Dítě hvězdy

Bylo nebylo, šli jednou dva chudí dřevorubci rozlehlým borovým lesem domů. Byla zima a mrzlo, jen praštělo. Na zemi i na větvích stromů bylo naváto vysoko sněhu; jak kráčeli, po obou stranách praskaly větvičky mrazem, a když přišli k horské bystřině, visela strnule ve vzduchu, protože ji políbil Ledový král.

Byla taková zima, že i zvířatům a ptákům nad tím zůstával rozum stát.

„Bot!" zavrčel Vlk, když pajdal podrostem s ocasem svěšeným mezi nohama, „to je úplně zrůdná psota. Proč s tím vláda něco neudělá?"

„Tip, tip, tip," típaly malé zelené Konopky, „stará matička Země je mrtvá a teď tu leží oblečená v bílém rubáši."

„Země se bude vdávat a tohle jsou její svatební šaty," šeptaly si Hrdličky. Růžové nožky měly celé rozpukané mrazem, ale připadalo jim, že je to přímo jejich povinnost, aby k situaci zaujaly romantické stanovisko.

„Blbost," zavrčel vlk. „Říkám vám, že je to všechno vina Vlády, a když mi nebudete věřit, tak vás sežeru." Vlk byl tvor veskrze praktický a pro žádný argument nemusel nikdy daleko.

„Hm, pokud jde o mě," pravil Datel, který byl rozený filozof, „na mě už nikdo nemusí kvůli vysvětlování vytahovat atomovou teorii. Jestli něco nějak je, tak to je, jak to je, a momentálně je strašlivá zima."

A opravdu byla strašlivá zima. Veverušky, které žily na vysoké jedli, třely jedna druhé nos, aby se zahřály; a zajíčci se choulili v děrách do klubíček a neodvážili se vystrčit ze dveří čenich. V počasí si zřejmě libovaly jen velké ušaté Sovy. Peří měly ztuhlé jinovatkou, ale bylo jim to jedno a volaly na sebe přes celý les: „Jú —húú! Hú—húú! To máme počasíčko!"

A ti dva dřevorubci šli pořád dál, s gustem hvízdali na prsty a dupali těžkýma okovanýma botama do zledovatělého sněhu.

Jednu chvíli zapadli do hluboké závěje a vydrápali se nahoru bílí jako mlynáři, když jim melou mlýnská kola; potom zase uklouzli po tvrdé hladké ledovici na zmrzlém mokřadí a všechno klestí se jim vysypalo z nůší a museli je sbírat a znovu svazovat do otepí; a jeden okamžik si mysleli, že zabloudili, a popadl je veliký strach, protože dobře věděli, jak je sníh krutý k těm, kdo spí v jeho náručí. Ale svěřili se v dobré víře pod ochranu svatého Martina, který bdí nade všemi poutníky, a našli zase pravou cestu a dál kráčeli opatrně, až nakonec došli na okraj lesa a dole v údolí spatřili světélka vesničky, ve které žili.

Měli takovou radost nad svým vysvobozením, že se hlasitě smáli a Země jim připadala jako stříbrná květina a Měsíc jako zlatý květ.

Když se dosyta vysmáli, opět posmutněli, protože si vzpomněli na svou chudobu, a jeden povídá druhému: „Proč jsme se veselili, když víme, že život je jenom pro bohaté, a ne pro takové, jako jsme my? Měli jsme raději v lese zmrznout nebo se na nás mělo vrhnout nějaké divoké zvíře a zahubit nás."

„Pravda," odpověděl jeho druh, „jedni dostávají hodně, druzí málo. Svět rozdělila nespravedlnost a nic se nerozdává rovným dílem než zármutek."

A jak si tak naříkali nad svou bídou, stala se podivná věc. Z nebe spadla nesmírně jasná a krásná hvězda. Sklouzla po obzoru, minula ostatní hvězdy na jejich dráze, a jak ji v údivu pozorovali, zdálo se jim, že zapadla do skupinky vrb, které stály těsně u ovčince vzdáleného od nich, co by kamenem dohodil.

„Juj! Kdo ji najde, toho čeká hrnec zlata!" vykřikovali, a tak byli chtiví toho zlata, že se hned rozběhli a utíkali k tomu místu. A jeden běžel rychleji než jeho druh a předběhl ho, prodral se mezi vrbami na druhou stranu a ejhle, na bílém sněhu skutečně leželo cosi zlatého. Hned k tomu spěchal, sklonil se a dotkl se toho rukama, a byl to plášť utkaný ze zlatých nití, pozoruhodným způsobem zdobený hvězdami a sbalený do mnoha záhybů.

I zavolal dřevorubec na svého druha, že našel ten poklad, co      spadl z nebes, a když jeho kamarád přiběhl, posadili se do sněhu, rozbalili plášť, aby si mezi sebou rozdělili zlato. Jenže ejhle! V plášti nebylo žádné zlato ani stříbro a vůbec žádný poklad, ale jen malé děťátko, a to spalo.

A ten jeden pravil druhému: „To je hořký konec našich nadějí, žádného majetku se nám nedostalo, a jaký zisk může mít člověk z malého děcka? Necháme ho raději tady a půjdem svou cestou, vždyť jsme chudobní a máme svoje vlastní děti a nebudeme jim přece ubírat chleba pro jiné."

Ale jeho druh na to pravil: „Jenže to by byla špatnost, nechat tu ve sněhu zahynout dítě, a přestože jsem stejně chudobný jako ty a mám krmit kolik hladových krků a v hrnci prázdno, vezmu je domů a žena se o ně postará."

Něžně zvedl dítě, zabalil je do pláště, aby je ochránil před tím tuhým mrazem, a vydal se z kopce dolů do vesničky, k velkému údivu svého kamaráda, který žasl nad tou bláhovostí i nad jeho měkkým srdcem.

A když přišli do vesnice, řekl mu kamarád: „Ty máš děcko, tak mi dej ten plášť, protože se sluší, abychom se rozdělili."

Ale druhý dřevorubec mu odpověděl: „Nene, protože plášť není ani můj ani tvůj, ale patří tomu děcku," a dal mu pozdravpámbů a šel domů a zaklepal.

Když mu žena otevřela a viděla, že se jí manžel vrátil bez úhony, vzala ho kolem krku, políbila, sundala mu ze zad otep klestí, očistila mu boty od sněhu a vybídla ho, aby šel dovnitř.

Ale on jí odpověděl: „Našel jsem něco v lese, přinesl sem ti to, aby ses o to starala," a nehnul se z prahu.

„Co je to?" ptala se žádostivě. „Ukaž mi to, vždyť náš dům je úplně holý a potřebujeme spoustu věcí. A dřevorubec odhrnul plášť a ukázal jí spící děťátko.

„Propánajána, muži!" zašeptala, „copak nemáme vlastní děti, že musíš domů ke krbu přinést ještě pohozené děcko? A copak můžeme vědět, jestli nám nepřinese neštěstí? A jak o ně budeme pečovat?" A celá na něho byla nasupená.

„Co děláš, vždyť je to Dítě hvězdy," odpověděl jí a vyprávěl jí, za jakých podivných okolností je nalezl.

Ale žena se nedala uchlácholit a vysmívala se mu a mluvila zlostně a křičela: „Naše vlastní děti nemají dost chleba a to máme živit ještě dítě někoho cizího? Copak se o nás někdo stará? A dá nám snad někdo nějaké jídlo?"

„Vždyť pámbů se stará i o vrabce, a nakrmí je," odpověděl.

„Cožpak vrabci v zimě nehynou hlady?" zeptala se. „A není teď zrovna zima?" Muž jí na to nic neřekl, ale z prahu se nehnul.

A otevřenými dveřmi dovnitř zavál štiplavý vítr z lesů a ženu tak roztřásla zima, že mu řekla: „Nezavřeš dveře? Fičí do domu vítr štiplák a mě mrazí!"

„Cožpak do domu, kde je zatvrzelé srdce, vždycky nefičí štiplavý vítr?" zeptal se jí. A žena mu na to neodpověděla, ale posunula se blíž k ohni.

Po nějaké chvíli se otočila a pohlédla na něho s očima zalitýma slzami. A on rychle vešel dovnitř, položil jí dítě do náručí, ona je políbila a uložila do postýlky, kde již spal její nejmladší. Ráno pak vzal dřevorubec ten podivuhodný zlatý plášť a uložil ho do velké truhly a žena děcku sundala jantarový řetěz, který mělo kolem krku, a dřevorubec jej tam uložil také.

A tak vyrůstalo Dítě hvězdy s dětmi dřevorubcovými a sedalo s nimi u jednoho stolu a hrálo si spolu s nimi. A rok od roku byl chlapec na pohled krásnější, takže všechny obyvatele vesničky naplňoval úžas, protože zatímco oni byli snědí a černovlasí, byl hoch běloučký a jemný, jako vyřezaný ze slonoviny, a kadeře měl jako korunky narcisu. A rtíky mu zářily jako plátky červeného květu a oči byly modré jako fialky rostoucí u čisté řeky a tělo měl jako luční narcis, kvetoucí na lukách, kam nechodí žnec.

A přesto mu jeho krása přinesla zlo. Protože zpyšněl a byl ukrutný a sobecký. Dřevorubcovými dětmi i ostatními dětmi z vesnice pohrdal, že prý jsou z obyčejných rodičů, zatímco on je urozený, protože je Dítě hvězdy, a sám se nad nimi udělal pánem a tvrdil jim, že jsou jeho služebnicí. S chudými neměl slitování, ani se slepými či zmrzačenými nebo jinak postiženými, ale házel po nich kamení a zaháněl je na silnici a křičel na ně, ať jdou žebrat chleba jinam, takže do vesnice si poprosit

O almužnu dvakrát nepřišel nikdo a zavítali sem jenom skuteční vyvrženci. Hoch sám byl zamilován do krásy a dělal si úštěpky ze slabých a osudem stižených a vysmíval se jim; miloval sám sebe, a když v létě utichl vítr, lehal u studny ve farářově sadu, hleděl dolů a obdivoval se své vlastní tváři a smál se radostí nad svou krásou.

Dřevorubec se ženou ho častokrát kárali: „My jsme s tebou nejednali, jako ty jednáš s opuštěnými, kteří nemají nikde žádné opory. Proč jsi tak krutý ke všem, kdo potřebují soucit?"

Mnohokrát pro něho dal poslat starý farář a pokoušel se ho naučit lásce k živým tvorům. Říkal mu: „I moucha je tvoje sestra. Neškoď jí. Ptáci, co létají v lese, mají svou vlastní svobodu. Nechytej je do ok pro pouhé své potěšení. Bůh stvořil slepýše krtka a každý má svoje místo. Kdo jsi, že chceš do božího světa vnášet bolest? I ta hovádka z polí mu vzdávají chválu."

Ale Dítě hvězdy na jeho slova nic nedalo a jen se nasupilo a ošklíbalo se a vrátilo se mezi své druhy a vyvyšovalo se nad ně jako jejich vůdce. A jeho kamarádi šli skutečně za ním, protože byl hezký, měl lehkou nohu a dovedl tančit a hrát na šalmaj. A kam je to Dítě hvězdy vedlo, tam šli za ním, a co jim Dítě hvězdy poručilo, udělali. A když vypíchl ostrým rákosím krtkovi poloslepá očka, smáli se, a když házel kamením po malomocném, smáli se také. A ve všech těchto věcech je ovládal a jejich srdce se zatvrdila stejně jako jeho.

I stalo se, že jednoho dne vesnicí kráčela ubohá žebrácká. Měla šaty roztrhané a rozedrané a nohy jí krvácely, jak si je poranila o kamenitou cestu, po které putovala, a vůbec byla v hrozném stavu. A jelikož ji zmáhala únava, sedla si pod kaštan, aby si odpočala.

Ale když ji spatřilo Dítě hvězdy, řeklo svým druhům: „Podívejte! Tamhle pod tím krásným stromem s těmi zářivě zelenými listy sedí špinavá žebrácká. Pojďte, vyženem ji tam odtud, protože je to šeredná ohyzda."

A pak šel blíž a začal po ní házet kamení a posmíval se jí a žebrácká na něho hleděla s hrůzou v očích, ale zraky od něho neodtrhovala. A když dřevorubec, který štípal kousek od nich na dvoře polena, uviděl, co Dítě hvězdy dělá, přiběhl a káral je: „Ty máš ale tvrdé srdce a neznáš slitování! Co zlého ti ta žena udělala, že s ní takhle jednáš?"

Dítě hvězdy však zrudlo vzteky, začalo dupat a rozkřiklo se: „Kdo ty jsi, že se tak staráš, co dělám? Já nejsem žádný tvůj syn, abych tě poslouchal."

„Pravdu mluvíš," odpověděl dřevorubec, „ale přesto jsem ti já prokázal slitování, když jsem tě našel v lese."

A když žena ta slova uslyšela, hlasitě vykřikla a padla do mdlob. Dřevorubec ji odnesl do svého domu a jeho žena se o ni postarala, a když se žena z mdlob probrala, postavili před ni maso a pití a vybídli ji, ať jen si poslouží po chuti.

Jenže ta žena nechtěla ani jíst ani pít, ale pravila dřevorubci: „Neříkal jsi, žes to dítě našel v lese? A není to právě deset let?"

A dřevorubec jí odpověděl: „Baže, našel jsem ho v lese a je to právě deset let."

„A jaká znamení jsi u něho nalezl?" ptala se dychtivě. „Nemělo na krku jantarový řetízek? Nebylo zabalené do zlatého pláště vyšívaného hvězdami?"

„Baže bylo," odpověděl dřevorubec, „bylo to přesně, jak říkáš." A vyndal z truhly uložený plášť a jantarový řetěz a žebračce vše ukázal.

Když to ta žena spatřila, rozplakala se radostí a pravila: „Je to můj synáček, kterého jsem ztratila v lese. Prosím tě, rychle pro něho pošli, protože jsem ho tolik hledala, že jsem celý svět prochodila."

A dřevorubec vyšel ven, zavolal na Dítě hvězdy a řekl mu: „Běž honem dovnitř, v domě najdeš svou matku, čeká tam na tebe."

A chlapec utíkal, naplněn zvědavostí a velikou radostí. Ale      když spatřil, kdo tam na něho čeká, pohrdlivě se rozesmál a řekl: „Tss, kde je má matka? Nikde tu žádnou takovou nevidím, jen tuhle hnusnou žebračku."

Žena mu pak odpověděla: „ Já jsem tvoje matka."

„Ty jsi se zbláznila, když můžeš něco takového říct," vykřiklo Dítě hvězdy zlostně. „Já nejsem žádný tvůj syn, ty jsi obyčejná žebrácká, ošklivá a oblečená v cárech. A hned se odtud koukej klidit, ať tu tvou ohyzdnou larvu víckrát nevidím."

„Ne, ty jsi opravdu můj synáček, tebe jsem nesla lesem," volala na něho a padla na kolena a vztahovala k němu ruce.

„Ukradli mi tě loupežníci a chtěli tě nechat umřít," šeptala mu, „ale já tě poznala ihned, jak jsem tě uviděla, a také všechna znamení jsem poznala, zlatý plášť a jantarový řetěz. Proto tě prosím, abys šel se mnou, protože jsem prochodila a prohledala celý svět. Pojď se mnou, synku můj, potřebuju tvoji lásku."

Ale Dítě hvězdy se ani nepohnulo, jen před ženou přibouchlo dvířka svého srdce a nevydalo ani hlásku, takže byly slyšet pouze vzlyky ženy plačící bolestí.

Nakonec k ní hoch přece jen ještě promluvil a jeho hlas zněl tvrdě a krutě: „Jestli jsi po pravdě moje matka," řekl, „pak by bylo lepší, kdybys byla zůstala, odkud jsi přišla, a nechodila sem, abys mě uvrhla do takové hanby. Jak jsi viděla, domníval jsem se, že jsem synem nějaké hvězdy, a ne dítětem žebrácky, jak mi tvrdíš ty. Takže se kliď odtud a víckrát ať tě nevidím."

„Běda mi," zahořekovala. „A než odejdu, to mě ani nepolíbíš? Vždyť jsem tolik vytrpěla, než jsem tě našla."

„Ne," odpovědělo Dítě hvězdy, „vždyť ty vypadáš tak šeredně, že bych radši políbil zmiji nebo ropuchu než tebe."

A tak se žena zvedla a s hořkým pláčem odešla do lesa, a když Dítě hvězdy vidělo, že je pryč, bylo tomu rádo a rozběhlo se zpátky ke svým druhům, aby si s nimi hrálo.

Ale když kamarádi chlapce spatřili, začali se mu posmívat: „Vždyť ty vypadáš tak strašně jako ropucha a tak odporně jako zmije. Kliď se pryč, protože s námi si hrát nebudeš, to nestrpíme," a vyhnali ho ze zahrady.

Dítě hvězdy se zamračilo a pomyslelo si: Copak mi to říkají? Zajdu ke studni a podívám se do ní a ta mi poví, jak je to s mou krásou.

Šel tedy ke studni a podíval se do ní, a běda! jeho obličej měl tvářnost ropuchy a tělo měl šupinaté jako zmije. I vrhl se do trávy a plakal a naříkal: „To mě určitě stihlo pro můj hřích. Zapřel jsem svou matku a zapudil jsem ji, byl jsem pyšný a vůči ní krutý. Proto se seberu a půjdu ji hledat po celém světě a neustanu, dokud ji nenajdu."

A přišla k němu nejmenší dřevorubcova dcerka, položila mu ruku na rameno a řekla: „Co na tom, žes přišel o svou pohlednost? Zůstaň u nás, já se ti vysmívat nebudu."

A on jí odpověděl: „Ne, já jsem byl krutý k vlastní matce a tahle pohroma mě stihla jako trest. Proto odtud musím odejít a musím bloudit světem, dokud ji nenajdu a ona mi nedá odpustem."

Pak se rozběhl do lesa a volal matku, aby k němu přišla, ale neozvala se žádná odpověď. Volal ji celý den, a když zapadlo slunce, uložil se k spánku na lože z listí, a ptáci a zvířata od něho utekli, protože si pamatovali, jak býval krutý, a on zůstal sám, jenom na něho hleděla ropucha a zmije, která se pomalu plazila kolem.

Ráno vstal, natrhal si ze stromů pár hořkých bobulí, snědl je a vydal se na cestu nedozírným lesem a usedavě přitom plakal. A každého živáčka se ptal, jestli náhodou neviděl jeho matku.

Řekl Krtkovi: „Ty "můžeš pod zem. Pověz mi, není tam moje matička?"

A Krtek mu odpověděl: „Oslepils mi oči. Jak to můžu vědět?"

Řekl Konopce: „Ty létáš až nad korunami vysokých stromů a vidíš celý svět. Pověz mi, vidíš mou matku?"

A Konopka odpověděla: „Ustřihls mi pro své pobavení křidélka. Jak bych mohla létat?"

A malé Veverky, která žila na jedli a byla úplně sama, se ze-  ptal: „Kdepak je má maminka?"

A Veverka mu odpověděla: „Tys mi zabil mou. To chceš zabít i svoji?"

A Dítě hvězdy se rozplakalo, svěsilo hlavu a prosilo pánaboha, aby mu aspoň odpustil, a putovalo lesem a hledalo žebračku. Třetího dne dorazilo na druhý kraj lesa a sešlo dolů do roviny.

Když pak chlapec kráčel vesnicemi, děti se mu posmívaly a házely po něm kamením a sedláci mu ani nedovolili spát ve stodole, protože se báli, aby jim do uskladněného obili nezanesl plíseň, takový byl na něho odpudivý pohled, a pacholci ho odháněli a nikde nepotkal človíčka, který by s ním měl slitování. A po žebračce, která byla jeho matka, nikde ani slechu, přestože za tři roky prochodil kus světa a častokrát se mu zdálo, že ji zahlédl na cestě před sebou, a ihned na ni volal a běžel za ní, až mu ostré kamínky rozedraly nohy do krvavá. Ale nikdy ji nedohonil a ti, kdo bydleli u cesty, vždycky popřeli, že by ji byli viděli, ani žádnou jinou osobu jí podobnou a tropili si z jeho smutku jenom posměšky.

Po tři roky bloudil světem a na tom světě pro něho nebylo nikde kouska lásky ani vlídnosti ani pomoci, a byl to přesně takový svět, jaký si sám vybudoval v době své nehorázné pýchy.

Jednoho večera dorazil k bráně nějakého města s mohutnými hradbami, jež se rozkládalo u řeky, a přestože byl unaven a nohy měl rozbolavělé, chystal se vejít dovnitř. Jenže vojáci, kteří stáli na stráži, spustili přes vchod halapartny a osopili se na něho: „Co ve městě pohledáváš?"

„Hledám svou matku," odpověděl, „a prosím vás, dovolte mi vejít dovnitř, protože je třeba právě v tomto městě."

Ale vojáci se mu posmívali a jeden z nich zakýval černým vousem, položil štít na zem a vykřikl: „Namoutě, tvoje máma nebude mít moc velkou radost, až tě uvidí, vždyť ty jsi ohyzdnější než ropucha v bažině nebo zmije, co se plazí mokřadím. Hybaj odtud! Hybaj! Tvoje matka v tomhle městě nežije."

A jiný voják, který v ruce držel žlutý praporec, mu řekl: „Kdo je tvoje matka a proč ji hledáš?"

A chlapec odpověděl: „Moje matka je žebrácká, stejně jako já, a já jsem se k ní moc špatně zachoval, prosím vás, dovolte mi vejít dovnitř, ať mi může dát odpuštění, jestli náhodou dlí v tomto městě." A nepustili ho a píchali do něho kopím, až ho odehnali.

A když s pláčem odcházel, jeden voják, jehož brnění bylo vykládáno zlatými květy a na jehož helmici spočíval okřídlený orel, přistoupil blíž a ptal se vojáků, kdo že to je, kdo chce vstoupit do města. I řekli mu: „Žebrák to je a dítě žebrácky, a tak jsme ho odehnali."

„No ne," vykřikl se smíchem, „ale víte co, my tu odpornou věc prodáme do otroctví a cena bude pohár sladkého vína."

A nějaký zle vyhlížející stařec, který kráčel kolem, vykřikl: „Já ho za tu cenu koupím," a když jim zaplatil, vzal Dítě hvězdy za ruku a vedl je do města.

Když prošli mnoha ulicemi, dorazili k malým dvířkům ve zdi obrostlé větvemi granátového jablka. A stařec se dvířek dotkl prstenem z rytého jaspisu a dvířka se otevřela a oni sestoupili po pěti mosazných schůdcích do zahrady plné černých máků a zelených hrnců z pálené hlíny. A stařec pak odmotal ze svého turbanu šátek z potištěného hedvábí, zavázal jím chlapci oči a vedl ho před sebou. A když mu šátek opět sundal, vidělo Dítě hvězdy, že je v žalářní věži, která byla osvětlena lucernou z volského rohu.

Stařec před něho položil kus ztuchlého chleba na dřevěném prkénku a řekl „Jez" a postavil před něho hrnek sladkoslané vody a vybídl ho „Pij", a když chlapec chléb snědl a napil se, stařec vyšel, zamkl za sebou dveře a zajistil je železným řetězem.

Druhého dne k němu ten stařec, který byl ve skutečnosti nejlstivější Kouzelník Libye a naučil se svému umění od člověka, který žil v hrobkách na Nilu, přišel opět, nasupeně se na něho podíval a pravil: „V lese, který je kousek od brány tohoto města džaurů, jsou tři zlaté mince. Jedna je ze zlata bílého, druhá ze žlutého a třetí z červeného. Dnes mi přineseš ten peníz z bílého zlata, a když jej nepřineseš, namrskám ti sto ran bičem. Vydej se rychle na cestu a se slunce západem tě budu čekat u zahradních dvířek. Koukej, ať ten peníz z bílého zlata přineseš, nebo se na tebe strašně rozzlobím, protože ty jsi můj otrok a já si tě koupil za pohár sladkého vína." A zavázal Dítěti hvězdy oči šátkem z potištěného hedvábí a provedl ho domem a zahradou s máky a vzhůru po pěti mosazných schodech. A když prstenem otevřel dvířka, vystrčil ho na ulici.

A Dítě hvězdy vyšlo z městské brány a došlo k lesu, o kterém mluvil Kouzelník.

Ten les vypadal zvenčí velice pěkně, zdálo se, že v něm zpívá plno ptáků a že je v něm plno voňavých květin, a tak do něho Dítě hvězdy radostně vešlo. Ale z té krásy měl hoch věru málo, protože kamkoli vstoupil, odevšad ho šlehalo trní a hloží a omotávalo se mu kolem těla, a štípaly ho zrádné kopřivy a bodlák ho bodal svými kopími, takže ho tu čekaly krušné chvíle. A ani ten peníz z bílého zlata, o kterém hovořil Kouzelník, nemohl najít, přestože hledal od rána do poledne a od poledne do slunce západu. A při západu slunce se obrátil k domovu, s hořkým pláčem, protože věděl, jaký osud ho očekává.

Avšak když došel na kraj lesa, uslyšel z hustého křoví, jako by tam někdo naříkal bolestí. Zapomněl na vlastní trápení a běžel k tomu místu a našel tam malého Zajíčka chyceného v pasti, kterou mu tu nastražil nějaký lovec.

A Dítě hvězdy se nad Zajíčkem slitovalo, vyprostilo ho a řeklo mu: „Já jsem sám než obyčejný otrok, ale tobě přesto můžu dát svobodu."

A Zajíček mu odpověděl: „Baže, dals mi svobodu, a co ti za to dám na oplátku?"

A Dítě hvězdy se mu svěřilo: „Hledám peníz z bílého zlata a nemůžu jej nikde najít, a když jej nepřinesu svému pánu, zbije mě."

„Pojď se mnou," vyzval hocha Zajíček, „a já tě k němu dovedu, protože vím, kde je schován a k čemu slouží."

Tak šlo Dítě hvězdy se Zajíčkem a ejhle, v rozštěpu velikého dubu spatřilo peníz z bílého zlata, který hledalo. A celé se rozveselilo a popadlo zlatou minci a řeklo Zajíčkovi: „Tu službu, kterou jsem já prokázal tobě, jsi mi oplatil mnohokrát a tu laskavost, jakou jsem ti ukázal, jsi mi vrátil nejmíň stokrát."

„Bane," odpověděl Zajíček, „jak jsi jednal ty se mnou, tak já s tebou," a rychle odhopkoval a Dítě hvězdy se vydalo k městu.

U městské brány seděl člověk, který byl malomocný. Přes hlavu měl kuklu z šedého plátna a očními průzory mu žhnuly oči jako dva řeřavé uhlíky. A když viděl, že Dítě hvězdy přichází, zabušil na svou dřevěnou misku, zařinčel zvoncem a křičel na ně: „Dej mi trochu peněz, nebo zemřu hlady. Vyhodili mě z města a nikdo se mnou nemá slitování."

„To je smůla!" zahořekovalo Dítě hvězdy, „mám v měšci jen jeden jediný peníz, a když ten nepřinesu svému pánu, zbije mě, protože jsem jeho otrok."

Ale malomocný prosil tak úpěnlivě a tak žadonil, až se Dítě hvězdy slitovalo a dalo mu minci z bílého zlata.

Když hoch dorazil ke Kouzelníkovu domu, Kouzelník mu otevřel, vzal ho dovnitř a hned se ptal: „Máš ten peníz z bílého zlata?" A Dítě hvězdy odpovědělo: „Nemám." Kouzelník se na chlapce vrhl a zbil ho a postavil před něho prázdné prkénko a řekl mu: „Jez" a prázdný hrneček a řekl mu: „Pij", a zase ho uvrhl do věže.

A příštího jitra k němu Kouzelník opět přišel a řekl mu: „Jestli mi dnes nepřineseš peníz ze žlutého zlata, budeš mi pořád dělat otroka a namrskám ti tři sta ran."

Dítě hvězdy tedy šlo do lesa a celý den hledalo peníz ze žlutého zlata, ale nikde jej nemohlo najít. Se slunce západem usedlo a rozplakalo se, a jak tak hořekovalo, přiběhl k němu ten Zajíček, kterého vysvobodil z pasti.

A Zajíček se ho zeptal: „Proč pláčeš? A co hledáš v lese?"

A Dítě hvězdy odpovědělo: „Hledám peníz ze žlutého zlata, který je někde tady schovaný, a když jej nenajdu, můj pán mě zmrská a budu mu muset pořád dělat otroka."

„Pojď za mnou," vyzval ho Zajíček a běžel lesem, až doběhl k tůftce. A na dně té tůňky ležel peníz ze žlutého zlata.

„Jak jen ti mám poděkovat?" radovalo se Dítě hvězdy, „vždyť tohle už je podruhé, cos mi pomohl v nouzi."

„Bane, ty ses nade mnou slitoval první," odpověděl Zajíček a rychle odhopkoval.

A Dítě hvězdy vzalo minci ze žlutého zlata, uložilo ji do měšce a spěchalo k městu. Ale malomocný opět viděl, jak přichází a běžel mu v ústrety a klekl na kolena a prosil ho: „Dej mi trochu peněz, nebo umřu hlady."

Dítě hvězdy mu odpovědělo: „Mám v měšci jeden jediný peníz ze žlutého zlata, a jestli ten nepřinesu pánovi, zmrská mě a budu mu pořád dělat otroka."

Ale malomocný tak úpěnlivě prosil, že se nad ním dítě hvězdy slitovalo a peníz ze žlutého zlata mu dalo.

A když chlapec dorazil ke Kouzelníkovu domu, Kouzelník mu otevřel, vzal ho dovnitř a řekl mu: „Máš ten peníz ze žlutého zlata?" A Dítě hvězdy odpovědělo: „Nemám." A tak se na něho Kouzelník vrhl a zmrskal jej a spoutal řetězy a uvrhl znovu do věže.

Příštího jitra k němu Kouzelník opět přišel a řekl mu: „Jestli mi dnes přineseš peníz z rudého zlata, dám ti svobodu, ale když jej nepřineseš, zabiju tě."

Dítě hvězdy tedy šlo do lesa a celý den hledalo peníz z rudého zlata, ale nikde jej nemohlo nalézt. A večer se posadilo a rozplakalo se, a jak tak hořekovalo, přiběhl k němu Zajíček.

A Zajíček mu vyjevil: „Peníz z rudého zlata, který hledáš, je v jeskyni za tebou. Už tedy neplač a raduj se."

„Jak se ti jenom odměním," vykřiklo Dítě hvězdy, „vždyť to už jsi mi na mou věru pomohl v nouzi potřetí."

„Bane, ty ses nade mnou slitoval první," řekl Zajíček a rychle odhopkoval.

Dítě hvězdy pak vešlo do jeskyně a tam v nejvzdálenějším koutě našlo minci z rudého zlata. Uložilo ji do měšce a spěchalo k městu. A když malomocný uviděl, že přichází, postavil se doprostřed cesty a volal na něj: „Dej mi trochu peněz, nebo      musím umřít," a Dítě hvězdy se nad ním opět slitovalo a dalo mu ten peníz z rudého zlata a řeklo: „Tvoje nouze je větší než moje." Ale přitom mělo těžké srdce, neboť vědělo, jaký hrozný osud je očekává.

Však co se nestalo! Když hoch kráčel městskou bránou, stráže se hluboce uklonily, vzdávaly mu hold a volaly: „Jak krásný je náš pán!" a za ním se srotil celý dav občanů a ti volali: „Nikdo na světě určitě není krásnější!" a Dítě hvězdy se nad tím rozplakalo a říkalo si: „To se mi posmívají a pošklebují se mé ubohosti." Ale sběh lidu byl obrovský, že chlapec úplně ztratil cestu a bloudil, až se nakonec ocitl na velikém náměstí, kde stál královský palác.

A brána paláce se otevřela a v ústrety mu vyběhli kněží a vysocí hodnostáři toho města a poníženě před ním poklekli, řkouce: „Ty jsi náš pán, na kterého jsme čekali, a ty jsi syn našeho krále."

Na to jim Dítě hvězdy odpovědělo: „Já nejsem syn žádného krále, ale jsem dítě ubohé žebrácky. A co mi říkáte, že jsem krásný, vždyť já vím, jaký je na mě škaredý pohled!"

Pak však ten, jehož brnění bylo vykládáno zlatými květy a na jehož helmici spočíval okřídlený lev, podržel před jeho tváří štít a zvolal: „Pane můj, proč říkáš, že nejsi krásný?"

A Dítě hvězdy se podívalo, a co nespatřilo: jeho tvář byla stejná jako předtím a jeho pohlednost se mu vrátila a přitom uzřel ve svých očích cosi, co tam předtím nebylo.

Kněží a vysocí hodnostáři poklekli a řekli mu: „Dle proroctví z dávných dob měl dnes přijít ten, který nám má vládnout. Vezmi tudíž, pane, tuto korunu a toto žezlo a buď ve vší spravedlnosti a milosti naším králem."

Ale chlapec jim řekl: „Nejsem hoden, neboť jsem zapřel matku, která mě porodila, a nebudu mít klidu, dokud ji nenajdu a nebudu vědět, že mi odpustila. Nechte mě proto jít po svém, protože musím znovu chodit světem a nemohu tu meškat, přestože mi přinášíte korunu a žezlo." A jak hovořil, otočil se od nich tváří k cestě, jež vedla k městské bráně. A hle, co spatřil: v davu, který se tísnil kolem vojáků, uviděl tu žebračku, která byla jeho matka, a po jejím boku stál malomocný, který předtím seděl u cesty.

Z úst se mu vydral radostný výkřik a běžel k ní, poklekl a zlíbal rány na matčiných nohou a smáčel je svými slzami.

Sklonil hlavu do prachu a uprostřed srdceryvných vzlyků jí pravil: „Matko, já jsem tě v hodině pýchy zapřel. Přijmi mě v hodině mého ponížení. Matko, měl jsem pro tebe než nenávist. Dej mi svou lásku. Matko, zavrhl jsem tě. Přijmi teď svoje dítě." Ale žebrácká mu neodpověděla ani slovem.

Vztáhl tedy ruce a stiskl bílé nohy malomocného a řekl mu: „Třikrát jsem ti prokázal milosrdenství. Přimluv se u mé matky, ať se mnou promluví." Leč malomocný mu neodpověděl ani slovem.

Znovu se chlapec rozvzlykal a zapřísahal ji: „Matko, moje utrpení je tak veliké, že už je nemohu snést. Dej mi své odpuštění a já zase odejdu zpátky do lesů." A žebrácká mu položila ruku na hlavu a pravila: „Vstaň!" a malomocný mu též položil ruku na hlavu a i on mu řekl: „Vstaň!"

Chlapec povstal a podíval se na ně, a hle, byli to král a královna.

Královna mu pak řekla: „Toto je tvůj otec, kterému jsi pomohl v nouzi."

Král pak řekl: „Toto je tvá matka, jejíž nohy jsi smáčel svými slzami."

A padli mu kolem krku a líbali ho a odvedli ho do paláce, oblékli do krásných šatů, posadili mu na hlavu korunu a dali mu do ruky žezlo, a on panoval nad městem, které se rozkládalo u řeky, a stal se jeho pánem. Všem prokazoval mnoho spravedlnosti a milosrdenství, zlého Kouzelníka vyhnal a dřevorubci a jeho ženě poslal mnoho krásných darů a jejich děti vyznamenal vysokým postavením. A netrpěl, aby někdo byl krutý k ptákům či zvířatům, ale učil všechny lásce a milující laskavosti a milosrdenství, a chudým dával chléb, nahé odíval šatem a v jeho zemi vládl mír a hojnost.

Avšak nevládl dlouho, neboť jeho utrpení bylo příliš veliké a oheň jeho zkoušky příliš prudký, a tak už po třech letech zemřel. A ten, který nastoupil po něm, vládl zase zlou rukou.

Mladý král

Bylo to v předvečer dne stanoveného pro jeho korunovaci  a mladý král seděl sám ve své nádherné komnatě. Jeho dvořané se všichni dovolili, aby se směli vzdálit, podle ceremoniálních zvyklostí sklonili hlavy hluboko k zemi a odešli do velkého palácového sálu, kde jim měl profesor etikety udělit několik posledních lekcí. Byli mezi nimi totiž takoví, kteří pořád ještě měli přirozené způsoby, což, jak ani nemusím říkat, je u dvořana velmi povážlivý přečin.

Mládenec — byl to totiž ve svých šestnácti letech pořád ještě chlapec — vůbec jejich odchodu nelitoval, hluboce vydechl úlevou a vrhl se do měkkých polštářů na vyšívané pohovce a zůstal tu ležet s vyplašenýma očima a otevřenými ústy jako snědý lesní faun nebo zvířecí mládě právě chycené v hvozdech lovci do tenat.

A skutečně ho nalezli lovci, přišli na něho téměř náhodou, byl bosý a v ruce měl píšťalu a kráčel za stádem chudého pasáka koz, který ho vychoval a za jehož syna se vždycky pokládal. Byl však dítětem jediné dcery starého krále zplozeným z tajného sňatku s člověkem hluboko pod jejím stavem — s cizincem, jak někteří vyprávěli, jenž vzbudil princezninu lásku obdivuhodným kouzlem hry na loutnu; jiní hovořili o umělci z Rimini, kterému princezna projevovala velkou, možná až příliš velkou přízeň a který náhle zmizel z města a zanechal svou práci v katedrále nedokončenou. A toto dítě matce ve spánku tajně uzmuli a dali na starost obyčejnému sedlákovi a jeho ženě, kteří neměli vlastní děti a žili v zapadlém koutě lesů, víc než den jízdy vzdáleném od města.

Žal či morová nákaza, jak prohlašoval dvorní fyzikus, anebo prudký jed podaný v poháru kořeněného vína, jak soudili jiní, zabil bílou Krasavici, která dítě porodila, a když spolehlivý posel, který vezl nemluvně v sedle, sesedl z unaveného koně a zaklepal na prosté dveře u chatky pasáka koz, spouštěli právě princeznino tělo do otevřeného hrobu vykopaného na opuštěném hřbitově za městskými hradbami, do hrobu, v němž prý spočívalo ještě jedno tělo, tělo mladého muže podivuhodné cizokrajné krásy, který měl ruce za zády spoutány provazem a prsa zkrvavená mnoha bodnými ranami.

Takovou historku si lidé aspoň šeptali mezi sebou. Avšak skutečnost byla taková, že starý král na smrtelném loži, snad pohnut výčitkami svědomí nad svým velkým hříchem, dal pro mládence poslat a v přítomnosti královské rady jej ustanovil svým nástupcem.

A zdá se, že od prvního okamžiku toho ustanovení projevil mladík podivnou vášeň pro krásu, která měla mít tak osudný vliv na celý jeho život. Ti, kdo ho doprovázeli do jeho pokojů, často vyprávěli, jaké výkřiky radosti se ozývaly z jeho rtů, když spatřil ty přenádherné hávy a přebohaté šperky, které tu pro něho byly uchystány, a s jakou divokou radostí odhodil koženou suknici a hrubý plášť z ovčí kůže. Pravda, občas postrádal tu nádhernou svobodu života v lesích a dovedl se vztekat kvůli nudným dvorním ceremoniím, které mu každý den zabíraly tolik času, ale ten divukrásný palác — Joyeuse, palác Radosti, jak jej nazývali a jehož pánem se nyní stal — mu připadal jako nový svět právě stvořený pro jeho potěšení; a jakmile mohl uniknout z královské rady nebo audienčního sálu, rozběhl se po velkém schodišti se lvy ze zlatistého bronzu a s porfyrový-mi stupni a toulal se z komnaty do komnaty a z chodby do chodby jako člověk, který hledá v kráse tišící prostředek proti bolesti a ozdravění z nemoci.

Na těchto objevitelských cestách, jak je nazýval — a skutečně to pro něho bylo putování báječnou zemí —, jej někdy doprovázela štíhlá plavovlasá pážata v elegantně vlajících pláštích a s vesele se třepotajícími stuhami; ale nejčastěji býval sám, protože jakýmsi bystrým instinktem, který byl téměř čímsi jako vnitřní zřením, vycítil, že taje umění lze nejlépe poznat o samotě a že Krása, stejně jako Moudrost, miluje samotářského ctitele.

V tomto období se o něm vypravovalo mnoho podivných historek. Tlustý purkmistr, který za ním přišel ve jménu všech občanů města s květnatou oraci, prý ho zahlédl, jak klečí v opravdovém zbožňujícím vytržení před velikým obrazem  právě přivezeným z Benátek, který zřejmě zvěstoval uctívání nějakých nových bohů. Jindy prý nebyl dlouhé hodiny k nálezem, a když ho posléze po nekonečném hledání objevili v malé komůrce v jedné ze severních vížek paláce, hleděl jako u vytržení na řecký drahokam s vyrytou postavou Adonise. Viděli ho, aspoň taková šla fáma, jak tiskne horké rty k antické soše, kterou nalezli v korytě řeky, když se přes ni stavěl kamenný most, a na které bylo napsáno jméno bithynijského Hadriánova otroka. Strávil celou noc tím, že pozoroval účinky měsíčního světla na stříbrnou sošku Endymiona.

Všechny vzácné a drahé materiály ho nesmírně okouzlovaly a ve své touze je získat rozeslal do světa mnoho obchodníků, některé k severním mořím, aby nakupovali od drsných rybářů ambru, jiné do Egypta, aby tam pátrali po podivuhodném zeleném tyrkysu, který lze nalézt jen v hrobkách králů a který prý má magické vlastnosti, některé do Persie pro hedvábné koberce a malované nádoby a jiné do Indie, aby tam nakoupili hedvábný flór a nefritové náramky, santálové dřevo a kobalt a šály z čisté vlny.

Ale ze všeho nejvíc jej upoutávalo roucho, které měl obléct ke korunovaci, roucho ze zlatých vláken a koruna posázená rubíny a žezlo s šňůrami a věnečky perel. Vlastně na to myslel právě tohoto večera, když ležel na přepychové pohovce a pozoroval mohutné sosnové poleno, které dohořívalo v krbu. Návrhy od nejslavnějších současných umělců mu už předložili před moha měsíci a mladý král vydal rozkazy, že umělečtí řemeslníci musí pilně pracovat ve dne v noci, aby předlohám dali tu pravou podobu, že se musí prohledat celý svět, aby se našly ty pravé drahokamy hodné jejich úsilí. Viděl ve své fantazii, jak stojí v katedrále před vysokým oltářem oděn do nádherného královského hávu a kolem chlapeckých úst mu přitom pohrává utkvělý úsměv a jeho temné oči dítěte lesů září jasným leskem.

Po nějaké době se zvedl, opřel se o zdobený podstřešek komínu a rozhlédl se přítmím pokoje. Na stěnách visely bohaté goblény představující Triumf Krásy. Jeden kout vyplňoval obrovský tabernákl intarzovaný achátem a azurem a proti oknu stála podivuhodně pracovaná skříň, jejíž lesklé dřevěné plochy zdobila mozaika z matového zlata, a na ní stály křehké číše z benátského skla a pohár z temně žilkovaného onyxu.

Na hedvábné přikrývce jeho lože byly vyšity bledavě bílé máky, jako by sem padly přímo z mátožných rukou spánku, a vysoké sloupky z žlábkované slonoviny, štíhlé jako třtina, nesly sametový baldachýn, z něhož se jako bílá pěna rozvíjely k reliéfu matově stříbrného stropu chomáče pštrosích per. Nad mladým králem se nakláněl rozesmátý Narcis ze zeleného mramoru a držel mu nad hlavou broušené zrcadlo. Na stole stála nízká mísa z ametystu.

Venku viděl obrovitou kopuli katedrály, jejíž silueta se rýsovala nad černými okny jako bublina, a pozoroval ospalé hlídky, přecházející po terase nad řekou stopenou v mlžném oparu. Otevřeným oknem dovnitř vanula jemná vůně jasmínu. Král si z čela odhrnul kaštanové prstýnky vlasů, chopil se loutny a začal se prsty probírat ve strunách. Víčka se mu klížila a přemáhala ho podivná malátnost. Ještě nikdy necítil tak silně a s takovým výjimečným potěšením kouzlo a záhadu krásných věcí.

Když na věži odbila půlnoc, zazvonil na zvonec a vzápětí vstoupila jeho pážata a svlékla ho s patřičnou obřadností z rouch, nalila mu na ruce růžovou vodu a na polštář mu rozestřela květy. Několik okamžiků poté, co odešla z komnaty, mladý král usnul.

A ve spánku se mu zdál sen a toto byl jeho sen.

Zdálo se mu, že stojí v dlouhé nízké komoře, kolem se ozývá hučení a klapot mnoha stavů. V chabém denním světle, které sem pronikalo zamřížovanými okny, uviděl vyzáblé postavy tkalců, sklánějících se nad rámy stavů. Na obrovských trámech se choulily bledé neduživé děti. Když člunky prolétly osnovou, zvedli tkalci těžká prkna, a když se člunky zastavily, opět je spustili a pevně jimi přitiskli nitě. Obličeje měli vychrtlé hladem a hubené ruce se jim chvěly a třásly. U stolu sedělo nad šitím několik žen. Místnost naplňoval strašlivý zápach. Smrdutý vzduch byl nesnesitelně těžký a po mokvajících stěnách stékaly čůrky vody.

Mladý král přistoupil k jednomu tkalci, zůstal stát vedle něho a pozoroval jej.

Ale tkadlec se na něho se zlostí ve zraku osopil: „Co mě tak pozoruješ? Neposlal tě sem špehovat náš pán?"

„Kdo je tvůj pán?" zeptal se mladý král.

„Náš pán!" vykřikl tkadlec s hořkostí v hlase. „Je to člověk jako já. To tedy je, ale mezi námi je přece jenom jeden rozdíl — totiž že on si chodí v nádherných šatech, zatímco já v hadrech, a já se hlady sotva motám, a on zkouší přejídáním."

„Tato země je svobodná," pravil mladý král, „a ty nejsi ničí otrok."

„Ve válce," odpověděl tkadlec, „dělají otroky silní ze slabých, v míru boháči z chudých. Abychom se uživili, musíme pracovat, a oni nám dávají tak mizerné mzdy, že umíráme. Dřeme se na ně celý den, a oni hromadí ve svých pokladnách zlato, a naše děti předčasně vadnou a v tvářích našich milovaných se objevují tvrdé, zlé rysy. My mačkáme hrozny, ale víno pije někdo jiný. My sejeme zrno, ale náš stůl zeje prázdnotou. Jsme spoutáni řetězy, i když je žádné oko nevidí; a jsme otroky, přestože se nám říká svobodní lidé."

„A tak je to se všemi?" zeptal se.

„Tak je to se všemi," odpověděl tkadlec, „s mladými, se starými, s muži i s ženami, s malými dětmi i starci, jejichž věk se již nachýlil. Kupci nás utiskují a my musíme, ať chceme či nechceme, vzít, co nám“nabídnou. Kolem nás jede kněz a jen si říká růženec a na nás samých nikomu nezáleží. Uličkami, kam nepřijde slunce, se plíží Chudoba s hladovýma očima a v patách za ní Hřích s mokvající tváří. Ráno nás budí Bída a večer s námi sedá Hanba. Ale co tohle může znamenat pro tebe? Ty nejsi jeden z nás. Máš příliš šťastnou tvář." Na ta slova odvrátil zamračený obličej a dál prohazoval člunek osnovou a mladý král si všiml, že v osnově je zlatá nit.

Zmocnila se ho obrovská hrůza a zeptal se tkalce: „Co to tkáš za roucho?"

„To je roucho ke korunovaci mladého krále," odpověděl. „Co tobě na tom záleží?"

A mladý král hlasitě vykřikl a probudil se a hle, byl ve své komnatě a viděl, jak za oknem visí v šerém povětří medový měsíc.

A opět usnul a opět se mu zdál sen a toto byl jeho sen.

Zdálo se mu, že leží na palubě mohutné galéry, kterou pohání vesly na sto otroků. Vedle něho seděl na koberci majitel galéry. Byl černý jako eben a na hlavě měl turban z rudého hedvábí. Tlusté ušní lalůčky mu tížily veliké stříbrné náušnice a v rukou držel vážky ze slonoviny.

Otroci byli nazí, jen přes slabiny měli kus roztrhané látky a každý muž byl připoután ke svému sousedu. Prudce do nich pálilo horké slunce a po můstku nad nimi běhali černoši a šlehali je koženými bičíky. Otroci napínali hubené paže a zabírali vesly. Od lopatek vesel odstřikovala slaná sprška pěny.

Konečně dopluli do malé zátoky a začali měřit hloubku. Od břehu vál lehký vánek a pokrýval palubu a velkou latinskou plachtu jemným rudým prachem. Na břehu se objevili tři Arabové na divokých oslech a házeli na ně oštěpy. Pán galéry vzal malovaný luk a střelil jednoho do hrdla. Arab se skácel do příboje a jeho druhové rychle odcválali. Vzápětí nato se objevila žena na velbloudu zahalená žlutým závojem, jela pomalu po břehu a ohlížela se po mrtvém těle.

Když spustili kotvu a svinuli plachtu, sestoupili černoši do útrob lodního skladiště a vynesli na palubu dlouhý provazový žebřík zatížený mnoha olovnicemi. Pán galéry upevnil jeho horní konec k dvěma železným hákům a hodil jej přes palubu. Pak se černoši chopili nejmladšího otroka, sundali mu z nohou pouta, nosní dírky a uši mu naplnili voskem a k pasu mu přivázali veliký kámen. S nechutí sestupoval otrok po žebříku a pak zmizel v moři. V místě, kde se potopil, se objevilo na hladině několik bublin. Někteří otroci nahlíželi zvědavě přes palubu. Na kýlu galéry seděl zaříkávač žraloků a bušil monotónně do bubnu.

Po nějaké době se potápěč vynořil lapaje po vzduchu, držel se žebříku a v ruce svíral perlu. Černoši mu ji ihned vzali a hodili ho zpátky. Otroci nad vesly pousínali.

Znovu a znovu se otrok vynořoval a pokaždé vynášel překrásnou perlu. Majitel galéry ji vždy zvážil a uložil do míšku ze zelené kůže.

Mladý král se pokoušel promluvit, ale jazyk jako by se mu přilepil k patru a rty se nechtěly pohybovat. Černoši se bavili mezi sebou a začali se hádat kvůli šňůrce pestrých korálků. Nad lodí kroužili dva jeřábi.

Pak se potápěč vynořil a perla, kterou vynesl, byla krásnější než perly Ormuzu, protože měla tvar měsíce v úplňku a byla bělejší než jitřenka. Ale jeho obličej byl podivně bledý, a když se zhroutil na palubu, vytryskla mu z uší a nosních dírek krev. Chvíli se celé jeho tělo třáslo, pak ustrnulo. Černoši jen pokrčili rameny a hodili je přes palubu.

A pán galéry se rozesmál, natáhl ruku, uchopil perlu, a když ji uviděl, přitiskl ji k čelu a uklonil se. „Ta bude do žezla mladého krále," pravil a dal černochům pokyn, aby vytáhli kotvu.

Když to mladý král uslyšel, hlasitě vykřikl a probudil se a oknem viděl, jak dlouhé sedavé prsty úsvitu tisknou blednoucí hvězdy.

A opět usnul a opět se mu zdál sen a toto byl jeho sen.

Zdálo se mu, že jde temným lesem, v němž visely na větvích stromů podivné plody a všude bylo plno krásných jedovatých květin. Jak kráčel, syčely na něho zmije a ve větvích poskakovali s křikem pestří papoušci. V horkém blátě ležely obrovské želvy. Na stromech bylo plno opic a pávů.

Mladý král šel dál a dál, až došel na sám kraj lesa a tam spatřil veliké množství mužů, kteří se pachtili v korytě vyschlé řeky. Hemžili se v skalnatém řečišti jako mravenci. Kopali v zemi hluboké šachty a sestupovali do nich. Někteří rozbíjeli velikými sekyrami balvany, jiní hrabali rukama v písku. Vytrhávali kaktusy i s kořeny a dupali po šarlatových květech. Všude bylo plno spěchu a pokřikování a nikdo nezahálel.

Z jeskynních temnot na ně hleděla Smrt a Lakota a Smrt řekla: „Jsem už unavená, dej mi jich jednu třetinu a nech mě odejít."

Ale Lakota zavrtěla hlavou. „Jsou to mí služebníci," odpověděla.

A Smrt se zeptala: „Co to držíš v ruce?"

„Mám v ní tři zrna," řekla Lakota, „co je tobě po tom?"

„Dej mi jedno," vykřikla Smrt, „já si je zasadím v zahradě; jedno jediné, a odejdu."

„Nedám ti nic," odmítla Lakota a schovala ruku v záhybu svého hávu.

A Smrt se zasmála, vzala šátek a ponořila jej do tůňky a z šátku se vynořila Zimnice. Kráčela mezi davy a třetinu zkosila smrtelnou ranou. Za ní se táhla studená mlha a po boku jí běželi vodní hadi.

A když Lakota spatřila, že třetina zástupu je mrtvá, bila se do prsou a plakala. „Zabilas třetinu mých služebníků," křičela, „běž pryč! V tatarských horách je válka a volají po tobě králové obou stran. Afgánci zabili černého vola a pochodují do boje. Buší do svých štítů kopími a nasazují si železné helmice. Čím je pro tebe mé údolí, že v něm meškáš? Běž už pryč a víc se nevracej."

„Nikoli," odpověděla Smrt, „nepůjdu, dokud mi nedáš jedno jediné zrno."

Avšak Lakota zavřela dlaň a zaťala zuby. „Nedám ti nic," zahučela.

A Smrt se rozesmála, zvedla černý kámen a hodila jej do lesa a z houští se vynořila Horečka v ohňovém hávu. Kráčela davem a dotýkala se lidí a každý, koho se dotkla, zemřel. Kudy kráčela, tráva vadla pod jejími šlépějemi.

A Lakota se otřásla a sypala si na hlavu popel. „Jsi krutá," křičela, „jsi krutá. V indických městech vroubených hradbami zuří hladomor a vodní nádrže Samarkandu vyschly. Hladomor je i v hradbách egyptských měst a napadly je kobylky z pouště. Nil se vylil z břehů a kněží prokleli bohy Isis a Osiris. Seber se a běž pryč k těm, kdo tě potřebují, a nech mi mé služebnictvo."

„Nikoli," odpověděla Smrt, „nepůjdu, dokud mi nedáš jedno jediné zrno." „Nedám ti nic," řekla Lakota.

A Smrt se opět zasmála, hvízdla na prsty a povětřím přilétla ženská postava. Na čele měla napsáno Mor a kolem ní vířilo hejno vyzáblých supů. Ženština přikryla svými křídly údolí a jediný člověk nezůstal naživu.

A Lakota prchla s jekotem pryč a Smrt se vyhoupla na svého rudého koně a odcválala cvalem rychlejším než vítr.

A ze slizu na dně údolí se plížili draci a šupinaté příšery a po písku přibíhali šakali a větřili vytrčenými čenichy.

A mladý král se rozplakal a řekl: „Kdo byli ti lidé a co hledali?"

„Rubíny do královy koruny," odpověděl nějaký člověk, který stál za ním.

Mladý král sebou trhl, otočil se a uviděl muže oděného jako poutníka a ten v ruce držel stříbrné zrcadlo.

Zbledl a zeptal se: „Pro kterého krále?"

A poutník odvětil: „Popatři do tohoto zrcadla a uzříš jej."

I pohlédl do zrcadla, a spatřiv svou vlastní tvář, vykřikl a procitl a do komnaty proudilo zářivé sluneční světlo a radostné veselí a v korunách stromů na zahradě zpívali ptáci.

Do komnaty vešel nejvyšší komoří a s ním vysocí státní úředníci a skládali mu poklony a pážata přinesla háv tkaný ze zlatých nití a položila před něho korunu a žezlo.

Mladý král se na všechno podíval a byly to věci vskutku pře-nádherné. Byly krásnější nade všecko, co v životě viděl. Avšak připamatoval si svůj sen a pravil lordům: „Odneste ty věci, neboť nic z nich na sebe nevezmu."

A dvořané byli udiveni a někteří se rozesmáli, protože se domnívali, že žertuje.

Ale on na ně mluvil vážně a jeho slova byla: „Odneste ty věci pryč a skryjte je před mými zraky. Přestože je dnes den mé korunovace, nevezmu je na sebe. Neboť můj háv byl utkán na stavu Smutku a tkaly jej bílé ruce Bolesti. V srdci rubínu je Krev a v srdci perly Smrt." A vyprávěl jim své tři sny.

A když jeho vyprávění dvořané vyslechli, dívali se po sobě a šeptali si: „Ten se určitě zbláznil, protože co jiného je sen než jenom sen, a vidění než vidění? To přece není nic skutečného, aby tomu člověk přikládal důležitost. A co je nám po životech lidí, kteří na nás pracují? Cožpak by člověk neměl jíst chléb, dokud nespatřil rozsévače, nebo by se neměl napít vína, dokud nemluvil s vinařem?"

A pak promluvil k mladému králi vrchní komoří: „Mylorde, prosím tě, odlož své černé myšlenky a oblékni si toto krásné roucho a posaď si na hlavu tuto korunu. Neboť jak jinak má lid poznat, že jsi král, když nemáš královské roucho?"

A mladý král se na něho pohlédl a zeptal se: „Je tomu skutečně tak? Cožpak ve mně nepoznají krále, když nebudu mít královské roucho?"

„Nepoznají tě, mylorde," odpověděl komoří.

„Domníval jsem se, že existují lidé, kteří jsou jako králové," odvětil mladý král, „jenže možná je to tak, jak říkáš. Přesto však toto roucho neobléknu a nedám se korunovat touto korunou, ale jak jsem do tohoto paláce přišel, tak z něho vyjdu."

A přikázal jim, aby ho opustili, s výjimkou jediného pážete, chlapce o rok mladšího, než byl on sám, který byl jeho společníkem. Toho měl ke svým službám, a když se vykoupal v zářivé vodě, otevřel velikou malovanou truhlici a z ní vyndal koženou suknici a hrubý plášť z ovčí kůže, který měl na sobě, když hlídal na stráni pastýřovy srstnaté kozičky. Obojí si oblékl a do ruky uchopil hrubou pastýřskou hůl.

Malé páže otevřelo v úžasu velké modré oči a s úsměvem mu řeklo: „Mylorde, vidím tvůj háv a tvé žezlo, ale kde je tvá koruna?"

A mladý král utrhl větévku z divokého šípku, který se pnul po balkónu, ohnul ji a stočil do kruhu a položil si ji na hlavu.

„Toto bude moje koruna," odpověděl.

A takto oděn vyšel z komnaty do velkého sálu, kde na něho čekala šlechta.

A šlechticové se smáli a někteří na něho volali: „Mylorde, lid čeká krále, a ty mu předvedeš žebráka." A jiní se durdili a hartusili: „Uvádí náš stát jen v hanbu a není hoden, aby byl naším pánem." Leč on jim na to neodpověděl ani slovem, ale kráčel dál a sestupoval po zářivém porfyrovém schodišti a vyšel ven bronzovou bránou, a nasedl na koně a rozjel se ke katedrále, s pážetem, které běželo podle něho.

A lidé se smáli a říkali: „To jede králův šašek," a posmívali se mu.

Ale on je přitáhl uzdu a pravil: „Nikoli, já jsem král." A vypověděl jim své tři sny.

A ze zástupu k němu přistoupil muž a takto mu s hořkostí děl: „Pane, což nevíš, že z přepychu bohatých pochází život chudých? Dřít se na nemilosrdného pána je trpké, ale nemít vůbec žádného pána je ještě trpčí. Cožpak si myslíš, že nás budou živit havrani? A jaký máš lék na tyto záležitosti? Copak řekneš kupujícímu: .Koupíš za tolik a za tolik!“ a prodávajícímu: .Prodáš za takovou a takovou cenu!“ Nejsem toho mínění. Vrať se tudíž do svého paláce a přioděj se v svůj nach a drahé látky. Co ty máš co činit s námi a s naším utrpením?"

„Což nejsou bohatí a chudí bratři?" zeptal se mladý král.

„Baže," odpověděl ten muž, „a jméno toho bohatého bratra je Kain."

Mladému králi vstoupily do očí slzy a rozjel se dál šeptajícím davem lidu a mladé páže dostalo strach a opustilo jej.

A když dojel k velkému portálu katedrály, zatarasili mu vojáci cestu halapartnami a osopili se na něho řkouce: „Co tady pohledáváš? Těmito dveřmi nesmí vstoupit nikdo jiný než král."

A jeho obličej zbrunátněl zlobou a řekl jim: „Já jsem král,"     a jedním máchnutím je donutil stáhnout halapartny a vešel dovnitř.

A když jej spatřil biskup, jak přichází v oděvu pasáčka koz, vstal v údivu ze svého trůnu a šel mu v ústrety se slovy: „Synu můj, cožpak toto je královský šat? A jakou korunou tě mám korunovat a jaké žezlo ti má dát do ruky? Dnešek by přece pro tebe měl být dnem radosti, a nikoli dnem ponížení."

„Což může Radost obléci, co přichystal Žal?" řekl mladý král. A vypověděl mu své tři sny.

A když je biskup vyslechl, svraštil čelo a pravil: „Synu můj, jsem starý člověk a v zimě svého žití a vím, že se na tom širém světě děje mnoho špatných věcí. Z hor přicházejí diví lupiči a unášejí robátka a prodávají je mouřenínům. Lvi číhají na karavany a napadají velbloudy. Divocí kanci rozrývají v údolích obilí a lišky na stráních ožírají hrozny. Piráti pustoší pobřeží a pálí rybářům lodi a loupí jim jejich sítě. Na slaništích žijí malomocní, mají chýše spletené z rákosí a nikdo k ni nesmí. Městy se toulají žebráci a jedí se psy. Dokážeš, aby tyhle věci nebyly? Vezmeš si malomocného do svého lože a posadíš si žebráka ke stolu? Dá lev na tvou výzvu a poslechne tě divoký kanec? Není ten, kterýžto stvořil bídu, mocnější než ty? A já tě tudíž za to, cos učinil, nechválím, ale vyzývám tě, aby ses vrátil do paláce, rozjasnil svou tvář a oblékl roucho, které přísluší králi, a já tě budu korunovat zlatou korunou a do rukou ti vtisknu žezlo zdobené perlami. A na ty své sny již více nemysli! Břímě tohoto světa je příliš těžké, aby je nesl jeden jediný člověk, a žal tohoto světa příliš veliký, než aby jej jedno lidské srdce přijalo co své utrpení."

„A toto říkáš v tomto domě?" pravil mladý král a kráčel kolem biskupa dál a vystoupil po schodišti k oltáři a stanul před obrazem Krista.

Stál před Kristovým obrazem a po pravici a po levici měl nádherné zlaté nádoby, pohár se zlatavým vínem a karafu se svatým olejem. I poklekl před Kristův obraz a vysoké svíce se jasně rozzářily vedle svatostánku zdobeného drahokamy a modravý kouř kadidla se vznášel v tenkých spirálovitých věnečcích dómem. Sklonil hlavu v modlitbě a kněží v tuhých pluviálech se odtáhli od oltáře.

A náhle se z ulice ozval divoký povyk a dovnitř vtrhli šlechtici s tasenými meči, rozkývanými chocholy a se štíty z leštěné oceli. „Kde je ten snílek snů?" křičeli. „Kde je ten král oděný jako žebrák — ten chlapec, jenž uvrhuje náš stát v hanbu? Toho musíme zabít, protože není hoden nám vládnout!"

Mladý král opět sklonil hlavu a modlil se, a když modlitbu dokončil, zvedl se a pohlédl na ně se smutkem v očích.

A hle! Malovanými okny na něho proudilo sluneční světlo a sluneční paprsky kolem něho utkaly háv ze zlatých nití, který byl krásnější než ten, jenž zhotovili pro jeho potěšení. Suchá hůl se zazelenala a rozkvetly na ní lilie, jež byly bělejší než perly. A suché šípkové trní rozkvetlo a rozvily se na něm růže, rudější než rubíny. Bělejší než perly byly lilie a jejich stvoly zářily stříbrem. Rudější než rubíny byly růže a jejich listy byly z tepaného zlata.

Stál tam před nimi v nádherném královském šatu a varhany se burácivě rozezněly hudbou a trubači začali troubit a chlapecký sbor začal zpívat.

            A lidé padli v úžasu na kolena a šlechtici zastrčili meče do pochev a vzdávali mu hold a biskupova tvář zbledla a ruce se mu roztřásly. „Korunoval tě někdo větší než já!" zvolal a poklekl před ním.

            Mladý král sestoupil od vysokého oltáře dolů a středem lidu kráčel domů. Avšak nikdo se neodvážil pohlédnout mu do obličeje, neboť jeho tvář byla podobna tváři anděla.

Oddaný přítel

Jednoho dne vystrčila stará Ondatra hlavu z díry. Měla oči jiskřivé jako perličky a tvrdé šedé vousy a ocas jako dlouhý klacík z černého kaučuku. Po rybníku plavala kachňátka a vypadala přesně jako hejno žlutých kanárků a jejich matinka, která byla čistě bílá a měla nohy pravé kachní červené barvy, se snažila naučit je stát ve vodě na hlavě.

„Nikdy nebudete patřit k smetánce společnosti, když nebudete umět stát na hlavě," vtloukala do nich neúnavně a přes tu chvíli jim ukazovala, jak se to dělá. Ale kachňátka jí nevěnovala žádnou pozornost. Byla totiž ještě tak mladá, že nevěděla, jaká je to výhoda vůbec se do společnosti dostat.

„To jsou ale neposluchy!" křikla na Kachnu stará Ondatra, „ty skutečně zasluhují, aby se utopily."

„I kdepak," odpověděla Kachna, „každý musí nějak začít a rodiče nemohou mít nikdy dost trpělivosti."

„Chm. O citech rodičů nevím nic," pravila Ondatra, „já nejsem do rodiny. Abych pravdu řekla, nikdy jsem do stavu manželského nevstoupila a nikdy to taky nehodlám udělat. Láska je svým způsobem sice moc pěkná, ale přátelství je něco mnohem vyššího. Já vlastně na světě neznám nic vznešenějšího nebo vzácnějšího než věrné přátelství.

„A jak si prosím tebe představuješ takového věrného přítele?" zeptala se zelená Konopka, která seděla na blízké vrbě a rozhovor poslouchala.

„Ano, přesně to chci vědět," přizvukovala Kachna a odplavala až na konec rybníka a postavila se tam na hlavu, aby dala svým dětem dobrý příklad.

„To je ale otázka!" vyprskla Ondatra. „Čekala bych, že můj oddaný přítel bude samozřejmě oddaný především mně."

„A co bys dělala ty na oplátku?" zeptal se malý ptáček, který se houpal na stříbrné větvičce a mával drobnými křidélky.

„Já ti nerozumím," pravila Ondatra.

„Víš co, já ti o téhle záležitosti povím jednu historku," rozhodla se Konopka.

„Je ta historka o mně?" zeptala se Ondatra, „Jestli je, ráda si ji poslechnu, protože šíleně miluju romány."

„Dá se na tebe použít," odpověděla Konopka, slétla dolů, přistála na břehu a jala se povídat příběh o oddaném příteli.

„Byl jednou jeden poctivý mužíček a jmenoval se Jan."

„Byl nějak zvlášť vynikající?" zeptala se Ondatra.

„Ne," odpověděla Konopka, „myslím, že nijak zvlášť vynikající nebyl, leda v tom, že měl laskavé srdce a veselý kulatý dobrácký obličej. Žil úplně sám v malé chaloupce a den co den pracoval v zahradě. V celém kraji nebylo krásnější zahrady nad jeho. Byly tam růže nádherné starorůžové a žluté barvy, bleděfialové a zlaté krokusy, temně fialové a bílé fialky. A jak míjely měsíce, vyrůstaly a rozkvétaly podle svého řádu orlíček a řeřicha, majorán a bazalka, blatouch a kosatec, narcis a hřebíček, květina za květinou, takže tam vždycky člověk mohl spatřit něco krásného a vždycky mohl ucítit nějakou příjemnou vůni.

Honzík měl hodně přátel, ale jeho nejoddanějším přítelem byl mlynář habán Hugo. Bohatý mlynář byl Honzíkovi skutečně tak oddaný, že nikdy nepřešel kolem jeho zahrady, aby se nenahnul přes zeď a nenatrhal si velkou kytici květin anebo aspoň hrst vonných bylin nebo si nenaplnil kapsy švestkami a třešněmi, pokud byl právě čas ovoce.

„Opravdoví přátelé by měli mít všechno společné,“ říkával mlynář a Honzík jen přikyvoval, usmíval se a pociťoval velikou pýchu nad tím, že má přítele s tak vznešenými myšlenkami.

Někdy však připadalo sousedům divné, že zazobaný mlynář nikdy nedá Honzíkovi nic na oplátku, přestože měl ve mlýně na sýpce sto pytlů mouky a přestože měl šest dojnic a obrovské stádo chundelatých oveček. Ale Honzík si s takovými věcmi nikdy nelámal hlavu a nic mu neskýtalo větší potěšení, než když mohl poslouchat všechna ta báječná slova, která mlynář říkával o nezištnosti skutečného přátelství.

Honzík pracoval na své zahradě ostošest. Na jaře, v létě a na podzim byl velice šťastný, ale když přišla zima a on neměl ani ovoce ani květiny, které by mohl zanést na trh, trpěl hodně zimou a hladem, a častokrát než šel na kutě, nepojedl k večeři nic víc než pár křížal nebo tvrdých ořechů. V zimě mu bývalo taky hodně smutno, protože mlynář ho nikdy nezašel navštívit.

„Dokud leží sníh, nemá smysl, abych k Honzíkovi chodil na návštěvu,“ říkal mlynář ženě, .protože když lidi stihne trápení, mají se nechat o samotě a nemají je obtěžovat žádní hosté. Aspoň takhle já si představuju přátelství a myslím, že mám rozhodně pravdu. A tak počkám, až přijde jaro, a pak ho navštívím a on mi bude moct dát košík petrklíčů a bude z toho štěstím celý pryč.“

„Ty přece tolik myslíš na jiné,“ poznamenala jeho žena, sedíc v pohodlné lenošce u velkého ohně z borových polen, .skutečně tolik! Je to přímo požitek slyšet tě hovořit o přátelství. Rozhodně ani sám farář by nedovedl povídat tak krásné věci jako ty, přestože má třípatrový dům a nosí na malíčku zlatý prsten.“

„Ale nemohli bychom Honzíka pozvat sem k nám?“ zeptal se mlynářův nejmladší syn. Jestli se mu vede zle, rozdělím se s ním o ovesnou kaši a ukážu mu svoje bílé králíčky.“

„Ty jsi ale pitomec!“ vyjel mlynář, ,já opravdu nevím, proč tě posílám do školy. Jako by ses tam vůbec nic nenaučil. Podívej, kdyby Honzík přišel sem k nám a viděl, jaký nám tu hřeje pěkný oheň a jakou si dáváme večeři a jaký tu máme velký sud červeného vína, mohl by nám začít závidět, a není nic strašnějšího než závist, ta dovede zkazit charakter každému. A já rozhodně nedovolím, aby něco Honzíkovi jeho povahu pokazilo. Jsem jeho nejlepší přítel a vždycky nad ním budu bdít a dávat pozor, aby neupadl do nějakého pokušení. Navíc, kdyby sem Honza přišel, mohl by mě požádat, abych mu nechal na dluh trochu mouky, a to bych nemohl udělat. Mouka je jedno a přátelství druhé, a ty věci by se neměly plést dohromady. Nakonec i ta slova sama se píšou úplně jinak a každé znamená něco naprosto jiného. To dá rozum.“

„Ty tak moudře hovoříš!“ pravila mlynářova žena a nalila si velikou sklenici přihřátého piva, ,na mě z toho jde až dřímota. Je to přesně, jako bych byla v kostele.“

„Spousta lidí činí dobře,“ odpověděl mlynář, ,ale jen málo lidí dobře hovoří, z čehož plyne, že hovořit je z obojího daleko to nejtěžší a taky to nejdelikátnější,“ a změřil si přísným pohledem přes stůl svého syna, který se tak zastyděl, že svěsil hlavu, zčervenal jako rak a začal brečet do čaje. Byl však ještě tak mladý, že mu to musíte odpustit."

„A to už je konec té historky?" zeptala se Ondatra.

„Samozřejmě že ne," odpověděla Konopka, „to je teprve začátek."

„Takže ty jsi úplně za opicemi," pravila Ondatra. „Každý dobrý vypravěč povídky dnes začíná koncem a teprve pak postupuje na začátek a končí prostředkem. To je nová metoda. Všechno jsem to onehdy vyslechla od jednoho kritika, co se procházel kolem rybníka s nějakým mladíkem. Mluvil o tom tématu velice podrobně a dlouho a musel mít určitě pravdu, protože měl modré brýle a holou hlavu, a vždycky když ten mladík udělal nějakou poznámku, odpověděl: ,Pchch!“ Ale prosím tě, povídej dál tu svou historku. Moc se mi ten mlynář líbí. Já sama chovám spoustu nejrůznějších ušlechtilých citů, takže mezi námi dvěma existují velké sympatie."

„Tak tedy," pravila Konopka, hopkujíc chvíli na jedné, chvíli na druhé nožce, „jakmile přešla zima a petrklíče začínaly rozevírat své bledě zlaté hvězdičky, oznámil mlynář ženě, že se půjde podívat za Honzíkem.

„Věru ty máš ale dobré srdce!“ zvolala jeho žena, ,vždycky myslíš na druhé. A nezapomeň s sebou vzít ten velký koš na kytky.“

A mlynář svázal ramena větrného mlýna tlustým řetězem a sešel s košem přes rameno z kopce dolů.

„Dobrý den, Honzíku,“ zahalasil mlynář.

„Dobrý den,“ odpověděl Honza, opíraje se o rýč a usmívaje se od ucha k uchu.

„A jak ses celou tu zimu měl?“ zeptal se mlynář.

„Hm, opravdu,“ zvolal Honza, ,to je od tebe moc hezké, že se ptáš, skutečně moc hezké. Bohužel to pro mě byla krušná doba, ale teď přišlo jaro a já jsem zase šťastný a všechny moje kytičky pěkně prospívají.“

„Co my jsme se na tebe, Honzíku, v zimě navzpomínali,“ pravil mlynář, ,a pořád jsme si říkali, jak se ti asi daří.“

„To od vás bylo moc hezké,“ pravil Honza, ,už jsem se bál, že jste na mě zapomněli.“

„To mě překvapuješ, Honzo,“ divil se mlynář, .přátelství přece nikdy nezapomíná. To je na něm to nejbáječnější, ale bojím se, že nechápeš poezii života. Mimochodem, ty tvoje petrklíče vypadají nádherně!“

„Ano, jsou opravdu moc pěkné,“ pochvaloval si Honza, ,a je to úžasné štěstí, že jich mám tolik. Zanesu je na trh a prodám je purkmistrově dceři a za peníze si zase vykoupím trakař.“

„Že si vykoupíš trakař? Přece nechceš říct, žes ho prodal? To bys ale udělal pěknou hloupost!“

„Hm, skutečnost je taková,“ pravil Honza, ,že jsem musel. Víš, zima pro mě byla zlá a já jsem skutečně neměl ani groš na chleba. Tak jsem nedřív prodal stříbrné knoflíky od svého svátečního kabátu, pak stříbrný řetěz, pak tu svou velkou fajfku a nakonec jsem prodal trakař. Ale teď si to všechno zase vyplatím.“

„Honzíku,“ pravil mlynář, ,já ti dám svůj trakař. Není sice v nijak zvlášť dobrém stavu; jedna strana mu vlastně upadla a příčle u kol jsou dost pošpatnělé, ale přesto ti ho dám. Vím, že to je ode mě obrovská štědrost a spousta lidí by si myslela, jaký jsem blázen, když ho dám pryč, ale já nejsem jako ostatní. Já jsem přesvědčen, že štědrost je podstata přátelství, a mimoto, víš, jsem si pro sebe pořídil nový trakař. Ano, můžeš se upokojit, dám ti svůj!“

„No ne, to je od tebe opravdová štědrost,“ vyhrkl Honzík a jeho bodrá kulatá tvář se celá rozzářila radostí. Já si ho spravím, to bude hračka, mám tady pěkný kus prkna.“

„Pěkný kus prkna!“ opakoval mlynář, ,přesně takový potřebuju na střechu u stodoly. To je štěstí, že ses o prkně zmínil. Je to skutečně pozoruhodné, jak jeden dobrý skutek plodí druhý.

Já ti dal trakař, a ty mi teď dáš svoje prkno. Samozřemě že trakař stojí daleko víc než prkno, ale skutečné přátelství si takových věcí nevšímá. Prosím tě, dones ho hned sem a já se pustím ještě dneska do stodoly.“

„To víš, že přinesu!“ vykřikl Honzík, běžel do kůlny a vytáhl prkno ven.

„Prkno to teda není zvlášť velké,“ pravil mlynář, když se na ně podíval, ,a mám strach, až si spravím střechu u stodoly, že na tu tvou opravu trakaře už nic nezbyde; ale to samozřejmě není moje vina. A když jsem ti dal trakař, ty mi určitě budeš chtít dát na oplátku nějaké květiny. Tady máš košík a koukej, ať je pěkně plný.“

„Pěkně plný?“ hlesl Honzík posmutněle, protože to byl koš opravdu veliký a Honzík věděl, když ho naplní, že mu už nezbydou žádné květiny na trh, a on by si byl hrozně rád vyplatil ty stříbrné knoflíky.

„Teda podívej se,“ rozkládal mlynář, ,když jsem ti dal trakař, myslím, že to není nic moc, chtít na tobě pár kytek. Možná že se mýlím, ale já bych myslel, že přátelství, pravé přátelství v sobě nemá mít ani trochu jakéhokoli sobectví.“

„Příteli můj drahý, ty můj nejlepší kamaráde,“ vykřikl Honzík, já ti dám třeba všechny květiny ze své zahrady. Vždycky mi bude záležet na tvém mínění víc než na nějakých stříbrných knoflících,“ a už běžel a otrhal všechny své krásné petrklíče a naplnil jimi mlynářů v koš.

„Tak sbohem, Honzíku,“ loučil se mlynář, když se vydával na cestu do kopce s prknem na zádech a s velkým košem v ruce.

„Sbohem,“ volal za ním Honzík a pustil se zvesela do kopání, protože měl velikou radost z trakaře.

Druhého dne uchycoval skobičkou na verandě před domem zimolez, když tu uslyšel od cesty mlynářův hlas. Seskočil ze žebříku, přeběhl verandu a podíval se přes zeď.

Stál tam mlynář s velkým pytlem mouky přes rameno.

„Honzíčku, kamarádíčku,“ volal na něho mlynář, .prosím tě, mohl bys mi zanést tenhle pytel mouky na trh?“

Jejkote, to je mi líto/ vyhrkl Honzík, ,ale já mám dneska hrozně napilno. Musím uchytit všechny svoje popínáče a zalít všechny kytky a posekat trávu.“

„Chm, none?“ zakroutil hlavou mlynář. ,Když uvážím, že ti chci dát svůj svůj trakař, není to moc přátelské, že to pro mě nechceš udělat.“

Jenom tohle neříkej,“ vykřikl Honzík, ,za celý svět bych nechtěl, abych se nechoval jako přítel!“ A hned si běžel pro čepici a už se pachtil s obrovským pytlem na zádech.

Byl hrozně parný den a cesta byla strašně prašná, a než Honzík dorazil k šestému milníku, tak ho zmohla únava, že si musel sednout a odpočinout si. Přesto však si vedl statečně a nakonec na trh dorazil. Nějakou dobu tam čekal, ale pak prodal pytel mouky za velmi slušnou cenu a ihned se vrátil domů, protože se bál, kdyby se dlouho omeškal, že by mohl cestou potkat loupežníky.

Byl to ale perný den, řekl si Honzík, když se ukládal na kutě, ale jsem rád, že jsem mlynáře neodmítl, protože je to můj nejlepší přítel a mimoto mi přece chce dát svůj trakař.

Druhého dne si přišel časně zrána mlynář pro peníze za pytel mouky, ale Honzík byl tak unavený, že ještě ležel v posteli.

„Na mou věru,“ rozhorlil se mlynář, ,ty jsi mi ale lenoch líná! Tedy opravdu, když uvážím, že ti chci dát svůj trakař, tak by ses myslím mohl víc otáčet. Lenost je veliký hřích, a já rozhodně nechci, aby byl některý můj přítel lenoch nebo louda. Musíš mi odpustit, že s tebou mluvím tak otevřeně. Samozřejmě že by mě to ani ve snu nenapadlo, kdybych nebyl tvůj přítel. Ale k čemu by bylo přátelství, kdyby člověk nemohl říct přesně to, co si myslí? Krasořečnit a lichotit a pochlebovat dovede kdekdo, ale opravdový přítel vždycky říká nepříjemné věci a necouvne ani tehdy, když má způsobit bolest. Ano, když je to opravdový přítel, dělá raději tohle, protože ví, že koná dobro.

Je mi to hrozně líto,“ protíral si Honzík oči a stahoval si noční čepici, ,ale zmohla mě taková únava, že jsem si chtěl v posteli ještě chvilku poležet a poslechnout si, jak zpívají ptáčci. Víš, mně se vždycky o moc lip pracuje, když si poslechnu, jak zpívají ptáci.“

„No to jsem věru rád,“ řekl mlynář, a poplácal Honzíka po zádech, ,protože až se oblečeš, půjdeš ke mně nahoru do mlýna a spravíš mi střechu u stodoly.“

Chudák Honzík se celý jenjen třásl, aby mohl jít pracovat do zahrady, protože už dva dny nezalil květiny, ale nechtěl mlynáře odmítnout, protože se k němu jako přítel choval tak pěkně.

„Myslíš, že by se to na přítele nehodilo, kdybych ti řekl, že mám dnes napilno?“ zeptal se plachým nesmělým hlasem.

„Na mou věru,“ odpověděl mlynář, ,myslím, že tolik na tobě zase nežádám, zvlášť když uvážím, že ti dám svůj trakař. Ale když odmítneš, samozřejmě že půjdu a udělám si to sám.“

„Ne, to v žádném případě!“ zvolal Honzík a vyskočil z postele, oblékl se a už pálil ke stodole.

Pracoval celý den až do slunce západu a se západem slunce se přišel mlynář podívat, jak práce pokračuje.

„Tak už jsi tu díru ve střeše spravil, Honzíku?“ halasil mlynář zvesela.

„Už je to hotovo,“ odpověděl Honzík a slézal ze žebříku.

„Áá!“ liboval si mlynář, ,žádná práce tak člověka nepotěší jako práce, kterou dělá pro druhé.“

Je to rozhodně obrovská výsada, když si tě člověk může poslechnout hovořit,“ odvětil Honzík a posadil se a otíral si čelo, .skutečně veliká výsada. Jenže já mám obavy, že mě nikdy nenapadnou takové myšlenky jako tebe.“

„I taky ti přijdou,“ upokojoval ho mlynář, ,ale musíš se víc namáhat. Teď znáš z přátelství teprve praxi; jednou si osvojíš taky teorii.“

„Skutečně si myslíš že ano?“ zeptal se Honzík.

„O tom nepochybuju,“ odpověděl mlynář, ,ale když jsi teď spravil tu střechu, měl bys jít radši dolů a odpočinout si, protože chci, abys mi zítra vyhnal do hor ovce.“

Na to se chudák Honzík už vůbec neodvážil nic říct a druhý den ráno přihnal mlynář k chaloupce svoje ovce a Honzík se s nimi vydal do hor. Trvalo mu celý den, než došel tam a zpátky, a když se vrátil, byl tak unavený, že usnul v lenošce a probudil se teprve s jasným ranním světlem.

„Dnes mi bude na zahradě moc dobře,“ těšil se a ihned se pustil do práce.

Ale nějak se stalo, že nikdy se nemohl o své květinky postarat, protože vždycky přišel jeho přítel mlynář a posílal ho na dlouhé pochůzky nebo ho nutil, aby mu pomohl ve mlýně. Honzík z toho byl někdy velice skleslý, protože se bál, aby si květiny nemyslely, že na ně zapomněl, ale utěšoval se myšlenkou, že mlynář je jeho nejlepší přítel. A navíc, říkával si, dá mi přece svůj trakař, a to je projev nezištné štědrosti.“

A tak Honzík pracoval pro mlynáře a mlynář vedl všechny možné krásné řeči o přátelství, které si Honzík zaznamenával do notesu a v noci si je znovu pročítal, protože ve studiu moudrostí byl velice přičinlivý.

Stalo se, že jednoho večera seděl Honzík u krbu a tu se ozvalo hlasité zaklepání na dveře. Byla to velice bouřlivá noc a vítr fičel a burácel kolem chalupy tak strašlivě, že Honzík zvuk nejdřív pokládal za lomoz bouře. Ale pak se klepání ozvalo podruhé a potřetí a ještě silněji než předtím.

„To bude asi nějaký nebohý poutník,“ řekl si Honzík a běžel ke dveřím.

Tam stál mlynář s lucernou v jedné ruce a dlouhou holí v druhé.

„Honzíčku můj nejmilejší,“ naříkal mlynář, ,stalo se mi něco hrozného. Můj synek spadl ze žebříku a ublížil si a já jdu pro doktora. Jenže ten bydlí strašně daleko a noc je hrozná, a tak mi napadlo, že by snad bylo lip, kdybys místo mě šel ty. Vždyť víš, že ti chci dát trakař, takže je to jenom spravedlivé, když ty pro mě uděláš něco na oplátku.“

„To víš že ano,“ souhlasil Honzík, ,je to pro mě poklona, žes přišel za mnou, hned se tam vypravím. Ale musíš mi půjčit tu lucernu, protože noc je tak tmavá, že mám strach, abych nespadl do strouhy.“

Jejej, to je mi ale líto,“ odpověděl mlynář, ,víš, ta lucerna je úplně nová a byla by to hrozná ztráta, kdyby se s ní něco stalo.

„Tak ne, to je jedno, já se bez ní obejdu, souhlasil Honzík a vyndal si svůj tlustý kožich a teplou červenou čepici, kolem krku si uvázal šálu a vyrazil.

To ale zuřila bouře! Noc byla černá, že Honzík neviděl skoro na krok, a vítr fičel tak silně, že sotva stál na nohou. Byl však statečný a asi za tři hodiny chůze došel k doktorovu domu a zaklepal na dveře.

„Kdo je tam? vystrčil doktor hlavu z ložnice.

„Honza, pane doktore.

„A copak potřebuješ, Honzíku?

„Mlynářův syn spadl ze žebříku a ublížil si a mlynář chce, jestli prý byste k němu hned nepřišel.

„No dobrá,“ odpověděl doktor a poručil, aby mu přichystali koně, vysoké boty a lucernu a sešel dolů a vyjel směrem k mlynářovu domu a za ním se tou slotou vlekl Honzík.

Jenže bouře byla čím dál tím horší, déšť se lil v proudech a Honzík vůbec neviděl, kudy jde, a vůbec nestačil sledovat doktorova koně. Nakonec zabloudil, sešel na bažinu, kde bylo velice nebezpečno, protože tam všude číhalo spousta hlubokých děr, a chudák Honzík se v jedné utopil. Jeho tělo našli druhého dne dva pasáčci koz; plavalo v jámě plné vody. A pasáčci je odnesli zpátky do chaloupky.

Na pohřeb šli Honzíkovi všichni, protože Honzíka měl každý rád, ale hlavním truchlícím byl mlynář.

Jelikož jsem byl jeho nejlepší přítel,“ pravil mlynář,,sluší se, abych měl to nejlepší místo,“ a tak šel v čele smutečního průvodu, v dlouhém černém kabátě, a přes tu chvíli si utíral oči obrovským kapesníkem.

„Že Honzík zahynul, je pro nás pro všechny veliká ztráta,“ pravil kovář, když bylo po pohřbu a všichni seděli pěkně v hospodě a popíjeli kořeněné víno a jedli slaďounké koláče.

Rozhodně je to veliká ztráta aspoň pro mě,“ zdůrazňoval mlynář. Já jsem mu totiž z té dobroty slíbil trakař, a teď opravdu nevím, co si s ním počnu. Strašně mi doma překáží a je už tak rozbitý, že mi za něj nikdo nic ani nedá, kdybych ho chtěl prodat. Příště si to sakramentsky rozmyslím, než něco někomu zase daruju. Člověku ze štědrosti pojde vždycky jenom škoda."„

„Nu a ?" ozvala se po dlouhé přestávce Ondatra.

„To už je konec," odpověděla Konopka.

„Ale co se stalo s mlynářem?" zeptala se Ondatra.

„Hm! Ani nevím," odpověděla Konopka, „a rozhodně mi je to úplně jedno."

„Jasně vidím, že ty v povaze nemáš kouska soucitu," pravila Ondatra.

„Mám obavy, žes vůbec nepochopila, jaké má ta historka naučení," podotkla Konopka. „Cože jsem nepochopila?" zaječela Ondatra. „Naučení!"

„Chceš snad říct, že tahle historka má nějaké naučení?" „Jistěže," odpověděla Konopka.

„Na mou věru," vyjela Ondatra velice navztekaně, „tos mi taky mohla říct, než jsi začala. Kdybys mi to byla řekla, byla bych tě rozhodně neposlouchala; popravdě řečeno, byla bych udělala .Pchchch!“ jako ten kritik. No nic, to můžu udělat ještě i teď." A z plna hrdla vykřikla „Pchchch!" mrskla ocáskem a zalezla do díry.

„A jak se ti vůbec líbí tenhle ondatří sameček?" zeptala se Kachna, která sem připádlovala za několik minut nato. „Má dost dobrých stránek, jenže pokud jde o mě, moje srdce přetéká mateřskými city a nikdy se nemůžu podívat na zapřísáhlého starého mládence, aniž by mi nevyhrkly z očí slzy.

„Já se bojím, že jsem ho naštvala," odpověděla Konopka. „Fakt je, že jsem mu opravdu vykládala historku s morálním naučením."

„Jojo, to je vždycky náramně nebezpečná záležitost," pravila Kachna. A já s ní docela souhlasím.

Oscar Wilde

Anglický spisovatel a dramatik Oskar Wilde se narodil v roce 16.října 1854. Byl irského původu.

Od mládí zastával svérázné a radikální názory. Byl živelný, jeho nezkrotné osobnosti nebylo nic cizí. Neviděl v lidech špatné nebo dobré vlastnosti, ale rozděloval je na zábavné a nudné.

Ve společnosti byl Waild vždy vítán pro svou eleganci a svůj šarm. Jako vynikající vypravěč bavil hosty vymyšlenými příběhy. Byl velmi kreativní a vynikal neuvěřitelnou fantazií. Zapsal se do dějin svým tvrzením: „materiál, který používá malíř nebo sochař, je chudý ve srovnání s materiálem slov“. Od jiných spisovatelů se lišil tím, že nechtěl psát někde v koutku a osamocen, jeho tvorba musela okamžitou reakci čtenářů – potlesk a uznání.

Wilde nenapsal mnoho knih, ale v těch, co vytvořil je znát jeho velký talent. Díla Oscara Wilda:
Obraz Doriana Graye / dorjena greje, 1891/ - román z prostředí bohémských gentlemanů. Mladík Dorian, za každých okolností elegantní, je okouzlen svým portrétem, který namaloval Basil Hallward. Lord Watton zastává názor, že umění je nadřazeno morálce a Dorian tomuto názoru podléhá. Dorian změní způsob života, šíří kolem sebe zlo a chová se neřestně. Portrét na obraze, který je Darianovo druhé já, začíná stárnout a stává se ošklivým. Dorian obraz zničí s nadějí, že tím se morálně očistí. Neunikne ale spravedlnosti.

Vějíř lady Windermerové /1892/ , Bezvýznamná žena /1893/, Ideální manžel /1895/ - konverzační komedie

Jak je důležité míti Filipa /1895/ - Wildova hra, která měla z jeho děl největší ohlas. Námětem je záměna jmen. Wilde k této hře řekl: …všechny bezvýznamnosti v životě máme brát vážně a všechno vážné máme brát s upřímnou a uváženou lehkovážností. Před premiérou této hry řekl: „Doufám, že kritici mé hře neporozumí“. Hra měla ale velký úspěch i u kritiků. Wilde použil v této hře chytré ironické dialogy a vyhnul se lacinému humoru. Vždy tvrdil, že umění nemá být lidové, ale obecenstvo má být umělecké. Když tato hra vznikala, byl Wilde (ženatý a otec dvou dětí) obviněn ze vztahu k muži. Otec jeho přítele ho urazil a Wilde proti němu podal trestní oznámení. Nakonec byl ale sám obžalován. Byl odsouzen s dvouletým trestem ve vězení.

Balada o žaláři v Readingu - báseň o spoluvězni Wilda, který byl popraven za vraždu milované ženy.

Podivuhodná raketa

Královský syn se měl ženit a všude vládlo obecné veselí. Celý rok čekal na nevěstu a ona konečně přijela. Byla to ruská princezna a cestovala až z Finska v saních tažených sobím šestispřežím. Sáně měly tvar zlaté labutě, mezi jejímiž křídly ležela sama princeznička. Její dlouhý hranostajový plášť jí sahal až k nožkám, na hlavě měla titěrnou čapku ze stříbrné tkaniny a tvář měla bělostnou jako Sněhový palác, v němž dosud žila. Byla tak bledá, že když projížděla ulicemi, lidé v úžasu říkali: „Je jako bílá růže!" a házeli na ni z balkónů květiny.

U brány zámku na ni čekal princ, aby ji přivítal. Měl zasněné fialkové oči a vlasy jako nejkrásnější zlato. Když ji spatřil, poklekl na koleno a políbil jí ruku.

„Tvůj obraz byl krásný," zašeptal jí, „ale ty jsi daleko krásnější," a malou princeznu polil nach.

„Byla jako bílá růže," pravilo mladé páže svému sousedovi, „ale teď je jako rudá růže," a celého dvora se zmocnilo nadšení.

Po tři další dny chodili všichni a říkali: „Bílá růže, Rudá růže, Bílá růže," a král přikázal, aby pážeti zdvojnásobili jeho plat. Jelikož však žádný plat nedostával, nebylo mu to moc platné, ale všichni to pokládali za velikou čest a patřičně se o tom rozepsaly Dvorní noviny.

Když uplynuly tři dny, slavila se svatba. Byl to velkolepý obřad a nevěsta a ženich kráčeli ruku v ruce pod baldachýnem z fialového sametu vyšívaného drobnými perličkami. Pak následovala státní hostina, která trvala pět hodin. Princ s princeznou seděli v čele Velkého sálu a pili ze zářivého křišťálového poháru.

Z toho poháru mohli pít jen věrní milenci, protože jakmile se jej dotkly proradné rty, zešedl, zmatněl a zašel.

„Je jasně vidět, že se mají rádi," podotklo malé páže, „tak jasně, jako je jasný ten křišťál!" a král mu zdvojnásobil plat podruhé. „Jaká čest!" volali všichni dvořané.

Po banketu měl následovat ples. Nevěsta a ženich spolu měli tančit Tanec růží a král přislíbil, že jim bude hrát na flétnu.

Hrál velice špatně, ale nikdo se mu to nikdy neodvážil říct, protože byl král. Ve skutečnosti znal jenom dvě melodie, a nikdy nevěděl přesně, kterou právě hraje; jenže to nevadilo, protože ať dělal, co dělal, všichni nadšeně křičeli: „Kouzelné! Kouzelné!"

Poslední bod programu byl velkolepý ohňostroj, který měl vypuknout přesně o půlnoci. Malá princezna v životě ještě neviděla ohňostroj, a tak král vydal rozkazy, že královští pyrotechnici musí být v den sňatku v pohotovosti.

„Jak vypadá ohňostroj?" zeptala se jednoho rána princezna prince, když se procházeli po terase.

„Vypadá jako severní záře," odpověděl král, který vždycky odpovídal na otázky určené jiným lidem, „jenom je přirozenější. Já sám jej mám dokonce radši než hvězdy, protože člověk vždycky ví, kdy se na obloze objeví. Je tak kouzelný jako má hra na flétnu. Rozhodně jej musíte vidět."

A tak zbudovali na konci Královské zahrady veliký stánek, a když královští pyrotechnici vše uložili na patřičná místa, pustili se jednotlivé součásti ohňostroje spolu do hovoru.

„Svět je rozhodně velice krásný," zvolala malá Prskavka. „Jen se podívejte na ty žluté tulipány, nemohly by vypadat kouzelněji. Jsem hrozně ráda, že jsem tak cestovala. Cestování báječně prospívá na hlavu a likviduje člověku v mysli předsudky."

„Královská zahrada není svět, ty bláznivá Prskavko," ušklíbla se Osvitka, „svět je obrovitý a trvalo by celé tři dny, než by si jej člověk mohl důkladně prohlédnout."

„Každé místo, které člověk miluje, je jeho svět," vykřiklo zadumané Kateřinské kolo, které bylo v mládí připoutáno k staré dřevěné Bedně a chlubilo se, že má zlomené srdce, „ale láska už není moderní, zabili ji básníci. Napsali o ní už tolik, že jim všichni přestali věřit, a mě to ani nepřekvapuje. Opravdová láska trpí a je němá. Sama se pamatuju, že jsem kdysi —. Ale to už teď nic neznamená. Milostné příběhy patří minulosti."

„Nesmysl!" opravila Osvitka. „Milostné příběhy neumírají.      Jsou jako měsíc, žijí věčně. Tak třeba ta nevěsta a ten ženich se mají moc rádi. Slyšela jsem to dneska od jedné Patrony zabalené v balicím papíru, která se mnou náhodou přebývala v téže zásuvce a znala všechny poslední novinky ode dvora."

Ale Kateřinské kolo zavrtělo hlavou: „Milostné příběhy jsou mrtvé, milostné příběhy jsou mrtvé, milostné příběhy jsou mrtvé," šeptalo. Patřilo k těm tvorům, kteří se domnívají, že když člověk opakuje jednu a touž věc mnohokrát dokola, stane se z ní nakonec pravda.

Náhle bylo slyšet pronikavé suché zakašlání a všichni se ohlédli.

Pocházelo od vysoké, nadutě vypadající Rakety, která byla přivázána ke konci dlouhého klacku. Vždycky než proslovila nějakou poznámku, zakašlala, aby upoutala pozornost.

„Ehm! Ehm!" pravila a všichni poslouchali, s výjimkou nebohého Kateřinského kola, které pořád ještě pokyvovalo hlavou a breptalo si pro sebe: „Milostné příběhy jsou mrtvé."

„Volám vás k pořádku! Volám vás k pořádku!" vykřikovala Prskávka. Byla tak trochu politik a vždycky hrála důležitou roli v místních volbách, takže věděla, kterých patřičných parlamentních výrazů má použít.

„Úplně mrtvé," šeptalo Kateřinské kolo a usnulo.

Když nastalo dokonalé ticho, odkašlala si Raketa potřetí a začala. Mluvila velmi pomalým zřetelným hlasem, jako by diktovala své memoáry, a vždycky se dívala osobě, s kterou mluvila, přes rameno. Ano, měla vskutku vybrané způsoby.

„Jaké to je pro králova syna štěstí," poznamenala, „že se žení zrovna v den, kdy mě mají vystřelit. Skutečně, ani kdyby to byl někdo takhle zařídil předem, nemohlo to pro něho dopadnout lépe; ale princové mívají vždycky štěstí."

„Jemináčku," vyprskla malá Prskavka, „já jsem si myslela, že to je právě obráceně a že nás mají vystřelit na princovu počest."

„Možná že ve vašem případě tomu tak je," odpověděla Raketa, „vlastně o tom vůbec nepochybuji, ale se mnou je to jiné. Já jsem skutečně podivuhodná Raketa a pocházím z podivuhodných rodičů. Moje matka byla ve své době nejslavnější Kateřinské kolo a proslula graciézním tancem. Když se prvně objevila před veřejností, zatočila se devatenáctkrát, než zhasla, a po každém kole vychrlila do vzduchu sedm růžových hvězd. Měla v průměru tři a půl stopy a byla vyrobena z toho nejkvalitnějšího střelného prachu. Můj otec byl stejně jako já Raketa, a byl francouzského původu. Vyletěl tak vysoko, až se lidé báli, že se vůbec nevrátí dolů. Ale vrátil se, protože byl nesmírně dobrácké povahy, a sestupoval v záplavě zlatého deště. Noviny se o jeho výkonu rozepisovaly velmi lichotivými slovy. Ano, Dvorní noviny ho nazvaly triumfem polytechnické-ho umění."

„Pyrotechnického, pyrotechnického, chcete snad říct," podotklo Bengálské světlo, „já vím, že se říká pyrotechnický, protože jsem to vidělo napsáno na své vlastní bedně."

„Hm, já jsem řekla polytechnického," ozvala se na to Raketa přísným tónem, a Bengálské světlo z toho bylo tak zničené, že hned začalo pouštět hrůzu na malé prskavky, aby ukázalo, že je přece jen ještě osobností jisté důležitosti.

„Říkala jsem," pokračovala Raketa, „říkala jsem — — Co jsem to říkala?"

„Mluvila jste o sobě," připomněla jí Osvitka.

„Samozřejmě. Věděla jsem, že jsem musela probírat nějaké zajímavé téma, ale byla jsem přitom tak hrubě přerušena. Nesnáším hrubost a nezpůsoby jakéhokoli druhu, jelikož jsem nesmírně citlivá. Nikdo na celém světě není tak citlivý jako já, to vím naprosto bezpečně."

„Jaká je vlastně taková citlivá osoba?" zeptala se Prskávka Osvitky.

„To je osoba, která má sama kuří oka, a tudíž pořád šlape na prsty jiným lidem," odpověděla Osvitka tlumeným šepotem a Prskavka téměř vyprskla smíchy.

„Čemu se to prosím smějete?" zeptala se Raketa, „já se ničemu nesměji."

„Já se směju, protože jsem šťastná," odpověděla Prskavka.

„To je ale velice sobecký důvod," rozhorlila se Raketa zlostně. „Jaké máte právo být šťastná? Měla byste myslet na jiné. Ve skutečnosti byste měla myslet na mě. Já vždycky myslím na sebe, a očekávám, že všichni ostatní budou dělat totéž. Tomu se říká sympatie. To je překrásná ctnost a já ji vlastním ve vysoké míře. Dejme tomu, že by se se mnou dnes večer například něco stalo. Jaké by to bylo pro všechny neštěstí! Princ s princeznou by už nikdy nebyli šťastni, celý jejich manželský život by se tím zkazil. A pokud se týče krále, vím, že ten by to vůbec nepřežil. Ano, když vlastně začínám uvažovat o důležitosti svého postavení, dojímá mě to téměř k slzám."

„Jestli chcete ostatním poskytnout nějakou radost," zvolala Osvitka, „měla byste dávat pozor, abyste zůstala suchá."

„Dozajista," vykřiklo Bengálské světlo, které už začínalo mít lepší náladu, „to dá obyčejný rozum."

„Obyčejný rozum, no ne!" vyjela Raketa rozhořčeně, „zapomínáte, že já jsem velice neobyčejná a velice podivuhodná. Chm, obyčejný rozum může mít každý, zvlášť když nemá žádnou fantazii. Ale já fantazii mám, protože nikdy neuvažuji o věcech tak, jaké ve skutečnosti jsou; vždycky o nich uvažuji, jako by byly úplně jiné. A pokud jde o to, abych se udržela v suchu, není tu zřejmě vůbec nikdo, kdo by dovedl ocenit citlivou povahu. Naštěstí to je úplně jedno. Jediná věc, která člověku pomůže, aby prošel bez úhony životem, je vědomí obrovité méněcennosti všech ostatních, a to je cit, který sem v sobě vždycky pěstovala. Ale vy v sobě nikdo nemáte kouska srdce. Tady se chechtáte a jste samá legrace, jako by princ s princeznou ani nebyli právě oddáni."

„No a?" vykřikl malý Ohňostrůjek na balónku, „proč ne? Je to velice radostná událost a až vzlétnu do vzduchu, chci o tom všem povědět hvězdám. Uvidíte, jak se rozzáří, až jim budu povídat o krásné nevěstě."

„To je tak triviální názor na život!" usykla Raketa, „ale přesně to jsem čekala. Ve vás nic není, jste dutý a prázdný. Hm, možná že princ s princeznou se odeberou na venkov a třeba tam budou žít a bude tam hluboká řeka a třeba budou mít jediného syna, malého plavovlasého chlapečka s fialkovýma očima, jako má sám princ; a třeba si jednoho dne vyjde ten chlapec s chůvou na procházku a chůva usne pod košatou bezinkou, a může se stát, že ten chlapeček spadne do té hluboké řeky a utopí se. To bude hrozné neštěstí! Chudáci, ztratit jediného syna! To je opravdu až příliš hrozné! Z toho se snad nikdy nevzpamatuju."

„Ale zatím ještě jediného syna neztratili," pravila Osvitka, „vůbec je nepotkalo žádné neštěstí."

„Neřekla jsem přece, že nějakého ztratili," odpověděla Raketa, „řekla jsem, že by ho mohli ztratit. Kdyby byli jediného syna skutečně ztratili, pak by nemělo cenu vůbec o tom ještě mluvit. Já nesnáším lidi, co naříkají nad rozlitým mlékem. Ale když si pomyslím, že by mohli ztratit jediného syna, rozhodně mě to velice dojímá."

„To teda jo!" zvolalo Bengálské světlo. „Vy jste v tom svém dojetí vlastně ta nejafektovanější osoba, jakou jsem v životě potkala."

„A já jsem zase nepotkala v životě sprostší osobu, než jste vy," pravila Raketa, „a mému přátelskému citu vůči princi nemůžete vůbec rozumět."

„Vždyť ho ani neznáte," zavrčela Osvitka.

„Taky jsem neřekla, že ho znám," odpověděla Raketa. „Troufám si říct, že kdybych ho znala, vůbec bych asi nebyla jeho přítelkyní. Je to velice nebezpečné, znát své vlastní přátele."

„Měla byste radši dávat pozor, abyste zůstala suchá," podotkl Ohňostrůjek na balónku, „to je důležité."

„Důležité pro vás, o tom nemám pochyb," odpověděla Raketa, „ale když se mi zachce plakat, budu plakat." A skutečně se rozslzela pravými slzami, jež jí stékaly po klacíku jako dešťové kapky a téměř utopily dva broučky, kteří se zrovna chystali, že si spolu postaví domeček a hledali si na svůj příbytek nějaké pěkné suché místo.

„Ta musí mít opravdu romantickou povahu," pravilo Kateřinské kolo, „protože brečí, i když není vůbec kvůli čemu brečet," a zhluboka vzdychlo a vzpomínalo na dřevěnou Bednu.

Avšak Osvitka a Bengálské světlo byly velice roztrpčeny a z plna hrdla jen křičely: „Humbuk! Humbuk!"

Pak vyšel měsíc jako nádherný stříbrný štít a rozzářily se hvězdy a z paláce se ozval zvuk hudby.

Princ a princezna tančili jako první pár. Tančili tak krásně, že zpoza okna dovnitř nahlížely vysoké lilie a pozorovaly je a velké rudé máky pokyvovaly do rytmu hlavičkami.

Pak odbilo deset hodin, potom jedenáct a dvanáct a při posledním úderu půlnoci všichni vyšli na terasu a král poslal pro královského pyrotechnika.

„Nechť ohňostroj započne," přikázal král a královský pyrotechnik se hluboce uklonil a odpochodoval na konec zahrady. Měl s sebou šest pomocníků a každý nesl na konci dlouhé tyče rozsvícenou pochodeň.

Byla to dozajista velkolepá podívaná.

„Fiíí! Fiíí!" hvízdalo Kateřinské kolo, jak se točilo a točilo dokola. „Hú! Hú!" zahučela Osvitka. Pak se nad Palácem roztančily Prskavky a Bengálská světla se zbarvila nachem. „Sbohem," volal Ohňostrůjek na balónku, když stoupal vzhůru a sršel drobné modré jiskry. „Prásk! Prásk!" odpovídaly Prskavky, které se nesmírně bavily. Všichni měli úžasný úspěch, až na podivuhodnou Raketu. Ta byla od pláče tak mokrá, že vůbec nemohla vybuchnout. To nejlepší, co v sobě měla, byl střelný prach, ale ten od slzí tak proviní, že nebyl k ničemu. Všichni Raketini příbuzní, s kterými se vůbec nikdy nebavila, leda že se nad nimi ošklibovala, vyletěli do vzduchu jako báječné zlaté květiny s ohňovými květy. „Hurá! Hurá!" křičel celý dvůr. A malá princezna se smála samou radostí.

„Nejspíš si mě schovají pro nějakou velkolepou příležitost," usoudila Raketa, „rozhodně to tak bude," a tvářila se ještě nadutěji než jindy.

Druhého dne přišli nádeníci všechno uklidit. „To je zřejmě deputace," pravila Raketa, „přijmu je s patřičnou důstojností," a tak ohrnula nos vzhůru a svraštila tak přísně čelo, jako by přemýšlela o něčem strašně důležitém. Ale nikdo si jí nevšímal, až teprve když odcházeli. Zahlédl ji jeden nádeník. „No nazdar!" vykřikl, „to je ale nádhera, taková mizerná rachejtle!" a hodil ji přes zeď do strouhy.

„Nádhera? Mizera?" opakovala si, když svištěla vzduchem. „To je nemožné, to myslel určitě jenom nádhera, nádherná raketa, rozhodně jenom to chtěl asi říct. Nádhera a mizera znějí podobně, skoro stejně, a vlastně mají často i stejný význam," řekla si a padla do bláta.

„Není to tu moc pohledné," poznamenala, „ale bezpochyby jsou to nějaké moderní lázně a oni mě sem poslali, abych opět nabyla zdraví. Rozhodně mám velice otřesené nervy a potřebuji odpočinek."

Pak k ní připlavala malá žabka s očkama zářícíma jako drahokamy a v zeleném skvrnitém pláštíku.

„Á, vidím, že přijel nový host!" pravila žabka. „Jojo, není nad bahno. Dejte mi deštivé počasí a strouhu a jsem docela šťastná. Myslíte si, že bude mokré odpoledne? Já aspoň rozhodně doufám, ale nebe je úplně modré a bez mráčku. To je škoda!"

„Ehm! Ehm!" udělala Raketa a rozkašlala se.

„Vy ale máte kouzelný hlas!" vykřikla Žabka. „Je to jako kvákání a kvákání je ten nejhudebnější zvuk na světě. Dnes večer uslyšíte náš Kuňkalský zpěváčky spolek. Sedíme ve starém kachňáku, to je rybník hned vedle sedlákova stavení, a jakmile vyjde měsíc, spustíme. Je to tak čarovné, že všichni zůstanou vzhůru a poslouchají nás. Ano, dokonce právě včera jsem slyšela, jak říká sedlákova žena své matce, že kvůli nám nemohla ani oka zamhouřit. To jednoho nesmírně těší, když je tak populární."

„Ehm! Ehm!" udělala Raketa vztekle. Hrozně ji popuzovalo, že se nemůže dostat ke slovu.

„Skutečně čarovný hlas," pokračovala žába, „doufám, že taky přijdete k rybníku. Musím už jít, podívat se po dcerkách. Mám šest krásných dcer a mám strach, že by je mohla potkat Štika. Je to úplná obluda a vůbec by neměla žádné skrupule a klidně by je shltla k snídani. Takže sbohem. Hrozně pěkně jsem si popovídaly, moc se mi to líbilo."

„Popovídaly, to teda jo!" ušklíbla se Raketa. „Celou dobu jste žvanila sama. To není žádná konverzace."

„Někdo přece musí poslouchat!" odpověděla Žába, „a já hrozně ráda obstarávám všechen hovor sama. Šetří to čas a předejde se tím hádkám."

„Ale já ráda hádky," prohlásila Raketa.

„Doufám že ne," pravila Žába shovívavě. „Hádky jsou nesmírně vulgární, protože v lepší společnosti zastávají všichni stejné názory. Ještě jednou sbohem. V dálce vidím svoje dcery!" A Žabka odplula.

„Vy jste ale osoba, jaká mi jde hrozně na nervy, a taky hrozně nevychovaná. Nesnáším lidi, co mluví sami o sobě jako vy, když o sobě chce mluvit někdo jiný, jako třeba já. Tomu říkám sobectví a není nic odpudivějšího než sobectví, zvlášť pro někoho s mou povahou, protože já jsem známá pro svou soucitnou letoru. Nakonec byste si ze mě měla vzít příklad; lepší vzor byste asi nenašla. Měla byste toho využít, dokud máte možnost, protože téměř ihned se vracím ke dvoru; vlastně princ s princeznou byli včera oddáni na mou počest. Samozřejmě že vy o těhle záležitostech nemáte ponětí, protože vám sláma kouká z bot."

„Nemá cenu na ni hovořit," poznamenala Vážka, která seděla na vršku hnědavé sítiny, „vůbec to nemá cenu, protože už je pryč."

„Hm, její škoda, ne moje," odpověděla Raketa. „Já přece na ni nepřestanu mluvit jen proto, že nedává pozor. Hrozně ráda poslouchám sama sebe. Je to jedna z mých největších radostí.

Často vedu dlouhé konverzace úplně sama se sebou, a někdy  mluvím tak chytře, že z toho, co říkám, nerozumím ani slovo."

„To byste pak rozhodně měla přednášet filozofii," pravila Vážka a roztáhla svá nádherná průsvitná křídla a vzlétla do oblak.

„Ta je ale hloupá, že tu nezůstala!" pravila Raketa. „Určitě takovouhle příležitost, aby povznesla svou mysl, nemá moc často. Ale mně je to úplně fuk. Takový génius jako já určitě jednoho dne dojde ocenění," a zapadla o něco hloub do bláta.

Po nějaké době k ní připlavala Bílá kachna. Měla žluté nohy a na nich prsty s plovacími blánami a vzhledem ke své kolébavé chůzi byla pokládána za velikou krásku.

„Kvá, kvá, kvá," pravila. „Jakou vy máte ale podivně tvarovanou figuru! Smím se vás zeptat, to už jste se tak narodila, anebo je to po nějaké havárii?"

„Je snad nad slunce jasné, že jste žila jenom na venkově." odpověděla Raketa, „jinak byste věděla, kdo já jsem. Nicméně vám vaši nevědomost promíjím. Nebylo by to fér, kdyby člověk čekal, že všichni ostatní budou tak podivuhodní jako on. Budete asi bez pochyby překvapena, když vám řeknu, že dovedu vyletět do oblak a pak se snést dolů v záplavě zlatého deště."

„Na tom nic zvláštního nevidím," pravila Kachna, „protože nechápu, co je na tom pro koho dobrého. Podívejte, kdybyste dovedla orat pole jako vůl nebo táhnout vůz jako kůň anebo hlídat ovce jako ovčácký pes, to by bylo něco!"

„Vy mé podařené stvoření," vykřikla Raketa velmi nadutým hlasem, „vidím, že patříte k nižším vrstvám! Osobnost mého postavení není nikdy užitečná. Mám jisté vynikající přednosti a to je víc než dostatečné. K přičinlivosti jakéhokoli druhu nechovám žádné sympatie, a ze všeho nejmíň právě k přičinlivosti, jakou tu zřejmě doporučujete vy. Vždycky jsem byla toho mínění, že těžká práce je prostě útočiště lidí, kteří nemají vůbec co dělat."

„Baže, baže," pravila Kachna, která měla velice mírumilovnou povahu a s nikým se nikdy nepřela, „každý máme jiný vkus. Nicméně doufám, že se tu usadíte natrvalo."

„Bože, chraň!" vykřikla Raketa. „Jsem tu jenom jako host, jako vzácný host. Fakt je, že mi to tady připadá nudné. Není tu ani společnost ani samota. Je to v podstatě jako někde na předměstí. S největší pravděpodobností se vrátím ke dvoru, jelikož vím, že mým životním posláním je způsobit ve světě senzaci."

„Sama jsem kdysi pomýšlela, že bych vstoupila do veřejného života," podotkla Kachna, „je přece tolik věcí, které by potřebovaly zreformovat. Abych pravdu řekla, před nějakým časem jsem předsedala jedné schůzi, kde jsme odhlasovali rezoluce, v kterých jsme zavrhli všechno, co se nám nezdá. Nicméně zřejmě neměly nijak zvláštní vliv. Teď jsem se stáhla do soukromí a starám se o svou rodinu."

„To já jsem pro veřejný život přímo stvořená," pravila Raketa, „a taky všichni mí příbuzní, i ti nejprostší. Kdykoli se kde objevíme, vzbuzujeme velikou pozornost. Já jsem před veřejnost vlastně ještě nepředstoupila, ale až to udělám, bude to velkolepá podívaná. Pokud jde o rodinný život, v tom člověk rychle zastará, a taky odvádí jednomu mysl od vyšších záležitostí."

„Ááá! Vyšší záležitosti života, ty jsou přece tak nádherné!" pravila Kachna, „a to mi připomíná, že mám hrozný hlad," a odplavala pryč po proudu, opakujíc: „Kvá, kvá, kvá."

„Vraťte se! Vraťte se!" ječela za ní Raketa, „Mám vám toho ještě tolik co říct," ale Kachna jí nevěnovala žádnou pozornost. „To jsem ráda, že je pryč," řekla si Raketa, „má úplně maloměšťácké názory," a opět se propadla o trochu hloub do bahna a začala přemýšlet o osamění génia, když najednou přiběhli na břeh dva malí chlapci v bílých kazajkách, s kotlíkem a s několika klacky.

„Tohle určitě bude deputace," pomyslela si Raketa a snažila se vypadat velice vznešeně.

 „Hele!" vykřikl jeden hoch, „ten poklad, taková stará rachomejtle na klacku! Jak ta se sem dostala," a vytáhl Raketu ze strouhy.

„Stará rachomejtle!" řekla si Raketa, „to je nemožné! Ale řekl poklad, ano, tak to asi myslel. Poklad je přece pro mě velká poklona. Zřejmě mne omylem pokládá za některého z dvorních hodnostářů!"

„Pojď, strčíme ji do ohně!" navrhl druhý chlapec, „aspoň se to v kotlíku bude dřív vařit."

A tak narovnali hraničku klestí a nahoru položili Raketu a zapálili oheň.

„To je něco velkolepého," vykřikla Raketa, „oni mě vystřelí v denním světle, aby mě všichni mohli vidět."

„Teď si chvilku zdřímnem," řekli si hoši, „a až se probudíme, bude se to v kotlíku vařit," a položili se do trávy a zavřeli oči.

Raketa byla hrozně provlhlá, takže trvalo dlouho, než chytila. Ale nakonec se přece jenom vzňala.

„Ano, teď, teď se rozletím!" vykřikla a celá ztuhla a napřímila se pýchou. „Vím, že vyletím mnohem výš, než jsou hvězdy, výš, než je měsíc, mnohem výš, než je slunce. Vlastně vyletím tak vysoko, že--"

„Fií! Fií!" a vznesla se vzhůru do vzduchu.

„To je kouzlo!" křičela. „Takhle poletím věčně. To je úžasný úspěch!"

Ale nikdo ji neviděl.

Potom začala po celém těle cítit jakési zvláštní brnění.

„Teď vybuchnu," volala, „ode mne chytí celý svět a způsobím takový kravál, že celý rok nebude nikdo mluvit o ničem jiném." A skutečně taky vybuchla. „Prásk! Prásk! Prásk!" bouchal střelný prach. O tom nebylo pochyb.

Ale Raketu nikdo neslyšel, dokonce ani ti dva malí hoši, protože ti spali jako dudci.

A pak z ní už zbyl jenom ten klacík a ten padl na hřbet Huse, která si podél strouhy vyšla na procházku.

 „Panenko skákavá," vykřikla Husa. „Budou pršet klacky!" a rychle vklouzla do vody.

„Já to věděla, že způsobím obrovskou senzaci," zasípěla Raketa a zhasla.

Sobecký obr

Když děti vyšly odpoledne ze školy, chodily si pokaždé hrát Obrovy zahrady. Byla to velká nádherná zahrada s hebkou zelenou trávou. Tu a tam zářily na trávníku překrásné květiny jako hvězdy a bylo tu dvanáct broskvoní, které na jaře rozkvétaly křehkými květy růžové a perleťové barvy a na podzim rodily bohatou úrodu plodů. Na stromech seděli ptáci a zpívali tak sladce, že si děti přestávaly hrát a zaposlouchávaly se do jejich zpěvu. „Tady jsme tak úžasně šťastné!" volaly na sebe.

Jednoho dne se Obr vrátil. Byl na návštěvě u svého přítele, cornwallského lidožrouta, a pobyl u něho sedm let. Když sedm let uplynulo, vypověděl všechno, co potřeboval říct, neboť jeho konverzace byla omezená, a rozhodl se vrátit do svého vlastního hradu. Když dorazil na místo, uviděl, že si na zahradě hrají děti.

„Co tady děláte?" rozkřikl se hrubým hlasem a děti se rozutíkaly.

„Moje zahrada je moje zahrada," prohlásil Obr, „to přece může pochopit každý, a já nedovolím, aby si v ní hrál někdo jiný než já." A tak dokola vystavěl vysokou zeď a na ni dal nápis:

NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN PŘESTUPNICI BUDOU POTRESTÁNI!

Byl to velice sobecký obr.

Děti si teď neměly kde hrát. Zkoušely si hrát na silnici, ale silnice byla plná prachu a tvrdého kamení a dětem se tam nelíbilo. A když se loudaly po škole kolem vysoké zdi, vyprávěly si, jaká je tam uvnitř překrásná zahrada. „Tam jsme byly přece tak strašně šťastné," vzpomínaly.

Pak přišlo jaro a po celém kraji rozkvetly květy a rozezpívali se ptáci. Jen v zahradě sobeckého Obra byla pořád zima. Ptákům se nechtělo zpívat, protože tam nebyly žádné děti, a stromy zapomněly kvést. Jednou vystrčila z trávy hlavičku krásná květinka, ale když spatřila nápis, přišlo jí dětí tak líto, že vklouzla zpátky do země a usnula. Jediní, kdo se radovali, byli Sníh a Mráz. „Jaro na tuhle zahradu zapomnělo," pochvalovali si, „takže tady budeme moct žít celý rok." Sníh zahalil trávu do obrovského bílého hávu a Mráz namaloval všechny stromy na stříbrno. Pak pozvali Severák, aby tu přebýval s nimi, a vítr skutečně přišel. Byl zahalen v kožešinách a hučel celý den po zahradě a sfoukával komíny. „Tohle je rozkošné místo," liboval si, „musíme pozvat na návštěvu Krupobití. A tak přišlo Krupobití. Každý den bubnovalo tři hodiny na střechu hradu, až rozbilo většinu břidlicových tašek, a pak se v zahradě prohánělo kolem dokola, jak nejrychleji dovedlo. Bylo oblečeno v šedém a jeho dech byl jako led.

„Nedovedu pochopit, proč má letos jaro takové zpoždění," podivoval se Sobecký obr, když se posadil k oknu a vyhlížel ven do své ledově bílé zahrady, „doufám, že se počasí změní."

Ale jaro nepřišlo vůbec a nepřišlo ani léto. Podzim obdaroval všechny stromy zlatými plody, ale Obrově zahradě nedal žádné. „Je příliš sobecký," prohlásil. A tak v zahradě vládla pořád Zima a Severní vítr a Krupobití a ve větvích tančili Mráz a Sníh.

Jednoho rána ležel Obr v posteli a už nespal, když tu uslyšel kouzelnou hudbu. Zněla mu tak sladce v uších, až si pomyslel, že jdou kolem královští muzikanti. Ve skutečnosti mu za oknem zpívala malá konopka. Ale Obr už tak dlouho neslyšel ve své zahradě zpívat žádného ptáka, že mu ten zpěv připadal jako nejkrásnější hudba na světě. Pak mu nad hlavou přestalo vířit Krupobití a Severák přestal hučet a otevřeným oknem se do komnaty linula lahodná vůně. „Myslím, že konečně přišlo jaro," zaradoval se Obr, vyskočil z postele a vyhlédl ven.

Co že uviděl?

Naskytl se mu ten nejbáječnější pohled. Malou dírou ve zdi dovnitř proklouzly děti a seděly na větvích stromů. Na každém stromě, který Obr uviděl, seděl nějaký malý capart.

A stromy se z návratu dětí tak radovaly, že se obalily květy  a jemně povívaly svými pažemi nad jejich hlavičkami. V korunách poletovali ptáci a štěbetali radostí a květiny vykukovaly zelenou trávou a vesele se smály. Byl to čarokrásný výjev. Ale v jednom koutě zahrady zůstala ještě Zima. Byl to ten nejzazší kout a stál tam malý hošík. Byl tak malý, že nedosáhl do větví stromu a jenom chodil kolem a hořce plakal. Nebohý strom dosud pokrýval led a sníh a ještě nad ním stále fičel Severák. „Vylez si nahoru, chlapče," nabádal jej Strom a skláněl větve, jak nejníž dovedl, ale chlapec byl příliš droboučký.

A když vyhlédl Obr oknem ven, jeho srdce zjihlo. „Jak jsem mohl být tak sobecký!" zhrozil se, „teď vím, proč sem jaro nechtělo přijít. Vysadím toho malého chuděrku do koruny stromu a pak zbořím zeď a z mé zahrady se stane na věky věků dětské hřiště." A opravdově litoval všeho, co spáchal předtím.

Potichu sešel dolů a otevřel neslyšně dveře a vyšel do zahrady. Ale když ho děti spatřily, tak se vyděsily, že všechny utekly a v zahradě se opět ujala vlády Zima. Jen ten malý hošík neutíkal, protože měl oči plné slzí a neviděl, že Obr přichází. A Obr se k němu přikradl zezadu, vzal ho šetrně za ruku a vysadil ho na strom. A strom v tu chvíli rozkvetl a přiletěli ptáci a rozezpívali se na něm a hošík natáhl obě ruce a vzal Obra kolem krku a dal mu pusu. A když ostatní děti viděly, že Obr už není zlý, přiběhly zpátky a s nimi se vrátilo i jaro. „Teď je ta zahrada vaše, děti," pravil Obr a vzal velikou sekeru a rozbořil zeď. A když šli lidé o polednách do trhu, zastihli Obra, jak si hraje s dětmi v té nejkrásnější zahradě, jakou v životě spatřili.

Děti si hrály celý den a večer přišly dát Obrovi sbohem.

„Ale kde je váš malý kamarád?" ptal se Obr, „ten hošík, co jsem ho vysadil na strom?" Obr ho měl ze všech dětí nejraději, protože mu chlapec dal pusu.

„Nevíme," odpověděly děti, „odešel."

„Musíte mu povědět, aby zítra určitě přišel," prosil je Obr. Ale děti mu řekly, že nevědí, kde bydlí, a že ho nikdy předtím neviděly, a Obr z toho velice zesmutněl. Každé odpoledne, když bylo po škole, děti přicházely a hrály si s Obrem. Ale toho malého chlapce, kterého měl Obr tak rád, už nikdo nikdy víckrát nespatřil. Obr byl na všechny děti velice hodný, ale přesto toužil po svém malém příteli a často o něm hovořil. „Já bych ho tak rád zase uviděl!" říkával.

Léta ubíhala a Obr velmi zestárl a zeslábl. Už si nemohl ani hrát, a tak jen seděl ve veliké lenošce a pozoroval, jak si děti hrají, a obdivoval se své zahradě. „Mám tolik krásných květin," říkal, „ale ze všech květin jsou děti ty nejkrásnější."

Když se jednoho zimního rána oblékal, vyhlédl oknem ven. Tou dobou už nechoval k zimě nenávist, protože věděl, že je to jen jaro ponořené do spánku a že květiny odpočívají.

Náhle si však musel promnout údivem oči a díval se a díval. A naskytl se mu opravdu divukrásný pohled. V nejzazším koutě zahrady byl jeden strom úplně obsypaný květy. Větve měl celé zlaté a z nich visely stříbrné plody a dole pod nimi seděl ten malý chlapec, kterého měl Obr tolik rád.

Rozradostněn rozutíkal se Obr dolů a ven do zahrady. Spěchal po trávníku, až se přiblížil k děcku. A když k němu přiběhl, obličej mu znachověl zlobou a zvolal: „Kdo se opovážil tě zranit?" Neboť dítě mělo na dlaních otisky dvou hřebů a stejné stopy po dvou hřebech i na malých nožkách.

„Kdo se opovážil tě zranit?" vykřikl Obr znovu, „jen mi to pověz, a já vezmu svůj obrovský meč a zabiju ho." „Ne!" odpovědělo děcko, „to jsou rány Lásky." „A kdo jsi ty?" zeptal se Obr a zmocnil se ho podivný úžas a musel před děckem pokleknout.

A dítě se na Obra usmálo a pravilo mu: „Kdysi jsi mě nechal hrát ve své zahradě, dnes půjdeš ty se mnou do mé, a tou je Ráj."

A když toho odpoledne přiběhly děti do zahrady, našly Obra mrtvého, ležel pod stromem obaleným bílými květy.

Šťastný princ

Vysoko nad městem stála na vznosném sloupu socha šťastného prince. Byl celý pozlacený tenounkými plátky ryzího zlata, oči měl z dvou zářivých safírů a v jílci jeho meče byl zasazen veliký rudý rubín.

Všichni ho velice obdivovali. „Je krásný jako korouhvička," poznamenal jeden městský radní, který toužil získat pověst člověka s uměleckým vkusem, „jenomže není tak užitečný," dodával ze strachu, aby si o něm lidé nemysleli, že je nepraktický, což se o něm skutečně nedalo říct.

„Proč nemůžeš být jako Šťastný princ?" zeptala se moudrá matka svého malého chlapce, který brečel pro cosi, co mu nemohla dát. „Šťastnému princi nikdy ani ve snu nenapadne, aby pro něco plakal."

„To jsem rád, že je na světě aspoň někdo úplně šťastný," bručel si pro sebe zklamaný člověk, když hleděl vzhůru na tu báječnou sochu.

„Vypadá jako anděl," obdivovaly ho děti z Útulku, když vycházely z katedrály v jasně červených kabátcích a čistých bílých zástěrkách.

„Jak to víte?" zeptal se profesor matematiky, „v životě jste žádného anděla neviděly!"

„Jakpak by ne, viděly, ve snách," odpověděly děti. A profesor matematiky se zakabonil a vypadal nesmírně přísně, protože mu bylo velice proti mysli, že by děti mohly mít nějaké sny.

Jednoho dne letěla nad městem malá Vlaštovka. Její přátelé už před šesti týdny odletěli do Egypta, ale ona tu ještě zůstala, protože se zamilovala do úžasně krásného Rákosníčka. Seznámila se s ním časně zjara, když letěla po proudu řeky za velikou žlutou můrkou, a hrozně ji vábilo, jak je štíhlý v pase, a tak se s ním dala do řeči.

„Můžeme se milovat?" zeptala se Vlaštovka, která vždycky šla ráda hned k věci, a Rákosníček se lehce uklonil. A tak létala pořád dokola kolem něho, dotýkala se křidélky vodní hladiny, která se čeřila do stříbrných kruhů. To byly jejich námluvy a trvaly celé léto.

„Je to věru komický vztah," štěbetaly ostatní vlaštovky, „ten šikula nemá ani groš, ale zato fůru příbuzných." A skutečně, na řece se to rákosníčky jen hemžilo. Když nadešel podzim, všechny vlaštovky odletěly.

A když uletěly, bylo Vlaštovce smutno a začala si svou lásku ošklivit, „Vždyť nedovede ani kloudně promluvit," přesvědčovala sama sebe, „a bohužel bude asi spíš do větru, protože s větrem pořád koketuje." A skutečně, jakmile vítr zafoukal, byl Rákosníček samá nejpůvabnější poklona. „Je sice pro rodinu, to musím uznat," pokračovala, „ale já zas ráda cestuju, a můj manžel by tudíž měl taky mít rád cestování."

„Poletíš se mnou?" zeptala se ho nakonec, ale Rákosníček zavrtěl hlavou, protože byl silně připoután k domovu.

„Jenom sis se mnou zahrával," rozkřikla se na něho. „Já letím k pyramidám." A odletěla.

Letěla celý den a navečer doletěla do města. „Kde se jen usídlím?" říkala si, „doufám, že město vykonalo patřičné přípravy."

Pak uviděla sochu na vysokém sloupu.

„Tam se usídlím," zvolala, „je to výhodná poloha a je tam spousta čerstvého vzduchu." A tak přistála rovnou mezi chodidly Šťastného prince.

„Mám zlatou ložnici," libovala si tiše, když se rozhlížela kolem sebe a chystala se ke spánku; ale zrovna když schovávala hlavu pod křídlo, padla na ni veliká kapka vody. „To je mi ale zvláštní!" vykřikla, „na nebi nikde ani mráček, hvězdy jasně září, a přece prší. Podnebí v severní Evropě je opravdu strašné. Rákosníček měl déšť rád, ale to bylo jenom sobectví."

Pak padla další kapka.

„K čemu je dobrá socha, když nechrání před deštěm?" řekla, „musím si najít nějaký bytelný komín," a rozhodla se, že odtud odletí.

Ale než roztáhla křídla, dopadla další kapka. Vlaštovka vzhlédla vzhůru a uviděla--Á! Cože to uviděla?

Šťastný princ měl oči plné slzí a ty se mu řinuly po zlatých lících. Z jeho tváře vyzařovala v měsíčním světle taková krása, že z toho Vlaštovku jímal soucit.

„Kdo jsi?" zeptala se ho.

„Jsem Šťastný princ."

„Proč tedy pláčeš?" ptala se dál Vlaštovka, „celá jsem kvůli tobě promočená."

„Když jsem byl ještě živý a měl lidské srdce, neměl jsem ponětí, co jsou slzy, protože jsem žil v Sans-Souci, v paláci zapomnění, kam má smutek zakázáno vstoupit. Ve dne jsem si hrál s přáteli na zahradě a večer jsme tančili já a moje tanečnice co první pár ve Velkém sále. Kolem zahrady se táhla vysoká zeď a mě nikdy nenapadlo zeptat se, co je za ní, protože všechno kolem bylo tak krásné. Mí dvořané mi říkali Šťastný princ, a já byl skutečně šťastný, pokud mohou člověka učinit šťastným pohodlí a radovánky. Tak jsem žil a tak jsem zemřel. A teď když jsem mrtvý, postavili mě sem, tak vysoko, že přehlédnu všechnu ošklivost a všechnu bídu svého města, a přestože mám srdce z olova, nemohu se ubránit slzám."

Jak to? Cožpak není Princ celý z ryzího zlata? pomyslela si Vlaštovka. Byla totiž příliš zdvořilá, aby pronášela osobní poznámky nahlas.

„Daleko odtud," pokračovala socha melodickým hlasem, „daleko odtud je uzounká ulička a v té stojí chudý domek. Jedno okno je otevřeno a tím oknem vidím, jak tam u stolu sedí žena. Má vyhublý ustaraný obličej a hrubé zarudlé ruce celé rozpíchané od jehel, protože je to švadlena. Vyšívá pro nejkrásnější královninu dámu květy mučenek na toaletu, kterou má dáma obléknout na příští dvorní ples. V koutě světničky leží v postýlce malý nemocný chlapec. Má horečku a chtěl by pomeranče. Ale maminka nemá nic, co by mu dala, a tak chlapec pláče. Vlaštovko, Vlaštovko, Vlaštovičko moje, neodnesla bys jí rubín z jílce mého meče? Nohy mi pevně vězí v podstavci, nemohu se hýbat."

„Už na mě čekají v Egyptě," pravila Vlaštovka. „Mí přátelé přelétají nad Nilem a hovoří s velkými květy lotosů. Brzy se odeberou ke spánku v hrobce mocného krále. Král sám tam leží v malované rakvi, Je zavinut v žlutém plátnu a nabalzamován vonnými mastmi. Kolem krku má řetěz z bledě zeleného nefritu a ruce má jako uschlé listy."

„Vlaštovko, Vlaštovko, Vlaštovičko moje," žadonil Princ, „prosím tě, nezůstala bys se mnou ještě jednu noc a nebyla mým poslem? Chlapec má ukrutnou žízeň a jeho maminka je strašně smutná."

„Myslím, že já chlapce moc ráda nemám," odvětila Vlaštovka. „Když jsem totiž minulý rok pobývala u řeky, byli tam dva takoví hrubí hoši, mlynářovi synové, a ti po mně vždycky házeli kamením. Samozřejmě že mě nikdy nezasáhli, na to my vlaštovky létáme příliš dobře, a mimoto, já pocházím z rodiny proslulé pro svou čilost; ale tak jako tak, byla to známka neúcty."

Jenže Šťastný princ vypadal tak smutně, že jí ho přišlo Vlaštovce líto. „Je tady hrozná zima," celá se třásla, „ale ještě jednu noc tu s tebou zůstanu a budu tvým poslem."

„Děkuju ti, Vlaštovičko," řekl Princ.

A tak Vlaštovka vyndala z Princova meče veliký rubín a v zobáčku s ním odletěla nad střechami města.

Letěla kolem věže katedrály, na které stáli andělé vytesaní z bílého mramoru. Letěla kolem paláce a slyšela taneční veselí. Na balkón vyšla se svým milým krásná dívka. „Jak jsou ty hvězdy nádherné," šeptal jí on, „a jak nádherná je síla lásky."

„Doufám, že budu mít tu róbu na dvorní ples ušitou včas," odpověděla, „přikázala jsem, aby mi na ni vyšili mučenky, ale švadleny jsou dnes šíleně lenivé."

Letěla nad řekou a viděla, jak na stožárech lodí visí lucerny. Letěla nad ghettem a viděla, jak se mezi sebou handrkují židé a vyvažují mince na měděných vážkách. Konečně doletěla k chudému domku a nahlédla dovnitř. Hoch se v horečkách zmítal na postýlce a matka byla již tak unavená, že usnula. Vlaštovka vlétla dovnitř a položila veliký rubín na stůl vedle ženina náprstku. Pak poletovala kolem postele a ovívala chlapcovo čelo. „Cítím tak příjemný chlad," řekl chlapec, „jako by se mi začínalo dělat lip," a upadl do blahodárného spánku.

Vlaštovka pak letěla zpátky ke Šťastnému princi a pověděla mu, co vykonala. „To je zvláštní," poznamenala, „teď je mi docela teplo, přestože je tak chladno."

„To je proto, žes udělala dobrý skutek," řekl jí Princ.

A Vlaštovka se zamyslila a pak usnula. Z přemýšlení na ni vždycky chodil spánek.

Za rozbřesku letěla k řece a vykoupala se. „To je věru pozoruhodný jev," poznamenal profesor ornitologie, který šel po mostě. „Vlaštovka, a v zimě!" A napsal o tom předlouhou stať do místních novin. Byla plná slov, kterým nikdo nerozuměl, ale všichni z ní citovali.

„Dnes letím do Egypta," pravila Vlaštovka a celá se tou vyhlídkou rozradostnila. Navštívila všechny veřejné pamětihodnosti a dlouhou dobu poseděla na špičce kostelní věže. Všude, kam zaletěla, se vrabci hned rozštěbetali a říkali si: „To je ale nějaká vzácná cizinka!" a Vlaštovce se to velice líbilo.

Když vyšel měsíc, letěla zpátky k Šťastnému princi. „Nechceš poslat do Egypta nějaké vzkazy?" volala. „Právě odlétám."

„Vlaštovko, Vlaštovko, Vlaštovičko moje" řekl Princ, „nezůstala bys se mnou ještě jednu jedinou noc?"

„V Egyptě už na mě čekají," odvětila Vlaštovka. „Zítra poletí mí přátelé proti proudu k Druhému vodopádu. V sítinách tu odpočívá říční koník a na mohutném žulovém trůně sedí bůh Memnon. Celou noc pozoruje hvězdy, a když se rozzáří jitřenka, jednou jedinkrát vykřikne radostí a pak zase zmlkne. V poledne přicházejí k břehům řeky pít žlutí lvi. Mají oči jako zelené beryly a jejich řev je silnější než hukot vodopádu."

„Vlaštovko, Vlaštovko, Vlaštovičko moje," pravil Princ, „daleko na druhém konci města vidím v podkrovní světničce mladíka. Sklání se nad stolem pokrytém papíry a u ruky mu stojí sklenice se zvadlými fialkami. Má kučeravé vlasy a rty rudé jako granátová jablka a velké snivé oči. Pokouší se dokončit hru pro divadelního ředitele, ale nemůže už psát, protože mu je veliká zima. V kamnech na roštu ani jiskřička a mladík je zesláblý hlady."

„Počkám s tebou ještě jednu noc," svolila Vlaštovka, která měla opravdu dobré srdce. „Mám mu odnést druhý rubín?"

„Rubín už bohužel žádný nemám," odpověděl Princ, „zbývají mi jenom oči. Jsou ze vzácných safírů, které sem přivezli před tisíci lety až z Indie. Jeden vytrhni a dones mu jej. Prodá jej klenotníkovi a koupí si jídlo a dřevo na oheň a dopíše hru."

„Princi, můj drahý," zahořekovala Vlaštovka, „já to nedokážu udělat," a rozplakala se.

„Vlaštovko, Vlaštovko, Vlaštovičko moje," řekl Princ, „udělej co ti přikazuju."

A tak Vlaštovka vytrhla Princi oko a odletěla do studentovy komůrky. Dovnitř se dostala lehko, protože ve střeše byla díra. Tou proletěla a byla ve světničce. Mladík měl hlavu složenou v dlaních, takže neslyšel šum ptačích křídel, a když se zase podíval, uviděl, že na zvadlých fialkách leží safír.

„Začínají mě oceňovat," vykřikl, „to je od nějakého ctitele. Teď aspoň můžu dokončit hru," pravil a vypadal docela šťastně.

Druhého dne letěla Vlaštovka do přístavu. Usedla na stožár veliké lodi a pozorovala námořníky, jak po lanech vytahují z lodních skladišť obrovské bedny. „Hej rup!" vykřikovali pokaždé, když se nahoru vyhoupla další bedna. „Já letím do Egypta," volala na ně Vlaštovka, ale nikdo si toho nevšímal, a když vyšel měsíc, letěla zpátky k Šťastnému princi.

„Přišla jsem ti dát sbohem," oznamovala mu.

„Vlaštovko, Vlaštovko, Vlaštovičko moje," řekl Princ, „nezůstala bys se mnou ještě jednu noc?"

„Je už zima," odpověděla Vlaštovka, „a brzy napadne studený sníh. V Egyptě svítí nad zelenými palmami horké slunce a krokodýli leží v bahně a líně se rozhlížejí kolem. Mí druhové si stavějí hnízda v Baalbeckém chrámu a růžové a bílé holubice je pozorují a vrkají na sebe. Můj milý Princi, musím tě opustit, ale nikdy na tebe nezapomenu a příští jaro ti přinesu dva nádherné drahokamy, místo těch, co jsi dal darem. Rubín bude rudější než rudá růže a safír bude modrý jako širé moře."

„Dole na náměstí," pravil Šťastný princ, „postává malá holčička a prodává sirky. Upadly jí však do bláta a nejsou k ničemu. Jestli domů nedonese trochu peněz, otec ji zbije, a děvčátko proto pláče. Nemá střevíčky ani punčošky a hlavičku jí nechrání vůbec nic. Vytrhni mi druhé oko a dej jí ho a tatínek ji nebude bít."

„Ještě jednu noc s tebou tedy zůstanu," svolila Vlaštovka, „ale oko ti vytrhnout nedokážu. Byl bys pak úplně slepý."

„Vlaštovko, Vlaštovko, Vlaštovičko moje," naléhal Princ, „udělej, co ti přikazuju."

A tak Vlaštovka Princi vytrhla druhé oko a jako šíp s ním slétla dolů na náměstí. Proletěla kolem děvčátka a vtiskla mu drahokam do dlaně. „To je krásné sklíčko," vykřiklo děvčátko a se smíchem se rozběhlo domů.

Pak se Vlaštovka vrátila k Princi. „Teď jsi slepý," řekla, „takže s tebou zůstanu už navždycky."

„Ne, Vlaštovičko," odpověděl nebohý Princ, „musíš odletět do Egypta."

„Já už s tebou zůstanu navždycky," opakovala Vlaštovka a usnula u Princových nohou.

Celý druhý den seděla Princi na rameni a vyprávěla mu příběhy o tom, co viděla v cizích zemích. Vyprávěla mu o červených ibisech, kteří stojí v dlouhých řadách na březích Nilu a chytají do zobáku zlaté rybky; o sfinze, jež je stará jako sám svět, žije v poušti a ví všecko; o kupcích, kteří pomalu kráčejí vedle svých velbloudů a v rukou nesou korálky jantaru; o Králi Měsíčních hor, který je černý jako eben a uctívá veliký křišťál; o obrovském zeleném hadu, který spí v koruně palmy a dvacet kněží ho živí medovými koláčky; a o trpaslících pygmejích, kteří přeplouvají široširé jezero na obrovských plochých listech a věčně vedou válku s motýly.

„Vlaštovičko moje milá," řekl Princ, „vyprávíš mi opravdu pozoruhodné věci, ale nejpozoruhodnější ze všeho je utrpení lidí. Není větší záhady, než je bída. Rozleť se nad moje město, Vlaštovičko, a pověz mi, co vidíš."

A Vlaštovka se rozletěla nad veliké město a viděla, kterak se bohatí veselí ve svých nádherných domech, zatímco žebráci posedávají u jejich vrat. Zaletěla do potemnělých uliček a viděla bledé tvářičky hladovějících dětí, které hleděly netečně do černé ulice. Pod obloukem mostu leželi dva chlapci a drželi se v náručí, aby se zahřáli. „Máme hrozný hlad," naříkali. „Tady ležet nesmíte," rozkřikl se na ně hlídač a chlapci se vydali do deště.

Pak Vlaštovka letěla zpátky a vypověděla Princi, co viděla.

„Jsem celý pokrytý zlatem," řekl Princ, „obereš je všechno, lísteček po lístečku, a rozdáš mým chudým; živí lidé si vždycky myslí, že zlato jim dokáže přinést štěstí."

Lístek po lístku otrhala Vlaštovka ryzí zlato, až byl Šťastný princ úplně obyčejný a celý šedý. Lístek po lístku roznesla ryzí zlato chudým a dětské tvářičky zrůžověly, děti se začaly smát a hrály si na ulici. „Teď už máme chlebíček!" volaly radostně.

Pak přišel sníh a po sněhu mráz. Ulice tak zářily a tak se blyštěly, že vypadaly jako ze stříbra; z okapů visely dlouhé rampouchy jako křišťálové dýky a kluci měli na hlavách červené beranice a bruslili na ledových plochách.

Nebohé Vlaštovičce byla stále větší a větší zima, ale Prince už nechtěla opustit, protože si ho nesmírně zamilovala. Když se pekař nedíval, sbírala před pekařstvím drobty, a aby se zahřála, mávala pořád křidélky.

Nakonec však viděla, že musí umřít. Měla ještě tolik sil, aby vyletěla Princi na rameno. „Sbohem, můj milý Princi," zašeptala, „dovolíš mi, abych ti políbila ruku?"

„To jsem rád, že konečně letíš do Egypta, Vlaštovičko," řekl Princ, už jsi tady zůstala až moc dlouho; ale musíš mě políbit na rty, protože já tě mám rád."

„Já neletím do Egypta," odpověděla Vlaštovka. „Odlétám do Domu smrti. Smrt je sestrou spánku, že?"

A políbila Šťastného prince na rty a padla mu mrtvá k nohám.

V tom okamžiku se ozval podivný zvuk, jako by v soše něco puklo. Ve skutečnosti se její olověné srdce rozskočilo vedví. Byl opravdu tuhý mráz.

Druhý den časně ráno kráčel přes náměstí v doprovodu dvou městských radních pan starosta. Když šli kolem sochy, podíval se vzhůru a pravil: No ne, na mou věru! Ten Šťastný princ ale vypadá hrozně sešle!"

„Ano, ano, hrozně sešle!" přizvukovali městští radní, kteří byli vždy stejného mínění jako pan starosta, a všichni vylezli nahoru, aby se na Prince podívali.

„Rubín mu vypadl z meče a už vůbec není zlatý," pravil pan starosta, „vždyť je skoro jako žebrák!"

„Skoro jako žebrák," přizvukovali městští radní.

„A tady mu u nohou leží nějaký mrtvý pták," pokračoval pan starosta. „Rozhodně musíme vydat provolání, že ptáci tady nesmějí umírat." A městský písař si o tom návrhu udělal poznámku.

A tak sochu Šťastného prince strhli. „Protože už není krásný, není ani užitečný," prohlásil profesor umění z Univerzity.

Pak roztavili sochu v peci a starosta svolal schůzi městské rady, aby se rozhodlo, co se udělá s kovem. „Musíme tu postavit samozřejmě novou sochu," pravil, „ta socha bude představovat mě."

„Mě," řekli všichni členové městské rady a pak se pohádali. Když jsem o nich slyšel naposledy, prý se ještě přeli.

„To je ale divné," pravil dozorce nad dělníky ve slévárně, „to puklé srdce se v peci nechce roztavit. Musíme je zahodit." A tak je zahodili na smetiště, kde také ležela mrtvá Vlaštovka.

„Přines mi z města dvě nejvzácnější věci," pravil Bůh jednomu ze svých andělů; a anděl donesl olověné srdce a mrtvé ptáče.