Berona

Byl jeden král a ten král měl tři syny: dva byli pyšní princové, jezdili na hon, do boje, ten třetí, Jan, sedával doma na zahradě, opatroval květiny, pískal na píšťalu — tak líbezně na ni uměl hrát, že ptáci tichli, poslouchat přilétali.

V té zahradě stála stará, košatá jabloň; nikdo ani nevěděl, kdo ji sázel, ale co se kdo pamatoval, nikdy neměla žádných jablek. Krále to mrzelo; všude kolem kolik krásných stromů, líbezné ovoce rodí, jen ta jabloň nikdy ani kvítkem nezakvete. Tak se jednou procházel se syny, s těmi princi, po zahradě, došel až k té jabloni a povídal:

„Nač nám tady ta hluchá jabloň má růst, jen zahradu kazí — ať ji zahradník vysekne a spálí."

Ale tam u té jabloně kopal starý člověk záhony, opřel se o motyku a povídá:

„Vaše královská Milosti, já vím od svého otce, že ten starý strom každou noc květem zakvítá, o půlnoci zlaté ovoce nese; chyba, že cosi přilétá a jablka trhá."

Jak to ti princové uslyšeli, hned prosili krále, svého otce, aby tu jabloň nedal porazit, že ji v noci ohlídají. Král sám byl žádostiv těch zlatých jablek, tak poručil tomu nejstaršímu na noc zůstat na zahradě, chytat zloděje.

Princ hned sebral svoje kamarády, nanesli si pod jabloň hedvábných podušek, jídla a pití, rozdělali oheň, jedli, pili, veselili se, aby nezaspali. Když nadcházela půlnoc, rozpučela jabloň poupaty, rozkvetla stříbrným květem, jako by sněhu nasypal, v květech se ukázaly zlaté bobulenky, rostly, až se zlatá jablka jako hvězdičky na stromě třpytila. Princ se díval jako zmámený, jak v té jabloni zlaté hvězdy září, ale než se vzpamatoval, zadul horký vichr, přihnala se mračna, zahalila jabloň, hromy bily, příval se lil, až princ s kamarády ve strachu zalezl do roští. A když se vyčasilo, stála jabloň holá, v listí nikde ani jiskřičky, ani jablíčka.

Zrána šel princ smutný ke králi, oznámil, co viděl, že jabloň ne-ohlídal. Král se zamrzel, ale co dělat, poslal druhou noc toho prostředního prince hlídat, bude-li šťastnější. Ten prostřední princ si nabral vojáků, postavil je kolem dokola té jabloně, kázal střílet, jak se co hne a na jabloň přiletí; sám si sedl s kamarády pod jabloň a čekali. K půlnoci jabloň rozpučela poupaty, zakvetla stříbrným květem, zrála, zrála zlatými jablky, svědými hvězdami. Sotva dozrála, uhodil takový mráz, že všem ruce křehly, zuby cvakaly. Ledová vichřice zasypala strom sněhem, led a kroupy bily do vojáků, a když ta hrůza přešla, stála jabloň holá, jako by jakživa plodu nevydala. Král se nemohl ani dočkat rána, až uvidí zlatá jablka, ale princ přišel smutný a oznámil, co viděl, že jabloň neohlídal. Tak král poručil, aby do třetice ten nejmladší princ hlídal; když ne-ohlídá — jabloň porazit!

Jan si nic nechystal, celý den se v zahradě zabavoval květinami, večer zůstal sám pod jabloní. Bylo mu teskno, vzal píšťalu a tak líbezně hrál, až to po zahradě jásalo. K půlnoci vypučely stříbrné květy, narosdy zlaté bobulky, zasvítilo tisíce hvězdiček. Ale nebe zůstalo jasné. V temnu zašuměla ptačí křídla, na jabloň se sneslo dvanáct bílých pávů jako jasný oblak. Když uslyšeli píšťalu po zahradě jásat, nezobali, tiše poslouchali. Potom ta nejkrásnější pávice, která měla na hlavě zlatou korunku, utrhla zobákem zlaté jablko, pustila je Janovi do klína a promluvila lidským hlasem:

„Vítej, Jene, princi milý, dlouho jsme na tebe čekali. Dones jablko králi na znamení, vyřiď, že ho pozdravuje královna Berona — a víc nás v jeho říši nikdo nespatří."

Pak pávi jabloň ozobali a odletěli. Jan donesl ráno otci zlaté jablko, vyřídil vzkázání královny Berony. Král se tomu jablku velice těšil; myslil, že mu jabloň každou noc bude zlatá jablka rodit, ale v noci se nic nehnulo, jabloň nerozkvetla, po celé říši nastala neúroda, hlad, po celé týdny neukáplo ani rosy, ani vlažičky. Tak se Jan vydal na cestu, hledat královnu Beronu.

Vzal s sebou sluhu, koně a jel do světa. Dlouho jezdil, o královně Beroně nikde ani slůvko neslyšel. Až jednou navečer přijeli do vysokých hor, kam ani ptáček leťáček nezabloudí, našli u cesty chalupu a před chalupou stála bába, stářím svraskalá jako křížala. Pěkně prince přivítala; pravila:

„Vítej, Jene, princi královský, jenž královnu Beronu hledáš; však u mne každý den na mžik pobývá."

Jan byl rád, že nakonec našel, co hledal, zůstal v chaloupce na noc. Druhý den čekal královnu Beronu. Ale bába se přitočila k sluhovi, dala mu peníze a píšťalku, aby o polednách v zahrádce zahvízdal. Špatný sluha poslechl, zahvízdal, Jan na zahrádce usnul. Sotva usnul, přilétl blankytný kočár s bílými koňmi, z kočáru vyšla královna Berona, líbezná dívka, že takovou krásu svět neviděl. Sklonila se nad Janem, hladila mu vlasy, volala ho jménem, ale Jan se nevzbudil; poledne minulo, Berona odjela. Jen odjela, Jan se probudil, pravil sluhovi: „Ach, jak krásný sen jsem snil! Královna Berona přijela, vlasy mi hladila, jménem mě volala."

Sluha mlčel; však od báby dostal dost peněz. Druhý den o polednách zas tak: sluha zapískal, Jan usnul, královna přijela, v oči Jana líbala, ale nadarmo. Když se Jan probudil, svůj sen sluhovi vyprávěl, sluha mlčel, nic nevyzradil. Třetí den zas Jana píšťalkou uspal.

Když Berona přijela, Jana zas spícího viděla, pravila sluhovi:

„Řekni pánu svému, že mě už neuvidí, leda by přišel do skleněných zámků, ale tobě napřed klobouk o klínec níž zavěsil."

Královna odjela, Jan se vzbudil; sluha mu oznámil, že tu královna Berona byla a co mu vyřídit poručila. Sotva to zrádný sluha vyřídil, Jan se mu podíval do očí, tasil meč a jednou ranou sťal mu hlavu. Potom vyvedl koně a jel sám hledat skleněné zámky.

Jel tak dlouho těmi horami, až už sám nevěděl, do jakých pustin zajel. Jede smutný. Tu slyší strašný křik v údolí pod sebou. Obrátí koně, co vidí: tři skřetové tam o cosi křičí, tak se bijí, až kamení ze skal prší. Sjel k nim, ptal se, proč takový křik. Ten nejstarší povídá:

„Umřel tatik, zbyl po něm tenhle mlžný plášť; když ho máš, mžikem dolétneš, kam si vzpomeneš. A víš ty co, řekni, kdo z nás ho má dostat; ne-li, je to tvá poslední hodinka."

Jan vzal plášť, řekl:

„Běžte na konec údolí, tam, co ten starý strom trčí. Kdo první

snítku utrhne a mně ji přinese, tomu dám plášť."

Skřeti byli svolní, rozběhli se jako vítr, Jan čeká, vzdychá: „Kdybych já byl raději u skleněných zámků, kde je královna Berona!"

Jen si pomyslil, zašumělo a on stanul na zelené louce, plné kvítí. Na louce se svítí skleněné zámky, jen hoří v slunci, po trávě se prochází královna Berona, češe si zlaté vlasy perlovým hřebenem. Jak uviděla Jana, přiběhla k němu, prosila ho, ať zmizí, sice bude navěky nešťasten. Ze skleněných zámků se vyrojily bílé panny, letěly na Jana, ale Jan zabalil Beronu do mlžného pláště, pomyslil si, aby byl zpátky, a už tam stáli oba v tom skalním údolí. Skřeti doběhli, všichni tři najednou chytili plášť, trhli, na cáry jej roztrhli; vítr roznesl cáry jako mlhu na všechny strany. Tak už byli smířeni bez soudu.

Jan vsedl na koně, vzal Beronu za sedlo a jeli, jeli, až dojeli k otci do zámku. Hned bylo v zemi úrody dost, vláha spadla, jabloň rozkvétala stříbrnými květy, zrála zlatými jablky. Jan měl svoji královnu, líbeznou dívku Beronu. Jeho bratři litovali, že tu princeznu nedostali.

Bolenka

Byl jeden král a královna, měli dcerušku krásnou jako jarní den, říkali jí Bolenka. Když bylo Bolence patnáct let, matka jí umřela. Než zemřela, zavolala k sobě krále, prosila ho, aby Bolence nepřivedl do domu macechu. Když umřela, král velmi naříkal, Bolenka se žalostí ani utišit nedala. Ale dvořané prosili krále, aby se jel podívat, jak národ žije, smutek rozptýlit. Král odjel, Bolenka zůstala doma; celé dni na matku vzpomínala, její hrob navštěvovala.

Po čase se král vrátil, ale nebyl sám, přijela s ním krásná paní — macecha. Bolenka ji poslušně přivítala, ale macecha svou nevlastní dcerku neměla ráda; stále na ni královi, svému muži nasazovala. Král se jen v maceše zhlížel, na Bolenku zapomínal.

Ta macecha však uměla čarovat. Měla jednu jizbu pro sebe, tam nesměl nikdo vstoupit, tam se na dlouhé hodiny zavírala, a když odtamtud vycházela, vždycky jako by omládla. Jednou odjela na procházku. Bolenka šla po chodbě a co vidí: dveře té zakázané jizby zůstaly otevřeny. Bolenka si pomyslila:

Copak tam ta nová maminka asi vzácného má, že to před námi schovává?

Vešla do jizby, ale jizba je prázdná, jen u stěny stojí veliké zrcadlo. Bolenka se v něm zhlížela, své zlaté vlasy rozpustila, česala, potom vyšla z jizby, dveře zavřela. Ale v tom zrcadle byl schovaný čertík, jmenoval se Oldacrz; ten té královně maceše vždycky radil, říkal jí, že je nejkrásnější ze všech žen na světě. Když se královna vrátila z procházky, šla hned do jizby, postavila se před zrcadlo, ptala se:

„Pověz mi, můj nejmilejší, kdo je ze všech nejkrásnější?"

Tak se ptávala každý den a Oldacrz jí vždycky odpovídal:

„V zrcadle se díváš na ni, ze všech nejkrásnější paní."

Ale tentokrát chvíli mlčel, potom zazpíval:

„Není v světě taká krása jak Bolenka zlatovlasá."

Královna hněvem div neomdlela; hned se rozhodla Bolenku zahubit.

Zavolala starou babu, která jí koření nosila, lektvary vařila, poručila jí zavést Bolenku do lesa, tam ji opustit, aby ji vlci roztrhali. Baba šla k Bolence, líbezně se k ní měla, aby s ní šla do lesa, prý zeliny sbírat. Bolenka nic netušila, šla, a když zašly daleko, až do hor, baba se jí ztratila. Bolenka volala, chodila těmi pustinami, hledala babu, ale nadarmo. Když už viděla, že je opuštěná a sama cestu nenajde, šla, kam ji oči vedly, až večer zahlédla v lese světélko. Šla za tím světélkem, co vidí: starý dům, v jednom okně se svítí. Vešla do domu; nikde živé duše, jen v jedné jizbě hořel v krbu oheň, na stole bylo prostřeno pro dvanáct lidí. Bolenka byla hladová, snědla kousek masa, napila se ze džbánu vína, pak se šla podívat po domě. Našla krásnou světnici, v té bylo lůžko na zlatých řetězech zavěšené. Když byla ospalá, lehla na to lůžko a usnula.

V půlnoci přišlo dvanáct zbojníků, sedli ke stolu, ten jejich hejtman vešel do svého pokoje, vidí tu na lůžku spát pannu, jen se skvěla ve své kráse. Dlouho se na ni díval, pak se vrátil ke svým tovaryšům a pravil:

„Tovaryši moji, ve všem jsme si slíbili věrnost, o všechno jsme se dělili rovným dílem. Ale já jsem teď našel cosi, co je nade všechny poklady světa. Řekněte, mám-li na to právo sám, či se s vámi mám dělit?"

Tovaryši usoudili, že i taková kořist patří všem do spolku. Tak ten hejtman je nechal přísahat slavnou přísahou, že všichni vespolek budou tu kořist opatrovat, nikdo se jí nedotkne. Když od-přísahali, hejtman šel, probudil Bolenku, prosil ji, aby se nebála, že jí nikdo ani vlas na hlavě nezkřiví. Přivedl Bolenku mezi ty zbojníky a ti všichni padli na kolena před takovou krásou a prosili ji, aby v jejich domě poroučela. Bolenka slíbila, že se jim bude o jídlo starat, dům opatrovat; nevěděla ani, co to je — zbojníci.

Zatím ta královna řekla králi, že jeho dcera utekla ze zámku; byla ráda, že se Bolenky zbavila. Na druhý den šla do své jizby, ptala se zrcadla:

„Pověz teď, můj nej milejší, zdali já jsem nejkrásnější?"

Ale Oldacrz zazpíval:

„Tvoje dcera krásnější je, u zbojníků v lese žije."

Královna se rozlítila, zavolala babu kořenářku a zle jí vy činila, že Bolenku lip nezavedla. Pak jí dala krásné šaty, přikázala, aby je tam do lesa k těm zbojníkům zanesla, až nikdo nebude doma, a na stole ležet nechala:

„Však jak Bolena šaty oblékne, jako mrtvá upadne."

Baba vzala šaty, sebrala se do lesa, číhala u domu. Když šla Bolenka pro vodu, vlezla baba do jizby, nechala šaty na stole a utíkala domů. Bolenka se vrátí a vidí: na stole leží krásné šaty.

Kdopak sem ty šaty asi položil? pomyslila si. Ach, jaká bych byla krásná, kdybych se do těch šatů oblékla?

Nedalo jí, chtěla ty šaty zkusit, ale jak se do nich ušněrovala hned padla neživá na zem. V noci přišli zbojníci domů, vidí oheř doutnat na krbu, ale jejich paní leží na zemi neživá. Křísili ji, všechnc marné, už oči neotevřela. Tu ten jejich hejtman vstal a po vídal:

„Tovaryši moji, to je pro nás znamení od boha; zle jsme žili, ne dobře lidem činili. To tělo tady uctivě uložme a napravme se, pokuí je čas."

Tak to mrtvé tělo položili na hedvábné lůžko, vynesli je do lesa na vrch, zrobili nad ním střechu z chvojí, kolem nastavěli hořících svěc, potom poklekli, svatě si slíbili lidsky žít, nikomu neškodit a s tím se rozešli do všech konců světa.

Ale tu noc jel těmi horami syn jednoho krále, princ Jan. Jede tím lesem, kde ti loupežníci bývali, vidí v lese planout světla. Kázal zastavit, posílal kočího podívat se, co se to tam svítí. Kočí se třásl strachy, že v tom lese od dávných časů bývali zbojníci, že to jistě cosi pokouší. Tak princ ho nechal u koní, šel sám za tím světlem, co vidí: na hedvábí tam leží dívka krásná jako jarní den, kolem ní planou svíce. Vzal ji do náručí, donesl ji do vozu, ale marně se pokoušel ji probudit. Jeli, jeli jako vítr, až do rána dojeli do zámku k rodičům toho prince Jana. Sotva se princ s maminkou přivítal, vrátil se do vozu, vynesl Bolenku a řekl královi, svému otci:

„Tatínku drahý, hleď, co jsem v lese našel, nejkrásnější dívku na světě; nemá-li ta mou ženou být, do smrti chci svobodný zůstat."

Ale matka mu vyčítala, že je to mrtvé tělo, že patří do země, a hned kázala služkám je vzít, omýt, do hrobu ustrojit. Sotva služky dívku svlékly, umývat počaly, Bolenka se probudila, dívala se, co se s ní děje. Služky strachem křičely, utíkaly k paní, ale než stará královna přiběhla, Bolenka už seděla na lavici, česala si zlaté vlasy. Tak ta královna ji hned přivítala, kázala přinést nové šaty, dovedla Bolenku princovi. Potom se všichni domluvili; Bolenka jim vyprávěla, jak v lese zabloudila, u zbojníků žila, jak mrtva na zem padla, ale všechno kolem sebe viděla a slyšela. Když to princ Jan uslyšel, vzal ji za ruku a pravil:

„Když jsi všechno uslyšela, víš, že jsi teď moje milá."

Hned prosil tatínka a maminku o požehnání, slavnou svatbu chystali, všechno panstvo kol dokola pozvali.

Ta královna macecha také byla na svatbu pozvána — však nevěděla, kdo ta nevěsta byla. Krásně se před zrcadlem nastrojila, ptala se čertíka:

„Pověz mi, můj nejmilejší, která je teď nejkrásnější?"

Oldacrz zazpíval:

„Tvoje dcera Bolenka, prince Jana milenka."

Jak to královna uslyšela, zlostí se zvrátila, mrtva na zem padla, padajíc zrcadlo rozbila. Tak se ta svatba slavila bez macechy. Bolenka nikdy nezvěděla, jak macecha o ni ukládala, tatíčka svého, starého krále, uctivě u sebe do smrti chovala.

Dcera mořského krále

Byl starý král, měl veliká luka, na těch lukách rostla tráva jako hedvábí, ale kdosi mu na tu trávu chodil. Král dával ta luka hlídat, ale marně, ráno bývala luka rozválená, tráva popasená. Stráž nevěděla o ničem; ať se bránila jak se bránila, když uhodila půlnoc, přišla na ni dřímota a spala až do rána.

Vystřídali těch strážců, až došlo na pasáčka, který hlídal kozy. Všichni se mu smáli, a když odcházel, přáli mu dobrou noc. Ale pasáček si natrhal bodláčí, podestial si je pod hlavu, a když usínal, to bodláčí ho budilo. O půlnoci se přihnal na louku bílý hřebec a za ním stádo kobyl. Pasáček vzal do ruky ohlávku, schoval se do trávy; když hřebec přiběhl až k němu, hodil mu ohlávku na hlavu a tak ho chytil. Kobyly odběhly, pasáček si přivedl ráno hřebce do královské stáje a ohlásil, že luka jsou netknutá. Král pasáčka pochválil, dal ho do konírny ke koním; ale ti ostatní pacholci mu to záviděli.

Jednou pasáček hřebelcoval svého hřebce a nad ním si vlaštovky stavěly ve stáji hnízdo. Samička přinesla v zobáčku zlatý vlas a chtěla ho zaplést do hnízda, ale sameček ji klovl, až jí vlas upadl na zem. Pasáček zdvihl ten vlas a hned se od něho rozsvítilo jako ve dne. Pacholci běželi ke králi žalovat, že si ten pasák ve stáji čímsi svítí, aby od toho neshořela celá stáj. Král zavolal pasáčka, ale sotva uviděl zlatý vlas, pravil:

„Toto je vlas dcery mořského krále. Hned pro ni pojedeš, a když ji nepřivedeš, budeš o krk kratší."

Pasáček se zaříkal, že o té princezně neví, ale král mu nevěřil. Pasáček šel sedlat svého hřebečka a stýskal si, co ho čeká, ale hře-beček obrátil hlavu a pravil:

„Jene, nic se neboj, však já dobře vím, kde je zámek mořského krále, já tě tam zavezu."

Tak se dali na cestu. Když jedou lesem, slyší Jan bzučet včely a uvidí medvěda, jak se sápe do dutého buku, hledá med. Zahnal medvěda a včely radostně bzučely kolem něho, jako by mu děkovaly. Když vyjel na polní cestu, vidí hořet šípek. Pod šípkem běhají mravenci jako bez rozumu, bojí se o své mraveniště. Jan šípek usekl, oheň udupal a mravenci se radostně hemžili kolem něho, jako by mu děkovali. Konečně přijeli k moři; tam na břehu ležela ryba, vynesl ji příliv, nemohla už zpátky do vody. Jan rybu zdvihl a hodil ji do moře. Ryba vymrskla z vody hlavičku, radostně jí kývala, jako by mu děkovala. Potom hřebeček skočil s Janem do moře a ploval s ním, až doploval k zlatému zámku. V tom zámku bydlil mořský král se svými dvanácti dcerami. Když mu Jan pověděl, proč přijel, mořský král pravil:

,,Když mou zlatovlasou dcerku mezi jejími sestrami najdeš, odvezeš si ji domů; ale když ji nenajdeš, živ neodejdeš." Jan si pomyslil, že to bude lehká věc, šel k princeznám na zahradu; jenže všechny měly vlasy zavázané v bílých šátcích. Jan neviděl, která z nich má zlaté vlasy. Bylo mu úzko, ale tu mu zabzučela u hlavy včelička:

„Nic se neboj, však já dobře vím, že ta zlatovláska vybírala med z našeho úlu; sednu si jí na rty."

Rozlétla se k princeznám, a jak ucítila med, letěla té princezně na ústa. Princezna včelku odehnala, ale Jan vykřikl:

„Toto je zlatovláska!" Vzal ji za ruku, vysadil ji na koně a už jeli, mořského krále nedbali. Princezna se nebránila. Jan se jí líbil. Ale když dojeli, přivítal ji starý král a chtěl strojit svatbu. Princezna se polekala, pravila, že se dřív nevdá, dokud nebude mít svou šňůru perel na krku. Král hned poslal Jana pro perly; hrozil mu, když je nepřinese, že bude o krk kratší.

Hřebeček donesl Jana až k mořskému králi, ale když Jan žádal o šňůru perel, král pravil:

„Princezna jednou přetrhla šňůru v zahradě, perly se jí rozsypaly do trávy. Když je všechny sebereš, tak si ji odvezeš; když ne, živ nevyjdeš."

Jan šel do zahrady hledat, ale v trávě nebylo po perlách ani památky. Viděl jenom mravenečky, jak se lopotí, tahají své pupy. Ale nebyly to pupy, byly to perly, snesli mu jich hromádku. Jan jim pěkně poděkoval, vzal perly, ale když odchází, slyší takový křik; ten chromý mraveneček, kterému oheň připálil nožičky, belhal se ještě s jednou perlou.

Mořský král se zamračil, ale co dělat, musil Jana propustit. Jan vsedl na hřebečka, dojel s perlami domů.

Princezna se usmála na Jana modrýma očima, ale pravila: „Dřív se nevdám, dokud nebudu mít svou zlatou jehlici do vlasů."

Král poručil Janovi, aby honem jel pro tu jehlici, už se nemohl dočkat svatby; hrozil mu, když ji nepřinese, že bude o krk kratší. Jan se obrátil a zas jeli, až dojeli k mořskému králi. Mořský král se rozhněval a pravil:

„Zlatá jehlice spadla mé dceři do moře. Když ji najdeš, ještě tentokrát vyvázneš; když ji nenajdeš, živ nevyjdeš." Jan chodil smutný po břehu, ale tu vystrčila ryba hlavu z vody a pravila mu:

„Vítej, Jene, proč jsi tak smutný?"

Jan jí pověděl, že hledá v moři princezninu zlatou jehlici. Ryba se pohroužila, svolala všechny mořské tvory, kázala jim hledat jehlici. Všichni přišli, ale o jehlici nevěděli. Ryba si je prohlížela a ptala se: „A kde je starý Fousek?" Tu plave Fousek, omlouvá se, že špatně plave, cosi se mu kdysi zapíchlo do ocasu — vlekl na ocasu zlatou jehlici. Ryba mu ji vytáhla, donesla ji Janovi a Jan pospíchal pryč, aby se mořský král nerozmyslil.

Když dojel domů, princezna Janovi poděkovala, ale pravila: „Dřív na svatbu nepojedu, dokud mě nepovezou moje mořské kobylky."

Král poručil Janovi jet pro mořské kobylky. Jan nevěděl, kde je hledat, ale hřebeček jej těšil a ujížděl s ním na mořský břeh. Tam si Jan sedl ke skále pod keř, hřebec vběhl do vody, řičel a ze všech stran se sbíhaly mořské kobylky jako bílé vlnky a vyběhly za hřebcem na břeh. Jan vyskočil na hřebce a už jen letěli domů.

Když dojeli, princezna už nevěděla, co by si vymyslila, ale žádala, ať se král napije kobylího mléka, aby omládl. Král se bál a poručil Janovi, ať to zkusí za něho. Podojili kobylku a hřebec dýchal na mléko, až vychladlo. Jan se napil a byl krásný jako princ. Král chtěl omládnout, hned si poručil nadojit mléka, ale jak se napil, zvrátil se a umřel. Princezna si vzala svého Jana a dala ho vyhlásit za krále.

Dvě maričky

Za onoho času vyšel si Rýbrcoul, pán krkonošských hor, na procházku, podívat se, jak lidé žijí. Oblékl se za chudého vandrovního, chodil po kraji, prosil o chléb a nocleh. Tak přišel až do jednoho zámku, do zahrady; tam se procházela mladá slečna Marička. Prosil ji, aby mu něco udělila, že je chudý tovaryš. Ale ta slečna se rozzlobila, křikla na své služebníky, aby ho vyvedli, psy naň pustili, jak se takový otrhaný člověk smí odvážit do panské zahrady.

Byla velice zlá, služebnictvo týrala, chudým sousta chleba nepřála.

Rýbrcoul šel, až došel do jedné vesnice. Tam byl jeden starý švec, příštipkář. Měl dcerušku, také jí bylo Marička; byla docela té slečně podobná. Jenže nosila chudé šaty, celý den pracovala, nikomu křivého slova nedala, jen si zpívala, spokojená byla.

Když ten vandrovní přišel, dal pozdravení, pěkně ho přivítala, za stůl posadila, aby s nimi povečeřel. Tak ten vandrovní si s nimi nabral oukropu, vypravoval, kudy chodil, co ve světě zkusil. Po večeři se odebral na půdu spat.

Ale sotva všichni usnuli, zdvihl se ten mocný duch Rýbrcoul, vzal ševcovu Maričku do náručí, odletěl s ní do toho zámku. Povídá:

„Milá Maričko, neboj se nic. Rok tady pobudeš, dobře se mít budeš. Ráno se pěkně umyj, ustroj se do kmentu a hedvábí a tu máš dukáty: zítra je tvůj svátek, tak těmi dukáty podílej své služebníky. Za rok a den mě zase uvidíš."

Potom vzal tu slečnu Maričku do náručí, odnesl ji k tomu ševcovi, uložil ji na chudé lůžečko, ani ji nevzbudil.

Ševcova Marička myslila, že sní. Byla prací přes den unavena, usnula hned v těch prachových peřinách, jako by ji do vody hodil. Ráno, když se probudila, svým očím nevěřila. Byla zvyklá časně vstávat; celý zámek ještě spal. Tu vidí u postele šaty samý kment a hedvábí, po zemi drahé koberce, že se na ně bála stoupnout, celá ta jizba samé zlato, drahé malování, zrcadla, že se v nich celá zhlížet mohla. Vzpomněla si, co jí povídal ten tiobrý duch, hned se vykoupala, ustrojila, než se její komorná probudila.

Komorná vstane, přijde do pokoje, nese snídani, co vidí: slečna stojí ustrojená, nekřičí, sama jí dává pozdravení. Žasem div tác nepustila na zem; běžela do kuchyně těm služebníkům vyprávět, jaký se stal div, že je slečna docela jako proměněná.

Ti služebníci jí to ani věřit nechtěli, ale když Marička vyšla do kostela, nikomu křivého slova nedala, jen dukáty rozdávala, pomyslili si, že ji snad pánbůh osvítil, aby se obrátila. Po kostele šla Marička k pánovi toho zámku přát dobrého jitra jako svému otci. Pán sotva tomu věřil, jaký se stal div, že jeho dcera neporoučí, ne-laje, pěkně jej vítá, je jako dobrá hodina. Tak ji všichni od té chvíle měli rádi, div ji na rukou nenosili.

Zatím ta slečna Marička, od ducha k ševci přenesená, spala, o ničem nevěděla. Švec ráno vstane, prozpěvuje si hodinky, poslouchá, v komůrce se nic nehýbe. Pomyslil si:

Však je dnes její svátek, ať si poleží.

Vyvedl sám kozičku na pastvu, potom se vrátil, zavařil polévku, dal se do šití. Po chvíli se slečna Marička probudí, mne si oči, co vidí: chudé lůžko, vedle sprosté šaty, v okně kytky a za oknem slepice kdáčou. Rozkřikne se na komornou, co se to děje, proč jí ještě čokoládu k snídani nenese, švec slyší Maričku křičet, strčí hlavu do dveří, ale Marička se naň obořila, zlými slovy mu vylála, jen se po komorné, po hedvábných šatech sháněla. Švec zůstal jako neživý, ale pak se rozzlobil, a jak nikdy svou Maričku nebil, tak teď popadl potěh, hrozně jí vybil za to nepoctivé mluvení. A potom jí přísně naporučil hned se sebrat, chalupu poklidit, sednout a střevíce lemovat.

Slečna Marička se dlouho bránila, křičela, žalovala bohu, ale všechno nadarmo. Švec nepovolil: jak se hnula, hned potěhem hrozil. Tak nakonec jí nezbylo než se pokořit, ševce jako svého tatínka poslouchat, všecku hrubou práci dělat. Už poznala, jak těžko se chudým lidem žije.

Ševcova Marička na zámku nezhrdla, jen bohu děkovala, na tatínka vzpomínala, jak mu bude po celý rok na chalupě samotnému. Ten pán, co ji měl za dceru, velice ji miloval, že je taková vlídná, krásně ji strojil, vozil ji po kraji na procházku.

Tak jednou jeli vesnicí, kde žil ten švec, její otec. Slečna Marička stála u potoka, máchala prádlo. Tu vidí, jede kočár, v kočáře její otec, s ním se veze jakási slečna. Vyskočila, běžela za kočárem, křičela:

„Zastavte, zastavte, vždyť je to můj kočár, to jsou moje koně!"

Švec vyběhl z chalupy, vidí dceru běžet za panským kočárem, slyší, jak laje; pomyslil si:

Už se to zas o ni pokouší! Hned ji chytil, zanesl do chalupy, ať křičela, jak křičela, přivázal ji za nohu ke stolu. Tak slečna Marička pochopila, že je všechno marné, že už do smrti bude musit u toho ševce bydlet, chalupu poklízet, střevíce lemovat. Hořce plakala, že si dobrého bydla nevážila, na chudé lidi se utrhovala.

Ale když se rok s rokem sešel, přišel zas ten vandrovní do chalupy, dal pozdravení, prosil o nocleh, že je hladový. Slečna Marička pěkně jej uvítala, za stůl posadila, oukropu navařila — však už byla jako vyměněná.

Tak v noci ji ten duch zanesl zpátky do zámku; povídal:

„Dnes rok jsi byla pyšná, chudým lidem lála, mne ze zámku vyhnala. Za rok jsi poznala, jak je chudým lidem zle, obrátila se. Tak jen dál buď dobrá, nikomu křivého slova nedávej."

S tím se ten dobrý duch ztratil, nechal ji tam u té ševcovy Malíčky ve světnici. Zrána se obě děvčata domluvila, jako sestry políbila, šla k tomu pánovi všechno mu vypovědět. Pán až radostí zaplakal, když to všechno uslyšel; poznal jak se jeho dcera změnila. Pěkně ji uvítal, ševcovu Maričku si nechal na zámku, aby jí byla sestrou, a poslal kočár pro toho ševce^

švec se velice ulekl:

„To jistě ta nešťastná holka zas cosi provedla a já za to mám pykat!"

Sotva ho dovezli k pánovi, uviděl dvě Maričky; myslil, že sní, hryzl se do prstu, aby se probudil. Ale pán mu všechno vyložil, děkoval mu, že jeho dceru tak napravil, a nechal ho na zámku, žil s pokojem až do smrti.

Honza v zakletém zámku

Nad malou vsí stál na kopci pustý zámek. Nikdo v něm nebydlil; říkali, že tam straší zakletý duch, každého v noci roztrhá. Přes příkop vedl k bráně most, na něm stála socha svatého Jana a na podstavci svítila v noci lucerna. Stará Prášilka z chalupy pod mostem tu lucernu každý večer rozsvěcovala, ale sama se dál neodvážila.

Jednou přišel do té vsi na noc Honza. Pršelo, jen se lilo, ale Honza, jak zvěděl,  že je na kopci pustý zámek,  hned se hnal nahoru; těšil se, že se vyspí v zámku lip než v chalupě na seně. Prášilka ho potkala, když se vracela z mostu, volala na něho, aby tam nechodil, že bude nešťastný, ale Honza jako když neslyší, rovnou přes most do brány. Na dvoře voněla stará lípa, vítr v ní šustěl, kolem bylo ticho jako v hrobě.

Honza vyšel po schodech, otevřel vysoké bílé dveře a vešel do tmavého pokoje. Křísl ocílkou, zapálil sloupek a uviděl krásu, o jaké se mu nesnilo. Na zemi ležel koberec, kvetl všemi květy, po stěnách visely čalouny, na těch čalounech rostly stromy bez větví, v listí seděli zelení, žlutí, modří, červení ptáci s křivými zobáky. Honzovi se zdálo, že po něm otáčejí chocholaté hlavy, dívají se na něj černýma očima, lesklýma jako korálky. U špičatého okna stála široká postel s nebesy, nastlaná hedvábnými peřinami; všude bylo plno krásného nábytku, skříně, stolky, židle, všechno ze samého zlata a hedvábí.

Honza byl rád, že je v suchu; mnoho se nerozhlížel, shodil mokré šaty, vzal si z prádelníku bílé prádlo, vlezl do postele a usnul na prachových polštářích jako dudek. Nevěděl, jak' dlouho spal, až se probudil. Kolem bylo tma, hodiny na věži odbíjely půlnoc a na chodbě kdosi harašil, jako když hází nádobím.

Honzu zamrzelo, že ho ruší ze spaní, vyskočil z postele a běžel na chodbu. Na chodbě stál duch v bílých hábech, v ruce lucernu, před ním ležela na zemi motyka a lopata. Honza se hned obořil:

„Co se tady cásáš, nedáš dobrým lidem spát?"

Duch zachrastil lucernou a poručil Honzovi hrobovým hlasem:

„Vezmi motyku a lopatu, jdi přede mnou!"

Honza se dopálil: „Copak jsem tvůj otrok! Když potřebuješ, nes si to sám a jdi si, kam chceš, ale mně dej pokoj." Duch neřekl nic, vzal motyku a lopatu, šel po schodech dolů. Honza byl zvědav, co ten duch chce dělat, šel za ním. Duch šel pomalu dolů, až přišli do široké síně pod zámkem, tam byla v podlaze padací dvířka. Duch se obrátil a zas poručil Honzovi: „Zdvihni ta dvířka!"

Honza se ušklíbl: „Leda blázen! Jen si otvírej sám. Kdo ví, co tam je."

Duch zdvihl dvířka a pod těmi dvířky vedly točité schody hluboko pod zem; duch sestupoval po těch schůdcích a Honza za ním. Přišli do hlubokých sklepů, bloudili pod tmavými klenbami; netopýři se vzbudili světlem, létali kolem tlustých pilířů. Tak šli, duch pořád vpředu, až došli nízkými dveřmi do toho nejzadnějšího sklepa; tam ležela u dvířek hromádka bílých kostí a v podlaze na prostředním kamenu byl vytesán kříž.

Duch postavil lucernu na zem, podával Honzovi motyku a poručil mu hrozným hlasem: „Vylom ten kámen!"

Honza uskočil, schoval ruce za záda a volal: „Jen si kopej sám! Já nic nezakopal, proč bych vykopával?" Duch vylomil kámen, vyhazoval motykou hlínu, až vykopal měděnou truhlu. Poručil Honzovi mírně: „Zdvihni tu truhlu a otevři ji."

Ale Honza, že ne: „Co bych ji zdvihal, však není moje."

Duch zdvihl truhlu, otevřel klenuté víko a z truhly padaly na všechny strany dukáty, jen svítily. Duch pravil Honzovi: „Vezmi, co chceš; co uneseš, bude tvoje."

Honza se podíval na dukáty, vrtěl hlavou a povídal: „Bůhvíjaké jsou to peníze, co je mi po nich, nejsem toho lačný. Jen se s nimi potěš, půjdu opět spat, je tu zima."

Nechal tam ducha stát a pospíchal nahoru. Byl rád, že je zas y teplých peřinách. Ale sotva usnul, zdálo se mu, že ho kdosi budí. Otevřel oči. Do pokoje svítil měsíc a na pelesti seděl duch, celý průsvitný, povídal mu tichým hlasem:

„Milý Honzo, pěkně ti děkuji, že ses tak držel. Co jich tu bylo před tebou, každý se mě bál, poslouchal mě jako beránek, a když uviděl dukáty, vrhl se po nich jako divý. Jen ty jsi na mé poručení nedbal, na peníze ses neulakomil a za to se ti odměním.

Já býval pánem tohoto zámku; byl jsem krutý na čeládku, každému jsem jen poroučel, každého trestal. A peníze, to byla moje jediná radost. Co jsem na svých poddaných vydřel, na obci vysoudil, sirotkům zadržel, to jsem schráněl do té truhly ve sklepě. A v půlnoci, když celý zámek spal, chodil jsem tam dolů těšit se se svými dukáty. Ale jednou dvířka nade mnou zapadla, nemohl jsem je otevřít, zůstal jsem tam pod zemí.

Když jsem se nevracel, čeládka si pomyslila, že jsem odjel, a každý si vzal, co se mu hodilo. Ale když mě slyšeli pod zemí křičet, volat, vzdychat, myslili, že v zámku straší; všichni se rozběhli, nikdo si netroufal tu zůstat. Tak jsem tam u svých peněz seděl, až jsem umřel hlady, ale ani po smrti jsem neměl pokoje. Každou noc ve dvanáct hodin musil jsem jako zaživa počítat své peníze až do jedné hodiny. Když někdo přišel do zámku přespat, budil jsem ho a poroučel, aby za mne tu práci vykonal. Nikdo se mi nevzpříčil a já musil tak dlouho bloudit, dokud se nenajde, kdo by se mi postavil a nebyl chtivý peněz jako já. Za to, žes mě konečně vysvobodil, vezmi si všecko zlato a rozděl na tři díly; jeden díl dej chudákům, které jsem okradl, ten druhý dej obci, s kterou jsem se křivě soudil, a ten třetí si nech, abys měl z čeho žít jako pán tohoto zámku. Jen tě prosím, pochovej tam ve sklepě mé kosti, abych došel pokoje."

Když ten duch mluvil, byl pořád světlejší, pořád průsvitnější, a když bila na věži jedna hodina, ztratil se jako stín v měsíčním světle.

Honza byl ospalý, sotva udržel oči otevřené; ani nečekal, až duch domluvil,   usnul jako   dřevo.   Teprve   ráno   ho   probudilo   slunéčko, svítilo mu do tváře. Vyskočil, mnul si oči; nevěděl, zda se mu to všecko nezdálo. A když si vzpomněl na ten poklad, pomyslil si: Půjdeš se přece jenom podívat, co ten divný sen znamená. Zabalil se do hedvábného županu a Šel hledat ta padací dvířka. Sešel dolů, dlouho bloudil, až konečně našel dvířka, byla již celá rezavá. Kopl do nich, dvířka se rozpadla.

Rozsvítil si sloupek, lezl po točitých schůdcích do sklepa, svítil si do všech koutů, až našel vrátka a za nimi — opravdu; tu je hromádka kostí a tam uprostřed je kámen s křížem, u něho leží lopata a motyka. Postavil sloupek na zem, vylomil motykou kámen, vyhazoval hlínu, až zakopl o cosi kovového; našel rezavou truhlu. Jak se jí dotkl, víko se rozsypalo a uvnitř se blyštěly dukáty.

Měl co dělat, než je všechny vynosil v čepici do světnice.

Potom zahrabal do té díry tu hromádku kostí, zasadil kámen s křížem na své místo a šel nahoru dělit peníze.

Sotva je rozdělil, slyší venku křik, dupot; do pokoje se nahrnulo plno lidí. Stará Prášilka vzbouřila celou ves, že jeden chasník šel do zámku na noc, jistěže ho ten zakletý duch roztrhal.

Honza je přivítal všechny vesele, hned je spočítal, začal jim dělit peníze. Ale fojt, jak uviděl dukáty, obořil se na Honzu, že mu to nepatří, že je zloděj. Honza se dopálil, sáhl do kapsy pro křivák, ale vytáhl ze županu cedulku. Písař chytí tu cedulku, četl a hned se Honzovi hluboce poklonil; oznámil všem, že je na té cedulce zápis starého pána, dává svůj zámek tomu, kdo tu cedulku přinese.

Tak se stal Honza pánem celého kraje, podělil všechny spravedlivě a všem se pod ním dobře dařilo; měli všeho dost, ještě jim vybývalo.

Jan

Nad velikým rybníkem byla hustá doubravina a v té doubravině stála malá tvrz. V té tvrzi bydlil rytíř s rytířkou. Dlouho neměli žádných dětí. Až jednou se jim narodil synáček. Byla radost veliká. Okřtili ho v kapličce na ostrově, dali mu jméno Jan.

Mnoho neměli, ale o milého synka se starali, aby ho jednou dobře do světa vypravili. Když byl větší, vybral mu tatínek bílého hřebečka a silné štěně od bílé chrtice, aby si s nimi hrál. Ti tři byli spolu velcí kamarádi, po hrázi se toulali, po lukách bloudili a tak rostli, až byl z Jana silný hoch, z hřebečka těžký kůň do boje a ze štěněte vysoký kosmatý chrt na lov.

Tatínek dal vynést z komory svoji starou zbroj, v cizí zemi kovanou, dal ji kováři do podhradí vycídit, sedláři nové přazky našít; vyndal z truhlice starý meč, široký na píď, těžký jako sekyra, sám ho dobře vyčistil, kůží otřel, jelením lojem ostří namazal. Maminka, ta už celou zimu chystala synkovi výbavu, prádlo, prošívané kazajky pod železné pláty, rukavice a spodky ze srnčí kůže, vyšívala čabraku na koně. Sedlář zatím ušil pevné široké sedlo, lehkou uzdu z červené kůže, kovář ostře koníka okoval, chrtovi zrobil široký obojek z ostrých ostnů. Všechno bylo hotovo včas; nezbylo než se rozloučit a jet.

Tak se milý Jan vystrojil a vypravil. Stanul pod lípou u dolení branky. Čeleď stála na zápraží. Oba mistři si libovali svou práci. Maminka udělala Janovi křížek a pravila:

„Nezapomeň na nás, synku milý, ve světě a vrať se mi zdráv do roka a do dne."

Tatínek mu stiskl ruku, pravil:

„Sbohem, Jene, přečti si, co máš na meči psáno; to drž." A na meči bylo psáno:

„Slabé chraň, silným se braň, zbabělých se straň, cti zbraň."

Tak milý Jan vyjel do světa. Jezdil dlouho dalekými kraji, podivnými zeměmi, až přijel do jedné země, tam vládl král a ten král byl velice bohatý. Hlavní město té země leželo v horách, bylo celé obtažené modrým suknem — na zármutek. Jan dojel k hospodě před bránou. Hospodský vyběhl naproti, vidí: rytíř ve zbrani jede, krásný kůň, pes vzácný — smekl čepičku, zval dovnitř. Jan opatřil koně, chrta, pojedl, popil, ptal se, co ten zármutek znamená. Hospodský povídal:

„Ach vzácný pane, náš pan král je mocný král, nejmocnější na světě; chyba, že je mu velice zle. Přišel drak, hovado obrovské, sedl si u cesty do skály, nikoho nepropouští a takovým smradem dýše, že se celé město zalyká. Rytíři na něj jezdili, ale všechny je požral; pak mu navodili líbezných panen, sežral je, ale ne a ne jít pryč a jen a jen chce princeznu, sice zahubí město. Tak se lidé bouří; princezna musí zítra k drakovi za snídani."

Druhý den, sotva vyšlo slunce, prohlédl Jan hřebečkovi podkovy, utáhl popruh u sedla, přes brnění si oblékl krásný sametový kabát, připjal chrtovi obojek a jel k bráně. Brána se otevřela, vyšel průvod, panny, rytíři, kněží, nakonec starý král vedl svoji bledou dcerušku až ke kapličce v horách, tam se s ní rozloučili a s pláčem utíkali zpět, než drak poleze. Jen jeden lokaj za drahé peníze tam zůstal; dostal kmentový šáteček, kostičky posbírat, o všem zprávu podat — a ten vlezl do kapličky, strachem neživý.

Jan dojel, vidí kolem poušť, kosti, a u kapličky sedí bílá dívka s korunkou na hlavě, třese se zimou. Zajel ke skále, kůň zařičel, pes zavrčel, Jan zavolal:

„Draku, lez ven, čeká na tebe snídaně."

Ale drak ve sluji zařval, až se hora třásla:

„Nepůjdu, ještě není čas."

Tak se Jan vrátil ke kapličce, ostýchal se vzácné princezny. Ale princezna ho prosila, ať odjede, ji ubohou zanechá, škoda jeho mladého života. Jan ji těšil, ptal se jí na domov a princezna vypravovala o svých palácích, o tatínkovi, jak je mocný a bohatý, o hostinách a plesích, o vznešeném, veselém životě. Jan neměl než chléb a víno, tak se s ní rozdělil, dal koni i chrtovi a o polednách zas dojel ke skále. Kůň zařičel, pes zavrčel. Jan zavolal:

,,Draku, lez ven, čeká na tebe oběd."

Ale drak ve sluji zařval, až se skála zatřásla:

„Nepůjdu, ještě není čas."

Tak se Jan vrátil ke kapličce, chrt dal princezně hlavu na klín, lízal jí ruce a princezna se ptala Jana, odkud přišel, kde je jeho domov. A Jan jí vypravoval o své rodné zemi, o malé tvrzi u rybníka, o mamince, jak za večera s čeledí přede, a o tatínkovi, jak s porybným loví ryby; tak se zabavovali, až slunko zapadlo. Pak Jan zas dojel ke skále. Kůň zařičel, pes zavrčel, Jan zavolal:

„Draku, lez ven, čeká na tebe večeře."

A drak ve sluji zařval, až se hora otřásla, plazil se ven, sedmi hlavami plival oheň, chňapal po Janovi. Jan hned do jedné zaťal meč, až kost praskla, hřebeček bil po hlavách kopyty, chrt je rval svými tesáky; tak toho draka umořili, až z něho jed s krví crčel. A když ho umořili, navrátili se k princezně. Princezna radostí div neomdlela; prosila Jana, aby s ní šel domů, že její tatínek je bohatý, dá mu dobrou odměnu. Ale Jan pravil, že odměnu nechce, že musí jet domů, aby do roka a do dne dojel. Tak mu princezna dala na památku prstýnek a prosila, aby do roka a do dne zas přišel, na ni nezapomněl, a s tím se rozloučili.

Jan odjel a lokaj vylezl z kapličky ven, vytáhl nůž a hrozil princezně, jak neodpřisáhne, že on je osvoboditel, musí umřít; nikdo o ní nezví, v městě že se už pokládá za mrtvou. Princezna zaplakala, ale přísahat musila. A lokaj hned vyhrnul rukávy, brodil se v tom jedu po kotníky, sbíral hlavy, řezal řemeny z dračí kůže, svazoval a pak se vydal na cestu do města s hlavami a s princeznou. V městě už se modlili za mrtvou princeznu, že město od draka vykoupila, obětovala se, ale když se zdráva navrátila, po celém městě celou noc vyhrávali, lokaje slavili. A milý lokaj vypravoval, jak toho draka přemohl, všem hlavy ukazoval, nakonec žádal za odměnu princeznu za ženu. Princezna mlčela, vždyť přísahala, ale prosila rok a den sečkat, že učinila slib.

Ale pojďme zatím za milým Janem. Dlouho jel, než dojel domů, viděl zas domácí rybníky, čapí hnízdo na věži, lípu u branky, tatínka, jak v rákosí slípky honí. Radostně se přivítali, maminka hned zavedla Jana domů, rozepjala mu těžkou zbroj, ohřála vodu v lázni a voňavá sena nastlala; pak se usadili pod lípou, povečeřeli a všichni poslouchali, kde byl, co vykonal. Tatínek byl pyšný na svého synka, pomýšlel, jak zůstane doma, po čase půjde sloužit svému králi.

Ale Jan se brzy roztesknil, chodil smutný, byl všecek nesvůj, vzpomínal na princeznu. Maminka poznala, že cosi je, tak se s ním posadila na lavičku, hladila ho po vlasech, ptala se, co ho bolí, až jí všechno vypověděl a že se slíbil vrátit do roka a do dne, jenže princezna je bohatá, dcera mocného krále, a on je chudý rytíř. Maminka ho potěšila; povídala:

,,Jdi, synáčku, vezmi kytaru, chrta, jdi jen tak jako chudý zpěvák. Však uvidíš, jak tě přijmou, jak tě tvá princezna uvítá."

Jan mamince poděkoval, vzal kytaru, zavolal chrta a šel. Dlouho šel, rok se s rokem sešel, až došel zas k hospodě před bránou; před sebou vidí město celé červeným suknem ověšené. Hospodský běhal, měl plné ruce práce, lidu se jen hemžilo, ani si nevšímal chudého zpěváka: jde pěšky, zaprášený, kusa kloudného šatu nemá. Jan si sedl, ptal se, co je nového. Smáli se mu, že je odkudsi zdaleka, neví, že princezna má svatbu s tím, co zabil draka, všechno panstvo už sedí u hostiny. Jan prosil jíst a pít, ale hostinský se utrhl, že nemá času, vzácnější hosty musí hostit. Jan povídá:

„Co dělat! Nezbude, než dát se na svatbu pozvat." Hospodský se po něm podívá, povídá:

„Hospodu bych za to dal, kdybych takového tuláka pozvat uviděl."

Jan se zasmál, pohladil chrta po hlavě, ukázal mu prstýnek, poslal ho hledat paní. Chrt se rozběhl rovnou do brány'a k paláci. Stráže vidí, vzácný pes běží do paláce, tak ho propustily. Vyběhl po schodech a rovnou ke stolu, princezně dal hlavu na klín. Ženich se rozzlobil, kde se tu berou takoví toulaví psi, ještě pokousat mohou, ale nevěsta pobledla, povídá:

„Tatínku, vzácný host přišel, třeba ho uvítat."

Tak hned kočár, šest koní, lokaje, jedou za chrtem až před hospodu, prosí zpěváka, aby jel do hradu. Hospodský div se nezvrátil strachy o hospodu, sám přidržel dvířka u kočáru, ale Jan na jeho hospodu nedbal, odjel. Přijede k paláci, vejde do síně, všichni vidí: chudý zpěvák přišel s kytarou a se psem, ať si zazpívá. Zazpíval a princezna hledí, je-li to on, její rytíř drahý? Sama mu nese víno na tácu. Ale když se napil, je v poháru princeznin prstýnek. Hned vzala milého Jana za ruku, dovedla ho k tatínkovi a povídá:

„Pánové drazí, povím vám pohádku. Měla jsem zlatý zámek, otvírala jsem jej zlatým klíčem. Zlatý klíč jsem ztratila, měděného nabyla. A nyní zlatý nalézám. Který z nich si nechat mám?"

Ženich se smál, to prý je lehká věc, že zlatý — kdo prý by si nechával měděný? Princezna ukázala na Jana a pravila k ženichovi:

„Toto je můj klíč zlatý, rytíř pravý, ten draka zabil a tys v kapličce seděl, smrtí jsi mi hrozil."

Ženich vyskočil na Jana, ale jak se hnul, chrt po něm a už na něm stál na zemi, vrčel mu do tváře, až milý lokaj volal o milost. Jan se zasmál, povídá:

„Toto je podivná věc, draka se nebál a psí tlamy se bojí!"

Hvízdl, chrt pustil, lokaj klekl, všechno vypověděl, prosil za odpuštění. Král ho chtěl hned oběsit, ale Jan prosil, aby ho nechal tak, poslal ho domů se vzkázáním, jak pořídil. A že už byla svatba nachystána, princezna, jak držela Jana za ruku, hned si ho vedla do kostela a starý král mu dal své království.

 

Lada

Byl jeden král s královnou, měli dcerku, říkali jí Lada. Když Lada dorůstala, přišla na ně veliká běda. Přijel jeden starý král, mocný pán, hlavu měl bílou jako sníh, vousy až po pás; jak Ladu uviděl, poručil, že musí být jeho ženou, sic zahubí celou říši. Matka královna celou noc proplakala, za koho to má svou líbeznou dcerku provdat. Ale nebylo zbytí, když neměla celá říše zahynout. Lada, jak to uslyšela, podívala se na starého ženicha a pravila:

„Tatínku, maminko, vím, že poslouchat musím, ale učinila jsem slib, dřív se nevdám, dokud nebudu mít šaty krásné jako ranní červánek."

Ubohá myslila: však takových šatů není na světě. Ale starý král kázal hned svolat všechny švadleny na zámek, do týdne šaty ušít. Švadleny se dlouho radily, starostí se jen třásly, šily, šily, nakonec přece jen ušily růžové šaty krásné jako ranní červánek, jen se perlami jak rosou třpytily. Když byly šaty ušity, pravila nevěsta:

„Slib jsem učinila, že nepůjdu k oltáři, dokud nebudu mít šaty tak krásné jako letní den."

Těšila se, že takové šaty ušít není ani možná. Ale starý král zas hned svolal všechny švadleny, kázal jim stříhat, šít. Tak dlouho se radily, až ušily bílé šaty, jen se skvěly zlatem, drahým kamením, jako pestré kvítí na louce. Když byly ušity ty šaty krásné jako letní den, řekla Lada:

„Slib jsem učinila, že do svatební komnaty nevejdu, dokud nebudu mít šaty krásné jako noc."

Potřetí se švadleny musely sejít, radit se, až konečně ušily šaty černé jako noc, jen se na nich diamanty jako hvězdy třpytily.

Tak už milé Ladě nezbývalo než se podrobit, na svatbu jít. Ale Lada sedala zatím ve své komůrce, šila si z myších kožek kožíšek, dlouhý až na paty. Sotva ho došila, sebrala své troje šaty do ranečku, oblékla myší kožíšek a prchla ze zámku.

Celou noc šla, až došla ráno do velikého lesa ke studánce. Ve studánce plula rybička; vyhlédla z vody, kdo to přichází. Lada schovala uzlík do vřesu u studánky, prosila rybičku, aby jí její šaty hlídala. Rybička přikývla a pohroužila se do vody. Lada si sedla u studánky odpočinout. Dívala se do kraje a uviděla na rovině velký zámek. Šla do toho zámku, vešla do kuchyně a prosila kuchaře, aby ji pro lásku boží přijal za kuchtičku. Kuchař se až zděsil té šeredy, zakuklené v myším kožíšku, ale když tak pěkně prosila, dovolil, aby tam v koutku myla nádobí. Však bylo mnoho práce v té královské kuchyni; měly se slavné hostiny strojit, princ té země si měl vybírat nevěstu.

Ze všech království se ty nevěsty sjely, sličné, až se srdce smálo; jedly, pily, tancovaly, večer se procházely po zahradě. Všechno služebnictvo z toho zámku se sběhlo večer do zahrady dívat se na ty panny, hádat, kterou z nich si princ vybere za královnu. Škaredá kuchtička, když umyla nádobí, prosila kuchaře, aby jí na chvilku dovolil podívat se do té zahrady. Kuchař se zděsil, kdyby tam kdo takovou šeredu uviděl, že by přišel o chleba. Ale kuchtička slibovala, že zůstane pozadu, tak nakonec jí dovolil.

Kuchtička běžela rovnou do lesa ke studánce, umyla si tvář, učesala zlaté vlasy, svlékla myší kožíšek, ustrojila se do šatů krásných jako ranní červánek a šla do zahrady. V zahradě planou světla, muziky vyhrávají, princ chodí mezi pannami, žádná se mu nelíbila. Až najednou vidí princeznu krásnou jako ranní červánek, tak mu to srdce pohnulo, div radostí neomdlel. Uctivě ji pozdravil, jen s ní se zabavoval; princezna se usmívala, ptala se ho, jak se má, co dělá; celý život jí vypravoval, tak mile uměla poslouchat.

Když se k ránu rozcházeli, slíbila, že druhý večer přijde, a zmizela ze zahrady. Už svítalo, když přiběhla ke studánce, svlékla šaty, zamazala si prachem tvář, oblékla kožíšek. Rybička vyhlédla ze studánky, Lada ji poprosila, aby jí ohlídala šaty, a vrátila se do zámku. Byl už bílý den, když přišla do kuchyně; kuchař vyváděl jako divý:

„Ty šeredo, kde jsi byla, kde jsi celou noc chodila?" „Ach, odpusťte, drahý pane, víckrát se to už nestane."

V kuchyni se chystal vzácný oběd pro ty hosty. Princ sám se přišel podívat, co se chystá; veselý byl, s kuchařem žertoval. Kuchař honem strčil kuchtičku za pec, aby princovi taková šereda na oči nepřišla.

Večer kuchtička zas prosila kuchaře, aby jí dovolil do zahrady. Kuchař se zaříkal, že ji nepustí ani na krok, ale naposled svolil, hrozil, že ji z kuchyně vyžene, jestli zase přes noc venku zůstane. Kuchtička zas rovnou běžela ke studánce, oblékla bílé šaty, zjevila se v zahradě, krásná jako letní den. Princ k ní hned přiběhl, prochodili spolu celou noc; povídala, jak si jako děcko hrávala, ale o svém rodě nic říci nechtěla, raději časně ze zahrady princi zmizela, u studánky se převlékla, rybičku hlídat prosila a vrátila se do kuchyně dřív, než tam kuchař ráno vkročil. Dala mu pěkně pozdravení, kuchař si jí hrubě nevšiml; měl starosti, jaký vzácný oběd má ten den připravit.

Sotva se dali do vaření, přiběhl lokaj: „Zle je, žádný oběd se vařit nebude, princ je nemocný, nikoho nechce ani vidět, že ho ta cizí princezna včera opustila, samotného v zahradě zůstavila. Kuchař lál té poběhlici, co prý prince svádí, do nemoci přivádí, obědy kazí. Kuchtička se tak polekala, až jí nádobí padalo z rukou.

Navečer Lada prosila kuchaře, aby jí naposled dovolil do zahrady, že ten večer má být volena nevěsta, aby ji uviděla. Kuchař se mračil, že bůhvíco bude, jestii se ta poběhlice zas ukáže, nakonec ji však přece propustil. Kuchtička běžela ke studánce, ale byla smutná, měla prince uvidět naposled; kdoví, kterou vzácnou princeznu si vyvolí. Ustrojila se do černých šatů, zjevila se v zahradě krásná jako noc a třásla se, zdali princ už nevěstu nevyvolil. Ale princ, jak ji uviděl, šel k ní; celou noc spolu seděli, nemluvili, jen si do očí hleděli. Nakonec prosil princ, aby mu zjevila, z které země pochází, kdo jsou její rodiče, že si ji vyvolil za ženu — hned jí dal svůj prstýnek na malíček. Lada prosila, aby se neptal, že mu nesmí nic zjevit a musí se s ním rozloučit. Princ omdlel žalostí. Všichni se sběhli, té cizí princezně hrozili. Lada jim stěží utekla; přišla ke studánce, byl už bílý den. Hořce plakala, když kožíšek oblíkala; spěchala, ani se ze šatů nesvlékla. Ale rybička vyhlédla vesele ze studánky, zakývala hlavičkou, zašplouchala ocáskem, do vody se pohroužila — a už se víckrát nevrátila.

Lada běžela do kuchyně; tam už bylo boží dopuštění. Kuchař křičel, na kuchtičku všechny kletby svolával, kudy se toulá, když princ je na smrt nemocný, že mu ta poběhlice udělala. Hned kázal vařit silnou polévku, žloutky do ní rozmíchat, princovi na posilněnou. Kuchtička vařila, vařila, ani neviděla, jak se jí prstýnek svlékl s malíčku a zapadl do polévky. Lokaj přiběhl, chytil polévku a letěl s ní k princovi. Ale po chvíli byl celý zámek vzhůru. Přiběhla stráž, kdo prý vařil tu polévku, hned s ním k princovi. Kuchař, jak to uslyšel, vytáhl kuchtičku za pecí, kde plakala, a křičel:

„Plač, jen plač, ty nezbednice, však uvidíš, co ti náš princ poví."

Kuchtička šla po schodech, co noha nohu mine, tak se jí srdce chvělo úzkostí; ani hlavu nezdvihla, když před prince předstoupila.

„Tos ty ta kuchtička," řekl princ, „cos polévku vařila, můj prstýnek do ní ztratila?"

Kuchtička se ulekla, zdvihla hlavu, ale princ, jak se jí podíval do očí, objal ji kolem pasu, svlékl jí myší kožíšek — tu stála před ním líbezná princezna Lada ve svých démantových šatech. Hned kázal vyhlásit, že nevěsta je nalezena a týž den se bude slavná svatba strojit. Kuchař, jak to uslyšel, div se strachy nezvrátil, kde on tak nahonem má shánět svatební hostinu. Běžel k princovi a tu vidí; u prince stojí vzácná paní a princ přísně povídá:

„Pověz, kde jsi tu ošklivou kuchtičku sebral, jak jsi ji směl nechat v kuchyni?"

„Smilování, princi," volal kuchař, „nebyla ta kuchtička zlá, vší práci rozuměla; chyba jen, že byla ošklivá a v noci se toulala." Ta vzácná paní se smála a pravila:

„Děkuji ti, můj milý, žes mou práci uznal, mne pochválil; chyba jen, že se ti nelíbím."

Kuchař padl na kolena a pro lásku boží prosil, že by se byl do smrti nenadál, koho chová ve své kuchyni. Tak jej propustili v milosti. Po oddavkách jeli do té země, kde Lada jako dívka bývala. Starého krále už nebylo. Když mu Lada zmizela, umřel od zármutku. Rodiče radostně Ladu vítali a dali jim své požehnání.

 

Lidka

V jednom velkém městě žil bohatý kupec. Měl tři dcery. Ty dvě starší byly pyšné, krásně se strojily, v kočáře jezdily, na plesy chodily, ženichy vyhlížely. Ale Lidka, ta nej mladší, nechtěla na otci nic, celý čas jen mu pomáhala, v obchodě pracovala.

Jednou musil otec odjet daleko na cesty, za obchodem. Než odjel, ptal se svých dcer, co jim má přivézt. Ty dvě starší najmenovaly hrůza věcí, šatů, krajek, drahých prstenů. Lidka se jen otci o jeho věci starala, nic nemluvila. Otec jim všechno slíbil, ale když už sedal do vozu, řekl Lidce:

,,A co ty, Lidko, nepřeješ si nic, co bych ti měl přivézt?"

„Ach tatíčku, co bych si přála, vždyť mám všeho dost — ledaže mi žlutou růži utrhnete, když si na mne cestou vzpomenete."

Otec jí to slíbil, odjel. Sestry se Lidce smály, že může mít dost žlutých růží v městě; na otce už nevzpomněly, jen se po procházkách vozily, po zábavách tančily, peníze hrstmi utrácely.

Otci se vedlo na cestě špatně: zboží neodbyl, peněz nenabyl, ale přece dcerám nezapomněl nakoupit darů; pak se dal na zpáteční cestu.

Jede, jede vysokými horami, hlubokými lesy, myslí, jak se daří jeho dcerám, jak těžko se jim bude žít, když peněz neveze — tu vidí mezi černými lesy krásný zámek, kolem zámku krásnou zahradu, na zlaté mříži té zahrady visí hrozny žlutých růží. Vzpomněl si, co si jeho Lidka přála, že docela zapomněl na žlutou růži.

Tak když jel kolem té mříže, vyklonil se z vozu, utrhl si žlutou růži. Jen však růži utrhl, koně se vzepjali. Před vozem stál strašný medvěd se zlatou korunkou na hlavě, zařval lidským hlasem: „Proč trháš moje růže?"

Kupec se medvěda ulekl, prosil o milost; vypověděl mu, jak ho jeho nej mladší dceruška prosila, aby jí přivezl žlutou růži.

Medvěd povídá: „Vezmi si růži, ale tady složíš slavný slib, že tvoje dcera přijede do týdne sem ke mně, v mém zámku přebývat — sic živ nevyvázneš."

Kupec strachy div neumřel; slavně medvědovi slíbil, že mu do týdne vypraví svou nej mladší dceru, a medvěd jej propustil.

Když kupec přijel domů, nikdo mu nešel naproti: Lidka seděla v koutku, plakala a sestry se zlobily, křičely na ni, proč jim nechce dát peníze. Ale peněz nebylo; sestry všechno promarnily, věřitelé obchod zabavili.

Otec viděl, že je nešťastný, že budou žít v chudobě. Lidka jej těšila, ale neutěšila. Bál se, co se s ní stane, až týden mine. Po týdnu přijel před dům krásný kočár, jen svítil zlatem, na kozlíku premo-vaný kočí, vzadu dva lokajové. Sestry vyběhly, divily se, jaký princ jim posílá svůj vůz, ale otec viděl, už jinak není, zavolal Lidku a povídal:

„Dceruško moje drahá, zle jsem pořídil, že jsem pro tebe žlutou růži utrhl. Medvědu jsem tě za to zaslíbil, své slovo dal, že k němu pojedeš, na jeho zámku pobývat budeš."

Lidka jej poslouchala a pravila: „Tatínku, když jste dal své slovo, já je rušit nebudu."

Hned se nachystala, otci poděkovala za lásku, rozloučila se se sestrami a sedla do kočáru. Sestry jí kočár záviděly, ale smály se: prý medvědí nevěsta jede, za jakého ženicha prý se vdala. Otec se s ní těžko loučil; litoval, že ji vydal dravému zvířeti napospas.

Ale když odjela, našel doma na stole hromadu zlatých peněz; už bylo po bídě, zas bylo všeho dost, sestry na Lidku ani nevzpomněly, jen na nové radovánky myslily.

Lidka jela v kočáře dlouho širými lesy, až dojela k tomu zámku se zlatou mříží. Medvěd už na ni čekal, uctivě ji přivítal, všude ji prováděl. Celý zámek skvěl se takovou krásou, o jaké se Lidce ani nesnilo, ale nikde nebylo živé duše, i ten vůz s kočím a lokaji se kamsi ztratil. Medvěd ji dovedl do jizby, kde byla nachystána hostina, prosil ji, aby jedla, pila, ničeho se nebála.

„Paní moje, celý zámek je tvůj, všecko se splní, co si pomyslíš. Celý čas mě neuvidíš, jen v poledne po jídle přijdu, položím hlavu na tvůj klín, hodinku si odpočinout."

Potom medvěd odešel; nechal Lidku na zámku samotnou. Lidka se už medvěda nebála, pobíhala zámkem, procházela se parkem, přes den vyšívala, v noci pod nebesy o domově snívala. Krásně bylo na zámku, ale po čase jí bylo teskno. Medvěd přicházel denně, kladl jí hlavu do klína, ale viděl, cosi ji trápí. Ptal se: „Paní moje, po čem se ti stýská?"

„Ach milý medvídku," řekla Lidka a hladila ho po srsti na hlavě, „ráda bych zas uviděla náš starý dům, jen abych věděla, jak se daří tatínkovi."

Tak medvěd ji propustil, aby na tři dny odjela domů, ale déle aby se nezdržela, „sic budou navěky nešťastni".

Lidka medvědovi poděkovala a zas se objevil kočár s kočím, s lokaji a odvezli ji domů, do města.

Otec už ji oplakával za mrtvou; když ji uviděl, velice se potěšil, ale sestry jí to bohatství záviděly. Přivezla jim krásné dary, vyprávěla o zámku se zlatou mříží a že do tří dnů musí zas být zpět. Jak to sestry uslyšely, hned ji přemlouvaly, aby se zdržela, smály se, že musí poslouchat takové škaredé zvíře, a otec také nechtěl, bál se, aby jí ten netvor neublížil. Pomyslil si, už dané slovo splnil a že jí se netřeba vracet.

Když na třetí den přijel kočár, neřekli Lidce nic a poslali kočár zpátky vyřídit, že se paní do zámku nevrátí.

Lidka čekala, čekala, když vůz nejel, poznala, cosi se stalo. Bylo jí líto medvěda, býval k ní tak hodný a uctivý. Svázala si potravu do uzlíčku, vyšla z domu, spěchala do toho zámku se zlatou mříží, dostát medvědovi v slovu.

Šla dlouho a dlouho, až ani nohy necítila, ale neustávala, až došla k tomu zámku v lesích. Přijde do zámku, volá, hledá, medvěd nikde.

Až v té jizbě, kde spávala, našla to zvíře na zemi natažené, neživé. Bylo jí ho líto, klekla si k němu, hladila je po hlavě a pravila:

„Můj milý medvídku, proč já nešťastná jsem tebe opustila, tvou smrt zavinila?" a políbila jej po hlavě do husté srsti.

Sotva medvěda políbila, zámek se zatřásl, až strachem omdlela. Když se probudila, stojí u ní krásný princ, usmívá se a praví:

„Pojď, má milá, královnou být, svůj lid pozdravit."

Vyšli ze zámku, všude plno lidu, služebných, místo pustých lesů vesnice, města, jen se to kolem životem hemžilo. Tak se potom slavila slavná svatba, otec i sestry byli pozváni, zůstávali tam u nich na zámku do smrti.

Lidka

Pod vysokými horami stála dřevěná chaloupka a v té chaloupce bydlel drvoštěp se ženou. Měli dvě děti, Janíčka a Barunku. Drvoštěp chodil vysoko do hor kácet dříví a maminka vařila, v létě plela lněné políčko, v zimě předla a tkala. Janíček běhal po dvoře, hrál si v brázdách na poli, Barunka pomáhala mamince, plela, drhla, močila len, až jí ručky pukaly. Maminka byla bledá a vyhublá, kašlala, sotva se na nohou držela, někdy i nad stavem usínala, až ulehla, už nevstala. Než umřela, prosila muže:

„Nechoď vysoko do hor, kde jsou sněhy a ledy, kde přestávají pole, lesy, dílo rukou lidských; víš že tam bydlí ten Divý, nikoho neživí."

A Barunce povídala, aby na Janíčka dohlédla, pole obdělávala, o domácnost se starala.

Potom maminka umřela. Bylo smutno doma v chaloupce. Tatínek býval venku celý den, vracel se až navečer unavený, ráno odcházel už za svítáni. Barunka pracovala tak, jako když maminka byla naživu, ještě víc. Bylo třeba příze, plátna, bylo třeba i houně dělat, šaty spravovat, horské boty mazat a zas vařit, o domácnost se starat; těžko bylo Barunce zastat maminku, aby tatínek nepocítil, že mu schází, aby bylo co jíst, čím se oblékat. Ale zato Janiček zas tak jako dřív jen se doma batolil, čekal, až Barunka upeče brambory nebo uvaří pohankovou kaši, probíhal se venku v polích, stavěl si na potoku mlýnky nebo se díval, jak mravenci vlekou dřívka do mraveniště, vyhřívají bílé pupy na slunci. Bylo mu tak dobře, nenapadlo ho Barunce pomoci ani pomoci nežádala. Bylo-li otep chrastí přinést, klestí sušit, borůvek nasbírat, všechno Barunka sama zastala, nikdy si nestěžovala, i před tatínkem milého Janíčka hájila, když chtěl, ať s ním jde třísky sbírat, třebaže je maličký, práce že je zábava chudých lidí. Tak Janíček zůstával doma, tloustl, dobře se mu vedlo, ale Barunka byla vyhublá, jako maminka bývala, veliké oči jí hleděly smutně samou starostí.

Tak jednou pravil tatínek, že přišel jakýsi Člověk, chce přes nejvyšší hory přelézt, nabízí mu dobré zaplacení, aby ho převedl. Barunka prosila tatínka, aby pamatoval, co maminka povídala, ale tatínek byl peněz velice potřebný, nedal jinak, druhý den vyšel s tím člověkem ještě za tmy; slíbil, že se druhý den večer vrátí. Děti zůstaly samy doma; bylo jim smutno večer, vzpomínaly, kde je tatínek asi, vysoko kdesi v sněhu na horách. Ale v noci se strhla hrozná vichřice, bouřila celou noc a druhý den až do večera. Barunka navařila houbové polévky, napekla brambor, nahřála střevíce a punčochy, až tatínek přijde zkřehlý a unavený, ale tatínek nešel. Děti čekaly dlouho do noci na lavici u ohniště, až zaťuká na okno — nezaťukal. čekaly druhý den, ohřívaly polévku, plakaly, vybíhaly k lesu, nadarmo. Tak třetí den zrána se vypravily samy do hor tatínka hledat. Nabraly si pečených brambor, soli, černého chleba, kousek špeku, dobře se zabalily a daly se na cestu. Vyšly do lesa, volaly, lezly do výšky, nikde ani človíčka. Vylezly až do kleče a pak na palouky, lezly kamením, štěrkem, pořád výš, nad nimi svítily bílé sněhy, modré ledy, bystřiny se řítily po skálách, kamení se sypalo po úbočí. Tak lezli, Barunka lehce a svižně, ale Janíček těžce a nemotorně, plakal, nemohl dál, až nastal večer a cesty nebylo. Nezbylo než rozdělat oheň, přenocovat pod skálou. Janíček naříkal, ale Barunka ho těšila, že druhý den jim bude lépe. Ale sama, chudák malá, sobě nevěřila. Druhý den hledají cestu — marně. Lezli, bloudili, až dolezli k sněžným polím, a najednou zas byl večer; nevěděli kudy kam, hluboko, hluboko pod nimi už dávno jim zmizelo údolí ve tmě. Bylo jim zima, měsíc svítil na bílý sníh, bořili se do závějí, klouzali na hladkém ledě, až najednou vidí v černých skálách a v bledém sněhu žluté světélko. Lezli za světélkem, až dolezli k chaloupce zarostlé v modrém ledě, rampouchy s ní visely na všech stranách a ze zasněžené střechy vycházel kouř. Tloukli na omrzlá dvířka. Přišla jim otevřít malá černá baba se zelenýma očima, hned je vítala, laskavě chrochtala:

„Lezte, lezte, kuřátka, moje malá robátka, však jsme dávno čekali na něco sladkého."

Zavedla je do světnice, tam bylo horko k zalknutí. Na lavici u ohniště seděl divý chlap. Jak je uviděl, zařehtal, až zaplanul oheň na ohništi, vítr divoce zavyl. Hned je ohmatával a řičel:  „Krm, bábo, krm, masa na nich málo."

Baba vykázala dětem kout za ohništěm kůžemi vystlaný a tam dostaly sladkého mléka, uzeného masa, oříšků a zavařenin, co chtěly. Chlap pil celou noc, vypravoval bábě, jak jacísi dva lidští červíčci lezli po ledě, chtěli přelézt přes hory, a jak si na ně počínal, sněhem je zasypal, v ledě pochoval. Janíček spal, ale Barunka poslouchala, zaplakala, pomodlila se za lehké odpočinutí tatínkovi. Ráno chlap vyšel a hned nastala bouřka zlá, až chaloupkou třásla. Janíčkovi se tam líbilo, bylo mu teplo, celý den ležel za ohništěm, chroustal oříšky, lízal zavařené jahody a borůvky, tloustl jako cvalík. Barunka začala bábě pomáhat. Světnice byla zanedbaná jako doupě, podlaha zašlá, se stropu padaly celé kusy sazí, v koutech se válely hromady ohryzaných kostí. Barunka drhla, smejčila, vařila, baba jen seděla, kosti ohlodávala, spokojeně chrochtala; povídala:

„Škoda by tě bylo, děvečko, jen dělej, hubená zůstaň. Však toho cvalíka bude dost." A přitom pleskala Janíčka po tučných zádíčkách.

Tak žili dlouhý čas sami v té temné světnici, až se počal kouř vracet střechou do světnice, v síni tál sníh a kolem zabedněných okének vnikalo vlhko skrz zatlačený mech — nastávalo jaro. Vyšli z chaloupky, proházeli sníh u okének, osekali rampouchy u střechy, vyhrabali strouhu, aby voda stékala dolů na led. Baba poroučela, Barunka pracovala, dívala se na sněhové vrchy nad chaloupkou, na ledové tříště kolem. Daleko, daleko a hluboko, hluboko pod modrými ledy a šedivými skálami černaly se drobounké lesy, zelenala se pole a mezi poli se bělaly chumáčky malilinkých domečků — drobné vesničky. A Barunce se stýskalo po tom kraji dole, po maminčině lněném políčku. Ale Janíček si liboval, ležel za pecí, krmil se mlékem a masem.

Navečer zavyla vichřice, zavířily mlhy, vítr trhal chaloupkou, přihnal se divý chlap, div dveře nevyvrátil, a jen vešel, zařehtal radostí, jak Janíčka uviděl. Děti zalezly za pec, ale bába se dlouho hádala s chlapem; křičela:

„Jednoho je dost, vydá za dva, a co bys z ní měl, kuřátka hubeného? Aspoň mi vypomůže na stará kolena."

Tak chlap nakonec svolil, brousil si nůž na kamenu u ohniště, Barunky si nevšímal, ale Janíčka pořád po krku ohmatával, mlaskal jazykem. Pak kázal na ráno připravit misku, vyčistit moždíř, namastit špikovačku, utlouci koření — chystal se na hostinu. Janíčkovi se to líbilo, sám pomáhal, ale Barunka poznala, že je zle, bála se o bratříčka. Večer, když se všichni uložili, vzala ho za ruku, zabalila šátkem a vyvedla ho ven. Janíčkovi se nechtělo z teplé světnice, těšil se na hostinu, ale Barunka jinak nedala, vlekla ho za sebou. Měsíc jim svítil na cestu, led byl umrzlý nočním mrazem, sníh tuhý. Tak šli opatrně přes pukliny a přes závěje, sváželi se po sněhových pláních, spouštěli se v drobném štěrku. Barunka šla napřed lehce, Janíček se batolil za ní těžce, sotva dýchal, zimou, únavou hořekoval. Když se dnilo, byli už pod modrým ledem, za sněhovými pláněmi.

Ale najednou tam vysoko nahoře u ledové chaloupky to zabouřilo, mlhy zavířily, ledy popraskaly, skály zarachotily a bylo slyšet, jak se řítí balvany, sypou se sněhové laviny, padají prudké bystřiny — divý chlap se probudil, děti nenašel, vyletěl z chalupy, hrnul se za nimi, až se hory třásly. A děti běžely přes holá úbočí, klopýtaly a drápaly se nízkou klečí, hustým podrostem, smrkovými hvozdy, ale už cítily za sebou, jak řinčí skály v lese, jak hvízdá vichr ve smrčí, mlha se na ně valila, plazila se z hor až do malých políček v kamenitém úbočí. Sotva doběhly do těch ubohých drobných polí v kamenitých stráních, Janíček nemohl dále, padl pod mezí, Barunka se schovala k němu, ani nedýchali. A vichr hučí, stromy praskají, metelice hvízdá po stráních, chlap se žene lesem, až stromy vyvrací, doběhne až k polím, tam, kde počíná práce rukou lidských, hledí, vyznat se nemůže kudy kam. Nevyzná se v zemi lidmi zpracované. A najednou vidí před sebou hubenou ženu, stojící v modrém lněném poli: kašle, dívá se na něj, v ruce drží modré kvítko.

Divý chlap zaječel, zadupal a zařičel:

„Hele, babo, kde jsou děti?"

Žena hledí na kvítko, povídá:

„Když kvete, pleje se, až uzraje, trhá se, pak se drhne ze semene a močí se." Ale chlap zaječel, zadupal a zařičel: „Mlč, babo, kde jsou děti?" Žena hledí na kvítko a povídá:

„Když se vymočí, prostírá se, vysuší, pak se tře a vochluje." Ale chlap zaječel, zadupal a zařičel: „Mluv, babo, kde jsou děti?" Žena hledí na kvítko a povídá:

„Na kužel se nadívá, z kužele se vlákno přede, pak se souká, tká a stříhá."

Ale chlap zaječel, zadupal a zařičel:

„Dáš sem, babo, děti?"

Žena na něho pohleděla a povídá:

„Ach ano, děti, len, to je jejich práce, po celý rok a celý život, na poli, za stavem, to je svět chudých lidí."

A když to dořekla, vyšlo slunce, zasvítilo na žlutá a modrá pole, na tmavé lesy, na zasněžené hory a chlap zavyl, zmizel i s mlhou. Děti vylezly zpod meze, vzaly se za ruce a šly domů, do chaloupky, a žily spolu dál jako dřív tatínek a maminka, Janíček v lese na dříví a Barunka na poli a za stavem — tak, jak chudí lidé v horách žijí.

Liliana

Byl jedenkrát jeden princ, cosi se nepohodl doma, šel do světa podívat se, jak žije lid — na zkušenou. Přišel k jednomu stařečkovi, ten měl velikou zahradu. Prosil ho, aby mu dal nocleh, že už je pozdě večer, že je hladový. Stařeček ho pro lásku boží přijal, že u něho může zůstat, květiny zalévat a záhony okopávat, jen do bezového houští že nesmí jít a na podzim že dostane výslužku. Tak milý princ u něho zůstal, v zahradě plel, Štěpoval, stromky přivazoval, až jednou, když ten bez líbezně voněl, zachtělo se mu podívat se, co je v tom bezovém houští. Vešel tam, jde, prodírá se listím a těmi modrými hrozny, až dojde na loučku. Kolem kvetou srdíčka a uprostřed té krásné louky prýští pramen, vedle něho je mostek. Schoval se pod ten mostek a tu vidí: přilétly tři bílé holubice. Ta jedna měla zlatá pírka v křídlech. A jen doletěly do bezu a spustily se na zem, byly to tři panny a ta nejmladší měla zlaté vlasy, velice byla líbezná. Myly si nohy v prameni, česaly si vlasy a zpívaly. Když slunce zapadlo, zase odletěly. Milý princ byl všecek nesvůj, stále na ty dívky myslil. Když listí opadalo, stařeček mu poděkoval za službu a ptal se ho, co je dlužen. Princ povídá:

„Nic jiného než tu holubici, která má zlatá pírka v křídlech." Stařeček se zarmoutil, velice ho prosil, aby toho nechal, že bude nešťastný. Ale když princ jinak nechtěl, tak mu ji dal. Milý princ si ji sebral s sebou do kočáru a jeli domů. Ale ten stařeček mu dal skřínečku a v té skřínečce byla ta zlatá pírka. Ta měl dobře opatrovat, aby je ta dívka nenašla.

Tak dojeli domů, ke králi a královně, a princ dal skřínečku schovat mamince; velice ji prosil, aby ji jeho ženě nedávala. Ale královna by byla ráda věděla, co je její snacha zač. Tak jednou v zimě šel princ na hon a princezna si česala vlasy. Stará královna se jí podivovala, jaká je krásná, povídá:

„Ach, jaká bys asi byla krásná, kdybys měla svoje zlatá pírka!" Také jí je hned přinesla. Ale princezna si vzpomněla na svoje sestry, zesmutněla; jak ta zlatá pírka vzala, hned se proměnila v holubici, vylétla na zasněženou věžičku a povídá:

„Pozdravujte svého syna, že si vybral špatnou hlídačku, a dřív mě neuvidí, dokud nezedere železné střevíce, nedojde na skleněné zámky poptat se po princezně Lilianě."

Princ přišel domů, velice byl smutný; hned si dal dělat střevíce železem pobité, dal se na cestu hledat svou princeznu.

Šel velice dlouho; už dávno roztály sněhy v kraji. Přišel hluboko do hor, dral se hustými lesy, zedral střevíce na příkrých srázech, v ostrém štěrku, ledu a kamení, a když se vydral z houští vysoko v horských štítech, vidí před sebou záři, skleněné zámky se blyští ve skálách, až mu přecházel zrak od té krásy. Tam bydlila baba zlá, čarodějnice škaredá. Hned ho líbezně přivítala, do zámku s sebou vzala, povídala:

„Pěkně vítám, synku milý, však vím, co tě sem nese. Hned si svou princeznu odvedeš, jen co mi práci vyvedeš; chyba jen, když nevyvedeš, o hlavu kratší budeš."

Tak večer byl princ smutný, díval se na sinavé hory a na sněhy, jak růžově svití, a vzpomínal na svou princeznu Lilianu; nikde ji neviděl. Druhý den ráno vyšel a baba už čekala na prahu:

„Pěkně vítám, synku milý, tak tady máš dřevěnou lopatičku a tady dřevěné kladívečko, abys mi postavil zámek tam na vrchu hory ze zlata a z drahého kamení a střecha ať se z ptačích křídel duhou svítí, až bude slunce zapadat."

Milý princ šel smutný, drápal se hlubokými žleby, brodil se sněhem, dřel si ruce o skály, až vylezl na horu. Pod ním se táhla mračna, daleko široko vidí hory, moře, pěšinky a městečka v kraji. Pomyslil si: Jak já ubohý v té pustině mám zámek stavět? Ale tu v poledne vidí: kdosi tu po sněhu pobíhá, po skálách skáče, ještě si kytičky trhá — princezna Liliana mu nese oběd. Tak se spolu potěšili, a když se najedli, položil si jí hlavu na klín; hladila ho po vlasech, až usnul. Když usnul, měla na prstě malý prstýnek zlatý s ohnivým kaménkem. A jen ruku zdvihla, už stoupaly zdi ze země, zlato a drahé kamení jen se svítilo a z nebes slétl roj barevných ptáků a přikryl střechu svými křídly, že zářila jako duha.

Večer baba vyjde, vidí na vrchu hory zámek, leskem hoří. Neříkala nic, ale pomyslila si, že tohle není samo sebou; přemýšlela, jak by prince zahubila. Přišla noc, měsíc vyšel nad stříbrné a černé skály, hvězdy se třásly na horském hřebenu — kdosi klepe princovi na okénko. Otevřel, vletěla holubička, změnila se na princeznu a povídá:

„Můj milý, je zle, zítra má být strojena hostina a tobě chtějí jedu namíchat, ale neboj se nic. Dřív než se rozední, utečeme; já budu holubice a z tebe udělám zelenou snítku." A tak také udělali. Na úsvitě, hory ještě byly bledé měsíčním svědem, z okna těch skleněných zámků vyletěla holubička, nesla zelenou snítku v zobáčku a letěla dolů do kraje. Sotva vyšlo slunce nad horou, klepala baba u prince na dveře, nesla mu snídani, dobře tam jedu nadrobila; ale když vidí, že princ je pryč, hned si pomyslila, co se stalo; zavolala jednu dceru a přísně jí poručila sednout na oblak, letět za nimi, chytit tu holubici.

Ale ti zatím letěli, až princezna najednou povídá:

„Můj milý, neboj se nic, oblak letí za námi."

Tak sebe udělala šípkovým keřem na skále a jeho červenou růží na tom šípku. Obláček přeletěl, holubici neviděl, vrátil se zpět, neviděl nic, jen šípek s růží. Baba byla zlá, vždyť to byli oni! Hned poslala tu druhou dceru na mraku je dohonit. Ale oni zatím letěli hloub, už nad sosnovými lesy, až najednou dívka zas povídá:

„Hle, můj milý, už zas mrak letí."

A tak se udělala kapličkou — jak tak boží muka bývají v horách — a jeho jako poutníka, klečel před ní. A mrak zase přeletěl, šípek nikde neuviděl, vrátil se domů, že šípek prý tam není, jen boží muka tam stojí a poutník před nimi klečí. Baba zas byla zlá, ale vždyť to zas byli oni! A hned se sama dala v let. Ale ti už letěli hluboko nad vesnicemi v údolí a za nimi takový hrozný žlutý mrak se valil, už jich nedosáhl, a tak ta baba zlostí praskla, až ledové kroupy a sníh celé údolí zasypaly.

Zatím se princ s princeznou dostali šťastně až domů, do toho království. Doletěli až k tomu prameni v bezovém houští. Stařeček už nebyl na světě, chaloupka byla opuštěná, jen bezy kvetly a voněly krajem. Milá princezna byla unavená; prosila, aby ji tam nechal a šel napřed sám pozdravit rodiče, ale maminku aby nelíbal. Tak milý princ přijde domů, všichni jej se slávou vítali, ale on se s nikým nechtěl líbat, že učinil slib. Ale mamince to nedalo, přišla k němu, když spal, ach, proč bych já svého milého synka nemohla políbit? Sotva však ho políbila, milý zapomněl; jen se pak na hostinách bavil, po honech jezdil, a kde která bohatá princezna byla, s maminkou se radil, jak ji dostat za ženu. Tak našli jednu, ta měla peněz, že je celé dny a celé noci na čtvrtce měřili a nijak do svatby naměřit nemohli. Tak uchystali svatbu takovou slavnou, že i pasáci v horách a uhlíři u milířů v lesích octech přípravách povídali, a nakonec šesti vraníky v zlatém kočáře — do kostela.

Tak jedou, ale cesta je vedla přes jeden mostek. Když přijeli na ten mostek, koně nechtěli dále jít, všechno bylo marné. Princ se dívá, dole pod mostkem je pramen, u pramene bezové houští a tam stojí dívka se zlatými vlasy a s modrýma očima, pere prádlo a dívá se na něho.

Zavál vítr, zanesl na mostek vůni modrého bezu a princ si vzpomněl. Liliana zdvihla ruku, koně zas zabrali, ale princ křikl, zastavil, slezl z vozu, seběhl dolů, vzali se s dívkou za pasy a odešli do bezového houští a víc o nich nikdo neslyšel.

Mariana

Byl jednou jeden starý král, měl pyšnou dceru, krásnou Marianu. Po celém světě si povídali o její kráse. Ženiši, mocní princové, jen se k ní hrnuli, ale nikoho ani vidět nechtěla, jen na hon jezdila, se sokolem lovila, ženichům se vysmívala. Král už byl starý, toužil mít vnuka, dědice; velice se nad tím trápil, že jeho dcera je taková chladná, všechny ženichy zamítá.

Ale ten král měl odedávna kamaráda, krále vzácného. Poslal mu kdysi podobiznu své sličné dcerušky a psal, jak je nešťastný, že dcera nemá nikoho ráda, nechce jít za muže. Ten druhý král měl pěkného syna, bylo mu Jan. Když Jan tu podobiznu uviděl, řekl svému otci, že bez ní nechce být, že si ji chce vzít za ženu. Hned dal malovat svoji podobiznu na slonovou kost do rámečku ze samých diamantů, jeho otec vypravil slavné poselstvo, aby doneslo ten obrázek princezně Marianě a poprosilo ji, aby šla za prince Jana.

Tak po čase přišli ti poslové od královského prince Jana k princezně Marianě, vyřídili pozdravení, prosili Marianu pro prince za ženu. Starý král, její otec, byl tomu velice rád a povídal:

„Dcerko moje drahá, hle, ženich se ukázal, takový statný, jakého tu ještě nebylo, mého kamaráda syn" — a ukazuje na tu podobiznu.

Mariana se jen mihem oka na ni podívala, obrátila se k těm poslům a pravila:

„Hybaj domů! Vyřiďte svému princovi, co se to odvažuje, když ani není hoden střevíček mi zavázat."

Hned nato vsedla na koně, odjela do lesa.

Král se až poděsil těmi tvrdými slovy. Poslové neřekli již ani slova, vzali podobiznu, vrátili se k svému princovi a všechno mu vypověděli. Princ poslouchal, mlčel, potom odešel do své světnice, zavolal si svého sluhu:

„Ty, Josefe, přineseš mi takové šaty, jako naši pacholci u koní nosí, vyřídíš mému tatínkova, panu královi, že se vrátím do roka a do dne, zatím si v městě najmeš domek a budeš na mne čekat."

Josef všechno vyřídil, jak mu bylo poručeno, a princ odjel sám, samotinký, nikdo nezvěděl, kam se poděl.

Ale po čase v tom zámku, kde žila princezna Mariana, přihlásil se mladý pacholek sloužit u koní. Vzali ho, pěkný byl, modrooký, tmavovlasý, štíhlý jako prut a pěsti měl tvrdé, že koně trhem zastavil v letu. Radost byla se podívat, jak uměl s koňmi, jak je opat. Mariana se smála, že to ta princezna nemůže být — však dobře věděla, jak prince odbyla, ale té práci byla ráda. Druhý den šla do zámku; běžela, aby nezmeškala. Jak běží po chodbě, všude plno panstva, komorných, lokajů, všichni volají, spěchají, svatbu chystají; jakýsi pán, samé zlato, ji zastaví a poroučí:

„Pojď sem, ty kuchtičko, střevíc mi zavázat!"

Ani si netroufala na něho pohlédnout, klekla, střevíc zavázala, do kuchyně utíkala. Jen přiběhla, přijde komorná, ptá se, kde je ta kuchtička, která princovi střevíc zavázala, že má jít nahoru pomáhat nevěstě. Vzala ji s sebou. Vešly do krásného pokoje, tam už ležely nevěstiny bílé šaty a komorná pravila:

„Princ poručil, že máš ty šaty na sebe vzít, abych je mohla se-špendlit."

Mariana se poslušně oblékla a pomyslila:

Kdybych byla chtěla, sama bych teď byla královnou — ale Jan je mi nade všechny prince milejší.

Sotva si to pomyslila, lokajové otevřou dveře, trouby zazní, dvořané volají, princ přichází, bere ji za ruku a vede ke stolu. Mariana se dívá — Jan! Hlavička se jí zatočila, ale princ ji zachytil, na trůn posadil a všichni sborem zavolali:

„Ať žije naše princezna!"

 

Maruška

Byl jeden král a ten měl tři dcery. Když mu počínala hlava sněhem zapadat a údy mu již nevládly, staral se, která z jeho dcer by měla být po něm královnou. Zavolal si je k sobě do jizby a pravil: „Dívky moje, starý jsem a neznám, dlouho-li budu ještě s vámi. Rád bych věděl, kterou z vás mám ustanovit za královnu. A to bude ta, která z vás mě má nejraději."

„Otče můj," řekla ta nejstarší a otci ruku políbila, „já vás mám ráda i nade všechno zlato světa."

„Hodná jsi dcera," řekl král, „zasluhuješ, abys byla královnou."

„Drahý otče," řekla ta prostřední a klekla před otcem na kolena, „já vás miluji víc než svůj vínek zelený."

„Děkuji ti, dceruško, i ty zasluhuješ, abys byla královnou," řekl král.

Ta nej mladší, Maruška, chystala zatím otci snídani. Král se na ni obrátil, pravil:

„A co ty, Maruško, jakpak ty mě ráda máš?"

„Jako sůl, tatíčku," řekla radostně Maruška a otci snídani podávala.

„Och, ty na nic hodná," vykřikly její sestry, „tak málo ty svého otce ctíš?"

Starý král se rozhněval:

„Jdi mi z očí, dcero nezdárná, ať tě na svém hradě nevidím, a dřív se mi nevracej, dokud nebude sůl dražší nad zlato — pak ty budeš královnou."

Maruška, smutná, svázala si uzlíček, s pláčem šla z hradu do světa. Sestry se dívaly z okna, smály se jí; byly rády, že budou samy kralovat. Falešnou láskou se kolem otce ovíjely, jej laskaly, ale na sebe sočily; každá chtěla, aby ji samojedinou za královnu vyvolil. Otec stárnul, stýskalo se mu po Marušce, ani na království nedbal a jeho dcery si ho již hrubě ani nehleděly; ta starší se jen zlatem, drahými kameny krášlila, ta mladší jen ženichy vyhlížela.

Maruška, když vyšla se svým uzlíčkem ze zámku, šla, kam ji oči vedly, až přišla do velikého lesa. Když už byla hladová, nevěděla, co si počít; byl už večer a nikde světélka nevidět. Tu najednou kde se vzala, tu se vzala, mezi stromy stála stará babička. Maruška jí dala pozdravení, babička poděkovala, pravila:

„Kampak jdeš, Maruško, když tě ze zámku vyhnali?"

„Kam mě nohy nesou, babičko, nemám kde hlavu složit."

Babička ji pozvala, aby šla s ní, že může u ní zůstat sloužit.

„Ráda bych u vás, babičko, sloužila, ale chyba, že hospodářství nerozumím, ani trávy nažnout, ani kozy podojit neumím."

„Však ti toho nebude potřeba, Maruško," řekla babička.

Vzala ji s sebou, až přišly do krásného zámku ve skálách. Ze zámku vyběhlo plno malinkých človíčků, svítili jim pochodněmi, radostně je vítali. Maruška byla jako ve snu, když do zámku vešla, jakživa takovou krásu neviděla. Uhostili ji jako princeznu, nic ne-musila dělat, jen v prachových peřinách líhat, dobrá jídla jídat, po zámku se procházet. Celý den jen hedvábí tkala, zlatem, perlami vyšívala, človíčci jí snesli, co jí na očích viděli.

Ale zatím se v tom království stala podivná věc: soli ubývalo, ubývalo, až jí nebylo. Princezny se o nic nestaraly, jen po zábavách jezdily, hosty zvaly, hostiny strojily. A tak jednou zas pozvaly sílu hostí, kázaly chystat slavnou hostinu, ale kuchař přišel, oznámil, že nemá čím solit. Sestry se rozzlobily, běžely ke králi, svému otci, křičely, jaký je to král, že ani soli nemá! Král hrozil kuchaři, že o hlavu kratší bude, jestli soli nedobude, ale nadarmo — soli nebylo. Hosté se sjeli, kuchař navařil jídel vzácných, že se na ně srdce smálo, ale když hosté vzali do úst, ani sousta pojíst nemohli, tak se jim jídlo bez soli ošklivilo. Bylo po hostině; sestry zlostí plakaly. Po celém království nastala veliká bída, hlad, lidé padali nemocní; ať vařili jak vařili, bez soli se nedovařili.

Maruška o tom všem nic nevěděla, na zámku v lese bylo pořád soli dost. Jen se jí stýskalo po otci; plakávala, proč jen pro svou lásku k němu byla zavržena. Až jednou k ní přišla ta babička a pravila:

„Děvečko milá, už je tomu tvému stýskání konec. Tu máš mošnicku a jdi, kam tě moji človíčkové povedou. Co ti dají, schovej do mošničky, dones svému otci, panu králi; uvidíš, jak tě uvítá."

Tak Maruška vzala mošničku, pěkně babičce poděkovala za všechnu lásku, rozloučila se s ní a šla za těmi človíčky, kteří na ni před zámkem čekali. Šli dlouho a dlouho širými lesy, pustými skálami, až přišli k jednomu vrchu. V tom vrchu byla černá díra. Človíčkové lezli do díry, svítili kahánky. Maruška šla za nimi hluboko do tmy, až přišli na široké stupně a po stupních do nesmírného bílého sálu; stěny toho sálu jiskřily jako sníh, se stropu visely křišťálové střechýle a podlaha byla průhledná, hladká jako led. človíčkové se hemžili po sále se svými kahánky jako svatojánské mušky a rozlézali se do tmavých chodeb. Za těmi chodbami byly podzemní zahrady plné krásných květů, jako ze skla udělaných; škoda že nevoněly. Maruška stanula jako omámená tou divnou krásou; utrhla si jeden kvítek, vidí, že je tuhý, křehký, jako ze zmrzlého jíní, a když se ho dotkla jazykem, cítila, že je to sůl. Človíčkové ji provedli po celém tom podzemním království, nasypali jí soli do mošničky, a když ji zas na světlo denní vyvedli, pěkně se s ní rozloučili; pravili:

„Zdráva buď, paní naše! Kdykoli přijdeš, vítána budeš, poklady země budou ti otevřeny."

Potom zmizeli do země a Maruška se dala na cestu do královského zámku. Bála se, jak ji asi otec uvítá. Šla dlouho, až už měla hlad. Vešla do chalupy, prosila pro lásku boží kousek chleba zajíst. V chalupě byla žena s dětmi; smutně ji vítala, pravila:

„Ráda bych ti chleba dala; chyba, že soli nemám, bez soli hlady mřeme."

„Což o sůl," řekla Maruška, „soli bude dost, jen si naberte z mošničky."

Jak to řekla, žena radostí zaplakala, děti se hned vrhly na sůl, solily, jedly jako vlčata, dávno se tak dobře nepoměry. Jak se lidé o tom dověděli, že přišla poutnice a sůl rozdává, zástupy se za ní táhly, o špetku soli prosily. Maruška rozdávala plnými hrstmi, a z moŠničky jako by ani soli neubývalo. Tak šla a šla až k tomu královskému zámku, lidu s nijako procesí, všichni ji velebili, že je od hladu zachránila.

Když došli do zámku, Maruška prosila, aby ji pustili ke králi, ale vrátný ji odbýval, že král je nemocný, div neumírá. Co by také chudá poutnice směla se opovážit krále obtěžovat! Maruška prosila zas, aby ji jen pustili, že nese králi uzdraveni. Ale vrátný ji vyháněl, kdyby všechny poklady světa měla, že by králi nepomohla, leda by měla sůl.

„Ach, soli mám dost," řekla Maruška a otevřela mošničku. Jak vrátný uviděl sůl, hned s ní běžel úprkem ke kuchaři, kuchař nasolil pečeni, utíkal ke králi, padl na kolena, křičel: „Sůl! Sůl!" Král, jak se najedl, všecek ožil, šel přivítat tu poutnici, která jim přinesla sůl, vzácnější nade všechny poklady světa. Sotva ji uviděl, zaplakal:

„Kdyby jen tu byla moje Maruška, která mě nade všechny poklady světa měla ráda!"

„Tu jsem, tatíčku," řekla Maruška, „však jsem litovala, že jsem vás tak dlouho trpět nechala."

Tak starý král ji hned objal, políbil, kázal ji vyhlásit královnou, svým dcerám, jejím sestrám, přísně naporučil Marušce sloužit, jako královně se jí kořit. Když bylo po všech těch radovánkách, vzala Maruška otce do kočáru, jeli k té skále a navštívili její podzemní království; už měli soli navěky. Ale když potom ten zámek hledali, babičce se poděkovat chtěli, nijak ho nemohli najít — a po človíčcích nebylo od té chvíle ani vidu, ani slechu.

Milan a Velenka

Byli král a královna, měli syna Milana. Maminka mu vybrala pěknou nevěstu, ale Milanovi se do svatby nechtělo; řekl, že chce napřed jet do světa, poznat, jak lidé žijí. Tak ho rodiče vypravili. Jezdil dlouho po skvělých dvorech, bohatých zámcích, všude ho vítali slavně, strojili hostiny, turnaje, jezdili s ním na hon, krásné dívky ho vábily.

Ale Milanovi se to všecko zmrzelo, jel pořád dál, až dojel do neznámé cizí země. Přejel širé stepi pod horkým, modrým nebem, neviděl než stáda koní, až dojel konečně k podivnému hrádku. Věže měly zlaté a barevné báně, ve velikých zahradách s kamennými ploty stály nízké domky s rovnými střechami, kolem dokola se táhly lány kukuřice, tabáková pole a zahrady vinné révy.

Když Milan dojel až k hrádku, vyběhlo na něho hejno žlutých psů, hubených, zlých, div mu nesplašili koně. Milan se jim bránil. Tu slyšel hvizd, až ho píchlo v uších. Psi utekli a na dvůr vyšel Samo-jed, pán toho hrádku. Měl kolem hlavy ovázaný zelený šátek, oči na koso, nos rozpláclý, nohy ohnuté jako turecké šavle a byl celý hnědý, jako očazený. Zasmál se na prince, až mu zasvítily bílé tesáky, zablýskl očima a volal:

„Vítej, poutnice, zdalipak víš, co tě u nás čeká?"

Princ Milan mu pověděl, že neví. Samojed ho dovedl do světnice, posadil ho na zem na polštář, sedl si mu naproti, nohy křížem, a povídal:

„Kdo sem k nám přijde cizí, každého zabijeme, protože je vy-zvědač. Ale žes tak mladý, je mi tě líto, uložím ti tři práce; když je vykonáš, budeš svobodný, když nevykonáš, pak tě utratím."

Potom ten Samojed zatleskal a nízkými dveřmi vešla dívka; Milan takovou dívku neviděl. Měla copy rudé jako měď, pleť průsvitnou jako jabloňový květ, a když zdvihla dlouhé řasy, svítily jí v černých očích zelené ohníčky. Přinesla na podnosu žluté víno, sladké cukroví, a když pojedli, popili, zavřel Samojed Milana do komory, kde byl jen koberec místo lůžka.

Druhý den ráno vyšli spolu na procházku zahradami až na skalní stráň, kde zem suchem praskala. Nad strání stály borovice, horkem se jim loupala kůra a z větví kapala smola, jak do nich žehlo slunce. Tam se Samojed zastavil, rozhlédl se po tom holém úbočí a pravil:

,,Tady by byla pěkná vinice; chyba, že tu není vody. Do rána najdeš pramen, rozvedeš vodu po stráni, aby tu pěkně rostla réva. Když to nesvedeš, budeš zítra viset pod zlatou bání." S tím tam nechal Milana samotného. Milan si sedl pod borovicí, dal hlavu do dlaní a vzdychl:

„Kde já ubohý naberu vody tady v té suché poušti!"

Tak tam seděl až do poledne, horko se jen slévalo, žízní div nezašel. Po poledni viděl, jak dole ze zahrad vychází dívka, nese na hlavě džbán, v ruce misku, jen tančí po skálách, až jí chřestí zlaté kroužky na nahých kotnících. Když přiběhla k němu, podala mu mísu; v té míse byly pečené ještěrky, smažené žáby a vaření hadi. Dívka dala džbán s hlavy a dívala se lesklýma očima, jak bude princ jíst. Milan zahodil mísu a dívka se smála; vyňala ze záňadří dade a fíky, sedla si k němu, nabízela mu jíst a pravila:

„Maminka říkala, že tam u vás jste zlí lidé, jíte jen ještěrky, žáby a hady; však jsem si myslila, že se mýlí." Milan jedl, ptal se dívky, jak se jmenuje, a když slyšel, že Velenka, řekl jí:

„Velenko, tvůj otec chce, abych tady našel pramen vody, sic mě pověsí zítra pod zlatou bání."

Velenka se zasmála, že to je lehká věc. Upila ze džbánu, dala Milanovi napít, a co zbylo, vylévala zvolna do suché půdy. Kam padly kapky, vytryskly z prachu bublavé pramínky, sbíhaly stružkami po úbočí a horká, žíznivá země pila čistou vodu, měkla, vlhla, černala, bobtnala jako žírné pole.

Milan zatím vyprávěl Velence o svém zámku, o své zemi a Velenka poslouchala, rusou hlavu položila na jeho rameno. Ale když ji chtěl Milan obejmout, vyskočila, seběhla a zmizela v zahradách. Milan marně bloudil, hledal ji až do večera. Večer ho Samojed zas dovedl do jeho komůrky. Ráno s ním vyšel na stráň, a když viděl celé úbočí svlažené vodou, pramínky rozběhlé po zemi jako stříbrná síť, zaklel a blýskl kosýma očima. Pak řekl Milanovi:

„Dobře se vyznáš, jen teď ať tady vysázíš vinici, aby do rána dozrála."

S tím ho tam nechal. Ale Milan na vinici ani nepomyslil, jen čekal, kdy přijde Velenka. O polednách přiběhla, přinesla mu datle a fíky, mandle ve skořápkách a černé rozinky. Milan se jen na ni díval, zapomínal jíst. Velenka se k němu přitulila, vyprávěla, jak u nich lidé žijí, jaký je tatínek mocný vládce, má stáda koní a nesčetně černého lidu. Nakonec se ptala, co tatínek na něm žádá, a když Milan vzdychl, že má vysázet vinici, jen se usmála. Sňala s hlavy vínek z vinné větévky, zasadila ji do země a z větévky vypučely hned šlahouny, plazily se mezi hrudami, zachytávaly se kořínky, rozrůstaly listím, zelenaly se, šířily se dál a dál; ve chvíli byla stráň plná révových keříčků, jako by prostřel zeleným kobercem, a na keřích pučely mezi Ústím hrozníčky květů, zrály v bobulky, průsvitněly, nalévaly se žlutým vínem, až vyrostly v těžké, masité hrozny. Milan radostí vyskočil, objal Velenku, ale nežli ji mohl políbit, Velenka seběhla, zmizela"v zahradách; marněji běžel hledat. Když šel spát, nemyslil než na Velenku. Druhý den ho zas Samojed vyvedl na stráň; skřípal zuby, když uviděl to zelené moře, plné zlatých hroznů, a poručil mu do rána nalisovat z hroznů starého vína. Milan slíbil, ale žádal, až vykoná i tu třetí práci, aby mu Samojed dal svou dceru Velenku za ženu. Samojed se mu smál a řekl:

„Jen lisuj, uvidíme, co bude zítra."

Milan čekal dlouho na svou Velenku, ale nešla, až večer přišla zvolna, měla slzy v lesklých očích a nechtěla říci, proč plakala; jen se ptala, co mu otec uložil. Když uslyšela, že má lisovat víno, vykřikla jako sokol, na vinici se vyrojilo hejno černých chlapíků, hrozny mizely, jako by je ovál vítr, vozíky jezdily, z Usů se prýštilo, v kádích to šumělo, mladé víno vonělo, kypělo v sudech. Velenka šla tiše s Milanem hustým houštím vinných kmenů, pak se zastavila, objala jej bílýma rukama, políbila jej na červené rty. Milan ji prosil, aby zítra byla jeho ženou; povídal jí, co řekl otci. Velenka jen vzdychla:

„Jak je mi líto tvé mladé hlavy!"

Pak ho vzala za ruku, vedla ho do hrádku do kuchyně. Tam hořel na očazeném ohništi oheň, nad ohněm visel kotel, v kotii se vařila zelená šťáva. Velenka vzala píst, míchala tou šťávou, až se vařila klokotem, pak pravila:

„Vidíš, můj milý, tenhle jed ti chystá tatínek zítra na zásnuby. Až ho vypiješ, budeš samý vřed, ztratíš rozum a pak tě nechají jíst se psy, válet se pod schody mezi žebráky."

Milan prosil Velenku, aby ho schovala v kuchyni do kádě, že v noci spolu ujedou. Velenka jej schovala, ale musil jí odpřisáhnout, že na ni nikdy nezapomene a nepolíbí svou matku, dokud ona nebude jeho ženou. Milan slíbil, a tak čekali spolu, až starý Samojed usne. Slyšeli ho, jak přechází po světnici, jí, chrčí, vypravuje ženě o tom cizím zmetkovi, jak na něj nalíčil. Chvílemi volal ze světnice:

„Velenko, mícháš?" A Velenka odpovídala:

„Míchám, míchám, po svém milém vzdychám."

Konečně šel Samojed se ženou spat, slyšeli je chrápat. Milan vyšel tiše, osedlal koně. Velenka poručila koštěti zametat kuchyni, pístu míchat v kotli, přiložila na oheň, vyšla na dvůr a tak spolu odjeli, jen letěli stepí.

Samojed spal tvrdě až do rána, ale vzbudil se časně a hned volal:

„Velenko, mícháš?"

Koště mu odpovídalo:

„Míchám, míchám, prachem sotva dýchám."

Samojed byl rád, že si může ještě chvíli pospat; potom zvolal znova:

„Velenko, mícháš?" Píst mu odpovídal:

„Míchám, míchám, jedem sotva dýchám."

Samojed přemýšlel, nemá-li Velence pomoci, ale ještě si chvíli poležel; pak zavolal znovu. Oheň zatím dohasínal, koště ustalo, píst se zastavil, tak nikdo neodpovídal.

Samojed vstal, vyšel do kuchyně, ale Velenka tam nebyla. Když nenašel ani Milana, zaklel, až zařičel, skočil na koně, chytil svou palici a vylétl na step; žlutí psi mu hledali stopu.

Ale Milan s Velenkou jeli celou noc, byli už dávno z jeho moci. Když dojeli až k princovu zámku, nechal Milan Velenku pod vrbou u studánky a řekl, že pojede napřed oznámit mamince, že si veze nevěstu, a přinese jí šaty, jak se sluší na princeznu. Velenka slezla s koně a řekla jen:

„Pamatuj, co jsi slíbil," a sedla si u studánky.

Sotva Milan přijel na zámek, vyběhla mu maminka naproti, vzala ho do náručí a políbila. V tu chvíli zapomněl na svou Velenku.

Na zámku na něj čekala jeho nevěsta; hned strojili svatbu a po hostině odešli se na zahradu poveselit. Když se nejvíce veselili, přišel služebník, že tam venku stojí cikánka; chce panstvo pobavit. Princ ji kázal vyhnat, ale jeho nevěsta byla zvědavá, nikdy cikány neviděla, i žádala, aby ji přivedli.

Přišla dívka krásná jako letní noc, nesla na hlavě měděný džbán, rudé vlasy měla opleteny kolem hlavy a v černých očích jí hořely zelené ohníčky. Poklonila se všemu panstvu, sedla si do trávy, vylila ze džbánu vody na zem a ze země vytryskl vysoký pramen. Princ si cikánky nevšímal, hleděl jen na svou nevěstu, ale jak vytryskl pramen, obrátil hlavu.

Cikánka sňala s kadeří vínek révy, zasadila šlahoun do země a ve chvilce vyrostla u pramene réva, nasadila listy, květy vyzrály v zlaté hrozny. Princ, když spatřil révu, vstal a mnul si čelo.

Dívka utrhla hrozen, vymačkala ho do džbánu, míchala větévkou a zpívala:

„Míchám, míchám, žalem sotva dýchám."

Princ k ní seběhl, dívka mu podala džbán, a sotva se napil, chytil ji do náručí, nesl ji na rukou k trůnu a řekl všem: „To je moje pravá nevěsta."

Nebojsa

V Morašicích u Opravilů sloužil čeledín, jakého dávno neměli. Býval to kluk nedobrý, už když ho jeho matka přinesla ze světa v ranci, když se vrátila do obce a bydlela v obecní pastoušce za vodou. Hoši mu říkali Cigán, protože měl černé kučery a oči pichlavé, vypoulené jako trnky. Každého kluka přepral, ničeho se nebál, přespával celé noci na hřbitově, když mu matka zemřela a neměl, kdo by se ho ujal. Tak se potom toulal po vsi, pásl husy, podělkoval, ke všemu se hodil. Když odrostl, ztratil se do světa, nikdo nevěděl, kam se poděl; všichni byli rádi, že se obec nemusí o něj starat a živit ho. Až tu se jednou vrátil jako pán, měl měděný řetízek u hodinek, dýmku vykládanou perletí a boty s holínkami, jen se leskly jako zrcadlo. To bylo zrovna ten rok, co si Opravil koupil panské koně, fuksy, a hledal čeledína. Ten Cigán se k němu dal, a brzy lidé uviděli, co je to za člověka; nebylo, kdo by se mu postavil. Když bylo nutno koně okovat, léčit, mlýnek vyspravit, orat, mlátit, nikdo se mu nevyrovnal, ve všem byl nade vší chasou ze vsi první. A copak teprv u muziky! Kdo to jakživ slyšel ty písničky, co uměl zpívat, jak uměl tancovat! A když ho tancování omrzelo, chytil housle, zahrál, že všem v hospodě srdce usedalo, a hned zas takovou divokou skočnou, že každá žilka v těle hrála. Tak všechna chasa za ním běhala, záviděla mu, všechna děvčata se po něm točila, když šel z kostela, ale milý Cigán jako by nikoho neznal, s nikým nic neměl, chodil sám, třeba i v neděli posedával doma, kutil něco pro sebe nebo chodil po polích, po lese, sám a sám.

Když chlapci honili koně na noční pastvy, milý Cigán ležel u ohně, nemluvil, kouřil, jen poslouchal, co ti druzí povídali o světýlkách, ohnivých mužích, o strašidlech; každý uměl cosi vypravovat, jak se vyděsil. Když už každý něco vyložil, všem už bylo nedobře, sotvaže se odvážili ohlédnout do tmy za sebe, jen Cigán zmáčkl uhel v dýmce a povídá:

„Čerta starého, baby jste, kůl v plotě vás v noci vyděsí. Však by si na mne takový hejkal, takový bezhlavec nepřišel, já bych mu ukázal!"

Všem se jim vysmál, ale hochy to mrzelo, však se strašidly není žádný žert, a když člověk potká toho bezhlavého správce na Šibeničním vrchu nebo světýlka na Mlakách, je rád, když se dostane živý domů. Cigán v to všechno nevěřil, chodil v noci jako ve dne, spal v lese, kde říkali Na Rasovně, které se každý vyhnul i v pravé poledne, neznal bázně ani kázně. Opravilovi na tom nezáleželo, jen když si hleděl koní, však byli jako panny, ale hoši si myslili: Jen počkej, však my tě dostaneme. Tak navedli obecního policajta, že prý u hřbitova cosi pokouší, jakýsi duch tam chodí, má hlavu pod paží. Celá ves se z toho vyjevila, a když se smrákalo, nikdo by byl za živý svět nešel úvozem u hřbitova. Ale hoši věděli, že Cigán chodí za Lidkou Sveřepých na horním konci vesnice a vrací se večer domů okolo hřbitova. Kostelníkův Francek vzal mamince plachtu z postele, panu faráři uřízli na zahradě turka, vybrali z něho jádra, vyřezali do něho oči, nos a zuby a dali dovnitř svíčku. Schovali se s tím v úvozu za hřbitovem. Francek se zabalil do bílé plachty, rozsvítil svíčku v tykvi, aby oči z ní svítily a žhavé zuby se cenily. A potom čekali, až půjde Cigán úvozem z horního konce domů.

Sotva tlouklo deset, Cigán tu pospíchal. Mrzel se, že musí být brzy doma, ale bál se, že náruční kůň dostane vozhřivku, už druhý den mu postonával. Seběhl do úvozu. Najednou vidí, jak se cosi plouží u hřbitova; proti němu jde bílé strašidlo a nese ohnivou hlavu pod ramenem. Rozběhl se rovnou k němu, a jak byl dopálen, že musí jít tak brzy domů, křikl:

,,Co se tu cáráš, ještě dávno není půlnoc! Copak nevíš, jaká je tvá hodina? Marš s tebou na hřbitov!"

Chytil milé strašidlo v týle a přehodil je přes zed jako prázdný pytel a už spěchal dál, aby byl brzy doma.

Na návsi sedělo půl vsi na lavičkách — však dobře věděli, hoši na Cigána zchystali — čekali, jak se vyděsí, že se naučí, je to, bát se. Cigán přiběhne, dá hospodáři pozdravení a rovnou d stáje ke koni. Ale kostelníkovi to nedalo, volal za ním:

„No tak, Jene, jakpak ses měl na táckách, nic jsi cestou nevid u hřbitova?"

„Ale viděl," povídá Jan ze stáje, „však je to jakýsi neřád duch, kdepak je půlnoc a on už se tam potlouká po úvoze s hlavou pod paží, jako by nevěděl, že pořádné strašidlo straší jen od půlnoci do jedné. Tak jsem ho hodil přes zed, aby viděl, co se patří."

„Pro Kristovy rány, cos to udělal!" vykřikl kostelník a běžel domů. Tam už hoši Francka zavazovali: hlavu měl rozbitou a ruku přeraženou. Kostelník neříkal nikomu nic, ale pomyslil si: Tohle tomu zbojníkovi nedaruji. Smluvil se s policajtem, že na Cigána políčí. Položili doprostřed světnice na židle prkna, kostelník si kvečeru na ně ulehl, policajt mu rozsvítil u hlavy olejovou lampičku, přikryl ho plachtou a šel k Opravilům. Tam drali peří, povídali si různé historie o strašidlech, o duších, jen Cigán jakoby nic, spravoval ocepí a hvízdal si k tomu. Policajt přijde, dá pozdravení, a co prý je nového:

„Kostelník se oběsil a já ho mám hlídat, ale nešel bych tam za svět; marně tak náhle nesešel, cosi v tom vězí."

Hospodář tomu nechtěl ani věřit, vždyť si odpoledne ještě vypůjčoval ohrabečnici, ale policajt jinak nedal. Prý to není s dobrým, a co ví, to ví. Tak se ho vyptávali, aby pověděl; děvčata se už napřed tiskla strachy k sobě a policajt, že prý ten kostelník býval zaživa velký lakomec, však všichni vědí, jak škrtil, a i z ofěry málokdy prý zbývalo v míšku, a vždycky prý míval strach, aby si po smrti k němu ten — račpánbůhchránit — nepřišel pro ty peníze. „Sliboval mi zaživa často desítku," pravil policajt, „abych, kdyby umřel, hlídal po tři noci jeho tělo i duši."

Hospodář se smál: „No tak, Cigáně, tady můžeš svou kuráž draho prodat, lacino vydělat peníze — jestli se nebojíš." — „A co bych se bál, však je to jedno, mám to sešívat tady nebo tam." Sebral cepy pod paži a už šel jakoby nic. Sotva zavřel dveře, policajt se smál, až se chytal za opasek, jak to mají s kostelníkem na něj nalíčeno. Už měl nachystaný černý kožich naruby, řetězy a takovou larvu s rohy, že je člověku až ošklivo, když jen na ni pohlédne. O půlnoci kostelník na milého Cigána vstane, aby ho vystrašil, a policajt v kožichu si pro něho půjde jako čert; to by v tom byl sám rohatý, aby Cigán vydržel. Všichni měli radost, jak bude Cigán zkrocen; z radosti se i děvčata zapomněla bát. Hospodyně přinesla mísu buchet a smluvili se, že počkají přes půlnoc, jak Cigán přiběhne strachy neživý.

Cigán šel kolem hřbitova pod faru, vejde ke kostelníkovům: Francek ležel ještě v nemocnici v městě, tak byl domek pustý. Ve světnici bliká lampička, na prkně pod plachtou leží umrlec. Cigán se rozhlédl: Je to tu jaksi smutné a tma, sotva budu vidět na práci. Přitáhl si stolici k hlavám, až k té lampičce, a dal se zas do práce, prošíval ocepí — no, ty ohlávky, vázání na cepu, co je ze svinské kůže. Tak krájí, šije, počítá, jak bijí čtvrti hodiny venku na kostele na hřbitově; když mu byla dlouhá chvíle, hvízdal si k té práci. Najednou se mu zdá, že venku cosi rachotí, jako řetězy — ale to snad vítr chrastí haluzemi. Vtom bije půlnoc, plachta se pohne a ten mrtvý, vystrčiv hlavu, říká hrobovým hlasem:

„Už bije duchů hodina — na stráži mrtvých se nehvízdá!"

Cigán se na něho podívá:

„A kdo je mrtvý, ten nemluví!"

Dal mu takový záhlavec, že kostelníka přešel sluch i zrak, ani se už neodvážil pohnout. Ubohý policajt o tom nevěděl a už tu chrochtá v kožiše za dveřmi a řinčí řetězem. Ale než sáhl na kliku, už tu byl Cigán s cepem a tak ho přetáhl, že kdyby byl neměl kožich, bylo by po policajtovi — sotva se zachránil do tmy. Cigán se vrátil do světnice, ale kostelník se ho nedočkal, vyskočil oknem a uháněl k Opravilům: „Lidičky, spaste duši, Cigán běží s cepem, policajt je už neživý!" — Všichni se rozběhli. Cigán přišel domů, položil cepy do síně a dal hospodáři dobrou noc: prý jsem dobře hlídal, čerta zahnal, ale ten mrtvý to nevydržel. Druhý den se všichni smáli, že se Cigán opravdu neumí bát, žádný mu neřekl jinak než Nebojsa.

Cigána to mrzelo, přes zimu neříkal nic, ale zjara si pomyslil: Opravdu, je to podivná věc, že se mi nechce ničeho se bát, neumím se polekat. A Lidčina tetka nechce o mně ani slyšet, co prý s takovým zbojníkem, když se ničeho nebojí. Co dělat, půjdu do světa, snad se někde strachu naučím. Svázal si ranec, dal hospodáři spánem-bohem a šel do světa. Chodil dlouho, až přišel jednou ke mlýnu u rybníka, tak tam bylo krásně jako v pohádce. Žlutá a růžová luka, plná blatouchů a rdesna, na rybníce potápky, kačeny v rákosí, u mlýna voní lípy, po potoce stojí olše, kolem po vrších bukové lesy a mlýn vesele klapal, pila bzučela — tak se mu tam zalíbilo, že jak vešel do šalandy, dal pozdravení a prosil pana otce o práci. Pan otec byl rád, měl hodně mletí a Nebojsa hned shodil kabát, běžel nasýpat, tak se v tom mlýně otáčel, jako by jakživ nic jiného nedělal — však byl do práce odjakživa jako kat. Těšil se, že si tam na tom mlýně pobude.

Sotva se smrákalo, volala mlynářka chasu k večeři; všichni spěchali, polykali brambory ještě horké. Nebojsa se divil, co tak všichni spěchají, kam se chystají, ale stárek mu povídal:

,,Dělej, ať už jsme pryč, na noc musíme všichni do vsi, v noci je tu vodník pánem, peče si tu ryby, žáby kvákají, světélka svítí a ty dívky, co jich vodník tady v Hlubokém utopil, mu tancují. Kdo se dostane do jejich kola, ten se rána nedožije."

Nebojsa se potěšil:

„Zaplať pánbůh, snad tenhle vodník mě poleká, naučí mě bát se."

Řekl panu otci, aby nezarážel, že on sám obě složení obstará, v noci mlýn ohlídá. Všichni ho zrazovali, jeho mladého života litovali, ale Nebojsa jinak nedal. Tak mu tam mlynářka postavila na stůl mísu trnkových vdolků, pan otec přidal máz piva, ostatní zatím už byli pryč, psa vzali s sebou; pospíchali, než vyjde měsíc.

Když tam Nebojsa zůstal sám, opatřil mlýn, pak se pustil do vdolků, do piva a vyšel si ke splavu na procházku. Nad vodou se táhly mlhy, měsíc se leskl v tůni jako rybí oko, rákosí šustělo, bylo tam tak vlaho, tak pěkně, že Nebojsovi jihlo u srdce. Ale najednou slyší, jak se mlýn zarazil. Pospíchá do mlýnice, všechno v pořádku; spustí znovu, ale po chvíli zas jako by uťal. Vyběhne ke kolu, voda proudí z náhonu, tříští se o kolo, jen se tak ty kapky jiskří v měsíčním světle, ale kolo se nehýbe. Vrátiv se do šalandy, řekl si: „Když tak, dobrá, počkáme, co bude dělat." Vzal housle, přebírá se v strunách a hraje tak líbezně, jako by slavík zpíval v bezech u okna na zahrádce. Po chvíli lampa plápolá, dveře se otvírají a dovnitř nahlédne křivý mužíček, vlasy zelené, šosy zmáčené, oči mu svítí jako řežavé uhlíky. Nebojsa přestal hrát a povídá:

„Zavři, ať netáhne."

Mužíček vešel, zavřel dveře a hleděl po houslích; ptal se: „Jaký je to ptáček v té skříňce zavřený, že tak krásně zpívá?" Prosil Nebojsu, aby mu tu skříňku půjčil, že by rád nechal toho ptáčka zpívat, potěšil své dívky, aby mohly lip tancovat. Nebojsa mu ukázal, jak se má přebírat v strunách, jak držet smyčec; ale sotva vodník po houslích zaškrábal smyčcem, vydaly takový skřek, že je leknutím pustil na zem. Proč prý ten ptáček tak kvičí, nechce se nechat od něho hladit? Nebojsa ho vzal za ruku, byla slizká měkká jako žabí tlapka, a povídá: „Jakpak se máš v strunách přebírat, když máš takové pokřivené prsty...!" Vodník ho prosil, aby mu ty prsty spravil. Nebojsa navrtal kudlou do trámu čtyři díry, přiřezal si čtyři kolíčky a řekl: „Teď sem pěkně zastrč tu svoji tlapu a budeme rovnat." Vodník zastrčil prsty do děr. Nebojsa zasadil na ně kolíčky, vzal pružinku a jednou ranou zarazil ty kolíky do děr až po hlavičky. Vodník vyvřískl bolestí, chtěl ruku vytáhnout, ale kdepak! Kolíky seděly jako přibité, a Nebojsa pružinkou jak ho mele, tak ho mele, vykládá:

„Tak ty tak, dívky topit, mlýn zarážet, lidi vyhánět? Víckrát ať se tu neukážeš, nebo pustíš duši!"

Vodník se mu zapřísáhl, že víckrát ho ve mlýně nikdo nespatří. Když ho Nebojsa pustil, zmizel, jen po něm zbyla loužička v šalandě a mlýn zas klapal vesele dál, Nebojsa sotva stačil zasýpat. Ráno, sotva vyšlo slunce, chasa se přihnala, slyšela už zdaleka mlýn klapat. Všichni Nebojsu objímali, mlynářka vařila polévku, pan otec prosil, aby u nich zůstal nastálo, když ten mlýn osvobodil. Ale Nebojsa byl smutný, ranec už měl svázaný; pravil, že on tam nemůže být, musí do světa jít, dokud se nenaučí bát. Po jídle se sebral, nedal se udržet. Pan otec mu dal deset tvrdých tolarů, panímáma mu nacpala ranec buchtami; rozloučil se se všemi a dal se na cestu. Šel olšovím podél náhonu, vzpomínal, jak mu tu bylo dobře, došel po chvíli k rybníku, ale před lávkou u splavu co vidí: na druhém konci sedí v rákosí vodník, číhá na něho. Poznal: Ahá! Teď je nedobře, tady je ten skrčenec ve svém živlu, nejsou s ním žádné žerty. Chvíli si opravoval ranec na zádech, myslil, potom stoupl na lávku; viděl, jak už vodník hlavu vystrkuje, po něm pokukuje. Tak vytáhl jakoby nic kudlu z kapsy a počne vrtat do trámu ve splavu dírku. Vodník, jak viděl vrtat dírky, vyskočil, jako když ho píchne sídlem, a zaskřekal:

„Jdeš mi s těmi dírkami! Však mě podruhé nedostaneš! A žbluňk z hráze do rybníka, jen se po něm voda zavřela. Nebojsa schoval kudlu a šel dál, hledat, kde by se naučil bát.

Po nějakém čase došel Nebojsa jednou na císařskou silnici; dobře se mu šlo širou rovinou. U silnice zrály jabloně, široko daleko, kam oko dosáhne, žluté lány obilí, zelená políčka bramborů, záhony máku jen se pestří jako květované šátky a skřivánci zpívají, vrabci frčí po švestkách. Tak došel až k studánce pod ořechy, stál u ní svatý Jan. Tam si sedl, napil se, louskal ořechy a díval se do kraje; bylo mu lehko u srdce. Po chvíli vidí, jak se po silnici táhnou formanské vozy, vysoko naložené, u každého dva páry chrudimských koní; formani práskají bičem, jdou podle vozů, modré pytle se jim jen bělají prachem. Nebojsa vstal, dal pozdravení a dal se do řeči s těmi formany; a kam prý jde? Do světa, učit se bát. Všecko jim vypověděl, jakou má potíž, neví, co je strach. Jeden z těch formanů, měl už vlasy jako mléko, poškrábal se pod svým širákem, zatáhl na dýmce, až se vyvalil oblak dýmu, a povídal:

„Co se týče bát se, jen pojd s námi, uvidíš. Večer dojedeme k jedné hospodě, tam mají kovárnu, v té se všichni čerti žení. Co tudy jezdím, je to už kopu let, nikdo do té kovárny nepáchl nohou. Každou noc tam řinčí, tluče, ková, jako by tam tucet kovářů kovalo řetízky, a přece tam není možná ani koně okovat; bylo by dobře, kdyby tomu už byl jednou konec. Za starých časů, kdo se tam odvážil, každého našli zrána roztrhaného, sotva stačili ty kusy posbírat."

Nebojsa byl rád, že tak snadno našel, kde by se naučil strachu, přidržel se těch formanů, a když se smrákalo, spatřili u silnice borový hájek, u hájku je hospoda, výstavná, jako malý zámek, v oknech zelené okenice, za okny fuchsie a vanilky, nad průjezdem se houpá bílý lev na železné mříži, na širokém dvoře plno naložených vozů, ve stáji řehtají koně a v šenkovně nabito, že hospodský sotva stačí nalévat. Když formani opatřili koně, vozy, šli do šenkovny; Nebojsa už byl u večeře, jedl jako pán, však mu v kapse cinkaly mlynářovy tolary. Když se všichni najedli, dali se do karet a ten starý forman povídá hospodskému:

„Josefe, tady je jeden, co ti chce tvoji kovárnu spravit; sází se, že prý tam přespí, na toho čerta se podívá."

Hospodský se podíval na Nebojsu spatra, co takový tovaryš s rancem, bez vozu, bez koní. „Sto tolarů vsadím," povídá, „že nevydrží. Však bych třeba tisíc rád ztratil, jen kdyby se mi ten obchod vrátil. Už můj otec musel toho nechat a já z té kovárny krejcar neviděl."

Nebojsa zrovna dopíjel, řekl jen:

„Platí; a teď nějakou houni, svíčku, hodně tabáku, něco pít, abych neměl dlouhou chvíli."

„Však mít nebudeš," smál se hospodský, „ten černý se už o tebe postará." Přinesl džbán vína, tabák, uzené, natočil lojovku na drátěný svícen, svinul koňskou houni a prý dobrou noc a sbohem, kdybychom se víckrát už na tom světě živi neviděli. Všichni se vyhrnuli na zápraží, karty v rukou a dýmky v zubech, podívat se, jak ten chasník půjde do kovárny. Nebojsa rozsvítil sloupek a šel přes dvůr do lesíka; borové větévky mu praskají pod nohama, netopýři se honí při zemi a za lesíkem na pusté pasece stojí kovárna, sešlá, rezavé mříže v oknech, střecha na stranu. Dveře byly jenom na petlici, všude plno černého prachu a škvárů, kovadlina je rzí celá kostrbatá, výheň plná pavučin, z širokého komína do ní napadalo cihel. Nebojsa si prostřel houni u děravého měchu, sloupek, džbán, plecko dal na stůl v koutě a tak se tam pomalu zařídil na noc. Nacpal si dýmku, zapálil, tabák byl dobrý, pašovaný, ale silný, jak nejlepší kořínky, víno jako malvaz, uzené se jen rozsýpalo. Pomyslil si, co mu schází; chyba, že bude dlouhá chvíle, spát se mu nechtělo. Vyklepal dýmku, vzpomněl si, že má v kapse ještě ořechy, i dal se do nich. Jak tak louská, popíjí, slyší v komíně cosi rachotit; vítr zavyl a bác, černý hnát sletěl výhní rovnou do kovárny. Nebojsa pohlédl po očku vzhůru a už tu letí druhý, za ním ruce, trup, hlava, a než se nadál, zachrastilo to jako pytel železa, se země vstal černý chlap, zařehtal jak hřebec, zařval: „Vida, vida, to jsou k nám hosté!" a hned se hrabe za stůl. Nebojsa neřekl ani slova, jen tahal ořechy z kapsy, kousal je v zubech, až to praskalo. Čert se na něj chvíli díval a pak se zeptal: „Copak to tady máš?"

Nebojsa hrábl za sebe do prachu, vyhrábl hrst železných škvárů, hodil mu je na stůl a povídá: „Tu máš, kousej také." Čert louskal, až mu od zubů jiskry lítaly, ale nechutnalo mu. Nebojsa si zatím znovu nacpal a dýmal, až se z dýmky svítilo, jen se ztrácel v tom kouři. Čertu to nedalo: jaký je to silný chlap, louská si železo na pochoutku, žvýká žhavé uhlí, dým vypouští z huby — nijak se mu do něho nechtělo; jen by byl velice rád věděl, jak to žhavé uhlí chutná. Vytáhl zpod trámu špinavé karty a zval hosta:

„Kamaráde, co budeme tak naprázdno sedět, hodíme si," a už míchal, dával snímat a přitom říkal, jako pro sebe: „Už jsem starý čert, ale žhavé uhlí žvýkat jsem ještě neviděl." Nebojsa mu nabídl, aby to zkusil, že je to dobrá věc; dal mu dýmku a čert dýmal, až se mu kouř valil nozdrami, liboval si, jak prý to voní, zrovna jako v pekle. Potom vysypal na stůl hromadu dukátů a ušklíbl se:

„Teď budeme hrát, jak se na pořádné lidi sluší, ty o mé dukáty, já o tvou duši.

Nebojsa už věděl dávno, jaký je to host, mlčel, hrál, čekal, co bude dál. Čert mastil kartami, až se stůl otřásal, dýmku nevy-pouštěl ani ze zubů, a že vyhrával, řehtal radostí. Po chvíli se však přestával smát, na čele mu vyrazil pot, celý sinavěl pod špínou na tváři a tahal z dýmky, až se mu sbíhaly sliny mezi zuby. Ruce se mu třásly, v očích měl mžitky, už ani nevěděl, co vynáší.

Nebojsa se po očku díval, jak se čert s tou dýmkou moří, jak je mu z toho kouření nedobře, dával si pozor a jen shraboval dukáty, až už čert neměl o co hrát.

Když čert prohrál poslední dukát, Nebojsa rozdal znovu, ale čert vstal, pustil dýmku, slabostí se sotva držel na nohou; že prý už má dost, že by si rád vyšel ven, podívat se, jak hvězdičky svítí. Ale Nebojsa vyskočil a křikl:

„Nic tak, já ti mám svou duši dát a ty nemáš o co hrát?"

Přehnul čerta přes kovadlinu, chytil kladivo a koval, až se kovárna třásla: „Však ti ty hnáty srovnám, aby ti lépe držely při těle."

Čertovi šla hlava kolem. Co dělal, to se nedá ani slušně vypovědět; řičel, že prý už víckrát nepřijde, o duši hrát nechce, že na to žhavé uhlí nestačí. Když Nebojsu od toho kování bolely ruce, přestal, čert se jen otřásl a frak ven komínem, vyletěl jako divý, Nebojsa si lehl na houni a spal s pokojem až do rána.

Formani vstávali s východem slunce. V noci slyšeli z kovárny bouřit, kovat, vřeštět, potom se už nic nehnulo, tak všichni toho chasníka litovali a hospodskému vyčítali, že se s ním neměl sázet o život. Ten starý forman si dodal odvahy, a když vyjeli na silnici, zašel do kovárny podívat se, co se děje. Otevřel dveře, v kovárně plno kouře, na krok není vidět, ale zpod měchu vylézá Nebojsa, protahuje se, dává mu dobré jitro.

Tak se všichni s radostí vrátili do hospody, hospodský vystrojil slavnou snídani, vysázel sto tolarů na dřevo a prosil Nebojsu, aby tam v té kovárně zůstal, že tam má řemeslo zlaté dno. Ale Nebojsa, chraň bůh, že tam nemůže být, musí do světa jít, dokud se nenaučí bát. Sebral se s těmi formany a jel s nimi na voze, daleko, až do cizí země, kde lidé už ani řádně mluvit neuměli, ani mu nerozuměli.

Formani složili Nebojsu v jednom městečku u veliké řeky a tam se s ním rozloučili. Tak pěkné městečko ještě neviděl. Střechy mělo špičaté, červené, domky pomalované a samý výstupek, podloubí, pavláčky a plno vonících květin: karafiátů, svlačců, řeřich; tak bylo svěží a veselé, jako by tam byl každý den svátek. Kolem dokola samé vinohrady, v těch návrších teče široká řeka, jen svítí a žhne v slunci, a za řekou z vinic trčí tmavý hrad.

Nebojsa si vyšel z města na procházku. Vezl se lodičkou na druhý břeh a ptal se převozníka, čí je to hrad. Převozník hovoří, ukazuje, ale Nebojsa nepochytil ani slova. Zarmoutil se: „Co já si počnu! Formani jsou pryč a ti tady, kdyby byli němí, však by to bylo jedno." Na druhém břehu šel k tomu hradu. U cesty rostly jeřáby, jen hořely červenými bobulkami, a réva zrála, sladké, černé hrozny voněly, až pukaly. Došel tam k takovému sklepu na vinici, však jak i u nás takové bývají, vešel na čistý dvoreček a zastal tam stařečka, trhal broskve z keřů na zdi. Po zvyku mu dal pozdravení, jak se patří, no „Pochválen bud", ale zarazil se v půli — však prý mně beztak nerozumí. Tu však se ten stařeček obrátil a hned s radostí „Na věky, na věky", zve krajana do zahrádky, odkud prý, až zdaleka? Byl to jeden od nich z Morašic, zamlada šel do světa za lokaje ; radoval se, jako by vítal vlastního syna, že slyší po letech mateřskou řeč. Vyptával se na všechna čísla v Morašicích do třetího kolena zpět; Nebojsa je ani nepamatoval, všichni už dávno po-mřeli. Sedli si v besídce vysoko nad řekou, stařeček přinesl hrozny, chléb a sýr; nemohl se nasytit toho, co od Nebojsy zvídal z domova. Nakonec mu Nebojsa pověděl také o sobě, proč šel do světa, že hledá, jak by se naučil bát. Stařeček se jen usmál.

„Synku, synku, nepokoušej, vrať se raději zpátky, však bys tady lehce strach našel, ale života pozbyl. Vidíš tady ten hrad nahoře? Jaké je to rajské bydlení a vevnitř také plno vzácné nádhery, a jsou to už léta letoucí, co tam byla naposled živá duše. Tam chodí takové strašidlo, že se člověku až krev sedne, když o něm jen uslyší povídat. Před léty, když si tam lidé ještě troufali, kdo tam přespal, ať pán nebo sluha, každého našli ráno v lenošce ztuhlého. Tak se panstvo nedávno vystěhovalo a mne zde nechali na stará kolena hrad hlídat, vinohrad opatrovat."

Nebojsa, jak tohle uslyšel, hned se sháněl, kde jsou klíče, že tam půjde spat, snad se naučí bát. Stařeček se z něho vyděsil, nechtěl ani slyšet, ale když Nebojsa jinak nedal, vzal lucernu, velké rezavé klíče, a že ho tam tedy doprovodí. Už se setmělo, řeka ještě hořela v červáncích jako zlatá; ale než došli révami nahoru, nebylo vidět než kolem lucerny. Klíč skřípěl, vrata vrzala, po chodbách prkna v podlaze praskala a tak se to v těch klenbách rozléhalo, až mráz přebíhal po těle. Ze stěn vyzírali rytíři, princezny, tak už tmaví a zašlí ve svých rámech, že se sotva nos nebo ucho nořilo ze tmy, jen ty jejich oči hleděly, jako by toho mladého chasníka litovaly. Stařeček otevřel jeden pokoj, porozsvěcel svíčky po stěnách, od stropu, až tam bylo jako ve dne, a to žluté světlo jen se třáslo v černých oknech, bílých zrcadlech, v zlatě zelených čalounech. Po koberci plno nábytku, bílého, zlatem kovaného, divně prohýbaného, a postel s nebesy tak veliká, jak sýpka. Stařeček ještě jednou varoval, Nebojsu objímal, jako by se loučili navěky, potom sebral lucernu a pospíchal, už mu tam bylo nevolno. Nebojsa se svlékl, vlezl do peřin a velmi si liboval; tak se zahrabal, že mu jen vlasy vyhledaly, a za chvíli spal, jako když ho do vody hodí. Zdály se mu samé krásné sny, byl v Morašicích, skoupil celou ves a zrovna se chtěl jít podívat k Lidce Sveřepých, co dělá, zdali ji tetka nehlídá, ale tu cítí, že ho zebe na nohy, kdosi s něho tahá peřinu. Probudil se, spatřil nebesa rozhrnutá, svíce v pokoji planou, až stékají po svícnech, a u postele stojí pán, obličej bílý jako křída, na těle černý rubáš, na hlavě zelenou čepičku. Klepe mu na rameno, ukazuje, aby vstal a sedl si do křesla vprostřed pokoje. Nebojsa si pomyslil: Proč bych nevstal, je zdvořilý, uvidíme, co to bude. Vyleze, shání kalhoty, ale ten pán už mu podává župan ze zeleného hedvábí, jen šustěl a voněl, byl lehký jako pírko. Nebojsa ho navlékl, sedne do křesla a tu vidí v zrcadle, jak ten pán otvírá na stolku malý kufříček, obtahuje břitvu na řemenu, rozdělává mydliny a že ho oholí. Nebojsa se podíval v zrcadle na sebe, spatří strniště na bradě a pod nosem na prst, až se zastyděl — v takovém županu, v prachových peřinách a taková tvář! Pán už na něj šel s břitvou, tak položil hlavu nazad, vystrčil bradu a čeká. Ten mu uvázal ručník, pěkně ho namydlil a tak čistě oholil, že ani břitvu neucítil. Když ho pak umyl, osušil, Nebojsa hledí do zrcadla, hladí bradu, je hladký a hezký jako princ. Ale ten za ním skládá už své nádobí, je smutný, jen břitvu obtahuje, po svém hosti pokukuje. Nebojsa se k němu obrátil s radostí:

„Pěkně holíš, dobrá práce není zadarmo, co ti patří, zaplatím." Ale ten jen kroutí smutně hlavou, břitvu obtahuje, po svém hosti pokukuje.

„No, tak ti to zaplať pánbůh," povídá Nebojsa a podává mu ruku. Jak to slovo vyřkl, ten jako by průsvitněl. Nebojsa už vidí skrz něj svíčky i zdi a slyší hlas: „Na to tvé slovo jsem čekal tři sta let. Nikdo se nechtěl dát holit, všichni utíkali, ale přede mnou neutekli." Než to dopověděl, ztratil se jako stín mezi těmi světly a Nebojsa vlezl zas do postele; záblo ho do nohou. Spal, dokud mu slunce nežehlo do tváře. Vzbudí se, skočí z postele. Svíčky ohořelé už jen prskají, širokými okny je vidět hluboko dole modrou řeku, zelené vinice a červené městečko. Nebojsa se obrátil pro šaty a tu vidí takový krásný šat, jaký nosí jen páni. Pomyslil si: To se ten noční host o mne postaral — ale měl jsem to divný sen! Obléká se, vzhlédne do zrcadla a vidí: Vždyť jsem opravdu oholený, ustrojený jako pán. Vzpomínal, nemohl se rozpomenout, vtom tu stařeček lokaj klepe na dveře, nese snídani, strachy ani nedýchá. Když spatřil Nebojsu oholeného, v nových šatech, ani ho nepoznal, hluboko se mu poklonil a ohlížel se, kde je ten včerejší nocležník. Nebojsa se mu zasmál, ale jak obléká kabát, cosi mu vypadlo z kapsy; pergamen motouzkem ovázaný. Stařeček ho zdvihl, rozvinul, ničemu z toho nerozumět. Tak s tím šli po snídani na úřad, tam jim to přečtli: Ten pán toho zámku oznamuje, že Jan Černý, jinak Cigán, také Nebojsa, je jeho pravý nástupce a dědic, že mu odkazuje celý ten hrad, vinici, všecko, jak to stojí a leží.

Stařeček zaplakal radostí, že bude mít domácího pána, ale Nebojsa byl smutný, pravil k němu:

„Hleď, ať to tu brzy rozprodáš a přijď za mnou domů. Už se ve světě bát nenaučím, a v noci se mi zdálo, že jsem u nás; rád bych věděl, co dělá Lidka Sveřepých, však jsem jí nedal ani pořádně sbohem."

Stařeček se tedy chystal to panství prodat, peníze přinést a Nebojsa zatím pospíchal z domu, jen aby už byl z té země, kde ani mluvit neuměli, jemu neporozuměli. Trvalo mu to dlouho, celou cestu nic jiného nedělal, než vzpomínal na Lidku, jak asi pláče, že se s ní neloučil, jak vzpomíná a jak se potěší, až se najednou objeví a poví jí, že se na ni nehněvá. Schválně sečkal, až se smrákalo, nešel přes ves, ale za humny a stál u plotu, až Lidka přijde do chléva dojit — však věděl dobře, kdy chodívá. Už ji uviděl s dížkou, červený šátek stažený do čela a jen se houpá v kyčlích, zdvihá pantoflíčky. Počkal, až přešla, skočil za ní, objal ji pozadu a zavolal: „Lidko to jsem já!" — ale tu dostal ránu dížkou, až se mu zajiskřilo v očích; vidí, vždyť to tetka a křičí: „Už jsi tady zas, ty tuláku, však já tě poženu!"

Tak se lekl, až se v něm zatajil dech, a Lidka nikde. Běžel, aby už byl pryč, šel k Opravilům, a sotva vejde do síně, koho nepotká — Lidku, nese kravám píci. Do večera si všechno vypověděli. Nebojsa se Lidce přiznal, že už ví, co je strach, jak dostal dížkou do hlavy, uviděl tetku místo Lidky, tak se polekal, že ani nevěděl, kudy ven. Opravil ho přivítal dobře, říkal, že může zůstat u něho zas u koní, když Lidka je u krav. Nebojsa byl volný, bylo mu všecko jedno, jen sháněl ohlášky, tři najednou. O svatbě mu přišel za svědka takový stařeček, nikdo ho neznal, uctivě se k Nebojsovi choval. A když bylo po všem, seděli u Opravilů za stolem, přijede kočár, lokajové, čtyři koně a stařeček se klaní, kdy prý už pojedou. Opravil se divil, kdo prý má jet. Nebojsa praví:

„Tak vám, hospodáři, pěkně děkuju za všechno, vy, kamarádi, buďte sbohem, a ty, Lidko, pojď, už je čas." Lidka se na něho dívala všecka nesvá, kam prý chce jet, snad se zas nechce světem vláčet.

„Ach ne," povídá Nebojsa, „ale koupil jsem od pana hraběte Nezdášov, tak myslím, abychom už jeli domů na zámek."

To se neptejte, jak se ti na něj dívali, oči navrch hlavy. Ale než se vzpamatovali, už seděl Nebojsa s Lidkou v kočáře, stařeček na kozlíku a kočí práskl do koní.

O věrném koníkovi

Na jedné salaši pásl starý bača s mladým ovčákem ovce. Dole pod sebou viděli drobounké vesnice, tenounké silnice, rybníky jako malá zrcátka a daleko naproti nim stály na modrém nebi černé hory, na nich bílý sníh, modré ledy, světlá oblaka, černá mračna a ze sněhu plynuly silné řeky jako drobounké praménky po šedivém úbočí dolů do černých lesů a do údolí.

Večer sedával bača s ovčákem u ohně, dívali se, jak hory růžovějí v červáncích jako žhavé průhledné sklo, a starý bača vypravoval o těch podivných krajích, kde slunce zapadá za stříbrnými vrchy do růžových zahrad, kde svítí skleněné zámky se zlatými střechami a kde se pasou na perlových lukách stáda bílých a černých koní. Mladému pasákovi se velice zachtělo podívat se do těch čarodějných krajů, odejít ze začazené dřevěné koliby a z chudých domácích pastvisk.

Jednou odešel bača ráno dolů do vesnice. Odpoledne se mračilo na bouřku, ovčák sehnal ovce do košiaru, ale k večeru, když ovčák seděl u ohně v kolibě, najednou ve dveřích stojí člověk v černém plášti a prosí mléka napít. Dal mu mléka a pobídl ho, aby zůstal na noc, jde zlá bouřka. Ten černý se smál; pravil, to že je dobrá věc, „ale ty bys mohl jet se mnou do stříbrného zámku, mám potřebí kohosi, koně hlídat." Ovčák, jak slyšel o stříbrném zámku, hned byl svolný, svěřil ovce psovi Rafajovi a ten černý ho vzal pod plášť. Venku se už blýskalo a hřmělo, ale ovčák nevěděl, co se s ním děje, jen se mu zatočila hlava, když dole cípem pláště zahlédl, jak pod nimi utíkají města a vesničky. Hned potom se octli v hrozných černých skálách a vprostřed těch skal stál stříbrný zámek, celý sinavý. Vešli do toho zámku a tam byly dlouhé konírny z černého stříbra a v těch konírnách stáli vraníci, uvázaní za zlaté ohlávky. Ten černý vedl ovčáka těmi konírnami až daleko kamsi a tam v koutě ležel ubohý bílý koníček, nohy sepjaté řemeny, celý okrvavený. A na hradě tam seděl zlý pták ohniváč, svítil po těch konírnách. U toho koníčka se zastavil a ten černý povídá:

„Tohohle mi budeš denně pískem krmit, ven vyvádět a železným sochorem otioukat. Však on nezajde, ale musí zkrotnout; co jsem ho chytil, nechce poslouchat. Ať si ho hledíš, než se navrátím."

Potom ten černý odepjal ptáka ohniváče z řetízku, odvázal vraní kům ohlávky a vyjel s nimi ven.

Ovčákovi bylo koníka líto, rozpoutal mu nohy, pohladil ho po horkém krku pod hřívou, povídal:

„Co bych tě bil, chudáčku drahý, však tu dlouho nebudeš."

„Nebudu, nebudu, hochu milý, jen co mě k modré studánce vyvedeš."

Ovčák se podivil, ale vyvedl koníka ven, sedl na něho a koník s ním běžel tiše po stráních, přes horské hřbety, plynuli jako drobný obláček, nikdo je ani nezahlédl, až dojeli k růžovým zahradám, k modré studánce. Tam seděla líbezná panna Berona, česala si zlaté vlasy. Jak je uviděla, odběhla, ale koník přiběhl ke studánce, napil se živé vody a najednou byl z něho krásný bílý kůň s růžovou damou, se zlatou hřívou. Když se napil, povídá:

„Milý hochu, tys mi pomohl, já tobě také pomohu. Pojď, pojedeme spolu k Bílému králi do služby."

Ale ovčák prosil, aby se směl podívat na skleněné zámky, růžové zahrady, perlové louky. Koník dovolil. Ovčák chodil zahradami, až došel ke skleněnému zámku. Princezna Berona stála u okna, pěkně ho přivítala, do zámku pozvala.

Tak se spolu domluvili, princezna mu ukazovala všecky ty divy, dala mu jíst a pít, na zlatých mísách jídla nakrájená, v zlatých sklenicích vína postavená. Tak spolu seděli až do večera. Růžové zahrady hořely jako zlaté; stádo bílých koní se přihnalo z perlových luk. Koník na ně zařehtal, vesele si zadupal a pod okny zavolal:

„Pojedeme, už je čas!"

Ovčák by byl rád zůstal ve skleněném zámku, s princeznou Be-ronou tam být, ale princezna sama pravila, že to není možná věc, že se musí vrátit na zem k lidem. Tak vyšli na práh. Ovčák prosil princeznu Beronu, aby mu dala na památku svůj zlatý hřeben, kterým si vlasy česala u zlaté studánky. Koník nechtěl, ať hřeben nedává, že jim pak bude velká běda, ale princezna vytáhla hřeben, rozpustila zlaté vlasy, až se kolem nich rozsvítilo jako ve dne, dala ovčákovi hřeben na památku, „abys jím koníkovi hřívu česal, na mne přitom pamatoval."

Ovčák hřeben schoval a jeli potom do tmy dolů, Bílému králi sloužit.

Bílý král byl už velice starý, rád je přijal do služby. Ale ti druzí služebníci ovčákovi koníka záviděli, a když uviděli, že má zlatý hřeben, koníkovi jím hřívu rozčesává, šli to žalovat králi. Král, jak uviděl zlatý hřeben, povídal:

„Toto je hřeben princezny Berony se zlatými vlasy. Jak mi princeznu Beronu nedovedeš, oběšen budeš."

Ovčák byl smutný, šel si svému koníkovi požalovat. Koník ho potěšil, aby se nebál, že ho k princezně Beroně donese. Tak jeli večer, jen letěli jako bílý obláček až ke skleněným zámkům v růžových zahradách. Tam se zastavili pod oknem a koník zařičel, vesele zadupal. Princezna Berona už spala. Podivila se, cože se její bílí koníci bouří, vyhlédla z okna ven. Jak z okna ven vyhlédla, ovčák ji chytil a už letěli zpátky k tomu Bílému králi, svému pánovi.

Bílý král, když uviděl líbeznou princeznu Beronu, velice byl vesel, hned si ji chtěl vzít za manželku. Ale princezna byla smutná; pravila, že se dříve neprovdá, dokud jí pták ohniváč k svatbě nezazpívá. Bílý král došel k ovčákovi, pochválil ho, že přinesl princeznu, a povídal:

„Princezna Berona chce ptáka ohniváče. Jak mi ptáka ohniváče nepřineseš, oběšen budeš."

Ovčák byl smutný, šel si svému koníkovi požalovat. Koník ho potěšil, aby se nebál, že mu pomůže, „však mě podruhé ten černý nechytí," povídal. Tak se sebrali a jeli, jen letěli jako bílý obláček, až k stříbrným zámkům v černých skálách. Tam se zastavili pod oknem a koník povídal:

„Jdi dovnitř, nic se neboj, však černý doma není. Vezmi jednu ohlávku, která tam v konírně visí, udělej kličku a chyť do ní ptáka ohniváče; rukou naň nesahej. Když na něj rukou sáhneš, vykřikne, zavolá vraníky, zle bude s tebou."

Ovčák šel, chytil ptáka ohniváče do zlaté kličky, vyběhl ven, ale přece se o něho bál, vzal ho do ruky. Pták ohniváč zakřičel a už se za nimi hnalo stádo vraníků, jen tak, že do růžových zahrad doletěli, a ten černý ještě zdaleka za nimi volal:

„Jen počkej, však ty se vrátíš!"

Tak dojeli potom šťastně k tomu Bílému králi. Měl radost, že má ptáka ohniváče, ale princezna byla smutná; pravila, že se dříve nevdá, dokud ji bělouš s vraníkem k svatbě nepovezou. Bílý král došel k ovčákovi, pochválil ho, že přinesl ptáka ohniváče, a povídal:

„Princezna Berona chce koně vraníka. Jak mi vraníka nepřivedeš, oběšen budeš."

Ovčák byl smutný, šel si svému koníkovi požalovat. Koník ho potěšil, aby se nebál, že mu pomůže, „jen jestli mě poslouchat budeš, sic budeme oba nešťastni."

Tak se sebrali a jeli, jen letěli jako bílý obláček, až doletěli na pomezí růžových zahrad a černých hor. Tam koník zařehtal, vesele zadupal a hned přiběhlo stádo bílých koní, radostně se s ním vítali. Koník jim povídal, co mají dělat, že mají chytit vraníka, a všichni byli svolní jít na pomoc. Zaběhli až k pastvinám těch vraníků a koník poradil ovčákovi, aby si vzal zlatou ohlávku, lehl na zem a čekal, až se sem některý vraník ze stáda zatoulá. „Pak mu přehoď ohlávku, ale na něho nesedej, sic budeš nešťastný."

Ovčák číhal; když vraník přišel, přehodil mu ohlávku a vlekl ho do bílého stáda za sebou. Vraník se vzpínal, stál jako do země vbitý, ovčák zapomněl na radu, usedl mu na hřbet. Jak mu vsedl na hřbet, vraník zařičel, chtěl s ním zpět do černého stáda. Ale koník byl na stráži, přiběhl s bílým stádem, strhli vraníka s sebou a odletěli, jen taktak, že jich černé stádo nedohnalo. Ten černý ještě zdaleka za nimi volal:

„Jen počkej, však ty se ještě vrátíš."

Tak dojeli až do růžových zahrad, tam se spolu rozloučili. Ovčák šťastně dovedl vraníka Bílému králi. Bílý král měl radost, že má vraníka, ale princezna Berona byla smutná; pravila, že se dříve nevdá, dokud nebude mít prsten, který kdysi upustila do modré studánky. Bílý král došel k ovčákovi, pochválil ho, že přivedl vraníka, a povídal:

„Princezna Berona chce prsten, který upustila do modré studánky. Jak mi ten prsten nepřineseš, oběšen budeš."

Ovčák byl smutný, šel si svému koníkovi požalovat. Koník ho potěšil, že mu pomůže, „však modrou studánku dobře známe." Tak se sebrali a jeli jako bílý obláček až k té modré studánce v růžových zahradách.

Když tam dojeli, ovčák se svlékl, potopil se do studánky, vynesl prstýnek, ale když vylezl, byl krásný jako princ, měl zlaté vlasy. Oblékl se, vzal prstýnek a vrátil se k Bílému králi.

Princezna Berona byla ráda, že našla svůj prstýnek, ale Bílý král byl smutný, když viděl, jaký je ovčák krásný princ, když se vykoupal v modré studánce. Došel k ovčákovi, pochválil ho, že přinesl prstýnek,' a pravil:

„Ty ses stal krásným princem v modré studánce, já se chci také krásným princem stát." Vyptal se na cestu, vsedl na vraníka a už jeli, jen letěli jako mračno. Ale vraník přeletěl rovnou až ke stříbrnému zámku. Tam stál už ten černý před bránou a povídal:

„Pěkně vítám, tak tys to, co mi koně kradeš, vládu nade mnou si osobuješ? No počkej!"

A od té doby Bílého krále nikdo neviděl. Princezna Berona si vzala krásného ovčáka za muže a jeli spolu do skleněných zámků se zlatými střechami v růžových zahradách. Ale než odjeli, přiběhl koníček k ovčákovi a povídal:

„Milý hochu, tvou službu jsem ti splatil, teď jen ty mi pomoz. Já lidské břímě nosil, už nemohu zpátky ke svým bratřím jít, s nimi pobíhat, veselit se. Už nezbude, než mi hlavu štít." Ovčák plakal, ale když koník jinak nedal a sám krk nastavil, ovčák ťal a do nebes vylétla bílá holubička.

Osudové kolo

V Balsoře vládl svého času ukrutný sultán. Celé město se před ním třáslo a ze vsí v okolí utíkali lidé hrůzou, když spatřili přijíždět jeho družinu. Bral každému, co chtěl, loupil, vraždil, pálil, jak mu napadlo, ochrany proti němu nebylo. Nikdo nevěděl, kdy a kam vyjede ze svého mocného hradu, všude měl své špehouny, a jak se kde lidé opovážili zareptat, objevil se náhle a zahubil všechno živé.

Blízko městských hradeb stála chalupa slepená z hlíny a z rákosí, vedle ní přístřešek a stáj, za ní zahrádka. V té chalupě bydlil chudý sedlák, oral jednou kravkou své políčko, pleti z proutí košíky a tak se živil dost bídně. Ale byl se svým osudem spokojen a ne-reptal.

Jednou zrána, ještě za tmy, otevřel kdosi dveře, v přítmí se objevil mladý člověk, rozedraný a zkrvácený prosil, aby ho sedlák schoval, že mu jde o život. Sedlák vstal, dal mladíkovi napít a pravil: „Kam tě schovám tady pod městskými hradbami? Tebe i sebe zahubím. Ale víš co — tu vedle u řeky je stará cihelna. Jdi tam a dělej cihly. Řeknu, že si chci stavět pořádnou chalupu a že jsi můj cihlář. Cihláři chodí v cárech a jsou celí umazaní hlínou; když se hodně zamažeš, nikdo tě nepozná a cihláře si nikdo nevšimne — to je bezcenný lid."

Mladík poděkoval, dostal kus chleba a běžel k hliništi. Po ránu se přihnali jezdci, křičeli na sedláka, zdali neviděl běžet kolem mladíka v drahém roztrhaném šatě. Sedlák řekl, že neviděl, „ale prý snad můj cihlář ho viděl." Jezdci' zajeli na kraj hliniště a volali dolů na cihláře. Cihlář měl vlasy ovázané hadrem, tvář, nohy i ruce plné hlíny; prý také neviděl. Jezdci odjeli. V městě vyvolávali hlasatelé, že princ chtěl zradit sultána, kdo ho stihne živého nebo mrtvého, dostane tisíc zlatých peněz a hedvábné šaty. Když cihlář přišel večer přespat do stáje, dal mu sedlák mléka a nezmínil se ani slovem, co věděl.

Tak žili spolu nějaký čas; sedlák oral, sil, žal, jako by nebylo sultána na světě, sultán zuřil, že nemohl vzdorného syna najít; nikdo už nebyl jist životem. Jednou se sultán vracel z krvavé výpravy, jede kolem hradeb a spatřil sedláka, jak klidně oře u hradebního příkopu. Popohnal k němu koně a křikl: „Kdo jsi?" Sedlák zastavil kravku a řekl: „Jsem sedlák, ořu pole, abych měl potravu na zimu." — „Nemáš strach, když mluvíš s pánem celého světa, otroku?" zeptal se sultán. „Nemám, můj pane," řekl sedlák, „osud točí divně svým kolem, nikdo neví, kdy ho vynese, kdy ho poníží. Jsi pánem celého světa, můžeš mi vzít všecko, co mám, i život, ale nemůžeš mě přinutit, abych se tě bál." Sultán se zasmál a řekl:

„Uvidíme! Dám ti tři otázky: kde je střed světa, kolik je na nebi hvězd a co si myslím? Pozítří v tuto dobu přijedu k tobě a ty mi odpovíš. Uznám-li, žes uhodl, budeš svoboden; když neuhodneš, zemřeš v mukách, o jakých se ti nesnilo!"

S tím sultán odjel. Sedlák zavedl kravku do chléva a šel k cihláři. Cihlář se ryl hluboko v dolíku v hlíně, sedlák k němu slezl a pravil: „Princi, nadešla tvoje hodina. Konečně víme určitě, kam sultán pozítří vyjede a v kterou hodinu. Obejdi všechny přátele a sezvi je, aby se sešli pozítří k večeru v tvé cihelně." Princ se podivil, jak ho sedlák zná, ale poslechl. Vzal na hlavu koš hlíny a rozběhl se po svých, mluvit se svými přáteli.

Pozítří večer sedlák opět oral na svém políčku. Přijel sultán, s ním stráž, kat a jeho pomocníci. „Povídej," řekl sedlákovi, „a měj se na pozoru!" — „Jsem připraven, můj pane," odpověděl sedlák. „Ptáš se, kde je střed světa: tam, kde ty stojíš, ó pane celého světa." — „Řekls pravdu," přisvědčil sultán, lichotilo mu to. „Dál!" — „Chceš, abych ti řekl, kolik je hvězd na nebi. Tolik, kolik démantů svítí v tvé koruně a na tvém šatě, když sedíš na trůně, z něhož vládneš celému světu." — „Nemýlíš se," řekl sultán, „ale teď řekni, co si myslím."

„Myslíš si, pane, že jsi pánem celého světa, ale mýlíš se: tvůj syn právě vjíždí do městské brány v průvodu svých přátel, všechen lid mu jásá vstříc a tebe proklínají!" Sultán tasil, ale na okraji cihelny vstala řada lučištníků, tětivy zabzučely, šípy zasvištěly, sultánovi průvodci padli s koní mrtví, sultán sám ležel pod zabitým koněm.

Sedlák mu pomohl vstát a pravil: „Zuříš marně, už tě hledají po celé říši, na tvoji hlavu je vypsána cena. Hleď, tu vedle je cihelna, potřebuji cihly na novou chalupu; jdi dělat cihly, cihlář je po celý den zamazán hlínou, nikdo si ho nevšimne." Lučištníci zmizeli, cihelna byla opuštěná; sultán viděl, že mu nic jiného nezbývá, svezl se po hlíně dolů, shodil šat a počal se rýt v jílu.

Po chvíli vyjela z města četa skvělých jezdců, sultánův syn je vedl. Dojel k sedlákovi, seskočil, objal ho přede všemi a pravil, aby si vyžádal nějakou milost. Sedlák řekl: „Nepotřebuji milosti, můj pane. Moje role mě živí, mám, co potřebuji, nemám, o koho bych se staral." Nový sultán pravil: „Jedu vyhledat svého otce; neustanu, dokud ho nezahubím za vše, co spáchal na mně a na mých poddaných. Pak se vrátím a zahrnu tě svou milostí."

Starý sedlák se podíval mladému panovníkovi do očí a řekl: „Osud točí divně svým kolem, nikdo neví, kdy ho vynese, kdy ho poníží. Tu v cihelně pracuje starý cihlář, dělá mi cihly na novou chalupy; zeptej se ho, snad viděl, kam se skryl tvůj otec!"

Princ pochopil, stiskl sedlákovi ruku a odjel. Vládl moudře a spravedlivě. Starý sedlák obdělával dál svoje políčko a večer sedával se starým cihlářem. Rozjímali, jak divně točí osud svým kolem.

Popelka

Byla jedna vdova, měla tři dcery: dvě vlastní a jednu nevlastní. Těm svým dcerám přála, krásně je strojila, všechno jim dávala, nač si vzpomněly. Té nevlastní nepřála, ani jí najíst nedávala, jen ji do práce honila. Od úsvitu do večera musela pracovat, zato nesměla ani se sestrami za jedním stolem sedat, neměla než hrubou, režnou kytlici a lůžko si strojila pod pecí. Dobrého slova za celý den nedostala. Sestry si z ní tropily jen smích, jaká je ošklivá, celá zapopelená; říkaly jí Popelka.

Když bylo Popelce šestnáct let, dorostla do krásy, ale macecha ji nikam nepouštěla mezi lidi, ani na přástky, ani k muzice, ba ani do kostela. A čím více krásněla, tím více se na ni macecha utrhovala. Popelka to všechno pokorně snášela, jen časně zrána, když chodila na trávu, zaběhla na hřbitov zalít matčin hrob, poplakat si a požalovat:

„Ach mámo, mamičko, proč jste mě zde zanechala, proč jste mě raději, děcko malé, s sebou nevzala!"

Když naříkala, na lísce v hlavách hrobu sedal malý ptáček; měl pírka jako ze zlata, díval se na Popelku moudrýma očima, jako by jí rozuměl.

Jednu neděli strojila se macecha s oběma dcerami na kázání do poutního kostela. Byla slavná pouť, procesí z celého kraje, sám princ té země měl se tam přijít podívat. Popelka už celé týdny předem musela maceše a sestrám vyšívat nové náramky, žehlit rukávce a šorce a ještě v neděli ráno co chvíli ji volaly, křičely, aby je pomáhala strojit. Když už byly všechny tři ustrojené, jen se pentiemi a hedvábem svítily, kázala macecha Popelce hlídat dům, celý dvůr poklidit a ještě měřici prosa na kaši obrat.

Když odešly, obstarala Popelka celou domácnost. Byla smutná, jak tu měřici prosa obere. Ale sotva sedla ke stolu, kdosi klepe na okénko. Ohlédla se, vidí: ptáček se zlatými pírky ďobe zobáčkem do rámu. Otevřela okno, ptáček vletěl do světnice, upustil na stůl oříšek, promluvil lidským hlasem:

„Nic se, má milá, o proso nestarej; rozloupni oříšek, co v něm najdeš, to je tvoje."

Popelka rozloupla oříšek a na stole byly blankytné šaty hvězdičkové, s blankytnými střevíčky. Popelka se do nich ustrojila, ruce se jí třásly radostí; zhlédla se ve studni na dvoře, ani sebe sama nepoznala. A ptáček povídal:

„Jdi teď do kostela, nic se neboj; jak řekneš: »Mlha za mnou, mlha přede mnou«, lidské oko tě nespatří, bez strachu se vrátíš domů."

Popelka poděkovala ptáčkovi a pospíchala do poutnického kostela na kázání. Tam už bylo hrůza lidu, varhany hrály, lidé zpívali, ale když zhlédli princeznu v blankytných šatech, jak kostelem kráčí k oltáři, nastalo takové ticho, že bylo slyšet mouchy na oknech. Princ seděl v první lavici; po celý čas nemohl odvrátit oči od té panny klečící u oltáře, co živ takovou krásu neviděl.

Když bylo po kázání, panna vstala, první z kostela ven pospíchala. Princ šel za ní, vyjde na zápraží, dívá se, ale kolem dokola jen širá obloha, pole, blankytné šaty nikde nevidět. Popelka doběhla domů; statek byl prázdný, ptáček odletěl, ale na stole hromada prosa čistě obraná. Popelka se svlékla, uložila šaty do truhly, a než macecha a sestry došly domů, už se popelila ve své režné kytlici u pece. Macecha si prosa hrubě nevšimla, jen vyprávěla o té krásné princezně; sestry vychvalovaly její šaty, smály se Popelce, že takovou krásu co živa neviděla. Popelka poslouchala, potom pravila:

„A já ji také viděla."

„Jak bys ty ji, Popelušo, mohla vidět?"

„Však naším dvorem šla, v studni se zhlížela."

Sestry se tak rozzlobily, že studni víkem zahradily.

Na druhou neděli bylo ohlášeno, že princ si přeje, aby se v tom poutním kostele sloužila slavná mše za celý jeho rod. Macecha s oběma dcerami celý týden nic jiného nedělaly, jen se na tu slávu chystaly a v neděli, když se nastrojily, kázaly zas Popelce hlídat dům, obrat měřici prosa. Když je Popelka ustrojila a na cestu vypravila, zavřela vrátka a pomyslila si:

Před týdnem jsem měla ptáčka pomocníka. Co však si mám počít dnes? Ale než došla do světnice, už ptáček dobal do okénka, přinesl nový oříšek a v něm byly stříbrné šaty, měsícové, a stříbrné střevíčky. Popelka se do nich ustrojila, zhlédla se v okně, až se jí zatajil dech nad tou krásou. Ptáček ji vyprovodil, pak se vrátil proso obírat a Popelka pospíchala do, kostela. Princ seděl už ve své lavici; čekal jako na trní, objeví-li se zas ta krásná princezna. Když vešla, stříbrem jen zářila, princ vstal, zavedl ji do své lavice, celou mši prostál vedle ní. Ale sotva bylo po pozdvihování, Popelka spěšně vyšla, než princ dostihl dveří, zmizela. Princ poručil svému myslivci poslat lidi na všechny strany ji hledat — nadarmo. Než se macecha se sestrami vrátily z pouti, stála Popelka v režné kytli u pece, chystala oběd a na stole zas kupa prosa dočista obraná. Sestry s matkou přišly, tak se rozčilily, že hovořily všecky najednou; vyprávěly o princezně, jaké nové šaty měla, o princovi, že mu udělala.

„Tos měla, Popelucho, vidět, jaká krása, svět takové šaty neviděl!"

„A já jsem ji také viděla!"

„Jak bys ty ji, na nic hodná, mohla vidět?"

„Však šla po naší zahradě, v okně se zhlížela."

Sestry se tak rozzlobily, že všechna okna zabednily.

Na třetí den bylo ohlášeno, že princ dal v tom poutním kostele sloužit mši na dobrý úmysl. Byl už všecek nesvůj, stoje, chodě myslil jen na tu krásnou pannu. Macecha s dcerami chystaly nové šaty, honily Popelku šít, vyšívat, žehlit, a když se zrána nastrojily, zas ji nechaly doma proso přebírat.

Ale ubohá Popelka se už ani o proso nestarala; byla jako zmámená, jen na toho krásného prince myslila/v koutku za stolem plakala, že ho víckrát neuvidí. Ale zas ptáček zlatoperáček zaďobal do okénka, přinesl oříšek a v něm šaty, slunéčkové, se zlatými střevíčky. Bylo už pozdě, Popelka sotva stačila ptáčkovi poděkovat, (v šatů se obléci, spěchat do kostela. Všechen lid byl již v kostele, princ úzkostí div nezmíral, že jeho princezna nepřichází. Sotva přišla, poslal svého myslivce, aby vyšel před práh a tam po cestě nalil smoly. Popelka klekla před oltář, ani oči nezdvihla, jen se vroucně modlila; pomyslila si: Však je to dnes naposled — až jí srdce usedalo. Sotva kněz dal požehnání, vyšla první z kostela, chce utíkat domů, cítí, střevíčky se jí lepí, nemůže z místa. Tak se ulekla, že tam jeden střevíček v té smole nechala, vzdychla „mha za mnou, mha přede mnou" a zmizela všem z očí.

Přiběhla domů bez dechu, ale bylo už pozdě, slyšela z cesty macechu a sestry, jak hovoří o té princezně a o tom princovi. Hodila režnou kytli přes šaty, zavázala vlasy šátkem, a než přišly, klečela u pece, přikládala na oheň. Sestry s macechou si jí ani nevšimly, jen se hádaly, kdo ta krásná paní je, proč před princem utíká. Ale než si šátky s hlav rozvázaly, doběhlo na dvůr plno lidí; princ přišel s myslivcem do světnice, v ruce držel zlatý střevíček, dal pozdravení a řekl:

„Ta panna, co před kostelem ztratila střevíček, doběhla do tohoto statku, však je ještě po cestě šlápoty znát. Která ten střevíček obuje, ta bude mou ženou."

Sestry zčervenaly radostí, ale Popelka, jak u pece klečela, hlavu hloub sklonila, aby ji princ v režné kytli nepoznal. Tak napřed ta nejstarší sedla, zkoušela střevíček, ale měla nohu tak širokou, že sotva palec do střevíčku vtěsnala. Ta mladší tajně dřív punčochu svlékla, ale měla nohu tak dlouhou, že jí celá pata ze střevíčku vy-bývala. Princ byl smutný; nevěděl, co počít, až myslivec povídá: „Tady ještě jakási u pece v kytíi klečí, v prachu se popelí."

Ale macecha vykřikla:

„Ach, co ta Popeluša, ta se z domu ani nehnula, jen proso obírala." víčky. Bylo už pozdě, Popelka sotva stačila ptáčkovi poděkovat, do šatů se obléci, spěchat do kostela. Všechen lid byl již v kostele, princ úzkostí div nezmíral, že jeho princezna nepřichází. Sotva přišla, poslal svého myslivce, aby vyšel před práh a tam po cestě nalil smoly. Popelka klekla před oltář, ani oči nezdvihla, jen se vroucně modlila; pomyslila si: Však je to dnes naposled — až jí srdce usedalo. Sotva kněz dal požehnání, vyšla první z kostela, chce utíkat domů, cítí, střevíčky se jí lepí, nemůže z místa. Tak se ulekla, že tam jeden střevíček v té smole nechala, vzdychla „mha za mnou, mha přede mnou" a zmizela všem z očí.

Přiběhla domů bez dechu, ale bylo už pozdě, slyšela z cesty macechu a sestry, jak hovoří o té princezně a o tom princovi. Hodila režnou kytli přes šaty, zavázala vlasy šátkem, a než přišly, klečela u pece, přikládala na oheň. Sestry s macechou si jí ani nevšimly, jen se hádaly, kdo ta krásná paní je, proč před princem utíká. Ale než si šátky s hlav rozvázaly, doběhlo na dvůr plno lidí; princ přišel s myslivcem do světnice, v ruce držel zlatý střevíček, dal pozdravení a řekl:

„Ta panna, co před kostelem ztratila střevíček, doběhla do tohoto statku, však je ještě po cestě šlápoty znát. Která ten střevíček obuje, ta bude mou ženou."

Sestry zčervenaly radostí, ale Popelka, jak u pece klečela, hlavu hloub sklonila, aby ji princ v režné kytii nepoznal. Tak napřed ta nejstarší sedla, zkoušela střevíček, ale měla nohu tak širokou, že sotva palec do střevíčku vtěsnala. Ta mladší tajně dřív punčochu svlékla, ale měla nohu tak dlouhou, že jí celá pata ze střevíčku vy-bývala. Princ byl smutný; nevěděl, co počít, až myslivec povídá: „Tady ještě jakási u pece v kytli klečí, v prachu se popelí."

Ale macecha vykřikla:

„Ach, co ta Popeluša, ta se z domu ani nehnula, jen proso obírala."

Princ odpověděl: „Nic to," zdvihl Popelku od pece, co vidí: pod režnou kytií svítí zlaté šaty, na pravé noze schází střevíček. Popelka zbledla, obula střevíček jako nic. Princ povídá:

„Vítej, moje milá, marně jsi mi utíkala, ted se mnou půjdeš, mou ženou budeš."

Sebrali se spolu do kočáru, a než se macecha s dcerami vzpamatovala ze zlosti, byl princ i se svou nevěstou pryč.

 

Ptáček pro štěstí

Císař Max vládl velkou říší, ale nebyl šťasten. V mladých letech musel utéci před svým otcem. Potom se poddaní proti otci vzbouřili, provolali Maxe za císaře, starý císař padl v boji a Max nastoupil na trůn. Oženili ho s vzácnou princeznou, měla věnem ještě jednu říši. Ale císařovna byla churavá, a když se jim narodil syn, stále postonávala. I malý princ byl slaboučké děťátko, sotva ho vypiplali. Doktoři neuměli ještě léčit jako dnes, div svými léky matku i jejího synáčka neumořili. Císař Max býval často smuten, že žena stůně a princ churaví. Jeho dvořané, aby ho rozveselili, zvávali ho na hony.

Jednou na honě se císař své družině ztratil. Jel dlouho, přímo lesem, troubil na trubku, ale marně, nikdo ho neslyšel, bůhvíkam se to zatoulal. Když se počalo smrákat, viděl císař, že už se z lesa před nocí nedostane, hledal, kde by přenocoval. Jak tak jede úbočím, spatří pěkné údolí, v něm políčka po stráních a na jednom pří-vrší-stojí stateček, z komína se kouří, v soumraku zablýsklo v okénku světlo.

Císař obrátil koně a kůň sám už přidal do kroku; cítil stáj. Když dojeli k plotu u zahrady, bylo slyšet hrát na harmoniku a smích. Císař vjel do vrat, ze stavení se ozval štěkot; vyběhl párek jamníků, křepelák, bernardýn, vesele oštěkávali koně; nechtěli ho pustit dál, dokud nepřijde pán. Objevil se muž se zelenými výložky, ptal se zdvořile cizího pána, co si přeje. Císař pravil, že je štolba z hraběcí rodiny; zabloudil na honě. Divil se myslivci, že je doma, ne na honě. Myslivec se zasmál: „To jste už v jiném panství, pane. To honí na klárovském, daleko odtud, my jsme Černínští. Kdyby se tam netáhli od nás pytláci slídit po raněné zvěři, ani bychom o tom honu nevěděli. To už se dnes domů nedostanete, zůstanete u nás na noc, přijměte zavděk málem."

Císař seskočil, hajný zavedl koně do stáje, nasypal mu obroku a potom dovedl hosta do zahrady. V zahradě sedělo po trávě dvanáct dětí, hoši i děvčata, všichni buď černovlasí jako otec, nebo plavovlasí jako matka. Nejstarší byl už dospělý, silný a zdravý jako mladý buk. Když spatřili hosta, všichni vstali, matka zmizela do kuchyně. Hajný přivedl císaře k starému muži, jenž seděl pod lípou na lavičce a kouřil z dýmky: „Vedu vám hosta, tatínku, je z hra-běcích služebníků z královského, zabloudil o honě." — „Buďte nám vítán, pane," řekl starý sedlák a pošinul širák na hlavě, „sedněte si s námi, než nám dá snacha večeři."

Císař si sedl vedle sedláka na lavici a sedlák se ho počal vyptávat, jak u nich sype pšenice, jak se urodilo ovoce. Císař byl na rozpacích, o tyhle věci se jakživ nestaral; v císařském paláci bylo vždycky všeho dost, ať se urodilo nebo ne. Aby to zamluvil, ptal se sám sedláka na rodinu i na statek. Sedlák mu vyložil, že tenhle syn mu zbyl jediný, a když chtěl být myslivcem, budiž. Sám byl ještě statný muž, když syn šel na učení, vedl statek, až teď vnuci dorůstají a ti tři nejstarší už hospodaří jako na svém.

Císaři bylo divné, jak se tak všichni snesou, že všichni rádi pracují. Sedlák se zas podivil císaři; pravil: „Nevím, pane, jak tomu je mezi pány, ale u nás je to z pokolení na pokolení jako zákon, že otec vládne a synové poslouchají. Ten statek není velký, ale je v našem rodě už sta let, už od té chvíle, co přišli naši předkové, dostali tenhle lesní dol údělem, sami si jej vykáceli, vytříbili, sami pole založili, luka odvodnili, stromy zasázeli; však tuhle lípu zasadil můj otec vlastní rukou, když jsem se narodil. Já zas statek odevzdám nejstaršímu vnukovi, ale jeho otec tu bude pánem, jak je zvykem v našem rodě."

Tu přišla hajná, zvala k večeři. Měli borůvkový vaječník a podmáslí, host dostal ještě máslo, sýr na chléb a kus uzeniny. Císař jedl, jak mu jakživo v císařském paláci nechutnalo, smál se s dětmi, žertoval s hajnou, poslouchal starého sedláka vyprávět o starých časech a tak se rozveselil, že se mu ani nechtělo spát. Jenže na statku chodí spat časně, ráno se musí brzy vstávat. Hajný zavedl hosta do klenuté síně, kde měli postroje a nářadí; tam mu prostřeli domácí houně na seno. Selka se omlouvala, že je jich jako čmelíků, nemají pána kam uložit.

Císaři se spalo na seně jako v ráji, byl by zaspal den, kdyby ho nebyly probudily vlaštovky. Sotva svítalo, začaly létat pod klenbou a štěbetat, jako by mu vyčítaly. Císař nevěděl zpočátku, co se s ním děje; konečně se probudil, viděl, že mu vlaštovky létají kolem hlavy, div ho nebijí křidélky po tvářích. Vtom se otevřela vrata, hajný dával hostovi dobrý den a smál se, když viděl vlaštovky střelhbitě vylétat ze vrat. Pravil císaři, že ho nechtěl tak brzy budit, ale pak si vzpomněl, že ve staré konírně mají vlaštovky hnízda a že budou chtít časně ráno ven.

Císaři to bylo divné, co tam je vlaštovčích hnízd. Byla všude, na železných svornících mezi klenbami, pod okapem střechy i v síňce do kuchyně a pod trámem ve stáji. Ptal se starého sedláka, když spolu namáčeli černý chléb do teplého mléka, proč tam ty ptáky trpí, když všude překážejí.

Sedlák se podíval přísně na hosta a pravil: „Kde tento pták sídlí, tam je štěstí, a odkud se stěhuje, tam neštěstí kraluje! Nikdo z našeho rodu by se neodvážil sáhnout na vlaštovku nebo jí, nedej bůh, ublížit. Ti ptáčkové jsou tu snad už od té doby, kdy tu stála první chalupa v starém pralese, stavějí si tu svoje příbytky stejně dlouho jako my, jenže jsou svobodnější, nemají pána nad sebou. A my jim pány být nechceme, necháváme je volně žít."

Císař se nad tou řečí zamyslil a pravil: „Chtěl bych se s tebou ještě setkat, sedláče. Až přijdeš do města, ptej se po Maxovi, každý ti ukáže." Sedlák řekl: „Děkuji ti, pane, ale sotva se už kdy v životě setkáme. Co živ jsem ve městě nebyl, proč bych tam měl nyní chodit? Chceš-li, přijď, budeš nám vítán." Císař mu poděkoval, dal si vyvést koně, se všemi se rozloučil a hajný ho doprovodil až na cestu vedoucí do města. V městě už byl poplach, co se s císařem stalo, poslové se rozjeli na všechny strany. Když viděli císaře přijíždět, zvonili všemi zvony, vyšli mu vstříc, v paláci ho již vítali, i císařovna sama vyšla až na práh. Císař, jeda městem, mimoděk hleděl, uvidí-li vlaštovčí hnízda, ale neuviděl. A v císařském paláci teprv ne.

Nedalo mu to dobře dělat, stále myslil na slova toho starého sedláka a vzpomínal, jak tam v tom chudém statku bylo veselo, jak mu tam chutnalo, jak tam sídlí opravdu štěstí. Tak si dal zavolat stavitele a nařídil mu ozdobit palác vlaštovčími hnízdy. Stavitel vymyslil hnízda krásně tepaná ze zlatého bronzu, s mističkami vespod, aby ptáci neznečistili mramorové zdi, císařští ptáčníci nachytali vlaštovek, dali je do hnízd, opatřili je vodou a zobem, hnízda zavřeli zlacenými mřížkami. Císař se vyšel podívat, jak to vypadá. Všichni dvořané se obdivovali nové okrase, ale do rána byly vlaštovky mrtvy, zahynuly žalem z nesvobody.

Císař poznal, že se stala chyba, ale nevěděl si rady. Konečně kázal poslat poselství za tím hajným, aby poslal otce do císařského zámku. Když starý sedlák spatřil vojáky, myslil, že hrozí celé rodině nějaké neštěstí, poslal je schovat se do lesa a vyšel sám vojákům vstříc. Vojáci vyřídili sedlákovi, že ho pan Max zve k sobě. Sedlák pískl na syna, ať přivede rodinu, a řekl jim, že to nic není, jen ten Max, co tady byl, že ho zve k sobě. Oblékl kabát, zastrčil do kapsy dýmku a jel s vojáky. V zámku zavedli sedláka do velikého sálu, nechali ho čekat. Konečně přišel císař. Sedlák poznal, kdo je to ten Max, hluboce se uklonil, chtěl mu líbat ruku, ale císař řekl: „Počkej, sedláče, toho nech, já potřebuji tebe, ne ty mne. Hleď, mám všechno, čeho si jen smrtelný člověk může přát, jenom jedno nemám: štěstí. Moje žena stůně, princ, dědic říše, je slaboučký chlapec, v paláci musí být ticho jako v hrobě, lékaři léčí dnem i nocí, ale nevyléčí. Chtěl jsem zkusit, máš-li pravdu s tím ptákem štěstí, ale vlaštovky nevydržely v paláci, do rána byly mrtvy. Porad, co dělat?"

Sedlák se zamyslil, pravil: „Nevím, jak ti pomoci, můj panovnice. Nikdy jsem nehledal štěstí, ale vím, že když člověk žije jako já, je šťasten."

Císař odpověděl: „Víš co, pojď ke mně do paláce. Budeš mým rádcem, možná že se ti podaří najít, jak bych došel štěstí."

Sedlák císaři poděkoval, ale pravil, že nemůže; jak by od svých odešel, steskem by umřel jako ty vlaštovky v kleci. Císař pochopil a řekl: „Tak dobře, u zámku je veliká, prastará obora, na druhém konci je starý statek, nikdo se o něj už po léta nestará. Dej svůj statek nejstaršímu vnukovi a pojď sem, abys mi byl blíž, tvůj syn tu bude lesním, bude tu oboru spravovat."

Starý sedlák se zdržel slz, aby si nezadal, ale když šel domů, tak spěchal, jako by doma hořelo. Hajnému se skoro ani nechtělo z rodného hnízda, ale hajná mu řádně vyčinila, jaký je to otec, že o děti nedbá, vždyť na té pustině zakrní. Tak se všichni stěhovali do statku v oboře, starý sedlák, rodiče, hejno dětí, psů i slepice a kačeny si hajná vzala s sebou na plemeno.

V tom novém domově jim bylo, jako by se znovu narodili. Statek byl jako malé panství, starý sedlák první rok div se neudřel, až mu syn musel zapovědět tak se plahočit. Sotva se tam usadili, už tu byl císař, zalíbil si mezi nimi, chodil tam denně na tácky, div sám nechtěl pomáhat. Po čase, když viděl to stádo dětí si hrát, počal k nim vozit v kočáře svého synka. Děti se dlouho bály pravého prince, ale psi s ním byli hned kamarádi, zvláště jamníci, a bernardýn ho hlídal jako chůva. U dvora se divili, jak princovi svědčí, císařovna sama by byla ráda spatřila ty divné lidi, u kterých je jejímu synovi tak dobře. Konečně tam za ním jednou sama jela, ale zděsila se, když ho spatřila umazaného brodit se v rybníce a stavět mlýnky na struze. Volala úzkostí, že se princ utopí, ale princ, jak spatřil maminku, skočil do vody, přeplaval k ní a vylezl jí, jak byl mokrý, na klín; jamníci hned za ním.

Císař konečně ženu uchlácholil; dovolila, aby jí dali chléb s máslem a s medem, smetanu na čerstvé jahody. A císařovna se divila, proč tahle dobrá jídla nemají v paláci.

Když se císařovna vrátila domů a vypravovala svému lékaři, čím ji ti lidé častovali, lomil lékař rukama a tvrdil, že to císařovna nepřežije. Ale přežila a tak jí zachutnalo, že počala jezdit také do obory, tu na švestkové knedlíky, tu na škubánky s tvarohem a s perníkem, i s třeným mákem, takže se konečně celá císařská rodina div nenastěhovala na statek do obory. Královna však zrůžověla, prince by byl od sedlákových vnuků nikdo nerozeznal a císař byl šťasten.

Seděli jednou se sedlákem na zápraží, hleděli na děti, jak si hrají. Nad nimi visela vlaštovčí hnízda, staré vlaštovky krmily mladé. Princ přiběhl k otci, "díval "se chvíli, jak mladé rozvírají zobáčky a jak jim rodiče cpou do hrdélek potravu, a prosil otce, aby mu takového ptáčka chytil. Císař se podíval na sedláka, usmál se a řekl synovi: „Těch ptáků se nikdy nedotýkej. Kde ten pták sídlí, tam je štěstí. Ale je tak svobodymilovný, že raději zemře, než by se dal chovat v zajetí. Právě proto je to pták štěstí, že je svobodný. Bez svobody není štěstí."

Sedlák pohlédl na císaře a pravil: „A což tvoji poddaní, můj pane?"

Císař se zamlčel, pak vstal a řekl: „Máš pravdu, sedláče." Od toho dne se změnila vláda v zemi: poddaní byli svobodni.

 

Robota

Svého času patřili sedláci pánům i se svými statky; musili robotovat na panských polích, a kdo se vzpíral, když pán poroučel pracovat víc, než kázal zákon, byl bit i zavřen, práva se nedovolal. Páni tak krutě trýznili sedláky, až se o tom dověděl císař Josef a chtěl se sám přesvědčit, zdali to je pravda, co sedláci na pány žalují.

Zavolal svého starého sluhu, přikázal mu, aby přinesl kožené brslenky, starou kazajku s olověnými knoflíčky, hrubé punčochy, střevíce i selský širák. Sluha už to znal, však si císař nevyšel poprvé na zapřenou, nezapomněl ani na režnou košili a na fajfku s měchuřinou. Když se císař ustrojil, dal zapřáhnout a vyjel daleko za město do polí. Tam vylezl z kočáru a kázal, aby zítra před polednem pro něho přijeli. Potom se kočár vrátil do císařského hradu a císař Josef šel jako selský pacholek po humnech do vsi.

Přišel do šenkovny, prosil o nocleh, že si jde hledat službu. Sedláci seděli za stolem, naříkali na zlé časy a jeden z nich, mladý Kudrna, povídá tomu pacholkovi: ,,Marně jsi přišel, tady u nás žádný pacholek nevydrží. Však dneska ráno mi můj Kuba utekl bůhvíkam ; včera jel o chvíli dřív z panského, než poklasný dovolil, a dnes už tu byl pro něho dráb. Jenže Kuba byl rychlejší, ztratil se ještě před východem slunce. Musil jsem jet na robotu sám a ještě jsem rád, že jsem nebyl bit."

Ten pacholek Josef— však to byl sám císař pán — povídá: „Hospodáři, já bych to chtěl zkusit, však se práce nebojím."

„No, když chceš, Josefe, tak jdi spánembohem k nám do stáje. Koně už jsem poklidil, selka ti dá chleba a mléko; hleď brzo usnout, musíš zítra časně vstávat."

Pacholek Josef poděkoval sedlákovi za službu, šel do statku. Selce se mladý chasník zalíbil, dala mu na přivítanou do oukropu vajíčko, ale smála se mu, když viděla, jaké má bílé nehty a jak drží lžíci; co prý si zítra počne na poli. Když se najedl, počala se řečná selka Josefa vyptávat, odkud je, kde sloužil; ale chasník se vymlouval, že dlouho šel, je unaven a zítra musí časně na robotu.

Druhý den ještě před východem slunce otvírala selka síň, aby mohly vlaštovky ven — však měly v síni hnízdo — ale v stáji se ještě nehýbalo. Pomyslila si: Ať si poleží, však bude k páté času dost, a šla k dojení. Po chvíli vyšel sedlák, nahlédne do konírny, vidí pacholka zahrabaného v seně, spí jako zabitý. Píchl do něho fajfkou a praví: „Josefe, vstávej, slunko už leze z hory a panský dráb je jako břitva; kdo přijede pozdě, dostane bejkovcem."

čeledín Josef si mnul oči, povídá: „Dobrýtro, pantáto, však císařská práce se koná od sedmi do sedmi, to já dobře vím, a dráb není větší pán než císař!" S tím se obrátil v seně ke stěně. Sedlák ho chvíli nechal, ale v šest hodin šel zase budit, čeledín už byl vzhůru, chystal koně, sedlák hned viděl, že koňům rozumí — císař pán a nerozumět koňům! — ale zdálo se mu, že se čeledín schválně s tím párá, aby schválně přijel pozdě. Zas ho napomínal, toho čeledína Josefa, aby si pospíšil, že od drába vydrží. Ale Josef nedbal, zašel ještě do kuchyně, dal selce dobrý den, dostal hrnek podmáslí, chléb, i oběd v uzlíčku. Bylo už hodně po šesté, když konečně vyjel. Sedlák hledí za ním, jak si dobře s koni vede, praví selce: „Je mi ho líto, je to pěkný chasník, ale palice; však zkusí, co je to robota!"

Josef si pěkně jede polní cestou, skřivánci šveholí, obláčky putují po nebi, hmyz bzučí na zemi, tak mu bylo lehce, tomu čeledínovi, však samému císaři Josefovi. Vyjede, zatočí kolem božích muk, vidí pod skalkou lípu, pod lípou drába s poklasným, po poli se jen hemží lidí, dráb už zdaleka hrozí holí a křičí.

Josef nedbal křiku, zvolna dojel, a když se dráb na něho hnal, vytáhne z kapsy hodinky, podívá se na ně a praví: „Je zákon, že se panská práce koná od sedmi do sedmi, a ještě není sedm hodin."

Co se hemžilo lidí kolem, všichni stanuli jako na komando, hleděli na toho divného chasníka, mráz jim běžel po zádech, co z toho bude. Dráb vyvalil oči, tak se zarazil, až otevřel hubu dokořán, a nevěděl, co se s ním děje. Pacholek má hodinky, vykládá zákon, učí drába, jak se má konat panská práce! Ale pak se rozlítil, zařval, až mu přeskočilo v hrdle, a fik! pacholka holí po zádech: „Já ti dám zákon, cháme!"

Pacholek nemrkl brvou a řekl přísně: „Zadrž! Nevíš, kohos udeřil!"

Ale dráb, jak byl v ráži, rozpřáhl se podruhé a zas íik! pacholka holí po zádech. Tu císař znovu zvolal: „Zadrž! Nevíš, kohos udeřil!"

Ale když se dráb rozpřáhl potřetí, rozepjal císař kazajku, na prsou mu zazářila císařská hvězda. Všechen lid padl kolem na kolena, i s poklasným, dráb jako když zkamení. Císař pravil: „Císař byl tebou dvakrát udeřen, ty budeš zítra v městě pověšen!" Pak se obrátil a odjel s potahem zpět.

           Kudrna, když viděl pacholka vracet se s potahem domů, vyběhl mu naproti a volal zdaleka: „Nešťastný Josefe! Co jsi provedl, vždyť mě ještě dnes zavřou do temnice! Odjet z roboty domů!" Selka lomila rukama, plakala, ale císař vešel do světnice a řekl přísně: „Ukaž mi své papíry, kde máš zápis na statek a výpočet své roboty!" Kudrna myslil, že Josefa chytla horká nemoc, připadal mu nějak podivný, docela jinačí než včera. Bál se, aby mu něco nevyvedl, tak šel k truhle, hrabal se v ní, chtěl získat čas, počkat, co se stane dál. Vtom vrazí selka do světnice a volá: „Spaste duši, je zle! Husaři jedou, celá ves je vzhůru, na panském se stalo cosi strašného. Matěji, utíkej! Jedou pro tebe!" Než Matěj skočil k oknu, zazněly podkovy, na dvůr vletěl zlatý kočár, za ním škadrona husarů, dveře se rozlétly a do jizby se hrnulo panstvo v sametu, v zlatě a hedvábí. Všichni se hluboce sklonili a čekali. Matěj hledí, vidí, komu se klanějí — pacholku Josefovi. Pacholek Josef promluvil, řekl: „Podejte mi pero!" Přistoupil písař, Josef vzal Matějovi jeho papíry z ruky, sedl za stůl a připsal zlatým písmem, že se Matěj Kudrna navždy zbavuje roboty. Pak vyšel na dvůr a řekl všemu lidu: „Pamatujte, abyste drželi zákon. I když je těžký, dokud platí, dotud chrání i ubohého. A každý má právo žádat, aby zákon platil stejně pro pána jako pro chudáka." S tím císař odjel a za ním jeho družina. Od té doby však nebylo slýcháno, aby páni žádali víc, než žádá zákon, a sedláci pochopili, i když jsou robotníci, že mají své právo. Když to pochopili, nabyli důvěry v sebe a tak dlouho stáli na svém právu, až byla robota zrušena. 

 

Růženka

Byl jeden zámek hluboko v lesích, kolem toho zámku krásný sad a v zámku žili král a královna. Té královně se narodila holčička krásná jako kvíteček; dali jí jméno Růženka. Královna Růženku sama převíjela, chovala, do kolébky kladla, v noci hlídala.

Jednou v noci leží královna na loži, děťátko spí v kolébce. Najednou však u kolébky stojí tři ženy v bílých plachetkách, v rukou jim hoří svíce. Královna žasem ani nedýchala, ale ty ženy se sklonily nad kolébkou a ta modrooká pravila:

„Budeš krásná jako růže, dobrá jako chléb."

Po ní ta černooká jí jiný osud dala:

„Žij jako v růžích, dokud práci nepoznáš; jak se vřeténkem píchneš, zahyneš."

Ale ta třetí, sivooká, děťátko políbila, soud napravila:

„Až tě v růžích najde, koho, sama šťastna, šťastným učiníš, k životu se probudíš."

Královně se zdálo, že sní, chtěla vykřiknout, ale svíce zaplanuly, zhasly, bílé ženy v temnu zmizely. Královna běžela ke králi, všechno mu vypovědět; měla strach o svoji Růženku. Král druhý den přísně nakázal všechny kolovraty, motovidla, vřeténka, kozlíčky na zámku sebrat, spálit; nikdo se nesměl příze ani dotknout, aby se Růženka vřeténkem nepíchla, života nepozbyla.

Tak Růženka rostla, celý čas si jen hrála, práci nepoznala. A taková kráska se z ní stala, že celý svět udivila, všem lidem se zalíbila. Ale jednou, už jí bylo patnáct let, hrála si po zahradě se zlatým míčem; zapadl jí do malinového houští u staré věže. Zašla do houští hledat míč a našla ve staré věži malá dvířka. Pomyslila si: Co tam v té staré věži může být? Co živa jsem tam nebyla.

Vyšla nahoru po točitých schůdcích. Pod samou střechou přišla do jizby, tam seděla scvrklá stařenka Běda, předla na kolovrátku. Nikdo ji už na hradě neznal, zapomněli na ni; ona sama na nikoho nedbala, stále jen předla, předla. Růženka jakživa kolovrat neviděla, sedla si ke stařence na stoličku, dívala se na vřetánko, jak frčí, sáhla po něm a píchla se do prstu. Jak se do prstu píchla, svezla se na zem a usnula.

Sotva usnula, celý zámek se zastavil, usnul, nikde ani muška se nehnula, každý co právě dělal, v tom zůstal, ani voda netekla, ptáci nelétali, ryby neplovaly. Jen šípky rostly v zahradě; rostly, rostly, až celý zámek zarostly. Kolem dokola hučely černé lesy, pod oblaky táhly divoké husy, venku v polích lidé orali, sili, žali, jen staří lidé vzpomínali na růžový zámek v šípkovém houští, kde princezna Růženka spala, co nikdy práci nepoznala.

Rozneslo se po kraji, po všech dalekých, mocných, bohatých zemích, že kdesi v hlubokém klínu černých hvozdů spí nevídaná krása, zapomenutá, hložím a šípkem zarosdá, v zlatém zámku, na který čas nemá žádnou moc. Přecházejí věky, střídá se syn za otce, ale tam kdesi v houštině spí princezna tak krásná, tak líbezná, jako když rozkvetla patnáctým jarem. A jen čeká, kdo ji přijde políbit — probudí se tak svěží, jako by byla včera usnula, bědy nepoznala.

Všichni princové, mocní vládcové, nosili obrázek té princezny na srdci, vzdychali a po ní toužili. Jezdili světem, ptali se lidí, hledali marně spící krásu, aby ji políbili, ze sna probudili, šťastni navěky zůstali.

Zpěváci o ní zpívali v hradech, báby o ní vyprávěly divy v chaloupkách, když draly peří s dívkami kolem vytopené pece, hoši o ní snívali zjara na pastvě, když hlídali v noci stáda koní, ale nikdo už o ní nic nevěděl, kde je, komu bude přáno ji najít, ze sna probudit.

Až jeden mocný princ, skvělý bojovník, dal vyhledat v knihách, kde je ten kraj spící krásné princezny, vytáhl s velikým vojskem, dal pálit lesy, kácet stromy, prosekávat roští, dobývat se černými hvozdy k tomu růžovému dolu. Ale čím víc pálili a pustošili, tím hustší byl ten les, tím víc bloudila ta vojska v pustinách bez konce. Marně hledali, marně se namáhali, spící princeznu nenalezli, jen kraj v poušť obrátili.

Tak po čase druhý princ, měl peněz nečítaných, smyslil sobě spící krásu, líbeznou Růženku, objevit, ze sna ji probudit. Vysílal posly do širého kraje, zlato rozséval kolem sebe, sliboval hory doly tomu, kdo objeví šípkové houští, najde zlatý zámek, dovede jej tam, kde spí zakletá princezna. Síla lidu se vyhrnula do kraje, prolézali lesy, procházeli horami, hledali, všude dobře placeni byli, ale nadarmo. Ani ten bohatý princ Růženku nenašel, svého štěstí nedošel.

Až jednou šel těmi lesy mladý, veselý zpěvák, bylo mu Jan. Chodil si tak od hradu k hradu, zpíval své písničky, najedl se a napil, zas šel dál, nic neměl, ale nikomu nesloužil, po bohatství, po slávě netoužil. Zašel do těch lesů, až v nich zabloudil. Chodí, chodí, až najednou cítí vonět plané růže, vidí šípkové houští, obsypané růžovými kvítky. Vešel do těch keřů, zpívá si starou písničku o spící Růžence a keře se před ním odklánějí, splétají se v růžové loubí až do zahrady ke krásnému zámku.

Vešel do zámku. Všude ticho jako v zakletí. V kuchyni kuchaři stojí u rožňů, ale netočí, po schodech lokajové drží mísy, ale nenosí, v pokoji hosté sedí za stolem, skleničky v rukou, ale nepijí, muzikanti na kůru nadýmají tváře, ale netroubí.

Jan prošel celým tím zámkem, ale nic se nehnulo. Vyšel do zahrady — ticho pod šípkovou klenbou. Když už všechno prohledal, našel i malá dvířka ve věži, vyběhl po točených schůdcích a tam co vidí: scvrklá stařenka Běda přede na kolovrátku, vřeténko jen frčí, u nohou jí spí krásná dívka, princezna Růženka.

Jak se na Růženku podíval, až se mu dech zastavil nad tou krásou. Zdvihl ji k sobě, pohladil po zlatých vlasech, políbil ji na rty. Jak ji na rty políbil, stařenka Běda zmizela jako pára, Růženka se probudila. Sotva modré oči otevřela, vzala milého Jana za ruku a pravila:

„Pojď, půjdeme k tatínkovi a k mamince," jako kdyby se znali odmalička.

Sotva vešli do zahrady, všude plno života. Šípkové keře se roz-klonily, slunce zasvitlo na sad, na zámek, ptáci se rozezpívali, rybky ve vodě šplouchaly, včelky na růžích bzučely. A v kuchyni kuchaři roztočili rožně, na schodech lokajové se rozběhli s mísami, v pokoji zazvonily sklenky, zahřměli muzikanti.

Růženka vedla Jana za ruku až ke královně, ke královi, klekla s ním a pravila:

„Drazí rodičové moji, toto je můj milý, zpěvák Jan, který nás všecky vysvobodil ze zakletí."

Rodiče radostí zaplakali, trouby zazvučely, hned se slavila slavná svatba Šípkové Růženky s Janem zpěvákem.