Hastrmanův dárek

Z návštěvy od hastrmana si přinesl pan regent domů dárek. Nesl to až do kočáru a v zamyšlení to nesl v rukou až domů tak, jak to od vodníka dostal, v mošničce, upletené ze sítí. Až doma, když mu sloužící pomáhal ze zablácených šatů, uvědomil si regent, že drží sle v rukou ten dárek, a vyndal to na stůl. Bylo to něco jako hrneček, ale byl trochu zploštělý. Spíše to bylo jako lahvice, kterou s sebou nosí pocestní. Nahoře bylo držátko, ale jak s tím trochu zakvedlal, jako když se tam něco vzbudí, pohybuje se to, zní to! Je to také kousek hlíny, kulička na žíních. Zvonek je z bílé hlíny. Na jedné straně je namalován leknín, na druhé babka s šátkem, ale ne, to byste nevěřili, je to vodník. Pan regent se zasmál a zazvonil. Sloužící přiběhl a díval se udiveně.

 "Tak ode dneška zvoním takhle/' řekl pan regent.

 A od té doby opravdu zvonil na sluhy tímhletím zvoncem, někdy si při tom všiml obrázku a vzpomněl na hastrmana, někdy si připomněl, že ho má pozvat na návštěvu k sobě, a někdy si nevzpomněl vůbec. To jaké měl právě starostí. A pan regent nemíval malé.

 Na jedné straně zvonku viděl regent obrázek leknínu. Rozprostíral své veliké listy na hladině a úběl květu hleděl do nebe. Najednou se zdálo, že se květ pohybuje na vlnách, anebo že na jeho listech tančí malé vodní víly undiny.

 Častokrát přemýšlel pan regent: podivný květ. Bělostná nádhera má kořeny v bahně. Snad je to jako někdy u lidí. Sny o kráse vyrůstají z ošklivého. Člověk touží. Obrací své oko k výšinám — jako tento květ.

 A protože se leknínu také říká hastrmanovo kvítí, vzpomněl si nejednou na rozhovor s vodníkem a bylo mu — div divoucí — z té mokré návštěvy teplo u srdce.

 Když si někdy vzpomněl na krásnou dívku, tonoucí v leknínech, zasmál se vodníkovu čtveráctví a už zdvihl brk, aby si zapsal tu zvláštní návštěvu, ale pak si vzpomněl, že není koho tam poslat se vzkazem. Kdo by to našel? A kdyby, kdekdo by to v městě věděl. A je tak dost řečí. Pan regent už zase přemýšlí o něčem jiném, má mnoho starostí. Tak na to zapomene.

 Dny ubíhají, den se střídá s nocí, na podzim odletují ptáci, na jaře se vracejí. Je to kyvadlo věčnosti, jenomže rok, to měřítko, které lidé určili, je ve věčnosti okamžik. Je to měřítko lidské. Dub se z jara zazelená a žije dlouho.Má kořeny v zemi. Člověk není dub. Brzy hyne. Jeho kořeny svět vyvrací. Ve stáří se hlava člověka sklání k zemi, záda se sehnou, člověk se vrací k zemi.

 Pana regenta také už sehnul věk a veliká starost a práce. Začal myslit na smrt. Dal si vytesat na náhrobek nápis se svým jménem a jenom tak dal vynechati místo pro datum, které se vpíše, až pan regent zemře. Část nápisu zní: "Duše jeho se raduje v nebi, tělo odpočívá v svatém pokoji. Příteli, nezáviď bratru svému. Odpočívá tu svoboden a bezpečen, již konečně věčnosti náležeje. Nepozbyl světla, naopak dosáhl jistějšího a přejasného. Netrápí ho už vášně, lakomství ani starost o bohatství čí strach před chudobou, aniž k uším jeho dorážejí věcí utrhačné, ale všech dobrých věcí přírody došel se svrchovanou radostí i pokojem a užívá jich v plné blaženosti. Protož oplakávati šťastného bylo by závistí a litovati zhynulého pošetilostí."

 Pan regent už neobrací svět naruby. Poklidně chodí, nekřičí, nerozkazuje.

 A jednoho dne mu dochází dech, jako by ho někdo chopil za hrdlo a držel je sevřené. Hmátne po zvonečku, zazvoní. Ruka je těžká, skoro bezvládná. Zvonek je na kraji stolku, těsně na krajíčku. Komorník vběhne s lazebníkem. Regent má oči obráceny v sloup. Lazebník přiskočil, i sluha, a jak se nahnul k pánovi jeden i druhý, zavadili o zvonek. Spadl zvoneček se stolku, naposled ještě zazvonil a rozbil se na kousíčky. Sluha je shrábl, tak ze zvyku, ale lazebník už křičel, že pán není mezi živými. Byl z toho zmatek, plno lidí přišlo k úmrtnímu loži a pošlapali střepy. Každý se podíval a trochu je odkopl.

 Zněly velké zvony, slavně zněly. Jako když zemře pán, mocný a bohatý. Na hony cesty bylo slyšet vyzvánění. Ještě než nastal den pohřbu, bylo město plné cizích lidí. Brány byly pokryty černým suknem s erbem zesnulého. Na domech vlály smuteční prapory. Na druhý den hrnuly se do města celé houfce lidí. Z vesnic sedláci, chalupníci. Z dalekých osad přicházeli lidé v šatech odlišných od šatů lidí domácích. Páni i kmáni.

 Hejtmani s kordy, vysocí páni v barevných kloboucích a prostý lid v prostém šatě. Rybáři měli za odznak ruční síť, někdo ker, jiný vrš, to ponesou v průvodu, až povezou nejvyššího pana regenta ze bran města.

 Od rána proudí lidská řeka do města. Všelijaká slota vchází, není času se tím obírat, nemožno zastavovat. Žebráci, pista, hráči kostek — nemůže to branný poslat zpátky přes most, postavil halapartnu do roku strážnice a díval se na to divadlo.

 Tak se stalo, že prošel do města nějaký podivný pantáta. Matlal se s holí, v druhé ruce měl uzlík a hubu měl podvázánu jako bába, když ji bolí poslední zuby.

 Zvony vyzvánějí.

 V městě je ruch, krčmy jsou plné, lidí všude jako much. Hastrmanovi se chodí špatně po kamenných kocouřích hlavách, jimiž je vydlážděna část náměstí a některé ulice. Všude plno neznámého pachu, plno shonu a křiku. Zašel do krčmy. Usedl si na lavici u vchodu, vlastně to byla truhla, na které usedali nevítaní hosté, ti, kteří musí platit předem, nějaká chasa, jak jde světem. Bylo tam mnoho lidí a hluku. Vypil si hubatku červeného piva a odešel. Po něm si sedl na lavici nějaký holotník z blízkého panského dvora. Vyskočil a zaklel. Obrátil lavici vzhůru a děvečka jí pak utřela.

 To už byl hastrman blízko zámku. Všude lidí nacpáno. Páni i kmáni. Zněly zvony a průvod šel. Bubeníci vířili paličkami na bubny, potažené černou látkou, trubači troubili. Záplava lidí. Podle hodnosti od velkých pánů až k holotníkům, kteří se pohřbu účastnili z rozkazu. Průvod se vinul křivými ulicemi jako had. A až na konci šel takový podivný cizí krajánek. Šmatlal o holí.

 Pan regent byl pohřben, tedy pohřeb končil na hranicích města. Panstvo se všecko vracelo, k vozu s rakví se tlačil ten starý s uzlíkem a holí. Houkli na něho a jeden z halapartníků se ptal, kam se tak dere. Hastrman mu roztřeseně řekl: "Za hospodářem."

 "Za kterým hospodářem?" ptal se udiveně zbrojnoš.

 "Tady za hospodářem, umřel."

 Prohlédl si ho ten voják, a když viděl takového zkřesance šmatlavého, šišlavého, který měl plné oči slz, ačkoliv nikdo z účastníků pohřbu slzičku neuronil, mávl rukou, protože stejně už všecko panstvo odcházelo.

 A hastrman zapadl v hloučku těch, kteří s rakví jeli dále. Ještě kousek se patlal a pak se vrátil. Jinou stranou. Městu se vyhnul.

 Tam v té chvíli asi v regentově domě uklízeli. Cizí lidé tam chodili, prohlíželi věci. Když odstavili postel od stěny, byly tam střepy rozbitého zvonečku, který dal pánovi hastrman. Zametli to a přitom ještě slabě, slabounce střípky zazvonily. Zazvonily o plech a pak hluše udeřily o dřevo podlahy, jako duní o rakev hroudy země.

 Ale pan regent nebude pohřben do země. V kostele už je přichystána hrobka. Kamenem, chladem bude oddělen od druhých Í po smrtí. Na náhrobku je vynecháno místo, kde se má vtesat den, měsíc a rok jeho smrti. Ale nikdy k tomu nedojde. Ten kousek kamene zůstane tak, jak byl za života regentova. Všech pět regentových dcer zapomene dát data vtesat do kamene, všech pět dcer, kterým odkázal značné věno.

 Střepy zvonku vyhodili na smetiště. Už nebude zvonit. Srdce už nebije, to je jako v lidském těle. Když se srdce neozývá, není života.

 V té době byl hastrman zase už doma z pohřbu. Třel si obolavělé nohy a hekal. Zvonek se rozbil, regent hospodář není naživu, hastrman bude dál. Až bude regent pochován, skane mu slza. Jedna nebo víc, beztoho si toho nikdo nevšimne, z něho kape pořád, ale bude-li těch slz mnoho, rybník se naplní, hladina stoupne, ale nic se nestane, protože hospodář všecko dobře zřídil.

 Už tu není hospodář.

 Hastrman zkřiví hubu, z očí mu kapou slzy, ale prosím vás, kdopak ví, zdali pláče, obličej má jako brambor a z očí mu teče věčně.

 Rákosím povívá vítr. Přiletěla volavka. Viděla pohřeb. Křičela o tom všude. Racek vylétl. Také viděl, jenomže nevěděl, koho vezou. Křičel, naříkal. Hospodář je měl rád — pomyslil si hastrman. Už proto, že se nebáli, že jsou bezstarostní, že jsou to loupežníci, záviděl jím, že viděli moře. Hospodář nikdy neviděl moře — a tolik po něm toužil. Udělal si moře doma.

 Vzbudili se všichni, kdo už spali, sešel spánek z očí všech, kdož chtěli jít spát. První začal vzlykat rákosníček jako siroteček. Čejky se vzbudily a naříkaly jako kmotry ze vsi. Kachny drmolily, jako když sí vídají babky před kostelem. Lysky co chvíli vykřikly. Břehouši smutně pískali jako měchy u varhan. A potom zavolal ten nejsmutnější pták. Bukač. Vstrčil zobák do vody a naříkal. Vyzdvihl hlavu a kvílel. Do dálky se ozýval jeho bučivý hlas, který děsí lidi i ptáky. Žáby se daly do nářku jako na pohřbu. Kvákaly plačtivě jedna přes druhou.

 Vyšel měsíc.

 Vypoulily oči a dívaly se. Kdy pres něj přešly mráčky a bylo chvilku tma, myslily si žáby, že také umřely, a vzdychly. Když se měsíc objevil, vydechly radostí —a tak to bylo až do rána.