče.

 Muzika hrála a všecko to tancovalo. Když měla basa chvilku k oddychnutí, Kalvas zavolal: "Ušetřil jsi mi, Rumcajsi, pernou konšelskou. A máš to u mě."

 Rumcajs zahrál prsty k borovému klobouku a jde dál, rozhlídnout se po ostatním Jičíně.

 Měsíce přibylo do úplňku a byl ten večer tance všech víl ze tří polesí.

 Cipísek už chvíli spal na posteli z jedlových ratolestí. Manka už dvakrát zívla do cípu u zástěry. Jen Rumcajs sedí a jako by se mu nechtělo z bot.

 "Proč si taky nelehneš?" povídá mu Manka.

 "Ale mám v nose divné čeření, jako by se v Řáholci mělo ještě něco strhnout," povídá Rumcajs.

 Manka zívla do třetice a chystá si polštář z bažantího peří.

 "A co by se strhlo?"

 "Počkám ještě aspoň do té chvíle, až měsíc bude jako kolo," povídá Rumcajs. Vyšel z jeskyně a zadíval se. Měsíc se ještě koulí mezi kopci jako v kolíbce. A Rumcajs stojí a měsíc se zvedá, až byl celý dokola kulatý.

 V tu chvíli zaslechl Rumcajs úpěnlivé vílí hlásky. Volá to od horní paseky.

 "Nač jsem čekal, toho jsem se dočkal," povídá Rumcajs. Probudil Cipíska, aby si zvykal na noční loupežnickou službu, a rychle se tam vypravili.

  Na pasece je víl ze tří polesí, ale pro Rumcajse s Cipískem nemá jediná ani očko. Všecky stojí okolo mlaho doubku a volají: "Vstávej!"

 Pod doubkem leží večerní vítr. Celý je unavený a nejistý v nohách, jak se točil kolem sladkých divizen.

 "Vstávej a zahraj!" volají víly.

 Vítr jen leží a usmívá se, jako by máločemu rozuměl.

 Tak tu nebyl nikdo, kdo by na osikové listy zahrál studánkovým vílám muziku k velkému tanci.

 Rumcajs se na to dívá od kraje paseky a povídá Cipískovi: "Zle je."

 Když se i mírné studánkové víly nevytancují ze síly, bývá nedobře s vodou. Víly rozezlí vodu ve studánkách a po potocích to jde až do řek. A jsou povodně.

 "Zle je," povídá Rumcajs. Ale dlouho nestál. "Já tu trochu ohlídám a ty se, Cipísku, rozběhni ke Kalvasovi, aby sem rychle přišel s basou."

  Tou dobou Kalvas spokojeně vyspával tři nedospané bály. Cipísek mu zahrál pěstí na okno.

 "Kalvasi, vstávej!"

 A Kalvas z rozespalosti: "To tak."

 "Rumcajs vzkazuje, že mu máš oplatit službu," volá Cipísek.

 Ale Kalvas už zas byl v nejhlubším limbu.

 Cipísek vlezl oknem do světnice a vidí stát v koutě basu Basa spí a Kalvas spí, jako by ho nebudili.

 A že byl k base taky smyčec, Cipísek ho popadl a pohladil basu po strunách. To všecko proti každému partesu.

 Basa vyletěla ze sna jako bouřka a vzbudilo to taky Kalvase.

 Když se Kalvas pořádně probudil, nebyl žádný neochota. Vzal basu na záda a Cipísek ho vedl do lesa Řáholce. Kolem které vody šli, každá byla na rozlití, tak netrpělivě čekaly studánkové víly na tanec.

 Když Cipísek a Kalvas s basou přiběhli na horní paseku, zavolal Rumcajs na víly, aby večerní vítr nechaly spát pod zeleným doubkem.

 Kalvas obkročil basu, Cipísek jí hlídal nožku, aby neuklouzla, a basa spustila. Vyhrávala všem studánkovým vílám k velikému tanci. Víly se vytancovaly ze síly a všem vodám bylo zas mírně.

 Jak Rumcajs s Cipískem poručili trojí tanec Jednou se jičínská kněžna procházela v zámecké zahradě a vzdychala po francouzsku: "Jaká nuda, koukat pořád jen na zelený trávník!"

 Přišel tam knížepán v nových atlasových kalhotách a povídá: "Alabonér, k vašim službám."

 Zavolal lokaje Fricka a poručil mu, aby dal trávník předělat na rybníček. Když byl rybníček hotový, ukázal ho kněžně, ale ona jen zafofruje kapesníčkem: "A kde je okolo toho rybníčku rákosí?"

 Knížepán kývl na lokaje Fricka: "A kde je rákosí?"

 Fricek zavolal zahradníky a za chvíli byl rybníček při břehu osázený rákosem.

 Jenže kněžna do třetice: "A kde je víla, aby mi u toho rybníčku tancovala?"

 S tím si dobře nevěděl rady ani knížepán, ani lokaj Fricek. Líčili na vílu stříbrné zrcátko, ale ona nepřišla. Kněžna z toho měla špatnou náladu a dostala se s tím až ke zpovědníkovi.

 "Víly se nejlíp chytají na svěcenou nitku," pošeptal jí zpovědník. A hned posvětil sedm sáhů hedvábné nitky.

 Kněžna se ještě trochu poradila s knížepánem, stočila svěcenou nitku do cůpku a poručila Frickovi: "Na tu nitku mi chytíš vílu. A aby to bylo vit a vit!"

 Lokaj Fricek se vypravil rovnou do lesa Řáholce.

  V tu dobu sloužily studánkové víly u čtvrté studánky.

 Sedělo jich tam dokola šest a jemnými prstíčky vybíraly z vody jehličí. Sedmá stála na kopečku a hlídala vítr.

 Jenže vítr foukal od Sadské a Fricek přišel od Jičína. Udělal na svěcené nitce oko a hodil to víle kolem ramínek.

 "Pusť mě," prosí víla Fricka.

 A on se udělal lepší: "Proč bych nepustil?"

 "Tak už mě pusť," prosí víla.

 "Až na zámku," smál se Fricek a kouká, kudy nejlíp z Řáholce, protože to byl od sedmi let Rumcajsův les.

  Tou dobou už Rumcajs dostal znamení. Manka, co myla Cipíska v potoce, přiběhla a volá: "Rumcajsi, stalo se něco nahoře u studánek. Potokem plave jehličí."

 Rumcajs si přehodil přes ramena červenou kordofánskou kazajku, nabil pistol zeleným žaludem a povídá: "Cipísku, hned se tam spolu podíváme."

 Cipísek si sotva stačil oblíknout kazajku, tolik Rumcajs pospíchal.

 Pak ti dva spolu běželi ke studánkám.

 U čtvrté studánky nikdo, jen šídlo nad ní lítá jako na poplach. Od studánky běží mokřinou řádka kroků a každý ten krok je jiný.

 "Takové dělá lokaj," povídá Rumcajs. "Protože nikdy neví, na kterou stranu se zrovna níž poklonit." Ukázal prstem po řádce. "Byl to Fricek a mířil oklikou k Jičínu."

  Tím časem už seděli kněžna a knepán na zlatých židlích u rybníčku. A volali na vílu, chycenou do svěcené nitky, aby jim tancovala: "Dánsé!"

 Víla tancuje maličkými krůčky, protože víc nemůže. Překáží jí svěcená nitka, kterou na druhém konci drží lokaj Fricek. A tak víla jen krůček od rybníčku a krůček k rybníčku, a tuze se souží.

 Jenže to už za vrbovým křovím povídá Rumcajs Cipískovi: "Kdybych já teď vyskočil a udělal v tom pořádek, kdovíjak by se mě víla vylekala." Utrhl list ostřice a podal ho Cipískovi. "Co dál, už víš."

 Cipísek vzal ostřici tupým koncem do dlaně a rovnou k víle. Sekl ostřicí po svěcené nitce, a víla zas má větrné nožky.

 Vtom už taky za křovím vstane Rumcajs. Kněžna se ještě stačila polekat po francouzsku, ale knížepán ani to ne.

 "Komu se chtělo tance, ať ho má!" křikl Rumcajs. "Knížepánovi poroučím minetek po vílím!"

 Na to slovo vzala víla knížepána za krajku u rukávu a tancuje s ním krůčky jako podle třeslice. Celé odpoledne pak vylívali knížepánovi pot ze střevíců, "Frickovi poroučím kolo kolo mlýnský!" křikl Rumcajs.

 Na to slovo se Cipísek pověsil lokaji Frickovi na šosy. A roztočil ho, že se Fricek zastavil až v žabínku.

 "A kněžně rozkazuju rejdováka po loupežnicku!" křikl Rumcajs.

 A popadne kněžnu v pase a hnal to s ní dvanáctkrát kolem rybníčku. Tři dny z toho jičínská kněžna nemohla popadnout dech, až čtvrtý den řekla: "Mondijé!"

  Jak Rumcajs  s Cipískem utrhli  v zámku růži Jednou si Manka trochu vzdychla a Rumcajs povídá: "Pročpak to, Manko?"

 "Ale už čas tu hospodařím v jeskyni a pomalu ani nevím, jak voní růže," řekla Manka.

 Uslyšel to Cipísek a rozběhl se rovnou na mez pod Řáholcem. Ulomil z šípku jednu růžičku, cesta po něm ještě nevychladla, a už je s ní zpátky u Manky.

 Jenže když šel Rumcajs odpoledne po té mezi, kde kvetl šípkový keř, uslyšel naříkání, až to bralo u srdce. Rumcajs se podívá a vidí, že pod keřem sedí šípková víla. Slzičky jí prší z očí, jako když padá rosa.

 Rumcajs zatajil dech, aby to vílu neodválo.

 "Pročpak pláčeš?"

 Víla se přichytila větvičky, i tak od Rumcajse dost foukalo.

 "Ale," řekla, "prášila jsem zlatým práškem vzadu na keři a někdo mi zatím vzal jeden kvítek."

 "Byl to náš Cipísek," povídá Rumcajs. "Bral v dobrém, jako bych bral já sám. Tu růžičku ti nějak oplatím."

 Víla přestala plakat jen na chviličku, co by řekla: "I kdybys mi oplatil jiným kvítkem, nebude to ten, co mi Cipísek vzal."

 Rumcajs se zamyslel a uznal to. Flekl dlaní o kalhoty: "A co kdybych ti oplatil vzácnější růžičkou?"

 "To nevím, jaká by to byla," pokrčila ramínky šípková víla.

 "Ta z knížecí zahrady," povídá Rumcajs. "Přinesu ti růži, co k ní čichá jen jičínská kněžna s knížepánem."

 Víla tam čekala u keře a Rumcajs pospíchal do Jičína. Cestou se stavil doma v jeskyni a povídá: "Ty se, Manko, těš s růžičkou. A ty, Cipísku, mi s něčím pomůžeš."

  Tou dobou poručila jičínská kněžna dvěma komorným, aby v komnatě otevřely okno. K oknu dala přistavit dvě zlaté židle a řekla knížepánovi: "Posadíme se a budeme čichat, jak v zahradě voní má nejvzácnější růže."

 Knížepán si sedl a vzdychl po francouzsku: "Silvuplé."

 Růže rostla na zeleném trávníku pod oknem. Kvetla na všech stranách a byla až z Hišpánie.

 "Je až z Hišpánie," řekla kněžna a nabrala si do nosíku, až to píplo jako píšťalička.

 "Až z Hišpánie," řekl knížepán a nabral si do nosu, až to zafučelo.

   Tak si tam spolu u okna libovali růžovou vůni.

 To už Rumcajs s Cipískem došli ke zdi, co hradí zámeckou zahradu. Rumcajs z ní vylomil pár kamenů, přeběhli po trávníku a schovali se za růžový keř. Růže voní, až to mate hlavu. Rumcajs jeden květ utrhl a schoval ho do záprsí kordofánské kazajky.

 Jenže vtom kněžna v okně strčí loktem do knížepána: "Mon šér, ta růže najednou míň voní!"

 Knížepán se podívá lorňonem.

 "Aby ne," řekl, "když je tam u ní ten Rumcajs."

 To už si všiml taky Rumcajs, že ho knížepán chytil do skel. Vzal Cipíska za ruku a chce s ním k proražené zdi. Jenže jak se prudčeji otočil, uvázl kordofánskou kazajkou o trn. A jak se ještě pootočil, uvázl v trní docela.

 Nahoře v okně se zvedl křik. Kněžna tam volá: "Mon šér, vystřelte po tom loupežníkovi šús z pistole!"

 Knížepáhned skočil dozadu do komnaty pro pistol.

 Rumcajs stojí v trní a zády k oknu a nemůže se hnout.

 "Budeš mi aspoň říkat, co se tam nahoře děje," povídá Cipískovi.

 "Co by se tam dělo?" řekl Cipísek a srdíčko mu na chvilku ustalo. "Knížepán láduje pistol železnou koulí."

 "To abych si naládoval taky," povídá Rumcajs. Nehnul ani loktem, jen si hrál prsty u boku a nabil pistol zeleným žaludem.

 "A už sem knížepán kouká přes mušku," řekl Cipísek. "Už na tebe, Rumcajsi, míří!"

 Rumcajs až zbledl pod vousy.

 "A já na něho pro trní nemůžu."

 "Až řeknu po francouzsku tři, ať knížepán na toho Rumcajse vystřelí!" křikla v okně kněžna. Jenže pro to rozčilení na chvilku zapomněla, jak se řekne tři po francouzsku.

 Z té chvilky ale Rumcajsovi stačila chvilička.

 "Když nemůžu na knížepána rovnou," povídá, "tak mi tedy, Cipísku, ukaž, kde je jičínská brána."

 "Stojí rovnou před tebou," řekl Cipísek.

 A Rumcajs proti ní střelil zeleným žaludem.

 Cvrnklo to do brány.

 Od brány rovnou do zámeckého okna.

 "Cvrnklo mě to direkt do oka, co jsem s ním mířil na toho Rumcajse," řekl knížepán, a aby honem sháněli mořskou cibuli na obkladek.

 "Troa!" vzpomněla si po francouzsku kněžna. Jenže už bylo pozdě.

 Rumcajs se vyvlíkl z trní, jednou rukou si vysadil Cipíska na rameno a druhou si nadnášel růži v záprsí. Nesli tu růži oplátkou víle, co čekala u šípkového keře.

  Jak Rumcajs  podstřelil  ledového ptáčka Jednou chtěl Rumcajs nabít pistol a vidí, že má v růžku sotva mírku prachu. Nabil si z posledního, ale hned taky nakázal Cipískovi: "Dojdeš k puškaři Halířoví pro prach. Ať ti prodá ten třikrát přesívaný, takový je nejlepší."

 Manka mu dala kožený pytlík a Cipísek se vypravil do Jičína. Cestou trhal do klobouku jahody. V krámě mu puškař nasypal do pytlíku prach, Cipísek zas puškařce do mísy jahody a bylo vyrovnáno.

 Cipísek pospíchal z Jičína domů, protože Manka vařila k obědu loupežnickou polívku, co on rád. Najednou ale vidí ptáčka, jakého ještě nespatřil. Jako by ten ptáček byl z ledu, takovou má barvu.

 Cipísek na něho zavolal: "Co jsi zač?"

 Ptáček poletuje od stromu ke stromu. Vede Cipíska pořád blíž k Prachovským skalám. Cipísek si ani nevšiml, že mu začalo silně vát kolem uší, a běží za tím ledovým ptáčkem.

 Vtom před ním stojí divná ženská. Nestará nemladá, na hlavě má lněnou plachetku a vězí v režné kytli. Drží ptáčka v hrsti a zafučela ostřicovým hlasem: "Já jsem Meluzína a tohle je můj ledový ptáček. Ukazuje mi, jestli mám foukat zprava nebo zleva. Teď to víš."

 "A kde jste se tu vzali?" povídá Cipísek.

 "Kde bydlím, to ti neřeknu," zafučela Meluzína. "Ale stejně si tě tam odvedu."

 "Jenže já nepůjdu," řekl Cipísek a zatočil pytlíkem s prachem.

 Meluzína foukla, Cipískovi se to opřelo do zad jako silná ruka. Žene ho to do skal, kde pata nevyrýpne v zemi ani dolíček. Chytá se větví, ale Meluzína mu je láme pod rukama. Chce si pamatovat cestu, ale Meluzína mu oslzela oči. Volal, Meluzína to ale přefučela. Nakonec Cipísek řekl: "Půjdu, kam chceš."

 Meluzína schovala ledového ptáčka do kapsáře a jde vždycky krok před Cipískem. A vtom Cipísek tajně roztrhne na koženém pytlíku steh. Trousila se z něho cestička pistolového prachu až do skal. Vysypalo se poslední zrnko, když Meluzína řekla: "Sedneš si do mé jeskyňky. A já si tě budu hlídat." Byla tam jeskyňka, Cipísek ji vystlal prázdným pytlíkem od prachu a sedl si. Meluzína se zlehka, jako na větrné stoličce usadila venku. Ledového ptáčka drží na dlani, aby jí ohlásil, kdy má fouknout proti Cipískovi.

  Doma zatím čekali na Cipíska s loupežnickou polívkou. Až Manka povídá: "To není jen tak, že se náš synek nevrací z Jičína."

 "Podívám se po něm," řekl Rumcajs a přezkoušel, jestli má pistol dobře nabitou tvrdým žaludem.

 Prošel všecky řáholecké stezky, hledal Cipíska na císařské silnici. Ale nikde nic. Až vtom mu chroupne pod botou. Rumcajs se podíval a vidí nějaké sypání. Přičichl si a povídá: "Vždyť je to třikrát přesívaný prach od Halíře!"

 Křísl nehtem o nehet, až vyskočila jiskra. Prachová cestička se od ní rozhořela. Ohýnek utíká po silnici a pak mezi borůvčím. Rumcajs za ním.

 Tak ho ohnivá cestička dovedla až skal, kde v jeskyňce na prázdném koženém pytlíku seděl Cipísek. Před jeskyňkou si hoví Meluzína.

 "To jsi udělala nedobře," povídá Rumcajs.

 "A jestli špatně, udělám to líp," řekla ostřicově Meluzína a pomaloučku se zvedla. A lehoučce foukla ledovému ptáčkovi pod křídla.

 Ptáček začal poletovat sem a tam mezi skalami, až to Rumcajsovi odvedlo oči. Musí se dívat jen na ledového ptáčka, jak se míhá ze stínu do stínu.

 Vtom Cipísek křikne: "Rumcajsi, chystá se na tebe Meluzína!"

 A už Meluzína seká lněnou plachetkou. Rumcajsovi ostře vane kolem uší. Přidržel si borový klobouk a povídá: "Hned toho ptáčka zavolej zpátky, nebo ti po něm střelím."

 "Nestřelíš," zafučela Meluzína a zafofrovala režnou kytli.

 Rumcajsovi to rozčíslo vousy jako ostrým hřebenem. Chce na ledového ptáčka namířit, ale vítr mu cloumá s pistolí.

 "Teď to udělám ještě líp," zafučela Meluzína.

 Ledový ptáček jí ukazuje a ona duje do Rumcajse hned tak, hned naopak. Rumcajse mrazí až do kostí. Z ruky mu odešel cit a pistol mu visí sotva na palci.

 "A teď to udělám nejlíp!" zafučela Meluzína.

 Popadla Cipíska do náruče, vznesla se do povětří a nese ho pryč. Ledový ptáček jí vyměřuje cestu.

 "Kruciš," zaklel Rumcajs, aby se aspoň trochu ohřál.

 Ledový ptáček vede Meluzínu s Cipískem v náruči už málem pod nebe.

 Vtom tam přišla Manka s hrnečkem loupežnické polívky. Podává to Rumcajsovi a povídá: "Já věděla, co ti bude třeba."

 Rumcajs upil doušek sedminásobné polívky a vyhnalo to z něho zimu. Namířil pistol, zahromcovalo od skály ke skále, a Rumcajs tvrdým žaludem podstřelil povětří pod ledovým ptáčkem.

 Ptáček vzal hopáka, špatně Meluzíně ukázal, a ona sebou smýkla dolů do skal.

 Cipíska, co jí vypadl z náruče, chytila dole Manka do zástěry.

 Rumcajs vyfoukl kouř z pistole, aby v ní bylo čisto, a povídá: "Dej, Manko, dojíst Cipískovi tu polívku. Vždyť on taky pořádně prochladl."

 Jak šel Cipísek  do Jičína  pro chleba Loupežnický chleba, to je trochu mouky, trochu vody a trochu soli. Peče se to na horkém kamenu. A tak si Manka jednou povzdychla: "Kdyby tak byla patka chleba, ale pořádně kvašeného." Rumcajs zavolal Cipíska, nasypal mu plný klobouk malin a poslal ho do Jičína k pekaři, aby to vyměnil za pecen chleba.

 Cipísek jde lesem Řáholcem a najednou slyší veliké naříkání. Podíval se líp, a on tam v kamení sedí ohnivý muž. Celý je pěkně plamínkový, jen na zádech má místo, uhaslé jako vyhořelý troud. A běduje: "Jak já si mám to místo rozfoukat do plamene, když je to zrovna na zádech!"

 Cipísek pofoukal ohniváčovi záda. Hned se tam rozhořelo.

 "Za to ti dám tenhle kousek mechu," povídá ohnivý muž. "V tom mechu je jiskřička, a když ji rozfoukáš do plamínku, hned jsem u tebe."

 Ohniváč odběhl a Cipísek s kloboukem malin putoval dál do Jičína. U pekaře v krámě povídá: "Rumcajs posílá maliny, a jestli by za ně nebyl pecen chleba."

 Zezadu z dílny přiběhla pekařka. Spráskla umoučené ruce a řekla: "Cipísku, to jdeš zrovna v nešťastnou hodinu. Pekaři pořád hasne v peci."

 Cipísek chvíli postál a dívá se do klobouku, jak z malin začíná prýštit šťáva. Honem se vydal po moučné cestičce za pekařkou. V pekárně uviděl celou tu nehodu.

 Na prknech leží bochany syrového chleba, jen je nasázet do pece. Jenže pec sotva dýchá. Je v ní vlažno a pouhasle. Pekař s pekařkou nad tím stojí a bědují jako o Popelci: "Došlo dřevo. A všechen chleba nám zkysne na placku!"

 Cipísek stojí a z klobouku mu ukapává malinová šťáva. Pekař s pekařkou na něho: "Tys nám tu ještě chyběl."

 "A co když chyběl?" povídá polehoučku Cipísek. Sáhl do kapsy pro kousek mechu, rozfoukal v něm jiskřičku a vyvedl ji do plamínku. Jen plamínek zaplápolal, přiběhl ohnivý muž. Tají dech, aby nikomu neublížil.

 "Co bys rád, Cipísku?"

 Cipísek na to: "Kdybys tak vyhřál pec."

 Ohniváč dvěma prsty přeměřil dvířka.

 "Půjde to."

 A vsoukal se do pece a rozpálil se.

 Pekař povídá: "Kdybys tak mohl trochu míň."

 Ohniváč pálil menší silou, až pekař řekl: "A teď už můžeš zarazit."

 Ohnivý muž vylezl a šel se ochladit vedle do studeného komína.

 Potom pekař sázel do pece a pekařka počítala bochníky. Pec pekla, až v ní zpívalo. Když upekla, pekař bochníky phlídl. A byl tam jeden, černá kůrka na něm jen zvučela jako zvon a na bílou se jen slévalo.

 Pekařka srkla přes slinu a povídá: "Ten je pro Manku."

 Maliny za chleba pekařovic nechtěli. Jsou prý pomačkané. Cipísek je nesl s bochníkem zpátky do lesa Řáholce.

 "Nechtěli, nemají," povídá Rumcajs. "Uvař, Manko, z těch malin povidla a namažeme si."

   Jak Rumcajs s Cipískem  vyhnali starostovi  oheň z cihelny Jednou po dešti šel Rumcajs cestou mezi loukami a potkal jičínského podučitele Očička. Očičko stojí nad kaluží, tahá z kapsy papír za papírem a píše na ně olůvkem.

 "Copak to píšeš?" povídá Rumcajs.

 Očičko si nejdřív něco poznamenal.

 "Počítám, jestli ta louže vyschne dřív, než do ní znova naprší."

 "Do takových učeností se nepletu," povídá Rumcajs. "Ale co je v Jičíně nového?"

 Očičko nejdřív nevěděl, ale vzpomněl si: "Mezi jičínskými učenci se říká, že starosta Humpál staví cihelnu, ale nemá v ní čím topit."

 "A proč se to dostalo až mezi učence?" zavrtěl hlavou Rumcajs.

 Očičko už zas počítal počty o kaluži.

 "Jestli by starostovi nedokázali pomoct nějakou silozpytnou kličkou."

 "To aby starostovi topil v cihelně sám blesk," zasmál se Rumcajs a šel tam, kam mířil už prve.

 Jenže doma v jeskyni se nad tím líp zamyslel a povídá Mance: "Když si Humpál něco umane, mohlo by to vzít zlé konce."

 Zavolal od hrázky na potoce Cipíska a vzal ho s sebou do Jičína, aby se o tom víc dověděli.

 Když tam přišli, povysazoval Rumcajs Cipíska k radničním oknům, až mu Cipísek dal znamení: "Tohle vede do tajné světnice!"

 A v té tajné světnici sedí za stolem jičínský starosta Humpál a ještě nějaký cizí člověk v černém kabátě. Je to nejtajnější rada, co má na starosti topení u císařpána ve Vídni. A je to veliký učenec a zrovna povídá starostovi: "Než poradím s topením v cihelně, musím nejdřív vědět, jak veliká je v Jičíně učenost."

 Starosta si zabrnkal prstem na pysk.

 "Obstarává ji několik učenců. A nejvíc poustevník z Libosadu, co tam má i nějaké knížky."

 Nejtajnější rada přísně řekl: "To je málo."

 "A ještě podučitel Očičko," vzpomněl si starosta. "Ten pořád něco kejkluje v kabinetě a dělají se jiskry."

 "Jiskrou cihlu nevypálí," zasmál se učeně nejtajnější rada.

 Starosta Humpál si vzdychl jako z měchu: "A co tedy s cihelnou, když už málem stojí?"

 Nejtajnější rada ze sebe vydal takovou učenost, až po tajné komoře přecházely plamínky, a pak povídá: "A co fajérman, neběhá tu nějaký po lesích?"

 Starosta se chvíli tvářil, ale nakonec řekl, že nerozumí. Až to našli v knížce, že fajérman je ohnivý muž.

 "I běhá tu jeden po Řáholci!" brnkl se přes pysk starosta. "A je v něm žáru jako v rozhicované peci."

 Nejtajnější rada na to pomaloučku, jako by razil dukáty: "To se takový fajérman zavře do cihlářské pece a obstaví se syrovými cihlami. A pak se přivede do zlosti. Fajérman se rozpálí a vypeče cihly do zvonku."

 "A to zas ne," povídá pod oknem Rumcajs. Vysadil si Cipíska na rameno a rovnou zpátky k Řáholci, aby pověděl ohniváčovi.

 Jenže byla v tom chyba. Tou dobou byl ohnivý muž až v třetím polesí. Pomáhal tam z dobroty uhlířům podpalovat milíře. Rumcajs sháněl ohniváče po Řáholci, ale starosta Humpál měl lepší echo. Vypravil na třetí polesí lejtu s vodou a s ní sedm hasičů. Když tam ti hasiči přijeli, dýchal zrovna ohniváč do milířů ohýnky. Jak byl skloněný, dobře neviděl ani neslyšel. Hasiči přijeli s lejtou až k milíři a tam to všecko na ohniváče vylili. Ve chvíli zčernal na troud a tepla od něho nebylo víc než od hrnku s polívkou. Hasiči ho svázali máčenými provazy. A už ho vezou k starostově cihelně.

 Když se o tom Rumcajs dověděl od poštovní sojky, přecházel po jeskyni a hubatě se častoval: "Tohle jsi tedy vyved, Rumcajsi."

 Manka na to nic. Jen Rumcajsovi podstrojila tři hrsti loupaných oříšků. Když dojídal třetí hrst, přiskočila mu pravá myšlenka, jako když třískne.

 "Cipísku," povídá Rumcajs, "už vím, co a jak."

 Mance poděkoval za ořechy a s Cipískem se vypravil rovnou k cihelně.

 Tam už měl starosta Humpál ohniváče zazděného do pece.

 "Kruciš, nová nehoda," povídá Rumcajs a dívá se, co bude dál.

 U pece na vysokém kamenu stojí nejtajnější rada z Vídně aby tošecko řídil. Na nižším kamenu starosta Humpál, aby taky trochu postrkoval. A na holé zemi dvanáct konšelů, aby zlým slovem přivedli ohniváče do zlosti a on pak pálil cihly. Až na vršku komína sedí druhý obecní slouha Kotrč, aby konšelské zlořečení posílal ohniváčovi komínem dolů do pece.

 Rumcajs si ostrým loupežnickým okem obhlídl pec.

 Vtom nejtajnější rada ukázal prstem na starostu, starosta zas na konšely a konšelé spustí podle hodnosti: "Ohniváči uhaslíku!"

 "Ohniváči trumpedíku!"

 "Ohniváči zhasprtělko!"

 "Ohniváči peccihelko!"

 Kotrč to všecko vyřizuje komínem dolů do pece.

 Chybí už snad jen slovíčko, aby ohniváč začal pálit starostenské cihly. Ale vtom si Rumcajs všimne maličkých vrátek, co má každá cihlářská pec, aby si mohla vydýchnout.

 "A rovnou těmi vrátky," šeptl Cipískovi. "A pěkně mi tam ohniváče ukonejši."

 Cipísek vklouzl do pece a usadil se vedle ohnivého muže. A jak konšelé na ohniváče zle volali, řekl vždycky něco proti.

 "Mě nepodpálíte," bručel ohniváč a seděl.

 Až nakonec bylo nejtajnějšímu radovi divné, že pec je pořád studená jako cejn.

 "Otevřte to," povídá. "A já tam učeně nahlídnu."

 Vyrazili motykou trochu zdiva a nejtajnější rada přistrčil k díře hlavu. Vtom ho zevnitř zahlídne ohniváč. Rozškrtl se do takových plamenů, že to nejtajnějšího radu hnalo po císařské silnici rovnou zpátky do Vídně. Starostovi Humpálovi se plamen ošlehl kolem nosu a konšelům kolem šosů. Strachy vyběhli ze střevíců. A ty střevíce tam pak stály u cihelny na očích celému Jičínu.

    Jak Rumcajs  pomáhal kovat  studené železo Jednou Rumcajs zkoušel kohoutek u pistole, jestli správně uhodí. A vidí, že je povolený nejtek. Ten nejtek byl z třikrát přepouštěného železa a svedl by s ním něco jen kovář. Rumcajs poslal napřed Cipíska, aby si kovář všechno pořádně připravil, a přišel chvíli po něm.

 "Na takový nejtek musí být tři," řekl kovář Štancl. "Cipísek bude tahat u měchů a ty, Rumcajsi, přidržíš kovadlinu, aby se nepřevrhla. Já ohřeju nejtek a uhodím do toho oběma rukama."

 Štancl přihrábl uhlí na výheň, aby dala lepší žár, a Cipísek začal fofrovat s měchy. Když byl nejtek červený jako malina, a jen ho přisadit a uhodit, zabral Cipísek do měchů napříč a fouklo to stranou. Z komína vyletěl věneček sazí a nese se k rynku.

  Tou dobou seděla jičínská kněžna na zlaté židli a kolem ní obcházely tři komorné. Myjou ji po ránu holubím mlíkem a mažou mastí z papouščího sádla, aby byla krásná. Udělaly jí točenou frizúru a nakonec ji poprášily mletým alabastrem.

 Když to bylo, cinkla kněžna na stříbrný zvonek, aby přišel knížepán.

 "Ólala, kněžno, jak jste dnes celá pěkná!" povídá knížepán.

 A vtom přiletí otevřeným oknem věneček sazí a sesypal se kněžně do frizúry. V tu chvíli přešla všecka krása. Kněžna tam sedí jako posypaná rozdrobeným makovcem.

 Knížepán vykoukl z okna a povídá: "Přiletělo to od kovárny. Sofort zapřáhněte a já si tam dojedu."

  Kováři Štanclovi se zrovna povedlo usadit první rovnou ránu na nejtek, když se do kovárny přihnal knížepán. Přišel pěšky, ani nečekal na kočár.

 "Čím mám posloužit?" ptá se kovář.

 Knížepán střehl očima křížem krážem po kovárně a všiml si, že tam stojí taky Rumcajs a Cipísek. To mu jen přidalo na zlosti. Seká rukou, jen mu lítá krajka u rukávu.

 "Jestli si ty, kováři, myslíš, že mi budeš házet sazemi po kněžně…" Zlost přirazila v knížepánovi vrátka a už z něho nejde ani slovo, jen malinovatí.

 Rumcajs přistrčil knížepánovi druhou kovadlinu, aby se opřel, a Cipísek ho trochu ofoukl z měchů. Kovář Štancl se jen pootočil od práce.

 "Já saze neházel, to komín."

 Chce na nejtek uhodit podruhé, ale vtom v knížepánovi povolilo.

 "Komín říkáš? Tak se ten komín rovnou zboří a rozebere na cihly!"

 "A výheň nepotáhne," vylekal se Štancl. "Bez komína přijde kovárna vniveč."

 "A bude pokoj od sazí," usekl knížepán jako dlátkem.

 Otočil se na kramfleku a dupe z kovárny. Jenže dveře jsou plné Rumcajse a tu menší skulinku hradí Cipísek.

 Knížepán se zarazil v kroku a honem opatrně utrousí přes rameno: "Aby sis, kováři, nemohl stěžovat, já ti ten komín vrátím na střechu, když mi v kovárně bez komína ukováš podkovu."

 "Podkovu ze udeného železa?" křikl Štancl a třetí ranou málem zkřivil nejtek u Rumcajsovy pistole.

 "Všecko se ještě uvidí," povídá Rumcajs.

  Stalo se, jak knížepán naporučil. Ze střechy shodili komín a kovárna byla k ničemu. Štanclovi to až mátlo hlavu. Chodí kolem kovadliny a rozhazuje rukama: "Ohřej železo bez ohně!"

 Jenže už pozítří tam byli Rumcajs s Cipískem znova. Přivedli s sebou chlapíka, a ten jako by byl celý z přepalované hlíny. Chlapík neřekl ani slovo a postavil se do kouta za výhní.

 "Co je to za divousa?" diví se kovář Štancl.

 Rumcajs, jako by se kovář ani nezeptal, povídá: "Když jsme před chvílí šli kolem zámku, dal jsem po lokaji Frickovi knížepánovi vzkázat, že mu dnes ukováš tu podkovu."

 A od zámku zahrčela kola a knížepán stojí ve dveřích.

 "Tak jsem moc zvědav na to kování bez ohně," povídá a dívá se k nebi dírou, co zbyla po komínu.

 Štancl se jen motá po kovárně jako přespolní po rynku a pořád neví, co a jak. Až mu Rumcajs hodil přes ramena koženou zástěru, do ruky mu dal kladivo a přistrčil kováře ke kovadlině.

 Knížepán pořád do toho: "To jsem najgíryk, jak se tu bude kovat!"

 Rumcajs jako by to neslyšel. Vzal do kleští kus rovného železa a podal kleště Cipískovi. Cipísek se s nimi přitočil do kouta za výhní.

 Tam stojí ten, co je jako z přepalované hlíny.

 Cipísek mu strčil studené železo do dlaně. A víc už nic. Jen mu dal podržet železo v dlani, a pak s ním rovnou na kovadlinu.

 "Bij," povídá Štanclovi Rumcajs.

 Kovář uhodil a diví se: "Želízko železný, vždyť ono se mi pod kladivem táhne jako med!" A rána, a byla z toho podkova. "Tuhle je, pane kníže!"

 Knížepán nad tím vrtěl hlavou až domů. Když o tom říkal kněžně, vrtěla hlavou taky, až z ní alabastrový prášek prejskal na všecky strany.

 Tou dobou se Rumcajs a Cipísek na kraji lesa loučili s řáholeckým ohniváčem.

 "Děkuju za službu, ale ruku ti nepodám," povídá Rumcajs. "Ať tak nebo tak, nemám ji ze železa."

   Jak Rumcajs radil  myslivci Robátkovi  s ládováním Jednou sbírala Manka s Cipískem na pasece brusinky, a žene se tamtudy od Jičína babka.  "Lidi, to je proti samotnýmu milýmu pánubohu!"

 Manka upustila hrst brusinek do hrnečku a ptá se:  "Copak se to v Jičíně děje?"

 Babka se pozdržela jen na těch pár slov: "Letím s tím do Kbelnice, aby se taky dověděli. Knížepán si pozval hraběte ze Špajéru, a ten s sebou přivezl zajíce ze železa!"

 "Takový zajíc, to by bylo podívání!" povídá Cipísek.

 Manka jen hodila za babkou rukou: "Kdoví co ta ženská spletla."

 Ale bylo to tak. Ten zajíc byl z plátovaného železa a běhal, krčil nos a ve všem si vedl jako živý.

  Nedlouho předtím vzal jičínský knížepán do služby mladého myslivce. Jmenoval se Robátko a byl to člověk lesu pro potěšení. Kuli měl rovnou, ránu jistou a srdce dobré.

 Jednou Rumcajs s Cipískem toho myslivce zastihli, jak sedí na pařezu a dívá se do klobouku.

 "Co je ti, Robátko?" povídá Rumcajs.

 "Dělá mi starost železný zajíc," řekl myslivec. "Hrabě ze Špajéru s ním něco zamýšlí."

 "Jestli tě nesouží nic horšího, já si poslechnu a dám ti vědět."

  Když Rumcajs s Cipískem přišli do zámecké zahrady, knížepán, kněžna a hrabě ze Špajéru seděli v altánku. Ti dva se tajně postavili za maliny a dívají se, co a jak. Hrabě zrovna knížepanstvu ukazoval železného zajíce. Jak točí slechy, jak spí s otevřenýma očima a vyskočí na šustnutí.

 Knížepán s kněžnou volali: "Nýgezén!" To že takovou věc ještě nikdy neviděli.

 Až knížepán najednou ze závisti povídá: "Kdyby ale ten zajíc přišel do rány mému myslivci Robátkovi, Robátko ho na jeden šús odstřelí."

 Kněžna kývla, že je to tak.

 Hrabě ze Špajéru se jen zasmál do rukavice: "Ať to tedy ten Robátko zkusí. Dávám mu tři rány."

 Knížepána zamrzelo, že si na něj hrabě tolik dovoluje.

 "A kdyby zajíc nepadl ani na třetí ránu," křikl, "ať si pan hrabě odvede Robátka s sebou do Špajéru!"

 Kněžna se jen pyšně podívala.

 Dál už Rumcajs nečekal. Poslal Cipíska a ten Robátkovi všecko vyřídil. Myslivec Robátko pobledl jako měsíc a rozběhl se rovnou za Rumcajsem.

 "Já tušil, že se na mě schyluje," povídá smutně. "Na to není žádná myslivecká rada, čím střílet železného zajíce."

 "Zaječím brokem to nepořídíš,přikývl mu Rumcajs.

 Robátko smutně uhodil dlaní o pušku.

 "Olověnou kulí taky ne. Taková železného zajíce neprorazí."

 "Zkus naládovat železnou," poradil mu Rumcajs.

 "Takovou nedostanu ani v Hradci," skončil tu řeč bez naděje myslivec Robátko.

 Když se měl střílet železný zajíc, usadili se knížepán s kněžnou na lovecké židličky na kraji paseky. Hrabě ze Špajéru klečí stranou na koleně u klícky se zajícem. Myslivec Robátko láduje flintu těžkými broky.

 To už tam ale tajně stáli ve stromech Rumcajs s Mankou a taky Cipísek, kdyby bylo třeba rychle někam vzkázat.

 Knížepán zaťukal prstem na židličku a povídá: "Dobře víš, Robátko, co tě čeká. Až kněžna zamává šátečkem, vypustí pan hrabě zajíce z klícky a ty po něm střelíš."

 Hrabě ze Špajéru odstrčil závorku a železný zajíc kličkuje přes paseku, jak v něm péra pracují na všecky strany. Robátko po něm puškou jako černým očkem. Šlehlo ohněm a rána. A divže to Robátka nepotlouklo, jak se broky od železného zajíce vrátily zpátky.

 Hrabě ze Špajéru se zasmál do rukavice a povídá knížepánovi: "Až se vašemu Robátkovi vrátí dech, může podruhé."

 Knížepán zahrozil na Robátka prstem: "Rozmysli si, než střelíš podruhé!"

 A tak si to Robátko rozmýšlel a ve stromech Rumcajs povídá Cipískovi: "Přiveď mi ohniváče, nebo je s Robátkem zle."

 Cipísek nastavil tvář, odkud vane nejtepleji, a tam se rozběhl. Ve chvíli je tu zpátky s ohniváčem.

 "Olovo nestačí, uliješ mi železnou kuli," povídá ohniváčovi Rumcajs.

 "To bych musel mít červený kámen," zasršel ohniváč.

 Rumcajs zaryl palcem do země a podal mu jeden. Ohniváč stiskl kámen v dlani a za chvíli se mu mezi prsty lilo železo. Chytil trochu železa do důlku v zemi a ofoukal to obráceným dechem. Je z toho železná kule. Rumcajs ji tajně hodil Robátkovi: "Láduj!"

 Z klícky vyběhl železný zajíc a Robátko po něm dal druhou ránu. Železo narazilo na železo, ale to hraběcí plátované bylo lepší. Kule od zajíce jen odskočila. Hrabě ze Špajéru ji zvedl a poválel na dlani.

 "Střílíš železnou? Stejně je ti to platné jako kaprovi oj," řekl Robátkovi. A knížepánovi povídá: "Ještě ránu a přijdete o myslivce."

 Knížepána polila zlost horkem a Robátko zbledl jako jarní list.

 "Železná kule je málo," podrbal se ve vousech Rumcajs. "Ale co teď?"

 A vtom Manka strčí ohniváčovi do dlaně druhý červený kámen a Cipísek k tomu přidal proutek byliny průtržníku.

 Ohniváč to velikým žárem vytavil, uválel v kuli a ofoukal obráceným dechem. Rumcajs hodil kuli Robátkovi: "Vezmi si dobrou míru!"

 Z klícky vyběhl železný zajíc a Robátko po něm střelil do třetice.

 "Krajcšvajneraj!" křikl hrabě ze Špajéru.

 Protože průtržník prorazil zajíci železnou kůži. A s ním tam šla celá kule. Zajíc se překotil a zůstal tak.

 Co zbylo z železného zajíce, odnesl hrabě ze Špajéru k jičínskému hodináři Semerádovi. Ale marně to tam nesl, nebylo to k spravení.

---

 Jak Rumcajs řekl  a Cipísek střelil  trojím žaludem Jednou seděl Rumcajs před jeskyní a učil Cipíska, jak se nabíjí pistol třemi žaludy. Vtom začne od Vídně foukat vítr křížem krážem přes Řáholec. Rumcajs povídá:  "Něco se mi na tom větru nelíbí, ale těžko říct co."

 A on ten vítr jde z císařpánovy komnaty, kde komorníci zapomněli zavřít dveře. Císařpán sedí na trůně a je zamyšlený. Když to vymyslel, povídá:  "Za tři neděle mám císařské narozeniny."

 Hned přiskočil první maršálek a sype jako z širokého rukávu: "Nejlíp se bude hodit, když o narozeninách pojede před císařpánem vojsko na koních."

 Císařpán jen zatřepal rukou v rukavici s briliantkem.

 "To jsme tu měli předloni."

 A přiskočí druhý maršálek: "Ať střílí devadesát kanónů."

 Císařpán udělal: "Puf!" A už o tom nechce ani slyšet.

 Třetí maršálek mu taky neporadil.

 Až lokaj, co mazal panty u dveří, povídá: "Ať císařpán dá chytit ohniváče a pustí ho potmě do zahrady. Bude mít takovou podívanou, že rachejtle proti tomu nejsou nic."

 "To by mohlo být," řekl císařpán. Svlíkl si rukavici s briliantkem a kývl malíkem na třetího maršálka, aby se někde po ohniváčovi poptal.

 Maršálek psal listy, až se dověděl, že v Řáholci žije ohnivý muž, který by mohl obstarat ohňostroj pro císařpána.

  A tak jednou navečer přijel oVídně vůz celý ze železa, co se v něm vozí granáty. Na kozlíku sedí vedle kočího kaprál a drží na klíně režný pytlík. Za vozem se schovává ještě šest vojáků a každý nese pytel máčený v dunajské vodě.

 Na kraji lesa Řáholce dal kaprál zastavit a vysypal z režného pytlíku na pařez kus síry. Potom se to všecko poschovávalo. Síra přivolá ohniváče, třeba by byl až za horou. Přiběhl, popadl síru a pustil se do ní jako do cukrkandlu. V tu chvíli zatroubil kaprál alarm. Vojáci přiskočili a rovnou po ohniváčovi. Pleskali ho křížem pytli namáčenými v Dunaji, až ho docela udolali. Naložili ohniváče do železného vozu, kaprál ukázal na těch šest a na sebe a povídá: "To bude od císařpána sedm metálů."

 Kočí práskl do koní, ale jen mírně, aby jim ohniváč cestou do Vídně nechytil od průvanu plamenem.

 Za chvíli tam přišel Rumcajs, vidí kousek síry, co ohniváč nedojedl, a povídá: "Tohle tedy přifoukal ten vídeňský vítr."

 Ale nestál, ostrým loupežnickým krokem se vrátil do jeskyně.

 "Připrav nám všecko na cestu," povídá Mance.

 "A až tam budeš mít hlad, řekni brót," povídá Cipískovi.

 Vzal synka za ruku, do záprsí si strčil kus loupežnické placky a šli. Drželi se pořád proti vídeňskému větru.

  Ráno spustily ve Vídni muziky, až se tašky sypaly ze střech.

 Dopoledne si císařpán užíval narozenin mírně. Jen trochu mával rukou v rukavici s briliantkem, když mu lidi volali pod oknem. V poledne už byl netrpělivý. Sotva spolkl skřivánčí stehýnko a olízl prst, už volá: "Kšvint, abych byl včas oblečený na tu podívanou s ohniváčem!"

 Přiběhli tři komorníci a tři zbrojíři. Komorníci oblíkli císařpána nejdřív do měkkého. Zbrojíři na to pak šroubovali železné pláty. Navrch se přes to dal zlatý plech. Klobouk měl císařpán taky ze železa, jako do bitvy. To kdyby se ohniváč podpálil víc než je pro parádu. Koně dostal císařpán do železa zakutého. Sedl si na něj a vyjel zrovna včas, aby s večerem byl v zahradě.

 Tam už bylo nachystáno. Hrabata a knížata už stojí mezi záhony, aby se podívali, jak se císařpán bude těšit s ohniváčem.

 A taky tři maršálkové na koni. Ti aby všecko řídili. A tři korouhve dragounů se štoudvemi, aby ohniváče obháněli, kdyby chtěl někam, kam by neměl.

 Ohniváč se choulí v železném voze.

 Císařpán křikne: "Už se milostivě koukám!"

 První maršálek odrazí kličku a ohniváč vyběhl z železného vozu.

 V tu chvíli tam došel taky Rumcajs s Cipískem. Postavili se stranou za trůn a Rumcajs povídá: "Tuhle máš, Cipísku, pistol. A pořádně ji nabij trojím žaludem, jak jsem tě učil."

 To už tři maršálkové sekli šavlí sem a tam. A dragouni začali na trávníku před císařpánem prohánět ohniváče. Nejdřív dostal zlost jen do růžova. Ale pak do jiskrna a vyváděl jako benátská rachejtle. Sypal jiskry a střílel petardy a šly od něho takové rány, že v celé Vídni zaléhalo.

 Císařpán sedí na trůně, tleská do železných rukavic a volá: "Á! Á!"

 Když se ohniváč rozpálil do fialky, dragouni ho polili ze štoudve, aby se mírnil.

 "Teď mu udělali nejhůř!" povídá Rumcajs. "Mohl by ustydnout a už se nevzpamatuje. Střel, Cipísku. A ať je to jednou za třikrát."

 Cipísek namířil pistol nabitou třemi žaludy a střelil. Všem třem maršálkům to odrazilo kramflek s ostruhou. Jak to ucítily maršálské kobyly, začaly do hejsa. Kopyty to tam všecko rozehnaly.

 Zůstal jen císařpán na trůně, jak byl těžký od železa a od zlata. Díval se, jak si Rumcajs s Cipískem vedou ohniváče zpátky do lesa Řáholce. Aby jim cestou neustydl, dali mu kus síry na zajedení.

 Jak Rumcajs  pomohl ohniváčovi  z císařské vojny Jednou si Cipísek hrál u potoka, zavedl vodu do jeskyně a Mance zvlhl všechen troud.

 "Čím já teď budu podpalovat na ohništi?" starala se Manka.

 Slyší to Rumcajs a povídá: "Křísnu nehtem o nehet a bude ohně dost."

 Jenže Manka byla i potom nepokojná.

  "Kde je, Rumcajsi, psáno, že budeš doma zrovna v tu chvíli, když mi zhasne oheň?"

 Třetí den nato vařila sedminásobnou loupežnickou polívku. Pod takovou musí být ohně pořád aspoň na tři prsty vysoko. Jinak polívka uchřadne a musí se z hrnce vytloukat palicí.

 Když měl po polívce přejít první var, Manka se vylekala: "Janku na stojánku!"

 Pod hrncem začalo skírat, plamen už jen líně přechází nad popelem. A Rumcajs nikde, aby přikřesal. Když bylo nejhůř, strčil do jeskyně hlavu ohnivý muž a zasršel: "Někde tu mají trápení s ohněm. To já poznám, protože mi trne."

 "Dusí se mi plamen pod loupežnickou polívkou," povídá Manka.

 Ohniváč už ani slovo, sehnal pod jazykem slinu a uplivl si na ohniště. Cipísek přihodil klestí, Manka pár polínek. Hned bylo ohně habaděj a přes polívku se hrne var.

 "Děkuju ti za pomoc," řekla Manka. "A připomenu Rumcajsovi, aby pamatoval na oplátku."

  Čtvrtý den potom šel Rumcajs s Cipískem po Řáholci a slyší od paseky křik.

 "Podívej se tam, Cipísku, a přijď mi říct, co se to na pasece děje," povídá Rumcajs.

 Za chvilku se Cipísek vrátil s vyřízením, že na dolní pasece nějaký od vojska dělá zle ohniváčovi. Rumcajs se tam rovnou rozběhl, a už to vidí.

 Na pařezu sedí kaprál od jičínského regimentu s nějakým lejstrem v ruce. Před ním stojí ohnivý muž a přešlapuje z nohy na nohu, aby neublížil trávě a mravencům.

 "Stůj pořádně v haptáku. A co je psáno v tom lejstru, to se taky stane!" křičí kaprál, až se kymácejí žaludy na dubech.

 "A co je psáno v tom lejstru?" povídá Rumcajs, když došel.

 "Tebe se to netýká," odsekl kaprál. "Ale tuhle ohniváčovi císařpán píše, že má hned odsloužit kapitulaci u jičínského regimentu."

 "Trará!" zatroubil do dlaní Cipísek.

 "A co tam bude dělat?" ptá se dál Rumcajs.

 "Fajérverkra," přidupl už netrpělivě kaprál. "Bude podpalovat v kanónech."

 "To není služba pro ohniváče," zavrtěl hlavou Rumcajs. "On nikdy nejde na rozkaz. On se vždycky rozpálí, jak ho samotného napadne."

 "Na rozkaz už ho naučíme," skončil to kaprál a postrčil ohniváče k Jičínu: "Mašíren marš!"

 "A co když ne?" povídá Rumcajs a chce ohniváče ochránit před kaprálem.

 Jenže vtom Cipísek tiše pískl. Rumcajs se rozhlídne.

 Z jedné strany paseky se lesknou píky, z druhé strany to třeská od nabíjení flint, na třetí straně ládujou kanóny a z té čtvrté hrozí na Rumcajse prstem sám obrst.

 Na to se musí z páté strany, pomyslel si Rumcajs a zatočil s Cipískem zpátky do lesa.

  Když přivedl ohniváče do kasáren na dvůr, dal kaprál zatroubit na kuchaře, aby ohniváče polil vodou. Vyrazila z něho pára, ale chytal jim znova. Teprve po sedmém kotli uhasl.

 Kaprál hned na něho, aby docela neustydl: "Lincum a rechcum!" Ohniváč se musel točit nalevo i napravo.

 "A pak že nepůjde na rozkaz!" křikl kaprál, aby to slyšel Rumcajs až v Řáholci.

 Dál kaprál poručil, aby ohniváče oblíkli do mundúru. Dali mu jeden starší, kdyby se na ohniváčovi náhodou rozpálila jiskra. Nakonec dostal flintu, stejně už ožehlou ze tří bitek. Potom ho kaprál vyvedl na zadní dvůr a poručil: "Aby sis zvykl v kasárnách, budeš chodit sem a tam a držet vartu."

 Potom kaprál odešel do kanceláře napsat císařpánovi, že už je všecko v pořádku.

 A ohniváč chodí, a hlavně kolem stavení z těžkého kamene, kde je na dveřích mříž. Jak tak chodí, najednou mu začne trnout.

 To zrovna jakoby na oheň, pomyslí si a rozhlíží se, odkud by to mohlo být.

 Došel ke dveřím a nakoukl mříží. Za mříží kamenná kobka. A plná je sudů s prachem, kulí a granátů, petard, pum a bumajzlí.

 Jak se ohniváč díval na to všecko ohnivé zboží, přišla mu veliká lítost, že sám je uhaslý po sedmi kotlech vody. Zvedla se v něm hořkost a horká zlost. Pod jazykem mu vyplynula slina. A tak si uplivl okýnkem v mříži rovnou do magacínu. Jenže ta slina byla ohnivá. Přihořívá pořád blíž k sudům.

 Když to ohniváč uviděl, došel za kaprálem a ohlásil mu: "Melduju, že to tu všecko vyletí do povětří."

 "Vidíš, jak pěkně umíš stát v haptáku," povídá se zalíbením kaprál, ale pak si všiml, co mu to ohniváč vlastně říká. Hned dal všemi trubači troubit alarm. Měl tenkrát s kasárnami vyletět i celý Jičín.

  Tou dobou seděl Rumcajs s Cipískem na kraji lesa Řáholce a přemýšleli, jak vypáčit ohniváče z vojny. Od Jičína je slyšet troubení a Rumcajs povídá: "Vylez si, Cipísku, na krajní dub a podívej se, co se to tam děje."

 Cipísek byl nahoře dřív než veverčák. A volá: "V kasárnách hoří v prachovém magacíně!"

 V kostele u Jakuba zvoní městu poslední hodinku.

 "Tady přestávají študyje," povídá Rumcajs křikl na Cipíska: "Ať mi sem Manka honem pošle hrnec se zbytkem polívky!"

 Cipísek to vzal k jeskyni nejrychlejší jelení cestičkou. Když přinesl hrnec, rozepnul si Rumcajs kordofánskou kazajku, aby měl volno v ramenech, a popadl ten hrnec a velikou rumcajsí silou chrstl polívku až do Jičína. Bliklo tam, zhaslo, a u Jakuba přestali bít na zvon.

 A už taky je od kasáren slyšet, jak kaprál křičí na ohniváče: "Raus!" To aby šel z vojny.

   Jak Rumcajs a Cipísek rozfoukali v drakovi Jednou šel Rumcajs po lese Řáholci a slyší, že někdo silně klopýtl o kořen. On to byl jičínský podučitel Očičko.

 "Pročpak vláčíš ty své nešikovné nohy zrovna po lese?" povídá mu Rumcajs.

 Podučitel Očičko si ometl kolena od mechu.

 "Všecko je to, Rumcajsi, napsáno ve staré knize, co mi vyletěla z ruky a teď tu někde leží."

 Rumcajs knihu našel a vrátil ji Očičkovi. Podučitel sedí na pařezu, knihu drží v klíně, a pořád se k ničemu nemá. Nakonec řekl: "Až si vzpomenu na stránku."

 Nechal si proběhnout pod prsty pár listů a začal učeným hlasem jako ve škole: "Proti téhle knize je nejstarší řáholecký dub zelený mládeneček. A je v ní napsaná divná věc."

 "Co je to za věc?" řekl do vousů Rumcajs.

 Očičko si chvíli ukazoval v latinských slovech.

 "Je tu napsáno, že jednou pradávno letěl přes les Řáholec drak sedmihlávek. Klopýtnul pařátem o stromy a ztratil vejce. Vejce se někam zakutálelo a nikdo ho už nikdy neviděl."

 "Není taky o co stát," pokýval hlavou Rumcajs.

 Podučitel Očičko zdvihl prst.

 "Jenže z každého dračího vejce se za devět set let vylíhne drak. A ten čas zrovna dochází."

 "Kruciš," povídá Rumcajs.

 Očičko si otřel prst o vestu a otočil v knize list.

 "Na samém konci je napsáno, že drak z toho vejce způsobí velké trápení městu Jičínu."

 "Už jsem slyšel dost," povídá Rumcajs. "A všecko je to pro starost."

 Očičko sklapl knihu, nešikovnou podučitelskou nohou klopýtl o kořen a odešel do Jičína.

 Rumcajs se vrátil do jeskyně. Nesl nízko bradu a Mance to neušlo.

 "Co tě trápí, Rumcajsi?"

 Rumcajs jí pověděl. Manka hned zavolala Cipíska.

 "Dělej co dělej, vy dva musíte to vejce najít."

  Hledali dračí vejce po celém Řáholci. Kde bylo třeba obrátit balvan, tam přiložil ruku Rumcajs. A kde sám neprošel, tam se protáhl Cipísek. Taky ptákům řekli, aby se dívali shora. I ještěřičkám a všelijakým serpentům, aby se porozhlídli pod zemí. Vejce ale leželo tak tajně, že o ně nikdo nemohl zavadit prstem ani okem.

 Až sedmý den, když chodili horním cípem nejdál od jeskyně, zaslechli sekyru. Neozývá se ostře a pádně, spíš jako by někdo kutil v lese něco nekalého.

 "Kdo to tu sekyrou kazí les?" křikl Rumcajs a rozběhli se tím směrem.

 Na světlince div nevrazili do dědy Holíška. Děda stojí nad sekyrou zaťatou do pařezu a brada se mu třese leknutím.

 "Fuj, Rumcajsi, to jsem se tě vylekal!"

 Rumcajsovi bylo hanba takhle poplašit dědu. Vylámal sekyru z pařezu, podal ji Holíškovi a povídá: "Živý strom bych ti neprominul. Ale o pařez přece nebude zle."

 A aby se s dědou srovnal za leknutí, že mu pařez sám vyvrátí. Popadl ho velikou silou a zaviklal s ním, až bylo slyšet, jak se trhají kořeny. Pak chce pařez vyzvednout, ale povedlo se mu jen trochu ho povysadit.

 Rumcajs si vydychl a dá se do toho podruhé. A zas tak, pařez trochu povolí, ale znova se vrátí do lože.

 "Kruciš," povídá Rumcajs Cipískovi, "to zrovna jako by ho někdo zdola přidržoval."

 Cipísek mu založil kamenem patu, Rumcajs se podíval proti nebi a zabral do třetice. Pařez se vyvalil. Pod ním mezi puklými skořápkami sedí mladý drak. Fouká si na pařáty, jak mu je Rumcajs silným tahem obolel.

 "Přišli jsme v té poslední vteřince," povídá Rumcajs.

 Děda Holíšek nesvedl víc než otčenášek, a tak Rumcajs zavolal na Cipíska, aby mu podal houžev, že to dráče sváže.

 Jenže drak zraje rychleji než komár. Roztáhl blány a vyletěl nad les, jen zahřmělo.

 "Kruciš," povídá Rumcajs. "Co jsem provedl, to jsem provedl."

 Drak v povětří ještě chvíli rostl a pak se hnul, a rovnou nad město Jičín.

  Tou dobou podučitel Očičko učil žáčky, jak se ze špejlků a papíru lepí drak. Přišlo mu přitom podívat se oknem k nebi, a on tam v povětří nad rynkem visí kapitský drak.

 Podučitel Očičko nejdřív žákům vysvětlil, že dračímu vejci došlo devět set let a od toho že to všecko je. Když poslal žáky zadem domů, přinesl si okuláry a metrmírky, okukoval draka, měřil ho a zapisoval si o něm do notesu. K tomu pořád repetýruje po latinsku: "Ale něco je mi na tom drakovi divné."

 Přemýšlel o tom, ale víc nevymyslel. Díval se a měřil dál.

 To už lidi vybíhali na rynk. Starosta Humpál vyšel na radniční pavlač a úředně ohlásil: "Nad město Jičín přiletěl drak."

 A lidi dole na rynku: "Ale co dál?"

 Konšelé na radnici se radili, drak visel nad městem. Pořád ještě rostl, jako narůstá mrak. Jde od něho stín a padl na kašnu.

 Starosta Humpál znova vyšel na pavlač a vyhlásil: "Ať z té kašny nikdo nepije vodu."

 Vrátil se mezi konšely a serbus za ním zavřel dveře.

 Lidi na rynku volají: "A co dál?"

 To už od kasáren nahoru lipovou alejí hrála trumpeta. Za ní táhne vojsko s jenerálem vpředu.

 Už se to hrne věžovou bránou na rynk. Jenerál se na nic neptal, hned dal postavit kanón.

 Drak ještě narostl, je od něho stín přes půl rynku.

 Kanonýři namířili, jenerál si strčil malíček do ucha a křikne rozkaz: "Án fajér na toho draka!"

 Koule vyjela z hlavně jako divoká. Jenže drak jen pootočil čtrnácti očima dolů pod sebe, hnul blánou a povyletěl o něco výš. Koule spadla zpátky na rynk.

 Vidí to jenerál a křikne: "Všecko curyk!"

 Vrátil vojsko zpátky do kasáren. Potom už nevyšlo.

 Drak pořád rostl. Stín od něho zalehl celý rynk. Když už na rynku nebyla ani světlinka, drak promluvil a měl hlas, jako když staré varhany hrajou pozpátku. Povídá: "Až na věžové bráně uhodí sedmá, šlehnu plameny ze všech sedmi hub a zapálím město Jičín od předměstí k předměstí."

 V Jičíně se udělalo ticho a všichni se jen dívají na hodiny.

  Celou tu dobu stál podučitel Očičko u okna, okukoval draka okulárky a měřil ho metrmírkami a psal do notesu.

 Vtom někdo pod oknem křikne: "Jak je s drakem?"

 Očičko odstrčil okulárek a zavolal dolů na ulici: "Málem jsi mě spletl, Rumcajsi. Pojď nahoru a já to přepočítám."

 Rumcajs vyběhl do schodů. Přišel sám, bez Cipíska, protože Manka řekla: "Na dračí mládě Cipísek ještě stačil. Ale dračí holdegrón, toho bude, Rumcajsi, dost i na tebe."

 Podučitel Očičko měří a počítá v notesu. Rumcajs se dívá na draka nad městem a pořád: "Kdybych na něj aspoň dosáhl, já bych se s ním popadl i kdybych za to měl zaplatit."

 Očičko sklapl okulárky, uložil metrmírky a povídá: "Proč bys platil, Rumcajsi? Já už všecko vypočítal. To dračí vejce pod pařezem leželo ve vlhku. V drakovi se správně nepodpálilo. Když se na draka dost silně foukne, vyhoří v něm štof, a pak od něho dlouhý čas nechytne ani došek."

  Hodiny na věžové bráně ukazovaly třetí čtvrt na sedmou hodinu a Rumcajs začal táhnout vzduch.

 A bije sedmá, drak rozevřel všech sedm tlam a chystá se plivnout na město oheň.

 Vtom proti němu Rumcajs foukl nejsilnějším rumcajsím dechem. V drakovi chytil všechen nevyhořelý štof najednou, a drak se od toho přepálil. Zčernal a odletěl, ale nikdo nevěděl kam.

  Jak Rumcajs s Cipískem zastřelili bez pistole draka Když uzrály kolem Jičína kaštany, Rumcajs povídá: "Vykliď mi, Manko, vzadu v jeskyni sklípek. Půjdu střásat, aby bylo na zimu pro řáholeckou zvěř."

 Cipísek vždycky nejdřív osahal, jestli jsou kaštany dost zralé, a pak Rumcajs zatřásl stromem. Co spadlo, posbírali a nosili domů. Pod patou se jim pořád kutálel nějaký kaštan.

 "Kdyby to nebylo pro hladovou zvěř, všecko bych to vymetla koštětem," říkala Manka.

  Tou dobou se vracel forman Šejtroček od Liberce. Vezl tam náklad pluhů a kos a domů jel s prázdnou. Valach Žemlička jde mírně před vozem a Šejtroček už je spíš doma než na silnici. Myslí si: Na dvoře mám jímku, ale přeteče, sotva trochu sprchne. Mít tak trám, tu jímku bych zahradil.

 Kolesa ho zrovna nesla ke vsi Kbelnici, když vtom Šejtroček povídá už ne z myšlenek, ale z jistoty: "Sakrament, já si ten trám přivolal!"

 On tam v příkopu opravdu leží trám. Pořádný a očouzený, jakoby z ohořelých krovů.

 "Takový je nejlepší," libuje si Šejtroček. "K přičmoudlému dřevu nemá voda moc."

 Naložil trám na vůz a jede dál. Jen to mu bylo divné,e mírný valach Žemlička jako by si najednou čichl pepře. Frká, točí hlavou a táhne přes krok.

 "Asi to bude od much a od žízně," povídá si Šejtroček.

 A protože sám měl žízeň taky, stavil se v hospodě U města Hamburku. Zastrčil bič do toulečku, kola založil špalkem a volá: "Natoč mi, hospodský, holbu."

 Vůz s trámem nechal stát před hospodou a sám jde dovnitř.

 Bylo rovné poledne, horko, a v ulicích ani na rynku není živáčka. Šejtroček poseděl na čtyři holby, aby mu nevrzala kola, zaplatil a rozloučil se.

 Vyjde před hospodu, a jako by ho přibil. Valach tam je, vůz taky, ale trám ani na voze, ani pod ním. A taky nikde na dohled.

 "Odkdy se u nás v Jičíně kradou staré trámy?" povídá Šejtroček a vykročil, aby se porozhlídl.

 Prošel věžovou bránou na rynk. Zrovna uprostřed rynku přešlapuje zlostně starosta Humpál a křičí, až z radnice vybíhají konšelé: "Kdo to sem dal, ať to hledí uklidit. Rynk je má pýcha a nenechám si ho znectít starým dřevem!"

 Konšelé jen vrtí hlavou a stranou si šeptají: "Kdo to sem mohl dát? Takový štamfál dřeva."

 A už tam došel taky forman Šejtroček.

 "To dřevo je moje, vezu ho až od Kbelnice," povídá. "Ale kdo se s ním harcoval od hospody na rynk, to bych sám rád věděl."

 "Je tvoje, tak se taky postarej, aby od něho bylo na rynku čisto," rozhodl starosta a chce zpátky na radnici.

 Jenže vtom konšel Folprecht povídá: "To dřevo už neleží, kde bylo před chvílí!"

 Zeptali se, jestli ho slunce neuhodilo do hlavy, nebo jestli nepřebral vína.

 Ale za chvíli Folprecht zas povídá: "Ted se dřevo hnulo znova!"

 Viděli to všichni. A za chvilku uviděli víc. Z černého trámu se sesypal popel a oprýskal troud. Leží tu sedmihlavý drak. Hřbet má ještě ožehlý, jak se kdysi rozpálil ohněm nad dračí míru.

 Vtom drak začne všemi sedmi hlavami točit po starostovi a po konšelech. Přišlo na ně z toho trededé a utekli do podloubí. Jen starosta Humpál stačil ještě křiknout přes rameno: "To jsi nám, Šejtročku, posloužil po formansku. Přivézt draka do Jičína!"

 Drak si Šejtročka nevšímal. Pořád jen doráží k radnici. A bujný už je, jde z něho žár a hned zas led. Křikl, jako když zahraje sedm rezavých píšťal: "Nejdřív si zajdu k Rumcajsovi, mám s ním dražší účet! A pak se vrátím zaplatit městu Jičínu drobnými!"

 To křikl a čichá, kudy k Řáholci.

 Šejtroček nečekal. Rovnou k hospodě a na vůz. Mlaskl na valacha a žene ho na volné oprati k lesu Řáholci. Mezi stromy bylo úzko, Šejtroček ale nezkřivil ani zákolníček. U jeskyně křikl:

  "Rumcajsi, jde na tě drak!"

 Rumcajs vyšel a povídá: "Od které strany?"

 "Od Jičína," křikl Šejtroček.

 "A ty mi tu nekřič," povídá zas Rumcajs. "Cipísek se zrovna budí a mohl by se křivě vylomit ze sna."

 Šejtroček už se rozhlížel, kde by se vedle Rumcajse drakovi postavil s bičem v ruce. Jenže Rumcajs povídá do třetice: "S bičem je v lese těsno. Zajeď s vozem na paseku a o draka už se postarám."

 Ještě bylo slyšet, jak kola klopýtají o pařezy, a je tu drak. Sjel na bláně z povětří a horký je, až vadnou ratolesti.

 Rumcajs nabral dech a fouká si přes prsa, aby se ochladil.

 Drak rovnou křikl: "Tak jsem tu na vizitu!"

 "Jenže já nevím, čím tě u nás pohostíme," povídá Rumcajs.

 "Já už si sousto vyberu!" a drak rozevřel všech sedm tlam a žene se po Rumcajsovi.

 Rumcajs vidí, jak se v sedmi chřtánech sbíhají jiskry na horký oheň. Ustoupil o krůček a povídá: "Nehrň se tolik. Vím pro tebe o lepší dobrotě."

 Dal znamení a Manka s Cipískem začali snášet ze sklípku kaštany. Manka nosí po nůších, Cipísek přidává po klobouku a Rumcajs to všecko sype drakovi do horkých chřtánů. A protože ty kaštany byly letošní a dobře vyzrálé, je v každém síly jako v patroně. Udělalo to v drakovi takovou šarvátku, že ve chvíli byl od kaštanů naveskrz prostřílený. Nenašel by se na něm ani takový kousek zdravé kůže, aby jí bylo na rukavičku.

 Když to vyřídil s drakem, povídá Rumcajs Cipískovi: "Dojdi na paseku za Šejtročkem. Ať jede do Jičína se vzkázáním, že draka už nemusejí čekat."

 Jak Cipísek  s Volšovečkem  vytrestali lékárníka Jednou seděl vodník Volšoveček na mělčině a pásl stádo kaprů. Nebyli to kapři, spíš kapříci, taková nedorostlá drobota. Plavalu dna od ničeho k ničemu a zobali řasu.

 Vtom se zavlní voda. A když to utichlo, Volšoveček už se kaprů nedopočítal. Je jich ve stádě o šest míň.

 "Vydra to nebyla, vydra bere rybu jinak," povídá Volšoveček a vyjel na hladinu jako mihule. A už to vidí.

 V rákosinách se krčí jičínský lékárník Pulvr, vybírá z čeřenu kapříky a souká je do pytlíku.

 "Nech toho!" křikl Volšoveček.

 "A co bych nechal?" povídá Pulvr a přes jazyk mu přeskočila slina samou chutí na kapříky.

 "Dám ti za ně zralou rybu," povídá mírně Volšoveček. "A dám ti třeba dvě, když tu drobotu vrátíš vodě."

 "Nech si svou rybu a tu druhou taky," řekl Pulvr a zadrhl pytlík u hrdla. "Já nejraději ty malé." A hrne se z rákosin do sucha, až mu mlaští pod nohama.

 Jenže to už Volšoveček projel Pulvrovi mezi patami a postavil se mu od břehu čelo proti čelu.

 "Když nechceš po dobrém, tak to tedy po dobrém nebude!"

 A Volšoveček chytil lékárníka za šos učeného černého kabátu a vodnickou silou ho páčí na hlubinu.

 Lékárník Pulvr nebyl žádný urostlík, spíš droboučký jako pluška. Ale stojí, jako by byl rostlý ze skály. Pytlík s kapříky drží nad hlavou, aby Volšoveček nedosáhl.

 Vodník Volšoveček na něho ze všech stran, posiluje se sedmi doušky vody, ale lékárníka ne a ne povysadit.

 "Ty u sebe něco máš," povídá nakonec.

 "Mám," zasmál se lékárník, jako když se v šupleti přesypou pilule, "a je to proti vodníkům." Uhodil se přes kapsu: "Tuhle mám bylinu netopinku." Uhodil se přes druhou: "A tady pudikamínek, co odhání vodu. Tak mám v každé kapse něcos aby ke mně vodník neměl moc. To je ta učená apatyka."

 Když Pulvr dopověděl, flekl Volšovečka přes tlapku, vzal pytlík s kapříky a šel.

 Tak bylo málem obden. Pulvr kazil kapříkům pastvu a odnášel je po půltuctů. Volšoveček už se proti netopince a pudikamínku nenamáhal. Tiše seděl na paličaté vrbě a soužil se.

  Až tam jednou šel kolem Cipísek. Rumcajs ho poslal, protože se mu zdálo, že od rybníka dolů k loupežnické jeskyni přichází zarmoucená voda. To je taková, co se jí nechce do vlnek.

 "Mám se tě zeptat, co a jak," povídá Cipísek Volšovečkovi.

 A Volšoveček řekl Cipískovi všecko o Pulvrovi.

 Cipísek tou dobou už měl v hlavě ostrý loupežnický rozum. Zamyslel se, přehodil z dlaně do dlaně oblázek a povídá: "Večer mě tu čekej."

 Hned ten večer si Volšoveček pořádně namočil šos, aby mu vydrželo na delší cestu, a vypravili se do Jičína. Když přišli na rynk, byla už noc bez měsíce. Volšoveček povídá: "A co dál?"

 "Všecko se uvidí," na to Cipísek. Ofoukal Volšovečkovi tlapky od vlhka, aby nepleskaly, a vede ho zadem k apatyce.

 Bylo tam pootevřené okno a za ním spal lékárník Pulvr. Košili má pro větší vážnost dlouhou až pod paty a na hlavě čepici, aby mu neofouklo lékárnickou učenost. Spal při kahánku, kdyby někdo potřebný zabouchal na apatyku.

 Cipísek s Volšovečkem vklouzli oknem do světnice. A kolem Pulvrovy postele rovnou do apatyckého krámu. Tmy tam bylo dost, ale místy trochu svítilo od lahví s fosforusem.

 "A co dál?" povídá starostlivě Volšoveček.

 Cipísek se ještě trochu rozhlídl.

 "Tuhle si vlez do džbírku s pijavicemi."

 Stál tam v koutě džbírek, dopůl plný vody, a v něm se vinuly pijavice, co psal jičínským vašnostům felčar proti špatné krvi. Volšoveček džbírek obešel, ale dovnitř se mu moc nechtělo. Nakonec si povzdychl: "No co, snad tam tu chvíli vyžiju." Vlezl si do džbírku a přikrčil se u dna.

 Cipísek zas tiše zpátky kolem Pulvrovy postele a oknem ven na rynk. Zabouchal na apatycké dveře a zavolal: "Kruciš, to je doba! Jičínskému starostovi se zle zaštorcovala krev!"

 "To chce nejmíň septem hirúdinés!" vylomil se po latinsku ze sna lékárník Pulvr. A žene se do apatyckého krámu pro sedm pijavek. Žene se, až mu od kahánku uletěl plamínek.

 Jenže sotva sáhl do džbírku pro pijavici, někdo u dna povídá: "Rád kapry, rád?"

 A Pulvra to popadlo za ruku, až si po latinsku přepočítal všecky kostičky.

 "Kdo je to?" křikl a chce od džbírku, až si klopýtl o košili.

 "Já!" povídá Volšoveček a sáhl si pro Pulvra takovou silou, až si lékárník přepočítal všecky kostičky po řecku.

 Potom Volšoveček vykoukl ze džbírku, povolil a už jen mírně povídá: "Tak vidíš. ošili tě přešla všecka učená apatyka. Tam nejsou kapsy ani na netopinku, ani na pudikamínek."

 A Volšoveček stříkl Pulvrovi vodu do očí. Když si lékárník protřel oči, Cipísek s Volšovečkem už tam nebyli.

 O lékárníku Pulvrovi se v Jičíně dodnes říká, že co byl živ, sotva spatřil rybí šupinu, musel brát prášky.

 Jak Cipísek  s Volšovečkem  vytrestali Sládka Jednou zas šla od lesního rybníčku potokem k loupežnické jeskyni zarmoucená voda, taková, co nezahraje vlnkou. Rumcajs ji promnul mezi prsty a povídá Cipískovi: "Skoč nahoru k Volšovečkovi a poptej se, jaké zas má trápení."

 Když tam Cipísek došel, zaťukal prutem na vodu, ale Volšoveček nad hladinu nevyplynul. Přivolalo to jen štiku Harnádli. Uhodila ocasem, až se přes hráz přelila vlna, a křikla na Cipíska: "Volšoveček už třetí den není doma. A neklincej mi tu s vodou!"

 Štika Harnádle odplula, odkud přišla, a Cipísek zas nevěděl nic. Až tam letí řáholecká poštovní sojka. Přebrala se v peříčkách, jestli nemá pro Cipíska novinu, a povídá: "Mám tu pro tebe od Volšovečka vzkázání, že ho máš hledat u nové studánky na třetí pasece."

 "Na třetí pasece nikdy přece studánka nebyla," povídá Cipísek, ale pro dobrou vůli se tam rozběhl.

  Na třetí pasece se opravdu přes noc otevřela nová studánka. Modrá se v trávě jako nebeské očko a na dně přebírá pramínek zrna křemílkového písku.

 Na kořenu nad studánkou sedí vodník Volšoveček. V ruce drží metlici a ošetřuje studánku od padlého jehličí a šiškových plušek, co nadrobí veverky.

 Cipísek se na to chvíli díval a povídá: "To je mi ale divné starání, aby vodník opatroval studánku."

 Volšoveček se jen víc podmračil a odstrkuje ze studánky smítka. Cipísek si k němu přisedl na kořen a odstrkovali oba.

 "Vodník má pod péčí všecku vodu," povídá Volšoveček.

 "Jenže studánky opatrují studánkové víly," povídá Cipísek.

 A tu si Volšoveček povzdychl: "Jenže tahle studánka je sirotek. Když se ta studánka otevřela, dostal jsem o tom znamení spodní cestou. Rozjel jsem se k ní po pramenech, abych se s její vílou domluvil, jak a co. Ale studánka tu ležela docela nová a docela opuštěná."

 "A kam se ta její víla poděla?" povídá Cipísek.

 "Co já vím?" zabručel Volšoveček. "Už tři dny tu místo ní vybírám z vody cerepličky a nahoře mi zatím leží celý rybník bez dohledu." A Volšoveček dál odstrkoval smítka a už jen vzdychal: "Práce taková jedna nimravá."

 Cipísek mu pomáhal. Nakonec povídá: "Já se o té víle dovím."

 Utrhl si lístek trávy a zavolal přes něj po sojčím. Znova přiletěla poštovní sojka, zalistuje v peříčkách a spustí jako po telegrafu: "O té studánkové víle se ví, že za nic nemůže. On ji od studánky odvedl jičínský sládek Kule, aby mu opatrovala pivovarskou studni."

 Cipísek už sojku nezdržoval. Řekl Volšovečkovi, aby se na cestu pořádně postříkal vodou ze studánky, a vyrazili rovnou k Jičínu.

 V Jičíně zas po chladné cestičce rovnou do sklepů pod pivovarem, kde byla ta studně. Opatrování s ní bylo těžké, ale zápolí s tím jemná panenka. Přebírá vodu ve studni po pramíncích, aby pivo, co vařil sládek Kule, dobře douškovalo.

 Kule sedí na tuplovaném sudu, protože jednoduchý by ho neunesl, a jen panence poroučí: "Ted tu vodu trochu přihlaď pro starostenskou várku. A teď ji trochu načeř, a z toho si uvařím já."

 Poroučí jemné panence a ona je od práce se silnými prameny celá polámaná; málem už ani dech nemá, aby si vzdychla po své studánce v lese Řáholci.

 Tak sládek Kule poroučel a přesedal si na sudu, až dunělo. Sotva si všiml, že tam přišli Cipísek s Volšovečkem.

 "Jsem tomu hromotlukovi sotva nad kolena," pošeptal Cipísek Volšovečkovi. "To bude těžké pořízení."

 Vodník Volšoveček na to nic, jen se tulí do mokrého kouta, aby se mu násobila síla.

 "Pusť tu panenku," povídá mírně Cipísek sládkovi. "Ona má svou studánku k starání."

 "To mi tak jeden radí!" křikl sládek Kule, až ve sklepě zalehlo. "Nikdy jsem neměl vodu k pivu líp spasovanou, než to dokáže ta panenka!" A že vílu bude držet dole ve sklepích až nadosmrti jičínského pivovaru.

 "A pustíš ji."

 To promluvil vodník Volšoveček. A než měl sládek Kule čas odseknout slovem, skočil Volšoveček do pivovarské studně. m popadl do rukou prameny a otloukal je o sebe tak silně, až se kolem prášilo krůpějkami. Kam krůpějky dovanuly, byla ze všeho piva voda. Ve varném kotli, na spilkách i v ležácích - samá voda. A ve všech sudech jičínských hospod - samá voda. Starostovi Humpálovi se obrátilo pivo ve vodu rovnou v hubě. Uhodil holbou o prkno a povídá: "Napište přísný list: Sládku Kule, protože ze vzácného chmelu a sladu vaříš sprostou vodu, za trest si své vařenice vypiješ sud."

 Ten list, a ještě ani neoschl, donesli sládkovi rovnou do sklepů. Ze starostova rozhodnutí nebylo odvolání. Kule musel vypít čtyřvěderní sud pivovarské vody.

 To už Cipísek s Volšovečkem dávno vyvedli vílu ze sklepů. A ona potom věrně sedala u studánky v lese Řáholci a odstrkovala smítka.

 Jak se Cipísek a Volšoveček popadli se starostou Humpálem Jednou v noci se Humpálka probudila a poslouchá, jak na párové posteli chrupe starosta Humpál.

 "Zabírá jako katr," povídá si starostová. "To je do rána ještě daleko."

 A Humpálka si navalila polštář pod ucho, aby si užila měkké poležení. Jenže vtom se Humpál divoce vylomil ze spánku a volá: "Za takovou čepici ti zaplatím leda vejhostem z jarmarku!"

 "Prosím tě, jaký ti to zas přišel sen?" povídá Humpálka.

 Starosta se posadil na posteli.

 "Ale kupoval jsem na jarmarku čepici. A jak mi ji kramář nasadil, píchlo mě v hlavě jako šídlem."

 "To ti zas hlavou vrtá nějaká ouřední hloupost," zívla si Humpálka a urovnala polštář taky Humpálovi, aby si jeho starostenská hlava do rána dobře odpočinula.

 Jenže sotva Humpál dolehl, vyletí znova: "Z polštáře mi leze brk!"

 Humpálka na to řekla, že hned zítra začne střádat peří na nové nadití polštáře.

 Ale Humpálka byla taková hospodyně, že se jí po dvoře honilo sotva pár peříček od slepic. Vypravila se proto ráno na rynk, aby koupila hejno hus. Husy v ten čas dobře platily, a Humpálka se držela krejcaru jako kleštěmi.

 Pohádala se s babkami u nůší a nakonec pyšně řekla: "Darmo není můj Humpál v Jičíně starosta. On si už bude vědět rady, kudy na levné husy." A zašla na radnici. Starosta Humpál si dlouho válel hlavu v dlaních, pak luskl prostředníkem o palec a rovnou dal vyhlásit paragraf:

 CO NENÍ NA ZEMI, PATŘÍ STAROSTOVI.

  Konšelé dali rozum dohromady a usnesli se: "Co není na zemi, je v povětří. A co je v povětří, jako by ani nebylo. Ať si tedy starosta má ten svůj paragraf."

 A na ten paragraf pak starosta Humpál nachytal hejno hus. Poslal zkrátka písaře a slouhu po husí pastvě. Písař měl řehtačku, a jak na ni zadrnčel a husy se zvedly, lapal je slouha z povětří. Přivedl husy na starostův dvůr a večer Humpál Humpálce povídá: "Teď je pořádně chovej a včas podškubej, abych měl polštář jako obláčkový."

 Jenže jaká byla Humpálka hospodyně, husy se jí týden loudaly po dvoře, a bez vody. Upopelené byly jako popelářky.

 Proti vlastní ženě nemohl Humpál vydat paragraf. Proto jednou časně ráno, když ještě bylo vidět sotva na půl oje daleko, uřízl si starosta v lískách prut, a že ty husy sám vyplaví v rybníce.

 Ke knížepanskému bylo blíž. Když tam ale Humpál přišel s husami, knížecí porybný Kotě zrovna sekal rákos.

 "Třeba jsi starosta," povídá Kotě, "teď jsi u mě, Humpále, jen husopas. A jestli husy zaženeš do knížecí vody, hodím tě tam taky."

 Humpálovi se nechtělo do mokra, motal se s husami po mezích, až mu zas starostenská hlava snesla nápad jako drahokámen.

 Humpál šlehl prutem husy po kosinkách a žene je rovnou k rybníku v lese Řáholci.

  V tu dobu Cipísek vyšel z loupežnické jeskyně, aby se umyl v potoce. Vidí Humpála s husami, nechal mytí a rozběhl se proti vodě k Volšovečkovi.

 "Humpál ti vede husy na rybník."

 Volšoveček uhodil dlaní do vody, až zazvonilo.

 "To tak!"

 Husy jsou pro vodníka veliké trápení. Nezavřou zobák celý den a vodníkovi z toho zdřevnatí hlava. Taky menší rybě jsou jen pro strach, když probírají zobákem vodu.

 Aby měl proti Humpálovi větší slovo, posadil se Volšoveček do koruny paličaté vrby a sotva to od Jičína začalo kejhat, křikl: "Vyhlašuji vodnické slovo proti husám v tomhle rybníce!"

 Humpál si to ani nepustil do ucha. Žene husy pořád blíž. Bylo plno husího křiku a Volšovečkovod něho začalo dřevnatět v hlavě.

 "Vyhlašuji druhé vodnické slovo!" křikl znova Volšoveček.

 Humpál došel až pod vrbu a povídá: "Vyhlas si třeba sedmé, vasrmánku. A vylez si k tomu třeba až na věž. Všá, husy!"

 Na to slovo sekl mezi husy lískovým prutem. Husy bily křídly, jako když střílí. A zvedl se takový husí křik, že z toho Volšovečkovi zdřevnatěla hlava docela.

 "Už se mi hlavou neprovrtá ani jedna kloudná myšlenka," špitl dolů z vrby Cipískovi.

 A starosta Humpál už se chystá vyhlásit paragraf, že rybník bude vždycky jen pro jeho husy.

 V poslední vteřince skočil Cipísek k vrbě, zatřásl s ní a volá: "Dokáže vůbec něco vodník s docela zdřevnatělou hlavou?"

 Volšoveček si jen vzdychne: "Moc ne. Třeba dýchnout do škeble perličku."

 "To ne," řekl Cipísek.

 "Nebo bez kosy posíct rákosí."

 "To taky ne," řekl Cipísek.

   "A už nic," vzdychne si jako z posledního Volšoveček.

 A klepl se kloubkem do čela, div nesletěl z vrby. "A přece dokáže ještě něco!"

 Na ta slova si Volšoveček vymáčkl ze šosu do dlaně trochu vody, přepustil ji přes jazyk a stříkl tou přepuštěnou vodou po husách. V tu chvíli jsou z hus žáby.

 "To je to pravé," povídá Cipísek.

 Starostovi Humpálovi spadla brada až na límec. Zahodil lískový prut, otočil se, až mu prasklo v kramfleku, a upaluje přes meze zpátky do Jičína.

 Jenže Volšoveček za ním křikl: "Co jsi přivedl, to si taky odveď!"

 A všecky ty žáby, jako kmáni za jenerálem, rovnou za Humpálem. Neutekl jim, protože žáby jdou skokem.

 Když to Humpál přivedl domů na dvůr, vyběhla Humpálka na rynk a křičí: "Vyhlašuju paragraf, že největší vrták v Jičíně je můj Humpál!"

   Jak Cipísek s Volšovečkem rozdělili slané a sladké Jednou povídá Rumcajs Cipískovi: "Musím přesadit pár doubků, co se rozběhly z lesa do pole. Ohlídej mi na tu chvíli cestu k Jičínu."

 Cipísek se položil do houští a vartoval, aby neprošel nikdo, kdo by mohl být Jičínu ke škodě. Vtom přes křemeny zahromcovala kola a jede vůz. Vpředu jde kobylka, na šejtroku sedí komediant Kivíček a vzadu se veze káď vody.

 "Nač to vezeš do Jičína, když tam mají na rynku vody plnou kašnu?" křikl z houští Cipísek.

 Kivíček, od samého cestování zvyklý uctivosti k loupežníkům, povídá: "Voda není největší znamenitost, co mám v té kádi." Zaťukal na obruč a z vody vyplula mořská panna. "Budu ji ukazovat v hospodě U města Hamburku," dopověděl Kivíček. A ještě zlostně Cipískovi pošeptal: "Chce si žít jen ve slané vodě, jako by sladká pro ni nebyla dost dobrá."

 Mořská panna na to nic. Když se ale Kivíček doskřípal s vozem ke strouze, co běží od Volšovečkova rybníka k říčce Cidlině, najednou panna vykřikne: "Ať je tedy po tvém!"

 A než ji Kivíček stačil ukonejšit, pleskla sebou z kádě do strouhy a odplynula. Kivíček se za ní rozběhl, ale darmo si umáčel nohavice. Vrátil se na šejtrok a přivezl k hospodě U města Hamburku jen káď slané vody.

 "Když nemáš nic lepšího, co bys Jičínu ukázal, nepustím tě ani do dvora," rozkřikl se na něho na přivítanou hospodský.

 Kivíček vypáral ze šosu zlatku, co tam měl pro nejhorší.

 "Tak mě aspoň vezmi jako hosta. A já už něco vymyslím."

 "Vezmu tě za hosta až do výše té zlatky," řekl hospodský a už Kivíčkovi nehradil cestu.

 Káď se slanou vodou složil Kivíček do kůlny, sedl si na kraj a celé dny přemýšlel, jak si do kádě opatřit nějakou znamenitost.

  Když ze zlatky zbývalo už jen čtyřicet krejcarů, došel si Kivíček naproti k řezníkovi Lisému a vypůjčil si od něho hák. Hák uvázal na postraněk a začal se ohlížet po nějaké vodě která by nebyla nikomu na dohled. Hodilo se mu až u Volšovečkova lesního rybníka. Kivíček se rozhlídl, napíchl na hák včerejší žemli a rovnou s tím do vody. Vyšlo mu, jak počítal.

 Dole při dně rybníka seděl vodník Volšoveček. Mírně hnal dlaní vodu na jikry, aby se líp vykulil potěr. Vtom se mu mezi špičky bot uloží žemle.

 "Rád bych věděl, co to tam nahoře je za točeného vrtáka. Předkládat rybě celou žemli jako starostové ke kafi!"

 A Volšoveček sáhl po žemli, aby ji rozdrobil rybám na sousta. Jenže zavadil o hák.

 "Alá!" křikl nahoře na břehu Kivíček a táhne za postraněk jako párem valachů.

 Volšovečka to popadlo za kaťata a vyjel z rybna jako hasičský forajtr. Neměl ani čas přidržet se vody. Smýklo to s ním Kivíčkovi rovnou do náruče.

 "Glória, tohle bude něco do kádě!" zazpíval si Kivíček. Pro lepší jistotu poválel Volšovečka v suchých trávách a povídá si: "Jedno podívání bude za deset krejcarů." Srovnal si Volšovečka do pytle a vyrazil s ním po mezích k Jičínu.

 Volšoveček byl ze všeho tak přestrašený, že ho přešla každá vodnická praktika. Choulil se v pytli a ze šosu mu cedilo, jak se v něm leknutím spustila všecka voda.

 Kivíček došel do hospody U města Hamburku jako v tanci. Na hospodského v šenku křikl: "Zítra už budu dobrý za deset zlatých!"

 A pak přes dvůr do kůlny. Vyklopil Volšovečka z pytle rovnou do kádě.

 Sotva ucítil vodník pod patami vodu, chce se rozepřít do všech stran a zle Kivíčkovi zahrát. Jenže ta voda byla slaná a chutnala jako svěcenka. Volšoveček se zahltil a rozkuckal se, v takové mohl sotva tence vyžít.

  Tou dobou se Rumcajs podíval na vodu, co přichází od lesního rybníka k loupežnické jeskyni, a povídá: "Kruciš, vždyť ta voda kornoutkuje napříč. To je s Volšovečkem zle. Cipísku, rovnou se tam vyprav."

 Cipísek ale marně volal vodníka u čepu i u česel. Volšoveček nevyplynul. Až si Cipísek všiml mokré cestičky, jak se Volšovečkovi lilo ze šosu. Dovedla Cipíska až do Jičína k té kádi slané vody.

 "Jsi tam?" zavolal.

 Volšoveček zaťukal ode dna, ale slaboučce, jako z posledního dýchnutí.

 "Pusť se dna!" volá znova Cipísek.

 Volšoveček se pustil a vyplynul nahoru chabý jako komár. Jenže to už ho Cipísek kropil jadrnou sladkou vodou, co tam měl hospodský připravenou pro koně.

 Když se ve Volšovečkovi zvedla bývalá síla, řekl: "Není mi dobře v kamenném městě."

 A tak se oba vrátili do lesa Řáholce. Tam už na ně čekala mořská panna, co odplynula strouhou komediantu Kivíčkovi. Sedí na břehu, máchá si v rybníce jen špičky palečků a vzdychá: "Není mi tu dobře v zeleném lese. Voda je tu sladká jako cukřenka."

 Cipísek se zamyslel a povídá: "Mořské panně je dobře na slano, Volšovečkovi zas na sladko. A kdo tomu nerozumí jako komediant Kivíček, udělá ouvej oběma."

 Potom poslali mořskou pannu po vodě do Jičína, aby si v kádi užila slaného.

 A Volšoveček vjel rovnou do rybníka a polykal tuplované doušky, aby spláchl slané pod jazykem.

 Taky komediant Kivíček dostal své. Když ho kobylka vezla kolem vody, pokaždé se zastavila. A vrostla všema čtyřma do země a pila, dokud se nenapočítalo do tří tisíc. To ji tak vždycky zavolala voda. A vodu navedl Volšoveček.

---

 

 Jak Rumcajs  zadupal patou  loupežnické znamení Jednou se zlomila lžíce, co si Manka přinesla věnem do loupežnické jeskyně. Rumcajs si zavolal Cipíska a přikázal mu: "Skoč k vodníku Volšovečkovi aby mi poslal půl škeble. A já k ní přidělám borové držátko."

 Cipísek došel k lesnímu rybníku a zamíchal prutem ve vodě. Na to znamení Volšoveček vždycky vycházel. Dnes ale rybník leží, jen vodoměrky se po něm honí od puškvorce k puškvorci. Cipísek se podíval ještě ke stavidlu, a pak rovnou domů.

 "Volšoveček tam není a stavidlo je vytažené na čtvrtý kolík," vyřídil Rumcajsovi.

 "Volšoveček je vodník šetrný a nenechal by vodu zbůhdarma utíkat," povídá Rumcajs a dostal starost.

 A Manka hned: "Aby ses tam, Rumcajsi, radši podíval sám."

 Když tam Rumcajs dorazil, utíkala voda strouhou pořád dál. Rumcajs zarazil stavidlo a rozhlídne se kolem. V trávě vidí šlápoty. Poskakují kolem nich vrabci a zobou žmolečky mouky. Rumcajs se podíval, kam šlápoty míří špičkou, a povídá: "Má v tom prsty dolní mlynář."

 A hned se po strouze vydal do dolního mlýna. Už na míli je slyšet, jak se mlynář vzteká v mlýnici: "Která nátura špicovaná mi to zavřela stavidlo!"

 Rumcajs došel a ptá se: "Kterépak to?"

 Mlynář uhodil čepicí, až se z ní rozletělo mouky na půl pecnu chleba.

 "To u lesního rybníka přece!"

 Rumcajs se chvíli díval, jak ve složení dobíhá běhoun, a mírně povídá: "To jsem byl já."

 "Tak to stavidlo zas pěkně vytáhneš," řekl pyšně mlynář.

 Rumcajs na to jakoby nic: "Nejdřív bych musel vědět, kdo stavidlo zvedl o čtyři kolíky."

 Mlynář se uhodil do náprsí u kazajky a zas vyletělo mouky na celý mazanec.

 "Já."

 Na kolo doběhla poslednvoda a mlýn se zastavil docela. Do toho ticha Rumcajs povídá: "A to nevíš, že v tenhle čas má mít voda klid? Kdo s ní zbytečně lomcuje, škodí všemu."

 "Škodí neškodí," odsekl mlynář jako sekyrkou a rozběhl se po náhonu nahoru, aby stavidlo zas vytáhl o čtyři kolíky.

 "Ptal ses prve Volšovečka?" zavolal za ním Rumcajs.

 Mlynář neodpověděl. Jen udělal rukou znamení, aby si Rumcajs nechal ty své lesní rozumy.

 Když už byl mlynář chvíli na cestě ke stavidlu, rozhlídl se Rumcajs po mlýnici. Vidí, že je tam na podlaze nakapáno jako ze šosu. Mokrá cestička míří ke schůdkům, co vedou dolů k moučným truhlám pod složeními.

 "Je tam dole někdo?" zavolal Rumcajs.

 A nic.

 Rumcajs sešel po schodech a začne oťukávat moučné truhly. První nedala zvuk, je plná namleté mouky. Ale když Rumcajs zvedl víko u druhé, něco tam na dně sedí. Je to kopeček těsta a dýchá jako při kynutí.

 "To je mi pořádně divné místo, aby tu člověk zadělával těsto," povídá Rumcajs. Strčil do těsta malík a vtom ho za něj něco popadne. "Pusť, Volšovečku, to jsem já," řekl Rumcajs a udělal vodníkovi v těstu aspoň vyhlídku. Ptát se na nic nemusel, Volšoveček spustil sám.

 "To všecko mlynář. Chtěl víc vody na kolo, a já mu nedal. Chytil mě do lýkového provazu a vzal si vody, kolik chtěl. A pak rovnou se mnou do moučnice."

 Na to slovo bouchnou dveře a padla přes ně závora.

 "Teď vás tam mám oba," směje se mlynář, co se zrovna vrátil od stavidla. "A vody vždycky budu mít jen podle své vůle."

 Rumcajs se ani neopřel proti dveřím, jen mírně povídá: "Kdybych ti rozvalil silou mlýn, byla by ho škoda. A tak tu radši zůstanu lapený."

 Mlynář vylepšil závoru ještě zámkem a šel. A spokojeně.

 Jenže sotva se doskřípal po schodech nahoru, kývne Rumcajs na Volšovečka: "Mlynář už své udělal. Teď zas chvilku já. A pak bude řada na tobě."

 Dořekl a chvíli silně dupal patou loupežnická znamení.

  Když se Rumcajs dlouho nevracel, povídá Manka ze starosti Cipískovi: "Běž se opatrně podívat k stavidlu."

 U stavidla nikdo. Vtom se ale začne trochu třást zem, po rybníku se rozehrála vlnka za vlnkou a čte se to jako loupežnické vzkázání: "Cipísku, vytáhni stavidlo o celých devět kolíků. Ale kruciš, jen na chviličku!"

 Cipísek zvedl stavidlo a z rybníka se vyvalila vlna. Vysoká je jako chalupa a hrne se rovnou k dolnímu mlýnu. Cipísek sotva stačil uskočit, jak se mu ošplíchlo okolo uší.

  Když ta vlna doběhla k mlýnu, rozrazila se o zápraží. Díl jí stříkl až dolů do sklepů a k moučnicím.

 "Teď jsi po řadě ty," povídá Rumcajs vodníkovi Volšovečkovi.

 Všecko bylo snadné jako slabikář. Volšoveček si omočil prsty, udělal pár divných kejklíků - a zámek povolil a závora sama spadla.

 Pak už vodník Volšoveček vodil vodu, kudy chtěl. Poslal ji všecku na kolo. A to mlýnské kolo se tolik roztočilo a pádilo, až vyhořelo v čepech.

 Mlynář tam jen stál a tloukl čepicí, jak málem vyhořel od vody.

 Když to všecko pořídili, zadupal Rumcajs znamení Cipískovi, aby přišel. A odnesli spolu Volšovečka jako raneček těsta do lesního rybníka. Tam ho potopili, aby ho ozobali kapři a on byl zas hladký, jak má vodník být.

 Potom si Rumcajs otřel ruce o kalhoty, vysadil si Cipíska na rameno a zadupal Mance znamení, že už jdou.

 Jak Cipísek s Volšovečkem vyhnali vydru Rafici Jednou zahrála před jičínským zámkem na rynku trumpeta a kněžna křikla na lokaje Fricka: "Podívej se, kdo to k nám zas jede."

 Fricek chvíli četl v knížce, kde je napsáno, jak troubí která trumpeta v celém císařství. Potom povídá: "Jede k nám rytíř Harcuba."

 Než Fricek dořekl, stál už Harcuba ve dveřích.

 "Rytíři, jak jste se tak rychle dostal do schodů?" usmála se na něho kněžna.

 "Já při tom, kněžno, myslel na vás," klaní se Harcuba.

 Kněžna řekla, že je její nejmilejší host, a aby mu dali stříbrný pokoj. Když Harcuba vyšel z komnaty, knížepán se zamračí: "Pozdravil mě ten člověk vůbec?"

 A vtom už Harcuba znova stojí na prahu. Vysekl knížepánovi poklonu tak hlubokou, až mu z kapsy vypadl pětník.

 "Knížepán mě asi přeslechl. Já ho pozdravil, ještě když kůň tloukl kopyty."

 O rytíři Harcubovi se povídalo, že se ve všem vyzná, že dovede všecko navlíknout a ze všeho se vytočit.

  večeři byla ryba. Knížepán se pyšně díval na Harcubu přes mísu, protože to byla největší ryba z knížecích rybníků.

 Harcuba strčí do ryby nožem a povídá: "Smím poprosit o bochník chleba na dojedení?"

 Knížepán se zle rozčilil, že je to neomalenost. A rytíř Harcuba strčí do ryby nožem z druhé strany a vytočil se: "Pro rytířský rybník by ta ryba byla veliká až dost. V knížecím je jich jistě velekopa sedmkrát takových."

 Vtom ale knížepán udělá obličej, jako by kousl na hořkou bobuli, a podřekl se: "A není. Všecko jen samá drobota."

 Kněžna ho pod stolem klofla zlatým kramflíčkem pod kotník a knížepán, aby se před rytířem vylepšil, začne lhát jako z partesu: "V rybnících mám čisto jako v gláskostnu a ryby dávám krmit jadrně. Ale čaruje mi proti nim vodník Volšoveček."

 "Unglaublich," diví se rytíř Harcuba; a že to není k uvěření. Potom se kněžny dovolil, aby směl zaklít, a začal kohoutit: "Krajcdonrvetr, když je to tak, vymyslím na toho vasrmánka Volšovečka takovou věc, že ho čáry přejdou!"

 Ale že se o tom nesmí nic pronést, že to musí zůstat tajemství. Dál se rytíř Harcuba ještě knížepána zeptal, jestli teče blízko nějaká říčka, a vypůjčil si od něho na každé druhé odpoledne lokaje Fricka.

 Každý lichý den pak ti dva dojížděli v černém kočáře k říčce Cidlině. A pleskala tam voda a rytíř Harcuba někomu poroučel hned to, hned zas ono, jako na execírplace.

 To lomcování s vodou se po pramínkách doneslo až k vodníku Volšovečkovi. Sedal tiše na dně rybníka, poslouchal a stěžoval si: "Ať ty pramínky poslouchám po proudu nebo proti vodě, nejsem z toho moudrý."

 Až tam jednou přišel Cipísek. Vidí na rybníce vyskakovat bubliny od vodnického přemýšlení. Hodil do rybníka křemílek, Volšoveček vyplynul, a Cipísek mu povídá: "Někde se děje něco proti vodníkům, ale tak tajně, že si není jistý ani Rumcajs."

 To Volšovečka poplašilo ještě víc.

 "Už abych radši začal cvičit prchací rybičku," řekl a sáhl pro ni do kapsy.

 Prchací rybička je taková rybička, kterou nic nedohoní. Vodník ji smí vypustit, jen když už má duši na krajíčku.

 Rybička se cvičila v prchání na všecky strany a Cipísek tajně sedával v houští, aby taky pomohl, kdyby bylo potřeba.

 Sedmý den přijel k rybníku černý kočár. Vystoupil z něho knížepán s kněžnou. Usadili se na hrázi. Kněžna si přistrčila k očím lorňónek, aby na tu podívanou líp viděla, a knížepán zamával kapesníkem.

 Na to znamení vyskočil z druhých kočárových dvířek rytíř Harcuba s lokajem Frickem. Harcuba nese něco zabaleného do kabátu a má toho plnou náruč. Postavil se pod hráz, odstrčil lokaje Fricka, aby měl všecku zásluhu jen pro sebe, uklonil se knížepanstvu a povídá: "Jsem rytíř Harcuba. Ale ať se mi říká Bác Huba, jestli v tu vteřinku nepojede vodník Volšoveček z rybníka!"

 A na to slovo povolil náruč. Ze stočeného kabátu něco vyklouzlo a plesklo to sebou vztekle do vody.

 Harcuba zas poklonku knížepanstvu: "To je vydra Rafice, šest neděl cvičená na vodníky!"

 Rafice zlostně překousla doušek vody a rovnou spodem po Volšovečkovi. Kdyby byl na dně nenadsedl, zaslechl by už jen slovo amen. A Rafice jede po Volšovečkovi horem.

 "Drž ho!" křikl od hráze rytíř Harcuba.

 Kněžna se pichlavě dívá lorňónkem.

 "Drž ho, Rafice!" křikl po Harcubovi knížepán.

 Jenže Volšoveček se přikrčil a vydra Rafice přejela. Převrhla se po ocase a žene se proti Volšovečkovi prostředkem. To bylo vodníku Volšovečkovi nejhůř. 

  Sotva stačil sáhnout do kapsy pro prchací rybičku. Přistrčil ji vydře k nosu a Rafice rovnou po ní, protože ryba vydře sládne, ale vodník je spíš přihořklý.

 Pak už to šlo po krátkém špagátku. Prchací rybička vyvedla Rafici z rybníka do strouhy, Cipísek vyskočil z houští a přirazil stavidlo jako bránu.

 "A teď si plav zpátky do Cidliny!" křikl ještě Rafici na cestu.

 "Krajcdonrvetr!" zaklel rytíř Harcuba, a ani se nedovolil kněžny.

 "Jedem domů," řekla kněžna knížepánovi. "A rytíř Bác Huba ať si jde pěšky."

 Jak Cipísek  s Volšovečkem  darovali škebli Jednou se lokaj Fricek díval ze zámecké věžičky po císařské silnici a omeldoval svému knížepanstvu:  "Od Sobotky přijíždí baron Holodárek s baronkou."

 "Červeného koberce by bylo ška," povídá knížepán. "Ten kus cesty od věžové brány k zámku ať postelou žitnou slámou."

 Kněžna kývla, že taková pocta Holodárkům postačí.

 Když ale vjeli na rynk, vystrčila Holodarka hlavu z kočáru, aby se podívala, čím je uctili.

 A hlasem stisklým jako od kolíčku povídá svému baronovi: "Podestlali nám slámu jako ve stáji."

 V tu chvíli si taky Holodarka řekla, že takovou poctu jičínskému panstvu peprně oplatí. A protože baronka Holodárková vždycky byla nedočkavá, začala slaměné podestlání oplácet, sotva si je jičínské panstvo odvedlo od kočáru do komnaty. Holodarka se usadila na vršíček kanapátka, vjede rukou do taštičky pro jemný kapesníček a roztřásá ho napravo i nalevo.

 "Tutánšánté!" vzdychla si jičínská kněžna. Protože kapesníček byl nevídaně jemný. Když ho Holodarka upustí, lítá sám po komnatě jako na větříku.

 Jičínská kněžna začala Holodarce kapesníček závidět tak horce, až se jí připalovaly na paruce kudrnky.

 Holodarka chytila kapesníček do dlaně a povídá: "Ten je opravdu z jiného štofu než ze žitné slámy."

 Dořekla a ukázala špičku jazyka. To bylo znamení pro Holodárka, aby taky on přehodil trumfem jičínské panstvo. Vjel rukou do kapsy u kalhot a na dlani mu leží krabička. Když se na ni zaťuká, odskočí víčko a je tam připravený šňupec, jak si kdo přeje.

 "Tuplovaný," poručil si Holodárek; a krabička mu odměřila zrovna na dvojí kýchnutí. Holodárek sklapl víčko knížepánovi před nosem, strčil krabičku zpátky do kapsy a povídá: "Šňupeček z takové tabatěrky, to je opravdu vzácnější koření než žitná sláma."

 Potom se Holodárek podíval na svou baronku, a ona zas na něho, jak pěkně se jim povedlo jičínskému panstvu osladit slaměný koberec. Udělali poklonku a šli do komnatek pro hosty výš v patře.

 Sotva Holodaři odešli, dupla jičínská kněžna zlatým kramflíčkem a křikla, že to tak nenechá. Knížepán pokýval hlavou: "Jenže jak ty dva přeflekovat?"

 "Takhle," řekla kněžna. Dala zavolat sedm bab zpod kopce Zebína a poručila jim: "Nasbíráte tisíc loket pavoučího předení a utkáte mi z něho šáteček tak delisijé, že Holodarka uvadne od závisti."

 To už se roztočilo v hlavě taky knížepánovi. Zavolal si z Hradce tři šmukýře a naporučil jim: "Najdete v rybníce škebli. A předěláte mi ji na tabatěrku, aby se v ní vždycky našel šňupec a ještě perla."

 A už se to hrne, těch sedm bab a tři šmukýři. A rovnou k Volšovečkovu rybníku v lese Řáholci. Tam je v sítinách pavoučí předení nejjemnější a škeble mají po perličce.

 Když se tam přihnali, křesal zrovna Cipísek jiskry z oblázků a vodník Volšoveček se díval. Baby rovnou začaly česat v sítí pavoučí předení a šmukýři přehazují lopatou dno, aby z něho vyzvedli škebli a nahamonili perličky. Volšoveček až proschnul od zlosti, když viděl takové hospodářství.

 "Jaký rozum se vám to vrazil do hlavy?" křikl. "Takhle mi kazit rybník!"

 "Je to knížecí rozum," řekli šmukýři a baby.

 "A kde vezmou víly pavučinu na taneční hábky? A kde perličku, aby si přizdobily čelo? Já to tu všecko utopím!" křikl z největšího trápení Volšoveček.

 Jenže to už si Cipísek přeříkal chytrou abecedu. Špitl Volšovečkovi do ucha: "Nejlíp uděláš tak a tak. A potom takhle a takhle." Z vodníka Volšovečka spadla zlost jako šupina. Dal Cipískovi znamení, že si povede po jeho rozumu, a babám a šmukýřům povídá: "Nač bych vás topil? Když se chce knížepánovi s kněžnou těch věcí, ať je tedy mají." A sám přiklonil babám sítiny, aby líp dosáhly; pak sáhl pod sebe ke dnu pro škebli, nadrobil do ní perel a podal to šmukýřům.

  Na druhý den pozvala jičínská kněžna s knížepánem barona Holodárka s Holodarkou do zlaté komnaty. Tam jim řekla sladce jako po cukrkandlu: "Ukážu vám šáteček ještě jemnější, než je ten barončin."

 "A šňupací tabatěrku ještě znamenitější, než je ta baronova," vjel kněžně do řeči knížepán.

 Holodaři nevěřili ani slovo. A že radši odjedou po slaměném koberci, než by poslouchali takové řeči.

 Jenže vtom jičínská kněžna sáhne k pasu pro šáteček. A ten šáteček byl utkaný tak jemně, že hned je k zahlídnutí a hned zas ne. Sotva na něj někdo pomyslí, už zas o něm neví.

 "To je něco jiného než ten váš hadřík," povídá jičínská kněžna baroncea Holodarka jí samou zlostí a závistí vjela do paruky. Tak si tam pročesávaly kudrny.

 Knížepán na barona zas jinak. Přistrčil Holodárkovi pod nos škeblovou tabatěrku a povídá: ,Je libo?"

 Tabatěrka se otevřela a baronovi se sám od sebe podal do nosu šňupec a do dlaně mu ukápla perla.

 "To je něco jiného než ta vaše piksla," řekl pyšně knížepán a dal si taky podat šňupec a sklidil perlu.

 Jenže vtom baronu Holodárkovi zaskočil tabák od závisti a jičínskému knížepánovi od pyšné radosti. Přišla na ně na oba taková kýchavice, že jim to křesalo čelem o čelo.

 O prudkém česání kudrnek a křesání palic se ze zámku nevyneslo ani slovo. Ale už druhý den přijel k lesnímu rybníku kočár, otevřelo se okýnko a někdo z něho hodil do vody tabatěrku ze škeble a jemný šáteček.

 "Kdo je v tom kočáře?" zavolal Cipísek. "Kdo je v tom kočáře?" zavolal Volšoveček. A nic. Jen okýnko klaplo.

 Jak Rumcajs s Cipískem uložili obra Cumštajna Jednou šli Rumcajs s Cipískem po kraji lesa Řáholce a dívali se, jestli některý dub nevyběhl do polí a nepřekáží oráčům. Vtom vedle nich uhodí kámen jako chalupa. Rozhlídli se, odkud to přišlo.

 A stojí tam obr Cumštajn. Jednu nohu má v Knotkově pšenici a tu druhou až v Postlově žitě. Takové je to hrombidlo, že skřivánek mu doletí sotva k ramenům.

 Rumcajs musel vysadit synka až do dubového vršku, aby Cipísek tak vysoko dokřikl: "S tím kamením dej pozor, mohl bys nám prorazit klobouk!"

 A obr Cumštajn na to jako hrom na horách: "Ani pohrát bys mě nenechal!"

 A pohazuje si ještě s třemi balvany.

 Teď zas zdola zavolal Rumcajs: "Trochu odpočinout by sis nechtěl?"

 Cumštajn zahodil balvany až někam k Sobotce.

 "Proč ne. Ale není kam si lehnout. Všude je tu rohatě."

 Rumcajs mu ukázal na vojenský execírplac pod čeřovskou strání. Cumštajn si lehl a ten execírplac ho byl plný. Když se obr takhle uloží k odpočinutí, bývá od něho pokoj nejmíň na sedmdesát let.

  Jenže už třetího dne přiběhla k loupežnické jeskyni víla Andulka. Palečky má ošlehané od ostřic a paty okřesané od oblázků, tolik pospíchala. Zavolá do jeskyně: "Je tam Rumcajs?"

 Z jeskyně vyšla Manka s Cipískem.

 "Rumcajs není doma. Šel sbírat po Řáholci vejce, co kukačky podstrčily do hnízda druhým ptákům. Ale až se vrátí, povím mu."

 "To už bude pozdě," vzdychla si Andulka.

 Mance je hned do starosti: "Stalo se něco zlého?"

 "Někdo vyhnal vodníku Česílkovi, co hospodaří na Knížeti, vodu z rybníka," řekla víla Andulka.

 "Janku na stojánku, to není k uvěření!" diví se Manka.

 A Andulka jí to vypočítala na prstech: "Večer tam rybník ještě byl. A ráno po něm zbývala už jen prázdná jáma. Při krajíčku seděl v blátě vodník Česílko."

 "Asi mu voda utekla pod stavidlem," hádal Cipísek.

 "Stavidlo bylo spuštěné jako sekyrka," řekla Andulka.

 A Cipísek zas: "Česílko přece musí vědět co a jak. Rybník mu nevyběhne z hrází sám."

 Andulka na to: "Jenže on spal. Neví nic. A teď tam sedí pod hrází a usychá od slunce."

 "Tak to nechat nemůžeme." A Manka poslala Cipíska za Rumcajsem.

 Cipísek se rozběhl stezníčky, kudy přelétají jen ptáci. Našel Rumcajse, jak sedí pod bukem se sedmi posbíranými kukaččími vejci v klobouku. Hned mu všecko vyřídil.

 Rumcajs si chvíli koulel s vejci po dlani a potom povídá: "Běž, Cipísku, zpátky a řekni víle Andulce, ať zatím roz-třásá nad Česílkem rosu. To ostatní už si beru na starost." Postrkal si kukaččí vejce po kapsách kordofánské kazajky, aby jim bylo měkce, a vypravil se rovnou na execírplac pod čeřovskou strání.

  Když Rumcajs došel, leží tam od kraje ke kraji execírplacu obr Cumštajn a tváří se, že má půlnoc. Oči na trojí klíč a nosem funí, až to ptákům bere jistotu z křídel.

 "Netvař se," povídá Rumcajs. "Ty pod těmi zamknutými víčky stejně nespíš."

 Cumštajn vyvalil oči jako kuláče.

 "To jsi zase ty?"

 Rumcajs kývl a povídá dál: "Měl jsi ležet na execírplace. Ale ty jsi neležel."

 "Ležel." A Cumštajn se uhodil do prsou takovou silou, až báby v Jičíně zapalovaly hromničky.

 Rumcajs se uhodil do prsou taky, a tak silně, že to hromničkám sfouklo plamen.

 "Vždyť jsem udělal sotva krok," zabručel Cumštajn.

 "A zrovna tím krokem jsi vyšlápl Česílkovi rybník z louky," povídá Rcajs. "A Česílko teď usychá pod hrází."

 "Voda se mu zas vrátí," zabručel obr Cumštajn.

 Jenže Rumcajsovi se to nechce věřit.

 "Jak by se mohla vrátit, když jsi ji roztlápl na kapky a všecko se to rozstříklo na sedm rakouských mil kolem? Něco vezme říčka Cidlina, něco cizí rybníky."

 "Já mu tu vodu zpátky nepovedu," zabručel Cumštajn.

 Rumcajs se nehádal.

 "Vstaň, ale opatrně," povídá. Podepřel Cumštajna ramenem, aby se nepřevážil. Z druhé strany se obr opřel o kopec Zebín a vstal. Rumcajs mu dál povídá: "Ted tu počkej tři chvíle. Pak udělej krok a sejdeme se u Česílkova rybníka."

 Rumcajs byl u rybníka o chvilku dřív. Vidí, že vodník Česílko pod přeschlou hrází sotva dýchá. Nad ním stojí víla Andulka s povadlým listem šťovíku.

 "Slunce už všecku rosu vypilo, Andulka nemá čím kropit," povídá Cipísek, co tam s nimi taky byl.

 "Už je ve mně života pomálu," špitl Česílko, jako když se ozve suchý rákos.

 "Bude zas dost," povídá Rumcajs a dívá se, jestli už od execírplacu nepřichází obr Cumštajn.

 A vtom už Cumštajn dokročil k rybníku. Kolem se zatočilo vichrem, až to víle Andulce potrhalo závoje.

 "Nestačí, že jsi ublížil Česílkovi?" povídá Rumcajs.

 "Kdo je silný jako já, ten ani neví, kdy ublíží," zarámusil Cumštajn.

 Vtom ale Rumcajs vyvrátil z meze starou švestku kadlátko, co byla samý trn. Cipísek si ulomil prut ze šípku, co rostl vedle.

 "Teď se, Cumštajne, ukáže, jestli přivedeš Česílkovi vodu zpátky do rybníka, nebo ne!" povídá Rumcajs.

 A uhodil trnitou švestkou Cumštajna zleva pod palec. Pro obra z toho bylo veliké šimrání. Div se nerozskočil smíchy a přešlápl o tři rakouské míle napravo. A těmi svými hromtlápami vymáčkl vodu, co už dávno vypila louka. Voda se sebrala do nitek a běží pramínkem do rybníka.

 Vtom taky Cipísek žahl Cumštajna trnitým šípkem pod palec, teď zprava. Obr zadupal kolem sebe po ouhorech, vymáčkl z nich potůčky vody a všechno to běží do Česílkova rybníka.

 Až Česílko povídá: "Už dost, aby nepřeteklo." A vjel do vody, nasákl a ozdravěl do síly.

 Víla Andulka si šla do luk pro trochu pavoučího předení, aby bylo čím vyspravit potrhané závoje.

 Zbyli tam s Cumštajnem jen Rumcajs a Cipísek. Obr chvíli přešlapoval, pak udělal krok a uložil se zpátky na execírplac. Rumcajs s Cipískem vzali sedm kukaččích vajec posbíraných po Řáholci a podložili mu je jako kvočně. Obr pro starost, aby si s Rumcajsem neudělal hůř, vyvedl z vajec sedm kukaček.

 Aspoň po ten čas tiše poležel.

 Jak Cipísek střelil  pro sluníčkový  prstýnek Manka měla od Rumcajse prstýnek, co se s východem slunce rozsvěcel. Když sluníčko zapadlo, zhasl a byl obyčejný.

 "Dokud, Manko, nosíš ten prstýnek, vím, že mě máš ráda," říkával Rumcajs. "Ale kdybych tě někdy potkal bez něho, odešel bych do světa."

 O tom sluníčkovém prstýnku se dověděli jičínský knížepán s kněžnou. Kněžna se posadila do zlaté židle a chvíli přemýšlela černé myšlenky. Pak povídá knížepánovi: "Mon šér, už vím, kudy na Rumcajse. Dojdu do lesa Řáholce a ten prstýnek Mance vezmu."

 Hned si zavolala komornou, aby jí přes knížecí šaty oblíkla zástěru. A než se vypravila, ještě knížepánovi řekla: "Až zamávám cípem od zástěry, rychle mi pošlete na kraj Řáholce kočár."

 Knížepán ustanovil lokaje Fricka, aby se díval k lesu, a kněžna šla.

  Zrovna toho dne si Rumcajs zavolal Cipíska a povídá: "Už je v tobě, Cipísku, tolik loupežnické dovednosti, že ti půjčím pistol. Ale dobře miř a vystřel jen spravedlivou ránu."

 Cipísek se podíval, jestli je pistol dobře nabitá tvrdým žaludem, a zastrčil si ji za opasek. Potom chodil křížem krážem po Řáholci a díval se, jestli se tam neděje něco nespravedlivého. Najednou zaslechne tenoučký hlásek: "Nevíš, kde je napravo a kde nalevo?"

 Ozývá se to z houští trávy. Cipísek tam opatrně sáhne, a on to byl motýl paví očko. Motá se mezi stébly a neví kudy kam.

 "Copak je s tebou?" povídá Cipísek.

 "Ale šla tudy po cestě nějaká ženská," řekl motýl. "A ohnala se po mně cípem zástěry, až se mi přeložila tykadla křížem. Teď nevím, kde je napravo a kde nalevo."

 Cipísek tykadla narovnal, aby zas byla, jak mají být, a motýl paví očko povídá: "Až budeš potřebovat, tak já přijdu."

 Pom odletěl k diviznám.

  Zatím už se kněžna v zástěře točila kolem jeskyně a přemýšlela, jak Mance nejlíp sebrat sluníčkový prstýnek.

 Manka ji zahlídla, ale myslí si, že to jde kolem nějaká chalupnice. Válí dál těsto na loupežnické placky. Jak se těsto táhlo, uvízl kousek v jemných očkách prstýnku, pleteného ze slunečních paprsků. Manka prstýnek umyla ve studánce a položila na kámen, aby ho vítr ofoukal. Sama odešla do jeskyně sázet placky do horkého popela.

 Na to kněžna čekala. Udělala krok z houští, popadla prstýnek a pustila si ho do kapsy u zástěry. A rozběhla se rovnou na kraj lesa.

 Tam ji zahlídl Cipísek. Podíval se dvakrát a myslí si: "Zástěru má ta ženská jako chalupnice, ale u střevíčků jako by měla zlaté kramflíčky."

 Než se Cipísek mohl podívat potřetí, zamávala ta ženská cípem zástěry. Ve chvilce se přihrnul kočár, ženská do něho skočila a kočár ujíždí k Jičínu.

 "Aby tak to byla ta, co pavímu očku přehodila tykadla," povídá si Cipísek. Namířil za kočárem pistolí, ale zas ji vrátil za opasek. A že se podívá, jak je doma v jeskyni.

 Měl tam ještě dobrý kus cesty, když vtom zaslechne, jak Manka kdekoho svolává, aby jí pomohl hledat prstýnek. A málem pláče: "Že ona to udělala ta v zástěře!"

 Cipísek na víc nečekal. Natáhl kohoutek u pistole a rozběhl se k Jičínu cestou, kudy jel kočár. Bystře se dívá, kde kola rozmačkala hroudy v úvoze a jak potom železně škrtala po císařské silnici.

  V jičínském zámku už se knížepán s kněžnou těšili ze sluníčkového prstýnku. Knížepán si přehodil prstýnek na dlani a povídá: "Konečně bude od Rumcajse pokoj. Odejde ten infám loupežník od Manky a ztratí se ve světě jako kámen v kamení."

 Potom knížepán vyhlížel z okna, kam by sluníčkový prstýnek uklidil, aby se už nikdy nenašel. A kývl prstem dolů na rynk. Přiběhl rychtář Fištula a knížepán mu pošeptal do ucha: "Ten prstýnek vysadíš na samou špičičku věžové brány. Tak na něj už nikdo nikdy nedosáhne."

 Rychtář kývl, že rozumí. A aniž se o tom kde něco řeklo nebo poznamenalo, navlíkl prstýnek na špičku věže. Dole u dveří postavil stráž.

  Když Cipísek došel k Jičínu, nevěděl co dál. Železné škrtání od kol na tom místě přestalo. Kněžna dala chytře zastavit a dál šla pěšky. Cipísek zavřel oči, aby si všecko rozmyslel.

 A vtom mu shora povídá sluníčko: "To jsem já. A co jsem jednou dalo, o to se musím vždycky postarat. Ukážu ti, Cipísku, co chceš vědět."

 Cipísek vidí věžovou bránu a na samé špičce se blýská prstýnek, rozsvícený od sluníčka.

 "Teď už vím jak dál," řekl Cipísek a namířil na prstýnek pistol, nabitou tvrdým žaludem.

 Jenže vtom ho ze zámeckého okna zahlídli knížepán s kněžnou.

 "Mon šér, hned střelte šús po Cipískovi, co tamhle míří na prstýnek," řekla kněžna.

 Knížepán si křikl o flintu a střelil, až to Cipískovi odrazilo mušku z pistole.

 "Bez mušky netrefí ani tu bránu," zasmála se po francouzsku nosem kněžna.

 Cipísek stojí a neví si rady. Když už bylo nejhůř, pohladí ho něco jemným křídlem na čele. A on to motýl paví očko. Udělal ve vzduchu virblík a pak se usadil Cipískovi na konec pistole.

 "Proč by motýl neměl umět, co dokáže muška?" povídá. "Namiř si, Cipísku, mezi tykadly rovnou na prstýnek."

 Cipísek si namířil, střelil, z pistole šlehlo tvrdým žaludem a srazilo to prstýnek z věže dolů na rynk. Padl na dláždění, až to zazvonilo, a odskočil Cipískovi rovnou do dlaně.

 Knížepán s kněžnou jen přirazili okno.

 "Taková rána," povídá Cipísek. "To oni v sobě chtějí zastřelit zlost."

 Jak Rumcajs s Cipískem vystřelili rachejtli Jednou byl Rumcajs s Cipískem u puškaře Halíře pro prach do pistole. Přišel tam taky jičínský knížepán s kněžnou. Kněžna dupla kramflíčkem a poručila: "Halíři, prodáš mi rachejtli. A knížepán mi ji vystřelí pro plezír."

 Jenže puškař Halíř povídá: "Kdyby kněžna chtěla vrabčí broky nebo medvědí kuli, to bych měl. Ale rachejtle se u mě nenajde."

 Kněžna dupla druhým kramflíčkem a otočí se rovnou na Rumcajse.

 "Tak tu rachejtli udělá Rumcajs."

 Rumcajs uhodil pěstí o plechový pult.

 "A to ne."

 Vtom ale Cipísek zatahá Rumcajse dole za kazajku a mrkne na něho znamení nejdřív levým a pak pravým okem.

 "A proč bych tu rachejt neudělal?" povídá Rumcajs.

 Potom si poručil sedmadvacet lotů dvakrát přesoušeného prachu, k tomu sedm bumajzlí, šest petard a pět mordeblí. Knížepán za to musel dát přes půl dukátu. A ještě se smluvili, že se rachejtle kněžně pro plezír vystřelí z věžové brány.

 Knížepán odešel s kněžnou do zámku a Rumcajs s Cipískem do lesa Řáholce sestavit tu rachejtli.

 Když Manka viděla, jaké jí to přinesli domů hromobití, povídá: "Čí je zas tohle rozum?"

 "Čí by byl, knížepanský," řekl Rumcajs.

 Potom vzkázal po celém Řáholci, aby se ze zvěře a ptáků nikdo nevylekal, kdyby se udělala strašná rána. A začal rachejtli nabíjet. Nejdřív prach, potom bumajzle, pak petardy a nakonec mordeble. Nabil a řekl: "Už to chce jen přidělat špejlek. To už můžeš, Cipísku, sám."

 Rachejtle to byla výtečná. Když se k ní dalo ucho, trochu v ní hřmělo.

  Večer si vyšla kněžna s knížepánem na rynk a dívají se nahoru na věžovou bránu.

 "To jsem zvědavá, jestli mě ta rachejtle aspoň trošičku rozveselí," vzdychla si kněžna.

 A na věži škrtl Rumcajs nehtem o nehet a podpálil v rachejtli. Zafučela jako divoká a už se nese.

 Kněžna zatleskala, ale knížepán se spíš vylekal.

 "Sapristi," povídá, "v té rachejtli asi něco přeskočilo. Vždyť ona se nese rovnou dolů!"

 A to bylo tím, že Cipísek přidělal špejlek obráceně.

 Rachejtle pořád níž a níž. Vyhlídla si knížepána a rovnou na něho. Hnala ho hoplárum třikrát kolem rynku. Když se jí schoval pod podloubí, i tam si ho našla. Hází po něm bu-majzlemi, střílí mu pod paty petardy, a ohnivé mordeble vystrašily knížepána tolik, až troubil trárá, aby přijeli hasiči.

 Kněžna vesele tleská do rukavic a volá: "Ó kel plezír! Bravó rachejtle!"

 A smála se, až se jí sesypala paruka.  Díval se na to celý Jičín. Na kněžnu bez paruky a na knížepána očouzeného od rachejtle.  Nahoře na věžové bráně povídá Rumcajs:  "Někdy stačí jen otočit špejlek."

 Jak Cipísek a Volšoveček pomáhali Rumcajsovi s vojnou Jednou jičínský knížepán zadupal, až se v kredenci převrhla konvička.

 "Co vás tak rozzlobilo, mon šér?" povídá kněžna.

 Knížepán zrudl jako krocaní podvěšení.

 "Zlobí mě, že se v lese Řáholci neuznává můj majestát. A to všecko ti dva, Rumcajs s Cipískem."

 Kněžna stiskla nehet k nehtu.

 "Ptal jste se na radu rychtáře?"

 "Líčil na ně už sedmkrát, a vždycky mu otočili léčku," mávl rukou knížepán, až se mu krajka ošlehla kolem kotníků. A že mu s tím neporadil ani jenerál, ani maršálek.

 "A co císařpán ve Vídni?" řekla kněžna.

 "Po dvakrát už nevyšlo ani císařpánovi," mávl rukou knížepán.

 "Do třetice si císařpán doloží, když po dvakrát byl lidem kvůli Rumcajsovi pro plezír," řekla kněžna.

 "Jste má chytrá lištička!" A knížepán si hned poslal pro písaře.

 Knížepán předříkával a písař psal:

 Protože mě loupežník Rumcajs a jeho synek Cipísek pořád infám sužují a stojím tu bez rady, ať císařpán sám milostivě rozhodne, jak na ně.

  Potom namazali kola u kočáru a lokaj Fricek se vypravil s psaním do Vídně.

  Když císařpán uviděl psaní s třemi pečetěmi, řekl, aby šli všichni pryč, že si to radši přečte sám. Když dočetl, zapnul si knoflíky u kabátu a vyhlásil: "Krucityrkn, v Jičíně pořád ještě vládnou ty loupežnické pořádky, a to je proti mé císařské reguli. Zbubnujte dvanáct kumpanií vojska a osedlejte mi koně, já se tam vypravím."

 Ráno mu stálo pod oknem dvanáct kumpanií vojska a bílý kůň. Císařpán si vylezl do sedla, zeptal se, kudy k Jičínu, a švihl šavlí: "Mašíren marš!"

 Za městem přesedl do kočáru, ale těch dvanáct kumpanií šlo pořád za ním.

  V Řáholci se ještě nedoslechli o císařském tažení. Manka hospodaří v jeskyni a Rumcajs se pokojně dívá, jak se mu z vousů rojí lesní včely. Cipísek s Volšovečkem počítají pod rybničním břehem raky, aby měl Volšoveček pořádek v hospodářství.

 "Jsou s nimi jen starosti," postěžoval si Volšoveček, protože raci se musejí počítat pozpátku.

 Taky Cipísek se mračil, že nikdy neví, jak se vyznat v obrácených račích počtech.

 Rumcajs, aby nepoplašil včely, na to tiše povídá: "I když jde něco rubem rub, kdoví k čemu to může být dobré."

 A vtom tam přiletěla poštovní sojka. Blýská modrým pírkem jako na poplach a volá: "Už jsou jen míli oJičína! Je to dvanáct kumpanií vojska a vpředu jede sám císařpán!"

 V Jičíně se císařpán ani nezastavil, jen křikl na knížepána do okna: "Kudy na Řáholec?"

 Knížepán mu ukázal. A už k polednímu stisklo dvanáct kumpanií les Řáholec jako do louskáčku.

 "Kruciš," povídá Rumcajs, "tenhle křemínek bude těžko k překousnutí."

  Odpoledne dal císařpán kolem Řáholce troubit pro strach. A rozkázal, aby se troubilo až do zítřka. Pak vojsko půjde útokem.

 "Kruciš," povídá Rumcajs, "jestli dopustíme císařpánovu vůli, lapí nás jako králíky."

 Naporučil Cipískovi s Volšovečkem, aby se dívali, co bude dál s vojskem. Sám odešel do jeskyně a povídá Mance: "Posbírej všecky hábky, co tu kde visí, a ušij z toho pro Cipíska vojenské šaty. Ale musí to být šatičky císařpánovi pro závist."

 Manka šaty ušila a Cipísek si je oblíkl. Ty šaty byly tak pěkné, že to každému zvedalo ruku k čepici.

 "A teď vyjdeš z lesa a budeš se procházet císařpánovi rovnou na očích," naporučil dál Rumcajs.

 Cipísek to udělal, císařpán po něm blýskne očima a povídá si: "To aby mi trůn ujel pod zadkem, ten loupežníček je jako vytrakslovaný!" A blýskl očima po svých kumpaniích a zdá se mu, že je to hromada otrhánků.

 Hned dal krejčím v Jičíně vyřídit přísný vzkaz, že přes noc musejí ušít glanc šaty pro ty jeho kumpanie. Krejčí se chytili za hlavu, že se to nedá stačit. Císařpán jim poslal nový vzkaz: "Jestli to nestihnete, nebudete se po ránu mít už za co chytit."

  Když se to dověděl Rumcajs, povídá Volšovečkovi: "Teď je pravý čas. Vyveď z rybníka všecky raky a nabídni je jičínským krejčím za střihače."

 Volšoveček zapískal obráceným dechem račí znamení, a raci ven z vody a rovnou za ním. Volšoveček je provedl škvírou mezi kumpaniemi a v Jičíně je roznesl po krejčích.

 "Glória tobě, Volšovečku," oddychli si krejčí. "S takovou pomocí si zachováme hlavu mezi rameny."

 Raci stříhali, krejčí šili. Ráno to odnesli císařpánovi a on si jen mlaskl: "Manifik."

 A dal své kumpanie vymustrovat těmi novými šaty. Sotva si poslední voják z dvanácté kumpanie dopnul poslední knoflík, poručil císařpán zvlášť silně zatroubit.

 "Kruciš," povídá na kraji Řáholce Rumcajs, "teď císařpán požene na hurá."

 Manka maličko zbledla a strčila Cipíska za širokou sukni. Volšoveček se ohlídl po rybníce.

 "Musíte se svěřit mému loupežnickému rozumu," povídá mírně Rumcajs.

 A císařpán zamává praporem a křikne: "Forverc! Ánaván! A rovnou na ty loupežníky!"

 Kumpanie vykročí, an cvaj, an cvaj, ale vtom se vojákům nohy divně zkřížkovaly. Místo forverc, všecko curyk. Upaluje to dozadu, patami napřed. To jak vojáci měli šaty stříhané pozpátku po račím.

 Císařpán se chvíli díval, pak uplivl císařpanskou slinu a šel taky. Cestou přes jičínský rynk křikl knížepánovi do okna: "Nkryticurk!"

 Ono už mu taky zadrhávalo do račího.

Manka

Jak knížepán za sebe poslal Mance nájemníka

 Každé ráno, když Rumcajs s Cipískem vstali, obrátila Manka jedlové haluze na postelích. Na měkčím by loupežníka tlačilo. Potom vařila na ohništi horké pití z ostružiní a k tomu pekla v popelu placky ze žaludové mouky. O jemnější snídani loupežník ani nestojí.

 A toho dne, zrovna po snídani, Rumcajs povídá: "Půjdu se s Cipískem poohlídnout, proč jelen šestatřicaterák bil v noci kopýtkem o skálu."

 Cesta za jelenem je vedla až na druhý konec lesa Řáholce.

 Manka zůstala v jeskyni sama. Založila v kotlíku na sedminásobnou polívku k obědu, a ona jí do toho chybí větvička česnáčku pro peprnější chuť. Vypravila se pro ni na stinné místo.

 Když se vrátila do jeskyně, někdo tam leží na čerstvě přestlaných haluzích.

 "Kdo je to?" povídá Manka.

 Ten v jedlovém stlaní se pohnul a hned bylo všude vůně jako od francouzského mejdlíčka. Potom křikl po francouzsku: "Sakrblé, co je ti do toho? Já si vždycky lehnu, kde chci."

 On to byl jičínský knížepán. Celý v zeleném sukně, na hlavě klobouk s tetřeví ozdobou. A pušku dlouhou až po rameno, jak se vypravil do Řáholce střílet jeleny.

 "Na poctivé loupežnické posteli mi knížepán líhat nebude," řekla Manka.

 Knížepán na to, že ho nikdo nezvedne ani sochorem, protože se cestou z Jičína tuze unavil. Strčil si zelený klobouk do čela pro lepší usínání a začal chrupat jemně po francouzsku.

 Manka nad ním chvíli postála. Pak vyšla z jeskyně a nadrhla si plnou zástěru zeleného březového listí. A zpátky k ohni a listí na něj vyklopila. Byl od toho v jeskyni kouř očím k pláči a hrdlu k ukuckání.

 Knížepán vyskočil jako podstřelený: "Co to vyvádíš?"

 "I nic," povídá Manka. "Jen jsem knížepánovi trochu zavlažila, když už u nás chce kvartýrovat."

 Jičínský knížepán vyběhl z jeskyně a po francouzsku na Manku křikl: "Když ti nejsem příjemný já, pošlu ti za sebe jiného na kvartýr!"

 Manka na to, že knížepánovi rozumí hůř než němému. Řekl jí tedy ještě jednou obyčejně, že uvidí, jakého jim pošle do jeskyně nájemníka. A jak byl od kouře uplakaný a ukýchaný, klopýtal přes pařízky zpátky k Jičínu.

 Za chvíli se vrátili z pochůzky za jelenem Rumcajs s Cipískem.

 "Víš, proč šestatřicaterák tloukl v noci kopýtkem o skálu?" povídá Rumcajs Mance.

 "Vím," kývla Manka. "Protože se mu v šestatřicateráckém nose sešlo, že se knížepán vypraví na jeleny. Ale už jsem ho vyprovodila."

 Když knížepán došel do zámku, oči jako králík a bez hlasu, kněžna se lekla: "Vždyť jste na stonání, mon šér."

 Pak hnala lokaje Fricka pro doktora s lékárníkem. Přikládali knížepánovi na oči plenky máčené v olejíčku a hrdlo léčili růžovým sirupem. Když mu odlehlo, rovnou křikl: "Pinsker!"

 Potom poslal ostatní z komnaty a čekal, až mu přivedou hajného Pinskra. Pinsker přišel a knížepán na něho znova křikl: "Atánsijon!"

 To aby hajný dával dobrý pozor, co se bude povídat.

 "Kde u nás máme největšího medvěda?" zeptal se knížepán.

 Pinskrem až trhlo, že knížepán začíná rovnou tak.

 "Jeden o trochu menší by byl k mání na druhém polesí," povídá opatrně.

 "Toho si nech své hajné na štucel," křikl knížepán, jak byl pořád ve zlosti pro to vykouření z jeskyně. "Já chci největšího."

 A vtom rána, jak vystřelila Pinskrova puška.

 V knížepánovi přiskočila zlost k zlosti.

 "Pinsker, co to vyvádíš?"

 Hajný jen krčí rameny: "Ono z ní vystřelilo strachy před tím největším medvědem."

 Jenže knížepán, že ho musí mít.

 "To by si knížepanstvo pro něho muselo dojít do třetího polesí samo," povídá nakonec hajný Pinsker. "Protože tamní medvěd vytáhne vzrostlý doubek ze země jako mrkvičku. A když s ním uhodí, je do dubna čím topit."

 V knížepánovi přiskočila k dvěma zlostem ještě třetí. "A kdyby medvěd z třetího polesí tahal ze země duby rovnou po tuctu, já ho musím mít!"

 Vtom kněžna, co celý čas poslouchala za záclonou, cukrátkově povídá: "A načpak, mon šér?"

 Knížepán dupl kramflekem.

 "Abych ho nasadil Mance do jeskyně za nájemníka."

 Kněžna zas tak cukrátkově: "A to jste musel na hajného? Nemohl jste rovnou ke mně?"

 A že hned zítra vyzkouší jeden způsob, jak došafovat medvěda do jeskyně.

 V řáholecké jeskyni chodil zatím Rumcajs krouy kolem ohniště. Přemýšlel, co to vlastně na Manku v jičínském zámku chystají. Nakonec povídá: "Nevím od ničeho ani začátek. A tak je těžké domyslet se konce."

 Manka mu poradila: "Zajdi do Jičína. Porozhlídni se a poptej se. Pak přijdeš té věci na kloubek."

 Císařskou silnicí došel Rumcajs do Jičína. Tajně se postavil za sloup podloubí a dívá se k zámku. Z brány zrovna jako procesím jde služebnictvo. Vede je lokaj Fricek s velkým džbánem. Za ním kuchařka a všechny kuchtičky s džbánky menšími. Na konci hajný Pinsker veze na trakaři čtyři prázdné pytle.

 Tak jdou od kupce ke kupci a nakupují mouku a med co se vejde. Rumcajs pořád tajně za nimi. Když se mu hodilo, odskočil z rynku do vedlejší uličky, a přes meze rovnou k Řáholci.

 Manka už ho čekala u krajního dubu.

 "Tak co jsi pořídil?"

 "Moc světla od toho v hlavě není," řekl Rumcajs. "V zámku nemají hosta, a přece shánějí mouku do čtyř pytlů a med do čtrnácti džbánů."

 Manka se jen usmívá: "Mužskému se, Rumcajsi, od mouky a medu pro chytrost nerozkřeše. Ale ženská ví hned, že na zámku budou péct medové koláče. A když ne pro hosty, pak nám po nich jako po sladké cestě chtějí přivést do jeskyně medvěda za nájemníka."

 Rumcajs už jen přisadil: "Jestli je koláčů ze čtyř pytlů mouky, bude to ten ukrutný medvěd z třetího polesí."

 Tak se dověděli, co se na ně v zámku chystá.

 "A přijde horší mutace," povídá Manka. "Kudy na toho medvěda, až se přivalí po koláčové cestě."

 "Silou ho nikdo nezdolá," uznal Rumcajs.

 Vtom Mance přiskočila pravá myšlenka: "A co tak jičínskému knížepánovi s kněžnou dát pít medicínu, kterou navařili pro nás?"

  Druhý den se v řáholecké jeskyni chystali na medvěda.

 "Bude to obyčejné chystání," povídá Rumcajs. "Já s Mankou zůstanu v jeskyni." Potom podal Cipískovi džbánek s medem lesních včel. "A ty, Cipísku, si vylez na dub opodál."

 A bylo tak. Cipísek se usadil se džbánkem ve vysoké rozsoše, aby hlídal. Do třetího polesí ale nedohlídl. Povytáhl se ještě o větev a za chvíli volá: "Už ho vedou!"

 Vpředu jede vůz plný medových koláčů. Kola hrncují přes kořeny, vůz se hází, div se koláče neodsýpají po stranách.

 U vozu jičínský knížepán s kněžnou. Knížepán je celý v kůži a plechu, jako když táhne proti nepříteli. Kněžna je jeho kontrfekt. Jdou krok za krokem vedle vozu, berou koláč po koláči a sázejí z nich lesem sladkou cestičku.

 Na rakouskou míli za nimi se po té cestičce valí medvěd z třetího polesí. Do výšky je ho nad mlází a na váhu tolik, že tlapami tlačí ze země vodu. Od koláče ke koláči má krok. Jazykem slízne med a chřupavým ho zakousne.

 Knížepán s kněžnou vedou cestičku pořád blíž k Rumcajsově jeskyni. Když tam došli, brali zrovna z posledních. Zastavili se a knížepán zavolal: "Jestli je tam ta ženská, co nemá úctu před svou vrchností, ať se ukáže."

 Manka vyšla z jeskyně.

 "To jsem já."

 "Protože se ti nelíbilo, když jsem si udělal trochu komód u vás v jeskyni, tady vedu jednoho za sebe," křikl knížepán a ukázal na medvěda z třetího polesí.

 V tu chvíli taky kněžna hodila do jeskyně poslední koláč. Medvěd za ním, div od sebe nerozrazil skály.

 Bylo nejhůř. V té vteřince se ale přitočila Manka s ošatkou mouky a foukla ji medvědovi do očí. Medvěda přešlo, kde vlastně stojí.

 Přiskočil Rumcajs, pootočil medvěda jako bečku a vystrčil ho ven z jeskyně.

  "Prší!" křikl Cipísek nahoře v dubové rozsošce. A obrátil džbán s medem dnem vzhůru.

 Všecko to sletělo na knížepána s kněžnou a lije se po nich medem.

 Jak od knížepanstva sladce táhlo, medvěd rovnou na ně. Oči má moukou zafoukané, ale nos ho vede.

 "Ó skúr!" volá jičínská kněžna po francouzsku a knížepán s ní v duetku.

 Medvěd je hnal mlázím a ostružinami, až po součcích a trnech nechali všecku vznešenost. Taky střevíce poztráceli. Běželi, paty se jim blýskaly jako pěťáky.

 Teprve když medvědu začalo být tvrdě pod tlapami od dláždění na jičínském rynku, zarazil. Umyl si zafoukané oči v kašně a odešel do třetího polesí.

  Tou dobou vymetla Manka z kouta jeskyně medový koláč, co se tam zakutálel.

 "Co s ním?" povídá.

 Rumcajs na to: "Po panském medu by nás darmo bolely zuby."

 A vzal koláč a rozkutálel ho, že se ten koláč zazil až o vrata jičínského zámku.

   Jak Manka  ušila Rumcajsovi  novou košili Jednou Rumcajs zatrhl rukávem o souček, v košili je díra dvakrát po pídi.

 "Však už té košili bylo málem sedm let," povídá Rumcajs a zavolal na Manku, aby si s tím něco počala.

 Manka košili prohlídla a řekla, že to nedokáže.

 "Protože, Rumcajsi, je tak vetchá, že by v sobě už ani neudržela steh."

 A že musí ušít novou.

 Loupežnická košile není věc ledajaká. Musí být pevná k neroztržení a jistá proti trní, když běží loupežník houštím; v létě musí chladit a v zimě hřát; musí jí být dost, aby si loupežník mohl utrhnout, když utrpí ránu; a šitá musí být s láskou.

 Manka na ni nastřihla z lněného plátna, bíleného při měsíci. A když kousek zbyl, že to bude na košilku Cipískovi.

 Když košile ušila a ti dva si je oblékli, Rumcajs povídá: "Je mi v ní dobře jako v peříčkách. Jen jedno se mi nezdá. Je moc běloučká, mohla by na nás ledaco přivolat."

 Už na druhý den přiběhl k jeskyni starý Bosák z Jičína a volá: "Rumcajsi, děje se mi nespravedlnost!"

 Rumcajs vyšel před jeskyni.

 "Jaká je to nespravedlnost?"

 "Ale mám na kopci Šibeňáku pár stromků a višně na nich zrovna uzrály."

 "Tak je očeš," na to Rumcajs.

 Bosák uhodil kloboukem o koleno, až vylítla z houští sojka.

 "Rád bych! Jenže ty višně jsou jako skleničky a zhlídla se v nich jičínská starostka. Tuhle vidíš."

 Podal Rumcajsovi list papíru a u toho se houpá přísná pečeť. Na papíru je napsáno, že prý stromky rostou na obecním.

 A proto si je starosta Humpál sám očeše.

 "A kdy na ně půjde?" povídá Rumcajs.

 Bosák se podíval po sluníčku.

 "Kdoví, jestli už je nemá doma ve sklípku. Když jsem vyšel z Jičína, lomcoval starosta zrovna na dráby, aby uchystali žebřík."

 Rumcajs zavolal na Manku, aby ho nečekala k polívce. Vysadil si Cipíska na rameno, starý Bosák se mu přidal k boku, a dali se ke kopci Šibeňáku.

 Pod kopcem zarazili a Rumcajs povídá: "Musíme opatrně, nebo nás nové košile zradí jako zajíce světýlko pod ocáskem."

 Když dořekl, tajně skočil za velký kámen a přidržel si Cipíska u lokte. Bosák vjel za jiný kámen. A dívají se.

 Starosta Humpál je zrovna v nejlepším. Stojí pod stromem a volá do koruny: "A ať máš v palci cit, abys nerozmačkal ty nejzralejší!"

 Dráb nahoře na žebříku trhá višně, jako by hrál, a hází je do košíku. Když je plný, spustí ho dolů starostovi. Ten odstaví košík s višněmi stranou.

 Rumcajs se dívá a povídá: "To není těžká študyje, Bosáku. Až bude očesáno, vyběhneme, popadneme košíky a složíme to až u tebe na dvorku."

 Jenže vtom si všiml, že málem za každým stromem v třešňovce stojí dráb. A dělá se dotenka, aby nepřesahoval. To se tak starosta Humpál opatřil, kdyby mu chtěl Rumcajs překážet.

 Rumcajs se podrbal ve vousech, až mu v nich zahrál roj lesních včel. A luskl palcem.

 "Ale i tak to pořídíme."

 Starého Bosáka nechal stát pod kopcem, Cipíska poslal houštinkou na polovic cesty a sám tajně houštinou až k višni. Když dráb nahoře načesal košík a dole ho starosta odstavil stranou, Rumcajs si pro ten košík rovnou sáhl z houští.

 A pak s ním k Cipískovi a ten zas k starému Bosákovi. Bosák skládal koše na líhu ze dvou kmínků, že si to pak odveze domů.

 "Sám starosta mi sklízí na obecní útratu," liboval si.

 Jenže když Rumcajs sáhl pro předposlední košík, odklonil víc haluzku a blýskl se mu bílý rukáv u nové košile.

 "Někdo je v houští!" křikl starosta Humpál.

 Drábi vyskočili od stromů a ženou se tam.

 "A je to ten Rumcajs!" křičí starosta. "Pobral mi višně."

 "Pobral, co ti nepatří," stačil ještě říct Rumcajs.

 Pak k němu skočili drábi. Dvanáct jich padlo na Rumcajse, ten třináctý sáhl pro Cipíska.

 Dvanácti drábů není na hlídání Rumcajse moc. Starý Bosák se stačil zapřáhnout do líhy s višněmi a upaluje k Jičínu.

 Rumcajs počkal, až Bosák bude v bezpečí za příkopem. Potom povídá Humpálovi: "S višněmi už se stalo po právu. Teď mi ještě dej Cipíska a my půjdeme."

 Ale starosta na něho: "Půjdete rovnou do kamenného vězení!"

 Řekl to a přiběhlo ještě třináct drábů, co měl schované za kopečkem. Jenže i pětadvacet drábů by Rumcajse těžko uhlídalo. Nakročil si, hledá mezi nimi očima cestu, a povídá: "A my s Cipískem sjně půjdeme."

 Už podával Cipískovi ruku, když vtom starosta Humpál dal třetí znamení. Přiběhlo do třetice třináct drábů. Není už mezi nimi místo na jediný krok. Popadli Cipíska, odtrhli ho od Rumcajse a udělali nad ním stříšku ze šavlí.

 Rumcajs si dráby ještě jednou přepočítal a povídá: "Popadl bych se i s devětatřiceti. Jenže by při tom mohl vzít úhonu můj synek Cipísek. Proto se, Humpále, spolu srovnáme jinak."

 Sáhl za pás pro pistol a podíval se na pánvičku tak ostře, až chytl prach. Pistol střelila, všichni se podívali, kam to letí, a Rumcajs jim zatím odskočil do houští.

 "Chytil nás na praktiku za groš!" vzteká se starosta a červený je jako cinóbr. Když mu trochu odlehlo od barvy, hodil rukou: "I co, když není loupežník, je aspoň loupežníček."

 Přikázal drábům, aby dali Cipískovi tenké strunky a vedli ho do spodního vězení na radnici.

  Když se Rumcajs vrátil domů do jeskyně, hlídala Manka v kotlíku hrachovou kaši.

 "Že jdete," povídá. "Už jsem ji třikrát musela oživit vodou, aby nevysmahla."

 "Stejně tu kaši neochutnáme," řekl Rumcajs, dosedl na kámen u ohniště a smekl klobouk.

 Sedí a dívá se, jak je na dně klobouku černo.

 Manka upustila lžíci.

 "A kde jsi nechal synka?"

 Rumcajs jí to všecko pověděl.

 "Pro mou novou košili si ho starosta Humpál odvedl na strunkách."

 Manka na to ani slovo. A Rumcajs dál: "Já bych se byl za ním vypravil. Ale byla by z toho seč s devětatřiceti dráby. Nakonec by zatroubili pro jičínský regiment. Padlo by při tom lidí jako klásků."

 Tak tam Rumcajs sedí. Pravá zlost ho přistrkuje, aby vylámal svého synka z vězení, a pravá dobrota mu zakazuje ublížit městu Jičínu.

 "A co kdybys, Rumcajsi, spoléhal spíš na filipa," povídá Manka. "Však už si najdeš do vězení stezičku a vyvedeš odtamtud Cipíska jako vánkem."

 Rumcajs jen poposedl na kamenu.

 A je slyšet, jak mu zlostí na jičínského starostu ve vousech třeská, jako by o sebe bily křemeny.

 "A s takovou se mám tajně vypravit?" povídá Rumcajs. "Zradil bych se drábům, dřív než bych prošel jičínskou bránou."

 "Musím tam sama," řekla Manka.

 A Rumcajs, že jinak ani nebude možná. Aspoň prý ale Mance vymyslí nějakou chytrou kličku. Jenže ona se na něho jen usmála: "Co se hodí pro vousem obrostlého mužského, nebylo by dobré pro ženskou s hladkým líčkem."

 Když to řekla, upletla si ze zelené trávy košík a odešla do Jičína.

  Cipísek zatím byl v spodním kamenném vězení. Sedí na kamenném sedátku a dušičku v sobě má maličkou jako zrníčko. Dívá se k oknu pod stropem, jestli už tam nestojí Rumcajs a nevolá: "Cipísku, už jsem tu pro tebe."

 Každou chvilku postojí před okýnkem dráb, co drží nad Cipískem vachu. A vždycky: "Jsi tam?"

 S drábem do páru chodí nakukovat do vězení pořád častěji starosta Humpál.

 To bylo tak. Když se starosta vrátil z kopce Šibeňáku, čekala ho starostka málem v půli rynku.

 "Neseš?"

 "Co bych nesl?" ošil se starosta.

 "No ty višně!" A starostka nemohla dál pro slinu.

 "Dej pokoj," řekl starosta, jako když odstrouhne.

 Rozběhl se domů, aby už měl od všeho pokoj. Starostka za ním a kucká se mlsnou slinou: "Jestli neneseš, otočí se mi chuť rubem. A z toho můžou být i konce!"

 Starosta Humpál rovnou do salónu, sedl si tam do židle a dlaně si přiklopil na uši, aby nic neslyšel. Říct starostce, jak to bylo s Rumcajsem a se starým Bosákem, to se bál. A ona na něj hlasem jako píšťalka: "Jestli já ty višně nedostanu…" Opravdu začala po tváři blednout.

 Humpál radši každou chvíli vyběhne z pokoje. A rovnou na skok k vězení. Tam se u okýnka těšil aspoň z toho, že chytil na strunky Cipíska.

 Když Manka došla do Jičína, stavila se nejdřív u starého Bosáka. Kutálel na dvorku višně na tři hromádky: co bude na trh, co na ostrou višňovku a co na povidla.

 Manka nastavila zelený košík.

 "Nasypeš mi?"

 "Ty nejlepší," povídá Bosák. "Však si je taky zasloužíš pro Rumcajsovo starání."

 A nasypal Mance plný košík višní. Manka je za rohem ještě přebrala, aby z velkých zbyly jen ty nejlepší. Pak se ohlídla, kde mají starostovic dům.

 Když k nim přišla, byl starosta zrovna na podívané u Cipíska. Starostka sedí sama v salóně a zmetá po višních.

 "Aspoň višničku, nebo z toho budu mít kce."

 Manka se k ní přitočila, starostka se jí ani nezeptala, která je. Dívá se jen po zeleném košíku. Manka z něho stáhla šátek a starostka se žene po višních. Jenže Manka se krůčkem pootočila.

 "Ty višně nejsou zadarmo."

 Starostka si sáhne pod sukni do kapsáře a trousí po zemi stříbrné zlatky.

 "Ty višně nejsou za peníze," řekla Manka.

 A starostka se hrne do skříňky pro nějaké prsteny. Manka jí odstrčila ruku.

 "Ty višně budou zadarmo, až starosta pustí z vězení našeho Cipíska."

 Starostka se nejdřív chtěla pyšně rozkřiknout. Manka ale přesypala višně v košíku, až to blaženě zavonělo. Starostka ji popadla za ruku a rovnou s ní k vězení.

 A u vězeňského okýnka starosta Humpál. A na starostku: "Stát. Koho mi to sem vedeš?"

 Starostka nejdřív nemohla, jak ji píchala chuť na višně. Ale pak spustí: "Dej mi klíč!"

 Starosta Humpál se opřel o svůj úřad a okřikl starostku: "Načpak ten klíč?"

 "To se uvidí," řekla starostka.

 Humpál se lekl, aby se hádkou nevyzradilo, že starostka má vždycky slovo nad jeho. Tiše jí podal starostenský klíč, co odmyká všecky zámky v městě.

 Starostka po něm sáhla a přichvátla si, aby už byl Cipísek venku z kamenného vězení. Potom se dala do višní.

 Cipísek už se nesoužil v kameni, jičínská starostka neměla z višní konce, zato starosta Humpál musel volat doktora, aby mu nasázel baňky proti šlaku.

 Když o tom večer rozprávěli v jeskyni, Rumcajs povídá: "Pořídila jsi to, Manko, tak, že bych si k tobě měl jít pro semínko."

 Manka už ale byla na skoku pro vodu od minulého deště.

 "Radši si, Rumcajsi, svlíkni košili. Trochu ji zaperu, aby ti nekazila spravedlivé loupežnické řemeslo."

  Jak Manka  věděla víc  než víla Manka poklízela v jeskyni a Rumcajs rovnal kameny kolem ohniště. Vtom přiběhne Cipísek a volá: "Ve studánce se nám kalí voda a nechce to přestat."

 Rumcajs s Mankou hned ke studánce a chtějí přijít na kloubek tomu, proč se ode dna zvedá písek.

 "Voda není mé řemeslo," uznal nakonec Rumcajs a poslal Cipíska na třetí paseku, aby přivedl studánkovou vílu.

 Když přišla, smočila si ve studánce konečky prstů a řekla: "O vaší studánce někdo přemýšlí ve zlém. Od toho to všecko je."

 "Kdo by na ni mohl chystat něco zlého?" zamračil se Rumcajs.

 Víla jen pokrčila rameny, to že ona už neví, a odešla.

 "Kdo na zlé myslí, brzy zlé udělá," řekl Rumcajs.

 A že si studánku ohlídají trojí vartou. Chvíli on, chvíli Manka a chvilku Cipísek.

 Hlídali studánku, víc se nedělo, jen se v ní kalilo.

 To bylo tím, že na studánku zle mysleli v Jičíně na zámku.

 Jednou ráno se jičínská kněžna probudila, stříkla knížepánovi po čele voňavkou, aby měl bystřejší myšlení, a povídá: "Mon šér, já měla takový sen, co se mi musí splnit."

 Knížepánovi bylo spíš ještě do usínání.

 "A co se vám zdálo, ma šér?"

 Kněžna vyskočila z postele a rozběhla se k oknu do zahrady.

 "Já měla studánku!" volá. "A ta studánka byla zrovna tamhle, co ukazuju prstem."

 Knížepán se jen obrátil v peřinách.

 "Ale tam přece nemůže být studánka. Stojí tam kamenné sedátko."

 Jenže kněžna neměla pro nic uši. Pořád jen po svém: "A já u té studánky klečela a dívala jsem se do ní. Byla jsem v ní celá pěkná, že by to nedokázalo ani stříbrné zrcátko." A vtom kněžna dupne zlatým kramflekem a křikne: "Já tam místo kamenného sedátka chci mít studánku!"

 Knížepán vidí, že už ze spaní nic nebude, jestli ji kněžně nedopřeje.

 "Tak ať si tam tedy je," zívl do krajky a otočil se na druhý bok.

 Za chvilku mu ale kněžna znova bere polštář pod uchem.

 "Mon šér, a jak se tam ta studánka udělá?"

 Knížepán si dal od lokaje Fricka přinést učenou knihu. Chvíli si v ní ukazoval a potom řekl: "Je tu napsáno, že studánka je tam, kde sama vyprýští."

 Když to pověděl, vypodložil si knížepán knihou polštář. A že dospí, co zameškal pro studánkové řeči s kněžnou.

 Kněžna si sedla k oknu a pořád se dívá na kamenné sedátko.

 "A jestli nevyprýští sama, já si ji tam přesadím odjinud!"

 Dala zavolat lokaje Fricka. Poklonil se, až mu přepadl cop. A co prý si kněžna přeje.

 "Znáš tu v okolí nějakou studánku?" řekla kněžna. "Ale ne aby to byla louže. Zkrátka nebeské očko. Chci ji mít za zrcátko."

 Fricek si to chvíli obracel v hla. A myslí si, že by tu mohl vyhovět dvakrát. Jednou paní kněžně a podruhé své zlosti, co měl už od času na Rumcajse.

 "Znám jednu takovou," povídá. "A není to daleko. Jen u Rumcajsovy jeskyně."

 Kněžna se nejdřív trochu ošila, že zrovna u té jeskyně. Ale pak řekla: "Teď mi ještě poraď, jak sem tu studánku dostaneme."

 Fricek jen krčí rameny. Vzbudili tedy knížepána, vytáhli mu učenou knihu zpod polštáře, a aby jim prý přečetl, jak se přesazuje studánka. V knize o tom nic nestálo.

 Knížepánovi už bylo pod parukou mdlo od nevyspání a přílišného myšlení. Kněžna měla zlaté kramfleky od dupání otlučené. Ale vtom se jí přesypalo na nápad.

 "Fricek si to s Rumcajsovic studánkou vymyslel," řekla. A rozkázala: "Tak si Fricek taky pro tu studánku dojde."

 Knížepán jen škrtl prstem ve vzduchu, jako by to podepsal. Lokaj Fricek musel jít. Kněžna s knížepánem zatím rozkázali povalit kamenné sedátko na zahradě. A udělat tam jamku, aby bylo pro studánku.

  Cestou do lesa Řáholce Fricek vymýšlel, jak donést studánku na zámek živou. Napadlo ho to až ve vsi Kbelnici.

 A tak křikne pansky napravo: "Ty mi půjčíš měch."

 A nalevo: "Ty zas lopatu."

 Pobral v domkách u silnice měch s lopatou a hrncuje se s tím přes pole k Řáholci.

 Tou dobou nebyl Rumcajs s Cipískem doma. Střásali na druhém konci loňské bukvice. Studánku opatrovala jen Manka s vílou. Kalilo se v ní čím dál hůř.

 A když studánkou šel už písek jedním varem, rozhrne se houští a stojí tam lokaj Fricek. Rozkročil se a rovnou podryl studánku lopatou.

 "Zvrtačil jsi na rozumu?" volá Manka.

 Studánková víla chytila do závojů slzičku.

 "Všecko se děje na knížepanské rozkázání," odsekl lokaj Fricek a ryje lopatou pod studánkou.

 "Přesekáš jí pramínky, a nač ti pak taková studánka bude?" pláče studánková víla.

 "Rovnou položíš tu lopatu a půjdeš, odkud tě poslali!" křikla Manka.

 Jenže Fricek sáhl do záprsí pro ostrou píšťalku.

 "Jestli zapískám, rovnou se sem přihrnou fořti ze čtyř panských polesí. A ti už si s vámi poradí!"

 Fricek pak snadno skončil dílo. Vyryl studánku ze země a hodil ji do měchu. Zakroutil měchu pevně hrdýlko a vydal se k Jičínu. Studánková víla se za ním v pláči dívá.

 "Jestli tu studánku někdo včas nesváže s pramínky, přejde a už nikdy nebude."

 Manka se rozhlídla kolem, jestli tam někde není Rumcajs. Jenže on chodil s Cipískem kdovíkde po bukvicích.

 A tak Manka řekla víle: "Musíme samy prokázat studánce věrnou službu."

 Rozběhly se za Frickem a šly za ním co krok. On na ně: "Co mi pořád chcete?"

 Trochu ho přece jen záblo do pat.

 Došli do Jičína. Fricek s měchem si namířil do zámku. Manka a studánková víla odběhly. Schovaly se v zahradě blízko jamky pro studánku.

  Kněžna s knížepánem už čekali. Seděli u jamky na zlatých židlích. Fricek ještě nedošel, a už na něho volají: "Neseš?"

 Fricek shodil měch ze zad.

 "Nesu všecko, co se dalo pobrat." A chce otevřít měch.

 Kněžna ho flekla kapesníčkem přes ruku.

 "Ještě ne. Nejdřív zavřeme s knížepánem oči. To pak bude tré žoli překvapení."

 Zavřeli oči. Fricek povolil měchu hrdýlko, a co v něm bylo, vyklopil do jamky.

 Kněžna div nesletěla zvědavostí ze zlaté židle, jak prudce otevřela oči.

 A po ní knížepán.

 "Fidonk!" řekla koutečkem kněžna.

 A po ní knížepán.

 Protože do jamky se z měchu vysypalo pár křemínků a přehršel písku. Pak se ještě vylilo trochu kalné vody.

 "Já chtěla mít studánku jako očko!" křikla kněžna.

 "Co jsi to přinesl?" křikl knížepán.

 "Přinesl jsem, co jsem nabral," řekl lokaj Fricek a podrbal se pod copem.

 Tak ti tři stáli nad jamkou, kde navždycky hasla studánka.

 Kněžna zlostí otloukla Frickovi cop o záda. A volala, že by jí kdekdo byl milejší než knížepán, co jí nedovede dopřát studánku místo zrcadla.

  Na to se z houští tajně dívají Manka a studánková víla.

 Manka poslouchá, jestli jí Rumcajs odněkud nedá znamení.

 Studánková víla nevychází z pláče: "Jestli všecku vodu v jamce vypije zem, bude se studánkou až do konce všech konců amen."

 Pláče a závoje má od slz, že už ani nevanou vánkem.

 Manka to chvíli poslouchala.

 "A dala by se ta studánka nějak uchovat při životě?"

 Víla si mokrýma rukama otřela oči.

 "To bych musela tu trošku vo, co v ní ještě zbývá, svázat s podzemními prameny."

 "Pospěš si," řekla Manka a vede vílu z houští ke studánce.

 Jenže víla nechce udělat ani krok.

 "Aby nakonec ta studánka byla jičínské kněžně za zrcátko!"

 "Pro své rozumy uděláš nejhůř studánce," řekla Manka a dovedla vílu až k jamce.

 Na dně studánky už sotva vlhce sáklo.

 "Přivedla jsem jednu, co té studánce pomůže," řekla Manka kněžně s knížepánem.

 Víla si klekla k jamce a jemnými prstíčky našla pod zemí prameny. Vyvedla je výš a pak je spojovala s tou trochou vlhkosti na dně. Jamka se začala plnit vodou. Až tam byla studánka jako očko.

 "Takovou jsem viděla ve snu!" vykřikla jičínská kněžna.

 Odstrčila zlatou židli a zhlíží se ve studánce jako v zrcadle. Jak se jí nese krinolína, jestli má živůtek jako vosa a paruku dost beránkově točenou. A libuje si: "Tréžoli šarmán."

 Knížepán to říká po ní a houpá kolenem.

 Fricek tréžolí a šarmánkuje, jak se sluší pro lokaje.

 Ale studánková víla vyčítá Mance: "Neudělala jsi dobře. Všecko je to pro knížepanskou radost."

 Kněžna s knížepánem jsou samé júbl júbl, víla vyčítá. A Manka se jen tiše dívá do keřů. Hnul se tam lístek, jak by to vítr nikdy nesvedl. Manka šeptla pod zelené haluze několik slov.

 A z haluzí vyšel Rumcajs. Krokem je u studánky, udělal z dlaní kolíbku a vyzvedl studánku ze země. Jen okolo malíků mu ukápla kapka, ale Cipísek ji chytil do klobouku.

 Než si zámečtí všimli, že jim tam zbyla jen suchá jamka, byli už Řáholečtí doma u jeskyně. Rumcajs studánku uložil do pravého lože, studánková víla se k ní usadila a odstrkovala smítka.

 Když Manka přišla pro první vodu, víla jí povídá: "Vílí rozum je kratší než lidský."

   Jak Manka pekla chleba pro jičínskou kněžnu Loupežník se chleba nenají, zná jen placku. Taková placka je ze žaludů tlučených mezi kameny, kváskem není zkypřená a solená je sanytrem. Když do ní kousne někdo jiného řemesla, rozrazí mu to sanice.

 Jednou se Manka dívala, jak Cipísek ukusuje z takové placky, a povídá si: "Aby náš synek užil něčeho lepšího, upeču mu bochník chleba."

 Jenže kde vzít v jeskyni pec. Rumcajs ji musel postavit stranou v lese. Vyvedl z mastné hlíny pícku jako úl. Když ji vypálil, povídá Mance: "Můžeš zadělávat."

 Manka vyměnila v horním mlýně košík malin za pár žejdlíků mouky a špetku soli. Uhnětla z toho těsto, že jen měkce dýchalo. Z těsta udělala bochník a Rumcajs ho vsadil do vyhřáté pece.

 Pec dala chleba, jen sládl. Manka odkrajovala z pecnu po tenkém krajíčku a Cipísek si užíval na chlebu jako na cukroví.

 Tou dobou přijel na jičínský rynk poštovský panáček, zarazil před zámkem a zavolal do okna: "Jičínská kněžna tu má psaní z Frankrajchu."

 Lokaji Frickovi to nesvěřili. Kněžna hnala samotného knížepána. Když jí to psaní přinesl, dýchla si z lahvičky pro silnějšího ducha a rozlomila pečeťku.

 Psala jí mladší sestra, co se před dvanácti lety vyvdala až do Frankrajchu.

 "Tak co vám píše, ma šér?" podupával netrpělivě knížepán.

 Kněžna hledí do psaní a vrtí hlavou: "Ale píše mi, že by si už zas ráda kousla do pořádného chleba."

 Ono v psaní opravdu bylo napsáno: Milá sestro, chleba je tu ve Frankrajchu neduživý, kůrka bílá po obou stranách, a v zubech to nechroupne. Čekej mě na návštěvu s krajícem jičínského chleba na stole.

 Kněžna dočetla a rovnou na knížepána: "Ohlídnu se sama po bochníku, aby to zámku neudělalo ostudu."

 Nejdřív poslala Fricka. Snesl chleba ze sedmi pekařství. Ale kněžně se nic nezdá. Jen ťuká po pecnech vějířem.

 "Tenhle je připeklý, tenhle má brousek a tenhle zas nedošel do barvy."

 Pak se vypravila sama. Jezdila do Paky a do Sobotky, a zas až do Hradce. Ale žádný chleba se jí nezdál dost dobrý pro sestru z Frankrajchu.

 Když už nevěděla kudy kam, dala ještě naposled zapřáhnout do kočáru. A ať prý kočí nechá koně běžet, kudy je ponesou kopyta, jen aby kněžně vyvětralo od mutace s chlebem.

 Lokaj Fricek skočil dozadu mezi péra, kočí střelil bičem. A jelo se.

  Tou dobou seděl Cipísek na nízké bukové rozsošce a ukusoval z krajíčku chleba. Drobky chytal do dlaně a pak dojídal.

 Najednou se něco zachruje ve vlhkém houští pod bukem a někdo tam povídá: "Neupustil bys aspoň drobeče"

 Cipísek na to: "Nejdřív bych musel vědět pro koho."

 Z haluzí vyšel ohniváč. Opleskává se rukama po zádech, aby se trochu zahřál, a drkotá: "Celý jsem v tom sychravém houští vychladl čekáním na drobeček. A ty ne a ne ho upustit."

 "Nevěděl jsem," řekl Cipísek.

 "A já zas nerad prosím," řekl ohniváč.

 "Tady máš." A Cipísek mu odsypal pár drobečků.

 Ohniváč se do nich pustil jako do marcipánu.

 Když dojedl, řekl: "Ohni přijdou drobečky vždycky k chuti. A já jsem celý ohňový."

 Naposledy se olízl a šel se uložit do kamení, aby si tam v suchu zdříml.

 Cipísek dál ukusoval z krajíčku.

 Vtom zahrčí kola a necestou mezi buky se kymácí kočár. Kočí na kozlíku uhýbá před haluzemi jako před metlami. Vzadu mezi péry se natřásá lokaj Fricek. Obě okna má kočár otevřená, aby táhlo a vyfoukalo to kněžně z hlavy starosti s chlebem.

 Když jeli kolem Cipíska, křikla kněžna: "Stát."

 A už má oči jen pro Cipískův krajíček. Zavolala na Cipíska, aby si stoupl na schůdek u kočáru, prohlížela si chleba rubem i lícem a volala po francouzsku: "Tré delisijé!"

 Tmavou kůrku měl krajíček jako zrovna vyloupnutý kaštan a tu světlou jako pudrovanou. Střídka je zrnko k zrnku. A ta chuť! Když si kněžna uždibla, dělalo se jí nebe na jazyku. Spolkla a poručila lokaji Frickovi: "Zeptej se, kdo ten chleba pekl."

 A Fricek na Cipíska hůř než po pansku: "Kdo to pekl?"

 Cipískovi se to všecko nezdá. Měl už dobré loupežnické vychování a věděl, že loupežník platí víc za řeč než za mlčení. Dívá se na Fricka, a ani slovo.

 Z jeskyně vyšla Manka.

 "Já to pekla."

 Jinak by byla kněžna na Manku křikla. Ale protože musela mít pro sestru z Frankrajchu nejlepší chleba, udělala milou špuličku: "Nešla bys se mnou na zámek upéct mi taky bochník?"

 Manka zavrtěla hlavou, že pro kněžnu péct chleba nebude.

 Vzala Cipíska za ruku a vede si ho do jeskyně.

 Kněžně bylo do tak horké zlosti, že křikla: "Tak si tedy nepeč. Ale za tu tvou loupežnickou pýchu ti zaplatím. Na mé přikázání k vám přijde jeden člověk a naučí Cipíska takovým móresům, že z něho budeš mít princátko!"

 Jen to řekla, skočila jičínská kněžna do kočáru, Fricek se vytáhl dozadu mezi péra a kočí mlaskl na koně.

  Když se Manka vrátila s Cipískem domů do jeskyně, Rumcajs na ni jen mžikl okem.

 "Někdo ti, Manko, hrozil zlým."

 A Manka, že to byla kněžna.

 "Chce nám Cipíska pokazit na princátko."

 Rumcajs uhodil rukou o stůl, až se jeskyni hnulo ve stropech.

 "A to ne!"

 Vyšel ven a dával pozor na všecky strany, kdyby šel ten kněžnin člověk.

 Tři dni se nedělo nic. Až čtvrtý den před polednem zavolá Rumcajs z hlídky před jeskyní: "Manko, cítíš?"

 V Řáholci jako by mezi stromy divně táhlo. Taková vůně, neslýchaná pro loupežnický nos. Jako by kvetly řeřichy a voněly do toho ajbišové certličky a pižmo a mošus.

 Pořád to sílí, až se musel Rumcajs opřít o skálu. Manka honem spálila na ohništi zelené listí. Divnou vůni to ale nepřemohlo, je jí pořád hustěji.

 Manka sundala Cipíska z bukové rozsošky, aby ho to neshodilo.

 Potom vyšel mezi stromy divný panáček. Botičky s permutrovou přazkou, atlasové kalhoty se zlatým lampáskem, sedmiduhová kazajka a na hlavě kadrličková paruka. Mává hedvábným šátečkem a od toho je ta vůně. Vytraksloval takovou poklonku, až to Rumcajsovi s Mankou bralo oči.

 "Já jsem mesjé Odér a jdu vychovat toho vašeho Cipíska."

 Rumcajs ještě stačil říct: "Tady je poctivý les a pro vůni jsou tu kytky!"

 K činu už se nedostal. Mesjé Odér proti němu mávl šátečkem. Rumcajsovi se zatočila vůně pod nosem a bylo jí, až mu to podtrhlo nohy. Za chvíli to k němu položilo do trávy taky Manku. Z té panské vůně byla úplně bez dechu. Už měli oba jen oči k vidění, jak jim mesjé Odér vychovává Cipíska. Cipísek tancuje drobné panské krůčky a mává si k tomu haluzkou. A poklonka sem a poklonka tam.

 Rumcajsovi to jde až k srdci. Ale pro tu vůni se nemůže ani hnout. Ženské jsou voňavému povětří přece jen zvyklejší. V poslední vteřince zatajila Manka dech a odběhla do buků, aby se zmátořila.

  Jako by na ni čekal, stojí tam ohniváč. Na dlani si pálí pod nosem jelení pazneht, aby mu odlehlo od vůně, a povídá: "Rád bych ti, Manko, pomohl za ty chlebové drobečky Cipíska. Jenže nevím, co se tu vlastně děje."

 Manka mu řekla: "Všechno je to kněžnina pomsta, že jí nechci upéct chleba pro sestru z Frankrajchu."

 Ohniváč se zamyslel, až mu haslo, a povídá: "Kdybych na toho se šátečkem ohnivě dokročil, podpálila by se ode mě všecka ta vůně a dalo by to šús, až by byl les Řáholec vzhůru kořenem."

 A ještě trochu se zamyslel, do veselejších plamínků.

 "Víš co, Manko? Slib jičínské kněžně, že jí ten chleba upečeš. Já už tam někde budu a uvidí se."

 To řekl, odešel hloub do buků a Manka se vrátila do jeskyně. Tam už jich bylo víc. Sama jičínská kněžna se přijela podívat, jak si mesjé Odér vede s Cipískem. Rumcajs sedí podražený vůní a kněžna se spokojeně dívá, jak mesjé vede Cipíska šátečkem, krůček a poklonka.

 "Bravo, mesjé!" volá kněžna.

 Manka neotálela ani vteřinku. Přitočila se ke kněžně a povídá: "Já chleba pro tu z Frankrajchu upeču."

 Kněžna udělala panské oči, že nad Mankou vyhrála, šlehla se rukavičkou po dlani a chytře řekla: "Mesjé Odér tu zůstane. Teprv až bude chleba pečený, zavolám ho zpátky na zámek."

 Potom s sebou Manku vzala do kočáru, Fricek skočil dozadu mezi péra a kočí práskl bičem na obě strany. Jelo se na jičínský zámek.

  Tam už bylo všechno nachystané. Díž s kopistí, vál, mouka, kvásek, sůl i špetka kmínu. Tak všecko, co je třeba k pečení chleba.

 "A tamhle stojí pec," řekla kněžna. "Až upečeš, přijdou mi říct. A já ochutnám."

 Manka mísí kopisti těsto v díži a myslí na Rumcajse s Cipískem. Jak tam první sedí od vůně podražený a z druhého už je málem princátko.

 Těsto kyne a vzdychá, vzdychla si taky Manka: "Než já ten chleba pořádně upeču, Rumcajse z panské vůně přejde loupežnický rozum a Cipísek bude sloužit kněžně u podnožky."

 Vtom někdo povídá: "Čekám tu na tebe už půl věčnosti."

 V hromadě popela u pece se hnulo a vykutálel se ohniváč. Otřásl se, až se šedivě zachumelilo.

 "Štěstí že mě popelář nevynesl!"

 Pak ťukl kotníkem o díž.

 "Sázej rychle do pece."

 "Těsto ještě nevykynulo a pec je studená," řekla Manka.

 "Jen sázej. Dál se postarám sám," na to ohniváč.

 Manka vyklopila těsto z díže do pece. Ohniváč tam za ním vlezl, křísl palcem o cihlu a rozpálil se. Pec zčervenala jako zoun a těsto v ní shořelo na kouř. Kouř vyletěl komínem. Potom se nesl s větrem rovnou do řáholecké jeskyně.

 První si čichl Rumcajs. Odlehlo mu od panské voňavky a přišlo na něho loupežnické kýchnutí. Protože se mesjé Odér držel jen šátečku, odrazilo ho to až do Jičína na podloubí.

 Druhý si čichl Cipísek. Střelilo z něho jako z pistolky a zapomněl všechny poklonky i krůčky.

 Když se Manka vrátila ze zámku, kýchla si, jako když zahraje píšťalička. Odpásala si zástěru a vyhnala z jeskyně tu trochu kouře, co tam ještě zbyla. Aby tam zas měli od všeho čisto.

 Kněžna s knížepánem se tři dni hádali ze zlosti, že jim na Manku nevyšlo. Čtvrtý den kněžna sedla a napsala sestře do Frankrajchu psaní: Milá sestro, na tu vizitu k nám nejezdi. Nesehnala jsem ani kousek pořádného chleba.

 A okolo toho samé silvuplé.

   Jak kněžna  uvařila Mance  pití Když se jičínské kněžně nepovedlo pokazit Cipíska na princátko, sedla si do zámecké věžičky. Tak seděla a vymýšlela, jak Mance ublížit jinak.

 Přišel za ní knížepán a ptá se: "Už to víte, ma šér?"

 Kněžna dupla zlatým kramflekem, že se rozlehlo v klenbách.

 "Čekám, až mi poradíte, mon šér."

 Knížepán si dal přinést židli a vymýšlel taky.

 Lokaj Fricek jim do věžičky nosil jídlo.

 Už tak seděli týden, a brnělo je, a nic. Pod parukou jim nechce vzejít myšlenka, kudy na Manku.

 Až osmý den, když Fricek odklízel talíře, přistrčí kněžně: "Já bych uměl poradit."

 Kněžna mu pustila do kapsy rakouský dukát a Fricek jí přišeptává do ucha: "Kněžna by se měla zeptat erckrajckrutibab."

 "Ungehért," řekl do toho knížepán, protože to slovo ještě nikdy neslyšel.

 Jenže kněžna vyskočila ze židle jako ovlažená rosičkou: "To je kapitální rada!"

 Erckrajckrutibaby byly baby, co žily v pazderně pod kopcem Zebínem. Každá byla ošklivá za sedm, hádavá za čtrnáct a zlá za celé očko. Přes den spaly, v noci se hádaly s měsícem, anebo čarovaly lidem zlé.

 "Tak abys tam, Fricku, rovnou došel," poručila ještě kžna a ukázala ke dveřím.

 Lokaj Fricek se vydal pod Zebín navečer, kdy se erckrajckrutibaby budily z denního spaní. Když šel loukami, uviděl ho Rumcajs, co seděl ve vršku dubu a obhlížel, jestli je v kraji spravedlivě.

 "Kampak, Fricku? Už se šeří!" zavolal.

 Ve Frickovi až klopýtla krev od leknutí. Ale pak se vytočil: "Kněžna posílá do kapličky na Zebíně svíčku. Tak ji nesu."

 Rumcajs se obrátil na druhou stranu a Fricek proklouzl.

 Došel k pazderně, překročil vyvrácené dveře. Šest erckrajckrutibab ještě spalo na hrachovině. Vzhůru byla jen sedmá, a nejhorší.

 "Co chceš?" zahuhlá na Fricka.

 Ve Frickovi se při pohledu na tu krásu zadrhlo. Teprve za chvíli ze sebe dostal: "Jičínská kněžna si vzkazuje o radu."

 Sedmá erckrajckrutibaba našpicovala soví ouška.

 "A o jakou?"

 "Ona už ti řekne sama." A Fricek kouká, aby už byl radši venku na zdravém povětří.

 Sedmá erckrajckrutibaba překročila šest ostatních, sáhla na kolík pro pytel se sušenými trávami a vyšla před pazdernu. Tam povídá: "Píchá mě do pat."

 A skočila Frickovi na záda a on ji musel nést až do Jičína.

 V tu chvíli kolíbali Manka s Rumcajsem Cipíska do spánku. Rumcajs na chvíli ustal a prohrábl si rukou bradu.

 "Tak mi divně čemejří ve vousech, jako by se někde chystalo zlé."

 Kněžna s knížepánem už čekali. Seděli v komnatě při tlusté svíci. Plamínek svíce zavál a do komnaty klopýtá Fricek s erckrajckrutibabou na zádech.

 Kněžna hnala Fricka do kuchyně, aby mu tam lojem opravili hřbet, a erckrajckrutibabě povídá: "Chci od tebe radu."

 Knížepán kývl palcem v rukavičce, že je to tak.

 Erckrajckrutibaba schovala kolozub, aby jim byla milejší.

 "Leckdo by chtěl. Ale co za ni?"

 Usmlouvaly to na sedm rakouských dukátů. Potom erckrajckrutibaba nastavila soví ouško a kněžna jí do něho svěřila, co ji tolik mrzí: "Nevyšlo mi, když jsem Mance chtěla pokazit Cipíska na princátko. Chci za to zle odplatit samé Mance."

 Tou dobou už Rumcajs s Mankou spali. A vtom Manka poplašeně zavolá ze sna. Rumcajs se pozdvihl na loži z jedlových haluzí.

 "Zdálo se ti zlé?"

 "Zlé, Rumcajsi," řekla Manka. "Ale už jsem zapomněla." Vydýchla si a znova usnula.

 Když tedy kněžna sedmé erckrajckrutibabě poručila, aby jí na Manku vyvzpomenula to nejhorší, erckrajckrutibaba se zamyslela. Bylo až slyšet, jak hoří plamínek na svíčce. Nakonec ťukla okopnutým palcem o podlahu a řekla: "Mám radu."

 Kněžna rovnou k ní.

 "A jakou?"

 Erckrajckrutibaba si ukazuje po prstech, za každý prst slovo: "Jestli ti Manka pokazila, aby z Cipíska bylo princátko, udělej z ní kněžnu. To pro ni bude trest nad všecky tresty."

 Kněžna si to dala ještě jednou opakovat. Knížepánovi se muselo třikrát.

 Pak třeskla kněžna vějířem o dlaň.

 "Ať si ta loupežnická pýcha užije, co ji bude soužit nejvíc."

 Taky knížepán za chvíli přikývl palcem v rukavičce. Ať se tedy udělá z Manky kněžna.

 "Ale jak na to?" řekla pomaloučku kněžna.

 Erckrajckrutibaba nastavila dlaň.

 "První rada byla za sedm rakouských dukátů, druhá je za devět."

 Kněžna jí nasypala dukáty. Erckrajckrutibaba je ukryla v sukních a sáhla pro ten pytel s trávami, co si přinesla. Když povolila tkaničku, vyšly z pytle takové vůně, až osleplo zrcadlo.

 Erckrajckrutibaba se chvíli v pytli přebírala. V hrsti jí uvízl snopek podpařené trávy, že by to ani koza nevzala. Podala snopek kněžně, zadrhla pytel u krčku, a že půjde.

 "A co s tou trávou?" volá kněžna.

 Jenže erckrajckrutibaba zas nastaví dlaň: "Třetí rada je za třináct."

 Kněžna nasypala erckrajckrutibabě dukátů. A je tu rada: "Ta tráva, to je pejchavice míchaná s nesrdečníkem. Uvař z toho pití a dej Mance."

 Kněžna už se ohlíží po hrnečku, a vtom jí přijde: "Ale jak ji přiměju, aby se napila?"

 Erckrajckrutibaba se pleskla po sukních.

 "Máš prázdnou kasičku, počtvrté neporadím."

 Otočila se na černé patě a odešla do pazderny pod Zebínem, aby jich tam zas bylo sedm.

 Do rána hořela v komnatě svíčka. Kněžna s knížepánem při ní vymýšleli, jakou kličkou přimět Manku, aby pila od kněžny.

 To už Řáholečtí vstávali. A jen se Rumcajs vykulil z lože, na prvním kroku křivě šlápl.

 "Dnes nebude dobře," povídá.

 V tu chvíli se jičínská kněžna div nepřekotila radostí. Ťuklse kotníkem do čela a málem zazpívala: "Už vím, jak ode mě Manka bude pít!"

 Hnala lokaje Fricka do kuchyně, aby jí poslali pánev horkého uhlí. Uvařila na ní pití z pejchavice a nesrdečníku.

 Přelila pití z hrnečku do lahvičky a dala si podat obyčejný plášť. Ukryla lahvičku do kapsy a vydala se tajně úvozem k Řáholci.

  V lese Řáholci Rumcajs zrovna povídá: "Vzkázal mi včera jelen šestatřicaterák, že se mu viklá staré paroží, a ne a ne ho shodit."

 Vysadil si Cipíska na rameno a odešli na dolní konec lesa s pomocí jelenovi.

 Manka zůstala v jeskyni sama. Udělala si z břízy chvošťátko a vymetala pavučiny. Při takové práci musí ženská mít oči pod stropem. A tak si Manka nevšimla, že se v houštince hnulo. Potom někdo tajně vystrčil z houští ruku a vylil plnou lahvičku do studánky před jeskyní. Po vodě se rozešly kruhy, a zas bylo všecko jako dřív.

 Od vymetání pavučin vysychá v hrdle. Manka tedy, že si ovlaží. Nabrala dlaní ze studánky, vypila sotva doušek - a vtom jako by se jí převrhlo v hlavě. Na chvošťátko už ani nepohlídla a do jeskyně křikla: "Ať si to tam vymete, kdo chce."

 To v ní začala pracovat pejchavice s nesrdečníkem.

 A bylo hůř.

 Manka si klekla nad studánku a dělá do ní vznešené špuličky jako do zrcátka. Zkouší i poklonky.

 A bylo ještě hůř.

 Rozmáčkla malinu a nabarvila si tváře. Z kopretin natřásla zlatý prášek a pudruje si čelo. Všecko po kněžně.

 A bylo ještě mnohem hůř.

 Když se Rumcajs vrátil s Cipískem od jelena, Manka křikne: "Mon šér, dojděte mi do Hradce pro paruku!"

 Rumcajs se div nepokácel.

 Pro Cipíska nemá Manka oči. Na drozdovi chce, aby jí zapískal minetek po francouzsku. A že tu stejně nebude, že se jí chce do zámku.

 "Kruciš," povídá Rumcajs a hlavu z toho má na rozskočení.

 Přehodil si Cipíska na druhé rameno, a že si musí rozmyslet, kudy to všecko do Manky vjelo.

 V rozmýšlení došel až k lesnímu rybníku, co v něm hospodaří vodník Volšoveček. Volšoveček sedí v puškvorcích, míchá palcem v rybníce a volá: "Jde od vás shora, Rumcajsi, nějaká divná voda. Ryby jsou po ní jako minutím pominuté."

 "Ještě mi k mé starosti přidávej tu svoji," povídá Rumcajs; ale postál a dívá se.

 V rybníce se dějou divné dryje. Rybičky plotičky se nesou jako komtesy a po každém se ohrnují. Kapři se bijí v klubku jako modří kavalíři, až se dřou šupiny. Štika se obhání ocasem jako vějířem a vzkazuje, že je celého rybníka kněžna.

 "To jako by se ty ryby napily pití z pejchavice a nesrdečníku," vrtí hlavou Volšoveček. "A jde to shora od vás, Rumcajsi."

 V Rumcajsovi jako by rozškrtl. Vyběhl na hráz a ostře se podíval přes louky k Jičínu. Ještě zahlídl, jak za sebou kněžna v obyčejném kabátě dovírá zámeckou bránu. V ruce se jí blýskla prázdná lahvička.

 Rumcajs už to všecko ví.

 "Zavři, Volšovečku, horní stavidlo," povídá. "A pusť rybám čerstvou vodu vedle ze strouhy." A ještě povídá: "Já musím taky začít s počinkem."

 Přehodil si Cipíska z ramena na rameno a rozběhl se rovnou k jeskyni. Cestou se stavil u jelena šestatřicateráka a zeptal se: "Chceš mi oplatit službu?"

---

 

Jelen přidupl kopýtky.

 "Kdo mi dobře posloužil, tomu posloužím taky." A přidal se k nim.

 Když došli k jeskyni, Manka zrovna cepovala víly, aby jí byly za komorné. Už byla málem nad kněžnu. Tak silně v ní pracovala pejchavice s nesrdečníkem.

 Rumcajs to ale pořídil po rumcajsím. Cipíska posadil do mechu, jelena šestatřicateráka poklepal po pleci, aby se dobře přitočil k Mance, a povídá mu: "Teď mi oplať službu."

 Šestatřicaterák zatroubil, až se to třikrát točilo Řáholcem, a uhodil Manku kopýtky. Uhodil ji takovou silou, že všecko panské z ní vyletělo.

 "Co se to se mnou dělo?" povídá Manka.

 "Nejdřív se na mě heřmánkově usměj, jestli jsi zas ta pravá," řekl Rumcajs.

 Když to Manka dokázala, pověděl jí všecko o tom, jak na ni jičínská kněžna nastrojila.

  Kdo zle ublíží, nesmí od spravedlivých dostat nic darováno. Už druhý den chodili Rumcajs, Manka a Cipísek po pasekách. Hledali bylinu seberku a kradátkový kořínek. Když našli, rozlámal to Rumcajs na kousíčky a Manka z toho uvařila pití při vysokém ohni. Nalila pití do hrnečku zlaceného od sluníčka a povídá: "Teď to, Cipísku, doneo Jičína a projdi se s tím kolem zámku. Kdyby se tě ptali, co je v tom hrnečku, řekni, že pití, co pije kněžna Manka."

 Cipísek se vypravil a Rumcajs tajně za ním, kdyby se potkal se zlým.

 A Cipísek došel k zámku, od hrníčku mu zlatě střílí sluníčkem.

 Kněžna s knížepánem zrovna koukají z okna.

 "Vida, to je ten loupežníček z Řáholce. A copak to má v hrnečku?"

 Cipísek nahoru do okna: "Ale mám tam Mančino knížecí pití."

 Kněžna s knížepánem se jen smějí za vějířem: "Už si ta Řáholecká myslí, že je pravá kněžna!"

 Knížepán zavolal dolů: "Nedal bys nám aspoň přivonět?"

 Hned poslali lokaje Fricka pro hrneček. Fricek, sotva byl za vrátní, z něho upil. Co zbylo, odnesl nahoru do komnaty.

 Kněžna s knížepánem nejdřív hrneček obhlídli a očichali.

 "A teď ochutnáme," řekla kněžna a napili se. "Vždyť je to jen odvařená tráva!" směje se kněžna. Svlíkla si rukavice a mne si dlaně, jak se jí s Mankou povedlo. "Ta Řáholecká zhloupla po mém koření tolik, že má sebe za kněžnu a klechtačku z trávy za knížecí pití!"

 Kníže hned dal zavolat trubače a poručil mu, aby zatroubil júbl júbl, že se kněžně podařilo Manku přemistrovat.

 Jenže než trubač nasadil trumpetu, kněžna mu ji ukradla.

 Než trubač vyšel z komnaty, vypálil mu knížepán z šosu pytlík s tabákem.

 A než ten trubač vyšel z předsíně, štípl mu lokaj Fricek ze střevíce přezku.

 To v nich tak pracovaly seberka a kradátkový kořínek z Mančina pití.

 A šlo to dál.

 Kněžna kradla na trhu slepice, hrušky, homolky, bábám z hlavy zavití a strejcům z kapes křesadla.

 Doneslo se to až do Vídně císařovně.

 Knížepán zas posmejčil dědkům kdejakou fajfku, v kasárnách kradl koně a v magacínu patrony.

 Doneslo se to až do Vídně císařpánovi.

 Lokaj Fricek stačil štípnout jen munzemlátko pekaři na podloubí.

 A chytil ho přitom dráb a strčil Fricka rovnou do kamene.

 Knížepanstvu to u císařpanstva nakonec prošlo, ale ostudy stejně bylo až pod nebe.

 Erckrajckrutibaby pod Zebínem taky dostaly své. Knížepán jim ze zlosti dal povalit pazdernu.

 "Dali ti pít panské a sami okusili loupežnické," povídá nakonec Rumcajs Mance.

   Jak Manka škrtala  císařpánovi  do fajfky Jednou šel Rumcajs po Jičíně a přišel do té ulice, kde má krám puškař Halíř.

 Rumcajs rovnou k pultu a povídá: "Dej mi, Halíři, tři kusy křesacího kamene, aby ale měl jasnou a horkou jiskru."

 Za pultem nikdo. Jen ze dvorka za krámem se ozývá nějaké harcování a Halíř tam volá: "Hromcajk takový. A vyjde to zrovna na mě!"

 Rumcajs prošel krámem na dvorek. Nechce se mu věřit očím. Halíř se tam lomcuje s kanónem.

 "Jak se to sem dostalo?" povídá Rumcajs.

 Halíř si utřel pot do rukávu.

 "Ale nechce dát šús. Sám zbrojíř z jičínských kasáren si s ním neví rady. Tak mi to sem strčili."

 Rumcajs pokýval hlavou.

 "A jaká je v kanónu chyba?"

 "Žádná," řekl Halíř. "Lauf má jako vystříbřený, zámek zamyká, úderník tluče. Nabito je taky, jak má být."

 "Proč tedy ten kanón nevystřelí?" diví se Rumcajs.

 "To právě nikdo neví," pokrčil Halíř rameny za sebe i za zbrojíře.

 Rumcajs obešel kanón drobnými krůčky. Vzadu visí tkanička, trochu je okouřená, jak se z kanónu střílelo. Rumcajs se shýbl a zatáhne za tkalounek.

 Rána a kouř. Z kanónu se vyhrnula koule a někam se nese.

 "Máš spraveno, Halíři," povídá Rumcajs.

 "Tobě, Rumcajsi, vystřelí pod rukou i motyka," vesele řekl puškař Halíř; ale pak ze starosti: "Jen bych rád věděl, kam se nese ta koule."

  Koule švihla ulicí, přeletěla rynk a třeskla rovnou do jednoho zámeckého okna.

 Sedí tam knížepán na zlaté židli a drží kněžně vlnu k navíjení na klubko.

 Vtom oknem vtrhne koule a podrazila židli pod knížepánem. Kecl si v atlasových kalhotách až na podlahu a pro leknutí zapomněl francouzsky.

 Koule se odkutálela do kouta.

 Kněžna upustila klubko do klína a povídá: "To jsou móresy, házet koulí z kanónu po knížepánovi!"

 Hned hnala lokaje Fricka, aby se po Jičíně poptal, kdo to udělal. Fricek se od bab na trhu dověděl, že Rumcajs. Odnesl to zatepla na zámek. Kněžna dupla kramflekem a poručila: "Teď mi přines ostré pero a trpký inkoust. Pospěš si, než vychladnu ze zlosti."

 Fricek jí přinesl pero z vraního brku a inkoust z duběnek. A kněžna, jak ještě byla rvním uražení, napsala list rovnou do Vídně císařpánovi: V městě Jičíně hodil loupežník Rumcajs koulí po knížepánovi, až z toho knížepán má perplex pod parukou. Jestli to císařpán strpí, bude to k velké hanbě jeho majestátu.

 Císařpán si kněžnino psaní dal přečíst od maršálka. A šoupl jednou nohou a vzdychl si: "Už zas ten Rumcajs."

 A dupl druhou nohou, a pak už rovnou zprostředka zlosti: "Ten loupežník se mi sem pozve. A já s ním zatočím, až ho všecko přejde!"

 Maršálek potom psal dva listy. Jeden jičínské kněžně, že se císařpán o Rumcajse ostře postará. A druhý Rumcajsovi, aby se do týdne ohlásil ve Vídni.

  V ten čas měli Rumcajs s Cipískem v jeskyni kopu letošních zajíčků. Učili je, jak má zajíc blýsknout světýlkem pod ocáskem a odskočit na druhou stranu, aby ho liška nepopadla.

 Vtom před jeskyní zahrála koňská kopyta.

 "Jsou kovaná císařpanským kovářem," povídá Rumcajs. "Císařpán nám asi něco vzkazuje z Vídně."

 Posel už stojí na prahu. Pyšný je na všecky strany. Jen sáhl do manžety a podal Rumcajsovi psaní.

 Rumcajs poslal zajíčky do kouta jeskyně, aby se mu nemíhali před očima. Manku s Cipískem usadil na dva kameny a rozkousl císařpanskou pečeť. A čte.

 Manka ze starosti: "Co zas má?"

 "Ale že mi zle ukáže za tu kouli, co podrazila stoličku pod knížepánem," povídá Rumcajs. Sfoukl císařpánovo psaní z dlaně na ohniště. "Kdybych tam nešel, řekl by, že jsem se polekal."

 Už chtěl Mance říct, aby mu nachystala na cestu do Vídně, když vtom si všimne zajíčků. Podrbal se ve vousech a je bez rady.

 "Jenže když já odejdu do Vídně, kdo se tu postará o zajíčky? Kdo je naučí všecky chytrosti proti liškám?"

 Manka se ohlídla po střevících na delší cestu.

 "Dojdu do té Vídně sama."

  Ve Vídni už měli na Rumcajse nachystáno. To aby snad císařpánovi zas nevyvedl nějakou alotrii.

 Císařpán sedí na hradě v nejpevnější komnatě a u něho drží vartu dvanáct maršálků. Jenerálů už by se nedopočítal. A vojska je kolem hradu rozsazeno tolik, že jeden druhého tlačí ramenem. Každou chvíli přijede od Dunaje posel a melduje: "Po cestách od lesa Řáholce je klid, Rumcajs není k spatření."

 "Gut," kývne vždycky císařpán, pohladí si vousy a čeká dalšího posla.

 Vtom jede jeden a volá: "K Dunaji přišla nějaká ženská a říká, že jde místo Rumcajse."

 Císařpán se zakuckal smíchy, že se Rumcajs vylekal a posílá za sebe. A ženskou.

 Poručil maršálkům: "Dejte ji přivést. Ať si poslechne, jaký jsem na Rumcajse vymyslel trest. A ať mu vyřídí."

 Jenže Manku nemuseli vodit. Už stála na náměstí pod hradem. Kolem ní všecko to vojsko, co mělo hlídat císařpána. Infantérie, artilérie, kavalérie i sapéři. Všecko se to dívá, jak Manka celá pěkná a v červené sukni jde přes náměstí k hradu. A všecko to volá: "Manko, dej mi hubičku. A já ti vystřelím na počest!"

 Když byla blíž a došlo na jenerály, bylo přísněji. Jenže Manka přisvítila na úsměvu, jenerálové odkopli kramflekem šavli a jsou samá francouzská ochota: "Voasi a voalá."

 To už byla na hradě a v císařpánově komnatě. Dvanáct maršálků stojí kolem císařpána jako zeď a supí se jako čerstvě naládované moždíře. Jenže Manka zas jen přisvítila na úsměvu a zatancovala krůček. Maršálkové jí kohoutím peřím na klobouku zametali cestičku až před císařpána.

 Sotva ale došla před trůn, císařpán vyskočí a křikne: "Alarm!"

 To aby ho vojsko ochránilo, aby Manku nepopadl do loktů a neskočil si s ní tanec. Všecko vojsko už ale bylo při Mančiných tvářích a červené sukni. Trubač troubil a císařpán musel s Mankou tancovat jednou kolem komnaty.

 Když dotancovali, zapnul si císařpán na kabátě o knoflík víc, přičísl si hřebínkem vousy a povídá: "A teď nadešla přísná!"

 Pustil na Manku tolik majestátu, až bez klapek zahrála hymna, a křikl: "Proč nepřišel sám ten Rumcajs?"

 Manka na to: "Protože se musí starat v lese o zajíčky."

 To byla pro císařpána od začátku světa neslýchaná urážka. Dal si to přeložit po německu, po francouzsku, po španělsku a po maďarsku. Ale pořád to vycházelo na stejné. Císařpán nevěří uším. A proto ještě po latinsku. A zas tak.

 Z císařpána zlostí uletěl knoflík. Vyhnal z komnaty maršálky a dal si zavolat soudce, ty nejpřísnější z celéhRakouska i Uher. Sesedlo se to v komnatě jako hejno černých krákavců.

 Manka sedí uprostřed na malé šamrličce.

 A císařpán na soudce: "Vyhledejte pro ni trest."

 Soudcové bouchali knihami, šustili papírem pod palcem, byli samá latina. Radili císařpánovi hned to, hned zas něco jiného.

 "To je mi málo," vrtí hlavou císařpán. "A tohle ještě míň."

 Žádný trest mu nebyl dost. Nakonec soudce vyhnal, kudy šli už vojáci. A zamyslel se, až byl strach, jestli bude vědět, kudy z těch myšlenek zpátky.

   Mance už byla dlouhá chvíle. Rozhlídla se a vidí, že na stolku před císařpánem leží fajfka. Podala mu ji a řekla: "Snad při ní císařpánovi půjde myšlení líp." V tu chvíli jako by v císařpánovi zaskočil zoubek do vroubku. Klepl fajfkou o stolek, zavolal si nejvyššího písaře a rozkázal mu zapsat císařský zákon:

 ROZKAZUJU, ŽE MANKA BUDE SEDĚT U TRŮNU  A ŠKRTAT MI DO FAJFKY.

  Když to podepsal, pleskl se do kolena: "A teď to, Manko, máš. Takhle tě budu mít pořád pěkně na očích a jen mrknu, škrtneš."

 A pleskl se do druhého kolena: "Ten trest platí sedm let."

 Potom si císařpán pohladil vousy, jak to vždycky dělával, když se mu povedl zákon.

  Od císařpána odvedli Manku do světničky pod krovy. Na stříbrném tácku už tam leželo křesadlo.

 Jiná by ulila slzičku. Manka se postavila k oknu a lákala rorýse, aby po nich vzkázala Rumcajsovi. Jenže rorýsi tu švitořili jen po vídeňsku.

 "Kdo nemá jinou pomoc, musí pomoct sám sobě," řekla si Manka.

 Posadila se ke stolku, vzala do ruky křesadlo a vymýšlela jak se chytře vyvléct ze sedmileté služby u císařpána. Pro jasnější myšlení si co chvíli křísla křesadlem. Když se posedmé zachumelilo jiskrami. Manka povídá: "Už vím."

 Pak už jen čekala, až pro ni přijdou.

 Vedli ji k císařpánovi až večer, když ho komorník chystal ke spaní.

 Císařpán sedí v židli, na sobě bílé přehození. Komorník mu češe vlasy a natřásá vousy. Když učesal a natřásl, vzal flaštičku a postříkal císařpánovi vousy vodičkou, co je v ní síla špiritusu a síla vůně. Potom mu pomohl do postele. Císařpán se uložil a povídá: "Ještě rozkazuju poslední fajfku."

 Komorník mu ji podal. A Manka s křesadlem si sedla na pelest u postele do služby.

 Císařpán si nacpal bosenským tabákem, přišlápl to palcem a poručil: "Až, Manko, zatáhnu, škrtni."

 A táhne z fajfky.

 Manka lehce zabrala do křesadla a škrtla.

 "Neumíš víc?" štíří se císařpán a táhne, až se mu podtáčejí oči.

 "A co bych neuměla?" řekla Manka a zabrala do křesadla, co jen mohla.

 Z křesadla se vyrojilo jisker jako sršáňů. Vletělo to císařpánovi do vousů a chytly ty silné vodičky, co s nimi měl stříkané vousy.

 Komorník hned dal troubit alarm na hasiče, že hoří císařpánovi u brady.

 Než hasiči přijeli, zhaslo to samo. Ale to už taky Manka odvazovala u Dunaje lodičku, aby se dostala na druhou stranu.

 Císařpán se po ní ani moc nesháněl. Tři roky si podmazával vousy cibulí, aby mu zas povyrostly.

   Jak Manka ládovala  králi Frickovi  patrony Jednou seděl Rumcajs v koruně dubu. Vtom uviděl jičínského puškaře Halíře, jak jde cestou přes Řáholec. A jako by mu od jedné strany bylo těžko a od té druhé lehčeji, strká to s ním ze strany na stranu.

 "Čím to, Halíři?" zavolal Rumcajs.

 Puškař se zastavil a vzdychne si: "Mám plnou hlavu broků, Rumcajsi. A jak se tam kutálejí ze strany na stranu, mate mi to krok."

 Co tak mluvil, sáhl si Halíř do záprsí kazajky pro psaní se železnou pečetí. A čte: "Přísně se poroučí jičínskému puškaři Halířovi, aby nabil tři vozy patron těžkým brokem a složil to na křižovatce k Hradci. Já si tam pro patrony přijdu s vojskem, až potáhnu na krále Fricka."

 Napsané je to písmem špičatým jako šavle a podepsal to císařpán z Vídně. Dole visí železná pečeť, aby psaní mělo pravou váhu.

 Halíř dočetl a Rumcajs vrtí hlavou: "A proč chce císařpán, aby vojsko střílelo brokem, proč ne kulí, jak se vždycky střílí?"

 Halíř složil psaní na čtvereček a strčil ho za kazajku.

 "Protože brok se nese doširoka a pokosí to víc vojáků. A teď, Rumcajsi, víš, proč mám v hlavě od broků těžko."

 "Až se císařpán s králem Frickem potkají, padne vojáků jako makoviček," pokýval Rumcajs.

 Potom seděl na nízké rozsošce, puškař Hař stál pod dubem a vymýšleli, jak těm dvěma potentátům překazit vojnu.

 Až se Rumcajs třeskl kotníkem do čela: "Víš co, Halíři, dovez mi ty tři vozy patron do jeskyně. Ale aby byly prázdné, bez broku. Já už se postarám."

 A Rumcajs domů do jeskyně; a Halíř do Jičína nakládat patrony.

 Doma ukázal Rumcajs Mance s Cipískem na kamenné sedátko: "Posaďte se, a všecko vám to povím."

 Když pověděl, udělá prstem ve vzduchu kličku: "A teď vám ještě řeknu, jak pokazíme císařpánovi vojnu. Dojdu do Jičína pro tři pytle hrachu a tím hrachem pak Cipísek naláduje patrony. Až vojsko střelí, padne od toho leda sám císařpán zlostí."

 "A co až dá střelit král Fricek?" povídá Manka. "To pak půjde do lidí samé tvrdé olovo."

 "A kruciš," podrbal se ve vousech Rumcajs.

 Potom měli velkou mutaci, jak nabít lehkou střelou patrony taky králi Frickovi.

 "Nejlíp když tam dojdu a obstarám to sám," řekl Rumcajs a zvedá se z kamenu.

 Jenže Manka mu zahradila cestu.

 "Doprostřed Frickova vojska, Rumcajsi, nemůžeš. Zdola tě poznají po vousech a shora po klobouku."

 "Poznají, budou vědět," hodil ramenem Rumcajs.

 "A pak po tobě král Fricek střelí nejmíň z kopy kanónů!" zbledla Manka. A mírně dopověděla: "Dojdu tam sama. Před ženskou ve vojsku nikdy není strach."

  Druhý den časně ráno zašel Rumcajs do Jičína. Nejdřív připomněl puškaři Halířovi, že je čas naložit prázdné patrony a vézt je do jeskyně.

 Od puškaře bylo na křiknutí ke kupci. Ale tam už je hůř.

 "Dej mi tři pytle hrachu," povídá Rumcajs.

 "A čím zaplatíš?"

 "Není to pro mě, ale pro vojáky, co by jinak padli jako makovičky," řekl Rumcajs.

 Jenže kupec tomu nechce rozumět. Tak mu Rumcajs sáhl přes pult pro tři pytle hrachu a do přístěnku pro pytlík prosa. Hodil si to na záda a boty ho nesou rovnou k Řáholci.

 Tam už na něho čekali puškař Halíř a Cipísek s prázdnými patronami. Rumcajs shodil pytle s hrachem na zem, Cipísek se dal do díla a Halíř mu radil: "Nejdřív tam nasyp jen půl mírky prachu a dodej pár kuliček hrachu. Nakonec to ucpi špetkou zaječích chlupů, aby rána byla měkčí a daleko nenesla."

 Cipísek všecko podle Halířovy puškařské rady. Tak šla patrona za patronou.

 Rumcajs zatím odešel s pytlíkem prosa do jeskyně. Manka se tam chystá na cestu doprostřed vojska krále Fricka. Sukni si vzala šerou, jupku stejnou, tváře si pomazala sazemi a paty zaprášila popelem, aby se jí neblýskaly pod sukní.

 Rumcajs nespokojeně přešlápl.

 "Jsi přece jen ženská," povídá. "A jaká ti bude pomoc v magacíně s patronami, co stojí zrovna uprostřed Frickova vojenského tábora?"

 Málem by ji byl nepustil. Ale Manka si stáhla šátek přes čelo a zahuhlala jako bába: "Kup si borůvky, vojáku. Slaďoučké jsou, kaprálova huba by si řekla třikrát."

 Rumcajs na to jen: "Kruciš!"

 A ať si tedy Manka jde. Do košíku s borůvkami jí podstrčil na dno pytlík prosného semínka, co přinesl z Jičína.

 "To abys měla na lehké nabití patron krále Fricka," řekl. "Prosné semínko je drobnější než hrách, líp se unese."

 Ale přece Manku vypravil jen s velikou starostí.

 Manka s košíkem borůvek šla pořád tím směrem, odkud se s větrem nesla vůně řemenů a viksu Frickova vojska.

 Až přišla k louce, kde to vojsko leželo. Skrčila se za keříček a dívá se. V táboře zrovna bubnujou a někdo tam volá: "Zítra ráno ať si každý vyfasuje patrony v magacínu. A hned po guláši se šturmuje na císařpána!"

 Všecko vojsko to poslouchá, a je ho modro.

 "To mám zrovna čas," řekla si Manka. Vzala košík s borůvkami a vydala se do tábora.

 Stráž na kraji na ni křikla: "Halt!"

 A namířila flintu.

 V Mance ustal dech. Pak ale přistrčila vojákům na oči košík. Borůvky každý voják pozná. A že jsou k jídlu, to taky ví. Ošklivá byla Manka v tom zašmourání až dost. Ale takové už markytánky bývají.

 "Tak si, bábo, jdi," řekli vojáci a znova podle předpisu vykulili oči a vyhlíželi nepřítele.

 Manka šla táborem a prodávala ty borůvky. A stále blíž k magacínu. Když tam došla, byla už tma. Před vchodem stojí dva frajtři ostří jako želízko. A na Manku: "Co tu chceš? Sem málem nesmí ani sám král Fricek!"

 Vtom se ozve ze tmy: "Jaká je tu o mně řeč?"

 A on to sám král Fricek. Vyšel si před zítřejší bitvou na prohlíd, jestli je všecko, jak má být. Oba frajtři hned vletěli do pozoru a vzdali mu flintou čest.

 Než si frajtři odbyli parádu, vklouzla jim Manka tajně za zády do magacínu.

 Tam samá bednička s patronami. Manka sáhla pod borůvky pro pytlík s prosem. Vylámala z patron tvrdé kule a skutálela je stranou do potoka. Potom dosypala patrony prosným semínkem a znova to uzátkovala. Dalo jí to hbité práce až do svítání. Skončila s poslední bedničkou, když první frajtr před magacínem povídá: "Něco se mi nezdá. Kam se poděla ta bába, co tu v noci okouněla chvíli před králem Frickem?"

 Druhý frajtr hned křikne: "Na to se musíme podívat!"

 A bajonety špicí dopředu, a ženou se do magacínu.

 V Mance je dušička na umření. Ale ještě stačila nasypat na stolík před magacínem dvě hrsti borůvek.

 Na stráži vysychá pod patrem. A tak se ti dva frajtři rovnou do borůvek dali, aby si ovlažili čípek. Když dojedli, první povídá:  "A teď prohledat ten magacín!"

 Jenže druhý na to:  "Copak můžeme s takhle umazanými hubami meldovat kaprálovi?"

 Poodešli kousek ke studánce.

 Manka strčila poslední patronu naditou prosným semínkem do bedničky, tiše zaklapla víko a rozběhla se k Řáholci. Pata se jí pod sukní neblýskla, a tak dobře doběhla.

 To už se všecko podařilo taky Rumcajsovi, Halířoví a Cipískovi. Odvezli tři vozy patron nabitých hrachem ke křižovatce na Hradec a nechali je tam stát, jak si poručil císařpán.

 Ten den po svačině fasovala obě vojska patrony. Vojáci krále Fricka z magacínu na louce, a vojáci císařpánovi ze tří vozů u křižovatky.

 Po guláši už císařpán ani král Fricek nedopřáli vojákům poležení. Všecko to pod trumpetami a bubny hnali každý na jeden kopeček. Sami si stoupli nejvýš.

 Vojáků bylo na Frickově straně až modro a na straně císařpánově spíš šedo. Nad vojáky ti dva potentáti.

 Nejdřív si dali podat dalekohled a jen se na sebe dívali. Potom na sebe zahrozili prstem. A dali si podat válečné čepice a křikli na vojáky.

 "Ládovat!"

 Vojáci si vzdychli a naládovali každý do pušky patronu.

 Potom král Fricek a císařpán křikli ještě silněji: "Án fajér!"

 Křikli a skrčili se, každý za svůj kopeček.

 Vojáci si vzdychli a stiskli. Dalo to takovou ránu, jako když proti sobě střelí dvě vojska. A kouře bylo.

 Když se to rozešlo, vystrčili oba potentáti hlavu nad kopeček. A obě vojska tam stojí, nikomu to neshodilo ani čepici.

 Král Fricek a císařpán znova: "Ládovat!"

 A střílelo se. Nikomu to ale neurazilo ani vlásek.

 Ládovalo se a střílelo do třetice. Zas nic.

 Když vystřelili popadesáté, vojáci křikli: "Už nejsou patrony."

 A oběma potentátům se z toho divného střílení potočil rozum. Císařpán skočil na koně a rozjel se rovnou do Berlína. Král Fricek se zas hnal cvalem až do Vídně.

 Tak byl každý, kde neměl být.

 Z Berlína do Vídně vzkazovali, že to Vídeň prohrála, protože jim v Berlíně zajmuli císařpána.

 Z Vídně zas vzkazovali do Berlína, že to prohrál Berlín, protože jim ve Vídni zajmuli krále Fricka.

 Byla z toho pletenice a rovnalo se to až v Paříži.

 A jestli bylo divení ve Vídni a v Berlíně, bylo v Jičíně taky. To pro ty dva veliké lány hrachu a prosa, co vyrostly mezi kopci, kde se ta dvě vojska střílela.

   Jak císařovna  chtěla vzít Mance  drahokamínek Jednou vzkázali Rumcajsovi kamenáři z Turnova, že našli veliký drahokámen. Aby prý jim ho přišel rovně rozrazit.

 Rumcajs se vypravil. V Turnově dal drahokámen podložit ovčí vlnou a uhodil do něho, až se rozskočil na dva kusy jako zrcadýlko od zrcadýlka.

 "Ani leštit se to nemusí, jen trochu otřít rukávem," řekli kamenáři.

 Poděkovali, Rumcajs se otočil na patě a namířil si domů. Zrovna pod horou Kozákovem mu blýskne něco do oka. Shýbl se a na dlani mu leží kamínek asi jako bob, když dost naroste. Blýská se jako odprýsklý od sluníčka a jde od něho barva za barvou. Takový drahokamínek.

 Rumcajs si ho přehodil na dlani.

 "Vezmu tu drobotu Mance pro potěšení."

 Jen dopověděl, dostal do špičky u boty takovou ránu, až mu skříplo pod patou. Podívá se a stojí před ním mužíček. Nohy si musel vypodložit hrudkou, aby ho bylo do pídě.

 "To ty?" povídá Rumcajs.

 "Tjá," řekl mužíček.

 Rumcajs přidřepl, aby měl k mužíčkovi blíž.

 "Jakpak ti říkají?"

 Mužíček na to, jako když křísne křišťálem o křišťál: "Metyštek."

 "Sílu máš," pokýval hlavou Rumcajs. "A proč jsi mě tak uhodil do špičky?"

 "Kvůli tomu kamínku," řekl Metyštek a očima se pořád dobývá Rumcajsovi do dlaně. "Já jsem mužíček z téhle hory. A drahokamínek je kousek srdce té hory."

 "Když je to tak," povídá Rumcajs, "kde jsem vzal, tam zas vrátím."

 A chce kamínek položit tam, kde ho zvedl.

 Jenže Metyštek ho uhodil do špičky podruhé a řekl: "Kdybys byl chtěl, nebyl bys dostal. Ale ty nechceš, tak ber."

 Rumcajs pustil drahokamínek do kapsy a ohlídl se, odkud voní les Řáholec. Jenže udělá sotva krok a vtom dostal třetí ránu do špičky.

 "Kdyby někdy bylo zle, foukni přes ten kamínek. Já tomu kamínku vždycky musím posloužit," zavolal Metyštek a odskočil do hory.

 Domů už došel Rumcajs v pokoji. Nejdřív se pěkně přivítal s Mankou. Potom drobně zaklel a vyrazilo to do kamínku dírku. Manka prostrčila tou dírkou šňůrku a nosila drahokamínek na krku.

 V tu dobu mělo být u Vídně, na té louce u Dunaje, veliké vetrené. Sám císařpán poslal listy do Frankrajchu, Nýdrlantu, Hispánska, do Bavor i do Sas. V listech bylo napsáno, že kdo má koně dobrého do cvalu i ke skoku, se má přihlásit. A všem těm rajterákům na koních pak císařovna na louce u Dunaje mávne šátečkem. Kdo první přeskáče, co je tam k přeskákání, a přeběhne, co je tam k přeběhnutí, dostane od císařovny ten šáteček.

 Louku u Dunaje posekali, aby tráva neošlehala koním kotníky, a taky všecko ostatní se chystalo. Do Vídně se sjížděli rajteráci ze všech stran a taky dva cizí císaři, aby císařpanské vetrené nabralo na vznešenosti.

 Tři dny předtím, kdy měla mávnout šátečkem, odešla císařovna do klenotnice, aby si na takovou slávu vybrala skvost. Za chvíli je z klenotnice slyšet křik: "Copak tu nemáme nic lepšího?"

 Kolem císařovny se válí rubínů a safírů a diamantů, až komorným chrupe pod nohama, ale císařovna pořád: "Copak už tu opravdu není nic lepšího?"

 Císařpán se poškrábal v licousech a povídá: "Už tam chrastí jen nějaká drobota."

 Císařovna se nadýchla a křikne: "V tomhle šancajku já na vetrené nepůjdu!"

 Do císařpána jako by uhodilo.

 "Jestli tam, Bětko, nepůjdeš, bude to ostuda nejmíň na půl světa."

 A císařpán začal počítat na prstech, jaká se sjela na louku u Dunaje honorace. Ti dva cizí císařové, králové hned čtyři, arcivévodů nepočítaně, a těch menších jako když se roztrhne makovice.

 "Jestli tam, Bětko, nebudeš, vezmou to za urážku. A máme válku na všecky strany."

 "Kdybych tam měla být, musela bych mít na krku něco, co ještě neviděl svět!"

   A císařovna se flekla dlaní po sukni a odešla.

 Císařpánovi z toho nebylo dobře ani ve zlatých kalhotách. Poručil, aby mu oblíkli obyčejné, a rozkázal po celé Vídni ticho. Že musí přemýšlet, jak s císařovnou vyjít.

 Už druhý den ráno dal zvonit na zvony, že mu přišel nápad.

 Císařovna hned přiběhla a povídá: "Ten nápad asi bude císařský."

 A byl, protože císařpán nevymyslel nic lepšího než vzít trumpetu a zatroubit na dragouny. Když se mu sjeli pod okno, vyšel císařpán na balkón a zavolal: "Každý dragoun ať se rozjede, kudy ho oči povedou, jestli někde není k spatření skvost, co ještě nebyl na světě k vidění!"

 To byl celý císařský nápad. Řady se rozskočily, každý dragoun jede koni za nosem. Byli už dávno za Dunajem, když císařpán vyběhl do vyššího patra a křikl za nimi: "Až ten skvost uvidíte, rovnou ho popadněte."

 "Na nejvyšší císařpánův rozkaz!" křikl zpátky od Dunaje hlas jako poleno. A to právě byl ten kaprál Worcziczek.

  Na druhý den, co císařpán poslal dragouny, Rumcajs povídá: "Říkali, že podučitel Očičko postavil v Jičíně na věži takovou trubičku. Slunce prý je v ní vidět jako na dlani. Rád bych se taky podíval."

 Vysadil si Cipíska na rameno a pohodlně se vypravili.

 Manka že zatím vypere prádlo. Usadila se s tím k potůčku za jeskyní. Drhne prádlo v křemínkách a pak máchá ve vodě. Protože mýdla si loupežník neužije.

 Když ji začalo bolet v ramenech, klekla si Manka nad tišinku a jen se tak dívala na svůj obrázek ve vodě. Pod krkem se jí houpá na šrce drahokamínek od mužíčka Metyštka. Není ten kamínek velký, jen asi tolik co bob, když dobře naroste. Ale střílí od něho sedmi barvami, a vždycky jinak, lahodí to očím a dušičce je juchej.

 Pro hru s drahokamínkem Manka nedoslechla, že na tvrdém břehu za potokem uhodila koňská kopyta. A zas tichoučko.

 To už kaprál Worcziczek štěrbinou mezi haluzemi vyhlížel Manku. Má oči jen pro ten kamínek, co se jí houpá pod krkem. Estrajch, Nýdrlant, Frankrajch, tam všude Worcziczek vojančil, ale takový kamínek nikde nebyl k vidění.

 Kaprál Worcziczek pořídil všecko bez rukavic. Vyskočil za křovím a tím hlasem jako poleno, houkne: "Dej sem ten drahokamínek, co máš na krku!"

 Manka chytila drahokamínek do dlaní a pevně ho tam zamkla.

 "A nedám."

 "Na císařpanské rozkázání!" opřel se Worcziczek o císařův majestát.

 "Ani na archandělské, ani na luciperské," řekla Manka.

 "Když nedáš, sama si to u císaře zodpovíš," křikl kaprál Worcziczek.

 Popadl Manku, a když se vzpírala, stiskl ji po soldátsku. Přeskočil hraničku vypraného prádla a rovnou na kobylu, co čekala za potokem. Dal kobyle špornu, až třeskla zadníma o přední a rozběhla se k Vídni.

 Kudy jeli, tudy kaprál Worcziczek volal na lidi, že veze císařovně ten nevídaný skvost. Běželo to k Vídni po lidských hubách rychleji než Worcziczkova kobyla.

  Rumcajs zatím pohodlně došel s Cipískem do Jičína. Vystoupili na věžovou bránu a tam stojí podučitel Očičko u divné trubičky.

 "Vpředu sklíčko a vzadu sklíčko, a mezi tím nic. Ale jen se podívejte!"

 Lidí je okolo tolik, div se nekácejí dolů z ochozu.

 "I tak se, Rumcajsi, taky podívej," povídá lučebník a silozpytec podučitel Očičko.

 Rumcajs dal nejdřív nakouknout Cipískovi a pak přistrčil oko k trubičce. Zadíval se na slunce a ono opravdu jako by přišlo na půl cesty k Jičínu. Potom naklonil trubičku níž, a hned jako by do okolních vsí bylo na dokřiknutí.

 Otočil trubičkou k lesu Řáholci. Žaludy na dubech by mohl spočítat. Taky vlny, co běží potokem. I kolik lajblíčků, jupek a kaťátek je na hromádce vypraného prádla. Jen Manku tam nevidí. A nevidí.

 Postrčil trubičkou ještě o tykadýlko. Blýsklo se v ní červenou sukní. Nějaký dragoun od císařských ujíždí s Mankou na kobyle směrem k Vídni!

 Rumcajs odskočil od trubičky. Letem si vysadil Cipíska na rameno, dolů z věžových schodů sjel jako forajtr. A za dragounem!

 Boty nesou Rumcajse jako mašiny. Jenže boty jsou jen dvě a kobyla má čtyři kopyta. Taky Cipíska si musel Rumcajs přehazovat z ramena na rameno, když ho obolelo.

 Ženou se za sebou k Vídni, ale pořád mezi nimi leží sedm rakouských mil.

  Když do Vídně po hubách doběhlo, že kaprál Worcziczek veze ten nevídaný skvost, kývla císařovna na císařpána: "Než kaprál dorazí, já se zatím oblíknu. A na louce u Dunaje ať uchystají poslední na vetrené."

 Císařpán se až pohoupl radostí, že se císařovna dala na rozumné. Vytáhl z kapsy hodinky a rozkázal: "Dnes ve tři to vetrené začne."

 Koním a kobylám, co měli rajtovat, dali obroku; a po stožárech na louce u Dunaje věšeli poslední prapory.

 Císařovna zatím svolala sedm komorných, aby ji slavně oblíkly. Posloužily jí sukní z kamzičiny, jupkou z obrácené teletinky a na hlavu jí posadily klobouk s bobřím ocasem.

 "A teď nějaké šmuky," poroučí si dál císařovna. "Aby ten nevídaný skvost, co přiveze Worcziczek, byl mezi nimi jako slunce mezi hvězdičkami."

 Komorné ji ověsily kdejakým rubínem, safírem, tyrkysem a diamantem. Císařpán zahoupal ve starosti hodinkami na řetízku a povídá: "Už padla druhá. Na louce u Dunaje už všichni čekají, a ten Worcziczek nejede."

 Dál se čekat nedalo. Císařpán s císařovnou rozkázali zapřáhnout do kočáru a karé na louku u Dunaje.

 Tam už všichni netrpělivě přešlapují. Ti dva cizí císařové, čtyři králové, arcivévodů na tucty a těch menších kdovíkolik. Rajteráci stojí na čáře, kobyly a koně jenjen se dát do cvalu a do skoku. Jen kaprál Worcziczek s nevídaným skvostem nikde. Císařpána polívá studeně, císařovnu zas horce.

 Na věži u Štěpána uhodila třetí. A všecky ty císařské, královské a kdovíjaké honorace se daly do křiku: "Proč císařovna nemávne šátečkem?"

 Císařpán jí podává šáteček, ale ona pořád jo uminutá: "Dokud nebudu mít ten skvost, vetrené nepojede!"

 Oba cizí císařové do sebe šťouchli loktem a ohlížejí se po svých vojenských maršálkách.

 Vtom tu Worcziczek. Přihnal se na kobyle, že z ní jde pára jako z kotle. Manku v sedle před sebou. Zarazil před císařovnou a křikl, až se nad loukou drobně srazilo na rosu: "Kaprál Worcziczek poslušně melduje, že veze ten skvost, co nebyl na světě ještě k vidění!"

 Strčil Manku dolů ze sedla, a ona tam stojí před císařovnou. Pod krkem se jí na šňůrce houpá kamínek od Metyštka. Září a proměňuje se, až je z toho všem blaze.

 Císařovna rovnou k Mance a žene se oběma rukama po drahokamínku.

 V tu chvíli přiběhl Rumcajs s Cipískem na rameně na kopeček před Dunajem. Vidí na louce za řekou všecko jako na dlani. Císařovna se sápe po kamínku jako lítá.

 "Kruciš," povídá Rumcajs. "A je tam ještě tři míle."

 Císařovna na Manku pořád hůř. Už ji chytá za šňůrku s drahokamínkem. Když šňůrku málem přetrhla, přiskočila Rumcajsovi na pomoc Metyštkova rada. Natáhl vzduch a foukl, až přes Dunaj přešly vlnky.

 Sotva jeho dech ovál drahokamínek, dostal Rumcajs takovou ránu do špičky, až mu skříplo pod patou. Stojí před ním Metyštek a ptá se: "Co chceš?"

 Rumcajs mu ukázal k louce za Dunajem. Metyštek se tam jen podíval a hned se ve všem vyznal. Podepřel se v bocích a zadupal nohama proti diamantům a safírům i tyrkysům a rubínům. V kamenech přešlo a po císařovně se sesypala hromádka štěrku. Trochu jí to i orazilo malík.

 Císařovna tam stojí jen holou telecí kůží oblečená. Byla z toho taková ostuda, že skočila do prvního kočáru a sama kočírovala až do Vídně.

 Šátečkem nemávla, vetrené se nerozjelo. Ti dva cizí císařové se zle urazili. Šťouchli do císařpána z obou stran loktem a byla z toho ta bitva tří císařů.

  A byl konec.

 Metyštek na rozloučenou uhodil Rumcajse do špičky a po kamenných žilkách se vrátil do hory Kozákova. Rumcajs chvíli počkal, až k němu Manka připlave na loďce přes Dunaj. Potom zavolal a poslouchal. Když se mu vrátila ozvěna od lesa Řáholce, vysadil si Cipíska na rameno, Manku vzal za ruku a vypravili se proti ozvěně.

 Kaprál Worcziczek zůstal stát na louce u Dunaje a bylo mu do zlosti. Ve Vídni zrovna troubili, že zas musí rukovat.

   Jak byla Manka  s vílou  na svatbě Už sedmou neděli šla po Jičíně řeč, že starosta Humpál bude ženit syna.

 Přiletěla s tím taky poštovní sojka, co nosila do Řáholce novinky. Rumcajs si ji poslechl a povídá: "Jak znám Humpála, nemuselo by z té svatby vzejít nic dobrého."

 Na druhý den běžela kolem jeskyně babka Kotejšová a volá: "Lidi, to bude slávy, a ta trachtace, jako kdyby se ženil sám král jeruzalémský!"

 Rumcajs se ohlídl po klobouku.

 "Radši zajdu do Jičína a podívám se."

 Svěřil Cipíska Mance, namazal si boty jezevčím sádlem pro měkčí chůzi a vypravil se.

 V Jičíně na rynku jako vymeteno, báby sedí nad prázdnými ošatkami.

 "Prodaly jste dnes časně," povídá Rumcajs.

 A báby: "Starosta to všecko skoupil na svatbu."

 Jak Rumcajs křižoval Jičínem, všude stejně. U řezníka Lisého nebylo kus pečínky ani špeku. Kupec Malý prášil prázdné pytle od mouky a od cukru a vymetal do dna vybrané šuplíčky na koření. Nebyla jiskřička másla, slza mléka, lžíce medu ani hrudka tvarohu. Všecko dal svézt starosta Humpál do svého domu. Starostka nad tím stojí a ukazuje kuchařkám na prstech, že z toho mají k svatbě uvařit třiatřicet jídel.

 Nevěsta přinese ženichovi do domácnosti dvě kopy nesepraných spodniček. Jmenuje se Barbora a je jičínského sládka Kuleho dcera.

 Ženich si říká Vavřinec a je samá pýcha na to, že je starostů.

 Kočár, co se v něm pojede do kostela, bude mít kola mazaná růžovým olejem.

 To všecko se Rumcajs dověděl bez ptaní, když křížkoval Jičínem.

 A protože nikde nepřihořívalo horce ke zlému, vrátil se císařskou silnicí do Řáholce.

  Jenže sotva Rumcajs nechal Jičín za patami, strhl se na dvoře starostova domu křik. Starostka jde od pytle k pytli, od džberu ke džberu, od nůšky k nůšce a volá: "Všeho je dost, jen jedno chybí. Nikde ani šupina. A jaká by to byla svatba bez ryby?"

 Zaslechl ji Humpál, přišel dolů a už tam vyvádějí oba. Nakonec vyběhl Humpál před vrata a křl směrem k loukám: "Ať je tu městský porybný, než napočítám pět."

 Porybným byl v ten čas v Jičíně nějaký Zebíček. O rybníky dbal a slovo dovedl odrazit slovem jako palestrou.

 "Pročpak vyvádíš, starosto?" houkl z luk a přišel blíž.

 "Chci mít rybu, ale aby to byl fiš! Musí být hodná starostenské svatby."

 Porybný si opřel čelo do dlaně.

 "Jenže kde ji vzít?"

 "V povětří!" rozkřikl se Humpál. "Copak nejsi porybný?"

 "To jsem," kývl Zebíček. "Jenže ten přede mnou držel rybníky v takovém pořádku, že teď musím se vším znova. Tak ještě žábu, starosto, bys v městském rybníce sehnal."

 V Humpálovi se až zlostí zalklo. Zebíček počkal, ale když ze starosty už nešlo slovo, vrátil se do luk.

 Humpálovi za chvíli přece jen odlehlo a všecko to vyřídil starostce. A ona začne křičet: "Každý podruh olízne o své svatbě aspoň rybí ocásek. A starostova rodina by měla mít leda tak svůj palec na ochutnání?"

 V tu chvíli jde kolem syn Vavřinec. Vousek má načesaný pyšně vzhůru.

 "Takové zlosti pro maličkost," povídá. "V lese Řáholci je přece rybníček a v něm hejno ryb."

 Starostka si tleskla do dlaní, to že je rada za deset zlatek. Humpál si znova zavolal porybného Zebíčka.

 "Abych ti rybu sám vyhledal. Takový jsi ty porybný. Vezmi čeřen a chyť mi ji v řáholeckém rybníčku."

 A Zebíček že ne. To že neudělá. Bylo by to proti všem regulím fišmistrovského řemesla, kdyby porybný pytlačil v cizím rybníce.

 "Než bych se zlostí rozskočil, radši si všecko obstarám sám," křikl Humpál a rovnou se rozběhl k lesu Řáholci.

  Tak vyšlo na vodníka Volšovečka. Seděl v koruně vrby a česal jí proutky pocuchané větrem, když vtom přiběhne jičínský starosta. A spustí: "Ukaž mi pár štik a taky pár kaprů na vybrání."

---

 

 Volšoveček se na něho dívá z vrby jako z vyjevení.

 "A pospěš si, pozítří máme svatbu," rámusí na hrázi starosta Humpál.

 To už Volšovečka přešlo první leknutí. Rozkročil se na vrbě a povídá: "Já ti rybu nedám."

 Dořekl, pohoupl se v proutkách, skočil do rybníka a zavesloval na hlubinu.

 Humpál pro urážku div nerozrazil hráz.

 "Každému vasrmánkovi tu jičínský starosta pro juchachá nebude! Už si zařídím, abych ti tu rybu z rybníka vypáčil."

 Zahrozil rukou proti vodě a šlapal přes ječmen zpátky k Jičínu.

 Volšoveček chvíli počkal a vydal se k Rumcajsově jeskyni.

 Rumcajs v tu chvíli ale měl jiné starání. Vzkázal mu mlynář z Robous, že se mu polámalo mlýnské kolo. A jestli by Rumcajs nevypomohl, jinak že chalupníčci vyjdou s moukou naholo. Rumcajs tedy odešel do Robous, rozkázal zarazit vodu na trokách, vlezl si do lednice místo kola a točil mlýnem.

 Tak se stalo, že Volšoveček, když přišel do jeskyně o pomoc, našel doma jen Manku s Cipískem. S nimi tam byla jedna lesní víla, jako umáčená od rosy, protože ještě před chviličkou plakala. Tancovala v noci měsíci a zatrhla přitom sukýnkou o trní. K sešití to bylo jen křížkovým stehem, a to víla sama nemůže.

 Manka Volšovečka pozvala, aby si zatím sedl. Pak šila křížek ke křížku, ušila i poslední, utrhla nit a povídá víle: "Teď nepovolí ani steh, i kdybys uvízla v ostružině."

 Víla si sukýnku ozkusila, jestli se zas dobře nese. Potom vesele: "Děkuju ti, Manko. A na dobrou oplátku."

 Když víla odběhla do lesa, došlo na Volšovečka.

 "Jaképak soužení sis přinesl ty?"

 Volšoveček pověděl, že se jičínský starosta chystá vzít mu rybu.

 "A Rumcajs nikde," vzdychl si nakonec.

 Manka pořádně navinula zbytek nitě na špuličku.

 "Snad to, Volšovečku, nebude tak těžká věc. Ohlídám ti s Cipískem rybník sama."

  Už chvíli seděli Manka s Cipískem schovaní za hrází a Volšoveček jako na vyhlídce v koruně vrby. Hlídali směrem k Jičínu.

 Nejdřív byla cesta prázdná. Vtom se ale na ní zvedne prach a starosta Humpál vede k rybníku své dráby. Sám nese přes rameno čeřen. Sedm ostatních má v ruce po sochoru, aby mu naháněli.

 Došli k rybníku a zatloukli na stavidlo, aby postrašili Volšovečka. Potom začali ukládat o rybu.

 Jenže vždycky když starosta podložil čeřen, Manka za hrází zavolala: "Humpále, já tě vidím!"

 Tak jim kazila pytlačinu. Až starosta oběhl hráz a křikne: "Za hrází sedí Manka s Cipískem. A já jí pořádně zaplatím!"

 Poslal sedm drábů, aby obháněli rybník tří stran, a sám se vypravil ze strany čtvrté.

 "Musíme se vykličkovat," šeptla Manka Cipískovi. Vzala ho za ruku a rozběhli se.

 Starosta Humpál a sedm drábů za nimi. Dokud Manka s Cipískem běželi loukou, bylo všecko dobré. Když ale museli oběhnout šípkový keř, vrazili mezi ně klínem. Drábi hnali Manku dál a Humpál poklopil Cipíska čeřenem jako cejnka. Přehodil čeřen sem a tam, aby v něm nebylo k hnutí, a vracel se do Jičína.

 Cipíska škrtí ze všech stran, ale zkouší potrhat oka. Jen si olámal prsty, protože čeřen byl z francouzského provázku.

 Starosta Cipíska donesl až do svého domu. Když mu starostka vyběhla naproti, řekla: "To je mi ale divná ryba."

 A ze zlosti, že svatební hodování bude bez ploutvičky, zavřela Cipíska do sklípku.

  Manku hnalo sedm drábů křížem krážem Řáholcem. Vykličkuje se prvnímu, a už na ni ze zálohy druhý. Oběhla druhého a zaskočil ji třetí. Pak na ni čtyři šturmem, a v rukách sochory. Uklouzla jim až na nejužších stezičkách, kde se nevyznali.

 Sedla si do mechu a tiše zavolala Cipíska.

 V korunách stromů se obrací vítr, ale jinak ani hlásku.

 Manka volá podruhé a do třetice.

 Vítr ulehl a je slyšet, jak v listí šelestí mravenčí nožky.

 Když zavolala posedmé, věděla, že se Cipíska nedovolá.

 Loupežnická hospodyňka musí být jako křemínek. Ale i od křemene odkřísne. Mance se začalo sbíhat v očích. Otřela si je dlaní, a když znova bystře prohlédla, stojí před ní víla. Sukýnku má sešitou křížkovým stehem. Povídá: "Já to všecko viděla. Jestli chceš, svezu se s větrem do mlýna a vyřídím Rumcajsovi, aby si došel k starostovi pro Cipíska."

 Dořekla a už se nese po větru. Jenže Manka ji chytí vzadu za sukýnku.

 "To bych nerada, svalit rovnou na Rumcajse, co jsem sama nedovedla."

 Víla si sedla na malinový proutek a zamyslela se. A zamlela palečkem v dlani a tichoučce se zasmála: "Mám proti starostce a starostovi ještě jednu radu. Ale s tou se musí počkat na zítra."

  Rumcajs točil v Robousích mlýnem.

 Cipísek hledal v Jičíně cestu ze starostova sklípku. Ale všude zeď a obloženo kamenem.

 Byl ten den, kdy starosta se starostkou ženili syna.

 Hned ráno přišla k Mance víla. Pěknou tvářičku má učerněnou od borůvek a přes jemné šaty si přehodila šedivé pavoučí předení.

 "Pročpak to?" ptá se Manka.

 "Čím míň se budeš ptát, tím dřív se dovíš," řekla víla a na pomalém vánku se nechala nést k Jičínu.

 Manka se k ní přidala.

 Před Jičínem víla vánku poděkovala a dál šla pěšky. Manka pořád s ní.

 Až došly k Jakubu. A před tím kostelem postává už málem celé město. Řezníci nesekají, kupci mají na klíč, pekaři kvásek pod miskou, švadleny nešijou, ševci taky ne, kováři netlučou, hospodyně mají uhaslo v pecích a strejci ve fajfkách. Všecko to okouní před Jakubem a čeká, až přijede ta svatba starostovic Vavřince.

 Víla s Mankou se vtiskly mezi lidi.

 A už to jede, už se to nese. Starostenská honorace a na čtyři kolena příbuzných ve třinácti kočárech.

 Starosta Humpál střílí očima, jestli má na všech stranách správnou úctu. Starostka natřásá na krku šňůru korálů, že by jí bylo věžové bráně od ochůzku až po patu.

 Nevěstina otce, sládka Kuleho, vezou čtyřmi belgickými valachy na pivovarském fasuňku. Pro tu jeho nezřízenou váhu by se pod ním kočár rozletěl jako skořepinka. Sládkovou k němu přistrčili na šejtrok.

 Ale to všecko je jen fasování, co podpírá drahokámen. Hedvábným polštářem vypodložená se veze nevěsta Barbora. Celá je pěkně upravená, jen na všecky strany je jí víc, protože je z Kulova rodu.

 Ženich, starostovic Vavřinec, má vousky po vosku ostře do špice. A pyšný je až nad věž.

 Když to přijelo blíž, proklouzla víla mezi lidmi ke kašně. A umyla si tam od borůvek ušmourané tváře, až vzešly do takové krásy jako hvězda. Pak ze sebe smekla pavoučí předení.

 A než se Manka mohla zeptat, proč to všecko je, usmála se víla na Vavřince jako májová.

 A Vavřinec: "Prr!"

 Koně zarazili. Vavřinec seskočil po loukoti a jde rovnou za vílou. A ona se usmívá hned rezedkově, hned růžičkově, hned jasmínkově. Vavřinec pořád za ní. Nechal tam nevěstu i čtyři kolena příbuzných.

 Vavřinec pořád za vílou jako mámením omámený. Když ho odvedla až k bráně, zavolala nstarostu se starostkou: "Synek za synka. To je rovná oplátka za Cipíska."

 Humpál s Humpálovou se pak hnali ke sklípku, až se z nich osýpala myrtová větvička. Zpátky nadnášeli Cipíska andělíčkem, jen aby ho už mohli vrátit Mance.

 Když se to stalo, udělala víla proti Vavřincovi: "Huš!"

 Roztřáslo ho to a klopýtal zpátky ke své Barboře. Ale ona, že ho od víly uhranutého nechce. Bylo po svatbě.

 Jeden krejčí křikl, jestli starostovic chtějí, že jim z té ostudy střihne na kožich.

   Jak Rumcajs s Mankou  bez halíře vyplatili  správce Jamra Jednou se v lese Řáholci ozvalo řinčení, jako by se sypalo drobné železo.

 "Podívám se tam," povídá Rumcajs Mance, vysadil si Cipíska na rameno a vyšel z jeskyně.

 Na tom místě, kde se křižují cesty, našel jičínského zámečníka Votíka. Klečí v příkopu, rukama rozhrnuje trávu a mech a sakruje.

 "Co tu vyvádíš?" povídá Rumcajs.

 "Ale," na to Votík, "byl jsem v Nemyčevsi s řemeslem. A vracím se přes les a uvíznu nohou v ostružině. Vyklopil jsem tu zámečnickou truhličku."

 A že v ní byly větší věci, ale taky malé nejtky a pérka, zkrátka celý zámečnický fundament.

 Hledáním uondaný Votík se odvalil k pařízku.

 "Už to nikdy neshledám dohromady."

 Rumcajs přikázal Cipískovi, aby se ohlídl po nejmenší, drobotě. Sám posbíral větší kousky. Složili to Votíkovi do truhličky a šli dál.

 Votík za nimi volal, až se to hodí, že jim tu službu oplatí.

 "Loupežník si těžko kdy pozve zámečníka," zavolal zpátky Rumcajs, než se za ním zavřel les.

  V ten čas si jičínský knížepán s kněžnou zavolali správce, co byl nejvyšší nad lesy. Jmenoval se Jamr, jednou rukou sloužil panstvu a tou druhou přihraboval pro sebe. Přišel a dělal se zkroušený, smekl tak hluboko, až si přišlápl klobouk. Knížepán se na něho podíval sklíčkem, a rovnou s výčitkou: "Lesa mám, až nevím kam, a když si poručím tyč pro knížepanský praporek, nesežene se."

 Kněžna po Jamrovi zahlíží lorňónkem.

 "Vzkazovali mi včera z kuchyně, že tam není ani klest na zátop."

 Jamr si všecko vyposlechl a zavzdychal, jako by mu brali srdce. Poklonil se, až se omžilo leštění na podlaze, a spustí jako z partesu: "To všecko báby a ženské. Slídí po lese od slunce do měsíce a seberou do otepi kdejakou větvičku. A co má kořínek, to zatlápnou, jak obcházejí lesem."

 Tak se ten Jamr vymlouval.

 "I po pasekách po nich zůstane jako po medvědím válení."

 Tak to všecko svedl na báby a na ženské.

 Knížepán s kněžnou mu dali víru. Jamr vyšel jedněmi dveřmi a druhými už volají rychtáře Fištulu. Přišel a zamotal se patou do koberce. Dlouho nepobyl.

 "S každou bábou nebo ženskou, co strčí do lesa třeba jen nos, rovnou do šatlavy," křikli na něho knížepán s kněžnou.

 A tak to od té chvilky bylo. Jen se v lese ometla sukně, pískl Fištula na píšťalku. Přiskočili drábi a s každou rovnou do šatlavy.

 Správce Jamr obden přistrčil kněžně do kuchyně náruč chrastí a knížepánovi ob týden tyčku na praporek. Knížepanstvo si libovalo: "Náš Jamr, to je hlava, ja, to je kopf!"

 A tak si ten Jamr dál vesele hospodařil sobě do kapsy.

 Jenže ženských a babek v šatlavě přibývalo. Byly z Jičína a taky z okolních vsí. Vejměnice, ale taky hospodyňky. Začaly se trousit řeči, že pro píli správce Jamra začíná být zle po domech i po chalupách. Všecko starání padlo jen na mužské. A taky synek nebo dcerka spíš proklouznou k nepravosti tatíkovi mezi nohavicemi. Máma je snáz chytí do sukní.

 "Kruciš," povídá jednoho dne Rumcajs, "pro Jamrovy pletky s knížepánem bude v celém kraji brzy rubem navrch."

 A že si s Mankou sednou a musejí vymyslet, s čím hnout, aby zas bylo rozumně.

 "To je lehká rada," řekla Manka. "Nejlíp je pustit ženské ze šatlavy."

 "Má to souček," pokýval hlavou Rumcajs. "I kdyby vyběhly, znova je pochytají." Ještě se zamyslel a nakonec povídá: "Je na to lék. Musíme ale všichni tři. Já, ty i Cipísek."

 Rozhlídl se, jestli poblíž není nezvané ucho, a všecko Mance vyložil.

  Druhý den si Rumcajs zavolal Cipíska a nakázal mu: "Dojdeš do kanceláře k správci Jamrovi. Ne s křikem po sojčím, ale po nejtišším loupežnickém rozumu. Až tam budeš, tajně vyzvíš, do kterého lejstra píše správce nejčastěji a ohlíží se přitom za záda. Tlejstro mi přineseš."

 Cipísek si obul lehké střevíčky a rozběhl se do Jičína.

 Když se za synkem zavřelo mlází, řekl Rumcajs Mance: "A teď vyšlo na tebe."

 Manka byla hned vypravená. Shodila z nohou střevíce a do ruky vzala kus houžve. Potom ji Rumcajs odvedl na mýtinu, kde začíná druhé polesí. Tam se Manka shýbla pro pár hrstí klestu. Když vázala klest houžví, přikrčil se Rumcajs do malin a křikne: "Nějaká ženská je v panské škodě!"

 Z lesa vyskočili drábi a popadli Manku. Okřikla se po nich, jak to ženské v lese dělávají: "Kam mě vedete?"

 "Do šatlavy," odhoukl rychtář Fištula.

 A taky ji tam vedli.

 Rumcajs počkal, až odejdou z mýtiny.

 "Teď do třetice já," povídá; a vypravil se taky k Jičínu.

  V městě se jen prometl podloubím, a rovnou za roh, kde měl veřtat zámečník Votík.

 Votík zrovna piloval klíček k sekretáříku, ale Rumcajs mu povídá: "Měl bych pro tebe jinou práci."

 Votík sfoukl ze svěráku piliny.

 "Vida, a tolik ses v lese odříkal zámečníka. Co bys rád, Rumcajsi?"

 "Klíč," řekl Rumcajs. "Ale musel by být takový, jako má jičínský starosta. Aby otevřel každý zámek."

 Zámečník Votík na to: "Takový nazpaměť nesvedu."

 "Aspoň aby tedy byl ke dveřím od šatlavy," slevil Rumcajs.

 "A budeš s ním odmykat jen spravedlivě?"

 Rumcajs ukázal dva prsty a Votík mu udělal ten klíč.

  Cipískovi se tak lehce nevedlo. Když přišel před kancelář, stojí tam dráb se šavlí. Rozkročený je od konce do konce prahu. Cipísek se tajně přitočil za patník u dveří. A začal tiše příst k spánku jako lesní kočka. Dráb zívl, až se mu zalily oči, a Cipísek mu mezi koleny proklouzl do kanceláře.

 Správce Jamra uviděl na první podívání. Stojí u pultu a píše čísla do knihy. Napíše číslo, ohlídne se za záda, a zapíše ještě jedno do lejstra, co leží vedle.

 Cipísek tajně strčil do pultu, až se vylilo z kalamáře. Správci to postříkalo manžetu u rukávu, a taky v knize kaňka jako šváb.

 "Copak s tím můžu knížepánovi na oči?" polekal se Jamr a shání něco proti kaňce.

 Cipísek zatím popadl lejstro a vypálil s ním z kanceláře.

 Mance bylo nejhůř. Soužila se v šatlavě se všemi ženskými a babkami, co drábi pochytali po lesích. Ani posezení tam nebylo, jen stůl bez lavice. Na něm jediný pečínek chleba a džbánek vody. Z chleba se smělo lámat jen po soustu a ze džbánku upíjet po kapce.

 Světla tam bylo tolik, co moucha unese na křídle. Jen od okýnka pod stropem.

 Zato křiku dost, jak bývá, když se báby a ženské sejdou v neštěstí.

 Manka postává v koutě a dívá se k okýnku. Vtom se v něm zatmělo a někdo volá: "Kdybyste tak, ženské, mohly na chvilku zašlajfovat řeč!"

 V okýnku Rumcajs.

 "A ty pojď, Manko, blíž, než se sběhnou drábi."

 Manka skočila pod okýnko a Rumcajs jí hodil klíč. Manka s ním rovnou do zámku. Babky i ženské si utahují tkalouny, aby se jim líp běželo ze šatlavy.

 Jenže vtom si Manka vzdychne: "Rumcajsi, k čemu je mi klíč, když z téhle strany není v zámku dírka."

 Už je slyšet, jak se vedle na strážnici sbírají drábi.

 Rumcajs se rozkročil, podíval se rovně proti nebi, a sebral v sobě všecku spravedlivou zlost. Pak strčil hlavu do okýnka a zasakroval tak prudce, až to v zámku vyrazilo druhou dírku. Manka v ní otočila klíčem. A babky i ženské rovnou ven ze dveří. Jen se jim blýskly paty pod sukní. Už se to všecko rojí podloubím na rynk.

 "Alarm!" křikl na strážnici Fištula a drábi hned začali babky a ženské obhánět.

 Drábi po ženských lískovicí a ženské po nich jazykem. Byla to nerovná šavlovačka.

 Křiku bylo, až to vyvolalo z kanceláře správce Jamra.

 Takový tartas tam byl, že k zámeckému oknu přišel sám jičínský knížepán s kněžnou. Knížepán se hned měl za toho všeho jenerála. Dal si podat klobouk s kohoutím ocasem a volá: "Báby s ženskými žeňte zpátky do šatlavy, ale toho Rumcajse s Mankou mi uvažte na řetízky v kamenném vězení!"

 Jak stál v okně, knížepán dobře viděl a radil drábům, kudy nadběhnout. Když už Rumcajse s Mankou málem zakřížkovali halapartnami, dupl Rumcajs kramflekem znamení. V tu chvíli se k němu přitočil Cipísek a podal mu lejstro.

 Rumcajs rozrazil dráby ramenem a správci Jamrovi povídá: "Kdo zatřese stromem, tomu se na hlavu sesype plod."

 Pak šel dál, až pod zácké okno. Vysadil lejstro nahoru do okna a zavolal: "Ať si knížepán dobře přečte, co je tam napsáno!"

 Knížepán obrátí lejstro v rukách, dal si podat sklíčko, a čte. A s každým slovem se v něm jen slévá na zlost. Ono to bylo to lejstro, kam si správce Jamr tajně psal, oč ošidil knížepána.

 Jičínskému knížepánovi až zlostí pelichaly kudrnky na paruce.

 "Co vás trápí, mon šér?" řekla se starostí kněžna.

 Knížepán jí podal lejstro. Když si v něm přečetla, že správce Jamr na každé dva smrčky pro knížepána odstrčil pro sebe jedličku a na duby byl s knížepánem půl na půl, ztropila kněžna v okně takový křik, že drábi nechali Rumcajse, Manky, Cipíska a ženských i babek. Rovnou popadli Jamra a do kamene s ním.

 Ženské s babkami se rozutekly po městě i po vsích.

 Rumcajs si vysadil Cipíska na rameno, Manku vzal za ruku a vrátili se pokojně do lesa Řáholce.

 Správce Jamr si v kamenném vězení pobyl devět let.

 A nejhůř knížepán s kněžnou. Ještě dvanáct let se zajíkali zlostí, jak jim tam správce Jamr hospodařil.

   Jak se Manka s Cipískem dočkali stračího vděku Jednou uslyšela Manka smutné stračí žalování. Skřípá to jako staré želízko, protože straka jinak nedovede. Manka jde po hlase a už ji vidí. Straka sedí na rozsošce, jedno křídlo má jako podťaté.

 "Co jsi kde vyváděla?" ptá se Manka.

 "Vyváděla nevyváděla," řekla straka. "Letím přes Řáholec, najednou se udělal vítr do kopečka, a já o to klopýtla křídlem."

 Manka si straku posadila na dlaň.

 "Moc radosti s vaším rodem není. Ale v nouzi tě nenechám."

 Odnesla ji domů do jeskyně. Cipísek jí ustlal hnízdo, jak mu straka radila. Potom se o ni starali, aby křídlo zas ozdravělo. Jen Rumcajs vrtěl hlavou: "Abyste se nedočkali stračího vděku."

 Straka v jeskyni pobyla dva týdny. Potom ještě tři dny poletovala kolem. Čtvrtý den už se nevrátila.

 Cipísek rozebral hnízdo na větvičky a Manka to spálila na ohništi.

 "Nejlíp by bylo, kdyby zapomněla, kdo jí pomohl v nouzi," povídá Rumcajs.

 Nazítří měl každý jinou práci. Rumcajs od sebe rozsazoval buky, kde jich hustě narostlo. Manka sbírala borůvky na loupežnickou kahudu a Cipísek pomáhal veverce louskat oříšky pro mladé.

 První přišla domů Manka. A jen nahlídla do jeskyně, padne jí do oka silný lesk.

 "Copak to?" povídá Manka.

 A ona tam na borovém stolíku leží korunka. Není větší než velký náprstek, ale září jako karfunkl. Je to krása na podívání nejdřív jedním a teprve pak druhým okem.

 Manka si korunku posadila do vlasů.

 "Při loupežnickém životě si člověk užije málo tak divné krásy," povídá.

 Nabrala do misky vodu a dívala se do ní jako do zrcátka, jak se od kamínků v korunce zeleně rojí jiskrami.

 Za chvíli se vrátil Cipísek od veverek. Diví se: "Já nejdřív myslel, že je to hromádka svatojánků."

 "Sama bych ráda věděla, odkud se tu ta korunka vzala," řekla Manka.

 Tou dobou byl na jičínském zámku takový křik, až to zvedalo na rynku holuby.

 Jičínská kněžna tluče o stolek zlatem kovanou truhličkou a volá: "Je prázdná…" A nemůže dál, protože jí zlostí přechází hlas v hrdle.

 Knížepán si přehazuje paruku od ucha k uchu.

 "Co hledáte v té truhličce, ma šér?"

 Kněžně trochu povolilo v hrdle.

 "Korunku z Brabantu přece!" křikla. A už jen šeptla, protože ji zas stiskla zlost: "A ty dvě zelené náušničky, co s ní tam taky byly."

 Kněžna přirazila prázdnou truhličku. Knížepánovi až lousklo v uších. Zlost v něm chytla jako přesušený troud, protože korunka z Brabantu byla vzácnost nad všecky vzácnosti.

 "Jak se to všecko stalo?" křikl knížepán.

 Kněžna ze vzpomínání: "Ráno jsem si ji posadila do vlasů, abych se s ní potěšila. Vtom dole na rynku veliký rumrejch. Starostka se tam hádala s trhovkyní, jestli je to houser, nebo husa. Odskočila jsem si k oknu, abych při tom taky trochu byla. Brabantskou korunku jsem odložila vedle truhličky."

 "To byla neopatrnost, ma šér," do toho po francouzsku knížepán a postrkuje si paruku zas naopak.

 Kněžna se ovála vějířem pro lepší vzpomínání.

 "Ty dvě dole se hádaly až do chvilky před polednem.

 Potom jste mi, mon šér, dal vzkázat, abych přišla ke stolu. Po obědě už korunka na stolku nebyla. A od té chvilky je mi zlostí k uvztekání."

   Knížepáeště rychle poslal lokaje Fricka s poptávkou po celém zámku. Když o brabantské korunce nikdo nevěděl, dal zatroubit na trumpetu.

 Aby k němu rovnou přijel jenerál z kasáren.

 Aby přiběhli drábi i s rychtářem Fištulou.

 Aby přišel soudce.

 A taky klenotník a hodinář Semerád z krámku pod věžovou bránou, co tu korunku objednal až z Brabantu.

 Rumcajs zatím rozsadil buky, aby se jim na všecky strany spokojeně rostlo, a vrátil se domů do jeskyně.

 "Kruciš…" povídá už na kamenném prahu.

 Oni tam Manka s Cipískem jsou docela zakoukaní do brabantské korunky. Korunka září a zeleně se od ní svítí. Rumcajs poklopil korunku rukou a povídá: "Přešel vás dva loupežnický rozum?"

 Pak střelil perným slovem za strakou, co už kdovíkde lítala.

 "To je ten stračí vděk. Málem jste zapomněli na loupežnickou poctivost."

 A do třetice: "Ta věc mi musí z jeskyně."

 "Jenže kam s ní?" řekla Manka a točí se od Rumcajse studem červenými líčky.

 Rumcajs pustil korunku na dno kapsy.

 "Vrátím ji tam, kde ji straka vzala."

 "Jenže kde to bylo?" ozve se Cipísek.

 "Takovou korunku mohla straka posmejčit jen na zámku," povídá Rumcajs.

 Položil si ruku na kapsu, aby korunku nevytrousil, a vypravil se s Mankou do Jičína. Cipíska vzali s sebou taky, aby byl i u konce toho, u čeho byl na začátku.

  V jičínském zámku se už sešli všichni, co tam knížepán dal zavolat.

 Jenerál má kobylí pot na koleně, jak se hnal.

 Soudce listuje olíznutým prstem v černé knížce.

 Hodinář Semerád si leští o loket zvětšovací sklíčko.

 Drábi s rychtářem postávají na chodbě, aby v komnatě nenašlapali.

 "Všichni všeho nechají a budou se dívat jen na mě," poručila kněžna.

 Potom jim vyložila, že ještě po snídani měla brabantskou korunku, ale po obědě už ne.

 "Alarm!" vykřikl jenerál a vojenská trumpeta to zahrála po něm.

 Ze čtyř stran města Jičína se postavilo vojsko, aby nemohla ven ani nožka.

 Rychtář Fištula ukázal přísně po městě a drábi se rozběhli. Kdekam nakoukli a kdeco zpřevraceli, jestli tam není brabantská korunka.

 Soudce drží prst uskřípnutý na tom místě v knížce, kde je napsáno, kolik si vysloužil, kdo tu korunku sebral.

 Hodinář Semerád leští sklíčko, aby se podíval, jestli korunka je pravá. Až ji najdou.

 Ale kde nic, tu nic, i když vojáci troubili a bubnovali pro strach a Fištula s dráby se dobýval do kapsáře i babkám almužničkám.

 Jičínská kněžna zlostí dupala zlatými kramfleky, až to vyráželo dolíky do podlahy.

 Knížepán ostře chodil po komnatě, až mu pukaly švy na stříbrných kalhotách.

 A pořád kde nic, tu nic.

 Vtom tam přijde Rumcajs. Manka s Cipískem mu postávají za zády. Rumcajs sáhl do kapsy, překulil brabantskou korunku na dlani a povídá: "Jestli je celé to pozdvihnutí v městě kvůli téhle cerepetličce, tak ji nesu."

 Kněžna krok k Rumcajsovi a popadla mu korunku z dlaně, jako když ji sfoukne. Hned s ní k hodináři Semerádovi. A on i bez sklíčka povídá: "Je to ona."

 Rumcajsovi bylo vždycky líp nosem na druhou stranu od panstva. Otočil se a vede si Manku s Cipískem ven z komnaty.

 Jenže tam jenerál, a silně na Rumcajse: "Stát!"

 Přitočil se taky soudce a spustí na Rumcajse: "Nejdřív musíš povědět, kde jsi tu korunku vzal."

 Rumcajs už je všecky chtěl odrazit loktem, ale pak mírně povídá: "Kde bych ji vzal. Dostala ji Manka od straky za trochu kurýrování."

 Soudce si foukl přes špičatý prst.

 "To jsou jen loupežnické vytáčky."

 A už se hrne taky jičínská kněžna.

 "Stejně nepřinesl všecko. Byly u toho ještě dvě zelené náušničky!"

 Zavolali hodináře Semeráda za svědka. Vzdychl si tiše a řekl: "Ty víš, Rumcajsi, že jsem nikdy nebyl proti tobě. Ale náušničky u korunky byly."

 Soudce hned: "Korunku vrátil, aby se zdál čistý jako sklíčko. Náušničky schoval někde do pařezu pro tu svou Manku. A svádí všecko na straku."

 To říkal soudce pořád cirkumflex a stáčel to do úzkých kliček, aby se v nich Rumcajs chytil. Knížepán s kněžnou mu pomáhali za kličky potahovat, aby byly ještě užší.

 Mance už bylo pro Rumcajse o strach. Ale Rumcajs se rozkročí a málem křikne: "Co jsem kdy řekl, vždycky byla pravda. A tak se odtud nehnu, dokud se pravda pořádně neukáže!"

 A knížepán, kněžna, jenerál, rychtář, všichni na něho pořádako vosy. Nejhůř ale soudce: "Přiveď tu straku, Rumcajsi, co to vyvedla. A pak budeš mít naši víru."

 "To víte, čeká na mě na větvičce," řekl Rumcajs. "A pro chytrost má taková straka uděláno. Musíte mi věřit, co říkám."

 A soudce zas: "Až přivedeš straku."

 Rumcajs je všecky mohl odrazit lokty, vzít Manku s Cipískem a jít. Umanul si ale. Nepůjde, dokud se neukáže, že poctivé slovo zvoní nad všecky knížepanské zlosti a soudcovské tučky. Jenže knížepán s kněžnou i soudce bili pořád proti Rumcajsovi řečí a každé jeho slovo obraceli rubem. A tak utíkal čas.

 Pro veliké strkání v komnatě si nikdo nevšiml, že Cipísek už tam dávno není. Proklouzl rychtáři Fištulovi mezi koleny a vyběhl ze zámku.

 Pak po císařské silnici rovnou zpátky do lesa Řáholce. A do toho houští, kde měla straka hnízdo.

 Straka sedí na krajíčku, drží v zobáku zelené náušničky a blýská s nimi stráčatům pro potěšení.

 Jenže je k ní vysoko. A vedou tam jen tenké větvičky. Sotva straka zahlídla Cipíska, křikla: "Já tě vidím!"

 Cipísek tedy odešel k potoku a našel si křemínek jako z ledu. Rozrazil ho na dva křišťálky a blýskavě je nalíčil. A že straku lapí pod klobouk, až přiletí.

 Jenže ona jen zatřásla zelenými náušničkami a křikla z hnízda: "To víš, spletu se na sprostý křemínek."

 Cipísek odešel až do vysokého lesa a vymýšlí, kudy na ni. Ne a ne mu přijít myšlenka, co by byla nad stračí.

 Vtom klepne Cipíska do klobouku skořápka od oříšku. Podíval se výš do větví. Sedí tam veverka a povídá: "Louskal jsi oříšky pro má veverčata. Já teď rozlousknu jeden pro tebe."

 Přišla níž a pošeptala Cipískovi do ucha: "Postav se pod stračí hnízdo a nastav klobouk."

 Cipísek s kloboukem pod hnízdo a strace je to k smíchu: "To víš, sama ti do něho skočím!"

 Jenže vtom se přitočí veverka a shodila do klobouku jedno stráče.

 Cipískovi se nemuselo dvakrát. Stiskl klobouk a upaluje s ním. Lesem a císařskou silnicí zpátky do Jičína.

 Straka za ním, zelené náušničky v pařátcích. Točí se Cipískovi kolem hlavy a volá: "Když mi dáš stráče, dostaneš náušničky!"

 Cipísek jen zatřásl hlavou: "Kdybych náušničky přinesl sám, řekli by, že v nouzi nesu, co chtěl Rumcajs zapřít."

 Upaluje dál k Jičínu, straka za ním.

  Na jičínském zámku bralo už všecko nedobrý konec.

 Jak Rumcajse obháněli, měli ho už v docela malém kolečku. Soudce do něho pořád latinskou učeností.

 Jenerál dal bubnovat, aby vojáci šturmovali na rynk pro strach Rumcajsovi.

 Knížepán s kněžnou volají, že Rumcajs je infám lhář.

 Vtom doběhl k zámku Cipísek a zapískal znamení. Rumcajs to uslyšel a křikne: "Když tu pravda nic neplatí, zaplatím aspoň za lež, co jí patří!"

 Sáhl do okna pro straku, co tam vysadil Cipísek. Zobák má straka strachy bez hlásku a v párátcích se jí kolíbají zelené náušničky.

 "Když se panu soudci chtělo soudit zloděje, ať tedy soudí," poručil Rumcajs.

 Soudce se začal vymlouvat, že je to jen pták.

 "Pták nepták," povídá Rumcajs a ostře si soudce obhlídl.

 V tu chvíli soudce nalistoval list a odsoudil straku na sedm let do vězení.

 Ale dřív než ji tam drábi pro smích městu Jičínu posadili, nakázal jí Rumcajs, aby křikla.

 Když straka křikla, rozkázal jenerálovi: "A teď vy třikrát po ní, pane jenerále."

 Jenerál musel třikrát vřísknout po stračím pro smích všemu vojsku. Sotva pak kdy vyšel před vojáky, vždycky nějaký kmán vzadu skřípl po stračím.

 Soudce se musel jet zodpovídat až do Prahy, že soudil straku lidskou regulí. A když jičínská hospodyně koupila na rynku kohouta na zaříznutí, báby trhovkyně na ni volaly: "Máš na to od soudce ortel?"

 Jičínská kněžna s knížepánem už nikdy neměli z brabantské korunky to pravé potěšení. Od Prahy až po Vídeň šel hlas, že jičínská šlechta nosí šperky od straky odložené.

   Jak Manka přetrhla vílí šáteček na dvakrát tři cípy Ráno pije loupežník pití z trojího koření: pro jistou ruku, rychlé nohy a bystré oči.

 "Na zítra už, Manko, nebude. Je ho v pytlíku sotva lístek," povídá Rumcajs.

 Manka nakázala Cipískovi, aby ohlídal v jeskyni, a vypravila se trhat koření. Když došla k pasece, slyší ostřicový hlásek, jak vykřikuje: "Jestli nevrátíš, co jsi vzala, spletu ti cestu, že až do konce zabloudíš!"

 nka se podívala přes mlází, a ony tam na pasece stojí proti sobě dvě. První je víla. Ta druhá mladé děvče. V ruce drží džbánek, v něm vrchovatě ostružin. Víla se žene po ostružinách, děvče uhýbá a prosí: "Dopřej mi těch pár žejdlíků, abych se dřív vdala."

 "Co je mi po tvém vdávání," tenoučce se zlobí víla. A pořád jak by té druhé vyrazila džbánek z ruky.

 Manka přeskočila mlází.

 "Proč bys jí ty ostružiny nedopřála?"

 Udělala proti víle krok a ohlíží se po ostružinovém proutku. Víla se rozběhla do lesa. Ještě se zastavila a zahrozila na děvče: "Však to u mě máš na oplátku!"

 "Nic se jí neboj," řekla Manka. "Jen nesmíš před úplňkem do lesa. Potom zapomene, protože všechny víly mají paměť jen čtyři neděle." A když už byla s děvčetem v řeči, zeptala se: "Jakpak se jmenuješ? A jak to, že ti ostružiny dopomůžou k vdavkám?"

 "Ale jmenuju se Lucka."

 A že slouží u jičínské řeznice Plecité. Z té služby je málo. Džbánek ostružin vydá ale za pětník. A tak střádá Lucka pětník k pětníku, aby měla na nevěstino vybavení.

 "Kdo je tvůj ženich?" ptá se ještě Manka.

 Lucka zatočila rukou, jako se točí kolesa.

 "Ale Toník. Vozí u vinárníka Kastla sudy."

 A že musí jít, aby jí řeznice nevyčítala.

 Manka se nad vším zamyslela.

 "Pro vílinu zlost teď do lesa nemůžeš. Ale abys nebyla škodná na ostružinách, přinese ti občas Cipísek nějaké v klobouku."

 Lucka se dala do děkování. Manka to ani nevyposlechla a odešla sbírat trojí koření.

  Když přišla Lucka domů, broukl řezník Plecitý od sekyry: "Že jdeš! Kde jsi lítala?"

 A řeznice od kasy: "Máš nějak tuze rozběháno po lese."

 Lucka v radosti, že bude mít od Manky ostružin celé klobouky, neuhlídala slovo.

 "Však tu u vás už dlouho nepobudu."

 "Ale!" diví se řezník s řeznicí.

 "Protože do čtyř neděl mám veselku s Toníkem," řekla Lucka.

 A šla po své práci.

 Řezník Plecitý zasekl sekyru do špalku, řeznice řinkla kasou.

 "Slyšelas ji, chce od nás," řekl řezník.

 "Kde bych dostala druhou takovou?" řekla řeznice. "Práce nadělá jako mašina."

 "Však už se najde poutko, jak ji přivázat," řekl řezník Plecitý a zamyslel se. Jenže ne a ne to poutko na Lucku uvázat.

 Až řeznice. Přitočila se ke kase, odpočítala z ní padesát zlatých a rovnou s nimi do kapsy u zástěry. Pak spustí křik jako na oheň: "Hned ať tě sem čerti přinesou!"

 Lucka přiběhla. Řeznice na ni: "V tu chvíli ať přede mnou leží padesát zlatých, co jsi posmejčila z kasy."

 "Já?" lekla se Lucka.

 Řezníkovi už taky přihořelo. A on do toho hlasem, jako když sekyra bije čepcem o špalek: "Dobře jsem tě viděl!"

 A tak jí tam hrozili, že s ní půjdou k soudci. Taky do vsi že vzkážou, aby to bylo celému jejímu rodu pro ostudu. Zastání se Lucka nedovolá, protože řezník s řeznicí mají větší slovo než holka od pometla.

 Když v Lucce stiskli dušičku na máček, otočí řeznice jako na šídle: "A já bych ti, Lucko, všecko odpustila. Jenže by sis těch padesát zlatých musela odsloužit."

 "Do smrti bych na ně sloužit musela," pláče Lucka. "A vdávala bych se leda na márách."

 Nechali ji plakat a odešli na zahradu trhat hrušky.

 Za chvíli cinklo nade dveřmi a do krámu přišel Cipísek. Klobouk má plný ostružin.

 "Co jsou mi ty ostružiny platné," povídá mu Lucka. "I kdybys jich přivezl trakař, nevydaly by za padesát zlatých."

 Trochu si vzala, sladila si smutek a přitom Cipískovi pověděla, že se nikdy nevdá pro věčnou službu u řeznice. Cipísek si všecko vyposlechl a odešel po císařské silnici zpátky do lesa Řáholce.

  Když se Rumcajs dověděl, jak řezník s řeznicí ublížili Lucce, povídá: "To já tak nenechám."

 Chodil kruhem po jeskyni a vymýšlel, jak jim překazit zlé tůčky. Když vymyslel, povídá Mance s Cipískem: "Tří tam nebude třeba. Pořídím všecko sám."

 Potom odešel do toho cípu lesa Řáholce, kde žila v houští divoká prasata. Zaharašil v křoví, aby to prasatům bylo pro zlost. A když vyběhla, povídá jim: "Jestli se dvě z vás se mnou vypraví do Jičína, natřesu vám tolik žaludů, že budete mít až do jara."

 Prasatům se mezi kamenné domy nechtělo. Až dva kňourci řekli, že tedy půjdou. Rumcajs počkal, až časně ráno bude na cestách pusto, a pak ty dva kňoury vedl do města. A rovnou k domu řezníka Plecitého.

 Byluž otevřeno, ale v krámě ještě ani nožka. Řezník snídal vedle v alkovně a řeznice ještě dospávala.

 Rumcajs tajně dovedl kňoury do krámu a povídá jim: "Uložte se na pult, a jako by ve vás nebyla jiskra života."

 Kňouři si tak lehli.

 "Dál je všecko snadné," řekl jim Rumcajs. "Až bude ta pravá chvilka, povím vám."

 Sám se přikrčil za vráteň krámských dveří.

 Řezník Plecitý zatím dopil hrnec a přišel z alkovny. Vidí na pultě dva kňoury a diví se: "Já přece o černé maso nikoho nežádal. Možná řeznice."

 Obtáhl si nůž na ocílce a chce se dát do díla.

 Vtom ode dveří vyskočí Rumcajs.

 "Ty větší, rovnou řezníkovi pod nohy!"

 Větší kňour seskočil z pultu, vjel řezníkovi mezi kolena a on tam na něm sedí jako na rajtovacím koni.

 "Teď s tebou to prase poženu třikrát kolem rynku, městu Jičínu na dobré ráno," povídá Rumcajs.

 Plecitý se dal do křiku a velikého prošení, že řezník, co rajtuje na praseti, by už nikdy neměl v městě vážnost a neprodal by ani libru masa.

 Přiběhla tam řeznice. V tu chvíli jí vrazil mezi kolena druhý kňour.

 "A tebe, paní řeznice, poženu kolem rynku druhou stranou," řekl Rumcajs.

 Plecitá volala, že po takové ostudě by byli městu pro smích ještě její pravnoučkové.

 Přišla tam i Lucka, ten křik ji přivolal. Rumcajs ji přistrčil řezníkovi s řeznicí na oči.

 "Ledaže byste Lucce odpustili těch nespravedlivých padesát zlatých."

 Plecitý s Plecitou že rádi, jen když všecko zůstane v tichosti. Museli to zatlouct na špalek. Teprve potom odvedl Rumcajs oba kňoury zpátky do lesa Řáholce.

---

 

 

 Lucka si vesele začala chystat do ranečku svých pár hábků. A s večerem že odejde.

  Jenže když jim trochu odlehlo od Rumcajse, dostali řezník s řeznicí takovou zlost, až se jim srdce zalívalo žlučí.

 "Máš pro chytrost naděleno jako nesolená bachořice!" křikla řeznice na řezníka. "Jiný by toho loupežníka jinak odbyl!"

 Řezník jen pohoupl rameny, že s prasetem mezi koleny je těžká každá študyje.

 "Všecko abych sama," křikla řeznice a dala se do přemýšlení, jak zas pokazit, co Rumcajs napravil.

  V krámě jí bylo všecko pro zlost. A tak s přemýšlením odešla do lesa. Posedávala po pasekách, a pořád v té zlosti, že nedokáže vyvzpomenout, jak ještě hůř ublížit Lucce.

 Najednou před ní stojí divná panenka.

 "Co jsi zač?" lekla se Plecitá.

 "Vím, co chceš, i když ses mi slůvkem nezmínila," řekla ostřicovým hláskem panenka.

 "Když víš, tak mi poraď," rovnou na ni řeznice.

 "Taky mám s Luckou účet," usmála se zle divná panenka víla.

 Shýbla se pod keř pro trochu večerní páry, druhou rukou očesala z trávy pavučinu, všelijak to hnětla v dlaních - a podává řeznici šáteček.

 "Ať ho Lucka dá ženichovi, aby měl čím mávat na veselce."

 Řeznice si šáteček prohlídla, ani obroubený není.

 "I co, každá rada je dobrá," povídá si.

 Když řeznice Plecitá přišla domů z lesa, Lucka už na ni čekala, a s veselou: "Tak se s vámi, mistrová, loučím. Z té trpké služby u vás jdu k Toníkovi. A do tří neděl rovnou pod čepec."

 Plecitá to překousla, podala Lucce šáteček a povídá: "Vezmi si pro ženicha, aby měl o veselce čím mávat."

 Lucka šáteček vzala a s veselou odešla.

 Dveře se za ní sotva dovřely, když řezník Plecitý povídá: "Pěkně jsi pořídila. Ze služby se nám vyvlíkla a svatba bude taky."

 Řeznice na to ani slovo. Jen silně myslela na divnou panenku z třetí paseky.

  Lucka potkala Toníka, když jel s prázdným vozem. Vyskočila si k němu na šejtrok.

 "Tak jsem tu. Zítra mi z Řáholce pošlou poslední ostružiny. Až je na rynku prodám, půjdeme na faru o ohlášky."

 Toník práskl bičem, až střelilo. Koně se rozběhli vysokým krokem. Vtom klopýtlo kolo o kámen a Lucka si vzpomněla: "V řeznici se nějak hnulo. Posílá ti na svatbu šáteček."

 Sotva ale po něm Toník sáhl, divně mu přešlo v očích. Zarazil koně a div ne na Lucku bičem.

 "Co ty tu se mnou sedíš na šejtroku? Každou já nevozím!"

 A hnal Lucku z vozu. Zavolala za ním, myslela, že je to jen žert.

 "Už tě nikdy nechci vidět!" křikl přes rameno Toník, zamával Lucce na rozloučenou tím šátečkem a pobídl koně kopcem dolů.

 Lucka chvíli postála, v hlavě se jí nemůže sejít, proč se Toník tak divně změnil. Potom se vrátila k Plecitým do krámu.

 "Jsi tu nějak brzy zpáy," povídá od kasy řeznice. "A tváříš se jako sama vdova."

 Lucka vzala z kouta pometlo a smutně jde po své staré práci.

 Řeznice přehazuje v kase šestáky, aby to cinkalo, a vynáší se před řezníkem: "Sám jsi nedokázal nic. Já ale věděla, kudy s nití do ouška. Zůstane tu sloužit a po veselce má taky."

  Druhý den přišel Cipísek s posledním kloboukem ostružin.

 "Děkuju i tak, ale nevezmu si," řekla Lucka. "Už není proč."

 Ve smutku Cipískovi pověděla, co a jak. A on ji odvedl do lesa Řáholce k Rumcajsovi a Mance.

 Rumcajs spravedlivou zlostí rozrazil pěstí pařízek.

 "Jestli řezníkovi s řeznicí bylo dvou kňourů málo, vypravím se na ně s celým stádem," povídá.

 Jenže Manka ho přidržela za loket.

 "V tom všem je teď jiný než řeznický rozum. Jaký byl, Lucko, ten šáteček, co Plecitá poslala Toníkovi?"

 "Krásy moc nepobral," řekla Lucka. "Ani obroubený nebyl."

 Jen to Manka doposlechla, přinesla polštář z mechu a povídá Rumcajsovi: "Sedni si a poseď. Protože ten šáteček je od víly tkaný. Křížkovat se s vílou není mužská práce. Obstarám to sama, jen co vyjde měsíc."

 Potom poslala Lucku zpátky do Jičína, jen ať tam počká do rána, dokud zas nebude dobře.

 A protože měsíc už vstával z kolíbky mezi kopci, ustlala ještě Manka Rumcajsovi s Cipískem ke spaní. Sama se vypravila na paseku za vílou.

  Na samém kraji paseky si ulomila prut ostružiny. Postavila se s ním za jalovec a čeká.

 Přicházely víly a tančily měsíci tanec. Když odešel, tančily ty horší. Ale teprv se svítáním vyběhla na paseku ta s ostřicovým hláskem.

 Manka vykročila od jalovce a tváří se, jako by sbírala ostružiny.

 Víla na ni křikla: "Nech toho. Nebo mi za ně zaplatíš hůř než Lucka."

 Manka si ukázala k uším, že je má šátkem zavité. Víla blíž k ní. Vtom jí Manka přehodila přes hlavu smyčku z ostružiny. Divná panenka se chce vytočit, ale vázne v ostnech.

 "A nepustím tě, dokud nepovíš, jak napravit, čím jsi ublížila Lucce!"

 Strach z ostruží přivede každou vílu k poslušnosti.

 "To by se ten šáteček, co jsem dala řeznici, musel přetrhnout na dvakrát tři cípy," řekla.

 A jestli už ji Manka pustí. Manka, že ne, teprv až se ukáže, že rada je pravá.

 Na ostružiní jako na oprati dovedla pak vílu do Jičína.

 Nejdřív k vinárníkovi na dvůr. Toník tam zrovna nakládal sudy. Vílí šáteček mu cípkem kouká z kapsy.

 Když se Toník divil, proč přišly, Manka mu povídá: "Budeš se divit víc."

 Víla na ni z ostružinové kličky: "Nezdržuj a udělej už s šátečkem, jak jsem řekla."

 "Až při tom budou všichni," odpověděla Manka a přidržela ostrou oprať. "A ty nás, Toníku, dovez k řezníkovi s řeznicí."

 Toník je obě vysadil na vůz. Koně šli jedním krokem za tři, protože cítili vílu za ocasem.

  Když tam přijeli, byla ta chvíle, kdy se hospodyně chystají na nákup. Řezník s řeznicí zrovna otvírali. Vtom se jim ale do krámu hrnou Manka, víla a Toník.

 Řezník Plecitý samým překvapením začal sekyře brousit čepec a řeznice dvakrát uhodila kasou.

 "Co tu všichni chcete?"

 Přišla taky Lucka, co zametala vzadu na dvoře. Dívá se na Toníka jako do obrázku. A on na ni pořád jako na protivu. Točí od Lucky očima vždycky na druhou stranu. Nakonec švihl bičem o holínku.

 "Proč jsi mě sem, Manko, zvala?"

 "Teď je ta pravá chvilka!" řekla Manka a přetrhla vílí šáteček na dvakrát tři cípy.

 V tu chvíli jako by Toníkovi vyměnil oči. Popadl Lucku do loktů a roztočil se s ní, až neměla dech.

 "Tohle je má pravá nevěsta!"

 V ten okamžik taky Manka povolila víle ostruží. Divná panenka se vyvlíkla a vyvanula z krámu cestičkou mezi jičínskými hospodyněmi. Ohlížely se po ní a křižovaly se proti zlému. Za vílou vyšla Manka. Točí větvičkou ostružiní a hospodyním povídá: "Tohle je nad křížek třeba sedmkrát křížkovaný."

 Za Mankou Toník s Luckou. Volají na půl Jičína: "Chystejte pentle, bude veselka!"

 Řezník s řeznicí zůstali v krámě sami. A masa tam na šrácích a taky plný pult. Neprodali z toho ani libru. Po jičínských hospodyních už vždycky šel hlas, že u Plecitých mají zboží od víly uhranuté.

 Když se Manka vrátila z Jičína domů do jeskyně, Rumcajs vesele povídá: "Už se mi to všecko doneslo po sojkách."

 Vzal pistol, nabil ji zeleným žaludem, a vystřelil Mae na počest.

  Jak Cipísek zatočil s hromstrojkem a bez Manky by dál nevěděl Jednou před polednem obcházel Rumcajs po lese Řáholci, až došel na třetí paseku. Jičínský podruh Jandejsek tam dobývá ze země pařez. Kolem něho se chumelí sedmi dětmi. Když chce Jandejsek rozehnat sekyru, překážejí mu hned tři. Když chce pod pařez podložit sochor, vázne o čtvrtého a pátého. A když míní nasadit klín, nemůže pro ty, co jsou do sedmi.

 "Práce taková," stěžuje si Jandejsek.

 "Proč to všecko vodíš do lesa?" povídá mu Rumcajs.

 Jandejsek se opřel o sotva naviklaný pařez.

 "To je tak, Rumcajsi. Rozstonal se jičínský podučitel Očičko. Škola je na zámek. A s dětmi ať si každý poradí, jak dovede."

 Rumcajs pomohl Jandejskovi vyvalit pařez a tu novinu o Očičkovi donesl Mance. A ona hned z dobrého srdce: "Očičko je tu na světě sám, nemá nikoho, kdo by mu aspoň natřásl polštář. Dojdu tam a postarám se, než se vystůně."

 Odpoledne si Manka svázala do otýpky koření proti nemocem a vypravila se do Jičína. Cipíska vzala s sebou, kdyby bylo třeba poslat někam s posílkou. A Rumcajs že každý den zavolá z Řáholce k Jičínu, kdyby bylo potřebí taky jeho pomoci.

  Podučitel Očičko bydlel v tom domě křížem od kostela přes rynk. Měl dvě sedničky, první byla na bydlení. A v té druhé mašinky a aparátky, jiskřiště, kotolomotorky, a dokonce i samotoč. Protože podučitel Očičko byl lučebník a silozpytec.

 Když k němu Manka s Cipískem vešli, měl takovou horkost, až z něho sálalo. Převalil se na posteli a povídá: "Už zvonilo?"

 Od té velké horkosti se mu pletlo v hlavě.

 Manka honem poslala Cipíska ke kašně pro vodu a svařila v ní první koření.

 Když to Očičkovi dala vypít, odešlo z něho půl horkosti, a rozumně povídá: "Můžeš vařit ještě."

 Jenže Manka na to: "Takové koření se smí pít jen třikrát po třech dnech, jinak by to nepomohlo."

 Podučitel Očičko si pokojně lehl do polštářů a čekal na třetí den. Manka zatím poklízela ve světnici. A Očičko po ní starostlivě točí očima.

 "Tady si překládej všecko, jak se ti zlíbí. Ale tam vedle mi s ničím ani nehni."

 Poslouchá to Manka, slyší to i Cipísek.

 Na třetí den uvařila Manka druhý díl koření. Podučitel Očičko se napil a spadl z něho zbytek horkosti. Jen malátný je, že by neunesl muší křidýlko.

 "Třetí díl koření tě vyzdraví do síly," řekla Manka.

 A zase čekali, až dojde třetí den.

 Očičko si hoví v polštářích, po tváři je už celý pěkně růžový, ale jako by mu přibylo starosti o druhou světnici. Pořád jen na Manku s Cipískem: "Radši se mi o ni neomeťte ani myšlenkou!"

 A došel do třetice třetí den. Manka si nachystala na třetí vaření. Nasypala koření do kotlíku a postavila to na oheň. Čeká, až přejde var ne vyšší než na vlnku, protože jinak by to bylo na vylití.

 Podučitel Očičko si zatím zdříml, aby byl silnější a unesl hrneček, až bude pít.

 V tu chvilku přistrčilo Cipískovi. Pootevřel dveře do druhé světnice. Zvědavost ho postrčila dál. A už je tam.

 Na rechničkách stojí skleničky a špunt je z ebenu. Ve skleničkách všelijaké sulfúry. Jenže těch si Cipísek nevšímal. Šel rovnou dozadu, kde jsou strojky.

 A že si s něčím docela maličko zatočí. Byl tam taky jeden strojek v mědí kované truhličce.

 "Aspoň nahlas nezavrčí," povídá si Cipísek.

 Jenže sotva se dotkl kliky, roztočil se strojek jako vírem. Přecházejí v něm jiskry a praskají, jako když louská křemeny. Nakonec rána.

 Ale taková rána, jako když se vyvalí bouřka, které bylo v truhličce ze všech stran úzko. Vyhrnulo se to oknem a je toho plné nebe.

 V tu chvíli podávala Manka podučiteli Očičkovi třetí hrneček koření. Najednou se všecko zatřese, až hrneček zahrál Očičkovi o zuby.

 "Uvařila jsi to pěkně do síly," hekl Očičko.

 Ale Manka tam stojí pobledlá jako svíčka.

 "To není od koření," povídá. "Cipísek něco vyvedl vedle ve světnici."

 "Sotva se vystůňu z nemoci, upadnu do horšího," posteskl si Očičko a rozběhl se do zadní světnice.

 Manka za ním.

 Cipísek tam stojí nad hromádkou třísek, v ruce drží kliku a klobouk má horce ošlehnutý.

 "Zatočil s hromstrojkem!" vykřikl podučitel Očičko.

 Pak už se jen dívali, jak se nad Jičínem válejí mraky a blesky si v nich ostří lokýtky.

 "Udělat hromstrojek pro mě hračka. Ale vrátit bouřku zpátky do truhličky, to nedokážu," povídá dost smutně podučitel Očičko.

 Jestli ta bouřka sletí na Jičín, stane se městu veliké neštěstí a škoda.

  Manka ani nečekala, až Rumcajs zavolá z Řáholce. Sama bleskla červenou sukní k lesu.

 Rumcajs u ní byl za chvíli, co ho boty prudce donesly.

 Vydýchl si a zeptal se: "Kruciš, co se tu strhlo?"

 Vidí Očička docela bez rady, Manku pobledlou jako svíce a Cipíska s horce ošlehnutým kloboukem. A tu bouřku nad Jičínem.

 Rumcajsovi se ale nemusela troubit celá písnička, na dýchnutí chytil notu. Znova se podíval pod nebe na bouřku a povídá: "Bude s ní veliké starání. Kdybych ji zkusil vyhnat sám, nedosáhl bych. Sesypala by se rovnou na rynk a město by chytilo od dřevěných lomenic."

 Potom poslal podučitele Očička do školy, aby mu nepletl myšlení učenými řečmi. A vymýšlí, kudy na bouřku. A třeskne se pěstí do čela: "Vím o jednom, co má dost dechu, a je ho taky dost na výšku. Leží ve skalách na Prachově. Sám ale k němu o pomoc nemůžu. Jen by mě uviděl, začal by se se mnou bít. A tím třesením by bouřka sletěla rovnou na Jičín."

 Až do té chvíle Manka tiše poslouchala. Teď povídá: "Dojdu za ním sama."

 Cipísek přihodil závažíčko: "A já půjdu taky."

 Rumcajs se na něho dívá.

 "Udělal jsi zle, zkus zas udělat dobře."

  Když došli do Prachovských skal, Manka zavolala:  "Kde tu leží ten, co má dost výšky a dechu, aby mohl sfouknout bouřku za kopce?"

 Nikdo se neozývá.  Manka zavolala podruhé.

 Jako by volala do pouště.

 Zavolala potřetí a Cipísek se k ní přidal.

 Kolem se to začne třást, až skály tlučou hlavami o sebe. A strašný hlas do toho burácí: "Dokud jsi volala sama, běželo mi to kolem uší. Ale jak se přidal ten štiřihlásek, píchlo mě až v konečcích!"

 Manka se rozhlíží, odkud ten hlas přichází, ale nikoho nevidí.

 "Tak se aspoň ukaž," zavolala a Cipísek s ní.

 Kolem se to začalo smát, až jim zinká v uších: "Vždyť mi stojíte zrovna na špičičce od malíčku!"

 Když se líp podívali, uviděli ten malíček. Je za sedm ojí od vozu. K malíčku patří obr tak veliký, že se nevejde do očí ani na sedmero pohlédnutí. Pomaloučku se převalil na bok, aby nepřekotil zeměkouli, a dost mírně povídá: "Co mi vlastně chcete?"

 Protože uchem ležel obr až za lesem, vydali se Manka s Cipískem přes ten les. Došli k obřímu uchu a zavolali do něho: "Poprosit o službu jsme tě chtěli."

 Obr jen zafuněl: "Já nikomu nesloužím."

 Víc s ním nebylo k pohnutí.

 Manka s Cipískem si sedli na kopeček písku a radili se, kudy na něho.

 Když se pořádně uradili, zavolali obrovi do ucha: "Kdybys věděl, s kým mluvíš, pořádně by sis na to přivstal."

 "Povídali," zafuněl obr.

 Vtom Manka blýskne červenou sukní.

 "Já jsem Rumcajsova Manka!"

 Cipísek zatočil borovým kloboukem.

 "A já jeho synek Cipísek!"

 "Co?" zahromburácí obr a vstal, jako když se zvedá skála. Zlostí od něho praská.

 Protože ten obr se už několikrát popadl s Rumcajsem a nikdy nikomu z nich nevyšlo na výhru. Tisíckrát ho proto vztekalo, že sám halabrána nezmohl Rumcajse, co má obyčejnou lidskou míru.

 "Kde je ten Rumcajs?" A obr si jen nakročit.

 Manka s Cipískem zas, jak se prve uradili: "Čeká tě v Jičíně na rynku."

 Obr je popadl na dlaň a dvěma kroky byl na jičínském rynku. Odložil Manku s Cipískem na ochůzek věžové brány, a znova: "Tak kde je ten Rumcajs?"

 "Musíš se líp podívat," řekli Manka s Cipískem.

 Obr stojí na rynku, je ho až pod mraky. Nad šošolí vlasů se mu točí bouřka z Očičkova hromstrojku. Blesky si ostří lokýtek o lokýtek, jen začít bít po jičínských lomenicích.

 Obr brousí očima po rynku pod sebou, ale Rumcajs tam nikde není k zahlídnutí.

 "Bodejť by byl," volají z věžové brány Manka a Cipísek, "když je od bouřky na rynku tma po všech koutech."

 Obr si to překulil ve velké hlavě, až v ní zarámusilo jako ve mlýně na kámen.

 "Vida," povídá. "Je to tak."

 A ohnal se rukou po bouřce. Zamíchal s mraky jako kahudou v hrnci.

 Jenže to už nebylo bleskům k vydržení. Smekly se jim lokýtky a všecko se to sesypalo obrovi na šošoli. Oheň a burácení a elektrická vůně.

 Když utichlo, bylo nebe nad Jičínem jako vyprané ve studánce.

 Obr ještě chvíli postál, kýval hlavou a rpomínavě točil očima.

 "Co jsem to tu vlastně chtěl?"

 Protože když obr chytí bouřku na šošoli, vyrazí mu to z hlavy myšlení. Pokrčil rameny a odešel si zas lehnout na Prachov.

 Z podloubí vyšel na rynk Rumcajs a zavolal nahoru na věžovou bránu: "Ani sedmkrát sedm lišek by to líp nevymyslelo!"

   Jak nebýt Manky,  bylo by všecko  po knížepanském S tím obrem, co ležel v Prachovských skalách, byla ještě jedna patálie.

 Rumcajs se vracel ze Sobotky, kam z dobré vůle nosil kantorovi jednou za rok borovou kalafunu. Krátil si cestu přes skály. Znal to tam a šel spíš popaměti. A vtom klopýtne.

 "Kruciš," stačil ještě říct. Pak ho bolest v palci posadila do kamení. Ohledává si oražený prst a k tomu syká: "Vždycky tu bývalo rovně, a teď jako by někdo zrohatěl cestu."

 Hlas, že ho jsou plné skály, mu odpoví: "A to jsem ti jen nastavil malíček."

 Leží tam obr a směje se svému žertu, až se v roklích přesýpá štěrk.

 "Taky sis mohl lehnout jinam, halabráno," povídá Rumcajs a pro bolest mu není do delší řeči. Zdvihl se a pomalu jde dál k Řáholci.

 A ten obr se bude smát ještě tři neděle, jak se mu povedlo ublížit Rumcajsovi. Protože když loupežník silně klopýtne, není to, jako když brkne písaříček. Křemen se přitom rozskočí. A právě v palci mají loupežníci nejjemnější kloubek.

 Rumcajs sotva došel do jeskyně. Posadil se, Cipísek mu přistrčil dva kameny, a Rumcajs si mezi nimi zul botu. Potom povídá: "Klopýtl jsem o obra a budu z toho trochu stonat."

 Dořekl, převalil se na postel z jedlových haluzí a Manka mu začala kurýrovat palec.

 "Celý jsi, Rumcajsi, jako z houžví a železa," povídá. "Ale zrovna tenhle kloubek máš křehký jako z tragantu. Bude s ním starání na sedm neděl."

  Tou dobou přijel k jičínskému knížepánovi na návštěvu hrabě ze Špajéru. Byl to ten hrabě, co míval železného zajíce, než mu ho myslivec Robátko zastřelil.

 Jičínské kněžně bylo k zlosti, jaké zas hrabě povede řeči knížepánovi pro závist. Proto knížepána navedla: "Mon šér, až po večeři ten ze Špajéru začne, jaké má doma znamenité věci, jen kývejte. Já sama obstarám řeč."

 Když lokaj Fricek sklidil ze stolu, napil se hrabě ze Špajéru vína a začne: "Já mám doma ve Špajéru takovou loveckou flintu, že se sama naláduje."

 Knížepán kývl a kněžna hraběti odrazila: "My máme k ládování hajného. Naláduje a podá nám pušku. Kdežto vy, hrabě, si pro tu svou musíte sáhnout sám."

 Hraběti ze Špajéru lousklo v hrdle, jak těžko to spolkl. Ale začne znova: "A mám tam doma ve Špajéru psa, co je cvičený nosit jen kamzíky. Jinou zvěř nebere."

 Kněžna jen protáhla dlaní šáteček.

 "U nás kamzíky nemáme a za takového psa ušetříme."

 Hrabě ze Špajéru přešlápl pod stolem zlostí, že mu zas nevyšlo. Pak zvedl ruku a flekl s ní, jako by louskl s esem.

 "Ale já mám ve Špajéru v lese myslivecký domek, takový šíshaus. Vede od něho osm prosekaných cest. Já jen sedím v tom domku a střílím po zvěři na osm stran."

 A kněžně zašlo. Zmuchlala kapesníček do rukávu a neví, čím to přebít. Knížepán křikl: "Já chci taky šíshaus!"

 Hrabě ze Špajéru se silně napil na spokojenost, že se mu povedlo nasadit knížepánovi brouka do hlavy. A hned ráno odjel zpátky do Špajéru.

  Zbyla po něm v jičínském zámku veliká mutace, kde by se měl ten myslivecký domek postavit. Knížepán s kněžnou to vymýšleli celý den, ale žádný knížepanský les se nehodil. Jednoho bylo moc, druhého zas krátce pro ránu z flinty.

 "Snad ten Řáholec," přistrčil jim lokaj Fricek, když rozsvěcel svíčky. "Rána se v něm dobře ponese na osm stran a jelen tam klopýtá o jelena."

 "Jenže je tam taky ten Rumcajs," přišeptne kněžna knížepánovi. "Aby z toho zas nevyšlo něco proti nám."

 Fricek na to: "Po bábách borůvkářkách se doneslo, že Rumcajs leží s bolavým kloubkem. A bude stonat ještě šest neděl."

 Jen to knížepán doslechl, vjelo do něho. Posadil se na zlatou židli a dal si svolat drvoštěpy, tesaře, zedníky a taky jednoho klempíře. Ale ještě před nimi všecky bačkoráře, co jich bylo v Jičíně, Pace a Kopidlně.

 Nejdřív knížepansky naporučil bačkorářům: "Ušijete bačkory pro všechna ta řemesla, aby všichni měli krok měkký k nezaslechnutí."

 Potom přísně ukázal prstem na drvoštěpy, taře, zedníky a na klempíře: "A vy si ty bačkory obujete a tišíčko mi postavíte v lese Řáholci takový šíshaus, aby od něho vedlo osm cest na osm stran. Klempíř posadí na střechu kohouta z plechu, co bude točit zobákem, kam namířím flintou."

 Kněžna škrtla vějířem ve vzduchu: "Je to tak."

 A drvoštěpům, tesařům, zedníkům a tomu klempíři začalo lámání hlavy, jak postavit v Řáholci střelecký domek Rumcajsovi málem na očích.

  Rumcajs stonal, Manka mu obkládala palec jitrocelem a koupala ho v solích. Cipísek při všem pomáhal. Bylo s tím dost práce.

 Jenže Rumcajs pořád jako by neměl ve stonání klid. Obrací se na posteli z jedlových haluzí a přidržuje si dlaň k uchu.

 "Manko, v hloubi lesa Řáholce se něco děje."

 Aby se nedělo. Drvoštěpové, obutí tichoučce do bačkor, tam káceli švejdskými sekyrami stromy. Taková sekyra nedá ránu, jen tne. Když se strom kácí, podkládají mu slamníky, aby neuhodil o zem.

 Rumcajs se posadil na posteli.

 "Musím se tam aspoň podívat."

 "Chceš si ublížit ještě hůř?" okřikla ho Manka. "Taky slyším to šramocení, ale nejdřív se musíš vyzdravit."

 Když drvoštěpové prosekali Řáholcem osm cest na osm stran, dali se do díla tesaři. Švejdskými sekyrami přitesali, co bylo třeba, a postavili zedníkům lešení.

 Rumcajsovi už netrpělivostí hrály lesní včely ve vousech.

 "Musím tam, než se s lesem Řáholcem stane kdovíco!"

 A Rumcajs se hrne z postele.

 "Kloubek máš ještě nejistý, nedošel bys," domlouvá mu Manka. "Přece nepokazíš, co jsem tři neděle kurýrovala."

 Rumcajs si jen vzdychl, skácel se zpátky do postele a hromcuje na obra, co mu tak ublížil.

 To už nejhloub v lese Řáholci pracovali zedníci. Na rukách rukavice ze sametu, aby nehtem neškrtli o cihlu. Stavějí myslivecký domek. Je v něm osm oken a každé vede na jednu cestu prosekanou Řáholcem.

 Došla šestá neděle a knížepánův šíshaus stojí od základu až po střechu.

 A to si obul tichoučké bačkory klempíř. Přistavil si žebřík, a že nahoru usadí plechového kohouta. Jenže když se vracel ze střechy, klopýtl si bačkorou o bačkoru. A sletěl. Lesem Řáholcem zařinčelo, protože každý klempíř je samý plech.

 "Už mě, Manko, doma neudržíš!" křikl Rumcajs.

 Vyskočil z postele, popadl klobouk a zavolal na Cipíska, aby mu čerstvě nabil do pistole. A shání boty. Jenže jedna, zrovna ta na nohu s oraženým palcem, chybí.

 "Kruciš, kde je?" ptá se Rumcajs.

 Manka se k němu mírně přitočila a podává mu ji. Kramflek je uloupnutý, podrážka utržená od branzolu, floky zvyrážené.

 "Kruciš a kruciš, kdo to vyvedl?" ptá se Rumcajs.

 "Já, Rumcajsi," řekla Manka. "Protože tě nenechám pokazit, co jsem za šest neděl vykurýrovala."

 Rumcajs obrací botu v rukách.

 "Při tom, co jsem pozapomněl z ševcovského řemesla, nespravím ji dřív než za týden."

 "To zrovna dojde sedmá neděle," usmála se na něho Manka. "A kloubek v palci bude jako vytrakslovaný."

 Rumcajs si silně nadýchl. Ale pak tichoučce vydýchl, sedl si a začal spravovat botu.

 Obr si ležel v Prachovských skalách. Každou chvíli se od něho zatřáslo smíchem, jakou Rumcajsovi zavařil polívčičku.

  Když knížepánovi ohlásili, že střelecký domek v Řáholci stojí od gruntů až po střechu, poručil si kočár. Dojel tam a obhlídl domek dokola, jestli je všecko do osmi stran, jak naporučil. Potom uhodil rukavicí o dlaň a rozkázal: "Doprostřed toho šíshausu se postaví zlatá židle. A já na ní budu sedět s flintou. Až se ukáže jelen, dám po něm ránu." A bylo zvaní. Knížepán s kněžnou psali listy, aby se hrabata, komtesky a jičínský jenerál přijeli podívat, jaký je knížepán střelec.

 Ten den, kdy to mělo být, se cesty k lesu Řáholci netrhly. Hrabata se sklíčkem v oku, komtesky v krinolínkách a jenerál s císařskými licousy, všecko se to tam sešlo. Posadili se bezpečně na devátou stranu. Potom jičínská kněžna ukázala paraplíčkem: "Tamhle v šíshausu sedí knížepán. A bude střílet flintou jeleny na osm stran." Do toho lokaj Fricek, jak mu nakázali: "Takový šíshaus nemá ani hrabě ze Špajéru." Knížepán si dal podat osm naládovaných flint. A poručil zabubnovat na buben, aby to přeplašilo řáholecké jeleny a oni přeskakovali přes osm cest. Jenže v lese Řáholci se nehne ani lístek. Knížepán kkl na bubeníky, aby naladili výš a bubnovali znova.

 Přeletěla sojka, jak ji to zvedlo z větve. Na osmi cestách se ale neblýsklo ani jelením chlupem.

 Knížepán poručil seštemovat bubny, až praskala kůže. Bubnuje se potřetí.

 A na sedmé cestě se hnulo. Knížepán popadl flintu a namířil si.

 Jenže on tam místo jelena stojí Rumcajs. Došla sedmá neděle, kloubek ho zas nese.

 "Všech osm flint si knížepán může hodit rovnou na rameno a vzít to k Jičínu!" volá Rumcajs.

 Je mu do takové zlosti i smutku, že se musí přidržovat dvou skal. Kde bývala jeho milá paseka, vidí osm cest vedených Řáholcem sekyrou a knížepánův domek.

 "Ať si knížepán pospíší, než mu podpálím pod zlatými kramfleky!" volá Rumcajs.

 Uslyšeli to hrabata, komtesky i jenerál, co přišli na podívanou s jeleny. Křikli, že jestli knížepán takovou loupežnickou hubatost nechá bez trestu, pošle ho císařpán přebírat hrachovinu.

 Toho se vylekala kněžna. Rychle se zeptala jičínského jenerála, co teď. Pak podle jenerálské rady křikne na knížepána: "Mon šér, án fajér na toho Rumcajse!"

 Když chytí loupežník panskou kouli, probije mu to srdce.

 A kněžna pořád: "Án fajér na toho Rumcajse!"

 Všecka šlechta po ní jako klarinety za trumpetou: "Án fajér!"

 Knížepán už sáhl prstem ke kohoutku. Vtom přiskočí Rumcajsovi na pomoc ta pravá myšlenka.

 "Tak střel, ty trumpetlíku!"

 Na tu urážku chytlo knížepánovi ve flintě samo, ale o maličko pomaleji. Rumcajs skočil a pootočil knížepána i s židlí k šestému oknu, co vedlo rovnou k Prachovu.

 A tak knížepánova koule uhodila obra, co tam ležel mezi skalami. Zdvihl se, udělal krok, a stojí u střeleckého domku.

 "Kdo to byl?" povídá zpod mraků.

 Rumcajs se tam nezdržel už ani chvíli a odešel v tu stranu, kde se sekyra nedotkla stromů.

 Až do večera se nad Řáholcem prášilo. Rumcajs se v ta místa, kde býval knížepánův šíshaus, vrátil až v noci za měsíce. Bylo tam jen poházeno cihlami.

 "Časem tu zaroste a bude tu zas les," povídá Rumcajs.

 Potom celou noc probíral v Řáholci duby a buky, kde jich rostlo nejhustěji, a přesazoval je na osm cest vysekaných sekyrami.

   Jak Rumcajs s Mankou  pomohli jenerálovi  do Šoproně Jednou přiběhl Cipísek domů, že se mu přetrhl nárt u střevíčku. Rumcajs pokutálel střevíček na dlani a povídá: "Zašil bych to, ale nemám měkkou kůži na podložení. Dojdi, Manko, do Jičína k ševci Juklíkovi, aby mi vypomohl."

 Když se hodila chvíle, vypravila se Manka do města. Juklíkovic hned, čím by ji uctili. Ševcová sháněla lžíci sádla do polívky a švec polštář, aby se Manka usadila do měkkého.

 "Polívku vezmu radši tak, se sádlem je moc hladká pro loupežnickou chuť," řekla Manka. "A sedat si nestojí za to, vždyť jdu jen pro štráfek kůže."

 Ševcová vařila polívku a švec se probíral v odřezcích.

 Vtom uhodí před domem kopyta. Dveře se rozskočily a do ševcovny vchází jičínský jenerál. Kohoutím ocasem na klobouku zametá strop a metály na něm jen hrajou.

 Švec nechal odřezků, skočil do haptáku a vzdal jenerálovi k fajfce salutýrunk. Jenerál se dlouho nerozhlížel, rovnou poručil: "Do tří neděl mi ušiješ parádní boty pro celý jičínský regiment!"

 Ševce Juklíka by porazil peříčkem.

 "A pročpak to?"

 Jenerál se nejdřív rozhlídl, jestli tam někde nejsou vyzvědači. Vidí jen dvě ženské. A tak pošeptal ševci do ucha: "Protože za tři neděle tu máme maršálka z Hradce. A bude paráda. Každý voják na ní musí mít botičky, aby se od nich blýskalo jako od skleniček."

 "A proč zrovna já?" začal do ouha Juklík.

 V jenerálovi bylo trpělivosti jako v patroně. Dupl kramflekem a už málem křikl: "Protože ševci od vojska by ty boty ušili jen mezulánsky."

 Juklík se rozhlídl po veřtatě.

 "A kde vezmu tolik kůže?"

 Jenerál jen tleskl rukama v kozlích rukavicích.

 "Jestli ty boty nebudou, navlíknu tě do vojenského kabátu a strčím tě na čtrnáct let do Šoproně."

 "Mankote!" lekla se ševcová.

 Kobyla jenerála odnesla, ale v ševcovně proto nebylo do skoku. Švec se přebírá v kůžích a vzdychá, že by z nich bylo bot tak pro deset kmánů, ale kaprál už by musel běžet bos. Ševcová už vidí svého ševce v Šoproni.

 Manka povídá: "Radši půjdu. A ten štráfek kůže jako byste mi dali."

 Jenže švec Juklík z dobréhsrdce, s prázdnou že Manku nepustí. I když mu teď bylo o kůži zle, posloužil Mance měkoučkou teletinkou, aby Cipíska netlačilo.

 Rumcajs si vzpomněl na svůj ševcovský fortel a vyspravil synkovi střevíček. Cipísek si zas běhal jako v nových.

  Zato v Juklíkově ševcovně bylo čím dál hůř. Švec tři dny seděl a vymýšlel, kde vzít kůži pro regiment vojáků. Potom se rozběhl po ostatních ševcích v Jičíně i okolních vsích. Ale jako z udělání zrovna bylo před jarmarkem.

 "To sis vybral čas," poťukávali se ševci po čele. "Každou nudličku kůže jsme spotřebovali na jarmareční boty."

 Nakonec ševcová ve strachu o ševce povídá: "Zajdu za jenerálem, aby ti slevil."

 Dostat se až před jenerála, to je pro obyčejnou ženskou těžká věc.

 Nejdřív ji zastavil kmán, co držel vartu u kasáren: "Co tu chceš?"

 "Ráda bych na pár slov s jenerálem," povídá ševcová.

 Kmán pískl na píšťalku, aby přiběhl kaprál. A zas: "Co tu chceš?"

 Tak až po hejtmana. Pískalo se a troubilo a bubnovalo, jak ševcová šla od jednoho k druhému. Uslyšel to jenerál a vyběhl na chodbu.

 "Krajcdonrvetr, co se mi to děje v kasárnách?"

 Ohlásili mu, že přišla ševcová. Jenerál je nejdřív všecky dal zavřít do arestu, že kvůli ševcové musel vyběhnout až na chodbu. Potom Juklíkové povídá: "Už jsou ty boty pro regiment vojáků hotové?"

 Juklíková začne kropit slzami, že na ně nesehnali ještě ani dlaň kůže.

 Jenerál křikl, až drnčelo pod stropem: "A to tedy ten tvůj švec půjde rovnou do Šoproně! A zařídím mu tam execírku na osmadvacet let."

 Ševcové se vysypaly slzy z očí jako z kropáče. Ale taky jenerál si tiše povídá: "Jenže jestli já nepošlu vojáky na parádu v nových botách, požene mě hradecký maršálek taky do Šoproně, abych tam ševci dělal jenerála."

 A jak si to řekl, najednou jako by se udělal lepší.

 "Pojď se mnou, ševcová, já už ti tu kůži nějak opatřím."

 Posadil Juklíkovou vedle sebe do kočáru a ona byla jako u vyjevení. Jezdili po Jičíně i po vsích. Jenerál vždycky luskl prsty, bubeník zabubnoval a zavolal: "Kdo je tu koželuh, ať přijde na execírplac pod čeřovskou strání."

 V poslední vsi poručil jenerál otočit a hnát koně s kočárem k execírplacu. Čekalo už tam na tři řady koželuhů.

 Jenerál si natřásl metály, až to zacinkalo jako na zvonici, a povídá ševcové: "Teď ti ukážu, jak se shání kůže po jenerálsku."

 Vstal a drží v sobě dech. A když koželuhům pro strach zčervenal jako kohoutí hřeben, křikl, až se z Čeřova sypal štěrk: "Než se dnes bude troubit vojákům ke spaní, každý koželuh přinese ševci Juklíkovi na veřtat všechnu kůži, co jí má. To je můj rozkaz!"

 "Jo," řekli mu na to mírně koželuhové, "jenže my už jsme všecku kůži dali ševcům, aby měli z čeho ušít boty na jarmark."

 Jenerál zadupal, až se z Čeřova shrnulo větší kamení.

 "Ať se tedy rovnou pošle na jatky pro syrovou kůži. To je můj ostrý rozkaz!"

 "Jo," řekli mírně koželuhové, "a ví pan jenerál, jaký to chce čas, než ze syroviny je kůže ševcům na šití?"

 Jenerál si to dal spočítat a vyšlo, že by kůže byla až tři neděle po parádě.

 Ševcovou tam jenerál nechal stát a sám skočil do kočáru. Jen ještě křikl: "Ať si švec poradí sám. A jestli ne, bude v Šoproni execírovat nadosmrti!"

  S tou smutnou novinou běžela ševcová do lesa Řáholce. A rovnou na Rumcajse s Mankou, že ševci už není pomoci.

 Ti dva se Juklíkové nejdřív na všecko pořádně vyptali. Pak Rumcajs povídá:

  "Běž domů. Až na tvé trápení vymyslíme lék, přijdeme ti říct."

 Juklíková se vrátila do Jičína a Rumcajs se taky dlouho doma nezdržel. Vypravil se ke kasárnám, co stojí v lipové aleji. Tajně si stoupl za lípu a dívá se, jak na kasárním dvoře mašírujou vojáci. Mají vysoké čepice, na zádech torbu z chlupaté teletiny a okolo boků kožený opasek. A ještě se Rumcajs podíval, kam vedou z kasáren zadní okna.

 "Viděl jsem, co jsem chtěl vidět," povídá, a když už byl v městě, zašel i k Juklíkovům.

 Oni na něj, jestli nese kůži.

 "Jako bych už přinesl," povídá Rumcajs. "Čekejte nás s Mankou před setměním v aleji u kasáren."

 Potom se vrátil domů do jeskyně, aby se s Mankou smluvil, co a jak dál.

  A bylo navečer. Švec se ševcovou chodí alejí, jako by se chtěli vydýchat z popu.

 Jenerál už odjel kasáren k své jenerálce a vojáci se pomalu začínají chystat ke spaní. Mundúr skládají na prkýnko a navrch staví čepici. Torbu z chlupaté teletiny věší na dva háky a opasek na ten třetí.

 Jen varta chodí dole u brány a flintu má kulí nabitou.

 Vtom na ševcovic někdo tiše zavolá. Ve stínu pod haluzemi stojí Rumcajs s Mankou.

 "Nesmí s tím být dlouhé kejklování," povídá tiše Rumcajs. "Všecko musí klapat, jako když se štípou floky."

 Tomu švec se ševcovou dobře rozuměli. A dál Rumcajs povídá: "Nejdřív půjde Manka vojákům pro podívání a pak já pro strach. Až se to třikrát otočí, dají se do práce švec a ševcová."

 Manka si popleskala červenou sukni, aby se pěkně nesla, a pak se vydala parádou po chodníčku podle kasáren.

 Co bylo v kasárnách vojáků, všecko se hrne k oknům. Nakrucují si vousy a češou licousy, aby byli pěkní pro tu mladici na chodníčku. I varta zapomněla vartovat.

 Jenže za Mankou Rumcajs. Střelil po oknech očima, že to vojáky odrazilo na tři kroky.

 Ale vtom zas jde Manka a všichni znova skočí k oknům na pěknou podívanou.

 Jenže za Mankou zas ten Rumcajs. Sáhl si k pistoli a už od toho díl vojáků popadal jako kuželky.

 A do třetice po chodníčku zase Manka, červená sukně jí plamínkově šlehá. Od takového vekslování vojáci ztumpachovatěli, že se už ani nevyznali, co je auf a co nýdr.

 "Co dál, to už vám říkat nemusím," zavolal Rumcajs na ševce a ševcovou.

 Švec se provlíkl kolem varty a skočil do kasáren. Běží od světnice k světnici a bere torby a opasky, jak to visí na hácích. Podává to zadním oknem ševcové. A ona to po náručích nosí domů do ševcovny.

 "Torby budou na svršky a opasky na podrážky," povídá Rumcajs.

 Ještě střelil zeleným žaludem vartě pro strach a odvedl si Manku domů do lesa Řáholce.

  Jenže už nazítří znova od Juklíků vzkazovali, že Šoproň ševce stejně nemine. Hradecký maršálek přijede už za dva týdny. A dvou týdnů je pro jednoho ševce málo, aby ušil boty pro regiment vojáků. Jestli by tedy Rumcajs s Mankou nepřišli ševcovým s novou pomocí.

 "A proč by ne?" povídá Rumcajs. "Juklík, sám v nouzi, nám taky vypomohl štráfkem kůže na střevíček."

 Vysadil si Cipíska na rameno, Manku vzal za ruku a vypravili se.

 Když procházeli Jičínem, bylo v kasárnách ticho. Jenerál rozkázal, že nikdo nesmí ani slovo o tom, že někdo pobral všem vojákům torby a opasky. Bál se, aby se to nedoneslo hradeckému maršálkovi.

 Hůř bylo, že Juklíkovi nešla práce od ruky. S telecí chlupaticí na svršky je těžká študyje. A taky opasek nedá podrážku jako hřbetovice.

 "Když už jsem pomohl radou, pomůžu taky dílem," povídá Rumcajs.

 Poslal ševcovou, aby mu z půdy snesla druhý verpánek. Zasedl na něj a vzpomínal devět let zpátky, kdy ještě býval v Jičíně ševcem. Pak si řekl o kladívko, knejp, dratev a floky. Z chlupaté teletiny vykrajoval svršky, z opasků přikrajuje podešve a šije botu za botou. Manka mu smolí dratev, Cipísek sliní floky.

 "Jen to mě mrzí, že co je k dobru mému ševci, je k dobru i jenerálovi," vzdychla si Juklíková.

 "Všecko se uvidí," na to Rumcajs.

 A dál šije botu po botě, svršek z chlupaté teletiny a podešev z opasku. Juklík mu v tom jde sekundem.

  Tři dny před parádou vletěl do ševcovny ordonanc, jestli už jsou boty hotové.

 A byly, po všech kůlnách na dvorku jich je jako holoubat. Jenže Juklík, jak mu Rumcajs poradil, ordonancovi povídá: "Ještě nejsou. Ledaže by pan jenerál sám přišel míchat pop."

 Jenerál vzkazoval znova, hrozil Šoproní, ordonancové se do ševcovny sletovali jako čmeláci.

 Ale teprve to ráno, kdy měla být paráda, kývl Rumcajs palcem. A Juklík poslednímu ordonancovi povídá: "Ať si tedy pro ně pan jenerál pošle."

 Bot pro jičínský regiment bylo na dva vozy. Furvezňáci je tam naházeli a hnali se zpátky do kasáren. Od Hradce už je slyšet trumpetu maršálkovi na ohlášení.

 Rumcajs si vysadil Cipíska na rameno. Manku vzal za ruku, do druhého páru přibral ševce s ševcovou a povídá: "Proč bychom si tu parádu taky neužili?"

  Na jičínském rynku, na dřevěném tyátru sedí hradecký maršálek. Pod ním o čepici níž jičínský jenerál.

 Trubači, co budou vyhrávat parádě, shánějí slinu, aby jim nefouklo kolem trumpety. Bubeníci smáčejí prsty dkalafuny, aby jim neodletěla palička.

 V oknech se strkají ti lepší čumeráci a pod podloubím ti obyčejní. Maršálek kolem sebe střílí očima jako celá artilérie, aby všichni viděli, že je až z Hradce.

 Když na věžové bráně uhodila desátá, přísně rozkázal: "Ať ta paráda začne."

 Jenerál na to: "Jak se panu maršálkovi líbí."

 A ukázal prstem v kozlí rukavici.

 Trumpety spustily marš. Bubínky do toho.

 A jde paráda. Vojáci řada za řadou, nohy jim lítají jako na pérkách. Točí se to od brány k tyátru s maršálkem.

 "Bravo," povídá hradecký maršálek. "Za takovou parádu rád dám metál."

 Jenže když paráda přišla blíž, strčil si hradecký maršálek do oka sklíčko a povídá: "To mi ale, jenerále, řekněte, proč regiment nemá na zádech torby."

---

 

 V jenerálovi zadrhlo. Ale přece se vymluvil: "My u nás v Jičíně vždycky po novu, pane maršálku. To aby vojáci líp šturmovali proti nepříteli."

 "Může být," zabručel hradecký maršálek. Když ale paráda přišla ještě blíž, málem křikl:  "Kam dali opasky?"

 V jenerálovi se zaťalo. Ale přece jenom shledal slovo k slovu: "My u nás v Jičíně vždycky po novu, pane maršálku. Nepřítel si pomyslí, že si vojáci dělají komód bez opasků. A my ho pak snadno pobijeme."

 Hradecký maršálek už jen zavrtěl hlavou, až mu z klobouku uletělo péro.

 A když paráda přišla až před tyátr, hradecký maršálek rovnou křikne: "Co ty boty teletem navrch!"

 V jičínském jenerálovi přešlo docela.

 A vtom zavolá Rumcajs přes hlavy čumeráků: "To aby si nepřítel myslel, že polem táhne jen stádo císařpánova dobytečka. A my pak nad ním slavně vyhrajeme!"

 Hradecký maršálek poslal jičínského jenerála rovnou do Šoproně.

 "A vidělo se," povídá Rumcajs.

   Jak šla Manka městu Jičínu do pekla pro vodu Jednou zaslechli v jeskyni ptačí hlásek, jak poplašeně volá.

 "To nějaký datlík," povídá Manka.

 Rumcajs šel po hlásku. A on tam pod stromem leží sotva opeřený datlík. Vypadl z hnízda, peroutky mu ještě nedorostly k letu.

 "Nic se neboj, kmotříčku," povídá Rumcajs a uložil datlíka zpátky do hnízda.

 Jenže jak chtěl dostoupnout na zem, obrátil se mu pod nohou kámen. Rumcajse louplo v palci. Do jeskyně už sotva došel. Sedl si na otep haluzí a povídá Mance: "Ten palec okopnutý o obra se ozval znova. Týden neudělám kalý krok."

 "Když se nemocný kloubek ozve do tuplu, pomůže od toho nejlíp zkysalé víno," řekla Manka.

 A vypravila se do Jičína pro žejdlík takového vína.

 Tou dobou začal v městě s živností nový vinárník. Říkali mu Motejlek a krám měl v ulici pod rynkem. Manka si k němu namířila, protože tam z Řáholce bylo nejblíž.

 Ale ve výčepu nikdo. Zato vedle v alkovně si dva něco povídají.

 Ten, co má hlas, jako když se podloubím kutálí sedmivěderní sud, je jičínský sládek Kule.

 A druhý, co má hlásek trochu do glória, je vinárník Motejlek.

 "Udělejme spolu, Motejlku, sousedskou dohodu," rámusí Kule.

 "Já se s každým rád shodnu," spouští se jako po varhánkách vinárník, "když mi to bude taky k prospěchu."

 "A bude," povídá Kule. Vstal a přirazil dveře u alkovny, aby už ani slovo nevyběhlo.

 Jenže loupežnická hospodyňka musí mít uši tenké jako hedvábíčko. Manka stejně slyšela, co ti dva v alkovně smlouvají.

 Kule začal: "Podívej, Motejlku, jsi tu nový a víš málo. Já vím víc. V Jičíně pijou vodu z kašny. A mně chřadne pivo ve sklepích. Jestli prodám já piva jen pár žejdlíků, prodáš ty vína sotva náprstek."

 Vinárník Motejlek na to: "Co udělat, aby nám bylo líp?"

 Kule zas: "Odvedeme městu vodu z kašny. A v Jičíně budou muset pít jen tvé víno a mé pivo."

 "Jenže na to já neznám praktiku," řekl Motejlek.

 "Jedna bába ji zná," povídá Kule. "Rovnou se k ní vypravíme."

 Manka sotva stačila uskočit za vráteň, když se ti dva vyhrnuli z alkovny. Pak šli Jičínem až na Holínské předměstí, a ona pořád za nimi. Nakonec opatrně zarejdovali do chalupy báby Kartounky.

 Manka se otočila na patě a rozběhla se zpátky do lesa Řáholce.

 "Zkysalé víno nenesu," řekla Rumcajsovi. "Zato zlou novinu."

 A pověděla mu, co ti dva s bábou Kartounkou chystají městu Jičínu.

 "Když v tom Kule s Motejlkem mají prsty a bába bradu, mohlo by být zle," povídá ze starosti Rumcajs.

 A ozkusil se na palci, jestli už by ho unesl. Pílo v něm jako jehlicí.

 "Musíš, Manko, sama," povídá Rumcajs a dosedl na otep.

 Manka řekla Cipískovi, co má nachystat k obědu, a běžela zpátky do Jičína.

  Když Kule s Motejlkem přišli ke Kartounce, tloukla bába něco v hmoždíři a bradou k tomu přitloukala. Otočí na ně oči, každé rub dobroty, a povídá: "Dřív než si sednete, radši zas jděte."

 "Bábo, se mnou nejsou hračky," povídá sládek Kule, trochu se povytáhl a nazdvihl rameny strop.

 "Kdybys chtěl, shodíš mi z chalupy půdu i se střechou," s uznáním řekla bába Kartounka a nechala hmoždíře.

 Kule s Motejlkem jí ukázali dva císařské dukáty.

 Bába se po nich žene, div nevyrazí palcem z podlahy suk.

 "Co za ně chcete?"

 Vinárník Motejlek jí to mínil povědět hláskem do glória a s oracemi. Ale Kule rovnou: "Jaképak copak. Zarazíš vodu, aby městu vyschlo v kašně."

 Kartounka zatočí okem po slunci.

 "To ale bych musela před polednem. Jindy se nehodí čas."

 Šla napřed a Kule s Motejlkem za ní. Na první mezi za Jičínem si utrhla heřmánkový květ a ještě něco a rozemnula to v dlaních. Pak vodila sládka s vinárníkem po hájkách, lesíkách a skalkách, kde žijí pramínky. U každého sedí pramínková víla a stará se o něj.

 Bába Kartounka otevřela dlaň a víly se k ní na heřmánkovou vůni sletovaly jako motýli. Když k sobě přivábila pramínkové víly z širého okolí, pochytala je do tenátek z babího léta. Pak si foukala přes bradu a hnala víly někam za louku.

 Sládek s vinárníkem se pomalu vraceli k Jičínu, kapsu mají lehčí o dva dukáty.

 "Jen jestli nás bába nepodvedla."

 Kartounka ale byla ve zlém poctivá. Každý pramínek, co připravila o vílí pečování, začal chřadnout, až uchřadl. Kudy se do jičínské kašny scházela voda, vedou teď jen suché cestičky.

  Když Kule s Motejlkem došli na rynk, bylo tam už u kamenné kašny zle. Vody sotva na dně, kolem postávají ženské se džbery a putnami a jsou samá starost: "Vody je v kašně na dobrání. Za chvíli tam nebude ani doušek."

 Sládek s vinárníkem, spokojeností celí do růžova, obcházejí ženské.

 "A proč by kdo pil vodu, když je v Jičíně dost piva a vína."

 Ženské je okřikly, v tom že brambory neuvaří.

 Mužští se ale hrnou do šenku, aby se napili ze sudu, když prý v kašně došlo.

 "Bába vzala dva dukáty, ale vynese nám to tisíc," řekli si sládek Kule s vinárníkem Motejlkem a jdou, aby popohnali práci v pivovaru a ve vinném sklepě.

 V tu chvíli přiběhla na rynk Manka. V kašně už není vody ani na ovlažení jazyka. Ženské se rozcházejí s prázdnými džbery a putnami.

 Starosta Humpál po slouhovi svolává radní, aby usnesli, že je městu zle.

 Ze sládka s vinárníkem zahlídla Manka už jen paty. Postála v chládku pod podloubím a povídá si: "Pro tu zacházku do Řáholce jsem málem zmeškala."

 Přivolala si ze střechy holuba a vzkázala po něm Rumcajsovi, aby ji dnes doma nečekali: "Rumcajsi, musím zas přivést do Jičína vodu."

 Pak se rozběhla za sládkem a vinárníkem. Postaví se jim do cesty a povídá: "Postůjte na slovíčko."

 Motejlek se po ní ohnal jazykem: "Co jsi vlastně zač? Neznám tě."

 Kule mu napověděl: "Loupežnická hospodyně je to."

 "A taková mi má poroučet?" ohrnul se Motejlek a chce dál k vinnému sklepu.

 Jenže Manka sáhne do kapsy a hodí mu pod kramflek žalud. Motejlek po něm sklouzl a kecl si, až se mu zem otočila vrchem nad nebe.

 Druhým žaludem cvrnkla Manka sládkovi po nose. Kule, i když to byl silák, v tu chvíli měl oči zalité.

 "To jsem teprv začala," povídá Manka. "A bude hůř, jestli se nepostaráte, aby zas v kašně tekla voda."

 Kroutili se jako hádci. Ale Manka se zmást nedala.

 "Dobře jsem vás slyšela, jak se smlouváte."

 A oni se vytáčejí zas jinak.

 "My víly do tenátek nepochytali, to bába Kartounka."

 "A co s nimi vyvedla?" lekla se Manka.

 Kule s Motejlkem se zaklínají, při tom že oni nebyli.

 "Sami jste Kartounce řekli o tu zlou službu, sami jí zas přikážete, aby víly pustila z tenátek," řekla Manka.

 Moc se jim nechtělo, ale šli. Došli na Holínské předměstí k chalupě báby Kartounky. Na dveřích visí na provázku kozí kopýtko.

 "Zaklepejte, už bylo dost zdržování," řekla Manka.

 Uhodili kozím kopýtkem o dveře, ale za nimi ticho. Zatloukli podruhé. A zas nic. Teprv do třetice se ozve ze sousní chalupy: "Ušetřte si ten rámus a líp se podívejte."

 Manka obhlídla chalupu. Ve střeše je díra a došky kolem jsou ohořelé.

 "Pro dlouhé jednání s vámi dvěma jsem zmeškala podruhé," povídá Manka sládkovi s vinárníkem. "Bábě Kartounkové zatím přeteklo zlého a vzal ji čert."

 S bábou bylo v pekle taky vědění, kde jsou pramínkové víly.

 "Házela jsi po nás žaludem, Motejlek se uhodil vzadu a já mám nos jako bakule, a k čemu to všecko bylo?" povídá Kule.

 Motejlek mu jde sekundem: "Nemáme tu víc co dělat."

 Otočili se na kramfleku a šli zpátky do Jičína. Manka se za nimi ani neohlídla, protože ji čekalo horší.

 "Musím za Kartounkou do pekla," povídá si. "Nebo ti dva utopí město Jičín v patokách."

 Čichla si ostře po loupežnicku, kudy s bábou letěl čert. A šla tím směrem čtyři dny, až přišla na místo, kde je zemská kůrka nejtenčí. Je tam díra a tou se chodí do pekla. Manka si převázala vlasy šátkem a vstoupila do toho sopouchu.

  Rumcajs si zatím léčil oražený palec. Cipísek mu vařil máčení ze šťovíku. Všecko ale šlo pomalu, protože nad zkysalé víno není.

 Od chvíle, kdy přiletěl holub s vyřízením, neměl taky Rumcajs klidnou mysl pro starost o Manku. I spánek ho přešel.

 Šestý den se uložil v jeskyni na hranatý kámen, aby si po loupežnicku přivolal spánek velkým nepohodlím.

 Jak ležel, najednou jako by zaslechl Mančin hlas. Nese se z hloubky, kde už ani kámen není kamenem.

 "Kruciš," povídá Rumcajs. "To zrovna jakoby z pekla."

 A zas slyší: "Co jsi zač?"

 To na Manku doráží sám Belzebub.

 A ona klidně, jako by strach nechala před brankou: "Co bych byla zač. Manka z Řáholce. Spíš se ptej, proč jsem přišla."

 "A proč jsi přišla?" vrčí Belzebub a zdá se mu, že má u Manky málo úcty.

 "Abych si odvedla bábu Kartounku," na to Manka.

 Belzebubovi se zdá, že už nemá vůbec žádnou úctu.

 "Kdo sem jednou přijde, toho si tu podržím," povídá. "Není proti tomu pečeť."

 Do terčetka slyší Rumcajs hlas báby Kartounky: "Kdybys mě, Manko, odtud vypáčila, já bych tam na světě zas všecko napravila, a do chloupku!"

 Už jí dali v pekle líznout plamenů a Kartounce bylo silně do prosíka.

 "Jakpak se tedy spolu dohodneme?" povídá Manka Belzebubovi.

 A on zas jako poprvé, jenže už trochu jinak: "Kdo sem jednou přijde, toho si tu podržím. Leda by dal někoho za sebe."

 "Jestli je to tak, zůstanu tady místo Kartounky městu Jičínu pro lepší," povídá mírně Manka.

 "Kruciš," lekl se Rumcajs. "Abys mi tak zůstala až do konce v pekle!"

 Zvedl se z hranatého kamene a rozmýšlí co a jak, aby Manka pro své dobré srdce neuvízla Belzebubovi. Chce se tam rovnou rozběhnout. Jak dostoupl, píchlo ho v palci jako čepelí. Vtom mu ale taky přiskočila pravá myšlenka. Opřel se o skálu a zaklel po loupežnicku, až to sráželo ze stropu jeskyně kamení. Na tu kletbu před ním stojí čert poselák. Popadl Rumcajse za ramena a zavrčel: "Tím sakrem sis odemkl branku do pekla. Musíš se mnou jít." Rumcajs se nezdráhá, spíš jako by se čertu rovnal do náruče. Čert poselák s ním vypálil z jeskyně horní cestou k peklu.

 Když se nesli nad Jičínem, pocukl Rumcajs čertovi za kudrnku a povídá: "Ty, bral bys ještě?"

 "Třeba sedm," zavrčel čert poselák.

 "Dvou je dost," povídá Rumcajs.

 A ukázal jednou rukou na pivovar a tou druhou na vinárníkův krám. Čert sáhl prackou jako lopatou a ty dva přibral. Jen zavrčel: "Sedm centýřů hříšné váhy."

 Když letěli sopouchem do pekla, bylo tam úzko. Kule s Motejlkem se strkali, aby prošli s hladkou, a Rumcajs se silně uhodil do palce. Tou ranou se v něm kostičky zas správně sešly.

 "A teď už všecko zapískám z lehkého partesu," povídá vesele Rumcajs.

 Dál se šlo k Belzebubovi do pokoje dlouhou předsíní.

 "Ty," zarazil Rumcajs čerta poseláka, "už trefím sám."

 Čert jen zavrčel, že je dobře, přistrčil Rumcajsovi sládka s vinárníkem a odpálil. Kule s Motejlkem byli z pekla celí zajíklí. Rumcajs si jen trochu vydýchl a naklonil ucho ke dveřím Belzebubova pokoje. Slyší, jak Belzebub dává Mance poslední ponaučení: "Když tu tedy chceš být za Kartounku výměnou, sejdi do druhého štoku. Tam už se postarají."

 Potom křikl na bábu Kartounku: "A ty ať jsi mi odtud, než se rozmyslím!"

 Jenže na to slovo strčiRumcajs nohou do dveří, stiskl sládka s vinárníkem pod rameny a všichni tři stojí před Belzebubem. Ten poposedl na horké židli a zavrtí černou palicí: "Co zas vy jste zač?"

 "Ale," povídá mu na to Rumcajs, "ve všem jsou handle. Tak proč by nemohly být i v těch, co se smekli do pekla? Vyměnil bych tyhle dva za tu bábu a za Manku."

 A postrčil Belzebubovi na oči sládka Kuleho a vinárníka Motejlka. Belzebub si je nechal otočit na všecky strany a řekl: "Proč ne? Oba mají do pekla vyslouženo." A rovnou hnal sládka s vinárníkem: "Už ať vás vidím na nejnižším štoku!"

 Kule s Motejlkem museli sypat tam, kde v pekle hřeje nejhůř.

 A Rumcajs si vede Manku s bábou Kartounkou z pokoje. Když už byli u dveří, Belzebub povídá: "Stejně je to takhle nejlíp. Pro Manku by mi čerti třásli peklem. A bába Kartounka, ta se mi nakonec stejně nevyvlíkne."

  Když vyšli z pekla, utrhl Rumcajs pro Manku kytku.

 A Kartounce naporučil: "Doveď nás rovnou na to místo, kam jsi postrkala pramínkové víly."

 Bábě Kartounce bylo ze všeho do syrova. Odvedla Rumcajse k jednomu tajnému sklípku v čeřovské stráni. Rumcajs odrazil závoru a Manka foukla do tenátek z babího léta, co poutala vílám kůtky. Víly se rozběhly, kam která patřila, opatrovat pramínky.

 Za chvíli volaly na rynku hospodyně, že kašna zas žije vodou.

 Rumcajs vzal Manku v pase a pěkně si ji nadnáší cestou k lesu Řáholci.

Rumcajs

Jak se švec Rumcajs stal loupežníkem

 V Jičíně, v krámku pod věží, dělal už devět let prtačinu švec Rumcajs. V řemesle se vyznal, a co udělal, bylo lidem pro radost.

 Takovéhle bylo Rumcajsovo ševcovské vyznání: "Dobrá bota, to je grunt spravedlivýho světa. Nesmí být těsná, aby si v ní ani malíček nepřipadal jako přiskřípnutá dušička, ale taky zas ne moc veliká, aby si v ní ten malíček nepřipadal ztracenej."

 Na kopýtku a malým kladívkem podrážel střevíčky panenkám, pro paní a mužské měl kopyta vzrostlejší a kladivo těžší. Ale když potřeboval podrazit boty jičínský starosta Humpál, vzal si švec Rumcajs dílo vždycky rovnou do kovárny.

 "Půjč mi kovadlinu a perlík," řekl kováři Štanclovi a narazil starostenský střevíc na kovadlinu a bil do něho perlíkem. To proto, že Humpál měl nohy jako sloní tlápy. Byl na ně moc hrdý, říkal jim moje slovutný nohy starostenský. Svýma nohama byl Humpál známý až po Mladou Boleslav a pro ty důstojné nohy vlastně držel už osmý rok úřad starosty. Měl zrovna začít rok devátý, když si vzkázal pro ševce: "Přijď, Rumcajsi, potřebuji nové střevíce."

 Rumcajs si strčil do kapsy u zelené zástěry papírový pásek na měření, přes ruku si přehodil plát červené kordofánské kůže a jde na radnici. Posloužit starostovi Humpálovi nebyla nikdy radost.

 Starosta už seděl v křesle v zasedací síni. Jednu nohu má zutou a položenou na polštáři. Polštář přidržují čtyři pacholci a velí jim rychtář Fištula. Dvanáct konšelů stojí kolem. Obdivují starostenskou nohu.

 "To je noha, co?" povídá Humpál ševci Rumcajsovi, sotva vešel, a zálibně zakejval palcem. Rumcajs mu nohu nepochválil, ale podle pravdy povídá: "Je to noha kapitálská, ale už jsem viděl větší."

 Starosta jen vztekle stiskl palec.

 Dvanáct konšelů se vytratilo ze síně, protože věděli, že za chvilku bude zle. Čtyři pacholci i s rychtářem Fištulou zavřeli oči a schlípli uši, aby nic neviděli ani neslyšeli.

 "Už jsem potkal jednou v Hradci větší nohu," povídá dál Rumcajs, odložil červenou kordofánskou kůži na stůl a chystá si pásek z papíru, "jo, to byla velenoha! Ale na tu vaši pacičku ušiju střevíček, než řeknete třikrát fík."

 Starosta Humpál zrudl jako kordofánská kůže a pak zas zbělel jako proužek papíru. Tak to chvilku střídal.

 "Co vás bere, pane starosto?" povídá starostlivě Rumcajs.

 Humpál, který zrovna chytal fialkovou barvu, vyskočil z křesla, roztrhal na hamcáry drahou kordofánskou kůži a všecko to letělo z okna.

 Rumcajse hnal Humpál dveřmi. Na prahu se Rumcajs zastavil: "Proč se mnou, starosto, strkáte?"

 "Pro urážku starostenský nohy," povídá Humpál důstojně, jako by přitiskl městskou pečeť.

 Dole před radnicí Rumcajs sebral, co zůstalo z kordofánské kůže. Říkal si, no, zbylo aspoň na dětský capátka. Ale ta lítost a zlost už v něm zůstala.

 Když došel k svému krámku pod věží, byly dveře zavřené a visel na nich zámek, jako by to tak mělo zůstat navěky.

 Po každé straně stál jeden rychtářův pacholek.

 "Co tu děláte?" povídá Rumcajs. "Já si svou poctivost ohlídám sám."

 Pacholci hodili rukou ke dveřím. A na nich je přibitá cedule:

 PRO URÁŽKU  STAROSTENSKÉ NOHY  NADOSMRTI ZAVŘENO

 Tohle už hnulo Rumcajsovi žlučí.

 "Jsem prudina švec," povídá rychtářovým pacholkům, "nedám si něco jen tak líbit!"

 Pacholci udělali krůček a napřáhli na Rumcajse flinty.

 "Že jste si rovnou nepřivezli kanón," povídá Rumcajs. "Ale ono se ještě uvidí!"

 Pacholci nečekali, hned links rechts a bajonet auf a už ho vedou mezi sebou.

 Dovedli ho přes město a přes pole až k prvním stromům lesa Řáholce. Tam Rumcajsovi řekli: "Koukej mazat do lesa, a do Jičína už nikdy ani krok!"

 "Kdo to poroučí?"

 "Starosta."

 Rumcajs vešel mezi stromy. A za chvíli z lesa Řáholce houklo: "Jestli si starosta myslí, že od něho všecko vydržím jako podrážka ze hřbetovice, tak to ne. Ono se stejně nakonec uvidí!"

  To všecko se stalo před jarem. Když už jaro odkvítalo, vzpomněl si starosta Humpál, že se vypraví do lesa spočítat nové letošní zajíce. Vzal notes a tužku, na nohy si dal natáhnout zvlášť pevné lovecké boty a jde. Všude má ouctu pro svoje starostenské nohy. Ve městě se mu klanějí měšťani, venku v pi se mu kameny samy odvalují z cesty. Z keřů vykukují mladí zajíci a poslušně hlásí svá matriková čísla.

 "Prvňák, druhák, třeťák."

 Starosta si to zapisuje do notesu.

 Došel tak až k lesu Řáholci a vstoupil do něho. Stromy se před ním uklánějí a hříbky smekají kloboučky.

 Když se starosta Humpál unavil pochůzkou po lese, sečetl zajíce v notesu a složil zmožené údy pod doubek. Začal klímat a blaze se přitom usmíval na špičky svých věhlasných nohou. Libě odcházel do sna, když vtom mu do levého ucha zarumplovalo: "A teď se uvidí!"

 Humpál se vylomil ze spaní, dívá se, co by to mohlo být.

 Nikde nic. Ani travička se nepohne.

 A vtom zas do pravého ucha: "Teď se uvidí, Humpále!"

 Ve chvilce to volalo zpředu i zezadu, z doubků i ze smrčí: "Teď se spolu srovnáme, starosto!"

 Humpál točí hlavou, jako by ji měl na obrtlíku. Nikde nikdo. Tak ho dřímota nakonec přece jenom přemohla.

 V mlází se rozhrnuly větvičky a u Humpála stojí švec Rumcajs. Kdepak švec! Bradu má obrostlou hustými vousy, ve vousech mu hnízdí roj lesních včel. Na hlavě klobouk z borové kůry. Kazajku má Rumcajs splátovanou z kousíčků červené kordofánské kůže. Kalhoty jsou odřené, opasek je sotva drží, a za opaskem pistol jako kornout. Jen botičky má jedna radost.

 Rumcajs udělal krok a zastavil se u věhlasných nohou spícího starosty Humpála. Tiše si je prohlídl a jemňoučkým ševcovským a rychlým loupežnickým hmatem stáhl Humpálovi boty.

 A zase se tiše zadíval na Humpálovy velebné nohy, obuté už jen do štráfkových fuseklí. Pak štípl Humpála do palce.

 Starosta se protrhl ze sna rovnou do leknutí: "Šmarijánko, loupežník!"

 "Z vašeho dopuštění, pane starosto," povídá Rumcajs a mírně ukázal z lesa ven: "Tudyhle se chodí do Jičína, pane starosto."

 Pak už se jen hnula větvička a Rumcajs jako by tam nikdy nestál.

 "To byl ale divný sen," bručí starosta Humpál. Zvedl se z trávy a chce si omést kolena. Nevěří svým očím. Zdola na něho koukají dvě hromanánské nohy jenom ve štráfkových fuseklích. "Taky dobře," broukl vztekle Humpál do křoví. "Já dojdu i tak, Rumcajsi. Ale ty máš zejtra na krku knížecí kanonýry."

 "Paprlapá!" ušklíbl se v křoví loupežník Rumcajs.

 Humpál udělal krok k Jičínu. A sykl. Udělal druhý. A zaklel. Protože velebné starostenské nohy nebyly zvyklé chodit jen ve fuseklích. Starosta klopýtá o kořeny, kameny jako by se mu samy hrnuly do cesty. Zkrátka starostenské nohy obuté jen do fuseklí už neměly tu vážnost, ani ten kámen k nim nemá úctu.

 Starosta pajdá a pajdá, teď už jičínskými ulicemi. Lidi jsou z toho jako vyjevení.

 "Starosta si to nese jen ve fuseklích!"

 Jenže mělo být ještě hůř. Jak si Humpál zhmoždil neobuté nohy tou cestou necestou, vykvetlo mu na palci ukrutné kuří oko. Čím byl starosta smutnější, tím kuří oko veseleji mrkalo na vdané paní, co se vykláněly z oken.

 Když procházel věžovou bránou na náměstí, už ho tam čekali konšelé a nejstarší z nich povídá: "Humpále, následkem ztráty velebnosti nohou už nejsi v Jičíně starostou."

 Ale jedno si Humpál neodpustil. Když se trmácel dál, přes náměstí, díval se právě z oken zámku jičínský knížepán. Panoval v Jičíně se svou kněžnou Majolenou a obou jich bylo dost pro zlost. Knížepán nahoře, Humpál dole. Vtom pokácený starosta zavolal do okna: "Knížepán má v lese Řáholci ve vší uctivosti divný pořádek!"

 "Koa?" povídá po francouzsku knížepán a přidržel si dlaň k uchu jako mušličku.

 "Knížepánovi se tam usadil loupežník Rumcajs," žaluje Humpál a točí nahoru do okna palci ve štráfkových fuseklích. "Mělo by se na něj poslat vojsko."

 Jenže co neřekl zrovna císař, šlo knížepánovi jedním uchem tam a druhým ven. Než Humpál překlopýtal náměstí, nevěděl už zas knížepán o ničem nic.

 Bylo by to tak zůstalo, kdyby kněžna Majolena nebyla druhý den dostala chuť na hříbky.

  Jak Rumcajs  přestřílel  knížepánovy kanonýry V úterý se to stalo se starostou Humpálem a ve středu povídá kněžna Majolena knížepánovi: "Mon šér, to bych jedla hříbky!"

 Knížepán dávno zapomněl na Humpálovo žalování, dal si zavolat myslivce Pinskera a naporučil mu: "Jde se na hříbky direkción les Řáholec."

 Když tam přišli, poskakoval knížepán od doubku k buku a ukoval ebenovou hůlkou: "Tuhle, Pinsker. A tady. A ještě tamhle se koukni."

 Myslivec musel na kolena a prohmatávat zem, jestli se pod listím neschovává hříbek.

 Nikde nic, nikde ani houbička.

 "Ale kde se tu pořád berou ty jamky po hříbkách?" povídá myslivec Pinsker. "To jako by nám někdo vybíral houby rovnou před nosem."

 "Hubou, Pinsker, hříbek z mechu nevytáhneš," zlobil se knížepán a ťukal ebenovou hůlkou po stromkách. "Tak dál."

 Myslivce bolela kolena a knížepán brzy taky nemohl unést nohy.

 "Zkusíme to, Pinsker, ještě tamhle pod doubkem."

 Myslivec se úslužně přitočil k doubku, sáhne pod větev a fr! Vznesla se odtamtud pěnička. Zbylo po ní hnízdo a v něm šest drobných vajíček. Myslivec kouká na vajíčka v rozpacích, ale knížepán rovnou do hnízda, vybírá vajíčko po vajíčku, koulí si je po dlani, brejlí na ně lorňonem a šveholí: "Šarmán delisijé ólala!"

 "Jaképak ólala," povídá mu najednou za zády cizí hlas, "žádný ólala, ale pořádná knížecí nepředloženost je to. Přeplašená pěnička se už do hnízda nevrátí a v šesti vajíčkách se zbytečně zastudí šest ptáčků."

 Knížepán se až zajíkl. Otočil se jako na káče. Stojí za ním loupežník Rumcajs a ruce má plné hříbků. Knížepán si vzpomněl na Humpálovo žalování.

 "O pěničku, o tu se staráš," povídá štířivě, "ale krást mi hříbky, z toho si hlavu neděláš."

 Zvlášť pro ty hříbky se knížepán rozpálil, div mu nezačaly doutnat kalhoty.

 "Chytit Rumcajse a zavřít!" křikl.

 Jenže Rumcajs jen zahrál prsty u nosu: "Tuhle!"

 A byl tentam.

 Knížepán zlostně skutálel šest vajíček zpátky do hnízda, vztekal se, až se třáslo listí, a volal: "Tohle si odskáčeš, Rumcajsi! Pošlu na tebe vojáky, ty jeden elemente loupežnická!"

 Potom knížepán kývl na myslivce Pinskera a rázoval z lesa k Jičínu, aby v něm nevystydl hněv.

  V lese Řáholci se udělalo tichoučko, doubky si rovnaly pocuchané větve. Rumcajs vyšel ze skrýše a zapískal jako na tenkou píšťaličku. Lákal tím pěničku do opuštěného hnízda. Nepřiletěla, byla od knížepána docela přeplašená. Rumcajs se bezradně zadíval na šest zmařených vajíček.

 Tak ho tam našla Andulka, rusalka z luk pod Řáholcem. Vyšla si do lesa hledat konvalinkovou vůni, našla tam bezradného loupežníka a povídá: "Kdepak, Rumcajsi, koukáním vajíčka nezahřeješ. Musíš se o ně postarat jinak."

 Rumcajs si ani teď nevěděl rady; ještě nikdy žádný loupežník nedokázal vyvést z vajíčka pěničku. Zkusil vajíčka ukrýt do tepla pod klobouk, pak do kapes u kalhot i do podpaží. Ale Andulka pořád: "Tak ne. Roztloukl bys je, rozsedl bys je, rozmáčkl bys je."

 Když Rumcajs už vůbec nevěděl kudy kam, sáhl k pasu pro pistol a šest vajíček do ní jedno po druhém vpustil jako do kornoutu. Pistol jemně uládoval měkkou koudelí.

 "To by snad šlo," řekla Andulka a odběhla dál do lesa hledat sestřeničky lesní žínky, aby jí poradily, kde rostou konvalinky.

 Pistol nabitou šesti vajíčky si Rumcajs strčil zpátky za pás. A udělal sotva několik kroků, když v Jičíně začali troubit. Neslo se to až do lesa Řáholce.

 "Knížepán si stojí v slovu," povídá Rumcajs, "už na mě svolává vojáky."

  V Jičíně na náměstí se troubilo a bubnovalo, vojsko tam pochodovalo a všelijak se řadilo.

 Ze zámeckého okna se zamračeně dívá knížepán a volá: "Nabijte kanóny černým prachem a koulí ze železa a střelte mi Rumcajse!"

 Vojáci naládovali, zapřáhli koně před tři kanóny a už to jede císařskou silnicí k lesu Řáholci.

 Jičínské panny si honem kupovaly po černém šátečku.

 "Škoda Rumcajse."

 Kostelník od Jakuba klinkal umíráčkem.

 Vojáci zatím dojeli k Řáholci. Namířili kanóny, kaprál vykročil tři kroky dopředu a křikl: "Rumcajsi, polez z lesa, musíme tě zastřelit."

 V lese se nic nehnulo, jen smutná pěnička tam volá a volá. Kaprál od kanonýrů poručil ještě podruhé a pak potřetí. Na třetí zavolání pěnička ztichla a z lesa na pole vyšel Rumcajs. Ruku má na pistoli a jde pořád blíž k vojákům.

 "Tak už stůj a netrdluj," křikl na něho kaprál, "sic po tobě střelíme a třeba tě netrefíme."

 "No dobrá, tak já se zastavím, aby kvůli mně vojsko nemělo ostudu," povídá Rumcajs. Rozkročil se u šípku a sáhl za pás pro pistol. Vojáci si na něj namířili a on na ně taky. "Bude se potat do tří."

 Na slovo tři stiskl Rumcajs kohoutek a vojáci zatáhli za špagáty u kanónů. Jenže špagáty byly moc dlouhé, a tak Rumcajsova pistol střelila dřív. Ani to moc nebouchlo, jen to maličko pšíklo. Vojáci čekali kouli do srdce, ale z pistole zatím vylítlo šest pěniček jedna za druhou. Sedmá je zavolala k sobě na kraj lesa.

 Pěničky posedaly po větvích, hlásky měly jako ulité ze stříbra. Spustily tak líbeznou muziku, že to přilákalo vílu Andulku a šest jejích sestřeniček lesních žínek.

 Vojáci nechali kanónů a rovnou k pěkným panenkám.

 A pak byl velký bál, ten bál vojáků s lesními žínkami, co se o něm v Jičíně dodnes vypravuje.

 Jak Rumcajs  zavřel knížepána  do věže Na bukové větvi seděly dvě straky a pod stromem si Rumcajs vařil loupežnickou polívku.

 Starší straka povídá: "Je to on?"

 Ta mladší zas: "Není to on?"

 "Jsem to já," kývl Rumcajs a přistrčil na oheň kus dřeva. "A co má být?"

 Straky ho dovedly na kraj lesa. Na buku tam byla přibitá cedule:

 RUMCAJSI, JESTLI SE NEODVÁŽÍŠ PÍSKNOUT  NA PÍŠŤALKU V ZÁMECKÉ VĚŽIČCE,  JSI STRAŠPYTEL!

  Dole pod tím byl knížepánův podpis.

 Rumcajs se zasmál do vousů, až se mu v nich rozbzučely včely: "Knížepán mi chce něčím nekalým oplatit za ty vojáky, co jsem mu roztancoval s lesními žínkami."

 "Nikam nechoď!" volala na něho starší straka.

 A ta mladší: "Lapnou tě!"

 Rumcajs jen potřásl rameny: "Musím jít. Já si na tu píšťalku musím zapískat, už kvůli loupežnický cti."

 Nejdřív ale zašel do své loupežnické jeskyně. Vzadu v koutě stála jarmárka a v jarmárce na rechničce leží kožený pytlík. Je obyčejný, ale taky zvláštní. Nedá pokoj. Hned je větší, hned zas menší, hned nafouknutý a hned splasklý, zkrátka jako živý. Rumcajs ho vzal a vypravil se s ním do Jičína.

 Za ten čas, co byl v lese, narostly Rumcajsovi vousy málem do pasu, vlasy mu sahají skoro po ramena. Lidi se po něm ohlížejí.

 "Takhle bys ani do zámku nedošel," povídá si Rumcajs a zatočil rovnou do oficíny holiče Ďoubalíka. Sedl si do židle, hodil klobouk na rohatinku a poručil si: "Posíct díl vousů a díl vlasů."

 Když Ďoubalík vjel nůžkami Rumcajsovi do vousů, zabzučelo to a začaly se z nich rojit lesní včely.

 "Jezusku," zamektal Ďoubalík, "já vezmu radši dřív vlasy."

 Hrábne do nich hřebenem, jenže z vlasů vykoukl ptáček a začiřikal.

 "Co teď?" rozhodil Ďoubalík bezradně rukama.

 "Všechno tě hned, Ďoubalíku, rozčilí," povídá Rumcajs. "Jen klid. Podej mi nějakou škatuli a klícku."

 Setřásli spolu včely do škatule a ptáčka zavřeli do klícky. Jenomže Ďoubalíkovi se zas už nezdál pytlík, který Rumcajs držel na klíně. Nadouval se jako dudy a opět se smršťoval jako sušená švestka.

 "To nic," povídá Rumcajs. "Je v něm jen trochu větru, co jsem si nachytal na poli pod lesem."

 Holič Ďoubalík se uklidnil.

 "Ráčíte noviny?" nabídl Rumcajsovi, aby všecko dostalo správný holičský řád. Podal Rumcajsovi švabachové noviny a ten se do nich zadíval.

 A vida, v novinách vytiskli stejnou ceduli, jako našel Rumcajs ráno na buku. Pod ní je kreslený obrázek: V kulaté zámecké věžičce leží na stole píšťalka, co na ni má Rumcajs zapískat.

 Holič Ďoubalík začmejral špičkou nůžek po obrázku.

 "Radši to, Rumcajsi, ani nezkoušej. Knížepán prý se na tě chystá. Má na tebe chytře políčeno."

 Na zámku zatím knížepán s kněžnou Majolenou tropili divnou věc.

 Kněžna přidržuje kyblík s bílou barvou a knížepán maluje tlustým štětcem po schodech nahoru až do komůrky s píšťalkou cestu ze samých šipek. Taková cesta už taky vede od Ďoubalíkovy oficíny k zámeckým vratům. Maloval ji knížecí lokaj Fricek.

 Když nadělali šipek až k píšťalce, povídá knížepán kněžně: "Ma šér, teď odejděte do svých komnat, budou se tu dít nebezpečné věci."

 Kněžna odešla. Knížepán si zavolal Fricka, postavil ho za otevřenou vráteň železných dveří, co vedly do komůrky, a rozkázal: "Atánsijon! Až přijde Rumcajs a hvízdne na píšťalku, přirazíš za ním dveře. Ale pořádně."

 Fricek vklouzl až dozadu za vráteň, knížepán se schoval za černou jarmaru v předsíni a už napřed se kucká smíchy do šátečku: "Kliku ty dveře nemají, ale zato mají zámek, který by dokázal otevřít jen jeden zámečník až z Flámska!"

  Zatím se Ruajs s ostříhanou frizúrou vyhrnul z Ďoubalíkovy oficíny. Nohy se mu samy přichytily šipek namalovaných na chodníku. Rumcajs jde, v jedné ruce se mu kývá klec s ptáčkem, v druhé nese škatuli se včelami. Pytlík s větrem si pověsil na krk.

 Prošel věžovou bránou a míří podle šipek šikmo přes náměstí. Byl by tak došel až do zrádné zámecké věžičky, jenže před zámeckými vraty začal ptáček v kleci křičet. Křičí a křičí.

 "Ouha, tady něco přihořívá," povídá si Rumcajs, uhnul zpátky na náměstí a schoval se tam za kašnu. Opatrně se dívá k zámku. A pomalu si dává dohromady dvě a dvě, jak to vlastně na něho knížepán nachystal.

 V zámecké věžičce už knížepán neměl žádné stání. Pořád se vrtí za černou jarmarou a napomíná Fricka: "Až zapíská, pořádně přiraž dveře."

 Ale ani Rumcajs schovaný za kašnou nezahálel. Poslal napřed ptáčka, aby se podíval. Ptáček letěl třikrát kolem zámeckých oken, všecko si prohlídl a řekl Rumcajsovi o knížecí léčce. Tak se Rumcajs dověděl, na čem je; a taky si rozmyslel, kudy z toho ven.

 Pomaloučku rozdělal škatuli se včelami a zavolal: "Všá!"

 Včely se zarojily a odletěly rovnou k zámku.

 Potom Rumcajs svlíkl z krku neklidný větrný pytlík a povolil poutko. Z pytlíku se vytáhl tenoučký modravý větřík. Rumcajs mu ukázal k věžičce a větřík si to fičí rovnou k otevřenému oknu.

 Knížepán za černou jarmarou zatím dupal samou netrpělivostí.

 A vtom to zapíská: Fít!

 To se ozvala píšťalka v komůrce, jak do ní foukl modravý větřík.

 Fít! Fít!

 Píšťalka píská čím dál tím víc.

 Fít! Fít! Fít!

 Knížepán vykoukne za jarmarou a křikne na Fricka: "Jak to, že Rumcajs píská? Po šipkách přece nepřišel!"

 "Když to neví sám knížepán, jak to mám vědět já?" ozval se za vrátní lokaj Fricek.

 "Podívám se tam," povídá knížepán a vběhl do komůrky, aby se podíval, co se to vlastně s píšťalkou děje.

 Vtom vletěly do předsíně včely, zakroužily, našly si Fricka za vrátní a hrnou se rovnou na něho. Lokaj Fricek šupity za knížepánem do komůrky. Aby tam za ním nemohly taky včely, přirazil za sebou železné dveře.

 Kliku ty dveře nemají, zámek je až z Flámska. A tak těm dvěma ve věžičce těžko už někdo otevře.

 Rumcajs si za kašnou spokojeně vydýchl. Pustil ptáčka z klece, větřík vrátil pod nebe a počkal, až mu včely posedají zpátky do vousů. Potom si po císařské silnici namířil k lesu Řáholci.

  Jak dal Rumcajs Mance sluneční prstýnek Rumcajsova jeskyně byla tak hluboko v lese Řáholci, že tam nikdy nebyla k spatření ani bába brusinkářka. Když chtěl Rumcajs uvidět člověka, musel si kleknout nad studánku.

 "Rumcajsi," povídá jednou svému obrázku ve vodě, "jednomu je smutno, a dvěma je hej. Musíš si najít nějakou panenku, aby ti dělala hospodyni. A pospěš si, dokud máš vousy od holiče ještě jakžtakž přistřižený."

 "Tak se do toho dáme radši hned," odpověděl mu ze studánky rumcajsí obrázek.

 Tajnými cestičkami v houští došel Rumcajs až skoro na kraj Řáholce, stojí tam na křižovatce dub. Vyhlídl si největší větev, která se pnula rovnou ke sluníčku. Vylezl na ni, sáhl rukou k nebi a ulomil slunci dva paprsky. Byly docela tenoučké.

 Ty paprsky Rumcajs všelijak proplítal, až z nich byl zářivý prstýnek. Jeho záře se rozsvěcovala se slunce východem a večer se sluníčkem hasla. Rumcajs počkal, až bude poledne. V pravé poledne pohodil sluneční prstýnek na lesní křižovatce. Prstýnek září a Rumcajs si pročesává vousy hřebenem na borůvky. To proto, aby na něho bylo lepší podívání.

 Najednou se od stromu blýsklo modré pírko a sojka zavolala: "Už jdou!"

 Cestou ke křižovatce přicházejí dvě jičínské panenky, obě úhledné, a přece každá jiná.

 Jedna má vlasy černé a ruce běloučké, druhá zas ruce ožehlé od sluníčka a vlasy jako nedozrálá pšenice. Jedna je Anka a ta druhá Manka.

 Anka spatřila sluneční prstýnek dřív. Hned po něm skočila, hned si ho navlíkla na prst a hned si taky spočítala, ze by za něj bylo nejmíň dvanáct dukátů.

 Rumcajs vystoupil z křoví.

 "Prstýnek máš," povídá, "a protože je to můj prstýnek zásnubní, musíš mě k němu přibrat."

 "Co bych nepřibrala," řekla Anka. "K pěknýmu prstýnku přiberu i loupežníka."

 "Tak dobrá," kývl Rumcajs, "hned ti ukážu hospodářství."

 Vede si Au k loupežnické jeskyni. Ta druhá, Manka, je dva krůčky za nimi, aby nepřekážela.

 Když došli k jeskyni, Rumcajs se zastavil.

 "Tohle je můj hrad."

 Anka si posvítila do jeskyně slunečním prstýnkem.

 "Moc toho tu nevidím," povídá. "Jen tamhle vzadu stojí nějaká jarmárka, snad v ní bude trochu jmění." Skočila do jeskyně a honem se dobývá do jarmárky. Leží tam jen prázdný kožený pytlík, už v něm není ani ta trocha větru. Anka zlostně přirazila dvířka. "Vzala jsem si loupežníka, nebo žebráka? Hybaj, Rumcajsi, na loupežničinu, nebo tě nechci!"

 Rumcajs nemínil začínat s novou hospodyní hádku, a proto šel. Sotva byl z dohledu, strčila Anka Mance do ruky březovou větev a poručila jí, aby v jeskyni pořádně poklidila.

  Rumcajs zatím došel k dubu na křižovatce. Smutně nabil pistol žaludem, vystřelil jen tak do vzduchu a povídá: "Anka je celá pěkňoučká, ale zlá jako čert. Co teď?"

 Pro větší trápení prostrčilo taky sluníčko zlatý prst mezi dubovými větvemi a poklepalo Rumcajsovi na rameno: "Ty, copak jsi udělal s těmi paprsky, co jsi mi pobral?"

 Rumcajs se upřímně přiznal: "Udělal jsem z nich prstýnek, ale asi jsem ho nedal té pravé."

 Slunce se zamračilo: "Asi ne."

 Rumcajs zatím nabíjel pistol, aby si vystřelil druhou smutnou ránu.

 "Ty," povídá mu sluníčko, "nech toho. Tím nic nespravíš."

 A slunce se zamyslelo tak hluboce, až po krajině přeběhl stín. Ale vtom se zas usmálo: "Vždyť já mám taky své trápení. Ten dub, co pod ním stojíš, mě strašně dopaluje. Celý léto schovává žaludy pod listy a já mám k podzimu moc co dělat, aby to všecko pořádně uzrálo. Nemohl bys s tím něco provést?"

 Rumcajs přikročil k dubu a objal ho velikou rumcajsí silou.

 "Kdo je to?" povídá dub.

 "Rumcajs."

 Dub si chvíli v duchu počítal.

 "Stojím tu dvě stě sedmapadesát let, ale za celou tu dobu mě tak silně ještě nikdo nestiskl."

 "A co teprv kdybych zatřás," zasmál se do vousů Rumcajs, "to by se žaludy jen sypaly."

 "Snad bys jim to neudělal," polekal se dub, "vždyť je to všecko ještě zelený."

 A ukázal všechny žaludy, co jich měl.

 Sluníčko je zahřálo, aby se měly ke zrání.

 "Děkuju ti, Rumcajsi, za dobrou pomoc. Ted se zas já postarám o tebe. Klidně se vrať do jeskyně."

 "To je všecko? A víc nic?" divil se Rumcajs.

 "Víc nic, jen se klidně vrať do jeskyně," řeklo slunce.

  Rumcajs udělal, co mu sluníčko poradilo. Sedl si na kámen u vchodu do jeskyně, ale pořád nevěděl, jak mu vlastně chce slunce pomoct. Nezdá se, že by se něco mělo obrátit k lepšímu. Manka pilně zametá březovou větví a Anka si drží nos a všelijak ji peskuje, aby neprášila. A zas ji honí, aby vystlala podlahu pískem a malými křemílky.

 Rumcajs se na to dívá, je celý nesvůj a najednou z něho vyjelo: "Spletl jsem to. Kdepak Anka. Měla to být Manka."

 "Teď už je pozdě," odsekla Anka.

 Jenže v tu chvíli se slunce začalo kutálet za horu. A jak se tratilo, přestával zářit i sluneční prstýnek, co měla Anka na prstě. Záře od něho je pořád míň a míň, až nakonec uhasla docela. Anka zadupala: "Pro tohle já se stala loupežnickou hospodyní? Ani dvanáct krejcarů nemá ten šancajk cenu!"

 A mrsk ho, uhodila prstýnkem o zem a odešla cestou, co vede k Jičínu.

 Žalost pro ni nebyla. Rumcajs chvíli přešlapoval v rozpacích jako v malých botách, ale nakonec pohaslý sluneční prstýnek zvedl a navlíkl ho na prst Mance: "On se ti ráno se sluníčkem zase rozsvítí."

 Manka na to: "Vždyť já bych ho vzala i tak."

 A Rumcajs zas: "Já nevím, jestli tě můžu chtít za loupežnickou hospodyňku. Jsi celá tak čisťoučká."

 Manka si věděla rady.

 "To se spraví," povídá, "vždyť já se při loupežnickém hospodářství taky časem umažu."

  Jak šel Rumcajs  pro červené  jablko Za čas se Manka naučila hospodařit po loupežnicku a Rumcajs už jí s tím nemusel pomáhat. Usadil se na kámen před jeskyní a dlabal si kudlou fajfku z bukového kořene. Potom si míchal do měchuřinky pravý loupežnický tabák: hrst žaludů, otýpku čemeřice a kventlík síry. Když to umíchal, zavázal měchuřinku a povídá Mance: "V zámecké zahradě rostou červený jablka. Abys měla, Manko, radost, já ti pro jedno dojdu." Usadil Manku na mechové sedátko a ještě jí řekl: "Tuhle si sedni a nastav zástě. Já ti do ní to jablko hodím až z Jičína."

  Cestou k Jičínu si Rumcajs pro potěchu nacpal novou fajfku čerstvým loupežnickým tabákem. Křísl nehtem o nehet, vyskočila jiskra a zapálila tabák ve fajfce. Byl to tabák silný jako dvanáctispřeží panských valachů. Když Rumcajs zapukal z fajfky poprvé, očesalo to švestky na dvě rakouské míle kolem. Podruhé to hnulo skálou u Prachova. Rumcajs radši schoval fajfku do kapsy a povídá:

 "Parádní tabáček, ale musí se s ním opatrně." To už stál u plotu zámecké zahrady. Přehoupl se na druhou stranu, jde od stromu ke stromu a vybírá pro Manku to nejhezčí z červených jablek.

  Manka zatím seděla na mechovém sedátku, zástěru měla nastavenou, ale ono do ní pořád nic nepadalo.

 Rumcajs si zkrátka nemohl v kráse knížecích jablek vybrat. Přebírá je očima a pořád se mu zdá, že ještě nevidí to nejčervenější. Tak došel až doprostřed zahrady. Vůbec si nevšiml, že se už chvíli na něj dívá z okna kněžna Majolena. Byla to ta, které Rumcajs zavřel knížepána do věžičky.

 Rumcajs ještě chvíli obcházel stromy. Konečně si vybral jablko pro Manku, uzrálo až na samém vršku největší jabloně. Rumcajs si s tím věděl rady. Nabil pistol žaludem a namířil si. Střelil jablko do stopky a dole ho chytil do dlaní.

 Jenže kněžna Majolena, která Rumcajse z okna pozorovala hned pravým, hned levým okem, si řekla: "Počkej, teď ti oplatím za knížepána."

 A zatáhla za šňůru od zvonku.

 Hned se ze čtyř stran vyhrnuly do zahrady čtyři švadrony husarů. A troubí se a bubnuje.

 Rumcajs stačil říct: "Zrada!"

 Víc než to jedno slovo už nesvedl. Taktak že se mu podařilo hodit přes hlavy husarů jablko k lesu Řáholci.

 Pak už husaři Rumcajse přitiskli k zadním zámeckým vratům a vedli ho po schodech nahoru do síně, kde seděla na trůně kněžna Majolena.

 V tu chvíli přiletělo od Jičína jablko a padlo Mance do klína. Nejdřív bylo červené jako líčko, ale bledlo, bledlo a zelenalo, až bylo jako brčál.

 "S Rumcajsem je zle," lekla se Manka.

  V zámku si kněžna zatím prohlídla Rumcajse, uhnula na trůně a povídá: "No tak si, loupežníku, pojď přisednout."

 "Já nechci," řekl Rumcajs.

 Kněžna se jen cukrátkově usmála: "Když jsi mi, Rumcajsi, zavřel knížepána do věžičky, tak si teď musíš vedle mě sednout sám."

 Rumcajs si sedl na krajíček trůnu, sedí a mlčí. Kněžna si ho po očku znova prohlídla a řekla: "Nejdřív si tě ale, Rumcajsi, musím slušně oblíknout."

 Síní se hned mihlo sedmadvacet sloužících a na mrknutí má Rumcajs na sobě hedvábnou košilku, kabát jako hrabě, pantalóny málem jako sám kníže a střevíce s přezkou. Jen vlastní vousy mu nechali, aby si byl aspoň trošku podobný.

 Čirou náhodou mu zbyla v rukách fajfka z bukového kořene a měchuřinka s parádním tabákem.

 Kněžna si Rumcajse prohlídla ještě jednou a samým zalíbením přivřela oči. Rumcajse to vylekalo, vyskočil z trůnu, a že chce pryč. Kněžna jen luskla prstíčky. Zabrnkala hudba, do síně přiběhly komtesky a za nimi hrabátka. Už se to spolu houpá v tanci jako na vlnách. Rumcajse z toho začal přecházet loupežnický sluch i zrak. Vtom kněžna vstala z trůnu, popadla Rumcajse v pase a tancuje s ním rejdováka po francouzsku. Zblizoučka se na něho usmívá: "Tré žoli šarmán."

 Když se Rumcajsovi z toho zatočila hlava, přišli k němu tři lokajové a polili ho voňavkou. To Rumcajse zmohlo úplně. Zamotal se, sedl si na trůn vedle kněžny a jako ze sna odříkával: "Já se asi neudržím. Ze mě bude knížepán."

  Ale Manka zatím už stačila doběhnout z Řáholce do Jičína. Stojí na náměstí a dívá se k otevřeným zámeckým oknům. Vidí všecko, co se tam děje. Tanec i to, jak si kněžna přisedla blíž k Rumcajsovi. Manka nejdřív zalomila rukama, pak si ale dupla a křikla: "Rumcajsi, pamatuj se!"

 Rumcajs se jen prohrábl rukou v navoněných vousech a v tom okouzlení si vznešeně povzdychl: "Fržoli maron, ze mě už je knížepán."

 Kněžna se usmívá pořád víc.

 Manka si podepřela boky rukama.

 "Když už se nedokážeš vzpamatovat sám, tak se aspoň podívej, co držíš v ruce!"

 Rumcajs se podíval a uviděl fajfku a měchuřinku. To mu přistrčilo rozum do hlavy. Přehodil si fajfku z pravičky do levičky a křikl k oknu: "Mančinko, hned jsem u tebe!"

 Začal acovat palcem a nacpal bukovou fajfku parádním loupežnickým tabákem.

 Kněžna se na to nedůvěřivě koukala.

 Rumcajs po loupežnicku křísl nehtem o nehet a chce ve fajfce zapálit. Jiskra nevyletěla. Nehty už měl Rumcajs hlaďoučké jako pán.

 "Nejde to, Manko, není čím škrtnout!" křikl z okna.

 Kněžna se cukrátkově usmála: "Zítra ti, Rumcajsi, oholíme vousy a bude z tebe dvořan."

 "Nebude, Rumcajsi, chytej!" křikla Manka.

 Otevřeným oknem vletěly do síně dva křemínky. Rumcajs po nich skočil a nakřesal si z nich jiskru do fajfky.

 Zatáhl poprvé a ve fajfce zapraskalo. Všichni ztichli.

 Zatáhl podruhé, z fajfky se vyvalil dým a všichni vykřikli.

 Zatáhl potřetí a z fajfky zahřmělo. Loupežnický tabák začal vyvádět divy.

 Kněžnu Majolenu to přidrželo na trůně, posadilo to vedle ní plešatého jenerála a odjelo to s nimi i s trůnem až do Kopidlna.

 Hrabátkům to dalo pořádný bouchanec do zad.

 Komtesky to roztočilo jako frčky, že je pak museli zarážet.

 Rumcajs už na nic nečekal, vyběhl ze zámku, vzal Manku za ruku a vedl si ji do zámecké zahrady, rovnou pod jabloň s červenými jablky.

  Jak Rumcajs utopil draka Knížepán sedí ve věžičce, kněžna Majolena se ještě nevrátila z Kopidlna, ale ať tak nebo tak, v loupežnickém životě nemá nikdo na růžích ustláno.

 Rumcajsovi jednoho dne došly žaludy do pistole. Vzal pytel a povídá Mance: "Musím se podívat, jestli už uzrály letošní, aby bylo čím nabíjet."

 Když došel k dubu na křižovatce, vidí, že na nejvyšší větvi sedí jičínský podučitel Očičko, prohlíží si zvětšovacím sklíčkem žaludy a píše si o nich něco do knížky. Vtom mu vyklouzlo psací olůvko z prstů, Očičko po něm sáhne a zvrtla se mu nešikovná podučitelská noha. Vzal pochopa a jen tak, že uvízl za přezku na větvi. Visí tam a křičí na celý Řáholec.

 Rumcajs skočil lehkým loupežnickým skokem k dubu, zatřásl a Očičko se mu šťastně sesypal do náruče. Nejdřív se podíval, jestli se mu neodprýsklo zvětšovací sklíčko, a pak povídá Rumcajsovi: "Díky. Jsem Očičko, podučitel, lučebník a silozpytec z Jičína. Kdybys, Rumcajsi, někdy potřeboval radu, najdeš mě ve škole."

 Rumcajs pokýval hlavou, že je dobře, vyvedl Očička na kraj lesa a ukázal mu, kudy se chodí císařskou silnicí do Jičína.

 Potom se Rumcajs vrátil k dubu. Tam už čekala Manka s košíkem vypraného loupežnického prádla. Pěkně se usmála a povídá: "Chtěla jsem věšet prádlo, ale zapomněla jsem v jeskyni kolíčky. Nepočkal bys mi, Rumcajsi, u košíku?"

 Rumcajs kývl a Manka odběhla. Aby se mu čekalo pohodlněji, opřel se Rumcajs o dub. Snad to byl dub naražený od blesku, snad se mu hnulo v kořání, když z něho Rumcajs střásal podučitele. V dubu zapraskalo, svalil se a zbyla po něm díra. Manka, která zatím přiběhla s kolíčky, se nad ní zastavila celá vyjevená. Z díry vede někam dolů podzemní chodba.

 "Ať mi tam, Manko, ani nevkročíš," povídá Rumcajs. Přinesl si pryskyřičnatý skolek, křísl nehtem o nehet a zapálil skolek jako fakuli. Slezl do díry a jde dál a dál a níž a níž. Jak jde, je v podzemní chodbě pořád tepleji, jako by tam někde hřála pec. Táhne se tu divný čoud, jako by někdo u té pece zapomněl přivřít dvířka. Tak došel Rumcajs až do samého srdce stráně, co se na ní zelená les Řáholec.

 A je konec chodby a leží tam drak. Tři hlavy má poskládané mezi pazoury a spí. Oči má zamčené a ze šesti dírek u nosu se mu ohnivě hulí.

 Rumcajs honem uhasil fakuli. Drak se pohnul, začal zle zeleně světýlkovat, krajní hlava mrkla a povídá: "Sestřičky hlavičky, probuďte se, někdo tu je."

 Druhé dvě hlavy si Rumcajse prohlídly a prostřední povídá: "Hoho!"

 Rumcajs se nedal a taky zahoukal: "Hoho!"

 Jenže všecky tři hlavy spustily dohromady: "Hohohohoho!"

 "Nebudeme tu přece takhle na sebe křičet," povídá Rumcajs. "S kým to vlastně mluvím?"

 Hlavy spustily jedna přes druhou: "Mluvíš, Rumcajsi, s drakem, co si zítra touhle dobou přijde pro Manku."

 Rumcajs vylezl z díry a opatrně povídá Mance: "Neplač, ale zítra si pro tebe přijde drak. Draci jsou lítací a v povětří si nohu o nic neopřu. No co, popadnu se s ním i tak."

 Manka zbledla jako měsíc.

 "Rumcajsi, já tě nepustím."

 "Konec řečí, Manko."

 Když tohle loupežník řekne, má loupežnic hospodyňka mlčet. Jenže Manka aspoň špitla: "Ledaže bys to zkusil u Očička."

  Když Rumcajs přišel do školy, prováděl lučebník a silozpytec podučitel Očičko své hokuspokusy. Bylo přitom plno jisker a praskání. Rumcajs ještě ani pořádně nezačal o tom, co ho přivedlo, a Očičko mu povídá: "Dál nemusíš mluvit. Tuhle máš na draka aparátek. A už jdi, Rumcajsi. Uhasly by mi jiskry."

 Rumcajs si odnesl aparátek do jeskyně. Dlouho si ho s Mankou prohlíželi. Byly to dvě nafouklé měchuřiny, svázané k sobě řemínkem. Když se to pustilo z ruky, ulítlo to rovnou nahoru ke stropu. K tomu patřilo ještě krátké dřevěné veslo.

 Rumcajs převrací měchuřiny v rukách a krabatí čelo, aby se v tom aparátku pořádně vyznal. Nakonec se ťukl do čela a tvář se mu rozsvítila.

 "Už vím, nač je ten verk!"

  Druhý den v tu nešťastnou hodinu se přihnal drak. Netrpělivě přešlapoval před jeskyní a huhlal: "Já jsem tady. Kde je Manka?"

 Rumcajs si vytřásl z vousů včely, aby jim drak neublížil, vyšel ven a povídá: "Ale šla si do Jičína pro pentle, aby se ti líbila."

 Přitom na sebe pomaloučku navlíkal ten aparátek, co mu dal podučitel Očičko.

 "Co sebou pořád vrtíš a co to tam pořád motáš?" rozzlobily se tři dračí hlavy.

 "Co motám, to motám, už jsem domotal," řekl Rumcajs, zavázal poslední uzel na řemínku a vzal do ruky dřevěné veslo. "Jestli chceš, tak si spolu pro Manku doletíme."

 Drak kývl. Rumcajs si mu vyskočil na záda a drak vyrazil do povětří. Letí k Jičínu a všude kolem sebe dělá plameny a kouř. Rumcajs jen dával pozor, aby mu to neošlehlo měchuřiny.

 Přeletěli Jičín, už jsou za ním, ale Manka nikde. Drak se na Rumcajse vztekle ohlídl první hlavou: "Kde je?"

 "Mám jen dvě oči," povídá Rumcajs.

 Drak se po něm ohnal druhou hlavou: "Tak kde je?"

 "A ty máš očí šest," povídá Rumcajs.

 Drak po něm sekl třetí hlavou: "Tak kde je ta Manka?"

 "Kdybys nerámusil a radši se pořádně díval, viděl bys ji. Tamhle na tebe čeká u rybníka," povídá Rumcajs a ukázal dřevěným veslem dolů, kde se v lukách blýskal jako očko rybník Kníže.

 Drak si k němu shora namířil. Když byl nad rybníkem na jednu skřivánčí míli, spustil znova: "Já tam žádnou Manku nevidím."

 "Musíš níž, ona tam na tebe čeká pod vrbou," povídá Rumcajs.

 Drak níž a níž. Když byli asi tak na vrabčí hon nad rybníkem, zahlídl se v něm drak šesti očima jako v zrcadle. Zařval: "Kdo je to tam dole?"

 Rumcajs se vyklonil a povídá: "Vida, nějaký drak. Přišli jsme pozdě, to on už si vzal Manku před tebou."

 Drak rovnou ze vší síly na toho druhého. A vletěl do rybníka. Zabořil se do dna tak hluboko, že není moci, která by mu pomohla ven.

 Než drak vrazil nosem do vody, Rumcajs mu v poslední chviličce sklouzl ze zad. Měchuřiny od Očička zabraly a vynesly ho až málem do mraků. Rumcajs pluje nad Jičínem jako na obláčku a veslem vesluje k lesu Řáholci. Manka už tam na něho čekala.

 "Jak bylo, Rumcajsi?" povídá celá ustrašená.

 A Rumcajs na to: "Jak by bylo? Všecko se to obrátilo. Ted je nám hej, ale tomu drakovi už ne."

---

 

  Jak si Rumcajs  koupil  novou pistol Rumcajs měl patálii s pistolí. Šest pěniček, co v pistoli odchoval, se mu do ní pořád vracelo jako do hnízda. Musel pistol odložit a dojít si do Jičína k puškaři pro novou. Puškař Halíř vyšel z dílny do krámu a povídá: "Co bude libo? Mám podat prach, nebo koule?"

 "Nic z toho," řekl Rumcajs, "potřebuju novou pistol."

 Halíř se chvíli přebíral v pistolích. Nakonec Rumcajsovi jednu podal přes pult.

 "Vezmi si tuhle, je z Nýdrlantu, ta střílí sama."

 "Co stojí?" zeptal se Rumcajs.

 "Zač by byla u Halíře pistol? Je za halíř," povídá puškař.

 Prachu a žaludů měl Rumcajs po kapsách dost, tak novou pistol rovnou nabil.

  Od puškaře šel Rumcajs na rynk. Byl zrovna jarmark, stála tam střelnice a střelniční dědek vyvolával: "Kavalíři, mordýři a loupežníci, zkuste si svou pistol u mě na střelnici!"

 Rumcajs přistoupil, namířil nýdrlantskou pistol a stiskl. Rána nevyšla.

 "Koupil sis to pěknej šancajk," povídá střelniční.

 "Třeba byla chyba jen v ládování," řekl Rumcajs a namířil si to k věžové bráně, aby pistol v chládku přeládoval.

 Jak jde, pistol najednou sama od sebe vystřelila. Snad se styděla za tu vní ránu. Žalud hvízdl někam přes náměstí; a co by Rumcajs napočítal do tří, vyběhl z krámku u věžové brány hodinář Semerád. V ruce drží kukačkové hodiny a běduje na celý rynk: "Rumcajsi, tys vyvedl pěknou věc. Tys mi střehl kukačku."

 Kukačka byla zle trefená do křídla.

   "Bude z toho mít smrt," běduje hodinář Semerád.

 "Nebude," řekl Rumcajs, "co jsem pokazil, to taky spravím."

 Vzal hodiny s postřelenou kukačkou a odnesl je Mance do jeskyně. Manka kukačku litovala, ale jak jí pomoct, to nevěděla.

 "Co s ní, s chudákem?"

 "Léčit se bude," řekl Rumcajs. "Nikde není kukačce tak dobře jako v zeleným lese. A proto ten nešťastný pták pobude u nás v Řáholci, dokud nevyzdraví."

 Pověsili hodiny se střelenou kukačkou v lese na suk a pak se chodili dívat, co bude dál. Lesní vzduch dělal divy. Už za týden zkoušela kukačka zakukat a za čtrnáct dní kukala jako z partesu.

 "Necháme ji tu tři neděle, aby jí zdraví jaksepatří zesílilo," určil Rumcajs.

 Jenže brzy se po Řáholci mezi ptáky rozneslo, jakou mají u Rumcajsů kukačku. Přiletěli brhlíci, sojky, dlaskové, hejlové, žluvy a žluny, posedali kolem po větvích a očička jim mohla vypadnout.

 Kukačka to chvíli snášela, ale pak jí ta zvědavost přestala být vhod. Zaklapla se do hodinového domečku a už se nechtěla ukázat.

 To zas nebylo vhod ptákům. Hejl řekl, že to tak nenechá, rozlouskl zobákem vrátka a všecko to znova kouká a kouká na kukačku.

 "Co koukáte?" křikla kukačka.

 "Abysme viděli," řehní se ptáci.

 "Tak tedy uvidíte!" rozkřikla se kukačka, vyběhla z hodin a rozletěla se po lese Řáholci. Lítala od hnízda k hnízdu a v každém trochu pobyla.

 "Co tam děláš?" křičeli na ni ptáci.

 Ale ona ani muk. A když zlétala všechna hnízda, spořádaně se vrátila do svých kukacích hodin.

 Za pár dní si hodinář Semerád přišel k Rumcajsovi pro uzdravenou kukačku. Rumcajs ho odvedl k hodinám na bukovém suku, kukačka vyběhla a třikrát zakukala. Semerád se podíval na své cylindrovky.

 "Je to tak. Na vteřinku tři."

 Poděkoval Rumcajsovi za péči o kukačku, sundal hodiny ze suku a odnesl si je do Jičína.

 Ten den odpoledne smejčila Manka loupežnickou jeskyni. Rumcajs odešel do lesa, aby úklid překlimbal někde v mechu. Položil se pod strom, ale sotva odespal první slabiku, přiletí brhlík a začne se na něj zle čepejřit. Rumcajs ho zahnal kloboukem a pomalu znovu padá do spánku. Ale vtom už se k němu slétají sojky, dlaskové, hejlové, žluvy a žluny. A všichni zle na Rumcajse.

 "Kruciš, co se to dnes u nás v lese děje?" zívl Rumcajs a posadil se.

 Ptáci na něho ze všech stran, až musel vstát, a pak ho hnali od hnízda k hnízdu. Rumcajs nevěří svým loupežnickým očím. V každém hnízdě je čerstvě vylíhnutá hodinová kukačka.

 Od rána do večera lezl Rumcajs nahoru a dolů po stromech a vybíral kukačky z hnízd. Potom to s Mankou všecko odnesli hodináři Semerádovi. Semerád opatřil zubatá kolečka a každou kukačku usadil do hodinového domku; a byly z toho kukačkové hodiny.

 Do loupežnické jeskyně si je Rumcajs s Mankou nepověsili, aby je kukání neprozradilo knížepánovým hajným.

 Zato v Jičíně ještě dlouho potom bylo jako v háji, pořád tam kukalo a kukalo.

 Jak šel  Rumcajs  na dýně Loupežnická strava je jednoduchá, trocha polívky, placky ze zrna mletého mezi dvěma kameny, jen někdy maso vařené v kotli nebo pečené na mátě. A tak jednou po obědě se Rumcajs zakuckal slinou.

 "Copak je?" povídá Manka.

 "Ale dostal jsem chuť na dýni."

 "Taky bych si dala říct. Kdy já naposledy jedla dýni máčenou v medu lesních včeliček," polkla Manka.

 "Tak já pro ni jdu," povídá Rumcajs.

 Míří k dýňovému poli pod Řáholcem a vtom ho potkala obyčejná příhoda. Uslyšel veliké ptačí naříkání, a když se podíval blíž, byla to kavka chycená do trní. Opatrně ji vysvobodil, narovnal jí peří a povídá: "Příště si dávej pozor, kam lezeš."

 Kavka po něm mrkla okem a odpověděla: "Příště si dávej pozor, kam lezeš."

 "Co bys mi taky mohla říct jinýho, když jsi jen opakovací pták," zasmál se Rumcajs a šel dál.

 Došel až na pole. Dýní tam rostlo utěšeně. Rumcajs si očima vybral tu největší. Obejmul dýni a chce ji ukroutit od stopky, když vtom ho někdo popadl za ruce. Za dýní číhal jičíký rychtář Fištula. Cvaklo to a Rumcajs má ruce v železných brazoletkách.

 "Jdu po tobě od té chvilky, co jsi, Rumcajsi, urazil slovutný nohy starosty Humpála," povídá Fištula spokojeně. "A teď jsem tě chytil na dýni."

 Z brazoletek by se byl Rumcajs snadno vykroutil, kdyby nebyly z broušené ocele a nezadíraly se do kotníků.

 Rychtář Fištula vzal Rumcajse pod rukou a vede ho do vězení.

 Udělali sotva pár kroků, když vtom přilítla kavka. Byla to ta, co jí Rumcajs pomohl z trní. Sjela dolů povětřím, div nevlítla Fistulovi do vousů.

 "Dej si na mě pozor!" povídá jí Fištula.

 "Dej si na mě pozor!" řekla na to kavka a byla tatam.

 Rychtář Fištula potom Rumcajse zavedl do nejvyšší komůrky městského vězení. Uprostřed komůrky stojí tlustý sloup z kamene. Když se za ten sloup někdo postaví, není z něho na žádné straně vidět ani kousek. Okýnko je tam jako čtyři dlaně a v něm tvrdá mříž.

 Fištula si ale nevšiml, že okolo mříže poletuje kavka.

 "Tak si to vězení, Rumcajsi, ve zdraví užij," povídá na rozloučenou a přirazil dubové dveře.

  Manka zatím doma stočila do hrnce med od lesních včeliček a čekala na dýni. Rumcajs nejde a nejde. Vtom něco šustlo před vchodem do jeskyně a k Mance kráčí kavka. Je celá černá a smutně povídá: "Tak si to ve vězení, Rumcajsi, ve zdraví užij." Manka si kavku poslechla a hned věděla, že je s Rumcajsem zle; odstrčila hrnec s medem a rozběhla se rovnou do Jičína. Myslela si, že zas něco Rumcajsovi vyvedla kněžna Majolena.

  Ve vězení zatím bylo všecko, jak vždycky bývalo. Fištula se přišel podívat nahoru do komůrky, jestli vězeň nezamýšlí něco nekalého.

 Rumcajs chodí kolem dokola sloupu a ničeho si nevšímá.

 Rychtář Fištula chvílemi zkoušel na všelicos zavést řeč, ale Rumcajs jako by neslyšel, chodí dokola kolem sloupu a brouká si písničku o jednom krásném zámku nedaleko Jičína: "Tradadáda dadadáda dyjadáda trádadá."

 Vtom přiletí kavka. Opatrně mrkla očičkem po Fištulovi a usadila se na mříž v okýnku. Chvíli Rumcajse poslouchá a pak po něm spustí: "Tradadáda dadadáda dyjadáda trádadá."

 "Můžeš si dát s kavkou duetko, Rumcajsi," zabručel rychtář Fištula, zařinčel klíči, přibouchl za sebou dubové dveře a šel obhlídnout ostatní vězně.

 Jen Fištula odešel, ozvala se dole pod vězením Manka. Na zámku se na Rumcajse nedoptala, tak hned druhé na řadě bylo vězení. Manka zaklepala dole na bránu a zavolala: "Rumcajsíčku, jsi tam?"

 Rumcajs přiskočil k okýnku a už se na sebe dívají přes mříž.

 "To je výška!" povídá dole pod okýnkem smutně Manka.

 Rumcajs jen bezmocně zahromoval, až mu hřmělo ve vousech: "I kdybych vylomil mříž, tak hluboko dolů bych se zdráv nedostal!"

 Nikdo z těch dvou si nevšiml, že okýnkem do komůrky vlítla kavka z trní.

  Fištulu zatím pořádně dopálilo, že mu Manka nahlas pláče zrovna u vězení. Vypravil se proto znova nahoru na Rumcajse.

 Otevřel dubové dveře a rozhlíží se po komůrce.

 "Slyšíš mě, Rumcajsi? Žeň tu svou ženskou od vězení!"

 Rumcajse tam sice nikde nevidí, ale za sloupem se ozývá známá písnička: "Tradadáda dadadáda dyjadáda trádadá."

 Jde to pořád dokola a rychtář toho má plné uši: "Tradadáda dadadáda dyjadáda trádadá."

 V rychtáři Fištulovi přiskočila k jedné zlosti druhá, zařinčel klíči a křikl: "Hromdudy, Rumcajsi, jinou neznáš?"

 Písnička zpívá dál.

 Fištula skočil za sloup, aby ji Rumcajsovi přetrhl.

 Jenže na druhé straně sloupu sedí na skobce jen kavka, mrká na Fištulu očičkem a vyzpěvuje rumcajsím hlasem: "Tradadáda dadadáda dyjadáda trádadá."

 Rumcajs zatím Fistulovi za zády vypálil pootevřenými dveřmi z komůrky.

  Jak Rumcajs  dostal Manku  z vězení Protože se loupežnický osud točí všelijak, za krátký čas uvázla rychtářovi Fištulovi v tenátkách taky Manka.

 Převlíkala polštáře, pírka lítala po celé jeskyni a jedno vjelo Rumcajsovi do nosu. Nabral vítr jako do varhan.

 "Hepčí!"

 Džbán hliňák, co stál na polici, se zapotácel, břink a už bylo po něm.

 "No co," povídá Manka, "je z hlíny a duši nemá. Skočím do Jičína a koupím tam džbánek."

 Zavázala si do cípu u šátku groš a vypravila se na ten nákup.

 Jak šla v Jičíně ulicí, najednou jako by zaslechla známý hlásek. V kleci na okně tam sedí pěnička, matka těch šesti, které Rumcajs odchoval v pistoli.

 "Nastaly mi, Manko, smutné časy," povídá pěnička, "chytili mě a já teď u rychtáře Fištuly musím sloužit za zpěvačku."

 Manka sáhla pro klec, otevřela dvířka a pěničku pustila.

 "Jako by nebylo dost na tom, že rychtář drží ve vězení lidi!"

 Jenže v tu chvíli ji popadl za ruku Fištula, schovaný za muškáty v okně.

 "Přijdeš, kam patříš, panenko loupežnická," povídá a už si vede Manku na strunkách. Strčil ji do nejvyšší komůrky vězení, kde dřív míval Rumcajse. "Ohlídám si tě ale líp než toho tvého loupežníka!"

 Potom si zašel do věžové brány a rozplašil odtamtud kavky do všech stran světa. Nakonec se rozběhl po Jičíně, a kudy chodil, tudy nařizoval spálit všecky žebříky, aby se Rumcajs nemohl dostat k Mančinu okýnku.

 Manka seděla za mříží a Rumcajs zatím na ni čekal a čekal doma v jeskyni.

 Slunce už málem zapadalo, když přilítla pěnička, sedla Rumcajsovi na dlaň a zazpívala: "Rychtář ti posadil Manku do vězení."

 Rumcajs se prudce zvedl z mechu.

 "Tak já si tam dojdu a zas mu ji vezmu."

 "Nevezmeš, protože nedosáhneš," zazpívala pěnička. "Posadil ji do komůrky až nejvíc nahoře a dal spálit všecky žebříky."

 "Já si svůj žebřík přinesu," řekl Rumcajs a vykročil přes pole a po císařské silnici k Jičínu.

 Když šel alejí topolů, vyhlídl si ten nejvyšší a povídá mu: "Jak jsi starý?"

 "Už asi sto let," řekl topol.

 "A těší tě ještě svět?" povídá Rumcajs.

 "Už jsem tu všecko viděl a zažil," řekl topol.

 Rumcajs topol pokácel, vysadil si ho na ramena a šel dál k Jičínu. Už byla tma a cípatý měsíc ho věrně doprovázel.

 Rumcajs donesl topol až k městskému vězení, opřel ho o zeď a rovnou po něm nahoru jako po žebříku.

 Setkali se s Mankou u zamřížovaného okýnka.

 "Tak jsem tu," povídá Rumcajs. Ani zadýchaný nebyl, jako by přišel po pískem sypané cestičce.

 Manka prostrčila ruce mříží a samou radostí popadla Rumcajse, až se mu z kapsy vysypal střelný prach a žaludy.

 Tou dobou šel rychtář Fištula po náměstí, klátil rozsvícenou lucernou a násadou halapartny škrtal o dláždění.

 Najednou se mu přikutálí k nohám žalud.

 A druhý!

 Když přiběhl ještě třetí, Fištula se dívá, odkud je všecko to nadělení.

 "Hele, u šatlavy nám roste topol a padají z něj žaludy!" křikl a hned se tam rozběhl.

 Rumcajs v tu chvíli pracoval na mříži. Popadl ji rukama, silnou loupežnickou nohou se vzepřel proti zdi a táhne. Manka mu pomáhá zevnitř vězení. Mříž drží jako evangelium.

 Rumcajs se maličko zamyslel a povídá Mance: "Když dělá ženská, co náleží mužskýmu, bere mu to sílu. Ustup a jen se na mě pěkně usmívej."

 Manka pustila mříž a začala se na Rumcajse usmívat chvilku rozmarýnkově, hned zas violkově a zas růžičkově.

 V kamenech, do kterých byla mříž na sedm coulů zapuštěná, to začalo pukat a prejskat.

 Jenže v tu chvíli dole u paty topolu pracoval už taky rychtář Fištula; lucernu postavil na chodník a ohání se halapartnou jako sekyrou. Snaží se podetnout topol zespoda, štěpiny jen lítají, halapartna syká a Fištula do toho: "Hé a rup! Hé a rup!"

 Zaslechl to Rumcajs a povídá Mance: "Slyšíš, někdo nám dole předříkává. Tak tedy hé a rup!"

 Mříž se vyvalila ze zdi a Manka vletěla Rumcajsovi do náruče jako vlaštovka.

 V tu chvíli se ale povedlo taky dole Fištulovi. Odsekl poslední třísku a topol s Rumcajsem a Mankou se začal kácet.

 "Cos to vyvedl, Fištulo?" křikl Rumcajs na rychtáře.

 "Sklízím, co pro mě uzrálo," houkl Fištula. "Seberu si vás oba dole jako hrušky a posadím vás do Kartouz. A z toho vězení se mi už nevylámete."

 Všecko se to kácí dolů do hrubě vydlážděné ulice. Rumcajs a Manka mysleli, že je to jejich poslední chvilka. Jenže najednou se mladý měsíc naklonil a podal Rumcajsovi špičičku. Rumcajs se vyhoupl do srpku, usadil se tam jako v sedle a Manku vzal k sobě.

 Rychtář Fištula už jen valil oči na to, jak měsíc s Rumcajsem a Mankou plave nebem k lesu Řáholci.

  Jak Rumcajs  potkal  pruského jenerála Pak přišla ta doba, kdy Prus táhl na Jičín. Pršelo, až přetékaly studánky, v loupežnické jeskyni se udělalo mokro a sychravo. A jednou v noci to tam ve tmě zaševelilo: "Pšík!"

 Bylo to takové oupěnlivé pšíknutí, jako když kýchne hezká holka nechce, aby ji bylo slyšet.

 "Manko, to ty?" povídá Rumcajs, posadil se starostlivě na posteli, křísl nehtem o nehet a zapálil louč.

 Vtom rána, jako když střelí: "Hapčá!"

 A bylo po světle.

 "Rumcajsi, to ty?" povídá Manka.

 "Já," popotáhl nosem Rumcajs. "Hned ráno musíme do apatyky pro něco na rýmu."

 Ráno ještě za rosy se vydali do Jičína. Vešli do apatyky a tam stál mezi skleničkami a lahvičkami apatykář Pulvr. Válí na prkýnku pilulky, i když jich měl pod pultem už plnou baňku.

 "Nač je třeba v Jičíně tolika pilulí?" diví se Rumcajs.

 "Táhne sem vojsko z Prus a bude tu co nevidět, tak pilulí nikdy nebude dost," povídá Pulvr. "A co byste rádi vy dva?"

 "Hapčá," řekl Rumcajs.

 Apatykář jen pokývl hlavou a podal Rumcajsovi pytlík.

 "Tuhle máte prášek proti kejchání a dostanu třináct krejcarů."

 Rumcajs obrátil naruby kapsy a shledal v nich jen sedm krejcarů. Apatykáři se nezdálo takhle prodávat. Podrbal se na nose, schoval pytlík s práškem a podstrčil Rumcajsovi a Mance kulatou krabičku.

 "Tuhle mám něco extra pro loupežníky. A nebude to stát ani halíř."

 Rumcajs s Mankou vzali krabičku a šli. Apatykář Pulvr nahoře v bytě povídá své ženě: "Měl jsem tam trochu hromového prášku na trhání kamene. Jestli k nám přitáhne Prus, mohl bych s tím mít potahovačky. Tak jsem se toho zbavil."

  Rumcajs s Mankou byli sotva pár kroků za Jičínem, když Rumcajse zašimralo na kýchnutí.

 "Manko, honem prášek," povídá a už nabíral nosem vzduch jako do varhan.

 Manka otevřela krabičku, odsypala Rumcajsovi trochu na dlaň a on si šňupl. Jenže místo aby se mu odlevilo, zrudl Rumcajs, jako by v sobě držel nejmíň hrom. Už jen stačil ze sebe vyrazit: "Honem mě otoč nosem na holou pustinu!"

 Manka ho otočila nosem na vojenský execírplac pod čeřovskou strání. V Rumcajsovi to ještě chvíli pracovalo, pořád silněji - a vtom z něho vyšla rána. 

  Valilo se to execírplacem jako bouřka. Trhalo to ze země kameny a obracelo drn kořínky navrch. Hnulo to i oblaky pod nebem. Zkrátka až strach.

 Rumcajs, ještě celý říčný, si hřbetem ruky otřel nos a povídá: "Sakramentskej apatykář."

 Manka řekla, že prášek radši zahrabou do země, aby s ním někdo nevyvedl nějaké neštěstí.

 Našli si měkkou mez a chtěli pod ni kulatou krabičku navěky ukrýt, když vtom jim někdo za zády povídá: "Halt."

 Rumcajs se podíval a vidí koně. Na koni sedí pruský jenerál.

 "Halt, nic se zahrabávat nebude," povídá jenerál, zahrozil na Rumcajse rukou v kozlí rukavici a vzal mu kulatou krabičku. "Nepřijel jsem z Pruska proto, abych se díval, jak někdo zahrabává tak vzácnou věc."

 Rumcajse dopálilo, že mu cizí chce poroučet.

 "Rád bych věděl, co jsi vůbec zač," povídá.

 Jenerál seskočil z koně.

 "Jsem nejvyšší jenerál od kanonýrů a posílá mě král Fri-cek, abych se podíval, odkud se nejlíp bude střílet na Jičín."

 Mezi řečí začal s Rumcajsem mírnyxdýrnyx žejbrovat, jako by to byl kanón. Až ho namířil nosem rovnou na Jičín. Rumcajse to všecko tak zmátlo, že se nestačil ohnat ani slovem, natož rukou.

 A vtom už si jenerál nasypal plnou dlaň prášku z kulaté krabičky a začal ometat rukou Rumcajsovi kolem nosu.

 "Teď střelíš proti Jičínu!" rozkázal a sfoukl všechen prášek z dlaně Rumcajsovi do nosu.

 Rumcajs se zajíkl, zrudl a cítí, jak to v něm začíná pracovat k hrozné ráně. Stačí ještě křiknout: "Vždyť já to město Jičín zastřelím!"

 Manka přiskočila - a v posledním šeptnutí vteřinky pootočila Rumcajse proti kopci Zebínu.

 Bouchla rána.

 Jičín zůstal celý, ale od toho dne je v kopci Zebínu ta veliká jáma.

 "Líp tak, než kdyby to šlo do lidí," povídá Rumcajs.

 Posadil jenerála do sedla a po loupežnicku křísl nehtem o nehet jenerálskému koni pod ocasem. Ti dva se pak zastavili až v maštali krále Fricka.

   Jak šel  Rumcajs  pro sůl Protože byl Rumcajs ještě trochu nesvůj od rýmy a taky od zlosti na jenerála z Prus, uvařila mu Manka sedminásobnou polívku. Tu mají loupežníci nejradši. Jeden díl se sní k snídani, druhý k obědu a třetí k večeři; čtvrtým dílem se namažou podrážky, pátým se vyleští pistol, šestým dílem se ulije oheň a sedmý díl polívky loupežník vypije, když má v noci žízeň. Jak Manka vařila, přitočil se ke kotli Rumcajs, ochnal polívku a povídá: "Je málo slaná."

 "Tak to si tedy musíš počíhat u cesty na kupce a obrat ho o štipec soli," řekla Manka.

 Rumcajs strčil za pás pistol nabitou žaludem a ukryl se do křoví u cesty, kudy kupci vozili sůl do Jičína. Leží tam a pořád nic, kupec nejde. Už se chtěl Rumcajs vrátit a sníst polívku neslanou, když vtom se v dálce objevil divný mládeneček. Je oblečený skoro jako do bálu, tancuje po cestě sem a tam a píská si k tomu na píšťalu.

 Rumcajs si ho chtěl líp prohlídnout, ale sotva vystrčil z křoví loupežnickou hlavu, mládeneček hekl leknutím a ve chvilce ho hrůza porazila docela. Leží tam v mechu a Rumcajs nad ním postává a přemýšlí, kterou bylinou by mládenečka vzkřísil.

 Vtom přiběhla Manka.

 "Rumcajsi, už máš tu sůl?"

 "Jo, zasolil jsem si," povídá Rumcajs a ukázal na bezduchého mládence.

 Křísili mládenečka kdečím, ale on byl pořád malátný a k ničemu. Aby se o něm víc dověděli, nakoukla Manka do psaní, které měl v kapse.

 "Rumcajsi, on je to učitel tance, muziky a móresů. A tady dál čtu, že má dnes nastoupit v Jičíně u puškaře Halíře, u jejich dcery Elisbetky. Jestli prý nenastoupí dnes, tak už nemusí."

 Rumcajs se zamyšleně podíval na bledého mládenečka.

 "Tenhle by toho moc nenatancoval. Ale v neštěstí ho nenechám. Než se zmátoří, vezmu službu u puškaře za něho."

 O Manku se málem taky pokusily mrákoty.

 "I vždyť to nebude nic tak těžkého," řekl Rumcajs a strouhl Mance takovou poklonku, až přitom vyvalil pařez.

 Tak ho tedy Manka vydrbala věchtem slámy, pročísla mu vlasy a vousy hřebenem na borůvky a vesele ho vystrčila z lesa: "Koukej si tam vydělat aspoň tu špetku soli do polívky!"

 Rumcajs šel a zastavil se až před puškařovic dveřmi. Plivl si na boty, vyblejštil je rukávem a tiše zaťukal. V chodbě to zarachotilo jako ostrá střelba.

 Dveře se otevřely a stojí v nich mišpulka v růžových šatech s kanýrkem, hlavu má jeden vrkoč.

 "Ty jsi Elisbetka?" povídá Rumcajs svým nejjemnějším, přes vousy cezeným hlasem.

 "Jo," kývla mišpulka, "ale maminka není doma."

 "To je dobře," řekl šťastně Rumcajs. "Já tě jdu učit hrát na piáno, tancovat a nóbl se chovat."

 Elisbetka ho zavedla rovnou do salónu, kde měli piano.

 "Tak tedy začnem nejdřív s tancováním," povídá Rumcajs.

 Posadil Elisbetku k pianu, narazil si borový klobouk pevně na hlavu a přejel si všecky švy, aby na něm nic neprasklo.

 "Teď budu tancovat já a pak ty po mně."

 Elisbetka spustila na piano, až to sládlo. Rumcajs chytil takt, přidupl nohou a uhodil kramfleky o sebe, jen to střihlo. Muzika byla jemná, ale kroky vycházely Rumcajsovi po loupežnicku, dům se třese až ve sklepech.

 "Hraješ moc tence, mišpulko," povídá Rumcajs Elisbetce, "a já pak pro samé poslouchání zapomínám krok."

 Sedl si k pianu sám, a teď že bude tancovat Elisbetka. Jenže sotva se Rumcajs po loupežnicku pustil do klapek, začala vzadu z piana lítat kladívka, jako když odtamtud vyhání ptáčky.

 Elisbetka se dala do pláče, co tomu řekne maminka, až se vrátí domů.

 "Neplač," povídá Elisbetce Rumcajs, "co jsem pokazil, to taky napravím."

 Došel k oknu, tiše se vyklonil ven a rumcajsím hmatem pochytal v povětří osm ptáků. Každý z nich byl jinak laděný a Rumcajs je posadil jednoho po druhém do piana. Pěničku až nahoru, aby típala diškant, holuba zas až dolů, aby basoval.

 Elisbetka vzala znova sukničku do štipců a Rumcajs ptáčkovému pianu poručil: "Tišíčko."

 Piano začalo hrát, jako když se ptáci budí ze sna, byla to tak jemná hudba, že si Rumcajs musel dát dlaň k uchu, aby z toho něco měl.

 Elisbetka k té muzice tancovala jako baletka. Rumcajs jí počítal kroky a liboval si, jak dobře zastal bledého mládence. Jenže vtom se otevřely dveře.

 Stojí v nich puškařka Halířová. Ruka jí sama vylítla k ústům, když spatřila v salóně loupežníka. A tak Rumcajs na důkaz toho, že tu pravoplatně zastupuje učitele tance, muziky a móresů, vykročil puškařce vstříc a vysekl jí španělskou poklonu. Jenže jak se ohnul, zachytil palcem o kohoutek a nýdrlantská pistol za pásem mu vystřelila.

 "To byla krásná rána," řekla spokojeně puškařka. "Už patnáct let jsem ženou puškaře, ale tak pěknou ránu jsem ještě neslyšela. A co jsem dlužnáa hodinu muziky a tance?"

 "Pytlík soli," povídá Rumcajs.

 Dole ve vratech pak potkal bledého mládence, který zatím zruměnil a šel řádně nastoupit službu.

 A aby bylo řádného podruhé, donesl Rumcajs pytlík soli řádně domů.

 A aby bylo řádného do třetice, řádně si tou solí s Mankou osolili sedminásobnou polívku.

  Jak Rumcajs  vysadil  duhu na nebe Když přestal ten velký déšť po vojně s Prusy, vyšla Manka z jeskyně, aby vybrala ze studánky zkalenou vodu. Udělala sotva pár kroků, zastavila se a vykřikla: "Rumcajsi, to jsem jakživ neviděla."

 "Já taky ne," řekl Rumcajs, když tam přiběhl.

 Ze studánky jim roste duha. Klene se obloukem z Řáholce přes kopec Zebín až k podloubí na jičínském náměstí.

 "Jestlipak neuletí?" špitla Manka a jde po špičkách k duze.

 Duha tiše stojí a září.

 "Rumcajsi, teď ti něco ukážu," řekla Manka a začala se v duze procházet. Od vlasů až po palečky u nohou se na ní střídaly ty nejjemnější barvy.

 Jenže to bylo taky jejich poslední poradování s duhou. Najednou se duha od studánky utrhla. Stoupala pomaloučku nahoru, trochu přitom zatrhávala, ale zadržet se nedala.

 "Asi se s ní něco děje na druhém konci," usoudila Manka.

 "To bych ale rád věděl co," řekl Rumcajs a vystoupil po větvích do koruny dubu.

 Vidí odtamtud až do Jičína na náměstí. Po dešti tam není ani človíčka. Jen před krámem v podloubí stojí obchodník se střižním zbožím Španihel a motá si přes loket duhu do štůčku.

 Rumcajs sjel z dubu jako forajtr.

 "S tím já musím něco udělat. To by tak hrálo, aby napříště byly bouřky bez duhy!"

 Přejel si rukávem boty a vydal se po císařské silnici k Jičínu.

 Když prošel věžovou bránou, spatřil Rumcajs starostu Humpála. Protože knížepán seděl zavřený ve věžičce a aby na radnici byla pevná ruka, vysadila jičínská kněžna Humpála zas do úřadu.

 Humpál se nese v nových duhových kalhotách přes náměstí k radnici.

 "Španihel už stačil rozprodat kus štofu z duhy honoraci na kalhoty," povídá si Rumcajs. "To si tedy musím pořádně pospíšit."

 Starosta Humpál kráčí k radnici a Rumcajs jde krůček za krůčkem tiše za ním.

 U radničních vrat přišlo Humpálovi ohlídnout se. Vidí Rumcajse. Starosta povystoupl ještě o schod a povídá: "Nechystáš ty zas něco na mě, Rumcajsi? Už jsi uchystal i knížepánovi. Ale brzy ti spadne klec. Kněžna Majolena se vrací z Kopidlna a dala zavolat až z Flámska zámečníka, aby pustil knížepána z věžičky."

 Rumcajs na to neřekl tak ani tak, mávl rukou a tichým loupežnickým krokem si namířil přes náměstí k Španihelovu krámu.

 Krám stál na podloubí a byl při něm výklad. Španihel do něho narafičil pár loket duhy, a byla u toho i cedulka s cenou, loket na dvě zlatky. Z krámských dveří vyběhla právě Španihelka a křičí na celý rynk: "Až to můj nastříhá, budem prodávat taky menším lidem."

 Rumcajs se už nezdržoval a skočil z podloubí rovnou do krámu. Za pultem tam stojí Španihel a nůžkami fiká duhu na kusy.

 Rumcajs uhodil pěstí do pultu: "Tak dost. A půjdeš se mnou a vrátíš duhu na nebe!"

 "Tuhle," řekl Španihel a podrbal se nůžkami na nose, "tuhle, Rumcajsi."

 "To chceš prodávat z nebe kradený zboží?" zkouší to zas mírně Rumcajs.

 "Takovou řeč akorát rád slyším od loupežníka," ohnal se Španihel hubou a klidně stříhá dál.

 Rumcajs sáhl pro pistol.

 "Tohle je, Španiheli, pistol. Já z ní vystřelím, ty se lekneš, a já ti tu duhu stejně vezmu."

 "Nevystřelíš," povídá Španihel a pořád stříhá, "protože je tu od duhy vlhko. Dávno ti zvlhnul prach na pánvičce."

 Rumcajs namířil pistol do kouta a stiskl. Pistol se neozvala. "Tak vidíš," ušklíbl se Španihel a stříhal dál. Rumcajs zastrčil pistol zpátky za pás a vyšel z krámu. Opřel se na náměstí o kašnu a přemýšlel, kudy na Španihela.

  Na bráně uhodilo dvanáct.

 Otevřela se radniční vrata, vyšel z nich starosta Humpál a rozhlídl se po počasí. Pak se vydal jako každý den na starostenskou procházku jednou kolem náměstí. Nesl se v duhových kalhotách podloubím.

 Rumcajs se na něj chvíli díval od kašny a vtom mu přiskočila ta pravá myšlenka. Tiše přeběhl náměstí a schoval se za sloup podloubí u Španihelova krámu. Když pak Humpál důstojně kráčel kolem, Rumcajs po něm sáhl pantalónovým hmatem a zbal starostu duhových kalhot i té důstojnosti. Humpál vykřikl a vrazil k Španihelovi do krámu.

 "Cos mi to prodal za cajk?" volá hned ode dveří. "Tak mizernou látku jsem jakživ neviděl. Snad to ze mě sfoukl vítr nebo co. Prodal jsi mi špatné zboží a já skrze něj utrpěl ztrátu kalhot a znova i ztrátu důstojnosti. Za kalhoty dostanu sedm zlatých a za starostenskou důstojnost tři sta."

 Jenže Španihel, že nedá. A všelijak se starostovi stavěl.

 Starosta už ale měl všeho dost. Zapískal silně na píšťalku. V tu ránu přiběhl rychtář Fištula s dvěma dráby.

 "Ancvaj do šatlavy, Španiheli!"

 Rumcajs zatím tiše pracoval u pultu. Soukal a soukal, až si všechnu duhu, co jí bylo na pultě, nasoukal za kazajku. Ona duha je tak jemná, že se jí do záprsí vejde jedenadevadesát rakouských mil. Pak jakoby nic odešel z krámu.

 Doma vzala Manka jehlu a sešívala rozstříhanou duhu tak dlouho, až zas byla celá. Rumcajs ji potom znova vysadil na nebe, jen ten jičínský konec povytáhl o dva lokte výš, aby na něj Španihel nedosáhl.

  Jak Rumcajse  přivedly boty  k poctivosti To už docházel třetí rok Rumcajsova loupežničení.

 Venku jasně svítil měsíc, ale v jeskyni, kde spali Rumcajs s Mankou, byla černá tma. Najednou tam někdo strašně zívne.

 "To ty, Rumcajsi?" povídá Manka.

 Rumcajs se překulil na posteli ze smrkových kulatinek.

 "Kdepak já."

 "Aby nám tak do jeskyně nakonec vběhl vlk!" lekla se Manka, rozsvítila louč a chodí s ní po všech koutech. Posvítila taky Rumcajsovi pod postel. "Tady to vězí!"

 Pod postelí stojí Rumcajsovy boty, úhledné botičky vlastní práce, co mu bez přestání sloužily už tři roky. Pravá je rozzívnutá od ucha k uchu. Rumcajs se posadil, spustil nohy z postele, drbe si patu o patu a zamyšleně kroutí palci.

 "Kde já teď vezmu nový boty?"

 "Kdybys byl měšťan, koupil by sis je," řekla Manka. "Ale jsi loupežník. Chyť si ševce, až půjde přes les, a boty mu pober."

 Rumcajs si to vyposlechl a zamračil se, až se mu vousy zavlnily pod bradou jako černý mrak. Pak sáhl za kordofánskou kazajku pro knížku převázanou tkaničkou a přisedl si blíž k louči.

 "Teď se dobře dívej, Manko. Tohle je má poctivá vandrovní knížka. A tuhle je můj výuční list. Býval jsem švec a rovnou ti říkám, že na ševče loupežnickou rukou nesáhnu."

 "Rumcajsi, snad bys mi ale neběhal bos po lese?" starala se Manka.

 "A taky že budu!" dupl si naboso Rumcajs.

 Do rána nebylo s botami líp, pravá zívala a zívala. Rumcajsovo ševcovské kladívko leželo až v Jičíně v krámku pod věží, a tak nebylo čím botu spravit.

 Ráno se po lese Řáholci rozkřiklo, že loupežník Rumcajs se bude učit chodit bosky. Přišli na tu podívanou jeleni i veverky, na skálu se usadil orel a na větvičku moudivláček, z kamení zvědavě mrkají zmijky a ještěřice.

 Když vyšlo slunce, povídá Rumcajs: "Tak se do toho dám."

 Odložil pistol, Manka ho pokřižovala a Rumcajs udělal první krok z jeskyně. Hned při tom prvním kroku narazil palcem o kámen. Při druhém se mu připletl pod nohu ježek a tak třetí krok už radši nezkoušel. Sedl si na pařez.

 "Přece nebudu pro legraci lesní zvěři."

 Mance bylo Rumcajse líto.

 "Já bych nepřežila, kdyby sis měl ukopnout palec," řekla. "To se radši vypravím na ševce sama."

 Vypravila se ke křižovatce pod dubem, kudy chodili tovaryši do světa.

 Když přišla na křižovatku, natrhala Manka hrst borůvek a zamazala si po loupežnicku tváře. Potom se položila do zálohy za veliký kámen. Pistol sama neměla, tak aspoň mířila tou Rumcajsovou. Aby si ukrátila dlouhou chvíli, zkoušela loupežnické hmaty, jak je odkoukala od Rumcajse.

 Vtom vidí, že někdo přichází cestou od Jičína. Je to obuvnický tovaryš Haďátko. Na holi přehozené přes rameno nese Haďátko pár vysokých bot. Nejsou to boty ledajaké, u štruplí mají přivěšenou cedulku v řeči české, německé a francouzské:

 TOHLE JSOU POCTIVÝ BOTY ČESKÝ,  PROTO JSOU PEVNÝ A TAKY HEZKÝ

 Tovaryš Haďátko je hodlal prodat až někde v Esterajchu nebo ve Švejcarsku. Blíží se k Mance po cestě od Jičína a ty poctivé boty se mu houpají vzadu na holi.

 Vtom Manka z houští cap a hmat - sáhla po botách holínkovým hmatem - a hůl je prázdná.

 Tovaryš nic neví a jde dál.

 Manka utíkala rovnou k Ruajsovi.

 "Tak se můžeš obout."

 Rumcajs obhlídl nové boty ze všech stran, prohmatal je a málem se zajíkl uznáním.

 "Stakrment, to je ale poctivý dílo!"

 "No pochodíš si," řekla Manka a pomohla mu boty obout.

 Rumcajs vstal, ozkusil se v nich a jen vydýchl: "Jako ulitý."

 A udělal krok. Pak druhý. A třetí. Chce se zastavit, aby řekl ještě něco pochvalného. Jenže boty jdou dál. Nedají se ničím zarazit. Ať na ně Rumcajs křičel anebo jim mírně domlouval, boty ho nesly pořád pryč. Utíkaly s Rumcajsem přes les a po císařské silnici k Jičínu.

 "Manko, není to k zadržení!" křičí Rumcajs. Okolo holení mu lítají cedulky, co je na nich napsáno, že ty boty jsou nejpoctivější z poctivých.

 Manka se rozběhla za Rumcajsem.

 Boty si to s ním zatím rázují císařskou silnicí, ulicí kolem hospody U města Hamburku a ještě kousek za věžovou bránu. Tam se zastavily.

 Zastavily se před krámkem, kde byla přes dveře přibitá cedule: PRO URÁŽKU  STAROSTENSKÉ NOHY  NADOSMRTI ZAVŘENO

  "Snad abych ji sundal," povídá si Rumcajs a chvíli čekal, co tomu řeknou boty.

 Boty přiduply, že je to tak. Pak samy sklouzly Rumcajsovi z nohou, otočily se a utíkají za svým pravým pánem, tovaryšem Haďátkem.

 Rumcajs počkal, až dojde Manka, a ceduli spolu sundali. Potom šli rovnou do dílny. Bylo tam všecko tak, jak to musel Rumcajs před třemi lety opustit pro urážku Humpálovy nohy.

 Rumcajs si natáhl zelenou zástěru, sedl si na verpánek, přitáhl potěhem ke kolenu rozdělanou botu a začal do ní zatloukat flok za flokem.

 Manka zatím v kuchyni zatopila v kamnech, usadila se na lavici a vzpomínala, jak se vaří jiná polívka než loupežnická.

 Najednou přestalo kladívko vedle v dílně klepat. Manka se tam rozběhla.

 "Copak je, Rumcajsi?"

 Rumcajs se dívá na vyvrácený flok a povídá: "Ale tak jsem se zamyslel, jestli už je na světě dost spravedlnosti, aby mi bylo dopřáno zůstat při poctivým řemesle."

 Jak se Rumcajs znova dal na loupežničinu Rumcajs poctivě ševcoval sotva tři neděle, když se ráno po Jičíně rozkřikla novina. Že prý si ten zámečník, co ho kněžna Majolena zavolala až z Flámska, ukoval divné háky a šperháky a že pustí knížepána z věžičky.

 "Rád uvidím, jestli to dokáže," pokýval bradou Rumcajs a smolil dál dratve.

 V poledne se už říkalo, že dveře ze železa povolily. Vyběhl prý z nich knížepán celý zlostný a hned za ním lokaj Fricek.

 Večer už všichni věděli, že do Jičína přijeli na koních tři monteneráci.

 Byli to černí chlapi až někde od dolního moře. Kníry měli jako dvě kopí a nikdo jim nerozuměl. Kněžna Majolena je pozvala do Jičína, ale nikdo dobře nevěděl proč.

 A tu noc měl Rumcajs nepokojné spaní. Mlel sebou na posteli jako kapr v rákosí, až Manka povídá: "Je ti něco?"

 Rumcajs se probral a řekl: "Nemůžu spát. Zvedá se ve mně loupežnická ostražitost, ale sám bych rád věděl proč."

 "To je volání starých loupežnických časů," povídá Manka a trochu si povzdychla. "Co bylo, bylo. Spi."

 Jenže sotva dopověděla, ozvaly se pod oknem na ulici troje kroky. Rumcajs tiše křikl na Manku: "Něco se děje."

 Skočil k oknu. Je k ránu, už pozdě na měsíc, ale dosud brzo na sluníčko. V tom šeru jdou přes náměstí monteneráci. Míří po silnici z města a každý má na jednom rameni pilu a na druhém sekyru.

 "Rád bych věděl, kam tak časně táhnou," povídá Rumcajs a připravuje se ven. "Já si na ně, Manko, radši dohlídnu."

 Vtom se rozletěly dveře u ševcovny a stojí v nich lokaj Fricek.

 "Nikam se, Rumcajsi, nechystej," povídá ostře, "a rovnou se dej do šití bot pro knížepána. Tuhle je na ně kus kůže z válfiše."

 Dořekl, hodil kůži před Rumcajse na veřtat, práskl dveřmi a byl pryč.

 Když knížepán takhle poručí, musí se švec dát do díla. Rumcajs si pomaloučku rozměřil kůži, nakrájel na svršky a začal šít. Ale pořád se mu do toho pletly divné myšlenky.

 "Nejdřív monteneráci a teď tak zhurta a v tenhle čas boty pro knížepána, co ono za tím asi vězí?"

 A za chvíli zas: "To zrovna jako by mě knížepán chtěl přivrtat k verpán-ku."

 Práci pro knížepána nemohl odložit, a proto povídá Mance: "Skoč se mi podívat, kam vlastně chlapi monteneráci táhli."

 Manka vyběhla ven a tajně za nimi šla krok za krokem.

 Rumcajs zatím došil svry, přisadil k nim rám a chce začít flokovat podrážku. Vtom přiletěla otevřeným oknem pěnička.

 Rumcajs se na ni dívá, jako by se rozpomínal.

 "Tebe bych měl odněkud znát."

 Byla to jedna z těch šesti, co se vylíhly Rumcajsovi v pistoli. Ani se neposadila a hned spustila: "Rumcajsi, Manka vzkazuje, že knížepán dává kácet les Řáholec."

 "Co?" řekl Rumcajs, až to řinklo jako z pistole. "Můj nejmilejší les Řáholec by měl umřít?"

 Válfišová bota letěla semhle a ševcovské kladívko tamhle. Rumcajs skočil k jarmaře, smekl z háčků své staré loupežnické oblečení, kordofánskou kazajku, kalhoty a šišatý klobouk z borové kůry. Navlíkl to na sebe a za pás vrazil pistol.

 A pryč z ševcovny. Zabouchl za sebou, na koleně napsal novou ceduli a pěstí ji přibil na dveře:

 ZA PŘÍČINOU ŘÁDNÝ OCHRANY LESA ŘÁHOLCE SE ZAS DÁVÁM NA LOUPEŽNIČINU

 Pak víc běžel, než šel císařskou silnicí, co vede z Jičína k Řáholci. Tam už na něho v úvoze čekala Manka. Ukázala rukou k lesu.

 "To je poslední chvilka lesa Řáholce."

 Mezi stromy tam stojí monteneráci s pilami a sekyrami a z pahorečku opodál na ně křičí knížepán po francouzsku: "Krašé!"

 Na to slovo si chlapi monteneráci plivli do dlaní a nasadili pily a sekyry.

 V Rumcajsovi přestalo bít srdce. A pak uhodilo, jako když se utrhne zvon.

 "Hromů hrom," vykřikl Rumcajs. "Já se neudržím, já do toho střelím!"

 A vytáhl pistol.

 Knížepán v tu chvíli zatleskal do rukavic a zavolal na monteneráky: "Až řeknu rycum ryc, tak pily a sekyry spustí!"

 Rumcajs si namířil a střelil. Knížepánovi to zapálilo šos.

 Hned měl jiné starosti. Hopsal hoplárum a troubil: "Trá - rá!"

 To aby z Jičína honem přijeli hasiči.

 "Tak co bude?" houkli na knížepána od pil a sekyr monteneráci.

 "Hned se dočkáte!" křikl Rumcajs.

 Utrhl si stéblo trávy a začiřikal přes ně jako lesní pěnička.

 Pak zahudroval do klobouku, jako když chrochtá kanec. A zavolal do dlaní, jako když volá jelen.

 Přiletěly pěničky a rovnou montenerákům proti očím. Přidupali kanci a bili monteneráky do nohou jako palicemi. Přiklusali jeleni a parožím je hnali ven z lesa. Chlapi monteneráci se s knížetem shledali až daleko za mezí.

 Rumcajs povídá: "Já to věděl. Ještě je ve světě málo práva. A tak kdo by chtěl být ševcem, musí být loupežníkem."

 Rozhrnul dubové větve a šli s Mankou po staré stezičce zpátky do loupežnické jeskyně.

   Jak Rumcajs  hospodařil knížepánovi  v bažantnici Monteneráky musel knížepán s ostudou poslat zpátky k dolnímu moři. Po celém Jičíně se říkalo, že jsou drcnutý jelenem, a byli všem k smíchu.

 Knížepán nechal na zámku jen cizího myslivce, který se divně jmenoval: Lamuš. Přes oči nosil Lamuš plátýnko, protože oči nepotřeboval. Měl pušku, co vždycky trefila bez míření.

 Knížepán chtěl zapomenout na ostudu; proto dal sezvat hosty a myslivci Lamušovi poručil: "Dojdeš do Řáholce a střelíš tam sedmasedmdesát bažantů, kněžna Majolena je potřebuje na hostinu."

 Lamuš šel. Rumcajs mu poslal nejdřív v míru naproti Manku.

 Manka stihla Lamuše ještě v polích. Myslivec má pušku a divné plátýnko přes oči, ale Manka ho směle oslovila: "Na ty bažanty do Řáholce nechoď."

 "A kdo to poroučí?" zeptal se Lamuš.

 "Rumcajs to poroučí."

 "Toho bych já snadno přestřílel," zasmál se Lamuš.

 Manka to tedy zkusila jinak.

 "Viděls už někdy bažanta?"

 "Jak bych mohl s plátýnkem přes oči?" zasmál se znova Lamuš. "Ale střelil jsem jich už habaděj."

 Manka si Lamuše přidržela za zelený rukáv.

 "A to ti není líto takové krásy?"

 "Kdo má oči zavázané, tomu je krása nekrása," na to Lamuš. Obešel Manku a jde dál k Řáholci.

 Jenže tam už se staral o bažanty Rumcajs. Seděli po všech stromech na halouzkách. Doslechli se, že na ně jde Lamuš, a měli strach.

 "Nic se nebojte," povídá jim Rumcajs. "Vylezu si na dub, a až mlasknu, ten nejkurážnější z vás se vznese do povětří a poletí kolem toho dubu. Dál se uvidí."

 To už ale vystoupil z keřů na paseku myslivec Lamuš. Naládoval pušku a pod šátečkem poslouchá, kde se šustne ba-žantí pírko.

 Vtom Rumcajs mlaskl, vznesl se jeden bažant a letí k němu.

 Lamuš zvedl pušku. A stiskl.

 Než broky stačily švihnout bažanta do peří, sáhl si pro něho z dubu Rumcajs a ukryl bažanta bezčně za kazajku.

 Lamuš zatím čekal dole pod dubem, až střelený pták spadne do trávy. Jenže místo bažanta seskočí ze stromu Rumcajs a sundá myslivci plátýnko z očí.

 Lamuš zamžikal do světla, zadíval se na Rumcajse a povídá: "Tak kapitálskýho bažanta jsem ještě jakživ nestřelil!"

 "A co ty jsi vůbec kdy viděl za tím tvým plátýnkem?" povídá mu Rumcajs. "Kdybys chodil bez něho, spíš bys rozeznal Rumcajse od bažanta." Sáhl za kazajku. "Pověz mi: co je tohle za ptáka?"

 "Což o to, krásný pták to je," povídá Lamuš, "ale já ho neznám."

 "Nepoznáš bažanta?" řekl Rumcajs.

 Lamuš zbledl; a to je pro myslivce horší, než když hanbou zčervená. Dívá se na bažanta jako očarovaný.

 "Tak tohle já střílel? Na něco takového já už nikdy flintu pro knížepána nezvednu!"

 Podal pušku Rumcajsovi. Ten ji zmáčkl velikou rumcajsí silou. A z flinty je rázem píšťala. Rumcajs podal píšťalu La-mušovi a vytřásl z vousů včely.

 "Teď si sedni na pařez a napaseš mi včely."

 Lamuš tam sedí na pařezu, vyhrává na píšťalu a pase včely v knížepanské bažantnici.

 Když se to dověděl knížepán, přihnal se do lesa a zeptal se Lamuše po francouzsku, kde jsou střelení bažanti pro hosty. Lamuš na to neřekl nic, ale zahrál na píšťalu, ostře jako z jehel. A včely rovnou na knížepána.

 Žihadel do něho nasypaly kopu, v Jičíně se říkalo, že zedník musel z obou stran brány ubrat po sloupku cihel, aby knížepán mohl vůbec do zámku.

 Taky kněžna Majolena se vztekala, když hosti místo bažantů museli polykat hovězí. Skončila hostinu a řekla knížepánovi: "Ten váš Rumcajs mě náramně dopaluje. Když jste to nedokázal vy, vymyslím na něho něco sama."

 A kněžna si sedla do tmavého pokoje a dlouho tam seděla.

  Jak knížepán  líčil Rumcajsovi  na jelena Rumcajs měl za přátele všecky ptáky i čtvernožce z lesa Řáholce, ale nejraději měl jelena. Byl to jelen kapitální, korunový šestatřicaterák. Rumcajs ho chránil před knížepanskými myslivci a jelen mu za to oplácel drobnými úsluhami. Když kněžna Majolena vyšla z tmavého pokoje, navedla knížepána, aby Rumcajse o jelena šestatřicateráka připravil - a to byla její pomsta.

  Příští den byl pátek. Manka vyprala a vymáchala v potoce prádlo a zavolala do lesa: "Kde chodíš, Rumcajsi, budeme věšet."

 "Hned," ozval se Rumcajs a za chvíli vyjel z lesa na jelenu.

 Parohy kvetou šestatřicaterákovi na hlavě jako strom.

 U potoka Rumcajs zarazil a už to šlo jako podle recepisu.

 Manka mu házela kousky vyždímaného prádla a on je rozvěšoval jelenovi do paroží. Když pověsil poslední lajblíček, chytil se Rumcajs větve nad hlavou, propustil jelena pod nohama a pobídl ho: "Alá!"

 Jelen se rozběhl, vítr mu vane parožím a prádlo dobře prosychá.

 Jak si to jelen nesl po malinové pasece, padla opodál rána. Jelen se zastavil a rozhlíží se. On tam v bukovém stínu stojí knížepán s gravírovanou flintou.

 Jelen zabral plnou parou a cválá pryč; prádlo mu v paroží vlaje jako praporky. Když to knížepánovi nevyšlo s flintou, pustil se za jelenem pěšky.

 Manka si zatím prostřela na fošně k žehlení a Rumcajs jí hřál nad ohněm želízko. Vtom se přihnal jelen. A za chvíli za ním knížepán. Spustil pyšně na Rumcajse: "Rovnou si běž koupit do Jičína šňůru, Rumcajsi."

 "A načpak to?" podivil se Rumcajs.

 "Abyste měli na čem věšet prádlo," plave si to dál po pyšném splávku knížepán. "Protože tohohle jelena mi ty sám odvedeš na zámek do parku, aby mi tam dělal parádu."

 "A to zas ne," povídá mírně Rumcajs.

 "Rozkazuju ti po knížecím!" zadupal knížepán, až mu od bot stříkalo bláto a umazalo bílý lajblíček pověšený v jelením paroží.

 Manka lajblíček popadla a flekla s ním knížepána přes záda. Knížepán nebyl na takové zacházení zvyklý. Zakoktal po francouzku a hnal pryč z lesa.

 Rumcajs s Mankou poklidně sebrali a nakropili prádlo.

 Jenže když začali žehlit, jelen šestatřicaterák nepokojně přešlápl a povzdychl si: "Tak já jdu. Já musím do Jičína."

 Kopýtka mu jen hrají, jako by ho do Jičína něco silně táhlo.

 "Co bys, prosím tě, dělal v Jičíně?" zkusil to s domluvou Rumcajs.

 "Knížepán na mě vyzrál," povídá smutně šestatřicaterák. "Jen se, Rumcajsi, podívej nahoru na věžovou bránu."

 Rumcajs si stočil z dlaní loupežnic dalekohled a podíval se tam. Na věžním ochůzku stojí knížepán a ukazuje jelenovi hlávku červeného zelí.

 Šestatřicaterák přidupl a rozběhl se cestou necestou rovnou k Jičínu.

 "Dobře to na nás knížepán s kněžnou narafičili," nevesele kývl Rumcajs, "červenýmu zelí jelen nikdy neodolá -"

 Manka šestatřicateráka politovala, že teď ho budou v zámeckém parku ukazovat jako opici.

 To Rumcajsovi dodalo.

 "Tu věc já tak nenechám!" křikl a rozběhl se za jelenem.

 Dostihl ho až daleko v polích. Vyšvihl se mu na hřbet a cválali spolu přes louku a dál císařskou silnicí k Jičínu. Když už byli knížepánovi na dobrý dohled, schoval se Rumcajs šestatřicaterákovi za husté paroží.

 Knížepán nahoře na ochůzku zatím podupával radostí, že mu to všecko tak pěkně jde. A aby to jít nepřestalo, pořád jelenovi ukazuje červené zelí. Vedle knížepána stojí lokaj Fricek a drží druhou hlávku, kdyby snad jedna nestačila.

 Tak jelena přilákali až pod samou věžovou bránu. Když se na ni jelen začal vzpínat a chtěl nahoru k zelí, knížepán vábivě zavolal: "Nejdřív musíš direkción skrz bránu a pak přes rynk rovnou do zámeckého parku. Tam teprve to zelí dostaneš!"

 Teď přišla Rumcajsova chvilka. Vykoukl za jelením parožím a křikl po loupežnicku: "Když si knížepán přeje direkción, tak tedy direkción!"

 A patami pohladil jelenovi boky jako špornou. Jelen se rozběhl celou šestatřicateráckou silou. Chce na rynk, jenže uvázl v bráně svým převelikým parožím.

 Celá věž se zapotácela. Knížepán z toho dostal motolici a celý týden viděl všecko v jednom kole.

 Rumcajs potom velikou rumcajsí silou vytlačil šestatřicateráka pozpátku z brány a odvedl si ho do lesa Řáholce.

 Od těch dob se v Jičíně říká: Nehoň jelena bránou.

---

 Jak Rumcajs  připravil knížepána  o všecku vážnost Po té patálii s jelenem se knížepán s kněžnou Majolenou zle pohádali po francouzsku. Ale pak si sedli do zlatých židlí a něco spolu po německu o Rumcajsovi umlouvali. Nakonec napsali po italsku až do Talijánska, protože tam vždycky byla s loupežníky velká zkušenost.

 Psali jednomu vévodovi: Vévodo, máme tu v Jičíně loupežníka. Oba už nás z něho bolí hlava. Nevíte proti tomu lék?

   Vévoda se nad knížecím psaním ani moc nezamýšlel a hned odpověděl: Tuto é fato. Snadná pomoc. Posílám vám sochaře. Postavte Rumcajsovi pomník. Ale musí vypadat jako ten na obrázku.

 Do psaní byla vložená kartička s malovaným obrázkem rumcajsího pomníku.

 Knížepán si obrázek prohlídl a dal se tiše do smíchu, jako když se sype písek.

 Taky kněžna Majolena nakoukla lorňonem a uchichtla se: "Bon."

 Když přijel talijánský sochař, poručili mu, aby se dal hned do práce.

  A tak Rumcajs jednou sedí až nahoře v dubovém vršku a krade vosy z povětří, aby nevyšel z loupežnického cviku. Vtom zaslechne dole hlasy a silné tlučení.

 Na skalce pod dubem vidí Talijána v bílé kytli. Kolem něho tajtrlíkuje knížepán s hůlkou.

 "Tak jak si mám stoupnout? Voasí, voalá? Ale abych byl jako živý!"

 Taliján na to: "Sisisi."

 A vtom už začal bít palicí a dlátem do skalky, až to Řáholcem rumplovalo jako střelba.

 "Slyšíte, vy dva," křikl z dubu Rumcajs. "Co to tam tropíte?"

 Knížepán jako by Rumcajse neslyšel; nakukuje do nějakého papíru a už zas komanduje Talijána: "Nahoře na pomníku budu stát já a u nohou mi bude klečet ten loupežník. U nohou mi bude klečet Rumcajs, aby se navěky vědělo, kdo tu byl v Řáholci pán."

 "Sisisi," zazmijkoval Taliján a začal si Rumcajse pilně prohlížet, aby dobře trefil jeho podobu.

 Rumcajse popadla taková zlost, až ho to shodilo z dubu.

 Řáholcem zahučelo.

 Rumcajs se sotva dovlekl k jeskyni.

 Manka nad ním nestačila spínat ruce.

 "Je zle," povídá jí Rumcajs, "ustel mi na stonání."

 Manka ustlala postel z měkkých letorostů.

 "Můžu ti, Rumcajsi, ještě něčím pomoct?"

 "Něco jako by ve mně prasklo, tělo si s tím neví rady," řekl na to Rumcajs.

 Rumcajs se rozstonal.

 Přiletěly pěničky, aby ho z nemoci vyzpívaly.

 Přiskákali zajíci a přinesli mu tajné lupení.

 Rumcajs stůně dál.

 Přiběhl jelen šestatřicaterák a chce z Rumcajse vyrazit nemoc kopýtkem.

 To zas nechtěla dovolit Manka.

 Rumcajs těžce stonal, a zatím ti dva dodělávali na paloučku pomník. Knížepán na něstojí až nahoře. Rumcajs se mu krčí u nohou se sepjatýma rukama. Tak to mělo zůstat až navěky, ke knížepanské slávě a rumcajsí hanbě.

 Když kamenné dílo bylo hotové, zavolal si knížepán písaře a dal na každá třetí vrata v Jičíně přibít vyhlášku:

 MĚŠŤANI I NEMANICOVÉ Z JIČÍNA  PŘIJDOU ZÍTRA DO LESA ŘÁHOLCE  NA VESELÝ SPEKTÁKL

 Taliján už zatím přikryl pomník dvěma plátny a od nich vedou dva špagátky. Až se za ně zatáhne, tak se pomník objeví.

  A byla poslední noc před slávou na paloučku. Byla to tichá noc, jen Rumcajs vzdychal na posteli. Manku to chytalo za srdce, ani zdřímnout jí to nedalo. K půlnoci zaslechla z Rumcajsova kouta tak silné vzdychnutí, že pomyslela na nejhorší. Rozběhla se tam, svítí si, ale postel je prázdná.

 A co bylo ještě divnější, u postele stojí jelen šestatřicaterák.

 "Co tu děláš?"

 "Už jsem udělal," řekl jelen.

 "Kde je Rumcajs?" sotva dechla Manka.

 "Tam, kde má být," řekl jelen a opatrně vyšel z jeskyně.

 I dál byla ta noc divná. Až do rána jako by v lese Řáholci někdo otloukal tvrdý kámen ještě tvrdší pěstí.

  Druhý den se podle knížepanského nařízení sešli v Řáholci na paloučku všichni měšťani i nicpírkové z Jičína. Všecko to kulí oči na pomník oblečený do bílého plátna. A taky na ty dva špagátky, co od něho vedou každý na jednu stranu.

 Čekalo se jen na knížepána a kněžnu Majolenu. Asi za hodinu někdo křikl, že slyší od Jičína vrzat popruhy. A už knížepána i s kněžnou nesou na palouk v cestovních nosítkách. Kněžna zůstala pro lepší pohodlí tak, knížepán vylezl z nosítek, kývl dvěma prsty na čtyři strany a milostivě povídá: "Mí věrní poddaní, připravil jsem vám manifik podívanou. Bude se o ní povídat po celém císařství. Já teď zatáhnu za špagátek. La voalá!"

 Zahrály trumpety a knížepán zatáhl za krajní špagátek. Půl plátna se sesypalo dolů. Na podstavci stojí knížepán z kamene. Bradu si podpírá hůlkou a hledí pyšně k svým nohám.

 "Tak tohle jsem já," povídá všem dokola knížepán. Pak sáhl po druhém špagátku a zatáhl. Sesypala se dolů druhá půlka plátna. "A tohle je on, ten Rumcajs."

 Kamennému knížepánovi klečí u nohou věrná rumcajsí podoba a krčí se před ním strachy.

 Knížepán dal znova zahrát na trumpety a pyšně povídá: "Věčně tu budeš, Rumcajsi, klečet a spínat ke mně prosebné ruce."

 Jenže v tu chvíli mu pokorná rumcajsí podoba přišila jednu takovou, až knížepán rozboural sáh dřeva vzadu na palouku. Náramně se vyjevil: "Kde ses, Rumcajsi, vzal na tom pomníku?"

 To bylo tak. Když mu o půlnoci jelen šestatřicaterák kopýtkem vyrazil nemoc z těla, roztloukl Rumcajs pěstí pokornou rumcajsí podobu z kamene a stoupl si tam sám.

 "Tak jak ses tam dostal?" začal malinovatět zlostí knížepán.

 "Knížepán by se měl vždycky líp podívat, co je člověk a co kámen," řekl Rumcajs.

 Když na knížete sáhne loupežník, nemá ten kníže už ani tolik vážnosti, co by se vešlo vrabci do zobáku. Kněžna Majolena poručila zapřáhnout do kočáru a rozjeli se s knížepánem rovnou do Vídně ohlásit se u císařpána s žalováním na Rumcajse.

 "Však se ještě uvidí !" křikl za nimi Rumcajs.

 Jak Rumcajs vystrnadil z Řáholce obra Když vyprovodil kočár s knížepanstvem, vrátil se Rumcajs k Mance do jeskyně, položil se na postel ze smrkových kulatinek a povídá: "Teď si chvilku odpočinu."

 A už zavírá oči, aby si lehce po loupežnicku zdřímnul. Jenže vtom si k němu přisedla Manka.

 "Nerada ti, Rumcajsi, zavírám cestičku do spaní, ale pro knížepána jsi zanedbal ostatní práci. Včera tu byla poštovní sojka s vyřízením, že se k nám do Řáholce chystá nějaký obr rabiják z Prachovských skal."

 "Tam bývali obři vždycky pěkní řvouni a dranti," pokýval hlavou Rumcajs.

 Vtom tluče někdo venku na skálu, až před Rumcajse sletěl kus stropu.

 Rumcajs vyběhl z jeskyně.

 Venku stojí obr, kus je to pořádný: vzrostlý buk mu sahá jen do pasu.

 Obr hned spustil jako z věže: "Od zítřka je tenhle les můj. A ty se, Rumcajsi, koukej klidit."

 Rumcajs si nabral pořádně dechu a zavolal jako do hor: "Tenhle les jsem dovedl ochránit před samotným knížepánem a ochráním si ho před každým. Před tebou taky."

 "To bych rád viděl, jak to uděláš," zarámusil obr a dal se do smíchu, že se to nad kram chvíli válelo. "Ale protože jsi mě zastihl při dobré náladě, přijdu dnes po kafi a budeme o Řáholec kácet stromy."

 A dupal zpátky do skal, aby se na to pořádně prospal. Zamíchal při tom hlavou v mracích, až se začalo stahovat na bouřku.

 "S tímhle rabijákem nebude nijak lehké zápolení," povídá Rumcajs Mance. "Vždyť to chlapisko jen hne malíkem a roztrhne buk odshora až dolů."

 Manka dobře věděla, že těžké myšlenky berou sílu. Usmála se na Rumcajse: "Víš co, radši skočím do sklípku pro hrnec medu a trochu si podepřeš život."

 Odběhla pro med.

 Po lese se tmí a tmí. Směrem k Jičínu šlehlo pár vzdálených blesků a trochu tam zahuhlal hrom.

 A rána! A někde pořádně blízko. A už taky od sklípku letí Manka s hrncem medu: "To je nadělení. Podívej se."

 Postavila hrnec kameňák před Rumcajse. V medu se to všelijak hází a přehazuje.

 "Co je to tam?" diví se Rumcajs.

 "Blesk," řekla Manka. "Sjel nám do medu."

 Rumcajs vyskočil z balvanu.

 "Aby ti tak ještě ublížil!"

 "Kdepak," řekla Manka, "celý se zamedil a sotva se hýbá."

 To už se z hrnce ozvalo neveselé zapraskání a smutné elektrické škrtání. Blesk vystrčil hlavu z medu a povídá: "Takhle zle mi ještě nebylo. Já už se nikdy nedostanu zpátky na báň nebeskou."

 Maličko zasršel a bylo to, jako když pláče.

 "Chudák," povídá upřímně Manka.

 Rumcajs ji zrovna včas napomenul: "Jen se mi nerozbreč, abys ho slzama neulila docela. Radši přidrž hrnec a já blesk vytáhnu, než nám v medu zcukernatí."

 Manka popadla kameňák za ucha, Rumcajs si pomázl ruce jezevčím sádlem a vytáhl blesk z medu. Čistě ho otřel a vyleštil hadříkem.

 Z blesku je panáček jedna radost. Nepostojí, poskakuje, všecky klouby v něm jen hrajou. Sáhl do ohnivé kapsičky pro hromometr, podíval se na ciferník a povídá: "Už zas bych mohl bít celou bouřku. A jak se vám odměním? Mám tu do něčeho prásknout? Mám tu něco rozsekat?"

 "A to radši ne," povídá Rumcajs. "Leda kdyby ses tak dovedl udělat pěkně dokulata, aby ses mi vešel do kapsy."

 "To je pro mě běžná silozpytná hračka," zasršel vesele blesk a stočil se do kuličky. Celá jemně zářila a tiše šuměla.

 Rumcajs si ji strčil do kapsy.

 Jen se to stalo, přihnal se obr. Chvíli dupal kolem jeskyně, až se kameny samy kutálely a potoky se vylívaly z korýtek. Potom zarámusil: "Rumcajsi, je po kafi. Teď budeme kácet stromy o les Řáholec. Já začnu."

 Obr si vyhlídl buk jako věž, udělal k němu krok a jen tak hodil rukou, jako když chce fleknout esem - a buk se rozskočil; rozletěl se odshora až dolů na dva kusy, ještě chvíli se v lese kolem všecko třáslo.

 Rumcajs uhnul třískám, obešel rozštípnutý buk a uznale povídá: "To byla dobrá práce. Taková už se v Čechách málo vidí."

 "Teď zas ty," řekl obr. "A protože jsi menší, můžeš to dílo po mně jen dodělat."

 Jenže Rumcajs zavrtěl hlavou: "Já nikdy po nikom nedojídám."

 Vyhlídl si takový buk, že byl nejmíň za dva obrovy. Udělal od něho několik krůčků bokem a opatrně strčil ruku do kapsy.

 "Troufáš si pořádně. Ale to snad aby ses na to víc rozpřáhl," rozřehtal se obr.

 Rumcajs vyjel rukou z kapsy a hodil po buku bleskovou kuličkou.

 Nejdřív se modře zablesklo s kraječkou z ohýnků. Pak dlouho hřmělo, jako když se všecky jarmary kácejí jedna přes druhou. To blesk sekal buk na polena. Potom to trochu potichlo. To blesk štípal polena na dračky. Nakonec přeskakovaly už jen drobné elektrické ohníčky, jak blesk přesekával větvičky a rovnal je do otýpek, aby po něm zůstalo v lese pořádně uklizeno. A klik sem, klik tam, a byl pryč. Zůstalo tam po něm sedm sáhů čistě naštípaného bukového dřeva.

 Obr na to kulí oči a nakonec Rumcajsovi povídá: "Jo, chlapče, když máš takového služebníka, jak by to teprve muselo lítat, kdyby ses do toho dal sám!"

 A radši upaloval zpátky do Prachovských skal.

  Jak Rumcajs chytal ryby Když se to v Řáholci po obru rabijákovi přestalo třást, povídá Rumcajs: "Tak vidíš, Manko, j