cszh-TWenfrdeitjaplptruskth

Charles Perrault

  • Červená karkulka

    Bylo jednou jedno venkovské děvčátko, hezčího neznal svět: matka z toho rozum ztrácela, a což teprve babička! Ta dobrá duše jí dala ušít červený čepeček, který jí tak hezky slušel, že jí nikdo neřekl jinak než Červená karkulka.

    Jednou matka napekla koláčů a řekla:

    „Jdi se podívat, jak se vede babičce, doslechla jsem se, že stůně. Doneseš jí koláč a hrneček másla."

    Červená karkulka se hned sebrala a vydala se k babičce, která ostávala v druhé vsi. Jak tak šla lesem, potkala kmotra vlka a ten měl velkou chuť ji sníst. Ale netroufal si: nablízku v lese byli dřevorubci. Ptal se jí, kam jde. Nevědouc, že je to na pováženou, takhle se zastavit s vlkem a dát se s ním do řeči, ubohé dítě odvětilo:

    „Jdu navštívit babičku, nesu jí od maminky koláč a hrneček másla."

    „Bydlí daleko?" ptal se vlk.

    „Ó ano," řekla Červená karkulka, „až tamhle za tím mlýnem, v chaloupce na kraji vsi."

    „Dobrá," pravil vlk, „chci ji také navštívit, tuhletudy se dám já a tamtudy půjdeš ty; uvidíme, kdo tam bude dřív."

    Vlk se, co mu nohy stačily, pustil do běhu nejkratší cestou a děvčátko se dalo tou nejdelší. Aby si ukrátilo dlouhou chvíli, trhalo oříšky, honilo se za motýly a sbíralo kdejaký kvítek na kytičku.

    Vlk byl za chviličku u babiččiny chaloupky. Klepy, klep — zaklepá.

    „Kdo je to?"

    „Vaše vnučka, Červená karkulka," řekl vlk změněným hlasem, „nese vám od maminky koláč a hrneček másla."Babička dobrácká — zrovna ležela v posteli, nebylo jí docela dobře — zavolala:

    „Zatáhni nahoru, otevřeš závoru."

    Vlk zatáhl provázkem nahoru a dveře se otevřely. Vrhl se na stařenku a naráz ji sežral, protože už tři dny neměl nic v hubě. Potom zavřel dveře, lehl si do babiččiny postele a čekal na Červenou karkul-ku. Ta za chvilku zaklepala na dveře — klepy, klep.

    „Kdo je to?"

    Když Červená karkulka zaslechla vlkův hrubý hlas, lekla se zprvu, ale pak ji napadlo, že je babička nastuzená, a odpověděla:

    „Vaše vnučka, Červená karkulka, nese vám od maminky koláč a hrneček másla."

    Vlk trochu tišším hlasem zavolal:

    „Zatáhni nahoru, otevřeš závoru."

    Červená karkulka táhla provázkem nahoru a dveře se otevřely. Jak ji viděl vlk vejít, přitáhl si na nos peřinu a řekl: „Dej koláč a hrneček s máslem na truhlu a pojď si ke mně lehnout."

    Červená karkulka se svlekla a šla si lehnout do postele. Náramně ji zarazilo, jak divně babička vypadá, když není ustrojena. Řekla jí:

    „Babičko, vy máte velké ruce!"

    „To abych tě mohla lépe obejmout, dceruško!"

    „Babičko, vy máte velké nohy!"

    „To aby se mi lépe běhalo, děťátko!"

    „Babičko, vy máte velké uši!"

    „To abych lépe slyšela, děťátko!"

    „Babičko, vy máte velké oči!"

    „To abych tě lépe viděla, holčičko!"

    „Babičko, vy máte velké zuby!"

    „To abych tě mohla sníst!"

    A když to řekl, zlý vlk se vrhl na Červenou karkulku a sežral ji.

  • Charles Perrault

    Charles Perrault [:šárl peró:] (12. ledna 1628, Paříž, Francie – 16. května 1703, Paříž) byl francouzský spisovatel a vysoký úředník na dvoře krále Ludvíka XIV., člen Francouzské akademie. Proslavil se jako jeden z prvních spisovatelů a vydavatelů pohádek.

    Narodil se jako nejmladší ze čtyř synů bohatého právníka a dvorského úředníka. Vystudoval práva a v roce 1651 dostal advokátskou licenci. Už v této době publikoval parodické básně, roku 1648 parodii na Vergiliovu Aeneis a roku 1649 veršovaný spis „Hradby Troje čili o původu burlesky“, kde ironizuje jak lidové povstání na začátku Frondy, tak také kardinála a ministra Mazarina.

    Po konci povstání roku 1653 ho nejstarší bratr Pierre Perrault, vysoký úředník královských financí, uvedl ke dvoru. Zde si ho všiml spisovatel Jean Chapelain a doporučil ho novému ministru Colbertovi. Ten ho roku 1662 jmenoval tajemníkem tak zvané „Malé akademie“, komise znalců, kteří posuzovali nákupy uměleckých děl pro krále a dohlíželi na budování Louvru i zámku ve Versailles. Roku 1671 byl přijat do Francouzské akademie a v roce 1673 se stal jejím tajemníkem (tj. předsedou) a knihovníkem. Roku 1672 se oženil s Marií Guichon, s níž měl jednu dceru a tři syny. Jeho žena však už roku 1678 zemřela. V roce 1680 se vzdal svého místa v komisi ve prospěch Colbertova syna a když Colbert 1683 zemřel, věnoval se literatuře. Jeho „Paměti“ vyšly až posmrtně roku 1756.

    „Spor Starých s Moderními“
    Při slavnostním zasedání Akademie, věnovaném oslavě Ludvíka XIV. roku 1687, přednesl báseň „Století Ludvíka Velikého“, kde tvrdil, že jeho doba v umění a vědách předstihla antiku. Báseň vyvolala velkou polemiku, která jako „Spor starých s moderními“ (Querelle des Anciens et des Modernes) vstoupila do dějin. Proti Perraultovi se tehdy postavili skoro všichni významní autoři, zejména Bossuet, Fénelon, La Bruyère, La Fontaine, Racine a Boileau. Na stranu „moderních“ se postavili Saint-Évremond, Bayle a Fontenelle.

    Téma sporu se ovšem objevovalo už dříve a když René Descartes roku 1637 vyřešil tzv. Pappův problém, a to dokonce pro libovolný počet přímek, chápalo se to jako doklad, že moderní věda předstihla starověkou. V letech 1688–1697 vydal Perrault čtyřsvazkovou sbírku takových příkladů, kde „moderní“ předstihli starověk a v letech 1696–1700 rovněž čtyřsvazkové „Životy slavných mužů tohoto století ve Francii“. Kolem roku 1700 pak už Perraultovo stanovisko obecně převládalo.

    Pohádky
    Už v letech 1684–1691 vydal Perrault tři svazečky veršovaných pohádek a po jejich úspěchu roku 1697 anonymně Pohádky mé matky husy (Contes de ma Mère l'Oye). Název připomíná legendární matku Karla Velikého Bertu, která prý měla od samého předení "husí nohu". Sbírka obsahuje pohádky z ústního podání i od různých autorů, mezi nimi je například Popelka, Červená karkulka, Šípková Růženka, Kocour v botách, Modrovous, Paleček a další.

    Kniha měla neobyčejný úspěch, mnohokrát vyšla ve francouzštině a v překladech a prosadila žánr pohádky do literatury. Z Perraulta pak čerpali další vydavatelé pohádek, zejména bratři Grimmové v Německu, a z nich i čeští autoři. Slavné je vydání z roku 1862, které ilustroval Gustave Doré. Perraultovy pohádky byly několikrát zhudebněny a zfilmovány, mimo jiné i Waltem Disneym.

    Zajímavost
    Jeho socha je jednou ze 146 soch umístěných na fasádě budovy Hôtel de ville de Paris. V lednu 2016 k 388. výročí jeho narození zveřejnil Google na hlavní straně vyhledávače tematické doodle.

  • Kocour v botách

    Jeden mlynář odkázal svým třem synům jako jediný majetek mlýn, osla a kocoura. Rozdělili se brzo. Nevolali k tomu ani notáře, ani advokáta, ti by beztoho byli chudé dědictví brzy pohltili. Nejstarší si vzal mlýn, prostřední osla a na nejmladšího zbyl jen kocour. Mrzelo ho, že dostal tak hubený díl.

    „Bratři," pravil, „poctivě se můžeme uživit jen tenkrát, když dáme podíly dohromady. Podívejte se na mne, až sním kocoura a udělám si z jeho kůže čepici, nezbude mi než umřít hlady."

    Kocour to všechno slyšel, ačkoli se stavěl, že neposlouchá, a pravil vážně a opravdově:

    „Nermuť se, můj pane. Stačí, když mi dáš pytel a pár nových bot, aby se mi dobře chodilo v křoví, a uvidíš, že jsi nepochodil tak špatně, jak si myslíš."

    Ačkoli na to jeho pán tuze nespoléhal, přece si všiml, co obratných kousků dokáže kocour při chytání myší a krys, jak se umí věšet za nohy, schovat do mouky a dělat mrtvého, i nepochyboval, že mu v nouzi bude dobrý.

    Když kocour dostal, co si přál, obul si hezky boty, přes rameno si hodil pytel, provázky od něho si přidržel předními tlapkami a vydal se do ohrady, kde byly houfy králíků. Do pytle dal otruby a mlíčí, natáhl se na zem jako mrtvý a čekal, až nějaký malý králík, neznalý ještě uskoků tohoto světa, vleze do pytle, aby se najedl těch dobrot.

    Sotva si lehl, už měl úspěch: mladý nerozvážný králík vlezl do pytle, kmotr kocour hned zadrhl provázky, králíka už nepustil a bez milosti ho utratil.

    Byl na svou kořist pyšný. Odebral se ke králi a žádal o slyšení.Dovedli ho nahoru do komnat Jeho Veličenstva. Kocour se králi hluboce uklonil a pravil:

    „Tady máte, pane králi, králíka z ohrady pana hraběte z Kočárová (tohle jméno zalíbilo se mu dát svému pánovi), pověřil mě, abych vám ho od něho přinesl darem.

    „Řekni pánovi," odvětil král, „že mu děkuji a že mi udělal radost"

    Jindy se zase kocour schoval do obilí, pytel držel stále otevřený, a když dovnitř vletěl párek koroptví, zadrhl provázek a obě chytil. Pak je donesl králi jako předtím králíka z ohrady. Král párek koroptví opět s radostí přijal a kázal mu dát spropitné.

    Tak si kocour vedl dva tři měsíce a čas od času přinášel králi zvěřz honitby svého pána. Jednou se dozvěděl, že se má král vydat na projížďku po břehu řeky se svou dcerou, nejkrásnější princeznou na světě. I pravil svému pánu:

    „Chceš-li se řídit mou radou, štěstí tě nemine. Stačí, když se budeš koupat v řece na místě, které ti ukážu, a ostatní necháš na mně.

    Hrabě z Kočárová udělal, co mu kocour poradil, a nestaral se o to, k čemu to bude dobré. Zrovna když se koupal, jel kolem král. Kocour ze všech sil spustil křik:

    „Pomoc! Pomoc! Můj pán, hrabě z Kočárová, se topí!

    Na ten křik vystrčil král hlavu z kočáru. Poznal kocoura, který mu už tolikrát přinesl zvěřinu. I rozkázal, aby panu hraběti z Kočárová rychle běželi na pomoc.

    Zatímco ubohého hraběte tahali z vody, kocour se přiblížil ke kočáru a řekl králi, že jeho pánovi, zrovna když se koupal, zloději ukradli šaty, ačkoli prý křičel, co mohl: „Zloději! Zloději!" Ty šaty však čtverák kocour schoval pod velký balvan.

    Král hned poručil hodnostářům garderoby, aby panu hraběti z Kočárová přinesli ty nejkrásnější šaty. Sám zahrnul hraběte tisícerými lichotkami. Krásné šaty od krále dodaly hezkému vzezření pana hraběte ještě většího lesku (byl to opravdu švarný junák). Královská dcera v něm našla veliké zalíbení. A stačilo, aby se na ni hrabě z Kočárová dvakrát nebo třikrát s náramnou úctou a s trochou něhy zadíval, a hned se do něho k zbláznění zamilovala.

    Král si přál, aby k nim vstoupil do kočáru a projel se s nimi. Kocour měl velkou radost, jak se mu všechno dobře daří. Honem předběhl královský kočár a řekl vesničanům, kteří sekali louku:

    „Milí sekáči, jak neřeknete králi, že louka, kterou sečete, patří panu hraběti z Kočárová, dám vás na kaši rozsekat!"

    Král se opravdu zeptal sekáčů, čí ta louka, kterou sečou, je.

    „Pana hraběte z Kočárová," volali všichni, měli z kocourovy pohrůžky strach.

    „Máte to hezký lán země," pravil král panu hraběti z Kočárová. „Jak ráčíte vidět, Výsosti," odvětil hrabě. „Ta louka mi rok co rok hodné vynáší.

    Kmotr kocour běžel stále napřed a narazil na žence. Řekl jim:„Milí ženci, jak neřeknete králi, že všechno tohle obilí patří panu hraběti z Kočárová, dám vás na kaši rozsekat!

    Po chvilce dojel král a chtěl vědět, čí všechno to obilí je.

    „Pana hraběte z Kočárová, odvětili ženci. Krále to náramně těšilo a hraběte také. Kocour běžel před kočárem a každému, koho potkal, řekl totéž, co sekáčům a žencům. A tak se král ohromným statkům pana hraběte z Kočárová nestačil divit.

    Konečně došel kmotr kocour ke krásnému zámku. Pánem zámku byl lidožrout, v celém světě nebylo většího boháče nad něj: k tomu zámku patřily všechny pozemky, po nichž se král zrovna projížděl. Kocour chtěl vyzvědět, kdo ten lidožrout je a co umí. I žádal o slyšení, že prý nechce kolem zámku projít jen tak, že chce být poctěn a složit pánovi poklonu.

    Lidožrout ho přijal tak zdvořile, jak jen lidožrout může, a vybídl ho, aby si odpočinul.

    „Povídá se," pravil kocour, „že se umíte proměnit v jakékoliv zvíře, třeba ve lva nebo ve slona."

    „To je pravda" odvětil zhurta lidožrout, „a abych to dokázal, dávejte pozor, hned ze mne bude lev!"

    Kocour, vida před sebou najednou lva, tak se poděsil, že byl hned na střeše, ne bez námahy a nebezpečí, neboť boty se k procházce na střeše sotva hodí.

    Po chvilce, když kocour viděl, že lidožrout na sebe vzal opět pravou podobu, slezl se střechy a přiznal se, že měl notný strach.

    „Dále se říká," pravil, „ale mnoho tomu nevěřírn, že se umíte proměnit v to nejmenší zvířátko, například v myš. Přiznávám se, že to pokládám za nemožnou věc."

    „Za nemožnou věc?" opáčil lidožrout „Uvidíte!"

    A v tom okamžiku se proměnil v myš. Myš se začala prohánět po podlaze, a jak ji kocour uhlídal, skočil po ní a snědl ji.

    Zatím král spatřil lidožroutův krásný zámek a chtěl se tam zastavit. Jak uslyšel kocour, rachotit kočár na padacím mostě, běžel jim naproti a pravil králi:

    „Vaše Veličenstvo, pěkně vás vítám na zámku pana hraběte z Kocarova!

    „Cože, pane hrabě," zvolal král, „ten zámek je také váš? Neznám krásnějšího nádvoří a skvělejších budov. Pojďme se podívat dovnitř, je-li vám to po chuti. "

    Hrabě podal ruku mladé princezně a za králem, který vešel první, vstoupil do ohromného sálu. Tam našli bohatě prostřené stoly. Lido-žrout je přichystal pro své přátele, měli ho zrovna ten den navštívit. Ale neodvážili se dovnitř, když tam viděli vstoupit samého krále. Král byl okouzlen přednostmi pana hraběte z Kočárová, jeho dcera též, ta byla do hraběte celá blázen. Když král viděl, jak velkým bohatstvím hrabě vládne, pravil po páté či šesté číši:

    „Záleží jen na vás, pane hrabě, zdali budete mým zetěm."

    Hrabě s náležitými poklonami přijal čest, kterou mu král prokázal, a ještě toho dne se s princeznou oženil. Kocour se stal velmožem a od těch časů chytal myši jen pro zábavu.

  • Modrovous

    Byl jednou jeden muž a ten měl v městě i na venkově domy, zlaté a stříbrné příbory, zdobený nábytek a kočáry celé ze zlata. Tento muž však měl, a to bylo jeho neštěstí, modrý vous: ten ho dělal tak hrozným a šeredným, že od něho každá žena a dívka utekla

    Jedna jeho sousedka, paní urozená, měla dvě překrásné dcery. Prosil ji, aby mu jednu z nich dala za manželku, to je jedno kterou, že záleží jen na ní. Ale ani jedna ho nechtěla, jedna ho strkala druhé, nemohly se odhodlat k sňatku s mužem, který má modrý vous. A že už byl mnohokrát ženat a že nikdo neví, kam se jeho ženy poděly, to jim teprve chuti nepřidalo.

    Modrovous, aby navázal známost, zavezl je s matkou a s třemi nebo čtyřmi jejich nejlepšími přítelkyněmi a s několika mladíky ze sousedství do jednoho ze svých venkovských domů a tam pobyli celých osm dní. Z projížděk, z honů a lovů, z tance, slavností a hostin se nevyšlo: vůbec se nespalo a noci uběhly v laškování a veselých hrách; zkrátka a dobře, všechno mělo tak zdařilý průběh, že mladší dcera najednou shledala, že hostitel nemá vous tak modrý a je to velmi slušný muž. Jakmile se vrátili do města, slavila se svatba.

    Když se měsíc chýlil ke konci, řekl Modrovous manželce, že musí nejméně na šest týdnů odcestovat v neodkladné záležitosti; že ji prosí, aby se pěkně bavila, až bude pryč; aby si pozvala nejmilejší přítelkyně, a bude-li chtít, aby je s sebou vzala na venkov; aby si, ať bude kde bude, dopřála, co srdce ráčí.

    „Tady máte," řekl, „klíče od dvou velkých komor; tyhlety jsou od zlatých a stříbrných příborů, užívá se jich jen někdy; tyhlety jsou od pokladnic, mám v nich uloženo zlato a stříbro; tyhlety jsou od skříněk s klenoty a zde je hlavní klíč ode všech komnat. A tenhletenmalý klíček je od pokojíku na konci velké galérie u dolejších pokojů; všechno si zotvírejte, všude se podívejte, ale do toho pokojíku vám zakazuji vstoupit. Vezměte si ten zákaz k srdci: vkročíte-li tam, stihne vás to nejhorší, čeho jsem schopen, když se rozhněvám!"

    Slíbila, že bude jeho zákazu přísně dbát. On ji objal, vstoupil do kočáru a vydal se na cestu.

    Sousedky a přítelkyně nečekaly, až pro ně mladá žena vzkáže, tak mocná byla jejich touha spatřit bohatství a nádheru jejího domu; neodvážily se tam vstoupit, když měla manžela doma, protože jim jeho modrý vous naháněl strach. A hned se daly do prohlížení komnat, pokojů a šatníků, kde se to všechno nádherou a bohatstvím jen skvělo. Potom se nahrnuly do komor. Nestačily se divit, co nádherných čalounů, lůžek, lehátek, skříní, stolů a stolků tam bylo, a co zrcadel: v nich se viděly od hlavy až k patě a jejich rámy, jedny skleněné, druhé stříbrné, třetí zlacené, byly tak skvělé a krásné, že nikde na světě skvostnějších a krásnějších nebylo. Vychvalování a závisti, že jejich přítelkyně udělala takové štěstí, nebylo konce, ji však vůbec nebavilo kochat se tou nádherou a mocně ji to táhlo otevřít pokojík v přízemí.

    Tak ji zvědavost mučila, že nebrala ohled na to, jak nezdvořile se chová, a opustila společnost. Sestoupila dolů po malém tajném schodišti s takovým chvatem, že si div nesrazila vaz. Sotva se octla u dveří pokojíku, na chvilku se zastavila; přišel jí na mysl manželův zákaz, i uvažovala, jaké neštěstí ji může potkat, nebude-li ho dbát. Ale pokušení bylo tak silné, že je nemohla přemoci: vzala tedy klíček, ruce se jí chvěly, a otevřela dveře pokojíku.

    Zpočátku neviděla nic, okna byla zavřena. Po chvilce rozeznala, že podlaha je celá pokryta sedlou krví a v té krvi se jako v zrcadle odráží mnoho ženských mrtvol připoutaných ke stěnám: byly to ženy, s nimiž se Modrovous oženil a které jednu po druhé zavraždil. Myslila, že strachem umře, a klíč od pokojíku jí vypadl z ruky, zrovna když jej vytahovala ze zámku.

    Když se trochu vzpamatovala, zvedla klíč, dveře opět zamkla a vyběhla do své komnaty, aby se uklidnila. Ale nepodařilo se jí to, rozrušením se celá třásla.

    Tu zpozorovala, že klíč od pokojíku je celý od krve, i zkusila ho očistit; ale krev s něho nepouštěla; darmo ho myla, darmo ho drhla pískem a práškem, krev na něm držela pořád, neboť to byl klíč očarovaný a ničím ho nebylo možno úplně vydrhnout: 'když se krev z jedné strany vydrhla, objevila se na druhé.

    Hned toho večera se vrátil Modrovous. Prý cestou dostal psaní a z něho se dověděl, že záležitost, kvůli níž cestoval, dopadla pro něho dobře. Jeho žena dělala všechno možné, aby mu dokázala, jakou má z jeho nenadálého návratu radost.

    Druhého dne ji požádal, aby mu vrátila klíče; podala mu je, ale ruka se jí při tom třásla, že lehce uhádl, co se stalo.

    „Jak to, že tu není klíč od pokojíku?" ptal se.

    „Asi jsem ho nechala nahoře na stole," odvětila.

    „Honem mi ho přineste," pravil Modrovous.

    Všelijak se vykrucovala, ale nakonec jí nezbylo než klíč přinést.

    Modrovous se do ní zabodl očima:

    „Kde se vzala na tom klíči krev?"

    „Nevím," odpověděla ubohá žena, bledá jako smrt.

    „Tak vy nevíte?" opáčil Modrovous. „Ale já to vím. Byla jste zvědavá, co je v pokojíku dole! Dobrá, paní, podíváte se tam a dostane se vám tam místa, jaké vám náleží, vedle tam těch paní, které jste viděla."

    S pláčem se vrhla manželovi k nohám a prosila ho o milost. Bylo vidět, že opravdu lituje toho, že neposlechla. Její krása a sklíčenost byly by kámen obměkčily. Ale Modrovous měl srdce tvrdší než kámen.

    „Musíte, paní, zemřít," řekl jí, „a to hned!"

    „Mám-li umřít," pravila, hledíc naň skrze slzy, „popřejte mi chvilku, abych se mohla pomodlit k Bohu."

    „Daruji vám čtvrthodinku," odpověděl Modrovous, „ale ani o chvilku víc."

    Jakmile se octla sama, zavolala sestru a řekla jí:

    „Sestřičko Anno (tak se její sestra jmenovala), prosím tě, vystup nahoru na věž a podívej se, zdali už nepřicházejí bratři. Slíbili mi, že mě dnes navštíví. A uvidíš-li je, dej jim znamení, aby si pospíšili."

    Sestra Anna vystoupila na věž; a zkormoucená nebožačka ji každou chvilku volala:

    „Anno, sestřičko Anno, vidíš někoho přijíždět?" A sestra Anna jí odpovídala:

    „Nevidím nic než prach, jak se leskne v záři sluníčka a jak se zelená travička."

    Zatím Modrovous s velkým tesákem v ruce křičel z plných plic na ženu:

    „Pojď rychle dolů, nebo si pro tebe dojdu!"

    „Ještě chvilku, prosím vás," odvětila manželka; a hned docela potichu volala nahoru:

    „Anno, sestřičko Anno, vidíš někoho přijíždět?" A sestra Anna jí odpovídala:

    „Nevidím nic než prach, jak se leskne v záři sluníčka a jak se zelená travička."

    „Pojď rychle dolů," křičel Modrovous, „nebo si pro tebe dojdu!"

    „Už jdu," odpověděla manželka; a pak volala:

    „Anno, sestřičko Anno, nevidíš nikoho přijíždět?

    „Vidím oblak prachu," odpověděla sestra Anna, „jak se valí zrovna k nam.

    „Jsou to naši bratři?"

    „Ach ne, sestřičko, je to stádo ovcí..." /wTak ty dolů nepůjdeš?" řval Modrovous.

    „Ještě chvilku," odpověděla manželka; a pak volala:

    „Anno, sestřičko Anno, nevidíš nikoho přijíždět?"

    „Vidím," odpověděla, „vidím dva jezdce, jedou sem, ale jsou ještě hodně daleko. Chválabohu," zvolala po chvíli, „jsou to naši bratři. Mávám jim, jak mohu, aby si pospíšili."

    Modrovous spustil takový křik, že se třásl celý dům. Ubohá žena seběhla dolů a vrhla se mu k nohám s vlasy rozcuchanými a celá se rozplývajíc v slzách.

    „To ti nepomůže," řekl Modrovous, „umřít musíš." Pak ji jednou rukou chytil za vlasy, druhou zvedl tesák a chystal se jí useknout hlavu. Ubohá žena k němu zdvihla hlavu s očima obrácenýma v sloup a prosila ho, aby jí daroval chvilku k poslednímu usebrání.„Ne, už ne," řekl, „poruč svou duši Bohu!" A zvedl ruku...

    Vtom někdo zabušil na bránu tak prudce, že se Modrovous kratičko zarazil. Brána se otevřela, dovnitř vpadli dva jezdci a s tasenými meči se hnali rovnou na Modrovouse.

    Poznal, že jsou to bratři jeho ženy, dragoun a mušketýr, i chtěl se spasit útěkem. Oba bratři však mu byli v patách a dopadli ho dřív, než mohl dostihnout podjezdu. Prohnali mu meč tělem a nechali ho ležet mrtvého. Ubohá žena byla skoro tak mrtvá jako její muž a neměla sil vzchopit se a obejmout bratry.

    Přišlo se na to, že Modrovous nemá dědice, a tak se jeho žena stala paní všech jeho statků. Části jmění použila k tomu, aby provdala sestru Annu za mladého šlechtice, kterého už dávno milovala. Jiné části na to, aby zakoupila pro oba bratry hodnost kapitána, a zbytku na to, aby se sama provdala za velmi počestného muže, který jí dal zapomenout na špatné časy, strávené s Modrovousem.

  • Paleček

    Žil jednou jeden drvoštěp, měl ženu, s ní sedm dětí, samé chlapce. Nejstaršímu bylo deset, nejmladšímu sedm let. Nedivte se, že měl drvoštěp v krátké době tolik dětí: jeho žena se měla náramně k dílu a třikrát povila dva chlapce najednou.

    Byli tuze chudí a těch sedm dětí jim bylo velmi na obtíž, ani jedno se ještě nedovedlo samo uživit. A k tomu je rmoutilo, že nejmladší synek byl slaboučký a slůvka nepromluvil: to, co svědčilo o jemné mysli, pokládali za hloupost. Byl tuze maličký, a když přišel na svět, nebyl větší než palec, a proto mu říkali Paleček.

    Ubohé dítě bylo doma mučedníkem, vždycky se mu jen křivdilo. Bylo však ze všech nejchytřejší a nejčipernější, a čím méně namáhalo jazyk, tím víc natahovalo uši.

    Přišel rok velmi zlý a nastala hrozná nouze. Ubozí lidé se rozhodli, že se zbaví vlastních dětí. Jednou večer, když děti byly na lůžku a drvoštěp se ženou seděli u ohniště, muž se srdcem bolestí sevřeným pravil ženě:

    „Teď už vidíš, že děti neuživíme. Aby mi hladem umíraly před očima, to bych nesnesl. Rozhodl jsem se, že je zítra zavedu do lesa, ať se tam s nimi děje co děje. Půjde to velmi lehce; zatímco budou sbírat klest, zabaví se a my se pak sebereme a utečeme, ani si toho nevšimnou."

    „Proboha," zvolala žena, „ty bys měl to srdce a vlastní děti zavedl a nechal je zabloudit?"

    Nadarmo jí manžel stavěl na oči jejich velkou bídu, souhlasit s tím nemohla. Byla v nouzi, ale byly to přece její děti.

    Ale když uvážila, jaká by to pro ni byla bolest, až by je viděla hladem umírat, svolila k tomu a s pláčem šla spát.

    Všechno, co si povídali, neušlo Palečkovi: když je totiž na lůžku slyšel rozmlouvat o té bídě, tiše vstal a přikradl se pod otcovu stoličku a tam všechno tajně vyslechl. Pak si šel zase lehnout a do rána už ani oka nezamhouřil. Dumal o tom, co podniknout. Časně zrána vstal, šel na břeh potoka, naplnil si kapsy malými bílými oblázky a vrátil se domů. Vydali se do lesa, ale Paleček z toho, co slyšel, neprozradil bratrům ani slůvka.

    Šli do hustého lesa, na deset kroků tam jeden druhého neviděl. Drvoštěp se dal do rubání dřeva, děti sbíraly chrastí a vázaly je do otýpek. Otec s matkou viděli, jak jsou zabrány do práce, i začali se od nich krok za krokem vzdalovat a najednou jim ztracenou pěšinkou utekli.

    Když děti zpozorovaly, že jsou samy, div si plíce nevykřičely, div si oči nevyplakaly. Paleček je nechal křičet, věděl dobře, kudy se vrátí domů: cestou sem pouštěl z kapsy na zem malé bílé oblázky. I řekl jim:

    „Nic se nebojte, bratříčkové. Tatínek s maminkou nás tu nechali, ale já vás domů dovedu. Jen pojďte za mnou!

    Dali se za ním a on je dovedl k jejich chaloupce zrovna tou cestou, kterou přišli do lesa. Zpočátku se báli jít dovnitř, shlukli se však blizoučko u dveří, aby slyšeli, co si otec s matkou povídají.

    Zrovna když drvoštěp s drvoštěpkou došli domů, poslal jim pán vesnice deset tolarů: už dávno jim je dlužil, nedoufali, že z nich něco uvidí. To jim zase vrátilo život, vždyť už byli hladem skoro mrtví. Drvoštěp hned poslal ženu k řezníkovi. Protože už dlouho nejedla, koupila třikrát víc masa, než dva lidé k večeři mohou sníst

    Když se dosyta najedli, pravila drvoštěpka:

    „Ach Bože, kde jsou teď naše ubohé děti! Ty by si na tom, co nám tu zbylo, pochutnaly! Však jsi to byl, Viléme, ty, kdo je chtěl zavést Já jsem měla pravdu, že toho budem litovat Co teď asi v tom lese dělají? Ach můj Bože, snad už je sežrali vlci! Tys je poslal do záhuby, ukrutníku!

    Drvoštěp se nakonec rozzlobil, když víc než dvacetkrát opakovala, že toho budou litovat a ona že to dobře říkala. Pohrozil jí bitím, nebude-li mlčet Ne že by snad nebyl zarmoucenější než jeho žena, ale že už se mu z ní točila hlava: měl povahu jako mnoho jiných lidí, byl velmi rád, když měla žena pravdu, nesnesl však, aby měla pravdu vždycky.

    Drvoštěpka byla celá uplakaná:

    „Ach Bože, kde jsou teď mé děti, moje ubohé děti!" Jednou to vykřikla tak, že děti za dveřmi to -slyšely a všechny najednou začaly volat:

    „Tady jsme! Tady jsme!"

    Rychle jim běžela otevřít dveře a zvolala, objímajíc je: „To jsem ráda, mé drahé děti, že vás zase vidím, jste jistě utrmáceny a jistě máte hlad. Kde ses zablátil, Petříčku, pojď honem, umyji tě!

    Petříček byl nejstarší a matka ho měla ze všech nejraději, byl trochu nazrzlý jako ona.

    Posadili se ke stolu, pustili se s chutí do jídla a otec s matkou z toho měli náramnou radost. Jeden přes druhého vyprávěl, jak se v lese báli. Ti dobří lidé byli celí pryč z toho, že se shledali s dětmi, ale s tolary mizela i radost. Jak se peníze rozkutálely, nastala znovu nouze, i rozhodli se, že děti opět zavedou. A že je zavedou do lesa dál a hlouběji, aby měli jistotu, že se nevrátí.

    Nepovedlo se jim utajit rozmluvu před Palečkem, a ten si byl jist, že se z nesnáze dostane zrovna tak dobře jako poprvé. Vstal brzo ráno, že si nasbírá oblázky, ale nebylo mu to nic platné, tentokrát se přepočítal: dveře chaloupky byly zamčeny na dva západy. Nevěděl si rady, až když drvoštěpová dala každému kousek chleba k snídani, napadlo ho, že podle cesty, kudy půjdou, bude házet drobečky. Schoval tedy krajíc do kapsy.

    Otec a matka je zavedli do nejhustšího a nejtemnějšího kouta v lese. Jak je tam zavedli, dali se odtud skrytou stezkou a děti tam nechali. Paleček se nad tím mnoho nermoutil, věřil, že cestu zpátky pomocí drobtů lehce najde: roztrousil je všudy, kudy šli. Ale byl náramně překvapen, nemohl najít ani drobečku: přiletěli ptáci a všechno sezobali.

    A tak v nich najednou byla malá dušička. Čím dál kráčeli, tím hlouběji zacházeli do lesa. Nastala noc a zdvihl se vichr, byli hrozně postrašeni, zdálo se jim, že slyší ze všech stran jen vytí vlků, že se k nim plíží, aby je sežrali. Skoro si netroufali promluvit ani otočit hlavu. Spustil se hustý déšť, promokli až na kůži. Na každém kroku klouzali a padali do bahna, zvedali se z něho celí zablácení a nevěděli, co si počít s rukama.

    Paleček se vyšplhal na vršek jednoho stromu, aby se podíval, zdali něco neuvidí. Jak tak točil na všechny strany hlavu, spatřil malé světélko jako od svíčky, bylo to však ve velké dálce někde za lesem. Slezl se stromu, dole však v tu stranu neviděl nic. To ho zbavilo veškeré útěchy, div si nezoufal. Ale když vedl chvilku bratříčky v tu stranu, vyšli z lesa a světélko se ukázalo zas.

    Konečně došli k domu s tou svíčkou, a než tam došli, zažili hodně strachu; často jim světlo zmizelo, to pokaždé, když se octli v houštině. Zabušili na dveře, otevřít jim přišla prostá žena. Ptala se jich, co si přejí. Paleček jí řekl, že jsou chudé děti, že se ztratily v lese a aby byla tak hodná a nechala je tu přespat.

    Když ta žena viděla, jací hezcí chlapci to jsou, dala se do pláče a řekla jim:

    „Ach ubohé děti, kam jste to zabloudily? Zdalipak víte, že tenhle dům patří lidožroutovi, který jí malé děti?

    „Ach paní," zvolal Paleček, který se třásl jako osika, stejně jako jeho bratříčkové, „co si počneme? Buďte tak hodná a vezměte nás k sobě, nebo nás v nočním lese jistojistě snědí vlci. To ať nás raději sní váš pán. A třeba se nad námi smiluje, budete-li tak hodná a přimluvíte se za nás."

    Lidožroutova žena si myslila, že se jí snad podaří děti do zítřka do rána před manželem ukrýt, i pustila je dál a vedla je k ohništi, aby se ohřály. Na rožni se tam opékal celý skopec, večeře pro lidožrouta.

    Ještě se ani neohřály, když uslyšely tři silné rány na dveře. To se vracel lidožrout. Žena je rychle ukryla pod postel a šla otevřít Lido-žrout se hned posadil ke stolu a sháněl se po večeři a po víně. Skopec byl ještě celý krvavý, tím vábnější však se mu zdál. Čichal vlevo, čichal vpravo a bručel, že cítí člověčinu.

    „To jistě cítíte to telátko, připravila jsem vám je na pečínku," řekla žena.„Čichám, čichám člověčinu, což ti to mám říkat dvakrát?" vykřikl lidožrout a podíval se po očku na ženu. „Je tu něco, čemu nerozumím."

    Když to řekl, zvedl se od stolu a šel rovnou k posteli.

    „A hleďme, takhle mě chceš ošidit, zpropadená ženská," zvolal. „Bůhvíco mě zdržuje, abych tě taky nesežral. Štěstí pro tebe, že jsi stará koza. To je, panečku, úlovek, zrovna se mi hodí, pohostím tři lidožrouty, tři kamarády, zítra nebo pozítří mě mají navštívit."

    Jednoho po druhém vytáhl zpod postele. Ubohé děti se vrhly na kolena a prosily o milost Ale měly co dělat s nejukrutnějším ze všech lidožroutů, ten byl dalek toho, aby se nad nimi slitoval, a divže je nesnědl očima. Řekl ženě, že to budou chutná sousta, až je připraví s dobrou omáčkou. Šel si pro nůž, a jak se\k ubohým dítkám blížil, obtahoval jej na kamenu. Jedno dítě už popadl, a tu mu žena řekla:

    „Co blázníte, tak pozdě v noci? To nemáte dost času zítra?"

    „Mlč," okřikl ji lidožrout, „aspoň se pěkně odleží."

    „Ale vždyť tu máte ještě tolik masa," odvětila žena, „je tu tele, dva skopci a půlka vepře!"

    „Máš pravdu," pravil lidožrout, „dej jim pěkně najíst, aby nezhubli, a pak je dej spát"

    Dobrá žena byla radostí celá bez sebe a donesla jim večeři. Ale jim do jídla dvakrát nebylo, tak byli zmořeni strachem. Lidožrout se dal do pití z dobré nálady, že bude mít čím pohostit přátele. Vypil toho dvakrát víc než obyčejně. Trochu mu to stouplo do hlavy, i musil si jít lehnout.

    Lidožrout měl sedm malých dcerušek. Všechny ty malé lidožrout-ky měly velmi hezkou pleť, protože jedly lidské maso jako jejich otec. Měly však malá šedá očka, docela kulatá, nos zahnutý jako zobák a náramně široká ústa s dlouhými zuby, přeostrými a hodně řídkými. Zvlášť zlé však dosud nebyly; ale dalo se od nich hodně čekat, protože už teď kousaly malé děti a sály z nich krev.

    Dcerky dali spát brzo, všech sedm leželo na velké posteli a každá měla na hlavě zlatou korunku. V téže světnici bylo ještě jedno lůžko, stejně veliké, a na to uložila lidožroutová sedm malých chlapců. A pak si šla lehnout k muži.Paleček si všiml, že lidožroutovy dcerky mají na hlavě zlaté korunky. Ze strachu, že by si to lidožrout mohl rozmyslit a zavraždit chlapce ještě dnes v noci, Paleček se k půlnoci zvedl, sundal lidožroutovým dcerkám zlaté korunky a místo nich jim dal na hlavu čapky, svou a bratříčků. A ty zlaté korunky dal na hlavu sobě a bratříčkům, aby lidožrout pokládal dcerky za chlapce a chlapce za dcerky. Dopadlo to tak, jak Paleček předvídal. Lidožrout se o půlnoci probudil a mrzelo ho, že odložil na zítřek to, co mohl udělat dnes. Prudce vyskočil z lůžka, vzal velký nůž a řekl si: „Podíváme se, jak se vede našim malým darebům, jaképak dlouhé rozmýšlení."

    Vešel tápavě do světnice svých dcerušek a přiblížil se k lůžku, na němž byli chlapci. Všichni, až na Palečka, spali. Paleček strachy div neumřel, když cítil, jak mu lidožrout ohmatává hlavu, jako předtím ohmatával jeho bratrům. Lidožrout ucítil pod prsty zlaté korunky a zamumlal:

    „To bych si byl spískal pěknou věc, opravdu. Vidím, že jsem večer hodně pil."Pak šel k lůžku dcerušek, a když nahmatal čepičky chlapců, pravil: „Á — tady jsou ti uličníci. Dejme se do toho a žádné cavyky s nimi!"

    Po těch slovech bez váhání podřízl sedm svých dcerušek. Spokojen, že už to má za sebou, šel si lehnout k ženě.

    Jak uslyšel Paleček lidožrouta chrápat, vzbudil bratry a řekl jim, aby se rychle oblékli a šli za ním. Sestoupili tiše do zahrady a přelezli zeď. Běželi skoro celou noc, pořád se třásli strachem a nevěděli, kam je nohy nesou.

    Když se lidožrout probudil, pravil ženě:

    „Jdi nahoru a uprav ty malé dareby, co sem včera večer přišli."

    Lidožroutovou velice udivila manželova laskavost. Netušila, jak to myslí s tím upravením, měla za to, že jí poroučí, aby je šla obléci. Přišla nahoru a hrůzou jako by zkameněla, když spatřila sedm svých dcerušek podřezaných, zalitých vlastní krví.

    Omdlela a svalila se na zem, to je první prostředek, k němuž se uchylují skoro všechny ženy, když se s něčím takovým setkají. Lidožrout z obavy, aby se žena příliš neomeškávala s prací, kterou jí uložil, přišel nahoru, že jí pomůže. Když spatřil tu hroznou podívanou, byl zdrcen tak jako ona.

    „Ach, co jsem to provedl!" zvolal. „To mi ti bídáci zaplatí ještě teď!"

    Vylil ženě do obličeje hrnec vody, a když se probrala z mdlob, poručil jí:

    „Podej mi rychle sedmimílové boty, pustím se za nimi a pochytám je!"

    Dal se do běhu širým krajem, proběhl notný kus země na všechny strany, až se dostal na cestu, kterou běžely ubohé děti. Byly už téměř sto kroků od domova. Spatřily lidožrouta, jak kráčí s hory na horu a skáče přes řeky, jako by to byly potůčky. Paleček zahlédl nedaleko vyhloubenou skálu, i schoval tam své bratříčky, sám se tam vtlačil a stále pozoroval, jak si bude lidožrout počínat. Lidožrout už byl dlouhou a zbytečnou cestou uondán (sedmimílové boty člověka notně unaví) a chtěl si odpočinout. A náhodou si šel sednout na skálu, kde byly ukryty děti.Už nemohl únavou dál, a sotvaže se natáhl, usnul. Chrápal tak hrozně, že děti roztřásl stejný strach, jaký je roztřásl včera, když lidožrout držel v ruce velký nůž a chtěl je podříznout. Paleček však měl pro strach uděláno a poradil bratrům, aby se hned sebrali a utíkali domů, když lidožrout tak tvrdě spí, a o něho aby se nic nestarali. Poslechli a brzo byli doma.

    Paleček se přikradl k lidožroutovi, opatrně mu stáhl s nohou boty a hned si je obul sám. Boty byly hrozně velké a široké. Byly to však kouzelné boty, dovedly se zvětšit anebo zmenšit podle nohy. A tak padly Palečkovi tak dobře, jako by byly ušity pro něho.

    Paleček se pustil rovnou do lidožroutova domu. Našel tam jeho ženu, jak pláče nad podřezanými dceruškami.

    „Váš muž je ve velkém nebezpečí," řekl jí Paleček, „byl chycen tlupou loupežníků, zavraždí ho, nedá-li jim všechno zlato a stříbro, co má doma. Spatřil mě, zrovna když mu drželi dýku na krku, a prosil mě, abych vám vyřídil, jak to s ním je. Máte mi dát všechno, co máte cenného, nic si z toho nesmíte nechat, jinak ho bez milosti zabijí."

    Chudák žena se pořádně polekala a všechno, co měla, hned Palečkovi dala. Neboť lidožrout, i když jedl malé děti, přece jen byl dobrým manželem. Paleček si naložil všechno lidožroutovo bohatství a vrátil se domů k rodičům. Přijali ho s velkou radostí.

    Hodně lidí se v této poslední okolnosti rozchází a tvrdí, že se Paleček nedopustil na lidožroutovi krádeže; z toho, jak nabyl sedmimílové boty, prý si svědomí nedělal, měl je jen k tomu, aby v nich běhal za malými dětmi. Tito lidé ujišťují, že to mají rovnou od čepu, dokonce proto, že jedli i pili v drvoštěpově chýši. Tvrdí, že se Paleček, když si obul sedmimílové boty, odebral ke dvoru, kde, jak věděl, měli velké starosti, a to s jednou armádou, která byla dvě stě mil odtud, a s výsledkem bitvy, kterou svedli. Prý vyhledal krále a řekl mu, že přinese zprávu o armádě ještě ten večer. Král mu slíbil velké množství peněz, dokáže-li to. Paleček se do večera se zprávou vrátil. A když se tímto prvním kouskem uvedl ve známost, dostal všechno, co si přál: král ho za to, že nosil rozkazy armádě, platil skvěle. A bezpočtu paní mu nic neodepřelo, aby jim nosil zprávy o jejich milovnících, a z toho měl zisk největší.Našly se některé paní, které mu svěřovaly dopisy pro své manžely. Ale platily mu tak špatně, že asi nepovažoval za důstojné počítat, co si tímto způsobem vydělal.

                Když provozoval nějaký čas řemeslo kurýra a nashromáždil velký majetek, vrátil se k otci. Těžko lze vypovědět, jakou radost měli, že ho zase vidí. Zaopatřil celou rodinu. Zakoupil pro otce a bratry nově zřízené úřady. Tak je všechny dobře usadil a zároveň si získal dokonalou přízeň.

  • Popelka

    Byl jednou jeden velmož a ten se podruhé oženil. Vzal si ženu, nad niž nebylo na světě nadutější a pyšnější. Měla dvě dcery a ty byly ve všem po ní. Muži zůstala po nebožce jediná dcera, laskavá a hodná, nikde byste takovou nenašli: byla po mamince, po nejhodnější ženě na světě.

    Zlá povaha macešina se ukázala hned po svatbě. Nesnesla nevlastní dceru. Nectnosti jejích vlastních dětí zrovna křičely vedle dobrých vlastností nevlastní dcery. A jen proto jí ukládala ty nejhorší domácí práce: musila mýt nádobí, drhnout schody a uklízet pokoje macechy a jejích dcer. Sama spala na hůře na ošklivém slamníku, zatímco její sestry měly pokoje obložené vzácným dřevem, postele podle nejnovější módy a zrcadla, v kterých se mohly zhlížet od hlavy až k patě. Ubohá dívka to všechno trpělivě snášela a neodvážila se postěžovat si otci, ještě by jí vyhuboval, nová žena ho docela ovládla.

    Po práci našla jediný útulek v koutě krbu, tam se posadila do popela, a tak jí v domě nikdo neřekl nijak než Upopelenec. Mladší z nevlastních sester byla o kapánek hodnější než ta starší a říkala jí aspoň trochu slušněji — Popelka. Přitom však byla Popelka i v ubohých hadříčkách pořád tisíckrát hezčí než její sestry, ačkoli se strojily do nejnádhernějších šatů.

    I stalo se, že královský princ pořádal ples a pozval na něj všechny urozené osoby, mezi nimi také naše dvě slečny, neboť město si jich velmi vážilo. Měly z pozvání velkou radost a od té chvíle se zaměstnávaly jen tím, že si vybíraly šaty a zkoušely všemožné účesy, jen aby našly to pravé, co by jim dokonale slušelo. Popelce nastalo nové trápení. Kdo jiný by žehlil sestrám prádlo a kroužkoval náručky a všelijak jinak se staral o jejich parádu než ona. Mluvilo se jen o tom, jak nejlépe se obléci.

    „Já si vezmu červené sametové šaty s anglickými ozdobami," řekla starší.

    „Já mám jen obyčejnou sukni," pravila mladší, „ale zato si vezmu plášť se zlatými květy a démantový náhrdelník, není zrovna nejhorší."

    Poslaly pro vyhlášeného kadeřníka a u nejlepších dodavatelů daly nakoupit pudrů, voňavek a krémů. Zavolaly Popelku, aby se s ní radily, věděly, že má dobrý vkus. Popelka jim opravdu radila výborně, a dokonce se nabídla, že je sama učeše, k čemuž rády svolily.

    Když je česala, ptaly se jí:

    „Popelko, že bys také ráda šla na ples?"

    „Ach slečny, vy se mi vysmíváte," řekla Popelka. „Tak vysoko nemyslím."

    „Máš pravdu, to by se nasmáli, až by viděli jít na ples upopelence."

    Jiná by jim za to jistě pokazila účes. Ale Popelka byla hodná a učesala je skvěle. Obě už dva dny z nedočkavosti ani nejedly. Přetrhly víc než tucet šněrovaček, jak se stahovaly, aby byly v pase co nejštíhlejší, a od zrcadla se vůbec nehnuly.

    Konečně nastal ten šťastný den. Všichni odjeli a Popelka se za nimi dívala tak dlouho, dokud je neztratila z očí, a pak se dala do pláče. Její kmotřička ji viděla celou uplakanou, i ptala se, co se jí stalo.

    „Já bych ráda... tak ráda..." pro slzy však Popelka nemohla dál.

    Její kmotřička, byla to víla, jí řekla:

    „Ty bys ráda na ples, viď?"

    „Ach, ano," vzdychla si Popelka v slzách.

    „Nuže, když mě poslechneš, pomohu ti, dostaneš se tam."

    Zavedla ji do svého pokoje a řekla:

    „Jdi do zahrady a přines mi dýni."

    Popelka hned běžela a utrhla nejkrásnější dýni, jaká tam byla, a donesla ji kmotřičce. Nadarmo v duchu hádala, jak jí tahle dýně může pomoci, aby se dostala na ples. Kmotřička vydlabala z dýně všechnu dužinu, nechala z ní jen slupku a pak se jí dotkla kouzelným proutkem: dýně se rázem proměnila v krásný zlatý kočár.

    Pak se šla kmotřička podívat na myší past a našla v ní šest živých myšek.

    Řekla Popelce, aby trochu nadzvedla dvířka v pasti, a jak myška vyběhla, šlehla ji proutkem: každá myš se hned proměnila v krásného koně. A tak tu v malé chvilce stálo skvělé šestispřeží koní myšáků.

    Nevěděla si však rady, jak udělat kočího.

    Popelka pravila: „Podívám se do pasti na krysy, je-li tam nějaká, uděláme kočího z ní."

    „Máš pravdu," řekla kmotřička. „Jdi se podívat."

    Popelka přinesla past a v ní tři tlusté krysy. Víla z nich vybrala tu s nejmohutnějšími vousy. Dotkla se jí proutkem a krysa se hned proměnila v tlustého kočího s vousy k pohledání.

    Potom pravila:

    „Jdi ještě do zahrady a najdeš tam za kropicí konví šest ještěrek. Přines mi je."

    Jak je Popelka přinesla, kmotřička je proměnila v šest vyšňořených lokajů, ti si hned stoupli za vůz a vypadali tak důležitě, jako by celý život nic jiného nedělali.

    Tu víla řekla:

    „Nuže, teď už máš v čem jet na ples. Jsi spokojena?"

    „Ano, velice, ale to mám jet v těch ubohých hadříčkách?"

    Kmotřička se jí dotkla proutkem a naráz tu stála Popelka v šatech utkaných ze stříbra a zlata, ozdobených drahokamy. Pak jí víla ještě vykouzlila roztomilé skleněné střevíčky, jakých svět ještě neviděl. Popelka, vystrojena, jak se sluší a patří, vystoupila do kočáru. Kmotřička jí kladla na srdce hlavně to, aby se na plesu nezdržela přes půlnoc, jinak se z jejího kočáru stane zase dýně, z jejích koní myši, z kočího krysa, z lokajů ještěrky a z nádherných šatů špinavé hadříčky.

    Popelka kmotřičce slíbila, že se nezdrží na plese ani chvilku přes půlnoc. A radostí celá bez sebe odjela. Když královskému princi oznámili, že na ples přijela vznešená cizí princezna, honem ji běžel uvítat. Podal jí ruku, pomohl jí vystoupit z kočáru a uvedl ji do sálu mezi společnost. Všechno zmlklo; tanec ustal, housle uprostřed písničky ztichly a všichni si pozorně prohlíželi neznámou princeznu, která byla spanilost sama.

    Nebylo slyšet nic než zmatený šum a šepot: „Ach, jak je krásná!"

    Sám král, ač to už nebyl mladík, nespustil z ní oči a nedalo mu, aby nepošeptal královně, že už dlouho a dlouho neviděl tak půvabnou a roztomilou bytost. Všechny dámy pozorně zkoumaly její účes a šaty, aby si zítra mohly opatřit podobné, seženou-li vůbec takovou látku a najdou tak zručné krejčí.

    Princ ji posadil na nejčestnější místo a potom ji vyzval k tanci. Tančila tak půvabně, že si získala ještě větší obdiv. Přinesli znamenité občerstvení, ale mladý princ ani do úst nevzal, tak byl do ní zahleděn. Popelka si na chvilku také přisedla k svým sestrám a byla na ně velmi roztomilá. Rozdělila se s nimi o pomeranče a citróny, které dostala od prince: a to je nejvíc udivilo, protože ji vůbec neznaly.

    Když se tak bavily, uslyšela Popelka, že hodiny bijí tři čtvrtě na dvanáct Hned se velmi zdvořile rozloučila s celou společností a rychle odešla. Jak přišla domů, vyhledala kmotřičku, poděkovala jí a řekla, že by zítra zase ráda šla na ples, protože prý ji o to požádal sám princ. Zrovna vyprávěla kmotřičce, jak se na plese bavila, kdo tam všechno byl, když vtom zaklepaly na dveře její sestry. Popelka jim běžela otevřít.

    „Jak to, že jdete tak pozdě?" ptala se jich. Protírala si při tom oči, zívala a protahovala se, jako by se byla zrovna probudila.

    „Mělas být na plese, byl by ti čas také utekl jako voda," odpověděla jedna. „Přišla tam nejkrásnější princezna, tak krásnou si ani neumíš představit. A jak se k nám hezky chovala. Rozdělila se s námi o pomeranče a citróny."

    Rozradostněná Popelka se jich vyptávala, jak se ta princezna jmenuje. Ony však řekly, že ji neznají, že se princ kvůli ní trápí a že by dal všechno na světě, kdyby věděl, odkud je a jak se jmenuje. Popelka se usmála a pravila: „Tak byla tedy náramně krásná? Můj Bože, jste vy to šťastná stvoření. Nemohla bych ji také vidět? Ach slečno Teklo, půjčte mi vaše všední šaty!"

    „To tak ještě," odvětila slečna Tekla, „půjčit šaty takovému ošklivému upopelenci. To bych musila být blázen!"Popelka věděla, že ji sestra odbude, a byla ráda, že se tak stalo. Kdyby jí tak sestra šaty půjčila, byla by ji přivedla do velkých rozpaků.

    Druhého dne obě sestry odjely na ples a za nimi Popelka, vystrojená ještě nádherněji než včera. Princ se točil jen kolem ní a pořád k ní něžně a lichotivě mluvil. Panence to lahodilo a zapomněla na to, co jí kmotřička kladla na srdce. Když hodiny začaly bít půlnoc, myslila, že bijí sotva jedenáct: zvedla se a prchla lehce jako laň. Princ se za ní pustil, ale už ji nechytil. Na útěku ztratila jeden ze svých skleněných střevíčků a princ ho velmi opatrně zvedl a schoval. Popelka přiběhla domů celá udýchaná, bez kočáru, bez lokajů, v starých upopelených šatech. Z celé nádhery jí nezůstalo nic než střevíček, podobný tomu ztracenému. Vyptávali se stráží, zdali neviděly utíkat kolem princeznu. Ty však tvrdily, že neviděly nikoho, jen jakési chudě oblečené děvče, byla to prý spíše nějaká venkovanka než slečna.

    Když se obě sestry vrátily z plesu, ptala se jich Popelka, zdali se bavily tak dobře jako včera a zdali tam opět byla ona překrásná princezna. Prý ano, ale o půlnoci utekla, a to tak rychle, že ztratila skleněný střevíček tak roztomilý, že hezčí svět neviděl. A princ ho zvedl, do konce plesu se nedíval na nic jiného než na něj, jistě je do té krásné osoby, které střevíček patří, tuze zamilován.

    Měly pravdu: za několik dní dal princ vyhlásit, že se ožení s tou dívkou, na jejíž nohu se střevíček hodí. A tak ho začali zkoušet princeznám, po nich vévodkyním a nakonec všem dvorním dámám, ale zbytečně. Také ho přinesli Popelčiným sestrám. Obě dělaly, jako by jim šel na nohu lehce, ale nedostaly se do něho ani špičkou. Popelka se na to dívala, poznala svůj střevíček a s úsměvem zvolala:

    „Ukažte, já si ho také zkusím."

    Sestry se jí vysmály. Ale dvořan, který zkoušel střevíček, se podíval pozorně na Popelku a shledal, že je velmi hezká. I řekl, že je to správné, ať prý střevíček zkusí i ona, má ho přece podle rozkazu dát ozkoušet všem dívkám. Posadil Popelku, nastavil střevíček a její nožka do něho vjela jako po másle. Střevíček jí padl jako ulitý. Sestry náramně žasly, ale div se údivem neskácely, když Popelka vyndala z kapsy druhý střevíček a obula si ho. Ale kde se vzala tu se vzala,hned tu byla kmotřička, dotkla se kouzelným proutkem Popelčiných špinavých hadříků a ty se rázem proměnily v nádherné šaty, v nádhernější ještě než ty, co měla na plese.

                Sestry v ní hned poznaly princeznu, kterou viděly na plese. Vrhly se jí k nohám a prosily ji, aby jim odpustila, že s ní tak špatně nakládaly a trápily ji. Popelka je pozvedla se země, objala je a řekla jim, že jim z celého srdce odpouští a že je prosí jen o to, aby ji měly do smrti rády. Potom Popelku, tak jak byla, dovedli k princi. Líbila se mu mnohem a mnohem víc než předtím, a za několik dní se slavila svatba. Popelka, která byla stejně hodná jako krásná, ubytovala své sestry v paláci a provdala je ještě téhož dne za vznešené dvořany.

  • Princ chocholouš

    Byla jednou jedna královna a ta povila tak ošklivého skrčka, že se dlouho pochybovalo o tom, bude-li mít lidskou podobu. Víla, která byla při jeho narození, ujišťovala, že nepotřebuje být roztomilý, protože bude náramně duchaplný. A pomocí toho daru že bude schopen předat osobě, kterou bude mít nejraději, tolik důvtipu, kolik ho má sám.

    To ubohou královnu trochu potěšilo, byla tuze zarmoucena, že přivedla na svět takovou šerednou opičku. A opravdu, sotva děcko mluvit začalo, napovídalo tolik hezkých věcí a počínalo si ve všem tak duchaplně, že to kdekoho okouzlilo. Zapomněli jsme říci, že se narodil s malou chocholkou vlasů na hlavě, a proto mu říkali Chocholouš.

    Za sedm nebo osm let povila královna sousední říše dvě dcerky, dvojčátka. První byla krásnější než denice. Královna byla radostí celá bez sebe, až se strachovali, že se z toho roznemůže. Byla u toho zrovna ta víla, která byla při narození prince Chocholouše. Aby královninu radost trochu zmírnila, prohlásila, že malá princezna nebude mít ani za mák ducha, a čím víc krásy bude mít, tím bude hloupější. Královnu to div nezabilo. Za chvilku ji však stihla ještě větší rána: narodila se jí druhá dcerka a ta byla ošklivá jako noc.

    „Jen se, paní, tolik netrapte," pravila víla, „nahradíme to vaší dceři jinak: bude tak duchaplná, že nikdo ani nepostřehne, že se jí nedostáva krásy.

    „Kéž by Bůh dal," odpověděla královna. „Ale nešlo by přidat trochu důvtipu té starší, která je tak hezoučká?"

    „Nemohu pro ni udělat nic, co se týče důvtipu," řekla víla, „ale co se týče krásy, to mohu všechno. A protože nezanedbám nic, čím bych vás mohla potěšit, dávám jí do vínku moc učinit krásným toho, kdo se jí zalíbí."

    Jak rostly princezny, tak rostly i jejich přednosti a nikde se nemluvilo o ničem jiném než o kráse starší a o důvtipu a chytrosti mladší. S věkem ovšem rostly i jejich vady. Mladší byla vůčihledě čím dál tím ošklivější a starší den ode dne hloupla: když se jí někdo na něco zeptal, neodpověděla vůbec, nebo řekla něco hodně směšného. Přitom byla tak neobratná, že neuměla postavit na okraj krbu čtyři hrnečky, aby aspoň jeden nerozbila, a vypít sklenku vody, aby si jí polovic nevylila na šaty.

    Ačkoli je krása pro mladou dívku velkou předností, přece mladší princezna ve společnosti vždycky zvítězila nad starší. Zprvu se všichni hrnuli k té kráse, aby se na ni mohli dívat a obdivovat se jí. Ale za chvíli obklopili její duchaplnou sestru, aby nepřišli ani o slůvko z jejích půvabných hovorů. A tak kupodivu, ta starší v malé chvilce neměla kolem sebe nikoho, a všechno se tísnilo kolem mladší. I když starší princezna byla hodně hloupá, brzo si toho všimla. A byla by nelitovala a dala všechnu svou krásu, aby byla aspoň z poloviny tak chytrá, jako je její sestra. Ani rozumná královna se nedovedla zdržeta každou chvíli jí vyčetla, jak je hloupá, a to ubohou princeznu k smrti rmoutilo.

    Jednou odešla do lesa, aby si poplakala nad svým neštěstím, a tu spatřila, jak se k ní blíží jakýsi hrozně ošklivý a protivný, ale skvěle oblečený človíček. Byl to mladý princ Chocholouš. Byl do ní zamilován, znal ji z obrazů, které šly celým světem. Kvůli ní odešel z království svého otce, aby měl to potěšení vidět ji živou a promluvit s ní. Byl radostí celý bez sebe, že ji potkal tak samotnou, a nikoho dosud tak zdvořile a uctivě neoslovil jako ji. Když jí udělal poklonu, jak se sluší a patří, zpozoroval, že je velmi zarmoucena, i pravil:

    „Nechápu, paní, jak může osoba tak spanilá, jako jste vy, dávat najevo takový zármutek. Věřte, mohu se chlubit, že jsem viděl nesmírné množství krásných žen, ale nikdy jsem neuzřel takovou, která by se vám mohla aspoň zdaleka krásou vyrovnat."

    „Jak ráčíte, pane," odpověděla princezna a dál se nedostala.

    „Krása," pokračoval princ Chocholouš, „je tak velká přednost, že vyváží všechny ostatní, a máte-li ji, pak není na světě nic, co by vás mohlo tuze trápit."

    „Raději bych byla tak ošklivá jako vy a přitom chytrá," pravila princezna, „co je mi platná krása, když jsem hloupá."

    „Tomu, že někdo má ducha, nic jiného lépe nenasvědčuje než to, když si myslí, že ducha vůbec nemá. U toho daru je přirozené, že čím více ho člověk má, tím spíše si myslí, že mu chybí"

    „To nevím," řekla princezna. „Vím jen, že jsem hrozně hloupá, a právě to mě trápí."

    „Trápí-li vás jen tohle, paní, mohu vás toho trápení lehko zbavit."

    „A jak to dokážete?" ptala se princezna.

    „Je v mé moci, paní," děl princ Chocholouš, „dát osobě, kterou nade všechno miluji, tolik ducha, kolik si jen bude přát A protože tou osobou jste právě vy, paní, záleží jen na vás, abyste byla tak chytrá, jak jen člověk může být, jestliže se za mne ovšem provdáte."

    Princezna se tuze zarazila a neřekla ani slůvka.

    „Vidím," pravil princ Chocholouš, „že vás má nabídka uvedla do rozpaků, a nedivím se tomu. Ale dám vám na rozmyšlenou celý rok."

    Princezna měla ducha náramně málo, a přitom si ho v tu chvíli tolik přála mít: ani ji nenapadlo, že rok uběhne jako voda, a nabídku přijala. Sotva princi Chocholoušovi slíbila, že se za něho do roka a do dne provdá, ihned měla pocit, že je docela jiná, než bývala: shledala, že umí s neuvěřitelnou snadností říci všechno, co se jí zlíbí, a že to umí říci hezky, plynně a přirozeně. A hned se pustila do uhlazeného a půvabného rozhovoru s princem Chocholoušem. Vyznamenala se skvěle a princ Chocholouš si myslil, že jí dal důvtipu víc, než si ho nechal pro sebe.

    Když se vrátila do paláce, dvůr nevěděl, co si má myslit o tak náhlé a zvláštní proměně. Dříve od ní slyšeli jen nesmysly, a teď mluvila velmi rozumně a nesmírně duchaplně. Celý dvůr měl z toho nepředstavitelnou radost. Jen mladší sestra se z toho neradovala. Když nepředčila starší sestru duchem, vypadala vedle ní jako protivná opice.

    Král se řídil jejími názory a často chodíval do jejích komnat, aby se tam s ní radil. Když se zpráva o té změně roznesla, všichni mladí princové ze sousedních království se namáhali, aby získali její lásku, a skoro všichni ji požádali o ruku. Ona však mezi nimi nenašla ani jednoho, který by byl dost duchaplný, všechny vyslechla, ale nikomu z nich neřekla ani ano, ani ne. A tu přišel princ tak mocný, tak bohatý a tak krásný, že nemohla odolat a byla ochotna vzít si ho za muže. Když to otec viděl, řekl jí, že ona je svou paní a že záleží jen na ní, aby se sama vyjádřila. Čím je kdo rozumnější, tím je pro něho rozhodnutí v takové věci těžší, a tak princezna otci poděkovala a požádala ho, aby jí dal čas na rozmyšlenou.

    Náhodou šla na procházku zase do toho lesa, kde kdysi potkala prince Chocholouše, aby tam mohla nerušeně přemýšlet o tom, co má udělat. A jak se tak prochází v hlubokém zamyšlení, zaslechne pod nohama tichý šum, jako by množství lidí sem a tam chodilo a něco kutilo. Zbystřila sluch a zaslechla, jak někdo řekl: „Přines mi ten kotlík! a druhý zase: „Přilož dříví na oheň." Najednou se země otevřela a princezna spatřila u svých nohou velkou kuchyni, v níž se to rojilo kuchaři, kuchtíky a pomocníky všeho druhu, kterých je k vystrojení velké hostiny třeba. Vystoupila odtamtud skupina dvaceti nebo třiceti traktérů a utábořila se v lesním stromořadí kolem dlouhého stolu. Všichni najednou, se špikovačkou v ruce a s liščím ocasem na uchu, dali se za zvuků lahodné písně do práce.

    Princeznu ta podívaná udivila, i ptala se, pro koho ty hody chystají.

    „Pro prince Chocholouše," odpověděl předák těch lidiček, „zítra bude mít svatbu."

    Do princezny jako když uhodí a najednou se jí rozbřesklo: vždyť je tomu na den právě rok, co slíbila, že se vdá za prince Chocholouše. Div nepadla do mdlob. Předtím si na to nevzpomněla, dala ten slib ještě jako hloupá osoba, a když ji princ obdařil chytrostí, hned na všechny své hlouposti zapomněla.

    I šla dál a neudělala ještě ani třicet kroků, když se před ní objevil princ Chocholouš, nádherně vystrojený, jak se sluší na prince, který má před svatbou.

    „Vidíte, paní," pravil, „jak přesně stojím v slově, a nepochybuji vůbec, že i vy jste sem přišla jen proto, abyste dostála svému slibu a tím, že se za mne provdáte, udělala ze mne nejšťastnějšího člověka na světe.

    „Řeknu vám rovnou," odvětila princezna, „že jsem se dosud nerozhodla a že se sotva kdy rozhodnu tak, jak byste si přál."

    „Vy mě naplňujete údivem, paní," pravil princ Chocholouš.

    „To věřím," pravila princezna, „a jistě bych byla ve velkých rozpacích, kdybych měla co činit s hrubcem a člověkem bez ducha. Co řekne princezna, to je svaté, řekl by mi, a tak se za mne musíte provdat, když jste mi to slíbila. Ale jelikož ten, s nímž právě mluvím, je muž vznešený a duchaplný, jsem si jista, že s ním bude rozumná řeč. Víte dobře, že jsem se tehdy, když jsem byla ještě hloupým tvorem, nemohla odhodlat k tomu, abych si vás vzala. Jak můžete chtít, abych se rozhodla dnes, když jsem se ani tenkrát nemohla rozhodnout? Jestliže jste si mě opravdu chtěl vzít, byl jste velmi neprozřetelný, když jste mě obdařil chytrostí a nadáním vidět všechno jasněji, než jsem viděla dřív."

    „Jestliže by vám člověk bez ducha," ujal se slova princ Chocholouš, „směl vyčítat, že jste nedostála slovu, jak můžete, paní, chtít, abych vám ve věci, v níž jde o veškeré štěstí mého života, nedělal výčitky já? Cožpak je rozumné, aby lidé chytří byli proti hloupým ve výhodě? To byste chtěla vy, která máte tolik ducha a která jste si ho tolik přála mít? Ale k věci, dovolíte-li. Je na mně, kromě škaredosti, ještě něco, co se vám nelíbí? Jste málo spokojena s mým původem, s mým duchem, s mou povahou, s mým chováním?"

    „Naprosto ne," odpověděla princezna. „To všechno se mi na vás líbí."

    „Je-li tomu tak," řekl princ Chocholouš, „budu šťasten, učiníte-li mě mužem, který je na celém světě nejvíce lásky hoden."

    „Ale jak to mám dokázat?" ptala se princezna.

    „Dokážete to tím," odvětil princ Chocholouš, „budete-li mě dost milovat a budete-li si přát, abych takovým mužem byl. A abyste o tom, paní, nepochybovala, něco vám povím: tatáž víla, co mi v den narození dala moc činit duchaplnou osobu, která se mi bude líbit, dala zase moc vám učinit krásným toho, koho budete mít ráda a komu tu laskavost budete chtít prokázat."

    „Je-li tomu tak," pravila princezna, „přeji si z celého srdce, abyste se stal nejkrásnějším a lásky nejhodnějším princem na světě. A krásy a roztomilosti vám dávám tolik, kolik jí mám sama."

    Sotva princezna pronesla tato slova, spatřila před sebou prince Chocholouše jako nejkrásnějšího, nejurostlejšího a nejroztomilejšího muže, jakého nikdy předtím neviděla. Někteří pohádkáři tvrdí, že to nezpůsobilo kouzlo víly, ale že původcem této proměny byla sama láska. Říkají, že princezna, přemýšlejíc o vytrvalosti svého nápadníka, o jeho skromnosti a o všech krásných vlastnostech jeho srdce a ducha, neviděla už, jak nehezky je urostlý a v tváři ošklivý. To, že má hrb, jí připadalo, jako že se nadnáší, a to, co předtím pokládala za strašlivé kulhání, že není nic jiného, než trochu strojená chůze, což ji okouzlovalo. A dále jeho šilhavé oči se jí prý zdály pro to šilhání ještě zářivější a jejich nepravidelnost v duchu měla za známku prudkého milostného zanícení, a konečně v jeho velkém červeném nose viděla prý cosi vojenského a rekovného.

    Ať tomu bylo jakkoli, princezna mu hned slíbila, že se za něho provdá, jestliže jí k tomu dá její královský otec svolení. Když král viděl, jak náramně si jeho dcera váží prince Chocholouše, kterého ostatně znal jako muže velmi duchaplného a moudrého, s radostí ho přijal za zetě. Hned druhý den se slavila svatba tak, jak to princ Chocholouš předvídal, a podle rozkazů, které už dávno předtím dal.

  • Princezna ve spícím lese

    Byl jednou jeden král a královna. Rmoutilo je, že nemají děti, tak je to rmoutilo, že to slovy nevypovíš. Navštívili kdejaké lázně na světě. Zkoušelo se všechno, prosby, poutě, drobné modlitby, ale nebylo to nic platné. Konečně přece královna obtěžkala a povila dcerku. Vystrojili krásné krtiny; malé princezně pozvali za kmotřičky všechny víly, které v té zemi byly k sehnání (sehnali jich sedm), aby ji každá něčím podarovala, jak bylo zvykem vil v oněch časech, a princezně se tak dostalo všemožných předností.

    Po obřadech se celá společnost vrátila do královského paláce a tam se pro víly pořádala skvělá hostina. Před každou z nich položili skvostné talíře a pouzdro z ryzího zlata s lžicí, vidličkou a nožem, taktéž zlatými a vykládanými démanty a rubíny. A hle, když už všichni seděli u stolu, spatřili, že přichází stará víla, kterou opomněli pozvat, protože už padesát let nevyšla z jedné věže; měli ji za mrtvou nebo zakletou.

    Král rozkázal, aby jí dali příbor; ale nemohl jí dát příbor z ryzího zlata jako ostatním, dali jich udělat jen sedm, pro sedm vil. Stará víla myslila, že si jí neváží, a zabrumlala mezi zuby nějakou hrozbu. Jedna mladá víla, která byla blízko ní, to zaslechla. Měla strach, aby stará víla nepřisoudila malé princezně něco ošklivého. Když vstali od stolu, ukryla se za čalouny: tak promluví poslední, a bude-li to zapotřebí, může napravit škodu, kterou stará víla třeba způsobí.

    Zatím víly začaly podílet princeznu dary. První jí dala do vínku, že bude nejkrásnější bytostí na světě; druhá, že bude milá jako anděl; třetí, že bude všechno dělat s podivuhodným půvabem; čtvrtá, že bude umět dokonale tančit; pátá, že bude zpívat jako slavík; a šestá, že bude převýborně hrát na všechny možné nástroje. Došlo na starou vílu. Té se třásla hlava víc zlostí než stářím, když pronášela věštbu, že se princezna píchne do ruky o vřeteno a že na to umře.

    Strašlivá sudba všemi otřásla, i spustili pláč a nářek. V tu chvíli vystoupila zpod čalounů mladá víla a hlasitě zvolala: „Králi a královno, ujišťuji vás, že vaše dcera nezemře; pravda, nemám dost moci, abych odčinila všechno, co má starší družka způsobila; princezna se píchne do ruky o vřeteno; ale místo aby umřela, upadne do hlubokého spánku a ten bude trvat sto let; pak přijde královský princ a probudí ji."

    Aby se zabránilo neštěstí, které stará víla ohlásila, král vydal nařízení, že se pod trestem smrti zakazuje příst na vřetenu, a vůbec mít vřeteno doma.

    Po patnácti nebo šestnácti letech se král a královna odebrali na jeden ze svých letohrádků. Jak tak jednou princezna pobíhala zámečkem a chodila z komnaty do komnaty, dostala se až nahoru na jednu věž do podkrovní komůrky a tam o samotě předla jakási stařenka. K té dobré duši se nedoneslo, že král zakázal přísti na vřetenu.

    „Copak tu děláte, babičko?" ptala se princezna.

    „Předu, děvčátko," odpověděla stařenka, která ji neznala.

    „Ach, to je hezké!" princezna na to. „A jak to děláte? Ukažte, ať vidím, zdali to dovedu zrovna tak dobře jako vy."

    A že byla hodně prudká a trochu ztřeštěná, a také proto, že to sudba vil předurčila, ještě vřeteno do ruky ani nevzala a už se píchla a padla do mdlob.

    Stařenka neví, co si má počít, a volá o pomoc: přibíhají ze všech stran; polévají princezně tváře vodou, živůtek jí povolují, po rukou ji poplácávají, třou jí spánky rozmarýnovkou; ale nevzkřísili ji ničím.

    A tu si král, který honem na ten hluk přiběhl nahoru, vzpomněl na předpověď vil. Dobře soudil, že to přijít musilo, když to víly řekly, a dal uložit princeznu do krásné komnaty v paláci, na lůžko zlatem a stříbrem vyšívané. Říkalo se o ní, že vypadá opravdu jako anděl, tak byla spanilá; mdloba totiž nesetřela živé barvy z její pleti: její líčka byla jako růže a rtíky jako korály; jen oči měla zavřené, ale bylo slyšet, jak tiše dýchá: z toho bylo vidět, že není nebožka.

    Král rozkázal, aby ji nechali v klidu spát, dokud nepřijde hodina jejího probuzení. Dobrá víla, ta, co princezně zachránila život tím, že ji odsoudila k stoletému spánku, pobývala zrovna v tu chvíli, kdy se to přihodilo, dvanáct tisíc mil odtud, v království matakénském. V okamžení však o tom byla zpravena malým trpaslíkem, který měl sedmimílové boty (ty boty jedním krokem urazily sedm mil). Víla se ihned dala na cestu a za hodinu ji bylo vidět přijíždět v ohnivém voze taženém draky. Král jí podal ruku a pomohl jí sestoupit z vozu. Schválila všechno, co dal zařídit; ale že byla velice předvídavá, napadlo ji, že bude princezna náramně stísněná, až se probudí docela sama v tom starém zámku; a hle, co udělala!

    Dotkla se proutkem všech, co v zámku byli (kromě krále a královny): vychovatelek, dvorních slečen, komorných, šlechticů, hodnostářů, správců, kuchařů, kuchtíků, pomocníků v kuchyni, stráží, vrátných, pážat, lokajů; a dotkla se též všech koní ve stájích, čeledínů, tlustých hafanů na dvoře, i malého Pufíčka, princeznina pejska, který se uvelebil na lůžku vedle ní. Jak se jich dotkla, všichni usnuli, aby se nevzbudili, dokud se nevzbudí jejich paní, a byli připraveni k jejím službám, až to bude potřeba. Také rožně nad ohněm, plné křepelek a bažantů, usnuly, usnul i oheň. To se stalo mžikem: víly se dovedou činit.

    A tu král a královna políbili drahé dítě, aniž se probudilo, odešli ze zámku a vydali nařízení, že se tam nikdo nesmí ani přiblížit. Toho zákazu nebylo třeba: kolem celého parku vyrostlo ve čtvrthodině takové množství velkých i malých stromů, trní a ostružin, zapletených do sebe, že se tam nemohl dostat ani člověk, ani zvíře; tak bylo vidět jen špičky zámeckých věží, a to ještě jenom z velké dálky. Nikdo nepochyboval, že víla ukázala pravý kousek svého umění, aby se princezna, zatímco bude spát, nemusila bát zvědavců.

    Uplynulo sto let a syn krále, který tenkrát vládl a byl z jiného rodu než spící princezna, dostal se jednou na lovu v tu stranu a ptal se, co je to za věže, ty nad tím velkým, širým hvozdem. Každý odpovídal podle toho, co o tom sám slyšel: jedni říkali, že je to starý zámek a v tom že straší; druzí, že tam čarodějnice z celého kraje pořádají své reje. Většinou se však povídalo, že tam přebývá lidožrout a nosí si tam všechny děti, které nachytá, aby je tam podle libosti snědl, a že tam za ním nikdo nemůže, že se lesem umí proklestit jen on sám.

    Princ nevěděl, čemu má věřit, a tu se ujal slova starý venkovan a pravil:

    „Je tomu víc než padesát let, princi, co jsem slyšel, jak někdo mému otci povídá, že tam v tom zámku je princezna, nejkrásnější na světě; že tam musí spát sto let, dokud ji neprobudí královský princ, jemu jedinému že je určena."

    Mladý princ se všecek rozehřál, když to slyšel, věřil hned, že to krásné dobrodružství dokončí on, a hnán láskou a lačný slávy, rozhodl se, že ihned vypátrá, co tam je. Sotva se dal k lesu, hned se všechny ty velké stromy, křoviny a ostružiny samy od sebe rozpletly, aby mohl projít. Kráčel k zámku, viděl ho stát na konci velké aleje, do níž vstoupil, a byl překvapen, když si všiml, že za ním nikdo z družiny nemůže jít: hned jak prošel, stromy a křoviny se do sebe znovu zapletly. Ubíral se dál: mladý a zamilovaný princ je vždycky statečný. Vešel do rozsáhlého předního dvora a divže ho všechno, co spatřil, hrůzou neproměnilo v led. Bylo tam strašné ticho: všude kolem se prostíral obraz smrti. Natažená těla zvířat a lidí nejevila známky života, to bylo vše, co tam našel. Přece však podle trudovitého nosu hlídačů a podle jejich červených tváří poznal, že jenom spí; a jejich číše, v nichž bylo ještě pár kapek vína, dostatečně svědčily o tom, že usnuli při pití.

    Jde velkým nádvořím, dlážděným mramorem. Stoupá po schodišti. Vchází do síně stráží, ty jsou seřazeny do špalíru, ručnice mají na ramenou a chrápou, jako když pilou řeže. Prochází řadou pokojů, plných šlechticů a dam, všichni spí, jedni vstoje, jiní vleže. Vchází do komnaty, celé zlaté, a na lůžku s rozhrnutými záclonami spatří tu nejkrásnější podívanou, jakou kdy viděl: princeznu — je jí tak patnáct nebo šestnáct let a v její zářivé spanilosti skví se cosi božského. Přiblížil se s obdivem, celý rozechvěn, a klesl vedle ní na kolena.

    A tak se princezna, když zakletí skončilo, probudila a pohlédla na něho s takovou láskou, že se to snad při prvním pohledu ani nesluší.

    „To jste vy, princi?" pravila. „Nechal jste na sebe dlouho čekat." Princ, očarován těmi slovy, a ještě více tím, jak je řekla, nevěděl,jak jí má svou radost a vděčnost dokázat. Ujistil ji, že ji miluje víc než sebe. Jeho řeč za mnoho nestála; ale říká se: oč méně krásných řečí, o to je láska větší. Byl ještě rozpačitější než ona, a nedivte se tomu: ona měla čas přemýšlet o tom, co mu řekne; je totiž pravděpodobné (příběh o tom však neříká nic), že ji dobrá víla po čas tak dlouhého spánku obšťastnila příjemnými sny. Nakonec spolu rozprávěli dlouhé hodiny a neřekli si ještě ani polovinu toho, co si říci měli.

    Zatím se s princeznou probudil celý palác: každý se hleděl chopit svého díla. A protože nebyli všichni zamilováni, umírali hladem. Dvorní dáma, stejně nedočkavá jako ostatní, ztratila trpělivost a vzkřikla na princeznu, že už je večeře na stole. Princ pomohl princezně vstát: byla celá oblečena, a velmi nádherně; on však se chránil říci jí, že je ustrojena jako jeho babička a že má tuhý límec; nebyla proto méně krásná.

    Odebrali se do zrcadlového sálu a tam večeřeli, obsluhováni princezninými sloužícími. Housle a hoboje hrály staré kousky, ale výtečné, protože tomu bylo sto let, co už se nehrály; a hned po večeři, aby neztratili ani chvilku, byli vrchním almužníkem oddáni v zámecké kapli; a dvorní dáma jim zatáhla záclony. Spali málo: princezna se za sto let naspala ažaž a princ ji brzy zrána opustil, aby se vrátil do města, otec měl o něho jistě strach.

    Princ mu řekl, že se za honby ztratil v lese; že přenocoval v chýši jednoho uhlíře a povečeřel tam černého chleba a sýra. Král, jeho otec, byl dobrák a uvěřil mu. Ale jeho matka o tom tak docela přesvědčena nebyla. Když zpozorovala, že skoro každý den jezdí na lov a pokaždé má po ruce nějakou výmluvu, proč strávil dvě nebo tři noci venku, už nepochybovala o tom, že v tom je nějaká milostná pletka; ostatně s princeznou žil už víc než dva roky a měl s ní dvě děti: první dítě, dceruška, se jmenovala Jitřenka a druhému, synáčkovi, dali jméno Den; zdálo se, že je ještě krásnější než jeho sestra.

    Královna chtěla, aby jí princ vyjevil své tajemství, a mnohokrát mu naznačila, že člověk má mít na světě všeho, čeho si srdce ráčí. Ale on se jí s tím neodvážil svěřit. Bál se jí, i když ji měl rád, byla totiž z rodu lidožroutů a král se s ní oženil jen proto, že byla náramně bohatá. Šeptalo se na dvoře, že má lidožroutské sklony a že když spatří malé dítě, musí se hodně přemáhat, aby se udržela a nevrhla se na ně. A tak jí princ za nic na světě nechtěl říci ani slova.

    Ale když po dvou letech král umřel a princ nastoupil na trůn, vyhlásil svůj sňatek veřejně a s okázalou slávou si došel pro svou ženu královnu do jejího zámku. Uchystali jí skvělé uvítání v hlavním městě, kam vešla doprovázena oběma dětmi.

    Mladý král se po nějakém čase pustil do války s císařem Kantalabytem, svým sousedem. Svěřil vládu královně matce a prosil ji, aby vzala v ochranu jeho ženu a děti: musil být ve válce po celé léto. Když odjel, královna matka poslala snachu s dětmi do venkovského domu v lesích, aby bez překážek mohla ukojit svou strašnou choutku. Za několik dní tam přišla a jednou večer řekla správci:

    „Zítra chci mít k obědu malou Jitřenku."

    „Probůh, paní...," zvolal správce.

    „Chci ji," řekla královna (a řekla to tónem lidožroutským, jakým se vyznačuje chtivost po mladém mase), „a chci ji mít na cibulové omáčce."

    Když ubožák viděl, že nemá cenu lidožroutce odporovat, vzal velký nůž a vešel nahoru do pokoje malé Jitřenky: byly jí tehdy čtyři roky; se smíchem se mu vrhla kolem krku a chtěla na něm cukrátko. Dal se do pláče a nůž mu vypadl z ruky. Běžel do chléva, podřízl tam malé jehňátko a připravil náramně dobrou omáčku. Jeho paní ho ujistila, že si nikdy na ničem tak skvěle nepochutnala. Zároveň odnesl malou Jitřenku a dal ji své ženě, aby ji schovala v obydlí, které měli v nejzazším koutě dvora.

    Za osm dní potom zlá královna řekla správci:

    „Chci k večeři svého vnoučka."

    Nic nenamítal, byl rozhodnut, že ji oklame stejně, jako ji oklamal poprvé. Sel pro mladého prince a zastihl ho, jak v ruce drží malý rapír a šermuje s tlustou opicí: byly mu teprve sotva tri roky. Dovedl ho k ženě a ta ho ukryla s malou Jitřenkou. Místo něho předložil královně křehoučké kůzlátko, které lidožroutka shledala podivuhodně chutným.

    Tak to šlo až dosud výborně: ale jednou večer pravila ta zlá královna správci:„Chci mít k obědu mladou královnu, a zrovna s takovou omáčkou, s jakou jsem měla její děti."

    Tu již ubohý správce ztratil naději, že ji bude moci ještě jednou oklamat Mladé královně bylo už dvacet let, nepočítáme-li sto let, které prospala: její kůže byla maličko tuhá, i když dosud krásná a bělostná; i bylo těžké najít mezi zvířaty takové, které by mělo stejně tuhé maso. Aby si sám zachránil život, rozhodl se, že ji bez okolků zařízne, a vstoupil do její komnaty. Nutil se do zuřivosti, než tam vešel: přece však ji nechtěl překvapit a velmi šetrně jí sdělil, co mu královna matka rozkázala.

    „Splňte svůj úkol," pravila mu, nastavujíc šíji, „proveďte rozkaz, který vám dali; aspoň se shledám se svými dětmi, se svými ubohými dětmi, které jsem měla tolik ráda."

    Od té doby, co jí děti vzali a neřekli, co s nimi je, pokládala je za mrtvé.

    „Ne ne, paní," odpověděl ubohý správce velice dojat, „nezemřete, a přece se s drahými dětmi shledáte, ale u mne doma, jsou tam schované. Znovu královnu oklamu a místo vás jí připravím k jídlu mladou laň."

    Zavedl ji rovněž do svého obydlí, nechal ji tam, aby se v pláči objímala se svými dětmi, a běžel připravit laň, kterou královna snědla k večeři zrovna s takovou chutí, jako by byla jedla svou snachu. Tak svou krutost pořádně nasytila. Byla připravena, že králi, až se vrátí, řekne, že jeho choť a obě děti sežrali divocí vlci.

    Jednoho večera se toulala, jak měla ve zvyku, po nádvořích a dvorech zámku, nevyčenichá-li tam nějaké čerstvé maso. Tu zaslechla, jak v jedné dolejší síni pláče malý princ a hovoří Jitřenka: královna, jeho matka, mu chtěla našlehat, zlobil malou Jitřenku, a Jitřenka se za bratříčka přimlouvala. Lidožroutka poznala hlasy mladé královny a jejích dětí. Rozlítilo ji, že byla oklamána, a druhý den ráno rozkázala hlasem tak strašným, až se všechno třáslo, aby přinesli doprostřed nádvoří velkou káď, dala ji naplnit ropuchami, zmijemi a užovkami: do ní měli být vrženi mladá královna s dětmi a správce se ženou a služebnou. Rozkázala, aby je přivedli s rukama svázanýma za zády.

    Tak tu stáli a kat se chystal hodit je do kádě, když tu vjel na nádvoří král; tak brzo ho nikdo nečekal. Přihnal se na koni a všecek udiven se ptal, co má to strašné divadlo znamenat Nikdo se mu to neodvážil říci a tu se lidožroutka, rozzuřena nad tím, co viděla, sama vrhla po hlavě do kádě a šeredná havěť, kterou tam rozkázala dát, ji v okamžení sežrala. Král toho nepřestal litovat: byla to jeho matka. Ale že měl tak spanilou ženu a děti, dlouho se nermoutil.

  • Víly

    Byl a jednou jedna vdova a ta měla dvě dcery. Starší byla povahou i podobou celá matka, jako by jí z oka vypadla. Obě byly stejně protivné a naduté, život s nimi nebyl možný. Mladší dcera, pravý obrázek svého otce jak laskavostí, tak dobrotou, vynikala nadto ještě krásou, jakou málokde najdeš. Rovný rovného si hledá: matka byla do starší dcery zblázněná a mladší hrozně nenáviděla. Nutila ji, aby jedla v kuchyni a pracovala do úpadu.

    Kromě jiné práce musilo ubohé dítě chodit dvakrát denně pro vodu a přinést jí plný džbán. K studánce se šlo půl hodiny. Když tak jednou byla mladší dcera u studánky, přišla k ní nuzná žena a prosila, aby jí dala napít.

    „Ale ano, matičko," řekla ta spanilá dívka. Hned vypláchla džbán a tam, kde byla studánka nejčistší, nabrala vody. Pak podala džbán ženě. Přidržovala ho tak, aby se žena mohla co nejpohodlněji napít Když se ta prostá žena napila, pravila:

    „Že jsi tak hodná a roztomilá, něčím tě podaruji."

    Ta žena byla totiž víla. Vzala na sebe podobu nuzné vesnické ženy, aby vyzkoumala, je-li děvče opravdu dobré a laskavé. Víla pokračovala:

    „Dám ti darem zvláštní věc. Při každém slově, jak je vyřkneš, vypadne ti z úst květ nebo drahokam."

    Když se ta hezká dívka vrátila domů, matka se do ní pustila, že jde s vodou tak pozdě.

    „Prosím vás, maminko, odpusťte mi," pravila nebohá dívka, „nerada jsem se zdržela." A sotva to dořekla, vypadly jí z úst tři růže, tři perly a tři velké démanty.

    „Co to vidím?" zvolala překvapená matka. „Že jí padají perly a démanty z úst? Čím to, dceruško?" To bylo poprvé, co ji pojmenovala dceruškou.

    Ubohá dívka jí prostince vyprávěla, co ji potkalo, a přitom jí stále padaly démanty z úst.

    „Na mou duši," řekla matka, „to tam musím poslat také starší dceru. Podívej se, Fanuško, podívej se, co padá sestře z úst, když mluví. Že by tě velmi těšilo, kdybys takový dar také dostala? Stačí, když půjdeš ke studánce, a až ti ubohá žena řekne o krapet vody, ochotně jí dáš napít"

    „To si počkáte, než mě uvidíte jít pro vodu," odpověděla nezdvořačka.

    „Chci, abys tam šla," řekla matka, „a okamžitě!"

    Fanuška poslechla, ale bručela dál. Vzala stříbrnou nádobu, nej-krásnější, jakou doma měli. Sotva došla ke studánce, uviděla, jak z lesa přichází paní v nádherných šatech, a ta paní jde rovnou k ní a prosí ji o trochu vody. Byla to zrovna ta víla, co se zjevila její sestře, nyní však na sebe vzala podobu královské princezny. Chtěla vyzkoumat, je-li dívka opravdu tak zlá a nezdvořilá.

    „Jsem tady proto, abych vám dala napít," řeklo naduté děvče. „Vzala jsem schválně stříbrnou nádobu. Tak je to! Tak se už hleďte napít, máte-li chuť!"

    „Zdvořilá zrovna nejsi," odpověděla víla, ale nehněvala se. „Nu dobrá, za to, žes tak málo úslužná, dostaneš ode mne dar: za každým slůvkem, které vyřkneš, vypadne ti z úst ropucha nebo had."

    Jak matka dceru spatřila, volala na ni:

    „Nuže, dceruško, jak jsi dopadla?"

    „Dopadla jsem, jak jsem dopadla, milá máti," odpověděla nezdvořačka a z úst ji vypadly tři zmije a čtyři ropuchy.

    „Proboha!" zvolala matka. „Co to vidím? Tím je vinna sestra. Však mi za to zaplatí!" A hned běžela mladší dceři nabít

    Ubohé děvče uteklo a skrylo se v blízkém lese. Zrovna se vracel z lovu královský princ a uhlídal ji tam. Když viděl, jak je spanilá, zeptal se jí, co tak sama v lese dělá a proč pláče.

    „Ach běda, pane, matka mě vyhnala z domu!"Královský princ spatřil, jak jí z úst vypadlo několik perel a démantů. Prosil ji, aby mu řekla, čím to je. I vypověděla mu celý svůj příběh. Královský princ to vyslechl a rázem se do ní zamiloval. Uvážil, že takový dar má větší cenu než deset království, a dovedl ji do královského paláce. Brzo se s ní oženil.

    Hůře se vedlo její sestře. Tím, že jí z úst padali hadi a ropuchy, se matce hrozně zprotivila. Také ji vyhnala z domu. Ale nešťastnici k sobě nikdo nechtěl vzít, dlouho bloudila sem a tam, až bůhvíkde opuštěná zahynula.