Maruška

Byl jeden král a ten měl tři dcery. Když mu počínala hlava sněhem zapadat a údy mu již nevládly, staral se, která z jeho dcer by měla být po něm královnou. Zavolal si je k sobě do jizby a pravil: „Dívky moje, starý jsem a neznám, dlouho-li budu ještě s vámi. Rád bych věděl, kterou z vás mám ustanovit za královnu. A to bude ta, která z vás mě má nejraději."

„Otče můj," řekla ta nejstarší a otci ruku políbila, „já vás mám ráda i nade všechno zlato světa."

„Hodná jsi dcera," řekl král, „zasluhuješ, abys byla královnou."

„Drahý otče," řekla ta prostřední a klekla před otcem na kolena, „já vás miluji víc než svůj vínek zelený."

„Děkuji ti, dceruško, i ty zasluhuješ, abys byla královnou," řekl král.

Ta nej mladší, Maruška, chystala zatím otci snídani. Král se na ni obrátil, pravil:

„A co ty, Maruško, jakpak ty mě ráda máš?"

„Jako sůl, tatíčku," řekla radostně Maruška a otci snídani podávala.

„Och, ty na nic hodná," vykřikly její sestry, „tak málo ty svého otce ctíš?"

Starý král se rozhněval:

„Jdi mi z očí, dcero nezdárná, ať tě na svém hradě nevidím, a dřív se mi nevracej, dokud nebude sůl dražší nad zlato — pak ty budeš královnou."

Maruška, smutná, svázala si uzlíček, s pláčem šla z hradu do světa. Sestry se dívaly z okna, smály se jí; byly rády, že budou samy kralovat. Falešnou láskou se kolem otce ovíjely, jej laskaly, ale na sebe sočily; každá chtěla, aby ji samojedinou za královnu vyvolil. Otec stárnul, stýskalo se mu po Marušce, ani na království nedbal a jeho dcery si ho již hrubě ani nehleděly; ta starší se jen zlatem, drahými kameny krášlila, ta mladší jen ženichy vyhlížela.

Maruška, když vyšla se svým uzlíčkem ze zámku, šla, kam ji oči vedly, až přišla do velikého lesa. Když už byla hladová, nevěděla, co si počít; byl už večer a nikde světélka nevidět. Tu najednou kde se vzala, tu se vzala, mezi stromy stála stará babička. Maruška jí dala pozdravení, babička poděkovala, pravila:

„Kampak jdeš, Maruško, když tě ze zámku vyhnali?"

„Kam mě nohy nesou, babičko, nemám kde hlavu složit."

Babička ji pozvala, aby šla s ní, že může u ní zůstat sloužit.

„Ráda bych u vás, babičko, sloužila, ale chyba, že hospodářství nerozumím, ani trávy nažnout, ani kozy podojit neumím."

„Však ti toho nebude potřeba, Maruško," řekla babička.

Vzala ji s sebou, až přišly do krásného zámku ve skálách. Ze zámku vyběhlo plno malinkých človíčků, svítili jim pochodněmi, radostně je vítali. Maruška byla jako ve snu, když do zámku vešla, jakživa takovou krásu neviděla. Uhostili ji jako princeznu, nic ne-musila dělat, jen v prachových peřinách líhat, dobrá jídla jídat, po zámku se procházet. Celý den jen hedvábí tkala, zlatem, perlami vyšívala, človíčci jí snesli, co jí na očích viděli.

Ale zatím se v tom království stala podivná věc: soli ubývalo, ubývalo, až jí nebylo. Princezny se o nic nestaraly, jen po zábavách jezdily, hosty zvaly, hostiny strojily. A tak jednou zas pozvaly sílu hostí, kázaly chystat slavnou hostinu, ale kuchař přišel, oznámil, že nemá čím solit. Sestry se rozzlobily, běžely ke králi, svému otci, křičely, jaký je to král, že ani soli nemá! Král hrozil kuchaři, že o hlavu kratší bude, jestli soli nedobude, ale nadarmo — soli nebylo. Hosté se sjeli, kuchař navařil jídel vzácných, že se na ně srdce smálo, ale když hosté vzali do úst, ani sousta pojíst nemohli, tak se jim jídlo bez soli ošklivilo. Bylo po hostině; sestry zlostí plakaly. Po celém království nastala veliká bída, hlad, lidé padali nemocní; ať vařili jak vařili, bez soli se nedovařili.

Maruška o tom všem nic nevěděla, na zámku v lese bylo pořád soli dost. Jen se jí stýskalo po otci; plakávala, proč jen pro svou lásku k němu byla zavržena. Až jednou k ní přišla ta babička a pravila:

„Děvečko milá, už je tomu tvému stýskání konec. Tu máš mošnicku a jdi, kam tě moji človíčkové povedou. Co ti dají, schovej do mošničky, dones svému otci, panu králi; uvidíš, jak tě uvítá."

Tak Maruška vzala mošničku, pěkně babičce poděkovala za všechnu lásku, rozloučila se s ní a šla za těmi človíčky, kteří na ni před zámkem čekali. Šli dlouho a dlouho širými lesy, pustými skálami, až přišli k jednomu vrchu. V tom vrchu byla černá díra. Človíčkové lezli do díry, svítili kahánky. Maruška šla za nimi hluboko do tmy, až přišli na široké stupně a po stupních do nesmírného bílého sálu; stěny toho sálu jiskřily jako sníh, se stropu visely křišťálové střechýle a podlaha byla průhledná, hladká jako led. človíčkové se hemžili po sále se svými kahánky jako svatojánské mušky a rozlézali se do tmavých chodeb. Za těmi chodbami byly podzemní zahrady plné krásných květů, jako ze skla udělaných; škoda že nevoněly. Maruška stanula jako omámená tou divnou krásou; utrhla si jeden kvítek, vidí, že je tuhý, křehký, jako ze zmrzlého jíní, a když se ho dotkla jazykem, cítila, že je to sůl. Človíčkové ji provedli po celém tom podzemním království, nasypali jí soli do mošničky, a když ji zas na světlo denní vyvedli, pěkně se s ní rozloučili; pravili:

„Zdráva buď, paní naše! Kdykoli přijdeš, vítána budeš, poklady země budou ti otevřeny."

Potom zmizeli do země a Maruška se dala na cestu do královského zámku. Bála se, jak ji asi otec uvítá. Šla dlouho, až už měla hlad. Vešla do chalupy, prosila pro lásku boží kousek chleba zajíst. V chalupě byla žena s dětmi; smutně ji vítala, pravila:

„Ráda bych ti chleba dala; chyba, že soli nemám, bez soli hlady mřeme."

„Což o sůl," řekla Maruška, „soli bude dost, jen si naberte z mošničky."

Jak to řekla, žena radostí zaplakala, děti se hned vrhly na sůl, solily, jedly jako vlčata, dávno se tak dobře nepoměry. Jak se lidé o tom dověděli, že přišla poutnice a sůl rozdává, zástupy se za ní táhly, o špetku soli prosily. Maruška rozdávala plnými hrstmi, a z moŠničky jako by ani soli neubývalo. Tak šla a šla až k tomu královskému zámku, lidu s nijako procesí, všichni ji velebili, že je od hladu zachránila.

Když došli do zámku, Maruška prosila, aby ji pustili ke králi, ale vrátný ji odbýval, že král je nemocný, div neumírá. Co by také chudá poutnice směla se opovážit krále obtěžovat! Maruška prosila zas, aby ji jen pustili, že nese králi uzdraveni. Ale vrátný ji vyháněl, kdyby všechny poklady světa měla, že by králi nepomohla, leda by měla sůl.

„Ach, soli mám dost," řekla Maruška a otevřela mošničku. Jak vrátný uviděl sůl, hned s ní běžel úprkem ke kuchaři, kuchař nasolil pečeni, utíkal ke králi, padl na kolena, křičel: „Sůl! Sůl!" Král, jak se najedl, všecek ožil, šel přivítat tu poutnici, která jim přinesla sůl, vzácnější nade všechny poklady světa. Sotva ji uviděl, zaplakal:

„Kdyby jen tu byla moje Maruška, která mě nade všechny poklady světa měla ráda!"

„Tu jsem, tatíčku," řekla Maruška, „však jsem litovala, že jsem vás tak dlouho trpět nechala."

Tak starý král ji hned objal, políbil, kázal ji vyhlásit královnou, svým dcerám, jejím sestrám, přísně naporučil Marušce sloužit, jako královně se jí kořit. Když bylo po všech těch radovánkách, vzala Maruška otce do kočáru, jeli k té skále a navštívili její podzemní království; už měli soli navěky. Ale když potom ten zámek hledali, babičce se poděkovat chtěli, nijak ho nemohli najít — a po človíčcích nebylo od té chvíle ani vidu, ani slechu.