Babička

Babička už je hodně stará, má tolik vrásek a docela bílé vlasy, avšak oči jí září jako dvě hvězdy, ba snad jsou ještě krásnější. Zračí se v nich nesmírná laskavost, a když do nich pohlédneš, máš pocit, jako by se ti dostávalo požehnání. A pak zná babička nejkrásnější příběhy a má šaty s velikánskými květy, z takového nějakého těžkého šustivého hedvábí. Babička toho velmi mnoho ví, protože zná ještě dřívější svět, který otec a matka nepoznali, docela jistě právě proto. Má velký zpěvník se silnými sponami ze stříbra a často si v něm čítá; v této knize má také růži, docela plochou a suchou, která není tak hezká jako růže v babiččině váze. A přece se na tuto suchou růži usmívá svým nejlaskavějším úsměvem, ba, zatřpytí se jí v očích i slzy. Pročpak se takhle dívá na uvadlou růži ve staré knize? Víš to snad ty? Kdykoliv růži skropí babiččiny slzy, nabývá její barva svěžesti a květ se stává čerstvým poupětem, pokojem se šíří vůně, stěny zmizí jako mlžná opona a kolem dokola je krásný zelený les, kam dopadá mezi listy sluneční světlo. A babička — z té se stane docela mladé děvče, půvabné stvoření s plavými kadeřemi a s kulatými červenými tvářemi, hezké děvče, kterému se ani růže svěžestí nevyrovná, až na oči, na ty mírné, laskavé oči, které jsou stále očima babiččinýma. Vedle ní sedí muž, tak mladý, silný a hezký, podává jí růži a ona se usmívá. — Takhle se babička přece nikdy neusmívá! — Ale vskutku je tomu tak, na tváři se jí objeví úsměv. Muž zmizí, kolem přejde mnoho myšlenek a mnoho postav. Onen hezký muž je pryč, růže leží mezi listy zpěvníku, a babička — nu, ta tu stále sedí, stará žena, která pohlíží na uvadlou růži ve zpěvníku.

Nyní je babička mrtva. — Seděla v lenošce a vyprávěla dlouhý, předlouhý krásný příběh. „Teď je už příběhu konec,“ povídala, „už jsem dost unavena, ráda bych se chvilku vyspala.“ Zaklonila se v lenošce, začala hluboce oddychovat, usnula. Dýchala však stále tišeji, na tváři se jí objevil výraz míru a štěstí, jako by ji ozářilo slunce. Pak řekli, že zemřela.

Položili ji do černé truhly; ležela tam zahalena v bílé plátno a byla velmi hezká, přestože měla oči zavřené. Z obličeje jí zmizely všechny vrásky, kolem úst se jí objevil úsměv, jak tam ležela. Vlasy měla bílé jako stříbro. Nebál ses na ni pohlédnout, ačkoliv vypadala tak důstojně, vždyť to byla naše milá, hodná babička. A zpěvník jí položili pod hlavu, jak si sama přála, a mezi listy staré knihy ležela i růže. A potom babičku pochovali.

Na hrobě, těsně u zdi hřbitova, zasadili růžový keř. Byl obsypán květy, nad ním zpíval slavík a v kostele hrály varhany nejkrásnější písně ze zpěvníku, který měla babička pod hlavou. Přímo na hrob svítil měsíc. Nebožka tam však nebyla, kterékoliv dítě si mohlo jít v noci utrhnout k hřbitovní zdi růži. Mrtvý ví mnohem víc než my živoucí, mrtvý nezná strach, který by se nás zmocnil nad něčím tak zvláštním, jako je jejich návštěva. Mrtví jsou lepší než my všichni, a proto nás nenavštěvují. Země pokrývá rakev, země je i v rakvi. Zpěvník i jeho listy, všechno se změnilo v prach, rozpadla se v prach i růže se všemi vzpomínkami, které se k ní poutaly. Nahoře však kvetou nové růže, nahoře zpívá slavík a hrají varhany. Vzpomínáš na starou babičku s mírnýma, věčně mladýma očima. Oči nemohou zemřít! Naše oči spatří jednou babičku mladou a půvabnou, jako když po prvé líbala čerstvou rudou růži, která se nyní změnila v hrobě v prach.

Bezová matička

Byl jednou jeden hoch a ten se nastudil; přišel jednou domů s mokrýma nohama a nikdo nemohl pochopit, kde tak namokl, když přece bylo všude sucho a krásné počasí. Maminka ho odstrojila, uložila do postele a dala přinést samovar, aby mu připravila koflík dobrého bezového odvaru pro zahřátí.

Vtom vešel do dveří starý, přívětivý muž, který bydlel až docela nahoře v domě a žil sám, nemaje ani ženu, ani děti; avšak měl velmi rád všecky děti a uměl jim vypravovat pohádek a povídek, až radost.

„Teď si vypij svůj čaj," řekla matka dítěti, ,,a pak snad uslyšíš pohádku."

„Ano, kdybych jenom věděl nějakou novou!" řekl starý muž, pokyvuje přívětivě hlavou. „Ale kdepak namokly malému nohy?" ptal se.

„Ano, to je právě to," řekla matka, „nikdo nechápe kde."

„Budeš vypravovat pohádku?" ptal se chlapec.

„Ano, ale dříve mně musíš aspoň přibližně říci, jak hluboká je strouha v uličce, kam chodíš do školy, neboť to potřebuji vědět."

„Právě do půl lýtek," řekl chlapec. „Ale to musím strčit nohu do hlubokého otvoru!"

„Hleďme, odkud má mokré nohy," řekl stařec. „A nyní bych ovšem měl vyprávět pohádku, ale neznám již žádnou!"

„Vždyť si můžete nějakou vymyslit," řekl chlapec. „Maminka říká, že všechno, nač se podíváte, stává se pohádkou, a o všem, čeho se dotknete, dovedete vyprávět povídku!"

„Ovšem, ale takové pohádky a povídky nejsou pěkné. Ty právě přicházejí samy sebou, zaťukají na čelo a řeknou: Zde jsem!"

„Neťuká ještě nějaká?" ptal se hoch a matka se smála, nasypala bezový květ do konvice a nalila na něj vařící vodu.

„Vypravujte! Vypravujte!"

„Kdyby tak některá pohádka přišla sama! Bývá to potom hezké, leč ta přichází, jenom když se jí samotné zachce — ale počkej!" řekl náhle. „Tady ji máme! Dej pozor, je nyní v čajové konvici!"

A hoch se díval na konvici, z níž se víko zvedalo víc a více a bezové květy zpod něho vyrážely svěží a bělostné a vysílaly dlouhé, velké větve; i z hubičky u konvice vyrůstaly, šířily se na všechny strany a zvětšovaly se stále, až z nich byl překrásný bezový keř, celý strom, který sahal až k posteli a odhrnul závěsy stranou. Ne, jak kvetl a voněl! A uprostřed stromu seděla stará, přívětivá žena, oblečená v podivný šat úplně zelený jako listy bezu a protkaný velkými, bílými květy bezovými, takže nebylo hned vidět, zdali je to oděv, nebo živá zeleň a květy.

„Jak se jmenuje ta žena?" ptal se chlapec.

„Nu," pravil starý muž, „Římané a Rekové ji nazývali dryádou*, ale tomu my nerozumíme. Na předměstí mají pro ni lepší jméno, nazývají ji bezovou matičkou, a tou ona vskutku je. Dávej nyní pozor, co ti povím, a dívej se na ten krásný bezový strom!

Právě takový velký, kvetoucí strom stojí na předměstí; vyrostl v koutě malého chudého dvorku. Pod tímto stromem seděli jednou odpoledne, když slunce překrásně svítilo, dva staří lidé. Byl to starý, stařičký námořník a jeho stará, stařičká žena. Byli již pradědeček a prababička a měli brzy slavit zlatou svatbu, ale nemohli si dobře vzpomenout na den, kdy se to mělo konat. Bezová matička seděla na stromě a dívala se právě tak vesele jako zde.

,Však já vím, kdy bude vaše zlatá svatba!' řekla, ale oni to nezaslechli a hovořili o starých časech.

,Zdalipak se pamatuješ,' řekl starý námořník, ,když jsme byli ještě docela mladí, jak jsme pobíhali a hráli si právě na tomto dvoře, kde nyní sedíme, jak jsme zastrkovali větévky do země a dělali si zahrádku?'

,Ano,' pravila stařena, ,dobře se na to pamatuji. Zalévali jsme ty větévky a jedna z nich, bezová ratolístka, zapustila kořeny, vyhnala dlouhé větve a stala se tímto velkým stromem, pod nímž nyní jako staří sedíme.'

,Ovšem, ovšem,' řekl on, ,a tamhle v koutě stávala káď s vodou; tam plula moje lodička, kterou jsem si sám udělal. A jak plula! Však jsem se brzy naučil jinak plout!'

,Ano, ale dříve jsme chodili do školy a lecčemu se naučili,' pravila stařena. ,A potom jednou odpoledne jsme šli ruku v ruce na kulatou věž a dívali se na svět, přes Kodaň a moře. Pak jsme šli do Frederigsbergu, kde se projížděli po průplavech král s královnou.'

,Ale já jsem se ovšem dostal jiným způsobem na moře a pobyl jsem pak mnoho let daleko odtud na dlouhých cestách.'

,Ano, plakala jsem často pro tebe,' děla stařena. ,Domnívala jsem se, že jsi mrtev a ztracen a že snad ležíš tam dole v mořské hlubině. Otočila se sice, ale ty jsi nepřicházel! Pamatuji se tak jasně, jak jednoho dne náramně pršelo, popelář jel okolo domu, kde jsem sloužila, i vyšla jsem se smetím a stanula přede dveřmi. To bylo ošklivé počasí! A jak jsem tak stála, najednou přijde ke mně poslíček a podává mi dopis. Byl od tebe. Jak jsem jej roztrhla a s nedočkavostí čtla! Smála jsem se a plakala, takovou radost jsem měla! Stálo v něm, že jsi v teplých krajích, kde zrají kávová zrnka. Jak krásné asi musily být ty země! Yypravovals mi tak mnoho o nich a já jsem všechnu tu krásu viděla, zatímco déšť se lil a já jsem stála vedle nádoby se smetím. Vtom mě kdosi chopil okolo pasu--'

,Nu, ale tys mu dala jednu přes ucho, až to plesklo.'

,Vždyť jsem nevěděla, že jsi to ty! Přijels v touž dobu, kdy došel dopis; a byl jsi tak krásný — — Jsi posud krásný. Měls v kapse dlouhý, žlutý hedvábný kapesník a na hlavě pěkný klobouk. Byl jsi velmi pěkně ustrojen. Bože, a jaký to byl nečas a jak ulice vypadala!'

,Potom jsme se vzali!' pravil dědoušek. ,Pamatuješ se na to? A jak se nám potom narodil první chlapeček a pak Mařenka a Niels a Per a Jan Kristián!'

,Ano, a jak všichni vyrostli a stali se z nich hodní lidé, které má každý rád!'

,A jejich děti mají rovněž děťátka!' řekl starý námořník. ,Ovšem, to jsou pravnuci, a tu jsme u toho — mně se zdá, že právě v této době roční jsme měli svatbu!'

,Ano, právě dnes je váš svatební den!' řekla bezová matička a strčila hlavu rovnou mezi oba staroušky a oni se domnívali, že jim to přikyvuje jejich sousedka. Dívali se na sebe a drželi se za ruce.

Za chvíli přicházeli vnuci a děti; věděli dobře, že je dnes jejich svatební den, i blahopřáli starouškům již ráno, ale oni to zapomněli, třebaže si pamatovali dobře všechno, co se stalo před mnoha lety.

A bez voněl tak silně a slunce, chýlíc se k západu, svítilo oběma starouškům přímo do obličeje. Oba vypadali tak zarůžovělí, nejmenší vnouček tančil kolem nich a volal, záře radostí, že dnes večer se budou mít velmi dobře, že budou mít teplé brambory. A bezová matička pokyvovala ve stromě hlavou a volala s ostatními: ,Sláva!'------"

„Ale to přece nebyla žádná pohádka!" zvolal chlapec, který poslouchal vyprávění.

„No, ale té musíš rozumět!" řekl starý muž. „Zeptejme se bezové matičky!"

„To nebyla žádná pohádka!" pravila bezová matička. „Teď však to přijde. Ze skutečnosti vyrůstá právě nejkrásnější pohádka, jinak by byl můj krásný bezový keř nemohl vyskočit z čajové konvice."

Potom vzala chlapce z postele, přivinula ho k hrudi a kolem nich se ovinuly bezové větévky, plné květů, takže seděli jako v nejhlubší besídce, která s nimi letěla vzduchem. Bylo to překrásné. Z bezové matičky se stala pojednou malá, roztomilá holčička, ale šaty měla ještě z téže zelené, bílými květy poseté látky, jakou nosila bezová matička. Na ňadrech měla skutečný bezový květ a okolo světlých, kadeřavých vlásků celý věnec bezových květů. Oči měla tak velké, tak modré, že bylo na ni milo pohledět. Políbili se s chlapcem: byli stejně mladí a měli stejnou radost.

Vyšli ruku v ruce z besídky a octli se v krásném sadě doma. U svěžího trávníku byla otcova hůl přivázána ke kolíku; pro oba maličké hůl obživla. Jakmile se na ni posadili rozkročmo, proměnil se modrý knoflík v nádhernou, řehtající hlavu, dlouhá, černá hříva vlála a vyrostly čtyři štíhlé, silné nohy. Zvíře bylo silné a divoké. Klusem objížděli trávník! Hejsa!

 „Nyní jedeme mnoho mil odtud!" řekl chlapec. „Jedeme na panský dvorec, kde jsme byli loni!"

A jeli a jeli kolem trávníku. A stále volala holčička, která, jak víme, nebyla nikdo jiný nežli bezová matička:

„Již jsme na venkově. Vidíš selské stavení s velikou pecí, které jako obrovské vejce vyčnívá do cesty? Veliký bez rozkládá nad ním svoje větve a kohout tam chodí a vyhrabává slepicím potravu; vidíš, jak se nadýmá? — Již jsme u kostela; ten stojí vysoko na vrchu mezi velkými duby, z nichž jeden napolo již zašel. Nyní jsme u kovárny, v níž hoří oheň a polonazí mužové buší kladivy, až jiskry létají kolem. Dále, dále do nádherného panského dvorce!"

A všechno, o čem děvčátko hovořilo, sedíc vzadu na holi, také letělo kolem nich. Chlapec to viděl, a přece běhali jenom kolem trávníku. Potom si hráli na postranní cestičce a udělali si v písku malou zahrádku. Dívka vyňala z vlasů bezový květ, zasadila jej a on rostl právě tak, jako rostl oběma starouškům na předměstí tehdy před časy, ještě když byli malí, jak jsme o tom právě vypravovali. Šli ruku v ruce, jak to dělávali oba starouškové, když byli dětmi, ale nikoli nahoru na Kulatou věž nebo do sadu ve Frederigsbergu, ne, děvčátko vzalo chlapce okolo pasu a potom letěli daleko, kolem celého Dánska; a bylo jaro a nastalo léto a byl podzim a přišla zima, a tisíce obrazů zrcadlilo se v očích i srdci malého chlapce, a stále mu děvčátko zpívalo:

„Na tohle nikdy nezapomeneš!"

A co takto letěli, stále voněl sladce a překrásně bez. Chlapec sice cítil také růže a čerstvou vůni buku, ale bez voněl ještě podivuhodněji, neboť jeho květy spočívaly na srdci dívčině, na něž v letu skláněl často hlavu.

„Zde je krásně na jaře!" pravila dívčinka. Stáli v rašícím bukovém lese, v němž voněla u jejich nohou zelená mateřídouška a z trávy vyhlížely růžové sasanky. „Ó, kéž by bylo stále jaro v tom vonném dánském bukovém lese!"

„Zde je krásně v létě!" řekla. A jeli okolo starých panských sídel z rytířských dob; zubatá cimbuří a červené zdi zrcadlily se v zaplavených příkopech, po nichž pluly labutě a dívaly se do starých, stinných stromořadí. Na poli se vlnilo obilí, jako by to bylo moře, v příkopech a na mezích kvetly červené a žluté květiny, po plotech u zahrad se pjal chmel a kvetoucí svlačec. A navečer vyšel měsíc, kulatý a velký, a kupy sena na lukách voněly tak sladce! „Na tohle nezapomeneš nikdy!"

„Zde je krásně na podzim!" pravila dívčinka a vzduch byl náhle jasně průhledný a modrý, les hořel překrásnými barvami, červenou, žlutou a zelenou, honicí psi se proháněli, celá hejna divokých ptáků létala s křikem přes mohyly, na nichž ostružina obepínala staré náhrobní kameny. Moře bylo temně modré a na něm se bělaly plachty, a za humny seděly staré ženy, dívky i děti a trhaly chmel do velké nádoby. Mladí zpívali písně, ale staří vyprávěli pohádky o skřítcích a pidimužících. Lepší to nemohlo byt!

„Zde je krásně v zimě!" radovalo se děvčátko a všechny stromy byly ojíněny, takže vypadaly jako bílé korály, sníh vrzal pod nohama, jako bys měl neustále nové boty, a z nebe padala hvězda za hvězdou. Ve světnici rozžehli vánoční stromek a bylo tam mnoho darů i dobré nálady. Na venkově zněly v selské světnici housličky a u stolu se hrál „černý Petr". I nejchudší dítě říkalo: „Je přece jen krásně v zimě!"

Ano, bylo to krásné! Dívčinka ukazovala všechno chlapci a stále vlála červená vlajka s bílým křížem*, vlajka, pod níž vyplul starý námořník z předměstí. — A z chlapce se stal muž a měl vyjet do širého světa, daleko, až do teplých zemí, kde zraje káva. Ale při rozloučení vzalo děvčátko bezový květ ze svých ňader a dalo mu jej na památku; on jej položil do modlitební knihy a pokaždé, když v cizí zemi otevřel knihu, bylo to právě na tom místě, kde památná květina ležela, a čím déle se na ni díval, tím byla svěžejší. Jako by cítil vůni dánských lesů a jasně viděl, jak mezi květními lupínky dívá se děvčátko jasnýma modrýma očima a jak šeptá: „Zde je krásně na jaře, v létě, na podzim i v zimě!" A tisíce obrazů procházelo mu duší.

Tak uplynulo mnoho let a on byl nyní již stařec a seděl se svou starou ženou pod kvetoucím stromem. Drželi se za ruce, jako to dělali dědeček a babička z předměstí, a hovořili jako oni o starých časech a o zlaté svatbě. Modrooká dívčinka seděla nahoře ve stromě, bezové květy ve vlasech, kývala na oba a říkala: „Dnes je zlatá svatba!" A potom vzala dva květy ze svého věnce, políbila je a ony ¦zazářily nejprve jako stříbro, potom jako zlato, a když je položila oběma starouškům na hlavu, proměnil se každý květ ve zlatou korunu. Tu seděli oba, jako král a královna, pod vonícím stromem, který zcela a úplně vypadal jako bez, a on vypravoval své staré ženě povídku o bezové matičce, tak jak ji slyšel, když byl malým chlapcem, a oběma se zdálo, že v ní bylo mnoho, co se podobalo jejich životu, a právě to se jim zdálo nejlepší.

„Ano, tak to je!" řekla dívčinka na stromě. „Někteří mě nazývají bezovou matičkou, druzí mi říkají dryáda, a vlastně se jmenuji vzpomínka. Já jsem ve stromě, který roste a roste, já umím vyprávět! Ukaž, zdali máš ještě svůj květ!"

A stařec otevřel svoji modlitební knihu a v ní ležel květ bezu, tak svěží, jako by jej tam právě položil, a vzpomínka pokyvovala a oba starouškové se zlatými korunkami na hlavách seděli v růžovém večerním slunci. Přivírali oči a — a — ano, a pak byl konec pohádky!

Hoch ležel ve své postýlce a nevěděl, zdali se mu to zdálo, či snad to slyšel vyprávět. Čajová konvice stála na stole, ale nevyrůstal z ní bezový strom, a starý muž, který vypravoval, byl právě na odchodu. Odešel.

„To bylo krásné!" řekl hoch. „Maminko, já jsem byl v teplých zemích!"

„No, to si myslím!" řekla matka. „Když do sebe vpravíš dva plné koflíky bezového čaje, pak se jistě dostaneš do teplých zemí!"

Červená vlajka s bílým křížem — vlajka království dánského

A dobře ho přikryla, aby se znova nenastudil.

„Tys asi spal, když jsem tu seděla a přela se s ním, zdali je to povídka, nebo pohádka."

,,A kde je bezová matička?" ptal se chlapec.

,,Je v čajové konvici," řekla matka, ,,a jen ať tam zůstane!"

Bronzový kanec

Teď něco uslyšíš —!

Venku u silnice stál zahradní domek. Jistě jsi jej také někdy viděl! Měl vpředu zahrádku s květinami a s barevně natřeným plotem. Až u samého plotu rostla v příkopě uprostřed krásné zelené trávy malá chudobka. Slunce na ni svítilo stejně teple a krásně jako na veliké a bohaté ozdobné květiny v zahradě, a proto každou hodinu o kousek povyrostla. Jednou ráno byla již zcela rozkvetlá; její zářivě bílé lístečky se prostíraly jako paprsky kolem žlutého sluníčka uprostřed. Nemyslila vůbec na to, že ji v trávě živá duše nevidí a že je ubohá, opovrhovaná chudobka. Byla velmi spokojená, obracela se po teplém sluníčku, vzhlížela k němu a poslouchala, jak ve vzduchu zpívá skřivánek.

Sedmikráska byla šťastná, jako by byl veliký svátek, třebaže bylo jen pondělí. Všechny děti byly ve škole; seděly v lavicích a učily se, a sedmikráska seděla zase na svém stonku a také se učila, od teplého sluníčka a ode všeho kolem dokola, kde vládne dobrý Bůh. Zdálo se jí, že skřivánek zpívá jasně a krásně všechno, co ona tiše cítí. Vzhlížela skoro s úctou k tomu šťastnému ptáčkovi, který umí zpívat a lítat, ale vůbec ji nermoutilo, že sama neumí. „Vždyť vidím a slyším!“ říkala si. „Sluníčko na mne svítí a vítr mě líbá; jak bohatě jsem vlastně obdarována!“

Za plotem rostla spousta pyšných, vznešených květin. Čím méně voněly, tím více se vypínaly. Pivoňky se nafukovaly, aby byly větší než růže, ale takováhle velikost přece nerozhoduje! Tulipány měly překrásné barvy; však to také věděly a držely se zpříma, aby to bylo ještě lépe vidět. Ani si nepovšimly mladé chudobky před plotem. Zato ona se tím více dívala na ně a říkala si: „Jak jsou krásné a bohaté! Jistě je přiletí ten nádherný ptáček navštívit! To je dobře, že jsem tak blízko u nich, alespoň tu slávu uvidím!“ A jak si to myslila, vít, vít, přiletěl skřivánek, ne však za pivoňkami a tulipány, ale do trávy k chudičké sedmikrásce. Samou radostí se celá polekala a nevěděla vůbec, co si má myslit.

Skřivánek kolem ní tančil a zpíval si: „Jak je ta tráva heboučká! A podívejme se, jaká je tu hezká kytička, se zlatem v srdci a se stříbrem na sukničce!“ Však také sedmikrásčin žlutý terčík vypadal jako ze zlata a lístky kolem zářily bělostí.

Nikdo si nedovede představit, jak byla chudobka šťastná! Skřivánek ji zobáčkem políbil, zpíval jí a zas pak odletěl k modré obloze. Trvalo jistě dobrou čtvrthodinku, než se chudobka zcela vzpamatovala. Trochu ostýchavá, ale nesmírně šťastná, podívala se po květinách vedle v zahradě: viděly přece tu poctu a blaho, jež ji potkaly — jistě chápou, jaká je to radost! — Avšak tulipány stály stejně ztrnule jako dříve a byly náramně špičaté a celé rudé, protože je to zlobilo. Pivoňky byly zase paličaté a zarputilé, dobře, že neuměly mluvit, jinak by se byla sedmikráska něco dověděla! Viděla, chuděrka, dobře, že jsou ve špatné náladě, a upřímně ji to mrzelo. Vtom přišlo do zahrady děvče s velkým nožem, ostrým a lesklým. Zamířilo rovnou mezi tulipány a uřezávalo jeden za druhým. „Ach!“ zavzdychla malá chudobka. „Jak je to hrozné, teď je s nimi konec!“ Děvče si pak tulipány odneslo. Chudobka byla ráda, že stojí v trávě za plotem a že je jen nepatrná, chudobná kytička. Byla za to nesmírně vděčná. Když slunce zapadlo, uzavřela své lístky a usnula; po celou noc se jí zdálo o sluníčku a o skřivánkovi.

Příštího rána, když roztáhla, šťastná, všechny své bílé lístky jako ručky po jasu a vzduchu, poznala zase skřivánkův hlas, ale jeho zpěv byl velmi smutný. Chuděrka skřivánek měl však k tomu opravdu důvod: chytili ho a seděl teď v kleci, stojící u otevřeného okna. Zpíval, jaké je to štěstí létat svobodně, zpíval o mladém, zeleném osení na poli a o krásném putování na křídlech vysoko k obloze. Ubohý ptáček nebyl v dobré náladě: byl vězněm ve své klícce.

Sedmikráska by mu byla ráda pomohla, ale jak jen? Bylo tak těžké vymyslit si něco. Zapomněla nadobro, jak je kolem krásně, jak sluníčko teple hřeje a jak jsou její bílé lístečky hezké. Musila stále jen myslit na zajatého ptáčka; nemohla však pro něho nic udělat.

Vtom vyběhli ze zahrady dva malí chlapci. Jeden z nich měl v ruce nůž, veliký a ostrý jako ten, kterým minulého dne řezalo děvče tulipány. Chlapci zamířili rovnou k sedmikrásce: nechápala ani trochu, co chtějí.

„Uřízneme tady skřivánkovi pěkný kousek trávníku!“ řekl jeden z chlapců a začal do hloubky vyřezávat obdélník drnu kolem sedmikrásky, takže zůstala stát uprostřed.

„Utrhni tu kytku!“ řekl druhý chlapec. Sedmikráska se celá zachvěla strachem: vždyť být utrhnut znamená přece přijít o život! A sedmikráska by byla teď tak ráda žila, když se měla dostat s vyříznutým kusem drnu do klece k chycenému skřivánkovi.

„Jen ji tam nech!“ prohlásil první chlapec. „Vyjímá se tam docela hezky!“ A tak sedmikráska zůstala, kde byla, a dostala se do klece ke skřivánkovi.

Ale ubohý ptáček jen hlasitě naříkal nad ztracenou svobodou a tloukl křídly o dráty klece. Sedmikráska nedovedla mluvit, nemohla mu říci slovíčko útěchy, třebaže by byla tolik chtěla. — Uplynulo tak celé dopoledne.

„Není tu voda!“ naříkal zajatý skřivánek. „Všichni odešli a zapomněli mi dát alespoň kapičku vody! Jak mám v krku vyschlo a jak mě v něm pálí. Jako bych měl v sobě oheň a led! A vzduch je tak těžký. Ach, musím umřít, opustit teplé sluníčko, svěží zeleň, všechnu tu krásu, kterou Bůh stvořil!“ Zavrtal zobáček do chladivého drnu, aby se alespoň trochu osvěžil. Uviděl při tom sedmikrásku: pokývl na ni, políbil ji zobáčkem a řekl jí: „Také tu musíš uvadnout, ubohá kytičko! Dali mi tebe a ten kousek zelené trávy místo celého světa, který jsem měl venku! Každé stébélko trávy má mi být zeleným stromem a každý z tvých bílých lístků vonící květinou! Ach, vyprávíte mi jen o tom, jak mnoho jsem ztratil!“

„Jak ho jen potěšit!“ říkala si sedmikráska, ale nemohla ani lístkem pohnout. Avšak vůně, proudící z jejích jemných lístků, byla daleko silnější, než jak jindy sedmikrása vonívá. Skřivánek si toho také všiml, a ačkoli prahl žízní a ve své trýzni škubal zelená stébélka trávy, sedmikrásky se nedotkl.

Nastal večer a stále nikdo nepřicházel a nedonesl ubohému skřivánkovi ani kapičku vody. Ptáček rozepjal krásná křidélka, křečovitě jimi zaškubal, jeho zpěv přešel v teskné pípání. Hlavička mu klesla vedle sedmikrásky a srdíčko mu puklo steskem a touhou.

Sedmikráska již nemohla jako minulého večera zavřít lístky a spát. Skláněla se churavá a plná žalu k zemi.

Teprve ráno přiběhli chlapci, a když spatřili skřivánka mrtvého, rozplakali se. Prolili pro něho mnoho slz a vykopali mu hezoučký hrob a vyzdobili jej květinovými lístky. Skřivánkovu mrtvolku vložili do krásné červené krabice — měl být královsky pochován, ubohý ptáček! Dokud byl živ a zpíval, zapomněli na něho, nechali ho v kleci mučit se žízní, ale nyní ho zahrnuli nádherou a slzami.

Zato trávu se sedmikráskou vyhodili na silnici do prachu. Nikdo na sedmikrásku ani nepomyslil — na ni, která tolik cítila s ubohým skřivánkem a tak ráda by ho byla potěšila.

Byl jednou jeden kupec; byl tak bohatý, že by byl mohl vydláždit celou ulici a ještě skoro celou jednu uličku samými stříbrňáky. Ale neudělal to, uměl svých peněz jinak použít: za každý groš, který vydal, vrátil se mu tolar. Takový to byl obchodník! Ale jednou zemřel.

Všechny peníze zdědil jeho syn a ten si žil vesele, noc co noc chodil na maškarní ples, dělal si papírové draky z tolarových bankovek a na vodě házel žabky zlaťáky místo kaménky. Peníze se mu tak mohly snadno rozkutálet a také se mu rozkutálely. Nakonec mu zbyly jen čtyři groše a na sebe měl jen trepky a starý župan. Přátelé se o něho přestali zajímat, když se s ním již nemohli blýskat po ulicích, ale jeden z nich, dobrá duše, poslal mu starý kufr a doporučil mu: „Sbal si svých pět švestek!“ To byla dobrá rada, ale mladý kupec neměl, co by sbalil. Sedl si tedy do kufru sám.

Byl to však podařený kufr. Jakmile se smáčkl jeho zámek, vznesl se. A tak se vznesl i teď: frr — vyletěl s mladým kupcem komínem, vysoko nad mraky a letěl dál a dál. Praskalo mu ve dnu — kupec se poděsil, že se kufr rozpadne, protože to by byl udělal pěkný přemet, Pánbůh chraň! — Doletěl však až do turecké země. Kufr ukryl v lese pod spadané listí a šel do města. Mohl si to klidně dovolit, protože Turci chodili všichni oblečeni jako on, v županu a pantoflích. Potkal chůvu s malým děckem. „Poslyš, turecká chůvo,“ zeptal se jí, „jakýpak je to zámek tady u samého města — má okna tak nesmírně vysoko!“

„Tam bydlí králova dcera,“ odpověděla mu chůva. „Předpověděli jí, že ji přivede milý do neštěstí, a proto k ní teď nikdo nesmí, leda v doprovodu krále a královny.“

„Děkuji!“ řekl mladý kupec a odešel do lesa, sedl si do kufru, vyletěl v něm na střechu zámku a vešel oknem k princezně.

Ležela na lehátku a spala. Byla tak krásná, že ji mladý kupec musil políbit. Probudila se a velmi se vyděsila, ale řekl jí, že je turecký Pánbůh a že k ní přiletěl vzduchem. To se jí líbilo.

Seděli pěkně vedle sebe a mladý kupec jí vypravoval o jejích očích: že jsou to překrásná temná jezírka, v nichž plují myšlenky jako vodní víly. A vypravoval jí o jejím čele: že je to sněhová hora s nádhernými sály a obrazy. A vypravoval jí o čápovi, který nosí hezoučké malé děti.

Byly to opravdu pěkné pohádky! Pak požádal princeznu o ruku a ona hned svolila.

„Ale musíte přijít v sobotu,“ řekla mu. „V sobotu ke mně chodívá král s královnou na čaj. Jistě budou velmi pyšní na to, že dostanu za muže tureckého Pánaboha. Ale jen dbejte na to, abyste uměl vyprávět opravdu krásnou pohádku, protože moji rodiče si na ně velmi potrpí; maminka chce vždy mravoučnou a vznešenou, a tatínek zas veselou, něco pro zasmání.“

„Dobrá, přinesu tedy jako svatební dar právě jen pohádku!“ prohlásil mladý kupec. Pak se rozloučili a princezna mu dala meč posázený zlaťáky. Ty se mu skvěle hodily!

Potom odletěl. Koupil si nový župan, usadil se v lese a skládal pohádku. Musel ji mít do soboty hotovou, a to není jen tak!

Konečně byl hotov a byla také již sobota.

Král, královna a celý dvůr čekali u princezny s čajem. Mladý kupec byl skvěle přijat.

„Vypravujte nám pohádku!“ vybídla ho královna. „Nějakou hlubokomyslnou a poučnou!“

„Ale abychom se při ní také zasmáli!“ žádal král.

„Nu dobrá!“ odpověděl jim a vypravoval pohádku. — Dobře teď poslouchejte!

— »Byl jednou jeden svazeček sirek. Byly nesmírně pyšné na svůj vysoký původ. Pocházely z hlavní větve vysoké staré lesní borovice, byly každá její třísečkou. Ležely nyní na polici mezi křesadlem a starým železňákem a vyprávěly jim o svém mládí. „Dokud jsme ještě byly na stromě,“ říkaly, „měly jsme se opravdu jako v ráji. Každé ráno a každý večer jsme měly diamantový čaj — rosu —, po celý den sluníčko, když právě svítilo, a všichni ptáčci nám musili vypravovat pohádky. Dobře jsme viděly, že jsme bohaté, protože listnaté stromy měly šaty jen přes léto, kdežto naše rodina si mohla dovolit zelený šat v létě v zimě. Ale potom přišli dřevorubci — to byla velká revoluce! — a naše rodina byla roztříštěna. Praotec našeho rodu, jeho kmen, dostal se za stožár na nádhernou loď, která si jezdí po celém světě; ostatní větve se dostaly zas jinam a naším posláním se stalo zažíhat světlo nižším vrstvám. Proto jsme my, vznešeného rodu, přišly sem do kuchyně.“

„Se mnou to zase vypadá zcela jinak,“ prohlásil železňák, vedle něhož sirky ležely. „Od té chvíle, co jsem se dostal do světa, stále mě drhnou a vaří ve mně. Jsem ztělesněná solidnost a jsem vlastně první zde v domě. Mou jedinou radostí je ležet po jídle čistý a hezký na polici a popovídat si rozumně s kamarády. Ale nepřihlížíme-li ke konvi, která se občas dostane na dvůr, žijeme tu stále odříznuti od světa. Naším jediným spojením s ním je nákupní košík, ale mluví o vládě a lidu zneklidňujícím způsobem; nedávno starý hrnec, poděšen těmi řečmi, spadl s police a rozbil se. — Říkám vám, je to volnomyšlenkář!“

„Moc mluvíš!“ okřiklo ho křesadlo a kleplo ocílkou o křesací kámen, až zajiskřilo. „Neměli bychom si raději udělat veselý večer?“

„Dobrá, povídejme si o tom, kdo je nejvznešenější!“ navrhovaly sirky.

„Ale ne, nemluvím ráda o sobě!“ prohlásila hliněná mísa. „Uspořádejme si večerní zábavu. Já začnu. Budu vypravovat něco ze života. Každý se do toho může pěkně vžít a potěší se: Na březích Baltu, pod dánskými buky…!“

„Krásný začátek!“ mínily talíře. To bude jistě příběh, jaký máme rádi!“

„Prožila jsem mládí v tiché rodině. Leštili nábytek, umývali podlahu a dávali čisté záclony každých čtrnáct dní.“

„Jak zajímavě vypravujete!“ řeklo koště. „Člověk hned pozná, že to vypravuje žena. Má to v sobě cosi čistého.“

„Ba, to se cítí!“ prohlásila konev a radostí si poskočila, až voda pleskla na podlahu.

Mísa pokračovala ve vyprávění a jeho konec si nijak nezadal se začátkem.

Talíře řinčely radostí a koště vytáhlo z písku petrželku a mísu ověnčilo; vědělo, že tím ostatní pozlobí. A také si říkalo: „Když dnes ověnčím já ji, ověnčí zítra zase ona mne!“

„A teď si zatančím!“ prohlásila lopatka od kamen a dala se do tance. Pane, jak uměla vysoko vyhazovat svou jedinou nohou! Starý povlak na židli v koutě kuchyně při tom pohledu praskl. „Mohli byste mě snad také ověnčit!“ domlouvala se lopatka. Ověnčili ji tedy.

„Je to přece jen luza!“ říkaly si sirky.

Čajník měl zazpívat, ale tvrdil, že je nachlazen — že nemůže zpívat, dokud se nedostane do varu. Ale odmítal jen z nafoukanosti: nechtěl zpívat jinak, než když stál na stole v pokoji u pánů!

Na okně leželo staré brkové pero, kterým psávala služebná. Nebylo na něm nic pozoruhodného, leda to, že bylo namáčeno hodně hluboko do kalamáře: ale pero si právě na tom velmi zakládalo.

„Když nechce čajník zpívat, ať tedy nezpívá!“ prohlásilo pero. „Venku visí klec se slavíkem a ten nám zazpívá! Sice se neučil zpívat, ale přimhouříme dnes večer oko!“

„Podle mého názoru by bylo svrchovaně nevhodné, poslouchat takového cizího ptáka!“ mínila čajová konvice; byla to zas kuchyňská zpěvačka — nevlastní sestra čajníku. „Bylo by to vlastenecké? Ať to posoudí košík!“

„Jen se tu zlobím!“ prohlásil nákupní košík. „Opravdu se velmi zlobím, že si to nikdo nemůže ani představit! Cožpak je tohle nějaký způsob, jak strávit večer? Nebylo by vhodnější obrátit dům na líc! Každý by zaujal své pravé místo a já bych to vše řídil. To by bylo něco jiného!“

„Ano, dejme se do toho!“ volali všichni.

Vtom se otevřely dveře. Přicházela služebná. Všichni zůstali tiše na svých místech, nikdo ani nemukl: ale přesto nebylo v kuchyni jediného hrnku, který by si nebyl býval vědom toho, co všechno si může dovolit a jak je urozený. „Jen kdybych byl chtěl,“ říkali si, „byl by to mohl být opravdu veselý večer!“

Služebná vzala sirky, rozškrtla je — pane, jak zajiskřily a jakým hořely plamenem!

„Teď může každý vidět, že my jsme tu nejvznešenější!“ naparovaly se. „Jak záříme! Jak svítíme!“ — A pak shořely.« —

„To byla krásná pohádka!“ prohlásila královna. „Zrovna jako bych bývala byla s těmi sirkami v kuchyni! Dáme ti tedy svou dceru!“

„Ovšemže!“ souhlasil král. „Dostaneš v pondělí naši dceru!“ Tykali mu teď, vždyť se přece měl stát členem rodiny.

Byla určena svatba a v její předvečer bylo celé město slavnostně osvětleno. Po ulicích rozhazovali koláče a preclíky, kluci se natahovali na špičky, křičeli „hurá!“ a pískali na prsty: byla to nevídaná nádhera.

„Inu, měl bych také hledět něčím přispět!“ řekl si mladý kupec. Nakoupil tedy rachejtle, praskavky a vůbec všechno, co si je možno k ohňostroji vymyslet, složil si to do kufru a rozletěl se v něm vysoko nad město.

Pane, jak fičel vzduchem a jak ohňostroj praskal a třaskal!

Turci při tom pohledu nadšením vysoko vyskakovali, že jim pantofle lítaly až nad hlavu. Takové nebeské zjevení ještě nikdy neviděli. Mohli se teď přesvědčit, že si jejich princezna vezme opravdu tureckého Pánaboha.

Když se mladý kupec vrátil s kufrem do lesa, řekl si: „Zajdu si teď do města, abych uslyšel, jak se to vyjímalo!“ Bylo jen přirozené, že byl zvědav.

Co jen lidé všechno nevyprávěli! Každičký, s kým mluvil, viděl to sice po svém, ale všichni velebili, jak to bylo krásné.

„Viděl jsem samého tureckého Pánaboha!“ dušoval se jeden. „Měl oči jako zářící hvězdy a vousy jako zpěněný vodopád.“

„Letěl v ohnivém plášti,“ vypravoval jiný. „A ze záhybů mu vykukovali přelíbezní andělíčkové.“

Krásné věci se mladý kupec dovídal — a nazítří ho čekala svatba!

Vrátil se do lesa, aby už nasedl do kufru — ale kam se poděl?

Shořel mu. Zůstala v něm od ohňostroje jiskra, z ní se vznítil oheň a proměnil kufr v popel. Mladý kupec už nemohl létat, nemohl už ke své nevěstě.

Stála celičký den na střeše zámku, čekajíc na něho. Čeká na něho dodnes, zatím co on se potlouká světem a vypravuje pohádky. Ale nejsou už tak veselé jako ta, kterou vypravoval o sirkách.

V městě Florencii, nedaleko náměstí piana del granduca je krátká příčná ulička, které se, myslím, říká porta rossa. A v ní, před jakýmsi bazarem, kde prodávají zeleninu, stojí krásně umělecky provedená socha, bronzový kanec. Svěží, čistá voda vytéká z huby zvířete, které je stářím už černé a zelené. Jenom rypák se mu blyští, jako by byl hladce vyleštěný. Však jej také uhladily děti a žebráci, kteří jej berou do ruky, chtějí-li se napít vody, a ústa přiloží k hubě zvířete. Je to pěkný obrázek, když tak sochu dokonalých tvarů objímá hezký, polonahý klučina, a pije svěžími ústy z kančího rypáku.

Každý, kdo Florencii navštíví, lehce najde toto místo, stačí jenom zeptat se prvního žebráka, kterého potká, na bronzového kance, a jistě jej nalezne.

Byl pozdní zimní večer, hory pokrýval sníh. Svítil však měsíc, a měsíčná záře v Itálii osvětluje zemi tak, že je tam světlo jako za šerého zimního dne u nás na severu. Ještě větší, protože vzduch člověka osvěžuje, zatím co na severu nás tlačí chladná šedá mlha jako olověná tíže k zemi, k té studené a mokré zemi, která jednou bude tížit i naši rakev.

V zámecké zahradě vévodově, pod střechou pinií, kde v zimní době rozkvétají tisíce růží, seděl po celý den malý otrhaný chlapec. Mohl být obrazem Itálie, tak byl hezký, tak se stále smál a přesto tolik strádal. Byl hladový a žíznivý, nikdo mu nedal ani groš, a když se setmělo a zahrada se zavírala, odehnal ho vrátný pryč. Dlouho zamyšleně stál na mostě přes řeku Arno a díval se na hvězdy, třpytící se v zrcadle vodní hladiny mezi ním a nádherným mramorovým mostem della Trinita.

Pak se dal k soše kance, napůl u ní poklekl, pažemi ji objal kolem krku, přitiskl malá ústa k blyštivému rypáku a hltal velkými doušky svěží vodu. Vedle leželo několik lupenů salátu a trochu kaštanů, to byla jeho večeře. Na ulici nebylo človíčka, hoch tam byl docela sám. Posadil se kanci na hřbet, naklonil se dopředu, takže jeho malá kudrnatá hlava odpočívala na hlavě zvířete, a než se nadál, usnul.

Když nastala půlnoc, kanec se pohnul, a chlapec slyšel, že docela zřetelně povídá: „Chlapče, pevně se drž, protože teď poběžím!“ a rozběhl se i s ním — byla to neobvyklá jízda. Nejprve se octli na piana del granduca a kovový kůň, na němž sedí socha vévodova, hlasitě zařičel. Pestré znaky na staré radnici svítily jako průhledné obrazy a Michelangelův David napínal svůj prak. Jaký tady nastal zvláštní život! Kovová sousoší s Perseem a s Únosem Sabinek vypadala až příliš živě, nádherným, opuštěným náměstím se ozval smrtelný výkřik.

U paláce degli Uffizi, v arkádách, kde se za doby postu scházela šlechta k radovánkám karnevalu, se bronzový kanec zastavil.

„Pevně se drž!“ napomínal chlapce, „protože teď poběžím do schodů.“ Klučina dosud ani nemukl, jednak se třásl, jednak měl pocit blaha.

Vešli do dlouhé galerie, kterou chlapec dobře znal, neboť tam byl již dříve. Stěny se honosily malbami, stály tam i sochy a busty, všechno v nejkrásnějším osvětlení, jako by byl den, ale nejkrásnější pohled se jim naskytl, když se otevřely jedny z dveří do vedlejších místností. Ba, na tuhle nádheru se hoch pamatoval, ale přesto této noci bylo všechno v plném lesku.

Tam stála nahá, krásná žena, tak půvabná, jak ji mohla vytvořit jenom příroda a největší mistři mramoru; pohybovala krásnými údy, u nohou jí poskakovali delfíni, z očí jí zářila nesmrtelnost. Svět jí říká medicejská Venuše. Jí po obou stranách stály mramorové sochy, v nichž živý duch prostoupil kámen. Byli to krásní nazí muži. Jeden z nich brousil meč, Brusič se mu proto říká. Jinou skupinu tvořili zápasící gladiátoři. Meč se brousil, zápasníci se potýkali pro bohyni krásy.

Chlapce jako by ten skvělý lesk oslnil. Stěny hýřily barvami, všechno se tam změnilo v život a v pohyb. V dvojí podobě se objevil obraz Venuše, pozemské Venuše, tak plné a ohnivé, jak ji Tizian přivinul k svému srdci. Byl to zvláštní pohled. Dvě překrásné ženy to byly, svými krásnými nezahalenými údy spočívaly na měkkých poduškách, jejich ňadra se zdvíhala a ony pohybovaly hlavou, až jim bohaté kadeře spadaly na kulatá ramena, zatím co temné oči vyslovovaly žhavé myšlenky krve. Žádný z obrazů se však neodvažoval vystoupit docela z rámu. Sama bohyně krásy, gladiátoři i Brusič zůstávali na svých místech, protože je tam poutala svatozář Mariina, Ježíšova a Janova. Svaté obrazy nebyly již jenom obrazy, nyní to byli světci sami.

Co tam bylo v každém sálu nádhery a lesku! A chlapec viděl všechno, kanec kráčel celou tou krásou, co noha nohu mine. Jedno dílo bylo krásnější než druhé, a jenom jediný obraz se vryl chlapci do paměti, nejvíce právě pro veselé, šťastné děti na něm vymalované, na které už jednou radostně pokyvoval při denním světle.

Mnoho lidí se u tohoto obrazu jistě dlouho nezdrží, a přece obsahuje poklad poesie; představuje Krista, sestupujícího do podsvětí, ale kolem něho nevidíme mučedníky, nýbrž pohany. Tento obraz maloval Florenťan Angiolo Bronzino; nejkrásněji je tam zachycena jistota dětí, že se dostanou do nebe. Dvě se již objímají, jedno zase natahuje ruku k jinému, které stojí pod ním a ukazuje samo na sebe, jako by říkalo: „Já se dostanu do nebe!“ A starší lidé tam pak stojí v nejistotě, doufají, nebo se s pokornou modlitbou sklánějí před Ježíšem.

Na tenhle obraz se chlapec díval déle než na kterýkoliv jiný. Bronzový kanec tam také tiše stál. Tu se ozval tichý povzdech: s obrazu či z hrudi zvířete? Chlapec vztáhl k usměvavým dětem ruku; — a tu se kanec tryskem rozběhl dál a utíkal rozlehlou přední síní.

„Díky, ty krásné zvířátko, a Bůh ti požehnej,“ řekl chlapec a pohladil kance, který s ním seskakoval se schodů, až to dunělo.

„Nápodobně,“ řekl kanec, „já jsem pomohl tobě a ty jsi zase pomohl mně, protože jenom tehdy nabývám sil k běhu, když nesu na zádech nevinné dítě! Víš, dokonce se tak odvážím do světla lampy před mariánským obrazem. Mohu tě donést kamkoliv, jenom do kostela ne! Ale když budeš se mnou, mohu tam aspoň nahlédnout otevřenými dveřmi! Neseskakuj se mne, to bych zemřel a vypadal tak, jak mě znáš ve dne z ulice.“

„Zůstanu s tebou, moje požehnané zvířátko!“ povídal klučina, a tak tedy pádili úprkem florentskými ulicemi, až na náměstí před kostelem Santa Croce.

Velké dvojkřídlé dveře se rozlétly, od oltáře zazářila světla svěc a záře pronikala kostelem až na osamělé náměstí. Zvláštní světlo proudilo také z náhrobku v levé postranní lodi, tisíce hvězd v pohybu jej obklopovaly jakousi svatozáří. Na hrobu výrazně vynikal znak, červený žebřík v modrém poli, který plál skoro jako oheň. To byl hrob Galileiho, jednoduchý památník, na němž však je onen rudý žebřík na modrém poli významným znakem, neboť jako by to byl znak všeho umění; vždyť tam také cesta vede vzhůru po planoucím žebříku, avšak k nebi. Všichni proroci ducha vstoupí na nebe jako prorok Eliáš.

V pravé kostelní lodi na bohatých náhrobcích jako by ožila každičká socha. Tuhle stál Michelangelo, tamhle Dante s vavřínovým věncem kolem čela, Alfieri, Macchiavelli, jeden vedle druhého tam odpočívají tito muži, pýcha Itálie. A kostel je nádherný, daleko krásnější než mramorový florentský dóm, i když ne tak veliký.

Jako by se mramorový oděv mohutných postav pohyboval, jako by zdvihly hlavu ještě výš a vzhlížely v noci za zvuků zpěvu a hudby k bohatému, skvoucímu oltáři, kde bíle odění chlapci mávají zlatými kadidelnicemi; silná vůně proudila pak z kostela na náměstí.

Hoch vztáhl k tomu světelnému jasu ruku, a v témž okamžiku se rozeběhl bronzový kanec pryč; musil se ho pevně chytit, vítr mu hvízdal u uší, slyšel jak kostelní vrata zapraštěla v závěsech, když se zavírala, ale v téže chvíli jako by ztrácel vědomí, pocítil mrazivý chlad — a otevřel oči.

Bylo ráno, a on napůl sklouzl s kovového kance, na nějž v noci usedl, a socha stála na svém obvyklém místě, v ulici porta rossa.

Strach a hrůza přepadly chlapce při vzpomínce na tu, kterou nazýval matkou, na ženu, která ho včera poslala z domova a nařídila mu, aby sehnal peníze — vždyť žádné neměl, a pak ho trápil hlad a žízeň! Ještě jednou objal kance kolem krku, políbil ho na rypák, zakýval na něho na rozloučenou a pak odcházel do jedné z nejtěsnějších uliček, dost široké jen tak pro osla s nákladem na hřbetě. Velké, železem pobité dveře byly pootevřené. Chlapec v nich zmizel a stoupal po zděném schodišti, kde zdi byly špinavé a zábradlím tam byla jenom hladká šňůra. Konečně došel na otevřenou pavlač, kde byly rozvěšené hadry. Odtamtud vedly schody do dvora, kde byla od studně napjata do všech poschodí železná lana, a kde stoupalo vzhůru vědro vedle vědra, za skřípání kladky a s notným kýváním, až voda šplíchala do dvora. Opět vystupoval po zchátralých zděných schodech; dolů vesele běželi dva ruští námořníci a byli by ho málem porazili. Vraceli se z nočního hýření. Za nimi šla nijak mladá, ale mohutná ženština s hustými černými vlasy. „Co jsi přinesl domů?“ ptala se chlapce.

„Nezlob se,“ prosil ji chlapec, „nic jsem nikde nedostal, vůbec nic!“ — a chytil ji za šaty, jako by je chtěl políbit. Vstoupili do komůrky — tu nebudeme popisovat! Jenom tolik je třeba říci, že v ní stál džbán naplněný řeřavým uhlím, marito se mu říká, a ten si vzala žena na ruku, ohřívala si na něm prsty a přitom strčila do chlapce loktem: „Však ty jistě máš peníze!“ povídala. —

Dítě plakalo, žena mu uštědřila kopanec; hlasitě teď naříkal: — „Budeš už zticha, nebo ti tu tvoji vřeštivou hlavu rozbiju!“ — a žena se po něm rozpřáhla džbánem na uhlí, který držela v ruce; chlapec se přikrčil k zemi a vykřikl. Tu se objevila ve dveřích sousedka, také ona měla v náručí marito. „Felicito, co to děláš?“ vykřikla.

„Je to moje dítě!“ odpověděla jí Felicita. „Mohu je zabít, když budu chtít, a tebe s ním, Gianino!“ a rozpřáhla se po ní džbánem; druhá pozdvihla v obraně svůj džbán, že se oba srazily a kolem létaly po místnosti střepy, uhlí a popel. — Chlapec však vyrazil v tu chvíli ze dveří a utíkal přes dvůr z domu. Běžel, že nakonec nemohl už popadnout dech; zastavil se až před kostelem St. Croce, jehož dvoukřídlá vrata se před ním minulé noci rozevřela, a vešel dovnitř. Všechno tam zářilo: chlapec poklekl u prvního hrobu napravo, byl to náhrobek Michelangelův, a začal hlasitě vzlykat. — Lidé přicházeli a odcházeli, celá mše zatím proběhla, a nikdo si chlapce nevšiml; jenom nějaký starší měšťan se na chvíli zastavil a díval se na něho — ale pak také odešel jako ostatní.

Hlad a žízeň trýznily malého chlapce, zeslábl a bylo mu špatně; tak si vlezl do koutka mezi stěnou a mramorovým náhrobkem a tam usnul. Blížil se už večer, když jím někdo zatřásl a tak ho probudil. Vyskočil, a před ním stál tentýž měšťan.

„Není ti dobře? Kdepak bydlíš? Tys tu byl celý den?“ takhle se ho ptal a měl ještě mnoho jiných otázek. Chlapec mu na ně odpověděl a starý muž ho vzal k sobě, do malého domku nedaleko, v jedné z postranních uliček. Vešli spolu do rukavičkářské dílny, kde měšťanova žena pilně šila. Malý bílý boloňský pudlík, tak krátce ostříhaný, že bylo vidět růžovou kůži, vyskočil na stůl a vesele na chlapce dorážel. —

„Nevinné duše se poznávají,“ povídala žena a pohladila psa i chlapce. Dobří lidé mu dali najíst a napít a povídali, že u nich bude moci i přespat; otec Giuseppe si chtěl promluvit nazítří s jeho matkou. Ustlali mu v chudičké postýlce, která však pro něho byla královsky vznešená, protože často musil přespat na tvrdé kamenné podlaze, a tak tedy dobře spal a zdálo se mu o krásných obrazech a o bronzovém kanci.

Otec Giuseppe pak ráno odešel a chlapec z toho neměl příliš velkou radost, protože věděl, že to je proto, aby ho zase přivedl domů k matce, a hoch plakal a líbal čilého psíka a žena se na ně na oba usmívala. —

A s jakou se vrátil otec Giuseppe? Dlouho rozmlouval se svojí ženou, a ta přikyvovala a hladila hocha. „Je to hezké dítě,“ povídala. „Mohl by z něho být hezký rukavičkář, jako jsi ty! A jaké má prsty, takové jemné a ohebné. Madonna rozhodla, aby byl rukavičkářem!“

A chlapec už u nich zůstal a žena ho sama učila šít. Dobře jedl a dobře spal, byl z něho teď veselý hoch a začal škádlit Bellissimu — tak se totiž jmenoval rukavičkářův pudlík. Žena však na něj hrozila, začala mu spílat a zlobila se. A to chlapce zarmoutilo, zamyšleně pak seděl ve své komůrce. Odtamtud vedla okna na ulici a sušily se tam kůže, před okny byly silné železné mříže. Spát chlapec nemohl, stále myslil na bronzového kance, a když náhle zaslechl venku pleskavé zvuky, myslil si, že to je jistě on. Běžel k oknu, ale nikde nic neviděl, přišel už pozdě.

„Pomoz pánovi a vezmi mu bedničku s barvami!“ vybídla žena ráno chlapce, když ji jejich soused, mladý malíř, nesl sám zároveň s velkým svinutým plátnem. A chlapec poslechl a nesl ji malíři a s ním se dostal do galerie. Tam stoupal po schodech, které si dobře pamatoval z oné noci, kdy tamtudy jel na bronzovém kanci; poznal sochy i obrazy, překrásnou mramorovou Venuši a obě ty, které ve svých barvách ožily; shledal se tam s Marií, Ježíšem i Janem.

Teď oba tiše stáli před Bronzinovou malbou, kde Kristus sestupuje do podsvětí a kde se děti kolem něho usmívají v sladkém očekávání nebe. A tu se chudý chlapec rovněž usmál, neboť tady byl ve svém nebi. —

„Teď už jdi domů!“ povídal mu malíř, neboť hoch tam stál tak dlouho, že malíř si zatím postavil svůj stojan. —

„Mohl bych se dívat, jak malujete?“ otázal se chlapec. „Mohl bych se dívat, jak dostanete tady ten velký obraz na bílé plátno?“

„Teď nemaluji!“ odpověděl malíř a vzal černou křídu, ruka se začala rychle pohybovat po plátně, oči si měřily velký obraz, a třebaže se na plátně objevily jen tenké obrysy, přesto se tam Kristus vznášel zrovna jako na barevném obraze.

„Ale teď už jdi!“ řekl malíř, a chlapec odcházel tiše domů — usedl na stůl a — učil se šít rukavice.

Celý den však byl myšlenkami v obrazárně, a tak se často píchl, vedl si neobratně, ale Bellissimu nezlobil. Když nastal večer a dveře do ulice byly zrovna otevřené, vyklouzl ven. Byla zima, ale jasno a velmi hezky, na čisté obloze svítily hvězdy. A chlapec bloudil ztichlými už ulicemi, a netrvalo dlouho a stál před bronzovým kancem. Sklonil se k němu, políbil ho na lesklý rypák, usedl mu na záda a povídal: „Ty požehnané zvířátko, jak po tobě toužím! Dnes se spolu v noci zase projedeme!“

Bronzový kanec tam nepohnutě stál a z tlamy mu tryskala čerstvá voda. Chlapec na něm seděl jako na koni, když tu ho někdo zatahal za šaty. Podíval se tím směrem, byla to Bellissima, malá, holá, ostříhaná Bellissima. — Psík vyběhl z domu zároveň s ním a stále za ním běžel, aniž si toho chlapec povšiml. Teď Bellissima zaštěkala, jako by chtěla říci: „Vidíš že jdu s tebou, pročpak sis sem sedl?“ — Ani drak chrlící plameny nemohl chlapce poděsit víc, než to, že se u sochy objevila Bellissima. Dostala se na ulici neoblečena, jak říkala žena, jak tohle mohlo dopadnout! V zimě nevyšel psík na ulici, dokud mu neoblékli jehněčí kožku, kterou mu ušili na míru. Kolem krku se dala uvázat červenou stužkou, na které byla mašle a rolnička, a stejně ji uvázali pod břichem. Psík vypadal skoro jako kůzle, když běžel v zimě vedle paní takhle nastrojen. Bellissima byla teď s ním a nebyla oblečena; jak jen tohle dopadne, říkal si chlapec. Veškerá fantasie rázem zmizela, přesto však políbil chlapec ještě bronzového kance, vzal Bellissimu na ruku, a protože se třásla zimou, běžel domů, co mu síly stačily.

„S čím to utíkáš?“ volali na něho dva četníci, které cestou potkal. Tu Bellissima zaštěkala. „Kdepak jsi ukradl toho hezkého psa?“ ptali se a vzali mu ho.

„Vraťte mi zase psíka!“ žadonil chlapec.

„Když jsi ho neukradl, řekni doma, aby si pro něho přišli na strážnici!“ — a řekli mu, kde to je, a odcházeli i s Bellissimou.

Tohle byla bída nade vše největší. Nevěděl, zda má skočit do Arna, nebo jít domů a ke všemu se přiznat. Myslil si, že ho jistě zabijí. — „Ale dám se zabít! Chci zemřít, dostanu se tak k Ježíši a Madonně,“ řekl si chlapec a vrátil se domů, v očekávání, že ho zabijí.

Dveře byly zavřeny, na kladívko nemohl dosáhnout. Na ulici nebylo človíčka, ale chlapec spatřil kámen, který se uvolnil v dláždění, a bušil jím do vrat. „Kdo je to!“ ozval se hlas uvnitř. —

„To jsem já,“ řekl chlapec. „Bellissima se ztratila! Otevřte mi a zabte mě!“

To bylo zděšení kvůli ubohé Bellissimě! Zvláště paní naříkala, okamžitě pohlédla na stěnu, kde měl viset přehoz pro Bellissimu — a také tam jehněčí kůže visela!

„Bellissima je na strážnici!“ volala hlasitě. „Ty zlé dítě! Jak se dostala z domova? Vždyť zmrzne! To jemné zvíře je teď mezi hrubými vojáky!“ —

A manžel se musil pro psíka hned vypravit — a žena naříkala a chlapec plakal. — Všichni lidé z celého domu se seběhli, přišel i malíř. Vzal si chlapce mezi kolena, začal se ho vyptávat, a kousek po kousku se dověděl všechno, o bronzovém kanci a o galerii — tomu dobře nerozuměl. A malíř klučinu utěšoval, snažil se také usmířit starou paní, ale ta neměla klid, dokud se nevrátil její muž s Bellissimou, která se octla mezi vojáky. To bylo radosti! — a malíř hladil ubožáka chlapce po hlavě a dal mu hrst obrázků.

A byly to nádherné obrázky, všelijaké komické hlavy, ale především — byl tam i bronzový kanec, jako skutečný! Nic nemohlo být krásnější! Několika čarami byl nakreslen na papíře a dokonce tam byl naznačen i dům, který stojí za sochou.

„Umět tak kreslit a malovat! Celý svět by měl člověk po ruce!“

Jakmile hoch příštího dne osaměl, vzal tužku a pokoušel se na rubu jednoho z obrázků napodobit kresbu bronzového kance. Podařilo se mu to! — trochu křivá a neurovnaná byla jeho kresba, jedna noha byla silná a druhá slabá, ale přesto musil každý pochopit, co to je. Sám nad tím zajásal! — Povšiml si, že tužka ještě neposlouchá a nepoddává se mu tak, jak by měla; ale příštího dne se objevila vedle staré kresby kovového kance nová, stokrát lepší; a třetí už byla tak dobrá, že to musil každý poznat.

S šitím rukavic to však vypadalo bledě, a pochůzky v městě obstarával jen loudavě; neboť na bronzovém kanci se naučil, že všechny obrazy lze zachytit na papíru. A město Florencie je bohatou obrázkovou knihou, ve které stačí jen listovat. Na náměstí piana della Trinita stojí štíhlý sloup, a na jeho vrcholku stojí bohyně spravedlnosti se zavázanýma očima a s vahami v ruce. Brzo se objevila na papíře, a bylo to dílo malého rukavičkářova chlapce. Sbírka obrazů rostla, všechno to však byly dosud neživé věci. Tu před ním jednoho dne začala poskakovat Bellissima. „Stůj klidně,“ okřikl ji chlapec, „budeš krásně vypadat a dostaneš se mezi moje obrázky.“ Bellissima však nechtěla stát, a tak ji bylo nutno uvázat; přivázal hlavu a ocas, psík štěkal a poskakoval, proto musil provázek přitáhnout; tu přišla rukavičkářova žena.

„Ty bezbožný kluku! Ach, to ubohé zvíře!“ — To bylo všechno, co řekla, pak chlapce odstrčila stranou, kopala ho a vykázala ho z domu. Neboť to byl přece docela nevděčný ničema a bezbožný kluk! A s pláčem líbala svoji napůl zadušenou Bellissimu.

V téže chvíli přicházel po schodech malíř a tady dochází v našem příběhu k obratu! —

Roku 1834 byla ve florentské Akademii umění výstava; mnoho lidí se kupilo před dvěma sousedícími obrazy. Na menším bylo vidět veselého klučinu, jak sedí a maluje; za model měl bílého, důkladně ostříhaného psíka, ale ten nechtěl klidně stát, a byl proto přivázán motouzem za hlavu i za ocas. Obraz byl živý a pravdivý, že se musil líbit každému. Jeho malířem byl prý mladý Florenťan, kterého našli na ulici jako malé dítě, a jejž vychovával starý rukavičkář. Kreslit se naučil sám. Jeden malíř, nyní slavný, objevil prý tento talent, když chlapce chtěli jednou vyhnat za to, že přivázal panina miláčka, malého pudlíka, a udělal ho svým modelem. —

Z rukavičkářského učedníka se stal velký malíř! Tomu nasvědčoval tento obraz, ale tomu nasvědčoval zejména onen větší, sousední. Na něm byla jenom jediná figura, hezký otrhaný chlapec, který vsedě spal na ulici; opíral se přitom o bronzového kance v ulici porta rossa. Všichni diváci to místo znali. Chlapcovy ruce spočívaly na hlavě zvířete, tak klidný byl jeho spánek, a svítilna u mariánského obrazu vrhala silné, efektní světlo na jeho bledý, půvabný obličej. Byl to krásný obraz; zdobil jej velký pozlacený rám a v rohu byl zavěšen vavřínový věnec. Mezi jeho zelenými listy se však vinula černá stužka a dolů splýval dlouhý smuteční flór.

Onen mladý umělec v těchto dnech zemřel!

Čarovna truhlice

Byl jeden kupec tak bohatý, že by byl mohl vydláždit samými stříbrňáky celé náměstí, a ještě i malou sousední uličku. Ale on to neudělal, raději užil peněz jinak. Vydal-li malý peníz, dostal za něj hned peníz velký. Takový to byl kupec. A potom zemřel.

Jeho syn zdědil po něm všechny peníze a žil si vesele. Měl mnoho dobrých přátel. Lepil papírové draky z dvacetikorun a házel „žabky" po vodě jenom samými zlaťáky místo kamenů.

Tak se ovšem peníze snadno rozkutálejí, a také se kutálely. Konečně neměl mladík víc než čtyři haléře a také neměl jiný oděv, jenom jediné střevíce a starý župan.

Teď se ho přátelé stranili, protože s ním nemohli ani jít na ulici. Jeden z nich však byl tuze dobrý a poslal mu starou truhlici se vzkazem, aby do ní dal svých pět švestek. Ale poněvadž mladík neměl ani těch pět švestek, sedl si do truhlice sám.

Ryla to zvláštní truhlice. Když se na ní stiskl zámek, začala létat.

To kupcův syn také udělal a hned šups! letěla s ním truhlice komínem, pak vysoko nad mraky, dál a dál. Dno truhlice však bylo prasklé a on se bál, aby se úplně nerozsypala. To by pak udělal hezky způsobný kotrmelec! Pánbůh chraň!

Tak se dostal až do turecké země. Truhlici schoval v lese pod uschlé listí a šel do

76

města. Mohl tam docela dobře tak chodit, protože v Turecku chodili tehdy skoro všichni lidé oblečeni tak, jak byl právě on, totiž v županu a ve střevících. Potkal chůvu s malým děťátkem.

„Poslyš, turecká chůvo," pravil, „čípak je ten velký zámek za městem, víš, ten s vysokými okny?"

„Tam bydlí králova dcera," odvětila chůva. „Té bylo předpověděno, že bude jednou velmi nešťastná, a proto k ní nikdo nesmí, když při tom není král a královna."

„Děkuji," pravil kupecký synek. Sel zpátky do lesa, sedl si do své truhlice, vyletěl na střechu zámku a vlezl oknem k princezně.

Ležela na pohovce a spala. Byla tak krásná, že se náš kupecký synek nezdržel a políbil ji. Probudila se a velmi se polekala. On však jí řekl, že je turecký pánbůh a že k ní přiletěl vzduchem. To se jí líbilo.

Seděli vedle sebe a on jí vypravoval pohádky o jejích očích: že to jsou překrásná hluboká moře a myšlenky že po nich plavou jako mořské žínky. A vypravoval o jejím čele: to že je sněhový zámek s nejnádhernějšími sály a obrazy. A vypravoval o čápovi, který přináší rozkošná malá děťátka.

Ano, byly to opravdu pěkné pohádky! Potom se tázal princezny, chce-li být jeho ženou, a ona řekla hned: „Ano!"

„Ale to sem musíte přijít v neděli," pravila, „když jsou u mne král s královnou na čaji. Budou velmi hrdi na to, že dostanu tureckého pánaboha. Ale musíte jim vypravovat hodně pěknou pohádku, protože to moji rodiče mají náramně rádi. Moje matka chce hodně mravné a ušlechtilé, otec spíš veselé, pro zasmání!"

„Ano, vždyť beztak nepřinesu jiný svatební dar nežli pohádku!" řekl. I rozloučili se. Ale princezna mu dala šavli posázenou zlaťáky, a těch on potřeboval nejvíc.

I odletěl, koupil si nový župan a seděl potom v lese a vymýšlel si pohádku. Musil s tím být hotov do neděle a nemyslete si, že je to tak lehké.

Když byl hotov, byla právě neděle.

Král, královna a celý dvůr čekali se svačinou u princezny. Uvítali mladíka přívětivě.

„Nechtěl byste vypravovat pohádku?" řekla královna po svačině. „Víte, nějakou vážnou a poučnou!"

„Ale aby v ní bylo také něco pro zasmání!" poznamenal král.

„Tak dobrá!" řekl mladík a vypravoval. A teď dávejte hezky pozor!

„Byla jednou krabička sirek. Ty sirky byly náramně pyšné na to, že jsou vznešeného rodu. Jejich kmenový strom, veliká stará borovice, jejímiž malými kousky byly, rostla v lese. Sirky ležely na polici mezi křesadlem a starým železným hrncem a vypravovaly jim o svém mládí. ,Ano, když jsme ještě byly na zelené větvi,' pravily, ,tak jsme se měly opravdu jako v ráji! Každé ráno i večer jsme měly čaj z diamantů, to byla rosa, po celý den, když slunce svítilo, měly jsme sluneční světlo a všichni ptáčkové nám musili vyprávět pohádky. Pozorovaly jsme také dobře, že jsme bohaté, protože listnaté stromy měly šaty jenom v létě, ale naše rodina měla prostředky, aby si opatřila zelené šaty na léto i na zimu. Ale potom přišli drvoštěpové. Nastalo veliké rubání, při kterém byla i naše rodina roztříštěna. Rodový kmen byl umístěn jako veliký stěžeň na nádherné lodi, která mohla plout kolem světa, kdyby chtěla. Ostatní větve se dostaly jinam a my pak máme úkol rozžíhat oheň obyčejným lidem. Proto jsme se, my urozené, dostaly sem do kuchyně.'

,Dobrá, ale já umím vypravovat o sobě jinak,' řekl železný hrnec, vedle něhož sirky ležely. ,0d té doby, kdy jsem přišel na svět, drhli mě a často ve mně vařili dobré věci. Starám se, aby všecko šlo dobře, a jsem, abych řekl, vlastně první zde v domě. Mou jedinou radostí je ležet po jídle čistý a vyleštěný na polici a rozumně hovořit s kamarády. Ale kromě vědra, které se občas dostane dolů na dvůr, žijeme stále jenom zde v kuchyni a ve stavení. Náš jediný zpravodaj je koš, s nímž se chodí na trh, ale ten hovoří příliš divoce o vládě a o národu. Ano, nedávno spadl z leknutí nad tím jeden starý hrnec na zem a rozbil se na kusy! To je vám hotový revolucionář!'

,Ale ty toho napovídáš,' řeklo křesadlo a kříslo kovem o kámen, až jiskry létaly. ,Cožpak se ani dnes večer vesele nepobavíme?'

,Ano, povídejme si, kdo z nás je nejurozenější!' pravily sirky.

,Ne, ne, já nerad hovořím sám o sobě,' pravil kamenný hrnec. ,Udělejme si pěkný večerní dýchánek! Já začnu vypravovat o něčem, co každý sám prožil; každý tomu tak porozumí, a to je zábavné. Tak tedy:

Při Baltském moři u dánských zálivů —'

,To je hezký začátek,' říkaly všechny talíře, ,to bude jistě povídka, která se nám bude líbit.'

,Ano, tam jsem trávil mládí u jedné tiché rodiny. Tam často leštili nábytek, myli podlahu a každých čtrnáct dní věšeli čisté záclony!'

Jak zajímavě vypravuje!' řekl oprašovač. ,Hned poznáš, že to vypravuje dobrý sluha; cítíš z toho jakousi zvláštní pořádnost.'

,Ano, opravdu,' řekl džber a samou radostí si trochu poskočil, až to na podlaze tiše zatřesklo.

A hrnec vypravoval dále a konec byl právě tak pěkný jako začátek.

Všechny talíře řinčely radostí a oprašovač vytáhl zelené petržilky z nádoby s pískem a ověnčil jimi hrnec, neboť věděl, že tím ostatní pozlobí. Myslil si přitom: Ověnčím-li já tebe dnes, ověnčíš ty zítra mě.

,Teď si zatančíme!' řekly kuchyňské kleště a tančily, zdvíhajíce jednu nohu do výše, až to bylo neslušné. Starý povlak židle v koutě při pohledu na to praskl.

,Teď také nás ověnčíte!' řekly kleště a také byly ověnčeny.

Je to přece jen luza! myslily si sirky.

Nyní měl samovar zpívat, ale řekl, že je nachlazen; ostatně nemohl jindy zpívat

než při vaření. Ale byla v tom také povýšenost, neboť nechtěl zpívat jindy, nežli když stál na stole mezi panstvem.

V okně sedělo staré pero, kterým psávala služebná. Nebylo na něm nic pozoruhodného, leda že bylo namáčeno příliš hluboko do kalamáře, ale právě na tom si zakládalo.

,Když samovar nechce zpívat,' pravilo, ,tak ať si to nechá! Venku sedí v kleci slavík a ten umí zpívat; nenaučil se sice ničemu, ale nepomlouvejme ho dnes večer!

Já myslím, že by bylo nanejvýš nevhodné,' řekl čajový kotlík, který byl kuchyňským zpěvákem a bratrancem samovaru, ,abychom takového cizího ptáka poslouchali. Je to vlastenecké? Ať to rozhodne koš!'

Já se jenom zlobím,' řekl koš, ,já se tuze zlobím, že si to ani nedovedete představit! Takhle máme trávit večer? Nebylo by lépe dům trochu spořádat? Každý se pak dostane, kam bude chtít, a já to už nějak spravím. To by byl večer!'

,Ano, uděláme rámus!' křičeli všichni.

Vtom se otevřely dveře. Byla to služebná, i všechno ztichlo, zůstalo bez hlesu. Ale každý hrnec si byl vědom, co by mohl udělat a jak je vznešený. Ano, kdybych byl chtěl, myslil si každý, mohl to být veselý večer! Služebná vzala sirky a rozdělala jimi oheň. To jste měli vidět, jak sršely a zaplápolaly!

Teď každý vidí, myslily si, že my jsme nejpřednější! Jaký máme lesk, jaké světlo! A potom byly spáleny."

„To byla pěkná pohádka!" pravila královna. „Bylo mi při ní docela, jako bych byla v kuchyni u sirek; ano, tak dostaneš naši dceru."

„Ovšem!" řekl král. „Dostaneš naši dceru v pondělí." Nyní mu král tykal, protože se měl dostat do rodiny.

Svatba tedy byla určena a večer před ní bylo celé město osvětleno. Housky a preclíky lítaly, až se o ně rvali uličníci, kteří po ulicích křičeli „Sláva!" a hvízdali na prsty. Bylo to nádherné.

Tak, nyní také já musím něco dělat, pomyslil si kupecký syn. Nakoupil si prskavek, třaskavin a všelijakých ohňostrojů, jaké jen si možno pomyslit, položil je do své truhlice a vylétl s tím pak do vzduchu.

Hop, už byl nahoře! A jak to potom bouchalo!

Všichni Turci skákali přitom do výše, až jim střevíce lítaly okolo uší; taková vzdušná světla ještě nikdy dříve neviděli. Nyní chápali, že to sám turecký pánbůh chce si vzít princeznu.

Když se kupecký synek opět vrátil se svou truhlicí do lesa, myslil si: Půjdu se podívat do města, abych se dověděl, jak to vypadalo. Sel a poslouchal.

Ne, co všechno lidé vypravovali! Každý člověk, kterého se optal, viděl to svým způsobem, ale líbilo se to všem bez výjimky.

„Viděl jsem samého tureckého pánaboha," řekl jeden. „Měl oči jako zářivé hvězdy a vous jako šumící vodu."

„Letěl v ohnivém plášti," řekl druhý, „a ze záhybů toho pláště vyhlíželi nejkrásnější andělíčkové!"

Byly to opravdu krásné věci, co slyšel, a den poté měl mít svatbu.

I vrátil se do lesa, aby si sedl do své truhlice. Ale kde je? — Truhlice shořela! Jiskra z ohňostroje v ní zůstala, rozžehla oheň a z truhlice zbyl jen popel. Již nemohl kupecký synek létat ke své nevěstě.

Ta stála celý den na střeše a čekala. A čeká podnes. Ale on chodí po světě a vypravuje pohádky. Ty však již nejsou tak veselé jako ta, kterou vyprávěl o sirkách.

Císařovy nové šaty

Před mnoha lety žil jeden císař. Nosil tuze rád krásné nové šaty a vydával všechny své peníze na to, aby byl hezky vyšňořen. Nestaral se o své vojáky a o svůj lid, nestaral se o divadlo ani o hony, staral se jenom o to, aby se mohl často ukázat v nových šatech. Měl zvláštní kabát na každou hodinu denní, a jako se říkávalo o jiných králích, že právě jsou v radě, tak se o něm říkalo pokaždé, když se po něm někdo ptal: „Císař je v šatně."

Ve velkém městě, kde bydlil, bylo velmi veselo. Každého dne tam přicházelo mnoho cizinců.

Jednoho dne tam přišli dva podvodníci. Vydávali se za tkalce a říkali, že dovedou utkat nejkrásnější látky, jaké si jen možno pomyslit. Nejenom barvy a vzory jsou neobyčejně krásné, ale šaty, které jsou z jejich látky ušity, mají podivnou vlastnost. Jsou totiž neviditelné pro každého, kdo se pro své povolání nehodí, ale také pro toho, kdo je neodpustitelně hloupý.

To by přece byly krásné šaty, pomyslil si císař. Kdybych je měl na sobě, mohl bych poznat, kdo v mé říši se nehodí k úřadu, který zastává. Také bych rozeznal chytré od hloupých. Tak ať mi honem takovou látku utkají!

I dal oběma podvodníkům mnoho peněz, aby se dali do práce.

Ti si tedy sedli za tkalcovské stavy, dělali, jako by pracovali, ale neměli ani nitku příze. Zato tím pilněji požadovali nejjemnější hedvábí a vzácné zlato. To strkali do svého vlastního rance a pracovali u prázdných stavů denně dlouho do noci.

Teď bych už přece rád věděl, jak jsou daleko s látkou, pomyslil si císař. Ale bylo mu tak trochu divně okolo srdce, když si pomyslil, že ten, kdo je hloupý nebo se nehodí ke svému úřadu, nemůže tu látku vidět. Domníval se sice, že on sám se nemusí obávat, ale pro jistotu chtěl poslat někoho napřed, aby se podíval, jak práce pokračuje. Všichni lidé v celém městě věděli, jakou podivnou moc látka má, a všichni toužili spatřit, jak pošetilý nebo hloupý jest jejich soused.

Pošlu tam svého starého, poctivého ministra, pomyslil si císař. Ten pozná nejlépe, jak látky přibývá, neboť má rozum a nikdo se nehodí ke svému úřadu lépe nežli on.

I šel starý počestný ministr do místnosti, kde oba podvodníci seděli a pracovali na prázdných stavech.

Probůh! pomyslil si starý ministr a vyvalil oči. Vždyť já nic nevidím! Ale neřekl to nahlas.

Oba podvodníci jej prosili, aby byl tak laskav a přistoupil blíže. Pak se ho tázali, není-li ten vzor krásný a barvy nádherné. Ukazovali přitom na prázdné stavy a ubohý starý ministr vyvaloval oči. Neviděl ovšem nic, poněvadž tam nic nebylo.

Panebože, myslil si, cožpak jsem hloupý? To bych byl nikdy nevěřil. Nikdo se o tom nesmí dovědět. A že bych se nehodil ke svému úřadu? Ne, to přece nejde, abych se přiznal, že látku nevidím!

„No, neříkáte tomu nic?" zeptal se jeden z tkalců.

„Ó, je to nádherné! Opravdu, překrásné!" řekl starý ministr, dívaje se na prázdný stav brýlemi. „Ten vzor a ty barvy! Ano, řeknu císaři, že se mi to náramně líbí!"

„No, to nás těší!" pravili oba tkalci a nazývali barvy i zvláštní vzorek podivnými jmény. Starý ministr dobře poslouchal, aby mohl říci totéž, až se vrátí k císaři. A také tak učinil.

Podvodníci pak žádali ještě větší množství peněz, více hedvábí a zlata, jehož prý potřebují do tkaniva. Strkali všechno do vlastních kapes a na stav ovšem nepřišlo ani vlákno. Tkali pak dále jako předtím na prázdném stavu.

Císař poslal brzy zas jiného poctivého úředníka, aby se podíval, jak tkaní pokračuje a zdali látka bude brzy hotova.

Dařilo se mu jako ministrovi. Díval se a díval, ale poněvadž tam nebylo nic kromě prázdných stavů, nemohl ovšem také nic spatřit.

„Nuže, není to krásný kus látky?" tázali se oba podvodníci a ukazovali a vysvětlovali pěkný vzorek, který tam však vůbec nebyl.

Hloupý přece nejsem, myslil si úředník. A že bych se nehodil ke svému dobrému úřadu? No, to by bylo opravdu směšné! Ale nedám nic najevo!

Chválil tedy látku, kterou neviděl, a ubezpečoval podvodníky, jakou má radost z krásných barev a pěkného vzoru. „Ano, je to vskutku nádherné!" řekl pak císaři. Všichni lidé v městě hovořili o nádherné látce.

I chtěl to císař sám uvidět, dokud látka ještě je na stavu. S houfem vybraných mužů, mezi nimiž byli také oba staří, poctiví úředníci, kteří tam již dříve šli, odebral se k oběma lstivým podvodníkům. Ti tkali dál ze všech sil, ale bez nití a tkaniva.

„Opravdu, toť velkolepé!" říkali oba poctiví úředníci. „Račte se, Vaše Veličenstvo, podívat, jaký to vzorek, jaké barvy!" I ukazovali na prázdný stav, neboť myslili, že ostatní zajisté vidí látku.

Copak to je? myslil si císař. Vždyť já nic nevidím! To je přece strašné. Což jsem hloupý? Nehodím se k tomu, abych byl císařem? To by bylo nejstrašnější, co by se mi mohlo přihodit!

„Ach, to je věru krásné," ubezpečoval císař podvodníky, „to zasluhuje mé nejvyšší spokojenosti!" A pokyvoval spokojeně a díval se na prázdné stavy. Nechtěl říci, že nic nevidí.

Celý průvod se díval a díval, ale nikdo ze sebe nevypravil nic více nežli ostatní, a ti zase říkali po císaři: „Ach, to je věru krásné!" I radili císaři, aby si vzal tyto nové, nádherné šaty poprvé na sebe při velkém průvodu, který se měl konat.

„Toď velkolepé, nádherné, skvostné!" šlo od úst k ústům a všichni byli nad tím velmi rozradostněni.

Císař dal oběma podvodníkům zavěsit do knoflíkové dírky rytířský kříž a propůjčil jim titul dvorních tkalců.

Po celou noc před odpolednem, kdy se měl průvod konat, bděli oba podvodníci a pracovali při více nežli šestnácti rozžatých světlech. Lidé měli vidět, jak mají naspěch, aby dohotovili císařovy nové šaty včas. Dělali, jako by sundávali látku ze stavu, stříhali do vzduchu velkými nůžkami, šili jehlami bez nití a řekli nakonec:

„Hle, nyní jsou šaty hotovy!"

Císař se k nim dostavil sám se svými nejvznešenějšími kavalíry a podvodníci zvedali každý jedno rameno do vzduchu, jako by něco drželi, a říkali: „Hle, tu jsou kalhoty, zde je kabát, zde plášť!" a tak podobně. „Jsou tak lehké, jako by byly z pavučiny. Myslil bys, že na sobě nic nemáš, ale v tom právě vězí jejich přednost."

„Ano," říkali kavalíři, ale neviděli nic, protože tam také nic nebylo.

„Račiž nyní, Vaše Veličenstvo, nejmilostivěji odložit své šaty," pravili podvodníci, „a my vám oblékneme tyhle nové, tady před tím velikým zrcadlem."

Císař odložil všechny své šaty a podvodníci dělali, jako by mu oblékali každý kus nových šatů, které ušili. Chytili jej okolo pasu, jako by mu něco přivazovali — to měla být vlečka —, a císař se obracel a otáčel před zrcadlem.

„Ach, jak krásně sluší! Jak krásně padnou!" říkali všichni. „Jaký to vzorek, jaké barvy! Toť jsou drahocenné šaty!" —

 „Venku stojí lidé s nebesy, která budou nesena nad Vaším Veličenstvem při průvodu," pravil vrchní ceremoniář.

„Nuže jsem hotov!" řekl císař. „Nepadnou dobře?"

Obrátil se ještě jednou před zrcadlem, neboť to mělo vypadat, jako by se díval na svůj oblek.

Komorníci, kteří měli nést vlečku, sahali rukama k podlaze, jako by vlečku zvedali. Šli se vztaženýma rukama, neboť nesměli dát najevo, že nic nevidí.

A potom kráčel císař v průvodu pod krásnými nebesy a všichni lidé na ulici a v oknech říkali: „Ach, jak překrásné jsou nové šaty císařovy! Jak nádhernou vlečku má u pláště! Jak mu dobře padnou!"

Nikdo nechtěl dát na sobě znát, že buď se ke svému povolání nehodí, nebo že je velice hloupý. Žádné císařovy šaty neměly takový úspěch.

„Ale vždyť na sobě nic nemá!" zvolalo jedno malé dítě.

„Panebože, toť hlas nevinnosti, slyšte!" řekl otec a druh druhu šeptal, co dítě pravilo.

„Nemá na sobě nic, říká tamhleto dítě, nemá na sobě nic!"

„Vždyť na sobě nic nemá!" volal konečně všechen lid. To císaře mrzelo, neboť se mu zdálo, že lid má pravdu. Ale pak si myslil: Nyní musím setrvat v průvodu až do konce. I počínal si ještě hrději a komorníci si vykračovali a nesli vlečku, která tu vůbec nebyla.

Děvčátko se sirkami

Byla krutá zima; sněžilo a smrákalo se v tmavý večer: byl to také poslední večer v roce, silvestrovský večer. A v té zimě a v té tmě chodilo po ulici chudé děvčátko, prostovlasé a bosé. Sice když odcházelo z domova, mělo na nohou pantofle, ale byly mu málo platné! Byly veliké, nosila je naposledy jeho maminka, tak velikánské byly. A když děvčátko pospíchalo přes ulici, kterou se tryskem hnaly mimo ně dva vozy, ztratilo je. Jeden pantofel již nenašlo, s druhým utekl jakýsi chlapec pokřikuje, že se mu hodí za kolébku, až bude mít jednou děti.

A tak děvčátko chodilo po ulici bosé, s nožkama zčervenalýma a promodralýma zimou. V staré zástěrce mělo hromádku sirek; jeden svazeček drželo v ruce. Nikdo si za celý den nic od ní nekoupil; nikdo jí nedal jediný haléř. Chodila ulicemi hladová a promrzlá, vypadala, chuděrka, velmi zakřiknutě. Sněhové vločky jí padaly na dlouhé, zlatavé vlásky, jež se jí na šíji krásně vlnily, ale děvčátko nemyslilo vůbec na to, jak je hezké. Ze všech oken zářilo světlo a až na ulici překrásně voněla husí pečeně — vždyť byl silvestrovský večer! Na to teď děvčátko myslilo.

V zákoutí dvou domů, z nichž jeden vyčníval do ulice o kousek víc než druhý, se děvčátko schoulilo. Stáhlo nohy pod sebe, ale přesto mrzlo ještě víc než dříve. Domů se však neodvažovalo, vždyť neprodalo ani jedinkou sirku a neutržilo jediný haléř. Tatínek by jí nabil a doma je také zima, mají sotva střechu nad hlavou a vítr jim hvízdá světnicí, třebaže nejhorší škvíry ucpali slámou a hadry. — Ručky měla mrazem téměř ztuhlé. Ach, jak by bylo hezké, zahřát si je nad sirkou! Kdyby tak vytáhla jednu ze svazečku, rozškrtla ji o stěnu a zahřála si prsty... Vytáhla jednu, škrt — jak zajiskřila, jak hoří! Hořela teplým jasným plamenem, jako svíčička, když držela kolem ní ruku. Jaké to bylo podivuhodné světlo! — Děvčátku se zdálo, že sedí u velikých železných kamen s lesklými mosaznými kuličkami a mosazným kováním; hořelo v nich překrásně, a jak hřály! Ach — Děvčátko již natahovalo nožky, aby si je také ohřálo — vtom plamen zhasl. Kamna zmizela — děvčátko sedělo na chodníku s oharkem dohořelé sirky v ruce.

Rozškrtlo novou, rozhořela se, svítila, a jak její záře dopadala na zeď, zeď se stala průhlednou jako závoj: děvčátko jí vidělo do světnice. Stál tam stůl prostřený zářivě bílým ubrusem a jemným porcelánem a na něm překrásně voněla pečená husa, nadívaná švestkami a jablky! A co bylo ještě nádhernější — husa vyskočila z mísy, kolébala se po podlaze s vidličkou a nožem v hřbetě a zamířila přímo k chuděrce děvčátku. Vtom sirka zhasla a děvčátko vidělo zas jen silnou, studenou zeď.

Rozškrtlo další sirku. A pojednou se octlo pod překrásným vánočním stromkem. Byl ještě větší a ještě vyzdobenější než ten, který vidělo letos o vánocích skleněnými dveřmi u bohatého kupce. Na jeho zelených větvích hořelo na tisíce svíček a shlížely odtamtud na děvčátko pestré ozdůbky, jako jsou ty, jež zdobí výkladní skříně. Děvčátko po nich natáhlo obě ruce — vtom sirka zhasla; vánoční světýlka však stoupala výš a výš — děvčátko vidělo, jak jsou z nich jasné hvězdy na nebi — jedna z nich teď padá a kreslí po obloze dlouhou ohnivou čáru.

„Někdo umírá!“ řeklo si děvčátko, neboť babička — jediný člověk, který k ní byl hodný, ale která již umřela — říkávala: „když padá hvězda, odchází nějaká duše k Bohu.“

Děvčátko znovu rozškrtlo o zeď sirku; zazářila a v její záři se mu objevila babička — nesmírně jasná, zářící, přívětivá a předobrá.

„Babičko!“ zavolalo děvčátko. „Vezmi mě s sebou! Já vím, že zmizíš, až sirka dohoří — zmizíš jako ta teplá kamna, jako ta krásná husí pečeně a jako ten nádherný vánoční stromek!“ — A rychle rozškrtla všechny zbylé sirky ze svazečku, chtěla si babičku podržet co nejdéle: a sirky vydávaly takovou záři, že bylo jasněji než za bílého dne. Ještě nikdy nebyla babička tak hezká a tak veliká. Vyzdvihla si děvčátko do náruče a letěly spolu v lesku a radosti vysoko, převysoko; tam již nebyla ani zima, ani hlad, ani úzkost — byly u Pánaboha! —

Ale v zákoutí u domu sedělo za mrazivého rána děvčátko s červenými tvářemi, s úsměvem na rtech — a bylo mrtvé; zmrzlo v poslední večer starého roku. Novoroční jitro se rozbřesklo nad mrtvolkou sedící tam se sirkami, jejichž jeden svazeček byl téměř vyškrtán. „Chtěla se ohřát,“ říkali lidé. Ale nikdo nevěděl, co krásného viděla a v jakém jasu odešla s babičkou do radostí Nového roku.

Divoké labutě

Daleko odtud, až kam odlétají vlaštovky, když je u nás zima, bydlel král a ten měl jedenáct synů a jednu dceru, Elišku. Těch jedenáct bratří chodilo do školy s hvězdou na prsou a šavlí po boku; psali na zlaté tabulky diamantovými kamínky, pěkně četli a učili se zpaměti. Sestra Eliška sedala na malé židličce z křišťálového skla a v ruce držela obrázkovou knihu, kterou jí koupili za půl království.

Ba, vedlo se těm dětem znamenitě! Ale také to mělo konec.

Jejich otec, který byl králem celé země, se oženil podruhé, a to se zlou královnou, která neměla jeho děti ani trochu ráda. Hned prvého dne to poznaly. V celém zámku byla veliká slavnost a děti zpívaly: „Vítej nám!" Ale zatímco jindy dostávaly všechny koláče a pečených jablek, co jich tam bylo, dala jim macecha jenom trochu písku na čajové misce a řekla jim, aby si myslily, že je to něco dobrého.

Za týden poslala královna Elišku na venkov k jakési selské rodině a brzy zase namluvila králi o ubohých princích tolik špatného, že si jich už ani nevšímal.

„Leťte do světa a starejte se sami o sebe!" řekla zlá královna, která byla čarodějnicí. „Leťte jako ti velcí ptáci, kteří nemají hlas!"

Hoši se proměnili v jedenáct krásných divokých labutí a letěli s podivným křikem z oken zámku pryč, přes sad a les.

Bylo ještě velmi časně zrána, když labutě letěly okolo domu, kde spala sestřička Eliška v selské světnici. Kroužily nad střechou, otáčely dlouhé krky a tloukly křídly, ale nikdo je neslyšel ani neviděl. I musily letět dále, vysoko až k mrakům a daleko pryč do širého světa, až doletěly k velkému, černému lesu, který se rozprostíral až k mořskému břehu.

Ubohá malá Eliška! Stála v selské světnici a hrála si se zeleným lístkem; jiné hračky neměla. Prorazila lístkem otvor a dívala se jím na slunce. Tu jí připadalo, jako by viděla jasné oči svých bratří, a kdykoli jí teplé paprsky sluneční svítily na čelo, vzpomínala na všechny jejich polibky.

Den za dnem míjel, jeden jako druhý. Když vánek povíval velkými růžovými keři před domem, šeptal růžím: „Kdo by mohl být krásnější nežli vy?" Ale růže potřásaly hlavinkami a říkaly: „Eliška je krásnější!" A když v neděli večer sedala stará selka před vraty a čtla v modlitbách, tu obracel vítr listy a říkal knize: „Kdo by mohl být zbožnější nežli ty?" — „Eliška je zbožnější," říkaly modlitby. Byla svatá pravda, co říkaly růže a listy.

Když bylo Elišce patnáct let, měla se vrátit domů. Když však královna viděla, jak je krásná, rozzlobila se a krutě na ni zanevřela. Byla by ji ráda proměnila v divokou labuť jako její bratry, ale netroufala si to udělat hned, neboť král chtěl denně svou dceru vidět.

Jednou časně zrána šla královna do svých mramorových lázní. Byly vyzdobeny měkkými poduškami a nejkrásnějšími koberci.

Královna vzala tři ropuchy, políbila je a řekla jedné:

„Až se přijde Eliška vykoupat, posaď se jí na hlavu, aby byla lenivá jako ty!" „Sedni jí na čelo," řekla druhé, „aby byla ošklivá jako ty, aby ji vlastní otec nepoznal!"

„Polož se jí na srdce," pošeptala třetí, „aby byla zlá a hodně pro to trpěla!"

Potom hodila ropuchy do jasné vody, která se hned zbarvila do zelena, zavolala Elišku, odstrojila ji a poslala do vody. Když se ponořila, sedla jí jedna ropucha do vlasů, druhá na čelo a třetí na prsa, ale zdálo se, že Eliška to nepozoruje.

Když se však vzpřímila, plavaly po vodě tři rudé makové květy. Kdyby ropuchy nebyly jedovaté a čarodějnice je nepolíbila, byly by se proměnily v rudé růže. Ale květinami se staly přece, neboť byly na dívčině hlavě a u jejího srdce; Eliška byla totiž příliš zbožná a nevinná, aby čáry mohly mít nad ní nějakou moc.

Když to zlá královna spatřila, natírala Elišku ořechovou šťávou, až byla temně hnědá, pomazala její krásný obličej zapáchající mastí a úplně pocuchala její krásné vlasy. Krásná Eliška byla změněna k nepoznání.

Když ji otec spatřil, velmi se polekal a řekl, že to není jeho dcera. Nikdo ji nechtěl znát kromě hlídacího psa a vlaštovek, ale to byla jen ubohá zvířata a nemohla nic říci.

Chudáček Eliška plakala a vzpomínala svých jedenácti bratří, kteří byli všichni daleko odtud. Smutná se vyplížila ze zámku, šla celý den polem a toužila po svých bratřích, kteří zajisté byli vyhnáni do světa právě tak jako ona. Chtěla je hledat a toužila je nalézt.

Zakrátko poté, co přišla do lesa, nastala noc. Eliška ztratila úplně cestu a zabloudila. Lehla si tedy na měkký mech, pomodlila se večerní modlitbu a opřela hlavu o pařez.

Bylo tam ticho, vzduch byl příjemný a kolem dokola zářila na větvičkách, v trávě a na mechu jako zelenavá světélka sta svatojanských broučků. Když se Eliška jemně rukou dotkla větévky, spadli k ní svítící broučkové jako malé létavice.

Celou noc se jí zdálo o bratřích. Hráli si opět jako děti, psali démantovými kamínky na zlaté tabulky a dívali se do překrásné obrázkové knihy. Ale na tabulky již nepsali jako dříve jenom nuly a čárky, nýbrž nejkrásnější činy, které vykonali, a vůbec všechno, co prožili a spatřili. A v obrázkové knize všechno ožilo, ptáci zpívali a lidé vystupovali z knihy a hovořili s Eliškou a s jejími bratry, ale když obrátila list, naskákali hned zase zpět do knihy, aby se obrázky navzájem nepomíchaly.

Když se Eliška probudila, stálo slunce již vysoko na obloze. Ona je ovšem nemohla vidět, protože vysoké stromy rozkládaly větve příliš hustě, ale paprsky na nich pohrávaly, jako by na ně kladly zlatý závoj. Zeleň voněla a ptáci by byli málem sedali Elišce na ramena. Slyšela šumět vodu; bylo tu mnoho velkých pramenů a všechny vtékaly do jezera, jež mělo nejkrásnější písčité dno. Ovšem, rostlo zde husté křoví kolem dokola, ale na jednom místě prorazili jeleni otvor a tudy šla Eliška k vodě. Voda byla tak jasná, že kdyby vítr nehýbal větvemi a křovinami, takže se pohybovaly, mohl bys myslit, že jsou namalovány na dně. Tak věrně se tu zrcadlil každý lupen, který byl sluncem ozářen, i ty, které byly docela ve stínu.

Když Eliška spatřila svůj obličej, velmi se polekala, jak byl hnědý a ošklivý. Ale když si namočila ruku a potřela oči a čelo, prosvitla opět její bílá pleť. I odložila šaty a vstoupila do svěží vody. Krásnější dívku, nežli byla teď ona, nenalezl bys na celém světě.

Když se opět oblekla a upletla své dlouhé vlasy, šla k bublajícímu prameni, napila se z ruky a putovala dále do lesa, nevědouc sama kam. Myslila na své bratry a v těch vzpomínkách se dostala až ke stromu, jehož větve se prohýbaly pod ovocem. Tam se naobědvala, podepřela větve stromu a šla potom do nejtemnější části lesa.

Bylo tam tak ticho, že slyšela vlastní kročeje, slyšela každý zvadlý lupen, který se pohnul pod její nohou. Ani ptáka nebylo vidět, ani jediný paprsek sluneční se nemohl prodrat velkými, hustými korunami stromů. Vysoké kmeny stály tak blízko u sebe, že když se dívala před sebe, připadalo jí, jako by ji obkličoval hustý tyčkový plot. Zde byla samota, jakou předtím nikdy nepoznala!

Noc byla velmi temná. Ani jediná svatojanská muška nezářila z mechu. Smutně si lehla Eliška ke spánku. Zdálo se jí, že se koruny stromů nad ní uhýbají stranou a malí andělíčkové vykukují mezi nimi.

Když se ráno probudila, nevěděla, zdali se jí to zdálo, či zda to byla skutečnost.

Sotva popošla několik kroků, potkala stařenu, která nesla košík plný jahod. Stařena jí dala několik jahod a Eliška se jí tázala, neviděla-li jet lesem jedenáct princů.

„To ne," řekla stařena, „ale viděla jsem včera jedenáct labutí se zlatými korunkami na hlavách plavat tady blízko po řece!"

Stařena vedla Elišku kus cesty ke skále, pod kterou tekla řeka. Stromy na březích vztahovaly k sobě dlouhé, listnaté větve, a kde nemohly na sebe dosáhnout, uvolnily kořeny a visely nad vodou s větvemi do sebe vpletenými.

Eliška se rozloučila se stařenou a šla podél řeky až tam, kde ústila do velkého, otevřeného moře.

Celé krásné moře leželo nyní před dívkou. Ale ani jediná plachta se na něm neukázala, nebylo vidět ani jednu lodičku, na které by se dostala dále.

Dívala se na nespočetné množství oblázků na břehu; voda je všechny ohladila, že byly úplně oblé. Sklo, železo, kameny, všechno, co sem bylo mořem naneseno, dostalo svou podobu od vody, která přece byla ještě daleko měkčí nežli Eliščina jemná ruka. „Voda je neúnavně válí, a tak se ohlazují jejich hrany; chci být také tak neúnavná. Díky za vaše naučení, vy jasné, vzdouvající se vlny! Mé srdce mi říká, že mne jednou ponesete k mým drahým bratřím!"

Na zeleném pobřeží, vlnami omývaném, leželo jedenáct labutích per. Sebrala je a svázala v kytku, na níž ještě byly kapky vody; zdali to byla rosa, nebo slzy, to by nemohl nikdo poznat.

Eliška byla na břehu samotná, ale nebylo jí smutno; dívala se, jak se moře stále měnilo. Když přišel velký, černý mrak, bylo to, jako by chtělo říci: Já také dovedu vypadat zamračeně. A když zadul vítr, tu se vlny rozhoupaly a zbělely pěnou. Když se však rozhořely červánky a vítr spal, bylo moře jako růžový list, zelenalo se a opět bělelo. Ale i když odpočívalo nejklidněji, přece bylo pozorovat na břehu jemný pohyb. Voda se tiše zvedala jako hruď spícího dítěte.

Když se slunce blížilo západu, spatřila Eliška letět k pevnině jedenáct labutí se zlatými korunkami na hlavách. Letěly za sebou, takže vypadaly jako dlouhá bílá stuha.

I vystoupila Eliška na skalní útes a schovala se za křoví. Labutě se snesly blízko ní a tloukly velkými, bílými křídly.

Jakmile slunce zmizelo pod vodou, spadla z nich náhle labutí podoba a stálo tu jedenáct krásných princů, Eliščiných bratří.

Vyrazila hlasitý výkřik. Třeba se velmi změnili, přece věděla a cítila, že to jsou a musejí být oni. I vletěla jim do náručí, nazývala je jmény a oni byli velice šťastni, když spatřili a poznali svoji sestřičku, která byla nyní již veliká a krásná. Smáli se a plakali a hned si řekli, jak k nim všem byla jejich macecha zlá.

„My bratři," řekl nejstarší, „lítáme jako divoké labutě, dokud slunce stojí na nebi. Když zapadne, nabudeme lidské podoby. Proto musíme pokaždé hledět, abychom ještě před slunce západem měli na čem spočinout nohama. Kdybychom ještě potom letěli v mracích, musili bychom se jakožto lidé zřítit do hloubky. Tady nebydlíme; na druhé straně moře leží právě tak krásná země, jako je tato, ale cesta tam je daleká, musíme přes veliké moře a na cestě není žádný ostrůvek, kde bychom mohli přenocovat. Jenom osamělý malý útes trčí uprostřed nad vodou, a ten je tak malý, že na něm můžeme jen těsně vedle sebe spočinout. Když je moře rozbouřeno, stříká voda vysoko nad nás. Tam přenocujeme ve své lidské podobě; bez toho útesu bychom nikdy nemohli spatřit dvou drahou otčinu, neboť ke svému letu potřebujeme dva nejdelší dny v roce. Jenom jednou za rok je nám dopřáno navštívit domov; jedenáct dnů zde smíme zůstat, vzlétnout nad tento veliký les, odkud můžeme vidět zámek, v němž jsme se narodili a kde bydlí otec, a spatřit vysokou věž kostela, v němž je pohřbena matka. Tady se nám zdá, že stromy a křoviny jsou s námi spřízněny, zde se prohánějí po rovinách divocí koně, jak jsme je vídali v dětství. Tady zpívá uhlíř v lese staré písně, podle nichž jsme tančívali jako děti, zde je naše otčina, sem nás to vábí a tady jsme našli tebe, drahá sestřičko! Dva dny tu ještě smíme zůstat, potom musíme pryč, přes moře, do krásné země, která však není naší rodnou krajinou. Jak tě vezmeme s sebou? Nemáme ani loď, ani člun!"

„Jak bych vás mohla zachránit?" ptala se sestra.

Tak spolu hovořili skoro celou noc, jenom na několik hodin si zdřímli.

Eliška se probudila šumotem labutích křídel, která nad ní ševelila. Bratři byli opět proměněni a létali velkými kruhy, až konečně odletěli daleko odtud; jenom jeden z nich, nejmladší, tu zůstal. A tato labuť jí položila hlavu do klína a Eliška hladila její křídlo.

Celý den byli spolu. K večeru se vrátili ostatní, a když slunce zašlo, byli bratři opět ve své přirozené podobě.

„Zítra odtud odletíme a nesmíme se vrátit celý rok," řekl nejstarší bratr, „ale tebe nemůžeme takto opustit. Máš odvahu letět s námi? Mé rámě je dosti silné, abych tě přenesl přes les, a proč by nebyla křídla nás všech dost silná, abychom s tebou přeletěli moře?"

„Ano, vezměte mě s sebou!" volala Eliška.

Celou noc trávili pletením hnízda z hebké vrbové kůry a tuhého rákosí; udělali je hezky veliké a silné. Eliška se na ně položila, a když pak slunce vyšlo a bratři se proměnili v divoké labutě, chopili se hnízda zobáky a vylétli vysoko k mrakům s drahou sestřičkou, která ještě spala. Sluneční paprsky jí padaly právě do čela, proto letěla jedna z labutí nad její hlavou, aby ji svými křídly zastínila.

Byli daleko od pevniny, když se Eliška probudila. Myslila, že ještě spí a že se jí to zdá, tak podivné jí připadalo, že je nesena nad mořem, vysoko ve vzduchu. Vedle ní ležela kytička krásných zralých jahod a svazek chutných kořínků. To nasbíral nejmladší bratr a položil vedle ní. Eliška se na něj vděčně usmála, neboť poznala, že to on letí nad její hlavou a stíní ji křidly.

Byli tak vysoko, že jim největší loď, kterou spatřili pod sebou, připadala jako bílý racek, plující po vodě. Veliký mrak byl za nimi jako vysoká hora a na něm viděla Eliška svůj vlastní stín a stíny jedenácti labutí; všechno na něm bylo zvětšeno, že vypadaly jako obři. Byl to obraz, nad nějž ještě nespatřila krásnějšího. Když však slunce vystoupilo výše a mrak zůstal dále za nimi, zmizel i vzdušný stínový obraz.

Celý den letěli dopředu jako svištící oštěp vzduchem, ale přece byli pomalejší než jindy, neboť musili nést sestru.

Nastával nečas a večer se blížil; plna úzkosti viděla Eliška, jak slunce zapadá, a po osamělém skalisku v moři nebylo ještě ani stopy. Připadalo jí, že labutě mávají mocněji perutěmi. Ach, ona je tím vinna, že nemohou letět dosti rychle! Až slunce zajde, stanou se lidmi, zřítí se do moře a utonou.

Černý mrak se blížil, silný vichr ohlašoval bouři; mraky se kupily v jediný velký, zlověstný shluk, který se válel dopředu jako olovo. Blesk stíhal blesk.

Slunce již bylo na okraji moře. Elišce tlouklo srdce. Tu se řítily labutě dolů tak prudce, že se domnívala, že padají. Ale opět se vznášely. Slunce bylo z poloviny ve vodě; tu teprve spatřila pod sebou malý útes, který nevypadal větší nežli tuleň, jenž vystrčil hlavu nad vodu. Slunce pak rychle zapadalo; bylo již jen jako hvězdička.

Vtom se dotkla její noha pevné půdy. Slunce zhaslo jako poslední plápol hořícího papíru. Buku v ruce stáli nyní bratři okolo ní; ale více místa nežli právě pro ni a bratry tu naprosto nebylo. Moře bilo do skaliska a přelévalo se přes ně jako záplava.

Nebe zářilo jakoby v plamenech věčného ohně, rána za ranou zněla z blížící se bouře. Ale sestra a bratři se drželi za ruce, zpívali si a tím si dodávali odvahy a mysli.

Za svítání byl vzduch čistý a klidný. Jakmile slunce vyšlo, odletěly labutě s Eliškou z ostrova; moře se ještě silně vzdouvalo, a když se na ně dívaly z veliké výšky, vypadala bílá pěna na temně zeleném moři jako milióny plovoucích labutí.

Když slunce vystoupilo výše, spatřila Eliška před sebou jakoby ve vzduchu napolo se vznášející hornatou zemi se zářícími skupinami ledovců na skalách. Uprostřed země se rozkládal jistě na míli dlouhý zámek s odvážně stavěným sloupovím v několika řadách nad sebou. Dole se vlnily palmové lesy a nádherné květiny veliké jako mlýnská kola.

Eliška se tázala bratří, zdali je to ona země, ke které letí, ale labutě potřásaly hlavami, neboť to, co viděly, byl krásný, vždy se měnící oblačný přelud, do něhož se nesměl dostat žádný člověk.

Eliška se na něj zadívala. Ale náhle se zhroutily hory, lesy i zámek a stálo tu dvacet hrdých kostelů, jeden jako druhý, s vysokými věžemi a špičatými okny. Zdálo se jí, že slyší zvuk varhan, ale to slyšela jen moře. Již byly kostely docela nablízku, ale tu se proměnily v celé loďstvo, které pod ní plulo. Podívala se dolů a poznala, že je to jenom mlha, která se vznášela nad mořem.

Ano, byla to věčná změna. Teď však spatřila také skutečnou zemi, ke které směřovali. Tam se zvedaly krásné modré hory s cedrovými lesy, městy a zámky. Ještě před západem slunce seděla pak Eliška na poli před velikou jeskyní, která byla zarostlá jemnými popínavými rostlinami, takže vypadala jako vyšívaný koberec.

„Tak se podíváme, co se ti bude dnes v noci u nás zdát," řekl nejstarší bratr a ukázal jí její ložnici.

„Kéž by se mi zdálo, jak bych vás vysvobodila!" pravila Eliška. Myslila na to ustavičně.

Zdálo se jí, že letí vysoko do vzduchu k zámku onoho přeludu v mracích a že jí přichází vstříc víla, velmi krásná a zářící, ale přece úplně podobná staré ženě, která jí dala v lese jahody a vypravovala jí o labutích se zlatými korunkami.

„Tvoje bratry je možno vysvobodit," řekla. „Ale máš k tomu odvahu a vytrvalost? Moře je hebčí než tvé jemné ruce, a přece ohladí tvrdé kameny. Ale ono nepociťuje bolesti, jaké budou snášet tvé ruce. Nemá srdce, netrpí úzkostí a bolem, ty však musíš vše vydržet. Vidíš tuto kopřivu v mé ruce? Takových roste mnoho okolo jeskyně, v které spíš. Jenom těch můžeš použít a pak kopřiv, jež rostou na hřbitově, pamatuj si to! Natrhej je, třeba by tě kůže pálila a naskakovaly ti na ní puchýře. Potom kopřivy bosýma nohama rozšlapej a dostaneš len. Z toho pak utkej a ušij jedenáct pancéřových košil s dlouhými rukávy. Když hodíš košile na jedenáct labutí, budou vysvobozeny. Ale pamatuj si dobře, že od okamžiku, kdy začneš tuto práci, až do té doby, kdy ji úplně dokončíš, nesmíš promluvit, i kdyby mezitím uplynula léta. První slovo, které proneseš, projede jako smrtící dýka srdcem tvých bratří. Na tvém jazyku závisí jejich život. Pamatuj si to všechno!"

Pak se stařena dotkla její ruky kopřivou, jakoby žhavým železem, až se tím Eliška probudila. Byl jasný den a blízko místa, kde spala, ležela kopřiva, právě taková, jakou spatřila ve snu. I vyšla ven z jeskyně, aby se dala do práce.

Svýma jemnýma rukama se zabořila do ohyzdných kopřiv, které pálily jako oheň. Na rukou a na ramenou jí naskočily veliké puchýře, ale snášela to ráda, jen když vysvobodí drahé bratry. Každou kopřivu rozšlapala bosýma nohama a předla zelený len.

Když slunce zašlo, přišli bratři a polekali se, že je sestra němá. Myslili, že je to nové kouzlo zlé macechy. Ale když spatřili Eliščiny ruce, pochopili, co pro ně udělala. Nejmladší bratr se dal do pláče, a kam dopadly slzy na její tělo, necítila již bolest a palčivé puchýře zmizely.

Eliška pracovala celou noc, neboť neměla klidu, dokud nevysvobodí drahé bratry. Po celý následující den, zatímco labutě byly pryč, seděla osamělá, ale nikdy jí čas tak rychle neubíhal. Jedna pancéřová košile byla již úplně hotova, i začala pracovat na druhé.

Náhle zazněl mezi horami lesní roh. Velmi se polekala. Zvuk se blížil, již slyšela štěkat psy. Ulekaná vplížila se do jeskyně a svázala v otep kopřivy, které nasbírala a vyčesala.

Vtom vyběhl z křoví veliký pes a hned za ním druhý a pak ještě jeden. Štěkali hlasitě, běhali k ní a zase zpět. Za několik minut stáli lovci před jeskyní. Nejkrásnější mezi nimi byl král té země. Přistoupil k Elišce; nikdy nespatřil krásnější dívku.

„Jak ses sem dostala, spanilá dívko?" tázal se jí.

Eliška potřásla hlavou; nesměla mluvit, neboť na tom záležela záchrana jejích bratří. I skryla ruce pod zástěru, aby král neviděl, co musí vytrpět.

„Pojď se mnou," domlouval jí král, „zde nesmíš zůstat! Jsi-li tak dobrá, jako jsi krásná, budu tě oblékat v hedvábí a samet, postavím ti na hlavu zlatou korunu a budeš bydlet v mém nejnádhernějším zámku!"

Vysadil ji k sobě na koně. Eliška plakala a lomila rukama, ale král pravil: „Chci jenom tvé štěstí. Jednou mi budeš děkovat."

Cválal kupředu mezi horami, drže ji před sebou na koni, a lovci letěli za ním.

Když slunce zašlo, leželo před nimi nádherné královské město s kostely a kupolemi. Král ji vedl do zámku, kde ve vysokých mramorových sálech šplouchaly veliké vodotrysky, kde stěny a stropy byly vyzdobeny malbami. Ale Eliška toho nedbala, plakala a byla smutná. Nechávala se od žen oblékat do královských šatů, vplétat si perly do vlasů a navlékat jemné rukavičky přes spálené prsty.

Když stála v plné nádheře, byla tak krásná, že se dvořanstvo před ní klanělo ještě hlouběji. Král ji vyvolil za svou nevěstu, třebaže arcibiskup potřásal hlavou a šeptal, že ta krásná lesní dívka je zajisté čarodějnice, která oslepila jejich zrak a omámila královo srdce.

Ale král ho neposlouchal. Kázal hudbě, aby hrála, dal nosit na stůl nejdrahocen-nější jídla a nejspanilejším dívkám kázal tančit okolo Elišky. Pak byla vedena vonnými zahradami do nádherných sálů. Než ani jediný úsměv jí nepřešel přes rty, ani nezazářil v očích; měla v duši hluboký smutek.

Tu otevřel král malou světničku těsně vedle její ložnice; byla vyzdobena drahocennými zelenými koberci a podobala se úplně jeskyni, v které Eliška bývala. Na podlaze ležela otep lnu, který načesala z kopřiv, a u stropu visela pancéřová košile, kterou upletla. To všechno vzal s sebou jeden z lovců jako cosi zvláštního.

„Tady si můžeš snít o svém dřívějším domově," řekl král. „Zde je práce, kterou ses zabývala. Bude tě asi uprostřed veškeré nádhery těšit vzpomínání na minulé časy."

Když Eliška spatřila to vše, co bylo jejímu srdci tak blízké, zahrál jí úsměv okolo úst a krev se vrátila do lící. Myslila na vysvobození svých bratří, líbala královu ruku a král ji tiskl k srdci a dal zvonit všemi zvony k slavnosti zasnoubení. Krásná němá dívka byla královnou země.

Arcibiskup šeptal králi do uší zlá slova, ale ta se nedostala k jeho srdci. Konal se sňatek a arcibiskup sám musil Elišce vložit korunu na hlavu. Protože však měl zlost, přitiskl jí těsný kruh tak silně k čelu, až to královnu zabolelo.

Ale těžší kruh svíral jí srdce, totiž starost o bratry, i necítila tělesné bolesti. Její ústa byla němá, jediné slovo mohlo bratry zbavit života; ale z jejích očí vyzírala hluboká láska k dobrému, krásnému králi, který dělal vše, aby ji rozveselil.

Milovala jej z celého srdce den ode dne více. Ó, kdyby se mu směla aspoň svěřit, vylíčit mu svoje utrpení! Ale musila zůstat němá, musila mlčky vykonat své dílo.

Proto se v noci od něho odkrádala do své komůrky, která byla vyzdobena jako jeskyně, a pletla košili za košilí. Ale když začala sedmou, neměla již žádný len.

Věděla, že na hřbitově rostou kopřivy, kterých mohla upotřebit, ale musila je sama natrhat; jak to jen zařídit?

Ó, čím je bolest mých prstů proti žalu, jímž trpí moje srdce! myslila si. Pokusím se o to!

Se srdcem stísněným, jako by se pokoušela o špatný čin, vyplížila se za měsíční noci do zahrady, šla dlouhými alejemi a pak venku liduprázdnými ulicemi ke hřbitovu. Tu spatřila na nejširším náhrobku sedět společnost ježibab, ohyzdných čarodějnic, které svlékaly své hadry, jako by se chtěly koupat, a potom hrabaly svými dlouhými hubenými prsty v nových hrobech, vyndávaly z nich mrtvoly a jedly jejich maso. Eliška musila jít okolo nich a ony na ni upíraly zlé oči. Ale ona jen sbírala palčivé kopřivy a odnesla je domů do zámku.

Jenom jediný člověk ji spatřil — arcibiskup. Bděl, když ostatní spali.

Tak jsem měl přece pravdu, myslil si, že to s královnou není takové, jak by mělo být. Je to čarodějnice, a proto omámila krále a celý národ.

Ve zpovědnici řekl králi, co spatřil a čeho se obává. Nad tvrdými slovy, jež vycházela z jeho úst, potřásali vyřezávaní světci v kostele hlavami, jako by chtěli říci: ,,To není pravda, Eliška je nevinná!"

Ale arcibiskup si to vykládal jinak. Domníval se, že svědčí proti ní, že potřásají hlavami nad jejími hříchy. Tu se na královy líce vyronily dvě slzy a on šel domů s pochybností v srdci.

Pak dělal, jako by v noci spal, ale klidný spánek se nesnášel na jeho oči. Pozoroval, že Eliška vstala, a přesvědčil se, že to dělá každou noc. Pokaždé ji totiž sledoval a spatřil, že zmizela ve své komůrce.

Jeho obličej se den ode dne více zasmušoval. Eliška to viděla, ale nechápala proč. Přece však ji to znepokojovalo. Co k tomu ještě zkoušela ve svém srdci pro bratry! Na královský samet a purpur splývaly její hořké slzy a spočívaly tu jako diamanty.

Zatím byla její práce u konce; jenom jedna pancéřová košile jí ještě chyběla. Ale neměla již žádný len a ani jedinou kopřivu. Ještě jednou, naposled musila jít na hřbitov a natrhat několik hrstí kopřiv. Pomýšlela s úzkostí na osamělou pouť a na strašlivé ježibaby; ale měla pevnou vůli.

Eliška šla, ale král s arcibiskupem šli za ní. Viděli, jak mizí za mřížovými vraty hřbitova. A když se přiblížili k vratům, spatřili skrze ně na náhrobním kameni sedět ježibaby, které také Eliška viděla. Král odvrátil obličej, neboť se domníval, že je mezi nimi ta, jejíž hlava ještě toho večera spočívala na jeho hrudi.

„Ať ji soudí lid!" řekl.

A lid usoudil: „Budiž spálena rudými plameny!"

Z nádherných královských sálů ji odvlekli do temného, vlhkého sklepení, kde vítr hvízdal skrze zamřížované okno. Místo sametu a hedvábí jí dali otep kopřiv, které nasbírala, aby na ně položila hlavu. Tvrdé, palčivé pancéřové košile, které upletla, měly jí být poduškami a přikrývkou. Ale nemohli jí nic milejšího darovat; dala se opět do práce. Venku o ní uličníci zpívali potupné písně; ani jediná duše ji nepotěšila laskavým slovem.

Tu k večeru zašumělo těsně u mříže labutí křídlo. Byl to nejmladší bratr, který sestru nalezl. I zavzlykla hlasitě radostí, ač věděla, že noc, která přijde, bude snad poslední v jejím životě. Ale nyní byla práce také skoro hotova a její bratři byli zde.

Arcibiskup přišel, aby byl poslední chvíle u Elišky. Ale ona potřásala hlavou, prosila pohledem a posunky, aby odešel Tuto noc měla totiž ukončit svou práci, jinak bylo vše marno, vše — bolesti, slzy p. bezesné noci. Arcibiskup odešel, zasypávaje ji zlými slovy, ale ubohá Eliška věděla, že je nevinná, a pokračovala ve své práci.

Myšky běhaly po podlaze, přivlekly kopřivy až k jejím nohám, aby jí trochu pomohly, a drozd si sedl na okenní mříž a zpíval celou noc tak vesele, jak jen dovedl, aby nepozbyla mysli.

Právě se začínalo rozednívat, teprve za hodinu mělo vyjít slunce. Tu stálo jedenáct bratří před branou a žádali, aby byli uvedeni před krále. Ale odpověděli jim, že se tak nemůže stát, poněvadž je ještě noc a král spí a nikdo ho nesmí vzbudit. Prosili, hrozili, stráž přišla, ba sám král vyšel a tázal se, co to znamená. Než vtom vyšlo slunce a nebylo vidět žádné bratry, ale nad zámkem letělo jedenáct labutí.

Z městských bran proudilo všechno obyvatelstvo; chtěli vidět, jak bude čarodějnice upálena. Vyzáblý koník táhl káru, v níž Eliška seděla. Dali jí halenku z hrubé pytloviny. Její krásné dlouhé vlasy splývaly jí volně okolo krásné hlavy, její líce byly smrtelně bledé, její rty se tiše pohybovaly a prsty tkaly zelený len. Ani na cestě na smrt nezanechala započaté práce, deset pancéřových košil leželo jí u nohou, jedenáctou pletla. Luza se jí posmívala.

„Podívejte se na čarodějnici, jak brumlá! Ani nemá v ruce modlitební knihu; zabývá se jenom ohavnými čáry! Vytrhněte jí to a roztrhejte na tisíc kusů!"

A všichni se k ní tlačili a chtěli to roztrhat. Vtom přiletělo jedenáct bílých labutí, sedly si kolem ní na káru a tloukly svými velkými křídly. Tu ustoupil zástup stranou.

„To je znamení z nebe! Je zajisté nevinna!" šeptali mnozí, ale netroufali si to říci nahlas.

Tu ji uchopil katův holomek za ruku. Ale ona spěšně hodila oněch jedenáct košil na labutě a již tu stálo jedenáct krásných princů. Nejmladší měl jedno labutí křídlo místo jednoho ramene, neboť scházel rukáv u jeho pancéřové košile, kterou ona nedokončila.

„Nyní smím mluvit," řekla. „Jsem nevinna!"

A lid, který spatřil, co se událo, ukláněl se před ní jako před světicí. Ale ona klesla jako bez života do náručí bratrů, tak ji přemohly strach a bolest.

„Ano, jest nevinna!" řekl nejstarší bratr, i vypravoval vše, co se událo. A co takto povídal, šířila se kolem vůně jako z miliónu růží, neboť každé poleno na hranici, na které měla být upálena, zapustilo kořeny a vyhnalo větve. Stálo tu vonné křoví, velmi vysoké a husté, plné růží. Nejvýš byl běloskvoucí květ, který svítil jak hvězda; ten utrhl král a připevnil Elišce na prsa.

Tu se probudila z mrákot s klidem a radostí v duši. A všechny kostelní zvony se samy rozhlaholily a ptáci přilétali ve velkých hejnech. Zpět do zámku vracel se svatební průvod, jaký ještě žádný král nespatřil.

Dobrá nálada

Po otci se mi dostalo nejlepšího dědictví, po něm mám dobrou náladu. A kdo byl můj otec? Nu, to se přece dobré nálady netýká! Měl živou letoru, byl čilý, tlustý a kulaťoučký, jeho zevnějšek i nitro byly naprostým protikladem k jeho zaměstnání. A jaké bylo jeho zaměstnání, jaké měl postavení ve společnosti? Ba, kdyby se to napsalo a vytisklo třeba rovnou na začátku knihy, tu je docela dobře možné, že mnoho lidí by si to přečtlo, knihu odložilo a řeklo, že to věru je něco děsivého, do toho že se pouštět nebudou. A přece nebyl můj otec ani pohodný, ani kat, naopak. Jeho povolání ho přivádělo do čela nejpočestnějších mužů v městě, tam také patřil docela po právu. Vždycky musil být první, před biskupem, před urozenými princi — a také před nimi vždycky býval. Neboť můj otec byl pohřební kočí!

Teď jsem to už vyřkl! A mohu ještě prohlásit, že když můj otec seděl vždycky takhle vysoko na omnibusu smrti, oblečen ve svůj dlouhý černý plášť a s třírohým černým kloboukem, ozdobeným stříbrným třepením, tu jak ho tak někdo spatřil, a k tomu jeho kulatý a usměvavý obličej, který se dokonale podobal slunci, ty tam byly myšlenky na smutek nebo hrob. Tento obličej říkal: „To všechno nijak nevadí, všechno dopadne mnohem lépe, než si myslíme!“

Po něm jsem tedy zdědil dobrou náladu a také zvyk, že pravidelně chodívám na hřbitov. A je to velmi zábavná procházka, vypraví-li se tam člověk s dobrou náladou — a kromě toho odbírám pravidelně „Novinový adresář“, zrovna jako jej odbíral on.

Nejsem tak docela mladý, nemám ženu, děti, ani knihovnu, ale jak jsem už řekl, pravidelně odbírám „Novinový adresář“ a ten mi stačí! To jsou pro mne nejlepší noviny, a tak tomu také bylo u otce. Jsou to noviny, které vykonávají prospěšný úkol, a je v nich všechno, co člověk potřebuje vědět: kdo káže v kostele a kdo káže v nových knihách, kde si lze opatřit dům, služebnictvo, šatstvo a živobytí, kdo vyprodává a kdo odchází z tohoto světa. A potom je tam vidět tolik dobročinnosti a tolik nevinných veršíků, které nikomu nijak nevadí, a můžeme si tam přečíst o manželstvích, která si kdo přeje uzavřít, a o schůzkách, na které jdeme nebo nejdeme — a to všechno je docela prosté a přirozené! Na mou věru, docela klidně by se dalo žít i umřít, když takhle člověk odbírá „Novinový adresář“ — a potom by měl člověk doma takovou spoustu papíru, že by se mu na něm leželo docela měkce, kdyby si snad nechtěl lehnout na hoblovačky.

„Novinový adresář“ a hřbitov, to jsou a vždycky byly takové dvě procházky, které nejvíc povzbuzovaly mého ducha k životu, dvě nejpožehnanější lázně pro moji dobrou náladu.

Noviny si může každý přečíst sám, ale na hřbitov pojďme spolu, podívejme se tam, když svítí slunce a zelenají se stromy! Projděme se tam mezi hroby! Každý je jakoby zavřenou knihou, hřbetem obrácenou k nám, že si můžeme přečíst název, který mluví o obsahu knihy, a přesto neříká nic. Já však se tam vyznám, vím to už od otce i z vlastní zkušenosti. Mám to ve své „Hřbitovní knize“, a to je kniha, kterou jsem si sám dělal k užitku i pro zábavu. Všichni nebožtíci v ní jsou, a ještě několik navíc!

Teď jsme na hřbitově.

Tady za bíle natřeným laťovým plůtkem, kde kdysi stával růžový keř — ten už je teď pryč, ale ze sousedního hrobu sem zasahuje zelenými prsty něco brčálu, aby přece jen tvořil trochu slavnostní výzdoby — tady odpočívá velmi nešťastný člověk. A přece, dokud žil, nebyl na tom špatně, jak se říká, měl slušný příjem a ještě trochu víc, ale bral si příliš k srdci svět, totiž umění. Když seděl večer v divadle, aby se oddával z celé duše uměleckému požitku, tu ho dočista přivedlo z míry, když třeba jenom osvětlovač příliš silně osvítil tvář měsíce, nebo když závěsy visely před kulisami tam, kde měly viset za nimi, nebo když se na Amageru objevila palma, v Tyrolích kaktus nebo daleko na norském severu buk! Cožpak to přece není jedno? Kdo o něčem takovém přemýšlí? Hraje se komedie a lidé se mají bavit. — Hned tleskalo publikum příliš mnoho, hned příliš málo. „To je dnes slabá věc, která nikoho nechytne,“ říkal třeba, a potom se ohlédl, aby se podíval, co to je dnes v divadle za lidi. A tu viděl, že se bláznivě smějí tomu, čemu by se smát neměli, a to ho zlobilo, tím onen muž trpěl a stal se z něho nešťastný člověk. A teď už je tedy v hrobě.

Tady zase odpočívá velmi šťastný muž, to znamená velice vznešený člověk vysokého původu. Ten původ byl také jeho štěstím, protože jinak by z něho nikdy nic nebylo. V přírodě je však všechno už tak moudře zařízeno, že pomyšlení na to je pravým požitkem. Chodil po světě vyšívaný vpředu i vzadu, žil v parádním pokoji, a podobal se tak drahocenné, perlami vyšívané šňůrce ke zvonku, za kterou je vždycky ještě pořádná tlustá šňůra, která slouží svému účelu. Také on měl za sebou ještě takovou šňůru, náhradníka, který vykonával službu a vykonává ji dodnes za leckterou takovou novou, vyšívanou šňůrkou ke zvonku. Všechno je už tak moudře zařízeno, že člověk může mít docela dobře dobrou náladu.

A tady odpočívá — nu, to je vlastně velmi teskná příhoda! — tady odpočívá muž, který po šedesát sedm let pomýšlel na to, jak by proslovil nějaký dobrý nápad. Jenom proto žil, aby na tento dobrý nápad přišel, a nakonec přece jeden takový dobrý nápad dostal, jak byl přesvědčen. A z toho měl takovou radost, že umřel; zemřel zkrátka radostí nad tím svým jediným dobrým nápadem. A tak tento dobrý nápad nikomu neprospěl a nikdo ho neslyšel. Já si teď myslím, že jistě nemá pro ten dobrý nápad klid ani v hrobě. Protože, představte si, co když to je náhodou nápad, který bylo třeba říci v poledne, aby zapůsobil, a když teď mrtvý může podle obecného přesvědčení vyjít z hrobu jenom o půlnoci. Tak se nápad nehodí k době, nikdo se mu nezasměje, a mrtvý se zase může se svým dobrým nápadem vrátit do hrobu. To je smutný hrob.

Tady odpočívá velice lakomá paní. Dokud žila, vstávala v noci a mňoukala, aby si sousedé myslili, že má kočku. Tak byla lakomá!

Tady zase odpočívá slečna z dobré rodiny! Ve společnosti vždycky ráda dávala k lepšímu svůj hlas, a když se dala uprosit, tak zpívala: „Mi manca la voce!“ A to byla také jediná pravda v jejím životě!

Tady odpočívá dívka jiného druhu! Když srdce jako kanárek začíná křičet, rozum si zacpává uši. Krasavici obklopovala svatozář manželství – ! To je přece všední příhoda — ale zní to hezky. Nechme mrtvé na pokoji!

Tady odpočívá vdova, která měla v ústech labutí zpěv a v srdci soví žluč. Vypravovala se do rodin na lup za nedostatky svých bližních, zrovna jako za starých časů „Přítel policie“ se snažil najít prkno na chodníku zrovna tam, kde nebylo.

Tady je rodinný hrob! Všichni z rodiny si tolik věřili, že kdyby celý svět a noviny hlásaly: Je to takhle! a synáček přišel ze školy a povídal: Já jsem to však slyšel zase takhle! považovali by jeho názor všichni za správný proto, že patřil do rodiny. A jisté je to, že kdyby byl rodinný kohout zakokrhal o půlnoci, že by pro celou rodinu bylo ráno, i kdyby ponocný a všechny hodiny v celém městě hlásaly, že je půlnoc.

Velký Goethe končí svého „Fausta“ slovy, že hra „může pokračovat“. Také naše pouť po hřbitově by mohla pokračovat. Často sem chodívám! Když už mám některého ze svých přátel nebo ne zrovna přátel dost, zajdu si sem, najdu si tady drnové místečko a zasvětím je tomu nebo té, koho bych nejradši pochoval. A hned je tam pochovám, že tam leží jako nehybné mrtvoly, dokud se nevrátí zase jako noví a lepší lidé. Jejich život a jeho běh si zapíši, jak jej vidím já, do „Hřbitovní knihy“, a takhle by to měli dělat všichni lidé. Neměli by se zlobit, když jim někdo ublíží, ale hned ho pochovat, udržovat si svoji dobrou náladu a dál odbírat „Novinový adresář“, tyto noviny psané samotným lidem, jemuž ovšem často někdo vede ruku.

Až nadejde doba, že i mne s příběhem mého života uloží do hrobu, ať tam je nápis: „Dobrá nálada!“

To je můj příběh.

Po otci se mi dostalo nejlepšího dědictví, po něm mám dobrou náladu. A kdo byl můj otec? Nu, to se přece dobré nálady netýká! Měl živou letoru, byl čilý, tlustý a kulaťoučký, jeho zevnějšek i nitro byly naprostým protikladem k jeho zaměstnání. A jaké bylo jeho zaměstnání, jaké měl postavení ve společnosti? Ba, kdyby se to napsalo a vytisklo třeba rovnou na začátku knihy, tu je docela dobře možné, že mnoho lidí by si to přečtlo, knihu odložilo a řeklo, že to věru je něco děsivého, do toho že se pouštět nebudou. A přece nebyl můj otec ani pohodný, ani kat, naopak. Jeho povolání ho přivádělo do čela nejpočestnějších mužů v městě, tam také patřil docela po právu. Vždycky musil být první, před biskupem, před urozenými princi — a také před nimi vždycky býval. Neboť můj otec byl pohřební kočí!

Teď jsem to už vyřkl! A mohu ještě prohlásit, že když můj otec seděl vždycky takhle vysoko na omnibusu smrti, oblečen ve svůj dlouhý černý plášť a s třírohým černým kloboukem, ozdobeným stříbrným třepením, tu jak ho tak někdo spatřil, a k tomu jeho kulatý a usměvavý obličej, který se dokonale podobal slunci, ty tam byly myšlenky na smutek nebo hrob. Tento obličej říkal: „To všechno nijak nevadí, všechno dopadne mnohem lépe, než si myslíme!“

Po něm jsem tedy zdědil dobrou náladu a také zvyk, že pravidelně chodívám na hřbitov. A je to velmi zábavná procházka, vypraví-li se tam člověk s dobrou náladou — a kromě toho odbírám pravidelně „Novinový adresář“, zrovna jako jej odbíral on.

Nejsem tak docela mladý, nemám ženu, děti, ani knihovnu, ale jak jsem už řekl, pravidelně odbírám „Novinový adresář“ a ten mi stačí! To jsou pro mne nejlepší noviny, a tak tomu také bylo u otce. Jsou to noviny, které vykonávají prospěšný úkol, a je v nich všechno, co člověk potřebuje vědět: kdo káže v kostele a kdo káže v nových knihách, kde si lze opatřit dům, služebnictvo, šatstvo a živobytí, kdo vyprodává a kdo odchází z tohoto světa. A potom je tam vidět tolik dobročinnosti a tolik nevinných veršíků, které nikomu nijak nevadí, a můžeme si tam přečíst o manželstvích, která si kdo přeje uzavřít, a o schůzkách, na které jdeme nebo nejdeme — a to všechno je docela prosté a přirozené! Na mou věru, docela klidně by se dalo žít i umřít, když takhle člověk odbírá „Novinový adresář“ — a potom by měl člověk doma takovou spoustu papíru, že by se mu na něm leželo docela měkce, kdyby si snad nechtěl lehnout na hoblovačky.

„Novinový adresář“ a hřbitov, to jsou a vždycky byly takové dvě procházky, které nejvíc povzbuzovaly mého ducha k životu, dvě nejpožehnanější lázně pro moji dobrou náladu.

Noviny si může každý přečíst sám, ale na hřbitov pojďme spolu, podívejme se tam, když svítí slunce a zelenají se stromy! Projděme se tam mezi hroby! Každý je jakoby zavřenou knihou, hřbetem obrácenou k nám, že si můžeme přečíst název, který mluví o obsahu knihy, a přesto neříká nic. Já však se tam vyznám, vím to už od otce i z vlastní zkušenosti. Mám to ve své „Hřbitovní knize“, a to je kniha, kterou jsem si sám dělal k užitku i pro zábavu. Všichni nebožtíci v ní jsou, a ještě několik navíc!

Teď jsme na hřbitově.

Tady za bíle natřeným laťovým plůtkem, kde kdysi stával růžový keř — ten už je teď pryč, ale ze sousedního hrobu sem zasahuje zelenými prsty něco brčálu, aby přece jen tvořil trochu slavnostní výzdoby — tady odpočívá velmi nešťastný člověk. A přece, dokud žil, nebyl na tom špatně, jak se říká, měl slušný příjem a ještě trochu víc, ale bral si příliš k srdci svět, totiž umění. Když seděl večer v divadle, aby se oddával z celé duše uměleckému požitku, tu ho dočista přivedlo z míry, když třeba jenom osvětlovač příliš silně osvítil tvář měsíce, nebo když závěsy visely před kulisami tam, kde měly viset za nimi, nebo když se na Amageru objevila palma, v Tyrolích kaktus nebo daleko na norském severu buk! Cožpak to přece není jedno? Kdo o něčem takovém přemýšlí? Hraje se komedie a lidé se mají bavit. — Hned tleskalo publikum příliš mnoho, hned příliš málo. „To je dnes slabá věc, která nikoho nechytne,“ říkal třeba, a potom se ohlédl, aby se podíval, co to je dnes v divadle za lidi. A tu viděl, že se bláznivě smějí tomu, čemu by se smát neměli, a to ho zlobilo, tím onen muž trpěl a stal se z něho nešťastný člověk. A teď už je tedy v hrobě.

Tady zase odpočívá velmi šťastný muž, to znamená velice vznešený člověk vysokého původu. Ten původ byl také jeho štěstím, protože jinak by z něho nikdy nic nebylo. V přírodě je však všechno už tak moudře zařízeno, že pomyšlení na to je pravým požitkem. Chodil po světě vyšívaný vpředu i vzadu, žil v parádním pokoji, a podobal se tak drahocenné, perlami vyšívané šňůrce ke zvonku, za kterou je vždycky ještě pořádná tlustá šňůra, která slouží svému účelu. Také on měl za sebou ještě takovou šňůru, náhradníka, který vykonával službu a vykonává ji dodnes za leckterou takovou novou, vyšívanou šňůrkou ke zvonku. Všechno je už tak moudře zařízeno, že člověk může mít docela dobře dobrou náladu.

A tady odpočívá — nu, to je vlastně velmi teskná příhoda! — tady odpočívá muž, který po šedesát sedm let pomýšlel na to, jak by proslovil nějaký dobrý nápad. Jenom proto žil, aby na tento dobrý nápad přišel, a nakonec přece jeden takový dobrý nápad dostal, jak byl přesvědčen. A z toho měl takovou radost, že umřel; zemřel zkrátka radostí nad tím svým jediným dobrým nápadem. A tak tento dobrý nápad nikomu neprospěl a nikdo ho neslyšel. Já si teď myslím, že jistě nemá pro ten dobrý nápad klid ani v hrobě. Protože, představte si, co když to je náhodou nápad, který bylo třeba říci v poledne, aby zapůsobil, a když teď mrtvý může podle obecného přesvědčení vyjít z hrobu jenom o půlnoci. Tak se nápad nehodí k době, nikdo se mu nezasměje, a mrtvý se zase může se svým dobrým nápadem vrátit do hrobu. To je smutný hrob.

Tady odpočívá velice lakomá paní. Dokud žila, vstávala v noci a mňoukala, aby si sousedé myslili, že má kočku. Tak byla lakomá!

Tady zase odpočívá slečna z dobré rodiny! Ve společnosti vždycky ráda dávala k lepšímu svůj hlas, a když se dala uprosit, tak zpívala: „Mi manca la voce!“ A to byla také jediná pravda v jejím životě!

Tady odpočívá dívka jiného druhu! Když srdce jako kanárek začíná křičet, rozum si zacpává uši. Krasavici obklopovala svatozář manželství – ! To je přece všední příhoda — ale zní to hezky. Nechme mrtvé na pokoji!

Tady odpočívá vdova, která měla v ústech labutí zpěv a v srdci soví žluč. Vypravovala se do rodin na lup za nedostatky svých bližních, zrovna jako za starých časů „Přítel policie“ se snažil najít prkno na chodníku zrovna tam, kde nebylo.

Tady je rodinný hrob! Všichni z rodiny si tolik věřili, že kdyby celý svět a noviny hlásaly: Je to takhle! a synáček přišel ze školy a povídal: Já jsem to však slyšel zase takhle! považovali by jeho názor všichni za správný proto, že patřil do rodiny. A jisté je to, že kdyby byl rodinný kohout zakokrhal o půlnoci, že by pro celou rodinu bylo ráno, i kdyby ponocný a všechny hodiny v celém městě hlásaly, že je půlnoc.

Velký Goethe končí svého „Fausta“ slovy, že hra „může pokračovat“. Také naše pouť po hřbitově by mohla pokračovat. Často sem chodívám! Když už mám některého ze svých přátel nebo ne zrovna přátel dost, zajdu si sem, najdu si tady drnové místečko a zasvětím je tomu nebo té, koho bych nejradši pochoval. A hned je tam pochovám, že tam leží jako nehybné mrtvoly, dokud se nevrátí zase jako noví a lepší lidé. Jejich život a jeho běh si zapíši, jak jej vidím já, do „Hřbitovní knihy“, a takhle by to měli dělat všichni lidé. Neměli by se zlobit, když jim někdo ublíží, ale hned ho pochovat, udržovat si svoji dobrou náladu a dál odbírat „Novinový adresář“, tyto noviny psané samotným lidem, jemuž ovšem často někdo vede ruku.

Až nadejde doba, že i mne s příběhem mého života uloží do hrobu, ať tam je nápis: „Dobrá nálada!“

To je můj příběh.

Dva přátelé

Ubohý Jan byl velmi zarmoucen. Jeho otec těžce stonal a nebylo mu pomoci. V malé světničce byli jen oni dva. Bylo hodně pozdě večer a lampa na stole dohořívala.

„Byl jsi dobrým synem, Jene!" řekl nemocný otec. „Pán Bůh ti bude ve světě pomáhat." Podíval se na syna vážnýma, laskavýma očima, vzdychl zhluboka a zemřel. Bylo to, jako by byl usnul.

Ale Jan plakal, protože teď neměl nikoho v širém světě, ani otce, ani matku, sestru ani bratra. Chudák Jan! Klečel u postele a líbal ruku zemřelého otce a prolil mnoho hořkých slz. Ale nakonec se mu oči zavíraly a on usnul, maje hlavu položenu na pelesti.

Měl podivný sen. Zdálo se mu, že se slunce a měsíc před ním sklánějí, viděl svého otce opět čilého a zdravého a slyšel, jak se směje, jako se smával vždycky, když byl v dobré náladě. Spanilá dívka se zlatou korunou na dlouhých, krásných vlasech podávala Janovi ruku a jeho otec pravil: „Vidíš, jakou jsi dostal nevěstu! Je nejkrásnější na celém světě!"

Potom se Jan probudil, a všechna krása byla tatam. Jeho otec ležel mrtvý a studený na posteli; nikdo u něho nebyl. Ubohý Jan!

Pak mrtvého pohřbili. Jan šel za rakví. Nikdy již nespatří dobrého otce, který jej měl tak rád! Slyšel, jak házejí do hrobu hlínu, viděl již jen poslední hranu rakve, ale i ta zmizela pod další lopatou hlíny. Bylo mu, jako by se mu chtělo srdce rozskočit, tak byl zarmoucen! Kolem něho zpívali žalmy; znělo to tak krásně, že Janovi vstoupily slzy do očí, až se rozplakal, a to poněkud ulehčilo jeho smutku. Slunce svítilo nádherně nad zelenými vrcholky stromů, jako by chtělo říci: „Netruchli, Jene, vždyť vidíš, jak je nebe krásně modré!"

Jan se při tom již usmíval, zatímco mu slzy ještě stékaly po tvářích. Ptáčkové seděli v korunách kaštanů a cvrlikali: „Kvivít, kvivít!" Byli tak veselí, ačkoli přece byli na pohřbu! Jan viděl, jak odlétali ze zelených stromů daleko pryč do světa, i dostal také chuť rozletět se za nimi. Ale nejdřív otesal velký dřevěný kříž, aby jej postavil na otcův hrob. Když jej tam večer donesl, byl hrob ozdoben pískem a květinami. Udělali to cizí lidé, protože měli jeho drahého otce rádi.

Časně zrána druhého dne sbalil Jan svůj malý raneček, schoval do opasku celé své dědictví — bylo to padesát korun a několik desetihaléřů — as tím se chystal na cestu. Ale dříve ještě zašel na hřbitov k otcovu hrobu, pomodlil se a řekl: „Sbohem, drahý otče! Zůstanu vždy dobrým člověkem."

Venku v polích, kudy Jan šel, stály všechny květiny svěží a krásné v teplém sluníčku a kývaly hlavinkami, jako by chtěly říci: „Buď vítán v zeleni! Není zde krásně:

Ale Jan se ještě jednou obrátil, aby pohlédl na starý kostel, v němž byl jako dítě pokřtěn a kde byl každou neděli se starým otcem na pobožnosti a zpíval nábožné písně. Náhle spatřil vysoko nahoře v jednom věžním okně stát kostelního skřítka s červenou špičatou čepičkou; zacláněl si oči složenýma rukama, neboť jej slunce oslepovalo. Jan mu kýval na rozloučenou a malý skřítek mával červenou čepičkou, kladl ruku na srdce a posílal mu rukou polibky. Chtěl mu tím ukázat, že mu přeje všeho dobrého a aby se mu na cestě dobře dařilo.

Jan přemýšlel, jak mnoho zajímavého asi spatří ve velkém, krásném světě, a šel dál a dál, tak daleko, kde ještě nikdy nebyl. Nepoznával ani města, jimiž procházel, ani lidi, jež potkával; byl daleko, daleko mezi cizími lidmi.

První noc musil přespat v kupě sena na poli, jiné lože neměl. Ale to bylo právě hezké, ba zdálo se mu, že by ani král nemohl spát lépe. Celé pole s potokem, kupou sena a s modrým nebem nahoře, to přece byla nádherná ložnice. Zelená tráva s malými červenými a bílými květinkami, to byl koberec, bezové křoví a šípky byly kytice květů a umyvadlem byl celý potok s jasnou, čerstvou vodou, v níž se uklánělo vrbové proutí a přálo mu dobrý večer a dobré jitro. Měsíc byl ohromná noční svítilna vysoko pod modrou oblohou, na níž nebyly záclony, jež by mohly vzplanout.

Jan mohl spát docela klidně a také spal. Probudil se teprve, když slunce vyšlo a všichni ptáčkové kolkolem zpívali: „Dobré jitro! Dobré jitro! Ty ještě spíš?"

Zvony vyzváněly k pobožnosti, byla neděle. Lidé šli do kostela a Jan šel s nimi,

zpíval a bylo mu, jako by byl doma v kostele, kde byl pokřtěn a kde zpíval nábožné písně se svým otcem.

Na hřbitově u kostela bylo veliké množství hrobů a na některých rostla vysoká tráva. Tu si vzpomněl Jan na hrob svého otce, který asi také bude jednou vypadat jako tyto hroby, když ho nebude moci ošetřovat a zdobit. I sedl si a plel trávu, narovnával pokácené dřevěné kříže a dával zpět na hroby věnce, jež vítr odnesl. Myslil si při tom, že snad někdo udělá totéž na hrobě jeho otce, když on to udělat nemůže.

Před vchodem do kostela stál starý žebrák a opíral se o berličku. Jan mu dal všechny drobné peníze, které měl, a šel potom šťastný a veselý dále, do širého světa.

K večeru se blížila strašlivá bouřka. Jan pospíchal, aby se dostal pod střechu, ale záhy nastala temná noc. Konečně doběhl k malému kostelu, stojícímu docela osaměle na vršíčku. Dveře byly naštěstí jen přivřeny, i vplížil se dovnitř. Tam hodlal vyčkat, až bouřka přejde.

„Tadyhle si sednu do kouta," řekl si, „jsem velmi unaven a potřebuji si trochu odpočinout."

I sedl si, sepjal ruce a říkal večerní modlitbu. Nežli se nadál, usnul a měl krásné sny, zatímco se venku blýskalo a hřmělo.

Když se opět probudil, byla půlnoc, ale bouřka se přehnala a měsíc svítil okny dovnitř kostela. Uprostřed stála na podlaze otevřená rakev s mrtvým mužem, kterého ještě nepohřbili. Jan se naprosto nebál, protože měl čisté svědomí a dobře věděl, že mrtví nic nedělají, že jenom živí zlí lidé ubližují.

Takoví dva živí zlí lidé stáli vedle mrtvého muže, který byl uložen v kostele, nežli bude pohřben. Chtěli tomu ubohému mrtvému muži ublížit, vyhodit ho z rakve před kostelní vrata.

„Pročpak to chcete udělat?" tázal se Jan. „Je to ošklivé a špatné, nechte jej spát!"

„Láryfáry!" křičeli ti dva zlí lidé. „Podvedl nás! Je nám dlužen peníze, které nemohl zaplatit, a když je nyní mrtev, nedostaneme ani haléř. Chceme se mu za to pomstít, ať leží jako pes před kostelními dveřmi!"

„Nemám víc než padesát korun," řekl Jan. „Je to celé moje dědictví, ale dám vám je rád, slíbíte-li mi čestným slovem, že necháte toho ubožáka na pokoji. Však já se již nějak protluču bez peněz; mám zdravé, silné údy."

„Ano," odpověděli ti nešlechetní lidé, „když nám tedy chceš zaplatit alespoň část jeho dluhu, neuděláme mu docela nic, tím si můžeš být jist!" I vzali peníze, které jim Jan dal, vysmáli se mu hlasitě, že je tak dobrý, a šli svou cestou. Jan srovnal mrtvolu opět do rakve, sepjal jí ruce, dal sbohem a šel pokojně dál velkým lesem.

Kolem dokola, kamkoli měsíc prozařoval skrze stromy, viděl nejpůvabnější skřítky, vesele si pohrávající. Nedávali se vyrušovat, neboť dobře věděli, že Jan je dobrý, nevinný člověk, a jenom zlí lidé nesmějí skřítky spatřit. Mnozí z nich nebyli větší nežli prst a měli dlouhé, žlutavé vlasy upevněny zlatými hřebeny. Houpali se vždy dva a dva na velkých rosných kapkách, které ležely na lupenech a na vysoké trávě. Občas se s kapkou svalili mezi dlouhé stonky trávy, a to bylo smíchu a hluku mezi těmi drobnými trpaslíčky!

Bylo to náramně krásné! Zpívali a Jan docela poznával všechny ty hezké písničky, jimž se byl učil jako malý chlapeček. Velcí, barevní pavouci se stříbrnými korunkami na hlavě musili ze stébla na stéblo tkát dlouhé visuté mosty a paláce, které, když na ně padla jemná rosa, vypadaly jako blyštivé sklo v jasné měsíční záři.

Tak to trvalo až do východu slunce. Tu zalézali malí skřítkové do poupat květin a vítr unesl jejich mosty a zámky, že létaly vzduchem jako velké pavučiny.

Jan právě vyšel z lesa, když vtom zaslechl silný mužský hlas právě za sebou:

„Hej, kamaráde, kampak tě vede cesta?"

„Pryč, do širého světa!" řekl Jan. „Nemám ani otce, ani matku, jsem ubožák, ale uživím se prací svých rukou."

„Já chci také do širého světa," pravil cizí muž. „Což abychom šli spolu?" „Tak dobrá!" odvětil Jan. Šli tedy spolu.

Brzy se měli velmi rádi, neboť oba byli dobří lidé, a stali se upřímnými přáteli. Ale Jan pozoroval, že cizinec je mnohem chytřejší nežli on, neboť procestoval křížem krážem skoro celý svět a dovedl vyprávět o všemožných věcech, které spatřil.

Slunce již stálo vysoko nad obzorem, když si sedli pod velký strom, aby se nasnídali. Vtom šla okolo stará žena. Byla velmi sešlá a docela shrbená; opírala se o berličku a nesla na zádech otep roští, které nasbírala v lese. Zástěru měla vykasanou a Jan viděl, že v ní má tři velké metly z kapradí a z vrby. Když už byla docela u nich, sklouzla, upadla a hlasitě vykřikla, neboť si ta ubohá stařena zlomila nohu.

Jan hned navrhl, aby ji odnesli do jejího obydlí. Ale cizinec otevřel svůj tlumok, vyndal z něho jakýsi kelímek a řekl, že v něm má mast, která její nohu hned uzdraví a osvěží. „Budeš moci dojít domů sama, jako by sis nikdy nebyla zlomila nohu," dodal. Ale chtěl také, aby mu za to dala ty tři metly, které má v zástěře.

„To by přišlo draho," zvolala stařena a pokyvovala náramně divně hlavou; nechtěla se jen tak vzdát svých metel, ale také nebylo nic příjemného ležet se zlomenou nohou. I dala mu metly.

Sotva jí cizinec natřel nohu tou svou mastí, stařena vstala a šla mnohem čiperněji nežli dříve. Takovou moc měla ta mast. Ale v lékárně bys ji sotva dostal.

„Co uděláš s těmi metlami?" ptal se Jan svého přítele.

„Jsou to tři pěkná košťata," řekl, „a mně se právě hodí, poněvadž jsem veselá kopa."

Pak šli ještě hezký kus cesty.

„Toť se obloha jaksi zatahuje!" zvolal Jan a ukazoval před sebe. „A jaké to jsou strašlivé, temné mraky!"

„Nikoli," řekl přítel, „to nejsou mraky, to jsou hory, krásné, vysoké hory. Po nich se dostaneme až nad mraky do svěžího ovzduší. Je tam nádherně, to mi věř! Zítra tam již zajisté budem."

Ale nebylo k nim tak blízko, jak se zdálo: musili jít celý den, než došli k horám, kde rostly černé lesy až k nebi a kde byly kameny veliké jako celé město. Čekala je důkladná námaha, když je měli všechny přejít, proto se uchýlili do hostince, aby si hodně odpočinuli a nabrali sil k zítřejšímu pochodu.

Dole ve velkém výčepu bylo pohromadě velmi mnoho lidí, neboť tam byl jakýsi tulák s loutkovým divadlem. Právě postavil své divadélko a lidé seděli kolem dokola, aby se dívali na tu zábavnou hru. Ale na nejpřednější a nejlepší místo se posadil starý, tlustý řezník a vedle něho seděl jeho velký hafan a vyvaloval oči. Hu, ten vypadal hrozivě!

Začalo divadlo. Byla to hezká hra s králem a královnou, kteří seděli na sametovém trůně, měli zlaté korunky a krásné šaty s dlouhými vlečkami, neboť na ně měli dost peněz. Nejroztomilejší dřevěné loutky se skleněnýma očima a dlouhými vousy stály u všech dveří a otvíraly je a zavíraly, aby mohl čerstvý vzduch do světnice.

Byli v nejlepším hraní a všichni diváci byli rozjařeni. Ale právě když královna vstala a začala chodit po podlaze, tu — bůhví co si ten velký hafan myslil, když ho tlustý řezník nedržel za obojek, skočil přímo k divadélku a chopil královnu kolem útlého těla, že to jen zakřupalo: prask, křup! Bylo to strašlivé!

Ubohý muž, který to divadlo provozoval, velmi se polekal a byl tuze zarmoucen nad ztrátou své královny. Byla to jeho nejkrásnější loutka a teď jí ten ošklivý hafan ukousl hlavu. Když však potom lidé odešli, řekl Janův přítel, že dá zase královnu do pořádku. Vytáhl svůj kelímek a pomazal loutku tou mastí, kterou pomohl ubohé stařeně, když si zlomila nohu.

Sotva loutku namazal, hned byla zase jako dříve. Dokonce mohla pohybovat všemi údy a nebylo vůbec třeba tahat přitom za provázky. Loutka byla jako živý člověk, jen taktak, že ještě nedovedla mluvit.

Muž, kterému malé loutkové divadlo patřilo, měl náramnou radost. Teď již ani nepotřeboval loutku držet a ona tančila sama od sebe. Žádná z ostatních to nedovedla.

Když pak nastala noc a všichni lidé v hostinci se odebrali na lože, bylo náhle slyšet tuze bolestný vzlykot. Trvalo to tak dlouho, že všichni vstali, aby se podívali, kdo to tak vzlyká. Loutkář šel ke svému divadélku, neboť ten vzlykot zazníval odtamtud.

Všechny dřevěné loutky ležely jedna přes druhou, král i všechen jeho dvůr; všichni žalostně vzdychali a poulili velké skleněné oči. Všichni totiž chtěli být tak pomazáni jako královna, aby se také mohli sami pohybovat. Královna poklekla, zvedla svoji krásnou zlatou korunu do výše a prosila loutkáře: „Vezmi si mou korunu, ale pomaž také mého muže a moje dvořany!" Tu se ubohý loutkář nemohl zdržet, i dal se do pláče, neboť mu jí bylo upřímně líto. Slíbil pak cizinci, že mu dá všechny peníze, které večer utržil za svou hru, pomaže-li aspoň čtyři nebo pět jeho nejhezčích loutek. Ten však řekl, že nežádá nic jiného nežli tu velkou šavli, kterou má loutkář po boku. Když ji dostal, pomazal šest loutek. Ty hned začaly krásně tančit. A všechny dívky, živoucí lidské dívky, které to viděly, daly se také do tance a po nich všichni obyvatelé hostince. Kočí tančil s kuchařkou, sklepník s pokojskou, všichni cizinci tančili, ba i lopatka na uhlí a kleště od kamen se daly do tance, ale svalily se hned, jak udělaly prvý skok. Pane, to byla veselá noc! —

Následujícího jitra se Jan a jeho přítel se všemi rozloučili a šli do vysokých hor, porostlých velkými jedlovými lesy. Vystoupili tak vysoko, že se jim kostelní věže hluboko pod nimi jevily již jenom jako malé červené jahody tam v zeleni, a viděli daleko odtud, na mnoho, mnoho mil, kde ještě nikdy nebyli. — Tolik nádhery Jan předtím ještě nespatřil. Slunce svítilo tak teple v tom čerstvém modrém vzduchu! Slyšel také v horách troubit lovce na lesní roh tak krásně a dojemně, že mu radostí až slzy vstoupily do očí.

Jeho přítel stanul také s rukama sepjatýma a díval se přes lesy a města do teplé sluneční záře.

Vtom zazněl nad jejich hlavami podivuhodně krásný zpěv. Vzhlédli vzhůru — velká bílá labuť se vznášela vzduchem. Byla velmi krásná a zpívala, jak ještě nikdy žádného ptáka neslyšeli zpívat. Ale slábla víc a více, skláněla hlavu a spadla jim docela tiše k nohám. Tam zůstala mrtva ležet. Krásný pták!

„Dvě tak krásná křídla," řekl Janův přítel, „tak bílá a veliká, jako má tenhle pták, stojí za mnoho peněz, vezmu si je s sebou. Teď vidíš, jak je dobré, že jsem dostal šavli."

I usekl mrtvé labuti obě křídla jedinou ranou a schoval si je.

Šli opět mnoho, mnoho mil horami, až konečně spatřili před sebou velké město s více než stem věží, které se leskly v sluneční záři jako stříbro. Uprostřed města byl nádherný mramorový zámek, pokrytý rudým zlatem, a v něm bydlil král.

Jan a jeho kamarád nechtěli hned vejít do města, i zůstali venku v hostinci, aby se mohli dát do pořádku. Chtěli vypadat hezky, až přijdou do ulic. Hostinský jim vypravoval, že král je velmi dobrý člověk, který nikdy nikomu na světě neublížil. Ale jeho dcera že je tuze zlá. Je velice krásná, nikdo není tak hezký a okouzlující jako ona, ale co je to plátno, když je to zlá, ukrutná čarodějnice, která má na svědomí životy tolika krásných princů. Všem mužům dovolila, aby se o ni ucházeli; každý může přijít, ať princ nebo žebrák, na tom nezáleží, musí však uhodnout tři věci, na které se ona zeptá. Uhodne-li, provdá se za něho a on se stane králem celé země, až její otec zemře. Ale kdo ty tři věci neuhodne, toho dá pověsit nebo mu setnout hlavu — tak zlá a špatná je ta krásná princezna.

Její otec, starý král, je prý nad tím velmi zarmoucen. Ale nemůže jí zabránit, aby do pláče, neboť mu jí bylo upřímně líto. Slíbil pak cizinci, že mu dá všechny peníze, které večer utržil za svou hru, pomaže-li aspoň čtyři nebo pět jeho nejhezčích loutek. Ten však řekl, že nežádá nic jiného nežli tu velkou šavli, kterou má loutkář po boku. Když ji dostal, pomazal šest loutek. Ty hned začaly krásně tančit. A všechny dívky, živoucí lidské dívky, které to viděly, daly se také do tance a po nich všichni obyvatelé hostince. Kočí tančil s kuchařkou, sklepník s pokojskou, všichni cizinci tančili, ba i lopatka na uhlí a kleště od kamen se daly do tance, ale svalily se hned, jak udělaly prvý skok. Pane, to byla veselá noc! —

Následujícího jitra se Jan a jeho přítel se všemi rozloučili a šli do vysokých hor, porostlých velkými jedlovými lesy. Vystoupili tak vysoko, že se jim kostelní věže hluboko pod nimi jevily již jenom jako malé červené jahody tam v zeleni, a viděli daleko odtud, na mnoho, mnoho mil, kde ještě nikdy nebyli. — Tolik nádhery Jan předtím ještě nespatřil. Slunce svítilo tak teple v tom čerstvém modrém vzduchu! Slyšel také v horách troubit lovce na lesní roh tak krásně a dojemně, že mu radostí až slzy vstoupily do očí.

Jeho přítel stanul také s rukama sepjatýma a díval se přes lesy a města do teplé sluneční záře.

Vtom zazněl nad jejich hlavami podivuhodně krásný zpěv. Vzhlédli vzhůru — velká bílá labuť se vznášela vzduchem. Byla velmi krásná a zpívala, jak ještě nikdy žádného ptáka neslyšeli zpívat. Ale slábla víc a více, skláněla hlavu a spadla jim docela tiše k nohám. Tam zůstala mrtva ležet. Krásný pták!

„Dvě tak krásná křídla," řekl Janův přítel, „tak bílá a veliká, jako má tenhle pták, stojí za mnoho peněz, vezmu si je s sebou. Teď vidíš, jak je dobré, že jsem dostal šavli."

I usekl mrtvé labuti obě křídla jedinou ranou a schoval si je.

Šli opět mnoho, mnoho mil horami, až konečně spatřili před sebou velké město s více než stem věží, které se leskly v sluneční záři jako stříbro. Uprostřed města byl nádherný mramorový zámek, pokrytý rudým zlatem, a v něm bydlil král.

Jan a jeho kamarád nechtěli hned vejít do města, i zůstali venku v hostinci, aby se mohli dát do pořádku. Chtěli vypadat hezky, až přijdou do ulic. Hostinský jim vypravoval, že král je velmi dobrý člověk, který nikdy nikomu na světě neublížil. Ale jeho dcera že je tuze zlá. Je velice krásná, nikdo není tak hezký a okouzlující jako ona, ale co je to plátno, když je to zlá, ukrutná čarodějnice, která má na svědomí životy tolika krásných princů. Všem mužům dovolila, aby se o ni ucházeli; každý může přijít, ať princ nebo žebrák, na tom nezáleží, musí však uhodnout tři věci, na které se ona zeptá. Uhodne-li, provdá se za něho a on se stane králem celé země, až její otec zemře. Ale kdo ty tři věci neuhodne, toho dá pověsit nebo mu setnout hlavu — tak zlá a špatná je ta krásná princezna.

Její otec, starý král, je prý nad tím velmi zarmoucen. Ale nemůže jí zabránit, aby byla tak ukrutná, neboť jednou prohlásil, že jí nikdy nebude bránit, aby se vdala, za koho chce. Kdykoli přijde nějaký princ a chce hádat, aby dostal princeznu, nikdy neuhodne, a pak bývá oběšen nebo mu setnou hlavu. Princezna říká, že přece věděl, co mu hrozí, mohl tedy těch námluv nechat. Starý král prý je tak zarmoucen nad veškerým tím smutkem a bídou, že každého roku klečí před princeznou jeden celý den na kolenou se všemi svými vojáky a prosí, aby se napravila, ale ona nechce povolit.

„Ošklivá princezna!" řekl Jan. „Potřebovala by opravdu metlu, ta by jí dělala dobře! Kdybych tak já byl tím starým králem, ta by ode mne dostávala často výprask!"

Vtom zaslechli, jak venku lidé křičí: „Sláva!" Princezna jela okolo a byla opravdu tak krásná, že všichni lidé zapomínali, jak je zlá, a proto volali: „Sláva!" Dvanáct krásných panen, všechny v bílých hedvábných šatech a se zlatým tulipánem v rukou, jelo na krásných vranících po jejím boku. Princezna sama měla oře sněhobílého, zdobeného diamanty a rubíny, její jezdecký oděv byl samé zlato a bičík, který držela v ruce, vypadal, jako by to byl sluneční paprsek. Zlatá koruna na její hlavě byla jako hvězdičky z nebes a její plášť byl sešit z více než tisíce krásných motýlích křídel. Ale ona sama byla ještě mnohem krásnější nežli všechen její šat.

Když ji Jan spatřil, začervenal se, jako by jej krví polil, a nemohl pronést ani slova. Princezna totiž vypadala skoro navlas tak jako ona spanilá dívka se zlatou korunkou, o níž se mu zdálo té noci, kdy otec zemřel. Tak se mu zalíbila, že se do ní hned zamiloval až po uši. „To přece jistě není pravda," říkal si, „že by ona mohla být zlou čarodějnicí a dávala lidi věšet a stínat, když neuhodnou, nač se jich táže. A když se o ni smí ucházet každý, i nejchudší žebrák, půjdu do zámku také, nemohu si pomoci."

Všichni mu domlouvali, aby to nedělal, že se mu jistě povede právě tak jako všem ostatním. Jeho kamarád jej od toho také zrazoval. Ale Jan věřil, že to dobře dopadne, i vyleštil si boty a oprášil šaty, umyl si obličej a ruce, učesal si krásné, světlé vlasy a šel potom docela sám vzhůru do zámku.

„Dále!" řekl starý král, když Jan zaklepal na dveře.

Jan otevřel. Starý král mu vyšel vstříc v županu a ve vyšívaných trepkách; korunu měl na hlavě, žezlo držel v jedné ruce a zlaté jablko v druhé.

„Počkej trochu!" řekl, i strčil jablko pod paži, aby mohl podat Janovi ruku.

Jakmile však uslyšel, že se Jan uchází o princeznu, dal se do takového pláče, až mu žezlo a jablko spadly na zem. A poněvadž neměl po ruce kapesník, musil si oči osušovat županem. Ubohý starý král!

„Nech toho," řekl, „sic se ti povede právě tak zle jako všem ostatním! Jenom se podívej!" I vedl Jana ven, do princezniny zahrady.

Tam to vypadalo strašlivě. Na každém stromě viseli tři čtyři královští princové, kteří se ucházeli o princeznu, ale neuhodli její hádanky. Kdykoli zavanul větřík, za chrastily všechny hnáty. Ptáčkové se tak polekali, že se již nikdy neodvážili přilétnout do zahrady. Všechny květiny byly přivázány k lidským údům a v květináčích se šklebily lebky. — Byla to zvláštní zahrada pro takovou princeznu.

„Tak tady vidíš!" řekl starý král. „Tobě se povede právě tak jako všem ostatním, které tady vidíš, a proto raději toho nech! Působíš mi opravdový zármutek, neboť mě to velmi dojímá."

Jan políbil dobrému starému králi ruku a řekl, že se mu to snad podaří, neboť má spanilou princeznu velice rád.

Vtom přijela princezna se všemi svými dámami do zámeckého nádvoří. Král a Jan šli k ní a přáli jí dobrý den.

Byla opravdu spanilá. Podala Janovi ruku, i zamiloval se do ní ještě více nežli předtím. Vždyť není možné, myslil si, aby byla tak zlá čarodějnice, jak o ní všichni povídají.

Šli spolu do sálu, kde malá pážata nosila na stůl zavařeninu a perníky s oříšky. Ale starý král byl tak zarmoucen, že vůbec nemohl jíst, a kromě toho mu byly oříšky na perníku příliš tvrdé.

Umluvili si, že Jan přijde do zámku zase zítra ráno a že tu budou shromážděni soudcové a celá rada, aby vyslechli, jak dopadne hádání. Podaří-li se mu to, má se dostavit ještě dvakrát. Ale ještě nikdy nikdo neuhodl napoprvé, i přišli všichni o život.

Jan se valně nestaral, jak se mu bude dařit, spíše byl veselý; myslil jenom na spanilou princeznu a věřil pevně, že nad ní zvítězí. Jak, to nevěděl a také ani na to nechtěl myslit. Tančil po silnici, když se ubíral k hostinci, kde na něj čekal jeho přítel.

Jan ani nemohl dost vypovídat, jak k němu byla princezna vlídná a jak je spanilá.

Nesmírně se těšil na zítřejší den, až půjde do zámku a zkusí své štěstí v hádání. Ale jeho přítel potřásl hlavou a byl velmi smuten.

„Mám tě velmi rád," řekl, „mohli jsme ještě dlouho spolu pobýt, a nyní tě již mám ztratit! Ubohý, drahý Jene, hned bych se dal do pláče, ale nechci ti kazit radost snad v poslední večer, co jsme pohromadě. Budeme veselí, hodně veselí! Zítra, až budeš pryč, mohu se vyplakat."

Všichni lidé v městě se hned dověděli, že přijde k princezně nový ženich, a proto byl všude velký smutek. Divadlo bylo zavřeno, všichni cukráři ovázali svoje cukrové figurky černými fábory, král a kněží klečeli v kostele. Všichni byli zarmouceni, poněvadž se přece nemohlo Janovi dařit lépe, nežli se dařilo všem ostatním uchazečům.

K večeru přichystal Janův kamarád velikou láhev vína a řekl mu, teď že budou hodně veselí a že budou pít na zdraví princeznino. Ale když Jan vypil dvě sklenice, padla na něj taková ospalost, že nemohl ani oči otevřít, i upadl ve spánek.

Jeho přítel jej zvedl velmi opatrně ze židle a položil do postele. Když pak nastala temná noc, vzal obě velká křídla, která uťal labuti, přivázal si je pevně k ramenům, strčil si do kapsy největší metlu, kterou dostal od té staré ženy, jež upadla a zlomila si nohu, otevřel okno a letěl pak přes město přímo k zámku. Tam se usadil v koutku pod oknem, jež vedlo k princeznině ložnici.

V celém městě bylo úplné ticho. Když na věži odbilo tři čtvrti na dvanáct, otevřelo se okno a princezna letěla ve velkém bílém plášti a s dlouhými černými křídly přes město k velké hoře. Ale Janův přítel se udělal neviditelným, takže ho princezna nemohla zpozorovat; letěl za ní a mrskal ji metlou, až se jí nadělaly pořádné krevní podlitiny, kamkoli ji uhodil. Hoj, to byla cesta vzduchem! Vítr se opíral o její plášť, který se rozestřel na všechny strany jako velká lodní plachta, a měsíc svítil skrze něj.

„Takové krupobití, takové krupobití!" naříkala princezna při každém úderu metly. A patřilo jí to!

Konečně se dostala k hoře a zaťukala na ni. Hora se otevřela s hromovým rachotem a princezna vešla. Janův přítel vešel s ní. Princezna ho nemohla vidět, poněvadž byl stále neviditelný. Šli velikou, dlouhou chodbou, jejíž stěny se podivně třpytily; byly na nich tisíce zářivých pavouků, kteří běhali po zdech nahoru dolů a svítili jako oheň. Pak přišli do velkého sálu, celého ze stříbra a zlata. Květiny, veliké jako slunečnice, červené a modré, leskly se na zdech, ale nikdo je nemohl utrhnout, poněvadž jejich stonky byly oškliví, jedovatí hadi a květy byly oheň, který jim sršel z úst. Celý strop byl poset svítícími svatojanskými muškami a blankytně modrými netopýry, kteří mávali tenkými křídly.

Bylo to náramně divné. Uprostřed stál trůn, spočívající na čtyřech koňských kostrách, které měly postroj z červených, ohnivých pavučin. Trůn sám byl z bílého mléčného skla a podušky na sedadlech byly z malých černých myší, které se vzájemně kousaly do ocasů. Nad trůnem byla nebesa z růžových pavučin, posázených překrásnými zelenými muškami, které zářily jako drahokamy.

Na trůně seděl starý skřítek s korunou na ohyzdné hlavě a s žezlem v ruce. Políbil princeznu na čelo, posadil si ji vedle sebe na drahocenný trůn a vtom spustila hudba. Veliké černé kobylky hrály na foukací harmoniky a sovy si tloukly samy na břicho, neboť neměly žádné bubny. Byl to veselý koncert. Malouncí šotečkové s bludičkami na čapkách tančili kolem sálu. Nikdo nemohl vidět Janova přítele, který se postavil hned za trůn, a tak všechno vyslechl. Dvořané, kteří nyní vcházeli, byli velmi hezcí a obratní, ale kdo se na ně důkladně podíval, mohl poznat, jací jsou ve skutečnosti: nebyli nic jiného než pometla s nasazenými zelnými hlávkami na konci. Skřítek jim přičaroval život a dal vyšívané šaty. Ale na tom také ani nezáleželo; byli zde jenom pro parádu.

Po chvíli tance vyprávěla princezna skřítkovi, že má nového nápadníka, i ptala se, nač má myslit a jak se ho tázat následujícího jitra, až přijde do zámku.

„Poslyš," řekl skřítek, „co ti povím! Vyber si něco hodně lehkého, na to on jistě nepřijde. Mysli na jeden svůj střevíček. To neuhodne. Potom mu dej setnout hlavu!

Ale nezapomeň, až zítra v noci zase ke mně přijdeš, přines mi jeho oči! Chci je sníst!"

Princezna se velmi hluboko poklonila a řekla, že na oči nezapomene. Skřítek potom otevřel horu a ona letěla zpět domů. Ale Janův přítel letěl s ní a mrskal ji metlou tak ostře, že nad tím silným krupobitím náramně vzdychala a pospíšila si co nejvíce, aby se dostala oknem do své ložnice.

Janův kamarád pak letěl zpět do hostince, kde Jan ještě spal. Odvázal si křídla a lehl si rovněž do postele, neboť byl unaven.

Časně zrána následujícího dne se Jan probudil a jeho přítel vstal rovněž. Vypravoval, že se mu dnes v noci zdál velmi podivný sen o princezně a jejím střevíčku. I prosil jej, aby se tázal, zdali princezna nemyslí na jeden svůj střevíček. Neboť to právě slyšel od skřítka uvnitř hory, ale nechtěl o tom Janovi nic povědět.

,,Je stejné, budu-li se ptát na to nebo na něco jiného," řekl Jan. ,,A snad bude docela správné, o čem se ti zdálo, neboť stále věřím, že to dokážu! Přece však se s tebou rozloučím. Budu-li totiž hádat špatně, nikdy tě již nespatřím!"

I políbili se navzájem a Jan šel do města a nahoru do zámku.

Celý sál byl plničký lidí. Soudcové seděli ve svých lenoškách a pod hlavami měli prachové podušky, neboť měli tak mnoho o čem přemýšlet. Starý král vstal a osušil si oči bílým kapesníkem. Tu vstoupila princezna; byla ještě krásnější nežli včera a kývala všem na pozdrav velice přívětivě. Janovi podala ruku a řekla: „Dobré jitro!"

Nyní měl Jan hádat, nač ona právě myslí. Bože, jak se na něj dívala přívětivě! Ale sotva uslyšela, že řekl: „Na jeden střevíček," zbledla v obličeji jako křída a chvěla se po celém těle. Ale nic jí to nepomohlo, neboť Jan hádal správně.

To jste měli vidět, jakou měl král radost! Udělal dokonce kotrmelec a všichni lidé tleskali jemu a Janovi, který první z nápadníků dobře hádal.

Jeho přítel zářil štěstím, když se dověděl, jak dobře všechno skončilo. Následujícího dne se mělo hádat znovu.

Večer minul jako včera.

Když Jan spal, letěl jeho přítel za princeznou k hoře a mrskal ji ještě silněji než minule, neboť si vzal tentokrát dvě metly. Nikdo ho nemohl vidět a on slyšel všechno.

Princezna měla myslit na svoji rukavičku. Řekl to Janovi zas, jako by to byl sen. Jan uhodl opět dobře, i byla na zámku veliká radost. Všechno dvořanstvo metalo kozelce, jak viděli krále dělat předešle. Ale princezna ležela v lenošce a nechtěla promluvit jediné slovo.

I měl Jan hádat potřetí. Zdaří-li se mu to, měl dostat spanilou princeznu a zdědit celé království, až starý král zemře. Neuhodne-li, měl pozbýt života a skřítek chtěl sníst jeho krásné modré oči.

Večer předtím šel Jan časně na lože a usnul docela klidně. Ale jeho přítel si připevnil zase křídla na záda, uvázal si šavli k boku, vzal s sebou všechny tři metly a letěl k zámku.

Noc byla zlá. Tma jako v pytli, vichřice zuřila, že tašky lítaly ze střech a stromy v princeznině zahradě, kde visely hnáty, klátily se jako třtina, kdykoli vítr zadul. Blýskalo se každým okamžikem a hrom bil neustále po celou noc, jako by to byl jediný dlouhý úder.

Tu se otevřelo okno a princezna vylétla. Byla smrtelně bledá, ale smála se tomu nečasu, který se jí nezdál dost zlý. Její bílý plášť vlál vzduchem jako veliká lodní plachta, ale Janův přítel ji šlehal třemi metlami tak, až krev z jejího těla kanula k zemi a ona nakonec nemohla již téměř letět. Konečně se dostala k hoře.

,,To tam padají kroupy a hřmí!" řekla. „Ještě nikdy jsem nebyla venku v takovém nečase."

„Také dobrého je někdy příliš mnoho," řekl skřítek.

Pak mu vypravovala, že Jan uhodl i podruhé. Podaří-li se mu to i příštího jitra, tedy zvítězí a ona již nikdy nebude moci přicházet sem k hoře a nikdy již nebude moci provozovat svá čarodějná umění jako dosud. Byla nad tím velmi zarmoucena.

„Však on již neuhodne," řekl skřítek. „Já něco najdu, na co si on ani nevzpomene! Ledaže by byl větším čarodějem nežli já. Ale nyní buďme veselí!"

I chopil se princezny oběma rukama a tančili spolu kolem a s nimi všichni malí šotečkové a bludičky, co jich bylo v sále. Červení pavouci poskakovali také tak vesele nahoru a dolů po stěnách, že to vypadalo, jako by sršely ohnivé jiskry. Sovy bubnovaly, cvrčkové pískali a černé kobylky hrály na foukací harmoniky. To byl veselý ples! —

Když se již dost vytančili, musila princezna domů, neboť jinak by ji mohli v zámku pohřešit. Skřítek řekl, že ji doprovodí, aby spolu ještě co nejdéle pobyli.

I vyletěli v tom nečase a Janův přítel jim otloukl o záda všechny tri metly. Ještě nikdy nebyl skřítek venku za takového krupobití.

Před zámkem se s princeznou rozloučil a pošeptal jí: „Mysli na mou hlavu!" Ale náš kamarád to přece zaslechl a v okamžiku, kdy princezna vlezla oknem do své ložnice a skřítek se chtěl vrátit, chopil jej za jeho dlouhý černý vous a usekl mu šavlí jeho ohyzdnou hlavu u samých ramenou tak rychle, že se skřítek nemohl ani ohlédnout. Trup hodil do moře rybám, ale hlavu jen ponořil do vody, zavázal ji pak do svého hedvábného kapesníku a vzal ji s sebou domů do hostince. Potom si lehl a usnul.

Nazítří ráno dal Janovi kapesník, ale řekl, aby ho nerozvazoval drive, nežli se princezna otáže, na co myslí.

Ve velkém sále v zámku bylo takové množství lidí, že byli na sebe namačkáni jako svázané ředkvičky v ranci. Rádcové seděli na svých židlích s měkkými poduškami a starý král měl na sobě nové šaty. Jeho zlatá koruna a žezlo byly vyleštěny, že vypadaly krásně. Ale princezna byla velmi bledá a měla na sobě šaty černé jak uhel, jako by se chystala na pohřeb.

„Na co myslím?" otázala se. Jan hned rozvázal kapesník a velmi se polekal, když v něm spatřil ošklivou hlavu skřítkovu; neboť to byl strašný pohled. Ale princezna seděla jako socha a nevypravila ze sebe ani slova. Pak vstala a podala Janovi ruku, neboť hádal správně. Nepodívala se na nikoho a jen zhluboka vzdychla: „Nyní jsi mým pánem! Dnes večer budeme mít svatbu!"

„No, tohle je pěkné," řekl starý král, „tak jsem si to přál!"

Všichni lidé křičeli: „Sláva!" Vojenská hudba hrála po ulicích, zvony zněly a cukráři sundali černé fábory z cukrových panáčků, neboť nyní zavládla všeobecná radost. Tři celé pečené voly, naplněné kachnami a husami, dopravili na náměstí; každý si mohl ukrojit, co chtěl. V kašnách teklo nejchutnější víno, a když si někdo koupil u pekaře preclík, dostal nádavkem šest velkých housek — považte! — s rozinkami!

Večer bylo celé město osvětleno a vojáci stříleli z děl a hoši z kapslových pistolek. A nahoře v zámku jedli a pili, připíjeli si a skákali. Všichni vznešení páni a krásné slečny spolu tančili a daleko bylo slyšet, jak zpívali tuhle divnou písničku:

„To je zde krásných, spanilých děv, veselo všude, radost i ples, odevšud zní jen jásot a zpěv! Krásná ty děvo, rozjasni líce, tanči a dupej, až ztratíš střevíce!"

Ale princezna byla dosud přece čarodějnicí, neměla Jana ani trochu ráda. Na to si vzpomněl Janův kamarád, i dal mu tři brky z labutích křídel a malou lahvičku s několika kapkami. Řekl mu, aby k princeznině svatební posteli dal postavit velikou káď naplněnou vodou. Až princezna bude stoupat na lůžko, ať ji jemně strčí, až spadne do vody. Tam ať ji třikrát potopí, ale dříve ať do vody hodí ty brky a kapky. Tak bude princezna zbavena svého čarodějství a velmi se do něho zamiluje.

Jan udělal všechno, co mu přítel poradil. Princezna křičela tuze hlasitě, když ji Jan ponořoval pod vodu, a mrskala sebou. Hned však se proměnila ve velikou, jako uhel černou labuť se zářícíma očima. Když se podruhé vynořila z vody, byla už bílá kromě jediného černého pruhu, který měla okolo krku. Jan ji ponořil potřetí. V témž okamžiku se labuť proměnila v nejspanilejší princeznu. Byla ještě krásnější nežli dříve a děkovala Janovi se slzami v krásných očích, že ji vysvobodil z očarování.

Nazítří ráno přišel starý král s celým svým dvořanstvem a blahopřání trvalo dlouho do večera. Nakonec přišel Janův přítel; měl v ruce hůl a na zádech tlumok. Jan ho zlíbal a prosil ho, aby neodcházel, aby zůstal u něho, neboť je původcem všeho jeho štěstí. Ale kamarád potřásl hlavou a řekl vlídně a přátelsky:

„Nikoli, můj čas již minul. Splatil jsem jen svůj dluh. Pamatuješ se na toho mrtvého muže, kterému zlí lidé chtěli ublížit? Dal jsi všechno, co jsi měl, aby měl pokoj v hrobě. Ten mrtvý muž jsem já!" A v témž okamžiku zmizel.

Svatba trvala celý měsíc. Jan a princezna se měli velice rádi a starý král žil šťastný ještě dlouho a houpal jejich malé dětičky na kolenou a nechal je hrát si s žezlem. Jan se stal králem celé říše.

Byl šťasten. Ne proto, že byl králem, ale že byl dobrý, jak to svému umírajícímu otci slíbil.

Hans Christian Andersen

Hans Christian Andersen byl dánský spisovatel, nejslavnější světový pohádkář.

Hans Christian Andersen se narodil v chudé rodině ševce a pradleny. Z rodného Odense se vydal ve čtrnácti letech do Kodaně s cílem proslavit se.
Za pomoci slavných a bohatých mecenášů vystudoval střední školu. Cestoval po Evropě, brzy se proslavil jako spisovatel. Začal psát básně, hry pro loutkové divadlo a cestopisné črty. Jeho původní snahou bylo prosadit se u divadla, ale jeho spisovatelské a herecké pokusy nebyly úspěšné. Lépe uspěl jako básník a prozaik.

Hans Christian Amundsen uspěl i jako básník. Těžisko jeho tvorby je ale v próze.

Básně - 1830

Próza:
Improvizátor - 1835, první autorův román obsahující i autobiografické prvky a inspirovaný jeho pobytem v Itálii. Měl velký úspěch doma i v zahraničí.

Básníkův bazar - 1842, zachycuje dojmy z cest slovem i kresbami
Pohádka mého života - 1855, autobiografická próza
Stín - pozoruhodný příběh, jehož tématem je rozpolcení osobnosti

Pohádky:
Světovou proslulost přinesly Andersenovi jeho pohádky. Vysoká estetická úroveň a schopnost zaujmout dětské i dospělé čtenáře řadí pohádky k světovým vrcholům tohoto žánru. Napsal jich celkem sto padesát šest.
Z počátku vycházely pod názvem:
Pohádky vyprávěné dětem

Později používal názvu:
Pohádky a příběhy

Z lidových pohádek vycházejí např.
Princezna na hrášku
Pasáček vepřů

Většinou však byly pohádky původní. Autor v nich uplatnil svůj přirozený vypravěčský styl, humor a smysl pro groteskní nadsázku. Pod prostým vyjádřením se často skrývá morální apel určený dospělým:
Slavík
Sněhová královna
Císařovy nové šaty

V některých pohádkách mají významové poslání i hračky, předměty denní potřeby, představitelé živočišného i rostlinného světa:
Statečný cínový vojáček
Létající kufr
Křesadlo
Divoké labutě
Malenka
Bezová matička

Některé pohádky jsou propojeny s autoiografickými prvky:
Ošklivé kačátko
Malá mořská víla

Některé pohádky byly zfilmovány.

Helenčiny květiny

Mé ubohé květiny zhynuly!" zvolala Helenka. „Ještě včera večer byly tak krásné a nyní visí všechny lístečky zvadlé! Proč to jen udělaly?" tázala se studenta, který seděl v lenošce. Vážila si ho velice, poněvadž znal nejkrásnější pohádky a vystřihoval tak rozkošné obrázky: srdce s malými žínkami, tančícími uvnitř, květiny a velké zámky, u nichž se otvíraly dveře. Byl to milý student.

„Pročpak vypadají květiny dnes tak uboze?" ptala se ho Helenka, ukazujíc na kytici, která byla nadobro zvadlá.

„Víš, co jim je?" pravil student. „Květiny byly dnes v noci na plese, a proto sklánějí hlavinky!"

„Ale květiny přece nemohou tančit!" namítla Helenka.

„A přece," řekl student. „Když se setmí a my ostatní spíme, poskakují vesele kolem dokola. Skorém každého dne mají ples!" „A nemůže žádné dítě s nimi na ples?"

„Ó ano," přisvědčil student, „malinké chudobky a konvalinky." „Kde tančí nejkrásnější květiny?" ptala se Helenka.

„Cožpak jsi nebyla již často za branou u velkého zámku, kde bydlí král a kde je krásný sad s tolika květinami? Vidělas přece labutě, které k tobě připlují, podáváš-li jim kousky pečiva. Tam mají květiny opravdu ples, to mi věř!"

„Byla jsem v sadě včera s maminkou," pravila Helenka, „ale všechno listí již spadalo ze stromů a nebyly tam již žádné květiny! Kde jsou? V létě jsem jich viděla tak mnoho!"

„Ty jsou uvnitř, v zámku," řekl student. „To bys měla vidět! Obě nejkrásnější růže se usadí na trůně, jsou to král a královna. Všechny červené karafiáty se postaví po straně a uklánějí se — to jsou komorníci. Potom přijdou všechny nejspanilejší květinky a pak je velký ples. Modré fialky představují malé dívenky, které tančí s hyacinty a kosatci a zdvořile s nimi hovoří. Tulipány a velké, žluté lilie, to jsou staří rodiče, kteří dávají pozor, aby se hezky tančilo a aby se vše dobře dařilo!"

„Ale," tázala se malá Helenka, „copak nikdo květinkám neublíží, že tancují v královském zámku?"

..Nikdo o tom nic neví," pravil student. „Občas v noci sice přichází starý kastelán, který má venku hlídat; má s sebou velký svazek klíčů, ale jakmile květinky uslyší, jak chřestí klíče, umlknou, schovají se za dlouhé záclony a vystrkují hlavinky. ,Cítím, že tady jsou nějaké květiny!' říká starý kastelán, ale nevidí je."

„To je krásné!" řekla Helenka a tleskala ručkama. „Ale což bych já nemohla květinky vidět?"

„I ovšem, že mohla," odpověděl student, „nezapomeň, až zase půjdeš ven, podívat se tam oknem, pak je jistě uvidíš. Já jsem to dnes udělal. Ležela tam v lenošce velká lilie a protahovala se; namlouvala si, že je dvorní dámou!"

„Mohou se také květiny z botanické zahrady vzdálit? Ušly by tu dlouhou cestu?"

„No, to si myslím," řekl student, „neboť dovedou létat. Což jsi ještě dosud neviděla ty krásné motýly? Jsou červení, žlutí a bílí, vypadají téměř jako květy, a také jimi byli; vyskočili ze stonků vysoko do vzduchu a třepetali lístečky, jako by to byla křidélka, a tak létali. A poněvadž to dělali tak hezky, směli létat také ve dne a nemuseli zpět domů a sedět tiše na stonku. A lístečky se jim proměnily konečně v opravdová křídla. Vždyť jsi to sama viděla! Ostatně je také možné, že květiny v botanické zahradě ještě nikdy nebyly v královském zámku a že nevědí, jak je tam veselo v noci. Povím ti tedy něco, nad čím pan profesor botaniky, jenž bydlí v sousedství, náramně užasne — znáš ho přece? Až přijdeš do jeho zahrady, vypravuj jedné květince, že je veliký ples v zámku. Ta to řekne ostatním a pak všechny ulétnou. Až přijde pan profesor do své zahrady, neuvidí ani jedinou květinku a nepochopí, kam se poděly."

„Ale jak může květina vyprávět ostatním? Vždyť květiny neumějí mluvit!"

„Opravdu, to nedovedou," odvětil student, „ale dorozumívají se pohyby. Neviděla jsi, že když trochu zavane větřík, květinky se sklánějí a pohybují všemi zelenými lístky? To je pro ně právě tak srozumitelné, jako by mluvily!"

„A rozumí pan profesor jejich posunkům?" ptala se Helenka.

„No, to si myslím! Přišel jednou zrána do své zahrady a viděl, jak jedna velká kopřiva se posunky svých lístků dvoří krásnému červenému karafiátu. Pravila: Jsi tak krásný a já tě mám tolik ráda!' Ale takové věci profesor nerad vidí, i uhodil kopřivu hned přes listy, neboť to jsou její prsty. Ale spálil se a od té doby se nikdy neodvažuje dotknout se kopřivy!"

„To je zajímavé!" zasmála se Helenka.

„Jakpak můžeš dítěti namlouvat takovéhle věci!" řekl nudný pan rada, který přišel na návštěvu a seděl v lenošce. Neměl studenta rád a huboval pokaždé, když viděl, jak vystřihuje směšné, veselé obrázky: hned muže, který visel na šibenici a držel srdce v ruce, neboť to byl lupič srdcí; hned starou čarodějnici, která letěla na koštěti a měla svého muže na nose. To se panu radovi nelíbilo, i říkal pokaždé právě jako nyní: „Ze takové věci dítěti namlouváš! To je hloupá smyšlenka!"

Ale Helence se přece zdálo to, co student vyprávěl o jejích květinách, tak krásné, že na to mnoho myslila. Květiny měly hlavinky svěšeny, poněvadž byly unaveny celonočním tančením, byly zajisté churavé.

I vzala je a šla s nimi k ostatním svým hračkám, jež ležely na hezounkém stolečku a ještě jich byla plná zásuvka. V malé postýlce ležela její panna Žofie a spala, ale Helenka jí řekla: „Musíš vstát, Žofinko, a spokojit se dnes v noci lůžkem v zásuvce, neboť květinky, ubožátka, jsou churavé, i položím je do tvé postýlky, snad jim zde bude lépe!" I vyndala pannu, ale ta se tvářila nevlídně a neřekla ani jediné slovo, neboť byla rozzlobena, že nemůže zůstat ve své postýlce.

Potom uložila Helenka květiny do panenčiny postýlky, přikryla je celé malou pokrývkou a řekla jim, aby teď ležely hezky tiše, že jim uvaří lipový čaj, aby zas byly zdravé a mohly zítra vstát. Pak zatáhla okolo postýlky záclonky, aby jim slunce nesvítilo do očí.

Celý večer myslila neustále na to, co jí student vypravoval. Když se večer chystala do postýlky, musila se ještě podívat za záclony, které visely před okny, kde stály krásné květiny její matky, hyacinty a tulipány. I zašeptala jim zcela tiše: „Však já vím, že půjdete dnes do plesu." Ale květiny dělaly, jako by ničemu nerozuměly, a nepohnuly ani lístkem. Avšak Helenka věděla dobře, co se bude dít.

Když vlezla do postele, ležela dlouho a přemýšlela, jak rozkošný asi je pohled na květiny, když tančí v královském zámku.

V noci se probudila. Zdálo se jí o květinách a studentovi, kterého pan rada plísnil, že jí něco namlouvá. V ložnici, v níž Helenka ležela, bylo docela ticho. Noční lampička hořela na stole a její otec a matka spali.

„Zdalipak asi moje květiny leží v Zofinčině postýlce?" hovořila k sobě. „To bych se ráda podívala!"

Zvedla se trochu a dívala se ke dveřím. Ty byly jen napolo přivřeny a za nimi byly květiny a všechny její hračky.

Jak naslouchala, zdálo se jí, že slyší, jako by někdo v pokoji hrál na piano, ale docela tiše a tak krásně, jak dosud nikdy neslyšela.

„Nyní jistě tančí tam uvnitř všechny květiny," řekla si. „Bože, jak bych to ráda viděla!" Ale netroufala si vstát, neboť by vzbudila otce a matku. Kdyby tak vešly sem! myslila si.

Ale květiny nepřišly a hudba hrála neustále tak krásně. Když to .bylo tak rozkošné, nemohla to Helenka již vydržet, slezla z postýlky, šla docela tiše ke dveřím a nahlédla do pokoje. — To vám uviděla skvostné věci!

Uvnitř nebyla žádná noční lampička, ale přece tam bylo docela jasno. Měsíc svítil oknem doprostřed pokoje; bylo tam skoro jako za jasného dne. Všechny hyacinty a tulipány stály ve dvou dlouhých řadách na podlaze; nebyly již v oknech, stály tam jen prázdné květináče. Po podlaze tančily všechny květinky roztomile kolem dokola, dělaly dlouhý řetěz, a když se otáčely, držely se navzájem za úzké zelené lístky. U klavíru seděla velká lilie, kterou Helenka jistě spatřila v létě. Určitě se totiž pamatovala, že student řekl: „Ne, jak se podobá slečně Karle!" A tu se mu dali všichni do smíchu. Ale nyní se opravdu také Helence zdálo, že se ta dlouhá nažloutlá květina podobá slečně. Ta si totiž počínala při hře právě tak: brzy nakláněla svůj podlouhlý, žlutý obličej na jednu stranu, brzy na druhou a pokyvovala si k té krásné hudbě přesně v taktu.

Nikdo Helenku nezpozoroval. Vtom spatřila, jak jeden veliký, modrý kosatec vyskočil doprostřed stolku, kde byly hračky, šel přímo k panenčině postýlce a shrnul záclony stranou. Tu ležely churavé květiny, ale hned vstaly a kývaly na ostatní, že chtějí také s nimi tančit. Starý panáček — kuřák, jemuž Helenka kdysi z neopatrnosti ulomila spodní čelist, povstal a poklonil se před krásnými květinkami. Ty již naprosto nevypadaly, jako by byly nemocné, i seskočily dolů mezi ostatní a byly velmi veselé.

Vtom něco spadlo ze stolu. Helenka se tam podívala; to seskočila pomlázka z vrbového proutí, zdálo se jí, že patří mezi květiny. Byla také velmi roztomilá a na jejím konci seděl voskový panáček, jenž měl na hlavě právě takový široký klobouk, jaký nosil pan rada. Pomlázka skákala na koncích svých zelených proutků a náramně hlasitě dupala. Tančila totiž polku a ten tanec ostatní květiny nedovedly, neboť byly velmi lehké a nemohly dupat.

Voskový panáček na pomlázce se náhle zvětšoval a prodlužoval, otáčel se a poskakoval přes květinky, volaje docela hlasitě: „Je to ale, takové věci namlouvat dítěti! To je hloupá smyšlenka!" A tu se podobal voskový panáček úplně panu radovi s širokým kloboukem; vypadal právě tak žlutý a mrzutý. Ale květinky jej tloukly do tenkých nohou, i scvrkl se opět a stal se z něho zase malounký voskový panáček.

To byla podívaná! Helenka se nemohla zdržet smíchu. Pomlázka tančila dál a pan rada musel tančit s ní. Nic mu nepomohlo, že se zvětšoval a prodlužoval nebo se měnil v malého, žlutého voskového panáčka s velkým, černým kloboukem. Tu za něj prosily ostatní květiny, zvláště ty, které ležely v postýlce pro panny, a tak ho pomlázka nechala.

Vtom něco zcela hlasitě zaťukalo uvnitř zásuvky, kde ležela Helenčina panna Žofie s mnohými jinými hračkami. Panáček kuřák běžel na okraj stolku, položil se na břicho, natáhl se a povytáhl trochu zásuvku. I vstala Žofie a rozhlížela se velmi udiveně kolem dokola.

„Tak tady je ples!" řekla. „Pročpak mi to nikdo neřekl?"

„Chceš tančit se mnou?" otázal se kuřáček.

„No, toť se ví, ty tak podle toho vypadáš, abych s tebou tančila!" pravila a obrátila se k němu zády. Potom si sedl kuřáček na zásuvku a myslil si, že přijde některá květinka a vyzve ho. Ale když nepřicházela žádná, kašlal: hm, hm, hm! Ale ani tak žádná nepřišla. Kuřáček tedy tančil docela sám a nebylo to tak zlé.

Když se zdálo, že žádná z květin nevidí Žofinku, seskočila ze zásuvky rovnou na zem s takovým hlukem, že to způsobilo poplach mezi květinkami. Všechny se okolo ní sběhly a tázaly se, zdali se neuhodila, a byly k ní všechny velmi laskavé, zvláště ty, které ležely v její postýlce. Ale ona se ani trochu neuhodila a všechny Helenčiny květinky jí děkovaly za krásnou postýlku a srdečně ji laskaly. Pak ji vzaly doprostřed podlahy, kde svítil měsíc, tančily s ní a ostatní květiny udělaly okolo nich kruh. Tu se Žofie rozveselila a pravila, ať si jen nechají její postýlku, že ona ráda bude spát v zásuvce.

Ale květinky pravily: „Děkujeme ti mnohokrát, ale my tak dlouho nemůžeme žít! Zítra budeme již mrtvy. Ale řekni Helence, aby nás pohřbila na zahradě, kde leží kanárek, a my pak opět v létě výrostem a budeme mnohem krásnější."

„Ne, vy nesmíte zemřít!" zvolala Žofinka a líbala květiny. Vtom se otevřely dveře do pokoje a dovnitř vešel tanečním krokem celý zástup spanilých květinek. Helenka nedovedla pochopit, odkud přicházejí; byly to zajisté všechny květiny z královského sadu. Nejprve kráčely dvě nádherné růže a měly malé zlaté korunky; byli to král s královnou. Potom šly nejroztomilejší fialy a karafiáty a zdravily na všechny strany. Šla s nimi také hudba. Velké makové květy a pivoňky vytrubovaly na hrachové lusky, že jim až tváře rudly, modré zvonečky a malé bílé sněženky zvonily, jako by měly na sobě rolničky. Byla to zvláštní hudba. Potom přišlo ještě mnoho jiných květin a všechny spolu tančily, modré fialky a růžové sedmikrásky, kopretiny a konvalinky. A všechny květinky se vzájemně líbaly; byl to rozkošný pohled!

Nakonec si květiny daly dobrou noc, a tu se vplížila také Helenka do postýlky a snila tu o všem, co spatřila.

Když následujícího jitra vstala, šla hned ke stolku, aby se podívala, jsou-li tu květiny ještě. Shrnula záclonky u postýlky stranou, a tu ležely všechny. Ale byly docela zvadlé; ještě mnohem více nežli včera. Žofie ležela v zásuvce, kam ji Helenka položila, a vypadala náramně ospalá.

„Vzpomeň si, co jsi měla vyřídit!" řekla Helenka. Ale Žofie vypadala hodně hloupě a nepronesla jediného slova.

„Ale to není od tebe hezké," řekla Helenka. „Přece s tebou všechny tančily."

Potom vzala papírovou krabičku, na níž byli namalováni rozkošní ptáčkové, otevřela ji a vložila do ní mrtvé květiny. „To bude vaše hezounká rakvička," pravila, „a až sem přijdou bratránkové, půjdou se mnou pohřbít vás na zahradu, abyste mohly v létě vyrůst a abyste ještě více zkrásněly."

Helenčini bratránkové byli dva čiperní chlapci a jmenovali se Jan a Josef. Otec jim dal dvě malé pušky a oni je vzali s sebou, aby je ukázali Helence. Vyprávěla jim o ubohých květinách, které zemřely, a potom jim bylo dovoleno pohřbít je.

Oba chlapci šli napřed, pušky na ramenou, a Helenka kráčela za nimi, nesouc mrtvé květiny v hezounké krabičce.

Na zahradě vykopali hrobeček. Helenka nejprve políbila květiny, potom je položila i s krabicí do země a Josef a Jan stříleli nad hrobem z pušek, protože neměli děla.

Hloupý Honza

Na jednom venkovském starém dvorci hospodařil starý statkář. Měl dva syny tak chytré, že polovina té chytrosti by pro ně byla stačila. Chtěli se ucházet o dceru královu. To také směli, protože princezna dala prohlásit, že si vezme za muže jen toho, kdo s ní bude chytře hovořit, třeba to byl venkovský chasník.

Oba se na ty námluvy připravovali osm dní. To byla nejdelší lhůta, ale také úplně stačila, neboť oba již mnoho věděli, a to bývá užitečné. Jeden znal zpaměti celý latinský slovník a tři svazky novin, a to odpředu i pozpátku. Druhý se naučil zpaměti všem paragrafům zákona; tak myslil, že může hovořit o státních záležitostech. Kromě toho také uměl vyšívat popruhy, neboť byl obratný a měl hbité prsty.

„Já dostanu princeznu," říkali oba, a proto dal otec každému krásného koně. Ten, který uměl slovník a noviny zpaměti, dostal vraníka, a ten, který se vyznal v paragrafech a vyšívání popruhů, dostal koně bílého jak mléko. Potom si namazali koutky úst rybím tukem, aby jim řeč lépe jela, až budou hovořit s princeznou.

Všechna dvorská čeleď byla na dvoře, aby viděla, jak budou vsedat na koně. Vtom přišel třetí bratr. Byli totiž vlastně tři, ale oni s ním nejednali jako s bratrem, neboť nebyl tak učený jako oni dva, i nazývali jej jenom hloupým Honzou.

„Kampak se chystáte, že jste se tak vyšňořili?" otázal se.

„Ke dvoru, abychom hovořili s princeznou. Copak jsi neslyšel, co bylo po celé zemi vybubnováno?" I vyprávěli mu to.

„Tisíc kulí a granátů, to tam musím také!" řekl hloupý Honza. Bratři se mu vysmáli a vyjeli.

„Táto, dejte mi koně!" zvolal hloupý Honza. „Dostávám takovou chuť oženit se. Vezmeli si mě princezna, tak si mě vezme. A nevezmeli si mě, tak si ji já vezmu přece!"

„Ty toho nažvaníš!" řekl otec. „Tobě nedám žádného koně. Vždyť neumíš mluvit! To tvoji bratří jsou jiní chlapíci!"

„Když mi nedáte koně," odsekl Honza, „vezmu si kozla, ten je můj a unese mě dobře."

I sedl si rozkročmo na kozla, kopl jej podpatky do boků a vyjel po silnici. Hoj, to se mu to jelo!

„Již jedu!" zvolal Honza a dal se do zpěvu, až se to rozléhalo.

Ale bratři jeli docela klidně dál. Nehovořili ani slova. Musili přemýšlet o dobrých nápadech, které chtěli princezně povědět.

„Holahoj!" volal za nimi hloupý Honza. „Již jedu! Hleďte, co jsem našel na silnici!

I ukázal jim chcíplou vránu, kterou nalezl. „Hlupáku," pravili bratři, „copak s ní chceš?" „Chci ji dát králově dceři!" „No, udělej to!" smáli se mu a jeli dál.

„Holahoj! Již jedu! Hleďte, co jsem teď našel! To nenajdeš každého dne na silnici!

A bratři se opět obrátili, aby se podívali, co to je.

„Hlupáku," řekli, „vždyť je to starý dřevák s uraženým vrškem! Také ten dáš králově dceři?"

„To dám," prohlásil hloupý Honza.

Bratři se smáli a jeli dál, až jej hodně předjeli.

„Holahoj! Tady jsem!" volal za nimi zase hloupý Honza. „Tohle je znamenité!" „Copak jsi zas našel?" tázali se bratři.

„Ó," pravil hloupý Honza, „o tom se nedá jen tak mluvit! To bude mít princezna radost!"

„Hu," zvolali bratři, „vždyť je to bahno, vyhozené právě z příkopu!"

„Ba, je to bahno," odpověděl Honza, „ale tak jemné, že je ani neudržíš v ruce!"

I naplnil si bahnem obě kapsy.

Ale bratři jeli rychle dál a předjeli jej o celou hodinu.

Zastavili před branou města. Tu dostávali nápadníci čísla podle toho, jak přijeli, a byli postaveni do řad, do šestistupů. Stáli tak hustě, že nemohli ani hnout rameny. To bylo velmi dobré, neboť jinak by se byli dali do rvačky, jak se strkali.

Všichni ostatní obyvatelé země stáli kolem zámku a mnozí se snažili vyšplhat se až k oknům, aby věděli, jak princezna vítá nápadníky.

Sotva však některý z nápadníků vstoupil do světnice, najednou mu jeho výmluvnost vypověděla službu.

„Nehodí se," řekla pokaždé králova dcera. „Pryč s ním!"

Tak došla řada na toho bratra, který znal slovník, ale on to všechno zapomněl, když stál v řadě. A podlaha v komnatě praskala a strop byl jak zrcadlo, takže si sám viděl na hlavu. U každého okna byli tři písaři a jeden novinář a zapisovali si všechno, co bylo promluveno, aby se to hned mohlo dát do novin a prodávat pak na ulicích. V pokoji bylo dusno, a k tomu ještě bylo zatopeno v kamnech, až byla plotýnka rozžhavena.

„To je tady vedro!" promluvil ten první bratr.

„To je tím, že můj otec dnes peče mladé kohoutky," odvětila princezna. Bé! Nápadník tu stál mlčky a nevěděl, co dělat; tu odpověď neočekával. Bé! „Nehodí se," řekla dcera králova. „Pryč s ním!" A tak musil odejít. Pak přišel druhý bratr. „To je tady strašné vedro!" řekl.

„Ano, my dnes pečeme kohoutky," odpověděla princezna.

„Cože, co?" zeptal se a všichni písaři psali: Cože, co?

„Nehodí se," řekla králova dcera. „Pryč s ním!"

Tu přišel na řadu hloupý Honza. Vjel na kozlu až do světnice.

„To je tady notný žár!" pravil.

„To je tím, že peču kohoutky," řekla princezna.

„Ale to je znamenité," zvolal Honza. „To si mohu při tom také upéct vránu?" „Ovšem že můžeš!" odpověděla králova dcera. „Ale mášli pak v čem ji upéci? Já totiž nemám ani hrnec, ani pekáč."

„I bodejťže mám!" rozřehtal se Honza. „Tady je nádoba s kováním!" I vytáhl starý dřevák a položil do něho vránu.

„To bude oběd!" zvolala princezna. „Ale odkud vezmeme omáčku?" „Tu mám v kapse," řekl Honza. „Mám jí tolik, že jí nepotřebuji šetřit!" I vylil trochu bahna z kapsy.

„To se mi líbí," zvolala princezna. „Ty dovedeš odpovídat a vůbec umíš hovořit a tebe si chci vzít za muže. Ale víš, že každé slovo, které jsme tady mluvili, je napsáno a bude ráno v novinách? U okna vidíš stát tři písaře a jednoho starého novináře, ale ten je nahluchlý a asi nám dobře nerozuměl!"

To řekla, aby Honzovi nahnala strachu. Všichni písaři se rozřehtali a udělali kaňku na podlaze.

„To jsou ale páni!" povídal Honza. „Tak to abych dal tomu novináři to nejlepší, co mám!"

I obrátil kapsy a pleskl mu bahno rovnou do obličeje.

„To je znamenité," smála se princezna. „To bych já nedovedla! Ale však já se tomu od tebe naučím!" —

A tak se stal hloupý Honza králem, dostal ženu a korunu a seděl na trůně. Vyjímal se tam tuze dobře.

My to máme od toho nahluchlého novináře, ale neručíme za to, že se to skutečně takhle všechno stalo.

Holger dán

V Dánsku mají starý hrad, jmenuje se Kronborg. Stojí u samého Öresundu, kudy denně pluje na sta lodí, anglických, ruských i pruských. Lodi zdraví starý hrad z děl „bum!“ a hrad jim odpovídá také z děl „bum!“, protože tak si děla říkají „Dobrý den!“ a „Děkujeme vám!“ — V zimě tam lodi neplují, v zimě je všude samý led, až k švédskému břehu. A pak je tam hotová silnice. Vlaje tam dánská vlajka a švédská vlajka a lidé z Dánska a Švédska si říkají „Dobrý den!“ a „Děkujeme vám!“, ale nikoli děly, nýbrž přátelským podáním ruky. Nosí si housky a preclíky jedni od druhých, protože cizí chutná vždycky lépe. Avšak největším skvostem je přece jen starý kronborský hrad. A právě v něm sedí v hlubokém, temném sklepení, kam nikdo nepřijde, Holger Dán.

Je oděn v železo a ocel a opírá si hlavu o silné paže. Dlouhé vousy mu splývají po mramorovém stole, do něhož zarostly. Holger spí a sní, a ve svých snech vidí vše, co se děje nahoře v Dánsku. Vždy o Štědrém večeru k němu přichází boží anděl a zvěstuje mu, že to, co se mu zdálo, je pravda, a že může klidně spát, protože Dánsko se dosud neoctlo v opravdovém nebezpečí! Ale kdyby do něho upadlo, starý Holger Dán by povstal, až by mramorový stůl praskl, jak by z něho vytrhl své vousy. Vyšel by pak z kronborských sklepení a bil by se, až by to bylo slyšet po všech zemích světa.

Tohle všechno vyprávěl jednou dědeček malému vnukovi a hošík věděl, že co dědeček říká, je pravda. Stařík při tom vyprávění vyřezával velikou dřevěnou sochu, která měla představovat Holgera Dána a měla být připevněna na příď lodi; hošíkův dědeček byl totiž řezbář. Řezbář, to je člověk, který vyřezává pro příď lodí symbolické postavy, podle nichž se pak loď jmenuje. Vyřezal tak Holgera Dána: vzpřímeného, hrdého, s dlouhými vousy; v jedné ruce třímal široký meč a druhou opíral o dánský znak.

Dědeček toho tolik vypravoval o významných dánských mužích a ženách, že se malému vnukovi nakonec zdálo, že toho již ví stejně jako Holger Dán, kterému se přece o všem jen zdá. A když si šel lehnout, tolik na to myslil, že tiskl bradu k peřině a měl přitom pocit, že mu k ní přirostly dlouhé vousy.

Ale dědeček zůstal ještě sedět u své práce; vyřezával poslední část, dánský znak. Když byl hotov, zadíval se na sochu a zamyslil se nad vším, co kdy četl a slyšel a co zvečera vyprávěl vnukovi. Pokývl hlavou, otřel si brýle, nasadil si je zas a řekl: „Za mého života Holger Dán už nepřijde! Ale chlapec tuhle v posteli ho možná uvidí a bude při tom, až půjde u nás do tuhého!“ A dědeček znovu pokývl hlavou. Čím déle se na svého Holgera Dána díval, tím jasnější mu bylo, že ho udělal opravdu pěkně. Zdálo se mu, že socha dostává barvu, že se její brnění leskne jako ocel a železo. Srdce v dánském znaku byla stále rudější a lvi se zlatými korunkami v něm oživli.

„Je to přece jen nejkrásnější znak, jaký kdo na světě má!“ říkal si starý řezbář. „Lvi znamenají sílu a srdce vlídnost a lásku.“ Zadíval se na hořeního lva a myslel si přitom na krále Knuda, který připojil velikou Anglii k dánskému trůnu; zadíval se na druhého lva a myslil při tom na Valdemara, který sjednotil Dánsko a podrobil si země pobaltských Slovanů; zadíval se na třetího lva a myslel na královnu Markétu, která spojila Dánsko, Švédsko a Norsko. A když se zadíval na ta rudá srdce v dánském znaku, zazářila ještě mocněji než dříve, proměnila se v plameny, jež se pohybovaly. Sledoval v myšlenkách každý z nich.

První plamen ho zavedl do těsného tmavého vězení. Byla tam vězněna krásná žena, dcera Kristiána IV., Eleonora Ulfeldová. Plamen se usadil na její hrudi jako růže a planul společně s jejím srdcem — se srdcem této nejušlechtilejší a nejlepší ze všech dánských žen.

„To je jedno srdce z dánského znaku!“ řekl si starý řezbář.

Jeho myšlenky pak sledovaly druhý plamen: Zavedl ho na širé moře, kde hřměla děla, kde lodi pluly zahaleny v dým. A plamen se připjal jako řádová stužka na prsa Hvitfeldtova, v okamžení, kdy Hvitfeldt, aby zachránil dánské lodstvo, vyhodil sebe i svou lod do povětří. —

Třetí plamen zavedl starého řezbáře do ubohých grónských chatrčí, kde pracoval s láskou ve slovech i ve svém konání Hans Egede. Plamen byl hvězdou na jeho prsou — jedním ze srdcí v dánském znaku.

Myšlenky starého řezbáře nyní letěly před vznášejícím se plamenem, neboť věděly, kam zamíří. V světnici chudé chalupnice stál Frederik VI. a psal své jméno křídou na trám. Plamen plápolal na jeho hrudi, plápolal v jeho srdci: v té chudé selské světnici se jeho srdce stalo srdcem v dánském znaku. Starý řezbář si osušil oči, protože znal krále Frederika s jeho stříbrobílými vlasy a poctivýma modrýma očima, a žil pro něho. Sepjal teď ruce a tiše se zahleděl před sebe. — Vtom přišla jeho snacha a říkala mu, že je již pozdě, že by si měl odpočinout a že je večeře na stole.

„Ale jak krásně jsi to udělal, dědečku!“ chválila jeho práci. „Holgera Dána a celý náš starý dánský znak! — Jako bych tu tvář byla už někdy viděla!“

„Tu jsi ty neviděla!“ odpověděl jí dědeček. „Zato já jsem ji viděl a snažil jsem se teď vyřezat ji do dřeva, tak jak se na ni pamatuji. Bylo to tehdy, když Angličané leželi v našich vodách, dánského druhého dubna, tehdy, když jsme ukázali, že jsme opravdoví staří Dánové! Na ‚Dánsku‘, kde jsem bojoval v eskadře Steena Billa, měl jsem po boku muže, kterého jako by se kulky bály! Zpíval si vesele staré písně a střílel a bojoval, jako by byl víc než člověk. Dosud se pamatuji na jeho tvář, ale odkud přišel a kam odešel, nevím ani já, ani nikdo jiný. Často si myslívám, že to byl sám Holger Dán — že připlaval z Kronborgu a pomohl nám ve chvíli nebezpečí. Tak jsem to nosil v mysli — a tady stojí jeho socha!“

Socha vrhala svůj ohromný stín vzhůru po stěně a ještě kus na strop; zdálo se, jako by vzadu stál skutečný Holger Dán, neboť stín se pohyboval — ale mohlo to být také tím, že plamen hořel neklidně. Snacha dědečka políbila a dovedla ho do velkého křesla u stolu. Se svým mužem, který byl synem dědečkovým a otcem hošíka spícího v posteli, zasedla k večeři. A dědeček vypravoval o dánských lvech a dánských srdcích, o síle a láskyplnosti. Prohlásil velmi důtklivě, že je ještě jiná síla kromě té, jež spočívá v meči. Ukázal přitom na polici, kde ležely všechny Holbergovy veselohry, které si velmi často čítali, protože byly nesmírně zábavné: zdálo se jim, že všechny jejich osoby už odedávna dobře znají.

„Ten také uměl tnout!“ řekl dědeček., „Osekával z lidí jejich hranatost a špatné vlastnosti, pokud jen mohl!“ Dědeček pak pokývl k zrcadlu, kde stál kalendář s „Kulatou věží“, a pokračoval: „Tycho Brahe byl také jedním z těch, kdož používají meče nikoli k tomu, aby jím sekali do masa a kostí, ale aby prosekávali schůdnější cestu k hvězdám na obloze! —A pak je tu ještě on, jehož otec byl mého řemesla — syn starého řezbáře, on, jehož jsme i my viděli s jeho bílými vlasy a mohutnými plecemi, on, jehož jméno vyslovují ve všech zemích světa! On uměl tesat, já jen vyřezávat! Ba, Holger Dán se může projevovat mnohým způsobem, takže po celém světě je slyšet o dánské síle. Připijme Bertelovi Thorvaldsenovi!“

Hošík spící v postýlce viděl jasně starý kronborský hrad při Öresundu, skutečného Holgera Dána, sedícího hluboko pod ním, s vousy vrostlými do mramorového stolu, sledujícího ve snu vše, co se děje v Dánsku: Holger Dán viděl i chudou světničku, v níž sedě starý řezbář, a slyšel vše, co si povídali. Přikyvoval k tomu ve snu a říkal:

„Jen na mne, lide dánský, nezapomínej! Chovej mě v paměti: přijdu v hodině nebezpečí!“

Nad Kronborgem zářil jasný den a vítr tam zanášel ze sousední země zvuk loveckého rohu. Kolem pluly lodi, zdravíce „bum! bum!“ a z Kronborgu jim odpovídali „bum! bum!“. Ale Holger Dán se neprobouzel, nechť stříleli sebesilněji, vždyť si jen říkali „Dobrý den!“ a „Děkujeme vám!“. Musila by zaznít jiná střelba, aby se probudil: a probudí se pak jistě, protože v Holgeru Dánovi je věrnost a síla!

Iduščiny květiny

Moje ubohé květinky už nadobro zahynuly!“ naříkala malá Ida. „Včera večer byly tak hezké a teď jim všechny lístky visí, povadlé. A proč?“ zeptala se studenta, sedícího na pohovce. Iduška ho měla totiž velmi ráda, uměl vypravovat překrásné příběhy a vystřihoval nesmírně žertovné obrázky: srdíčka a v nich tančící panenky, květiny a velké zámky, v nichž se daly otvírat dveře. Byl to opravdu veselý student! — „Proč vypadají květinky dnes tak špatně?“ zeptala se Iduška znova a ukázala mu celičkou kytici, nadobro povadlou.

„Víš, co jim je?“ řekl student. „Ty květiny byly dnes v noci na plese, a proto teď věší hlavičky!“

„Ale květiny přece nemohou tančit!“ namítala Iduška.

 „Mohou,“ řekl student. „Když se setmí a my ostatní spíme, prohánějí se vesele dokola; téměř každičkou noc mají ples!“

„A děti na ten ples nesmějí?“

„Smějí,“ řekl student, „malinké sedmikrásky a konvalinky.“

„A kde tancují nejhezčí květinky?“ zeptala se Iduška.

„Cožpak jsi nebyla často za bránou u velikého zámku, kde v létě bydlívá král — kde je ta krásná zahrada se spoustou květin? Vidělas tam přece labutě — plují vždy k tobě, když jim házíš drobečky. Tam jistě bývá ples, to mi věř!“

„Byla jsem v té zahradě včera s maminkou,“ řekla Iduška, „ale všechno listí už spadalo se stromů a květiny tam už žádné nebyly. Kde jsou? V létě jsem jich tam viděla takové spousty!“

„Jsou uvnitř, v zámku!“ řekl student. „Víš, jakmile se král a celý dvůr odstěhují do města, květiny hned utíkají ze zahrady do zámku a veselí se tam. To bys měla vidět! Dvě nejkrásnější růže si sednou na trůn a jsou král a královna. Všechny červené kohoutí hřebínky si stoupnou nahoru vedle nich a uklánějí se — jsou to jejich pážata. — Pak přijdou všechny nejhezčí květiny a začne velký ples; modré fialky představují malé námořní kadety, tancují s hyacintami a říkají jim ‚slečno‘! Tulipány a velké zlaté lilie jsou staré dámy, které dohlížejí, aby se pěkně tančilo a aby všechno klapalo.“

„Ale květinkám za to nikdo nic neudělá, že tancovaly v králově zámku?“ zeptala se Iduška.

„Nikdo o tom vlastně ani neví!“ odpověděl jí student. „Občas v noci přijde sice starý kastelán, který tam má hlídat; nosí veliký svazek klíčů, a jakmile je květiny uslyší chřestit, ztichnou jako pěna, schovají se za dlouhé záclony a jen vystrkují hlavičky. ,Jsou tu nějaké květiny, cítím je!‘ říká si starý kastelán, ale ne a ne je uvidět.“

„To je hezké!“ zvolala Iduška a zatleskala. „Ale já bych ty květinky také nemohla uvidět?“

„Mohla,“ prohlásil student. „Jen nezapomeň, až tam zase přijdeš, podívat se oknem dovnitř, jistě je uvidíš. Jako já dnes: ležela tam na pohovce dlouhatánská žlutá lilie a protahovala se — byla to dvorní dáma!“

 „Chodí tam také kytičky z botanické zahrady? Mohou urazit ten velký kus cesty?“

„To víš, že ano,“ řekl student. „Protože když chtějí, mohou létat. Cožpak jsi neviděla krásné motýly, červené, žluté a bílé — vypadali skoro jako květinky, však jimi také byli! Skočili se stonku vysoko do vzduchu, zatřepetali lístky, jako by to byla křidélka, a už letěli! A protože si pěkně vedli, směli létat také za dne, nemusili zas domů a sedět klidně na stonku; a tak se nakonec stala z jejich lístků opravdová křidélka. Vždyť jsi to sama viděla! Je ovšem docela možné, že květiny z botanické zahrady dosud nikdy v králově zámku nebyly a že ani nevědí, že tam bývá v noci tak veselo. Ale něco ti řeknu. Bude to pěkné překvapení pro profesora botaniky, který bydlí vedle botanické zahrady, znáš ho přece? Až přijdeš do jeho zahrady, pověz hezky některé květince, že je na zámku velký ples: řekne to zas ostatním a všechny se tam rozletí. A až přijde pan profesor do zahrady, nebude tam ani jedna květina: a on nebude moci pochopit, kam se poděly!“

„Ale jak to může květinka povědět ostatním? Květiny přece nemohou mluvit!“

„To ovšem nemohou!“ odpověděl student. „Ale dorozumívají se posunky! Cožpak jsi neviděla, když jen trochu zafouká, jak se uklánějí a pohybují všemi zelenými lupínky? Je to stejně srozumitelné, jako kdyby mluvily!“

„A pan profesor jejich řeči rozumí?“ zeptala se Ida.

„Samozřejmě! Přišel jednou ráno do zahrady a uviděl velkou kopřivu, jak hýbá listy a dvoří se krásnému červenému karafiátu. Říkala mu: ,Jsi takový hezký a hrozně se mi líbíš!‘ Ale to pan profesor nestrpí. Klepl kopřivu po listech, protože to jsou její prsty, ale spálil se a od té doby se neodváží kopřivy dotknout.“

„To je povedené!“ zvolala Ida, smějíc se.

„Sluší se namlouvat dětem takové věci?“ pohoršil se mrzoutský pan rada, který přišel na návštěvu a usadil se na pohovce. Neměl studenta rád, brumlal vždycky, když ho viděl vystřihovat ty směšné, legrační obrázky: hned muže, jak visí na šibenici a drží v ruce srdce, protože to byl zloděj srdcí — hned zase starou čarodějnici, jak letí na koštěti a nese si vlastního muže na nose. Pan rada to neměl rád a říkával, právě jako teď: „Sluší se namlouvat dětem takové věci? To všechno ta hloupá obrazotvornost!“

Ale Idušce se přesto zdálo, co student vyprávěl o jejích květinkách, velmi zábavné a mnoho na to myslila. Květinky mají svěšené hlavičky, protože jsou unavené, když celou noc protancovaly — jistě jsou nemocné! — Ida šla s nimi k ostatním svým hračkám; stály na hezkém stolečku a také zásuvka byla plničká nádherných věcí. V postýlce pro panenky spala Iduščina panna Žofie, ale Iduška jí řekla: „Musíš teď, Žofie, pěkně vstát a spokojit se pro dnešní noc se zásuvkou. Tyhle ubohé kytičky jsou nemocné, a musejí proto ležet v posteli, snad se tak uzdraví!“ Zdvihla panenku z postýlky, ale panenka se tvářila velmi nevlídně a neřekla ani slovíčko, protože byla nazlobená, že nesmí zůstat v postýlce.

Iduška uložila květiny do panenčiny postýlky, přikryla je pokrývkou a řekla jim, aby teď pěkně klidně ležely, že jim uvaří čaj, aby se uzdravily a mohly zítra zase vstát; pak u postýlky zatáhla záclonky, aby jim slunce nesvítilo do očí.

Po celý večer musila myslit na to, co jí student vypravoval. A když teď sama měla již jít do postýlky, musila dříve ještě nakouknout za záclony, visící podél oken, kde stály maminčiny krásné květiny, hyacinty a tulipány, a zašeptala jim tichounce: „Však já vím, že půjdete dnes v noci na ples!“ Ale květiny se tvářily, jako by nerozuměly, a nehnuly ani lístkem. Iduška však věděla své.

Když ulehla do postele, dlouho myslila na to, jak by bylo hezké vidět ty krásné květiny tančit v královském zámku. „Zdalipak tam moje květinky doopravdy také byly?“ Ale pak usnula. V noci se probudila. Zdálo se jí o květinách a o studentovi, na kterého pan rada huboval a jemuž říkal, že jí chce něco namluvit. V ložnici, kde Iduška ležela, bylo naprosté ticho. Na stole hořela noční lampa. Tatínek i maminka spali.

„Zdalipak leží moje kytičky teď v Žofiině postýlce?“ ptala se Iduška v duchu. „Tak ráda bych to věděla!“ Nadzdvihla se a zadívala se k pootevřeným dveřím, za nimiž byly květiny i všechny její hračky. Naslouchala napjatě; zdálo se jí, že slyší vedle v pokoji hrát na klavír, ale docela tiše a překrásně, jak ještě nikdy neslyšela hrát.

 „Jistě tam teď všechny květiny tancují!“ říkala si. „Božíčku, jak ráda bych to viděla!“ Ale neodvažovala se vstát, aby nevzbudila tatínka a maminku. „Kdyby tak přišly sem!“ toužila. Ale květiny nešly a hudba zněla stále tak líbezně: Iduška to již nevydržela, bylo to příliš krásné. Slezla s postýlky, šla tiše ke dveřím a nakoukla do vedlejšího pokoje. Ach, jak bylo rozkošné, co tam uviděla!

V pokoji nehořela noční lampa, ale přesto tam bylo úplně světlo; měsíc svítil oknem právě doprostřed pokoje! Bylo tam skoro jako ve dne. Všechny hyacinty a tulipány stály na podlaze ve dvou dlouhých řadách; na oknech nezbyl ani jediný, zůstaly tam prázdné květináče. Všechny květiny tančily na podlaze rozkošně kolem sebe, tvořily pěkný řetěz, a víříce dokola držely se za dlouhé zelené listy. U klavíru seděla velká zlatá lilie, kterou Iduška zcela určitě v létě viděla, protože si pamatovala, jak student tehdy řekl: „No ne, jak ta se podobá slečně Líně!“ Všichni se mu tenkrát smáli, ale Idušce se teď opravdu též zdálo, že se ten dlouhý, žlutý květ podobá slečně Líně a že se také při hře na klavír chová docela jako ona — hned naklání podlouhlý obličej k jedné, a hned zase k druhé straně a dává si k té krásné hudbě takt. Idušku nikdo nezpozoroval. Uviděla nyní, jak velký modrý kosatec vyskočil doprostřed stolku, na němž stály hračky, zamířil k panenčině postýlce a odhrnul záclonky, za nimiž ležely Iduščiny churavé květinky; ale vstaly hned a kývaly dolů na ostatní, že chtějí také tancovat, starý kominíček s uraženým dolním rtem vstal a ukláněl se krásným květinkám; nevypadaly teď ani trochu nemocné, seskočily mezi ostatní a byly velmi veselé.

Vtom jako by něco spadlo se stolku. Iduška se tam podívala. To seskočila metla, zdálo se jí též, že náleží ke květinám. Však byla také hezoučká a na vršku jí seděl voskový panáček; měl na hlavě zrovna takový široký klobouk, jaký nosil pan rada. Pomlázka přiskákala na svých třech červených nožkách mezi květiny; dupala silně, protože tančila mazurku. Ostatní květiny tenhle tanec neuměly, protože byly lehoučké a nemohly podupávat.

Voskový panáček na pomlázce se pojednou začal rozrůstat a natahovat, otáčel se nad papírovými květinami a hlasitě křičel: „Sluší se namlouvat dětem takové věci! To všechno ta hloupá obrazotvornost!“ Podobal se při tom panu radovi s jeho širokým kloboukem, jako by mu z oka vypadl; byl stejně žlutý a mrzoutský. Ale papírové květiny na metle ho bily po tenkých nohou, schoulil se proto a scvrkl se zase v maličkého voskového panáčka. Jak to bylo legrační! Iduška se nemohla zdržet smíchu. Pomlázka tancovala dál a pan rada musel tančit s ní, nic nepomáhalo, ať se vytahoval a rozrůstal, nebo se zas scvrkal v žlutého voskového panáčka s velikánským černým kloboukem. Ostatní květiny se za něj přimlouvaly, zejména ty, které předtím ležely v panenčině postýlce, a pomlázka tedy přestala. Vtom něco silně zaťukalo v zásuvce, v níž ležela se spoustou ostatních hraček Iduščiňa panna Žofie. Kominíček běžel k okraji stolu, natáhl se jak dlouhý tak široký na břicho a podařilo se mu zásuvku pootevřít. Vztyčila se v ní Žofie a rozhlížela se nesmírně udiveně kolem: „Tady je ples!“ zvolala. „Proč mi to nikdo neřekl!“

„Chceš si se mnou zatančit?“ zeptal se jí kominíček.

„To bych měla opravdu s kým!“ řekla a obrátila se k němu zády. Posadila se na zásuvku a říkala si, že ji snad přece přijde některá z květin vyzvat k tanci. Ale nikdo nešel; zakašlala tedy: Hm, ehm, ehm! Ale přesto nikdo nepřišel. Kominíček tančil tedy sám a nešlo mu to zrovna špatně!

Protože se zdálo, že žádná z květin Žofii nevidí, překotila se ze zásuvky na zem, až to žuchlo. Všechny květiny se teď sběhly kolem ní a vyptávaly se, zda se neuhodila, a všechny k ní byly velmi roztomilé, zejména ty, jež předtím ležely v její postýlce. Ale Žofie se vůbec neuhodila. Všechny Iduščiny květinky jí děkovaly za překrásnou postýlku a velmi se k ní měly. Odvedly si ji doprostřed pokoje, kam svítil měsíc, a tančily s ní a všechny ostatní květiny utvořily kolem nich kolo. Teď byla Žofie spokojená! Prohlásila, ať si jen její postýlku nechají, že si z toho nic nedělá, že leží v zásuvce.

Květinky však řekly: „Děkujeme ti srdečně, ale my už nemůžeme déle žít. Zítra budeme nadobro mrtvé. Ale řekni Idušce, aby nás pochovala v zahradě, tam, kde už leží kanárek. Vyrosteme tam v létě znovu a budeme mnohem krásnější!“

 „Ne, nesmíte zemřít!“ řekla jim Žofie a líbala je. Vtom se otevřely dveře a do místnosti vtančila spousta krásných květin. Iduška nemohla vůbec pochopit, odkud se tam vzaly — říkala si, že to jsou jistě všechny květiny z královského zámku! Docela vpředu šly dvě překrásné růže a měly na hlavách zlaté korunky, byl to král a královna; pak přišly hezoučké fialy a karafiáty, zdravící na všechny strany. Měly s sebou hudbu, velké vlčí máky a pivoňky foukaly do hrachových lusků, až měly tváře celé červené. Modré zvonky a bílé sněženky cinkaly, jako by měly rolničky. Byla to rozkošná hudba. Následovala spousta dalších květin a všechny spolu tančily, modré fialky a červené kohoutky, sedmikrásky a konvalinky, a všechny se líbaly, byl to roztomilý pohled.

Nakonec si květiny daly dobrou noc a také Iduška se odplížila do postele, kde se jí pak zdálo o všem, co viděla.

Když ráno vstala, běžela rychle k svému stolečku, aby se podívala, jsou li tam ještě churavé květinky. Odhrnula záclonky u panenčiny postýlky: květinky tam ležely všechny, ale úplně zvadlé, mnohem víc než minulého dne. Žofie ležela v zásuvce, kam ji Iduška včera uložila, a vypadala velmi ospale.

„Vzpomínáš si, cos mi měla říci?“ zeptala se jí Iduška, ale Žofie vypadala hloupě a nevypravila ze sebe ani slůvka.

„Nejsi ani trochu hodná,“ řekla jí Iduška, „a přece s tebou všichni tančili!“ Vzala pak lepenkovou krabičku, na níž byli namalováni roztomilí ptáčci, otevřela ji a uložila do ní mrtvé květinky. „To bude vaše hezoučká rakvička,“ řekla jim. „A až sem přijdou moji norští bratranci, pomohou mi pochovat vás v zahradě, abyste mohly v létě zase vyrůst a byly ještě mnohem hezčí!“

Iduščini norští bratranci byli dva čiperní chlapci; jmenovali se Jonáš a Adolf. Tatínek jim daroval dva nové luky a měli je s sebou, aby je ukázali Idě. Vypravovala jim o chuděrkách květinkách, jak zahynuly, a dovolila jim pochovat je. Oba chlapci kráčeli vpředu s lukem na rameni a Iduška za nimi s mrtvými květinkami v hezoučké krabici. Na zahradě jim vykopali hrobeček, Ida květinky políbila a pak je uložila s krabicí do země. A Adolf s Jonášem vystřelili nad hrobem z luků, protože pušky ani děla neměli.

Je to naprosto jisté

„Stala se hrozná věc!“ řekla slepice — řekla to na protilehlém konci vesnice, než se to vůbec přihodilo. „Stala se hrozná věc v počestném kurníku! Netroufám si ani dnes sama spát. Jak je dobře, že je nás na hřadě tolik pohromadě!“ — A pak se dala do vypravování, až ostatním slepicím peří vstávalo a kohoutovi spadl hřebínek. Je to naprosto jisté!

Ale začněme od počátku a ten se udal v kurníku na druhém konci vesnice. Slunce zapadalo a slepice vylétaly na hřad. Jedna z nich — měla bílé peří a krátké nohy, kladla svá naplánovaná vejce a byla, jako slepice, po všech stránkách úctyhodná —, když se octla na hřade, prohrábla si zobákem peří a utrousila při tom peříčko.

„Vida ho!“ řekla. „Čím více si škubu peří, tím jsem krásnější!“ Řekla to v žertu, protože byla veselou kopou mezi slepicemi, ačkoli jinak, jak jsme již řekli, byla velmi úctyhodná. A pak usnula.

Kolem dokola bylo tma; slepice seděly jedna vedle druhé. Ta, jež seděla u naší slepice nejblíž, nespala: slyšela a neslyšela, tak jak je to na tomto světě nejlepší, chceš-li žít v klidu a pokoji. Ale své druhé sousedce musila přece jen říci: „Slyšelas, co tu bylo řečeno? Já nikoho nejmenuji, ale jistá slepice se chce oškubat, aby prý byla hezká! Kdybych byla kohout, pohrdala bych jí!“

Přímo nad slepicemi seděla sova se svým sovákem a sůvičkami. V téhle rodině mají velmi tenké uši: slyšeli každičké slovo, které sousedka slepice řekla; zakouleli očima a soví máma rychle zamávala křídly: „Jen to neposlouchejte! — Ale jistě jste slyšeli, co povídali? Slyšela jsem to na vlastní uši — člověk mnoho uslyší, nežli mu upadnou! Jedna ze slepic zapomněla do té míry, co se pro slepici sluší a patří, že si oškubává všechno peří a nechává kohouta dívat se na to!“

„Prenez garde aux enfants!“ napomínal otec sovák. „To není nic pro děti!“

„Povím to jen sově odnaproti! Je taková úctyhodná v společenských stycích.“ A sova odletěla.

„Hú — hú! Uhú!“ houkaly pak obě, a rovnou holubům do sousedova holubníku. „Slyšeli jste to! Slyšeli jste to! Uhú! Jedna slepice si oškubala kvůli kohoutovi všechno peří! Jistě zmrzne, jestli už vůbec nezmrzla, uhú!“

„Kdepak? Kdepak?“ vrkali holubi.

„V sousedovic dvoře! Viděla jsem to takřka na vlastní oči! Nedá se to skoro ani vypravovat! Ale je to naprosto jisté!“

„Věřím, věřím — na slovo!“ ujišťovali holubi a vrkali dolů do kurníku: „Jedna slepice — říká se také, že jsou dvě! — oškubaly si všechno peří, jen aby nevypadaly jako ostatní a vzbudily kohoutovu pozornost. Je to však odvážná hra, můžeš se snadno nachladit, uhnat si horečku a umřít, a jsou teď už obě v Pánu!“

„Probudte se! Probudte se!“ zakokrhal kohout a vyletěl na plot. Oči sotva ještě držel, ale přesto kokrhal: „Tři slepice zahynuly z nešťastné lásky ke kohoutovi! Oškubaly si všecičko peří! Je to ošklivá historie, nechci si ji nechat pro sebe, dejte to dál!“

„Dejte to dál!“ pištěli netopýři a slepice kdákaly a kohouti kokrhali: „Dejte to dál! Dejte to dál!“

A tak putoval onen příběh od kurníku ke kurníku a vrátil se na konec tam, odkud vlastně vyšel.

„Pět slepic,“ znělo to teď, „oškubalo si všecinko peří, aby ukázaly, která z nich se nejvíc zhubla milostným soužením pro kohouta, a pak se navzájem do krve uklovaly, až zůstaly ležet mrtvé, k velké hanbě a ostudě své rodiny a k velké ztrátě pro majitele!“

Slepice, která utrousila ono jediné volné peříčko, nepoznala v tom ovšem vlastní případ, a ježto byla úctyhodnou slepicí, prohlásila: „Pohrdám těmi slepicemi! Ale je takových víc! Podobnou věc ovšem nelze přejít mlčením. Také já učiním, co je v mých silách, aby se to dostalo do novin — tak se to rozletí po celé zemi: to si ony slepice, a jejich rodina s nimi, opravdu zaslouží!“

A dostalo se to tedy do novin, bylo to vytištěno a je to naprosto jisté: že i jediného peříčka se může vyklubat pět slepic!

Kdo skončí nejvýš

Blešák, luční koník a kozel se chtěli jednou přesvědčit, kdo z nich nejvýše skočí. I pozvali celý svět a každého, kdo se ještě chtěl přijít podívat na tu nádheru a na ty tři znamenité skokany, kteří se tu sešli ve světnici.

„Já dám svou dceru tomu, kdo skočí nejvýš," prohlásil král, „neboť by bylo žebrácké, aby ti tři skákali jen tak pro nic!"

Blešák vystoupil první. Měl velice uhlazené způsoby a pozdravil na všechny strany, neboť měl v sobě panskou krev a byl zvyklý stýkat se s lidmi, což je velmi dobré.

Potom přišel koník. Byl ovšem mnohem těžkopádnější, ale přece se dovedl dobře pohybovat a měl na sobě zelený stejnokroj, s kterým se narodil. Kromě toho říkal, že je velmi starého rodu egyptského, který je tam mnohem váženější. Chytili jej na poli a dali ho do domku z karet o třech poschodích, vesměs z karet obrácených malovanou stranou dovnitř. Byly tu dveře i okna, jež byla vyřezána do těl srdcových dam.

„Umím tak zpívat," pravil, „že šestnáct domorodých cvrčků, kteří odmalička cvrkali, a přece nedostali domek z karet, se pohněvalo a ještě více zhubenělo, když slyšeli mne!"

Oba, blešák a koník, hovořili pak velmi zevrubně o tom, kdo jsou a jací jsou a že myslí, že by si mohli vzít princeznu za manželku.

Kozel neřekl nic, ale říkalo se o něm, že tím více přemýšlí, a když jej dvorní pes očichal, zaručil se za něj, že kozel je z dobré rodiny. Starý dvorní rada, který dostal tři řády za to, že byl hezky zticha a pokaždé mlčel, ubezpečoval, že ví, že je kozel obdařen věšteckým duchem. Ze je na jeho hřbetě vidět, budeme-li mít mírnou, nebo drsnou zimu, a to nepoznáš ani na hřbetě toho, kdo spisuje kalendář.

„Nu, já neříkám nic!" pravil starý král. „Ale vždycky se zachovám podle svého!"

Mělo se tedy skákat. Blešák vyskočil tak vysoko, že ho nikdo neviděl. Proto tvrdili, že ani neskákal, a to přece byla zlá pomluva.

Koník vyskočil jenom asi do poloviny, ale skočil králi rovnou do obličeje. Král se vyslovil, že je to ošklivé.

Kozel stál dlouho tiše a rozmýšlel se, takže skoro již myslili, že ani neumí skákat.

„Jen aby se mu neudělalo špatně!" pravil dvorní pes a očichal jej znova. Hup! vyskočil kozel krátkým, šikmým skokem rovnou do klína princezně, která seděla na nízké zlaté stoličce. Král prohlásil:

„Nejvýše vyskočil, kdo skočil k mé dceři, neboť v tom se projevuje jemnost chování. Ale aby něco takového někoho napadlo, k tomu je třeba mít hlavu, a kozel ukázal, že hlavu má. Ten se v tom vyzná!" A kozel tedy dostal princeznu.

„Já jsem vyskočil nejvýš!" pravil blešák. „Ale na tom nezáleží! Jen ať si princezna vezme toho kozla a těší se z něho. Já jsem vyskočil přece nejvýš, ale je třeba na světě být hodným klackem, aby tě lidé viděli!"

Potom šel blešák do cizích služeb a povídá se, že jej tam zabili. Koník si sedl do příkopu a přemýšlel, jak to vlastně ve světě chodí, i pravil rovněž: „Klackem je třeba být! Klackem je třeba být!"

A potom si zazpíval svou smutnou písničku, z níž jsme se právě tohle všechno dověděli. Mohla by to být snadno lež, kdyby to nebylo vytištěno.

Křesadlo

Křesadlem kdysi rozdělávali lidé oheň, ještě než byly vynalezeny zápalky. Skládalo se z kamínku, ocelové tyčinky a troudu (hořlavé vlny). Když se kříslo ocelí o kámen, vzlétla jiskra a zapálila troud. O takovém křesadle znám tuto pohádku:

Po silnici si vykračoval voják: Ráz, dva! Ráz, dva! Měl torbu na zádech a šavli po boku; byl ve válce a teď se vracel domů.

Potkal starou čarodějnici; byla tuze ošklivá, spodní ret jí visel až na prsa. Dala se s ním do hovoru:

„Dobrý večer, vojáčku! Když máš tak pěknou šavli a velkou torbu, to jsi opravdový voják, a chceš-li, dostaneš peněz, kolik budeš chtít." „Děkuji ti, stará čarodějnice!" odpověděl voják.

„Vidíš tamhleten vysoký strom?" pravila čarodějnice a ukazovala na strom, který stál blízko nich u cesty. „Je uvnitř dutý. Vylez na vršek a tam spatříš otvor. Tím se můžeš protáhnout a tak se dostaneš hluboko do stromu. Ováži ti provaz okolo těla, abych tě mohla zase vytáhnout, až na mne zavoláš."

„A copak mám v tom stromě dělat?" tázal se voják.

„Nabrat si peníze!" řekla čarodějnice. „Abys věděl: Až se dostaneš stromem k zemi, uvidíš velkou chodbu; je jasně osvětlena, protože tam hoří víc než sto svítilen. Potom spatříš troje dveře a ty můžeš otevřít. Klíče jsou v nich. Až vejdeš do první komory, uvidíš uprostřed na podlaze velikou bednu; na ní bude sedět ohromný pes s očima jako dva čajové koflíky. Ale ty se ho neboj! Já ti dám svou modře pruhovanou zástěru; rozestři ji na podlaze, pak vezmi rychle toho psa, posaď ho na mou zástěru, otevři bednu a naber si peněz, kolik chceš. Jsou tam samé měďáky. Chceš-li však raději stříbrňáky, jdi do druhé komory! Tam sedí pes s očima jako dvě mlýnská kola; ale ty se ho neboj, jen ho posaď na mou zástěru a naber si peněz. Chceš-li však mít zlaťáky, můžeš také dostat, kolik jich uneseš; jenom vejdi do třetí komory! Ale pes, který tam sedí na bedně s penězi, má oči — nu, jako dvě kulaté věže! Je to pořádný pes, tomu věř! Ale neboj se ho, jen ho posaď na mou zástěru, tak ti nic neudělá. A potom si naber z bedny zlata, kolik budeš chtít!"

,,To by nebylo zlé!" dodal voják. „Ale co za to chceš, stará čarodějnice? Něco jistě budeš chtít, myslím si."

„Ne," řekla čarodějnice, „nežádám ani haléř. Jen mi přines staré křesadlo, které tam zapomněla moje bába, když byla posledně dole."

j,Dobrá, tak mi uvaž ten provaz okolo těla," pravil voják.

„Tady je," řekla čarodějnice, „a zde je moje modře pruhovaná zástěra."

Potom vylezl voják na strom, spustil se otvorem dovnitř a již stál, jak mu čarodějnice řekla, ve veliké chodbě, kde hořelo několik set svítilen.

Otevřel první dveře. Hu! Tam seděl pes s očima jako dva čajové koflíky a díval se na něj.

„No, ty jsi náramně krásný!" zvolal voják. Pak posadil psa na čarodějčinu zástěru a nabral si měďáků, co se mu vešlo do kapes.

Potom zavřel bednu, posadil na ni psa a šel do druhé jizby. Ech! Tam seděl pes s očima jako dva mlýnské kameny.

„Jen tak na mne nekoukej," zvolal voják, „mohly by tě z toho bolet oči!" I posadil psa na čarodějčinu zástěru. Ale když spatřil v bedně tolik stříbrňáků, vyházel z kapes všechny měďáky a naplnil kapsy i brašnu samými stříbrňáky.

Potom šel do třetí komory. — Ne, tohle bylo opravdu škaredé! Pes, který v ní seděl, měl oči jako dvě kulaté věže a otáčely se mu v hlavě kolem dokola.

„Dobrý večer!" pozdravil voják a sáhl po čapce. Takového psa ještě nikdy neviděl. Když se však pes na něj hodnou chvíli díval, pomyslil si voják, že by už toho mohlo být dost, i posadil psa na zem na čarodějčinu zástěru a otevřel bednu.

No ne, panebože, tam vám bylo zlata! Mohli byste za to koupit celé město se všemi cukrářskými krámy, všechny cínové vojáčky, biče a houpací koně, co jich je na světě. To bylo zas jednou peněz!

I vyházel voják všechny stříbrňáky, jimiž si naplnil kapsy a brašnu, a nacpal tam místo nich samé zlaťáky, ba nastrkal je i do čapky a do bot, takže mohl sotva chodit. To měl peněz!

Pak posadil psa na bednu, zavřel dveře a zvolal otvorem ve stromě: „Tak mě už vytáhni, stará čarodějnice!"

„Máš křesadlo?" zeptala se bába.

„A bodejť," zvolal voják, „na to jsem úplně zapomněl!" I vrátil se pro křesadlo. Čarodějnice ho potom vytáhla, a tak stál opět na silnici, kapsy, boty, brašnu a čapku plné peněz.

„Copak budeš dělat s tím křesadlem?" tázal se voják.

„Po tom ti nic není!" odsekla čarodějnice. „Máš peníze! Jen mi dej křesadlo!" „Láryfáry!" vzkřikl voják. „Buď mi hned řekneš, co chceš s tím křesadlem, nebo vytáhnu šavli a useknu ti hlavu!"

„Neřeknu," odpověděla čarodějnice. Voják jí tedy usekl šavlí hlavu.

Tak, tady lež! Pak naházel všechny zlaťáky do její zástěry, hodil si to jako ranec na záda, strčil křesadlo do kapsy a šel rovnou do města.

Bylo to nádherné město. Voják šel do nejkrásnějšího hostince a žádal nejlepší pokoje a vybíral si jídla, která měl rád. Neboť byl nyní bohat, když měl tolik peněz.

Podomkovi, který mu cídil boty, se ovšem zdálo, že takový bohatý pán má kupodivu staré boty. Voják si totiž ještě nekoupil nové. Druhého dne si však pořídil nejenom boty, ale i velmi krásné šaty.

Nyní se stal voják vznešeným pánem. Lidé mu vyprávěli o všech zvláštnostech toho města a také o králi, který měl dceru, spanilou princeznu.

„Kdepak bych ji mohl vidět?" tázal se voják.

„Tu nespatří nikdo!" říkali všichni. „Bydlí ve velkém měděném zámku s mnoha a mnoha zdmi a věžemi kolem dokola. Nikdo mimo krále k ní nesmí, poněvadž bylo předpověděno, že se provdá za docela prostého vojáka, a to král nechce připustit!"

To bych ji rád viděl! pomyslil si voják, ale nemohl se k ní nijak dostat.

I žil vesele, chodil do divadla, jezdil v královské oboře a rozdával chudým mnoho peněz. Tohle bylo od něho velmi hezké, neboť si z dřívějších dob pamatoval, jak bylo zlé nemít ani haléř. Nyní byl bohat, šatil se nádherně a získal mnoho přátel a ti všichni říkali, že je opravdový kavalír. To náš voják rád slyšel.

Ale protože každý den peníze jenom vydával a naprosto žádné nedostával, nezbylo mu nakonec víc nežli dva haléře. Musil opustit krásné pokoje, v nichž bydlel, a odstěhovat se do malé úzké komůrky až pod střechu, cídit si sám boty a zašívat je stehovačkou. Nikdo z jeho přátel již k němu nepřicházel, protože se k němu muselo šlapat po mnoha schodech.---

Jednoho velmi tmavého večera neměl náš voják ani na světlo. Náhle si vzpomněl, že zbyl malý oharek v křesadle, které našel v dutém stromě, do něhož mu čarodějnice pomohla. Vzal křesadlo a oharek, ale jak zakřesal a jiskry odlétly od kamene, otevřely se prudce dveře a před ním stál ten pes, jenž měl oči jako čajové koflíky a kterého spatřil dole pod stromem.

Pravil: „Co poroučí můj pán?"

„Copak je tohle!" divil se voják. „To je nějaké zvláštní křesadlo, když s jeho pomocí mohu dostat, co chci!"

„Přines mi trochu peněz!" řekl pak psovi a ten — hup, už byl pryč, a šup, už byl zase zpátky a nesl v tlamě velký pytlík plný peněz.

Nyní věděl voják, jaké má znamenité křesadlo. Když křísl jednou, přiběhl pes, který seděl na bedně s měďáky, křísl-li dvakrát, přiběhl ten, který měl stříbrňáky, a když křísl třikrát, přiběhl ten, který měl zlato.

I přestěhoval se voják zase dolů do krásných pokojů, chodil si v pěkných šatech, a tu se k němu znali hned zase všichni jeho přátelé a tuze si ho nadcházeli.

Jednou ho napadlo: To je divné, že princeznu není možno vidět! Prý je velmi spanilá, říkají všichni, ale co je to plátno, když musí ustavičně sedět v tom velkém měděném zámku s mnoha věžemi! To by bylo, abych se k ní nedostal! Kdepak je moje křesadlo?

I vykřesal oheň a hu! už tu byl pes s očima jako čajové koflíky. „Je sice již půlnoc," řekl voják, „ale já bych velmi rád viděl princeznu, alespoň na okamžik."

Pes byl hned ze dveří, a nežli si mohl voják pomyslit, byl tu zpět — považte! — s princeznou. Spala na psových zádech a byla tuze spanilá. Voják se nezdržel a políbil ji, neboť to byl opravdový voják.

Pes potom odběhl s princeznou zpět. Ale když se rozednilo a král a královna pili čaj, vypravovala princezna, že se jí zdál divný sen o psovi a vojákovi, že jela na psovi a voják že ji políbil.

„No tohle by bylo pěkné!" povzdychla královna.

Příští noc měla jedna stará dvorní dáma bdít u lože princeznina, aby se přesvědčila, zdali je to opravdu sen či co.

Vojákovi se náramně stýskalo po spanilé princezně, i vzal křesadlo a přivolal zase toho psa. Pes rychle běžel do zámku, vzal princeznu a utíkal s ní, co mohl. Ale stará dvorní dáma si obula důkladné boty a běžela rovněž co nejrychleji za nimi. Když uviděla, že vešli do velkého domu, pomyslila si: Teď vím, kde jsou. A kusem křídy udělala na vratech velký kříž.

Potom šla domů a lehla si a také pes se vrátil s princeznou. Ale když uviděl kříž na vratech, kde bydlil voják, vzal také kus křídy a udělal kříže na všech vratech po celém městě. To bylo od něho chytré. Jak mohla dvorní dáma nalézt pravá vrata, když byly na všech vratech kříže!

Časně ráno šli se král a královna, stará dvorní dáma a všichni důstojníci podívat, kde princezna byla.

„Tady je to!" zvolal král, když spatřil první vrata a na nich kříž.

„Ne, tadyhle je to, mužíčku," řekla královna, když uviděla jiná vrata a na nich

kříž.

„Ale tady je také jeden a tady rovněž!" říkali všichni. Kamkoli pohlédli, všudi byl na vratech kříž. I poznali, že by hledali marně.

Ale královna byla velmi chytrá žena a uměla víc než jenom jezdit v kočáře. Vzala velké zlaté nůžky, rozstříhala jimi kus hedvábné látky a ušila z ní malý, hezounky sáček; ten naplnila drobnou, jemnou krupicí a přivázala jej princezně na noční úbor Když to bylo hotovo, udělala do sáčku malý otvor, aby se krupice sypala celou cestu kudy princezna pojede.

V noci opět přiběhl pes, vzal princeznu na záda a utíkal s ní k vojákovi. Ten j měl velmi rád a přál si být princem, aby se s ní mohl oženit.

Pes neměl ani zdání, že se krupice sype od zámku až k vojákovu oknu, do něhož vběhl po zdi s princeznou.

A tak ráno poznali král a královna dobře, kde jejich dcera byla, i chytili vojáka a vsadili ho do žaláře.

Tak tu seděl. Ach, jaká tam byla tma a dlouhá chvíle! Pak mu řekli: „Zítra ráno budeš viset!" To ovšem nebylo nic příjemného, a k tomu ještě zapomněl své křesadle doma v hostinci!

Ráno viděl železnými mřížemi malého okénka, kterak lidé spěchají z města, aby se podívali, jak jej budou věšet. Slyšel vířit bubny a spatřil, jak pochodují vojáci. Všichni lidé spěchali.

Byl mezi nimi také ševcovský učedník s koženou zástěrou a trepkami. Běžel úprkem, až mu jedna trepka ulétla a přímo ke zdi, kde seděl voják a vyhlížel ven mříže mi.

„Hej, švícko! Nemusíš tak spěchat," volal na něj voják. „Bude ještě dlouho trvat, nežli mě povedou. Ale doběhneš-li tam, kde jsem bydlel, a přineseš-li mi mé křesadlo, dostaneš čtyři zlaťáky! Ale vezmi nohy na ramena a ať už jsi zpátky!"

Ševcovský učedník by byl rád měl ty čtyři zlaťáky, proto upaloval do města pro křesadlo, dal je vojákovi a — teď poslechněte, co se stalo!

Za městem byla postavena velká šibenice, kolem dokola stáli vojáci a mnoho sel tisíc lidí. Král a královna seděli na nádherném trůnu hned naproti soudcům a celé radě.

Voják již stál na žebříku. Ale když mu chtěli hodit provaz na krk, pravil, že se přece vždycky dovoluje provinilci, nežli na něm vykonají trest, vyslovit nějaké nevinné přání. Ze by si tak rád vykouřil dýmku tabáku, vždyť to bude poslední dýmka, které se mu dostane na tomto světě.

Král mu to nechtěl odepřít. I vyndal voják křesadlo, křísl jednou, dvakrát, třikrát — a již tu byli všichni psi, ten s očima jako čajové koflíky, ten s očima jako mlýnské kameny i ten, co měl oči jako dvě kulaté věže.

„Pomozte mi, abych nebyl oběšen!" volal na ně voják. Hned byli psi mezi soudci a celou radou, chytili jednoho za nohy, druhého za nos a házeli je do vzduchu,

mnoho sáhů vysoko, takže když zase spadli, rozbili se na kousky.

,,Já nechci!" křičel král. Ale největší pes ho uchopil i s královnou a hodil je za ostatními.

Tu se vojáci lekli a všichni lidé volali: „Vojáčku, buď naším králem a vezmi si spanilou princeznu!"

Potom usadili vojáka do královského kočáru a všichni tři psi tančili před ním a volali: „Hurá!" A chlapci hvízdali na prsty a vojáci vzdávali čest. Princezna vyšla z měděného zámku, stala se královnou, a pane, líbilo se jí to.

            Svatba trvala osm dní. Psi seděli s ostatními pozvanými za stolem a vyvalovali oči.

Látající jehla

Byla jednou jedna látací jehla, tak tenká, že si o sobě pořád myslila, že je jehlou na šití. „Jen se dobře podívejte, co držíte!“ povídala prstům, které ji uchopily. „Ne abyste mě upustily! Upadnu-li na podlahu, možná, že mě už nikdo ani nenajde, tak jsem tenká!“

„Všechno má svoje meze,“ řekly prsty a pevně ji uchopily kolem pasu.

„Vidíte, teď přicházím s průvodem!“ povídala látací jehla a táhla za sebou dlouhou nit, na které však nebyl uzel.

Prsty zamířily jehlou rovnou do kuchařčiny trepky, kde bylo třeba sešít prasklý svršek.

„To je ponižující práce,“ povídala látací jehla. „Nikdy kůží neprojdu, zlomím se, zlomím!“ — a zlomila se. „Jestli jsem to neříkala,“ pravila. „Jsem přece příliš jemná!“

Prsty si myslily, že teď jehla k ničemu není, ale přesto ji musily podržet, kuchařka na ni kápla pečetní vosk a zapíchla si ji do šátku.

„Podívejme se, teď se ze mne stala ozdobná jehlice,“ povídala látací jehla. „Však jsem věděla, že přijdu ke cti. Když vskutku něčím jsi, tak se ti už dostane uznání!“ A pak se zasmála, ovšem jenom v duchu, protože zvenčí není na látací jehle nikdy vidět, že se směje. Tak pyšně se v šátku naparovala, jako by seděla v kočáře a rozhlížela se kolem sebe při jízdě na všechny strany.

„Dovolíte mi otázku, zda nejste ze zlata?“ zeptala se špendlíku, jenž byl jejím sousedem. „Skvěle vypadáte a máte i svoji hlavu, třebas jenom malou! Hleďte, aby vám vyrostla, protože každého nelze vzadu natřít pečetním voskem.“ A potom se látací jehla tak pyšně narovnala, že vypadla z šátku rovnou do dřezu na nádobí, který kuchařka vylévala.

„Teď se ubíráme na cestu,“ povídala látací jehla. „Jenom abych tam nezůstala!“ Ale zůstala tam už.

„Jsem pro tento svět příliš jemná,“ říkala, když ležela v stružce u chodníku. „Dobré vědomí člověka vždycky aspoň trochu potěší!“ A látací jehla se držela zpříma a neztrácela dobrou náladu.

Všechno možné přes ni plavalo, třísky, stébla, útržky novin. „Jen se podívejte, jak plavou,“ povídala látací jehla. „Nevědí, co pod nimi vězí! Ale to jsem já, já tady sedím. Jen se podívejte, tady plave tříska a jistě nemyslí na nic jiného na světě než právě na takové dřevěné třísky, jako je sama. A tady plave stéblo, podívejte, jak se nadnáší a otáčí. Nemysli tolik samo na sebe! Mohlo bys narazit na dlažební kámen! A tamhle ty noviny! Každý už zapomněl, co je v nich, a přece se roztahují! — Já tu sedím tiše a trpělivě! Já vím, co jsem, a tím se také stanu!“

Jednoho dne se vedle jehly objevilo něco tak zářivého, že to považovala za diamant. Ale byl to střep z láhve, a protože se tak blýskal, začala na něj jehla mluvit a představila se jako ozdobná jehlice! „Vy jste jistě diamant, že ano?“ — „Ano, jsem něco na ten způsob!“ — A tak se oba domnívali o sobě navzájem, že jsou vskutku drahocennými věcmi a mluvili o tom, jaký je ten svět pyšný.

„Nu, já jsem bydlila v krabičce u jedné slečny,“ povídala látací jehla, „a ta slečna byla kuchařka. Na každé ruce měla pět prstů, ale něco tak domýšlivého jako těch pět prstů jsem ještě neviděla. A to je měla jenom proto, aby mne držely, braly z krabičky a zase mne do ní ukládaly.“

„Byl na nich nějaký lesk?“ ptal se střep.

„Lesk!“ řekla jehla, „kdepak, pýcha to všechno byla, pýcha! Pět bratří to bylo, všichni ze stejné rodiny, drželi se také zpříma vedle sebe, ačkoliv měli různou délku. Krajní, palec, byl krátký a tlustý, vybočoval z té řady prstů a pak měl v zádech jenom jeden kloub, že se mohl jenom jednou ohnout. Ale slyšela jsem, kdyby ho někdo člověku usekl, že by nemohl sloužit na vojně. Druhý, mlsálek, se dostal do sladkých i kyselých věcí, ukazoval na slunce a na měsíc, a on to byl, který při psaní tlačil. Dlouhán, ten se díval ostatním zprostředka přes hlavu. Prsteník měl kolem břicha zlatý prsten a poslední, malý Peer Muzikant nedělal nic a pyšnil se tím. Pýcha to byla a pýcha to zůstala, a pak jsem se dostala do dřezu na nádobí.“

„A teď tu sedíme a blýskáme se,“ povídal střep. Vtom se dostalo do stružky víc vody, že se rozlila z břehů a strhla střep s sebou.

„Vida, dostal se dále, povýšil,“ řekla látací jehla. „Já tu sedím, jsem příliš jemná, ale na to jsem také hrdá a tato hrdost zasluhuje úcty!“ Tak tam zpříma seděla a o mnohém přemýšlela.

„Skoro bych se domnívala, že jsem se zrodila ze slunečního paprsku, že jsem tak tenká! Však se mi také zdá, že mne slunce vždycky hledá pod vodou. Ba, jsem tak jemná, že by mne ani matka nenalezla. Kdybych měla svoje staré oko, které se ulomilo, myslím, že bych se rozplakala — ačkoliv ne! Plakat, to není jemné!“

Jednoho dne se hrabalo několik kluků ve stružce a našli tam staré hřebíky, drobné mince a podobné věci. V samé špíně se hrabali, ale bavilo je to.

„Au!“ vykřikl ten, který se píchl o jehlu. „To je také kousek!“

„Jsem jemná slečna,“ povídala látací jehla, ale nikdo to neslyšel. Pečetní vosk s ní opadal a jehla zčernala, ale černá barva dělá štíhlejší, a tak si jehla myslila, že je ještě jemnější než dříve.

 „Tamhle plave skořápka,“ povídali kluci a zapíchli jehlu do skořápky.

„Bílé stěny a sama černá,“ povídala jehla, „to sluší! Tak si mne aspoň povšimnou! — Jenom abych nedostala mořskou nemoc, protože to bych se zlomila!“ Ale mořskou nemoc nedostala a nezlomila se.

„Proti mořské nemoci je dobré mít ocelový žaludek a stále si pamatovat, že našinec je přece jenom něco víc než člověk. Já jsem se z toho teď dostala! Čím jemnější jsi, tím víc vydržíš.“

„Prask!“ řekla skořápka, když přes ni přejel formanský povoz. „Au, jak to tlačí!“ podivila se látací jehla. „Teď přece jen dostanu mořskou nemoc! Zlomím se, zlomím!“ Ale nezlomila se, ačkoliv přes ni přejel formanský vůz. Ležela tam — a my ji tam nechme ležet!

Létající kufr

Teď něco uslyšíš —!

Venku u silnice stál zahradní domek. Jistě jsi jej také někdy viděl! Měl vpředu zahrádku s květinami a s barevně natřeným plotem. Až u samého plotu rostla v příkopě uprostřed krásné zelené trávy malá chudobka. Slunce na ni svítilo stejně teple a krásně jako na veliké a bohaté ozdobné květiny v zahradě, a proto každou hodinu o kousek povyrostla. Jednou ráno byla již zcela rozkvetlá; její zářivě bílé lístečky se prostíraly jako paprsky kolem žlutého sluníčka uprostřed. Nemyslila vůbec na to, že ji v trávě živá duše nevidí a že je ubohá, opovrhovaná chudobka. Byla velmi spokojená, obracela se po teplém sluníčku, vzhlížela k němu a poslouchala, jak ve vzduchu zpívá skřivánek.

Sedmikráska byla šťastná, jako by byl veliký svátek, třebaže bylo jen pondělí. Všechny děti byly ve škole; seděly v lavicích a učily se, a sedmikráska seděla zase na svém stonku a také se učila, od teplého sluníčka a ode všeho kolem dokola, kde vládne dobrý Bůh. Zdálo se jí, že skřivánek zpívá jasně a krásně všechno, co ona tiše cítí. Vzhlížela skoro s úctou k tomu šťastnému ptáčkovi, který umí zpívat a lítat, ale vůbec ji nermoutilo, že sama neumí. „Vždyť vidím a slyším!“ říkala si. „Sluníčko na mne svítí a vítr mě líbá; jak bohatě jsem vlastně obdarována!“

Za plotem rostla spousta pyšných, vznešených květin. Čím méně voněly, tím více se vypínaly. Pivoňky se nafukovaly, aby byly větší než růže, ale takováhle velikost přece nerozhoduje! Tulipány měly překrásné barvy; však to také věděly a držely se zpříma, aby to bylo ještě lépe vidět. Ani si nepovšimly mladé chudobky před plotem. Zato ona se tím více dívala na ně a říkala si: „Jak jsou krásné a bohaté! Jistě je přiletí ten nádherný ptáček navštívit! To je dobře, že jsem tak blízko u nich, alespoň tu slávu uvidím!“ A jak si to myslila, vít, vít, přiletěl skřivánek, ne však za pivoňkami a tulipány, ale do trávy k chudičké sedmikrásce. Samou radostí se celá polekala a nevěděla vůbec, co si má myslit.

Skřivánek kolem ní tančil a zpíval si: „Jak je ta tráva heboučká! A podívejme se, jaká je tu hezká kytička, se zlatem v srdci a se stříbrem na sukničce!“ Však také sedmikrásčin žlutý terčík vypadal jako ze zlata a lístky kolem zářily bělostí.

Nikdo si nedovede představit, jak byla chudobka šťastná! Skřivánek ji zobáčkem políbil, zpíval jí a zas pak odletěl k modré obloze. Trvalo jistě dobrou čtvrthodinku, než se chudobka zcela vzpamatovala. Trochu ostýchavá, ale nesmírně šťastná, podívala se po květinách vedle v zahradě: viděly přece tu poctu a blaho, jež ji potkaly — jistě chápou, jaká je to radost! — Avšak tulipány stály stejně ztrnule jako dříve a byly náramně špičaté a celé rudé, protože je to zlobilo. Pivoňky byly zase paličaté a zarputilé, dobře, že neuměly mluvit, jinak by se byla sedmikráska něco dověděla! Viděla, chuděrka, dobře, že jsou ve špatné náladě, a upřímně ji to mrzelo. Vtom přišlo do zahrady děvče s velkým nožem, ostrým a lesklým. Zamířilo rovnou mezi tulipány a uřezávalo jeden za druhým. „Ach!“ zavzdychla malá chudobka. „Jak je to hrozné, teď je s nimi konec!“ Děvče si pak tulipány odneslo. Chudobka byla ráda, že stojí v trávě za plotem a že je jen nepatrná, chudobná kytička. Byla za to nesmírně vděčná. Když slunce zapadlo, uzavřela své lístky a usnula; po celou noc se jí zdálo o sluníčku a o skřivánkovi.

Příštího rána, když roztáhla, šťastná, všechny své bílé lístky jako ručky po jasu a vzduchu, poznala zase skřivánkův hlas, ale jeho zpěv byl velmi smutný. Chuděrka skřivánek měl však k tomu opravdu důvod: chytili ho a seděl teď v kleci, stojící u otevřeného okna. Zpíval, jaké je to štěstí létat svobodně, zpíval o mladém, zeleném osení na poli a o krásném putování na křídlech vysoko k obloze. Ubohý ptáček nebyl v dobré náladě: byl vězněm ve své klícce.

Sedmikráska by mu byla ráda pomohla, ale jak jen? Bylo tak těžké vymyslit si něco. Zapomněla nadobro, jak je kolem krásně, jak sluníčko teple hřeje a jak jsou její bílé lístečky hezké. Musila stále jen myslit na zajatého ptáčka; nemohla však pro něho nic udělat.

Vtom vyběhli ze zahrady dva malí chlapci. Jeden z nich měl v ruce nůž, veliký a ostrý jako ten, kterým minulého dne řezalo děvče tulipány. Chlapci zamířili rovnou k sedmikrásce: nechápala ani trochu, co chtějí.

„Uřízneme tady skřivánkovi pěkný kousek trávníku!“ řekl jeden z chlapců a začal do hloubky vyřezávat obdélník drnu kolem sedmikrásky, takže zůstala stát uprostřed.

„Utrhni tu kytku!“ řekl druhý chlapec. Sedmikráska se celá zachvěla strachem: vždyť být utrhnut znamená přece přijít o život! A sedmikráska by byla teď tak ráda žila, když se měla dostat s vyříznutým kusem drnu do klece k chycenému skřivánkovi.

„Jen ji tam nech!“ prohlásil první chlapec. „Vyjímá se tam docela hezky!“ A tak sedmikráska zůstala, kde byla, a dostala se do klece ke skřivánkovi.

Ale ubohý ptáček jen hlasitě naříkal nad ztracenou svobodou a tloukl křídly o dráty klece. Sedmikráska nedovedla mluvit, nemohla mu říci slovíčko útěchy, třebaže by byla tolik chtěla. — Uplynulo tak celé dopoledne.

„Není tu voda!“ naříkal zajatý skřivánek. „Všichni odešli a zapomněli mi dát alespoň kapičku vody! Jak mám v krku vyschlo a jak mě v něm pálí. Jako bych měl v sobě oheň a led! A vzduch je tak těžký. Ach, musím umřít, opustit teplé sluníčko, svěží zeleň, všechnu tu krásu, kterou Bůh stvořil!“ Zavrtal zobáček do chladivého drnu, aby se alespoň trochu osvěžil. Uviděl při tom sedmikrásku: pokývl na ni, políbil ji zobáčkem a řekl jí: „Také tu musíš uvadnout, ubohá kytičko! Dali mi tebe a ten kousek zelené trávy místo celého světa, který jsem měl venku! Každé stébélko trávy má mi být zeleným stromem a každý z tvých bílých lístků vonící květinou! Ach, vyprávíte mi jen o tom, jak mnoho jsem ztratil!“

„Jak ho jen potěšit!“ říkala si sedmikráska, ale nemohla ani lístkem pohnout. Avšak vůně, proudící z jejích jemných lístků, byla daleko silnější, než jak jindy sedmikrása vonívá. Skřivánek si toho také všiml, a ačkoli prahl žízní a ve své trýzni škubal zelená stébélka trávy, sedmikrásky se nedotkl.

Nastal večer a stále nikdo nepřicházel a nedonesl ubohému skřivánkovi ani kapičku vody. Ptáček rozepjal krásná křidélka, křečovitě jimi zaškubal, jeho zpěv přešel v teskné pípání. Hlavička mu klesla vedle sedmikrásky a srdíčko mu puklo steskem a touhou.

Sedmikráska již nemohla jako minulého večera zavřít lístky a spát. Skláněla se churavá a plná žalu k zemi.

Teprve ráno přiběhli chlapci, a když spatřili skřivánka mrtvého, rozplakali se. Prolili pro něho mnoho slz a vykopali mu hezoučký hrob a vyzdobili jej květinovými lístky. Skřivánkovu mrtvolku vložili do krásné červené krabice — měl být královsky pochován, ubohý ptáček! Dokud byl živ a zpíval, zapomněli na něho, nechali ho v kleci mučit se žízní, ale nyní ho zahrnuli nádherou a slzami.

Zato trávu se sedmikráskou vyhodili na silnici do prachu. Nikdo na sedmikrásku ani nepomyslil — na ni, která tolik cítila s ubohým skřivánkem a tak ráda by ho byla potěšila.

Byl jednou jeden kupec; byl tak bohatý, že by byl mohl vydláždit celou ulici a ještě skoro celou jednu uličku samými stříbrňáky. Ale neudělal to, uměl svých peněz jinak použít: za každý groš, který vydal, vrátil se mu tolar. Takový to byl obchodník! Ale jednou zemřel.

Všechny peníze zdědil jeho syn a ten si žil vesele, noc co noc chodil na maškarní ples, dělal si papírové draky z tolarových bankovek a na vodě házel žabky zlaťáky místo kaménky. Peníze se mu tak mohly snadno rozkutálet a také se mu rozkutálely. Nakonec mu zbyly jen čtyři groše a na sebe měl jen trepky a starý župan. Přátelé se o něho přestali zajímat, když se s ním již nemohli blýskat po ulicích, ale jeden z nich, dobrá duše, poslal mu starý kufr a doporučil mu: „Sbal si svých pět švestek!“ To byla dobrá rada, ale mladý kupec neměl, co by sbalil. Sedl si tedy do kufru sám.

Byl to však podařený kufr. Jakmile se smáčkl jeho zámek, vznesl se. A tak se vznesl i teď: frr — vyletěl s mladým kupcem komínem, vysoko nad mraky a letěl dál a dál. Praskalo mu ve dnu — kupec se poděsil, že se kufr rozpadne, protože to by byl udělal pěkný přemet, Pánbůh chraň! — Doletěl však až do turecké země. Kufr ukryl v lese pod spadané listí a šel do města. Mohl si to klidně dovolit, protože Turci chodili všichni oblečeni jako on, v županu a pantoflích. Potkal chůvu s malým děckem. „Poslyš, turecká chůvo,“ zeptal se jí, „jakýpak je to zámek tady u samého města — má okna tak nesmírně vysoko!“

„Tam bydlí králova dcera,“ odpověděla mu chůva. „Předpověděli jí, že ji přivede milý do neštěstí, a proto k ní teď nikdo nesmí, leda v doprovodu krále a královny.“

„Děkuji!“ řekl mladý kupec a odešel do lesa, sedl si do kufru, vyletěl v něm na střechu zámku a vešel oknem k princezně.

Ležela na lehátku a spala. Byla tak krásná, že ji mladý kupec musil políbit. Probudila se a velmi se vyděsila, ale řekl jí, že je turecký Pánbůh a že k ní přiletěl vzduchem. To se jí líbilo.

Seděli pěkně vedle sebe a mladý kupec jí vypravoval o jejích očích: že jsou to překrásná temná jezírka, v nichž plují myšlenky jako vodní víly. A vypravoval jí o jejím čele: že je to sněhová hora s nádhernými sály a obrazy. A vypravoval jí o čápovi, který nosí hezoučké malé děti.

Byly to opravdu pěkné pohádky! Pak požádal princeznu o ruku a ona hned svolila.

„Ale musíte přijít v sobotu,“ řekla mu. „V sobotu ke mně chodívá král s královnou na čaj. Jistě budou velmi pyšní na to, že dostanu za muže tureckého Pánaboha. Ale jen dbejte na to, abyste uměl vyprávět opravdu krásnou pohádku, protože moji rodiče si na ně velmi potrpí; maminka chce vždy mravoučnou a vznešenou, a tatínek zas veselou, něco pro zasmání.“

„Dobrá, přinesu tedy jako svatební dar právě jen pohádku!“ prohlásil mladý kupec. Pak se rozloučili a princezna mu dala meč posázený zlaťáky. Ty se mu skvěle hodily!

Potom odletěl. Koupil si nový župan, usadil se v lese a skládal pohádku. Musel ji mít do soboty hotovou, a to není jen tak!

Konečně byl hotov a byla také již sobota.

Král, královna a celý dvůr čekali u princezny s čajem. Mladý kupec byl skvěle přijat.

„Vypravujte nám pohádku!“ vybídla ho královna. „Nějakou hlubokomyslnou a poučnou!“

„Ale abychom se při ní také zasmáli!“ žádal král.

„Nu dobrá!“ odpověděl jim a vypravoval pohádku. — Dobře teď poslouchejte!

— »Byl jednou jeden svazeček sirek. Byly nesmírně pyšné na svůj vysoký původ. Pocházely z hlavní větve vysoké staré lesní borovice, byly každá její třísečkou. Ležely nyní na polici mezi křesadlem a starým železňákem a vyprávěly jim o svém mládí. „Dokud jsme ještě byly na stromě,“ říkaly, „měly jsme se opravdu jako v ráji. Každé ráno a každý večer jsme měly diamantový čaj — rosu —, po celý den sluníčko, když právě svítilo, a všichni ptáčci nám musili vypravovat pohádky. Dobře jsme viděly, že jsme bohaté, protože listnaté stromy měly šaty jen přes léto, kdežto naše rodina si mohla dovolit zelený šat v létě v zimě. Ale potom přišli dřevorubci — to byla velká revoluce! — a naše rodina byla roztříštěna. Praotec našeho rodu, jeho kmen, dostal se za stožár na nádhernou loď, která si jezdí po celém světě; ostatní větve se dostaly zas jinam a naším posláním se stalo zažíhat světlo nižším vrstvám. Proto jsme my, vznešeného rodu, přišly sem do kuchyně.“

„Se mnou to zase vypadá zcela jinak,“ prohlásil železňák, vedle něhož sirky ležely. „Od té chvíle, co jsem se dostal do světa, stále mě drhnou a vaří ve mně. Jsem ztělesněná solidnost a jsem vlastně první zde v domě. Mou jedinou radostí je ležet po jídle čistý a hezký na polici a popovídat si rozumně s kamarády. Ale nepřihlížíme-li ke konvi, která se občas dostane na dvůr, žijeme tu stále odříznuti od světa. Naším jediným spojením s ním je nákupní košík, ale mluví o vládě a lidu zneklidňujícím způsobem; nedávno starý hrnec, poděšen těmi řečmi, spadl s police a rozbil se. — Říkám vám, je to volnomyšlenkář!“

„Moc mluvíš!“ okřiklo ho křesadlo a kleplo ocílkou o křesací kámen, až zajiskřilo. „Neměli bychom si raději udělat veselý večer?“

„Dobrá, povídejme si o tom, kdo je nejvznešenější!“ navrhovaly sirky.

„Ale ne, nemluvím ráda o sobě!“ prohlásila hliněná mísa. „Uspořádejme si večerní zábavu. Já začnu. Budu vypravovat něco ze života. Každý se do toho může pěkně vžít a potěší se: Na březích Baltu, pod dánskými buky…!“

„Krásný začátek!“ mínily talíře. To bude jistě příběh, jaký máme rádi!“

„Prožila jsem mládí v tiché rodině. Leštili nábytek, umývali podlahu a dávali čisté záclony každých čtrnáct dní.“

„Jak zajímavě vypravujete!“ řeklo koště. „Člověk hned pozná, že to vypravuje žena. Má to v sobě cosi čistého.“

„Ba, to se cítí!“ prohlásila konev a radostí si poskočila, až voda pleskla na podlahu.

Mísa pokračovala ve vyprávění a jeho konec si nijak nezadal se začátkem.

Talíře řinčely radostí a koště vytáhlo z písku petrželku a mísu ověnčilo; vědělo, že tím ostatní pozlobí. A také si říkalo: „Když dnes ověnčím já ji, ověnčí zítra zase ona mne!“

„A teď si zatančím!“ prohlásila lopatka od kamen a dala se do tance. Pane, jak uměla vysoko vyhazovat svou jedinou nohou! Starý povlak na židli v koutě kuchyně při tom pohledu praskl. „Mohli byste mě snad také ověnčit!“ domlouvala se lopatka. Ověnčili ji tedy.

„Je to přece jen luza!“ říkaly si sirky.

Čajník měl zazpívat, ale tvrdil, že je nachlazen — že nemůže zpívat, dokud se nedostane do varu. Ale odmítal jen z nafoukanosti: nechtěl zpívat jinak, než když stál na stole v pokoji u pánů!

Na okně leželo staré brkové pero, kterým psávala služebná. Nebylo na něm nic pozoruhodného, leda to, že bylo namáčeno hodně hluboko do kalamáře: ale pero si právě na tom velmi zakládalo.

„Když nechce čajník zpívat, ať tedy nezpívá!“ prohlásilo pero. „Venku visí klec se slavíkem a ten nám zazpívá! Sice se neučil zpívat, ale přimhouříme dnes večer oko!“

„Podle mého názoru by bylo svrchovaně nevhodné, poslouchat takového cizího ptáka!“ mínila čajová konvice; byla to zas kuchyňská zpěvačka — nevlastní sestra čajníku. „Bylo by to vlastenecké? Ať to posoudí košík!“

„Jen se tu zlobím!“ prohlásil nákupní košík. „Opravdu se velmi zlobím, že si to nikdo nemůže ani představit! Cožpak je tohle nějaký způsob, jak strávit večer? Nebylo by vhodnější obrátit dům na líc! Každý by zaujal své pravé místo a já bych to vše řídil. To by bylo něco jiného!“

„Ano, dejme se do toho!“ volali všichni.

Vtom se otevřely dveře. Přicházela služebná. Všichni zůstali tiše na svých místech, nikdo ani nemukl: ale přesto nebylo v kuchyni jediného hrnku, který by si nebyl býval vědom toho, co všechno si může dovolit a jak je urozený. „Jen kdybych byl chtěl,“ říkali si, „byl by to mohl být opravdu veselý večer!“

Služebná vzala sirky, rozškrtla je — pane, jak zajiskřily a jakým hořely plamenem!

„Teď může každý vidět, že my jsme tu nejvznešenější!“ naparovaly se. „Jak záříme! Jak svítíme!“ — A pak shořely.« —

„To byla krásná pohádka!“ prohlásila královna. „Zrovna jako bych bývala byla s těmi sirkami v kuchyni! Dáme ti tedy svou dceru!“

„Ovšemže!“ souhlasil král. „Dostaneš v pondělí naši dceru!“ Tykali mu teď, vždyť se přece měl stát členem rodiny.

Byla určena svatba a v její předvečer bylo celé město slavnostně osvětleno. Po ulicích rozhazovali koláče a preclíky, kluci se natahovali na špičky, křičeli „hurá!“ a pískali na prsty: byla to nevídaná nádhera.

„Inu, měl bych také hledět něčím přispět!“ řekl si mladý kupec. Nakoupil tedy rachejtle, praskavky a vůbec všechno, co si je možno k ohňostroji vymyslet, složil si to do kufru a rozletěl se v něm vysoko nad město.

Pane, jak fičel vzduchem a jak ohňostroj praskal a třaskal!

Turci při tom pohledu nadšením vysoko vyskakovali, že jim pantofle lítaly až nad hlavu. Takové nebeské zjevení ještě nikdy neviděli. Mohli se teď přesvědčit, že si jejich princezna vezme opravdu tureckého Pánaboha.

Když se mladý kupec vrátil s kufrem do lesa, řekl si: „Zajdu si teď do města, abych uslyšel, jak se to vyjímalo!“ Bylo jen přirozené, že byl zvědav.

Co jen lidé všechno nevyprávěli! Každičký, s kým mluvil, viděl to sice po svém, ale všichni velebili, jak to bylo krásné.

„Viděl jsem samého tureckého Pánaboha!“ dušoval se jeden. „Měl oči jako zářící hvězdy a vousy jako zpěněný vodopád.“

„Letěl v ohnivém plášti,“ vypravoval jiný. „A ze záhybů mu vykukovali přelíbezní andělíčkové.“

Krásné věci se mladý kupec dovídal — a nazítří ho čekala svatba!

Vrátil se do lesa, aby už nasedl do kufru — ale kam se poděl?

Shořel mu. Zůstala v něm od ohňostroje jiskra, z ní se vznítil oheň a proměnil kufr v popel. Mladý kupec už nemohl létat, nemohl už ke své nevěstě.

Stála celičký den na střeše zámku, čekajíc na něho. Čeká na něho dodnes, zatím co on se potlouká světem a vypravuje pohádky. Ale nejsou už tak veselé jako ta, kterou vypravoval o sirkách.

Malá mořská víla

Moje ubohé květinky už nadobro zahynuly!“ naříkala malá Ida. „Včera večer byly tak hezké a teď jim všechny lístky visí, povadlé. A proč?“ zeptala se studenta, sedícího na pohovce. Iduška ho měla totiž velmi ráda, uměl vypravovat překrásné příběhy a vystřihoval nesmírně žertovné obrázky: srdíčka a v nich tančící panenky, květiny a velké zámky, v nichž se daly otvírat dveře. Byl to opravdu veselý student! — „Proč vypadají květinky dnes tak špatně?“ zeptala se Iduška znova a ukázala mu celičkou kytici, nadobro povadlou.

„Víš, co jim je?“ řekl student. „Ty květiny byly dnes v noci na plese, a proto teď věší hlavičky!“

„Ale květiny přece nemohou tančit!“ namítala Iduška.

 „Mohou,“ řekl student. „Když se setmí a my ostatní spíme, prohánějí se vesele dokola; téměř každičkou noc mají ples!“

„A děti na ten ples nesmějí?“

„Smějí,“ řekl student, „malinké sedmikrásky a konvalinky.“

„A kde tancují nejhezčí květinky?“ zeptala se Iduška.

„Cožpak jsi nebyla často za bránou u velikého zámku, kde v létě bydlívá král — kde je ta krásná zahrada se spoustou květin? Vidělas tam přece labutě — plují vždy k tobě, když jim házíš drobečky. Tam jistě bývá ples, to mi věř!“

„Byla jsem v té zahradě včera s maminkou,“ řekla Iduška, „ale všechno listí už spadalo se stromů a květiny tam už žádné nebyly. Kde jsou? V létě jsem jich tam viděla takové spousty!“

„Jsou uvnitř, v zámku!“ řekl student. „Víš, jakmile se král a celý dvůr odstěhují do města, květiny hned utíkají ze zahrady do zámku a veselí se tam. To bys měla vidět! Dvě nejkrásnější růže si sednou na trůn a jsou král a královna. Všechny červené kohoutí hřebínky si stoupnou nahoru vedle nich a uklánějí se — jsou to jejich pážata. — Pak přijdou všechny nejhezčí květiny a začne velký ples; modré fialky představují malé námořní kadety, tancují s hyacintami a říkají jim ‚slečno‘! Tulipány a velké zlaté lilie jsou staré dámy, které dohlížejí, aby se pěkně tančilo a aby všechno klapalo.“

„Ale květinkám za to nikdo nic neudělá, že tancovaly v králově zámku?“ zeptala se Iduška.

„Nikdo o tom vlastně ani neví!“ odpověděl jí student. „Občas v noci přijde sice starý kastelán, který tam má hlídat; nosí veliký svazek klíčů, a jakmile je květiny uslyší chřestit, ztichnou jako pěna, schovají se za dlouhé záclony a jen vystrkují hlavičky. ,Jsou tu nějaké květiny, cítím je!‘ říká si starý kastelán, ale ne a ne je uvidět.“

„To je hezké!“ zvolala Iduška a zatleskala. „Ale já bych ty květinky také nemohla uvidět?“

„Mohla,“ prohlásil student. „Jen nezapomeň, až tam zase přijdeš, podívat se oknem dovnitř, jistě je uvidíš. Jako já dnes: ležela tam na pohovce dlouhatánská žlutá lilie a protahovala se — byla to dvorní dáma!“

 „Chodí tam také kytičky z botanické zahrady? Mohou urazit ten velký kus cesty?“

„To víš, že ano,“ řekl student. „Protože když chtějí, mohou létat. Cožpak jsi neviděla krásné motýly, červené, žluté a bílé — vypadali skoro jako květinky, však jimi také byli! Skočili se stonku vysoko do vzduchu, zatřepetali lístky, jako by to byla křidélka, a už letěli! A protože si pěkně vedli, směli létat také za dne, nemusili zas domů a sedět klidně na stonku; a tak se nakonec stala z jejich lístků opravdová křidélka. Vždyť jsi to sama viděla! Je ovšem docela možné, že květiny z botanické zahrady dosud nikdy v králově zámku nebyly a že ani nevědí, že tam bývá v noci tak veselo. Ale něco ti řeknu. Bude to pěkné překvapení pro profesora botaniky, který bydlí vedle botanické zahrady, znáš ho přece? Až přijdeš do jeho zahrady, pověz hezky některé květince, že je na zámku velký ples: řekne to zas ostatním a všechny se tam rozletí. A až přijde pan profesor do zahrady, nebude tam ani jedna květina: a on nebude moci pochopit, kam se poděly!“

„Ale jak to může květinka povědět ostatním? Květiny přece nemohou mluvit!“

„To ovšem nemohou!“ odpověděl student. „Ale dorozumívají se posunky! Cožpak jsi neviděla, když jen trochu zafouká, jak se uklánějí a pohybují všemi zelenými lupínky? Je to stejně srozumitelné, jako kdyby mluvily!“

„A pan profesor jejich řeči rozumí?“ zeptala se Ida.

„Samozřejmě! Přišel jednou ráno do zahrady a uviděl velkou kopřivu, jak hýbá listy a dvoří se krásnému červenému karafiátu. Říkala mu: ,Jsi takový hezký a hrozně se mi líbíš!‘ Ale to pan profesor nestrpí. Klepl kopřivu po listech, protože to jsou její prsty, ale spálil se a od té doby se neodváží kopřivy dotknout.“

„To je povedené!“ zvolala Ida, smějíc se.

„Sluší se namlouvat dětem takové věci?“ pohoršil se mrzoutský pan rada, který přišel na návštěvu a usadil se na pohovce. Neměl studenta rád, brumlal vždycky, když ho viděl vystřihovat ty směšné, legrační obrázky: hned muže, jak visí na šibenici a drží v ruce srdce, protože to byl zloděj srdcí — hned zase starou čarodějnici, jak letí na koštěti a nese si vlastního muže na nose. Pan rada to neměl rád a říkával, právě jako teď: „Sluší se namlouvat dětem takové věci? To všechno ta hloupá obrazotvornost!“

Ale Idušce se přesto zdálo, co student vyprávěl o jejích květinkách, velmi zábavné a mnoho na to myslila. Květinky mají svěšené hlavičky, protože jsou unavené, když celou noc protancovaly — jistě jsou nemocné! — Ida šla s nimi k ostatním svým hračkám; stály na hezkém stolečku a také zásuvka byla plničká nádherných věcí. V postýlce pro panenky spala Iduščina panna Žofie, ale Iduška jí řekla: „Musíš teď, Žofie, pěkně vstát a spokojit se pro dnešní noc se zásuvkou. Tyhle ubohé kytičky jsou nemocné, a musejí proto ležet v posteli, snad se tak uzdraví!“ Zdvihla panenku z postýlky, ale panenka se tvářila velmi nevlídně a neřekla ani slovíčko, protože byla nazlobená, že nesmí zůstat v postýlce.

Iduška uložila květiny do panenčiny postýlky, přikryla je pokrývkou a řekla jim, aby teď pěkně klidně ležely, že jim uvaří čaj, aby se uzdravily a mohly zítra zase vstát; pak u postýlky zatáhla záclonky, aby jim slunce nesvítilo do očí.

Po celý večer musila myslit na to, co jí student vypravoval. A když teď sama měla již jít do postýlky, musila dříve ještě nakouknout za záclony, visící podél oken, kde stály maminčiny krásné květiny, hyacinty a tulipány, a zašeptala jim tichounce: „Však já vím, že půjdete dnes v noci na ples!“ Ale květiny se tvářily, jako by nerozuměly, a nehnuly ani lístkem. Iduška však věděla své.

Když ulehla do postele, dlouho myslila na to, jak by bylo hezké vidět ty krásné květiny tančit v královském zámku. „Zdalipak tam moje květinky doopravdy také byly?“ Ale pak usnula. V noci se probudila. Zdálo se jí o květinách a o studentovi, na kterého pan rada huboval a jemuž říkal, že jí chce něco namluvit. V ložnici, kde Iduška ležela, bylo naprosté ticho. Na stole hořela noční lampa. Tatínek i maminka spali.

„Zdalipak leží moje kytičky teď v Žofiině postýlce?“ ptala se Iduška v duchu. „Tak ráda bych to věděla!“ Nadzdvihla se a zadívala se k pootevřeným dveřím, za nimiž byly květiny i všechny její hračky. Naslouchala napjatě; zdálo se jí, že slyší vedle v pokoji hrát na klavír, ale docela tiše a překrásně, jak ještě nikdy neslyšela hrát.

 „Jistě tam teď všechny květiny tancují!“ říkala si. „Božíčku, jak ráda bych to viděla!“ Ale neodvažovala se vstát, aby nevzbudila tatínka a maminku. „Kdyby tak přišly sem!“ toužila. Ale květiny nešly a hudba zněla stále tak líbezně: Iduška to již nevydržela, bylo to příliš krásné. Slezla s postýlky, šla tiše ke dveřím a nakoukla do vedlejšího pokoje. Ach, jak bylo rozkošné, co tam uviděla!

V pokoji nehořela noční lampa, ale přesto tam bylo úplně světlo; měsíc svítil oknem právě doprostřed pokoje! Bylo tam skoro jako ve dne. Všechny hyacinty a tulipány stály na podlaze ve dvou dlouhých řadách; na oknech nezbyl ani jediný, zůstaly tam prázdné květináče. Všechny květiny tančily na podlaze rozkošně kolem sebe, tvořily pěkný řetěz, a víříce dokola držely se za dlouhé zelené listy. U klavíru seděla velká zlatá lilie, kterou Iduška zcela určitě v létě viděla, protože si pamatovala, jak student tehdy řekl: „No ne, jak ta se podobá slečně Líně!“ Všichni se mu tenkrát smáli, ale Idušce se teď opravdu též zdálo, že se ten dlouhý, žlutý květ podobá slečně Líně a že se také při hře na klavír chová docela jako ona — hned naklání podlouhlý obličej k jedné, a hned zase k druhé straně a dává si k té krásné hudbě takt. Idušku nikdo nezpozoroval. Uviděla nyní, jak velký modrý kosatec vyskočil doprostřed stolku, na němž stály hračky, zamířil k panenčině postýlce a odhrnul záclonky, za nimiž ležely Iduščiny churavé květinky; ale vstaly hned a kývaly dolů na ostatní, že chtějí také tancovat, starý kominíček s uraženým dolním rtem vstal a ukláněl se krásným květinkám; nevypadaly teď ani trochu nemocné, seskočily mezi ostatní a byly velmi veselé.

Vtom jako by něco spadlo se stolku. Iduška se tam podívala. To seskočila metla, zdálo se jí též, že náleží ke květinám. Však byla také hezoučká a na vršku jí seděl voskový panáček; měl na hlavě zrovna takový široký klobouk, jaký nosil pan rada. Pomlázka přiskákala na svých třech červených nožkách mezi květiny; dupala silně, protože tančila mazurku. Ostatní květiny tenhle tanec neuměly, protože byly lehoučké a nemohly podupávat.

Voskový panáček na pomlázce se pojednou začal rozrůstat a natahovat, otáčel se nad papírovými květinami a hlasitě křičel: „Sluší se namlouvat dětem takové věci! To všechno ta hloupá obrazotvornost!“ Podobal se při tom panu radovi s jeho širokým kloboukem, jako by mu z oka vypadl; byl stejně žlutý a mrzoutský. Ale papírové květiny na metle ho bily po tenkých nohou, schoulil se proto a scvrkl se zase v maličkého voskového panáčka. Jak to bylo legrační! Iduška se nemohla zdržet smíchu. Pomlázka tancovala dál a pan rada musel tančit s ní, nic nepomáhalo, ať se vytahoval a rozrůstal, nebo se zas scvrkal v žlutého voskového panáčka s velikánským černým kloboukem. Ostatní květiny se za něj přimlouvaly, zejména ty, které předtím ležely v panenčině postýlce, a pomlázka tedy přestala. Vtom něco silně zaťukalo v zásuvce, v níž ležela se spoustou ostatních hraček Iduščiňa panna Žofie. Kominíček běžel k okraji stolu, natáhl se jak dlouhý tak široký na břicho a podařilo se mu zásuvku pootevřít. Vztyčila se v ní Žofie a rozhlížela se nesmírně udiveně kolem: „Tady je ples!“ zvolala. „Proč mi to nikdo neřekl!“

„Chceš si se mnou zatančit?“ zeptal se jí kominíček.

„To bych měla opravdu s kým!“ řekla a obrátila se k němu zády. Posadila se na zásuvku a říkala si, že ji snad přece přijde některá z květin vyzvat k tanci. Ale nikdo nešel; zakašlala tedy: Hm, ehm, ehm! Ale přesto nikdo nepřišel. Kominíček tančil tedy sám a nešlo mu to zrovna špatně!

Protože se zdálo, že žádná z květin Žofii nevidí, překotila se ze zásuvky na zem, až to žuchlo. Všechny květiny se teď sběhly kolem ní a vyptávaly se, zda se neuhodila, a všechny k ní byly velmi roztomilé, zejména ty, jež předtím ležely v její postýlce. Ale Žofie se vůbec neuhodila. Všechny Iduščiny květinky jí děkovaly za překrásnou postýlku a velmi se k ní měly. Odvedly si ji doprostřed pokoje, kam svítil měsíc, a tančily s ní a všechny ostatní květiny utvořily kolem nich kolo. Teď byla Žofie spokojená! Prohlásila, ať si jen její postýlku nechají, že si z toho nic nedělá, že leží v zásuvce.

Květinky však řekly: „Děkujeme ti srdečně, ale my už nemůžeme déle žít. Zítra budeme nadobro mrtvé. Ale řekni Idušce, aby nás pochovala v zahradě, tam, kde už leží kanárek. Vyrosteme tam v létě znovu a budeme mnohem krásnější!“

 „Ne, nesmíte zemřít!“ řekla jim Žofie a líbala je. Vtom se otevřely dveře a do místnosti vtančila spousta krásných květin. Iduška nemohla vůbec pochopit, odkud se tam vzaly — říkala si, že to jsou jistě všechny květiny z královského zámku! Docela vpředu šly dvě překrásné růže a měly na hlavách zlaté korunky, byl to král a královna; pak přišly hezoučké fialy a karafiáty, zdravící na všechny strany. Měly s sebou hudbu, velké vlčí máky a pivoňky foukaly do hrachových lusků, až měly tváře celé červené. Modré zvonky a bílé sněženky cinkaly, jako by měly rolničky. Byla to rozkošná hudba. Následovala spousta dalších květin a všechny spolu tančily, modré fialky a červené kohoutky, sedmikrásky a konvalinky, a všechny se líbaly, byl to roztomilý pohled.

Nakonec si květiny daly dobrou noc a také Iduška se odplížila do postele, kde se jí pak zdálo o všem, co viděla.

Když ráno vstala, běžela rychle k svému stolečku, aby se podívala, jsou li tam ještě churavé květinky. Odhrnula záclonky u panenčiny postýlky: květinky tam ležely všechny, ale úplně zvadlé, mnohem víc než minulého dne. Žofie ležela v zásuvce, kam ji Iduška včera uložila, a vypadala velmi ospale.

„Vzpomínáš si, cos mi měla říci?“ zeptala se jí Iduška, ale Žofie vypadala hloupě a nevypravila ze sebe ani slůvka.

„Nejsi ani trochu hodná,“ řekla jí Iduška, „a přece s tebou všichni tančili!“ Vzala pak lepenkovou krabičku, na níž byli namalováni roztomilí ptáčci, otevřela ji a uložila do ní mrtvé květinky. „To bude vaše hezoučká rakvička,“ řekla jim. „A až sem přijdou moji norští bratranci, pomohou mi pochovat vás v zahradě, abyste mohly v létě zase vyrůst a byly ještě mnohem hezčí!“

Iduščini norští bratranci byli dva čiperní chlapci; jmenovali se Jonáš a Adolf. Tatínek jim daroval dva nové luky a měli je s sebou, aby je ukázali Idě. Vypravovala jim o chuděrkách květinkách, jak zahynuly, a dovolila jim pochovat je. Oba chlapci kráčeli vpředu s lukem na rameni a Iduška za nimi s mrtvými květinkami v hezoučké krabici. Na zahradě jim vykopali hrobeček, Ida květinky políbila a pak je uložila s krabicí do země. A Adolf s Jonášem vystřelili nad hrobem z luků, protože pušky ani děla neměli.

Byl jednou jeden starý básník, takový opravdu dobrý starý básník. Jednou večer, když seděl doma, nastalo venku hrozně ošklivé počasí. Déšť se lil v proudech, ale starý básník seděl v příjemném suchu a teple u svých kachlových kamen, v nichž hořel oheň a syčela opékající se jablka.

„Na těch chudácích, kteří jsou teď v tom nečase venku, nezůstane nitka suchá!“ litoval je básník, neboť byl takový velký dobrák.

„Otevřte mi! Třesu se zimou a jsem celý promáčený!“ ozvalo se venku volání malého děcka. Dítě plakalo a bušilo na dveře, zatím co déšť se lil v proudech a vichr se opíral do oken, až se všechna otřásala.

„Ty malý chudáčku!“ řekl starý básník a šel otevřít dveře. Stál tam malý klučina. Byl dočista nahý a voda mu crčela z dlouhých plavých vlasů. Třásl se zimou. Kdyby nepřišel dovnitř, jistě by v tom zlém nečase zahynul.

„Ty malý chudáčku!“ opakoval starý básník a vzal ho za ruku. „Pojď ke mně, já už se postarám, aby ses ohřál! Dostaneš víno a jablko, neboť jsi hezký chlapec!“

A opravdu byl. Jeho oči vyhlížely jako dvě jasné hvězdy, a ačkoliv mu voda stékala s jeho plavých vlasů, přece se mu krásně kadeřily. Vypadal jako malý andílek, jenomže byl zimou úplně bledý a třásl se na celém těle. V ruce držel pěkný luk, ale ten byl deštěm docela zničený. Všechny barvy na krásných šípech se tím vlhkem rozpily.

Starý básník si sedl ke kachlovým kamnům, vzal malého klučinu na klín, vyždímal mu vodu z vlasů, ohřál mu ruce ve svých a uvařil mu sladké víno. A tak se klučina vzpamatoval, tváře mu zčervenaly, seskočil na zem a pustil se do tance kolem starého básníka.

„Jsi ty ale veselý klučina!“ pravil starý básník. „Jakpak se jmenujes?

„Amor!“ odpověděl chlapec. „Cožpak mě neznáš? Tamhle leží můj luk, to bys viděl, jak s ním dovedu střílet! — Podívej se, venku je už zase pěkné počasí, měsíc svítí!“

„Ale tvůj luk je zničený!“ pravil starý básník.

„To je hloupé!“ řekl klučina, vzal luk do ruky a prohlížel si jej. „Ó, je docela suchý, vůbec nic se mu nestalo! Tětiva je pevná a pěkně napjatá! A teď si jej vyzkouším!“ a napjal luk, přiložil šíp, namířil a střelil starého dobráka básníka rovnou do srdce: „Tak vidíš, že můj luk není zničený!“ pravil, hlasitě se zasmál a utekl. Nezbedný kluk, takhle střílet na starého básníka, který ho vpustil do teplé světnice, byl na něho tak hodný a dal mu výtečné víno a své nejlepší jablko!

Dobrý básník ležel na zemi a plakal, byl opravdu zasažen přímo do srdce, a pak řekl: „Hanba! Jaký je ten Amor nezbedný kluk! Musím to povědět všem hodným dětem, aby si daly pozor a nikdy si s ním nehrály, neboť jim ublíží!“

Všechny hodné děti, chlapci i děvčata, kterým to vyprávěl, si pak na ošklivého Amora dávaly pozor, ale Amor je přesto ošálil, neboť je náramně prohnaný. Když jdou studenti z přednášek, běží vedle nich, s knížkou pod paží a v černých šatech. Vůbec ho nemohou poznat, a tak ho vezmou mezi sebe a myslí si, že to je také nějaký student. Ale on jim pak vrazí šíp do prsou. Když jdou děvčata od konfirmace a když pak stojí v kostele, hned je jim také v patách. Ano, Amor věčně za někým slídí! Sedí ve velkém lustru v divadle a hoří jasným plamenem, takže si lidé myslí, že to je opravdová svítilna, ale brzy poznají něco jiného. Běhá v Královské zahradě a na Hradbách a dokonce jednou střelil přímo do srdce i tvého tatínka a maminku! Jen se jich na to zeptej, uslyšíš, co ti povědí. Ano, je to ošklivý kluk, ten Amor, raději si s ním nikdy nic nezačínej! — Slídí po všech lidech. Představ si, jednou dokonce vystřelil šíp na starou babičku! — Ale to už je dávno, to už minulo. Babička na něco takového však nikdy nezapomene. Hanba mu, ošklivému Amorovi! Ale teď ho znáš! Víš, jaký je to nezbedný kluk.Chudák Jeník byl náramně zarmoucený. Jeho tatínek byl těžce nemocný a nemohl dále žít. V malé světničce byli jen oni dva. Lampa na stole dohořívala a toho večera bylo už docela pozdě. —

„Byl jsi, Jeníku, hodný syn!“ řekl nemocný otec. „Však ti za to Pánbůh pomůže, abys to ve světě někam dotáhl!“ Zadíval se na Jeníka vážnýma, laskavýma očima, zhluboka vydechl a zemřel. Bylo to, jako by usnul. Avšak Jeník plakal. Teď neměl na celém světě vůbec nikoho, ani tatínka, ani maminku, sestru nebo bratra. Chudák Jeník! Ležel na kolenou u lůžka a líbal ruku mrtvého otce. Vyplakal mnoho hořkých slz, ale nakonec se mu zavřely oči a on usnul, hlavu na tvrdé pelesti.

A tu se mu zdál podivný sen. Viděl, jak se slunce a měsíc před ním uklonily, a spatřil tatínka, zase docela čilého a zdravého, a slyšel ho, jak se směje, jako se smával, když býval opravdu v dobré náladě. Spanilá dívka se zlatou korunou na dlouhých, krásných vlasech podávala Jeníkovi ruku a tatínek mu říkal: „Vidíš, jakou nevěstu jsi dostal? Je nejspanilejší na celém světě.“ Vtom Jeník procitl a všechno to krásné bylo to tam. Tatínek ležel na lůžku mrtvý a studený, vůbec nikdo u nich nebyl. Chudák Jeník!

Do týdne mrtvého pochovali. Jeník šel hned za rakví. Už nespatří laskavého otce, který ho měl tolik rád. Slyšel, jak na rakev házejí hroudy hlíny, viděl teď z rakve poslední kousek, ale s další lopatou hlíny i ten kousek zmizel. A tu jako by mu srdce chtělo puknout, tak byl zarmoucen. Kolem zpívali lidé žalm, který zněl tak krásně, a slzy vstoupily Jeníkovi do očí, plakal, a to ulehčovalo jeho žalu. Slunce svítilo nádherně na zelené stromy, jako by chtělo říci: „Nebuď tak zarmoucený, Jeníku! Pohleď, jak krásná je modrá obloha. Tam nahoře je teď tvůj otec a prosí dobrotivého Boha, aby se ti vždy vedlo dobře.“

„Chci být vždy dobrý!“ sliboval Jeník. „Tak se také dostanu do nebe k tatínkovi. Jaká to bude radost, až se spolu zase shledáme! Kolik mu toho budu moci vyprávět, a on mi zase ukáže tolik věcí, naučí mě mnohému ze všeho toho nádherného v nebi, tak jako mě tomu učil tady na zemi. Ach, jaká to bude radost!“

Jeník si to představoval tak živě, že se při tom usmíval, zatím co mu slzy kanuly ještě po lících. Ptáčkové seděli na kaštanech a štěbetali: „Kvivít, kvivít!“ Byli veselí, přestože byli na pohřbu, vždyť přece věděli, že zemřelý je teď nahoře na nebesích, má křídla mnohem krásnější a větší než jsou jejich, a je určitě šťastný, neboť byl dobrý tady na zemi. A proto se radovali. Jeník viděl, jak odlétají se zelených stromů daleko do světa, a tu dostal také velkou chuť letět s nimi. Ale napřed vyřezal velký dřevěný kříž na otcův hrob. A když jej tam navečer přinesl, byl hrob okrášlen pískem a květinami. To udělali cizí lidé, neboť měli velmi rádi drahého otce, který byl mrtev.

Nazítří časně ráno si Jeník sbalil uzlík, schoval si za opasek celý svůj dědický podíl, padesát říšských tolarů a něco málo stříbrňáků, a tak se chtěl vydat do světa. Ale napřed zašel na hřbitov k otcovu hrobu, pomodlil se Otčenáš a řekl: „Sbohem, drahý tatínku! Chci být vždycky dobrým člověkem — buď tedy tak hodný a pros dobrotivého Pánaboha, aby se mi dobře dařilo!“

Venku v polích, kudy Jeník šel, bylo všechno kvítí v teplém slunečním jasu tak svěží a krásné a kynulo mu ve větru, jako by chtělo říci: „Vítej u nás v přírodě! Není tady krásně?“ Avšak Jeník se ještě jednou otočil. Chtěl vidět starý kostel, kde byl jako robátko pokřtěn, kam chodíval se starým otcem každou neděli a kde zpívával, žalmy. Potom se podíval vysoko vzhůru do jednoho vikýře v kostelní věži. Stál tam kostelní skřítek se špičatou červenou čapkou na hlavě a stínil si obličej hřbetem ruky, neboť jinak by ho slunce pálilo do očí. Jeník mu kynul na rozloučenou a malý skřítek mával červenou čapkou, položil si jednu ruku na srdce a posílal mu mnoho hubiček. Tak mu ukazoval, že mu přeje všechno dobré a aby měl opravdu šťastnou cestu.

Jeník myslel na to, kolik krásného toho teď uvidí ve velikém a nádherném světě, a šel dál a dál. Tak daleko ještě nikdy předtím nebyl. Vůbec neznal města, jimiž procházel, nebo lidi, které potkával, byl teď daleko ve světě mezi cizími.

První noc musil ulehnout ke spánku do kupky sena na louce, jiné lože neměl. Ale to právě bylo krásné, a zdálo se mu, že ani král to nemůže mít hezčí. Celá louka s říčkou, kupkou sena a s modrým nebem nad ním byla tou nejpěknější ložnicí. Zelený palouk s červenými a bílými kvítky byl kobercem, šeříky a šípkové keře byly kyticemi květů a místo umyvadla měl celou říčku s čirou, čerstvou vodou, k níž se půvabně sklánělo rákosí a přálo mu dobrý večer i dobré jitro. Měsíc vysoko nahoře pod modrým příkrovem nebe byl vpravdě velikou noční svítilnou a od jeho ohně nechytaly záclony. Jeník mohl spát docela klidně — a také že spal. Procitl teprve, když už slunce bylo na obloze a všichni ptáčkové kolem dokola zpívali: „Dobré jitro, dobré jitro! Ještě nejsi vzhůru?“

Zvony sezváněly do kostela, byla neděle. Lidé si šli poslechnout kněze a Jeník šel s nimi. Zazpíval si žalmy a vyslechl boží slovo a bylo mu, jako by byl ve svém kostele, kde byl pokřtěn, a jako by zpíval žalmy se svým otcem.

Na hřbitově bylo mnoho hrobů, a na některých rostla vysoká tráva. Tu si Jeník vzpomněl na hrob svého otce, že bude teď také vypadat jako tyhlety, když jej nemůže plít a zdobit. A tak si sedl a vytrhal trávu, postavil dřevěné kříže, které byly pokácené, a položil věnce, které vítr serval s hrobů, znovu na jejich místa, a při tom si myslil: třeba někdo udělá totéž na hrobě mého otce, teď, když já to nemohu udělat!

Před hřbitovními vraty stál starý žebrák a opíral se o berlu. Jeník mu dal všechny svoje stříbrňáky a vykročil pak šťastný a spokojený zase dál, do širého světa.

K večeru se udělalo náramně zlé počasí. Jeník pospíchal, aby se dostal pod střechu, ale brzy nastala temná noc. Tu konečně dospěl ke kostelíku, který stál docela o samotě na návrší. Dveře byly na štěstí pootevřeny, a tak vklouzl dovnitř. Tady chtěl zůstat, dokud se zlé počasí neutiší.

„Sednu si tady někam do koutku,“ řekl si Jeník. „Jsem docela unaven, však mně bude třeba trochu odpočinku.“ A tak si sedl, sepjal ruce a pomodlil se večerní modlitbičku. A dřív než se nadál spal a zdály se mu sny, zatím co venku blýskalo a hřmělo.

Když opět procitl, byla půlnoc, avšak zlé počasí přešlo a oknem na něj svítil měsíc. Uprostřed kostela stála otevřená rakev a v ní mrtvý muž, nebyl ještě pohřben. Jeník se vůbec nebál, protože měl čisté svědomí a dobře věděl, že mrtví nikomu nic neudělají. To jen živí zlí lidé působí hoře a bezpráví. Takoví dva živí špatní lidé stáli těsně u zemřelého, který byl uložen do kostela, dřív než bude pohřben, a chtěli mu ublížit, nenechat ho ležet v rakvi, ale vyhodit ho, ubožáka, před kostelní vrata.

„Pročpak to děláte?“ ptal se Jeník. „Je to zlé a špatné, nechte ho spát ve jménu Kristově!“

„Láry fáry!“ ozvali se ti dva oškliví lidé. „Ošidil nás! Dluží nám peníze, nemohl je zaplatit a teď ještě ke všemu umřel a my nedostaneme ani halíř. Proto se mu chceme pořádně pomstít, ať leží jako pes před kostelními vraty!“

„Nemám víc než padesát tolarů,“ řekl Jeník. „Je to celý můj dědický podíl, ale rád vám jej dám, když mi poctivě slíbíte, že toho ubožáka necháte na pokoji. Já už si nějak poradím i bez těch peněz. Mám zdravé, silné údy a náš Pán mi vždycky pomůže.“

„Inu,“ řekli ti oškliví lidé, „když nám takhle zaplatíš jeho dluh, tak mu ovšem nic neuděláme, tím si můžeš být jist!“ A pak vzali peníze, které jim Jeník dal, důkladně a nahlas se vysmáli jeho dobrotě a šli svou cestou. Avšak Jeník zase uložil mrtvého do rakve, sepjal mu ruce, rozloučil se a šel docela spokojen dál velikým lesem.

Koldokola, kam mohl měsíc proniknout svým svitem mezi stromy, viděl Jeník rozkošné malé skřítky, kteří si docela rozpustile hráli. Nedali se vyrušovat, vždyť věděli, že Jeník je dobrý, nevinný člověk, a jenom zlým lidem není dovoleno spatřit skřítky. Někteří z nich nebyli větší než prst a dlouhé žluté vlasy měli upevněny zlatými hřebeny. Dva a dva se houpali na velkých kapkách rosy, které ležely na listech a na vysoké trávě. Občas se kapka skutálela a oni spadli mezi dlouhá stébla trav. To bylo u ostatní drobotiny smíchu a výskotu! Bylo to náramně veselé. Zpívali a Jeník poznával docela zřetelně všechny ty hezké písničky, které se naučil jako malý chlapec. Velcí pestří pavouci se stříbrnými korunkami na hlavách musili od keře ke keři soukat dlouhé visuté mosty a paláce, které, když na ně padla jemná rosa, vypadaly v jasném měsíčním svitu jako křišťálové sklo. Tak to trvalo až do východu slunce. Skřítkové pak zalezli do poupat květů a vítr zadul do jejich mostů a zámků, které pak letěly vzduchem jako velké pavučiny.

Jeník vyšel zrovna z lesa, když se za ním ozval silný mužský hlas: „Hej, kamaráde, kampak máš namířeno?“

„Ven do širého světa!“ odvětil Jeník. „Nemám otce ani matku, jsem chudý jak kostelní myš, ale náš Pán mi jistě pomůže!“

„Chci také do širého světa!“ řekl cizí muž. „Pojď, půjdeme spolu!“

„Tak dobrá!“ pravil Jeník, a tak šli spolu. Brzy se začali mít velmi rádi, neboť oba byli dobří lidé. Jeník si dobře všiml, že cizinec je mnohem chytřejší než on; procestoval skoro celý svět a dovedl vyprávět o všem, co v tom světě je.

Slunce bylo již vysoko na obloze, když usedli pod vysoký strom k snídani. Vtom k nim přicházela stará žena. Ach, byla velmi stará a celá shrbená, opírala se o berlu a na zádech měla otep klestí, které nasbírala v lese. Zástěru měla vykasanou a Jeník viděl, jak z ní čouhají tři velké metly z kapradí a vrbového proutí. Když už byla u nich docela blízko, chudák stařena uklouzla a upadla a hlasitě vykřikla, neboť si zlomila nohu.

Jeník hned chtěl, aby ji odnesli domů, ale cizinec otevřel svůj ranec, vytáhl z něho hrníček a řekl, že má mast, která hned dá její nohu do pořádku a uzdraví ji, takže stařena bude moci jít domů sama, jako by si nohu nikdy nezlomila. Ale za to také chtěl, aby mu darovala ty tři metly, co má v zástěře.

„To by přišlo draho!“ řekla stařena a vrtěla docela udiveně hlavou. Nerada se s metlami loučila, ale nebylo také nic příjemného ležet se zlomenou nohou. A tak mu metly dala, a sotva jí natřel nohu mastí, babka se zdvihla a šlo se jí mnohem lépe než předtím. Takovou moc ta mast měla. Ale v lékárně bys ji nikde nedostal.

„Nač potřebuješ ty metly?“ zeptal se teď Jeník svého přítele.

„Jsou to tři pěkné kytice,“ odpověděl Jeníkův přítel. „Zrovna takové se mi hodí — jsem totiž tak trochu podivín!“

Pak šli ještě hodný kus cesty.

„Podívej se, jak se to zatahuje!“ řekl Jeník a ukazoval přímo před sebe. „To jsou náramně hustá mračna!“

„Ne,“ řekl jeho přítel, „to nejsou mračna, to jsou hory. Skvělé, vysoké hory, po nichž se dostaneš až docela nad mraky, na čerstvý vzduch! Věř, je to nádherné! Zítra ráno budeme už jistě daleko ve světě.“

Nedopadlo to zdaleka tak, jak si to představovali. Potřebovali celý den, než přišli do hor, kde rostly černé lesy až k nebesům a kde byly kameny veliké jako celé město. Čekal je opravdu těžký výstup, než se dostanou až docela nahoru. Však také Jeník a jeho přítel zašli proto do hostince, aby si dobře odpočali a nabrali sil k zítřejšímu pochodu.

Dole, ve velké šenkovně hostince bylo shromážděno mnoho lidí, neboť tam přijel loutkář. Právě postavil svoje divadélko a lidé seděli kolem dokola a dívali se. Avšak docela dopředu na nejlepší místo si sedl starý tlustý řezník; jeho velký hafan, hu, ten vypadal krvežíznivě, seděl vedle něho a vyvaloval oči, tak jako všichni ostatní.

Teď začalo divadlo. Byla to pěkná hra s králem a královnou. Seděli na tom nejkrásnějším trůně, měli zlaté koruny na hlavách a dlouhé vlečky u šatů, neboť si to mohli dovolit. Ty nejpůvabnější dřevěné loutky se skleněnýma očima a dlouhými kníry stály u všech dveří a otvíraly a zavíraly, aby se do místnosti dostal čerstvý vzduch. Bylo to opravdu rozkošné divadlo — a vůbec nebylo smutné. Zrovna když královna povstala a kráčela po podlaze, tu, bůh ví, co to toho hafana napadlo, ale když ho tlustý řezník nedržel, skočil rovnou na jeviště, zakousl se královně doprostřed jejího útlého pasu, až to zachrupalo: „Chrup, chrup!“ Bylo to něco hrozného!

Chudák loutkář! Byl tolik vyděšen a tak zarmoucen pro svou královnu. Vždyť to byla jeho nejkrásnější loutka, a teď jí ten ošklivý hafan ukousl docela i hlavu. Ale když pak lidé odešli, řekl cizinec, ten, který přišel s Jeníkem, však že on ji už dá do pořádku. Vytáhl svůj hrníček a natřel loutku mastí, kterou pomohl ubohé stařeně, když si zlomila nohu. Sotva loutku namazal, hned byla zase celá. A co víc, mohla dokonce sama pohybovat údy, nebylo vůbec třeba tahat za provázky. Loutka byla jako živoucí člověk, až na to, že nedovedla mluvit. Loutkář byl náramně spokojen, teď už tu loutku nebude vůbec muset vodit, vždyť může tancovat sama, bez jeho pomoci. A to žádná z těch ostatních nedovedla.

Když pak nastala noc a všichni lidé v hostinci ulehli, někdo tam tak hrozně zhluboka vzdychal a pořád nepřestával, až všichni vstali podívat se, kdo by to mohl být. Loutkář zašel k svému divadélku, neboť právě tam někdo vzdychal. Všechny dřevěné loutky tam ležely jedna přes druhou, i s králem a se všemi trabanty, a tak žalostně vzdychaly a koulely velikýma skleněnýma očima, neboť si tolik přály, aby je také někdo natřel jako královnu, aby se i ony mohly samy pohybovat. Královna padla na kolena, pozdvihla svou nádhernou zlatou korunu a prosila: „Vezmi si ji, prosím, ale namaž také mého muže a mé dvořany!“ A tu se muž, kterému patřilo divadélko a všechny loutky, nemohl zdržet pláče, poněvadž mu jich bylo opravdu líto. Sliboval hned Jeníkovu příteli, že mu dá všechny peníze, které dostane za svou hru zítra večer, jen ať je tak hodný a namaže několik jeho nejpěknějších loutek. Ale cizinec řekl, že nežádá nic jiného než dlouhou šavli, kterou má loutkář po svém boku. A když ji dostal, natřel šest loutek, které hned začaly tak půvabně tančit, že všechny dívky, opravdové živé dívky, které se na ně dívaly, se pustily do tance s nimi. Tancovali kočí a kuchařka, sluha a komorná, všichni hosté i lopatka na uhlí s pohrabáčem, ale tihle dva upadli, sotva se dostali do kola. Ach, byla to veselá noc.

Nazítří ráno od nich Jeník se svým přítelem odešel. Stoupali vzhůru do vysokých hor, putovali hlubokými smrkovými lesy. Dostali se tak vysoko, že kostelní vížky tam dole, hluboko pod nimi, ve vší té zeleni nakonec vypadaly jako malé červené jahody. A bylo vidět tak daleko, mnoho, mnoho mil, kde ještě nikdy nebyli. — Tolik krásy najednou z nádherného světa Jeník nikdy předtím neviděl. A slunce svítilo s čisté, modré oblohy tak hřejivě, a mezi horami bylo slyšet lovce, jak troubí na lesní rohy tak pěkně a čarovně, že Jeníkovi vstoupila radostí vláha do očí a že musil říci: „Dobrotivý Pane Bože! Zlíbal bych tě za to, že jsi k nám ke všem tak dobrý a že jsi nám dal všechnu tu nádheru, která je na světě!“

Jeníkův přítel stál také se sepjatýma rukama a hleděl přes les na osady v teplém slunečním svitu. Vtom nad jejich hlavami zazněl podivuhodně krásný zvuk. Vzhlédli k obloze: veliká bílá labuť se vznášela v povětří. Byla překrásná a zpívala, jak ještě nikdy žádného ptáka zpívat neslyšeli. Ale její zpěv slábl a slábl, krásná labuť sklonila hlavu, klesala docela pomalu k jejich nohám a tam zůstala ležet.

„Dvě tak skvělá křídla,“ řekl Jeníkův přítel, „tak bílá a velká jako má tenhleten pták, mají nějakou cenu, ta si vezmu s sebou! Teď aspoň vidíš, jak bylo dobře, že jsem dostal šavli!“ A pak jednou ranou usekl mrtvé labuti obě křídla, že si je ponechá.

Putovali teď mnoho, mnoho mil dál horami, až nakonec před sebou spatřili veliké město; mělo nad sto věží a ty věže zářily na slunci jako stříbro. Uprostřed města byl nádherný mramorový zámek, střechu měl z rudého zlata, a v tom zámku bydlel král.

Jeník a jeho přítel nechtěli hned vejít do města, ale zůstali v hostinci před branami, aby se mohli vystrojit. Chtěli pěkně vypadat, až se dostanou do ulic. Hostinský jim vyprávěl, že král je takový dobrý muž, nikdy žádnému člověku nic neudělal. Ale jeho dcera — chraň nás Pánbůh! — to je zlá princezna. Půvabu má nadbytek, nikdo není tak krásný a líbezný jako ona. Ale co to je platné, je to zlá, ošklivá čarodějka, která zavinila, že tolik krásných princů přišlo o život. Všem lidem dovolí, aby se o ni ucházeli. Každý smí přijít, ať to je princ nebo žebrák, na tom jí vůbec nezáleží. Každý nápadník musí jen uhádnout tři věci, na které se ho zeptá. Kdyby uhodl, provdala by se za něho a on by se stal králem nad celou zemí, až její otec zemře. Ale když ty tři věci neuhodne, dá ho pověsit, nebo mu dá setnout hlavu. Tak zlá a špatná je ta krásná princezna. Její otec, starý král, je z toho velmi zarmoucen, ale nemůže jí zakázat, aby byla tak zlá. Kdysi jí řekl, že se ani v tom nejmenším nebude o její nápadníky starat, ať si sama dělá, co se jí zlíbí.

Kdykoli přijde nějaký princ a má hádat, aby dostal princeznu, nemůže na ty tři věci přijít, a tak je pověšen nebo sťat. Vždyť ho včas varovali, mohl od námluv upustit. Starý král je tolik zarmoucen nad vší tou hrůzou a bídou, že jednou za rok celý den klečí na kolenou se všemi svými vojáky a prosí princeznu, aby byla hodná. Ale to ona právě vůbec nechce být. Staré ženy, které pijí pálenku, ji zbarví docela do černa, dřív než se napijí. Tolik truchlí a víc nemohou udělat.

„Ošklivá princezna!“ řekl Jeník. „Měla by dostat pořádný výprask, to by jí opravdu prospělo. Jen kdybych já byl starým králem, však už by dělala dobrotu!“

Vtom zaslechli, jak lidé venku provolávají slávu. Princezna jela kolem a byla vskutku tak krásná, že všichni lidé zapomněli, jak je zlá, proto volali sláva. Dvanáct krásných panen, všechny v bílých hedvábných šatech a se zlatými tulipány v rukou, jí jelo po boku na vranících černých jako uhel. Princezna sama měla koně bílého jako sníh a vyšňořeného démanty a rubíny. Její jezdecký šat byl samé zlato, a bičík, který držela v ruce, vypadal jako sluneční paprsek. Zlatá koruna na její hlavě byla jako hvězdičky s nebe, a plášť byl ušit z tisíců nádherných motýlích křídel. A přece ona sama byla mnohem krásnější než všechny její šaty.

Když ji Jeník spatřil, zrudl v tváři, byl červený jako čerstvá krev a nemohl ze sebe vypravit jediné slovo. Vždyť princezna vypadala docela tak jako ona krásná dívka se zlatou korunou, o které snil tu noc, kdy mu umřel tatínek. Tolik se mu zalíbila, musil se do ní zamilovat. Jistě to není pravda, řekl, že by byla zlou čarodějkou, která dává lidi věšet nebo stínat, když neuhodnou, co na nich žádá. „Vždyť přece každý má právo se o ni ucházet, i ten nejchudší žebrák. Zajdu jistojistě na zámek — nemohu jinak!“

Všichni říkali, aby to nedělal, že se mu jistě povede jako všem ostatním. Jeho přítel ho od toho také zrazoval, ale Jeník tvrdil, že to jistě dobře dopadne. Vykartáčoval si boty a šaty, umyl si obličej a ruce, učesal si pěkné plavé vlasy a odešel pak docela sám do města a nahoru na zámek.

„Vejdi!“ vyzval ho starý král, když Jeník zaklepal na dveře. — Jeník otevřel a starý král, v županu a vyšívaných trepkách, mu vyšel vstříc. Na hlavě měl zlatou korunu, žezlo v jedné ruce a zlaté jablko v druhé. „Počkej chvilku!“ pravil a dal si jablko pod paži, aby mohl Jeníkovi podat ruku. Ale sotva uslyšel, že to je nový nápadník, začal tak usedavě plakat, že žezlo i jablko upustil na zem a musil si utírat oči do županu. Chudák starý král!

„Nech toho,“ řekl, „špatně to s tebou dopadne, tak jako se všemi ostatními. Jen se pojď podívat!“ A zavedl Jeníka do princezniny zahrady. Jaký to byl hrozný pohled! Na každém stromě viseli tři čtyři královští synové, kteří se ucházeli o princeznu, ale nedovedli uhádnout věci, jež na nich chtěla. Po každé, když zadul vítr, všechny kosti zaharašily, až se ptáčkové vyděsili a už nikdy se neodvážili do zahrady přiletět. Všechny květiny byly přivázány k lidským hnátům a z kořenáčů se šklebily umrlčí lebky. Byla to opravdu zahrada pro princeznu.

„Tady se podívej!“ pravil starý král, „tak se ti povede, zrovna jako všem ostatním, které tady vidíš. Proto toho raději nech. Děláš mě opravdu nešťastným, neboť si to všechno tolik beru k srdci!“

Jeník políbil dobrému starému králi ruku a řekl, že to dobře dopadne, neboť má tu krásnou princeznu velice rád.

Vtom na zámecké nádvoří přicválala sama princezna se všemi svými dámami. Vyšli ji proto pozdravit. Byla tak líbezná, podala Jeníkovi ruku a on si ji ještě víc zamiloval než předtím. Nemůže přece být špatnou, zlou čarodějkou, jak o ní všichni lidé říkají. — Zašli do síně a malá pážata jim podávala zavařeninu a perníčky. Ale starý král byl tolik zarmoucen, nemohl vůbec nic jíst, a perníčky mu byly také příliš tvrdé.

Bylo pak určeno, aby Jeník přišel nazítří ráno na zámek znovu. Budou tam shromážděni soudci a celá rada a vyslechnou, jak dopadl s hádáním. Jestliže se z toho dobře dostane, bude musit přijít ještě dvakrát. Ale ještě nikdy nikdo neuhádl ani po prvé, a tak museli všichni nápadníci přijít o život.

Jeník se vůbec nermoutil nad tím, jak se mu povede. Byl docela spokojen, myslil jen na krásnou princeznu a byl pevně přesvědčen, že mu dobrotivý Bůh pomůže. Ale jak, to vůbec nevěděl a ani na to nechtěl myslet. Tančil po ulici, když se vracel do hostince, kde na něho čekal jeho přítel.

Jeník se nemohl nasytit vyprávění, jak k němu byla princezna roztomilá a jak je krásná. Říkal, že už tak toužebně čeká na příští den, aby zašel na zámek a pokusil se o štěstí v hádání.

Avšak jeho přítel potřásal hlavou a byl opravdu zarmoucen. „Mám tě tolik rád!“ pravil, „ještě jsme spolu mohli být dlouho — a teď tě mám najednou ztratit! Ubohý drahý Jeníku, nejraději bych se rozplakal, ale nechci rušit tvou radost v ten možná poslední večer, co jsme spolu. Buďme veselí, opravdu veselí! Zítra, až budeš pryč, budu si smět poplakat.“

Všichni lidé v městě se hned dověděli, že přišel nový princeznin nápadník, a tak nastal velký smutek. Divadlo bylo zavřeno, všechny pernikářky převázaly svá cukrová prasátka smutečním flórem, král a kněží klečeli v kostele na kolenou, byl to veliký zármutek, protože to přece nemohlo s Jeníkem dopadnout lépe, než to dopadlo se všemi ostatními nápadníky.

Na sklonku večera uvařil Jeníkův přítel velikou mísu punče a řekl Jeníkovi, teď že budou opravdu veselí a budou pít na princeznino zdraví. Ale když Jeník vypil dvě sklenice, začal být náramně ospalý, nemohl udržet oči otevřené, musil usnout. Jeho přítel ho zlehounka zdvihl se židle a uložil do postele. A když nastala temná noc, vzal dvě velká křídla, která usekl labuti, přivázal si je pevně na záda, největší metlu, kterou dostal od stařeny, jež upadla a zlomila si nohu, strčil do kapsy, otevřel okno a odletěl pak přes město rovnou k zámku. Tam si sedl do výklenku nahoře pod oknem, které vedlo do princezniny ložnice.

V celém městě bylo naprosté ticho. Tu odbily hodiny tři čtvrti na dvanáct, okno se otevřelo a vylétla princezna v dlouhém bílém plášti a s velkými černými křídly nad město a dále k vysoké hoře. Avšak Jeníkův přítel se udělal neviditelným, takže ho princezna vůbec nemohla spatřit, letěl za ní a šlehal ji metlou, až se tam, kde udeřil, ukázala krev. Ach, byl to divoký let vzduchem, princezně se opíral vítr do pláště, který vlál na všechny strany jako veliká lodní plachta, a tím pláštěm prosvítal měsíc.

„To padají kroupy! To padají kroupy!“ ozývala se princezna při každé ráně, kterou dostala metlou, — to jí mohlo prospět. Konečně přiletěla k hoře a zaklepala na ni. Zaburácelo to jako hrom, hora se otevřela a princezna vstoupila dovnitř. Jeníkův přítel ji následoval, neboť ho nikdo nemohl vidět, byl neviditelný. Šli velkou, dlouhou chodbou, jejíž stěny se podivuhodně jiskřily, a po nichž pobíhaly tisíce a tisíce žhnoucích pavouků, kteří planuli jako oheň. Tu přišli do veliké síně, vystavěné ze stříbra a zlata. Květiny, veliké jako slunečnice, rudé a modré, svítily se stěn. Ale nikdo si ty květiny nemohl utrhnout, neboť jejich stonky, to byli ohavní jedovatí hadi, a květy, to byl oheň, který jim šlehal z úst. Celý strop byl poset svítícími svatojanskými muškami a blankytnými netopýry, kteří mávali průsvitnými křídly. Byla to docela zvláštní, divná podívaná. Uprostřed na zemi stál trůn, podepřený čtyřmi koňskými kostrami, jež měly postroj z rudých ohnivých pavouků. Trůn sám byl z mléčného skla a polštáře, na kterých se sedělo, to byly malé černé myši, které se zakously navzájem do ocasů. Nad trůnem byl baldachýn z růžových pavučin, posetý rozkošnými zelenými muškami, které se třpytily jako drahokamy. Na trůně seděl starý skřítek s korunou na ohyzdné hlavě a s žezlem v ruce. Políbil princeznu na čelo, posadil ji vedle sebe na skvostný trůn, a teď začala hudba. Velké černé kobylky hrály na foukací harmoniky a sova se tloukla do břicha, neboť neměla žádný buben. Byl to povedený koncert. Malí černí šotkové s bludičkami na čapkách tančili kolem síně. Nikdo nemohl vidět Jeníkova přítele: postavil se hned za trůn a všechno slyšel i viděl. Dvořané, kteří sem teď také přišli, byli velmi hezcí a urození. Ale ten, kdo se dobře podíval, si všiml, jak to s nimi vlastně je. Byla to jen košťata a na nich zelné hlávky. Skřítek do nich přičaroval život a dal jim krásné vyšívané šaty. Ale vždyť to bylo stejně jedno. Bylo jich třeba jen pro parádu.

Mezi tancem vyprávěla princezna skřítkovi, že dostala nového nápadníka a ptala se ho proto, nač se ho má zeptat, až přijde nazítří ráno na zámek.

„Poslyš!“ řekl skřítek, „něco ti povím! Zvol si něco hodně lehkého, neboť tak na to vůbec nepřijde. Mysli si na svůj jeden střevíček. To on jistě neuhádne. Pak mu dej setnout hlavu, ale nezapomeň mi přinést, až sem zítra v noci zase ke mně přijdeš, jeho oči, neboť je chci sníst!“

Princezna se hluboce uklonila a slíbila, že na ty oči nezapomene. Skřítek pak otevřel horu a princezna letěla zase domů. Jeníkův přítel letěl za ní a švihal ji tak silně metlou, až hluboce vzdychala nad tím silným krupobitím a pospíchala, co jen mohla, aby se dostala oknem do své ložnice. Avšak Jeníkův přítel zaletěl zpátky do hostince, kde Jeník ještě spal, odepjal si křídla a také se uložil do postele, neboť byl tuze unaven.

Bylo velmi časně zrána, když se Jeník probudil. Také jeho přítel vstal a vyprávěl, že měl v noci velmi podivný sen o princezně a jejím střevíčku a prosil ho proto, aby se nakonec zeptal, zda princezna nemyslila na svůj střevíček. To totiž právě slyšel od skřítka v hoře, ale nechtěl o tom Jeníkovi nic vyprávět; požádal ho jenom, aby se zeptal, zda princezna nemyslí na svůj střevíček.

„Je to jedno, zeptám-li se na to nebo na ono,“ pravil Jeník. „Možná, že bude docela správné to, o čem se ti zdálo, neboť já vždycky věřím, že mi Bůh nějak pomůže. Ale přece jenom se s tebou rozloučím, neboť jestliže budu hádat špatně, už tě nikdy nespatřím!“

A tak se políbili a Jeník odešel do města a na zámek. Celá síň byla do posledního místečka naplněna lidmi, soudci seděli ve svých křeslech a pod hlavami měli prachové podušky, neboť museli mnoho přemýšlet. Starý král povstal a osušil si oči bílým kapesníkem. Vtom vstoupila princezna; byla ještě mnohem krásnější než včera, všechny je velmi srdečně pozdravila, Jeníkovi podala ruku a pravila: „Dobré jitro, milý Jeníku!“

A teď se měl Jeník pustit do hádání toho, nač princezna myslí. Bože, jak se na něho laskavě dívala! Ale sotva ho uslyšela vyslovit jediné slovo: střevíček, zbělela v tváři jako křída a třásla se na celém těle; ale nebylo jí to nic platné, protože hádal správně!

Ach, jak se starý král zaradoval! Udělal kotrmelec, až to žuchlo jedna radost a všichni tleskali jemu i Jeníkovi, který první hádanku uhodl.

Jeníkův přítel byl také spokojen, když se dověděl, jak dobře to dopadlo. Avšak Jeník sepjal ruce a děkoval dobrotivému Bohu, který mu jistě pomůže i po druhé a po třetí. Už nazítří měl Jeník hádat znovu.

Večer uplynul jako předešlý. Když Jeník spal, letěl jeho přítel za princeznou k hoře a švihal ji ještě silněji než posledně, neboť si vzal tentokrát dvě metly. Nikdo ho nespatřil a on všechno vyslechl. Princezna měla myslet na svou rukavičku, a přítel to vyprávěl Jeníkovi, jako by to byl sen. Jeník pak mohl správně hádat a byla z toho na zámku náramná radost. Celý dvůr metal kozelce, tak jako to prvně viděli dělat krále. Ale princezna ležela na pohovce a nechtěla říci ani slovo. Teď šlo o to, zda Jeník uhodne i po třetí. Jestliže to dobře dopadne, dostane přece krásnou princeznu a až starý král umře, zdědí celé království. Jestliže bude hádat špatně, přijde o život a skřítek sní jeho hezké modré oči.

Večer předtím si šel Jeník brzy lehnout, pomodlil se svou večerní modlitbu a spal pak docela klidně. Ale jeho přítel si připjal na záda křídla, opásal se šavlí a vzal s sebou tři metly a vyletěl pak k zámku. Byla černočerná noc, bouře řádila, až šindele létaly se střech a stromy na zahradě, kde viseli kostlivci, se klátily jako třtina, kdykoli se vítr do nich opřel. Co chvíli se zablesklo a hrom burácel, jako by to byl jeden jediný rachot, který trval celou noc. Teď se rozletělo okno a z něho vylétla princezna. Byla bledá jako smrt, ale vysmívala se zlé nepohodě, zdálo se jí, že počasí ještě není tak zlé, její bílý plášť vlál ve vzduchu jako velká lodní plachta. Ale Jeníkův přítel ji tak švihal třemi metlami, až krev tryskala na zem a ona mohla sotva letět dál. Konečně se dostala k hoře.

„To je bouře a krupobití,“ řekla skřítkovi, „ještě nikdy jsem nebyla venku v takovémhle počasí.“

„Člověk toho může někdy dostat také příliš mnoho dobrého najednou,“ pravil skřítek. A tu mu vyprávěla, že Jeník uhodl správně i po druhé. Jestliže uhodne i zítra, vyhraje, a ona už nikdy nebude moci přijít do hory, už nikdy nebude moci dělat taková kouzla jako dříve. Proto byla celá zkormoucená.

„Nesmí uhodnout!“ řekl skřítek. „Já už na něco přijdu, na co si ani za nic nevzpomene! — Ledaže by byl větším čarodějem než já. Ale teď buďme veselí!“ A vzal princeznu za obě ruce a pustili se do kola se všemi malými skřítky a bludičkami, co jich bylo v síni. Rudí pavouci poskakovali stejně vesele sem a tam po stěně, vypadalo to, jako by tam jiskřily ohnivé květy. Sova tloukla na buben, cvrčkové pískali a černé kobylky foukaly na foukací harmoniky. Byl to veselý ples!

Když už se dost vytančili, musila princezna domů, neboť jinak by ji mohli na zámku pohřešovat. Skřítek řekl, že ji vyprovodí, aby byli ještě nějakou chvíli spolu.

A tak odletěli do zlé bouře a Jeníkův přítel jim otloukl svoje tři metly o záda. Ještě nikdy nebyl skřítek v takovém krupobití. Před zámkem se s princeznou rozloučil a pošeptal jí: „Mysli si na mou hlavu!“ Avšak Jeníkův přítel to přece uslyšel a právě v té chvíli, kdy princezna vklouzla oknem do své ložnice a skřítek se chystal na zpáteční cestu, popadl ho za jeho dlouhé černé vousy a usekl mu šavlí jeho ohyzdnou hlavu u samých ramen. Tělo hodil rybám do jezera, ale hlavu jenom ponořil do vody a zabalil ji pak do svého hedvábného šátku, vzal ji s sebou do hostince a uložil se k spánku.

Nazítří ráno dal Jeníkovi šátek, ale uložil mu, aby jej nerozvazoval, dokud se ho princezna nezeptá, na co si myslí.

Ve veliké síni na zámku bylo tolik lidí, že tam byli stěsnáni jako ředkvičky do svazečku. Soudci seděli ve svých křeslech s měkkými poduškami pod hlavou a starý král měl na sobě nové šaty, zlatá koruna a žezlo byly vyleštěny, vypadalo to docela pěkně. Avšak princezna byla celá bledá a měla na sobě šaty černé jako uhel, jako by se chystala na pohřeb.

„Na co myslím?“ zeptala se Jeníka. Jeník hned rozvázal šátek a byl sám docela vyděšen, když spatřil ohyzdnou skřítkovu hlavu. Všemi to otřáslo, neboť to byl hrozný pohled, avšak princezna seděla jako kamenná socha a nemohla ze sebe vypravit jediné slovo. Nakonec povstala a podala Jeníkovi ruku, neboť přece hádal správně. Nepodívala se na nikoho, ale hluboce, přehluboce vzdychla. „Nyní jsi mým pánem! Dnes večer budeme slavit svatbu!“

„Tak to mám rád!“ pravil starý král, „tak tedy budeme slavit svatbu!“ Všichni provolávali slávu, královská stráž vyhrávala v ulicích, zvony vyzváněly a pernikářky odvazovaly černý flór se svých cukrových prasátek, neboť teď vládla všude radost. Tři celé pečené voly, naplněné kachnami a slepicemi, postavili doprostřed náměstí, a každý si mohl kus uříznout. V kašnách teklo to nejskvělejší víno, a když sis u pekaře koupil preclík za pár haléřů, dostal jsi šest velkých housek nádavkem — a byly to housky s rozinkami.

Navečer bylo celé město slavnostně osvětleno, vojáci stříleli z děl, a chlapci bouchali kapslemi a jedlo se a pilo, připíjelo a křepčilo, nahoře na zámku tančili všichni ti urození páni a krásné slečny. Široko daleko bylo slyšet, jak zpívají:

„Je tady děvčat jako kvítí,

každá si chce skočit.

Muzika když nám pěkně hrá,

pojď se, holka, točit!

Zatoč se a zadupej,

na podrážky nekoukej!“

Avšak princezna byla přece ještě pořád čarodějkou a Jeníka neměla ani trochu ráda. Na to pamatoval Jeníkův přítel, a dal mu proto tři pera z labutích křídel a lahvičku s několika kapkami a řekl mu, aby dal vedle svatebního lože postavit velkou káď, naplněnou vodou; a až bude princezna vstupovat na lůžko, ať do ní trochu strčí, aby spadla do vody. Do té vody ať ji třikrát ponoří, ale napřed do ní musí hodit tři pera a vylít ty tři kapky. Tak princeznu osvobodí z jejího zakletí a ona si ho velmi zamiluje.

Jeník učinil všechno, co mu přítel poradil. Princezna přenáramně křičela, když ji třikrát potápěl pod vodu a kroutila se mu pod rukama jako velká labuť, černá jako uhel, a z očí jí sršely jiskry. Když se po druhé dostala nad vodu, byla labuť bílá, až na jediný černý pruh, který měla kolem krku. Jeník se zbožně pomodlil k Pánubohu a po třetí ji omyl vodou. A v tu chvíli se proměnila v tu nejkrásnější princeznu. Byla ještě spanilejší než předtím a děkovala mu se slzami ve svých nádherných očích, že ji vysvobodil ze zakletí.

Nazítří ráno přišel starý král s celým svým dvořanstvem — a to bylo nějakého gratulování až dlouho do večera! Nakonec přišel Jeníkův přítel, v ruce měl svou hůl a ranec na zádech.

Jeník ho mnohokrát zlíbal a prosil ho, aby neodcházel, aby zůstal u něho, vždyť se zasloužil o jeho štěstí. Avšak přítel zavrtěl hlavou a řekl pak mírně a laskavě: „Ne, teď už můj čas minul. Splatil jsem ti jen svůj dluh. Pamatuješ se na toho mrtvého muže, kterému zlí lidé chtěli ublížit? Ty jsi jim dal vše, co jsi měl, aby měl klid v hrobě. Ten mrtvý muž jsem já!“

A v tu chvíli zmizel. —

Svatba pak trvala celý měsíc. Jeník a princezna se spolu měli tuze rádi a starý král se dožil ještě mnoha spokojených dní a dopřával jejich dětem, aby se mu houpaly na kolenou a hrály si s jeho žezlem. Avšak Jeník se stal králem nad celou říší.Daleko v moři je voda tak modrá jako květy nejkrásnějších chrp a tak jasná jako nejčistší sklo, ale velmi hluboká, mnohem hlubší, než aby v ní kotva dosáhla dna, a musili bychom na sebe nastavět mnoho kostelních věží, aby ze dna dosáhly hladiny a vynořily se nad vodu. Tam bydlí na dně obyvatelé moře.

Nemysleme si však, že tam je jenom holé, bílé písečné dno! Kdepak — nejpodivuhodnější stromy a rostliny tam rostou a mají tak ohebné stonky i listy, že se pohnou při sebemenším zvlnění vody, jako by byly živé. Všemožné ryby, velké i malé, proplouvají mezi větvemi, jako na zemi mezi nimi létají ptáci. Na nejhlubším místě pak stojí zámek mořského krále, který má zdi z korálů a vysoká, špičatá okna z nejčistšího jantaru, střechu však z mořských škeblí, které se otvírají a zavírají podle toho, jak proudí voda; a to je na pohled něco překrásného, neboť v každé škebli leží třpytivé perly, ze kterých jedna jediná by byla velkou ozdobou pro korunu leckteré královny.

Mořský král, který sídlí tam na dně, byl po mnoho let vdovcem, a jeho stará matka mu vedla domácnost. Byla to moudrá žena, avšak, pyšná na svůj šlechtický původ, proto nosila také na ocase dvanáct ústřic, zatím co ostatní šlechtičny jich mohly mít jenom šest. — Jinak zasluhovala mnoho chvály, zvláště proto, že měla velice ráda šest mořských princezen, svých vnuček. Bylo to šest roztomilých dívek, ale nejmladší z nich byla ze všech nejkrásnější. Pleť měla čistou a hebkou jako lístek růžového květu, oči modré jako nejhlubší moře, ale právě jako ostatní neměla nohy, její tělo končilo rybím ocasem.

Po celý den si mohly princezny hrát v zámku, v jeho velkých sálech, kde ze stěn vyrůstaly živé květiny. Vysoká jantarová okna jim otevřeli, a tak do sálu veplouvaly ryby, zrovna jako nám do pokoje létají vlaštovky, když otevřeme okno, jenomže ryby plavaly až k malým princeznám, jedly jim z ruky a daly se hladit.

Před zámkem byla velká zahrada s ohnivě rudými a temně modrými stromy, jejichž plody zářily jako zlato a květy jako planoucí oheň, protože jejich stonky i listy byly v neustálém pohybu. Země — to byl nejjemnější písek, ale modrý jako sirný plamen. A nad tím vším ležela zvláštní modravá záře, takže bys spíše věřil, že stojíš kdesi vysoko ve vzduchu a máš nad sebou i pod sebou nebe, než že jsi na mořském dně. Za bezvětří bylo možno spatřit i slunce, které se podobalo purpurové květině, vyzařující veškeré světlo ze svého kalichu.

Každá z princezniček měla v zahradě svůj záhonek, kde si mohla po libosti hrabat a sázet. Jedna dala svému záhonku podobu velryby, jiné se lépe zamlouvalo, aby se její záhonek podobal malé mořské víle, ale nejmladší si udělala záhonek kulatý jako slunce a vysadila v něm květiny, které zářily právě tak rudě. Bylo to zvláštní dítě, tiché a přemýšlivé, a když se ostatní sestry ozdobily nejpodivuhodnějšími věcmi ze ztroskotaných lodí, chtěla kromě růžových květin, podobajících se dalekému slunci, jenom mramorovou sochu krásného chlapce, která při ztroskotání jedné lodi spadla na mořské dno, z bílého, čistého kamene. U sochy zasadila růžovou smuteční vrbu, která nádherně vyrostla a brzo zakrývala sochu se všech stran. Svěží haluze splývaly až k modrému písku, kde se objevil fialový stín a stále se pohyboval, právě jako větve. Vypadalo to, jako by si kořeny hrály s vrcholkem stromu a líbaly se s ním.

Nic jí nepůsobilo takovou radost, jako když slyšela o lidském světě daleko nahoře; stará babička jí musila vyprávět všechno, co věděla o lodích a městech, o lidech a zvířatech, a jí se zdálo zvláště to podivuhodně krásné, že na zemi voní květiny, které na dně mořském nevoní, a že lesy jsou zelené a že ryby, které vidíš mezi stromy, dovedou tak hlasitě a krásně zpívat, až radost poslouchat. Rybami nazývala babička ptáčky, protože jinak by jí děti nebyly rozuměly, když ještě ptáka nikdy nespatřily.

„Až vám bude každé patnáct let,“ povídala babička, „budete se smět vynořit z moře, usednout v záři měsíce na skalní útesy a spatřit velké lodi, plující kolem, spatříte i lesy a města!“

Příštího roku bylo jedné ze sester patnáct let, ale ostatní — ach, jedna byla vždycky o rok mladší než druhá, nejmladší musila tedy čekat plných pět let, než se bude moci vynořit a podívat, jak to u nás vypadá. Ale sestry si slibovaly, že si vždycky povědí, co ta která z nich spatřila a co se jí zdálo první den nejkrásnější; neboť babička jim toho nevyprávěla dost, o mnoha věcech se chtěly ještě samy něco dovědět.

Žádnou ze sester netrápila touha tolik jako nejmladší — zrovna tu, která musila čekat nejdelší dobu a byla tak tichá a přemýšlivá. Často stávala v noci u otevřeného okna a pohlížela vzhůru temně modrou vodou, kde ryby pohybovaly ploutvemi a ocasy. Rozeznávala měsíc a hvězdy, ovšem svítily jen docela bledě, ale skrze vodu se také zdály mnohem větší, než je vidíme my; když pak se pod nimi klouzavě pohnulo něco podobného černému oblaku, tu věděla, že to je bud velryba, která plove nad ní, nebo také loď s mnoha lidmi na palubě; ti jistě ani nepomyslili na to, že dole stojí krásná malá mořská víla a vztahuje k lodnímu kýlu bílé ruce.

Teď bylo tedy nejstarší princezně patnáct let a směla vystoupit na mořskou hladinu.

Když se vrátila, měla věru co vyprávět, říkala, že nejkrásnější je ležet v měsíčné záři na písečném pobřeží za klidného moře a vidět těsně u břehu velké město, kde se třpytí světla jako stovky hvězd, slyšet hudbu a hluk a hlomoz vozů i lidí, spatřit četné kostelní věže nejrůznějších tvarů a slyšet zvuk zvonů; právě proto, že nemohla na pevninu mezi lidi, toužila po tom všem nejvíce.

Ach, jak pozorně jí naslouchala nejmladší sestra, a když pak stála večer u otevřeného okna a pohlížela vzhůru tmavě modrou vodou, myslila na velké město s veškerým jeho hlukem a hlomozem, a tu se jí zdálo, že dokonce k ní do hlubin doléhá hlas kostelních zvonů.

Příští rok směla druhá sestra vystoupit na hladinu a plavat, kam se jí jen zalíbí. Vynořila se z moře právě ve chvíli, kdy zapadalo slunce, a tento pohled se jí také zdál nejkrásnější. Říkala, že celé nebe vypadalo jako ze zlata, a že oblaka, ne, jejich krásu nedokáže vylíčit! — ta že plula rudá a fialová nad ní, ale že mnohem, mnohem rychleji než oblaka letěl nad hladinou k slunci bílý závoj, hejno bílých labutí; víla plavala slunci vstříc, ale to zapadlo a pohasla i červená záře na moři a na oblacích.

Potom se zase za rok vynořila z vody třetí sestra, nejodvážnější ze všech. Proto také plovala proti proudu řeky, která ústila do moře. Viděla překrásné zelené výšiny posázené révou, mezi nádhernými lesy vykukovaly zámky a dvorce; slyšela zpěv všeho ptactva a slunce hřálo tak teple, že se často musila pohroužit pod vodu, aby si ochladila rozpálený obličej. V malém zálivu se setkala s celým hloučkem lidských dětí; docela nahé se tam brouzdaly a dováděly ve vodě a ona si chtěla hrát s nimi. Ale děti se jí bály a utekly před ní a přišlo malé černé zvíře. Byl to pes, ale ona ještě nikdy nespatřila psa. Tak hrozně na ni štěkal, že dostala strach a zamířila zase k moři. Říkala však, že nikdy nezapomene na nádherné lesy, na zelená návrší a na ty milé děti, které dovedly plavat, ačkoliv neměly rybí ocas.

Čtvrtá sestra nebyla tak odvážná, zůstala na rozbouřeném moři a vyprávěla, že právě tak to bylo nejkrásnější: Tak je vidět mnoho mil na všechny strany a nebe se podobá velkému skleněnému zvonu. Také spatřila lodi, ale jenom z veliké dálky. Vypadaly jako rackové, a zábavní delfínové metali kozelce a velké velryby stříkaly nozdrami vodu, že to vypadalo jako stovky vodotrysků.

Nyní přišla na řadu pátá sestra; měla narozeniny zrovna v zimě a proto viděla věci, které ostatní při prvním pohledu na zemi nespatřily. Moře bylo docela zelené a kolem plavaly velké ledovce, z nichž každý vypadal jako perla, a přece byl větší než kostelní věž, jak ji stavějí lidé. V nejrůznějších podobách se objevovaly a třpytily se jako démanty. Usedla na jeden z největších a nechala vítr, aby si pohrával jejími vlasy, a všechny plachetnice se zděšeně vyhýbaly ledovci, na němž seděla. Avšak večer se nebe zatáhlo mraky, blýskalo se a hřmělo a černé moře zdvíhalo mohutné ledovce, které se vždycky při rudém blesku zatřpytily. Na všech lodích začali stahovat plachty, lidi zachvátila hrůza a zděšení, ale ona seděla klidně na plovoucím ledovci a dívala se, jak modré blesky křižují nebe a mizí v lesknoucím se moři.

Když se některá ze sester vynořila nad hladinu po prvé, vždycky ji uchvátil pohled na to nové a pěkné. Ale když nyní jako dospělé dívky směly vystoupit na hladinu, kdykoliv se jim zachtělo, zážitek se jim brzo stal něčím lhostejným. Toužily vždycky už zase po domově, a když uplynul měsíc, říkaly, že u nich dole je to přece jenom nejkrásnější a že je tak milé zůstat doma.

Často se sestry vzaly večer za ruce a vystoupily na hladinu společně. Měly krásné hlasy, krásnější než lidské, a když se schylovalo k bouři a když očekávaly, že lodi jistě ztroskotají, plavaly před nimi a krásně zpívaly o tom, jak nádherně je na dně mořském, a vybízely námořníky, aby se tam nebáli sestoupit; ti však nerozuměli slovům a domnívali se, že to je hlas bouře, nikdy také nemohli spatřit krásu mořského dna, protože když loď klesla ke dnu, lidé utonuli a dostali se do zámku mořského krále jenom jako mrtví.

Když sestry takhle vystupovaly ruku v ruce mořem k hladině, tu zůstávala nejmladší dole sama a dívala se za nimi, a tehdy jako by se měla rozplakat. Leč mořská víla nemá slz a trpí tedy tím víc.

„Ach, kéž by mi bylo patnáct roků!“ říkala. „Vím, že budu mít věru ráda svět tam nahoře a lidi, kteří tam žijí!“

Konečně jí tedy bylo patnáct let.

„Tak vidíš, teď už jsi i ty dospělá,“ povídala její babička, stará královna vdova. „Pojď, ať tě mohu ozdobit jako tvé sestry!“ řekla a vložila jí na hlavu věnec z bílých lilií, kde však každičký lístek květu byl půlkou perly. A do ocasu jí připjala osm velkých ústřic, které označovaly její vysoký stav.

„Jak to bolí!“ povzdychla si malá mořská víla.

„Ovšem, pro parádu musí člověk něco vytrpět!“ povídala stará královna.

Tak ráda by byla malá mořská víla setřásla se sebe všechnu nádheru a odložila zase těžký věnec; rudé květiny ze zahrady jí slušely mnohem lépe, ale nyní se to už neodvažovala změnit. „Sbohem!“ řekla a stoupala tak lehce vzhůru jako průzračná bublina.

Když vzhlédla nad moře, slunce právě zapadlo, ale oblaka se dosud všechna třpytila jako růže a zlato, a v narůžovělém vzduchu svítila jasně a krásně večernice, vzduch byl vlahý a svěží a moře zcela klidné. Spatřila, jak tam stojí velká loď se třemi stěžni, kde byla vytažena toliko jediná plachta, protože se nikde nepohnul ani vánek, a kde v lanoví a po stožárech seděli všude námořníci. Zpívalo se tam a hrálo, a když se večerní soumrak změnil v noc, zapálili na lodi stovky pestrých lamp, že to vypadalo, jako by ve vzduchu vlály vlajky všech národů. Malá mořská víla plavala až k okénku do kajuty, a kdykoliv ji vlna nadzdvihla, mohla se podívat dovnitř okenními tabulkami, jasnými jako zrcadlo. A tam stálo přemnoho honosně nastrojených lidí, ale nejkrásnější z nich byl mladý princ s velkýma černýma očima, kterému jistě nebylo o mnoho víc než šestnáct let. Měl ten den narozeniny, a proto se všechno tak vyzdobilo. Na palubě tančili námořníci, a když se tam objevil mladý princ, vylétly k nebi stovky raket a svítily, že bylo vidět jako ve dne, až se malá mořská víla docela poděsila a ponořila rychle pod vodu; ale brzo zase vystrčila hlavu, a tu jako by k ní padaly všechny hvězdy, co jich jen na nebi je. Takový ohňostroj dosud nespatřila. Velká slunce se tam bzučivě otáčela, do modrého vzduchu létaly nádherné ohnivé ryby a všechno se odráželo v jasném, klidném moři. Na lodi bylo takové světlo, že bylo vidět každičký kousek lanoví, natož pak lidi. A jak byl onen mladý princ hezký a tiskl lidem ruku a smál se i usmíval, zatím co do překrásné noci zněla hudba.

Už se hodně připozdilo, avšak malá mořská víla nemohla odvrátit oči od lodi a od krásného prince. Pestrá světla zase zhasili, rakety již nevyletovaly vzhůru, ani se již neozývaly výstřely z děl, jenom hluboko v moři to syčelo a bručelo; víla seděla zatím na hladině a kolébala se tam nahoru dolů, aby viděla do kajuty. Nyní se však loď začala pohybovat, stále rychleji a rychleji, plachta se nadouvala a po ní hned další, náraz vln byl teď prudší, začaly se stahovat těžké mraky a v dálce se blýskalo. Jistě se chystala hrozná bouře, proto námořníci začali svíjet plachty. Velká loď se kolébala při své rychlé pouti po rozbouřeném moři, vlny se zdvíhaly jako vysoké černé hory, které chtějí zavalit stěžeň, ale loď sklouzla mezi ně jako labuť a nechala se zase vyzdvihnout vlnami, tyčícími se vzhůru. Malé mořské víle se zdálo, že právě to je zábavná plavba, ale námořníkům ne, loď skřípala a praskala, těžké fošny se ohýbaly při prudkých nárazech, kterými útočilo moře proti lodi, stěžeň se uprostřed zlomil, jako by byl z rákosu, loď se nachýlila na stranu a vnikala do ní voda. Nyní viděla malá mořská víla, že plavci jsou v nebezpečí, sama si také musila dávat pozor na trámy a trosky lodi, ženoucí se po moři. Jednu chvíli byla tak neproniknutelná tma, že nemohla vůbec nic rozeznat, ale když se potom zablesklo, udělalo se zase tak jasno, že poznávala na lodi každého člověka. Každý si hleděl zachránit podle možnosti život. Víla hledala zvláště mladého prince, a když se loď rozlomila, viděla ho, jak klesá do moře. Nejdříve ji to docela potěšilo, protože nyní přicházel k ní, ale pak si vzpomněla, že lidé nemohou žít ve vodě a že by se nedostal do zámku jejího otce jinak než mrtvý. Ne, nesměl zemřít. Proto plavala mezi trámy a troskami na moři a dočista zapomněla, že by ji mohly rozmačkat. Nořila se hluboko pod vodu a vysoko zase vystupovala mezi vlnami, až se konečně dostala k mladému princi, který už skoro neměl sil, aby plaval v bouřlivém moři. Paže a nohy mu začaly umdlévat, krásné oči se mu zavřely, byl by musil zemřít, kdyby se neobjevila malá mořská víla. Držela mu hlavu nad vodou a nechala vlny, aby ji s ním zanesly, kam se jim zachce.

Ráno bylo po bouři. Z lodi nebylo nikde vidět ani třísku, z vody vystoupilo zářící rudé slunce, a tu jako by se princi v tvářích objevil právě proto život — avšak oči měl neustále zavřené. Mořská víla ho políbila na vysoké, hezké čelo a odhrnula mu s tváře mokré vlasy; zdálo se jí, že se podobá mramorové soše v její zahrádce, znovu ho políbila a přála si, aby ožil.

Nyní před sebou spatřila pevninu, vysoké modré hory, na jejichž vrcholcích se třpytil bílý sníh, jako by tam odpočívaly labutě; dole u pobřeží viděla krásné zelené lesy a před nimi kostel nebo klášter, nevěděla přesně co, ale rozhodně to byla budova. V zahradě rostly citroníky a pomerančovníky a před branou vysoké palmy. Moře tam vytvářelo malý záliv, naprosto tichý, ale velmi hluboký, až ke skále, na kterou naplavilo jemný bílý písek. Tam plavala víla s krásným princem, uložila ho na písek, ale zvláště pečovala o to, aby hlavu měl výš, v teplém slunečním světle.

Nyní se rozezněly ve velké bílé budově zvony a v zahradě se objevilo mnoho mladých dívek. Tu odplavala malá mořská víla kousek dál za několik vysokých kamenů, vyčnívajících z vody, pokryla si vlasy a ňadra mořskou pěnou, aby nikdo nespatřil její tvářičku, a dávala pozor, kdo přijde k ubohému princi.

Netrvalo dlouho a přišla k němu jedna z mladých dívek, zdálo se, že je docela zděšena, ale to trvalo jen chvíli. Potom přivolala víc lidí, a malá mořská víla viděla, že princ ožívá a že se usmívá na všechny kolem sebe, ale na ni se neusmál, protože přece nevěděl, že ho zachránila; cítila nesmírný zármutek, a když prince odvedli do velké bílé budovy, pohroužila se teskně do vody a vracela se domů k otcovu zámku.

Vždycky byla tichá a zamyšlená, ale teď byla ještě tišší a ještě zamyšlenější. Sestry se jí vyptávaly, co spatřila při své první pouti na hladinu, ale ona jim nic nepověděla.

Často se vynořila ráno a večer na místě, kde opustila prince. Viděla, jak plody stromů v zahradě uzrávají, až je nakonec očesali, viděla, jak na vysokých horách taje sníh, ale prince nespatřila, a proto se vždycky vracela domů ještě zarmoucenější. Jedinou útěchou jí bylo, když mohla usednout ve své zahrádce a obejmout mramorovou sochu, která se podobala princi, ale květin si nehleděla, ty teď rostly docela divoce, zasahovaly do chodeb v zahradě a jejich stonky a listy se vplétaly do větví, že tam teď byla docela tma.

Nakonec to už nevydržela a řekla to jedné ze sester, a brzo se to dověděly i ostatní, ale už nikdo víc, než ony a několik jiných mořských vil, které to neřekly nikomu, jenom zase svým nejbližším přítelkyním. Z nich jedna věděla, kdo princ je, viděla totiž také slavnost na lodi, věděla, odkud princ je, a kde leží jeho království.

„Pojď, sestřičko!“ vyzvaly ostatní princezny sestru a vystoupily v dlouhé řadě, neboť se objímaly pažemi kolem ramen, z moře tam, kde věděly, že je princův zámek.

Ten byl vystavěn ze světle žlutého třpytného kamene a měl velká mramorová schodiště, z nichž jedno vedlo rovnou k moři. Nad střechou se klenuly nádherné pozlacené kopule a mezi sloupy, které obklopovaly celou budovu, stály mramorové sochy, jež vypadaly jako živé. Jasným sklem ve vysokých oknech bylo vidět do honosných sálů, kde byly rozvěšeny skvostné hedvábné záclony a závěsy a kde všechny stěny zdobily velkolepé malby, na něž pohlédnout bylo učiněné potěšení. Uprostřed největšího sálu šuměl velký vodotrysk, jehož paprsky stoupaly až vysoko ke skleněné kopuli ve stropě, kudy svítilo na vodu slunce a ozařovalo také krásné rostliny ve velké nádrži.

Nyní věděla, kde princ bydlí, a často se tam večer nebo v noci po vodě vypravila; plavala mnohem blíže k zemi, než se odvážily ostatní sestry, dokonce se pustila až do úzkého kanálu, pod nádherný mramorový altán, který vrhal na vodu dlouhý stín. Tam seděla a pohlížela na mladého prince, který se domníval, že je při jasném měsíčném světle sám.

Často ho večer vídala, jak se plaví s hudbou ve svém velkém člunu, na němž vlály prapory; vykukovala ze zeleného rákosí, a když se vítr opřel do jejího dlouhého, stříbřitého závoje a někdo to spatřil, tu se domníval, že labuť rozpíná křídla k letu.

V noci často slýchala rybáře, kteří se vypravili se světlem na lov, jak si vyprávějí o mladém princi mnoho dobrého, a tu ji těšilo, že mu zachránila život, když jím zmítaly polomrtvým vlny, a vzpomínala, jak pevně spočívala jeho hlava na jejích ňadrech a jak ho vroucně líbala; o tom však on nic nevěděl a nemohl o ní ani snít.

Měla lidi stále raději a stále si víc a víc přála, aby mohla vystoupit na zemi mezi ně; jejich svět jí připadal daleko větší než její království; vždyť lidé se mohli vypravit po lodích na moře, mohli vystupovat na vysoké hory nad oblaky, a pozemky, které jim patřily, se s lesy i poli prostíraly mnohem dále, než kam mohla dohlédnout. Tolik si toho přála vědět, ale sestry jí nedovedly na všechno odpovědět, proto se také ptala staré babičky, která znala velmi dobře hořejší svět a velmi správně mu říkala země nad mořem.

„Když se lidé neutopí,“ ptala se malá mořská víla, „mohou být věčně živi a neumírají jako my tady dole v moři?“

„Kdepak!“ odvětila stařena, „také musí zemřít, a doba jejich žití je dokonce kratší než u nás. My můžeme žít tři sta let, ale když přestane náš život zde, staneme se pěnou na moři a nemáme dokonce ani hrob uprostřed našich drahých. Nemáme nesmrtelnou duši, nikdy už neoživneme. Jsme jako zelené rákosí: když je někdo uřízne, nemůže se už zazelenat! Lidé mají naproti tomu duši, která žije neustále, i když se tělo promění v zemi; jejich duše vystoupí jasným vzduchem ke všem zářícím hvězdám! Zrovna jako my se vynořujeme z moře, abychom spatřili země obývané lidmi, tak se oni vznášejí vzhůru k neznámým, nádherným místům, která my nikdy nespatříme.“

„Proč nemáme nesmrtelnou duši?“ tázala se zarmouceně malá mořská víla. „Dala bych všech tři sta let, po která mám žít, za to, abych jenom jeden den byla člověkem a mohla se pak podílet na nebeském světe.“

„Na to nesmíš myslit!“ povídala stařena. „Náš život je mnohem šťastnější a lepší než život lidský!“

„Mám tedy umřít a být pěnou na moři, neuslyším pak už hudbu vln, neuvidím krásné květiny a červené slunce! Což nemohu nic podniknout, abych získala nesmrtelnou duši?“ —

„Ne!“ řekla stará královna, „jenom kdyby si tě některý člověk tak zamiloval, abys mu byla dražší než otec a matka, kdyby se k tobě upínaly všechny jeho myšlenky a veškerá láska a kdyby si dal knězem vložit svoji pravici do tvé se slibem věrnosti tady a na věky, tu by přetekla jeho duše do tvého těla a ty by ses také podílela na lidském štěstí.

Dal by ti duši, a přece by si svou ponechal. To se však nemůže nikdy stát! Tvůj rybí ocas, který je právě tady v moři krásný, pokládají na zemi za cosi ohavného, lépe tomu nerozumějí, u nich musí mít každý dva nemotorné pahýly, kterým říkají nohy, aby byl krásný.“

Tu si malá mořská víla povzdychla a zarmouceně pohlédla na svůj rybí ocas.

„Buďme spokojené,“ povídala stará královna, „skákejme a běhejme po těch tři sta let našeho života, to je přece dost dlouhá doba; tím spokojeněji si potom můžeme odpočinout v hrobě. Dnes večer bude dvorní ples!“

A to byla také krása, na zemi nevídaná. Stěny a strop velkého tanečního sálu byly ze silného, ale jasného skla. Několik set obrovských škeblí, růžových nebo zelených jako tráva, stálo v řadě po obou stranách, každá s planoucí modrou pochodní, že oheň osvětloval celý sál a prosvítal stěnami, takže i moře kolem paláce bylo ozářené; bylo vidět všechny ty nesčetné ryby, velké i malé, jak plavou ke skleněné stěně; některým se leskly šupiny purpurově, u jiných se zdálo, že jsou stříbrné nebo zlaté. — Středem sálu protékal široký proud, na němž tančili obyvatelé moře, muži i ženy, a sami si k tomu krásně prozpěvovali. Tak krásné hlasy nemají lidé na zemi. Malá mořská víla zpívala pak ze všech nejkrásněji a všichni jí tleskali, a ona pocítila na okamžik v srdci radost nad tím, že má nejkrásnější hlas ze všech na zemi i v moři! Ale záhy si přece jen vzpomněla na svět nahoře; nemohla zapomenout na krásného prince a na svůj zármutek nad tím, že nemá nesmrtelnou duši jako on. Proto se vykradla z otcova zámku, a zatím co tam ubíhal večer ve zpěvu a veselí, seděla zarmouceně ve své zahrádce. Tu zaslechla vodou zvuk lesního rohu a pomyslila si: „Teď se jistě plaví nahoře po hladině, on, jehož mám raději než otce a matku, on, k němuž se upínají všechny moje myšlenky a v jehož ruku bych chtěla vložit štěstí svého života. Všeho se odvážím, abych získala jeho a nesmrtelnou duši! Zatím co moje sestry tančí v otcově zámku, půjdu k čarodějnici, které jsem se vždycky tolik bála, snad mi poradí a pomůže!“

Tak tedy zamířila malá mořská víla ze své zahrádky k bouřlivým vírům, za nimiž bydlila čarodějnice. Dříve tou cestou nikdy nešla, nerostly tam květiny ani mořská tráva, směrem k víru bylo vidět jenom holé, šedé písečné dno. A voda tam vířila jako hučící mlýnské kolo a čeho se jen zmocnila, všechno strhávala s sebou do hlubiny; mezi těmito ničivými víry musila víla projít, aby se tak dostala do čarodějčina panství, a tam nebylo dlouho jiné cesty než přes horké bublající bahno, které čarodějnice nazývala svým rašeliništěm. Za tímto bahnem stál uprostřed podivného lesa její domek. Místo keřů a stromů tam bylo vidět všude samé polypy, napůl zvířata a napůl rostliny, a ti vypadali jako stohlaví hadi, vyrůstající ze země; větve těchto stromů, to byly dlouhé slizké paže s prsty připomínajícími pružné červy, a všechny údy těchto zvláštních stromů se neustále pohybovaly, od kořene až k nejvyššímu vrcholku. Co se jen dalo v moři uchvátit, všeho se tato pružná ramena přichytila, ovinula se kolem toho a již nikdy to nepustila. Malá mořská víla se před tímto lesem v úděsu zastavila; srdce jí bušilo strachem a už by se byla skoro obrátila nazpátek, ale pak si vzpomněla na prince a na lidskou duši a nabyla zase odvahy. Dlouhé vlající vlasy si spletla kolem hlavy, aby ji za ně polypové nemohli chytit, obě ruce si založila přes prsa a potom plula, jak jen ryba může rychle plout ve vodě, mezi ohyzdnými polypy, kteří po ní natahovali ohebné paže a prsty. Viděla, jak každý drží něco, čeho se zmocnil, pevně jako v železech. Lidé, kteří zahynuli na moři a klesli na dno, svítili v pažích polypů jako bílé kosti. Drželi i vesla a bedny z lodí, kostry zvířat a také malou mořskou vílu, kterou uchvátili a zardousili, a to se zdálo princezně ze všeho nejstrašnější.

Nyní přišla k velkému kluzkému prostranství v lese, kde se svíjeli velcí tlustí hadi a ukazovali hnusné běložluté břicho. Uprostřed tohoto prostranství stál dům z bílých kostí lidí, kteří zahynuli v moři, a tam seděla čarodějka a dávala ze svých úst jíst ropuše, jako lidé, když krmí cukrem kanárka. Odporné tlusté hady nazývala svými kuřátky a nechala je, aby se plazili po jejích mohutných houbovitých prsou.

„Já už vím, co chceš,“ přivítala mořskou vílu. „Je to hloupý nápad, ale přesto ať je po tvém, moje krásná princezno, protože tenhle nápad tě přivede do záhuby. Ráda by ses zbavila svého rybího ocasu a místo něho měla dva pahýly, po nichž bys chodila jako lidé, aby se do tebe zamiloval mladý princ a ty abys získala jeho a nesmrtelnou duši!“ Tu se čarodějka tak hlasitě a ohavně zasmála, že ropucha i hadi spadli na zem a váleli se tam. „Přicházíš zrovna v příhodnou dobu,“ povídala čarodějnice, „zítra, až vyjde slunce, bych ti už nemohla pomoci, leda zase až se rok s rokem sejde. Uvařím ti nápoj, s tím musíš ještě před slunce východem vyplout k zemi, usednout na břeh a vypít jej, a tak se zbavíš svého ocasu a opatříš si to, čemu lidé říkají nohy, ale to bolí, jako by tebou pronikal ostrý meč. Všichni, kdo tě spatří, budou říkat, že jsi nejkrásnější z dívek, které kdy viděli! Zůstane ti tvoje plavná chůze, žádná tanečnice se nebude moci tak půvabně pohybovat jako ty, ale při každém kroku budeš cítit bolest, jako bys šlápla na ostrý nůž, a ten se ti zarýval do nohou. Chceš-li tohle všechno vytrpět, pomohu ti.“

„Chci!“ řekla malá mořská víla třesoucím se hlasem a pomyslila na prince a na to, že může získat nesmrtelnou duši.

„Ale nezapomeň,“ povídala čarodějnice, „že až nabudeš lidské podoby, nikdy se už nebudeš moci stát mořskou vílou. Nikdy už nebudeš moci sestoupit na dno moře k svým sestrám a k otcovu zámku, a nezískáš-li princovu lásku, aby pro tebe zapomněl na otce a na matku, aby na tobě lpěl všemi svými myšlenkami a dal si knězem vložit tvoji ruku do své, abyste se stali mužem a ženou, tu nezískáš nikdy nesmrtelnou duši! A když se ožení s jinou, tu ti prvního jitra po svatbě pukne srdce a ty se staneš mořskou pěnou.“

„Chci to!“ pravila malá mořská víla a byla bledá jako smrt.

„Ale ještě musíš také zaplatit mně!“ řekla čarodějnice, „a nežádám toho málo. Máš nejkrásnější hlas ze všech tady na mořském dně a jistě si myslíš, že jím prince okouzlíš. Ten hlas však dáš mně. Za svůj nápoj chci mít to nejlepší, co ti náleží! Vždyť tam musím dát vlastní krev, aby nápoj byl ostrý jako meč, broušený po obou stranách.“

„Když mne však připravíš o hlas,“ povídala malá mořská víla, „co mi zůstane!“

„Tvoje krásná postava,“ řekla čarodějka, „tvoje plavná chůze a tvoje výmluvné oči, tak můžeš věru ještě okouzlit lidské srdce. Nu, opustila tě odvaha? Ukaž jazýček, uříznu si jej jako odměnu a ty pak dostaneš kouzelný nápoj!“

„Budiž!“ řekla malá mořská víla, a čarodějnice postavila na ohniště kotel, aby uvařila kouzelný nápoj. „Čistota není k zahození,“ povídala a vydrhla kotlík hady, které svázala v uzel; pak se škrábla do prsou a vpustila do kotle svoji černou krev, a zároveň začala pára nabývat nejpodivuhodnějších tvarů, že to působilo hrůzu a děs. Každou chvíli vhodila čarodějka do kotle něco nového, a když se nápoj doopravdy už vařil, bylo to, jako když pláče krokodýl. Nakonec byl hotov a vypadal jako nejčistší voda.

„Tady ho máš!“ povídala čarodějka a vyřízla malé mořské víle jazyk, že nyní byla němá a nemohla ani zpívat, ani mluvit.

„Kdyby tě snad uchvátili polypové, až se budeš vracet z mého lesa,“ povídala čarodějka, „pokrop je jenom jedinou kapkou tohoto nápoje, tu se jim paže a prsty rozpadnou na tisíc kousků!“ Toho však neměla malá mořská víla zapotřebí, neboť polypové před ní zděšeně uhýbali, když spatřili v její ruce skvoucí nápoj, který září připomínal třpytící se hvězdu. Tak se záhy dostala skrze les, rašeliniště i bouřlivé víry.

Nyní viděla otcův zámek. Ve velkém tanečním sále již zhasili světla, jistě už všichni spali, ale malá mořská víla se teď neodvážila jít za nimi, když byla němá a chtěla od nich navždy odejít. Jako by jí steskem mělo puknout srdce. Vplížila se do zahrady, ze záhonu každé sestry si utrhla po květině, poslala zámku tisíc polibků a stoupala vzhůru temně modrým mořem.

Když spatřila ještě před východem slunce princův zámek a octla se na mramorovém schodišti, svítil krásně jasný měsíc. Malá mořská víla vypila nápoj, ostrý jako oheň, a bylo jí, jako by jejím útlým tělem pronikal po obou stranách broušený meč, že bolestí omdlela a ležela tam jako mrtvá. Když nad mořem zazářilo slunce, tu procitla a pocítila ostrou bolest, ale právě před ní stál krásný, mladý princ, pevně na ni upíral oči, černé jako uhel; tu sklopila zraky a viděla, že její rybí ocas zmizel a že má drobné bílé nožky, nejpůvabnější, jaké vůbec může dívka mít. Byla však nahá, proto se také zahalila do svých dlouhých, bohatých vlasů. Princ se jí tázal, kdo je a odkud přichází, ale ona na něho jen měkce a zároveň teskně pohlédla svýma temně modrýma očima, vždyť přece nemohla promluvit. Tu ji vzal princ za ruku a odváděl do zámku.

Jak jí čarodějka předpovídala, působil jí každý krok bolest, jako by kráčela po špičatých jehlách a ostrých nožích, ale tuto bolest ráda trpěla; kráčela vedle prince lehce jako vzdušná bublina, a jak princ, tak všichni ostatní se podivovali její půvabné, plavné chůzi.

Oblekli ji v drahocenné šaty z hedvábí a mušelínu, a i v zámku byla ze všech nejkrásnější, ale byla němá, nemohla ani mluvit, ani zpívat. Před prince a jeho královské rodiče předstupovaly krásné otrokyně, oděné v hedvábí a zlato, a zpívaly jim; jedna zpívala krásněji než druhá, a princ tleskal a usmíval se na malou mořskou vílu, a tu malá mořská víla posmutněla, neboť věděla, že sama kdysi zpívávala daleko krásněji. Myslila si: „Ach, měl by jen vědět, že jsem na věky obětovala svůj krásný hlas, abych mohla být u něho!“

Potom tančily otrokyně půvabné, vlnivé tance k překrásné hudbě, a tu pozdvihla malá mořská víla krásné bílé paže, vystoupla na špičky a plavně se rozběhla sálem, tančila jako dosud nikdo; při každém pohybu ještě víc vynikala její krása, a její oči promlouvaly k srdci vroucněji než zpěv otrokyň.

Všechny tento tanec nadchl, zejména prince, který vílu nazýval svým malým nalezencem, a ona tančila stále znovu a znovu, třebaže měla při každém kroku, při každém dotyku země pocit, jako by šlapala po ostrých nožích. Princ říkal, že musí být stále u něho, a dovolil jí, aby spala před jeho dveřmi na sametové podušce.

Dal jí ušít mužský oděv, aby s ním mohla jezdit na koni. Projížděli se spolu vonícími lesy, kde ji bily do ramen zelené větve a kde mezi svěžími listy zpívali ptáci. Vystupovala s princem na vysoké hory, a ačkoliv jí útlé nožky krvácely, že si toho povšimli i ostatní, jen se tomu smála a šla s ním, až viděli, jak dole pod nimi plují oblaka, která se podobala hejnu ptáků na tahu do cizí země.

Doma v princově zámku, když v noci ostatní spali, vycházela na mramorové schodiště, a když sestoupila do chladné mořské vody, zmírnila se palčivá bolest jejích nohou. A tehdy také vzpomínala na všechny v hlubinách moře.

Jednou v noci se objevily na hladině její sestry, které se objímaly kolem ramen a tak teskně zpívaly, když pluly kolem po moři. Malá mořská víla na ně mávala a sestry ji poznaly a vyprávěly, jak je všechny zarmoutila. Potom ji navštěvovaly noc co noc, a jednou také spatřila v dálce starou babičku, která už po mnoho a mnoho let nevystoupila na hladinu moře, a také mořského krále, s korunou na hlavě, a oba k ní vztahovali ruce, avšak neodvážili se tak blízko k pevné zemi jako sestry.

Den po dni byla princi stále milejší, měl ji rád, jako máme rádi hodné, roztomilé dítě, ale aby ji udělal královnou, to ho ani nenapadlo. Ona se však musila stát jeho ženou, jinak by nezískala nesmrtelnou duši, ale stala by se ráno po jeho svatbě mořskou pěnou.

„Nemáš mne ze všech nejraději?“ jako by se prince tázaly její oči, když ji objímal a líbal na půvabné čelo.

„Ovšem, mám tě velmi rád,“ povídal princ, „protože máš ze všech nejlepší srdce, protože jsi mi nejoddanější a podobáš se mladému děvčeti, které jsem kdysi spatřil, ale jistě už nikdy neuvidím. Byl jsem tenkrát na lodi, která ztroskotala, vlny mne zanesly na zemi k posvátnému chrámu, kde dívky konaly bohoslužbu; nejmladší z nich mne nalezla na pobřeží a zachránila mi život, ale já jsem ji viděl jenom dvakrát; ji jedinou na světě bych mohl milovat, ale ty se jí podobáš, skoro vytlačuješ její obraz z mé duše; ona patří posvátnému chrámu, a proto mi můj dobrý osud poslal tebe a my se od sebe nikdy neodloučíme!“ — „Ach, on neví, že jsem mu život zachránila já!“ pomyslila si malá mořská víla. „Já jsem ho nesla mořem k lesu, kde stojí posvátný chrám, já jsem tam seděla v úkrytu a dívala se, zda někdo přijde. A viděla jsem hezkou dívku, kterou má radši než mne!“ A malá mořská víla si hluboce vzdychla, plakat nemohla. „Ale dívka patří do posvátného chrámu, jak říkal princ, nikdy se odtamtud nedostane do světa, nikdy se s ním nesetká, zato já jsem u něho každý den, vidím ho každý den, budu se o něho starat, budu ho milovat, obětuji mu svůj život!“

Ale tu se měl princ oženit a vzít si půvabnou dceru sousedního krále, tak se aspoň proslýchalo mezi lidmi, proto prý také vystrojoval skvělou loď. Ovšem, říká se, že princ si prý jede prohlédnout sousední zemi, ale to odjíždí proto, aby spatřil královu dceru, a s ním pojede veliká družina, tak to lidé vyprávěli. Malá mořská víla však vrtěla hlavou a smála se. Znala přece princovy myšlenky lépe než kdokoliv jiný. „Musím odjet!“ říkal jí princ. „Musím se podívat na hezkou princeznu, moji rodiče si to přejí. Ale nedonutí mne, abych si ji odvezl domů jako nevěstu. Nemohu ji milovat! Nepodobá se krásné dívce z chrámu, které se podobáš ty, a kdybych si měl někdy vybrat nevěstu, vybral bych si spíše tebe, můj nalezenečku s mluvícíma očima!“ A líbal ji na červená ústa, pohrával si s jejími dlouhými vlasy a položil jí hlavu na srdce, že se naplnilo sny o lidském štěstí a nesmrtelné duši.

„Ty se přece moře nebojíš, moje němé dítě!“ povídal princ, když spolu stáli na nádherné lodi, která ho měla odvézt do zemí sousedního krále; a vyprávěl jí o bouři a o bezvětří, o podivných rybách v mořských hlubinách a o tom, co tam spatřil potápěč, a víla se jeho vyprávění jenom usmívala, neboť věděla mnohem lépe než kdo jiný, jak to vypadá na mořském dně.

Za jasné měsíčné noci, když na lodi všichni spali, až na kormidelníka, seděla na obrubě lodi a upřeně se dívala do moře, a zdálo se jí, že vidí otcův zámek na dně mořském a nahoře že stojí stará babička se stříbrnou korunou na hlavě a dívá se proudem vody k lodnímu kýlu. Tu se objevily nad hladinou její sestry, zarmouceně na ni upíraly zrak a lomily bílýma rukama, ona na ně mávala, usmívala se a chtěla jim povědět, že všechno se jí šťastně daří, ale tu k ní přicházel plavčík a sestry se zase ponořily pod hladinu, takže se domníval, že bílý pás na moři byla pouze pěna.

Příštího jitra veplula loď do přístavu u nádherného města sousedního krále. Všechny zvony vyzváněly a s vysokých věží troubili trubači na pozouny, zatím co dole stáli vojáci s vlajícími prapory a třpytícími se bodáky. Každý den se konala nějaká slavnost. Neustále se pořádaly plesy a společenské zábavy, ale princezna se dosud neobjevila, byla prý na vychování kdesi daleko v posvátném chrámu, kde se učila všem královským ctnostem. Konečně přijela.

Malá mořská víla dychtila po tom, aby spatřila její krásu, a musila také uznat, že krásnější dívku dosud nespatřila. Měla tak čistou a jemnou pleť, a pod dlouhými temnými brvami se usmívaly temně modré, věrné oči.

„To jsi ty!“ zvolal princ, „ty jsi mne spasila, když jsem ležel na břehu jako mrtvý!“ A stiskl zardívající se nevěstu v náručí. „Jak jsem nesmírně šťasten,“ povídal malé mořské víle. „Vyplnilo se mi to nejlepší, v co jsem se ani neodvážil doufat. Tebe jistě potěší moje štěstí, protože mne máš ze všech nejraději!“ A malá mořská víla mu políbila ruku a zdálo se jí, že jí puká srdce. Vždyť jitro po princově svatbě jí mělo přinést smrt a proměnit ji v pěnu na moři.

Všechny kostelní zvony vyzváněly, hlasatelé jezdili po ulicích a oznamovali zasnoubení. Na všech oltářích hořely v drahocenných stříbrných lampách vonné oleje. Kněží mávali kaditelnicemi a ženich s nevěstou si podali ruce a dostalo se jim biskupova požehnání. Malá mořská víla tam stála v šatech z hedvábí a zlata a držela nevěstinu vlečku, ale její uši neslyšely slavnostní hudbu, její oči neviděly posvátný obřad, pomýšlela jenom na noc, která jí přinese smrt a na všechno, co na tomto světě ztratila.

Ještě týž večer vstoupili ženich s nevěstou na loď, děla střílela salvy, všechny prapory vlály a na lodi vztyčili královský stan ze zlata a purpuru a s nejkrásnějšími poduškami, kde měli také manželé spát za tiché, chladivé noci.

Plachty se naduly ve větru a koráb klouzal lehce a bez velkých výkyvů po jasném moři.

Když se setmělo, zapálili na lodi pestré lucerny a námořníci tančili na palubě veselé tance. Malá mořská víla si vzpomněla na chvíli, kdy se prvně vynořila z moře a spatřila tutéž nádheru a radost; připojila se k víru tančících a lehce se tam při tanci vznášela, takže připomínala svými pohyby pronásledovanou vlaštovku. Všichni v údivu jásali, vždyť také ještě nikdy tak krásně netančila; do nohou jako by se jí zarývaly ostré nože, ale necítila to; bolestněji ji bodalo u srdce. Věděla, že vidí poslední večer toho, pro nějž opustila svůj rod a svůj domov, jemuž obětovala svůj hlas a kvůli němuž denně trpěla nesmírná muka, aniž on o tom věděl. Poslední noc s ním dýchala stejný vzduch, poslední noc viděla hluboké moře a modré nebe poseté hvězdami; ji čekala věčná noc bez vzpomínek a snů, neboť neměla duši a nemohla ji ani získat. Na lodi se všichni radovali a veselili dlouho přes půlnoc, malá mořská víla se smála a tančila s myšlenkou na smrt v srdci. Princ líbal svoji půvabnou nevěstu, ona si hrála s jeho černými vlasy, a pak šli spolu ruku v ruce k odpočinku do nádherného stanu.

Na lodi nyní bylo ticho a klid, jenom kormidelník stál u kormidla a malá mořská víla položila paže na obrubu lodi a vyhlížela na východě červánky, neboť věděla, že jí první paprsky slunce přinesou smrt. Tu spatřila, jak z moře vystupují její sestry, bledé jako ona; dlouhé, bohaté vlasy jim už nevlály ve větru, měly je ustřižené.

„Daly jsme je čarodějce, aby ti pomohla, abys nemusila dnes v noci zemřít! Dala nám nůž, podívej se, jak je ostrý, vidíš? Než vyjde slunce, musíš jej pohroužit princi do srdce, a až ti jeho teplá krev vytryskne na nohy, srostou ti v rybí ocas a z tebe se zase stane mořská víla. Budeš moci sestoupit k nám do vody a prožít svých tři sta let, než se změníš v mrtvou, slanou pěnu. Pospěš si! Než vyjde slunce, musí zemřít buď on nebo ty! Naše stará babička tolik truchlí, že jí vypadaly bílé vlasy, jako se naše staly obětí nůžek čarodějky. Zabij prince a vrať se! Pospěš si, vidíš už rudý pruh na nebi? Za několik minut vyjde slunce a ty budeš musit zemřít!“ A sestry vyrazily z prsou zvláštní, hluboký vzdech a zmizely ve vlnách.

Malá mořská víla odhrnula purpurový závěs stanu a viděla, jak půvabná nevěsta spí, hlavou opřena o princova prsa, a sklonila se k němu, políbila ho na hezké čelo, pohlédla na nebe, kde se ranní záře červánků zjasňovala stále víc a víc, pohlédla na ostrý nůž a upřela zase oči na prince, jenž v spánku zavolal jménem nevěstu, neboť myslil jenom na ni, a nůž se jí zatřásl v ruce. Potom ho však odmrštila daleko do vln, které se rudě zatřpytily na místě, kam dopadl, že se zdálo, jako by od hladiny odlétly kapky krve. Ještě jednou pohlédla napůl vyhaslým zrakem na prince, vrhla se s lodi do moře a cítila, jak se její tělo ponenáhlu rozpouští v pěnu.

Nyní vystoupilo z moře slunce a jeho paprsky dopadly měkce a teple na mrtvolně chladnou mořskou pěnu. Malá mořská víla neměla vůbec pocit, že umírá, vždyť viděla jasné slunce, vysoko nad ní se vznášely stovky průhledných, krásných stvoření a skrze ně viděla bílé plachty lodi a červená oblaka na nebi. Jejich hlas, to byla melodie, ale tak vzdušně jemná, že by ji nezachytilo lidské ucho, právě jako by lidské oko tyto bytosti nespatřilo; byly tak lehké, že se bez křídel vznášely ve vzduchu. Malá mořská víla viděla, že má tělo, jaké mají ony, a že se jím zdvíhá z pěny stále víc a víc.

„Kam to přicházím?“ tázala se, a její hlas zněl právě tak jemně jako hlas ostatních bytostí, tak, že by to lidská hudba nikdy nenapodobila.

„K dcerám vzduchu!“ odpovídaly ostatní. „Mořská víla nemá nesmrtelnou duši, nikdy ji nemůže získat, ledaže by získala lásku člověka! Její věčný život závisí na cizí síle. Ani dcery vzduchu nemají věčnou duši, ale mohou si ji samy vytvořit dobrými činy. Letíme do teplých krajů, kde teplý morový vzduch vraždí lidi; my jej tam ochlazujeme. Šíříme vzduchem vůni květin a posíláme lidem osvěžení a zdraví. A když se tak budeme po tři sta let ze všech sil snažit o dobro, tu se nám dostane nesmrtelné duše a účasti na věčném štěstí lidí. Ty, nebohá malá vílo, ty jsi z celého srdce usilovala o totéž, trpěla jsi a strádala, pozdvihla ses do světa vzdušných duchů a teď si můžeš za tři sta let sama vytvořit dobrými skutky nesmrtelnou duši.“

A malá mořská víla pozdvihla průsvitné paže k božímu slunci a po prvé ucítila slzy. — Na lodi bylo opět hlučno a živo, viděla, jak ji princ a jeho půvabná nevěsta hledají, jak teskně upírají zrak na pěnu ve vlnách, jako by věděli, že se vrhla do moře. Políbila, neviditelná, nevěstu na čelo, usmála se na prince a vystoupila spolu s ostatními dětmi vzduchu na růžový oblak, plynoucí vzduchem.

„Za tři sta let vplujeme takhle do království Božího!“ zašeptala jedna dcera vzduchu. „Neviditelné vnikáme do lidských domovů, kde mají děti, a za každý den, kdy najdeme dobré dítě, které působí rodičům radost a zasluhuje si jejich lásky, zkracuje Bůh dobu naší zkoušky. Dítě neví, kdy letíme pokojem, a když se tak z radosti usmějeme, že vidíme hodné dítě, tu se nám ubírá z oněch tří set let jeden rok. Ale když vidíme nezbedné a zlé dítě, musíme prolévat slzy žalosti, a každá slza prodlužuje naši dobu o jeden den!“ —