František Heřmánek

Novinář, básník a prozaik, který obohatil českou literaturu hlavně svými prozaickými díly ze 40. let, inspirovanými přítomností i minulostí rodného Třeboňska.

Narodil se 2.8.1901 v Třeboni, kde také vystudoval v letech 1912-21 gymnázium. Díky své bohémské povaze, která mu nedovolila najít si trvalé zaměstnání, žil po celý život v hmotném nedostatku. Po nedokon­čených studiích pražské filozofické fakulty strávil delší dobu ve Francii, a když se vrátil, usídlil se v Brně, kde se živil prací pro rozhlas. Vedle roz­hlasových pásem a her psal hlavně fejetony, které také sám často předná­šel; později z nich sestavil knížku Větru napsáno (1938). Spolupracoval též s Lidovými novinami, Moravským slovem a jinými listy, kam přispí­val lyrickými sloupky, fejetony i reportážemi. Z reportérských postřehů o chudinských brlozích a noclehárnách vytvořil svazeček Brno, které není v průvodci (1936). Za okupace žil v Tišnově. V r. 1945 se přestěhoval do Prahy, kde se chtěl zapojit do veřejného života osvobozeného státu. Za­bránila mu v tom srdeční choroba, na kterou 15.9.1946 v Praze zemřel.

Jako básník a prozaik debutoval v r. 1921 v Rudém právu. Jeho knižní prvotina, básnická sbírka Světla ve tmě (1924), souzněla svou sociální in­spirací a buřičskou agitační notou s dobovou vlnou proletářské poezie, jejíž doznívání se odrazilo ještě i v baladicky laděném souboru vojen­ských veršů Za zdí (1926). Radikální protiměšťácký postoj a pocit zkla­mání ze sociální skutečnosti první republiky vyjádřil Heřmánek nejvy­hroceněji v lyricky roztěkaném pokusu o generační román Kohout lásky (1933). Heřmánkovo umělecké dozrání spadá vjedno s jeho tvůrčím za­kotvením v krajině rybníků a blat kolem Třeboně. V přimknutí k rodnému kraji, k jeho tradicím i historii a k jeho prostým obyvatelům hledal lék proti malomyslnosti z postavení národa za nacistické okupace. Čte­nářsky úspěšný byl ve své době román Racek se vrací (1941), příběh re­daktora, který mezi citově neokoralými venkovany, pytláky a borkaři, okřívá ze rmutu a špíny, jež zaplavovaly jeho život ve městě. Základní ry­sy povahy jihočeského člověka, na pohled hrubého, ale mravně nenalomeného, pokusil se pak Heřmánek vystihnout v postavě samotáře a „pří­rodního" člověka Ondřeje z románu Bílý vřes (1943). Obě práce trpí pře­mírou lyrismu a konvenčností dějových zápletek.

Vrcholem Heřmánková díla je trojice prozaických knih U bratra celého světa (1944), Srdce zůstalo (1945) a O nesmrtelném regentovi (vyšly po­smrtně 1949). První z nich je boccacciovská rámcová novela, shrnující šprýmovné historky, jež si u „frantovského" stolu v krčmě za třeboňský­mi hradbami vypráví skupina životních ztroskotanců, lidí, které „osud vrhcábník obehrál". Jádro druhé práce, cyklu povídek z třeboňské minu­losti, tvoří několik příběhů věnovaných Jakubu Krčínovi z Jelčan, regen­tovi rožmberského panství a staviteli jihočeských rybníků. Ten je také hrdinou třetí knihy, románového pásma složeného z víceméně samostat­ných, uzavřených epizod z regentova života. Heřmánek pojímá Krčína ja­ko zvelebitele a dobrodince třeboňské kotliny a v jeho postavě vzdává hold věčnému lidskému zaujetí tvůrčí prací. Všechny tři knihy se spíše než o historická fakta opírají o folklórní tradici, pohybují se na rozhraní reality a legendy a nejednou využívají i pohádkových postupů. Pod jem­ným oparem smutku a nostalgie v nich (stejně jako v Pohádkách starého rákosí, 1942, určených dětem) zaznívá autorova sympatie k prostým a bezprávným lidem a k jejich touze po spravedlnosti na světě.

Heřmánkovo dílo upadlo po autorově smrti načas do zapomenutí a dočkalo se svého znovuobjevení teprve na začátku 70. let minulého století, kdy vyšly no­vě knihy U bratra celého světa a O nesmrtelném regentovi.