Arcilhář

To vám byl jednou v zemi Jánevimkde jeden král, kterému mohl jeden modré z nebe nalhávat, mohl lhát, až se dubové trámy v trůním sále prohýbaly, ten král měl vše za pravdu a o ničem, co k jeho uším dolehlo, že by přece jen mohlo být pravdou, nepochyboval.

Už mnoho let byl králem a nejméně jednou za den se přihodilo, že některý z jeho dvořanů či ministrů nad některou novou zprávou pravil: "To je lež!" nebo "To je prolhané!" nebo "Tomu by živáček neuvěřil!".

Tu se král vždy rozzlobil, neboť on měl vždy vše za pravdu a ještě ani jedenkráte nikomu nemohl do očí říci: "Ty velkohubý čtveráku, ty lžeš!"

Ale alespoň jednou, dříve něž umře, by tu větu král rád řekl a za to by dal i tu nejmilovanější věc na světě. Proto nechal heroldy po celé zemi rozhlásit, že kdo tak velkou lež vymyslí, že tomu sám král neuvěří, ten dostane jeho jedinou dceru, krásnou princeznu za ženu.

Mnoho urozených i neurozených lhářů a prášilů se pokoušelo si svým bájivým uměním královskou dcerku vysloužit, ale nepodařilo se jim to. A za svoji opovážlivost putovali pak na sedm let do temné věže.

Tu v jednom dalekém městě uslyšel jeden vandrovní tovaryš herolda vyvolávat tu královskou zprávu. Ten chasník sám sebe držel za arcilháře, který jednomu rád špačky rozpouštěl. K tomu si řekl, že krásná princeznička je hezká odměna za pár šťavnatých lží a vydal se na cestu do královského města.

Když ten mladý a statný chasník přišel k zámecké bráně a strážným a sluhům oznámil, co chce, radili mu tito, aby se raději ani o krok dál jíti neodvažoval. Ale Kilián se nenechal zastrašit a přál si být zaveden ke králi.

Král seděl na svém zlatém trůně a vedle něj jeho dcera. Král pravil:

 "Povoluji ti tři lži. Ale když budu míti vše za pravdu a alespoň jednou tě nenazvu lhářem, tu jsi tu půvabnou cenu po mé levici prohrál a po celých sedm let neuvidíš ani slunce ani měsíc."

Když král o té půvabné ceně po své levici hovořil, odvážil se Kilián pozvednout k princezně svoje oči - a ty má nádhero - ona se na něj tak přátelsky a mile usmívala, že z něj veškerá úzkost spadla a on již nepochyboval, že ji ještě dnes sevře ve svém náručí.

"Tak začneme." zahájil král to klání a ukázal rukou, zdobenou zářivými prsteny, na podlahu trůního sálu, která byla ze zlatých desek a zeptal se Kiliána:

 "Podívej chlapče, tak drahocennou podlahu jsi jistě nikde neviděl, což?"

"Ale, pročpak ne?" odvětil chasník.

"Kde?" zeptal se král.

"V mé rodné vsi, která leží za skleněným lesem vpravo pod Měsícem a Lžimiprvá se jmenuje."

"A u koho jsi takovou zlatou podlahu viděl?"

"No, kde asi? Doma, u mého otce."

"Kdo je tvůj otec?"

"No, kdo by měl být? Přece pasák sviní v naší obci."

"A kolik sviní pásává?"

"Asi pět tisíc."

"Jak dlouho je otec už vyhání na pastvu?"

"Nyní už to pomalu bude 199 let.!"

Král zakašlal a řekl:

 "Když tvůj otec už tolik let pečuje o tolik ovcí, jistě si našetřil mnoho peněz, takže si koneckonců mohl nechat položit ve světnici podlahu za zlata, tomu rád věřím, neboť býti pasákem sviní je výnosné."

Král se škodolibě usmíval, protože ta první lež byla pro něj velmi nepatrná. Ale Kilián se tím nenechal vyvést z klidu.

"Nu, další." pokračoval král, ukázal rukou na okno a pravil:

 "Jdi k oknu a podívej se dolů do mé zahrady! Viděl si někdy ve svém životě tak velkou řepu?"

"O, jemináčku!" namítnul Kilián statečně: "Ty vaše to jsou jen uschlé sazenice proti těm, které jsem viděl, dneska je to právě 99 let, za mořem Nikdež v zemi Zarohem. Ony byly tak velké, že pod jejich listy mohlo stát šestnáct tisíc vojáků v průtrži mračen a ani kapka vody je nesmočila."

Král zakašlal podruhé a řekl:

 "Nu ano, když může mít pasák sviní ve světnici zlatou podlahu, tak to mohou v zemi Zarohem, co leží za mořem Nikdež růst takové řepy. Co všechno je jen na tom světě možné!"

Král se smál ještě zlomyslněji než poprvé. Pak hned zvedl ruku a ukázal na okno na druhé straně sálu a řekl:

 "Tedy do třetice! Jdi na druhou stranu a podívej se na jedli v mém parku,iděl jsi kdy na svém vandrování vyšší jedli?"

Veselý Kilián, ve kterém bylo ukryto mnoho lotrovin, si právě nyní vzpomněl na jednu lež, která byla tak ďábelsky vylhaná, že se určitě na celém světě nenajde člověk, který by ji uvěřil. A tak začal statečně a chvástavě vyprávět:

 "Ty moje dobroto! Tahle? To je jen košťátko proti těm jedlím, kterou jsem viděl v Nebeských horách. Já sám jsem zkusil, jak vysoká ta nejvyšší z těch jedlí je. Nejdřív jsem si nakoupil 22 tisíc nárožníků a jeden po druhém jsem do kmene zatloukal, abych po nich mohl směrem k vrcholu vystoupat.

Pomyslete! Už jsem vylezl až do sedmého nebe a vrcholek jedle nebyl stále k vidění. Nu, když už jsem tam byl, jsem si řekl, že bych se mohl po tom nebi trochu porozhlédnout. Našel jsem tam mnoho známých ze vsi Lžimiprvá a taky ze země Zarohem a vyprávěl jim, že dříve než uběhne jeden rok, povedu si jako svoji ženu domů krásnou královskou dceru ze země Jánevímkde. A oni mi všichni věřili a přáli mi hodně štěstí. Rádi by mne pozvali k večeři, ale já jsem si řekl, že bych rád ještě před setměním dolů na svět klouzal a poroučel se.

Ale nemohl jsem ani za nic nalézt tu jedli, po kterém jsem do sedmého nebe vylezl, a už jsem myslel na to, že si v nebi najdu nějaké zastrčené místo, kde přespím. Když jsem se tam tak motal, narazil jsem najednou na sud od cibule. Koukl jsem dovnitř a viděl, že je plný až po okraj pšeničných otrub.

Vida! To mi přišlo právě vhod! Z těch otrub jsem upletl provaz, tuctem zbylých hřebíků jsem ho dobře přibil k nebeskému oknu a sám jsem se po tom otrubovém provazu spustil dolů na svět. Když jsem byl ještě daleko od nejhořejších mraků, velký kus provazu mi chyběl.

Co jsem si měl nyní počít? Nu, neměl jsem jinou možnost, než abych kus provazu nahoře uříznul a dole ho navázal. Tak jsem se dostal konečně na pevnou zem přímo před vaším královským palácem.

A ten provaz, tomu nebudete, pane králi věřit, tak ten provaz byl celý porostlý knoflíky."

Tu král seskočil z trůnu a jal se křičet:

 "To je LEŽ stejně tak dlouhá jako ten provaz, kterým ses z nebe vylhal!"

"Dobrá," odvětil zářící Kilián: "teď jsem váš zeť!"

A vzal krásnou princeznu za ruku a dal jí zásnubní hubičku. Pak šťastný pár předstoupil před krále a ten jim svázal ruce, z hlavy sundal korunu a posadil ji statečnému Kiliánovi na kadeře.

A tak se arcilhář stal králem v zemi Jánevímkde.

Bělouš a vraník

V jednom hlubokém lese bylo velké jezero, u kterého žil rybář se svou ženou. Bůh jim daroval pět synů, jednoho krásnějšího než druhého.

Každý den, sotvaže se rozednilo, vyjel rybář na moře, rozhodil svoje sítě a večer je vytahoval vždy plné krásných ryb. Jakoby na jeho práci leželo podivuhodné požehnání, které pocházelo od malého šedivého mužíčka, který se každý den na jezeře zjevoval, z loďky do sítí poskakoval, jakoby do nich ryby vábil.

Když rybářovi synové vyrostli, museli s ním vyplouvat na rybolov; a šlo to po řadě, každý den jeden, zbývající čtyři zatím nosili ryby do města a tam je za pěkný kousek zlata prodávali.

Nejmladší, Jaromysl, kterému bylo právě dvacet let, vyjel také jednoho dne s otcem na jezero. Ale toho dne se šedivý mužík neukázal a večer nebyla v sítích ani rybka. Tak se ti dva brali k domovu, když tu pojednou se šedivý mužíček zjevil a zeptal se:

 "Nu lidičkové, vy lidičkové, jakpak vám to dneska šlo?"

"Špatně, velmi špatně," řekl rybář: "nechytili jsme ani rybu."

"Rybáři, nechceš mi prodat svého nejmladšího syna?"

"Za žádnou cenu neprodám svou vlastní krev!" zvolal rybář.

"Naplním tvoji loďku čistým zlatem, budeš na věčné časy bohatý muž," řekl mužíček: "když mi ale nevyhovíš, věz, že už ti vícekrát nepomohu a včera jsi chytil svoji poslední rybu!"

Tu začal rybář o té věci přemýšlet a pak pravil:

 "Dobrá, ale chci vědět, kam mého syna odvedeš a co tam bude dělat!"

"Nic zlého se mu nestane, půjde se mnou a bude krmit dva koně, jednoho bělouše a jednoho vraníka. Ve zbylém čase se může procházet, jezdit na koni, prostě dělat, co bude chtít. A každé tři měsíce tě může navštívit."

"Tak s tím jsem spokojen," řekl rybář: "pokud s tebou můj syn bude chtít jít."

Jaromysl byl člověk s dobrým srdcem a řekl:

 "Otče, když vám tím k takovému štěstí dopomohu, rád s tím šedivým mužíkem půjdu."

Rybář se rozloučil se synem i tím podivným mužíkem a když přišel k své loďce, blyštěla se v ní hromada zlata a stal se z něj rázem přebohatý muž.

Jaromysl následoval mužíčka, který jej vedl stále hlouběji do lesa až ke krásnému zámku. Tam mu ukázal všechny komnaty a ty byly tak nádherné, že se to vypovědět nedá. V jedné z nich bylo velké množství knih.

"Ve všech těch knihách si můžeš číst," řekl mužík: "ale na tu tam v rohu nesahej, to by bylo tvoje neštěstí!"

Naposledy jej zavedl do stáje, kde stáli dva koně, bělouš a vraník.

"O ty se budeš starat," řekl mužíček: "to je celá tvoje práce. Na tom bělouši nesmíš nikdy jezdit, každý den mu dáš dva mázy vína a hodně dobrého chleba, dobře jej vyhřebelcuješ a budeš jej držet v čistotě, neboť na tom koni si velmi zakládám. Ten vraník dostane oves a seno a vodu, na něm můžeš jezdit domů i do lesa, kolik si budeš přát. Všechnu práci ale musíš obstarat za denního světla, po setmění do stáje chodit nesmíš. Pracuj oddaně a pilně a neposlouchej rady své matky, pak se tu budeš mít dobře a štěstí ti to přinese."

Jaromysl dal mužíkovi své slovo.

Když byl s prací hotov, čítal si v knihách a naučil se mnohé věci, které jen tak někdo neví. S tím zámkem se to ovšem mělo tak, že s ním nebylo něco v pořádku. Za dne obyčejně vídal jen toho mužíčka, který každý den přicházel a Jaromysla často za jeho píli chválil a vybízel ho, aby jen tak dále pokračoval, že mu to štěstí přinese.

Když ale večer sedával na zahradě a nad rozličnými věcmi přemýšlel, často vídával tetelit se v temnotě dvě zjevení, o kterých nevěděl, co říci; snad jen to, že jedno bylo velké jako obr a přece to obr nebyl, to druhé bylo menší a vypadalo jako žena a přeci to žena nebyla. Zjevení se procházela po zahradě, zjevovala se a zase mizela a nic jiného Jaromysl nepozoroval, jen se mu zdálo, že to menší vypadalo velmi utrápeně a jakoby plakalo. Často si kvůli tomu lámal hlavu, ale nebyl z toho ani o vlásek moudřejší než dřív.

Když uplynulo čtvrt roku, Jaromysl si vyžádal na mužíkovi dovolení, aby mohl zase vidět svoje rodiče. Mužík rád souhlasil, jen Jaromyslovi ještě jednoladl na srdce, aby radám své matky sluchu nedopřával.

Jaromysl jel na vraníkovi a dříve než se byl nadál, stáli u jezera. Když však u něj hledal otcovský dům, více ho nenalezl, neboť na jeho místě stál přenádherný zámek. Dovedete si jistě představit, s jak velkou radostí jej rodiče vítali. Jeho bratři byli všichni ženatí a stali se bohatými kupci ve městě. Tu mu matka vyčítala, řkouc:

 "Tví bratři jsou zaopatřeni, ale ty ještě ničím nejsi, měl bys brzy začít o své budoucnosti přemýšlet!"

Potom ji Jaromysl vyprávěl, jak to na zámku chodí, což jí klidu nepřidalo a pravila:

 "Nebuď hlupák a vyzvěď vše, ten šedivý mužík ti žádné štěstí nepřeje. Já na tvém místě bych musela o všem vědět, co v té zapovězené knize stojí, dříve bych nemohla v noci oči zavřít a nechutnalo by mi ani jíst ani pít. Ten mužík se o tom přeci nedozví, musíš to dělat potají."

Matka do něj tak dlouho a mnoho mluvila, dokud ji Jaromysl neslíbil, že tu knihu přečte a jakmile se zase uvidí, že ji vypoví, co v ní stojí.

Za několik dní se Jaromysl s rodiči rozloučil a jel na vraníku zpět na zámek.

Zpočátku své pokušení sáhnout na tu zapovězenou knihu Jaromysl ovládal, ale pomaloučku polehoučku, i když si byl neustále opakoval, že je mu to přeci zakázáno, aby ji četl, jeho pokušení rostlo. A pak si řekl, že když jen trošku do ní nahlédne, jakoby ji ani nečetl, avšak když se konečně dal do čtení, tak neměl pokoje dříve, dokud knihu celou nepřečetl.

Nyní věděl všechno; že ten bělouš je zakletá princezna a ten obr je její otec, kterému patří zámek a každou noc mají svoji lidskou podobu, a taky věděl, jak mohou být vysvobozeni, ale v tom samém okamžiku, když dočetl, objevil se před ním onen šedivý mužíček a zvolal rozhořčeně:

 "Co jsi to učinil?!"

Zapírání nepomohlo, šedivák jej popadl za hrdlo a mrštil s ním před zámeckou bránu a řekl:

 "Měl si pouhý rok mé rozkazy poslouchat a pak by jsi byl šťastný po celý život, nyní však budeš jen svině pást. To je tvá odměna!" a zavřel bránu.

Tak zůstal Jaromysl v tom divokém lese samotinký. Ale brzy se mu vrátila odvaha, pomyslel si, že ještě není vše ztraceno, přece nyní ví, jak by mohl princeznu vysvobodit, uříznul si pořádnou hůl a začal si klestit cestu houštinou.

Mnoho dní šel dál a dál a živil se kořínky a bylinkami. Konečně se rozsvětlilo, jak přišel na konec toho lesa do nějaké vsi. Tam se poptal sedláků, zda pro něj nemají nějakou službu.

"Ale jistě," odvětil jeden z nich: "jestli chceš pást moje svině, pojď se mnou.

To byl tvrdý chlebíček, zvláště po tom, co se tak dlouhý čas měl tak dobře, ale co jiného si měl počít? Domluvil se sedlákem mizernou odměnu; vyhradili mu malý koutek vedle prasečích chlívků jako místo na spaní a druhého rána vyhnal stádo sviní na pastvu.

Když tak nyní na poli seděl a o svém osudu přemýšlel, najednou to ve vzduchu nad ním zasvištělo a kolem proletěl pták Noh a v dálce usednul na jednu horu. Jaromysl si zamnul spokojeně ruce a šťastně se zasmál, neboť o ptáku Nohovi se v té knize dočetl. Když pták Noh i druhého dne přiletěl a tou samou cestou se do dáli vydal, vyprávěl o tom večer Jaromysl sedlákovi.

"Toho ptáka znám dobře," řekl sedlák: "už mi nejednu svini sežral, proto se před ním měj na pozoru a do blízkosti té hory nechoď!"

"Mně žádnou svini neodnese," zvolal Jaromysl: "zítra vyženu svině rovnou na tu horu!"

"To můžeš sice udělat," odvětil sedlák: "ale bude-li ti večer chybět jediná svině, dostaneš výprask a vyženu tě!"

"Odvážnému štěstí přeje!" zasmál se Jaromysl a druhého rána vyhnal stádo a ubíral se s ním rovnou cestou k té hoře, neboť i o té hoře vám bylo psáno v zapovězené knize.

Kolem poledne přiletěl pták Noh jako obrovský černý mrak a když u hory viděl stádo sviní, snesl se jako blesk dolů a jednu do svých obrovských spárů popadnul. Ale Jaromysl nezapomněl, co bylo v knize psáno, rychle vytrhnul Nohovi tři péra a dvě si strčil za uši a jedno si dal do úst.

Teď byl silný a mohl létat stejně jako pták Noh. Vytrhnul mu svini, popadnul jej za krk a tak dlouho jej rdousil, dokud pták Noh neklesnul mrtev k zemi. Potom mu Jaromysl nožem rozpáral břicho a vytáhl z něj velké bílé vejce, s tím mohl princeznu vysvobodit.

Hejsa! Nyní byl Jaromysl opět na koni a s žádným králem ani císařem na světě by neměnil.

Jásajíc a zpívajíc hnal stádo sviní domů. Sedlák se podivil, že se vrátil v pořádku, ale dříve než se mohl vyptat po příčině toho veselí, zvednul se před jeho očima Jaromysl do výše a sedlák jen oči vyvaloval.

Jaromysl letěl stále výš a výš a rozhlížel se, dokud zámek neuviděl. V jeho blízkosti se snesl mezi stromy a vyčkal večera. Pak vyletěl na jednu vysokou lípu, co stála v zahradě a pod kterou vídával večer ta zjevení sedávat. Ukryl se ve větvích a čekal.

Za malou chvilku se otevřely vrata od stáje, nejprve vyšel šedivý mužík, za ním to plačící ženské stvoření a nakonec obr. Mužík zmizel v zámku, ale ti dva přišli k lípě a posadili se pod ní.

Jak nyní Jaromyslovi bušilo srdce!

Opatrně sáhnul do torny, popadl vejce, zamířil a hodil jej obrovi přímo do čela. V tom okamžení strašlivě zahřmělo, jakoby zámek puknul, až se musel Jaromysl pořádně chytit větví a zavřít oči.

Když je opět otevřel, obě ta zjevení zmizela a stál tam král se zlatou korunou na hlavě a překrásná princezna, že podobnou byste nenašli. Ze zámku přibíhali dvořané a sloužící, zdravili se a objímali a zavládlo všeobecné veselí.

Král se rozhlédnul a zavolal na Jaromysla, že už může slézti dolů, a když to Jaromysl učinil, tu ho král vzal za ruku a vložil mu do ní ruku princezninu a řekl:

 "Ty jsi nás vysvobodil a budeš nyní mým synem, protože za dobrotu tvého srdce ti toto štěstí přináleží!"

Tak se stal rybářův syn princem. Kdoví, co bude jednou z vás.

Co se stalo s tím šedivým mužíkem? To už starý nádeník Honza, který mu tuhle pohádku vyprávěl, zapomněl. Zkuste za ním zajít do Jugenheimu1 a zeptat se ho, možná si to zase vybaví.2

 1Dnes by asi nádeník Honza dvojměstí Seeheim-Jugenheim nepoznal. Vy to pohádkové město najdete v přírodním parku Odenwald ve spolkové zemi Hessensko. Najdete ho na jih od Frankfurtu nad Mohanem, odkud se dálnicí A5 vydáte do Darmstadtu a odtud cca 15 km jižněji leží Seeheim-Jugenheim.

Bilý had

Dávno již tomu, žil jednou jeden král, jehož moudrost byla známa po celé zemi. Nic mu nezůstalo utajeno, a zdálo se, že nějaké tajemné síly mu nosí zprávy po větru. Ten král měl jeden zvláštní zvyk. Každé poledne, když byla tabule prostřena a byl sám, musel jeden věrný sluha přinést ještě jednu mísu. Ta mísa však byla vždy přikrytá a ani ten sluha sám nevěděl, co je uvnitř, a nevěděl to žádný člověk, neboť král ji otevřel vždy, když byl úplně sám.

 Tak to šlo dlouhý čas, až přišel den, kdy sluha opět přinášel mísu a popadla ho taková zvědavost, které nemohl odolat a tak mísu zanesl do své komory. A když byl dveře pečlivě zamknul, zvedl víko a uviděl, že na míse leží bílý had. Při tom pohledu dostal tak neodolatelnou chuť, že jsi kousek pečeně uždibnul a strčil do úst. Sotva se masa dotknul jazykem, proniklo oknem k jeho uším štěbetání tenkých hlásků. Podíval se tedy ven a uviděl vrabčáky, jak jeden s druhým si vyprávějí o překot o tom, co se na poli a v lese viděli. Tu mladík pochopil, že jediné sousto hadího masa mu dodalo schopnost rozumět řeči zvířat I událo se jednoho dne, že králi se ztratil krásný prsten a protože onen sluha měl přístup všude, padlo na něj podezření, že on jej vzal. Král si ho předvolal a zlými slovy ho častoval, hřímal na nebohého chlapce, že pokud do rána nebude viník nalezen, bude on za zloděje považován a souzen. Nic nepomohlo, že svou nevinu popíral, s touto hrozbou byl propuštěn. Zmítán strachem a obavami vyšel na dvůr a přemýšlel o tom, že mu pomoci není.

 Tu uviděl dvě kachny, jak se cachtají ve vodě, zobáky si čistí peří a spolu rozprávějí. I zaposlouchal se do jejich hovoru, ve kterém si o dobré pastvě vyprávěly, když tu jedna rozmrzele pravila, že ji v krku tlačí králův prsten, který v chvatu spolkla, když se pod královským oknem pásla. Tu mladík na nic nečekal, popadla kachnu za krk a běžel s ní ke kuchaři. A pravil mu, že kachna je již dosti vypasená a že by se k jídlu už hodila.Kuchař nebohé zvíře potěžkal v rukou a s sluhou souhlasil a za par chvil měl již šťastný mladík králův prsten a mohl svoji nevinu dokázat. Vděčný král mu za ten nález nabídl výnosné místo u svého dvora, jen ať si jeho věrný služebník vybere. Však mladík, který již dávno toužil po dalekých krajích, si vyžádal jen koně a trochu peněz na cestu. Král mu žádané dal a mladík se vydal na cestu.

 Jednoho dne přijel k rybníku, kde uviděl tři ryby, které uvízly v rákosu a po vodě marně lapaly. Ač se říká, že ryby nemluví, on přesto slyšel jejich nářek, že zde musejí tak bídně bez pomoci zahynouti. Protože však měl srdce slitovné, sesedl z koně a ryby hodil do vody zpět. Tu ony sebou ve vodě radostně mrskaly a o překot na něj volaly, že jeho záchranu mu jednou rady splatí.

 Tak jel dál, když tu po nějaké chvíli uslyšel tenký hlásek. Zaposlouchal se a tu uviděl v písku u mohou mravenčího krále, jak naříká a světu si stěžuje, na lidi a ty jejich neohrabaná zvířata s těžkými kopyty, která dupou, kde si chtějí a jeho mravenčímu lidu škodu na majetku i životech neustále způsobují. Mladík uslyšev ten nářek, pobídl koně a přešli na postranní cestu a vděčný mravenčí král pak za ním radostně volal, že jednou mu jeho dobrý skutek splatí.

 Cesta pojednou vedla lesem a tam spatřil krkavčího otce a matku krkavčí, kteří seděli u hnízda a své děti z něj vyhazovali se zlostným pokřikem ven, do šibeničníků zatracených jim láli a že více se jíž o ně starat nebudou, že ony sami děti nehodné budou muset do světa za obživou. Však nebohá krkavčata ležela pod stromem, tloukla křídly o zem a naříkala na svůj osud neveselý, neboť jak si mohla shánět obživu, když létat ještě neuměla? Tu se jich chlapci zželelo, sesedl ze svého koně, vytáhl dýku a zabil ho, a krkavčatům nabídl.Ta mu radostně děkovala a jeho šlechetný skutek oplatit slíbila.

 Dále musel mladík už pěšky, putoval dlouho až jednoho dne došel do hlavního města, kde byl hlomoz a srocení lidu převeliké, neboť zrovna vešlo ve známost, že královská dcera edá ženicha, že však kdo se o ni ucházet chce, musí nejprve přetěžký úkol splnit.a pokud by to snad nedokázal, propadne životem. Mladík, když královskou dcerku spatřil, byl její krásou tak okouzlen, že se o ni rozhodl ucházet. Král jej zavedl k moři a před jeho očima do vody hodil zlatý prsten, prý ať mu jej mladík zpět přinese a princezna bude jeho. Smutný hoch zůstal na mořském břehu a chodil dokola a přemýšlel, co si počne. Tu najednou uviděl jak k němu plavou ony tři ryby, které byl kdys vysvobodil, jedna z nich nesla mušli a hodila ji na břeh. A když ji mladík otevřel, našel v ní králův zlatý prsten. Pln radosti běžel za králem a očekával, že on teď splní svůj slib. Ale pyšná princezna, když slyšela, kdo že zadaný úkol splnil, že ji není rodem roven, pohrdla takovým ženichem a trvala na tom, že mu dá sama úkol nový.

 Vyšli spolu na zahradu a ona sama tam rozsypala 10 pytlů prosa do trávy a pak mu posměšně pravila, že do rána to musí sesbírat a nesmí ani zrnko chybět, sic o hlavu přijde. Mladík si sedl smutně do trávy, věděl, že není v lidských silách takový úkol splnit. A tam seděl v chmurných myšlenkách na smrt celou noc. Však s prvním ranním paprskem uviděl vedle sebe stát oněch deset pytlů plných prosa, ani zrníčko nechybělo. To vděčný mravenčí král se svými poddanými celou noc pracovali s pílí mravenčí a prosem pytle opět naplnili. Princezna osobně se sešla přesvědčit a překvapeně viděla, že mladík i druhý úkol splnil.To však její pyšné srdce neobměkčilo a chladně mu pravila, že sice již splnil dva úkoly, ale jejím mužem se nestane dřív, že jí jablko ze stromu života přinese.

 Mladík však nevěděl, kde takový strom hledat. Rozhodl se tedy jít kam ho nohy ponesou, třeba na samý konec světa, stejně neměl žádnou naději, že takový úkol splní. Přešel už tři království a jednoho dne přišel do temného lesa, sedl si pod strom a rozhodl se spát. Tu najednou slyšel nějaký šramot v hnízdě nad hlavou a najednou mu spadlo do rukou zlaté jablko. A dolu k němu sletěly tři mladí krkavci, sedli si na jeho kolena a řekli mu, že oni jsou ti krkavci, kterým on život zachránil, a že teď přišel čas, aby mu jeho čin splatili, že o jeho putování za jablkem slyšeli a na samý konec světa přes moře pro něj sami zaletěli a to jablko mu přinesli.

 S radosti se mladík vydal na zpáteční cestu, a protože jablko ze stromu života je kouzelné, sotva princezna kousek ochutnala, v jejím srdci se probudila láska a oni se pak spolu v nerušeném štěstí dožili vysokého věku.

Bratři Grimmové

Bratři Grimmové (německy Brüder Grimm, nebo Gebrüder Grimm) byli sběratelé klasických lidových německých pohádek a mytologických příběhů.

Známější z obou bratrů, Jacob Grimm (1785–1863), byl jedním z největších německých jazykovědců. Mladší Wilhelm Grimm (1786–1859) se zapsal do dějin jako spolupracovník svého staršího bratra.

Bratří Grimmové prosluli v německé i světové literatuře svou sbírkou lidových pohádek a písní, pověstí a legend. Zvláště svými Kinder- und Hausmärchen (česky: Pohádky bratří Grimmů), kterými položili základy nové vědy – folkloristiky. Pohádky jako Sněhurka či Šípková Růženka jsou známy z mnoha zpracování, ale prvními, kdo je zapsali, byli právě bratří Grimmové. V činorodé spolupráci byl Wilhelm tím, kdo pohádky sbíral a upravoval, zatímco Jacob, který byl lingvista a filolog, pohádky povýšil na předmět seriózního vědeckého výzkumu.

Lidové pohádky bratřím vyprávělo dohromady asi 40 lidí. Jednou z nejvýznamnějších vypravěček byla Marie Hassenpflugová, přítelkyně jejich sestry Charlotty, která pocházela z dobře situované, francouzsky mluvící rodiny. Mariininy příběhy byly směsí motivů pocházejících z lidové tradice a vlivů z četby Perraultových Pohádek Matky husy (1697).

Roku 1830 se bratři přestěhovali do Göttingenu, kde se Jacob stal univerzitním knihovníkem. V roce 1837, ale byli oba bratři propuštěni za protest proti zrušení tzv. Hannoverské konstituce králem Ernestem Augustem. V roce 1841 se bratři Grimmové stávají profesory na univerzitě v Berlíně a pracují na německém výkladovém slovníku. První svazek tohoto rozsáhlého díla vyšel v roce 1854 a poslední 16. svazek vyšel až dlouho po jejich smrti v roce 1960. Bratři Grimmové pracovali velmi činorodě a důkladně také na poli heroické mytologie, starověkého náboženství a práva a jejich úsilí nepolevilo ani když se Wilhelm v roce 1825 oženil. Sám Jacob se nikdy neoženil. Wilhelm zemřel v Berlíně 16. prosince 1859 a Jacob o 4 roky později tamtéž 20. srpna 1863.

Bratři Grimmové tvořili dokonalý pracovní tým, v němž se Jacob zaměřoval na studia lingvistická, kdežto Wilhelm byl spíše literárním badatelem. Ve své práci byli ovlivnění současným německým romantismem a svou láskou k mytologii, folklóru a fantaziím. Svou prací dokázali, že na základě studia ústních pramenů, muže být sestavena sbírka folklórních příběhů, které se snaží o ryzí reprodukci originálních motivů, a ukázali tak cestu dalším badatelům. Ač byly sesbírané příběhy zaznamenány s co největší přesností a věrností, přece však se zvláště Wilhelm při pozdějších vydáních neubránil svým literárním ambicím a některým pohádkám dodal poetický nádech.

Svou celoživotní prací bratři Grimmové dokázali, že pohádky mohou být zaznamenávány a poté uveřejněny v tištěné formě ve svém originálním znění, a tak být dále šířeny. V praxi byly pak, zejména kvůli dětem, pohádky upravovány, například ve Sněhurce byl změněn konec příběhu, kdy v původním znění musela zlá královna tančit v rozžhavených botách až k smrti, nebo v Jeníčkovi a Mařence, kdy byla zlá čarodějnice ve velkých mukách zaživa upečena v peci.

Ani v moderní době nezůstaly pohádky bratří Grimmů ušetřeny pozornosti. Němečtí nacisté považovali za jeden ze symbolů německého lidu pohádku O červené Karkulce, neboť v jejich interpretaci byla zachráněna před zlým židovským vlkem. V 70. letech 20. století byly pohádky bratří Grimmů zase předmětem pohrdání a kritiky feministického hnutí za svůj neskrývaný sexistický popis světa.

Kromě činnosti folkloristické se bratři Grimmové věnovali i jazykovědě – spolu založili v roce 1838 projekt, který vedl k vytvoření Deutsches Wörterbuch, jednoho z nejvýznamnějších slovníků německého jazyka, který je používán dodnes a se svými dvaatřiceti svazky se řadí také k nejrozsáhlejším slovníkům vůbec. Projekt byl dokončen až v roce 1961. Dalším významným dílem Jacoba Grimma byl spis Deutsche Mythologie, který rozsáhle pojednává o germánské mytologii.

Dílo:
Pohádky bratří Grimmů (Kinder- und Hausmärchen) byly publikovány ve dvou svazcích (1812–1815), poslední edice vyšla v roce 1857 a obsahovala 211 pohádek, dalších 28 bylo v dřívějších edicích, takže celkem tedy sbírka obsahovala 239 pohádkových příběhů. Pohádky byly zapsány podle ústní tradice, v prvním vydání bylo použito 10 dialektů německého jazyka. Některé pohádky se staly proslulými po celém světě, jsou půvabné svým kouzlem, motivy komunikace mezi lidmi a zvířaty a morálním patosem boje dobra se zlem.

Mezi nejznámější publikované pohádky patří: Sněhurka, Červená karkulka, Šípková Růženka, Jeníček a Mařenka, Popelka, Brémští muzikanti, Dupynožka, Tři přadleny nebo Bělinka a Růženka. Dále také: Čiperná Markyta, Medvědáč, Železný Jan, Strakatinka, Král Odřivous a další.

Odrazy v kultuře

Kletba Bratří Grimmů, česko-britsko-americký film z roku 2005, režie Terry Gilliam, historická fikce ze života obou bratrů
Věčný příběh, americký pohádkový romantický film z roku 1998, oba bratři zde vystupují na počátku a na konci filmového příběhu v rolích posluchačů vyprávěného příběhu
Grimm, americký seriál

Bratříček a sestřička

Bratříček vzal Sestřičku za ruku a řekl: "Od té chvíle, co naše matka zemřela, nastaly nám zlé časy. Macecha nás celé dny bije a vyhání nás pryč. Tvrdé kůrky chleba, které zůstanou, jsou naše strava; i ten psík pod stolem se má lépe, neboť mu častokráte hodí chutné sousto. Bůh se smiluj, kdyby to naše matka věděla. Pojď, půjdeme spolu do světa."

 Tak šli celý den a protože pršelo, řekla Sestřička: "To Bůh a naše srdce společně pláčou."

 Večer přišli do hlubokého černého lesa a byli celí unavení žalostí, hladem a tou dlouhou cestou, tak se uložili do jednoho vykotlaného stromu a tam usnuli.

 Druhého rána, když se probudili, stálo slunce už vysoko na obloze a hladilo je horkými paprsky.

 Tu pravil Bratříček: "Sestřičko, já mám žízeň, kdybych věděl, kde je studánka, hned bych šel a napil se. Slyším něco šumět."

 Bratříček tedy vstal, vzal Sestřičku za ruku a šli hledat pramínek.

 Macecha byla však zlá čarodějnice a dobře věděla, že děti utíkají a tak je tajně sledovala, jak už to čarodějnice umějí, a všechny studánky, potůčky i pramínky v lese začarovala.

 Když nyní našli jiskřivý potůček, jak si přes kameny zvesela poskakuje, chtěl se z něj Bratříček napít, ale Sestřička uslyšela, jak pramínek zpívá podivnou písničku: "Kdo se ze mne napije, v tygra se rázem promění!"

 Zvolala: "Prosím tě, Bratříčku, nepij, sic se změníš v divokou šelmu a mne roztrháš!"

 Bratříček se tedy nenapil, i když měl tak velkou žízeň a pravil: "Dobrá, počkám k dalšímu prameni."

 Když přišli k jinému potůčku, uslyšela Sestřička, jak si i on zpívá podivnou písničku: "Kdo se ze mne napije, ve vlka se rázem promění!"

 Zvolala: "Prosím tě, Bratříčku, nepij, sic se změníš ve vlka a mne sežereš!"

 Bratříček se tedy nenapil a řekl: "Dobrá, počkám k dalšímu prameni, ale tam se napít musím, můžeš říkat, co chceš, žízeň mne celého spaluje."

 Když přišli ke třetímu potůčku, uslyšela Sestřička, jak si i on zpívá podivnou písničku: "Kdo se ze mne napije, v srnce se rázem promění!"

 Zvolala: "Prosím tě, Bratříčku, nepij, sic se změníš v srnce a utečeš mi!"

 Ale Bratříček už klečel dole u potůčku a té vody se napil, sotva se však první kapka dotkla jeho rtů, změnil se v srnečka.

 Sestřička se rozplakala nad svým ubohým zakletým Bratříčkem, srnčátko také plakalo, seděli smutně vedle sebe, až dívenka pravila: "Upokoj se milé srnčátko, já tě nikdy neopustím."

 Pak sundala Sestřička svůj zlatý podvazek a uvázala jej srnčátku kolem krku. Natrhala ostřici a upletla z ní jemný provaz, na něj přivázala srnečka a vedla jej dál a dál do lesa. A když byli dlouho, předlouho šli, přišli k lesní chaloupce. Sestřička se podívala dovnitř, a protože chaloupka byla opuštěná, pomyslila si: "Zde bychom mohli zůstat a bydlit."

 Pak nasbírala srnečkovi jemné chvojí a mech, aby mu z toho měkké lůžko upravila a každé ráno pak vycházela do lesa, aby tam sbírala kořínky, lesní plody a oříšky a pro srnečka trhala hebkou trávu. Večer, když byla Sestřička unavená a pomodlila se, položila svoji hlavu na srnečkův hřbítek, to byl její polštářek a spokojeně spolu usnuli. A kdyby měl Bratříček svoji lidskou podobu, byl by to věru skvělý život, co vedli.

 Dlouhý předlouhý čas spolu v té divočině sami žili.

 Ale jednou se událo, že král té země v tom lese pořádal velký hon. Mezi stromy byl slyšet hlahol lesních rohů, štěkání psů a pokřik lovců; a srneček zatoužil převelice býti při tom.

 "Ach." řekl: "Sestřičko, pusť mne ven na lov, už to tu déle nevydržím."

 A tak dlouho prosil, až nakonec dívka souhlasila.

 "Ale," řekla mu: "večer se vrať, já před těmi divokými lovci chaloupku zamknu, abych tě poznala, žes to ty, zaklepej a řekni: - Sestřičko předrahá, pusť mne dovnitř-, když to neřekneš, neotevřu."

 Srneček vyběhl ven a bylo mu krásně a byl celý veselý z té nabyté svobody. Král a jeho lovci uviděli to krásné zvíře a jali se ho pronásledovat, ale nemohli jej dostihnout, a když si byli myslili, že už ho mají, tu skočil srneček do křoví a zzel.

 Když se setmělo, běžel Bratříček k chaloupce, zaklepal na dveře a řekl: "Sestřičko předrahá, pusť mne dovnitř!"

 Tu se otevřela malá dvířka, srnec vskočil dovnitř a celou noc odpočíval na svém měkoučkém lůžku.

 Druhého rána přišli lovci znova, a když srnec opět uslyšel hlahol lesních rohů a křik lovců, zase neměl stání a prosil: "Sestřičko, otevři mi, musím ven."

 Sestřička mu otevřela a řekla: "Ale večer musíš být zpět a svoji průpovídku říci."

 Když král a jeho lovci srnce se zlatým obojkem opět spatřili, pustili se všichni za ním, ale on byl na ně příliš rychlý a hbitý. Tak to šlo celý den, ale nakonec jej lovci obklíčili a jeden z nich ho zranil na noze, že začal kulhat a utíkal pomaleji.

 Jeden z lovců se za ním tajně vydal a sledoval jej až k chaloupce a slyšel , jak volá: "Sestřičko předrahá, pusť mne dovnitř!"

 Pak viděl, jak se otevřely dveře a za srnečkem zase zavřely. Lovec šel ke králi a vše mu vypověděl, co slyšel a viděl.

 Tu rozhodl král: "Lov bude ještě zítra pokračovat."

 Sestřička se ale strašlivě vylekala, když viděla, že její srneček je zraněn. Umyla mu krev, přiložil byliny a řekla: "Jdi si lehnout, milý srnečku, aby ses pozdravil."

 Ale ta rána byla tak nepatrná, že když srnec ráno vstal, více ji necítil, a když zvenčí uslyšel hluk lovu, řekl: "Já se opanovat nemohu, musím být při tom!"

 Sestřička plakala a prosila: "Oni tě zabijí a já tu na tom Božím světě zůstanu sama, nikam tě nepustím."

 "Pak zemřu od zármutku," odvětil srneček: "když slyším zvuk lesního rohu, samy od sebe mi nohy běží ven."

 Tak nevěděla Sestřička jiné pomoci, než dveře s těžkým srdcem odemknouti a srnečka nechat celého šťastného odběhnout do lesa.

 Když jej král uviděl, řekl lovcům: "Nyní ho budeme celý den pronásledovat až do večera, ale nesmíte jej žádný zranit."

 Když slunce zapadlo, řekl král tomu lovci: "Nyní pojď a ukaž mi tu chaloupku!"

 A když stál král přede dveřmi, zaklepal a zvolal: "Sestřičko předrahá, pusť mne dovnitř!"

 Dveře se otevřely, král vešel dovnitř a tam byla dívka tak krásná, že krásnější ještě neviděl. Sestřička se polekala, když viděla, že vstoupil nějaký muž, který měl na hlavě zlatou korunu. Ale král vyhlížel přátelsky, vzal ji za ruce a zeptal se: "Chceš jít se mnou na zámek a stát se mojí ženou?"

 "Ano." odvětila Sestřička: "Ale srneček musí se mnou, toho já nikdy neopustím."

 Král odvětil: "Může zůstat u tebe po celý tvůj život a nikdo mu neublíží."

 Mezitím přihopsal i srnec, Sestřička jej uvázala na provaz z ostřice a vyvedla jej ven. Král ji posadil před sebe na koně a společně jeli na zámek. Pak s velkou nádherou slavili svatbu, ze Sestřičky byla rázem paní královna a žili dlouhý čas spokojeně a v lásce. Také o Bratříčka bylo dobře postaráno a vesele běhal po zámeckých zahradách.

 Zlá macecha, kvůli které děti tenkráte utekly do lesa, si byla myslila, že Sestřičku dozajista roztrhala divá zvěř a nebohého Bratříčka v srnčí podobě dávno lovci zabili. Když však nyní slyšela, jak skvěle se jim vede, zloba a závist hýbaly mocně jejím černým srdcem a neměla klidu a jak by těm dvě ublížila, celé dny a noci přemýšlela.

 Její dcera, která byla ošklivá jako noc a měla jen jedno oko, ji činila výčitky: "Stát se královnou, to štěstí by mělo mně přináležet!"

 "Uklidni se, děvenko!" řekla ji stařena a spokojeně pokračovala: "Až přijde ten správný čas, budu u toho!"

 A čas se opravdu nachýlil a královna porodila krásného chlapečka a král byl zrovna na lovu. Tu na sebe stará čarodějnice vzala podobu komorné, vešla do komnaty, kde královna ležela, a řekla jí: "Pojď, lázeň je připravená, to ti udělá dobře a vrátí ztracené síly, pospěš, ať nevychladne."

 Její dcera jí byla k ruce, a tak obě zesláblou Sestřičku popadly a odnesly jí do lázně, tam ji položili do vany a vyšly ven. Dveře pečlivě zvenčí zamknuly a utekly pryč. Protože ta lázeň byla pekelně roztopená, nebohá královna se v ní za malou chvíli udusila.

 Když to bylo vykonáno, vzala čarodějnice svoji dceru, na hlavu ji posadila čepec a položila ji do postele na královnino místo. Dala jí také podobu nebohé Sestřičky, jen to chybějícko vyčarovat neuměla. Aby to ale král nebyl zpozoroval, měla býti k němu vždy obrácená jen tou stranou, kde oko měla.

 Večer, když se král vrátil domů a slyšel, že se mu synáček narodil, zaradoval se od srdce a chtěl ke své ženě jít, aby seznal, jak se jí daří.

 Tu stařena rychle pravila: "Počkej králi, ty závěsy neroztahuj, královna se ještě nesmí dívat do světla, musí mít klid."

 Král to tedy neučinil a nevěděl, že v posteli leží falešná královna.

 Když ale o půlnoci všechno spalo, tu uviděla chůva, která seděla v dětském pokoji u kolébky a hlídala, jak se otevřely dveře a dovnitř vešla Sestřička. Vzala dítě z kolébky, položila si je do náruče a dala mu pít. Pak mu natřásla polštářek a položila jej zpět. A nezapomněla ani na srnečka, šla do rohu, kde ležel, pohladila ho po hřbetě a pak vyšla dveřmi zase ven.

 Chůva se ráno ptala stráže, která celou noc v zámku též bděla, zdali viděli někoho vcházet. Ale strážci odvětili: "Ne, nikoho jsme neviděli."

 Tak to šlo po mnoho nocí a to zjevení nikdy neproneslo ani slovo a chůva, která to vždy pozorovala, si jej oslovit neodvážila.

 Když uplynul nějaký čas, tu se jala královna jedné noci mluvit: "Co si počne mé dítě? Co si počne Bratříček? Už jen po dvakráte mohu přijít a nikdy více!"

 Komorná ji na to neřekla nic, ale sotva Sestřička zmizela, běžela ke králi a vše mu vypověděla.

 I řekl král: "Bože, co to může být? Budu další noc u dítěte hlídat!"

 Večer šel král do dětského pokoje. O půlnoci se zjevila Sestřička a řekla: "Co si počne mé dítě? Co si počne Bratříček? Už jen jednou mohu přijít a nikdy více!"

 Postarala se o dítě jako obyčejně a zmizela.

 Král si ji neodvážil oslovit, ale hlídal u dítěte i následující noc. A Sestřička pravila poznova: "Co si počne mé dítě? Co si počne Bratříček? Nyní jsem přišla naposledy a nikdy více!"

 To už se nemohl král více udržet, vrhnul se k Sestřičce a řekl jí: "Ty nemůžeš být nikdo jiný než má milovaná žena!"

 Odvětila: "Ano, já jsem tvoje žena!"

 V tom okamžiku se jí z Boží milosti navrátil život, byla zdravá a červenolící jako dřív. Vyprávěla králi o tom zločinu, kterého se na ní zlá čarodějnice a její dcera dopustily.

 Král je nechal předvést před soud a byl nad nimi vyřčen nemilosrdný ortel. Dcera byla odvedena do hlubokého lesa, kde ji divá zvěř rozsápala, a její matka čarodějnice byla na hranici upálena.

 V té hodině, kdy se její tělo změnilo na popel, proměnil se Bratříček opět v člověka a žili v lásce společně až do konce svých dní.

Čertův ukoptěný bratr

Jeden propuštěný voják neměl z čeho žít a neuměl si nijak poradit. Šel tak lesem a za malou chvíli potkal malého mužíka, byl to však čert. Mužík mu pravil: "Copak ti schází? Vypadáš tak zasmušile."

 Tu mu voják odvětil: "Mám hlad, ale žádné peníze."

 Tu čert řekl: "No, jestli chceš, Honzo, pro mě sloužit a stát se mým pacholkem, budeš mít všeho dost; sedm let mi musíš sloužit, a pak budeš zase volný. Ale jedno ti pravím, nesmíš se mýt, česat, obírat, nehty ani vlasy si stříhat, ani oči si protírat."

 Voják pravil: "Chutě do toho! Stejně nic jiného dělat nemohu." a šel s mužíkem pryč. Ten jej vedl přímo do pekla.

 Pak mu byl čert řekl, to má dělat. Musel oheň prohrabávat pod kotli, ve kterých uvnitř vězely pekelné pečínky, dům v čistotě udržovat, smetí přede dveře vynášet a na pořádek všeobecně dohlížet, ale toho se měl vyvarovat, aby se jen jednou do těch kotlů podíval, pak by se mu zle vedlo.

 Voják řekl. "Dobře, to já vše hravě obstarám."

 Pak šel čert pryč za svými záležitostmi a Honza se jal službu plniti. Oheň zaopatřil, vymetl smetí přede dveře, vše, jak přikázáno měl.

 Když se byl čert vrátil. uviděl, že je vše hotovo, vypadal spokojeně a šel podruhé pryč.

 Voják se dobře po pekle porozhlédnul, všude dokola tu stály kotle a v nich to nad tím mocným ohněm vařilo a škvařilo se. On by si svůj život rád zachoval a dobře měl na paměti, jak ho čert varoval, ale nakonec přece jen nemohl odolat, a z jednoho kotle alespoň na chvíli poklici dolů sundal a nakoukl dovnitř.

 V kotli seděl jeho dřívější poddůstojník "A to je ptáček," řekl Honza: "kterého jsem tu načapal! Dříve jsi ty měl v síti mě, teď já mám tebe!" a nechal víko rychle padnout dolů, prohrábnul oheň, aby se zčerstva rozhořel.

 Potom šel k druhému kotli a taky poklici trochu poodstrčil a nakouknul dovnitř. A v tom kotle seděl bývalý praporčík "A to je ptáček, kterého jsem tu načapal! Dříve jsi ty měl v síti mě, teď já mám tebe!" a hodil poklici zpět a přinesl pořádky špalek dřeva, aby se oheň pořádně rozhořel a tomu v kotli bylo horko.

 Nyní zatoužil vědět, co ve třetím kotli sedí, tam byl jeden generál.

 "A to je ptáček, kterého jsem tu načapal! Dříve jsi ty měl v síti mě, teď já mám tebe!" a přinesl měch, aby ten pekelný oheň pořádně rozfoukal a ten se rozplápolal.

 Tak uběhalo sedm let jeho služby v pekle, nemyl se, nečesal se, neobíral se, nestříhal si ani nehty ani vlasy a víčka si neprotíral; a těch sedm let bylo krátkých, že si myslil, že je to jen půl roku. Ale když se nyní ten čas naplnil, přišel k němu čert a pravil: "No, Honzo, copak jsi dělal?"

 "Oheň jsem pod kotli prohrabal, smetí jsem před dveře vymetal."

 "Ale taky jsi do kotlů nakoukl, tvoje štěstí je, že jsi dřevo ještě přiložil, jinak by jsi svůj život ztratil. Nyní tvůj čas vypršel, chceš jit opět domů?"

 "Ano." odvětil Honza: "Rád bych věděl, jak se mému otci doma daří."

 I řekl mu čert: "Svoji odměnu jsi si vysloužil, jdi a naplň svůj ranec vrchovatě smetím a vezmi si ho domů. Musíš však jít tak jak jsi, nemytý a nečesaný, s dlouhými vlasy na hlavě i na bradě, s neostříhanými nehty a zakalenýma očima, a když se tě někdo bude ptát, odkud přicházíš, tak řekneš, že z pekla, a když se tě pak budou ptát, kdo jsi, řekneš, že jsi čertův ukoptěný bratr a také svůj král."

 Voják na to neřekl nic a udělal, co mu byl čert řekl, ale nebyl se svou odměnou spokojen. Brzy byl zase v lese, hodil ranec ze zad dolů a chtěl ho vysypat, ale sotva ho otevřel, uviděl, že místo smetí v něm má ryzí zlato.

 "To bych si byl nepomyslil." řekl si spokojeně a šel do města.

 Před hostincem stál hostinský, a když k němu Honza přicházel, velmi se polekal, protože Honza vypadal hrůzostrašně, jako zlé strašidlo.

 Zavolal na něj:.

 "Odkud přicházíš?"

 "Z pekla."

 "A kdo jsi?"

 "Jsem čertův ukoptěný bratr a taky svůj král."

 Hostinský jej dovnitř pustit nechtěl, ale když mu byl Honza ukázal to zlato, sám mu běžel otevřít dveře. Honza vešel do světnice a byl výborně obslouže najedl se a napil, ale neumyl se ani neučesal, jak mu byl čert poručil, a uložil se tak, jak byl, ke spánku.

 Hostinský ale nespustil ten ranec plný zlata z očí a neměl klidu, dokud se nebyl v noci připlížil a ranec mu neukradl.

 Když Honza druhého dne vstal a chtěl hostinskému zaplatit a dále putovati, tu byl jeho ranec pryč. Ale zakrátko se uklidnil pomysliv si, že bez viny by nešťastný byl, a obrátil se zpět rovnou do pekla, a žaloval čertovi na svoji nouzi a žádal pomoc.

 Čert mu řekl: "Posaď se, já tě umyji, učešu, oberu, nehty a vlasy ti ostříhám a oči vytřu." a když byl hotov, podal Honzovi zase ranec plný smetí a řekl: "Jdi a řekni tomu hostinskému, že ti má to zlato zase vrátit, jinak já přijdu a odvedu jej, aby tvoje místo u ohně zaujal."

 Honza šel tedy nahoru a řekl hostinskému: "Ty jsi moje zlato ukradl, dej mi ho zpět, jinak přijdeš do pekla na moje místo a budeš se muset dívat na ty hrůzy, které já viděl."

 Tu mu hostinský všechno zlato dal a ještě víc k tomu přidal a prosil jej, aby o tom pomlčel; a Honza byl teď bohatý muž.

 Došel domu ke svému otci, koupil si na sebe obyčejnou plátěnou halenu, chodil světem a hrál, neboť se i tomu u čerta v pekle naučil.

 V té zemi byl starý král, před ním musel Honza hrát, a ten z jeho hudby mel takové potěšení, že Honzovi svou nejstarší dceru zaslíbil.

 Ale když ona byla slyšela, že si má obyčejného chasníka v plátěné haleně vzít, řekla: "Než bych to byla učinila, to raději do nejhlubší vody skočím."

 Nakonec dal král Honzovi tu nejmladší, která svého otce tak milovala, že souhlasila. A tak dostal čertův ukoptěný bratr královskou dceru, a když byl ten král zemřel, stal se Honza králem.

Chytrá selská dcerka

Byl jednou jeden chudý sedláček, který neměl ani kousek země, jenom malinkou chýšku a jedinou dcerku, a ta jednou pravila:

 "Poprosíme pana krále o kousek kopaniny."

  Král jejich prosbu vyslyšel a daroval jim koutek úhoru, který otec okopal, pak chtěl zasít trochu obilí a jeden artěl zeleninou osázet. Když už políčko skoro hotovo bylo, tu našli v zemi hmoždíř z ryzího zlata.

  "Poslyš," řekl otec: "když k nám byl náš král tak milostivý a tohle políčko nám věnoval, tak my mu musíme za to tenhle hmoždíř dát."

  Ale dcerka s tím nesouhlasila a řekla: "Ale tatínku, když máme hmoždíř a nemáme paličku, musíme napřed paličku nalézt a do té doby o tom nálezu mlčet."

  Ale otec ji neposlechnul, vzal hmoždíř a nesl ho panu králi, řekl mu, že ho našel na ladech a jemu k uctění přinesl. Král vzal hmoždíř a ptal se, zda už nic jiného nenašel.

  "Ne." odpověděl sedláček.

  Tu řekl král, že musí mít přece ještě paličku, ale sedlák odvětil, že paličku nenašel, ale mnoho mu to nepomohlo, jakoby do větru mluvil, byl vsazen do vězení a měl tam tak dlouho sedět, dokud paličku králi nevydá.

  Sluhové mu každý den nosili chleba a vodu, jak to ve vězení bývá, a slyšeli, jak sedláček celé dny naříká: "Ach, kdybych byl svoji dcerku poslechnul! Ach, kdybych byl svoji dcerku poslechnul!"

  Tak šli před krále a vše mu vypověděli, že vězeň celé dny nic nejí a nepije a jen naříká. Tak přikázal sluhům, aby sedláčka přivedli; a pak se ho král zeptal, proč celé dny volá: "Ach, kdybych byl svoji dcerku poslechnul!"

  "Copak ti to tvoje dcera řekla?"

  "Ona mi radila, abych vám ten hmoždíř nenosil, dokud i paličku nenajdu."

  "Máš chytrou dceru, rád bych ji viděl."

  Tak musela dcerka před krále a on se jí ptal, zda je tak chytrá, a řekl jí, že on jí dá hádanku a když ji uhodne, pak si ji za ženu vezme. S tím dívka souhlasila, že hádat tedy bude.

  Tu řekl král: "Přijeď na zámek, ani nahá ani oblečená, ani pěšky ani na voze, ne po cestě ani mimo cestu, a když tohle dokážeš, ožením se s tebou."

  Tak dcerka přišla domů, svlékla se donaha, neoblékla si však nic, nýbrž vzala rybářskou síť a tu kolem sebe omotala, a tak nebyla nahá. Vypůjčila si za peníze osla, kterému uvázala za ocas rybářskou sít, kterou on za sebou i sní smýkal, a tak nešla ani nejela. Osel musel ale ve vyjetých kolejích jít, takže se země dotýkal jen velkými prsty, a tak nebyl na cestě ani mimo cesty.

  A když takto na zámek dorazila, král ji řekl, že jeho hádanku správně rozluštila a vše splnila. Pak propustil jejího otce z vězení, vzal si ji za ženu a zaopatřil ji po královsku.

  Uběhlo několik let a jednou se stalo, že sedláci vezli na zámek na vozech dřevo, aby ho prodali, někteří měli zapřažené koně a jiní zase voli. Byl tam i sedlák, co měl tři koně a jedné kobyle se narodilo v tom čase hříbátko, a uteklo pryč a lehlo si mezi dva voli, kteří u jiného vozu byli.

  Když se sedláci ke svým vozům vrátili, nastal velký povyk a svár, a ten, co byli jeho voli, si chtěl hříbátko ponechat a řekl, že se volům narodilo; ale ten druhý pravil, že takto to být nemohlo, že jeho kobyla to hříbátko porodila. Ten křik dolehl až ke králi a ten tak rozhodl, že tam kam hříbátko patří, kde ulehlo a dostal je sedlák s voly.

  Ten druhý vyšel ven a plakal a naříkal nad svým hříbátkem. Tu uslyšel, že prý královna je velmi milostivá , protože taky z selského rodu pochází; šel tedy k ní a prosil jí, aby mu pomohla hříbátko po právu dostat zpět.

  Tu ho mladá královna prosila, aby ji nikdy nevyzradil, že ona mu byla poradila a pak mu řekla, že na zítří až bude král přehlídku stráží konat, má rybářskou sít na cestě rozhodit, jakoby ryby lovil.

  Sedlák učinil, jak mu byla poradila a druhého dne se na jedno vyprahlé místo u cesty postavil a na krále čekal. Když ten kolem projížděl a poslal sluhu, aby se vyptal, co to tam ten bláznivý muž provádí.

  Posel se sedláka ptal a ten mu pravil, že ryby přeci chytá. Ale sluha pravil, že tu přece žádná voda není, a tak sedlák odvětil:

 "Když mohou mívolové hříbátko, proč bych nemohl na úhoru rybařit?"

  Posel běžel ke králi a vše mu vypověděl, a tu nechal král sedláka přivést a řekl, že to on ze své hlavy nemá, že to mu musel někdo poradit. Ale sedláček královnu vyzradit nechtěl a jen drmolil: "Bůh chraň!"

  Tu ho král nechal na snop slámy položit a tlouci, a tak dlouho trýzniti, dokud on neprozradil, že tu radu od královny má.

  Když se král vrátil domů, na svoji ženu se osopil:

 "Tak falešně ses ke mně zachovala, nechci tě více za ženu; tvůj čas tady vypršel, vrať se tam, odkud jsi přišla, do své selské chalupy."

  Pak jí ještě milostivě nabídl, že ona si na rozloučenou vzít sebou může to, co je jí na zámku nejmilejší. Královna ho políbila na rozloučenou a pak pravila, že si ještě připijí a silný uspávací nápoj králi připravila, a když si připili, ona se jen trošku napila, kdežto král až do dna vše vypil a za chvíli upadl do hlubokého spánku.

  Královnička zavolala sluhy a společně svého manžela do lněného ubrusu zavinuli a domu do otcovy chalupy dopravili.

  Položila ho do postele, kde ještě den a celou noc spal, než se byl probudil a zvolal:

 "Bože, kde to jsem?" a volal své sluhy, ale žádný nepřišel.

  Konečně přišla k posteli jeho žena a pravila mu, že ona si jen to, co je ji na zámku nejdražší domů vzala.

  Tu se králi po tvářích slzy dojetí kutálely a ženu vzal za ruce a že ona je jeho jediná ji pravil. Vzal ji opět na královský zámek a tam pak spolu šťastně žili do konce svých dní.

 

Darebáci

Kohoutek řekl slepičce: „Teď zrovna je čas, kdy uzrávají oříšky. Pojďme spolu na kopec a najezme se jich dosyta, než si je veverka všechny odnese.“ — „Ano,“ odpověděla slepička. „Pojď, dopřejeme si tu radost.“ A tak se spolu vypravili na kopeček, a protože byl jasný, hezký den, zůstali tam až do večera. Teď nevím, jestli se tolik najedli anebo jestli z toho tak zpychli, ale jedno je jisté: že se jim nechtělo jít zpátky domů pěšky. A tak musel kohoutek udělat malý vozíček z ořechových skořápek. Když byl vozíček hotový, slepička se do něho usadila a řekla kohoutkovi: „A ty se teď můžeš do něho zapřáhnout.“ — „To by se ti tak hodilo,“ řekl kohoutek, „to radši půjdu pěšky domů, než bych se zapřáhl do vozíku. Kdepak, tohle jsme si nedojednali. Kočírovat, to ano, na kozlíku bych seděl, ale abych sám táhl, to ne.“

Jak se tak dohadovali, přikolébala se k nim kachna: „Vy pobertové, kdo vám dovolil jít na můj ořechový kopeček? Počkejte, to se vám nevyplatí.“ A s otevřeným zobákem se hnala na kohoutka. Ale kohoutek nelenil, přiskočil hbitě až ke kachně a tak mocně se do ní zasekl ostruhami, že začala prosit o milost a za trest se ochotně dala zapřáhnout do vozíku. Kohoutek si pak sedl na kozlík a kočíroval a ujížděli, až se za nimi prášilo. „Kachno, utíkej, co ti síly stačí!“ volal. Když ujeli kousek cesty, potkali dvě vandrovnice, jehlici a jehlu. „Zastavte, zastavte!“ volaly a pak jim řekly, že bude co nevidět tma jako v pytli a že by pak nemohly ani o krok z místa, a potom, že prý je na cestě takové špíny, zkrátka jestli by prý se nemohly kousek svézt. Že byly v hostinci U krejčího, tam před branou, a že se zapovídaly u piva. Protože byly obě štíhlé a nezabraly moc místa, kohoutek jim dovolil nasednout, ale musely slíbit, že ani jemu, ani slepičce nešlápnou na nohu. Pozdě večer dojeli k jednomu hostinci, a protože v noci už nechtěli pokračovat v cestě a protože kachna už na tom nebyla s nohama taky nijak dobře a škobrtala a padala z boku na bok, tak zašli dovnitř. Hostinský dělal zpočátku velké drahoty, že má dům už plný, a v duchu si taky domyslel, že to asi nebudou žádní vznešení hosté. Ale protože měli řeči jako med a slíbili mu vajíčko, které slepička cestou snesla, a k tomu i kachnu, která denně jedno snášela, konečně svolil, aby tam zůstali přes noc. A tak si hned naporoučeli jídla a pití, co hrdlo ráčilo, a dobře se poměli. Časně zrána, když se rozednívalo a všechno ještě spalo, probudil kohoutek slepičku, přinesl to vajíčko, rozklovl je a společně je snědli. Skořápky ale hodili na pec. Pak šli k jehle, která ještě spala, popadli ji za hlavu a zapíchli ji do polštáře na křesle hostinského. A jehlici zabodli do jeho ručníku. A pak oba, jako by se nechumelilo, odletěli přes louku pryč. Kachna, která ráda spala pod širým nebem a zůstala na dvoře, je slyšela letět. A tak vyskočila, našla si nablízku potok a po něm uplavala. A to jí šlo rychleji než šlapání před vozíkem. Teprve za několik hodin se konečně vykutálel z peřin hostinský. Umyl se a chtěl se utřít do ručníku, ale tu mu jehlice přejela přes obličej a udělala mu rudý škrábanec od ucha k uchu. Pak zašel do kuchyně a chtěl si nacpat dýmku, ale jak přišel ke krbu, vyskočily mu prázdné kousky skořápek do očí. „Dneska ráno jako by mi všechno chtělo skákat na hlavu,“ zabručel si a rozmrzele klesl do staré lenošky. Ale v tu chvíli zase vyskočil a vykřikl: „Ouvej!“ Jehla ho totiž píchla ještě citelněji, a ne do hlavy. Teď už se doopravdy rozzlobil a měl podezření na hosty, co k němu přišli včera tak pozdě večer. A když se šel po nich podívat, byli pryč. A tak se zapřísáhl, že už nikdy nevezme pod střechu takové darebáky, co jen hodně jedí, nic nezaplatí a místo poděkování ještě člověku provedou nějakou lumpačinu.

Děťátko pany Marie

U jednoho velikého lesa bydlel dřevorubec se svou ženou a ten měl jen jedno jediné děťátko, tříletou holčičku. Ale byli oba tak chudí, že neměli leckdy ani chleba a nevěděli, co dát holčičce k jídlu. Jednoho rána vyšel dřevorubec celý ustaraný do lesa za prací, a jak tak kácí stromy, zjeví se před ním najednou krásná vysoká paní. Na hlavě měla korunu ze samých zářivých hvězd a řekla mu: „Já jsem Panna Maria, matka malého Ježíška. Vím, že jsi chudý a že máš velkou nouzi. Přines mi svoje děťátko, vezmu je k sobě a budu se o ně starat, jako bych byla jeho matka.“ Dřevorubec poslechl, šel pro dcerušku, odevzdal ji Panně Marii a ta si ji vzala s sebou do nebe. Tam se jí dobře dařilo, jedla samý sladký chlebíček a pila sladké mléko, chodila ve zlatých šatech a malí andílci si s ní hráli. Když jí už bylo čtrnáct let, zavolala si ji jednou Panna Maria a řekla jí: „Milé dítě, musím odjet na dlouhou cestu, a proto vezmi k sobě klíče od třinácti nebeských dveří a opatruj je. Dvanáct z nich smíš otevřít a prohlédnout si všechny krásné věci, které za nimi najdeš, ale ty třinácté, od kterých je tenhle malý klíček, nikdy neotvírej, sice tě stihne neštěstí.“ Dívenka slíbila, že ji poslechne. A když Panna Maria odjela, začala si prohlížet nebeské místnosti. Každý den jednu otevřela, až si prohlédla postupně všech dvanáct. V každé z nich seděl jeden apoštol a kolem něho byla samá nádhera. Dívenka se z toho všeho velmi těšila a andělíčci, kteří ji všude doprovázeli, se radovali s ní. A tak už zbývaly jenom ty zakázané dveře a ona dostala velikánskou chuť dozvědět se, co je za nimi ukryto. A tak řekla andělíčkům: „Já je neotevřu docela a nepůjdu vůbec dovnitř, ale chtěla bych je alespoň maličko pootevřít, abychom tam mohli škvírkou trochu nahlédnout.“ — „Nedělej to,“ řekli andělíčkové, „byl by to hřích. Panna Maria to přece zakázala a mohlo by tě za to stihnout neštěstí.“ Dívenka na to nic neřekla, ale žádostivost se jí v srdci ozývala čím dál hlasitěji a hlodala ji a bodala a nedopřávala jí ani trošku klidu. A když si jednou všichni andělíčci vyšli ven, pomyslila si: „Teď jsem tu docela sama a mohla bych se tam podívat. Když to udělám, nebude o tom nikdo vědět.“ Vyndala si ten klíček, a když už ho držela v ruce, tak jej také zastrčila do zámku, a když už ho tam zastrčila, tak jím také otočila. Tu se dveře rozlétly a ona tam uviděla samu Trojjedinost boží v celé nádheře a ohni. Chvilku tam zůstala stát a s údivem to všechno pozorovala, ale pak se prstem lehounce dotkla toho třpytu a tu jí prst docela zezlátl. Dostala najednou veliký strach, honem dveře zabouchla a utíkala pryč. A ten strach ji už nechtěl opustit, ať dělala co dělala, bušilo jí poplašeně srdce a nechtělo se uklidnit. Také to zlato jí už na prstu zůstalo a nezmizelo, ať si ho myla a dřela jak chtěla.

Netrvalo dlouho a Panna Maria se z té cesty vrátila. Zavolala si zase děvčátko a požádala je, aby jí vrátilo klíče. Když jí dívenka svazek klíčů podávala, pohlédla jí Panna Maria do očí a zeptala se: „A neotevřela jsi ty třinácté dveře?“ — „Ne,“ odpověděla dívenka. Tu jí Maria položila ruku na srdce a cítila, jak jí poplašeně buší, a poznala, že dívka překročila její zákaz a dveře otevřela. Tu se jí zeptala ještě jednou: „Opravdu jsi to neudělala?“ — „Ne,“ odpověděla dívenka podruhé. Panna Maria uviděla její prst, který jí zezlátl, když se dotkla nebeského ohně, a viděla, že zhřešila. Zeptala se jí proto potřetí: „Tak ty jsi to neudělala?“ — „Ne,“ odpověděla dívenka potřetí. A tu jí Panna Maria řekla: „Neposlechla jsi mě a ke všemu jsi ještě lhala. Už si nezasluhuješ zůstat déle v nebi.“

V té chvíli dívenka upadla do hlubokého spánku, a když se z něho probrala, ležela dole na zemi uprostřed divoké pustiny. Chtěla křičet, ale nemohla ze sebe vypravit ani hlásku. Vyskočila a chtěla alespoň utéci, ale ať se obrátila kam chtěla, všude ji zadrželo trnité křoví, kterým se nemohla prodrat. Na tom pustém místě, kde byla uvězněna, stál starý dutý strom a v tom teď musela přebývat. Pokaždé když nastala noc, vlezla si do toho stromu a tam usnula, a když přišla bouřka nebo velký déšť, schovala se v něm také. Ale bylo to tak ubohé živobytí, že kdykoliv si jen vzpomněla, jak krásné to bylo v nebi a jak si s ní andělíčci hráli, pokaždé se hořce rozplakala. Její jedinou potravou byly kořínky a lesní jahody, a ty si hledala všude, kam jen mohla. Na podzim si nasbírala spadané listí a oříšky a nanosila si je do dutiny stromu. Oříšky se v zimě živila, a když pak uhodil mráz a napadl sníh, zalezla si jako zvířátko do listí, aby nezmrzla. Šaty se jí zanedlouho roztrhaly a cár po cáru jí spadl s těla. Jakmile jen zase začalo hřát sluníčko, hned vylezla ze stromu ven, sedla si pod něj a zakryla se svými dlouhými vlasy, které ji celičkou zahalily jako plášť. Tak tam vysedávala rok za rokem a poznala, co je to světská bída a utrpení.

Jednou zjara, když se stromy zase krásně zazelenaly, vyjel si král té země do lesa na lov. Pronásledoval laň, a protože mu zaběhla zrovna do křoví, které uzavíralo tu mýtinu, sestoupil s koně, rozhrnul to trnité křoví a mečem si jím prosekal cestu. Když se konečně dostal dovnitř, uviděl tam pod stromem překrásnou dívku, kterou od hlavy až po špičky nohou zakrývaly dlouhé zlaté vlasy. Král zůstal stát a s údivem dívku pozoroval, po chvíli pak na ni promluvil a řekl: „Kdo jsi? A proč tu sedíš sama v takové pustině?“ Dívenka mu však neodpověděla, protože nemohla ze sebe vydat ani hlásku. Král řekl dále: „Chceš jít se mnou na můj zámek?“ Tu jenom slabě přikývla. A tak ji zvedl do náruče, odnesl ji na koně a jel s ní domů. A když s ní přijel na zámek, dal ji obléci do krásných šatů a zahrnul ji vším tím nejlepším. I když neuměla mluvit, byla přece jen tak krásná a líbezná, že se do ní docela zamiloval a zanedlouho si ji pak vzal za ženu.

Neuplynul ještě ani rok a královna přivedla na svět synáčka. Té noci, když ležela sama na svém lůžku, zjevila se před ní Panna Maria a řekla: „Povíš-li mi pravdu a přiznáš-li se, že jsi otevřela ty zakázané dveře, zruším svůj trest a vrátím ti zase řeč. Setrváš-li však ve svém hříchu a budeš-li tvrdošíjně zapírat, odnesu ti tvého novorozeného synka.“ Pro tu chvíli se královně vrátila řeč, aby mohla odpovědět, ona však trvala na svém a řekla: „Ne, já jsem ty zakázané dveře neotevřela.“ A tak jí Panna Maria vzala novorozeného synáčka z náručí a zmizela s ním. Na druhý den ráno, když nemohli dítě nikde najít, začali si lidé šeptat, že je královna lidožroutka a že připravila o život vlastní dítě. Královna to všechno slyšela, ale nemohla se proti tomu hájit. Jenom král tomu nechtěl uvěřit, protože ji měl tolik rád.

Po roce přivedla královna na svět zase dalšího synáčka. A té noci k ní také znovu přišla Panna Maria a řekla: „Přiznáš-li se, že jsi ty zakázané dveře otevřela, vrátím ti tvé dítě a s ním i řeč. Setrváš-li však ve svém hříchu a budeš dále zapírat, odnesu ti i druhé novorozeňátko.“ A tu královna zase řekla: „Ne, já jsem ty zakázané dveře neotevřela.“ A Panna Maria jí vzala dítě z náručí a odnesla je s sebou do nebe. Ráno, když bylo i druhé dítě pryč, říkali už lidé docela nahlas, že je královna spolkla, a královi rádci žádali, aby byla postavena před soud. Král ji však měl tolik rád, že tomu nechtěl uvěřit, a svým rádcům pod trestem smrti nařídil, aby o tom už nemluvili.

Rok nato přivedla královna na svět roztomilou dcerušku, a tu se jí v noci potřetí zjevila Panna Maria a řekla: „Pojď se mnou.“ Vzala ji za ruku, zavedla ji do nebe a ukázala jí tam obě její starší děti, které se na ni smály a hrály si se zeměkoulí. Když se nad tím královna zaradovala, řekla Panna Maria: „Ještě se tvé srdce neobměkčilo? Když se přiznáš, že jsi otevřela ty zakázané dveře, vrátím ti oba tvé synáčky.“ Ale královna odpověděla potřetí: „Ne, já jsem ty zakázané dveře neotevřela.“ A tu ji Panna Maria nechala klesnout zpět na zem a vzala jí i třetí děťátko.

Na druhý den ráno, když se to rozhlásilo, křičeli všichni hlasitě: „Královna je lidožroutka a musí být za to odsouzena!“ A král už nemohl své rádce odmítnout. A tak královnu postavili před soud, a protože nemohla odpovídat a hájit se, odsoudili ji a měla být upálena na hranici. Přinesli dřevo, a když ji připoutali ke kůlu a kolem dokola ní začal plápolat oheň, tu konečně roztál led její tvrdošíjné pýchy a srdce jí zaplavila lítost. „Kéž bych tak alespoň ještě před smrtí mohla přiznat, že jsem ty dveře otevřela,“ pomyslila si. V tom okamžiku se jí vrátila řeč a ona hlasitě vykřikla: „Ano, Panno Marie, udělala jsem to!“ A tu se snesl z nebe veliký déšť a uhasil plameny. Potom se rozzářilo veliké světlo a Panna Maria se snesla dolů. Po boku měla oba královniny synáčky a v náručí držela jejich novorozenou sestřičku. Usmála se na královnu a řekla jí vlídně: „Kdo svého hříchu lituje a přizná se k němu, tomu je odpuštěno.“ Podala jí všechny tři děti, vrátila jí řeč a učinila ji šťastnou pro celý další život.

Dobrý obchod

Jeden sedlák odvedl jednou krávu na trh a prodal ji za sedm tolarů. Domů měl cestu kolem rybníka a tu už z dálky uslyšel, jak volají žáby: „Stovák, stovák.“ — „No no,“ zabručel si, „ty mají zas rozumu! Sedm tolarů jsem stržil, kdepak stovák.“ Když došel k vodě, křikl na ně: „Jste vy ale banda hloupá! Víte to snad líp než já? Sedm tolarů mám, žádný stovák.“ Ale žáby mlely svou: „Stovák, stovák.“— „Když mi to tedy nechcete věřit, spočítám je před vámi.“ Vytáhl peníze z kapsy a odpočítal sedm tolarů, každý po čtyřiadvaceti groších. Ale žáby na jeho počty nic nedaly a volaly znovu: „Stovák, stovák.“ — „Heleme,“ houkl sedlák rozzlobeně, „tak když myslíte, že to víte líp než já, počítejte samy!“ A hodil jim všechny peníze do vody. Zůstal stát a čekal, až budou hotovy a vrátí mu zas, co mu patří, ale žáby trvaly na svém, bez přestání křičely: „Stovák, stovák.“ A mince mu zpátky nehodily. Čekal ještě hezkou chvíli, až nastal večer a on už musel domů. Tu vynadal žabám a křikl: „Vy bryndalky, vy tupohlavky jedny, takhle poulit oči, tlamu roztahovat jako vrata, vřískat, až jednomu v uších lupe, to jo, ale sedm tolarů spočítat nedokážete. Myslíte, že tu vystojím dolík, než se vám to podaří?“ S těmi slovy odešel, žáby však za ním volaly dál: „Stovák, stovák.“ A tak přišel domů celý nabručený.

Za nějaký čas se zase zmohl na krávu, zabil ji a spočítal si, když maso dobře prodá, že by mohl utržit tolik, kolik ho stály obě krávy, a navrch by mu ještě zbyla kůže. Když tak přišel s masem k městu, sběhl se před branou celý houf psů v čele s velkým chrtem; ten skákal kolem masa, větřil a štěkal: „Dáš, dáš, dáš, dáš.“ A když nechtěl přestat, řekl mu sedlák: „No, vždyť já vím, ty říkáš ,Dáš, dáš‘, protože bys chtěl kus toho masa. To bych pršel pěkně zkrátka, kdybych ti chtěl dát.“ Ale pes vedl stále svou: „Dáš, dáš.“ — „A nesežereš to? Ručíš i za ty svoje kamarády?“ —„Dáš, dáš,“ odpověděl pes. „No, když na tom trváš, tak ti to tu nechám, znám tě přece a vím, kdo je tvůj pán; ale to ti povídám, do tří dnů chci mít své peníze, sic je s tebou zle. Můžeš mi je přinést.“ Nato složil maso na zem a obrátil se k domovu. Psi se kolem toho sběhli a hlasitě štěkali: „Dal, dal, dal, dal!“ Sedlák je zdálky slyšel a řekl si: „Podívejme, teď chtějí všichni kus, ale ten velký mi za to ručí.“

Když minuly tři dny, vzpomněl si sedlák: „Tak, dneska už budeš mít penízky v kapse,“ a byl náramně spokojen. Ale ne a ne někdo přijít a zaplatit. „Teď už není na nikoho spolehnutí,“ řekl si. Konečně mu došla trpělivost, zašel do města k řezníkovi a žádal své peníze. Řezník myslil, že je to jen žert, ale sedlák řekl: „Žerty stranou, chci své peníze. Copak vám ten velký pes před třemi dny nepřinesl celou poraženou krávu?“ Tu se řezník rozzlobil, popadl koště a vyhnal ho. „Jen počkej,“ řekl sedlák, „však je ještě spravedlnost na světě!“ A šel na královský zámek a vyprosil si slyšení. Dovedli ho ke králi, který tam seděl s dcerou a zeptal se, jaká křivda že se mu stala? „Ach,“ postěžoval si sedlák, „žáby a psi mi vzali, co mi patřilo, a řezník mi za to zaplatil koštětem.“ A sáhodlouze vyprávěl, jak se všechno zběhlo. Královská dcera se hlasitě zasmála a král mu řekl: „Právo ti tu zjednat nemohu, ale dám ti zato svou dceru za ženu: od narození se ještě nezasmála, až teď tobě, a já ji přislíbil tomu, kdo ji rozesměje. Poděkuj bohu za své štěstí.“ —. „Jemine,“ odpověděl sedlák, „já ji přece nechci, mám doma jednu jedinkou ženu, a už ta je na mne moc. Když přijdu domů, je mi, jako by v každém koutě jedna stála.“ Tu se král rozzlobil a řekl: „Jsi ty ale krobián.“ — „Ach pane králi,“ odpověděl sedlák, „copak můžete od vola čekat jiného než hovězinu.“ — „Počkej,“ řekl nato král, „dostaneš jinou odměnu. Teď zmiz, ale za tři dny se vrať, dostaneš pět set, přesně napočítaných.“

Když vyšel sedlák ze dveří, oslovil ho strážný: „Ty jsi rozesmál královskou dceru, to jistě dostaneš pořádnou odměnu.“ — „To si myslím,“ odpověděl sedlák, „pět stovek mi vyplatí.“ — „Poslyš, dej mi taky něco,“ řekl voják. „Co si počneš s takovou spoustou peněz?“ — „Že jsi to ty,“ slíbil sedlák, „máš mít dvě stovky, přihlas se za tři dny u krále a dej si je vysázet.“ Žid, který stál nablízku a zaslechl rozhovor, běžel za sedlákem, chytil ho za kabát a řekl: „Div divoucí, jaký vy jste ale šťastlivec! Já vám ty peníze proměním, směním vám je za drobné, copak byste dělal se zlatými tolary?“ — „Tři stovky ještě můžeš mít, maušle,“ řekl sedlák, „dej mi je rovnou v drobných, ode dneška za tři dny je dostaneš vyplacené u krále.“ Žid se radoval z výdělečku a přinesl částku ve špatných groších, které padly tři na dva dobré. Po třech dnech šel sedlák podle královského příkazu ke králi. „Svlečte mu kabát,“ přikázal král, „ať dostane svých pět set.“ — „Ach,“ ozval se sedlák, „ty už nepatří mně, dvě stovky jsem daroval stráži a tři mi proměnil žid. Podle práva mi tedy nepatří vůbec nic.“ Vtom vešel voják a žid, žádali svůj díl o který ošulili sedláka, a dostali pěkně napočítaných ran. Voják to trpělivě snesl, věděl už, jak to chutná. Žid však bědoval: „Ouvej, ouvej! Tohle jsou ty tvrdé tolary?“ Král se musel sedlákovi smát, a protože hněv byl tentam, řekl: „Protože jsi ztratil odměnu dřív, než ti ji vyplatili, dám ti náhradu: jdi do mé pokladny a naber si peněz, kolik chceš.“ Sedlák nečekal, až mu to řekne dvakrát, a nacpal si do širokých kapes, co jen se mu tam vešlo. Potom zašel do hospody a přepočítával své peníze. Žid se přišoural za ním a slyšel, jak si bručí do vousů: „Tak mě ten uličník král přece jenom doběhl! Nemohl mi dát ty peníze sám, aspoň bych věděl, co mám, jakpak teď můžu vědět, kolik jsem toho tak nazdařbůh nastrkal do kapes.“ — „Pámbů s námi,“ řekl si v duchu žid, „ten tu uráží našeho vládce, hned poběžím a udám to, určitě dostanu odměnu a jeho ještě k tomu potrestají.“ Jakmile král uslyšel, co sedlák říkal, popadla ho zlost, nařídil židovi, aby se vrátil a hříšníka přivedl. Žid utíkal k sedlákovi: „Máte jít okamžitě k panu králi, se vším všudy, jak tu jste.“ — „Vím líp, co se sluší,“ odpověděl sedlák, „dám si nejdřív ušít nový kabát. Copak myslíš, že člověk, který má v kapsách tolik peněz, může jít ke králi v téhle oškubané kacabajce?“ Když žid viděl, že sedláka bez nového kabátu nedostane z místa, tu ze strachu, aby králův hněv nevyprchal a on aby nepřišel o odměnu a sedlák o trest, řekl: „Z čirého přátelství vám tedy na tu chvilku půjčím krásný kabát; co by člověk z lásky neudělal!“ Sedlák si dal říct, oblékl si židův kabát a odešel v něm. Král mu opakoval pomluvy, které mu žid donesl. „Ach,“ opáčil sedlák, „co říká žid, to je vždycky prolhané, ten nevypustí ze rtů ani slovíčko pravdy. Ten chlap tady si troufá tvrdit, že mám na sobě jeho kabát.“ — „Cože?“ vykřikl žid. „A není ten kabát snad můj? Copak jsem vám ho z čirého přátelství nepůjčil, abyste mohl předstoupit před pana krále?“ Jak to král uslyšel, řekl: „Jednoho z nás žid určitě podvedl, buďto mne, nebo sedláka,“ a dal mu vysázet ještě pár v tvrdých. Zato sedlák si vykračoval domů v pěkném kabátě a s cinkavými penězi v kapse a broukal si: „Tentokrát jsem na to ale přece jenom vyzrál!“

Drakobijce

Byl jednou jeden král a ten měl tři syny. Když vyrostli, nechal jim pořídit skvostné oděvy, dal každému k pasu krásně zdobenou dýku, dobrý meč do ruky a řekl:

 "Nyní jeďte do světa, dobře se v něm porozhlédněte a svoje štěstí vyzkoušejte!"

  K tomu byli bratři ihned hotovi, rozloučili se starým otcem a vyjeli bránou ven. Když kus cesty urazili, přijeli k velké jedli, tu se rozhodli, že se rozloučí.

  "Zarazíme svoje dýky do této jedle," řekl nejstarší: "přijde-li jeden z nás po čase opět na toto místo, může podle nich poznat, zda ještě žijeme nebo jsme mrtvi, a toto bude ono znamení, jehož dýka bude pokrytá rzí, ten je mrtev a vlast svých otců více nespatří."

  Tak zarazili zářivé čepele do stromu, a pak šel jeden doprava, druhý vlevo a ten nejmladší Fabián táhnul rovnou za nosem, až přišel do velkého, hlubokého lesa. Když tak samotinký mezi temnými jedlemi kráčel, tu mu pojednou přišel do cesty medvěd. Bez dlouhého rozmýšlení na něj zaútočil mečem a chtěl se mu dostat na kožich. Ale medvěd zvolal:

 "Nezabíjej mne, přinesu ti štěstí!"

  A přátelsky a krotce se kolébal blíž k Fabiánovi a pak jej tím lesem doprovázel. Když tak spolu kus cesty vandrovali, vyskočil na ně nečekané obrovský, divoký vlk. V dalším okamžiku tasil již Fabián svůj meč a vlkovi se postavil do cesty a chtěl jej zabít. Ale vlk zvolal:

 "Nezabíjej mne, přinesu ti štěstí!"

  Tak ho nechal Fabián taky žít a táhl tím lesem s vlkem a medvědem v patách. Netrvalo to dlouho, tu před nimi stál, jakoby ze země vyrostl, mocný lev a cenil na ně zuby. Fabiánovi zprvu zdřevěněly údy úlekem, ale pak tasil meč rychlosti blesku a postavil se mu k odvetě. Ale protože lev řekl: "Nezabíjej mne, přinesu ti štěstí!" daroval i jemu život.

  A tak táhnul tím lesem s medvědem, vlkem a lvem za zády a ta tři zvířata se více od něj neodloučila. Dlouhý čas společně putovali tím lesem, bez toho že by živáčka potkali. Konečně uviděl Fabián v dálce město. Tak zvesela vykročil a brzy dorazil i se svými zvířaty k městské bráně. Uvnitř to však bylo podivné. Všechny domy byly potaženy černým suknem, lidé chodili tiše a smutně po ulicích. Tak se Fabián ptal, co se v tom městě bylo přihodilo.

  "Ach!" vyprávěli mu ti lidé: "Tam na té hoře, jak stojí kaple, bydlí sedmihlavý drak. Tomu musíme každý den k jídlu přivésti jednu pannu, jinak bychom si nebyli jisti svými životy. Dnes však musí být obětována jediná dcera našeho krále, a proto je město v hlubokém smutku."

  "To chápu," řekl princ: "ale copak není možná žádná záchrana?"

  "Ano, to se ptáme také, milý pane," řekli: "král dal už před časem po celé zemi rozhlásit, že drakobijce dostane za ženu krásnou princeznu, ale dodnes se žádný nenašel, který by chtěl podstoupit souboj s tou stvůrou."

  Fabián to poslouchal a pomyslil si:

 "Kdybys toho draka skolil, vysloužil by sis krásnou královskou dceru. Možná by ti věrná zvířata pomohla."

  A rozhodl se, že tu bitvu s drakem vyzkouší.

  Druhého rána, když vyšlo slunce, připásal si svůj meč a vystoupal na Dračí horu, kam ho jeho věrná zvířata doprovázela. Když přišel ke kapli, vcházela zrovna princezna dovnitř, aby se tu pomodlila. Byla tak mladá a krásná, že zůstal stát jako očarovaný a pohlížel na ni.

  Tu jej poděsil náhlý strašlivý řev a sykot a z jeskyně se na něj prudce vyřítil sedmihlavý drak. Medvěd, vlk a lev se na netvora divoce vrhnuli a rvali jej, dokud mu jeden každý dvě hlavy neurval. Ta sedmá hlava, ta nejstrašlivější a nejnebezpečnější ze všech padla pod úderem Fabiánova ostrého meče do písku. Mrtvý drak tu ležel roztažený do délky ve své vlastní krvi.

  Tu vyšla princezna z kaple, aby svému zachránci poděkovala. Sundala zlatý řetěz, který nosila na krku, rozdělila ho a jednomu každému zvířeti část pověsila na krk.

  Fabiánovi však řekla:

 "Ze srdce ti děkuji, statečný muži! Zachránil jsi mne před smrtí a za to ti chci celý svůj život patřit jako tvoje věrná a milovaná žena. Nyní pojď se mnou k mému otci."

  "To ještě nemůže být, milá princezno," řekl Fabián: "jse musím ještě po světě trochu porozhlédnout. Ale přesně za rok přijdu a pak můžeme slavit svatbu."

  S tím vyříznul z těch sedmi dračích hlav jazyky, zabalil je do hedvábného šátku a uložil do torny. Pak se rozloučil se svojí nevěstou a táhnul s věrnými zvířaty pryč do širého světa vyzkoušet štěstí.

  Když Fabián zmizel princezně v dálce z dohledu, nastoupila do kočáru, který čekal na úpatí hory, aby se nechala zavést domů. Ale kočí se na cestu dříve nevydal, dokud všech sedm dračích hlav do kočáru nenaložil. A když cestou přijeli do temného lesa, zastavil znenadání koně a řekl princezně:

 "Tak, nyní jsme sami a není tu nikdo, kdo by ti mohl pomoci. Řekneš králi, že já jsem zabil toho draka! Tak přísahej, jinak tu na místě zemřeš!"

  Co mohla princezna dělat jiného než mlčet, když jí byl život milý? Když přijeli na zámek, ukázal kočí králi těch sedm dračích hlav, požadoval princeznu za ženu a chtěl, aby se svatba konala ihned následujícího dne. Král, který chtěl dané slovo dodržet, s tím byl souhlasný, ale princezna dokázala pod rozličnými záminkami, že svatba byla opět a opět odkládána.

  Celý jeden rok se jí to dařilo, ale potom musela nátlaku kočího přece jen povolit. To učinila také zdánlivě ochotně, protože doufala, že se pravý ženich se brzy objeví, tak jak jí byl přislíbil.

  A opravdu, když rok pomalu končil a Fabián se již dosti po světě porozhlédnul, vydal se na cestu domů. Když právě jeden jediný den do stanovené lhůty chyběl, přibyl do královského města a byl překvapen, jak veselo a živo tam nyní bylo. Dorazil do jednoho hostince a zeptal se hostinského, zda by mohl přenocovat a jen tak mimochodem poznamenal:

 "Copak se tu nyní děje? Před rokem bylo město potaženo černým suknem a lidé chodili tiší a smutní. Dneska však vidím samé rozzářené obličeje a město je vystrojeno jako k nějakému svátku!"

  "To jste uhodnul," odvětil hostinský a vyprávěl Fabiánovi, že zítra má princezna svatbu s kočím, který ji před rokem z dračích spárů zachránil.

  "Tak, tak." řekl princ, dopil svoji sklenici a šel nahoru do komory spát.

  Druhého dne zatímco nahoře na zámku byla svatební hostina v plném proudu, seděl Fabián, oblečený jako lovec, s hostinským v šenku. Mluvili o krásné princezně a drakobijci a té přenádherné svatbě a pojednou Fabián řekl:

 "Pane hostinský, přineste mi džbánek vína, které pije nevěsta na zámku!"

  "To nemohu, pane!" odpověděl hostinský.

  "Potom pro ně musím poslat svého vlka." rozhodl Fabián a zavolal vlka a poručil mu: "Jdi k princezně na zámek a řekni, že tvůj pán prosí o džbánek vína, které ona sama pije."

  Netrvalo to dlouho a vlk se vrátil s naplněným džbánkem. Tomu se nemohl hostinský vynadivit, jen se na cizince překvapeně díval a pokyvoval hlavou.

  "Tak teď chci kousek pečeně, co má na stole nevěsta." řekl Fabián a poslal na zámek medvěda, který za malou chvíli přinesl skutečně kousek pečeně.

  "Nyní chybí už jen kus chleba, který má na stole nevěsta." řekl Fabián a poslal pro něj lva.

  Ten přišel zakrátko s velkým kusem chleba v tlamě.

  Princezna, která zatím u svatební tabule seděla, ale ta zvířata poznala a dobře věděla, kdo je jejich pánem. Proto jim dala vše, co si žádala, velmi ráda. Král ty prazvláštní návštěvníky pozoroval s velkým překvapením, nakonec si vzal princeznu stranou a zeptal se jí:

 "Nyní mi řekni, milá dcero, co to máš s těmi zvířaty?"

  Tak princezna otci vše vypověděla, jak se to tenkráte přihodilo, a nakonec i to, že pravý ženich je pán těch zvířat a ona se za jiného nikdy nevdá. Tu král do hostince vyslal ihned posla a nechal pána, kterému ta divoká zvířata patří, pozvat ke královské tabuli.

  Když se svatebčané najedli a napili a pospolu v dobrém rozmaru seděli, tu pravil král:

 "Nyní přišel čas na vyprávění podivuhodných příběhů. A kdo jiný by nám mohl vyprávět než náš milý drakobijce a pan lovec, který právě dneska dorazil do našeho města z dalekého světa. Tedy začni ty, příteli drakobijče!"

  Tu falešný drakobijce nechal těch sedm hlav na stůl položit a jal se mnohými nabubřelými slovy podávat zprávu o tom, jak toho netvora tenkráte v boji zabil. A všichni, kteří o jeho zlovol lži pranic nevěděli a kočího za drakobijce drželi, jej obdivovali a pěli na něj chválu nad chválou.

  Král však nehnul ani brvou a jen řekl:

 "Nyní vy, pane lovče, vyprávějte nám o vašich dobrodružstvích."

  Fabián vstal, dvorně se uklonil a zjevil nejdříve, že není žádný lovec, nýbrž princ. Potom věrně popsal, jakým podivným způsobem k těm věrným zvířatům přišel a jak se bylo událo, že jednoho sedmihlavého draka přemohl a královskou dceru před jistou smrtí zachránil.

  "A podivnou náhodou," řekl: "je to právě dnes přesně rok a bylo to nedaleko od města, kde se to stalo. Také těchto sedm hlav je mi povědomých, jako bych je jednou už viděl. Nyní se můžeme podívat, jestli mají v tlamách jazyky, jak to jistě v každé dračí hlavě bývá."

  Tu povstal král a zvolal:

 "Sluhové, otevřete dračí tlamy!"

  A podívejme, v žádné z těch sedmi hlav nebyl jazyk.

  "Kde jsou jazyky, kočí?" zeptal se král falešného drakobijce.

  "To se neptejte jeho, pane králi, ale mne!" odvětil Fabián: "Tady jsou!" a rozbalil hedvábný šátek, ve kterém bylo těch sedm jazyků.

  Visa ty jazyky se hodily právě do těch sedmi dračích chřtánů.

  "A nyní vznešená princezno," obrátil se Fabián na princeznu: "možná poznáváte na krku mých zvířat svůj zlatý řetěz?"

  "Určitě," řekla: "znám ho dobře. Já sama jsem jej každému zvířeti kolem krku pověsila, protože při tobě tak věrně a statečně v boji se sedmihlavým drakem stála."

  Nyní věděl král zcela určitě, že Fabián je pravý drakobijce a kočí jen úskočný lhář. V té hodině byl kočí předán za svoji faleš katu.

  Fabián a princezna slavili svatbu a žili po smrti starého krále ještě dlouhá léta ve štěstí a radosti jako král a královna.

  Co se s oběma královými bratry stalo? Nikdo neví, zda se vrátili domů nebo se dodnes toulají světem. Když však zajdu k té vysoké jedli, mohu se přeci podívat, zda ještě žijí nebo zda jejich dýky už zrezivěly.

Dvanáct bratrů

Byl jednou jeden král a jedna královna a ti spolu spokojeně žili a měli dvanáct dětí, to však byli samí synové. A tu řekl král své ženě: „Bude-li třinácté dítě, které brzy přivedeš na svět, dívka, pak musí všech dvanáct chlapců zemřít, aby její bohatství vzrostlo a aby královská říše připadla celá jí.“ A dal také zhotovit dvanáct rakví a naplnit je dřevěnými pilinami a v každé již byla připravena poduška pro mrtvého. Přikázal, aby rakve odnesli do uzavřené místnosti, dal královně od té místnosti klíč a nařídil jí, aby se o tom nikomu ani slůvkem nezmínila.

Ale královna od té doby vysedávala po celý den a tesknila, až si toho všiml nejmladší ze synů, který byl stále s ní a který se podle bible jmenoval Benjamín, a zeptal se jí: „Maminko milá, proč jsi tak smutná?“ — „Milé dítě,“ odpověděla mu, „to ti nesmím prozradit.“ Ale chlapec naléhal a tak přece jen šla, otevřela tu místnost a ukázala mu těch dvanáct rakviček, naplněných již dřevěnými pilinami. A řekla mu: „Tyhle rakvičky, milý Benjamínku, dal otec udělat pro tebe a pro tvých jedenáct bratří. Narodí-li se mi děvčátko, máte být všichni připraveni o život a pochováni.“ Když mu to říkala, rozplakala se, synek ji však utěšoval a řekl: „Neplač, milá maminko, zachráníme se a odejdeme odtud.“ Ale královna mu řekla: „Jdi se svými jedenácti bratry do lesa a jeden z vás ať je stále na stráži na nejvyšším stromě, který najdete, a dívá se dobře k naší zámecké věži. Když se mi narodí syn, vyvěsím bílou vlajku, a pak se můžete vrátit. Narodí-li se mi dcerka, vyvěsím červenou vlajku, a pak prchněte, jak nejrychleji budete moci, a sám pánbůh vás ochraňuj. Noc co noc vstanu a pomodlím se za vás, v zimě za to, abyste se měli kde ohřát u ohně, a v létě za to, aby vás horko nezdolalo.“

Když takhle svým synům požehnala, vypravili se všichni ven do lesa. Jeden po druhém se střídali, vysedávali na nejvyšším dubu a hleděli k zámecké věži. Když uplynulo jedenáct dní a přišla řada na Benjamína, tu spatřil, jak na zámku vyvěšují vlajku. Nebyla však bílá, byla to krvavě červená vlajka, která ohlašovala, že mají všichni zemřít. Když to bratři uslyšeli, rozhněvali se a řekli: „Proč bychom měli zemřít kvůli nějaké dívce! Kdekoliv teď nějakou potkáme, prolijeme její rudou krev.“

Pak se vydali hlouběji do lesa a uprostřed, tam, kde byl nejtemnější, našli začarovaný domek, který byl prázdný. Tu si řekli: „Tady budeme bydlet. A ty, Benjamíne, zůstaneš doma a budeš se nám o všechno starat, protože jsi nejmladší a nejslabší. My ostatní budeme vyjíždět do lesa a shánět potravu.“ A tak vyjeli společně do lesa a stříleli zajíce, srnky, ptáky a holuby a všechno, co k jídlu našli. Přinášeli to Benjamínovi, který jim musel vařit, aby utišili svůj hlad. Deset let tak žili společně v tom domku a celý ten čas jim rychle uběhl.

Dceruška, kterou tehdy matka královna přivedla na svět, zatím vyrostla, měla dobré srdce a byla velmi hezká a na čele měla zlatou hvězdu. Jednou, když prali velké prádlo, zahlédla mezi věcmi dvanáct mužských košil, a ptala se matky: „Komu patří těch dvanáct košil, maminko? Pro tatínka by přece byly příliš malé?“ A tu jí královna s těžkým srdcem odpověděla: „Ty patří, milé dítě, tvým dvanácti bratrům.“ — „A kde je mých dvanáct bratrů?“ ptalo se děvčátko. „Ještě nikdy jsem o nich neslyšela.“ — „Jen sám bůh ví, kde jsou,“ odpověděla jí matka. „Bloudí někde ve světě.“ Pak vzala dívenku za ruku, dovedla ji k té zavřené místnosti, otevřela dveře a ukázala jí těch dvanáct rakviček s dřevěnými hoblinami a s polštářky. „Tyhle rakvičky,“ řekla jí, „byly připraveny pro tvé bratry. Ale oni tajně odešli ze zámku, než ses narodila.“ A vyprávěla jí, jak se to všechno stalo. Tu řekla dívenka: „Neplač, milá maminko, půjdu a najdu své bratry.“

Vzala těch dvanáct košilek a odešla ze zámku, a přímo do toho hlubokého lesa. Šla po celý den a k večeru došla k tomu začarovanému domku. Vešla dovnitř a našla tam chlapce, který se jí ptal: „Odkud přicházíš a kam jdeš?“ A zůstal v údivu, že je tak krásná a že má na sobě královské šaty a na čele hvězdu. Dívenka mu odpověděla: „Jsem královská dcera, hledám svých dvanáct bratrů a půjdu tak daleko, jak daleko je nebe modré, dokud je nenajdu.“ Ukázala mu i těch dvanáct košil, které jim patřívaly. Benjamín viděl, že je to jeho sestra, a řekl jí: „Já jsem Benjamín, tvůj nejmladší bratr.“ Radostí se dala do pláče a Benjamín také, a samým štěstím se objímali a líbali. A pak jí Benjamín řekl: „Ještě jedna překážka tu je, sestřičko. Umluvili jsme se, že každá dívka, kterou potkáme, musí zemřít, protože kvůli jednomu děvčeti jsme museli opustit svou královskou říši.“ — „Ráda zemřu,“ řekla na to dívenka, „mohu-li tím svých dvanáct bratrů zachránit.“ — „Ne, ty nesmíš zemřít,“ odpověděl Benjamín. „Schovej se pod tuhle putnu, dokud se mých jedenáct bratrů nevrátí. Pak se s nimi již domluvím.“ Dívenka udělala, co jí řekl. A když se blížila noc, vrátili se ostatní z lovu a jídlo bylo uchystáno. A když seděli u stolu a jedli, zeptali se: „Co je nového?“ Benjamín jim řekl: „Copak vy nic nevíte?“ — „Ne,“ odpověděli bratři. A tak mluvil dál: „Vy jste byli v lese a já jsem zůstal doma, a přece vím víc než vy.“ — „Tak nám vyprávěj!“ volali všichni. „Ale slibte mi,“ odpověděl Benjamín, „že první dívka, se kterou se setkáme, nebude muset zemřít.“ — „Ano,“ odpověděli všichni, „ta dostane milost, ale jen už vyprávěj.“ A tu Benjamín řekl: „Je tady naše sestra.“ A nadzvedl putnu a zpod ní vyšla královská dcera ve svých královských šatech a se zlatou hvězdou na čele, a byla krásná, jemná a přívětivá. A tu se všichni zaradovali, padli jí kolem krku a zulíbali ji a měli ji z celého srdce rádi.

Od té chvíle již zůstala s nimi, byla s Benjamínkem doma a pomáhala mu při práci. Ostatních jedenáct chodívalo do lesa, chytali zvěř, srnce, ptáky a holuby, aby měli co jíst, a sestra s Benjamínkem měli na starost přípravu jídla. Dívenka chodila pro dříví a sbírala rostliny na salát a přistavovala hrnce na oheň, takže bylo jídlo vždycky už hotové, když se ostatní vrátili. Také jinak udržovala jejich domek v čistotě, do bílého povlékala postele a bratři byli stále spokojeni a žili s ní v radostné shodě.

Jednoho dne připravili ti dva doma zvlášť chutné jídlo, a když se potom všichni sešli, usedli ke stolu, jedli a pili a radovali se společně. U začarovaného domku však byla malá zahrádka a v ní rostlo dvanáct lilií. Dívenka chtěla svým bratrům udělat radost, utrhla těch dvanáct květů a chtěla dát každému jeden na stůl. Ale v tom okamžiku, kdy ty květy utrhla, proměnilo se jejích dvanáct bratrů ve dvanáct havranů a odletěli daleko přes les a zmizel i ten domek se zahrádkou. Tu zůstala ubohá dívenka docela sama v pustém lese, a jak se rozhlédla, spatřila vedle sebe stařenu, která jí řekla: „Cos to udělala, dítě? Proč jsi nenechala těch dvanáct květů na zahrádce? To byli tvoji bratři a teď jsou navždycky proměněni v havrany.“ Dívenka se dala do pláče a řekla: „Cožpak není žádná možnost je vysvobodit?“ — „Není,“ odpověděla stařena. „Jen jedna jediná na celém světě, ale to je úkol tak těžký, že je určitě osvobodit nedokážeš. Musela bys po celých sedm let mlčet, nesměla bys ani promluvit, ani se zasmát. A kdyby už do těch sedmi let chyběla jedna jediná hodina a ty bys promluvila jedno jediné slůvko, bylo by všechno nadarmo a tví bratři by tím jediným slovíčkem zahynuli.“

Tu si dívenka v hloubi srdce řekla: „Vím docela určitě, že je vysvobodím.“ A pak šla, vyhledala si vysoký strom, na ten si sedla a předla. Ani jedinkrát nepromluvila, ani jedinkrát se nezasmála. A tu se stalo, že do toho lesa přijel na hon jeden král a ten měl velikého honicího psa. Pes běžel ke stromu, na němž dívka seděla, skákal kolem něho, vrčel a štěkal nahoru do větví. Tu přišel sám král a spatřil tam krásnou královskou dceru se zlatou hvězdou na čele. Její krása ho tak okouzlila, že se jí zeptal, zda by se chtěla stát jeho ženou. Dívka neodpověděla, jenom slabě přikývla hlavou. A tu vyšplhal sám král na strom, snesl ji dolů, posadil ji k sobě na koně a odvezl ji k sobě domů. Tam pak oslavili nádhernou a veselou svatbu. Jenom nevěsta nemluvila a ani se nezasmála. Když tak spolu několik let spokojeně žili, začala králova matka, která byla zlá žena, mladou královnu hanět a řekla královi: „Ta, kterou sis přivedl, není nic jiného než prachobyčejná žebračka, a kdovíjaké nepěkné rejdy tajně provádí. I když je němá a nemůže mluvit, mohla by se přece jenom někdy zasmát. Ale kdo se neumí smát, ten má určitě špatné svědomí.“ Král tomu zprvu nechtěl věřit, ale jeho matka mluvila tak dlouho a obviňovala mladou královnu z tolika zlých věcí, že se konečně dal přemluvit a odsoudil svou ženu k smrti.

A tak zapálili na dvoře velikou hranici, na které měla být upálena. Král stál nahoře u okna a se slzami tomu přihlížel, protože ji stále ještě měl velmi rád. A když už ji pevně přivázali ke kůlu a oheň začal rudými jazyky olizovat její šaty, vypršel právě poslední okamžik těch sedmi let. Ve vzduchu zašuměly ptačí perutě, přilétlo dvanáct černých havranů a spouštělo se k zemi. V okamžiku, kdy se země dotkli, proměnili se v jejích dvanáct bratrů, které vysvobodila. Rozmetali oheň, udusili plameny, odpoutali svou milou sestru od kůlu, zlíbali ji a zobjímali. A teď, když už směla otevřít ústa a promluvit, vyprávěla králi, proč byla tak němá a proč se nikdy ani nezasmála. Král měl velikou radost, když uslyšel, že je nevinná, a od té chvíle žili pak všichni společně a svorně až do své smrti. Zlou macechu postavili před soud, pak ji vstrčili do sudu naplněného vařícím olejem a jedovatými hady, a tak zemřela zlou smrtí.

Dvanáctero lovců

Byl jednou jeden princ a ten měl nevěstu, kterou velmi miloval. Když jednou takhle spolu důvěrně seděli, tu přišla zpráva, že princův otec umírá a přeje si ho ještě jednou před smrtí vidět. Princ se s dívkou rozloučil, a tak ji pravil, že tu ji prsten v zástavu dává a až se stane králem, pro ni si přijede.

 Odjel domů a tam jeho otec blízek smrti si na něm slib vyžádal, že se ožení s dívkou, kterou mu on vybral; a princ byl natolik zarmoucen, že ani nepřemýšlel a králi vše slíbil. Pak starý král zavřel oči a umřel. Princ byl pomazán králem, a když doba smutku minula, musel splnit svůj slib, tak k té druhé princezně námluvčí vyslal a ona se mu byla zaslíbila.

 O tom, co se událo, se jeho první nevěsta dozvěděla, a tak ji ta zrada zranila, že se málem bolestí pominula. I otázal se jí král, co se stalo, čím by ji potěšit mohl a ona mu pravila, ať jedenáct dívek jí podobných postavou i vzhledem jí daruje. A král nechal opravdu takové dívky ve svém království vyhledat a své dceři je přivedl. Ona pak poručila dvanáctero loveckých obleků ušít a ty si pak dívky i ona sama oblékly. Pak si na svém otci vyžádala svolení a dívčí družina vyjela na dvůr bývalého ženicha, kde se ohlásit nechaly a zda by je král jako své lovce nenajal, se ptaly. Král svou nevěstu nepoznal, ale lovci se mu zalíbili, a tak si je u sebe nechal.

 Ten král měl však podivuhodného lva, který vše skryté a tajné znal, a ten lev jednou večer za svým králem přišel, a tak mu pravil, že těch dvanáct lovců nejsou muži ale dívky, že pokud jistotu chce míti, mé zkoušce podrobiti, v předsíní ať nechá hrách rozsypat, že krok můžu je pevný a rázný, a jsou-li to muži, hrách rozdupají a ani zrnko se nepohne, kdežto dívky cupitají a dupitají, šoupají nohama, pod jejich krokem se zrnka hrášku po předsíni rozkutálejí.

 Král tedy poslechl rady moudrého lva a poručil hrách rozsypat v předsíní. Však měl on sluhu, který s lovci to dobře myslil a ten za princeznou zašel a o zkoušce ji vše vypověděl, Ona pak všem dívkám pravila, že svoji přirozenost potlačit musejí a pevným krokem před krále předstoupit mají.

 Nechal si král ráno lovce předvolat, aby předsíní jíti museli, ale když se pak byl přesvědčil, viděl hrách rozdupán a ni zrnko nepohnulo se z místa. Řekl tedy lvovi, že on se mýlil velmi, ten však pravil, že král oklamán byl, že ony byly o zkoušce zpraveny, že ať je jiné zkoušce vystaví, ať do předsíně dá rozmístit dvanáct kolovrátků, že jsou-li to muži, ani si jich nevšimnou, však jsou-li to dívky, budou se těšit pohledem na ně.

 Král tedy opět souhlasil a kolovrátky přinést porušil,. Však ten sluha, co si byl lovce oblíbil, zase jim vše vypověděl, tedy princezna svým družkám pravila, aby svou přirozenost opět zapřely, a na stranu, kde budou kolovrátky stát ani okem nepohlédly.

 Ráno si král nechal lovce opět zavolat, aby předsíní přijíti museli a ony ani jedna okem o kolovrátky nezavadily. Tu se král na lva pohněval, že mu už pak více nevěřil.

 Lovci s králem dále jezdili na lov a čím byli u krále déle, tím je měl král raději. I stalo se jednou, že když na lovu zase byli, přišla zpráva, že králova nová nevěsta je na cestě k němu. Tu když to princezna zaslechla, bolestí se jí srdce zastavilo a v mdlobách padla na zem. Král si byl pomyslil, že se jeho lovci něco zlého stalo, běžel k němu a chtěl mu pomoci a rukavici mu stáhnul. Tu uviděl, že má na ruce prsten, který byl své první nevěstě věnoval. Teprve nyní se jí do obličeje pozorněji zahleděl a svoji milou poznal, tu byl tak dojat, že když ona oči otevřela, tu ji pravil, že ona jediná jeho milá a že jen si ji vezme a že to žádný člověk na světě změnit nemůže.

 Té druhé princezně s omluvou své slovo vrátil a zpět domů ji obrátil, neboť nevěstu on už má, a když starý klíč k svému srdci našel, netřeba mu nového. Poté slavili krásnou svatbu a ten moudrý lev opět přišel v milost u krále, neboť pravdu vždy mluvil.

Hádanka

Byl jednou jeden královský syn a tomu se zachtělo vydat se do světa. Nevzal si s sebou nikoho jiného než jediného věrného sluhu. Jednoho dne se dostal do hlubokého lesa, a když nadešel večer, nemohl najít žádné přístřeší a nevěděl, kde strávit noc. Tu spatřil dívku, která šla do jakéhosi domku, a když se k ní přiblížil, uviděl, že je ta dívka mladá a krásná. Oslovil ji a řekl: „Milé dítě, mohu tady v domku se svým sluhou zůstat přes noc?“ — „Ano, pane,“ řekla dívka smutným hlasem. „Můžete tu zůstat, ale neradím vám to. Raději nechoďte dovnitř.“ — „A proč bych neměl?“ zeptal se královský syn. Dívka si vzdychla a řekla: „Moje macecha se vyzná v nečistém umění a s cizinci to nikdy dobře nemyslí.“ Tu si královský syn uvědomil, že došli k domku čarodějnice. Ale protože už byla tma a on už nemohl dál, ani nepocítil strach a vešel dovnitř. Stařena seděla v lenošce u ohně a zarudlýma očima pohlédla na cizince. „Dobrý večer,“ zabručela, a jako by měla radost, dodala vlídně: „Jen se posaďte a odpočiňte si.“ Rozdmýchala oheň, na kterém vařila něco v malém hrnku. Dcera varovala oba cizince, aby byli opatrní, nic nejedli a nepili, protože stařena připravuje zlé nápoje. Princ se sluhou klidně spali až do svítání. Když se připravovali k odjezdu a královský syn už seděl na koni, řekla stařena: „Počkejte chvilku, přinesu vám doušek na rozloučenou.“ A než se vrátila, královský syn ujel, ale sluha, který si ještě musel připevnit sedlo, tam zůstal sám ve chvíli, kdy se zlá čarodějnice vrátila s nápojem. „Dones to svému pánovi,“ řekla mu. Ale v tu chvíli se pohár rozskočil a jed vystříkl na sluhova koně. Byl tak prudký, že zvíře ihned padlo mrtvo k zemi. Sluha běžel za svým pánem a vyprávěl mu, co se stalo. Nechtěl však nechat čarodějnici sedlo na pospas a tak se pro ně vrátil zpátky. Ale když došel k mrtvému koni, seděl už na něm havran a kloval do něho. „Kdoví, najdeme-li dnes něco lepšího,“ řekl si sluha, zabil havrana a vzal ho s sebou. A pak putovali tím lesem po celý den a nemohli najít cestu ven. Když nastala noc, došli k jakémusi hostinci a vešli dovnitř. Sluha dal hostinskému havrana a požádal, aby jim ptáka připravil k večeři. Jenomže ten hostinec, do kterého se dostali, byl doupětem loupežníků. V noci tam přišlo dvanáct raubířů a ti se chystali, že cizince zabijí a oloupí. Ale dřív než se pustili do nekalého díla, zasedli ke stolu, hostinský a čarodějnice si k nim přisedli a pak společně snědli mísu polévky s havraním masem. Jakmile však polkli několik soust, padli všichni mrtvi k zemi, protože do havranovy krve přešel jed z masa mrtvého koně. A tak v domě nezbyl nikdo jiný než dcera hostinského, která byla poctivá a nikdy se nepodílela na bezbožných prostopášnostech. Zotvírala cizinci všechny dveře a ukázala mu všechny nahromaděné poklady. Královský syn však řekl, že nic z toho nechce, aby si to všechno ponechala, a odjel se svým sluhou.

Když tak dlouho jezdili křížem krážem, dojeli do jednoho města, kde žila krásná, ale velmi pyšná princezna. Ta dala vyhlásit, že ten, kdo jí dá hádanku, kterou ona neuhodne, stane se jejím manželem. Ale jakmile hádanku uhodne, že bude nápadník o hlavu kratší. Tři dny měla vždycky na rozmyšlenou, ale byla tak chytrá, že pokaždé uhádla danou hádanku před určenou lhůtou. Když tam přijel královský syn, přišlo už o život devět princezniných nápadníků. Princ byl tak zaslepen její krásou, že se rozhodl dát pro ni v sázku život. Předstoupil před ni a dal jí hádanku. „Co je to,“ řekl. „Jeden nezabil žádného, a přece jich zabil tucet?“ Princezna nevěděla, co by to mohlo být, přemýšlela, ale nemohla na to přijít. Hledala ve svých knihách hádanek, ale tam nic takového nebylo. Krátce a dobře, byla se svou moudrostí v koncích. A protože si nevěděla rady, poručila své služebné, aby se vplížila do pánovy ložnice a poslouchala, co bude mluvit ze sna, protože doufala, že bude ze spaní mluvit a že snad hádanku prozradí. Ale chytrý princův sluha si lehl do lůžka místo svého pána, a když tam služebná vešla, strhl jí plášť, do něhož byla zahalena, a lískovkou ji vyhnal ven z místnosti. Druhé noci poslala princezna svou komornou, aby se pokusila, zda se jí lépe podaří něco vyslechnout, ale sluha strhl plášť i jí a vyhnal ji také ven. A tak jeho pán uvěřil, že pro třetí noc je už v bezpečí, a ulehl do svého lůžka. Tu přišla sama královská dcera v mlžně šedavém plášti a usedla vedle něho. A když myslela, že už spí a že se mu něco zdá, oslovila ho. Věřila, že jí ze sna odpoví, jak tak mnozí dělají. Ale princ ještě nespal, dobře jí rozuměl a všechno slyšel. Princezna se ptala: „Jeden nezabil žádného — co to má znamenat?“ Princ jí odpověděl: „To je havran, který žral maso mrtvého otráveného koně a pošel na to.“ Princezna se ptala dál: „A přece jich zabil tucet — co tohle má znamenat?“ — „To je dvanáct vrahů, kteří havrana snědli a na to zemřeli.“ Když se princezna dozvěděla řešení hádanky, chtěla se zas odplížit pryč. Ale princ zachytil pevně její plášť, takže ho musela v jeho komnatě zanechat. Na druhý den ráno dala královská dcera vyhlásit, že hádanku uhodla, dala zavolat dvanáct soudců a před nimi vyslovila rozluštění. Ale mladý princ si vyžádal slyšení a řekl: „Princezna se v noci vplížila do mé komnaty a vyptávala se mne. Jinak by byla hádanku nikdy neuhodla.“ Soudcové řekli: „Podej nám důkaz.“ A tu přinesl sluha tři pláště, a když soudci spatřili mlžně šedavý plášť, který princezna nosívala, řekli: „Dejte ten plášť vyšít zlatem a stříbrem, ať se může stát vaším pláštěm svatebním.“

Holínky z bůvolí kůže

Byl jednou jeden starý voják, který se nebál ničeho; a když byl z vojska propuštěn, protože se byl ničemu nevyučil kromě řemesla vojenského, chodil světem a svůj chléb si vždy vyžebral. Všechno, co na tom božím světě Kryštof měl, byl nepromokavý plášť, který mu visel přes ramena a holinky z buvolí kůže.

  Jednoho dne se na své pouti dostal až do hlubokého lesa. Nevěděl, kde je, ale pak uviděl na jednom poraženém stromě sedět dobře oblečeného muže, který měl na sobě lovecký kabát. Voják na něj zamával a šel až k němu, sedle si vedle do trávy a natáhl si nohy.

  "Koukám, že máš fajnové holínky, pěkně se ti blýskají," řekl Kryštof lovci: "ale kdybys musel jako já táhnout světem, dlouho by ti nevydržely. Koukej se na ty moje, jsou z buvolí kůže a už pěkný čas mi slouží, jsou silné a pevné."

  Když si byl odpočinul, tak Kryštof vstal a řekl lovci:

 "Já už tu déle nezůstanu, hlad mně žene dál. Ale bratříčku Leštěná holínko, nevíš která cesta vede z lesa ven?"

  "Já to sám nevím." odvětil lovec: "já jsem v tomhle lese taky zabloudil."

  "Tak pojď se mnou." nabídnul mu voják: "samotnému je neveselo, můžeme tu cestu hledat spolu."

  Lovec se usmál a vydal se tedy na cestu s Kryštofem a šli, dokud se nesnesla na krajinu noc.

  "No, dneska z lesa nevyjdeme" řekl Kryštof: "ale vidím v dálce světlo, tam bychom mohli dostat něco k jídlu."

  Našli kamenný dům. Zabušili na dveře a otevřela jim nějaká stařena:

 "Hledáme nocleh, matko." řekl jí voják: "a taky něco malého k jídlu, protože máme torny od rána prázdné."

  "Tady nemůžete zůstat," řekla jim stařena: "tohle je loupežnické doupě, a pokud jste jen trochu chytří, ztratíte se, než se ti raubíři domů vrátí, neboť kdyby vás tu našli, zle se vám povede."

  "No hůře být už nemůže." odvětil Kryštof: "Už dva dny jsem neměl nic v žaludku, je mi úplně jedno, jestli umřu hlady nebo mě zabijí. Já jdu dovnitř."

  Lovec jej následovat nechtěl, ale voják ho chytil za rukáv a naléhal:

 "Pojď, bratříčku, snad nejde hned o život."

  Stařena byla slitovná a řekla jim: "Schovejte se za pec, jestli něco loupežníci nechají, jak usnou, já vám to přinesu."

  Sotva si sedli do rohu za pec, přišlo dvanáct loupežníků; sedli si ke stolu, který byl tak lákavě prostřen, a pustili se s elánem do jídla. Stařena přinesla obrovskou pečeni a loupežnici si nechali chutnat. Když vůně toho pamlsku zalítla až ke Kryštofovu nosu, řekl lovci:

 "Já už to déle nevydržím, jdu si sednout ke stolu a najím se."

  "Připravíš nás o život!" řekl mu lovec a chytil ho za ruku. Ale voják začal hlasitě kašlat, a když to loupežníci uslyšeli, odhodili vidličky a nože, vyskočili a vytáhli oba ze zápecí.

  "Aaa, panáčkové." volali: "sedíte tu v rohu, copak tu chcete? Vyslali vás jako zvědy? No jen počkejte, my vás naučíme na suché větvi létat."

  "Jen pomalu," řekl Kryštof: "mám hlad, dejte mi něco k jídlu, pak si se mnou můžete dělat, co chcete."

  Loupežnici se zarazili, a jejich náčelník řekl: "Vidím, že se nebojíš, dobrá, jídlo můžeš dostat, ale potom zemřeš."

  "Bratříčku Leštěná holínko, pojď a jez." zavolal Kryštof na lovce: "Jsi taky hladový stejně jako já a lepší pečení ani ve svém domě nenajdeš." Ale lovec nechtěl jíst.

  Loupežníci se dívali na vojáka překvapeně a říkali si:

 "Ten chlap nedělá žádné okolky."

  Pak Kryštof pravil: "No jídlo bylo dobré, nyní kdyby bylo něco dobrá na zapití."

  Náčelník byl v dobrém rozmaru, a chtěl se nechat vidět, tedy zavolal na stařenu:

 "Přines ze sklepa láhev a jednu z nejlepších."

  Voják pak vytáhl zátku, jen to bouchlo, šel s lahví k lovci a pravil mu:

 "Koukej, bratříčku, teď uvidíš div divoucí, jak na zdraví celé té čeledi připiji."

  Pak zamával tou lahví nad hlavami loupežníku a zvolal:

 "Buďte všichni zdrávi, ale s hubou otevřenou a pravou rukou nad hlavou!" a zhluboka se napil. Sotva ta slova vyslovil, tak loupežnici zůstali nehybně sedět, jako by byli z kamene, měli jen otevřená ústa a vystrčené pravé ruce nad hlavu. Tu lovec řekl vojákovi:

 "Vidím, že umíš podné kousky, ale nyní pojďme raději pryč."

  "Oho, bratříčku, to bychom tomu dali, kdybychom zrovna teď odešli, když jsme nepřátele přemohli a dělat si tu, co chceme, můžeme. Oni sedí ztuhlí a huby mají otevřené údivem, ale nemohou se ani pohnouti, dokud je nevysvobodím. Teprve teď se můžeme po libosti najíst a napít."

  Stařena musela přinést ještě jednu láhev a voják nevstal od stolu dříve, dokud se nebyl na tři dny nenajedl. Konečně když se rozednilo, řekl:

 "Nyní je čas, abychom tábor opustili a krátký výlet si udělali, když nám stařena cestu do města ukáže!"

  Když byli do města dorazili, tu zašel voják za svými starými kamarády a pravil jim:

 "Mám uprostřed lesa hnízdečko plné ptáčku zralých pro šibenici, pojďte se mnou a pomůžete mi."

  A lovci Kryštof řekl: "Musíš se vrátit se mnou, aby jsi viděl, jak se budou ptáčkové cukat, až je hoši popadnou."

  Pak v tom hostinci, vojáci loupežníky obstoupili, voják opět pozdvihl láhev a napil se jeden doušek, zamával s ní nad hlavami loupežníků a zavolal:

 "Buďte všichni zdrávi."

  V tom okamžiku se loupežníci začali zase hýbat, ale byli rázem k zemi sraženi a na rukou i nohou spoutáni. Pak je nechal Kryštof jako pytle na vůz naházet a řekl vojákům :

 "Jeďte rovnou do věznice."

  Lovec si vzal však jednoho z vojáků stranou a předal mu nějaký vzkaz.

  "Bratříčku Leštěná holínko," řekl voják: "no už jsme nepřítele překvapili, svůj život si zachránili , nyní se my opozdilci můžeme v klidu vydat na další cestu."

  Když se blížili k městu, tu voják viděl, jak se množství lidí z města ven tlačí, hlasitě slávu provolává a zelené ratolesti do výše vyhazuje. Tu uviděl i jak celá královská garda ven vychází.

  "Co to má znamenat?" obrátil se Kryštof k lovci.

  "Ty nevíš?"odpověděl mu lovec: " král byl po dlouhý čas ze své říše vzdálen, dneska se vrací zpět a oni ho všichni vítají?"

  "Ale kde je ten král?"podivil se Kryštof: "Já ho tedy nevidím."

  "Tady je," odvětil mu lovec: "Já jsem král a svůj příchod jsem ohlásil."

  Tu rozepnul svůj lovecký kabát a pod ním byl vidět královský šat. Kryštof se velmi polekal, padl na kolena a prosil o slitování, že jen z nevědomosti s lovcem jako se sobě rovným nakládal a různými jmény ho nazýval.

  Král ho ale vzal za ruce a pravil:

 "Kryštofe, ty jsi statečný voják a zachránil si mi život. Žádné námahy jsi nelitoval, abys ses o mne postaral. A kdyby jsi ještě kousek tak dobré pečeně pojíst chtěl jako v loupežnickém domě, tak jsi zván do mé královské kuchyně. Ale když budeš chtít někomu připiti na zdraví, musíš k tomu napřed mé svolení mít.

Honza Ježek

Byl jednou jeden sedlák, který měl dosti peněz i majetku, ale ač byl bohatý, přece jen mu k úplnému štěstí něco chybělo; neměl se svou ženou žádné děti. Častokráte, když šel s ostatními sedláky do města, smáli se mu a ptali se ho, pročpak nemá žádné děti. Tu se jednou tak rozzlobil, že když přišel domů, řekl:

 "Já chci dítě, třeba by to ježek byl!"

  Tak porodila jeho žena dítě, které bylo nahoře ježek a dole chlapec, a když to viděla, polekala se a řekla:

 "Jen se podívej, ty jsi ho zaklel!"

  Tu pravil muž:

 "K čemu to vše, musíme chlapce pokřtít, ale kmotra mu neseženeme."

  Žena mu odvětila:

 "Jinak než Honza Ježek ho pokřtít nemůžeme."

  Když byl pokřtěn, řekl farář:

 "Ten nemůže skrze ty bodliny ani do pořádné postele."

  Tak mu za pecí položili trochu slámy a on tam lehával. Matka ho ani kojit nemohla, protože by ji bodlinami popíchal. Tak ležel Honza Ježek za pecí osm let. Jeho otec z něj byl jen mrzutý a doufal, že umře. Ale Honza Ježek nezemřel, nýbrž tam stále ležel.

  Jednou se událo, že ve městě byl jarmark. Sedlák tam chtěl jít, tu se tedy zeptal ženy, co ji má přinést:

 "Kousek masa a dvě veky bílého chleba." odvětila.

  Potom se zeptal děvečky a ta chtěla pár vlněných punčoch a dřeváky. Konečně též řekl:

 "A Honzo Ježku, tobě mám co přinésti?"

  "Tatínku," řekl Honza Ježek: "přineste mi dudy."

  Když sedlák opět přišel domů, dal ženě, co jí nakoupil, maso a chleba, potom dal děvečce punčochy a dřeváky, konečně šel také za pec a dal Honzovi Ježkovi dudy. A když teď měl Honza Ježek dudy, řekl:

 "Tatíčku, jděte ke kováři a nechte mi okovat kohouta, neboť já na něm pojedu do světa a už se nikdy nevrátím."

  Otec byl rád, že se ho zbaví, a nechal mu kohouta okovat. Když to bylo hotovo, Honza Ježek si na kohouta sednul a jel pryč, ale vzal s sebou také jednu svini a osla, aby je v hlubokém lese pásl. V lese s ním kohout vyletěl na vysoký strom, tam Honza Ježek seděl, střežil osla i svini a seděl tam dlouhé roky, dokud z toho osla a svině nevzrostlo velké stádo. A jeho otec o něm nic nevěděl.

  Když tak Honza Ježek na tom stromě sedával, hrál při tom na dudy a hrál vám překrásně. Jednou jel kolem jeden král, který ztratil cestu a slyšel hudbu. Tomu se král velmi podivil i poslal sloužícího, aby se po okolí porozhlédnul, odkud že ta hudba přichází. Sluha se rozhlížel, ale neviděl nic jiného než na stromě sedět podivné malé zvíře, které vypadalo jako kohout, na kterém sedí ježek a hraje na dudy.

  Král poručil sloužícímu, aby se zeptal, proč tam sedí a zda by nevěděl, kde je cesta do jeho království. Honza Ježek sletěl se stromu a řekl, že králi cestu rád ukáže, když se mu král upíše slibem, že mu dá to, co mu první na královském dvoře přijde do cesty.

  Tu si král pomyslil:

 "To mohu lehce slíbit, vždyť to stvoření jistě ničemu nerozumí a číst nedokáže, napíšu, co budu chtít!"

  Král vzal péro a inkoust, učinil písemný slib, a tak mu Honza Ježek ukázal cestu a on šťastně dorazil domů. Ale jeho dcera, která ho z dálky viděla, byla tak plná radosti, že se králi rozběhla vstříc a políbila ho. Tu si král vzpomněl na svůj slib a vyprávěl jí, jak se mu vedlo a že ji jednomu podivuhodnému stvoření zaslíbil, neboť byla to první co potkal, a to zvíře sedí celé dny na stromě a hraje na dudy, ale i když ji slíbil a upsal, on ji nedostane, protože jistě neumí číst. To byla princezna ráda a řekla, že to je dobře, protože ona by k němu nikdy nešla.

  Honza Ježek pásl dál osla i svině, byl stále veselý, seděl na stromě a hrál na dudy. Nyní se událo, že jiný král tudy jel s svými sloužícími a běžci a ztratil se a nemohl trefit domů, protože ten les byl hluboký a rozlehlý. Tu pojednou uslyšel krásnou hudbu a řekl jednomu z běžců, aby se kolem porozhlédnul a běžec přišel pod ten strom a na něm uviděl sedět kohouta a na něm Honzu Ježka. I zeptal se ho běžec, co tam nahoře dělá.

  "Pasu svoje osly a svině, ale co si přeje vy?"

  Tu mu běžec řekl, že se ztratili a netrefí zpět do království, zda by jim tedy nemohl ukát cestu. Tak sletěl Honza Ježek ze stromu a řekl starému králi, že mu ukáže cestu, když mu dá to jediné, co první potká doma před královským zámkem.

  Král odvětil: "Ano."

  A upsal se Honzu Ježkovi, že to má dostati. Když to učinil, jel Honza Ježek před nimi na kohoutu a ukázal jim cestu a král šťastně dorazil zpět do své říše. Když přijel na královský dvůr, měl z toho velkou radost. Měl však překrásnou dcerku, která mu běžela naproti, padla mu kolem krku a políbila ho a radovala se, že se jí otec vrátil.

  Také se ho ptala, kde tak dlouho v tom světě byl a on ji vyprávěl, že se ztratil a už byl blízek toho, že se nikdy nevrátí, ale když jeli hlubokým lesem, byl tam jeden, napůl ježek, napůl člověk, jedoucí na kohoutu a sedící na jednom velkém stromě a ten krásně hrál na dudy a z lesa jej nakonec vyvedl a cestu mu ukázal, ale on mu za to slíbil, že první, co na svém královském dvoře potká, mu dá a tím byla právě ona, což je mu velmi líto.

  Ale princezna slíbila, že jeho slib ráda splní a k tomu podivnému stvoření půjde.

  Honza Ježek pásl dál svoje svině, a ty svině měly selata a stádo se rozrůstalo a za chvíli bylo tak velké, že jich byl les plný. Tak dále nechtěl Honza Ježek v lese zůstávat, tedy nechal vzkázat otci, aby ve vsi všechny stáje a chlívky vyklidili, neboť on se vrací s převelikým stádem, že každý, kdo by zabíjet chtěl, může tak učinit.

  Otec z toho byl rozmrzelý, když to uslyšel, neboť doufal, že Honza Ježek je dlouhý čas už mrtev. Honza Ježek nasednul na kohouta a stádo sviní hnal před sebou do vsi a nechal zabíjačku pořádat, inu to vám bylo lomozu a veselí, že to bylo na dvě hodiny cesty od vsi slyšet.

  Potom Honza Ježek řekl:

 "Tatíčku, jděte ke kováři a nechte mi ještě jednou okovat kohouta, neboť já na něm pojedu do světa a už se nikdy nevrátím."

  Tak nechal otec kohouta znova okovat a byl rád, že se Honzy Ježka konečně zbaví. Honza Ježek se tedy vydal do prvního království, ve kterém král poručil, že na toho, kdo by na kohoutu přijel a měl u sebe dudy, mají všichni střílet, sekat a bodat, aby se do zámku nedostal.

  Když tam nyní Honza Ježek přijel, vyrazili na něj s bajonety, ale on pobídnul kohouta ostruhami a přeletěli přes bránu před královské okno, spustil se dolů a zavolal na krále, že mu má dáti, co mu slíbil, jinak přijde o život on i jeho dcera.

  Tu král dceři domluvil, aby k němu ven vyšla a jim tak životy zachránila. Princezna se oblékla do bílého, její otec ji dal kočár se šestispřežením, s vznešeně oblečenými sloužícími a naložený zlatem a bohatstvím. Princezna nasedla a Honza Ježek s kohoutem a dudami usednul vedle ní, pak jim požehnali a oni jeli pryč.

  Král si mysli, že svoji dceru už více nespatří. Ale šlo to jinak, než si byl myslil, neboť když byli kousek cesty před městem, tu strhnul Honza Ježek princezně krásné šaty a svými bodlinami ji tak popíchal, až byla celá zkrvavělá a řekl:

 "To je odměna za tvoji faleš, běž pryč, já tě nechci!" a vyhnal ji zpět domů.

  Honza Ježek jel dál na svém kohoutu a se svými dudami do druhého království, jehož králi také cestu ukazoval. Ten král poručil, že když přijede někdo jako Honza Ježek mají ho volně nechat projíti, slávu provolávati a do královského zámku přinésti. Když ho nyní princezna viděla, velmi se polekala, protože přece jenom příliš podivně vyhlížel, ale pomyslila si, že jí stejně nic jiného nezbývá, když to její otec slíbil.

  Tak Honzu Ježka mile přivítala a pak spolu byli oddáni. Nato šli společně ke královské tabuli, kde ho princezna po svém boku posadila a jedli a pili. Když nastal večer a chtěli jít spát, tu se princezna velmi obávala jeho bodlin, ale on ji řekl, aby se nestrachovala, že jí neublíží.

  Pak Honza Ježek řekl starému králi, aby čtyřem mužům poručil hlídat před dveřmi ložnice a rozdělat velký oheň. Až Honza Ježek vejde do ložnice, než se položí do postele, nejprve se vysvleče z ježčí kůže a nechá ji ležet před postelí, tu musí ti mužové rychle přiskočit, hodit kůži do ohně a posečkat, dokud ji oheň úplně nestráví.

  Když tedy jedenáctá hodina odbila, vešel Honza Ježek do komnaty, stáhnul si ježčí kůži a nechal ji ležet pd postelí. Tu vešli strážci a rychle ji odnesli a hodili do ohně. A když ji oheň celou strávil, byl Honza Ježek vysvobozen. I ležel v posteli v lidské podobě, ale byl celý uhlově černý jako spálený. Král nechal poslat pro lékaře a ten jej namazal hojivou mastí tak, až Honza úplně zbělel a byl z něj krásný mladý muž.

  Když to princezna viděla, velmi se zaradovala. Druhého rána radostně vstali, jedli a pili a teprve nyní svoji svatbu řádně slavili a starý král předal Honzovi říši.

  Když uběhlo několik let, jel Honza se svojí ženou k otci a řekl mu, že je jeho syn. Ale otec pravil, že žádného syna nemá, že sice jednoho měl, ale ten se s bodlinami jako ježek narodil a odešel do světa. Tu se nechal Honza poznat a otec se tím velmi potěšil a odešel s Honzou do jeho říše.

 

Honza silák

  Byl jednou jeden muž a jedna žena a měli jedno dítě a žili úplně sami v jednom stranou položeném údolí.

  I událo se tenkráte, že matka šla do lesa, aby tam jedlové chrastí nasbírala, a malého Honzíka, který měl zrovna dva roky, vzala s sebou. Bylo právě jaro a dítě se radovalo z pestrobarevných květin; a šli stále hlouběji do lesa.

  Pojednou před ně vyskočili z křoví dva loupežníci, popadli matku i dítě a vedli je do hloubi černého lesa, kam co rok ani človíček nepřišel.

  Žena prosila snažně loupežníky, aby jí i dítě nechali běžet, ale srdce loupežníků byla z kamene, neslyšeli její prosby ani kletby a silou ji táhli dál.

  Po asi dvou hodinách úmorné cesty trním a křovinami, přišli k jedné skále, kde byly dveře, na které jeden z loupežníků zabušil a ony se ihned otevřely. Teď šli dlouhou, temnou chodbou, až přišli do obrovské jeskyně, kterou osvětloval jen oheň hořící v krbu.

  Na stěně visely meče, šavle a jiné mordýřské náčiní, které se v tom světle zlověstně blyštělo, uprostřed stál černý stůl, kolem něhož seděli čtyři loupežníci a hráli v kostky, náčelník seděl v čele.

  Ten nyní přistoupil k ženě, když byla vešla, a nabádal ji ke klidu, aby se nebála, že ji nikdo nic neučiní, že se jen musí starat o hospodářství, a když bude vše v pečlivosti udržovat, nebude se jim u nich zle dařit. Pak ji podal něco k jídlu a ukázal jí postel, kde měla se svým dítětem spát.

  Tak žena zůstala u loupežníků mnoho let; a Honzík rostl a sílil. Matka mu vyprávěla příběhy a učila ho podle jedné staré rytířské knihy, kterou byla v jeskyni nalezla, číst.

  Když bylo Honzovi devět let, vyrobil si z jedlové větve pořádný kyj a ukryl si ho za postelí, pak šel ke své matce a zeptal se:

 "Milovaná maminko, řekni mi kdo je můj otec, já to chci vědět."

  Matka mlčela a říci mu to nechtěla, aby na něj touha po domově nepřišla, a taky věděla, že ti bohapustí loupežníci by Honzíkovi nikdy nedovolili odejit, ale srdce se jí mohlo rozskočit z toho, že Honza nemá nikdy poznat svého otce.

  V noci, když se loupežníci vrátili ze své loupežné výpravy, vytáhnul Honza svůj kyj, postavil se před loupežnického kapitána a řekl:

 "Teď chci vědět, kdo je můj otec, jestli mi to okamžitě neřekneš, srazím tě k zemi."

  Tu se začal kapitán smát a vrazil Honzovi takový pohlavek, až se kluk skutálel pod stůl. Honza se postavil, ale mlčel a jen si byl pomyslil:

 "No ještě rok počkám a pak to zkusím znova, možná to půjde lépe."

  Když byl onen rok uběhnul, zase vytáhnul ten svůj klacek, setřel z něj prach, prohlídnul si jej a pravil:

 "To je řádný kyj."

  V noci přišli loupežníci domů, pili víno, jeden džbánek za druhým, až jim začali padat hlavy. Tu popadnul Honza svůj kyj a postavil se před kapitána a zeptal se ho, kdo je jeho otec. Kapitán mu zase vrazil pohlavek, že se chlapec skutálel pod stůl.

  Ale Honzík ihned vstal a udeřil tím svým kyjem nejprve kapitána a pak i ostatní loupežníky tak vypráskal, že se nemohli údů v těle dopočítat.

  Matka stála opodál a byla překvapena jeho statečností a silou.

  Když byla Honza s touhle prací hotov, šel k matce a pravil jí:

 "Tak to by bylo, ale teď chci vědět, kdo je můj otec."

  "Milovaný Honzíku," řekla mu matka: "pojď, budeme otce hledat, dokud ho nenajdeme." a vzala kapitánovi klíč od dveří.

  Honza zatím popadnul pytel od mouky, naházel do něj zlato, stříbro a vše cenné, co byl nalezl, a když ho naplnil, hodil si ho na záda. Tak společně opustili jeskyni a Honza vykulil oči, když z té jeskynní temnoty najednou vyšli do světlem zalité krajiny venku, do zeleného lesa, mezi květiny a ptáky, pod slunce zářící na blankytné ranní obloze.

  Na chvíli se zastavil a těmi věcmi se celý u vytržení kochal, protože něco takového ještě nespatřil. Matka hledala cestu domů, a když byli několik hodin šli, tu šťastně dorazili do onoho údolí, k jejich chalupě.

  Otec seděl přede dveřmi a rozplakal se radostí, když poznal svoji ženu a slyšel, že Honza je jeho syn, neboť je oba za mrtvé dávno pokládal.

  A Honza, ač měl teprvdvanáct let, byl o celou hlavu větší jak otec.

  Vešli společně do světnice, ale sotva Honzík svůj ranec na lavici u pece položil, v celém domě to zapraskalo, lavice se rozlomila, podlaha se prolomila a ranec se propadnul do sklepa.

  "Bože ochraňuj nás!" zvolal otec: " Co je to? Teď jsi naši chalupu zničil!"

  "Jen si z toho nic nedělejte,otče! " odvětil mu Honza: " V tom ranci je toho tolik, kolik je na nový dům třeba."

  A otec s Honzou se dali do stavby nového domu, nakoupili dobytek i polnosti a začali hospodařit. Honza oral pole, a když za pluhem šel a zabral, tu nepotřebovali ani voli, aby ho táhli.

  Příštího jara Honza pravil:

 "Otče, vezměte peníze a nechejte mi udělat kyj vážící jeden centnýř, chci se vydat do světa."

  Když byla požadovaná palice hotova, opustil Honza otcovský dům a šel až dorazil do hlubokého černého lesa.

  Tu slyšel cosi praštět a svištět, a když se byl rozhlédl, uviděl jedli, která se odshora nahoru jako provaz stáčela, a když se byl podíval ještě výše, tu uviděl velkého chlapa, který byl ten strom popadl a jako vrbovým proutkem jím otáčel.

  "Hola! Co to tam vyvadíš?" zavolal na něj Honza.

  Chlap odpověděl: "Ale já jsem si včera přinesl trochu proutí na koště a teď si dělám provázek, abych to koště svázal."

  "Ten se mi líbí," pomyslel si Honza: "má sílu!" a zavolal na něj:

 "Dobře uděláš, když půjdeš se mnou."

  Ten chlap slezl dolů a byl vám o celou hlavu větší jako Honza a ten nebyl zrovna malý.

  "Budu ti říkat Jedlívrtil!" řekl mu Honza.

  A šli dál společně a tu uslyšeli klepání a bušení tak silné, že se při každé ráně země chvěla. Brzy potom přišli k jedné mohutné skále, před kterou stál obr a pěstí z ní odsekával kusy. Když se Honza zeptal, co to činí, odpověděl mu:

 "Když chci večer spát, přicházejí vlci, medvědi a jiná havěť toho druhu, čenichají tu a ňafají sem a tam a nenechají mě spát, tak si chci postavit dům, abych měl klid."

  "Jejda, toho bych mohl taky potřebovat." řekl si Honza a pravil k silákovi:

 "Nechej dům domem a pojď se mnou, budu ti říkat Kámentlouk."

  Obr souhlasil a tak táhli tím lesem ve třech, a všude kde přišli, se dávala divá zvěř na útěk. Večer přišli k starému, opuštěnému zámku, vešli dovnitř a uložili se v jedné komnatě ke spánku.

  Druhého rána vyšel Honza do zahrady, která byla celá zpustlá a zarostlá hložím a křovisky. A když byl tou zahradou procházel, tu před něj najednou vyskočila divoká svině a Honza nezaváhal a dal jí tím svým kyjem par ran, až padla k zemi. Pak si Honza mrtvou svini přehodil přes ramena a přinesl ji do zámku, tam ji narazili na rožeň a upekli a dobře se vám poměli.

  Tak si byli domluvili, že každého dne vždy jeden, na kterého přijde řada, zatímco dva zbývající půjdou na lov, zůstane doma a připraví pro každého k jídlu devět liber masa.

  Prvního dne zůstal doma Jedlívrtil, Honza a Kámentlouk šli na lov. Když byl Jedlívrtil zaměstnám vařením, tu za ním do zámku přišel malý, celý svraštělý mužík a žádal si maso.

  "Pakuj se ty, Tichošlápku!" odsekl mu Jedlívrtil: "Žádného masa ti netřeba!"

  Ale jak se byl podivil, když ten malý, nepatrný mužík na něj pojednou vyskočil a svými pěstičkami ho začal mlátit, že se nemohl ubránit, svalil se na zem a dechu sotva popadal. Mužík neodešel dříve, dokud si nebyl svůj vztek na obrovi vybil.

  Když byli ti dva přišli z lovu, neřekl jim Jedlívrtil nic o tom starém mužíkovi a výprasku, který byl obdržel, a pomyslil si: "Až zůstanou doma, jen ať si toho malého nedůtklivce okusí," a s tou zlomyslnou myšlenkou byl spokojen.

  Následujícího dne zůstal doma Kámentlouk a vedlo se mu stejně jako Jedlívrtilovi, taky byl tím mužíkem zle vypořádán, když mu nedopřál ani kousek masa.

  Když ti druzí dva večer přišli domů, viděl na něm Jedlívrtil, co se mu bylo stalo, ale oba mlčeli jako pěny a myslili si: "Ať si Honza taky tuhle polívčičku okusí."

  Honza, který musel dalšího dne zůstat doma, dělal svou práci v kuchyni, a když nahoře u kotle stál a maso obhlížel, přišel onen mužík a bez dalšího si kus masa žádal. Tu si Honza pomyslil: "Je to nějaký chudý kmotr, můžu mu dát ze svého dílu a ti druzí dva zkrátka nepřijdou." A dal mu kousek masa.

  Když ho byl trpaslík snědl, přál si maso ještě jednou a dobromyslný Honza mu dal ještě jeden a pravil, že tohle je hezký kus masa, s tím by měl být už spokojen. Ale trpaslík žádal maso do třetice.

  "Ty drzoune nenasytná!" řekl mu Honza a nedal mu nic.

  Tu na něj chtěl ten zlovolný skřet skočit a jako Jedlívrtila a Kámentlouka vypráskat, ale padla kosa na kámen. Honza mu uštědřil, aniž by zaváhal, pár mocných ran, až se trpaslík ze zámeckých schodů skutálel. Honza chtěl utíkat za ním, ale o trpaslíka zakopnul a jak byl dlouhý a široký, na zem se natáhnul a než se byl zase postavil, byl trpaslík venku ze zámku.

  Honza pospíchal za ním a viděl, jak trpaslík mizí v jedné skalní puklině, dobře si to místo obhlédl a pak se obrátil zpět k zámku.

  Ti druzí dva, když do domu přišli, se velmi podivili, že je Honza v pořádku a on jim vyprávěl, co se mu bylo přihodilo a tak déle už nemlčeli a pravili mu, jak jim se dařilo. Tu se Honza smál a pravil:

 "Po právu se vám stalo, když jste byli tak lakomí pro kousek masa, ale je to ostuda, že jste tak velcí a nechali jste pouhého trpaslíka, aby vám napráskal."

  Pak vzali koš a provaz a šli všichni tři k tomu místu ve skále, ve kterém se ztratil trpaslík; tam se nechal Honza v koši na provaze spustit dolů.

  Když koš dosednul na dno, našel Honza dveře, a když je byl otevřel, seděla tam překrásná dívka, no byla vám tak krásná, že se to vypovědět nedá, vedle ní seděl onen trpaslík a šklebil se na Honzu jako kočkodan.

  Dívka byla spoutána řetězy a dívala se na Honzu tak smutně, že ho popadla velká lítost a pomyslil si:

 "Tu musím z moci toho zlého trpaslíka vysvobodit!" a uštědřil svým kyjem trpaslíkovi ránu, až ten padl mrtev k zemi.

  V tom okamžení spadly z dívky ony řetězy a Honza byl její krásou celý okouzlený. Vyprávěla mu, že je královská dcera, kterou z její vlasti unesl loupeživý hrabě a tady v té skále zavřel, protože o něm ani slyšet nechtěla, že by se za něj provdala, a toho zlého trpaslíka k ní jako stráž posadil, aby ji trápil a všelijak soužil.

  Potom posadil Honza dívku do koše a nechal ji vytáhnout nahoru. Pak koš sjel zase dolů, ale Honza svým druhům příliš nevěřil a pomyslil si:

 "Už jednou se falešně zachovali a o trpaslíkovi mi nic neřekli, kdo ví, co mají v úmyslu nyní."

  A položil do koše svůj kyj a bylo to velké štěstí, neboť sotva se byl koš do půle té výšky zvednul, nechali ho ti dva nahoře zase padnout dolů, a kdyby byl v něm Honza seděl, byl by teď dozajista mrtev.

  Ale nyní Honza netušil, jak se z té hloubky nahoru dostane, a nebyl tu nikdo, kdo by mu poradil.

  "To je smutné," řekl si: "budu tady muset bídně zahynout."

  A když se tak v podzemí procházel, přišel znovu do komůrky, kde byla před tím princezna seděla, a uviděl, že trpaslík má na jednom prstě prsten, která se krásně lesknul a blyštěl. Tak mu ho stáhnul a sobě nasadil, a když ho byl na prste otočil, tu pojednou uslyšel nad hlavou nějaký šramot.

  Podíval se do výšky a uviděl tam poletovat džiny, kteří mu byli pravili, že je jejich pánem a splní mu každé přání.

  Honza nejdříve celý oněměl, ale potom jim poručil, aby ho vynesli nahoru. Poslechli v okamžení a vyletěli s ním nahoru.

  Ale když byl nahoře, ani živáčka neviděl, a když vešel do zámku, ani tady nikoho nenašel. Jedlívrtil a Kámentlouk pryč pospíchali a tu dívku vzali s sebou.

  A Honza otočil tím prstenem a přiletěli džinové a řekli mu, že ty dva jsou na moři. Honza tedy běžel a běžel, až stanul na mořském břehu a uviděl v dálce na vodě loďku, ve které ti nevěrní druhové seděli.

  V tom velkém vzteku skočil Honza do vody, aniž se byl zamyslil, i s tím svým kyjem a začal plavat, ale ta jeho palice centnýře zvící ho táhla do hloubky a byl by se nakonec bídně utopil.

  Ale ve správném čase Honza otočil prstenem do třetice a přiletěli džinové a odnesli ho bleskem do loďky. Tu svou palici srazil ty dva ničemníky z loďky do moře a dostalo se jim tak zasloužené odměny.

  S tou krásnou dívkou, která měla velký strach a podruhé jím byla osvobozena, pak plul domů k jejímu otci a matce, a pak byli spolu oddáni a šťastně žili do konce svých dnů.

 

Honzíček a Grétička

U jednoho hlubokého lesa žil chudý dřevorubec se svojí ženou a svými dvěmi dětmi; chlapec se jmenoval Honzíček a holčička Grétička. Živobytí měli bídné a jednou, když do země přišla velká drahota, už nedokázal obstarat jejich denní chleb.

  Jak na to i večer v posteli myslil a samými starostmi se převracel, vzdychnul a řekl svojí ženě:

 "Co s námi jen bude? Jak svoje ubohé děti uživím, když sami pro sebe nic nemáme?"

  "Víš co, muži?" odvětila žena: "Brzičko ráno děti odvedeme do lesa co možná nejhlouběji,.tam rozděláme oheň a dáme jim každému kousek chleba, pak půjdeme po své práci a necháme je tam samotné. Více domů cestu nenajdou, a tak se jich zbavíme."

  "Ne, ženo." řekl muž: "To nikdy neudělám, jak bych mohl přenést přes srdce, že bych své děti zanechal v lese? Divá zvěř by jistě na ně přišla a roztrhala je."

  "Ach ty, hlupáku," řekla žena: "pak musíme všichni zemřít hlady, můžeš hoblovat prkna na rakve."

  A pokoje mu nedala, dokud muž nakonec nesouhlasil.

  "Je mi těch ubohých dětí líto." řekl muž nakonec.

  Děti však nemohly taky z hladu usnouti a slyšely, co macecha otci povídá. Grétička se jala hořce plakat a řekla Honzíčkovi:

 "Co s námi jen bude?!"

  "Tiše, Grétičko," pravil Honzíček: "netrap se, já nás nějak ochráním!"

  A když staří usnuli, vstal, natáhnul si kabátek, otevřel dveře a vyplížil se ven. Měsíc jasně svítil a bílé štěrkové oblázky, které ležely před domem, se blyštěly jako pravé krejcary. Honzíček se sehnul a nasbíral tolik kamínků, kolik se mu vešlo do torničky. Pak se vrátil a řekl Grétičce:

 "Buď klidná, milá sestřičko, a pokojně spi, Bůh nás neopustí."

  A sám si lehnul zpět do postele.

  Když nastal nový den, ještě dříve než vyšlo slunce, přišla macecha a obě děti probudila:

 "Vstávejte, vy lenoši, jdeme do lesa na dřevo!"

  Potom jim každému dala kousek chleba a řekla:

 "Tu máte něco k obědu, ale nesnězte si to dříve, protože nic jiného už nedostanete!"

  Grétička dala chléb do zástěrky, protože Honzíček měl v torničce oblázky. Potom se vydali společně na cestu do lesa. Když byli kousek cesty ušli, Honzíček se zastavil a zpět k domu pohlédl, a takto se to každou chvilku opakovalo. Tu otec pravil:

 "Honzíčku, na co stále koukáš a zůstáváš pozadu, dávej pozor a neloudej se!"

  "Otče," odvětil Honzíček: "dívám se na svoji bílou kočičku, které sedí nahoře na střeše a dává mi sbohem."

  Tu žena řekla:

 "Ty hlupáku, to není tvoje kočička, to je jen ranní sluníčko, které svítí u komína."

  Honzíček se ale na kočičku nedíval, nýbrž vždy vytáhnul z torničky jeden zářivý oblázek a hodil jej na cestu.

  Když přišli doprostřed lesa, řekl otec:

 "Děti, nyní nasbírejte dříví, já vám rozdělám oheň, abyste se u něj mohly ohřát."

  Honzíček a Grétička nanosili celou hromadu klestí, které pak muž zapálil. Když se plameny rozhořely, žena řekla:

 "Nyní si lehněte k ohni, děti, a odpočiňte si, my jdeme kácet dříví. Jakmile budeme hotovi, přijdeme a odvedeme vás."

  Honzíček a Grétička se posadili k ohni, a když nastalo poledne, snědl každý svůj kousek chleba. A protože slyšeli rány sekerou, věřili, že otec je nablízku. Ale to nebyla sekera, nýbrž větev, která byla na jednom suchém stromě přivázaná a vítr s ní do něj sem a tam bušil.

  A když tak dlouho jen seděli, padaly jim víčka únavou a za chvíli oba usnuli tvrdě. Když se konečně probudili, byla už temná noc. Grétička se jala plakat a naříkat:

 "Jak se z toho lesa dostaneme?"

  Honzíček ji však uklidňoval:

 "Jen chvilku počkej, dokud měsíček nevyjde potom cestu domů již najdeme."

  A když vyšel měsíc, vzal Honzíček sestřičku za ruku a šli podle oblázků, které se v měsíčním světle třpytily a zářily jako ryzí krejcary a cestu jim ukazovaly.

  Celou noc kráčeli a s rozedněním Honzíček a Grétička přišli opět k otcovskému domu. Zaklepali na dveře, a když jim žena otevřela a viděla, že jsou to Honzíček a Grétička, řekla:

 "Ach vy neposlušné děti, copak jste v tom lese tak dlouho spaly? My už jsme myslili, že se nechcete domů vrátit."

  Ale otece zaradoval, neboť mu těžce leželo na srdci, že je nechal samotné v lese.

  Nedlouho potom koukala zase bída ze všech koutů a děti slyšely, jak matka v noci v posteli k otci pravila:

 "Všechno už jsme snědli, máme už jen půl bochníčku chleba, pak bude naše trápení u konce. Ty děti musejí pryč! Musíme je zavésti ještě hlouběji, aby cestu vícekrát nenašly! Je to naše jediná záchrana!"

  Muži z toho bylo těžko u srdce a pomyslil si:

 "Bylo by lepší, kdyby ses o poslední sousto se svými dětmi rozdělil."

  Ale žena na to neslyšela, lála mu a činila výčitky. Kdo řekne A musí říci i B, a když poprvé povolil, musel to učinit i podruhé. Děti byly ještě vzhůru a slyšely ten rozhovor. Když staří usnuli, Honzíček vstal a chtěl jít ven sbírat štěrkové oblázky jako prve, ale žena dveře zamknula a Honzíček nemohl ven. Ale utěšoval sestřičku, řkouc:

 "Neplač, Grétičko, klidně spi, však nám milý Pán zase pomůže!"

  Brzičko ráno přišla žena a zvedla děti z postele. Každé z nich dostalo kousíček chleba, ještě menší než předešle. Na cestě lesem drobil Honzíček chleba v torničce, občas se zastavil a drobeček chleba hodil na zem.

  "Honzíčku, proč stále zastavuješ a ohlížíš se?" zeptal se otec: "Jdi řádně svou cestou!"

  "Dívám se na svého holoubka, který sedí na střeše a chce mi dát sbohem." odvětil Honzíček.

  "Hlupáku," řekla žena: "to není tvůj holoubek, to je ranní slunce, které nahoře za komínem svítí."

  Ale Honzíček po cestě stále házel drobečky.

  Žena zavedla děti ještě hlouběji do lesa, odkud by se více navrátit nemohly. Pak rozdělali velký oheň a matka jim řekla:

 "Zůstaňte tu sedět, děti, a když budete unavené, můžete se trochu prospat. My jdeme do lesa a budeme kácet dřevo. Večer, až budeme s prací hotovi, přijdeme a odvedeme vás."

  Když bylo poledne, rozdělila se Grétička o chleba s Honzíčkem, který svůj kousek na cestu rozdrobil. Pak oba usnuli a nastal večer a nikdo pro ubohé děti nepřišel. Probudily se až do hluboké temné noci a Honzíček utěšoval sestřičku, řkouc:

 "Jen počkej, Grétičko, dokud nevyjde měsíc, pak drobečky chleba, které jsem naházel na cestu, uvidíme a ony nám ukáží cestu."

  Když vyšel měsíc, zvedli se Honzíček s Grétičkou, ale žádný drobeček více nenašli, neboť tisíce ptáčků, kteří v lese a po polích sem tam létají, je sezobalo.

  Honzíček řekl Grétičce:

 "Stejně cestu domů najdeme!"

  Ale nenašli ji. Šli celou noc a ještě den od rána do večera, ale z toho lesa nevyšli a byli tak hladoví, neboť neměli nic než pár malin a borůvek, které našli cestou. A protože byli oba velmi unavení, že už je nohy nemohly déle unésti, tak se položili pod jeden strom a usnuli. Nastalo už třetí ráno od chvíle, kdy opustili otcův dům. I jali se ho opět hledat, ale dostávali se stále hlouběji a hlouběji do toho lesa, a pokud brzy nepřijde nějaká pomoc, musejí v něm bídně zahynout.

  Když bylo poledne, uviděli na jedné větvi sedět krásného sněhobílého ptáčka, který tak krásně zpíval, že zůstali stát a jemu naslouchali. A když byl píseň dokončil, zamával křídly a letěl před nimi a oni šli za ním, dokud nedorazili k chaloupce, na jejíž střechu se posadil.

  Když k té chaloupce blížeji přišli, tu uviděli, že je celá postavená z chleba, zdobená je koláči a okna má z čirého cukru.

  "To je přímo jako pro nás uděláno," řekl Honzíček: "abychom tu požehnanou hostinu okusili. Já si vezmu kousek ze střechy a ty Grétičko, ochutnej kousek okna, bude to jistě slaďoučké."

  Honzíček se natáhl do výšky a ulomil si kousek střechy, aby vyzkoušel, jak to chutná. Grétička se postavila k okenní tabuli a křupala ji.

  Tu se ozval z chaloupky tenký hlásek:

 "Křup, chrup, škrab

 kdo ujídá můj hrad?"

  A děti odvětily:

 "To jen vítr, bratříček

 měsíce a hvězdiček."

  Děti jedly dále, bez toho, že by se nechaly zmást. Honzíček, kterému střecha převelice chutnala, si utrhnul pěkně velký kousek a Grétička utrhnula jednu celou okenní tabuli, oba se pak posadili a pochutnávali si. Tu se pojednou otevřely dveře a stařičká žena, která se opírala o berličku, se vyplížila ven. Honzíček a Grétička se velmi polekali, že jim jídlo z rukou vypadlo, co právě drželi. Ale stařenka pokýv hlavou a pravila:

 "Ale, milé děti, kdepak jste se tu vzaly? Jen pojďte dovnitř a zůstaňte u mě, já vám nic zlého neudělám!"

  Popadla oba za ruce a zavedla je do chaloupky. Pak jim nanosila dobré jídlo, mléko a lívance s cukrem, jablky a oříšky. Potom jim dvě krásné postýlky bíle povlékla, Honzíček i Grétička se položili do nich a mysleli, že se ocitli v nebi.

  Ta stařenka se k nim měla přátelsky, avšak byla to zlá čarodějnice, která na děti číhala, a tu chaloupku postavila pouze, aby je sem přivábila. Když nějaké dítě do její moci upadlo, tak je zabila, uvařila a snědla, a to byl pro ni svátek. Ta čarodějnice měla rudé oči a daleko neviděla, ale měla velmi jemný čich jako nějaké zvíře a ucítila, když lidé přicházeli.

  Když Honzíček a Grétička do její blízkosti přišli, tu se smála zlomyslně a řekla zlověstně:

 "Teď vás mám, už mi neuniknete!"

  Brzičko ráno, dříve něž se děti probudily, vstala, a když je tak spanilé s růžovými tvářičkami viděla odpočívat, pravila si pro sebe:

 "To bude šťavnaté sousto!"

  Pak svýma vrásčitýma rukama popadla Honzíčka a odnesla jej do malého chlívku a zavřela za ním zamřížované dveře. Mohl křičet, kolik chtěl, nic mu to nepomohlo. Pak šla ke Grétičce, zatřásla s ní a poručila jí:

 "Vstávej, holka líná, nanos vodu a uvař svému bratrovi něco dobrého, on sedí venku v chlívku a musí ztloustnout. Až bude tlustý, pak ho sním!"

  Grétička se jala hořce plakat, ale všechno bylo nadarmo, musila udělat, co si zlá čarodějnice přála. Nyní uvařila Honzíčkovi to nejlepší jídlo, ale sama Grétička nedostala k jídlu nic jiného než račí skořápky. Každého rána se čarodějnice ploužila ke chlívku a volala:

 "Honzíčku, vystrč prstíček, abych zkusila, zda jsi dost tlustý!"

  Ale Honzíček vystrčil ven kůstku a stařena, která měla oči zakalené, nemohla nic vidět a myslela, že je to Honzíčkův prst, a byla velmi překvapená, že stále netloustne. Když uplynuly čtyři týdny a Honzíček zůstával stále hubený, tu ji přešla trpělivost a už nechtěla déle čekat.

  "Hej, Gréto!" zavolala na dívenku: "Hoď sebou a nanos vodu! Ať je Honza tlustý nebo tenký, ráno ho zabiji a uvařím!"

  Jak bědovala ubohá Grétička, když musela nosit vodu, jak se jí po tvářích kutálely slzy.

  "Milý Bože, pomoz nám!" prosila: "Raději, kdyby nás divá zvěř v lese roztrhala, to bychom alespoň zemřeli společně."

  "Nechej si ty řeči!" okřikla ji stařena: "Stejně ti nic nepomohou!"

  Druhého dne zrána musela Grétička zavěsit kotel s vodou a pod ním rozdělat oheň.

  "Nejprve upečeme," řekla stařena: "pec mám rozpálenou a těsto vyhnětené."

  Přivolala Grétičku k peci, ve které šlehaly plameny.

  "Vylez nahoru," poručila jí: "a podívej se, zda-li je dobře rozpálená, zda můžeme dovnitř sázet chleba."

  A až by byla Grétička u pece, chtěla ji tam stařena strčit a zavřít za ní, aby se tam upekla a ona ji mohla sníst. Ale Grétička pochopila, co má zlá čarodějnice za lubem, a tak řekla:

 "Já nevím, jak to mám udělat, jak tam vlezu?"

  "Hloupá huso," řekla čarodějnice: "ten otvor je přece dost velký, jen se dobře dívej, já sama jím prolezu."

  Vysoukala se nahoru a strčila hlavu do pece. Tu do ní Grétička strčila, až vlétla dovnitř, zabouchla za ni železné dveře a zastrčila závoru. Ha! To se jala čarodějnice strašlivě výt a naříkat, ale Grétička utekla pryč a ta zlovolná stařena se tam bídně upekla.

  Grétička běžela rovnou za Honzíčkem, otevřela chlívek a zvolala:

 "Honzíčku, jsme zachráněni, ta stará čarodějnice je mrtvá!"

  Tak Honzíček vyskočil ven jako ptáček z klece, když mu otevřou dvířka. Radostně si padli kolem krku, poskakovali a líbali se. A protože se již více neměli čeho bát, šli zpět do té čarodějnické chalupy. V každém rohu stála truhla s perlami a drahokamy.

  "To je daleko lepší než štěrkové oblázky." řekl Honzíček a nabral si do torničky, kolik se tam vešlo.

  A Grétička pravila:

 "Já chci domů taky něco přinést."

  A naplnila si zástěrku.

  "Ale teď jdeme pryč," řekl Honzíček: "abychom byli z toho čarodějnického lesa co nejdříve venku."

  Když šli pár hodin, dorazili k široké řece.

  "Nemůžeme na druhou stranu," pravil Honzíček: "není tu žádná stezička ani můstek.

 "Nepluje tu ani žádná loďka," odvětila Grétička: "ale tam pluje bílá kachnička, když ji poprosím, snad nám pomůže na druhou stranu."

  A zvolala.

  "Kachničko, kachničko, předrahá

 tu stoji Honzíček a Grétička,

 žádný most ani stezička

 vezmi nás na svá bělostná záda."

  Kachnička k nim připlula, Honzíček si na ni sednul a zavolal na sestřičku, aby se k němu posadila.

  "Kdepak," řekla Grétička: "to by bylo pro kachničku těžké, musí nás převézt jednoho po druhém."

  Tak to dobré zvířátko učinilo, a když byli oba šťastně na druhém břehu a ještě chvíli kráčeli, tu se jim zdál les povědomý a stále známější, až se před nimi konečně objevil v dálce jejich rodný dům. Tu počaly děti utíkat,vřítily se do světnice a padly svému otci kolem krku.

  Ten muž od té hodiny, kdy zanechal své děti v lese, nebyl šťastný a jeho žena umřela. Grétička vytřepala zástěrku a perly a drahokamy se rozlétly po světnici. A Honzíček k tomu házel plné hrsti z torničky. Tak bylo všem starostem rázem konec a oni spolu dál žili v čisté radosti.

  Zazvonil by zvonec,

 že pohádky je konec.

  Však běžela tudy myš,

 vzala ten zvonec.

  Chyť ji!

  Kdo ji dohoníš.

Husopaska

Žila byla jedna stará královna, které její muž již před mnoha lety zemřel, a ta měla jednu krásnou dceru. Když byla princezna vyrostla, požádal o její ruku princ z daleka. A když přišel čas, kdy se měli brát, a Zenobia se měla vydat do cizí země, nechala ji její matka zabalit mnoho krásných věcí, zlata, stříbra, šperků, pohárů, zkrátka všechno, co královská nevěsta potřebuje, neboť svoje dítě za srdce milovala.

  Taky jí dala s sebou komornou, která s ní měla jet a do rukou ženicha ji předat, a každá na cestu dostala na koně, a Zenobiin kůň se jmenoval Falada a uměl mluvit. Když nadešla hodina loučení, odešla matka do ložnice, tam vzala nožík a řízla se do prstu, až začala krvácet; vzala sněhobílý klůcek a nechala do něj skanout tři kapky krve. Podala ho pak své dceři a pravila

 "Milé dítě, střez jej jako oko v hlavě, cestou se ti bude hodit."

  Pak se spolu zarmouceně rozloučily, princezna si ten klůcek strčila za ňadra, nasedla na koně a vydala se za ženichem. 

 Jely asi hodinu a Zenobia najednou pocítila velkou žízeň, a tak řekla komorné:

 "Sestup a naplň mi můj pohár, který máš u sebe, vodou z potoka, ráda bych se napila."

  "Když máte žízeň," pravila komorná: "sama sestupte, lehněte si k vodě a napijte se, já nejsem vaše děvečka."

  Tak pokorná Zenobia, majíc velkou žízeň, sestoupila, sklonila se k potoku a pila jen tak,nemohouc se napít ze svého zlatého poháru. Pravila tiše:

 "Ach bože!"

  Tu ji odpověděly ony tři kapky krve: 

 "Kdyby to tvoje matka věděla, srdce by jí od lítosti puklo."

  Ale princezna byla pokorná, neřekla nic, nasedla opět na koně. Ujely několik mil, ale den byl horký a ona opět pocítila žízeň. Tekl kolem potůček, a tak ještě jednou zavolala na komornou:

 "Sestup a podej mi můj zlatý pohárek k pití." neboť byla již na dřívější zlá slova zapomněla.

  Ale komorná odvětila bez jakékoliv pokory:

 "Chcete-li pít, napijte se sama, nejsem vaše děvečka."

  Tak Zenobia zase sestoupila z koně, položila se k tekoucí vodě, zaplakala a řekla:

 "Ach Bože."

  Tu ji odpověděly ony tři kapky krve: 

 "Kdyby to tvoje matka věděla, srdce by jí od lítosti puklo."

  Ale když Zenobia pila, příliš se naklonila a ten klůcek s třemi kapkami krve ji ze záňadří vypadnul a po vodě uplaval, aniž by to byla vůbec zpozorovala. 

 Ale komorná to zpozorovala a zaradovala se, neboť nyní, když Zenobia ty tři kapky krve ztratila, stala se slabou a bezmocnou a ona nad ní získala moc,.

  Když chtěla Zenobia opět nasednout na koně, který se Falada jmenoval, řekla jí komorná.:

 "Falada patří mně, tobě tahle herka!" a princezna si to líbit nechala..

  Tu ji komorná dále zlými slovy častovala, Zenobia musela své královské šaty svléci a obléci si obyčejné šaty komorné, nakonec musela přísahat, že to nikomu na královském dvoře neřekne, a když tuto přísahu nedodrží, na místě ji komorná zabije.

  Falada se vše pozoroval a dobře si to zapamatoval.

  Komorná nasedla na Faladu a pravá nevěsta na tu herku, a jely dále, až konečně dorazily do královského zámku. Tam zavládla z jejich příjezdu veliká radost, královský syn jim vyšel vstříc, pomohl komorné z koně a myslíc, že je to jeho nevěsta, vedl ji po schodech nahoru, pravá princezna zůstala stát dole.

  Starý král shlížel z okna a uviděl dole na dvoře Zenobii, byla tak křehká, jemná a krásná; vešel do královské komnaty a zeptal se nevěsty na tu, kterou s sebou měla a teď dole na dvoře stojí, kdopak to je.

  "Vzala jsem ji na cestu, aby mi rychleji ubíhala, nechejte ji jako děvečku pracovat, ať tu jen nezahalí."

  Ale starý král pro ni neměl žádnou práci, až nakonec rozhodl:

 "Mám tu malého chlapce, který pase husy, tomu by mohla pomáhat."

  Chlapec se jmenoval Ječmínek a tomu musela Zenobia pomáhat pást husy.

  Brzy komorná pravila princi:

 "Milovaný manželi, splníte mi jedno přání, prosím?"

  On odvětil: "Jistě, rád to učiním."

  "Nechejte zavolat řezníka a toho koně, na kterém jsem přijela, nechejte porazit, neb mne cestou velmi pohněval."

  Komorná se velmi bála toho, že by ten kůň ml promluvit. A když to vešlo na vědomí, že Falada má umřít, tu Zenobia tajně zašla za řezníkem a dala mu zlato, aby pro ni malou službu vykonal.

  Ve města byla velká temná brána a na tu měl Faladovu hlavu pověsit, aby se někdy na něj mohla alespoň podívat.A řeznický pacholek nakonec tak učinil, uťal koni hlavu a přibil ji nad temnou bránu.

  Brzy ráno, když spolu s Ječmínkem pod tou bránou husy na pastvu vyháněli, Zenobia pravila: 

 "O Falado, tady visíš."

  A hlava jí odvětila:

 "O panno královničko, tudy kráčíš, kdyby to tvá matka věděla, srdce by ji samý žalem puklo."

  Pak vyšli z města ven a vyhnali husy do polí. A když byli na pastvu přišli, posadila se Zenobia do trávy a rozpustila si své zlaté vlasy. Když to Ječmínek viděl, chtěl si jich pár vytrhnout. Tu Zenobia zvolala:

 "Větříku, spěchej jen

 Ječmínkovi

 klobouk vem,

 honí jej lukami ať!

  Až vlasy spletu

 pak mu jej vrať!"

  A tu zavanul silný vítr, který shodil Ječmínkovi jeho klobouček a hnal ho po zemi, a on za ním musel běžet. Než ho dohnal, měla už Zenobia vlasy učesány a zapleteny, takže ji žádné vytrhnout nemohl. Tu se Ječmínek pohněval a více s ní nemluvil; a pásli husy až do večera, pak šli domů.

  Druhého rána, když zase pod tou temnou branou procházeli, pravila dívka:

 "O Falado, tady visíš."

  A hlava jí odvětila:

 "O panno královničko, tudy kráčíš, kdyby to tvá matka věděla, srdce by ji samý žalem puklo."

  A když si v polích na louce sedla a začala si vlasy česat a Ječmínek ji zase chtěl nějaké vytrhnout, tu rychle zavolala:

 "Větříku, spěchej jen

 Ječmínkovi

 klobouk vem,

 honí jej lukami ať!

  Až vlasy spletu

 pak mu jej vrať!"

  Tu opět vítr zavanul a strhnul mu klobouček z hlavy a on za ním zase musel běhat, když byl zpět přišel, měla své krásné zlaté vlasy zase upraveny, a nemohl ji žádný polapit, a tak pásli husy, dokud nenastal večer.

  Ale večer, když přišli domů , šel Ječmínek ke starému králi a pravil:

 "S tou dívkou už pást husy nechci."

  "Pročpak ne?"zeptal se král.

  "Protože mne celý den zlobí."

  Tu mu král poručil, aby mu vše vypověděl, jak to celý den chodí.

  Ječmínek pravil:

 "Ráno, když jdeme s husami tou tmavou bránou , visí nad ní koňská hlava a ona jí říká

 "O Falado, tady visíš."

  A hlava jí odvětí:

 "O panno královničko, tudy kráčíš, kdyby to tvá matka věděla, srdce by ji samý žalem puklo."

  A pak Ječmínek dál vyprávěl, jak to chodí na husí pastvě, a jak mu vítr klobouček shazuje a on ho musí honit po polích.

  Tu mu král poručil, aby příštího dne společně na pastvu husy vyhnali, a on sám, když nastalo ráno, ukryl se v té temné bráně a slyšel, jak husopaska mluví s Faladou. A pak šel král na pole a ukryl se na louce za jeden keř. 

 Pak brzy na vlastní oči viděl, jak husopaska s pasáčkem přihnali husy, a jak si po malé chvíli Zenobia sedla do trávy a rozpustila vlasy, a ony jí na slunci zářily. Po chvíli zvolala:

 "Větříku, spěchej jen

 Ječmínkovi

 klobouk vem,

 honí jej lukami ať!

  Až vlasy spletu

 pak mu jej vrať!"

  Tu zavál vítr a vzal Ječmínkovi z hlavy klobouček, že musel za ním daleko utíkat, a děvečka se zatím učesala a lokny si spletla.

  Potom odešel král nepozorovaně pryč, a když se večer husopaska vrátila domů, zavolal si ji stranou a zeptal se jí, proč to všechno dělala.

  "Nesmím vám nic říci, nesmím si žádnému člověku stěžovat na své neštěstí, neboť jsem tak při Bohu všemohoucím přísahala, protože jinak bych přišla o život."

  On ji byl přemlouval, ať zanechá všech obav, ale ona nedala, až ji král nakonec řekl: 

 "Mne to tedy říci nemůžeš, ale můžeš si postěžovat třeba peci." a odešel pryč.

  Tu si Zenobia vlezla do pece a začala v ní plakat a naříkat, 

 "Sedím tu celým světem opuštěná královská dcera, falešná komorná mě má v moci, svoje královské šaty jsem musela sundat, a ona moje místo vedle mého ženicha zaujala, a já abych tu jako husopaska sloužila. Kdyby to moje matka věděla, srdce by jí žalem puklo."

  Král ale zůstal stát venku za pecí, číhal na Zenobii a slyšel všechno, co byla řekla.

  Pak vešel opět dovnitř a poručil Zenobii vyjít z pece ven. Nechal ji obléci do královských šatů, a na světlo vyšla její krása, jakobyvězda zazářila.

  Starý král zavolal syna a vyjevil mu, že má po bodu falešnou ženu, že to je jen komorná, ta pravá stojí tady vedle něj.

  Mladý král byl ze srdce rád, když viděl dívčinu krásu a ctnost. Nechal vystrojit obrovskou hostinu a pozval na ni všechny lidi a přátele. Ženich seděl uprostřed, z jedné strany komorná, z druhé princezna Zenobia, ale komorná byla tak zaslepená, že ni ji pod nádhernými šaty nepoznala.

  Když byli pojedli a popili a v dobrém rozmaru byli, dal starý král komorné hádanku, jaký trest si prý ten zaslouží, kdo vládce tak a tak obelže, a vyprávěl ji celý příběh.

  "Jaký osud si takový člověk zaslouží?"

  Tu pravila falešná nevěsta:

 "Nic lepšího, aby byl nahý zavřen do sudu naplněného hřebíky a jehlami, a dva bílé koně do něj zapřáhli a ti ten sud pak ulicemi vláčeli, dokud nebude mrtev."

  "O svém osudu jsi rozhodla!" řekl král. "A tak se ti také stane!"

  A když byl ten trest vykonán, oženil se mladý král se svou pravou nevěstou; a oba pak vládli říši spravedlivě a v bázni Boží.

Husopasky pláčou perly

Byla jednou jedna stařičká matička, která žila s hejnem bílých hus na samotě v horách, kde měla malou chaloupku. Ta samota byla obklopena hlubokým lesem a každého rána vzala stařenka berlu a kulhala do lesa. Byla to však matička docela čiperná víc, než by člověk na její věk čekal, sbírala trávu pro své husy, trhala divoké lesní plody, kam až rukama dosáhla, a vše to nosila na zádech domů. Bylo to až k podivení, jak těžká břemena ze země zvedala a svěže s nimi pak k domovu cupitala.

  Když byla někoho potkala, srdečně jej pozdravila:

 "Dobrý den, milý pane, dneska máme krásné počasí. Ano, divíte se, že tolik trávy vláčím, ale každý musíme své břímě nésti."

  Lidé ji moc rádi nepotkávali a raději ji obešli, a když jí otec s chlapcem do cesty přišli, tu pravil otec tiše:

 "Dej si pozor před touhle stařenou, ta má za ušima, je to jistě čarodějnice."

  Jednoho rána šel tím lesem krásny mladý muž. Sluníčko jasně svítilo, ptáci zpívali a skrze listí vál svěží větřík a jinoch se z toho radoval. Žádného člověka cestou nepotkal, až najednou zahlédl čarodějnici, jak na zemi klečela a srpem žala trávu. Vedle ni ležela trávnice, na kterou svůj náklad ukládala, a opodál stály dva koše, které byly naplněny planými jablky a hruškami.

  "Ale matičko," řekl: "jak to chcete všechno odnésti?"

  "Já to musím odnést, mladý pane." odvětila mu. "děti bohatých lidí to nemají zapotřebí, ale u sedláků se říká, na svá křivá záda se neohlížej."

  "Mohu vám nějak pomoci?" zeptal se jí mladík.

  "Vy máte dosud rovný hřbet a mladé nohy. Pro vás to bude lehké. A můj dům není odtud daleko, stojí na jedné pastvině na té hoře. Vyskáčete tam jako kamzík."

  Ten mladík se nad stařenkou slitoval.

  "I když můj otec není žádný sedlák," odvětil: "nýbrž bohatý hrabě, a já jsem jeho syn Tomáš. Myslím však, že to co sedláci dokáží, s tím si taky poradím:"

  "No můžete to zkusit," řekla mu stařenka: "jednu hodinka čerstvé chůze, co to pro vás je? Ještě tady ta jablka a hrušky musíte vzít, mladý pane."

  Teď to přišlo Tomášovi trochu podezřelé, když slyšel o hodině chůze, ale stařenka mu nedala čas na váhaní, na záda mu nasadila trávnici a do rukou strčila oba koše.

  "Vidíte, je to celkem lehké." řekla mu.

  "Kdepak, není to lehké," řekl Tomáš a zašklebil se: "ta trávnice mě tíží, jako kdyby byla plná kamení, a ty jablka a hrušky váží, jako by byly z olova, sotva dech popadám."

  Měl chuť všechno to zase položit, ale stařenka ho nenechala.

  "Podívejme se!" řekla výsměšně: "Mladému pánu se nechce nésti, co stará žena často vláčí. Hezkými slovy je k ruce, ale když se to vezme vážně, chce se s Vaňkem raditi*. Copak tu stojíte?" pokračovala ve své lamentaci: "A otálíte? Hýbněte kostrou, nikdo vám ten ranec nesejme."

  Dokud šli po rovné cestě, jakžtakž to šlo, ale když začali stoupat na tu horu a kameny se mu kutálely pod nohama dolů, jako by byly živé, to už bylo nad jeho síly. Na čele měl krůpěje potu, brzy mu bylo horko, brzy zase zima, jak mu ten pot stékal po zádech.

  "Matičko," řekl. "já nemohu dál, chci si trochu odpočinout."

  "Nic takového!" odpověděla mu stařena: "Až tam dorazíme, můžete si odpočinout, ale nyní musíme jít dál. Kdo ví, co dobrého vám to přinese."

  "Stařeno, ty jsi nestydatá!!" řekl hrabě a chtěl trávnici shodit dolů, ale snažil se zbytečně, visela mu na zádech pevně, jako by mu byla přirostla. Otáčel se a kroutil sebou, ale zbavit se jí nemohl. Stařena se mu smála a zvesela poskakovala kolem něj o berličce.

  "Nezlobte se, milý pane." řekla: "Jste v obličeji rudý jako kohout. Neste to břemeno trpělivě, až dorazíme domů, dám vám dobrou odměnu."

  Co mohl Tomáš dělat? Musel se podrobit svému osudu a trpělivě se vléci za stařenou. Ona vypadala čím dál svěžeji a jeho břemeno bylo čím dál těžší. Tu najednou než by se nadál, vyskočila nahoru na trávnici a usadila se tam, byla sice vyschlá jako tyčka od plotu, ale vážila víc jako tlustá selská děvečka. Tomáš poklesl v kolenou, ale když nechtěl jít dál, tu ona ho po nohách šlala prutem a kopřivami. Za neustálých vzdechů konečně vystoupal vzhůru a dorazil nakonec ke stařenině domu, kde by se nejraděj rovnou k zemi poroučel.

  Když husy uviděly stařenku, roztáhly křídla do stran, protáhly krky dopředu a běžely jí naproti a křičíc:

 "Ga, ga, ga, ga."

  Uprostřed hejna kráčela s prutem obstárlá Trulla, silná a velká, ale ošklivá jako noc.

  "Matko," řekla stařeně: "copak se vám stalo,že jste byla tak dlouho pryč?"

  "Chraň Bůh!" odpověděla ona: "Mně se nic zlého nestalo, naopak, tento milý pán mi nesl moje břemeno. Díky tobě, pane. Když jsem byla unavena, vzal mě dokonce na záda, takže cesta mi nebyla dlouhá, vesele mi ubíhala a zažili jsme spoustu legrace."

  Konečně se stařena sesunula dolů, vzala Tomášovi trávnici z ramenou a koše z rukou a dívajíc se na něj přátelsky, řekla:

 "Teď si sedněte na lavici přede dveřmi a odpočiňte si. Svoji odměnu jste si poctivě vysloužil a ona tu bude hned."

  A pravila k husopasce:

 "Běž do domu, moje dcerunko, to se nehodí, abys tu s mladým mužem sama zůstala, člověk nesmí oleje do ohně přilévati, ještě by se do tebe zamiloval."

  Hrabě nevěděl, má-li se tomu smát nebo plakat.

  "No to je pokládek,"pomyslil si: "i když by byla o třicet let mladší, zůstalo by moje srdce v klidu."

  Zatím stařena hýčkala a hladila své husy jako děti a potom vešla s dcerou do domu. Tomáš se natáhl na lavici pod jednu divokou jabloň. Vzduch byl čerstvý a svěží, kolem dokola se rozkládala zelená louka, rozkvetlá petrklíči, divokým tymiánem a tisícem jiných květin, středem zurčel potůček, třpytil se na slunci, bílé husy se špacírovaly sem a tam nebo se čvachtaly ve vodě.

  "Je tu opravdu překrásně." řekl si Tomáš: "Ale já jsem tak unavený, že nemohu oči udržet otevřené, trochu se prospím. Snad mi žádný vítr neodvane nohy od těla, neboť je mám vyschlé jako troud."

  Sotva se byl malou chvíli prospal, přišla stařena a probudila ho.

  "Vstaňte, tady nemůžete zůstat." pravila mu: "Arci jsem ti to trochu okyselila, ale životem jsi nezaplatil. Nyní ti chci zaplatit já, peníze a jiné bohatství nepotřebuješ, tady máš něco jiného."

  A strčila mu do ruky krabičku, která byla zdobena jediným smaragdem.

  "Dobře ji opatruj!" kladla mu na srdce: "Přinese ti štěstí."

  Tomáš vyskočil a pocítil, že je osvěžen a opět při síle, tak stařeně poděkoval za dárek a vydal se na cestu bez toho ,že by její krásnou dcerku ještě zahlédnul. Když už měl hodný kus cesty za sebou, ještě slyšel z dálky veselý husí křik.

  Tři dny bloudil Tomáš v divočině, než konečně našel cestu ven. Přišel do velkého města, a protože ho nikoho neznal, byl zaveden na královský zámek, kde král a královna na tůnu seděli. Mladý hrabě padl na kolena a vytáhl z torny krabičku se smaragdem a položil ji královně k nohám. Ona ho vyzvala, aby povstal a krabičku ji podal. Sotva ji však otevřela a podívala se dovnitř, sesunula se jako mrtvá na zem na zem.

  Tomáše popadly královské stráže a chtěly ho hned vést do vězení, tu královna otevřela oči a vykřikla, aby ho pustili a odešli všichni pryč, že s ním chce mluvit o samotě.

  Když s královnou byli osaměli, počala hořce plakat a pravila:

 "Na co je mi sláva a bohatství, kterým jsem obklopena, když se každého rána probouzím do trápení a bolesti? Měla jsem tři dcery, ta nejmladší byla nejkrásnější, takový zázrak bys v celém světě pohledal. Byla bílá jako sníh, růžová jako jabloňový květ a její vlasy zářily jako sluneční paprsky. Když plakala, nepadaly ji z oči slzy, nýbrž čisté perly a drahokamy.

  Když měla patnáct let, tu ji nechal král spolu s jejími sestrami zavolat před trůn. Měl byste vidět, jak se lidé dívaly, když ta nejmladší vešla, jako kdyby slunce vyšlo.

  A král pravil:

 "Mé dcery, nevím, kdy přijde moje poslední hodina, a chci už dnes určit, kdo má být mým následníkem. Všechny mne máte rády, ale ta, která mne má ráda nejvíce, té bude trůn náležet."

  Každá jej ujistila, že jej miluje.

  "Netrapte mne." odvětil jim král: "A vyjevte mi, jako co mne milujete.

  Tu ta nejstarší pravila: "Miluji tě, otče, jako nejsladší cukr."

  Ta druhá pravila: "Já tě miluji jako své nejmilejší šaty."

  Ale ta třetí mlča. Tu se jí otec ptal:

 "A ty, moje nejmladší? Moje dítě nejmilejší, jak ty mne miluješ?"

  "Já nevím." odpověděla, "na nic tomu podobného v mém životě přijíti nemohu."

  Ale otec na ni naléhal, že musí něco přece jen jmenovat, až ona konečně pravila:

 "I to nejlepší jídlo mi nechutná bez soli, miluji tě tedy jako sůl., otče."

  Ale když to byl král uslyšel, velmi se rozhněval.

  "Když mne miluješ jako sůl, tedy já ti tvou lásku solí zaplatím!!!"

  Král rozdělil říši mezi ty dvě starší, ale té nejmladší nechal naplnit pytel solí a pověsit jí ho na záda. Dva pacholci ji pak museli zavést do hlubokého lesa.

  My jsme za ni všichni prosili a o milost žadonili," pokračovala královna: "ale královým hněvem nemohlo nic pohnouti. Ona plakala, když nás opouštěla, celá cesta byla perlami, které ji padaly z očí, poseta,.

  Krále po tom brzy jeho velký hněv opustil, nechal to ubohé dítě hledat po celém lese, ale nikdo ji nemohl nalézt. I když jsem si byla myslila, že ji divoká zvěř roztrhala, přece jsem nepojala smrtelný zármutek, neboť jsem se mnohokrát utěšovala nadějí, že je ještě naživu a že se v nějaké jeskyni ukryla či u slitovných lidí našla přístřeší. Ale vězte, že když jsem vaši smaragdovou krabičku otevřela, tak uvnitř ležela perla, úplně stejná jako ta, která mé dceři z očí padala. Umíte si jistě představit, jak se v tom okamžiku moje srdce zachvělo. Můžete mi říci, jak jste k té perle přišel?"

  Tomáš vyprávěl, že ji od stařeny v lese byl obdržel, a že by se mu nebylo tak strašlivě dařilo, kdyby to dozajista nebyla čarodějnice, ale o její dceři nevěděl ani o ní neslyšel.

  Král i královna se rozhodli, tu stařenu vyhledat, doufali, že kde se byla perla nalézala, tam musejí mít také nějaké zprávy o jejich dceři.

  Stařena v tom čase seděla v chalupě u svého kolovrátku a předla. Brzy se úplně setmělo, a tříska, která dole v krbu hořela, vydávala jen sporé světlo. Najednou se venku rozlehl. křik, to husy přišly z pastvy a nechaly se slyšet hlasitým kejháním. Brzy potom vešla dovnitř také dcera. Ale stařena ji stěží poděkovala a jen kývla hlavou.

  Dcera si sedla též ke kolovrátku a začala točit vlákno čile jako mladá dívka. Tak seděly obě asi dvě hodiny, ani spolu nepromluvily. Tu cosi zašramotilo za oknem a dvě ohnivé oči zíraly dovnitř. To byla jedna stará sova, která třikráte zahoukala.

  Stařena na okamžik zvedla oči a pravila:

 "Je čas děvenko, v tuto hodinu ven vycházíš. Vykonej svou práci."

  Trulla vstala a vyšla ven. Kampak šla? Přes louky stále dál a dál do údolí. Nakonec přišla k jednomu prameni, u kterého stály tři staleté duby. Kulatý měsíc se vyhoupl nad horu vystoupal a byl tak jasný, že by mohl člověk na zemi špendlík hledat.

  Trulla si stáhla kůži, kterou měla na obličeji, a sehnula se k prameni a začala se omývat. Když byla hotova, ponořila do vody taky tu kůži a pak ji položila na louku, aby se na měsíčním světle vybělila a uschnula. Ale jak se Trulla změnila! To člověk neviděl!

  Šedivý cop odpadnul a vyvalila se záplava zlatých vlasů a pokryla celou její postavu jako zlatý plášť. Jakoby vyšlo slunce. A její oči se leskly a třpytily jako hvězdy na nebi, tváře se skvěly v jemném ruměnci jako jabloňové květy.

  Ale ta překrásná dívka byla smutná. Posadila se a hořce plakala. Jedna slza za druhou se drala z jejich očí a koulela se skrze dlouhé vlasy na zem. Tak seděla a byla by seděla ještě dlouho, kdyby najednou ve větvích opodál stojícího stromu něco nezašustilo a nezašramotilo.

  Vyskočila jako postřelený jelínek. Měsíc zrovna zakryl černý mrak a v tom okamžiku si natáhla dívenka starou kůži a ta záře zmizela, jako by ji sfouknul vítr.

  Třesouc se jako osikové listí běžela zpátky domů. Stařena stála přede dveřmi a dcera ji chtěla vše vypovědět, co se jí bylo přihodilo, ale stařena se přátelsky usmála a řekla:

 "Všechno vím."

  Zavedla ji do světnice a zapálila další třísku. Ale nesedly si ke kolovrátku, nýbrž stařenka popadla koště a jala se mésti a smýčit.

  "Musí to tu být čisté a uklizené." řekla dívce.

  "Ale, matičko," odvětilo děvče: "pročpak v této pozdní hodině pracujete? Co máte v úmyslu?"

  "Jestlipak víš, co je hodinu?" odvětila jí stařena.

  "Ještě není půlnoc," odpověděla dívka. "krátce před jedenáctou."

  "Copak si nevzpomínáš?" pokračovala stařena: "Je to právě tři roky, co jsi ke mně přišla. Tvůj čas vypršel, nemůžeme spolu již déle zůstávat."

  Dívka se polekala a zeptala se:

 "Ach, milovaná matičko, chcete mne vyhnat? Co si počnu? Nemám žádné přátele, žádný domov, kam bych se podíti mohla. Já jsem vždy učinila, co jste si přála, a byla jste vždy spokojena, neposílejte mě nyní pryč."

  Ale stařena dívce co bude dál neřekla.

  "Moje přebýváni tady končí," řekla jí: "než ale odejdu, musí být dům a světnice čisté, proto mne nezdržuj od práce. Kvůli sobě buď beze obav, ty přístřeší, kde budeš přebývati, najdeš a s odměnou, kterou jsem ti byla připravila, budeš také spokojena."

  "Ale řekněte mi, co se děje?"zeptala se dívka opět.

  "Ještě jednou ti říkám, neruš mě v práci. Už ani slovo! Jdi do své komůrky, sundej si z obličeje tu kůži, a obleč si hedvábné šaty, jaké jsi měla, když jsi ke mně přišla,, a pak čekej v komůrce, než tě zavolám."

  Ale nyní se musíme v tom vyprávění ke králi a královně vrátit. Oni se vydali spolu s mladým hrabětem hledat stařenu do lesa. Ale v tom lese se sobě odloučili a Tomáš šel dál sám.

  Až druhého dne se mu poštěstilo najít tu správnou cestu, po které kráčel do setmění. Tu došel k jednomu stromu a chtěl na něm přenocovat, neboť se obával, že v té temnotě by byl zabloudil. Když měsíc ozářil okolí, tu uviděl postavu, která z hory sestupovala. Neměla sice v ruce žádný prut, ale Tomáš poznal, že je to ona husopaska, kterou byl dříve u stařeny v domě viděl.

  "Oho!" zavolal: " Tady jde jedna, a když je čarodějnice poblíž, to jistě ta druhá daleko nebude."

  Ale jak se byl podivil, když Trulla přišla k prameni, kůži svlékla a myla se, když ji zahalily zlaté vlasy, byla tak krásná, že podobnou svět ještě neviděl. Se zatajeným dechem vystrčil krk skrze listí, aby na tu krásu co nejlépe viděl. Ale protože se moc daleko natáhnul, či jinou chybu učinil, tu nečekaně pod ním zapraskala větev a v mžiku si dívka natáhla kůži a jako jelínek vyskočila, a v té chvíli také měsíc zčernal a vše zmizelo.

  Sotva byla zmizela, Tomáš slezl ze stromu a pospíchal za ní. Dlouho nekráčel, když uviděl ve tmě dvě postavy, jak pospíchají přes louku. Byl to ztracený král a královna, kteří byli zahlédli v dálce světýlko chaloupky a spěchali k němu.

  Tomáš jim vyprávěl, co podivuhodného viděl u pramene a oni ani nezapochybovali o tom, že to byla jejich ztracená dcera. Plni radosti kráčeli dál a brzy přišli k chaloupce. Husy ležely všude kolem, měly schovány hlavy pod křídly a spaly, žádná se ani nepohnula.

  Podívali se oknem dovnitř a viděli stařenu, jak tiše sedí a přede, pokyvovala hlavou a jich si nevšímala. Světnice byla cistě uklizená, jako by v ní mlžní mužíčkové přebývali, kteří na botách žádný prach nenosí.

  Ale její dceru neviděli. Nějakou chvíli tam jen tak nahlíželi, ale nakonec dostali odvahu a zaklepali tiše na okno. Stařena jakoby by to byla čekala, vstala a zavolala na ně přátelsky:

 "Jen dál, já o vás vím."

  A když byli do světnice vešli, stařena pravila:

 "Tu dlouho cestu jste si byli mohli ušetřit, kdybyste svoje dítě, které je tak dobré a láskyplné, přede třemi lety nebyli nespravedlivým soudem vyhnali. Tady u mne musela po ty tři roky pást husy; nic zlého se tu nenaučila, nýbrž jen to, aby vždy měla čisté srdce. Vy jste byli ale tím strachem, zda ještě žije, také již dostatečně vytrestání."

  Pak šla do komůrky a zavolala:

 "Pojď ven, moje dcerunko."

  Tu se dveře otevřely a vyšla ven královská dcerka ve svých hedvábných šatech, se svými zlatými vlasy a zářícíma očima, a bylo to, jakoby sestoupil anděl z nebe.

  Šla k otci a matce, padla jim kolem krku a políbila je; nemohli si pomoci, museli plakat radostí. Tomáš stál vedle, a když ona ho byla spatřila, zrůžověla ji tvář jako mechová růže, sama nevěděla proč.

  Král řekl:

 "Milované dítě, svoji říši jsem již daroval, copak dám tobě?"

  "Ona ničeho nepotřebuje." řekla stařena: "Já ji dám slzy, které kvůli vám vyplakala. jsou to čisté perly, krásnější než jaké kdy na dně řském byly nalezeny a mají daleko větší cenu než celá říše.A jako odměnu za svou práci dostane moji chaloupku."

  Když to byla stařena řekla, zmizela navěky jejich očím.

  Tu to trochu zapraskalo ve stěnách, a když se byli rozhlédli, místo chaloupky tu stál překrásný zámek, královská tabule byla prostřena a sloužící běhali sem a tam.

  Tenhle příběh ještě pokračuje, ale mé babičce, která mi ho vyprávěla, zeslábla paměť a to zbývající zapomněla.

  Já věřím, že krásná královská dcera si vzala hraběte za manžela, a spolu pak v tom zámku přebývali, a tak dlouho šťastně a požehnaně žili, jak dlouho si to byl Bůh přál.

  Zda ty sněhobílé husy, které se u chaloupky byly pásly (dívka, která o bílé husy pečuje, musela být čisté a nezkažené mysli), s sebou stařena vzala či jim lidskou podobu dala a jako sloužící u mladé královny zůstaly, to nevím zcela jistě, ale domnívám se, že ano.

  Také je možné, že ta stařena nebyla žádná čarodějnice, jak se lidé domnívali, nýbrž sudička, která vše dobře myslela. Možná to právě byla ona, kdo princezně dal při narození onen dar plakat perly místo slz.

  Za našich času se takové věci neudávají, neboť by se díky perlám chudí lidé brzy stali bohatými.