Jak Kuba parohatou princeznu léčil

V jednom městečku byl mládenec, říkali mu Kuba. Krom té drahé duše to byl lenoch líná, toho i mouka v ruce tlačila. Ne že by dělat neuměl. Nechtěl. Ručičky mu šly dozadu. Nejraději ze všeho myslil na všelijaké taškařiny. Nejdřív se učil kovářem, ale než koženou zástěru umounil, poznal, že je to veliká dřina železo ohýbat. Má on toho zapotřebí? Tak šel radši na kolařinu, protože se dřevo člověku přece jenom snáz poddává. Ale když mu jednou mistr pro nezbednost napráskal loukotí, pomyslel si, že i buk je zbytečně tvrdé dřevo. Nechal kolařiny, a že pořád hledal něco měkčího, dal se do třetice na ševce.

Snad by se mu při ševcovině bylo zalíbilo, třebaže ho staršítovaryši nutili, že musí pít vodu ze škopíčku, co se v něm kůže namáčejí, aby dostal tu pravou ševcovskou náturu. Ale jednou, když měl pan mistr svátek, navedli Kubu, ať mu hned zrána zazpívá pod oknem tu, co má pan mistr ze všech písniček nejradši. A hned ji taky milého Kubu naučili. Ráno, ještě se pan mistr na kůtěti protahoval, Kuba spustil:

„Rozhněval se švec pro velikou věc, že ho blechy kousaly, neměl na ně posady, udělal jim klec!"

Pan mistr hodil po Kubovi skrze okno trojnožkou, ale mrštný Kuba přece jen stačil uhnout. A tu pan mistr po něm mejkl knejpem, co se s ním kůže krájejí. Knejp se naštěstí zabodl doprostřed té trojnožky, ale Kubovi už to stejně na celý život vzalo chuť k řemeslu, při kterém je tak nebezpečné náčiní. PustjJ se raději do světa, tam že pochytí přece jenom něco onačejšího.

Vandroval z města do města, z kraje do kraje, a že měl hned tři řemesla, kovařinu, kolařinu a ševcovinu, dalo mu to dost námahy, aby se vyhnul práci. Zato na oběd se chutě přichomejtl třeba ke všem třem řemeslům, takže mu bylo pořád hejsasa a jen málokdy achich ouvej.

Jednou přišel do takového ztraceného městečka v horách, kde dávají lišky dobrou noc. Vybral si zrovna tu hodinu, kdy děvečky chodívají pro vodu ke kašně, a když se jich tam sešel hodný chumel, vpadl rovnou mezi ně. Vypadal jako jelimánek, sotva mu pod nosem čemejří vyráželo, ale holkám se líbil už zdaleka.

„Tak co, panenky, copak dneska bude k obědu u kovářů?"

Holky vyprskly smíchy, ale jedna z nich, zrovna ta křivonohá a křivohubá, hned se Kuby přichytila za loket jako klíště:

„I jen pojďte se mnou, pane tovaryš, já jsem kovářovic děvečka, pan mistr by zrovna tuze potřeboval ještě jednoho pomocníka, má kovat šedesát kop podkov pro husary! A k obědu budeme dneska mít kulimajdu s mlíkem, panečku, po té se jenom oblíznete!"

Kuba se jí honem vytrhl, jednak že byla křivonohá, jednak že tu kulimajdu k smrti nenáviděl, ale ze všeho nejvíc proto, že mu nevonělo podkovy ohýbat.

„I kdepak, krasotinko, já nejsem žádný kovářský, to já jenom tak špásoval! Ale která z vás, děvečky, slouží u mistra kolářského?"

„Já jsem kolářovic, my vaříme couračku a šlejšky!" honem ke Kubovi přiskočila jiná, ta zas měla zuby jako kolíky na hrábích, a kolenatá byla, až bůh bránil, „jen pojďte chutě k nám!"

„Chraň pánbu, panenko," bránil se Kuba oběma rukama, „já se ptám jenom proto, že jsem támhle ve vsi potkal vaši tetku, ptala se, jdu-li do městečka, a vzkázala vás pěkně pozdravovat!"

„Kulhala trošku?" ptala se ta zubatá, „anebo spíš drobátínko šilhala na pravé oko? Já mám tam ve vsi tetky dvě, kterápak z nich to asi byla?"

„Kulhala jako čertova paňmáma!" dosvědčil jí Kuba ochotně, ale honem se do třetice zeptal, než se mu holky rozejdou:

„A kterápak z vás trefí k ševcovům?"

„Já vás tam dovedu, mám tam zrovínka cestu!"

Můj ty tondo, to se Kuba strefil! Holka jak šamšulka, v hlavě měla pentli vejskalku, a jak se na Kubu zazubila, začervenala se přitom jako z máku květ!

„Tak jdem, panenko, já jsem švec!" popadl jí Kuba putýnku • s vodou, a už se ani nevyptával, co budou u ševců obědvat. Když přišel s děvečkou do stavení, tovaryši byli v nejlepším ševcování, sídla jim jen jen v rukou hvízdala! Bylo jich pět, sotva se do dílny vešli; ale co to? Jeden byl ušatější než druhý! Panečku, a jaké uši, mouchy by jimi na zdi mohl plácat!

Kuba se ulekl, co je to za divné ševce, a hned za děvečkou do kuchyně vyběhl. Ta nejdřív zbledla, asi se bála, že ji mistrová s Kubou přistihne, ale že se jí Kuba zamlouval, dodala si odvahy a zašeptala mu:„Když budou škubánky s pracharandou, tu pracharandu ani zanic nejezte! Hezky ji lžicí odstrčte, až se nikdo nebude koukat, nebo se vymluvte, že vám to sladké leze do zubů! Já to dělám taky!"

Kuba se pro jistotu koukl po děvečce, na mou duši, ta měla ouška malinká a ouhledná jako myška! Ale copak má pracharanda společného s těma velkýma ušima!

Děvečka Kubu vystrčila z kuchyně, jenom to mu zašeptala, ať přijde večer po setmění na zahrádku, tam že mu to tajemství vyjeví. Kuba se ani nemohl dočkat večera, sotva na nebi začala první hvězdička pomrkávat, už okouněl u plotu pod tou starou hrušní. A že mu byla dlouhá chvíle, sem tam hruštičku utrhl a snědl.

„To máte tak," povídala ta hezká děvečka a trošinku se ke Kubovi přitulila, „náš pan mistr nerad ztrácí tovaryše, kteří něco dovedou. Tahleta hrušeň, co pod ní oba stojíme, ta nese hrušky ušatky, kdo jich okusí, tomu hned narostou hrozitánské uši. Jak se mistrovi zdá, že je některý tovaryš dobrý do díla, hned mu začne paní mistrová vařit škubánky s pracharandou, utlučenou z těch hrušek ušatek! Takovému ušákovi je pak hanba vytáhnout nohy ze stavení, aby se mu lidé nesmáli, a tak se pěkně drží na jednom místě!"

Kuba, jak to slyšel, hrozně zbledl a honem si sáhl na uši. Ach běda, už měl hotové lopaty, štěstí ještě, že to děvečka potmě nepostřehla!

„Je nějaká pomoc od té ušatosti?" honem se ptal roztřeseným hlasem.

„I toť že je! Když vám nějaké děvče dá hubičku z upřímné lásky, hned ty uši sejdou! Ale kterápak holka dostane chuť líbat se z upřímnosti s ušákem!"

Kuba ji honem popadl do náruče a přitom si myslil, že je to ta nejkrásnější a nejupřímnější děvečka pod sluncem a že na mou duši a na sto hříchu se mu ještě nikdy žádná tolik nelíbila! A vida, pomohlo to! Za chvíli, když si sáhl na boltce, měl je už docela obyčejné, takové, jak mají být.Tu noc, když se s tou upřímnou děvečkou rozešel, za nic na světě nemohl Kuba usnout. Ne že by tolik myslil na děvečku. Ale ty hrušky ušatky mu spát nedaly! Sotva začalo jen trošínku svítat, zvedl se potichu, honem na zahradu, a tam si jich natřásl notný pytlík. Ten dal do tlumoku na záda a pěkně ádió! mašíroval vesele dál přes hory.

Druhého dne k večeru přišel do hospody, kde už se sešlo plno vandrovních tovaryšů od rozličných řemesel. Hned přizvali Kubu, ať si sedne k nim. Každý vytáhl z tlumoku, co měl, ten chleba, druhý bandurky, ten kus sýra, ten zas slaninu, a navzájem se pobízeli, ať se každý uhostí, nač jen dostane chuť. Jak tp Kuba uviděl, už mu to nedalo, aby nevyzkoušel, jestli ty hrušky Ušatky opravdu mají ten oučin. Asi deset jich položil na stůl mezi ostatní jídlo a povídá, ať jen si poslouží, kdo má chuť. On že jich dneska snědl plný pytlík, že už ho z těch sladkých hrušek břicho rozbolelo.

Tovaryši se nedali pobízet, po jídle přijde kousek ovoce k chuti, a tak hrušky za chvilku zmizely ze světa, ani se po nich nezaprášilo. Kuba nespouštěl oči z těch, co jedli. Na mou duši, s každým soustečkem se jim boltce trochu zvětšovaly a lalůčky protahovaly! Už se jim pod kůží smál, jak dlouho jim to asi potrvá, než takhle zušatělí najdou děvče, které by jim dalo upřímnou hubičku! Najednou však ucítil na sobě nějaký ostrý pohled. Lekl se, jestli snad někdo to jeho šelmovství neprokoukl.

Aha, tamhle v koutku sedí starý vandrovník, ten se hruštiček ani netkl! To on si měří Kubu takovýma pronikavýma očima! Kuba dostal strach, že by ho ten starý mohl vandrovníkům prozradit, a ti by mu za tu ozdobu už dali na chrám páně! Zvedl se radši, tajně shrábl tlumok a pelášil z hospody ven. Ale ten starý vandrovník za ním vyšel na zápraží:

„Poslouchej, kamaráde, přenech mi pár těch svých hruštiček!" chytil Kubu za rukáv a přitáhl ho k sobě.

„Načpak by ti byly?" ptal se Kuba drobátko postrašen, „darmo by tě po nich břicho rozbolelo!"

„I jen se neboj, já je upotřebím! A tuhle ti dám za ně pár jablek, ta věru nejsou k zahození!"„A co s jabky?" vytáčel se Kuba, „takhle kus slaniny, to bych si dal říc!"

„I kuš, však uvidíš! Jenom si pamatuj: Jelenovi jetele!"

„Jelenovi jetele? Jaký je to nesmysl?" zakroutil Kuba hlavou, ale hrst hrušek ušatek přece jen tomu vandrovníkovi přenechal. Na oplátku od něho dostal tři jablíčka, červená, ale malinká. Strčil je do tlumoku a honem táhl jinam, aby těm ušatcům radši z očí zmizel.

Neušel ještě ani druhou míli, když tu Kubu předjel hrnčíř, který se vracel z jarmarku. Měl dobrý den, vyprodal všechny hrnce a pekáče až na pár střepů,* a tak se díval na celý svět vesele a srdce by byl s každým rozdělil.

„I pojďte se kousek se mnou svézt, kamaráde, načpak zbůhdarma podrážky šoupat!" křikl na Kubu a zastavil svou kobylu uprostřed silnice. Ve vozíku už seděl pocestný, kterého hrnčíř taky svezl. Byl to kapesní zloděj, co se toulával po jarmarcích; zaškaredil se na Kubu, když viděl, že se o své pohodlí na hrachovině bude muset podělit s chudým tovaryšem, ale pak si všiml Kubova naditého tlumoku, a tak se upokojil.

Kuba si lehl do hrachoviny na voze, tlumok položil mezi sebe a toho taškáře. Sotva při drkotání kol trošinku zdříml, zlodějovi to nedalo a už vsunul ruku do Kubova tlumoku. Prsty se v něm povrtal, nahmátl jedno jablíčko a vytáhl je obratně ven. Pravda, čekal něco lepšího, ale že se mu v ústech sliny lepily, vzal zavděk i tím jablíčkem a schroustal je na dvojí kousnutí. Pak si lehl vedle Kuby a pomyslel si, že si drobátko oudy protáhne. Ale jak si hlavu položil, začalo ho něco proklatě na temeni tlačit!

Vyskočil a vykřikl, až se hrnčíř ohlédl a Kuba probudil. A tak oba uviděli zděšeného kapsáře, jak si drží oběma rukama temeno hlavy a křičí jako pominutý:

„Hlava! Má hlava nebohá!"

Ba, měl proč naříkat! Rovnou mezi prsty mu z temene vyrůstaly dvě silné větve paroží, a na každé ne po dvou nebo po třech, ale hned po šesti výhoncích, takže z kapsáře byl v ten ráz dokonalý jelen dvanácterák! V zoufalství začal tlouci hlavou kolemsebe, div Kubovi oči nevypích, jako by si chtěl to své paroží urazit!

„Jdeš mi z vozu, potvoro!" rozčertil se na zloděje hrnčíř, který myslel nic jinak, než že mu na vůz vylezl sám rohatý. Začal zloděje švihat bičem, a nakonec do něho strčil, až kapsář ztratil rovnováhu a padl do prachu silnice rovnou na tu svou parohatou hlavu. Sotva se na nohy postavil, uháněl jako opravdovský jelen do lesní houště. Hrnčíř práskl kobylce bičem nad hlavou a ujížděl s Kubou k městečku, co jen stačil.

Kubovi celou cestu hlavou vrtalo, jak ten cizí vandrovník tak náhle k parohům přišel. Když ale potají rozvázal svůj vandrovnický tlumok a uviděl, že je tam o jedno jablíčko míň, hned se mu rozjasnilo. Zabalil každé z dvou zbylých jablíček do kusu plátýnka a pečlivě je uložil ve svém tlumoku. Taková vzácnost, ta se jistě k něčemu hodí!

Když dorazili do městečka, hrnčíř pozval Kubu, ať jde k němu domů na večeři a na nocleh, nejspíš že chtěl mít svědka, až bude sousedům vypravovat, jak mu sám rarach vlezl do košatiny a jak ho z ní musel bičem vypráskat. Kuba byl rád, že ušetří, a dvojnásob mu to lahodilo, když viděl, jakou má mistr hrnčíř mladou, hezkou a veselou mistrovou. Že byla zrovna sobota a mistr na jarmarku dobře utržil, poručil ženě, ať vytáhne z komory kus domácího uzeného a nějakou tu klobásu, a taky pár džbánků starého vyleželého piva, že prý musí tu událost se sousedy dobře probrat a oslavit. Honem poslal pro konváře, pro čepičáře, pro mydláře a pro soukeníka, co sídlili v jejich ulici, a sotvaže klekání odzvonili, zasedli všichni za stůl a pustili se do jídla. Hrnčíř byl samá řeč a smích, už se ani dočkat nemohl, až dá k lepšímu tu svou historku o čertovském paroháči, ale ostatní byli zaraženi a tiší, jako by přišli na pohřeb a ne na hostinu.

„Copak vás trápí, přátelé? Vždyť jste, jako když vám myši pupek zatáhnou!" hlaholil hrnčíř a rozhlížel se po přátelích, ale ti věšeli hlavy jako zmoklé slepice. Konečně povídá mistr konvář:

„Jakpak se máme veselit, když nás zejtra čeká taková velkámrzutost, a ještě ke všemu outrata s ostudou? Cožpak ti ještě nikdo neřekl, co nás zas potkalo od té naší zámecké dračice?"

Ukázalo se, že na kraji městečka je zámek a na tom zámku tuze pyšná a domýšlivá knížecí dcera. Ta si pro svou kratochvíli vymýšlela všelijaké radovánky a výstřednosti a soužila tím lidi ve městečku.

Však zrovna dnes! Dala na náměstí dráby vybubnovat, že každý mistr, který má v městečku své řemeslo, musí jí zítra k polednímu před zámek přinést nějakou věc, která není za peníze ke koupení. Ať prý si lámou hlavu, čím princeznu potěšit! A kdo se vyhne, ten zaplatí sto dukátů pokuty do knížecí pokladny, protože pohrdá vrchností.

Cožpak tuhle mydlářovi, tomu je hej, donese princezně vzácný růžový olej, který jeho nebožík pradědek za tureckých vojenod jednoho machometa vyměnil a jaký není kraj světa k dostání. A tamhle soukeník snad taky vyštrachá nějaký kus zlatotkaného brokátu, jaké už jsou dneska k nevidění. Ale co ti chudáci ostatní? Jak se princezně dárek nezalíbí, hned ho ubohému dárci o hlavu otluče, a pokutu pak na něm drábi vydírají stejně, jako kdyby se byl vyhnul.

„A já vím, co jí zítra nabídnu!" křikl hrnčíř rozjařeně, „tuhle jednu hubičku od mojí Majolenky, ta na mou duši není za peníze k dostání, a taky není penězi k zaplacení! A nebudeli chtít, nu, tu mně aspoň o hlavu neotluče!"

„Fuj!" vykřikla hrnčířka pohoršené, „že by ses nestyděl, Vendelíne! Ani za nic na světě! Radši bych šla žebrotou, než se s tou dračicí jednou jedinkrát políbit!"

Kuba mlčky naslouchal, ale když se teď hrnčířka tak pěkně od hněvu zaruměnila, pomyslel, že je čas, aby taky on přistrčil svoje želízko do ohně. „Ale když tu hubičku dáte mně, paní mistrová, já vám dokážu, že mi ta vaše zámecká dračice bude zejtra před celým městečkem žrát z ruky!"

„Jak to... žrát z ruky?"

„Tak jak to říkám! Přidržím jí k hubě kus jetele a uvidíte, jak si na něm bude před vámi všemi pochutnávat!"

Sousedi mysleli, že Kuba jen tak zbůhdarma furiantí, ale on trval na svém, jak to prvně řekl.

„Třeba věrtel hubiček!" křikla hezká paní mistrová, „takovou podívanou by si i můj muž nechal něco stát!"

Plácli si na to všichni, Kuba je zapřisáhl, že nesmějí před nikým ani muknout, sic by to všechno zkazili, a šel si brzo lehnout, aby měl na zejtřek jasnou hlavu. Chvilku se v posteli převaloval, ale pak usnul jako buk.

Ach, to byla podívaná v neděli před poledním! V zámeckém okně byla rozložena knížecí princezna, naparáděná jak pávice, a zlýma očima pozorovala, čím si ji kdo z těch řemeslníčků troufne uctít. Přišel chudák konvář a přinesl jí plechového kohouta, svůj mistrovský kus, který by jinak za nic na světě neprodal,ukláněl se, až z toho celý zhrbatěl, ale marná sláva! Princezna ryčela vzteky:

„Ty ťulpase, uháněj pryč s tou plechovou obludou, sic ti s ní nos uklovnu!"

Krejčí přinesl vestičku z měňavého sametu, který před lety s jedním francouzským vojákem za korbel pálenky vyměnil, ale dostal přes hřbet psím karabáčem. Švec si netroufal s ničím od ševcoviny, nesl tedy v klícce slavičí pěničku, co ji měl na mou duši radši než ševcovou, ale zpupná princezna mu klícku z ruky vyrazila. Čepičář si pospíšil s tuze zvláštní věcí, měl kus žlutého kamínku, průhledného jak sklo, a v něm vevnitř byla velikánská blecha jako živá, ale taky nepochodil. Ba i ten růžový olej, co si na něm mydlář zakládal, přijala princezna s nakrabatěným čelem.

Ale heleďme se, kdopak se to sem teď štrachá pod zámecké okno? To přece není nikdo zdejší? Nějaký ušatec náramný, v obličeji celý zamoučený, kulhá střídavě na pravou a zas na levou. V jedné ruce nese talířek s červeným jablíčkem, v druhé kulaté ženské zrcadlo s držátkem.

„Ach ty potvore škaredý, kdepak ty ses tu vzal? Neseš mi ty svoje slechy? Takové plácačky opravdu nejsou nikde na světě ke koupení!" volala princezna celá rozveselená, ještě než k ní ten divný člověk přišel. Ale ten se nedal princezniným výsměchem zmást. Zastavil se pod princezniným oknem a spustil:

„Nejjasnější princezno, já jsem sice přespolní, ale když jsem to v hospodě slyšel, že máte zájem o ty nejzvláštnější věci, které nikde nejsou ke koupení, osmělil jsem se přinést vám tohle jablíčko .. ."

A už natahoval ruku s talířkem k oknu. Princezna se pohrdlivě ušklíbla:

„Copak je to za padanče, že mě s ním chceš uctít, ušáku?"

Ten škaredý člověk stáhl ruku s jablíčkem zpátky, ale zato dal princezně před obličej to zrcadlo, co držel v druhé ruce:

„Jasnosti, jen se podívejte na ty droboulinké vrástičky, co máte kolem očí! To jablíčko má zvláštní moc. Jak je sníte, i ty nejdrobnější vrástičky zmizí a zůstane kůžička hladká a růžovoučká!"

Princezna vrhla jeden vzteklý pohled do zrcadla. Ten ušatec má pravdu! Kolem očí už není kůžička taková, jako bývala před deseti lety! I neváhala princezna, sáhla po talířku, popadla červené jablíčko a pustila se do něho s takovou chutí, že je měla v Sobě, než bys napočetl pět.

Ušatec ani na odměnu nečekal, ztratil se někde v davu, co tu kolem zámku očumoval. Ale v lidech to zahučelo, jako když se náramná bouřka z čistá jasna strhne. Napřed vytřeštili oči, jako když uvidí strašidlo, ale pak se každému začala ústa doširoka roztahovat v nezadržitelném smíchu.

„Propánajána! Podívejte se, lidičky! Div divoucí!"

Princezna ucítila, že se všichni dívají na ni, ba že si, holota jedna, dokonce prstem ukazují! Chtěla se v okně poobrátit a křiknout do komnaty na kastelána, ale běda! Na hlavu jí dosedla nějaká strašná tíže, a jak se hnula, zachytila něčím za okenní rám, takže byla v okně jak uvězněná.

„Zrcadlo! Zrcadlo!" začala křičet jako potřeštěná, ale ještě dřív než se mohla do zrcadla podívat, co se s ní děje, pověděli jí to lidé sami.

„Princezně narostly parohy! Podívejte, dvanácterák je z ní! Parohatá!" Ťen křik hlaholil po celém městečku, zatímco sebou princezna bila v okně jako zběsilá. Sklo praskalo, dříví okenních rámů se štípalo, ale to všechno princezně pranic platné nebylo, protože paroží bylo pěkně rozložité; ať kroutila hlavou, jak dovedla, z okna se vyvléci nedokázala.

Novina o tom, že princezna zparohatěla, běžela do širého vůkolí rychleji než vítr. Lidé, co šli z kostela, ji zanesli do vesnic, a tak ze všech stran běžela k zámku mračna lidí, jako kdyby hořelo. Každý chtěl vidět tu ukrutnici potrestanou a nic nebylo platné, že drábové zkusili lidi před zámkem rozhánět. Drábů bylo jen dvacet, lidí na tisíce, a když proti lidem vytáhli stříkačku, aby je aspoň proudem vody od zámku odehnali, lidé jim stříkačku rozbili na třísky a drábům jejich vlastními lískovkami našvihali.A tak princezna za nějakou tu půlhodinku měla nejen parohy na hlavě, ale taky pěnu kolem huby, jak zuřila.

Nakonec zavolali doktora, aby ty parohy princezně od hlavy ostrou pilkou odřízl. Doktor piloval, až funěl; upiloval napřed levou větev, pak se pustil do pravé, ale než byl s tou pravou hotov, levá zase dorostla. A hrůza, nebylo na ní už jen šest trnů jako dřív, ale sedm, takže místo dvanácteráka tu byl obratem čtrnácterák s parožím mnohem mohutnějším!

Ušatý škareda, co princezně to kouzelné jablíčko podstrčil, zatím honem uháněl do hrnčířova domu. Tam nebyl nikdo než paní mistrová, která musela nedělní oběd vařit. Všichni ostatní šli k zámku na podívanou. Ušatec zabouchal, paní mistrová otevřela, ale jak vpadl do chodby, tak se ho zlekala, že z toho mohla mít smrt.

„Ale to jsem já, Kuba, co dneska u vás spal! Honem mi pojďte dát upřímnou hubičku!"

„Fuj, škaredo, radši bych naši kozu mezi rohy políbila než tebe!"

„Ale vždyť jste mi jich včera slibovala věrtel! Dejte mi jednu závdavkem, povím vám velikánskou novinu!"

Jak mistrová slyšela o novině, hned si dala říct, ale jen tak zlehka Kubovi na tvář rty přitiskla. Kuba si sáhl na uši, kterými se dnes ráno sám zhyzdil, aby změnil svou podobu. Ach běda, ženská falešnosti, ani se nehnuly, v té první hubičce nebylo po upřímnosti ani slechu!

„Tak já vám něco povím, vy falešnice! Princezna zparohatěla! Visí v zámeckém okně za parohy celému městečku na podiv, a nemůže sem ani tam!"

V ten ráz Kuba bez prošení dostal hubiček víc než věrtel, a tak upřímných, že se mu ty hrozitánské slechy hned ztratily. Když už měl uši docela malinké, takže nikoho ani napadnout nemohlo, že on byl tím škaredým ušatcem, poprosil mistrovou, ať mu půjčí nějaký černý hábit, že půjde princeznu kurýrovat. Hrnčířka mu vyhrabala z truhly vdovské šaty po nebožce bábě, Kuba si do proutěného přiklápěcího košíčku, v jakém se nosívají vejce, dal pár hrstí čerstvě posečeného jetele a vypravil se k zámku.

Tam už se zatím shromáždilo celé konzilium, ze všech stran dovezené knížecími kočáry. Učení mužové drželi brady v hrsti, mrumlali latinská slova, ale ani za nic na světě se nemohli shodnout, z čeho ten morbus vzal svůj počátek. Chirurgus radil, aby se řezalo, řezalo a řezalo, protože tím se ještě nikdy nic nezkazilo. Druhý lékař však ani zanic nechtěl připustit, aby se takto šlo proti přirozenosti, a radil vyčkat do těch měsíců, kdy jeleni sami parohy střásají. Snad se to potom princezně povede taky. Přichomejtl se tam omylem i jeden vesnický mastičkář, ten trval na tom, že by nejlepší byla strouhaná cibule s medem, promíchaná se slepičím tentononc, tím že on uzdraví jakýkoliv neřád na těle. Protože se mínění tak rozcházela, nepodnikli zatím s ubohou princeznou nic, jenom jí tu parohatinu bílým prostěradlem přikryli, aby nebyla celému světu na očích.

Kuba se přihnal před zámek k tomu oknu, z kterého princezna trčela, jako když má všechen rozum v hrsti. Že měl na sobě tak zvláštní černý šat, přivedl z míry i všechny dráby, kteří u princezny stáli stráž. Jedním trhnutím jí stáhl z paroží prostěradlo a povídá:

„Když mě na slovo poslechnete, co vám teď poradím, ještě dneska vás vykurýruju. Ale jak se budete vzpírat, zůstanou vám ty parohy navždycky!"

Princezna, celá už ztumpachovatělá i z té váhy parohů, i z té hanby, že na ni celé městečko zírá, pokývla jenom mlčky rukou, že souhlasí.

„Ráda jetel?" zeptal se jí Kuba pěkně nahlas, aby to všichni kolem slyšeli. Princezna chtěla hlavou zavrtět, že ne, ale paroží jí v tom bránilo. Kuba hmátl do košíku, nabral hodnou hrst jetele, pěkně s červenými paličkami, a přidržel jej princezně u samé hlavy.

„I kdepak, ta jetel nerada!" začali křičet lidé v zástupu. „Ráda, ráda, jen počkejte, jak se bude pěkně pást!" A věru, princezna už byla tak zoufalá, že se odhodlala zkusit to i s tím jetelem. Uhryzla si pár červených paliček a odevzdaně se dala do žvýkání. V tu chviličku ucítila, že se její břemeno na hlavě opravdu trošku vylehčuje. I pustila se do jetele s takovou chutí, jako kdyby to ty nejskvělejší pamlsky byly, a zuby jej tahala Kubovi z ruky nic jinak, než to dělávají chtivé kozy. A pomohlo to! Ještě pár minut kozí pastvy a princezně se parohy začaly valem tratit, až nakonec zmizely docela. Jen pod vlasy jí na pamětnou dvě malé bulky zůstaly. Lidé, jak viděli, že je po zázraku, začali se trousit domů a jenom hlavami pokyvovali: „Jestli tu naši saň tohle nevyléčí, tak už nám nepomůže nic na světě!"

Kuba si dal za svou medicínu vyplatit dvě stě dukátů a ještě ten večer to s mistrem hrnčířem, s paní mistrovou, a taky ovšem s konvářem, mydlářem, čepičářem a soukeníkem jaksepatří oslavili, až si hrnčířovic děvečka od samého běhání s korbílky do hospody a z hospody nové podrážky na střevících prošoupala. A hubiček od paní mistrové dostal Kuba za ten svůj kousek ne jeden, ale aspoň tři věrtele, a mistr hrnčíř se pro to vůbec nezlobil.

Ale ten čepičář, co tam s nimi taky seděl a měl bene, byl potvora zlá a nepřejícná. Užíral se závistí, že Kuba tak lehko sklidil dvě stě dukátů, a ještě víc ho mrzelo, že se hrnčířka k tomu přivandrovalci tak laskavě měla. Sám na ni pomýšlel a rád by ji byl mistru hrnčířovi nějak odloudil. Celou noc proto nespal a jen se tak na posteli převaloval, a sotva si ráno oči protřel, běžel na zámek žalovat, že princezně parohy přičaroval a zase odčaroval v dvojím přestrojení jeden cizí vandrovník, který přespává u hrnčířů, a mistr hrnčíř že ho k tomu hanebnému kousku navedl.

Počítal s tím, že princezna dá Kubu i hrnčíře do želez a on že bude mít cestu do hrnčířova domu a k pěkné paní hrnčířce volnou. A to se věru nepřepočítal. Princezna byla po tom krušném včerejšku ještě celá vysílená, ale jak tu zvěst slyšela, rozzuřila se a poslala celý houf drábů, ať hrnčíře i vandrovníka hned chytnou a zavřou do toho nejhlubšího zámeckého sklepení.

Darmo se hrnčíř s Kubou bránili jako lvi, darmo pan mistr všechny své krajáče, hrnce a kuthany biřicům o lebky roztloukl, darmo jim mokrou hlínu do očí pleskali, aby je oslepili. Drábůbyla přesila, rovnou deset na jednoho, a tak nakonec Kubu i hrnčíře přece jen dostali a na zámek odvlekli.

Ach ouvej, v tom zámeckém sklepení to bylo zlé! Žáby ropuchy tam skákaly po mokré podlaze, po stěnách se honili pavouci se stonožkami, z puklin ve zdi vylézali oškliví zemní mloci a ve slámě, kterou tu měli v jednom koutě místo lůžka, chřestily myši, co tam měly svá hnízda. Ale mistru hrnčířovi ani Kubovi nespadlo hned srdce do kalhot.

„Zavřít nás mohou, ale pustit nás musí!" mudroval hrnčíř a třel si klouby, otlačené od řetězů, v kterých je sem přes městečko vlekli.

„To je právě to, že vůbec nemusí! Kdopak jim to může poručit? Radši budeme myslet na to, jak bychom se z té šlamastyky sami vymotali!" radil Kuba. „Hlavně nesmíme ani muknout o tom, že jsem to zparohatění sám provedl!"

I dali si navzájem slovo, že budou zapírat až do aleluja, aťsi je budou nutit, jak chtějí. Ale sotva je prvně vyvedli k výslechu, uviděl Kuba s mistrem, že je zle. Pan vrchní na ně zařval hůř než profous:

„Nic nezapírejte, my všechno víme! Ty, ohavo, jsi princezně parohy přičaroval, a ty, lotře, jsi ho to navedl!"

„To není pravda!" vykřikli oba přátelé naráz, a už zvedali ruce, aby to třeba odpřisáhli. Ale vrchní jim nedal ani domluvit:

„Je to pravda! Čepičář při tom byl, když jste to večer zapíjeli! Ten nám to všechno prozradil a vypověděl!"

Běda přeběda, jak mluvil čepičář, to je tedy doopravdy s nimi amen, protože před tím si na jazyk pozor nedávali. Neřekli tedy už ani muk a dali se znova odvést do toho smrdutého vězení, kde po nich běhali mloci a myši.

„Počkej, ty potvoro čepičářská, tobě já hnáty zpřerážím, jak jen se dostanu z té díry ven!" zaklínal se hrnčíř a hrozil pěstí, až z něho šel strach. Ale na obrátku se mu to zas nějak v hlavě přesmyklo a začal nahlas přemítat:

„Ale vždyť to není možná, aby nás čepičář opravdu udal! Vždyť je to můj soused a starý kamarád, tolik korbílků piva u mě vypil, tolik večerů proseděl, tolik jitrnic a jelítek snědl! Nene, čepičář ne, to já nevěřím, že ten by zradil! A proč by to taky dělal? Proč? Proč?"

Jednou, když zas tak přemítal a pochyboval o čepičářově zradě, zaslechl to bědování starý profous, co jim do sklepení čas od času vodu a tvrdý chleba nosil.

„Proč?" ušklíbl se na hrnčíře, „a to, ty hňupe hrnčířská, nevíš? Protože ti dolejzá za ženou, celé městečko si o tom povídá!"

„Cože? Za mou ženou? A co ona tomu říká?"

„Moc velkou radost z toho nemá, už prý ho dvakrát pomyjemi od hlavy k patě polila. Ale ten čepičář je den ze dne troufalejší, v jednom kuse tvou ženu pronásleduje!"

Tohle dalo mistru hrnčířovi ránu! Ztratil jedním rázem všechen humor, nejedl, nepil, jen pěsti mlčky zatínal a z očí se mu slzy jako hrachy lily, až Kuba dostal strach, že by mu hrnčíř od samého zármutku mohl ve vězení natáhnout brka. Těšil ho, jak jen uměl:

„I kuš, blázne, nepoddávej se tomu! Tvoje žena je skvost, ta se umí čepičářovi sama ubránit! A my se té šelmě pomstíme, jen co se odtud dostaneme ven!"

Ale zdálo se, že na zámku na ty dva, co trčeli ve sklepě, dočista zapomněli. I bodejť, ti měli jiné starosti! Přešel slunný podzim a nastaly listopadové plískanice, princezna už se tělesně z těch parohů dávno zotavila, ale stala se s ní mnohem horší změna. Dřív byla jen samá paráda, samý ples a radovánka, tanec, projížďka, štvanice, ale teď seděla celý čas doma jako pecivál. Ztrudnomyslněla tak, že už se ani maličko zasmát neuměla, jen pořád civěla před sebe strnulýma očima, bledla a průsvitněla, ba už ani ty své záchvaty vzteku, jako mívala dřív, teď neměla.

Kníže se polekal, co se s ní stalo, že už ani nádobí netříská, ani sluhům sklenice na hlavy nehází, zval napřed všechny možné doktory a potom i nejroztodivnější šašky a kejklíře, aby ji rozveselili. Ale všechno to nebylo nic platné.

„Uvidíte, za nějaký čásek z ní bude učiněné strašidlo, ta bude lidem nahánět hrůzu ještě zaživa," šuškali si lidé, kteří princeznuaspoň očkem zahlídli, když ji vezli v zastřeném kočáře, „s tou se ještě dočkáme pěkných potěšení!"

K našim dvěma vězňům se ovšem zpráva o tomhle princeznině stavu nedostala. Ti seděli a jen se dohadovali, proč je nevedou ani na soud, ani nepropouštějí domů; až jednou takhle, už skoro před vánocemi, zaslechli shora, z prostranství před zámkem, náramné bubnování, a po něm jako když někdo ouředním hlasem nějakou ceduli čte. Ale okénko vězení bylo maloulinké a převysoko, vylézt k němu nebylo možno, a tak se jenom dohadovali, co by to mohlo být.

„Zle je, kamaráde," polekal se hrnčíř, „uhodila naše poslední hodinka! Jak se takhle bubnuje, to budou nejspíš popravovat, a koho jiného by tu měli po ruce než právě nás dva?"

Byla v nich, toť se ví, malá dušička, a kolem krku jako kdyby je už drsné konopí škrábalo. Ale když bubnování utichlo a jich ve sklepě si nikdo nevšímal, dodali si kuráž a zabušili na dveře, jestli se jim nepovede přivolat nějakého drába nebo profousa. Za hodnou chvíli se ten jeden opravdu přiškrábal.

„Proč tolik bubnujou?" zeptal se hrnčíř, „chtějí snad někoho pověsit?"

„Ech, čerta starého!" rozmrzele mávl rukou profous, „to kníže pán dal veřejně vybubnovat takovou novinu, že ten, kdo rozesměje naši princeznu, ať už to dokáže čímkoliv, dostane odměnu, jakou si bude přát!"

„A ona se neumí smát sama od sebe?" zeptal se Kuba.

„Jakpak by neuměla," ušklíbl se hrnčíř, „ta se přece něco naposmívala nám obyčejným lidem, hanba o tom mluvit!"

„Jo, bejvávalo, kamaráde," pokrčil rameny profous, „ale teď kouká pořád jako kakabus, až je ji strach potkat! Docela nám neníčko ztrudnomyslněla!"

„A každý to může zkusit, jestli princeznu rozesměje?" zeptal se Kuba.

„Dočista každý, pán stejně jako chám, však vám říkám, že to před chvilkou rozbubnovali na celou obec! Sám kníže dal na to slovo!"„Tak jim tam nahoře řekni, že já to tedy zkusím!" Profous i hrnčíř hodnou chvíli čučeli na Kubu vyjevenýma očima:

„Ty? Zbláznil ses nebo co? Vždyť tebe dosud neoběsili jen proto, že na tebe v tom zmatku trošinku pozapomněli! Ty jsi přece té princezniny trudnomyslnosti ta nejhlavnější příčina!" rozčilil se profous, až se mu konečky knírů roztřásly.

„I jen se, pane profous, zeptejte, jestli to taky na mě platí! Já vám ji rozesměju, až bude smíchy brečet, ta vaše smutná princezna!" troštoval se Kuba, až profousa přece jen trochu zviklal.

„Tak já se zeptám na kanceláři!" zabručel do vousů a kvapem přibouchl okované dveře. Hrnčíř popadl Kubu kolem krku, sotva zůstali o samotě:

„Jakube, kamaráde, vždyť ty jim sám strkáš hlavu do oprátky! Pamatuj se, což nás potkalo málo neštěstí? Copak to máš vlastně za lubem?"

„Něco mám, kamaráde. Moc toho není, toť se ví," podrbal se Kuba v makovici a pak pleskl hrnčíře do zad, „ale jestli mne jenom na den pustí na svobodu, připravím princezně taškařici, že se dá jistě do smíchu. A kdyby přece ne, alespoň se pomstím tomu čepičářovi, až bude oči z důlků vyvalovat!"

Jak hrnčíř slyšel o pomstě na zrádném čepičáři, ihned byl se vším svolný. Ale Kuba mu ze svého tajemství ani drobátko neprozradil. Druhého dne, když jim profous k obědu džbán studené vody přinesl, hned na něj Kuba nedočkavě vyjel:

„Tak co, pane profous, ptal jste se na to v kanceláři?"

„I co bych si hubu pálil! Darmo by si páni mysleli, že se s vámi ještě nějak spolčuju!" vymlouval se profous.

„Nu dobře, ale to si pamatujte, že to bude vaše vina, jestli se princezně z té trudnomyslnosti přitíží!"

Toho se profous lekl a pod hromem zabití slíbil, že to dnes jistojistě pánům ohlásí. Druhý den zavolali Kubu na kancelář. Pan vrchní se tvářil jako sup, div že Kubu svým velikánským nosem hned ve dveřích nepoklofal, ale protože měl od knížete přísně nakázáno, aby hleděl s Kubou vyjít v dobrém, tentokrát ani na něho neřval, ani mu nevyhrožoval. Jenom se zeptal ledovým hlasem:

„Tak ty prý si troufáš rozesmát nejmilostivější princeznu?"

„To si troufám," řekl Kuba bez rozpaků, „když mě na jedinký den pustíte na svobodu, uvidíte, že se princezna bude smát!"

„Pustíme tě, a ty vezmeš nohy na ramena! To známe!"

„Tak mě nepouštějte, jestli se vám zdá užitečnější, abych seděl zbůhdarma v díře. Třebas dokážete princeznu rozesmát vy sám, když na ni uděláte veselý kukuč!" ušklíbl se Kuba nebojácně na pana vrchního a už se otáčel ke dveřím, že si zas půjde sednout do sklepa. Pan vrchní se polekal, jen aby Kuba nezačal trucovat, a tak honem křikl:

„Pustím tě do zítřka do večera! Ale o útěk se mi nepokoušej, chytíme tě a pak ti vlastnoručně uši utrhám!"

„Proč bych utíkal, když mi kníže pán slibuje odměnu? Přece ji nenechám ležet ladem, takový blázen nejsem!"

A tak se Kuba dostal na čistý vzduch a horempádem utíkal k hrnčířce. Pár slovy jí vysvětlil, co se děje, a hned se sháněl po svém tlumoku, který si tu tenkrát na podzim, když je drábi odváděli, nechal na lavici.

„ máš ho tady, neboj se, hodila jsem ho tenkrát do almary!"

Honem tlumok vytáhli, Kuba jej rozbalil — sláva! Jablíčko parohátko v něm leželo netknuté, červeňoučké, jako kdyby je byl teprve včera ze stromu utrhl. Zato z hrušek ušatek už byla taková hnědá břečka. Kuba poprosil hrnčířku, ať z toho ze všeho svaří v hrnku sladká povidla, ať do nich přidá rum, skořici, hřebíček, aby to lahodilo nosu, jen proboha ať jich neochutnává, nechceli, aby se jí přihodilo něco mrzutého. Hrnčířka byla z Chytré vsi, té nemusel dvakrát vykládat, kam míří. Když navařila těch zvláštních povidel, poručil Kuba:

„A teď s těmi povidly napečte koláčků, ale ty musí vonět na půl míle! A ne jen tak nějak slabounce, každého musí ta vůně za nos zatahat, kdo se k nim jenom přiblíží! Na ty se musí každému hned sliny sběhnout!"Hrnčířka hned začala zadělávat na koláčky, Kuba si k ní sedl a zeptal se:

„A copak soused čepičář? Jestlipak sem ještě chodívá na návštěvu?"

„I bodejž by ho země schramstla! Otravuje mě, kam jen se vrtnu, kozel jeden protivná! Toho kdybych se mohla zbavit, ničeho nebudu litovat!"

„Víte co, paní mistrová? Tak mu dneska vyjděte vstříc, a když už budete mít napečené koláčky, pozvěte čepičáře na večeři! Uvidíte, jakou mu tím uděláte radost!"

„Ty jsi se zbláznil, Kubo, nebo co?" vyjela hrnčířka pohněvaně na Kubu.

„I nezbláznil, má milá! Jenom tu princeznu potřebuju rozesmát!"

Pěkně potichounku vyložil hrnčířce svůj plán do ouška a ona s ním do puntíku souhlasila. Kuba se schoval v komoře, paní mistrová otevřela okno a vypustila trochu té dráždivé vůně z koláčků do ulice. Jen to udělala, v minutce stál pod oknem čepičář a mlsně i zvědavě jukal dovnitř.

Jak zahlédl hrnčířku, hned začal švadronit:

„Vzácná paní sousedko, u vás to dneska voní jak na posvícení! Jemináčku, snad nečekáte nějaké vzácné hosty?"

Hrnčířka udělala pěkně smutný obličej a povídala:

„Ach znejmilejší pane mistře, jaképak by mohla taková opuštěná ženská, jako jsem nejčko já, čekat hosty? Víte, že jsem teď jako ten kůl v plotě, nikdo k nám nepřijde, nikdo s člověkem nepohovoří, nikdo mě slovíčkem nepotěší..."

Čepičář žasl, jaká se s tou hrnčířkou najednou stala proměna; vždyť mu teprve před tejdenkem kbelík pomyjí na hlavu vylila, když se k ní do domu lísal. Ale že měl rozumu jako za groš šafránu, pomyslil si, že hrnčířku už ta osamělost omrzela a jemu že teď pokvete pšenice.

„Cožpak o to," rozkohoutil se pod oknem jako mladý kohoutek, div že peruťkami o zem nebrousil, „on by se jistě leckdo našel, kdo by si nenechal ujít takovou čest..."„Inu našel," povzdechla hrnčířka a sklopila oči, „ale cožpak já mohu někoho hledat nebo mu dávat znamení, když se sám nedovtípí? A v dnešních časech, věřte mi, jsou mužští tuze nedovtipní!"

Čepičářovi se z toho zatočila hlava:

„A co byste jako... tentononc... příkladně ... říkala mně, kdybych tento...?"

„Cožpak vy, pane soused," upejpala se hrnčířka, „já už jsem si kolikrát pomyslela, jaký vy jste milý a zábavný člověk. Ale po vás se to přece nemůže žádat, abyste přišel nějakým tím milým slovíčkem potěšit takovou opuštěnou ženskou. A tak musím celý večer sedět sama a sama, jako příkladně dneska ..."

Hlupák čepičář se cítil v sedmém nebi. Zabreptal jenom: „Momentíček! Momentíček!", honem upaloval domů a naparádil se do toho nejparádnějšího, co jenom mohl po almarách shledat.

„Kam jdeš, blázne stará?" ptala se čepičářka, když to viděla.

„Ale pan vrchní ze zámku pro mne vzkázal, to víš, na zámek nemůžu jen tak halabala!" lhal čepičář, jako když tiskne.

Zatím hrnčířka prostřela na stůl, vypráznila jednu almaru od všeho šatstva, vysypala do ní, jak jí to Kuba poručil, z celé veliké cíchy zdraného peří a na hořejší přihrádku ve skříni dala misku s voňavými koláčky. Pak do přístěnku, pěkně do tmy, přistavila sud s voštinami, plnými tekutého medu, jak je z úlů na zahradě vybrala. Když to všechno připravila, dala znamení Kubovi a pak si sedla k okénku a čekala, až čepičář zaťuká.

Ledva uhodila na kostelní věži osmá, čepičář tu byl jako s keserem. Hrnčířka klopila oči a červenala se, a hned zas čepičářovi prokazovala drobné přívětivosti, až byl z toho celý pomatený. Nakonec ho posadila ke krásně prostřenému stolu, nalila mu notný pohár mladého vínka a donutila ho, aby to víno vypil na jejich přízeň. Čepičář celý omámený to udělal, a jak měl lačný žaludek, v tu chviličku měl drobet pod čepicí. Už se k hrnčířce točil a loudil na ní hubičku, když tu najednou na venkovské dveře buch! buch! dvě strašné rány jako od hromu. A hned nato se ozval hlas, který určitě patřil hrnčířovi:„Majoleno! Ženo! Jsili pak doma? Otevři!"

Hrnčířka sebou škubla a zalomila rukama:

„Běda! To je můj muž! Jistě ho pustili ze žaláře! Anebo utekl? Když nás tu spolu najde, oba nás zabije!"

Čepičář zbledl jako plátno a na čele mu vyrazil smrtelný pot.

„Co teď? Umučená hodino, kam se schovám?"

„Semhle!" vyhrkla hrnčířka, strčila čepičáře do přístěnku a ukázala mu na přikrytý sud. Čepičář nemeškal, zvedl víko a vhupl do sudu, jako by to byla spása nebeská. Ale hned ucítil, že se kolem něho něco bortí a praská. Hmátl kolem dokola, lepilo se mu to na prsty jako čert. Ale hrnčířka už mu vší silou přitiskla víko na hlavu a stlačila ho do voštin, že byl polepený od hlavy až k patě.

„Pomoc!" zaúpěl a vyrazil víko temenem hlavy, „tam se utopím v medu!"

„Tak vylezte! Honem!" zacloumala s ním hrnčířka. Zvenku bylo slyšet, jak hrnčíř znova tluče a huláká:

„Majoleno! Brzoli pak mi otevřeš! Snad tam někoho nemáš?"

A tak, sotva čepičář paty ze sudu vysoukal, popadla ho hrnčířka za ruku a vstrčila ho v sednici do almary.

„Ani nemukejte, jeli vám život drahý, ať se děje co děje!"

„Budu jak pěna, jako nemluvňátko, jako rybička!" sliboval čepičář, a když za ním dveře zapadly, schoulil se pěkně v koutku a ani nedutal. Jen zuby mu strachem jektaly, div že si jazyk nepřekousl.

Hrnčířka šla otevřít Kubovi, který tak šikovně napodobil hrnčířův hlas.

„Mužíčku drahá, kde ses tu tak znenadání vzal? Spíš bych se smrti nadála než tebe!" spustila hrnčířka tenkým hláskem, jak ji to Kuba navedl.

„Utekl jsem ze želez!" zahřměl Kuba, „sedm drábů jsem pokousal a zaškrtil, jenom abych mohl provést jednu hroznou pomstu!"„Pro pět ran ze všech stran, muži, a na kom chceš tu pomstu provádět?"

„Na kompak jiném než na tom lumpovi čepičářovi! Ten nás na zámku zradil a zaprodal! Kůži mu zaživa ze zad sedřu, jen co mi přijde do rukou!"

Čepičář v almaře všechno dobře slyšel, a tak se po celém těle roztřásl, že to almárkou kymácelo. Kuba se nemohl udržet smíchy, hrnčířka taky ne, ale přece jen pokračovali v trestání.

„A nevidělas ho dneska někde, toho hadrlumpa? Prý se okolo našeho domu často ochomejtá! Snad nedolejzá dokonce za tebou?"

„S takovým ochechulou, s tím bych si tak něco začala! Ale přišel mi pod okno dnes navečer, začínal se mnou řeč!"

„Snad jsi ho nepozvala dál, zpropadená falešnice?"

„Ani zanic, muži! Ani dřívkem bych si na takového oškrda nesáhla!"

„No proto! Dopadnout ho ve vlastním domě, to bych ho na mou duši zaživa rozčtvrtil!"

Čepičáře, jak tahle slova slyšel, obestřely hrůzou mrákoty. Kuba zamkl skříň na dva západy, a co sil měl, uháněl na zámek. Zabušil na vráteň, a když klíčník vystrčil hlavu, křikl na něho, ať ho co nejrychleji ohlásí knížeti pánu, že teď přišla ta hodinka, kdy se dá trudnomyslná princezna jistě do smíchu.

Klíčník by ho byl najisto z brány vyrazil, kdyby byl přišel s nějakou jinou věcí. Ale že běželo o rozveselení princezny, poslal k panu vrchnímu, a ten, i když celý vzteklý, běžel hned ke knížeti pánu. Na hodinách už tlouklo tři čtvrtky na devátou, pan vrchní nadhodil knížeti, jestli prý na nějaké ty hokuspokusy není už pozdě, ale kníže se na něho zle obořil:

„Pro štěstí mého jediného dítěte nemůže být nikdy pozdě, to si zapište za uši, direktore!"

Princezna,seděla ve svém pokoji jako pudivous, už z ní šel pomalu strach, jak vypadala. Ani hlavu nezvedla, když na ni kníže promluvil, ale přece jen se dala přemluvit a šla do parádního salónku, kde měl Kuba svá kouzla provádět. Kuba jen poprosil,ať hned pošlou dva silné pacholky s vozem pro tu almaru, co stojí u hrnčířů v sednici, a ti ať ji sem bez meškání přivezou. Ale kdyby se dělo, co dělo, ať si toho nevšímají, a hlavně ať tu almaru ani zanic neotvírají.

Čepičář se zatím v almaře trochu probral z mrákot. Bylo už tichounko, nic se nedělo, i zaradovala se v něm dušička, že to třeba všechno ještě šťastně dopadne. Hlavní věc, že ho hrnčířka neprozradila! Už z toho je vidno, že je čepičářovi nakloněna! Rozradostněn tou myšlenkou, všecek pookřál, a dokonce se pokoušel dveře pootevřít. Ale marná věc, ty držely jako přibité. I sedl si zas do peří, že počká, až ho přijde hrnčířka vysvobodit.

Najednou, jak tak sedí na bobečku, padla mu do chřípí ta vůně, která ho včera pod hrnčířovic okno přilákala. Protože od samého oběda nejedl a po tom víně dostal ještě větší hlad, měl v tu ránu hubu plnou slin. Ale to nemůže být daleko, taková voňavá pochoutka, vždyť to člověka zrovna do nosu bije. Nejspíš to bude v samotné almaře, možná na horní přihrádce! Začal šmátrat rukama nad hlavou, a tu máš čerte kropáč, nahmátl tam nahoře celou mísu koláčků! Pro koho jiného by je byla hrnčířka chystala než právě pro něho! I vzal si jich pár do hrsti a začal jíst. Panečku, ty se na jazyku jen rozsýpaly! Čepičář byl potvora mlsná, po jedné hrsti chmátl pro druhou, pak pro třetí, nakonec dobral zbyteček. Ale než poslední koláček dohryzal, spustil se venku nějaký nový hřmot a zase bušení do dveří, jako kdyby se ten divočák hrnčíř vracel! Čepičář se stáhl do koutečku jako putička a poslouchal v ouzkostech, co se bude dít.

Ale jak mu srdíčko nadskočilo, když z řeči poznal, že jsou to zámečtí pacholci a že hrnčířku žádají, aby ihned a bez prodlení poslala na zámek tu skříň, co stojí v sednici. Sláva! Na zámku bude mít čepičář vyhráno! Zná se přece s panem vrchním, vždyť mu prokázal dobrou službu, když hrnčíře a vandrovního udal! A tam bude taky před tím vzteklým hrnčířem nejbezpečnější! Mlčel tedy jako oukropeček, když pacholci skříň vynášeli.

„ stakra, Jouzo, ta je nějaká zatracepeně těžká!" povídal u vozu jeden pacholek druhému.„No co, Hondo, tak si ji drobátko nadhodíme, však ona se už nějak přes ty žebřiny překutálí!"

Mejkli almarou na žebřiňák, div to čepičářovi ledviny neutrhlo, a běda přeběda, postavili ji přitom nohama vzhůru. Čepičář se jako pytel sesypal z jednoho konce na druhý, mísa od koláčů ho řádně břinkla do nosu, ale co bylo nejhorší, ve skříni se zvedl celý mrak peří. Čepičář je cítil naráz v ústech i v nose, div že ho to nezadusilo. Začal kýchat, prskat a kuckat, ale pacholci zrovna práskli do koní, a nic z toho, co čepičář vyváděl, neslyšeli. Už myslel, že je to jeho poslední hodinka, ale peří se za chvilinku usadilo a čepičářovi bylo krapánek lip. Ale co se to děje s jeho ubohou hlavou? Jako kdyby mu ji do nějakého svěráku vklínili, nemohl jí pohnout ani nalevo ani napravo. A ten strašný tlak na temeni, copak ten asi znamená? Začal si rukama ohmatávat lebku, a v tu vteřinku div že ho mrtvice neranila. Má taky parohy! On, čepičář! Pomóóc! Ale vůz řinčel po dláždění, a čepičář si mohl hrdlo vykřičet, nic mu to nebylo platné.

Kuba zatím celý netrpělivý čekal, až tu zatracenou almaru přinesou. Seděl tu s princeznou, která koukala jak pouštík, s knížetem pánem, s panem vrchním, co Kubu zlýma očima provrtával, a v koutečku pokoje byl i chudák hrnčíř, kterého museli Kubovi přivést, protože vyhrožoval, že jinak nezačne. Kuba si řekl, i když se ten pokus nepovede, ať se chudák hrnčíř alespoň potěší pohledem na šelmu čepičáře.

Když Kuba zaslechl, jak pacholci vjeli s vozem do nádvoří, uklonil se panstvu a povídá, že jim teď bude vyprávět jednu tuze veselou, ale přitom pravdivou a poučnou historku, a to o jednom donšajnovi, jak chodil na zálety za sousedovou ženou, když předtím dal toho souseda zavřít do vězení. Ale při těch záletech spadl do sudu s medem a pak se schoval do almary s peřím, protože se lekl, že se ten zavřený manžel vrací domů.

Princezna přitom ani mrk, ani frk, jen se dívala před sebe, jako by pro ni Kuby s jeho povídačkou nebylo. Kníže pán mlčel, vrchní se koukal jako sup.

„Takovými hloupostmi bys chtěl princeznu rozesmát?" osopilse na Kubu, „tady už byli jinačí kumštýři, po rukou chodili, housle si navzájem o hlavu třískali, kozelce metali, zpívali, tancovali, pitvořili se, a přece se to nikomu z nich nepovedlo!"

„Ale donšajna v medu a v peří, to jí ještě nikdo neukázal!" hájil se Kuba, ale sám přitom cítil v břiše ujímání.

„Copak je to vůbec nějaká legrace?" utrhl se pan vrchní, který si myslel, že už to má Kuba najisto prohráno, a toužil po tom, aby mu mohl dát od drábů záda na modro zmalovat.

„Toť se ví, že to ještě není ta pravá legrace, to všechno teprve přijde!" básnil Kuba, ale už měl strach, že to s tím rozesmáním princezny asi nevyjde. Ale taky kníže pán se zamračil — jenže na vrchního, protože se mu zdálo, že vrchní po tom zrovna touží, aby se Kubovi pokus nepovedl.

„Nerušte pořád, direktore!" zakřikl ho přísně, „musí se udělat všechno, co ten člověk přikáže! Pak uvidíme! Princeznino zdraví, to je teď nejpřednější!"

Pacholci přistavili almaru, Kuba na ni pěstí zabouchal, a zase tím hrnčířovým hlasem, kterého se čepičář tak děsil, vykřikl:

„Donšajne, jsi tam?"

Čepičář nevěděl, co strachy dělat. Třásly se mu v ten ráz ruce i nohy, hlava i osrdí, a spolu s ním, jak byl do ní svým parožím pevně vklíněn, se roztřásla i almara, jako kdyby byla živá. Pacholkům, co zůstali stát u dveří, to bylo k smíchu, ale jen tak na půl huby. Panstvo zůstalo zachmuřené. I nezbylo Kubovi než dveře odemknout a ukázat čepičáře v plné kráse.

To byl pohled! Nebylo místečka na čepičářově těle, aby se tam nějaké to peří nepřilíplo, takže vypadal jako ohromnánský houser, celý rozčepejřený. Až na to, že obličej s vyvalenými kukadly měl jako výr, uši jako dvě plachty se mu pleskaly až na ramenou, a nad tím vším měl paroží tak rozvětvené, že vyplňovalo celou almaru. Zamrkal vyjeveně, jak se dostal na světlo, a když spatřil hrnčíře, začal sebou ze všech sil cloumat, aby se z almary vytrhl a utekl. Ale paroží se zabodlo svými trny do dřeva, takže tam vězel jako přikován. Začal tedy šermovat rukama před sebou a kvičet přitom jako podsvinčátko:„Milost! Smilování! Ten blázen mě chce rozčtvrtit!"

Pacholci, co tu almaru přinesli, se dali do smíchu jako diví, dobračisko hrnčíř se potrestanému paroháčovi tak rozesmál, až mu slzy z očí tekly. I kníže pán se tiše usmíval, jak uviděl to zjevení, a myslel si, že tak vydařeného dvanácteráka už dlouho nedostal na mušku. Jen pan vrchní se mračil jako čert, princezna zůstala lhostejná, sotvaže se jí levý koutek úst drobátko hnul, a Kuba se potil strachy, teď že je se vším amen. Už myslel, že se všeho vzdá a dá se raději znova zavřít, ale v té chviličce úzkosti si náhle vzpomněl na to, co kníže pán před chvilkou řekl direktorovi:

„Musí se udělat všecko, co ten člověk přikáže!"

Vrchní se přece jenom nezdržel a vykřikl vítězoslavně:

„Tak vida! Nesměje se! Já to věděl! Já měl jistotu!"

„Však to taky není ta hlavní legrace!" dopálil se Kuba navrchního, až mu uši zčervenaly, „teď uděláme závody, a kníže pán rozsoudí, kdo z nás vyhrál!"

„Jaké závody?" zeptal se kníže, který se ještě držel stébélka naděje.

„Takovéhle! Já začnu na čepičářovi peří obírat, a pan vrchní z druhé strany s něho bude med olizovat! Kdo bude s tou prací dřív hotov, vyhraje, a ten, co prohrál, mu bude muset přede všemi políbit šos!"

„Já? Olizovat med na čepičáři? Knížecí Milosti, dovolte, ať dám toho lumpa za jeho drzost ihned spráskat!" rozzuřil se vrchní, že dostal naráz po celém obličeji krocaní barvu, a už se sám hnal pěstmi na Kubu.

„Ticho, direktore! Vy byste to odmítl udělat pro blaho mé dcery?" rozkatil se na vrchního kníže. „Alou závodit, nechceteli poznat můj hněv!"

A tak milému direktoru, že nechtěl přijít o výnosné místo a ztratit panskou lásku, nic jiného nezbylo než závodit. Vyvalil oči, vyplázl jazyk a začal si na čepičářovi hledat místečko, kde by se to nejlíp začalo... Jak se k čepičářovi přiblížil s vyplazeným jazykem a oblízl mu bradu, princezna se najednou naklonila dopředu, v koutcích úst jí to zacukalo, a sotva vrchní dvakrát třikrát lízl a začal se ušklebovat, protože polkl peříčko, dala se princezna do takového upřímného řehotu, až se celá roztřásla.

„Náš direktor... náš direktor oblizuje čepičáře!" volala celá zakuckaná smíchem a začala knížete pána tahat za loket, aby se honem taky podíval.

„Směje se! Směje! Sláva!" byl kníže pán radostí bez sebe a začal milého Kubu objímat a hubičkovat.

„Vidíte, vždyť já to říkal, že ta pravá legrace teprve přijde!" křičel šťastný Kuba, ale hned se z objetí knížeti pánu vytrhl, on že se nedá zdržovat od práce, aby nakonec ten závod s panem vrchním neprohrál. A s vážnou tváří dál obíral čepičáře peříčko za peříčkem.

„I nechte už toho závodění!" volal kníže pán, „ať se čepičář sám obere a oblize, když si sám do toho medu i do peří vlezl!"„Ale kdo komu políbí šos?" ptal se Kuba starostlivě.

„Direktor vám, vždyť vy jste to stejně na celé čáře vyhrál!"

I nastavil Kuba s velkou rozkoší šos svého umolousaného vandrovnického kabátu, pan direktor se musel shýbnout a pěkně Kubovi šos políbit. A tomu se smála princezna o nic méně, než když pan vrchní čepičáře oblizoval. Kníže pán, celý vděčný, že se princezně vrátil smích, poručil, aby Kubu i mistra hrnčíře hned propustili, a ještě Kubovi čepici dukátů přidal.

„Ale co bude se mnou?" bědoval ušatý a parohatý čepičář, kterého museli pacholci násilím z almary vytrhnout.

„S tebou, ty donšajne? To je jednoduché, napas se pěkně čerstvého jetele a parohy ti sejdou. A ty uši ztratíš, jakmile ti dá některá ženská opravdu upřímnou hubičku!" dal se do smíchu Kuba a upaloval s kamarádem hrnčířem ze zámku.

Všem bylo dobře, jen čepičářovi bylo ještě dlouho zle. Tak praobyčejná věc, jako je čerstvý jetel! Ale sháněj ho kolem vánoc, když jsou všechna pole po kolena sněhem zapadlá! Čepičářova žena, která se strašně styděla za svého paroháče, byla ochotna, že by ten sníh třebas rukama odhrabala, aby čepičáře zbavila trápení a sebe ostudy, jen kdyby jí některý ze sedláků řekl, na kterém poli má naseto jetele. Ale sedláci nikdo ani muk, jen rameny krčili, že si to nepamatují; měli vztek na čepičáře, že hrnčíře a Kubu tak hanebně pánům zradil. I musel čepičář nosit parohy až do jara, než se mohl napást na čerstvém jeteli. Ale ty hrozitánské uši, které mu tenkrát v almaře spolu s parohy narostly po hrnčířčiných koláčích, ty už mu zůstaly navždycky, protože ani vlastní žena neuměla tomu ohavovi už dát opravdu upřímnou hubičku!