Brouk Pytlík

Jak si brouček Toníček pletl buben s klarinetem

„Tram taramta, tram taramta, bum, bum, bumbumbum! Neběhej mi do cesty a zůstaň vzadu!"

„Trííí, dríí, kulili, kulili!"

„Ticho, kdo to tak divně dělá klarinet?"

„Prosím, Toníček!" žalovaly tenké hlásky.

Tu se všichni zarazili. Byla to dlouhá řada broučků, každý měl na hlavě papírovou čepici, u pusy držel slámku jako nějakou trumpetu a všichni koukali s vykulenýma očima na velikého brouka, který jim dělal kapelníka a rozčiloval se:

„Ty hloupý broučku, když chceš dělat klarinet, tak to musíš

spustit jinak. Tak jako: ,Túdli, dúdli, máálo nudlí.' Tak přece hraje klarinet!"

Milý brouček nafoukl pusu a spustil na slámku, ale spletl se. Hrál: „Túdli, dúdli, hrrrnec nudlí!"

„Dost, dost, dost! Budeš raději dělat buben!" řekl veliký brouk. „Vždyť ty všechno zmotáš! Ty bys nám s těmi nudlemi dal!" a vzal broučkovi slámku a dal mu místo toho hrníček. „Na ten si bubnuj! Koukej, takhle: ,Hrrrrr — hrrrrr — hrníček, hrrrrr — hrrrrr   —   Toníček!'   Tak

Ach, to se to všem líbilo. Ten veliký brouk si uměl pěkně hrát! A hned spustili celou kapelu:

„Džin, džin, dratata!" a Toníček do toho mlátil na hrníček, až to hřmělo blízkým lesem.

Veliký brouk s papírovou čepicí a s velikým chocholem šel vpředu, rozháněl se kapelnickou  holí a za ním šla celá kapela malinkých broučků.

A proč Potemník neutrhl broučku Toníčkovi hlavu

„To je ale blázen, ten Pytlík," řekla tlustá tetka májka, když viděla tu komedii.

„Že se nestydí, takový dospělý brouk a hraje si jako malé dítě!" hubovala jedna nažloutlá mandelinka. „A vůbec by se to nemělo bůhvíjakým hastrošům dovolit, dělat takový rámus!" zahučel černý brouk Potemník, který se probudil v díře.

Nu, a teď se vlastně ta hloupost začala.

Velký brouk, ten bláznivý brouk Pytlík, nechal muziku muzikou a začal si hned hrát s malými broučky na vojáky.

„Ha, broučci a broučata," zavolal a ukázal broučkům na Potemníka jako nějaký vojevůdce: „Tam je černý nepřítel, do něho!" a hned si zaveršoval: „Chyťte pušky, kulomety, zamiřte hned do poplety!"

To se ví, broučci byli hned pro, vzali své slámky, na které dříve troubili, namířili jimi na Potemníka jako puškami a dělali, jako by stříleli: „Bác, bác, bác!"

Samozřejmě jen tak pusou.

„A teď hurá!" vykřikl veliký brouk a vrhl se proti Potemníkovi. Broučci za ním, a jak byli rozjařeni, začali slámkami bušit do Potemníka. A Toníček s hrníčkem také a říkal si: „Bum, bum, hrníček, to tě tluče Toníček!" a tloukl Potemníka hrníčkem do hlavy, jako by se nechumelilo.

Co vám mám povídat, jaká to byla mela! Ještě štěstí, že tam byli ostatní broučci, kteří se do toho dali, odtrhli honem malé broučky se slámkami, Toníčka schovali pod kamínek a Pytlíka rychle vyhodili.

Jinak nevím, co by byl Potemník udělal. Vždyť křičel, že Toníčkovi utrhne hlavu a z Pytlíka že udělá píseček do zahrádky.

„Pane Potemníku, na mou duši, že vám toho Pytlíka chytíme, a to pak uvidíte, jak mu vy-cinkáme!" chlácholili všichni Potemníka.

Ba dokonce se k tomu namanul i jeden přihlouplý Chroust, který to bral vážně, a hned se začal nabízet, že opravdu Pytlíka polapí. „Já se za ním rozletím a to pak uvidíte!" a chtěl se hned rozletět.

Ale to víte, než se Chroust rozletí. Pořád roztahoval křídla, stahoval, roztahoval, stahoval, roztahoval..., stahoval..., až z toho Potemník usnul jako malé děťátko.

„Tak já tedy nepoletím, když nechcete!" řekl Chroust, když Potemník začal chrápat. A odešel Pytlíka hledat pěšky.

Jak Pytlík vyháněl strašidla, která volala „Mamííí!"

Ach Chrouste, Chrouste, kam jsi šel hledat Pytlíka? Ty jdeš kamsi k řece, a Pytlík je přece stále ještě tu, nikam neutekl, vždyť byl schován za kamínkem a teď šťourá pod něj a vytahuje schovaného Toníčka.

Už ho vytáhl, ale Toníček je bledý jako stěna a třese se jako osika.

„Poslyšte, strýčku," šeptá, „mně se zdá, že pod tím kamenem straší!"

„Hu, cože? Co to povídáš, Toníčku?"

„Na mou duši, strýčku, straší tam, a moc!"

„Pro pána krále, a ty jsi tam něco viděl?"

„Ne, neviděl, strýčinku, ale slyšel. To vám bylo naříkání a bědování, já myslím, že to bylo jistě strašidlo!"

Skutečně, zpod kamene vycházel tenounký, úpěnlivý zvuk. Znělo to jako: „Mamííí, mamííí!"

„Toníčku, Toníčku!" vykřikl Pytlík odhodlaně, „velká chvíle nastala, uvidíš, jak se teď Pytlík vyznamená!" a táhl Toníčka za sebou pod kamínek. „To neznáš Pytlíka, ten se ničeho nebojí!"

A zase to znělo jako: „Mamííí, mamííí!"

Najednou Pytlík něco nahmátl, co zapištělo. „Už ho mám, už mám strašidlo!" vykřikl a chytil to za nohu.

Toníček honem utíkal ven a křičel na plnou pusu: „Pojďte séééém, Pytlík chytil strašidlóóóó!"

Pytlík to táhl ke vchodu. Bylo to černé jako bota a ještě po cestě to křičelo: „Mamííí, mamííí!" Ale Pytlík neznal slitování. „Nic, strašidla se tu netrpí, to by tak hrálo!" a vyhodil to ven.

Ale bylo tam toho ještě víc. „Mamííí, mamííí," křičelo to pořád. A Pytlík to bral jedno po druhém a tak vám jich vyházel na trávník osm. A pak vylezl ve vší slávě sám.

„To koukáte, jelimánkové, jak dovede Pytlík se strašidly zatočit!" řekl vítězoslavně, když viděl, že kolem kamínku už je velký shon. Ba, až moc velký shon tam byl. Stálo tam plno rozhořčených broučků, jedni drželi plačící strašidýlka za ruce a druzí se pustili zhurta do Pytlíka.

„Prosím vás, strejdo, proč nedáte těm malým cvrčkům pokoj? Copak se to sluší, takhle je vyhazovat z pelíšku?"

Pro pána krále, tak ona to nebyla žádná strašidla! Vždyť to byli mladí cvrčci! Pytlíku, Pytlíku, tys to zmotal!

Co se všechno dělá, aby dětičky neplakaly

Opravdu, byli to malí cvrčkové, kterých bývá v létě pod kameny až hrůza. A báli se, chuděrky malé, proto tak křičeli to své mamííí.

„Teď byste je měl, strejdo, aspoň trochu rozveselit!" spustili na Pytlíka broučci. „Ať to aspoň nějak napravíte!"

Bylo to pravda, je-li Pytlík jenom trochu dobrák, tak opravdu pro cvrčky něco udělá.

„Tak jo!" vzdychl Pytlík za chvíli. „Proč ne, to já rád. Chcete, dětičky, já vám budu dělat koníčka!" nabídl se, hned klekl a vzal dva cvrčíčky na záda a chodil s nimi jako kůň. „Hop, hop," říkal cvrčíčkům do taktu, „hop, hop," chodil mezi kamínky, až cvrčíčci z radosti tleskali rukama.

Ale najednou se Pytlík zarazil. „Caparti, víte co? Já mám nápad! Uděláme to jako v cirkuse. Celé představení!"

Postavil cvrčky do řady za sebou a teď začal běhat dokolečka jako cirkusový kůň, jeden cvrček se rozběhl a vyskočil mu na záda. Postavil se, za chvíli tam za něj skočil druhý, pak za něj třetí, jako krasojezdci v cirkuse, za něj čtvrtý a teď začali shromáždění brouci tleskat, malá broučata začala hrát na slámky jako cirkusová hudba, jedna můra do toho začala dělat šaška a za chvíli uháněl

Pytlík už se všemi osmi cvrčky na zádech.

Nadšení neznalo mezí. Tu si dokonce někdo mezi nimi vzpomněl, že v pořádném cirkuse by měli být také sloni. Tak začal křičet: „My chceme slonýýý! My chceme slonýýý!" A ostatní obecenstvo spustilo za ním: „My chceme vidět slonýýý, my chceme vidět slonýýý, my chceme vidět slonýýý!"

„Jo, ještě vám budu dělat slona!" řekl Pytlík, a sešoupl cvrčky na zem. „Udělám ale něco jiného, svezu malé cvrčky na vozíčku!" prohlásil slavnostně.

A vytáhl, pámbu ví, odkud to vzal, malý vozíček se čtyřmi koly.

„Jééé!" zvolali všichni s údivem, protože jak tu byli, nikdo nic podobného neviděl.

Tu se však malí cvrčci rozplakali: „My - my - my do toho nepůjdeme, my se bojíme!" a už zase brečeli na celé kolo a volali: „Mamííí, mamííí!"

„Neplačte, dětičky, to je přece legrace, Pytlík vám ukáže, jak se na tom jezdí. Kdo chce tahat?"

Přihlásila se jedna velká bzučivá moucha, že chce tahat. „Jedeš, ty opice! Ty bys tomu dala! Lítala bys s tím jako blázen!" vyhodil ji Pytlík. „Já potřebuji nějaké hodně malé koně!"

„Prosím, tak my bychom třeba tahali," ozval se kdosi tenkým hláskem. Všichni se

rozhlíželi udiveně, kdo to může být, až se najednou pod jejich nohama vymotali dva malincí broučci se žlutými krovkami, sotva je bylo vidět, nebyli větší než blechy, a že by tedy tahali.

„Tak, bon, bon, mrňouskové!" jásal Pytlík, „s vámi to bude prima! Vy aspoň daleko neutečete! Tak, cvrčci, podívejte se, jak se to vozí, vždyť to nic není, nebojte se!" a vlezl do vozíčku. Sotva se tam vešel.

Malí broučci na sebe mrkli a zapřahali se. „Tak napřed hodně pomalu?" ptali se Pytlíka.

„Neptejte se hloupě, trpaslíci, jako byste dovedli také běhat rychle, vy kratinožkové! Budete rádi, když poběžíte rychleji než šnek. Tak alou!"

Broučci na sebe znovu mrkli a „Teď!" zapištěli a — húúúúúúú, rozjel se vozík s Pytlíkem jako bouře, húúúúúúú, vyletěl dopředu jako blesk. „Pomóóóóóc!" křičel Pytlík a držel se, aby nesletěl.

Spřežení se řítilo šílenou rychlostí, že nebylo ani možno počítat kilometry, jinak by z toho byl světový rekord.

Docela samozřejmě. Vždyť ti malí broučci, to byli dřepčíci, skákací, nejrychlejší skokani broučího světa, a letěli jako divocí.

Na jedné cestě, kde byla zakázána rychlá jízda, si chtěli strážníci zapsat jejich číslo. Štěstí že žádné neměli.

A štěstí vůbec, že zmizeli. Protože tím řevem, který brouci kolem cirkusu ztropili, se zase probudil Potemník a chtěl Pytlíka hrozným způsobem ztrestat.

Co chtěl Potemník všechno Pytlíkoví udělat a co uvidíte

Víte, děti, já bych si na Pytlíkově místě nebyl s Potemníkem nic začínal. Brouk Potemník je sice dobrák od kosti, také jeho dětičky, které žijí jako mouční červi v mouce, jsou dobré od kosti — proto se dávají papat ptáčkům v klecích — ale rozzlobit nebo ve dne budit se Potemník nesmí.

„Až já ho chytím," nadával, „já ho položím na záda, že se nebude moct do smrti obrátit na nohy, já mu ukousnu tykadla, já mu svážu dohromady křídla, já mu udělám z každé nohy dvě, já ho hodím slepicím ..." Vtom se za ním ozvalo: „Ko-ko-ko-ko-ko-ko-ko..."

„Propánečka, slepice!" polekal se Potemník a rychle se schoval, aby ho nesežrala. Ale nebyla to slepice, byla to koktavá Krtonožka.„Ko-ko-ko-koho hledáte?" ptala se. „To-to-to-toho Pytlíka?" A když jí Potemník řekl, že ano, ona honem, že tedy o-o-ona mu pomůže hledat.

Byla to náramně silná paní, měla pod zemí krámek se žížalím masem a Pytlík jí tím rámusem rozehnal všechny zákazníky.

„Te-te-te-ten si to ode mne nahrabe!" hrozila velkýma rukama, které vypadaly jako krtčí tlapy, ,je-je-je-jen co ho chytíme!"

Tak si plácli rukama, domluvili se, že budou Pytlíka honit společně, aby jim nebylo smutno, a vydali se za ním. Jen ještě Potemník, že si vezme na cestu deštník. A vzal si. Takový červený, puntíčkovaný.

A Pytlík? S tím se dřepčíci--skákači zastavili někde u vody.

„Poslouchejte, kluci, dám vám ten vozík darem, bude váš, ale nechejte mne aspoň z toho vylézt!" řekl Pytlík všecek bez sebe.

„Tak dobře, pane šéf. Ale přidejte nám k tomu něco!" žádali rozjaření skákači a podrželi vůz.

„Přidám!" řekl Pytlík. Slezl z vozu a dal každému pohlavek. Důkladný. A honem rázoval pryč a měl skákání dost na celý život.

Vlastně neměl. To by ani nebyl Pytlík.

Však uvidíte.

Jak se učily malé kobylky skákat do dálky

Jak se ta celá věc vlastně stala? Inu, na pěšince u vody učila stará kobylka svoje dětičky skákat do dálky. Dvě skákaly dobře, ale nejmenší z nich, Martička, takový capart mrňavý, pořád ne a ne skočit.

„Já neci státat, já se bojím, ze bych zasjápja nejatého bioucta!" vymlouvala se pořád, ale všichni se jí smáli, protože na pěšince vůbec žádný brouček nebyl.

„Tak, Martičko, jen žádnou legraci," zavolala maminka přísně, „a skákat! Jedna ... dvě ... tři...!"

Ale Martička přece neskákala, jen se narovnala, utřela si jednu slzičku, která jí skočila do očka, a že má přece jen strach, aby ne-zašlápla žádného broučka.

„Tak kdo neskáče, ten dostane nasekáno! Už si jdu pro proutek!" řekla maminka a rozhrnula trávu, aby si nějaký našla. Ale vtom polekaně vykřikla. Zrovna za tou trávou stál Pytlík.

„Koukám, koukám, paničko, že vám nechtějí dětičky skákat. Ale já je to naučím! Vy mne neznáte? Já jsem přece Pytlík, brouk Pytlík!" a už to ze sebe hrnul jako hrkačka: „Já jsem přece pomocník Ferdy Mravence! Já všechno vím, všemu rozumím a každému poradím! Vždyť já jsem se narodil v biografu v zábradlí. Panečku, já toho už na světě viděl..." Teď odstrčil starou kobylku, až ji břicho zabolelo, a cpal se mezi mladé kobylky.

„Já vás, vy kašpárci, naučím skákat, to budete koukat!" a už se škrabal na hrbolatý kámen. „To je nejlepší skákat odněkud z výšky. Tak, teď se hezky dívejte, jak se to dělá!"

Vysmrkal se nejprve do velikého kapesníku, paty srazil k sobě, špičky dal od sebe, pokrčil kolena. „A teď pozor, přímo hleď, ráz, dva..."

Plááááásk! — Pytlík chtěl říci tři, ale už to neřekl. Lidičky, to byl skok! Ten kámen s Pytlíkem se zdvihl, vyletěl do vzduchu, pro pána krále, on to nebyl vůbec kamen, to byla žába, a rovnou s Pytlíkem do vody. Žbluňkl, voda se rozstříkla na všechny strany.

„Pomóóóc ...!" volal Pytlík z vody. „Vytáá — žbluňk — hněte mě!" křičel a plácal kolem sebe rukama.

V té chvíli se ozval něčí hlas ze břehu, radostný hlas: „Už ho máme! Sláva, teď nám neuteče!" křičel kdosi. Honem se tam podívejme. Ha, vždyť je to Chroust, Chroust, který šel hledat Pytlíka. „Teď ho konečně polapím!" zajásal ještě a skočil bez rozpaků za Pytlíkem do vody.

Ne, Pytlíka chytit nedáme! „Honem, kobylky, strčte všechny tykadla do vody, ať Pytlíka vytáhneme!" zavelela stará kobylka. Všechny její děti to udělaly a hele, Pytlík se chytil tykadel a co nejrychleji vylezl na břeh.

To jste měli vidět, jak z něho tekla voda. A ten utíkal!

Chroust, to se rozumí, se ve vodě plácal také.

Najednou chňap! Chňapla po něm žába, která ho chtěla sníst, ale popíchala se o jeho drápky. A zase chňap! Chňapla po něm malá rybička a popíchala se jen o trošičku méně. Ale to už na Chrousta plula s otevřenou hubou větší rybička.

Jak byl Chroust rád, že ho nakonec chytila příšera za límec

Nu, teď je s Chroustem amen! Už ho ryba spolkne. Ale ne, koukejte, koukejte, najednou se zdvihla z bahna jakási příšera, strašidlo takové, chrstla rybičce bláto do očí a vykřikla: „Jdeš pryč!" tak, že rybička zmizela, jako když do ní střelí.

Připlula ještě větší rybička, ale příšera zase beze strachu proti ní, chrstla jí hrst bláta do očí a rybička zase zmizela, jako když do ní střelí. Pak příšera chytila nakonec Chrousta za límec a vytáhla ho z vody na břeh.

„Tak jsem vás přece jen zachránila. Vy tu někoho chytáte, že ano?" zasykla na břehu Chroustovi do ucha.

„A — žbluňk — ano!" blekotal namočený Chroust a přitom mu stříkala z úst voda jako z vodotrysku.

„Vy jste nějaký strážník?" otázala se příšera.

„Ne — žbluňk — nejsem. Já — žbluňk — jsem Chroust."

„A já jsem Splešťule blátivá, bydlím tady v bahně. Ale, to vám povídám, chytáte-li někoho, tak jdu s vámi!" křičela na Chrousta a už se chtěla rozběhnout.

„Já — žbluňk —," stříkal Chroust, „nechytám, ale tam, tam ...," ukazoval na cestičku, „ten pán chytá!"

Namoutěkutě, po cestě se právě hrnul Potemník s deštníkem a s Krtonožkou a křičeli: „Už ho máš. Chrouste? Kde je? Kde je?"

Ale Chroust jen ukázal do neznáma: „Pryč je, z vody utekl, zmizel."

„Bu-bu-bu ...," začala koktavá Krto-nožka, až se všichni polekali — myslili, že je straší. Ale ona nestrašila, chtěla jen říci: „Bu-bu-budeme ho hledat podle stop!"

„Ano, podle stop, výborně, já už také něco vidím!" zajásala Splešťule blátivá a sehnula se k zemi. Hele, už našla první stopu.

To vám byla ale divná osoba, ta Splešťule. Placatá jako nějaký lupínek, ruce měla jako podivná klepeta a bláto z ní kapalo při každém kroku.

„Zde vidím kapky," hlásila. „Tudy kráčel váš uprchlík z vody, zde je mokré stéblo, to si asi utíral ruce, a zde, zde, je celá louže, to se jistě otřepával!" Vida, co všechno vyčetla Splešťule podle stop. „A zde zase, zde jsou kapky roz-stříkány doširoka, to se jistě váš uprchlík třásl. Pročpak se asi třásl? Snad strachem? A před čím?"

Najednou se všichni zastavili před místem, které bylo kol dokola poprášeno žlutým pylem z květů. Splešťule se tu prudce shýbla, zbledla, zčervenala a najednou vykřikla: „Přepaden, přepaden včelami!"

„Zde vidím stopy cizích noh, podle pylu to byly včely, zde vidím stopy zápasu," ukazovala na zem. Ach ano, opravdu to tak vypadalo. „Koukejte, Pytlík tu několikrát upadl. A pak už nevidím nic, žádnou stopu, ani včelí. Byl unesen, jistě unesen včelami."

„Ky-ky-ky-ky-kým?" ptala se nechápavě Krtonožka. Chroust však nenechal Krtonožku mluvit, stále ji odstrkoval a nabízel se, že se za včelami rozletí, docela jistě, a také začal hned roztahovat křídla, stahovat, roztahovat — stahovat — roztahovat..., stahovat ..., však víte, jak dlouho Chroustovi trvá, než se rozletí..., až z toho všichni usnuli. Jako štěňátka v pelíšku.

Potemník ještě v poslední chvíli nad nimi otevřel deštník, aby se jim dobře leželo.

Proč včely braly Pytlíka pod paždí a proč Pytlík třikrát snídal

Ale nevěřte tomu, co Splešťule vykládala. Víte, včely v té historii byly, ale odehrálo se to všecko docela jinak. Vůbec s nikým se Pytlík nepral. Kdepak, vždyť to bylo všechno docela po přátelsku. To se ví, že se Pytlík třásl, jak to Splešťule poznala podle stop, ale vůbec ne strachem, nýbrž zimou. Jak by mu také nebylo zima, když byl všecek mokrý. Nu, a jak se tak třásl a kropil trávu na všecky strany, potkal náhodou dvě včely.

„Brrr, to je tu zima!" začal Pytlík hned řeč a rozstříkával kolem sebe kapky. Včely, jako to viděly, se tajemně na sebe podívaly. „Huuuuu! To asi budu mít rýmu!" otřásl se Pytlík znova a stříkal kolem sebe jako kropicí vůz.

Sotva to udělal, včely k němu bleskurychle přiskočily. „Strejdo, pojďte nám kropit cestičky do úlu, když to tak umíte! Pojďte k nám, ohřejeme vás za to!"

Tak Pytlík, že ano, včely ho vzaly do rukou, ale jak byl mokrý, několikrát jim vypadl na zem. No vidíte, právě v těch místech, kde to stopy ukázaly Splešťuli blátivé. Splešťule ovšem myslila, že se tu s včelami bil, ale vy teď vidíte, že to bylo jinak. Nakonec se však včelám přece jen

podařilo vzít Pytlíka dobře pod paždí a odletěly s ním do úlu.

Jej, tam byla tma. Hned jim musila jedna včelí dělnice rozsvítit svíčku z pravého včelího vosku. „Víte, u nás byste jinak neviděl!" a už vlekly Pytlíka po cestičkách a Pytlík, jak mu pořád ještě bylo zima, se třásl a cestičky pěkně kropil. Po chvíli, když už mu v teplém úlu přestalo být zima, třásly jím včely samy, aby z něho střásly ještě poslední kapky.

A nakonec, když Pytlík docela uschl, strčily ho včely do jedné komůrky: „Tak vám, strejdo, pěkně děkujeme za kropení, hezky si lehněte, vyspěte se, zítra budete zdráv jako rybička."

Ach, tam bylo teploučko. Kolem to pořád dělalo „Húúúúúú", jak včely pracovaly. Tak pěkně a příjemně, pořád „Húúúúúú", až z toho Pytlík usnul jako andělíček.

Právě se tak do růžová vyspal, když ho kdosi probudil. „Vzbuď se, drobátko, vzbuď se, holátko, vezmi si ode mne papáníčko!"

Pytlík kouká, nic nevidí, tma jako v ranci. Jen cítil, že nějaká včela mu shora podává medové cukrovíčko. Nu tak co, když podává, vzal si. Ach, to byly dobré věci! Kolečka, rohlíčky, bochánky. „Už nechceš papat? Jen si ještě vezmi!" pobízela ho včela. Pytlík se cpal, až mu za ušima praskalo. Jak by ne, když to bylo tak dobré.

Za chvíli přišla jiná včela a volala do komůrky: „Děťátko, zlatíčko, už jsi dnes dostalo papáníčko?" A Pytlík jí odpověděl tenkým hláskem jako nějaké miminko: „Ještě néééé!" Tak hned dostal znovu cukrovíčko.

Kdo ví, kolikrát by byl ještě dostal, ale tu se ozval za roznašeč-kou cukroví nějaký jiný hlas: „Komu to tu, hloupá, dáváš? Tady spí přece brouk Pytlík!" — „Pro pána krále, já myslila, že tu spí včelí děťátko!" vykřikla poděšeně roznašečka. „Jdeš, ty bambuláči, ven! A co mi toho cukroví snědl, kluk jeden nenajedená!"

A hned sypaly včely Pytlíka z komůrky ven. „Jak si to představuješ? Myslíš, že tu budeš jenom spát? Jdeš dělat, to by tak hrálo!"

Jak Pytlík pomáhal včelám dělat cukrovíčko a jak ho pleskly přes ruku

„Ty lenochu, to víš, že tě zaměstnáme!" volaly, „aspoň pořádek bys tu mohl udělat!" Zavedly ho k bráně úlu a do ruky mu daly kartáč a lopatku. „Budeš oprašovat všechny včely, které přiletí zvenku."

Nu, práce bylo dost. Včela za včelou přilétaly, každá měla na sobě tolik žlutého prachu, že se sotva hýbala, a Pytlík z nich za chvíli skartáčoval plný kbelík pylu. „Také byste se nemusely v každém květu motat! Jen se darmo zamažete!" bručel a spěchal s kbelíkem ze vrat, aby skartáčovaný pyl vyhodil na smetiště. Pro pána krále, co to chtěl udělat? „Jdeš!" strhly ho včely ještě včas zpátky. „My se s tím sbíráme, a ty to chceš vyhazovat? Vždyť se z toho u nás peče cukroví!"

To ovšem Pytlík nevěděl, to bylo pro něj něco docela nového. Tak aby se o tom přesvědčil, dovolily mu včely příští den také se podívat do kuchyně, jak se to cukroví peče. Ach, to bylo sladkostí! Jedny včely přinášely kádě čistého medu, druhé do toho sypaly kbelíčky pylu, třetí z toho míchaly těsto a čtvrté z toho dělaly rohlíčky, koláčky, bochánky, piškotky a všechno se to peklo pro malá včelí miminka.

„Jééé, to vy někomu prodáváte?" divil se Pytlík.

„Kdepak!" odpověděly včely. „To my pečeme jenom pro včelí děťátka. Chceš s námi? Můžeš se podívat, jak jim budeme dávat papáníčko," zvaly ho.

„Ha, krmení dravé zvěře?" zasmál se Pytlík, „to rád uvidím!" A šel. Ovšem že mu musily na cestu posvítit, aby vůbec něco viděl. Ale podívaná stála, na mou věru, za to. Kam jsi se ohlédl, byla komůrka vedle komůrky, tisíce komůrek, natlačených na sebe až hrůza, a ve všech byli červíčci, včelí miminka. Dělnice chodily s plnými koši a cpaly červíčky sladkostmi.

Některá miminka byla malinká, sotva vylíhlá, červíčci jako malé puntíčky, těm dávaly včely kasičku a utíraly jim tvářičku. Větším dávaly preclíčky a kolečka do pusinky a těm dorostlým strčily prostě do ruky kornoutek. „Na, jsi už veliký klacek, obsluž se sám." A dorostlý červíček spapal cukroví i s kornoutkem, protože i ten byl z medového papíru.

Některá miminka už byla tak velká, že musela přestat papat, jinak by přerostla přes komůrku ven. Nu, pak se to muselo dělat takhle: To si vždy k takovému tlusťouškovi sedla nějaká včela, napapance uspala, potom dvířka jeho komůrky zavřela a zalepila voskem. A až se začas miminko probudí, nebude to už červíček, ale hotová včela. To víte, tak přicházejí všechny včely na svět.

Náhle však ustaly včely v krmení a tichounce šťuchly do Pytlíka: „Koukej tamhle, královna!"

Pytlík viděl nejprve jen veliký shon a chvat. To byly královniny strážkyně, služky, kuchařky a komorné a teprve po chvíli spatřil, že uprostřed toho šumu je jedna včela větší než ostatní, a to byla královna.

Byla v nejpilnější práci. V nejvznešenější práci úlu, ve které se královna nikdy nezastaví. Ona totiž nedělá nic jiného, jen chodí od jedné komůrky ke druhé a snáší do každé prázdné komůrky jedno vajíčko. Dnes, zítra, pozítří, každý den. A když jich, prosím vás, má snést takhle třeba padesát tisíc za rok, tak to je, panečku, práce!

Vždyť nemá ani kdy na jídlo. Zatímco jde od komůrky ke komůrce a do každé klade jedno včelí vajíčko, kuchařky jí podávají jídlo, komorné utírají po každém soustu pusu, služky jí umývají ruce, když si je někde umaže, a kartáčují jí chloupky, jinak by chudinka na nic neměla čas. A strážkyně dávají kolem pozor, aby jí šli všichni z cesty a aby ji nikdo nevyrušoval.

Zas už je jedno vajíčko sneseno, zase už se celý průvod pohnul dál, k další komůrce, kterou už předtím posluhovačky uklidily.

Najednou „plesk!" taková rána se ozvala a kornoutek cukroví se rozsypal po zemi. „Že se nestydíš. Pytlíku, brát miminkům jejich oběd. Copak jsi se dost nenajedl?" začala hubovat jedna včela tak, až se všechny ohlédly, a i královna se dala ptát, co se stalo.

Ani byste nevěřili, co se stalo. Pytlík, jak se všichni dívali na královnu, začal uštipovat cukroví pro miminka, začal brát z košů preclíčky a kolečka, několik si jich nacpal do kapes, až si nakonec vzal do ruky celý kornoutek cukroví a začal jíst. Jen tak, z roztržitosti, ani o tom pořádně nevěděl.

Včela ho pleskla po ruce, až mu kornoutek vypadl na zem. „Mně se zdá, že bychom tě měli zapřáhnout do práce. S tebou je tak ještě nejlíp, když kropíš!" řekla.

Proč se potom broučci mohli z Pytlíková kropení zbláznit

Tak hned vzaly dvě včely Pytlíka pod ramena, sypaly ho ven z úlu a frrrrr, do vzduchu s ním a k řece, namočit ho do vody. Jak tak letěli, ani si toho zvlášť nevšimli, zahlédli pod sebou jakýsi deštník. Červený, puntíčkovaný. Právě jej kdosi zavíral.

Kdo byste řekli, že tam byl? Nu ovšem, černý Potemník se svými kamarády. Ale to už Pytlík nepoznal, protože ho včely ponořily do vody až po vršíčky tykadel. Teprve když se zase vraceli do úlu, mokrý Pytlík s překvapením poznal, nad kým letí.

„Huuu!" zatřásl se strachem, a jak se zatřásl, pokropil všechny dole. Docela řádně, jako nějaký déšť.

První kapka padla náhodou na Krtonožku. „Pr-pr-pr-pr-prší," začala hned zděšeně volat. Ale než to dořekla, Potemník už otevřel deštník, a také, taková bláznivá chvíle to byla, než to dořekla, několik kobylek se zastavilo ve skákání, protože myslily, že na ně někdo volá „Prrrrr!"

Včely však jakoby nic zanesly Pytlíka do úlu, on jim tam pěkně pokropil, jak se zimou třásl, cestičky, a pak s ním zase letěly k vodě, aby ho znovu namočily.

Ale zatím Splešťule blátivá pod deštníkem přišla na to, že už neprší, tak co, a Potemník zavřel deštník. A v té chvíli spatřila Krtonožka, jak nad nimi letí včely s Pytlíkem k vodě.

„Py-py-py-py-py“ začala volat, až se všichni broučci široko daleko rozběhli schovat, protože myslili, že někdo volá kuřata. „Py-pytlík!" vykoktala konečně Krtonožka s prstem zdviženým k nebi.

„Za ním!" zavelel Potemník a všichni se hnali k vodě. Ovšem pěšky. Ale než doběhli k řece, včely už dávno Pytlíka namočily a vracely se zase do úlu.

Co však čert nechtěl — historie se opakovala. Jak přiletěly nad Potemníka, Pytlík se nezdržel, zase se zatřásl a Krtonožka jako prve zase zavolala: „Pr-pr-pr-prší!" Potemník zase otevřel deštníka bác ho! Jak měli deštník nad sebou, ztratili rozhled a už zase neviděli, kam Pytlík uletěl. Jen utíkali za ním horempádem k úlu,

No, nechci vám to dlouho vykládat, možná že někdo z vás už musí jít spát, ale s Pytlíkem tak letěly včely nad Potemníkem a jeho kamarády k vodě a zase do úlu aspoň padesátkrát. Padesátkrát volala Krtonožka „Py-py-py-py!" a běželi k řece, padesátkrát volala ,Pr-pr-pr!" a běželi k úlu, padesátkrát Potemník deštník otevřel a zavřel, padesátkrát je Pytlík pokropil.

Nakonec leželi všichni čtyři na zádech a sténali únavou a kolem nich leželi všichni ostatní broučci, kteří při každém „Py-py-py-py" se utíkali schovat, a zmožené kobylky, které při každém „Pr-pr-pr-pr" se zastavovaly i v nejprudších skocích.

Jak Pytlík věděl, že něco praskne, a jak to opravdu prasklo

Nemyslete si však, že Pytlík byl na tom o mnoho lépe. „Brrr!" klepal se po tolikerém namočení zimou, když ho včely zavíraly do jedné komůrky, a teprve když ho zalilo příjemné teplo, usnul. Ale o hladu. Vůbec nic mu nedaly k večeři. A také ráno marně čekal, že ho nějaká včela nakrmí. Kdepak! Napřišla žádná, protože na vrátkách jeho komůrky bylo napsáno:

Tady spí Pytlík, nekrmit!

Na to, že má několik koláčků v kapse, ani nevzpomněl. Jak také, vždyť tenkrát ani nevěděl, že si něco bere.

Tak, co teď měl dělat, když mu nic nedaly? Byl aspoň rád, že je mu teplo, a prospal v komůrce celý den. Teprve večer, když včely utichly, odvážil se ven. Kdepak je kuchyně? Našel ji potmě, ale byla prázdná, jako vymetená. Tak aspoň do špižírny. Kdepak mají včely med? Jistě v některých těch komůrkách.

Tak Pytlík začal pátrat po komůrkách. Kdyby aspoň mohl do některé nakouknout! Ale včely, jako by věděly, že tam bude Pytlík šmejdit, všechny komůrky zavřely.

Tak to zkusím nazdařbůh, co se mi může stát? řekl si nakonec a začal otvírat jednu velikou komůrku. Buď tam bude medu, že se najím, až prasknu, nebo praskne něco jiného! říkal si, když vylamoval vrátka. A prasklo. Najednou „bác!" a ...

„Hromský chlape, co mne tu budíš, nevidíš, že ještě spím?" ozvalo se z komůrky. „A jak se to kroutíš, nevíš, jak máš stát před pánem?" řval na něj kdosi takovým bzučivým hlasem jako nějaká trumpeta.

A tu se celý úl probudil. Pro pána krále, vždyť Pytlík probudil trubce, včelího samečka. Ale, vzal to kozel, co o jednoho trubce, stalo se něco horšího: vzbudili se i ostatní trubci! Teprve se v komůrkách proměňovali z červíčků ve včelí samečky, bylo jich tam habaděj, plno, plničko, ale teď všichni lámali dvířka svých komůrek a drali se ven.

„Pro pána krále a paní královou, kdopak nám vzbudil trubce?" bědovaly zděšené včely. „Vždyť měli ještě celé dva dny spát!" Zkrátka, úl nebyl na narození trubců ještě vůbec připraven.

Byl z toho strašný poprask, trubci troubili jako o posledním soudu, dělnice klopýtaly přes košťata, dvě kuchařky spadly do hrnců, jedna komorná natrhla královně křídlo a tři strážkyně už myslily, že našly viníka, a počaly ve tmě omylem tlouci do sebe.

Nu, povídám vám, Pytlík měl štěstí, že byl blízko dveří, a jak lítalo všechno sem a tam, vylezl nepozorovaně ven, roztáhl křídla a frrr pryč, třeba mu kručelo a pískalo v břiše jako v rozbitém rádiu.

Najednou se v letu do čehosi zamotal, kolem krku se mu otočily nějaké provazy, o hlavu kleplo několik trámů a prásk, bumbu-rumbu, jako při nějakém zemětřesení se zřítilo jakési lešení i s Pytlíkem na zem. Pytlík ležel vzhůru nohama, na hlavě měl káď s maltou, na noze napíchnuté pokreslené papíry.

„U sta tisíců hřebíků a pěti krokvic!" zaklel kdosi učeně nad tou spoustou.

„Hrom aby do toho vrtáka bacil!" zahuboval někdo druhý zase docela neučeně.

Pytlík si utřel oči od malty, rozhlédl se trochu a málem vykřikl hrůzou. Nad sebou viděl dva veliké chlapíky s hrozitánskými vousy, se sekerami v rukou, jeden byl starší, měl tak trochu bříško, a druhý mladší, s brýlemi učeně nasazenými na nose.

Byli to dva tesaříci, kteří tu stavěli domek.

Jak tesařík jednou padl do plánů a Pytlík je potom musel dělat

Ano, byli to dva tesaříci, táta a syn. Táta byl docela obyčejný tesařík, jak tesaříci bývají, ale syn s brýlemi, to byl studovaný brouk. Nedávno se mu totiž stalo, že zabloudil k blízkému staveništi dětské ozdravovny. A jak tak letěl, najednou se octl ve stavitelově kanceláři.

„To bude krásný brouk pro mého synka!" řekl si stavitel a chtěl ho chytit v letu. Ale jak po něm plácl rukou, srazil tesaříka do kouta a tesařík spadl do jakési roury opřené o zeď.

Stavitel hledal, hledal po celé kanceláři, ale tesaříka už nenašel. Ten, to se ví, se bál vylézt a zůstal v rouře celé dva dny a dvě noci. A ve chvílích, kdy neměl moc veliký strach, rozhlížel se po tom, co ho obklopovalo. Víte, co to bylo, ta roura? Byly to stavitelské plány stočené do roličky. A ty čáry á klikyháky na plánech se mladému tesaříkovi tak zalíbily, že od té doby nechce stavět jinak než podle plánu, a nosí brýle, jak to viděl u stavitele.

Nu, a teď právě stavěl s tátou, ovšem také podle plánů, které měl v této chvíli Pytlík napíchnuté na nose, domek pro paní Tesaříkovou. Chudinka, měla za několik dnů zase snášet vajíčka, rovnou do stromu, aby červíček, který se z toho vajíčka narodí, mohl papat dobré čerstvé dřevo. Už chatu u stromu skoro celou postavili, a teď je všechno rozbito.

„Poslechnou, voni popleto, esli tu chatu hned zase nepostavějí, tak jim utrhnu tykadla u samýho zadečku!" zahromoval na Pytlíka hrubě starý tesařík.

„Leč ne jinak než podle plánů!" dodal vzdělaný syn. „Ne-li, zbuduji podle plánů šibenici, na kteréžto vás podle plánů pověsím!"

„Jéjej!" vykřikl Pytlík. „Stavět? Proč ne? Všecko vám udělám! Dejte mi papír a inkoust a udělám vám plány jak na babylónskou věž! Ovšem, musíte mi dát také něco k snědku, vždyť já jsem už dva dny nejedl!" dodal hladově.

Tak tam měl za chvíli hezkou hromádku jídla, veliký papír a lahvičku s inkoustem.

„Plán krasopisně vykreslete a ať nic nespletete!" připomínal ještě mladý tesařík a pak odešel s otcem.

„A dobře se napapejte!" dodal Pytlík, když odešli. To se ví, že se nejprve pustil do jídla, a tak se nacpal, že se mu potom chtělo spát. „A taky se vyhajejte!" bručel při zívání. „Bodejť, pak vám to dám nějak dohromady. Nemusí to být zrovna babylónská věž. Třeba jim bude stačit Prašná brána!" A usnul jako zabitý.

Jenže, jak se položil do trávy, převrhl lahvičku s inkoustem a inkoust se rozlil.

A jak se stavěla babylónská věž podle prostných cvičení broučků

„Jéjej, Pytlík tu spí!" ozvalo se za malou chvilenku odkudsi shora. Několik broučků a mušek kroužících ve vzduchu poznalo Pytlíka a hned se všichni snesli k zemi.

„Koukejte, jak si odfukuje!" — „Vida ho, ospalce!" — „Copak se mu asi zdá?" rokovali, chodili kolem něho a přitom všichni šlapali v rozlitém inkoustu.

„A co je to tady?" zarazili se před bílým papírem přichystaným pro plány. „To vypadá jako nějaké cvičiště ...," napadlo jednoho. „Zacvičíme si na něm!" vykřikl hned zase jiný.

A za chvíli broučci a mušky seřazení v řady pochodovali, otáčeli se, běhali útokem a cvičili prostná po bílém papíře a ovšem dělali za sebou nohama čáry od inkoustu, že tam za chvíli nebylo skoro ani místečka čistého.

„Propánečka, koukejte se, co jsme to provedli!" vykřikl najednou jeden mol, a když to všichni uviděli, sebrali rychle nohy na ramena, roztáhli křídla a frrr, zmizeli na všechny strany zrovna v pravou chvíli. Neboť právě se vracel starý tesařík s mladým, aby se podívali, jak je Pytlík se svou prací daleko.

„Koukej ho, chlap jeden líná, chrápe tu, místo aby dělal!" zvolal hrubě starý tesařík.

„Otče můj, co to díš?" odpověděl vzdělaně syn, „nelaj Pytlíkoví a pozři na jeho rysy!"

„Co mám pozřít? Jeho krysy?" ptal se nechápavě otec.

„Pozřít máš, podívat se máš na jeho rysy! Jak to narýsoval! Ký to umný plán! Kružnice, přímky, spirály, smyčky ... takového plánu jsem si, otče, vezdy zdál!" jásal mladý tesařík nad počmáraným bílým papírem. „Ký to div, že se po také práci oddal snům! Otče, chutě do práce, nemeškejme podle toho plánu stavětí!"

Starý tesařík se v tom plánu nijak nevyznal, no, ten mladý také ne, ale začali stavět. Nosili třísky, svazovali je trávou, sekali větvičky, rozkousávali kůru, dávali jedno přes druhé, kroutili to podle toho, jak se broučci na papíru otáčeli, chvilku jim to padalo na jednu stranu, tak to tam podepřeli, chvilku zase na jinou, tak to podepřeli na druhé straně, a za hodinku, byli to pilní chlapíci, měli stavbu ne jako Prašnou bránu, ale jako opravdovou popletenou babylónskou věž. Odevšad něco trčelo, všude něco překáželo, všude něco viselo a padalo, ale bylo to vysoké a dole to mělo díru jako vchod a to jim stačilo. „Nuž, nechť nyní náš bohatýr procitne!" řekl mladý tesařík, zářící pýchou nad zdařilým dílem, a zatahal Pytlíka za nohu.

„Co, co, co je? Kde je plán?" vyhrkl Pytlík a začal hmatat kolem sebe. Tesaříci čekali, co řekne, až uvidí postavený dům, ale Pytlík najednou jako by zkameněl, chaloupky si vůbec nevšímal a jen očima doširoka otevřenýma hleděl přimo před sebe, na cestičku. Hrůza! Po cestičce vážně kráčeli Potemník, Krtonožka, Chroust a Splešťule blátivá rovnou k němu.

„Ta-ta-ta-ta ...," začala najednou Krtonožka. Tesaříci myslili, že je to nějaký kulomet, a utekli pryč. „Ta-ta-ta-ta-tam!" dokončila koktavá Krtonožka a ukázala na Pytlíka.

„Za ním!" zavelel Potemník, který už ho také spatřil, a už se zahájil ohromný útok na Pytlíka. Kam se honem schovat? Pytlík viděl díru do babylónské věže a vletěl dovnitř. Pronásledovatelé za ním. Pytlík viděl v babylónské věži jakousi skulinu, tak honem ven. Ale jak vyrážel ven, srazil podpěry, trámy a třísky a bumburumbu, třísk a prásk, celá stavba se zřítila. Spadly kamínky, kůra, sloupy a stropy, všecko křížem krážem na Potemníka, Krtonožku, Chrousta a Splešťuli blátivou tak prudce, že ani Potemník neměl čas nad všemi roztáhnout deštník.

Tesaříci, kteří k té spoušti polekaně přiběhli, měli co tahat, když je chtěli dostat ven.

Teprve když si nešťastníci narovnali údy, ohmatali boule, když zjistili, na kterou nohu kulhají a kterým prstem nemohou hýbat, začali se ptát po Pytlíkoví.

Ale ten už byl pryč, daleko, daleko pryč. Právě se procházel u Růžového keře.

O leteckém dni pod Růžovým keřem

A právě když zašel za Růžový keř, Pytlík se zarazil. Taková divná věc se tam děla. Hejno komárů lítalo dokolečka nad obličejem jednoho pána, který tam ležel v trávě.

„Hele, letecký den, a ani se tu nic neplatí!" řekl si Pytlík a pokročil blíž ke komárům. „Na co si hrajete, pískálkové, na stíhačky nebo na bombarďáky?" ptal se komárů bodře.

„I kdepak, my si nehrajeme na žádná letadla!" chtěli mu odpovědět komáři. „My jen čekáme, až ten pán tvrdě usne, pak ho píchneme a cucneme si jeho krve!" Ale místo toho jen bzučeli: „Bzííí — vzííí!", protože nic jiného neuměli, a lítali stále dokolečka.

„I to aby vám kozel rozuměl! Pořád bzííí — vzííí, a nic kloudného nepovědí! Hej, proč tu děláte takový rámus?" křičel na komáry.

„Bzííí — vzííí — íííííí!" rozbzučeli se komáři rozčileně. „Nekřič tolik! Vzbudíš ho!" chtěli volat na Pytlíka, ale zase to bylo jen: „Bzíííí — vzíííí!"

„Ach táák!" klepl se do čela Pytlík. „Už to vím, vždyť oni ho

chtějí asi vzbudit! No, proč by jinak tolik bzučeli? Třeba se ho chtějí optat na cestu nebo kolik je hodin..."

„To jste mi mohli říci hned, vy popletové, já vám ho vzbudím jedna dvě!" volal Pytlík. „Na to já jsem kabrňák! To jste jakživ neviděli, jak vyletí, až já ho probudím!" a už šel hledat slámku.

„Bzíííí — vzíííí!" rozbzučeli se komáři a slétli se kolem něho. „No, hned to bude, nebuďte tak nedočkaví," říkal jim Pytlík a už lezl po uchu na člověkovu tvář, taktak že tam nespadl do pootevřených úst, a zamířil rovnou k nosu. „Bzzzz!" zabzučel mu ještě jeden komár před nosem.

„Že tě praštím!" ohnal se Pytlík po něm. „Teď se koukejte, jak já umím budit!" řekl a zašťoural člověka v nose. Člověk se pohnul. „Vidíte?" jásal Pytlík a zašťoural podruhé.

Najednou se ozvala ohromná rána jako z děla. „Hééé — pčik!" Člověk kýchl zrovna na Pytlíka, toho to chytilo jako vichřice, vystřelilo do vzduchu a prásk, rovnou do veliké pavučiny, natažené ve větvích Růžového keře.

„Pusťte mne, pane, já jsem vás nechtěl budit, to komáři!" křičel Pytlík a lomcoval pavučinou, domníval se totiž, že ho člověk drží.

Ale člověk se už nehýbal, spal dál, komáři utekli a jen Pavouk šplhal po pavučině k Pytlíkoví.

Jak Pytlík dělal provazolezce a broučci myslili, že je to panička s kloboukem

To si můžete myslit, jak pavouk zkoprněl, když viděl v pavučině takového nemotorného brouka, který sebou házel jako ryba v síti. „Co tu děláte?" udeřil na něj zhurta.

„Visím, pane šéf, copak nevidíte?" řekl Pytlík a měl také pravdu. Cožpak to pavouk nepozná sám?

Pavouci děti, které za tátou přiběhly, už to braly jinak. „Tatí, chytil jsi nám něco k jídlu?" — „Tatííí, ten se třese!" — „Jééé, tatííí, ten je legrační, nechej nám ho na hraní!"

Ale najednou, uprostřed všeho volání, se utrhlo několik vláken pavučiny, na kterých Pytlík visel, a Pytlík spadl horempádem dolů, a jak se obrátil a zůstal viset vzhůru nohama na poslední niti, vypadlo mu několik medových koláčků z kapsy do trávy.

No, to jste teď měli vidět pavouka. Jako střela se spustil po svém vlákně za Pytlíkem, zůstal viset vedle něho a ihned soukal vlákna, provazy a lana na záchranu.

Malí pavoučci se také spustili, ovšem jen proto, že viděli, jak Pytlíkoví něco vypadlo z kapes. Šups dolů, také každý na svém vlákně, a už byli u medových cukrátek.

„Tatíí, ten pán něco ztratil!" — „Jéé, to je dobrééé!" — „Haló, pane, vy jste cukrář?" volali.

Zatím tatínek tahal Pytlíka omotaného už spoustou lan nahoru. Dětičky, každé v ústech kousek kolečka nebo preclíčku, šplhaly kolem nich také nahoru, každé po svém vlastním provázku.

Pytlík byl hned v dobré náladě a volal na malé pavoučky: „Hip, hip, hip! Kdo bude první nahoře?"

Malí pavoučci křičeli, hnali se o závod nahoru a tam s radostí čekali, až tatínek toho veselého pána vytáhne. „Šampión světa ve šplhu po pavučině!" blahopřál Pytlík pavoučkovi, který závod vyhrál. „Já vám tu, chlapíci, budu muset jednou uspořádat celou olympiádu!" sliboval.

Na pavučině byl ovšem hned jako doma. „To je ohromné, jaké tu máte krásné provazy. Ale velká škoda, že pod nimi není žádná záchranná síť, já bych vás naučil po nich chodit jen tak po dvou nohách, jak to dělají provazolezci!"

To je pravda, síť tam sice měli, ale ta byla na chytání mušek. Záchrannou, jako mívají provazolezci na poutích, neměli. „My bychom třeba řekli

tatínkovi, aby vám ji udělal!" volala pavoučata. A hned také šla za tatínkem. Nu, a druhý den už měl Pytlík z jedné větve ke druhé napjaté pěkné lano a pod ním velikou záchrannou síť. Pavoučata s mámou už čekala nedočkavě na představení, a tatínek to chtěl také vidět.

„Tak koukejte, pavoučata, já vám to ukážu," zahájil představení Pytlík. „Nejprve musím mít jako řádný provazolezec důkladné bidlo," a vzal si z větví pořádné dlouhé bidlo, které si už včera připravil.

„To se musí pěkně nadhodit do ruky...," povídá, a bác! Jak si bidlo nadhazoval, už jedním koncem srazil mámu i s pavoučaty z větve dolů. Štěstí, že máma hned pustila vlákno a pavoučata také. Viseli teď dolů jako ozdoby z vánočního stromku.

„Ó, pardon!" zavolal zahanbeně Pytlík. Ale jak se podíval za nimi, srazil dolů druhým koncem bidla starého pavouka. „Prach milión, zatra s mákem!" zaklel starý pavouk, když se houpal na vypuštěném vlákně.

„Ó, pardon, pardon!" volal Pytlík za ním a zdvihl bidlo do výše, aby na nikoho nenarazil. Ale co čert nechtěl, nahoře byl velký Zlatohlávek, který se právě motal v růžovém květu. Prásk, sletěl dolů, jak dostal jednu bidlem do břicha, a začal sebou mlít v záchranné síti.

Ale to nebylo ještě všechno. Bidlo srazilo také růžový květ, ten spadl Pytlíkoví jako klobouk na hlavu a Pytlík se se vším, s bidlem a s růžovým kloboukem, poroučel do sítě rovnou na Zlatohlávka.

„Pomóóóc, vraždááá, ten pán mne chce zabít!" volal Zlatohlávek a začal se s Pytlíkem potýkat. Nu, to vám bylo k popukání! Pytlík s růžovým kloboukem na hlavě vypadal jako nějaká panička, Zlatohlávek zase třímal v rukou bidlo, které sebral Pytlíkoví, a vypadal jako nějaký rytíř s kopím. Ale jak se s bidlem rozháněl, roztrhal úplně síť, až oba, Zlatohlávek i Pytlík, spadli dolů.

Ne až docela na zem. Zlatohlávek, jak padal, roztáhl křídla a uletěl. Pytlík zase zůstal viset za nohu v pavučině s kloboukem na hlavě. Květ se mu totiž pevně přilepil na tykadla polepená medem.

Malí pavoučci se tomu ze svých vláken ohromně smáli, tleskali a také jiní broučci to viděli a hned to potom vykládali dál.

Ale to víte, jak se všechno poplete, když se to vykládá od úst k ústům. Za chvíli se všude povídalo, že Zlatohlávek chtěl nějakou paní s růžovým kloboukem — spletli si Pytlíka s paní — pohoupat v houpací síti a že mu ta paní nabila bidlem.

Zkrátka, Zlatohlávek měl z toho potom dlouho hroznou ostudu.

A jak se Pytlík učil dělat pavučinu

Jenže ještě jedna věc byla mrzutá. Starý pavouk už nechtěl dělat žádnou novou záchrannou síť, třebaže ho pavoučata prosila: „Tatínku, udělejte, prosím vás, Pytlíkoví novou síť, ať máme nějakou legraci!" Ale pavouk ne. Za nic na světě.

Ovšem, to zase neznáte Pytlíka. Když starý nechce, udělá si ji Pytlík sám. Jen co se tomu naučí. Jen co se podívá, jak si starý pavouk každý den dělá novou síť.

Tak se na to podíval. Schoval se za lístek, pěkně si počkal, a tu uviděl opravdu podivnou věc. Pavouk, žasněte, čtenáři velcí i malí, než se dal do pletení nové sítě, snědl prostě tu starou síť, ne snad že by si ji pokrájel na talíři, ale soukal do sebe lana a nitky jako nudle, až měl celou síť v sobě, že z ní ani vlásek nezbyl.

Pak si vylezl na jednu vysokou větvičku a hezky dlouho odpočíval. Asi čekal, až se mu pavučina v bříšku dobře uleží. Najednou pak skočil rovnou po hlavě dolů a za ním, z několika puntíčků na zadečku, se táhla od nejvyšší větvičky báječná, silná nit. Na ní zůstal chvilenku viset, ale pak se otočil jako akrobat a šplhal zase po své vlastni niti nahoru.

A co nit? Tu táhl za sebou? Kdepak, pavouk ji nechal viset, ale hned k ní, jak lezl nahoru, přisoukával novou, takže když vylezl nahoru, visela pod ním pěkná smyčka.

Zase chvilenku čekal, ne však už na své bříško, ale až přijde vítr, až zafoukne smyčku na některou větvičku tak, aby se tam zachytila. Nu, a sotva měl tak hlavní lano zachyceno, začal se spouštět i na jiné větvičky, až si z vláken udělal hezkou hvězdu, pak začal běhat po hvězdě dokolečka, až byla celá pavučina hotová.

„Božínku, to je celé?" divil se Pytlík. „To tedy svedu jedna dvě!" Rychle přiběhl ke své roztrhané záchranné síti a v minutě ji také snědl. Nu, nechutnalo mu to příliš, ale snědl ji.

Pak se posadil na vršek větvičky a čekal, až se začne dělat pavučina. Něco se v něm skutečně dělo. V břiše mu kručelo, vrtalo to tam, točila se mu hlava, skytal ostošest a v uších měl, jako by gramofon hrál, ale pavučina z něho lézt nechtěla. Jednu chvíli myslil, že přece mu cosi začalo vycházet z nosu, ale byla to obyčejná kapička. Zkrátka, bylo mu špatně.

„Safra, tak to vypadá, jako by mi ty nitě měly jít předem," říkal si zmámený Pytlík, ale když to přišlo, nebyly to nitě, jen se docela obyčejně s odpuštěním poblinkal. „Ještě asi nejsou hotové," utěšoval se, „bolí to, to bych nikdy nebyl věřil, ale bude to slávy, až se o mně dovědí, že dovedu dělat pavučinu!"

Nakonec se to v něm začalo s úžasnou silou všechno trhat, válet, myslil, že se rozsype. „Teď, teď jdou nitě!" zasténal, rozpřáhl se do vzduchu a skočil, jak to viděl prve u pavouka, z větvičky dolů.

Bác! Žádná nit, žádné záchranné lano se za ním neobjevilo. Pytlík sebou jen praštil o zem, ne jako Pytlík, ale jako pořádný pytel písku.

V hlavě se mu pořádně zatmělo, ale hned poté se mu zdálo, jako by se rozsvítilo, jako by andělé na všechny strany létali. Každý z nich pletl pro Pytlíka síť a nit pro ni tahal z čertího ocasu. Pak z čerta počaly sršet jiskry jako ohňostroj a potom už Pytlík ztratil vůbec vědomí. Byl docela bez sebe.

Jak Pytlík myslil, že umřel, a čí to byl vlastně pohřeb

Když se probudil, byla tmavá noc. Docela tmavá noc, nic nebylo vidět, jen v dálce několik malinkých světýlek, zdálo se, že se trochu pohybují. Tichá noc, nic nebylo slyšet, jen jakousi krásnou a smutnou hudbu, která se, jak se zdálo, stále přibližovala. Zkrátka, přicházel pohřební průvod. Vpředu a po stranách několik světlušek svítilo na cestu, za nimi šlo několik můr ve smutečním šatě, pak průvod muzikantů, nočních škrkavek, bzikavek, cvrkavek a jiných nočních vřeštidel, kteří hráli smuteční pochod. A nakonec hrobaříci s lopatami a kopáči.

„Můj pohřeb!" zašeptal Pytlík jako ve snách. „To já jsem asi umřel. Ba, jistě! Vždyť ani nenesou rakev, to jdou teprve pro mne!" A jako duch vstal, ještě mu bylo trochu špatně, a přidal se k hrobaříkům. A hudba hrála smutnou pohřební píseň: „Tráá — dam — taramta — drá — dram — dram — dram —!"

A hloupý Pytlík tiše plakal, protože myslil, že je to jeho pohřební píseň.

To víte, zrovna Pytlíkoví budou strojit pohřeb! To, panečku, platilo někomu většímu! Hned to uvidíte. Průvod se zarazil blízko jednoho lidského domku, kde za plotem ležel na zemi mrtvý kanárek, přikrytý širokým pohřebním rouchem. Chudáček, právě dnes zahynul jedné paní, která se sem se třemi dětičkami přistěhovala na letní byt, a ta večer, zrovna před chvílí, vyhodila mrtvého kanárka přes plot, protože si ho děti chtěly vzít s sebou na noc do postele.

„Uvidíte, že ho hrobaříci pochovají!" řekla dětem. „Jděte spát. Zítra se můžete jít podívat na hrobeček!" Nu a právě k tomu kanárkovi, jak ta paní předvídala, přišel průvod hrobaříků. Velitel stáhl z ptáka pohřební roucho, rouchem byl veliký noční motýl Smrtihlav, a ten z kanárka tiše odletěl.

„Tak, kopat!" poručil velitel hrobaříků. „A ty můžeš pomáhat, ať kanárka brzo pochováme!" řekl Pytlíkoví.

Pytlík se zarazil: „Co, já mám kopat? Vždyť já jsem mrtvý, to je přece můj pohřeb!"

Chachacha! Už se mu všichni broučci chtěli začít smát, už ho chtěli z radosti poplácat za ty hloupé řeči po zádech, ale najednou do toho vpadl strašlivý hlas:

„Bude to Pytlíkův pohřeb!"

„Tvá poslední hodina udeřila!" zařezal se do tmy ohavný skřek.

„Neutečeš, neuletíš, neuplaveš!" kvákal kdosi škaredě, až se všichni otřásli.

„Chy-chy-chy-chy-chy...," znělo příšerně z neznáma, jako by se někdo smál, ale nesmál se, protože nakonec z toho vylezlo: „Chy-chy-chytíli jsme tě!"

Vždyť to byl Potemník, Splešťule blátivá. Chroust a koktavá Krtonožka!

Raf! Osm mohutných paží, klepet a pařátů semklo Pytlíka. „Konec s tebou uděláme! Bídně zhyneš! Zaživa tě pohřbíme. U-u-u-umřeš!" Tak na něj volali a hned rozkázali hrobaříkům, aby v kopání hrobu neustávali.

Broučci, noční bzikavky a škrkavky a světlušky chtěli utéci, ale museli zůstat. „Za každým, kdo uteče, se rozletím!" sliboval Chroust. „A chytím ho!" Nikdo Chrousta neznal, jak lítá, proto mu věřili a báli se utéci. Kdo byl muzikant, musel hrát, a ti ostatní museli zpívat pohřební píseň kanárkovi a Pytlíkoví.

Bylo to velmi smutné a hrobaříkům šla práce pomalu od ruky. Tak pomalu, že se do toho vmísila Krtonožka. „Mu-mu-musím vám pomoct! Ta-ta-tak se hrabe!" pustila se mezi ně. Vy jste, děti, ještě neviděly hrabat Krtonožku? Ale vidíte aspoň na obrázku, jaké má přední pracky! Ty jsou, viďte! To jsou přece drápky jako u moderního stroje na kopání jam. Jej, ty zajely do země! Vždyť hrabání, to je právě to nejlepší, co Krtonožka umí! Kdo by tu byl poznal koktavou Krtonožku?

Nikdo! Země lítala na všechny strany, byl to déšť hlíny a pod Krtonožkou v mžiku vyrostla hluboká jáma.

Pytlík už pohled do svého hrobu nevydržel. Všechno se mu to znovu obrátilo v bříšku, celá síť, kterou snědl, zatočil se s ním znovu celý svět a poroučel se zase bez sebe na zem.

Štěstí však bylo, že už zase o ničem nevěděl. Protože v té chvíli ho Splešťule blátivá hodila svými pařáty do jámy, hrobaříci vedle něho rychle položili kanárka a Krtonožka zase všechno zahrabala.

Konec. Je po Pytlíkoví. Muzikanti ještě zahráli poslední píseň a odešli domů. Potemník, Chroust, Splešťule a Krtonožka si ještě počkali, až hrobaříci hrob pěkně upravili, a šli domů také. Zpěváci rovněž.

Poslední se rozcházely světlušky. „Chudák," říkaly si o Pytlíkoví, „byl to kamarád Ferdy Mravence!" — „Ale měl popletený život, a má proto také popletený konec!" žvatlaly. „Však beztoho o takových hloupostech, jaké dělal, ani nevyjde žádná knížka!" rozumovaly. „A pojďme už domů!" rozhodovaly se. Takové podobné řeči vedly ještě světlušky a pak se rozletěly také domů.

A je, zkrátka, konec Pytlíka.

A proč je to takový popletený konec

Protože to vlastně není tak docela konec, protože se ještě něco stalo druhého dne.

Druhého dne přišly tři děti, jedna holčička a dva hošíci, podívat se k plotu, jestli měla maminka pravdu, že tu bude hrobeček. A vida, byl tu hrobeček. A docela pěkný.

„Hrobaříci tu udělali hrobeček, pomodlíme se za kanárka, aby se dostal do nebíčka," řekla holčička, která byla nejstarší.

Ale ještě než se začali modlit, uviděli, že se povrch hrobečku hýbe, drobky hlíny se rozhrnovaly, teď se tam udělala díra a z díry vylezl — brouk Pytlík, živ a zdráv. Už mu ani špatně nebylo. Rychle se otřepal, roztáhl křídla a frrr, uletěl vzhůru, jak nejrychleji mohl.

Děti neznaly brouka Pytlíka. Nečetly ani Ferdu Mravence a tuhle knížku teprve ne.

„Hleďte, hleďte!" zvolala holčička. „To je dušička našeho kanárka, teď letí do nebíčka!" a ukazovala za Pytlíkem, který rychle mizel ve vzduchu.

„Proměnil se v andělíčka!" řekl první hošík.

„Tak už se ani za kanárka modlit nemusíme, když už se dostal do nebe!" řekl druhý hošík.

Pak běželi za maminkou a vypravovali jí, že viděli kanárkovu dušičku, jak letěla do nebíčka.

Maminka se jim smála. Říkala si, že si to děti asi vymyslily.

Tak to se tedy stalo ještě druhého dne.

A co se stalo potom, to už nevím.

O tom jak Brouk Pytlík dostal od motýlů bití

To už se tenkrát začínal krásný, bílý den, všechno vstávalo, jen Pytlík, ospalec ospalý, ležel ještě v trávě s rukama za hlavou a spal.

Totiž nespal, už jen tak podřimoval, a proto hned, když to poprvé uslyšel, zvedl hlavu a otočil se.

Víte, něco za ním prasklo. Taková tlusťoučká věc, takový hnědý váleček se špičkou, viselo to na větvičce a trochu se to pohnulo. Asi to bylo živé. A jak to prasklo, ve válečku se udělala dírka a z dírky vylezl kus takového strakatého hadříčku.

„Tady, mně se zdá, někomu kouká kousek košile," řekl Pytlík, když to uviděl. Hned vstal, a protože měl rád pořádek, zastrčil kousek té strakaté látky zpět do dírky. Potom se zase položil spokojeně do trávy.

Ale sotva ve sladké dřímotě přivřel oči, už zase „Praskl", a dírka byla ještě větší a ještě větší kousek hadříčku koukal ven. „Pro pána krále, tady někomu praskl koš s prádlem," zhrozil se Pytlík a šel to dát zase do pořádku. Váleček s dírkou sebou přitom kroutil, jako by byl opravdu živý.

Samozřejmě, jak se Pytlík položil, už to zase prasklo víc a z díry, která byla po každém prasknutí větší, už dokonce visela celá pomačkaná plachta.

„To si někdo ze mne dělá hloupé žerty!" zahuboval Pytlík, vyskočil, nacpal celou velkou plachtu zpět do díry, a ani si již nelehl, jen sedl a koukal po očku na váleček. „To vám povídám, praskne-li to ještě jednou a budu-li to muset ještě jednou spravovat, tak uvidíte, jaká to bude mela!"

A ta mela, děti, opravdu byla. Protože to zase udělalo „Prask!", a z děravého válečku se nyní dokonce vyvalily dvě velké pomačkané plachty.

„No to už ale přestává všechno!" řekl Pytlík a rozběhl se k válečku. Jenže už nedoběhl, protože teď nastala ta mela. Najednou se tu objevili dva motýli, za nimi třetí, čtvrtý, pátý, a hned do Pytlíka:

„Ty kluku jeden, proč našeho bratříčka nenecháš, ty nezbedo, nevidíš, že se líhne, ty popleto, nevidíš, co mu to dá, chudinkovi, práce, vystrčit dírkou kousek křídla, a ty mu je, hloupý, zase zastrkáváš zpět?" A začali Pytlíka tlouct. Zpředu, zezadu, ze stran, jak se to dalo.

Víte, děti, co to bylo, ten váleček? Motýlí kukla, ze které se chtěl právě při východu slunce vylíhnout motýl. Vystrkoval chudáček křídla, chtěl ven, ale nemohl, protože mu Pytlík vždycky nacpal všechno zpět.

Však teď, sotva se jen Pytlík musil dívat jinam, využil příležitosti a vylezl rychle z kukly celý ven. Samozřejmě hlavou dolů, jak motýli vždycky lezou, a s křídly pomuchlanými a mokrými jako hadry. Však ona se narovnají, jen až na ně bude chvíli svítit sluníčko.

A skutečně, jen se motýl na sluníčku pověsil, už se počaly had-říčky natahovat, sílit a už rostly na krásná, rovná motýlí křídla.

Ale běda, koukejte se! To snad nejsou motýlí křídla? Na křídlech novorozeného motýla se neobjevila překrásná malba, jakou měli jeho tatínek a maminka, ale nesmyslná čmáranice, šmouhy a skvrny, hanba se podívat.

„To jsi udělal ty, ty Pytlíku," křičeli motýli, „jak jsi mu strkal křídla zpátky do kukly, pomazal a rozmazal jsi mu všechno malování!"

A zase se všichni pustili pěstmi do Pytlíka. Jenže to víte, motýlí pěstičky jsou měkké jako peříčka a Pytlíka to docela nic nebolelo.

Vtom však jeden z motýlů zvolal: „Co jsi, popleto, zkazil, měl bys napravit! Když jsi ho pomazal, měl bys mu zase udělat nové malování!"

Proč potom nevadilo, že žádný motýl není zelený

A tím se, milé děti, začala celá tahle knížka. Protože Pytlík byl správný a poctivý chlapec. „Máte vlastně pravdu," řekl a poškrabal se na hlavě. „Proč ne? Udělal bych to, ale musel bych mít nějaké barvy!"

Tak motýli, že to pro ně není nic těžkého, a hned začali nosit

barvy. Kdo jich měl na křídlech mnoho, jen se trochu otřepal, a druzí to sbírali do hrníčku. Modrásci natřepali barvu modrou, žluťásci žlutou, paví oko nasypalo barvy hnědé, červené a duhové, a smuteční motýl, babočka osiková, dal spoustu tmavé, skoro černé barvy. Ale propánečka, chyběla zelená.

„Hej, motýli, není někdo z vás zelený?" volal jeden novorozený bělásek.

„Kde bys u nás vzal zeleného motýla, ty lítálku?" .zavolal na něj otakárek, „to leda někde v Africe, ale u nás ne!"

„Když nemáte, nevadí, udělám zelenou sám," řekl Pytlík. Jak ji udělá? Inu vzal trochu žluté a trochu modré, smíchal je dohromady, právě tak, jako to dělají opravdoví malíři, a divte se, opravdu, už z toho byla zelená. Pak ještě smíchal červenou a modrou, a vida, byla z toho zase fialová. Koukejte, vždyť se v tom Pytlík doopravdy vyzná!

Ještě utrhli housenkám trochu chloupků, udělali z nich štětičky, a Pytlík že se dá do práce.

„My bychom ti beztoho překáželi," řekli motýli. „Poletíme se zatím napít z květinek. Ale až se vrátíme, ať je vše hotovo!"

Pytlík se dlouho nerozmýšlel, poručil motýlovi, aby roztáhl křídla, a začal mu na nich malovat. Hned ovšem bylo kolem plno broučků a mušek, to se ví, kdo by se nepřišel na takové divadlo podívat?

„A to děláte jen tak z hlavy?" optal se jeden brouk s koštětem, který se kolem točil nejvíc, „to se nedíváte ani na žádnou předlohu, jak takový motýl vypadá?"

„Kdepak, to já si všechno vymyslím," odpověděl Pytlík a opravdu si všechno vymyslil. Ale, víte, maloval tam hodně divné věci, takové hlouposti, jako v nějakých žertovných novinách pro děti, až mušky chvílemi vykřikovaly úžasem a brouci se chytali za břicha, jak se smáli.

Tak tam třeba nakreslil housenku na kolečkách, komára na lyžích a také blechu, jak zápasí s krokodýlem.  Nebo  nakreslil H obrázky, jak dvě kozy roztrhaly na dvoře peřinu, rozházely peří a jak všichni na dvoře myslili, že sněží. Namaloval, jak slimák závodil s vlakem a jak se potom učil kouřit, protože myslil, že nad vlakem vyhraje, bude-li umět kouřit jako vlak.

A takových hloupostí bylo do večera plná křídla, nu, půl knížky bych o tom navykládal.

O tom, jak motýl plakal a myšička se smála

„To jsem ale zvědav, co tomu řeknou motýlové," zašeptal brouk s koštětem, ale už je spatřil, „však už tamhle letí!" zavolal.

Motýlové se opravdu vraceli. Ach, to byl pohled! Sotva spatřili, co má jejich kamarád na sobě namalováno, počali strašlivě mávat křídly, prudce se snášeli na zem a hned se zase dali pěstičkami do Pytlíka.

„Co jsi to vyvedl, ty ničemníku, copak tohle je nějaké motýlí malování? Takoví panáci? Kdo to jakživ viděl?" A už tloukli Pytlíka hlava nehlava.

Motýl, kterému tak Pytlík pomaloval křídla, se dal do usedavého pláče, tak usedavého, že si hned všechno sedalo, a každý si začal utírat oči anebo aspoň nos.

Tu zašustila travička, několik lístků se rozhrnulo a objevil se čumáček malé myšky. „Co se tu stalo? Kdo to tu fňuká? Moje děti nemohou spát!" zakníkala a hrnula se dopředu. Ale místo aby si začala také utírat nos jako ti ostatní, dala se do velikého smíchu, začala se chytat za břicho, ba dokonce jí samým smíchem i slzy vyhrkly, takže si nakonec utírala oči jako všichni.

„Pánbíčku milý, kdo všechny tyhle hlouposti nakreslil?" zajíkala se smíchem. „Půjčte mi to, já to vezmu svým dětem do pelíšku!" A už si sbalila motýla, jako by to byl kus papíru, a šla s ním do své blízké myší díry. Pytlík jako v mátohách za ní a s ním všichni ostatní. Jen ten brouk s koštětem všechno, co zbylo po barvách a malování, nejprve pěkně zametl a pak utíkal za ostatními.

A koukejte, tady už je myščin pelíšek. Je tam osm mladých myšiček, ještě holých, rostou jim teď zoubky a nemohou spát. „Koukejte, dětičky," jásá myška, „přinesla jsem vám pohádkovou knížku, povíme si pohádku!" A hned začala ukazovat na obrázcích na motýlových křídlech a vykládat o tom kuřátku, které polklo žížalu, o komáru na lyžích, o tom, jak slimák závodil s vlakem. Malé myšky se tak smály, že úplně zapomněly na rostoucí zoubky.

„A teď vám ještě povím poslední pohádku, takovou uspávači," řekla myška a začala vyprávět tuto pohádku:

O tom, jak hloupé kozy stavěly sněhuláka

Byl jednou jeden dvůr a po tom dvoře běhaly dvě hloupé kozy. Nikdo je neuvazoval, tak si dělaly, co chtěly. Co chvíli honily nějakého psa nebo slepici a jednou se také zastavily před oknem. Z okna právě koukala peřina, větrala se.

„Podívej se, vystrkuje na nás rohy!" řekla ta první hloupá koza. „To si nedám líbit!" řekla ta druhá hloupá koza a už nabrala peřinu na rohy. „Já si to také nedám líbit!" řekla ta první a také ji nabrala na rohy.

„Škrrr," roztrhla se najednou peřina a hned se začalo z díry sypat peří. Kozy se lekly a poskočily. „Fuuuu," vyletěla do vzduchu oblaka peří, docela jako by sněžilo. Kozy poskočily ještě víc a prázdný sýpek jim spadl z rohů.

„Koukej, kozo, sněží!" povídala ta první, když viděla oblaka peří nad sebou. „Jé, to je dobře, budeme dělat sněhuláka!" zavolala druhá. Ty hloupé kozy opravdu myslily, že už je zima, a chtěly dělat sněhuláka. „Seber trochu sněhu a válej to ke mně!" křičela ještě ta druhá. Tak ta první opřela rohy a nohy do peří na zemi a chtěla je válet. Ale peří se jí rozsypávalo.

„Mně to nejde, dělej to sama!" zamečela po chvíli překvapeně. „Mně to také nejde, méééé!" mečela v odpověď ta druhá. „A mně to také na mé straně nejde, méééé!" mečela první ještě víc. „A mně také nééé, méééé!" mečela ta druhá ještě o trochu víc. „A mně vůbec nééé, méééé!" mečela ta první také ještě o trochu víc. A pořád se pokoušely válet z peří kouli. „Ale když mně se to pořád rozsypává, méééé!" volala zase ta první, „a mně takééé, mééé!" mečela ta druhá. — A tak to vypravování staré myšky pokračovalo ještě dál, pořád samé mééé a nééé.

Malé myšky to dlouho nevydržely. Za chvíli spaly, jako by je do vody hodil. Ale nejen myšky. Spal také motýl s obrázky, spal Pytlík a všichni, kteří šli s ním, a spali také ostatní motýli, kteří zůstali venku, aby si nepolámali křídla, a kteří poslouchali pohádky jen před myší dírou.

A spali a spali spokojeně celou noc, a až do rána se jim zdálo o kozách. Ach, to bylo radosti, když se ráno probudili. „A to jsme se pěkně vyspali, ty kujóne jeden!" plácali Pytlíka po zádech. „Takové obrázky nakreslí na obyčejná motýlí křídla, kdo by to byl do něho řekl?"

A když se rozletěli, volali všichni na sebe po obou hloupých kozách: „Mééé!" A sotva někdo uslyšel odněkud „Mééé!", už odpovídal: „A mně to také nejde, mééé!"

Moc lidí to popletlo, hledali kozu, myslili, že se nějaká zaběhla, hledali ji po lese, po loukách, ba i po cvrčcích dírách, protože i odtamtud se ozvalo co chvíli „Mééé!" anebo „Nééé!"

A motýl s Pytlíkovým malováním se teď měl jako v ráji. Zvali ho do všech rodin, kde měli malé děti, které nechtěly spát, maminky vykládaly z jeho křídel pohádky a snášely motýlovi kdejakou dobrotu, jakou jen našly.

Jak se Pytlík znovu poškrabal na hlavě a založil školu kreslení

To víte, že se také všude ptali, kdo to maloval. „Pytlík?" divili se, „podívejme se!" A kdekdo Pytlíka chválil a kdekdo se nyní kolem něho točil. „Poslouchejte, to je báječné, co umíte, víte, že byste mohl kreslit do novin nebo pro film nebo že byste mohl učit děti kreslit? Víte co? Zařiďte si malířskou školu!"

Zároveň přišel také ten tlustý brouk s koštětem. „Měl byste si ji zařídit, pane mistře, já bych vám tam uklízel, zametal, pomáhal, všechno bych vám dělal. Víte, já v přírodě zametám také, někdo už to neřádstvo musí odklízet. Já vám tam třeba budu dělat takového školníka! Můžete mi říkat Chrobáku ..."

Pytlík se znovu zaškrabal rozpačitě na hlavě a přešlapoval. „Nu, víte, kdyby mi někdo opravdu sehnal žáky a nějaké místo pro školu opatřil, tak, koneckonců, proč ne?"

Chrobák radostí vyskočil a už to šlo jako na drátku. Druhý den už měl Pytlík pod jedním hezkým hříbkem zařízenou školu. Na travičkách seděly mladé kobylky a ploštičky a několik malých mandelinek, každá měla na kamínku lísteček z kopretiny a už jen kreslit.

„Tak, dětičky a žáčci," začal Pytlík jako nějaký profesor, „když chceme začít kreslit, musíme se nejprve naučit kreslit hezké, rovné čáry. Tak je budeme první hodinu dělat všichni a začneme všichni najednou — pozor, teď!" a na povel všichni najednou začali. I Pytlík sám si vzal svůj lísteček a nakreslil na něj čáry tak tenké a rovné jako sluneční paprsky, a když je nakreslil, šel si prohlížet, co nakreslili žáčci.

Ale jejda, to vyvaloval oči, když viděl, co děti nakreslily. Jedno tam mělo lokomotivu s vláčkem, druhé bitevní loď, třetí sněhuláka a jedna mandelinka nakreslila Pytlíka a místo tykadel mu udělala rohy jako čertovi. To víte děti, když se nechají samy kreslit!

„Ach vy lagramenti jedni, já vám dám, takhle se kreslí? A to já vás naučím!" rozhořčil se Pytlík. Chrobák, školník, se hned nabízel, že děti vyplatí koštětem, ale Pytlík mu jen poručil, aby zametl pokreslené papíry a očistil nohu hříbku. Že se teď bude kreslit na noze hříbku jako na tabuli. Jeden broučíček za druhým přicházel a dělal čáry shora dolů. Ojejejej, to byly čáry! Až z toho šel i Chro-bákovi mráz po zádech.

„To nejde!" řekl Pytlík. „Vždyť jsou jako pokroucené provázky! To musíme ty provázky něčím zatížit a natáhnout!"

Přistoupil tedy k první čáře na noze hříbku a přikreslil na konec té první křivé čáry kamínek. „Snad se tím kamínkem narovná!" řekl. „A tato křivá čára, jejejej. Na tu musíme dát, aby se natáhla, aspoň kladívko!" a přikreslil tam kladívko. „A tato čára, ach ouvej, jak ta je křivá!" a namaloval pod ni těžké závaží.

Pod jiné čáry přikreslil třeba jen hřebík nebo klíč, ale pod některou dokonce těžkou činku.

Děti se tomu smály, a když Pytlík potom řekl, že teď už je přestávka, zavýskaly a chtěly si hrát na honěnou, na babu, a vytahovaly z kapes nějaké papáníčko.

„Kdepak, holenkové, tak lehké to nebude!" zarazil je hned Pytlík, „každý bude nosit celou přestávku to, co jsem mu pod jeho čáru přikreslil!" A Chrobák dal jednomu do ruky hřebíček, jinému kamínek, jiný zase musel nosit kladívko a ten nejhorší kreslíř musil nosit po celou přestávku tu těžkou činku.

Jej, to se po přestávce snažili, aby udělali lepší čárky. Ale přece to bylo trochu křivé, přece jim zase Pytlík musil přikreslit na jejich čáry nějaká zatížení a v následující přestávce musili zase každý něco nosit. „Kdo to i v té třetí hodině pokazí, bude muset svoje závaží nést domů a bude s ním muset i spát!"

Ale marné i povídání, nikdo neudělal čáry tak dobře, aby nemusel nic nést. Pytlík přikreslil k čárkám dolů aspoň špendlíčky, některým hřebíčky a tomu, který to poprvé udělal nejrovněji, se tentokrát nějak pohnula ruka, takže musil domů nést aspoň kleště. To se po cestě nasmáli!

Proč se nemá kroužek dělat jako brambor, proč se má dělat aspoň jako koláč

To byla veselá škola. To se tam žáčci rychle učili! A jak tam bylo čisto, když školník Chrobák po každé hodině uklízel!

A jak se rychle pokračovalo! Hned, jakmile se žáčci naučili dělat rovné čáry, řekl Pytlík, že se začnou učit dělat kroužky. Ale ať si pro ten slavný den děti nic nenosí do školy k jídlu, že jim něco dobrého dá Pytlík sám. Jej, to se děti těšily. Některé ráno ani nesnídaly, jen aby jim to Pytlíkovo papáníčko dobře chutnalo.

Zase každý dostal lístek kopretiny a celou první hodinu se kreslily kroužky. Jakmile byli žáci hotovi, odevzdali své lístky.

„Pro pána krále!" volal Pytlík, „tohle že mají být nějaké kruhy? To je přece opravdová hrbolatá šiška, kterýpak nešika to dělal?

Tyto kruhy zase vypadají jako brambory a tohle, ať mne husa sní, to je zase kruh jako bačkora, jedině tenhleten kroužek je tak trochu do kulatá, ale i ten vypadá jako chlebová placka."

„Tak, málo naplat, já jsem se rozhodl, že podle toho, co jste nakreslili, bude vypadat to, co vám dám na přestávku k papáníčku."

Nyní dal Pytlík k velikému překvapení těm, kteří namalovali kruhy jako brambory, syrové brambory, jinému zase dal podle jeho kruhů šišku a tomu nejhoršímu dal bačkoru.

Nu, někteří broučci se tomu smáli, jiní, hloupí, plakali, ale těm, kteří plakali, dal kousek svého papáníčka brouček, kterému se podařily kruhy jako chlebová placka.

Najedeni, to se rozumí, nebyli, ale Pytlík slíbil, že jim dá něco v příští přestávce. To se hned všichni snažili, aby dostali něco lepšího k jídlu, ale přece jen to nedotáhli dál než na brambory a jednu chlebovou placku. Aspoň že nebyla na přestávku žádná šiška nebo bačkora. A pak, těm bramborovým dal Pytlík tentokrát už brambory pečené, aby mu, pro pána krále, někdo do oběda neumřel hlady.

„To jsme zvědavi, co nám Pytlík dá po této hodině," říkali si broučci. Ale po této hodině už jim Pytlík nic nerozdával. Jen se při kreslení podíval každému přes rameno, jak každý ty kroužky smolí, a vzkázal po Chrobákovi ke všem broučkům domů, co má která maminka uvařit k obědu.

A protože to kreslení moc slavně nedopadlo, měli po téhle hodině kreslení skoro všichni doma k obědu jen brambory, a pouze dva měli něco lepšího, chlebové placky. Dokonce jednomu bramborovému musela maminka brambůrky rozmačkat, protože měl ty své kruhy opravdu jako rozmačkané brambory.

Ale, říkám vám, pořád to bylo lepší, než kdyby měl někdo k obědu smaženou bačkoru.

Když se však chce, všechno se daří, a následujícího dne to šlo již opravdu lépe. Žáci už tu a tam nakreslili kroužek jako švestkový knedlík, nebo dokonce jako koláč. To už si potom u oběda dost pochutnali, ale přesto se snažili dál, protože ten, kdo udělá opravdu pěkný kulatý kruh, ten měl slíbeného pěkného čokoládového indiánka s nejlepším plněním.

Ale musím vám hned říci, že až do konce této knížky nikdo takový kruh neudělal.

Jak Pytlík nejprve nevěděl kudy kam a pak dělal z koňských žíní vousy

Teď ovšem začali na Pytlíka chodit i s jinými pracemi. A Pytlík dělal. Někdy někomu vymaloval světničku, někomu zase udělal na dům hezký nápis, některým parádivým broučkům přimalovával na krovky tečky a kolečka, aby byli hezčí. Ale jednoho krásného dne klepe někdo na dveře. Chrobák šel otevřít, a vrátil se celý vyděšený: „Pane mistře, je tam jeden brouk, říká, že se jmenuje Tesařík, a chce, abyste mu namaloval jeho podobiznu!"

Pytlíka jako by opařil. To nečekal. Nějakou švandu by dovedl, ale podobiznu, to jistě netrefí.

Když však Pytlík spatřil, že k němu pyšně vešel našňořený brouk, který se držel tak rovně, jako by spolkl pravítko, a který měl pod nosem obrovské vousy, byl hned spokojenější. Kdo tak legračně vypadá, ten se přece dá lehko nakreslit. Stačí třeba jen nakreslit, jak se prkenně drží, a k tomu načmárat dlouhé vousy, a hned si bude podobný! Tak si Pytlík vzal klidně jeden bílý lísteček a začal kreslit. Udělal rovný váleček, natažený jako komín u parníku, na to nasadil nos a oči, a teď udělal vousy. Dlouhé, přes celý papír, až ke kraji. Ale když už byl u kraje papíru, řekl si: Když vousy, tak vousy. Mrkl na Chrobáka, pošeptal mu něco do ucha a Chrobák mu za chvíli přinesl z louky dvě dlouhé koňské žíně. Pytlík je přilepil dole k lístku jako pokračování vousů a teď Tesaříkovi obrázek ukázal.

Nu děti, povídám vám, neviděli jste ještě nikdy tak šťastného brouka, jako byl Tesařík. Už se ani na nic jiného nedíval, jen na ty vousy, hladil je, protahoval je v rukách až na konečky a zaplatil Pytlíkoví dvacet stříbrných penízků z křídla motýla perleťovce.

Pak si lísteček stočil do trubičky, a protože mu vousy ještě daleko přečnívaly, zavázal si trubičku těmi žíněnými vousy jako provázkem, odletěl domů a po celém lese všem svým příbuzným a známým ukazoval svou podobiznu. Nu, ta se tak líbila, že Pytlík potom musel na celý příští týden dát svým žákům prázdno a maloval stále jen samé tesaříky, a Chrobák mu nestačil na louce sbírat žíně, které Pytlík každému tesaříkovi přilepil na obrázek jako pokračování vousů.

O slimákovi, který neměl ruce, a přece maloval

Příští týden už na Pytlíka čekali noví žáci. A víte, kdo mezi nimi? Slimák! „Pjoším, já ci taty kješlit, ale nemám žádné jucicty ani pacicty a nemohu do ničeho vzít tustictu!"

Opravdu, slimák, který leze po břiše, neměl ani ručičky, ani pacičky, do kterých by vzal tužku. Co s ním? Chrobák ho chtěl hned vyhodit, protože slimák dělal, jak se šinul, všude po zemi poslintané čáry. Ale Pytlíkoví, právě když se na tyto čáry podíval, něco napadlo. „Koukej, vždyť slimák nemusí malovat tužtičkou, naučíme ho malovat břichem!"

„Břichem?" užasl Chrobák. „To snad nepůjde!" Ale šel a Pytlíkoví pomohl. Nejprve sebrali plochý a hladký kamínek, na který by se dal udělat obrázek, pak rozmíchali na zemi trochu zelené barvy, která jim zbyla od motýlů.

„Tak slimáku," velel Pytlík, „teď přelez přes tu barvu!" Slimák přelezl, pomazal si břicho zelenou barvou a hned s tím pomazaným břichem lezl, tak jak mu Pytlík ukazoval, po kamínku několikrát sem a tam, až kamínek dole úplně pomazal nazeleno. „Vidíš, teď jsi udělal travičku!" volal Pytlík.

Slimák měl z toho ohromnou radost, jej, to že se mu to povedlo, a hned, že chce malovat dál. Tak mu Chrobák koštětem očistil břicho, Pytlík zatím rozdělal modrou barvu a slimák si zase obarvil břicho modrou. „Tak, teď uděláme přes tu zelenou barvu hezkou klikatou čáru!" poroučel Pytlík a slimák to udělal. „Koukej, teď jsi udělal v travičce hezký potůček!"

Ach to bylo krásné. Celá škola se na to dívala. Zase Chrobák očistil slimákovi koštětem břicho a slimák si nyní namočil břicho v šedivě modré barvě.

„Tak, teď uděláme jednu hodně klikatou čáru!" řekl Pytlík a ukazoval slimákovi proutkem, kudy má lézt přes kamínek. Slimák lezl, jednou nahoru, jednou dolů, jednou níž, jednou výš, a už byl obrázek hotov.

„Jéééé, to je krása," volali broučci. A byla to krása! Na obrázku se vinul potůček pěknou loukou a nad loukou se zvedaly šedě modré hory. Slimák nevěděl radostí co dělat. „Já šem tak jád, že šem tatový hestý objázek udejaj, pjosím vás, múzu ho utázat mamince?" A slimák pořád, že si chce vzít obrázek domů, že ho musí doma ukázat. Tak když chce obrázek domů, tak dobře. Silný je na to dost. Přivázali kamínek s obrázkem slimákovi travičkou na záda, pozorně, aby se obrázek nerozmazal, a slimák si to šinul vesele domů.

Ale druhý den přišly maminky žáčků do školy, aby už pan Pytlík pro všechno na světě žádného slimáka nepřijímal. Že prý si dětičky doma namazaly barvami břicha a jezdily tak po peřinách nebo po podlaze, prý že se to naučily ve škole. Tak maminky prosí, aby Pytlík už ve škole nikdy žádného slimáka neučil.

Pan školník se konečně za to přimlouval také, protože slimák nechal všude, kam šlápl, všechno poslintané, a on to po něm opravdu každý den čistit nemohl.

Jak kropenatá slepice dělala zob, zob, a pak se chytila za nos

Tak se tedy učilo dál bez slimáků, až se najednou uprostřed nej-pěknějšího vyučování strhl poplach. Žáčci, kteří byli ten den za školou, a jejich kamarádi přiběhli se zoufalým křikem, ani rozumět jim nebylo.

Co se vlastně stalo? Inu hráli si na jednom dvoře na schovávanou, na honěnou, na kolo mlýnské, a najednou tam vběhla jedna kropenatá slepice, zob, zob, sezobla několik broučků. Ach, jaké to neštěstí! Ubozí broučci, toho se nenadáli, ráno byli takoví veselí, a teď je má slepice v břiše!

Nemohli by se teď všichni broučci spojit a vytáhnout proti slepici? Pytlík by je mohl vést. Třeba by mohli slepici popravit nebo jí oškubat všechno peří nebo jí aspoň zavázat zobák. Anebo ji vůbec nějak potrestat!

„Což, něco by se dalo udělat," povídá Pytlík. „Broučci, do neste mi nějakou pryskyřici, nějakou smůlu, která prýští ze stromu! Já už jí něco provedu." Pustil všechny žáky ze školy a už mu všichni nosili pryskyřici.

Každý si ovšem napřed naslinil prsty a kusadla, když bral pryskyřici, aby se sám nepřilepil, a každý donesl, co mohl.

Pytlík si také plivl do dlaní, aby je měl mokré a aby se nepolepil, a potom všechnu lepkavou pryskyřici stlačil do takového malého bochníčku. Pak vzal štětce a barvičky a namaloval na kuného, škaredého, nýbrž krásného, tlusťoučkého, byla radost se na to podívat.

Chrobák si potom také naslinil prsty, aby se na pryskyřici nepřilepil, vzal bochníček s broučkem do rukou, letěl s ním, když se setmělo, na dvůr a položil tam pomalovaný bochníček na zem. Však jej ráno slepice jistě uvidí!

A také uviděla. Ráno, sotva se kurník otevřel, vyletěla kropenatá slepice, které se celou noc zdálo o chutných tlustých broučcích, ven a už se hnala hledat broučky. Letěla po dvoře sem, letěla tam, oči vykulené, kde je nějaký? Aha tady, a jaký vypasený! Zob! — a už měla bochníček pryskyřice na zobáku.

Co to? Nemůže otevřít zobák! Nějak to lepí. Tak honem otřít, jak to slepice dělají, zobák o zem. Udělala to, ale běda, na zobák se jí nachytaly kamínky, dřívka, oblázky, hlína, za chvíli toho měla na zobáku přilepeno celý pytel!

Tak pryč s tím. A jak to slepice dělají, podrbala se na zobáku

nohou, ale hrůza, noha se jí přilepila k zobáku, a teď ne a ne se dát odtrhnout. Slepice začala kdákat, skákat po jedné noze, na té se dlouho neudržela, tak se převalila na zem a tloukla zoufale křídly.

Poděšený kohout vůbec nevěděl, co se stalo, počal křičet a vyvolávat na celé hrdlo, pes na řetěze sebou začal házet a štěkat, div si duši nevyštěkal.

Polekaný hospodář vyběhl na dvůr, vidí slepici, jak sebou bezmocně tluče na zemi, dal ruce k ústům a zavolal: „Matkóóóó, naše kropka doděláváááá, pojď ji honem za-říznóóóóut!"

Hospodyně vyběhla s nožem a už chtěla udělat šmik, šmik, ale přece jen se napřed na slepici dobře podívala. A hle, vždyť má jen nohu přilepenou pryskyřicí k zobáku! Že jí to udělal Jozífek! Ale Jozífek ne, vždyť ještě ani nevylezl z postele.

Tak panímáma vzala slepici do komory, bylo tam v láhvi ještě trochu terpentýnu. Nalila slepici trochu terpentýnu na zobák, pryskyřice se rozpustila a noha se odlepila.

Nu, pozdrav pámbu, to slepice zapáchala! Všechny ostatní slepice i kohout od ní utíkali. Ani ji skoro nechtěli do kurníku pustit. A tak se slepice potom vyhnula každému broučkovi zdaleka, a od té doby už měli všichni broučci od kropenaté slepice pokoj. Panečku, už měla až do smrti strach z terpentýnu.

O kopečcích, které nerostou jako zelí, ale přece rostou

A tu si Pytlík řekl, že když už jeho žáci dost pokročili, že si vyjdou malovat ven do přírody. Každý si musel udělat takový hezký balíček z barviček, tužtiček a papíru, v čelo průvodu se postavil Pytlík, dozadu Chrobák s koštětem a vyšli. Všichni broučci se chovali velmi slušně, protože věděli, že každý, kdo se na ně dívá, jim závidí, že jdou ven malovat.

Ale ovšem, sotva vyšli kousek dál, hned se dali do darebačení. Dva se schovali za jetýlkem, tam si namalovali barvičkami vousy, červené tváře a nosy a začali pak zpívat: „My tři králové jdeme k vám!" Jiní nakreslili barevnou tužkou na papírek nápis: „Nedotý-kati se, čerstvě natřeno!" a přilepili papírek jedné krásné červené ploštičce na záda a dělali si pak z ní takovou švandu, až chudinka skoro plakala. A ještě mnoho jiných věcí dělali. Ale Pytlík je nechal, ať se všichni vydovádějí.

Tak šli, až přišli ke kamínku, ze kterého vyrůstala taková šedivá růžička. Z kamínku? A šedivá? Vy řeknete, že to není možné. Však ona to ani nebyla opravdová růžička, bylo to malé vosí hnízdo, přilepené na kamínku, a to vypadá jako hezká růžička.

Bylo to takové pěkné, že se to všem líbilo. „Tak si to namalujeme," řekl Pytlík, „všichni si sedněte a nejprve si to nakreslete tužkou!" Tak si každý nakreslil kamínek s růžičkou a nad tím čárku.

To, co bylo pod čárkou, to byla travička nad čárkou bylo nebe. A když už si to všichni začali malovat barvičkami, lehl si Pytlík na zem. Teprve když se začalo malovat nad čárkou nebe,      Pytlík zase vstal a začal žákům prohlížet.

„Co to, jak to kreslíte, proč tam nemáte ten hnědý kopeček vzadu?" Opravdu, nikdo neměl za kamínkem udělaný hnědý kopeček.

„Prosím, ten kopeček tam předtím nebyl," osmělila se říci jedna mandelinka, taková okatá. „Prosím tě, nedej se vysmát!" odbyl ji Pytlík, „jakpak tam nebyl, když tam je! A maluj dál!"

Tak si všichni namíchali trochu hnědé barvy a namalovali za kamínkem malý hnědý kopeček, kterého si předtím nikdo nevšiml. Pytlík si zase lehl do trávy a žáčci začali dále malovat nebe.

„Pane šéf," vzbudil za chvíli Chrobák usínajícího Pytlíka, „mně se zdá, že všichni dělají ten kopeček menší, to se musí opravit!" Pytlík vstal a opravdu, všichni malovali kopeček malý, a on zatím byl o hodně větší. „Vždyť ale ten kopeček byl předtím opravdu tak malý!" odvážila se namítat zase ta okatá mandelinka.

„Prosím tě, snad si nemyslíš, že kopce rostou jako zelí?" Všichni se mandelince smáli a začali si opravovat velikost kopce a Pytlík si šel zase lehnout.

Ale za chvíli ho zase Chrobák probudil.

„Pane šéf, ono to přece nějak není v pořád ku, koukejte, ten kopec je zase větší!" Pytlík vyskočil, a opravdu, kopec byl mnohem větší než dříve. Tak raději začal sám honem kopce žáčkům opravovat, ale tu začal kopec růst ještě rychleji, výš a výš, až se všem začala hlava točit.

„Pomoc, zemětřesení!" vykřikli náhle někteří a dali se na útěk. Z kopce začala totiž lítat vzhůru do vzduchu hlína, až padala i na vosí hnízdo. Pytlík chtěl dělat hrdinu, chtěl všechny zadržet, ale najednou viděl, že z kopce vystrčilo hlavu něco černého. „Čert, čert!" zvolal Pytlík, šlápl jednomu žáku do výkresu, druhému do krabičky od barev, nalepil si to na nohy a utíkal horempádem pryč.

K tomu ke všemu ještě vyletěly z hnízda poplašené vosy, myslely, že jim to Chrobák sype na hnízdo hlínu, a pustily se do něho. Chrobák se chvíli s nimi bil koštětem, chvíli ho vosy marně zkoušely bodnout do tvrdých zad, a pak to všechno uteklo také.

A víte, co to v tom hnědém kopci bylo? Byl to krtek, který tam náhodou vyhrabal ze země kupku hlíny, a teď jistě vylezl, aby se podíval, jak je venku hezky.

Však mu ten úlek potom Chrobák nedaroval. Smluvil se s kamarády a odmetl krtkovi všechny jeho kupky z louky. Nadlouho ovšem ne. Za dva dny je tam měl krtek zase.

Co přineslo navoněné psaníčko pana Chlupáčka

Pytlíková škola už raději do přírody malovat nešla a všichni zase pracovali doma pod hříbkem. Šlo to vše vesele dál, až jednou, právě když se učili, jak se dělá kouř nad komínem, aby nevypadal ani jako koště, ani jako knedlíky nebo špinavý hadr, dostal Pytlík navoněné psaníčko s monogramy, pečetěmi a ozdobnými růžky.

Psal mu krasavec brouček Chlupáček s báječnými tečkami na zádech, že se doslechl o slovutném umění váženého mistra a že by ho velmi těšilo, kdyby se Pytlík obtěžoval a přišel do jedné z jeho zahradních vil „za účelem elegantní podobiznv". Ale at pan Pytlík dbá veliké čistoty, neboť celá jeho rodina si potrpí na nej-čistší stěny, nejlesklejší parkety a nejjemnější koberce, a že by se paní Chlupáčková velmi hněvala, kdyby jí něco potřísnil.

„Víte, to je ten nafoukaný panáček, který se vždycky prochází s hůlčičkou a nosí monokl v oku," šeptal honem Chrobák. „Víte, on vůbec nemá vily, on si jen vždycky myslí, když sedí na nějakém květu a cucá tam medovou šťávu, že ten květ je nějaká vila a že patří jemu. A chodí tak parádivě, že se mu všichni smějí. Však už na něj také složili písničku:

Chlupáček, panáček, chytíme ho za fracek!"

„Víš ale, Chrobáku, že panu Chlupáčkovi vzkážu, že ho vymalují barvami čistšími než jarní mlha a že při malování nepotřísním nejen koberce, ale ani štětce?"

Vskutku, za chvíli už letěl Chrobák s tímto vzkazem, ale vyřizoval k němu také vážný dodatek. Že Pytlíkový barvy jsou tak jasné, že se na ně při malování nemůže nikdo dívat, a kdyby pan Chlupáček po nich jen okem loupl, že by docela jistě na místě oslepl.

Kdyby pan Chlupáček chtěl, tak by mohl zcela klidně zůstat doma, že by ho Pytlík namaloval nějak zpaměti, ale chce-li být osobně přítomen, musí přijít jen se zavázanýma očima.

Chlupáček vyletěl pobouřen: „Jak bych nepřišel, vždyť by mi mistr mohl namalovat třeba jinou tvář, třeba by mi zapomněl namalovat monokl, nebo bych nebyl tak hezký, kdepak, rozhodně tam přijdu!"

Jak se Chlupáček ptal, Chrobák lhal a Pytlík nemaloval

Tak si dal Chlupáček zavázat oči, na šátek si posadil monokl a Chrobák ho vedl ke břehu potoka. Tam už na něho čekal Pytlík u bedny, ve které byla uzavřena moucha Bzučalka; kolem stáli komáři, broučci, kobylky a mnoho nejrůznější havěti.

„Sláááávááá!" volali, když se objevil Chlupáček. „Nejvznešenější pán se dává malovat, slávááá!"

„Náš nejvzácnější hoste!" oslovil Chlupáčka pohnutým hlasem Pytlík, „poctil jste nejen mne, ale celé malířské umění, když jste ráčil projevit přání, že byste se rád dal vymalovat. Vymaluji vás nejen nejjasnějšími barvami, ale také po vzoru nejslavnějších malířů, kteří dávali při svém malování hrávati hudbě, aby se malovaný příjemněji tvářil a aby se obraz lépe podařil. Prosím — hudbo — hraj!"

Nato dal Pytlík znamení a několik broučků počalo do taktu bubnovat do bedny s mouchou Bzučalkou. Bzučalka hned, jak to má ve zvyku, spustila bzukot, právě tak jako hraje chycena v dětské pěstičce, bylo to krásné troubení, vypadalo to, jako by hrála celá kapela. Báječná hudba to byla.

Teď asi začne Pytlík malovat. Ale ne, uklonil se před nejkrás-nější můrou Vřetenuškou a vyzval ji k tanci. Co? Jak to? K tanci? Místo malování? Jak vidíte, ano. Také jiní broučci se šli poklonit svým tanečnicím a počali se podle hudby točit.

„Jaký je to podivný šum?" ptal se Chlupáček, který tu seděl se zavázanýma očima. „To se všichni diví, jak mistr Pytlík načrtl vaši podobu," šeptal mu Chrobák.

Někteří brouci si začali do tance podupávat. „Jaké je to tu dupání?" ptal se Chlupáček. „To mistr Pytlík začíná malovat váš monokl," sděloval mu důvěrně Chrobák.

Tanec se stával divočejším a divočejším, brouci své tanečnice vyhazovali do povětří a tanečnice začaly výskat a pištět.

„Kdo to tu výská a piští?" ptal se Chlupáček. „To jsou brouci a broučice, škvoři a ploštice, jásají a výskají nad tím, jak se Pytlíkoví báječně zdařila vaše podobizna," vysvětloval mu do ucha Chrobák.

Najednou hudba ustala, tanečníci se zastavili a Pytlík zvolal: „Tak, už je to hotovo!"

Jak to? Vždyť Pytlík přece nic nemaloval! „Už můžete váženému hostu odvázat pásku z očí!" Jak to? Vždyť nic neuvidí!

O obraze, který byl tak živý, že se hýbal

Chlupáčkovi odvázali pásku z očí a Pytlík ho uchopil, líbezně se ukláněje, za ruku: „Tak, už jsem vás domaloval, nejvzácnější pane, nejčistšími barvami na nejčistším podkladě. Nenamaloval jsem vás ani na špinavém papíře, ani na popukaném dřevě, ani na chlupatém plátně, namaloval jsem vám, pane, obraz na nejčistší vodě. Jděte ke břehu a podívejte se!"

Chrobák mrkl na všechny přítomné a ti odstoupili. Chlupáček si nasadil monokl do oka, zatočil hůlčičkou a šel svižným krokem ke břehu. Pak naklonil hlavu nad vodou a ustrnul úžasem. Na vodě opravdu uviděl svůj obraz, tak věrný, že už věrnější být nemohl, a namalovaný nejjasnějšími barvami.

„Bravo, bravissimo, mistře," volal a hladil si u vytržení tykadla. Vtom ale vidí, že jeho obraz na vodě udělal totéž. „Kýho výra, to je úžasné," zvolal, „ten obraz je jak živý, dělá totéž co já!" Pak, aby viděl, co se bude dít, chytil se za nos, a ejhle, obraz ve vodě udělal totéž. Pak ještě Chlupáček kroutil všelijak hubou, mrkal očima, šklebil se, vyplazoval jazyk, a obraz to dělal do nejmenšího pohybu po něm také.

Chlupáček jásal, smál se, plácal se po nohách, a tu již to diváci nemohli vydržet a šli se podívat na ten zázrak na vodě.

Stalo se ovšem, co se stát muselo. Chlupáček najednou viděl, že se v obraze objevilo za jeho rameny plno hmyzu. Koukal se tam cvrček, kobylka, můra, komár, ba i Chrobák.

„Jak to? Jak to?" bouřil se uraženě Chlupáček. „Co si to dovolujete? Platili jste? Objednali jste si to? Co to znamená? Takové špinavce vedle sebe nechci! Všichni z obrazu ven! Pytlíku, to se musí spravit! Pojď se na to podívat!"

A tu ovšem uviděl Chlupáček, že za jeho rameny se objevil také Pytlík, a nyní poznal, co to s ním provedli. „Podvod, podvod," začal volat, „ošidili jste mne, to není žádný obraz, to se jen tak vidím ve vodě,"   rozčiloval   se,   „koukejte všichni, že je to pravda!"

Všichni se nahnuli nad vodu, ale co to vidí? Najednou se pod jejich společným obrazem ve vodě objevila rybička, uviděla nad sebou tolik broučků, to bude dobré papáníčko, řekla si a už se blížila s otevřenou pusou k hladině.

„Zachraňte se všichni!" zvolal Pytlík a hned se obrátil pryč. Všichni za ním, ale povím vám, utekli opravdu v poslední chvíli, už by je byla rybička ze břehu sebrala.

Takto však jen udělala svou hubičkou naprázdno u hladiny „lup!" a chytila jen trochu vzduchu. Ach, to se broučkům na břehu třásly z úleku nohy! Teprve po dlouhé chvíli a jen po špičkách se odvážili kousíček se vrátit, aby se podívali, co je s obrazem. Ovšem, plni strachu se až daleko od břehu zastavili a dívali se na vodu jen zpovzdáli. Samozřejmě svůj obraz už tam takto vidět nemohli.

„Vidíte, obraz tam už neni," rekl vitězně Pytlík. „Jak je dobré, že \sem \e\ namaloval na vodě! Ryba se teď spletla, myslela, že jsme to my, polkla místo nás jen obraz. Jinak by byla spolkla docela jistě nás!"

Nikdo teď již nevěděl, jak to Pytlík vlastně myslí, ale nakonec byli všichni rádi, že je ryba nespolkla, a když Chlupáček ze samé radosti, že si zachránili život, pozval všechny přítomné, aby šli s ním, že je pohostí v jedné ze svých zahradních vil medovou šťávou, volali všichni „hurá, hurá!", skákali radostí, hladili Chlupáčka po zádech a odešli do jedné z jeho zahradních vil.

Ono se řekne malovat, ale co když to nevidíme?

A zase šlo všechno pěkně a dobře, až jednoho dne přišel Chrobák s pomluvou, že prý tu někde okolo lítá jedna můra a říká, že se vsadí, oč kdo chce, že ji Pytlík nenamaluje, kdyby se prý na hlavu postavil. A že, to prý se to maluje, takové všelijaké vousaté tesaříky, obrazy na vodě a bůhvíco ještě, ale na můru že prý je Pytlík takhle malinký. A když říkala to „takhle", tak ukazovala docela u země.

„To nejde! To takovou můru nesmíme nechat, aby si říkala ,takhle'. Kdybych se měl opravdu na hlavu postavit, tak tu můru musíme dostat. Musíš mi ji, Chrobáku, přivést," pobouřil se Pytlík.

Chrobák, že ano, a rychle se vydal do kraje hledat onu můru. Ale nepřivedl ji. Přinesl jen vzkázání, že můra bude, chce-li Pytlík, čekat zítra tam u vrby před lávkou.

Tedy dobře, Pytlík přišel, Chrobák mu postavil stojan, nachystal barvy a za chvíli frrrr, můra přiletěla. Taková krásná červená barva na ní hrála. „Tak už jsem tady, pane mistře. Mé jméno je Stužkonoska Vrbová. Můžeme začít malovat?" — „Inu to se ví, jen si sedněte, paní Vrbová!" řekl Pytlík a chytil hned paletu a štětce.

„Tak dobře," řekla můra Stužkonoska a hned si sedla. „A tvařte se přivě...," začal Pytlík, ale nedořekl. Můra byla pryč. „Kde je, Chrobáku?" — „Pryč, pane mistře. Pryč je, nikde ji nevidím. To víte, bála se asi, že by prohrála sázku, tak raději uletěla." — „Tak půjdeme domů!" rozhodl Pytlík a začal balit barvy a stojan.

„Co to je?" zatřepala jim najednou můra červenými křídly před nosem. „Proč mne nemalujete?" — „Eh, já jsem myslil, že jste pryč," zarazil se Pytlík- „Tak si sedněte, já hned začnu!" — „To bych také prosila!" řekla můra a sedla si na strom. Pytlík tedy vybalil štětce a kouká po můře. Leč můra zase nikde.

„Dělá si z nás blázna," volal Chrobák. „To není jinak možné. Anebo se schovala za stromem!"

„Víš co?" řekl Pytlík, „oběhneme strom každý z jedné strany, a najdeme ji!" Tak dobře, vyrazili. Z jedné strany Pytlík, z druhé Chrobák, běželi kolem stromu jednou, dvakrát, a když oběhli strom potřetí, lítala už zase můra nad stojanem. „Tak co, budeme si tu hrát na kolotoč, nebo chcete malovat?"

Pytlík se už rozzlobil. „Paničko, nelítejte mi pryč, když chcete, abych vás namaloval, a už si opravdu sedněte, ať mohu začít!"

„Ale vždyť já nelítám pryč, já si tu sedám už počtvrté vám přímo před nosem! Vy prostě vůbec neumíte malovat, vždyť jsem to už stokrát povídala."

Teď si ale Pytlík dával opravdu dobrý pozor, co bude můra dělat. Můra skutečně zase zamířila ke stromu, opravdu si sedla, ale hrůza, sotva si sedla, už zase zmizela.

Pytlíkoví přímo před nosem, a — panečku — málem zmizela zas. Víte proč? Ona vám měla na horních křídlech takové malování, docela, ale docela jako kůra stromu, a když složila křídla, přitiskla se ke stromu a zakryla horními křídly úplně svá spodní křídla, pak ji nebylo možno rozeznat od stromu. Vypadala prostě jako kus kůry. A kdyby nebyl Pytlík stál přímo před ní, byl by zase myslel, že znovu zmizela.

„Tak ty na mne tak?" řekl si, když to vše poznal, „tak já půjdu na tebe zase jinak!" A nenamaloval na obraz vůbec žádnou můru, namaloval jen kus vrbové kůry.

„Hotovo, už jste na obrázku, zavíráme!" zvolal, když udělal poslední čárku, a hodil štětce s paletou Chrobákovi. „Pojďte se na to, paničko, podívat!"

Můra se snesla ze stromu, zase jí červená spodní křídla zasvítila, a sedla si s vykulenýma očima před obrázek. „No to je úžasné, to je ohromné, to je báječné, jak jste mne tu vystihl!" zvolala nadšeně a nemohla z obrázku oči spustit. „No, to bych nebyla nikdy věřila, že mne namalujete. To vám musím opravdu dobře zaplatit!" A zaplatila mu deset zlatých můřích vajíček, šedesát stříbrných vajíček a dvacet můřích vajíček, která vypadala jako opravdové perly.

„Vy jste skvělý umělec, to mi budou kamarádky závidět," rozplývala se, vzala si obraz do chlupatých nožiček a odletěla s ním do lesa. Tam jej ukazovala můrám, a všechny byly nadšeny, všechny řekly, že obraz vypadá, jako by jí z oka vypadl.

O popletené, a přece zdařilé školní slavnosti

„To jsme ji dostali," pochvaloval si Chrobák, „to bychom to měli nějak oslavit!"

„Také oslavíme, Chrobákul Vyhledej nějaké hezké místo, zameť tam a uděláme si tam některý den hezkou školní slavnost!"

Vylepil všude veliké plakáty:

Představení se konalo pod ohromnou muchomůrkou, aby se mohlo konat i za deště, a přišlo tam mnoho a mnoho hostí. První číslo programu dopadlo znamenitě, broučci bubnovali na bednu a moucha Bzučalka k tomu troubila jako nejlepší trumpetista, takže všichni byli znamenitě naladěni, když po prvním čísle přistoupilo k tabuli, udělané z kousku břidlice, druhé číslo programu, nejmladší žák školy Čmárybor Šmodrcha.

„Tak náš nejmenší žáček Čmárybor nám něco nakreslí. Dávejte pozor, budete potom hádat, co to je!" ohlásil Pytlík slavnostně a pošeptal Čmáryborovi do ucha: „Nakreslíš čtyři rovné čáry pod sebou!"

Všichni ztichli. Čmáryborek nakreslil první čáru. Ajejejej! Moc rovné to nebylo. Ale přesto se Pytlík otázal: „Tak hádejte, co je to?" A malí diváci křičeli: „To je had!" Pytlík sice doufal, že zavolají: „To je rovná čára!", ale nedalo se již nic dělat.

Čmáryborek kreslil novou čáru. „To je moře!" volalo obecenstvo a tleskalo Čmárybokovi. Ono to opravdu vypadalo jako moře.

„Teď ale nakresli opravdu rovnou čáru!" zasyčel Pytlík. Čmárybor kreslil, namáhal se, jak jen mohl, a obecenstvo, teď už i s maminkami, křičelo: „To je žížala!" a všichni si pochvalovali, jak Čmárybor pěkně kreslí.

Pytlík už to nevydržel a vrazil Šmodrchovi jednu do zad. „Tak nakreslíš rovnou čáru, nebo nenakreslíš?" Ubohý žáček začal potichu plakat, a jak vzlykal, ručka mu skákala po tabuli. „To je krokodýl!"-křičeli všichni a tleskali ještě víc, když nakreslil tuhle poslední čáru docela klikatě. „Báječně jste je, pane Pytlíku, naučil kreslit," chválili všichni Pytlíka.

Jen vzadu nějaké ploštice, které si koupily program, šuškaly: „To bude asi nějaká změna programu. První číslo mělo být rovné čáry. Ale beztoho by to nebylo nic zajímavého. Tohle je lepší!"

Nu co, Pytlík musil být rád, že to tak dopadlo. „Nyní začneme, velevážené obecenstvo, kreslit čtverce," ohlásil důstojně a k tabuli nastoupili skutečně nejlepší kreslíři školy.

„Začneme od největšího čtverečku!" velel Pytlík a žák Koníček Zelený, největší ze žáků, nakreslil největší čtvereček. „Teď dva menší!" A dva žáci, kapinku menší, nakreslili dva menší čtverečky po stranách. „A teď ty ostatní!" Žáci kreslili čtverečky dál, činili se, seč byli, a za chvíli se na každou stranu táhla řada čtverečků. Jenže na jedné straně neměli dost místa, museli řádku zdvihnout, a ještě ty nejmenší čtverečky dokreslili pod trojici největších čtverečků dolů.

„To je lochneská nestvůra!" začaly volat děti, které znaly tohoto draka z pouti. Opravdu, na obrázku, když jste se na něj podívali zdálky, byla nakreslená báječná nestvůra. Pytlík se chytal za hlavu, tak on to přece nemyslel, ale všechno obecenstvo se smálo a blahopřálo Pytlíkoví i jeho žákům.

Potom byla malá přestávka, všichni si vytáhli nějaké papáníčko, dva motýli si přinesli limonády a pili je sosákem. Však jim je všichni ostatní záviděli.

A pak se začaly kreslit kruhy. Nastoupil nejlepší kroužkař, Mandelínek Samátečka, a začal. Udělal veliký kruh a kolem něho na ozdobu menší. „To je panáček!" zavolalo nějaké děťátko a všichni se dali do smíchu.

„Jdeš pryč!" zvolal Pytlík na kroužkaře a zavolal jiného. Ten zase udělal jeden velký kruh, do něj menší a pak ještě čtyři ještě menší. „Vždyť kreslíš nějaké zvíře, ty nešiko!" zahuboval mu Pytlík do ucha, a teď se polekaný žáček popletl a místo posledních kroužků nakreslil ještě dvě smyčky. „Prasátko!" volali všichni a byli náramně spokojeni.

Tak honem nastoupil třetí kreslíř a tomu Pytlík poručil: „Ty teď budeš dělat jen samé kroužky, nebo tě namočím celého do pryskyřice!" Tak ten poslední dělal samé kroužky, šmudlal jeden na druhý, až všichni volali: „Jaguár!" A vypadalo to opravdu jako jaguár. Pytlík to tak ovšem nechtěl, tak to honem smazal a začal další číslo programu.

„Nyní nakreslí tři žáci zátiší — malou skupinku, ovoce na talíři." Prvnímu žáku podal k nakreslení talíř, dvě jablka, tři mrkve a hrušku, druhý dostal talíř s červenou ředkvičkou, párkem a okurkou a třetímu zase dali talíř s dlouhými bílými ředkvičkami. Nu, jak to udělali, to vidíte na obrázku. Řeknu vám, to byla taková švanda, všichni se popadali za břicha a ohýbali se smíchem.

Nakonec ještě Chrobák přinesl kus obyčejné stromové kůry a ukazoval ji všem přítomným, že je to obraz paní Stužkonosky Vrbové. Pytlík ho chtěl odstrčit, ale všichni volali o překot: „Báječné! Ale úplně jako živá! To je celá paní Vrbová!" a nikdo nepoznal, že je to jen kus kůry.

Pak všichni obklopili Pytlíka a křičeli: „Sláva, náš Pytlík, to je největší malíř, nikdo neumí děti tak učit kreslit jako on!"

Jak Pytlík dovedl dělat zvířata neviditelnými

„To se nám to povedlo s tím dřevem," pochvaloval si Chrobák, když po slavnosti zametal. „Kdopak by to byl řekl, že se tak dají napálit?"

A pak si sedl na kamínek a začal uvažovat: „Ale má to vlastně, pane Pytlíku, ta můra dobré, když má na křídlech takové malování jako strom. Když nechce, aby ji někdo viděl, sedne si prostě na strom, a nikdo ji neuvidí."

Tu si klepl Pytlík do čela. Vždyť přece vídával v kině všelijaké kobylky, které vypadaly úplně, ale úplně jako listy, jako bodláčí, jako větvičky. Když se posadily na keř, strom nebo bodlák, nikoho ani nenapadlo, že je to zvíře.

„Víš, Chrobáku, to je vlastně to ochranné zbarveni, o kterém se děti učí také ve škole. Víš, že by se s tím dalo něco dělat? Že bychom tím mohli mnohému posloužit? Kobylky a můra to již nepotřebují, ty už ochranné zbarvení mají. Kobylky vypadají buď jako zelená, nebo uschlá tráva. Můry zase vypadají jako kůra stromu. Ale třeba by to jiní potřebovali!"

A hned se rozhodl a napsal si na svoje dveře novou tabuli.

A slíbil, že každému, kdo si přijde, namaluje nějaké ochranné zbarvení.

Nu, co bych vám povídal, to si všichni dovedete představit, že zájem byl veliký. A každý byl dobře obsloužen. Přišla moucha, a Pytlík ji namaloval jako kousek koláče. Ta se potom měla! Nikomu potom ani nenapadlo ji odehnat, když si sedla na koláč. Každý myslel, že je to kousek koláče. Přišla k němu vosa, namaloval ji jako kus tureckého medu. Žádný cukrář ji nemohl od svého krámu odehnat.

Ale přišel také roháč. Ten měl zase jinou bolest. „Prosím vás, co

si mám počít, kluci mne všude vidí, a jak našince najdou, tak už ho nikdy nepustí, každý ho hned sebere a strká do lihu. Nemohl byste mne udělat tak, abych třeba vypadal jako komár nebo jako bleška? Víte, abych byl takový docela malý, aby o mne nikdo nestál, abych se ztratil."

„No, no, no, kmotře, co to povídáte?" potřásl Pytlík hlavou, „přece z vás nemohu udělat malého komára nebo blešku, to bych ani nedovedl, a to přece také nejde, udělat tak velkou blechu, jako je roháč!" Ale Pytlík přišel na něco jiného. Přece už mnohokrát viděl, však vy jste to konečně také viděli, co dělají vojáci se svými velkými stroji, aby je udělali neviditelnými. Věděl, jak vždycky tanky, pevnosti, lodi bývají pomalovány různými skvrnami rozličných barev, aby je nebylo tolik vidět, aby se mezi barvami okolí ztratily. Pomaloval tedy roháče všemi možnými barvami. Tam udělal kousek bílé, tam zelené, tam žluté, tam hnědé, a už ani nikdo pořádně nevěděl, že je to roháč. Když byl na větvi, myslili lidé, že je to odřené dřevo. Když byl v trávě, říkaly si děti, že je to uschlý pomačkaný lísteček. Když letěl vzduchem, říkaly si: Hleďte, vítr unáší kus hadříku!

Zkrátka, roháč byl zachráněn, sláva z toho byla veliká a k Pytlíkoví chodili pro ochranné zbarvení další a další.

O zajíci, který se nestal ani papouškem, ani vodníkem, nýbrž . . .

Až jednoho dne přišel také zajíc. Že on má sice na sobě dobré malování, že mezi hroudami nebo na poli ho není ani trošičku vidět. „Ale, podívejte se," povídal, „tady u jednoho domku roste takové hezké zelí. Já tam na ně chodím, ale oni mne vždycky hned uvidí a zaženou mne. Jak uteču mezi hroudy, to už jim zmizím, ale jak se vrátím mezi zelí, tak je to se mnou zase zlé."

„Pane zajíci, buďte bez starosti!" ujistil ho Pytlík. „Bude to sice těžké, je vás hezký kousek, ale přijďte zítra, dáme se do toho!"

Ach, to vám byla starost se zajícem! Celá škola připravovala barvy, hlavně zelené, tesaříci stavěli lešení a z chlupaté trávy se dělaly štětce. Do příštího dne byla uchystána celá řada džberů barev, velké lešení a svazky dlouhých štětek.

„Tak, posaďte se sem, ale nesmíte se mezitím hýbat!" řekl Pytlík, když zajíc přišel, a postavil ho k lešení. „Můžete si přitom i schrupnout!" Tak zajíc, že ano, posadil se a hned usnul. Ovšem oči nezavřel, to přece víte, že zajíc spí s otevřenýma očima. Nyní vylezla čelá škola i s Pytlíkem na lešení a začali malovat.

Celý den to trvalo, a co se nadělali! Všechny barvy spotřebovali a ještě musili přidělat nové.

„Jakpak ten zajíc asi bude vypadat?" ptali se zvědaví diváci. „Bude se podobat vodě, je teď zelený jako moře." — „Kdepak, Pytlík asi z něho dělá papouška," říkali druzí. „A třeba z něho dělá vodníka!" hádala jedna žížala, ale moc se jí za to smáli.

Když potom Pytlík s tesaříky rozebírali lešení, třásli se všichni zvědavostí, a když poslední trám spadl, zvolali všichni: „Áááááách!" Zajíc byl totiž po celé jedné své straně přemalován na hlávku zelí. Ale opravdu na báječnou hlávku zelí.

Ten si teď pochutnával, zajíc jeden! Když přiběhl do zahrady, obrátil se k lidem pomalovanou stranou, lidé viděli jen hlávku zelí a zajíce vždycky nechali.

Jen mezi zajíci měl potíže. Co chvíli se některý k němu rozběhl a chtěl se mu zakousnout do té pomalované strany. Myslel, že je to zelí.

Jak Pytlík nevěděl kdy přestat a začal dělat schválnosti

To víte, že teď, kdo mohl, Pytlíková umění užíval. Komáři se dali namalovat na růžovo a sedali beze strachu na krásné slečny, které se u koupaliště slunily. Když se pak slečny trochu opálily, dali se komáři přetřít trochu do hnědá a zase je nebylo vidět.

Přemalovával také zelené ploštice na jahody a to bylo už trochu horší, protože nikdo nepoznal, že to jsou ploštice, až když mu počaly po talíři lézt. Každý ovšem musel potom ty ostatní jahody vyhodit, protože byly všechny cítit po ploštici.

A pak už začal dělat všelijaké schválnosti. Namaloval třeba žábu tak, že vypadala jako peněženka. Šla paní s dětmi, najednou volá: „Mařko, Péťo, nikdo z vás se nedívá, koukejte, tady je peněženka!" Paní vzala peněženku, peněženka najednou hup jí z ruky. Ona to byla žába. Ta paní z toho tenkrát mohla mít smrt, jak se jí z úleku nohy roztřásly.

Kde mohl provést nějakou švandu, tam ji provedl. Šnekovi přemaloval domek tak, jako by tam bylo o jedno poschodí víc, a slimáci, kteří se plazí po zemi bez domku, šneka zastavovali, uctivě zdravili a žádali poníženě, zda by se k němu mohli nastěhovat, aby také měli střechu nad hlavou.

Pomaloval také pavouky jako knoflíky, děti volaly: „Jeéé, tady se chytil knoflík do pavučiny!" Chtěly knoflík chytit, ale ten jim utekl.

Namaloval několika potápníkům na záda kovové peníze a brzo se pak o tůni, ve které potápníci bydlili, říkalo, že je tam zakletý poklad.

Potom ještě začal každého všelijak přizdobovat. Modrým vodním vážkám maloval paví oka, žížalám namaloval na záda klikatou čáru jako zmiji, nosatcům maloval nosy na zlato, stříbrno a bronzovo. Ba i škaredou stonožku namaloval tak krásně, že jedna slečna myslela, že je to diamantová brož, a poznala, že je to stonožka, až když ji už měla na krku.

Co si broučci nepomysleli a proč páni profesoři už nic nechytili

To je samozřejmé, že to nezůstalo dlouho utajeno. Výletníci vykládali, že v té krajině každý květ, jakmile na něj sednou broučci, vypadá jako zlatnický krám, tak jsou tam broučci podivně vyzdobeni.

Jednoho pána tam píchla vosa, která vypadala jako zbytek cigarety. Trampové tam chtěli vzít z jednoho pole hlávku zelí, ale ta se jim v rukou probudila, vyskočila, utekla a zpovzdáli potom na ně panáčkovala.

A kluci donesli jednomu panu učiteli div divoucí, brouka, který běhal pozpátku. Jak je to jen možné? Pan učitel nevěřil očím. Proto si vzal nejprve na pomoc zvětšovací sklo, pak dal brouka do lihu, a potom ho rozložil ve své pracovně mezi tenkými špendlíky, podíval se mu pod krovky, po tykadlech, a vida, už na to přišel. Brouk byl docela obyčejně přemalován tak, že měl hlavu namalovánu na zadečku a zadeček na hlavě. Proto se potom zdálo, že běhá hlavou dozadu.

Pan učitel brouka poslal pánům profesorům do muzea a napsal o tom článek do novin. Přišlo to potom i do rozhlasu, a teď chtěl každý do té krajiny, aby nějakého takového brouka chytil. Z vlaků vystupovaly celé průvody tatínků s dětmi, každý chlapec měl síťku, teď všechno prohledávali a prošťourávali.

Tu ovšem nastal mezi broučky poprask. To si broučci nepomysleli. Nu, proto se přece nedávali od Pytlíka přemalovat! A tu to začali svádět na Pytlíka. Proč je nenechal takové, jako bývali? Proč zaváděl takové novoty?

A že ho musí ztlouct. Tak za ním, nejvíce stonožka, ta říkala, že má sto noh, že ho nejdříve dohoní, a opravdu se rozběhla. Ovšem Pytlík na ni nečekal, zdvihl krovky, rozevřel křídla a uletěl. Kde je Pytlík? Za ním! A kdo byl pomalován, uletěl z této krajiny, aby hledal Pytlíka a pomstil se mu.

Utekli opravdu včas. Neboť za několik dní přijeli páni profesoři z muzea, měli roztažené pytle, smýkali jimi po loukách, po keřích, po květinách, setřepávali do nich větvičky, procedili tůně, aby dostali co nejvíce brouků a všelijakého hmyzu.

Nachytali toho hrozné spousty, ale malovaného v tom nebylo nic. Jenom na jedné cestičce chytili jednoho střevlíka, který si dal pro švandu namalovat puntíčkovaný kapesník, jako by mu vyčníval z krovek. Našli také potápníka, který byl namalován jako kovový peníz.

Ale z roztržitosti jeden z pánů profesorů chtěl při kupování jízdenek na zpáteční cestu platit u pokladny potápníkem, a potápník, jak se dostal ven, roztáhl křídla a uletěl. A střevlíkovi, když ho dali do lihu, se namalovaný kapesník na krovkách lihem rozpustil a nezbylo tam nic.

Hledali potom ještě jednou, ale to už nenašli namalovaného nic. Napsali to do novin a dali to do rozhlasu. Tak už se potom tomu všemu přestalo věřit a nikdo už o tom nemluvil. Nanejvýš se tu a tam řeklo, že si to všechno lidé vymyslili, jako si vymyslili draky, mořské hady, vodníky a hradní strašidla.

A ostatně brouk Pytlík už také nikoho nemaloval.

Vůbec asi přestal malovat.

Bodejť, ještě by mu potom nakonec vyhubovali, a třeba ještě i natloukli.

Vždyť i brouci dovedou být někdy nevděční.