Dařbuján a Pandrhola

Za starých časů, kdy se ještě svítívalo borovou loučí a okna se zasklívala prasečím měchýřem, žil v městečku Rukapáni, v tom potočním údolíčku blízko pohodnice, kde roste pět pačesatých borovic, havíř jménem Kuba Dařbuján. Chalupu si jen tak slepil z nepálených vepřovic, střechu měl na ní rozdrbanou, ale zato měl sednici plničkou dětí, střapatých kluků i baculatých holčiček.

„To je můj nejdražší poklad," smával se Kuba, „ten bych nevyměnil ani za knížecí kočár s pěti lokaji!" A protože měl dobrou náladu, přidal k tomu smíchu i písničku, kterou si sám jednou složil:

„Nenípána nad havíře Dařbujána Kubu, pánům rubá stříbro v díře a sám suší hubu!"

Uhodil však čas, kdy skála v jámě zatvrdla, žíla se scvrkla na ubohou tkaničku, a Kuba Dařbuján tu hubu doopravdy začal sušit. Lámal za čtyři, nebozezy mu každou chvíli praskaly, ale těch svých jedenáct dětí při tom ubohém platu ne a ne doživit. U pekaře byl dlužen, krupař jim posledně místo mouky vejražky poslal popel, ten že může rozdávat na dluh, před řezníkem se už Dařbujánka nesměla ani objevit. Zkrátka a špatně, nastěhovala se k nim bída s nouzí.

Jednou po šichtě poslala Markýta Dařbujánová Kubu do pivovaru, ať poprosí na dluh o drobet ječného mláta, že alespoň z něho uvaří dětem kaši. Břichatý sládek Pandrhola stál zrovna na pivovarském dvoře a zálibně přihlížel, jak se pivovarská prasata až k prasknutí nacpávají mlátem z poslední várky. Snil o tom, jak z toho sladkého navařeného ječmene vyroste jadrný, pěkně prorostlý bůček, jak vepříkům nakynou šunčičky, jak se jim z téhle stravy vyvede krkovička.

V tu chvíli se před Pandrholou vynořil Kuba Dařbuján, hubený a špinavý, a uctivě začal pana sládka prosit, aby mu přenechal na dluh trochu toho krásného mláta, že nemají dnes večer dětem co do huby.

„Koukej táhnout, ty bído umouněná havířská!" vykřikl Pandrhola, neboť byl člověk srdce měkkého a nesnesl pomyšlení, že by jeho prasátkům mohlo být ukřivděno a jejich pošušňáníčka pro nějakou hladovou holotu umenšeno.

Ale Kuba se jen tak nedal odbýt, prosil a prosil, a nakonec, když viděl, že s prosíkem nepochodí, skočil k hromadě a oběma rukama začal mláto nahrnovat do hrnce, aby domů k hladovým dětem nepřišel tak docela s prázdnem. Ale to jste měli vidět Pandrholu! Zmodral v obličeji vzteky, pískl na dva prsty, a v tu ránu se odněkud ze zákoutí pivovarského dvora přihnali dva obrovští psi.

„Chyť! Trhej! Lapej!" poštval je Pandrhola na Kubu. Kuba utíkal, až se mu za patami prášilo, ale psi div že mu «na záda neskočili, a po lýtkách mu chňapali jen což! Za chvíli měl Kuba obě nohavice nadranc. Celý schlíplý se ploužil domů, čekal, jak mu bude žena vyčítat, že přišel s prázdnem. Ale Markýta ani muk. Teprve když postavil prázdný hrnec a celý zchvácený si sedl na lavici, povídá Dařbujánka utrápeně:

„Tak abys věděl, Kubo, že na jednom trápení není nikdy dost, musím ti říc, že se nám před chvilkou narodilo dvanácté dítě!"

A hned se dala do pláče, že to novorozeňátko ani nebudou moci okřtít: havířské sousedy z Kocandy tím obtěžovat nesmějí, sami jsou chudáci a nutili by se novému Dařbujánčeti dát něco do kolébky, i když by to museli od huby utrhnout vlastním dětem — a kromě havířů jim pro bídu nikdo za kmotra nepůjde.

„Neběduj, ženo! Však já někde kmotra seženu!" popadl Kuba čepici a vyběhl ven do soumraku, koho prvního potká, toho že poprosí o kmotrovství, aby se žena netrápila. Přišel k silnici, uslyšel, jak se blíží hrčení nějakého kočáru. Ale kočár s naparáděným kočím se kolem Kuby jen mihl, a kočí z vysokého kozlíku ještě ťal po Kubovi bičem, že neuskočil včas z cesty. Už se chtěl Kuba otočit jinam ... ale kdopak to jde tamhle po pěšině mezi žitništi? Kuba napjal oči do soumraku a rozeznal nějakého cizího dědečka. Měl vousy jako mléko, pocestnou režnou kabelu přes rameno, v ruce hůl, a jak šel mezi obilím, hladil starou rukou hlavy klásků. Když přišel blíž, Kuba smekl čepici, a hned na dědečka s prosbou, ať prý malému Dařbujáněti prokáže tu službu kmotrovskou. Stařeček se malinko usmál: „Inu, proč bych nešel? Abys věděl, žes to ty, Kubo, najisto půjdu!"

A hned se přidal Kubovi po bok a šel s ním ke Kocandě. Kuba se díval na dědečka po očku, přece jen mu to nedalo, najednou se zastavil a zeptal se:

„A odkudpak vy, dědečku, trmácíte nohy, a kdopak vlastně jste?"

Dědeček se dal do smíchu:

„Na to bys, Kubo, jaktěživ nepřišel, odkud a kam jdu, a kdo já vlastně jsem. Ale abys věděl, Kubo, kohos požádal a koho vedeš ženě do domu, tak já jsem samotný Pánbu!"

Ale Kuba, jak to uslyšel, trhl sebou jako uštknutý.

„Jestli vy jste opravdu Pánbu nebeský, tak já vás za kmotra nechci!"

„A proč, Kubo?"

Kuba se podíval na své rozdrásané nohavice, vzpomněl si na svůj útěk před Pandrholovými psy, a vyhrkl prudce na dědečka:

„Protože nejste spravedlivý! Kdybyste byl jen drobátko spravedlivý, tak byste toho lakomého Pandrholu na tom místě hromem uhodil, když mi nechtěl dát ani trochu mláta dětem na kaši!"

Dědeček ani muk, otočil se, a v ten okamžik zmizel, jako když se pod ním země slehne. Šel Kuba dál, až k tomu černému rozcestíčku, kde rostou staré ořechy, pod jejichž korunami je nejdřív tma. Tam najednou se před ním vynořil nový pocestný. Měl zelenou kamizolu, myslivecký klobouk s kachním pírkem, pichlavé oči, a na levou nohu drobátko napadal. Kuba se napřed trochu lekl, ale pak si dodal kuráže: „Hej, pane myslivce ..."

„Copak ode mne chceš, Kubo?" řekl pocestný, jako by Kubu dávno znal.

„Kmotra bych potřeboval... zrovínka se nám narodilo dvanácté dítě!"

„I půjdu rád, pročpak ne?" řekl myslivec, a jen se mu bělmo v očích zablýsklo. Ušli pár kroků, ale Kubovi zvědavost nedala: „Odpusťte, že jsem tak zvědavý, ale odkudpak vy jste?" Myslivec se uchechtl: „Pročpak se ptáš, Kubo?"

„Ale jen tak, abych mohl ženě povědět, koho vedu do domu..."

„Koho vedeš, Kubo? Tak já ti to povím! Samotného rohatého vedeš, bratříčku! Rovnou z horoucího pekla jsem přilítl!" a cizí myslivec se dal do takového smíchu, až Kubovi mráz na zádech naskočil. Ale hned se sebral a křikl:

„Když ty jsi sám rohatý, tak táhni ke všem čertům! Tebe já za kmotra nechci!"

„A proč, Kubo? Máš ze mne strach?"

„Strach? Ne! Ale spravedlivý nejsi, čerchmante! Dávno bys jinak musel toho krkouna Pandrholu na nejšpičatější vidle napíchnout!"

Černý se zachechtal, a na rozcestíčku po něm zůstal jen smrad a kouř. Kuba si uplivl a vykročil dál, až k tomu rybníčku pod Kocandou. Ponocný na kraji Kocandy už odtroubil jedenáctou a dal se do zpěvu nakřápnutým hlasem:

„Já mám hůř než pes, musím hlídat ves. Pes do slámy někde vleze, zaspí zloděje, když leze, a já svou holí bráním stodoly."

Po nebi plul měsíc plnými plachtami a Kubovi se zdálo, že kromě ponocného není nikde ani živáčka. A tu najednou se na cestě objevil stín nějakého člověka a blížil se ke Kubovi. Kuba zvedl hlavu, vzplála v něm aspoň jiskřička naděje. Když přišel na pár kroků, poznal Kuba, že je to nějaký cizí sekáč. Kosu měl na rameni a pod kloboukem oči tak divné, že se v nich Kuba vyznat nemohl. Ale že byl Kuba v úzkých, nerozpakoval se, vstal a oslovil cizince:

„Kmotráčku, prosím vás, neulehčil byste mi v mém trápení?"

Sekáč se zastavil a mezi zuby se mu objevil podivný úsměv:

„Cožpak o to, já už jsem mnohým lidem trápení ukrátil, jen řekni, co ty bys ode mne potřeboval?"

„Dvanácté dítě potřebuju okřtít, ale kmotra nemám!"

„Nu, Kubo, jestli stojíš zrovna o mne, tak já půjdu!" přehodil cizinec kosiště na druhé rameno a drobátko se usmál, docela nic vesele. Na Kubu padl strach, jakého divného patrona to vede do chalupy, a tak se už na samém zápraží přece jenom zeptal:

„Kmotráčku, že jsem tak smělý, ale copak vy jste zač?"

Sekáč pověsil kosu na trámek, koukl po Kubovi nebozízem a povídá:

„Nu, to víš, Kubo, ledajaký nejsem, to můžeš být bez starosti."

Víc na sebe povědět nechtěl, ale Kuba začal naléhat, protože se bál Markýty. A tu ten divný žnec na samém prahu řekl:

„Když nedáš za jinou, já ti to povím, Kubo. Jenom se pěkně podrž, abys nedostal strach. Já jsem samotný Smrťák!"

Ale Kubovi, místo aby se lekl, spadl kámen ze srdce. Samou radostí se popletl a začal Smrťákovi tykat:

„Jářku, jestli ty jsi opravdu samotný Smrťák, pojď beze všeho dál! Ty jediný jsi na světě spravedlivý, bohatého si vezmeš stejně jako chudáka!"

Když to dvanácté Dařbujánče okřtili, povídal Smrťák při rozloučení:

„Poslouchej, Kubo, já jsem chudý jako kostelní myš. Kromě té kosy, co visí na zápraží, nemám ničehož nic. Já tomu vašemu děťátku nemohu dát nic do peřinky. Ale abys měl na mě památku, Kubo, dej se na doktořinu!"

„Na doktořinu?" usmál se Kuba trpce, „vždyť neumím ani pořádně psát!"

Ale Smrťák ho začal chlácholit:

„Na takovou doktořinu, jaké já tě naučím, to potřebovat nebudeš!"

Přitáhl si Kubu až k sobě a potichounku mu zašeptal do ucha, ať se jen vždycky ve světnici, kde leží nemocný, dobře rozhlídne. Budeli on, Smrťák, stát nemocnému v nohách postele, může se Kuba směle pustit do léčení, nejpozději do tří dnů se ten člověk určitě uzdraví.

Budeli však Smrťák v hlavách postele, ať se Kuba vůbec nenamáhá, takovému člověku už není pomoci. Dořekl, obrátil se, a byl tentam, jako když se do země propadne. Kuba se notnou chvíli rozmýšlel, ale pak šel do kůlny, popadl smrkové prkénko, napsal na ně tesařskou tužkou:

KUBA DAŘBUJÁN DOKTOR

pověsil prkýnko na chalupu, a že byl po tom ponocování celý unavený, místo šichty se natáhl na peci. Markýta mu nadala šibeničníků, a celá Kocanda se mu seběhla před chalupu. Ženské se durdily, že si dělá Kuba z lidí blázny, a mužští se zase chechtali, že Kuba chytil místo novorozeněte psotník.

Ale byl v ten čas na Kocandě nějaký Matěj Klofát, taky havíř, a ten ležel už pět let jako lazar. Povídalo se, že by bylo nejlíp, kdyby už si pro Klofáta přišel Smrťák s kosou. A ten Klofát, jak  ležel na posteli pod oknem, slyšel rámusení ženských od Kubovy chalupy a ptal se Klofátky, co se to děje.

„Kuba se zbláznil, a vyhlásil se za doktora!" povídala na to Klofátka a myslela si, chudáku Matěji, tobě už je doktor stejně málo platný! Ale Matějovi Klofátovi ta povídačka, že Kubu chytil doktorský fantaz, přece jen nedala dobře dělat. Když byl v sednici jen s maličkým kloučkem, zavolal si ho k posteli:

„Skoč ke Kubovi, že ho tuze prosím, ať se přijde podívat na tu mou polízanici, jestli by mi přece jenom nemohl být ku pomoci!"

Kuba přišel potají samým večerem, aby ho nikdo neviděl, v pytlíku si přinesl jen tak naoko trochu mateřídoušky, a už od prahu koukal k posteli, jestli ho Smrťák neobelhal. Namouduchu, tamhle v rohu za dolní pelestí stál, a ještě malilinko na Kubu kývl, ať se beze všeho dá do práce!

V Kubovi se zatřepetalo srdce, že má vyhráno. Honem poručil Klofátce, ať svaří vodu s kořením, natřel tím Matějovi celé tělo a povídá:

„Za krátký čásek budeš, kamaráde, chlapík!"

Div divoucí! Matěj Klofát druhého dne zraníčka opravdu vyskočil z postele, jako by se nechumelilo, popadl sekeru, a ze samé radosti rozštípal postel, co se na ní pět let trápil. Hned se to rozkřiklo po městečku, a druhého dne ráno, když Kuba ještě vyspával, tlačilo se mu před chalupou lidí až černo. Markýta Dařbujánová skočila k peci, popadla Kubu za vlasy, zatřepala jím a povídá:

„Vstávej, ospalče, a hajdy kurýrovat, aby děti nemusely k obědu vylizovat hrnky od včerejší polévky!"

Kuba se skutálel z pece, jen to žuchlo, honem popadl čepici a běžel na zápraží. To jste měli vidět ten shon! Desítky nedočkavých rukou po něm chňapaly, dukátky, tolárky i zlatníky mu ukazovali, a někteří zas prpsili jen tak, bez peněz, ale zato tím úpěnlivěji: toho trápí houser, toho suché loupání, oustřel nebo mze, tamhle babička má záduchu, jinému po úrazu zmodrala ruka... Kuba se rozpačitě podrbal za uchem: ono se řekne léčit, ale jakpak teď poznat, u koho je vlastně Smrťák v nohách a u koho v hlavách postele? Konečně dostal spásnou myšlenku:

„Hajdy domů, všichni nemocní do postele! Já si vás obejdu a uvidím, co a jak!"

Jedna mrštná děvečka se k němu přitočila a chytila Kubu za rukáv:

„Nejdřív k nám, pane Dařbuján! Pláteníkovic Bětulinka už se bere k hodině, do večera by jistě nevydržela!"

Kuba si narazil čepici furiantsky na stranu a po boku švarné děvečky si to namířil k pláteníkovům. Bětulinka ležela v parádním pokoji, postel vysoko nastlanou peřinami. Ještě nedávínko to byla pěkná, rozkvetlá dívčina, ale teď byla bleďounká, hnedle průsvitná, s horečnýma očima. Kolem Bětulinčiny postele se motaly tři staré babicezaříkávačky: jedna ji přeměřovala nitěmi, které motala mezi prsty, druhá přelévala přes plátýnko nějaké lektvary, třetí házela do mísy s vodou řeřavé dřevěné uhlíky, až to syčelo, a mumlala přitom:

„Ouřklali tě bába, pomáhej ti svatá Sába, ouřknulli tě dědek, pomáhej ti svatý Melchizedek, ouřklali tě žena, pomáhej ti svatá Filoměna, ouřknulli tě muž, pomáhej ti svatý Majduš, ouřknulli tě mládenec, pomáhej ti svatý Vavřinec..."

Kuba vešel do světnice, zrovna když byla bába s čarováním v nejlepším.

„Fuj, tu je smradu!" uplivl si na prahu upřímně, když uviděl všechno to nakuřování, „vždyť byste chudinku Bětulinku udusily."

Baby se nechtěly lehko vzdát, ale Kuba na ně zadupal a vykřikl:

„Alou, alou, baby, rychle ven!"

Když je vystrnadil, posadil se na stoličku u Bětulinčiny postele a pozorně si začal nemocnou prohlížet. I hleďme se, přítel Smrťák se objevil za nožní pelestí, maličko kývl na Kubu, a zase se rozplynul ve vzduchu. Pláteník s plátenicí, Bětulinčini rodiče, stáli u dveří a dívali se polou s nadějí, polou nedůvěřivě na Kubu, který dlouhou chvíli vrtěl pochybovačně hlavou. Pak si položil ukazovák na čelo, jako kdyby chtěl podepřít svůj doktorský rozum.

„Jo, tohleto je zatraceně divná nemoc. A odkdypak to panenku trápí, že jsem tak smělý?"

„Od letošní pouti," zamumlal pláteník, „přišla od muziky celá vyjevená!"

„A kterýpak mládenec ji nejvíc prováděl?"

„Ale ten umouněný kovářský pomocník odnaproti! Však jsem jí řekl, že jí obě nohy zpřerážím, jestli ještě jednou ..." zahartusil zlostně pláteník, a Kuba Dařbuján už věděl všechno, co potřeboval.

„Jo, to je marná věc," zatvářil se tajemně a učeně, „jak ten morbus vzal začátek od kovářského, tak se dá vykurýrovat zas jenom s kovářským!"

Než se nadáli, skočil Kuba k oknu a otevřel je dokořán. Právě naproti před kovárnou stál široký formanský fasuněk. Tři kovářští tovaryši v kožených zástěrách, s ohrnutými rukávy na svalnatých rukou, s osmahlými a veselými tvářemi se točili kolem vozu. Jeden z nich držel podsednímu valachu zadní nohu, druhý přidržoval koně u ohlávky, třetí nesl v kleštích rozpálenou podkovu.

„Kterýpak z nich to je, panno Bětulinko?" ptal se Kuba neviňoučce. Bětulinka se honem zvedla z polštářů, natáhla hlavu k oknu a v očích jí drobátko zablýsklo:

„Ten nejhezčí... kudrnatý... co nese tu podkovu!"

„Hej, ty kudrnáči s podkovou, honem sem poběž!" vykřikl Kuba z okna na kovářského. Ten zvedl hlavu, podíval se k otevřenému pláteníkovic oknu a jenom na vteřinku zahlédl Bětulinčin usouzený, bledý obličejíček. Ale v ten ráz žhavá podkova padla do putýnky s vodou, až se vyvalil oblak páry, a mladý kovář se hnal k oknu, z kterého Kuba zavolal.

„Jen chutě dovnitř oknem, možná, že by tě dveřmi nepustili!" pobídl Kuba kováře. Tovaryš se chytil za římsu, vyšvihl se do okna, a jedním skokem stál v pokoji před Bětulinčiným ložem.

„Jedeš mi ven, ty umouněnce ošklivá!" zuřil pláteník a chtěl se sápat na kováře, ale Kuba se mu postavil do cesty a řekl s doktorskou přísností:

„Tak počkat! Jestli mám dceru vykurýrovat, tak buď zticha, pláteníku, a nepleť se mi do medicíny!"

Chytil za rukáv ustrašeného kováře, přistrčil ho k Bětulince a poručil:

„Teď jí dáš dvanáct hubiček, a dobře počítaných, rozuměls? Ne abys mě chtěl o nějakou ošidit a nechat si ji do zásoby propodruhé! A taky pěkně upřímných, aby Bětulinka zčervenala jako růžička!"

Kovářský, jak uviděl, že má v Kubovi ochranu, moc se nerozmýšlel, přiskočil k Bětulince, objal ji svýma kovářskýma rukama, až jí v zádech zapraskalo, a už mlaskaly hubičky tak upřímné, že Bětulinka nemohla dechu popadnout!

Zázrak nad zázraky! Sotva padla poslední hubička, ta nejupřímnější, na posteli seděla Bětulinka už ne bledá a průsvitná, ale pěkně červeňoučká, ruměnec jako růže, jen na tvářičkách od kováře trochu učerněná. Kuba chytil kovářského, přistrčil ho k oknu a křikl:

„A teď zas upaluj k práci, ať tě mistr nehubuje!"

Kovářský vyskočil rovnýma nohama a Kuba natáhl jakoby nic ruku k pláteníkovi:

„Dostanu dva dukáty za kurýrování, pane měšťanosto, Bětulinka už je zdravá jako lusk!" a rozchechtal se na celé kolo.

Toť se ví, že pověst o tom novém uzdravení proletěla městečkem jako blesk. Baby ji roznášely od dveří ke dveřím, děvečky si ji povídaly u kašny, kluci ji vykřikovali otevřenými dveřmi do krámků a řemeslnických dílen. Sotva Kuba obešel pár nemocných, přihnala se za ním najednou na ulici bohatá krupařka Baštová, chytila Kubu za ruku a křikla krákoravým hlasem:

„Nejdřív k nám, Kubo! Však jsi nám dlužen dva zlaté za mouku! Můj muž je nemocí celý rozlámaný, tak ať si aspoň přijdeme na své peníze!"

Kuba ze sebe dělal hloupého, ptal se jakoby nic:

„Jenom dva zlaté, paňmaminko? A ten popel, co jste nám poslali místo mouky vejražky, ten byl dočista zadarmo?"

Ale krupařka, jako když neslyší, táhla Kubu do krámku, nad kterým byl nápis velkými zlatými písmenami:

JOHANA BAŠTY KRUPAŘSTVÍ

Krupaře Baštu trápil houser. V dlouhé noční košili, v pase obvázán všelijakými teplými šálami a šátky, belhal se po světnici, celý skrčený bolestí, rukama si držel bedra, skojíkal, proklínal, mumlal, bědoval a nadával jako ďas. Dvě ustrašené děvečky a dva krupařští mládenci se drželi porůznu v koutech a schovávali se za nábytek. Krupař se při každém novém záchvatu bolesti rozzuřil, popadl, co mu pod ruku přišlo, ať to byl hrnec, pekáč nebo rendlík, a házel tím po své čeledi.

„Je to dost, že jdeš!" vykřikl se zlostnou výčitkou, jak uviděl Kubu. Vtom ho louplo v kříži, krupař zaskojíkal a mrskl velkým hliněným pekáčem po děvečce, která neopatrně vystrčila hlavu za almarou.

„Podívejme se, copak je to za divnou nemoc!" kroutil Kuba už na prahu hlavou, a nemohl se udržet smíchy, když viděl krupaře rozzuřeného jako šelmu v kleci. Přitom se Kuba obezřetně rozhlédl po světnici, uvidíli někde Smrťáka. Nu ovšem, tamhle se chudák krčí za spodní pelestí postele, zrovna vedle ustrašené děvečky. Sotva hlavu povystrkuje, jak se bojí krupařových kastrolů. Kuba mrskl po Smrťákovi očkem, ten kývl na souhlas, a v tom okamžiku zmizel.

„A jérum jérum jemine," povídá Kuba chmurným hlasem, „to je přetěžký morbus! Vypadá to sice jako obyčejný houser, ale zatím je to karborundum sekvestrum, to by mohl být krupař taky do večera na prkně!"

Jak to krupař uslyšel, začal se třást hrůzou, mrskl sebou na zem a naříkal jako malé dítě.

„Jestlipak udělal poslední pořízení?" vedl Kuba dál svou.

„Jezusrnankote, neudělal! Jenom aby nic nedostala jeho sestra z Druhlic!" spustila lamento krupařka, běžela ke krupaři a začala jím cloumat:

„Muži, vzpamatuj se! Popadni pero a napiš: Všechno mé ženě Filoméně!" Ale krupař byl hrůzou bez sebe, vůbec nevnímal, co mu žena říká, jen bědoval a spínal ke Kubovi ruce. To byla chvilka pro Kubu!

„Neskojíkejte, pantatínku, však já vás z toho dostanu," povídal sebevědomě a udeřil se do prsou, až to zadunělo, „já jediný na celém světě, to si pamatujte! Vy jste mi vždycky přece taky pomohl, alespoň pěkným dřevěným popelem, když vám bylo líto mouky... Jenže tuhle nemoc můžou vyléčit jenom pořádné moučné obklady, to je marná věc!"

„A třeba z té nejlepší uherky, však já si pro své zdraví mohu všeho dopřát!" rozkřikl se krupař, ale honem se zas popadl za bolestivý kříž. Kuba hned začal rozkazovat:

„Přineste díži! Tu největší, co má krupař v domě!"

A když dva pomocníci vkutáleli doprostřed místnosti obrovskou pekařskou díži, pokynul Kuba děvečkám:

„Nanoste plnou díži vody!"

„Jjenom nne sstudenou ..." jektal zuby krupař, „tto bby bbyla mmá ssmrt!"

„No dobře," slevil Kuba, „i teplá může být, jenže to spotřebujeme zase víc mouky!"

Když byla díže plná, popadl Kuba milého krupaře za ruku, dovlekl ho k ní a přísně mu rozkázal:

„Tak šup, pantatínku! Pěkně se do té díže skrčte na bobeček, a za čtvrt hodinky budete mít po bolesti!"

Krupař chtě nechtě vlezl do díže, přikrčil se, jen hlava mu koukala ven. A tu si dal Kuba přinést pytel pšeničné mouky uherky, té posvícenské, žluťoučké jako květ. Napřed krupaři přistrčil hlavu pod vodu, aby se mu pěkně namočila, pak rozvázal úvazek kolem pytle, a pěkně pomaloučku polehoučku sypal krupařovi krásnou posvícenskou mouku na šošolku hlavy. Krupař funěl, nabíral na kýchnutí, jak ho mouka šimrala v nose, ale Kuba nepovolil. Tu přisypával mouky, tu zas hrncem vody poléval krupařovu hlavu, míchal a míchal, až bylo kolem krupaře v díži řídké lepkavé těsto.

„Pomáhá to?" ptal se krupaře s vážnou tváří.

„Drrobátko..." drmolil krupař, který nevěděl, co se s ním děje.

„Jen vydržte ještě chvilinku a budete jako rybička!"

Na chvilku krupařovi hlavu do díže přitlačil, aby se nalokal kvásku, a pak ho bezdechého zase pustil na vzduch. Krupař se rychle v díži narovnal, vypadal jako obrovský strašák. Děvečky i pomocníci se kuckali smíchy, krupařka koukala jako vyjevená, jak z krupaře řídké těsto kapalo.

„Tak co, ještě to bolí?" ptal se Kuba jakoby nic.

Krupař si promnul zalepenýma rukama obličej, frkal a funěl, a když se mu podařilo slepená oční víčka od sebe roztrhnout, koukal na Kubu jako spadlý z měsíce.

„Na mou duši, přestalo to, jako když utne!" vyjekl napřed radostně, ale když uviděl tu spoušť a pohromu kolem sebe, zalomil v zoufalství rukama a zabědoval: „Pytel mouky je zničený! Moje jmění je zničené!"

Ale Kuba neztratil nad tím krupařovým lamentováním kuráž a povídá klidně:

„I kdepak, krupaři, jmění vám zůstalo celé, jenom za to kurýrování mi dáte dva dukáty!"

A tak se z Kuby stal doktor, že mu v kraji rovna nebylo. Medicíny doporučoval lidem všelijaké, boháčům hořké peluňky, chudákům sám kupoval něco dobrého na zub jako lék. A že se každý po těch Kubových medicínách najisto vystonal, nikdo neřekl ne, i kdyby mu byl Kuba poručil kašnu na rynku vypít.

Že pak nemoc nechodí po horách, ale po lidech, trhlo v ten čas také na sládka Pandrholu. Rozčilil se ve své nepřejícnosti na děvečku, že si o posvícení potají vzala z mísy dva koláčky do kapsáře, zbrunátněl, zacloumalo to s ním, a najednou ležel jako kláda, sotva že mohl palcem u levé nohy hnout. Zavolali doktory ze všech stran, pět se jich najednou točilo kolem Pandrholovy postele. Prohlíželi nemocného, shledávali ve svých kufírcích všelijaké instrumenty, naslouchátka, proklepávátka, pijavice a baňky, koukali nemocnému na jazyk, zkoumali všecko možné, ale nakonec každý jenom zavrtěl hlavou. Všem bylo jasno, že každá písnička má svůj konec a že se do pytle nacpává tak dlouho, až prasknou všechny švy. Po Rukapáni šel jeden hlas, že tu může pomoci už jenom Kuba Dařbuján.

A tak Pandrholka, třeba nerada, poslala pro Kubu pivovarskou děvečku. Děvče přišlo za tmy, Kuba už spal, a zabušilo na dveře.

„Copak nám neseš, děvečko?" zeptal se Kuba rozespale.

„Že k nám máte honem přijít do pivovaru, náš pán je tuze nemocný!" spustila děvečka celá bezdechá. Kubovi blýsklo v očích:

„Tak k němu zavolejte doktory!" křikl a zavřel jí dveře před nosem. Ale děvče celé zoufalé začalo tlouci do dveří oběma rukama a nakonec, když se jí i to zdálo slabé, zula si z jedné nohy dřevák a bušila dřevákem. Kuba vystrčil znova hlavu:

„Co mlátíš, bláznivá? Vždyť vzbudíš všechny děti!"

„Když oni už u Pandrholy doktoři byli..."

„A co říkali?"

„Krčili rameny!"

„Tak mu dej Pánbu ječnou slámu!" ušklíbl se Kuba a podruhé chtěl přirazit dveře. Děvečka mu však v samém zoufalství strčila dřevák mezi veřeje:

„Já vás musím přivést, sic budu od Pandrholky bita!"

Kuba vyšel ze dveří, ukázal rukou na těch pět pačesatých borovic, co mu rostly před chalupou, a rozkřikl se:

„Koukni, děvečko, vyřiď Pandrholce, že se na Pandrholu nepřijdu podívat dřív, dokud tamhlety borovice celé neobrostou jitrnicemi!"

Nepřejte si ani slyšet, jak lakotná Pandrholka nadávala! Ale druhý den se Pandrholovi udělalo ještě hůř — nezbylo jí než vyhovět Kubovu přání. Poručila zapíchnout pět pivovarských prasat a do samé půlnoci museli řezníci nacpávat jitrnice. K ránu pak, když byl měsíček už tuze nízko nad lesem, všechna pivovarská chasa táhla na Kocandu vázat a drátovat jitrničky, dokud borovice před Kubovou chalupou nebyly docela obsypané.

Sotva sluníčko vyšlo, vykoukl Kuba z okna a dal se do řehotu, až se chalupa třásla. Pod borovicemi, pěkně v kruhu se zdviženými hlavami a vyplazenými jazyky, stáli všichni psi z Kocandy, a sliny jim tekly až na zem.

„Div světa, mámo! Na našich sosnách vypučely jitrnice!"

Honem vyhnal všechna Dařbujánčata z postele a rozeslal je po Kocandě, aby se všichni přišli podívat na ten zázrak, a kdo chce, aby si načesal podle libosti, dřív než budou přezrálé na hniličku. I přišli havíři s žebříky i háky a havířky s bramborovými košíky. Kluci šplhali po sosnách jako yeverky až do těch nejtenčích větviček a rozpustile házeli jitrnicemi dolů po děvčatech. Toho dne měli všichni na Kocandě hubu pořádně mastnou.

K polednímu se přihnal na Kocandu parádní kočár s Pandrholkou. Panička, nasupená jak satan, bušila cestou kočímu do zad:

„Chvátej, mezuláne, chvátej, sic nám Pandrhola nevydrží!"

Když zarejdovali před Kubovu chalupu, seděl Kuba uprostřed havířů na zápraží a rozdával chlapům z jitrniček špejlky, ať si je vezmou domů na semínko. Pandrholka ani z kočáru neslézala:

„Tak alou, Kubo, nemař čas, honem nasedat!"

„Kampak ráčejí, milostpaničko?" ušklíbl se Kuba jako potměchuť.

„Pandrholovi je zle, cožpak to nevíš?"

„Že zle? Jakpak by ne, to já dobře vím, co je zle! Mně bylo taky zle, když mě Pandrhola štval pivovarskými psy přes celou Kocandu!"

Chlapi se smáli, ale Pandrholka měla hubu jako meč:

„Cožpak jsi včera neslíbil, že přijdeš, hasačerte? Jen co prý ty tvé sosny obrostou jitrničkami! Já splnila, ty splň taky! A hajdy!"

„Vida, to je pravda," zadrbal se Kuba v pačesech, „ty jitrničky na mou duchu do rána nějakým zázrakem vyrostly! Půjdu! Ale nejdřív ať tady v našem potoce proudem teče pivo, aby bylo tu mastnotu čím zapít!"

Pandrholku div nevzal ďas, ale co měla počít, když s Pandrholou bylo hůř a hůř? Zapřáhli pivovarská spřežení, naložili sudy, a nejmladší sladovnický šel Kubovi zvěstovat, za chvilku že bude potokem bublat piviště, jak Kuba naporučil. Honem svolali celou Kocandu, a jak se na potoce objevila první pěna, každý popadl, co měl, putnu, džbán nebo vědro, kbelíky, rendlíky a hrnce, a nabírali, co jen stačili. A ti, co neměli nic krom té žíznivé huby, klekli na břeh a pili rovnou z proudu.

Ještě ani dopít nestačili, a už tu byla Pandrholka znova, pěkně s bandurskou a s hurtem, to že by se na to podívala, jestli už tentokrát, když jim udělal takovou hrubou škodu, ten umouněnec nepojede!

„Ale jakpak, toť se ví, že půjdu!" přivolil Kuba ochotně, „ale musíte pro mne do chalupy přijet s osmispřežím pivovarských volů."

Pandrholka na to kývla, to že je to nejmenší, ale Kuba na to: „Ale každý ten vůl ať má mysliveckou uniformu a klobouk s brčkem, jako to nosívával pan sládek Pandrhola, když objížděl pivovarské hospody, jinak nepojedu." Ta novina už opravdu vyrazila z Pandrholky dech. Ale doma Pandrhola skojíkal pořád usedavěji, a odjinud pomoci nebylo. A tak se ještě ten večer na rukapáňském rynku vyvrbil policajt s bubnem, zarumploval paličkami do kůže a provolával:

„Všem zdejším mistrům krejčovským, jakož všem čepičářům se na vědomost dává, aby se za oučelem tím samým dostavili neprodleně, a to ihned se všema svejma tovaryšema do zdemístního pivovaru, kdež jim další bude oustně skrze vzácnou paní sládkovou Pandrholovou vyjeveno!"

„A jejda," radovali se mistři krejčovští, „to jistě Pandrhola natáhl brka a my budeme šít pro celou přízeň smutek!"

Sotva policajt dobubnoval, se všemi tovaryši se poskokem hnali k pivovarským vratům. Ale Pandrholka, vztekem celá brunátná, je vyvedla z klamu. Naporučila jim šít osm mysliveckých mundúrů, osmero klobouků s brčkem, pro každého z pivovarských volů po jednom. Krejčí i čepičáři dali hlavy dohromady, dlouho zkoumali, co a jak, pak začali volům brát míru přes plece, kolem krků, od rohů k oháňce a nakonec i kolem břicha, a když to všechno poměřili, začali krejčovat a čepičařit, jen se jim od prstů kouřilo.

Druhý den, věřte si nebo ne, jelo to osmispřeží na Kocandu. „Vidíš, ty Kubo bláznivá, co sis to zavařil!" láteřila Markýta Dařbujánová.

„A co by!" opřel se jí Kuba, „přijeli jaksepatří, tak já taky dodržím!"

Pozval si havířskou kapelu z Kocandy, rozsadil ji po valníku, sám si stoupl doprostřed, aby mohl všem muzikantům dávat takt, a pěkně župajdá a ejchuchú, za křiku a jásotu celé Kocandy ujížděli k Pandrholovům.

Pandrhola se válel v peřinách, potil se, funěl a vzdychal, a jen po Kubovi očima oupěnlivě koulel, jak vstoupil Kuba do pokoje. Toť se ví, na první mrknutí bylo vidět, že tentokrát je opravdu zle. Kmotr Smrťák stál Pandrholovi rovnou za hlavou, kosatku držel oběma rukama připravenou k ráně.

„Tak co, Kubo, kdy se dáš do kurýrování?" spustila Pandrholka lermo a přistrčila Kubu blíž k posteli. Ale Kuba poztrácel všechen humor, jak se na něho kmotr Smrťák mračil. Ušeptl honem k Pandrholce:

„Milá paní, tomu vašemu Pandrholovi už žádná pomoc není. Tak dlouho se přejídal a přepíjel, až mu ty dobroty načisto ztrhaly žíly. Troufám, že už se bere k hodině ..."

Obrátil se a chtěl vyjít ze sednice. Ale to jste měli vidět Pandrholku! Jak lítá saň po něm skočila, přirazila Kubu ke dveřím a začala křičet:

„Ty švindlíři! Ty kluku zlodějská! Ty raubrlumpe. Prasata jsi vymámil, pivo jsi prolil chřtánem, sukna za dvě stě zlatých zničil, a teď by ses chtěl vytáčet? Kurýruj, než tě dám žandárům do hrsti!"

Takové urážení ťalo Kubu do živého. On že je švindlíř? On že je raubrlump? Ne, tyhle levity si od nikoho líbit nenechá! Marně se Smrťák mračil, marně dával znamení, že už je na všecko pozdě, Kuba se furiantsky rozkřikl:

„Tak abys věděl, Pandrholo, když se tady před mýma očima jednou do sytosti napráskneš toho mláta, co jsi mým hladovým dětem nechtěl dopřát na kaši, zachráním ti život!"

Přinesli pěknou mísu pivovarského mláta, ještě se z něho kouřilo, jak bylo teplé, a velkou dřevěnou lžíci, co s ní Pandrholka okurky z hrnce tahávala. A Pandrhola jedl, jedl, až mu od koutků padalo a za ušima praštělo, ušklíbal se a vzdychal přitom, lamentoval a kroutil očima jak boží umučení, ale Kuba nepovolil, dokud z mísy poslední soustečko nevyškrábli.

Smrťák se na to díval nebozízem, až Kubovi mráz chvilkami po zádech přebíhal. Ale jak jednou Kuba slíbil, splnit musel. A tak jedva Pandrhola poslední sousto mláta polkl, skočil Kuba k posteli, ještě s jedním sladovnickým ji popadli, a než se Smrťák vzpamatoval, přešoupli ji do druhého kouta sednice obráceně, samou horní pelestí ke stěně, aby se Pandrholovi nemohl nikdo do hlav postavit. Jen to provedli, Pandrhola se posadil a křičel, že se mu náramně ulevilo. Kuba si dodal odvahy, šel k Smrťákovi, co koukal v koutě celý vyjevený a jako mrak zamračený, a potichounku mu zašeptal:

„Nic se nezlob, kmotře, však já ti toho bařtipána ještě dneska vrátím, ale nejdřív se spolu napijeme na zdravíčko a drobátko pobesedujeme, když jsme se tu tak pěkně sešli!"

Popadl Smrťáka pod paždí, a ať se mračil jak se mračil, vyvlekl ho z Pandrholovy světnice na pivovarskou šalandu. Dal honem přinést čtvrtně rukapáňského piva, toho nejlepšího malvazu, co si Pandrhola vaříval zvlášť jenom pro své hrdlo, a sotva zarazili pípu, natočil vrchovatě dva květované džbánky. A hned:

„Ať slouží, kmotře!" nasadil jeden k pyskům a táhl jak boží duha, dokud nepohleděl džbánku na dno. Smrťák koukal, koukal, džbáneček byl pěkně orosený jak merunčička zrána, i co, přitiskl jej taky k zubům a vypil doposledka. Ale jen dopil, hned začal na Kubu hartusit, ať zčerstva vrátí postel tam, kde byla, že už má Pandrhola čas.

„Kmotříčku, poshov mi do večera!" začal ho Kuba prosit, „ať nemám s tou doktořinou ostudu! Zatím se pěkně spolu napijeme na bratrství!"

Když na bratrství, tak na bratrství, to Smrťák nebyl proti. Napěnili džbánky, zaklesli loket za loket, a tak křížem upíjeli každý ze svého, až jim v krku bublalo.

„To ještě nic není," křičel Kuba, jedva postavili džbánky, „ale vypít do dna a rukama se korbílku ani nedotknout, to je dřina!"

Hned uchytil džbán do zubů, zakousl se do okraje a začal polykat, že se mu slechy hýbaly. Chudák Smrťák už měl drobátko pod čepicí, nechtěl se dát zahanbit, tak se honem svými koňskými zuby taky zakousl do džbánku, a pěkně glo glo glo, polykal andělíčky až do aleluja!

Zatím ale Pandrhola valem cítil, jak z něho nemoc padá. Vyskočil z postele, běžel k zrcadlu, vyplázl na sebe jazyk a vykřikl na Pandrholku, až se lekla:

„Zdráv, ženo! Zdráv jako za starých časů!"

A opravdu! Sotva vskočil do kalhot, hned popadl býkovec, znak své sládkovské moci, a rozběhl se po pivovaru, zdali ho čeládka, hřešíc na jeho nemoc, někde neokrádá. Když přiběhl k šalandě, už zdaleka slyšel, jak tam Kuba na celé kolo vyzpěvuje:

„Napíše, bratříčku, napíše, však on to pan sládek napíše, napíše, bratříčku, napí, však on to pan sládek platí!"

Nejdřív chtěl vrazit do šalandy jako podkovaný hrom, ale pak přece jen z opatrnosti nakoukl napřed klíčovou dírkou.

A zbledl v tu ránu, že by se na něm krve nedořezal. Vždyť on tam Kuba seděl se samým Smrťákem, drželi se ti bratříčkové z mokré čtvrti kolem krku a Kuba šeptal Smrťákovi, až se dveře třásly:

„Kmotříčku Smrťáčku, to víš, že je tvůj! Dám ti Pandrholu, jen co se smrkne!"

Pod Pandrholou se rozklepala kolena, ale přece jenom přemohl tu svou hrůzu a juknul klíčovou dírkou ještě jednou. A tu spatřil, že Smrťákovi se hlavička už jen taktak klimbá, jako zralá makovička, a že už ten zubatý kmotr s kosou míří pěkně do Hajan. A když pak Pandrhola juknul potřetí, viděl, že Kuba i Smrťák už mají hlavy v Blaníku a chrápou, jako by nejtlustší dubovou desku řezali.

I tak šlo na Pandrholu ouzko, jak to všechno dopadne. Ale strach před Smrťákem mu dodal sil. Polehounku potichounku se vetřel na šalandu, nejdřív uzmul Smrťákovi kosinku, a pak, když poznal, že oba kmotři spí, až se hory zelenají, milého Smrťáka vzal pod zády a pod koleny a strčil jej i s kosinkou do velikého pivovarského sudu. Zakryl sud víkem, zavolal dva bednářské, a než bys dvakrát řekl švec, byl Smrťák i se svou kosatkou v tom sudu načisto zabedněn. Sud odvalili na nejtemnější místo ve sklepě a milého Kubu na prospání zatáhli do chlívka k pivovarským prasatům.

Smutné, přesmutné měl Kuba druhý den probuzení. Hlavu měl těžkou a brňavou a tělo jako rozmlácené. A ten strach, co tomu řekne Markýtka! Vyškrabal se na pivovarský dvůr a rozhlížel se, kde je a co se děje. Pandrhola už stál na humně, jako by jakživ nebyl nemocen, a křičel na sladovníky, až jim v uších zaléhalo:

„Čeládko líná, povalečná, já vám proženu kosti, vy darmochlebové!"

Kuba měl sice nepevné nohy, a hlavičku teprv celou roztřesenou, ale tolik si pamatoval, že Pandrholu uzdravil. I namířil si to rovnou k němu:

„Tak vida, pane sládek, jak vám zdravíčko slouží..." povídal krapánek těžkým jazykem, a přitom se po očku rozhlížel, kam se vlastně poděl kmotr Smrťák.

„Kam sem lezeš, umouněnce?" zařval Pandrhola na Kubu jako za starých časů.

„Nějaký ten zlaťák za kurýrování jste mi dlužen ..." Kuba na to nejisté.

Pandrhola se po něm prudce otočil, nejbližšímu sladovníku lopatu z ruky vytrhl a lup! Kubu přes hlavu, až se mu v očích zajiskřilo.

„Ty šibeničníku, což jsi mi nadělal málo škody? Tu máš za kurýrování, tu máš! Tu máš!"

Kuba chtě nechtě vzal nohy na ramena a pelášil pryč, protože se bál pivovarských psů, jen ve vratech se poohlédl a stačil vykřiknout:

„Však si tě Smrťák najde, Pandrholo!"

„Nenajde, nenajde! Toho jsem dobře uklidil, ty hňupe!" rozchechtal se za Kubou Pandrhola.

Markýta Dařbujánová právě škrabala u plotny brambory na polévku, když Kuba celý uválený a zmuchlaný zkroušeně vlezl do sednice:

„Markýtko, ode dneška už sekám dobrotu až do smrti naší amen, jen mi, prosím tě, uvař z toho černého kohoutka, co jsem předevčírem dostal od selky za léčení, drobátko polívky na posilněnou!"

Jen to řekl, a už vlezl na pec. Markýta byla dobrá žena, bez rámusu a vyčítání vzala nůž, nabrousila jej o hliněný hrnec a vyšla na dvůr kohoutkovi krčku ukrátit. Ale sotva Kuba víčka přivřel, už mu pře rval dřímotičku strašný Markýtčin křik:

„Kubo, propánajána, honem sem pojď, dějou se hrozné věci!"

Kuba vyskočil jak jelen, ani dveře nehledal, otevřeným oknem hup! na zápraží. Uviděl Markýtu celou zkoprnělou, v ruce nůž, z kterého kapala krev... Ale kohoutek jakoby nic, zvesela prohání slepičky po dvoře.

„Co je? Co se stalo, holka nešťastná?"

„Sama... sama mu hlavička nazpátek ke krku přiskočila!"

„Můj ty tondo, zle je! Smrťák se ztratil ze světa!" zabědoval Kuba, jako kdyby do něho nůž vráželi.

A bylo zle, na mou věru. Protože se ztratil Smrťák, nic živého nemohlo umřít, ať to byl člověk, kohout, vrabec ve vzduchu, nebo s odpuštěním i ta pěnkava, co v chlívě chrochtává. Za tři dni neměli řezníci co prodávat. Uhodili vola palicí, ale on se po nich jen vyčítavě podíval a přežvykoval dál, píchli čuníka, ale ten ani hlavu nezvedl a ostošest se rýpal ve hnoji. Lidé vařili prosnou kaši a škubánky, a nadávali přitom na tu světa bídu, že si ani v neděli kousíček masa dopřát nemohou, řezníci se začali chytat falešného karbanu, protože si při svém řemesle nemohli vydělat ani na sůl. Ale ani doktoři, ani hrobaři na tom nebyli lip, vždyť nikdo nezastonal a nikoho nenapadlo umírat. A tak ani Kuba neměl koho léčit. Celé dni seděl na přípecku zkormoucený, čelo ve dlaních, a marně přemítal, kam se kmotr poděl, co asi Pandrhola se Smrťákem provedl.

Leč Pandrhola sám měl taky špatné časy. Zdráv byl, že mohl hřebíky polykat, z huby mu tekly sliny, jak jen pomyslil na maso, ale přitom musel louskat holé brambory, vdolky s povidly nebo škubánky s pracharandou. Jednou, když mu tak děvečka přinesla mísu brambor s tvarohem, vyskočil celý zuřivý, popadl mísu a vyhodil ji oknem.

„Zpropadené brambory! Aby se pod zem propadly! Celý měsíc je louskám jako chudý švec! Já, sládek Pandrhola! Maso chci, a bašta! Dejte sem maso!"

Pandrholka se ho pokoušela uchlácholit:

„Ale mužíčku, vždyť to víš, že nikdo na světě nemá dneska maso!"

„Ale já chci! Já musím mít maso!" praštil Pandrhola do stolu, ze stěny strhl flintu dvojku a vyřítil se na dvůr k pivovarským chlívům. Všech pětadvacet Pandrholových prasat tam pobíhalo v jednom houfu. Jak uviděli čuníci svého pána, začali slastně chrochtat, protože od něho čekali pošušňáníčko. Ale Pandrhola se rozkročil uprostřed prasečího houfu a jal se do ubohých štětináčů pálit jako o zaječím honu. Prasata kničela, uskakovala, když jim Pandrhola střílel rovnou za ucho, na dvoře už se to modralo od střelného dýmu, ale marnost nad marnost. Nakonec to jedno prase, nejvíc zdivočelé, podrazilo Pandrholovi nohy, a ten jak široký tak dlouhý sebou plácl na zem. To mu dodalo! Rozpálený vztekem zařval:

„Však já si s vámi poradím! Hej, bednáři! Vyvalte na dvůr ten zabedněný sud!" Darmo si Pandrholka před něho klekla a sepjatýma rukama prosila, ať nepokouší, ať se radši drží škubánků, aby na sebe neštěstí nepřivolal, darmo mu kolena strachem objímala. Pandrhola ve své žravosti zůstal neoblomný.

Kývl bednářským, aby strhli obruč a vyrazili dno, a sám si na mušku své dvojky vzal to nejbaculatější prase, zrovínka to, co mu před chvílí nohy podrazilo. Sotva dno od sudu odskočilo, Smrťák z něho vykročil, strašně hubený, s kosinkou v pravé ruce. Bác! Práskl Pandrhola po praseti. Smrťák se v tu stranu ohlédl, jak ho povinnost nutkala, ale sotva uzřel Pandrholu, zarazil se a křikl:

„Čuník počká! Ty, Pandrholo, máš u mě přednost!"

Ťal, a jednou ranou mu nit života přeťal. Pandrhola se položil, škytl, zmodral, a bylo po něm...

Kuba Dařbuján, toť se ví, o tomhle pádu ještě nic nevěděl. Seděl zrovna na dvorku, z dlouhé chvíle vyřezával dřevák a hlídal přitom nejmenší Dařbujánče, které spalo na trávníku ve strakaté peřince. A tu černý kohoutek, zrovna ten, co si z něho Kuba polívku sliboval, vyskočil na plot a z plna hrdla zakokrhal. Kubu to dopálilo, že mu vzbudí dítě, popadl dřevák, a lup s ním po kohoutku! Trefil ho rovnou na hlavičku, ten zaplácal křídly, spadl z plotu a zůstal ležet vzhůru nohama. Pro šmarjáčka, dočista mrtvý!

Kuba se zasmál, pomyslel napřed na mastnou slepičí polívku, ale jak kohoutka zvedl a narovnal se, uviděl u plotu stát kmotra Smrťáka. Kosu držel v ruce, mračil se jak bouřka nad horami, až Kubovi v tu ránu srdce spadlo do nohavic. A kdo ví, jak by to bylo dopadlo, kdyby se v tu chvilinku nebylo zrovna probudilo to nejmenší Dařbujánče, co mu byl Smrťák kmotrem, a nedalo se do naříkání...

Kuba skočil k dítěti, popadl je do náruče a začal je pšíkat a chlácholit. A tu kmotr Smrťák hodil kosu na rameno, obrátil se a pomaloučku odcházel od plotu, někam k těm pačesatým borovicím. Ale najednou si to rozmyslel, vrátil se, natáhl kosiště, srazil jím na zem tabulku, na které bylo psáno

KUBA DAŘBUJÁN DOKTOR

a teprv potom se jako stín na slunci rozplynul.

„Do smrti smrťoucí už nebudu nikoho kurýrovat!" sliboval svatosvatě Kuba, a byl rád, že mu to všecko tak lehce prošlo. Na jedné ruce Dařbujánče, v druhé mrtvého kohoutka, šel na zápraží a oknem povídá Markýtě:

„Markýto, kmotr je už zas na světě. Přece jenom mi uvař pro posilnění polívku z toho kohoutka, musím odpoledne na šichtu!"

A tak se Kuba z doktořiny vrátil zase k havířině, a třel s Markýtou bídu ostošest. Ale že ta bída trvala pořád, přece jen si s ní poradili. Když neměli pečínku, osmažili si aspoň škubánky, a místo kokrháčků přinesl Kuba sem tam mladou vránu krákalku. I z té je, panstvo, polívka jedna radost.