Dlouhý, Široký a Bystrozraký

Bylo to za oněch časů, kdy kočky nosily střevíce, žáby chodily v čepcích, osli břinkali ostruhami po ulici a zajíci se honili za psy. Tehdáž žil v jedné zemi král a ten měl dceru utěšené krásy a velice umělou. Přijížděli knížata a králové z dalekých zemí k ní na námluvy, ale ona žádného nechtěla a konečně vyhlásila, že si vezme jen toho, kdo ji bude po tři noci hlídati a nedá jí utéci. Pověst o tom se roznesla široko daleko a přijížděli knížata a králové, aby si ji zasloužili; ale žádný nebyl s to, aby se jí dohlídal, a každý musel smělost svoji zaplatiti smrtí. Pověst o panně té zanesla se daleko až kamsi za hranice do hradu královského k uším mladého Matěje králevice, šuhaje pěkného jako jelen, bystrého jako sokol. — Jak uslyšel Matěj o krásné princezně, poskočil na svoje rychlé nohy, a že ji půjde hlídat. Darmo otec zbraňoval, darmo prosil, zakazoval, Matěj si nedal vůli zlomiti a po čase musel ho otec přece jen pustiti. — Nabral si tedy Matěj peněz, ostrou šavli připjal k boku a tak samojediný se pustil do světa zkusit junáckého štěstí.

Druhý den došel na silnici člověka, který jaksi zamračeně kráčel kupředu; i přidružil se k němu Matěj a ptal se ho, kam jde. — „Do světa zkusit štěstí!" odpověděl pocestný.

„A jakého jsi řemesla?" ptal se Matěj.

„Řemesla neznám žádného, ale umíní, co nikdo neumí. Jsem Široký a mohu svoje břicho tak rozšířiti, že se v něm skryje celá četa vojska", a dořeknuv tak se rozšířil, že mu silnice nestačila.

„No, ty jsi chlapík! A zda bys nešel se mnou? I já jdu do světa zkusit štěstí", pravil Matěj, jemuž se ten člověk zalíbil.

„Proč bych nešel, půjdu", odpověděl Široký a šli dále. I potkali kus dále člověka vyzáblého, vysokého jako tyč.

„ Kampak jdeš, člověče ?" ptal se ho Matěj, neboť mu byl nápadný.

„Do světa", odpověděl tázaný.

„A jakého jsi řemesla ?"

„Řemesla neumím žádného, ale umím, co nikdo neumí. Jsem Dlouhý a mohu se vytáhnout až do oblak, a když jdu, na každý krok míli cesty ujdu", pravil člověk a hned se začal vytahovati a vytáhl se do samých oblak, a jak krok udělal, urazil míli cesty.

„No, věru, jsi chlapík!" zvolal Matěj, „zda bys nešel s námi?"

„Proč bych nešel, věru půjdu", odpověděl Dlouhý a šli dále. — I přišli k lesu a u lesa viděli člověka klásti dřevo do hranice. I přidružili se k němu a Matěj se ho ptal, kdo je a nač mu to dřevo.

„Já jsem Žárooký a to dřevo si kladu na oheň!" odpověděl člověk a upřel oči na hranici. V malém okamžení žárem jeho očí vzňata stála hranice v plameni.

„No věru, jsi to chlapík! A zda bys nešel s námi do světa zkusit štěstí ?"

„Ach věru půjdu", odpověděl Žárooký a přidal se k ostatním. — Matěj byl rád, že našel takových tovaryšů a proto je také cestou dobře choval, ale Širokého se nemohl dosytiti.

Po několikadenní chůzi přišli do města, kde krásná kněžna bývala. — Tu zjevil Matěj svým soudruhům, co hodlá činiti, a ku pomoci je namlouval, slibuje jim hojnou odměnu, kdyby se mu podařilo kněžnu dostati. — Rádi se mu všickni tři zavázali ku pomoci. I koupil jim slušný oděv, a když je oděl, šel s nimi do zámku ohlásit se u krále, že chce se svými služebníky princeznu po tři noci hlídati; ale stavu svého nevyjevil. — Král ho přivítal a vyslyšev jeho žádost, pravil: „No ale dobře si to rozvažte; když vám

 princezna uteče, budete všichni čtyři o hlavu menší!"

„Uteče, neuteče, přece budeme hlídati!" odpověděl

 Matěj.

„No dobře, když tak chcete, dovedu vás k mé dceři", pravil král a potutelně se usmívaje vedl je do ložnice princezniny. — I užasl Matěj nad krásou královské panny a ona též s libostí vítala švarného šohaje. A když král odešel, zalehl Široký dveře, Dlouhý a Zárooký sedli k oknu, Matěj přisedl ke krásné panně a začal s ní hovořiti a při tom pozoroval každé její hnutí. — I chovala se tiše po nějaké chvíli pravila: „Jen co si okamžik oči ošidím!" a sednuvši na lože zdřímla. — Matěj vida, že dřímá, opřel loket o stůl, hlavu o dlaň a po chvíli se i jemu oči sklonily. — Žárooký a Dlouhý také usnuli a Široký mezi dveřmi chrupal, jako by ořechy přesypával.

Jedvaže to zpozorovala princezna, která se jen spící stavěla, udělala se červeným jablíčkem a pod uchem Širokého proklouznuvši kutálela se ze zámku na dvůr a ze dvora dále. — Ale v tu chvíli se probudil Matěj a nevida princezny svolal rychle tovaryše, a že je kněžna pryč. Žárooký hned vystrčil hlavu oknem ven a maje nejen palčivý, ale i bystrý zrak, viděl ihned červené jablíčko kutáleti se daleko od zámku po zelené louce. — I ukázal je Dlouhému, ten se natáhl z okna ven, jablíčko zvedl, a stáhnuv se zase do jizby, podával je Matějovi. Než ten je uchopil, proměnilo se v princeznu.

Divil se král nemálo, vešed ráno do jizby a vida princeznu seděti u Matěje. Nebylo mu to milé, ale co plátno, musel mlčeti a junáky ke všemu ještě uhostiti. A to nebyla malá věc, neboť Široký snědl na jedno posezení dva voly, vypil čtyři okovy vína a ještě byl lačen a žízniv a vždy ještě musel spolykat trochu kamení, aby se doplnil.

Když nastal druhý večer, odebral se Matěj se svými tovaryši do ložnice princezniny, ale král tajně napomenul dceru, aby lépe použila své chytrosti a nedala se chytiti.

Jako první noc, tak i druhou se tovaryši uložili, Široký ke dveřím, Žárooký a Dlouhý k oknu a Matěj přisedl vedle krásné panny. Příjemně se spolu bavili dlouho do noci a králevic s ní oka nespustil, ale nepozoroval nic podezřelého. — Když bylo k půlnoci, pravila princezna: „Jen co si na okamžik oči ošidím", a sednuvši na lože zdřímla. — Matěj umlkl a vida, že princezna podřimuje, opřel loket o stůl, hlavu o dlaň, a po chvíli se i jemu oči sklonily. Jedvaže princezna zpozorovala, že Matěj usnul i služebníci jeho, udělala se holubičkou a oknem ven; ale zavadila křidélcem Dlouhému o kštici a ten se hned probudil; ale nebyl by holubičku dostal, an jí neviděl, kdyby nebylo bývalo Žárookého; ten ihned pátral po ní bystrým svým okem, a jak mu padla do oka, pustil na ni žár, že jí ihned křidélka klesala a že musela sednouti na strom. Tu se Dlouhý natáhl a chytiv ji podal ji Matějovi, který se byl zatím probudil. Ale než ji Matěj uchopil, proměnila se v princeznu.

Divil-li se král první ráno, divil se druhé ráno ještě více, vida princeznu seděti při Matějovi. — Ale což, musel mlčeti, když už tak bylo, a musel i druhý den hosti pohostiti. Když nastala třetí noc, domlouval král své dceři, aby všechnu svoji vědomost vynaložila a od těch prostých junáků se nedala přelstíti.

Také Matěj jda večer k princezně napomínal svoje pomocníky.

„Jen mi dnes, bratříčkové, dejte dobrý pozor, neboť když nám to krásné děvče uteče, budeme zítra — jak víte — všichni čtyři o hlavu menší!"

„Neboj se, pane, však my ji uhlídáme!" ubezpečovali ho soudruhové.

Když vešli k princezně, zaujal každý své stanovisko a Matěj sedl k princezně. — Však nejraději byl při ní a s ní se zabavoval, a byl by rád i na věky s ní býval, kdyby nebyla utíkala.

„No ale uhlídáme ji a potom bude moje", myslil si v duchu a měl pevnou vůli nezaspati. — Když bylo o půlnoci, princezna že jí spánek oči tíží a nic už nemluvila, jen si tiše na lože ulehla a krásné oči zavřela, jako by spala. — Matěj opřel loket o stůl, hlavu o dlaň a díval se na princeznu; dlouho se na ni díval, ale což — naposled spánek i jeho sokolí oči ošálil a zaspal on i jeho tovaryši. Jen princezna nespala a pokradmo vše pozorovala; jak viděla hlídače spáti, vstala, udělala se muškou, vylítla oknem na dvůr, a udělavši se rybičkou, do studně na samý spodek se ponořila. — Snad by ji byli tenkráte nenašli, kdyby nebyla jako muška Žárookému přeletěla přes nos; tím se vzbudil, a rozhlédaje se vůkol, viděl, kde se princezna ukryla. — Udělal pokřik a hned se všichni čtyři hnali na dvůr. Studna byla velmi hluboká, ale Dlouhý se natáhl a dosáhnuv dna po rybičce pásl, ale nemohl jí najíti, jako by jí tam nebylo.

„No, vyjdi tedy ven, já se spustím dolů!" vzkřikl Široký na Dlouhého. I vytáhl se tedy Dlouhý ze studně, Široký se tam spustil a mocným svým tělem studni tak zalehl, že se všecka voda k vrchu vyhrnula.

— Ale rybičky viděti nebylo.

„No, vyjdi ven, snad já ji vyhledám," zvolal Žárooký na Širokého. I vznesl se Široký ze studně, voda spadla, a Žárooký nahnuv se pustil ze svých očí žhavé požáry do studně. V okamžení zavřela voda silným varem od samého spodku — vrouc zdvihá se výš a výše, kypí, a hle — přes srub vyhodí se jeden val a z něho vypadne rybička. — Sotva dopadla na zem, proměnila se v princeznu; hbitě k ní Matěj přiskočil a uchopiv ji v náruč, k srdci si ji tiskl, děkuje spolu tovaryšům za jich pomoc.

Nemálo se otec podivil a rozhněval, když ráno vstoupil do ložnice a viděl dceru v náruči Matějově.

— Ale dcera mu pravila: „Už si mne dohlídal, už jsem jeho po právu i po své vůli." — Bylť se jí švarný šohaj se vším svým činem velice zalíbil. — Ale králi to nebylo po vůli, aby se mu dcera dostala, a nechtěl ji živou mocí pustiti. Ale což — šohaj stál v právu, neptal se krále, ale vzal si nevěstu a pod záštitou svých junáků opustil zámek. Jak to král uslyšel, ihned za nimi vyslal četu vojska a přísně rozkázal, aby se bez princezny nevraceli, nechtějí-li přijíti o hlavy.

Kolik mil cesty byli již Matěj se svojí nevěstou a druhy svými urazili, ana tu princezna káže Žárookému ohlédnouti se, jestli někdo za nimi nejde. Žárooký se ohlédl a hned oznamoval, že vidí na dvě míle cesty přicházeti četu vojska. „To je vojsko mého otce!" praví princezna. Když je vojsko došlo na míly cesty, strhla paní šatku s hlavy a zahodivši ji za sebe do větru, pravila: „Kolik v ní nitek, tolik nech je stromů!" a v tom okamžiku stál za nimi hustý les.

— Než se vojsko lesem prodralo, cestovníci urazili kus cesty a odpočívali. — Tu zase povídá princezna Žárookému, aby se podíval, zda nejde někdo za nimi?

— Žárooký se ohlédl o hned zvěstoval paní, že se vojsko lesem prodralo a že za nimi pospíchá.

„No, však oni nás nedohoní!" odpověděla princezna a pustivši na zem slzu, pravila: „Staň se řekou!"

— Tu chvíli proudila za nimi široká řeka. Než se vojsko přebrodilo, byli pocestní daleko.

„Ohlédni se, Žárooký, zda se vojsko přebrodilo", pravila zase princezna, když si zase odpočívali.

„Ach, vždyť už je ta sběř za námi!" zvolal Žárooký. „Kéž by byla tma!" přála si princezna, a sotva to dořekla, vytáhl se Dlouhý do oblak a zakryl čapkou polovici slunce, takže se hned na straně, kde bylo vojsko, stala čirá tma. Ale Matěj se svými kráčel ve světle dále. — Když byli již kolik mil vzdáleni, odkryl Dlouhý slunce, čapku si posadil na hlavu a kráčel za nimi, co krok, to míle. Již byli nablízku Matějova rodného města, když se tu vojsko úprkem žene za nimi.

„No, jen vy jděte do města, já jich tu zavedu na dobrou cestu", ozval se Široký. Šli tedy do města, a Široký, postaviv se před bránu, rozšířil se a otevřel ústa dokořán. — Vojsko, nechtíc se domů vrátiti bez princezny, hnalo se jedním valem k městu, aby jí dobylo mocí, a pokládajíce otevřená ústa Širokého za bránu, všichni do nich vběhli. — Široký zavřel ústa a valil se za ostatními do královského zámku, až se pod ním země otřásala.

Ze zámku zněl mu vstříc radostný jásot a křik, že se mladý král Matěj vrátil a přivedl si krásnou nevěstu.

„No, bratříčku, kdepak máš vojsko ?" ptal se ho Matěj, když přišel do zámku.

„No, kde je mám, zde!" odpověděl Široký, plácaje si na ohromné břicho, „ale rád bych je už vyhodil, neboť to není lehká strava!"

„No, tedy je vypusť z vězení!" smál se Matěj a svolal celý zámek na podívanou. Široký se postavil před zámek, opřel ruce o boky, zakašlal, a měli jste, lidé boží — viděti ten shon, bylo to k popukání! Jeden přes druhého skákali ven a utíkali, co dech stačil. — Jeden mu v hrdle uvázl, totiž poslední; ale Široký kýchl, voják vylítl ven a letěl až na desátou mez.

A za několik dní potom se slavilo bohaté veselí a byl na něm také princeznin otec. Poslali k němu Dlouhého, a že tam byl dřív, než se vojsko vrátilo domů, osvobodil je od slíbené smrti; otce pak udobřil zprávou, že se dcera dostala za mocného krále. Matěj se tovaryšům svýbohatě odměnil a zůstali při něm vždy.