Dlouhý, Široký a Bystrozraký

Byl jeden král, a byl už starý a neměl než jednoho syna. Jednou toho syna k sobě povolal a řekl mu: „Můj milý synu! Víš dobře, že zralé ovoce opadává, aby udělalo místo jinému. Má hlava už taky dozrává a snad už brzy na ni slunce svítit nebude; ale prve než mě pochováš, přece bych ještě rád viděl svou budoucí dceru, tvou manželku. Ožeň se, synu můj!"

A králevic řekl: „Rád bych, otče, po vůli ti byl, ale nemám nevěsty, nemám žádné."

I sáhl starý král do kapsy, vytáhl zlatý klíč a podal ho synovi. „Jdi nahoru na věž, na nejvyšší patro, podívej se tam kolem a pak mi pověz, kterou bys rád."

Králevic nemeškal a šel. Jakživ tam nahoře ještě nebyl a také nikdy neslyšel, co by tam bylo.

Když přišel nahoru až k poslednímu patru, viděl ve stropě malé železné dveře jako poklop, byly zamčeny; ty otevřel tím zlatým klíčem, zvedl je a vstoupil nad ně nahoru. Tu byla velká okrouhlá síň, strop modrý jako nebe v jasné noci, stříbrné hvězdy třpytily se na něm; podlaha zelený hedvábný koberec a kolem ve zdi dvanácte vysokých oken ve zlatých rámcích a v každém okně na skle křišťálovém byla panna duhovými barvami vyobrazená, s královskou korunou na hlavě, v každém okně jiná a v jiném obleku, ale jedna krásnější než druhá, div že králevic na nich oči nenechal. A když tak na ně s podivením hleděl, nevěda, kterou si vyvolit, počaly se ty panny pohybovat jako živé, ohlížely se po něm, usmívaly se a jen promluvit.

Tu zpozoroval králevic, že jedno z těch dvanácti oken bylo zastřeno bílou oponou; i odhrnul tu oponu, aby viděl, co pod ní. A tu panna v bílém oděvu, stříbrným pasem opásaná, s perlovou korunou na hlavě; byla ze všech nejkrásnější, ale smutná a bledá, jako by byla vstala z hrobu. Králevic dlouho před tím obrazem stál jako u vyjevení; a co tak na něj hleděl, srdce ho rozbolelo, i řekl: „Tuto chci mít a žádnou jinou!" A jak to slovo pověděl, sklopila ta panna hlavu, začervenala se jako růže a v tom okamžení všechny obrazy zmizely.

Když potom zase dolů přišel a pověděl otci, co viděl a kterou pannu si vyvolil, zasmušil se starý král, zamyslil se a řekl: „Zles učinil, synu můj, žes odkryl, co bylo zastřeno, a v nebezpečenství veliké pro to slovo jsi se vydal. Tato panna je v moci zlého černokněžníka, v železném zámku zajata; kdokoli se pokusil, aby ji odtud vysvobodil, nikdo se ještě nevrátil. Ale co se stalo, odestati se nemůže; dané slovo je zákon. Jdi, pokus se o štěstí své a zdráv se mi domů zase vrať!"

Králevic rozloučil se s otcem, vsedl na koně a jel si pro tu nevěstu. I přišlo mu jet velikým lesem a tím lesem jel pořád, až se mu pak už cesta ztratila. A když tak v houští a mezi skalím a bažinami s koněm bloudil, nevěda kudy kam, slyšel za sebou někoho volat: „Hej, počkejte!" Králevic ohlédl se a viděl vysokého člověka, an za ním pospíchá. „Počkejte a vemte mne s sebou, a vezmete-li mne do služby, nebudete toho litovat."

„Kdopak jsi," řekl králevic, „a co umíš dělat?"

„Jmenuju se Dlouhý a umím se natahovat. Vidíte-li tamhle na té vysoké jedli ptačí hnízdo? Já vám to hnízdo sundám a netřeba mi ani nahoru vylézt."

I začal se Dlouhý natahovat, tělo jeho kvapem rostlo, až byl tak vysoký jako ta jedle; pak sáhl pro to hnízdo a v okamžení smrštil se zas a králevici je podává.

„Dobře svůj kousek umíš; ale co mi jsou ptačí hnízda platná, jestliže mne z toho lesa nemůžeš vyvést!"

„Hm, to je lehká věc!" řekl Dlouhý a začal se zas natahovat, až byl třikrát tak vysoký jako nejvyšší borovice v tom lese; ohlédl se kolem a povídá: „Tamhletou stranou máme nejblíž z lesa ven." Pak se smrštil, vzal koně za uzdu a šel napřed, a prve nežli se králevic nadál, byli za lesem. Před nimi byla daleká široká rovina a za tou rovinou vysoké šedivé skály jako zdi velikého města a hory porostlé lesem.

„Tamhle, pane, jde můj kamarád," řekl Dlouhý a ukázal stranou na rovinu, „toho byste taky měl do služby vzít, věru, že by vám dobře posloužil."

„Křikni na něj a zavolej ho, abych viděl, co je zač."

„Je to, pane, trochu daleko," řekl Dlouhý, „sotva by mě uslyšel a dlouho by to trvalo, než by přišel, protože má mnoho co nosit. Radši pro něj doskočím." Tu se zas Dlouhý natáhl tak vysoko, že se mu až hlava pohřížila v oblacích, udělal dva tři kroky, vzal kamaráda za ramena a postavil ho před králevicem. Byl to chlapík zavalitý, měl břicho jako čtyrvěderní soudek.

„Kdopak jsi ty," zeptal se králevic, „a co umíš dělat?"

„Já, pane, jmenuju se Široký a umím se rozšiřovat."

„Tedy se mi ukaž."

„Pane, ujíždějte honem — honem zpátky do lesa!" volal Široký a počal se nadýmat.

Králevic nerozuměl, proč ujíždět, ale vida, že Dlouhý kvapem uhání k lesu, pobodl koně a jel cvalem za ním. A měl svrchovaný čas ujíždět, sic by ho byl i s koněm Široký zamačkal, jak mu břicho kvapně na všecky strany rostlo; byloť ho najednou všude plno, jako by se byla hora přivalila. Tu potom Široký přestal se nadýmat, odfoukl si, až se lesy ohýbaly, a udělal se zas takovým, jako byl prve.

„Tys mě prohnal!" řekl mu králevic. „Ale takového chlapíka každý den nenajdu; pojď se mnou."

A tak potom ubírali se dál. Když přišli blízko k těm skalám, potkali jednoho a měl oči zavázané šátkem.

„Pane, to je náš třetí kamarád," povídá Dlouhý, „toho byste měl taky do služby vzít; věru, že by vám darmo nejedl."

„Kdopak jsi," zeptal se ho králevic, „a proč máš oči zavázané, vždyť nevidíš cesty?"

„Hoj, pane, naopak; právě proto, že, až příliš vidím, musím si oči zavazovat; já zavázanýma očima vidím tak, jako jiný nezavázanýma; a když je rozvážu, skrz naskrz všecko prohlídnu; a když se bystře na něco podívám, chytne to plamenem, a co nemůže hořet, rozskočí se v kusy. Proto se jmenuju Bystrozraký." Pak obrátil se ku protější skále, odvázal šátek a upřel na ni své žhavé oči; a skála začala praštět a kusy lítaly z ní na všecky strany a za maličkou chvilku z ní nezůstalo nic než hromada písku. A v tom písku se něco třpytilo jako oheň. Bystrozraký pro to došel a králevici přinesl. Bylo to ryzí zlato.

„Hoho, tys chlapík penězi nezaplacený!" řekl králevic. „Blázen, kdo by tvé služby nechtěl užít. Ale když máš tak dobrý zrak, podívej se přec a pověz mi, da-leko-li mám ještě do železného zámku a co se tam nyní děje?"

„Kdybyste jel, pane, sám," odpověděl Bystrozraký, „snad byste ani za rok tam nedojel; ale s námi tam přijedete ještě dnes — právě nám tam nyní chystají večeři."

„A co tam dělá moje nevěsta?"

„Za železnou mřeží na vysoké věži černokněžník ji střeží."

A králevic řekl: „Kdos dobrý, pomoz mi ji vysvobodit!"

A oni všickni mu slíbili, že mu budou pomáhat. A tak ho vedli mezi ty šedivé skály tím průlomem, co Bystrozraký očima v nich udělal, a těmi skalami, vysokými horami i hlubokými lesy dál a dál; a kde byla v cestě jaká překážka, tu hned ti tři tovaryši odklidili. A když se slunce schylovalo k západu, počaly se hory nížit, lesy řidnout a skály schovávaly se mezi vřes; a když už bylo nad západem, viděl králevic nedaleko před sebou železný zámek; a když už zapadalo, jel po železném mostě do brány; a jakmile zapadlo, zdvihl se železný most od sebe sám, brány se zavřely jedním rázem a králevic i tovaryši jeho byli v železném hradě zajatí.

Když se tu v nádvoří ohlédli, dal králevic koně svého do konírny — a bylo mu tu všecko už přichystáno — a potom šli do zámku. V nádvoří, v konírně, v zámecké síni i v pokojích viděli v soumraku mnoho lidí bohatě přistrojených, pánů i služebníků, ale nikdo z nich ani se nepohnul — byli všickni zkamenělí. Prošli několik pokojů a přišli do večeřadla. To bylo jasně osvíceno, vprostředku stůl, na něm dobrých jídel a nápojů dost, a prostřeno bylo čtyřem osobám. Cekali, čekali, myslili, že někdo přijde; ale když nikdo dlouho nepřicházel, sedli a jedli a pili, co hrdlo ráčilo.

Když se najedli, počali se ohlížet, kde budou spát. Vtom nenadále rozlítly se dveře rázem a do pokoje vstoupil černokněžník, shrbený stařec v dlouhém černém oděvu, hlavu holou, šedivé vousy po kolena a místo opasku tři železné obruče. Za ruku vedl krásnou, překrásnou pannu, bíle oblečenou; měla na těle stříbrný pás a perlovou korunu na hlavě, ale byla bledá a smutná, jako by byla vstala z hrobu. Králevic hned ji poznal, skočil a hned jí šel naproti; ale prve než mohl slovo promluvit, ozval se k němu černokněžník: „Vím, proč jsi přišel, tuto královnu chceš odtud odvést. Herež! Budiž tak, vem si ji, jestliže ji po tři noci dovedeš uhlídat, aby ti neušla. Ujde-li ti, zkameníš i se svými služebníky, jako všickni, co přišli dříve než ty." Potom ukázal královně na sedadlo, aby si sedla, a odešel.

Králevic nemohl s té panny ani očí spustit, jak byla krásná. I začal k ní mluvit, ptal sejí na všelicos; ale ona neodpovídala, neusmála se a na nikoho ani nepohlédla, jako by byla z mramoru. I sedl si podle ní a umínil si celou noc hespat, aby mu neušla; a pro větší jistotu natáhl se Dlouhý jako řemen a ovinul se kolem celého pokoje podle stěn; Široký posadil se do dveří, nadmul se a zacpal je tak, že by ani myška nebyla proklouzla, a Bystrozraký postavil se k sloupu prostřed pokoje na hlídku. Ale za chvilku všickni začali dřímat, usnuli a spali celou noc, jako by je do vody hodil.

Ráno, když se počalo rozednívat, králevic první se probudil, ale jako by mu byl někdo nůž do srdce vrazil — královna pryč. Ihned vzbudil služebníky a ptá se, co dělat?

„Nestarejte se, pane, nic," řekl Bystrozraký a bystře pohleděl oknem ven, „však už ji vidím! Sto mil odtud je les, uprostřed lesa starý dub a na tom dubě na vršku žalud — a ten žalud je ona. Ať mě Dlouhý vezme na ramena a dostáném ji."

A Dlouhý si ho hned naložil, natáhl se a šel, co krok, to deset mil, a Bystrozraký ukazoval cestu.

I neminulo ani, co by jednou okolo chalupy oběhl, a byli už zase tu a Dlouhý králevicovi ten žalud podal: „Pane, pusťte jej na zem!" Králevic jej pustil a v tom okamžení stála královna vedle něho.

Ale když se slunce za horami začalo ukazovat, rozlítly se hřmotně dveře a černokněžník vešel do pokoje i potutelně se usmíval; ale když tu královnu spatřil, zamračil se, zabručel — a třesk! jedna železná obruč na něm praskla a odskočila. Pak vzal pannu za ruku a odvedl ji pryč.

Ten celý den potom neměl králevic co dělat, než chodil po zámku i kolem zámku a díval se, co kde bylo divného.

Všude, jako by byl v jediném okamžení život vyhynul. V jedné síni viděl nějakého králevice, an držel oběma rukama napřažený tesák, jako by chtěl někoho v půli přetít, ale rána nedopadla, zkameněl. V jednom pokoji byl zkamenělý rytíř, jako by ve strachu před někým utíkal, a brknuv o práh, vzal pochop, ale nedopadl. Pod komínem seděl nějaký sloužící, držel v jedné ruce kus pečené od večeře a druhou nesl sousto do huby, ale nedonesl; když mu bylo před samou hubou, taky zkameněl. A mnoho jiných ještě tu viděl zkamenělých, každého tak a v tom postavení, co byl, když černokněžník řekl: „Zkameňte!" A taky mnoho krásných koní tu viděl zkamenělých a v zámku i okolo zámku všecko pusto i mrtvo: stromy byly, ale bez listí; luka byla, ale bez trávy; řeka byla, ale netekla; nikdež ani ptáčka zpěváčka, ani kvítka země dítka a ve vodě ani rybičky běličky.

Ráno, v poledne i večer našel králevic se svými tovaryši v zámku dobrou a hojnou hostinu; jídla sama se nosila, víno samo se nalívalo. A když bylo po večeři, otevřely se zase dveře a černokněžník přivedl královnu, aby ji králevic hlídal. I ačkoli si všickni umínili, že všemožně se budou bránit, aby neusnuli, však neprospělo nic, usnuli zas. A když se ráno za svítání králevic probudil a viděl, že královna zmizela, skočil a zatáhl Bystrozrakého za rameno: „Hej, vstávej, ty Bystrozraký! Víš-li, kde je královna?"

Ten protřel si oči, hledí a povídá: „Už ji vidím! Dvě stě mil odtud je hora a v té hoře skála a v té skále drahý kámen a ten kámen je ona. Když mě tam Dlouhý donese, dostaneme ji."

Dlouhý hned ho vzal na ramena, natáhl se a šel —co krok, to dvacet mil. Bystrozraký pak upřel na horu své žhavé oči a hora se rozsypala a skála v ní rozskočila se na tisíc kusů a mezi nimi se třpytil drahý kámen. Ten vzali a králevici přinesli; a jak jej na zem pustil, stála tu královna zas. A když potom černokněžník přišel a ji tu viděl, zlostí zajiskřily se mu oči — a třesk! zas jedna železná obruč praskla na něm a odletěla. Zabručel a královnu z pokoje odvedl.

Ten den zas bylo všecko tak jako včera. Po večeři černokněžník zase královnu přivedl, podíval se ostře králevici v oči a posměšně prohodil: „Uvidí se, kdo skoho: zdali ty zvítězíš anebo já!" a s tím odešel.

I dali si dnes všickni tím pilnější práci, aby se ubránili před usnutím; nechtěli si ani sednout, chtěli tu celou noc prochodit, ale všecko nadarmo, byloť jim uděláno: jeden po druhém usnul chodě, a královna jim ušla přec.

Ráno se probudil zase králevic nejdřív, a když tu královnu neviděl, vzbudil Bystrozrakého: „Hej, vstávej, Bystrozraký, podívej se, kde je královna!"

Bystrozraký dlouho hleděl ven: „Hó, pane," povídá, „daleko je, daleko! Tři sta mil odtud je černé moře a prostřed toho moře na dně leží skořepina a v té skořepině zlatý prsten — a ten prsten je ona. Však nestarejte se, přece ji dostáném! Ale dnes musí Dlouhý také Širokého s sebou vzít, budem ho potřebovat!" Dlouhý vzal na jedno rameno Bystrozrakého, na druhé Širokého, natáhl se a šel —¦ co krok, to třicet mil. A když přišli k černému moři, ukazoval mu Bystrozraký, kam má pro tu skořepinu do vody sáhnout. Dlouhý natahoval ruku, co mohl nejvíc, ale ke dnu přece nemohl dostačit.

„Počkejte, kamarádi, jen maličko počkejte, však já vám pomohu," řekl Široký a nadmul se, co mu břicho stačilo; pak se položil na břeh a pil. Za maličkou chvilku opadla voda tak, že Dlouhý lehoučko dna dosáhl a skořepinu ven z moře vynesl. I vyndal z ní prsten, vzal kamarády na ramena a pospíchal zpátky. Ale na cestě bylo mu přece trochu těžko se Širokým běžet, protože měl půl moře vody v sobě; i setřásl ho v jednom širokém údolí s ramena na zem. Bouchlo to, jako když měch s věže pustí, a v okamžení bylo celé údolí pod vodou jako veliké jezero; Široký sám ledva z něho vylezl.

Zatím bylo v zámku králevici už velice těžko; sluneční záře začala se za horami ukazovat a služebníci ještě se nevraceli; a čím plamenitější paprsky vzhůru vystupovaly, tím větší byla jeho úzkost:. smrtelný pot se mu vyrážel na čele. Brzy pak ukázalo se slunce na východě jako žhavý proužek — a vtom rozevřely se dveře silnou ranou a na prahu stál černokněžník, i ohlížel se kolem po pokoji, a vida, že královna tu není, šeredně se zachechtal a vkročil do pokoje. Ale vtom crňk! rozskočilo se okno v kusy a zlatý prsten padl na zem a v tom okamžení tu stála královna zas.

Bystrozraký vida, co se v zámku děje a v jakém nebezpečenství pán jeho jest, pověděl to Dlouhému; Dlouhý udělal krok a hodil prsten oknem do pokoje. Černokněžník zlostí zařval, až se zámek otřásl, a tu prask! ta třetí železná obruč pukla na něm a odskočila, z černokněžníka udělal se havran a vyletěl tím roztlučeným oknem ven.

A tu hned ta krásná panna promluvila i děkovala králevici, že ji vysvobodil a zčervenala jako růže. A v zámku i okolo zámku najednou všecko oživělo: ten, co držel v síni napřažený tesák, švihl jím do povětří, jen zafičelo, a pak jej zastrčil do pošvy; ten, co brkl o práh, dopadl na zem, ale hned zase vstal a popadl se za nos, má-li ještě celý; ten, co seděl pod komínem, vstrčil to sousto pečené do huby a jedl dál; a tak každý dodělal, co počal a kde přestal. V konírnách vesele dupali a řehtali koně; stromy okolo zámku zelenaly se jako brčál, na lukách bylo plno strakatého kvítí, vysoko v povětří švitořil skřivánek a v bystré řece projížděla se hejna drobných rybiček. Všude živo, všude veselo!

Zatím sešlo se mnoho pánů do pokoje, kde byl králevic, a všickni mu za vysvobození děkovali. Ale on řekl: „Mně nemáte co děkovat; kdyby nebylo mých věrných služebníků Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, byl bych také tím, čím jste byli vy." A hned potom vydal se na cestu domů k otci, starému králi, se svou nevěstou a se svými služebníky Dlouhým a Bystrozrakým a ti všickni páni ho doprovázeli. Na cestě potkali Širokého a vzali ho také s sebou.

Starý král plakal radostí, že se synovi jeho tak poštěstilo; myslil, že už se nevrátí. Brzy potom byla hlučná svatba, trvala tři neděle, všickni páni, co je králevic vysvobodil, byli pozváni. Když bylo po svatbě, ohlásili se Dlouhý, Široký a Bystrozraký mladému králi, že půjdou zas do světa hledat práci. Mladý král jim domlouval, jen aby u něho zůstali: „Všecko vám dám, co budete do smrti potřebovat, nic nemusíte dělat!" Ale jim se takové líné živobytí nelíbilo, vzali od něho odpuštění a šli přec a po tu dobu se někde ve světě potloukají.