Mladý král

Bylo to v předvečer dne stanoveného pro jeho korunovaci  a mladý král seděl sám ve své nádherné komnatě. Jeho dvořané se všichni dovolili, aby se směli vzdálit, podle ceremoniálních zvyklostí sklonili hlavy hluboko k zemi a odešli do velkého palácového sálu, kde jim měl profesor etikety udělit několik posledních lekcí. Byli mezi nimi totiž takoví, kteří pořád ještě měli přirozené způsoby, což, jak ani nemusím říkat, je u dvořana velmi povážlivý přečin.

Mládenec — byl to totiž ve svých šestnácti letech pořád ještě chlapec — vůbec jejich odchodu nelitoval, hluboce vydechl úlevou a vrhl se do měkkých polštářů na vyšívané pohovce a zůstal tu ležet s vyplašenýma očima a otevřenými ústy jako snědý lesní faun nebo zvířecí mládě právě chycené v hvozdech lovci do tenat.

A skutečně ho nalezli lovci, přišli na něho téměř náhodou, byl bosý a v ruce měl píšťalu a kráčel za stádem chudého pasáka koz, který ho vychoval a za jehož syna se vždycky pokládal. Byl však dítětem jediné dcery starého krále zplozeným z tajného sňatku s člověkem hluboko pod jejím stavem — s cizincem, jak někteří vyprávěli, jenž vzbudil princezninu lásku obdivuhodným kouzlem hry na loutnu; jiní hovořili o umělci z Rimini, kterému princezna projevovala velkou, možná až příliš velkou přízeň a který náhle zmizel z města a zanechal svou práci v katedrále nedokončenou. A toto dítě matce ve spánku tajně uzmuli a dali na starost obyčejnému sedlákovi a jeho ženě, kteří neměli vlastní děti a žili v zapadlém koutě lesů, víc než den jízdy vzdáleném od města.

Žal či morová nákaza, jak prohlašoval dvorní fyzikus, anebo prudký jed podaný v poháru kořeněného vína, jak soudili jiní, zabil bílou Krasavici, která dítě porodila, a když spolehlivý posel, který vezl nemluvně v sedle, sesedl z unaveného koně a zaklepal na prosté dveře u chatky pasáka koz, spouštěli právě princeznino tělo do otevřeného hrobu vykopaného na opuštěném hřbitově za městskými hradbami, do hrobu, v němž prý spočívalo ještě jedno tělo, tělo mladého muže podivuhodné cizokrajné krásy, který měl ruce za zády spoutány provazem a prsa zkrvavená mnoha bodnými ranami.

Takovou historku si lidé aspoň šeptali mezi sebou. Avšak skutečnost byla taková, že starý král na smrtelném loži, snad pohnut výčitkami svědomí nad svým velkým hříchem, dal pro mládence poslat a v přítomnosti královské rady jej ustanovil svým nástupcem.

A zdá se, že od prvního okamžiku toho ustanovení projevil mladík podivnou vášeň pro krásu, která měla mít tak osudný vliv na celý jeho život. Ti, kdo ho doprovázeli do jeho pokojů, často vyprávěli, jaké výkřiky radosti se ozývaly z jeho rtů, když spatřil ty přenádherné hávy a přebohaté šperky, které tu pro něho byly uchystány, a s jakou divokou radostí odhodil koženou suknici a hrubý plášť z ovčí kůže. Pravda, občas postrádal tu nádhernou svobodu života v lesích a dovedl se vztekat kvůli nudným dvorním ceremoniím, které mu každý den zabíraly tolik času, ale ten divukrásný palác — Joyeuse, palác Radosti, jak jej nazývali a jehož pánem se nyní stal — mu připadal jako nový svět právě stvořený pro jeho potěšení; a jakmile mohl uniknout z královské rady nebo audienčního sálu, rozběhl se po velkém schodišti se lvy ze zlatistého bronzu a s porfyrový-mi stupni a toulal se z komnaty do komnaty a z chodby do chodby jako člověk, který hledá v kráse tišící prostředek proti bolesti a ozdravění z nemoci.

Na těchto objevitelských cestách, jak je nazýval — a skutečně to pro něho bylo putování báječnou zemí —, jej někdy doprovázela štíhlá plavovlasá pážata v elegantně vlajících pláštích a s vesele se třepotajícími stuhami; ale nejčastěji býval sám, protože jakýmsi bystrým instinktem, který byl téměř čímsi jako vnitřní zřením, vycítil, že taje umění lze nejlépe poznat o samotě a že Krása, stejně jako Moudrost, miluje samotářského ctitele.

V tomto období se o něm vypravovalo mnoho podivných historek. Tlustý purkmistr, který za ním přišel ve jménu všech občanů města s květnatou oraci, prý ho zahlédl, jak klečí v opravdovém zbožňujícím vytržení před velikým obrazem  právě přivezeným z Benátek, který zřejmě zvěstoval uctívání nějakých nových bohů. Jindy prý nebyl dlouhé hodiny k nálezem, a když ho posléze po nekonečném hledání objevili v malé komůrce v jedné ze severních vížek paláce, hleděl jako u vytržení na řecký drahokam s vyrytou postavou Adonise. Viděli ho, aspoň taková šla fáma, jak tiskne horké rty k antické soše, kterou nalezli v korytě řeky, když se přes ni stavěl kamenný most, a na které bylo napsáno jméno bithynijského Hadriánova otroka. Strávil celou noc tím, že pozoroval účinky měsíčního světla na stříbrnou sošku Endymiona.

Všechny vzácné a drahé materiály ho nesmírně okouzlovaly a ve své touze je získat rozeslal do světa mnoho obchodníků, některé k severním mořím, aby nakupovali od drsných rybářů ambru, jiné do Egypta, aby tam pátrali po podivuhodném zeleném tyrkysu, který lze nalézt jen v hrobkách králů a který prý má magické vlastnosti, některé do Persie pro hedvábné koberce a malované nádoby a jiné do Indie, aby tam nakoupili hedvábný flór a nefritové náramky, santálové dřevo a kobalt a šály z čisté vlny.

Ale ze všeho nejvíc jej upoutávalo roucho, které měl obléct ke korunovaci, roucho ze zlatých vláken a koruna posázená rubíny a žezlo s šňůrami a věnečky perel. Vlastně na to myslel právě tohoto večera, když ležel na přepychové pohovce a pozoroval mohutné sosnové poleno, které dohořívalo v krbu. Návrhy od nejslavnějších současných umělců mu už předložili před moha měsíci a mladý král vydal rozkazy, že umělečtí řemeslníci musí pilně pracovat ve dne v noci, aby předlohám dali tu pravou podobu, že se musí prohledat celý svět, aby se našly ty pravé drahokamy hodné jejich úsilí. Viděl ve své fantazii, jak stojí v katedrále před vysokým oltářem oděn do nádherného královského hávu a kolem chlapeckých úst mu přitom pohrává utkvělý úsměv a jeho temné oči dítěte lesů září jasným leskem.

Po nějaké době se zvedl, opřel se o zdobený podstřešek komínu a rozhlédl se přítmím pokoje. Na stěnách visely bohaté goblény představující Triumf Krásy. Jeden kout vyplňoval obrovský tabernákl intarzovaný achátem a azurem a proti oknu stála podivuhodně pracovaná skříň, jejíž lesklé dřevěné plochy zdobila mozaika z matového zlata, a na ní stály křehké číše z benátského skla a pohár z temně žilkovaného onyxu.

Na hedvábné přikrývce jeho lože byly vyšity bledavě bílé máky, jako by sem padly přímo z mátožných rukou spánku, a vysoké sloupky z žlábkované slonoviny, štíhlé jako třtina, nesly sametový baldachýn, z něhož se jako bílá pěna rozvíjely k reliéfu matově stříbrného stropu chomáče pštrosích per. Nad mladým králem se nakláněl rozesmátý Narcis ze zeleného mramoru a držel mu nad hlavou broušené zrcadlo. Na stole stála nízká mísa z ametystu.

Venku viděl obrovitou kopuli katedrály, jejíž silueta se rýsovala nad černými okny jako bublina, a pozoroval ospalé hlídky, přecházející po terase nad řekou stopenou v mlžném oparu. Otevřeným oknem dovnitř vanula jemná vůně jasmínu. Král si z čela odhrnul kaštanové prstýnky vlasů, chopil se loutny a začal se prsty probírat ve strunách. Víčka se mu klížila a přemáhala ho podivná malátnost. Ještě nikdy necítil tak silně a s takovým výjimečným potěšením kouzlo a záhadu krásných věcí.

Když na věži odbila půlnoc, zazvonil na zvonec a vzápětí vstoupila jeho pážata a svlékla ho s patřičnou obřadností z rouch, nalila mu na ruce růžovou vodu a na polštář mu rozestřela květy. Několik okamžiků poté, co odešla z komnaty, mladý král usnul.

A ve spánku se mu zdál sen a toto byl jeho sen.

Zdálo se mu, že stojí v dlouhé nízké komoře, kolem se ozývá hučení a klapot mnoha stavů. V chabém denním světle, které sem pronikalo zamřížovanými okny, uviděl vyzáblé postavy tkalců, sklánějících se nad rámy stavů. Na obrovských trámech se choulily bledé neduživé děti. Když člunky prolétly osnovou, zvedli tkalci těžká prkna, a když se člunky zastavily, opět je spustili a pevně jimi přitiskli nitě. Obličeje měli vychrtlé hladem a hubené ruce se jim chvěly a třásly. U stolu sedělo nad šitím několik žen. Místnost naplňoval strašlivý zápach. Smrdutý vzduch byl nesnesitelně těžký a po mokvajících stěnách stékaly čůrky vody.

Mladý král přistoupil k jednomu tkalci, zůstal stát vedle něho a pozoroval jej.

Ale tkadlec se na něho se zlostí ve zraku osopil: „Co mě tak pozoruješ? Neposlal tě sem špehovat náš pán?"

„Kdo je tvůj pán?" zeptal se mladý král.

„Náš pán!" vykřikl tkadlec s hořkostí v hlase. „Je to člověk jako já. To tedy je, ale mezi námi je přece jenom jeden rozdíl — totiž že on si chodí v nádherných šatech, zatímco já v hadrech, a já se hlady sotva motám, a on zkouší přejídáním."

„Tato země je svobodná," pravil mladý král, „a ty nejsi ničí otrok."

„Ve válce," odpověděl tkadlec, „dělají otroky silní ze slabých, v míru boháči z chudých. Abychom se uživili, musíme pracovat, a oni nám dávají tak mizerné mzdy, že umíráme. Dřeme se na ně celý den, a oni hromadí ve svých pokladnách zlato, a naše děti předčasně vadnou a v tvářích našich milovaných se objevují tvrdé, zlé rysy. My mačkáme hrozny, ale víno pije někdo jiný. My sejeme zrno, ale náš stůl zeje prázdnotou. Jsme spoutáni řetězy, i když je žádné oko nevidí; a jsme otroky, přestože se nám říká svobodní lidé."

„A tak je to se všemi?" zeptal se.

„Tak je to se všemi," odpověděl tkadlec, „s mladými, se starými, s muži i s ženami, s malými dětmi i starci, jejichž věk se již nachýlil. Kupci nás utiskují a my musíme, ať chceme či nechceme, vzít, co nám“nabídnou. Kolem nás jede kněz a jen si říká růženec a na nás samých nikomu nezáleží. Uličkami, kam nepřijde slunce, se plíží Chudoba s hladovýma očima a v patách za ní Hřích s mokvající tváří. Ráno nás budí Bída a večer s námi sedá Hanba. Ale co tohle může znamenat pro tebe? Ty nejsi jeden z nás. Máš příliš šťastnou tvář." Na ta slova odvrátil zamračený obličej a dál prohazoval člunek osnovou a mladý král si všiml, že v osnově je zlatá nit.

Zmocnila se ho obrovská hrůza a zeptal se tkalce: „Co to tkáš za roucho?"

„To je roucho ke korunovaci mladého krále," odpověděl. „Co tobě na tom záleží?"

A mladý král hlasitě vykřikl a probudil se a hle, byl ve své komnatě a viděl, jak za oknem visí v šerém povětří medový měsíc.

A opět usnul a opět se mu zdál sen a toto byl jeho sen.

Zdálo se mu, že leží na palubě mohutné galéry, kterou pohání vesly na sto otroků. Vedle něho seděl na koberci majitel galéry. Byl černý jako eben a na hlavě měl turban z rudého hedvábí. Tlusté ušní lalůčky mu tížily veliké stříbrné náušnice a v rukou držel vážky ze slonoviny.

Otroci byli nazí, jen přes slabiny měli kus roztrhané látky a každý muž byl připoután ke svému sousedu. Prudce do nich pálilo horké slunce a po můstku nad nimi běhali černoši a šlehali je koženými bičíky. Otroci napínali hubené paže a zabírali vesly. Od lopatek vesel odstřikovala slaná sprška pěny.

Konečně dopluli do malé zátoky a začali měřit hloubku. Od břehu vál lehký vánek a pokrýval palubu a velkou latinskou plachtu jemným rudým prachem. Na břehu se objevili tři Arabové na divokých oslech a házeli na ně oštěpy. Pán galéry vzal malovaný luk a střelil jednoho do hrdla. Arab se skácel do příboje a jeho druhové rychle odcválali. Vzápětí nato se objevila žena na velbloudu zahalená žlutým závojem, jela pomalu po břehu a ohlížela se po mrtvém těle.

Když spustili kotvu a svinuli plachtu, sestoupili černoši do útrob lodního skladiště a vynesli na palubu dlouhý provazový žebřík zatížený mnoha olovnicemi. Pán galéry upevnil jeho horní konec k dvěma železným hákům a hodil jej přes palubu. Pak se černoši chopili nejmladšího otroka, sundali mu z nohou pouta, nosní dírky a uši mu naplnili voskem a k pasu mu přivázali veliký kámen. S nechutí sestupoval otrok po žebříku a pak zmizel v moři. V místě, kde se potopil, se objevilo na hladině několik bublin. Někteří otroci nahlíželi zvědavě přes palubu. Na kýlu galéry seděl zaříkávač žraloků a bušil monotónně do bubnu.

Po nějaké době se potápěč vynořil lapaje po vzduchu, držel se žebříku a v ruce svíral perlu. Černoši mu ji ihned vzali a hodili ho zpátky. Otroci nad vesly pousínali.

Znovu a znovu se otrok vynořoval a pokaždé vynášel překrásnou perlu. Majitel galéry ji vždy zvážil a uložil do míšku ze zelené kůže.

Mladý král se pokoušel promluvit, ale jazyk jako by se mu přilepil k patru a rty se nechtěly pohybovat. Černoši se bavili mezi sebou a začali se hádat kvůli šňůrce pestrých korálků. Nad lodí kroužili dva jeřábi.

Pak se potápěč vynořil a perla, kterou vynesl, byla krásnější než perly Ormuzu, protože měla tvar měsíce v úplňku a byla bělejší než jitřenka. Ale jeho obličej byl podivně bledý, a když se zhroutil na palubu, vytryskla mu z uší a nosních dírek krev. Chvíli se celé jeho tělo třáslo, pak ustrnulo. Černoši jen pokrčili rameny a hodili je přes palubu.

A pán galéry se rozesmál, natáhl ruku, uchopil perlu, a když ji uviděl, přitiskl ji k čelu a uklonil se. „Ta bude do žezla mladého krále," pravil a dal černochům pokyn, aby vytáhli kotvu.

Když to mladý král uslyšel, hlasitě vykřikl a probudil se a oknem viděl, jak dlouhé sedavé prsty úsvitu tisknou blednoucí hvězdy.

A opět usnul a opět se mu zdál sen a toto byl jeho sen.

Zdálo se mu, že jde temným lesem, v němž visely na větvích stromů podivné plody a všude bylo plno krásných jedovatých květin. Jak kráčel, syčely na něho zmije a ve větvích poskakovali s křikem pestří papoušci. V horkém blátě ležely obrovské želvy. Na stromech bylo plno opic a pávů.

Mladý král šel dál a dál, až došel na sám kraj lesa a tam spatřil veliké množství mužů, kteří se pachtili v korytě vyschlé řeky. Hemžili se v skalnatém řečišti jako mravenci. Kopali v zemi hluboké šachty a sestupovali do nich. Někteří rozbíjeli velikými sekyrami balvany, jiní hrabali rukama v písku. Vytrhávali kaktusy i s kořeny a dupali po šarlatových květech. Všude bylo plno spěchu a pokřikování a nikdo nezahálel.

Z jeskynních temnot na ně hleděla Smrt a Lakota a Smrt řekla: „Jsem už unavená, dej mi jich jednu třetinu a nech mě odejít."

Ale Lakota zavrtěla hlavou. „Jsou to mí služebníci," odpověděla.

A Smrt se zeptala: „Co to držíš v ruce?"

„Mám v ní tři zrna," řekla Lakota, „co je tobě po tom?"

„Dej mi jedno," vykřikla Smrt, „já si je zasadím v zahradě; jedno jediné, a odejdu."

„Nedám ti nic," odmítla Lakota a schovala ruku v záhybu svého hávu.

A Smrt se zasmála, vzala šátek a ponořila jej do tůňky a z šátku se vynořila Zimnice. Kráčela mezi davy a třetinu zkosila smrtelnou ranou. Za ní se táhla studená mlha a po boku jí běželi vodní hadi.

A když Lakota spatřila, že třetina zástupu je mrtvá, bila se do prsou a plakala. „Zabilas třetinu mých služebníků," křičela, „běž pryč! V tatarských horách je válka a volají po tobě králové obou stran. Afgánci zabili černého vola a pochodují do boje. Buší do svých štítů kopími a nasazují si železné helmice. Čím je pro tebe mé údolí, že v něm meškáš? Běž už pryč a víc se nevracej."

„Nikoli," odpověděla Smrt, „nepůjdu, dokud mi nedáš jedno jediné zrno."

Avšak Lakota zavřela dlaň a zaťala zuby. „Nedám ti nic," zahučela.

A Smrt se rozesmála, zvedla černý kámen a hodila jej do lesa a z houští se vynořila Horečka v ohňovém hávu. Kráčela davem a dotýkala se lidí a každý, koho se dotkla, zemřel. Kudy kráčela, tráva vadla pod jejími šlépějemi.

A Lakota se otřásla a sypala si na hlavu popel. „Jsi krutá," křičela, „jsi krutá. V indických městech vroubených hradbami zuří hladomor a vodní nádrže Samarkandu vyschly. Hladomor je i v hradbách egyptských měst a napadly je kobylky z pouště. Nil se vylil z břehů a kněží prokleli bohy Isis a Osiris. Seber se a běž pryč k těm, kdo tě potřebují, a nech mi mé služebnictvo."

„Nikoli," odpověděla Smrt, „nepůjdu, dokud mi nedáš jedno jediné zrno." „Nedám ti nic," řekla Lakota.

A Smrt se opět zasmála, hvízdla na prsty a povětřím přilétla ženská postava. Na čele měla napsáno Mor a kolem ní vířilo hejno vyzáblých supů. Ženština přikryla svými křídly údolí a jediný člověk nezůstal naživu.

A Lakota prchla s jekotem pryč a Smrt se vyhoupla na svého rudého koně a odcválala cvalem rychlejším než vítr.

A ze slizu na dně údolí se plížili draci a šupinaté příšery a po písku přibíhali šakali a větřili vytrčenými čenichy.

A mladý král se rozplakal a řekl: „Kdo byli ti lidé a co hledali?"

„Rubíny do královy koruny," odpověděl nějaký člověk, který stál za ním.

Mladý král sebou trhl, otočil se a uviděl muže oděného jako poutníka a ten v ruce držel stříbrné zrcadlo.

Zbledl a zeptal se: „Pro kterého krále?"

A poutník odvětil: „Popatři do tohoto zrcadla a uzříš jej."

I pohlédl do zrcadla, a spatřiv svou vlastní tvář, vykřikl a procitl a do komnaty proudilo zářivé sluneční světlo a radostné veselí a v korunách stromů na zahradě zpívali ptáci.

Do komnaty vešel nejvyšší komoří a s ním vysocí státní úředníci a skládali mu poklony a pážata přinesla háv tkaný ze zlatých nití a položila před něho korunu a žezlo.

Mladý král se na všechno podíval a byly to věci vskutku pře-nádherné. Byly krásnější nade všecko, co v životě viděl. Avšak připamatoval si svůj sen a pravil lordům: „Odneste ty věci, neboť nic z nich na sebe nevezmu."

A dvořané byli udiveni a někteří se rozesmáli, protože se domnívali, že žertuje.

Ale on na ně mluvil vážně a jeho slova byla: „Odneste ty věci pryč a skryjte je před mými zraky. Přestože je dnes den mé korunovace, nevezmu je na sebe. Neboť můj háv byl utkán na stavu Smutku a tkaly jej bílé ruce Bolesti. V srdci rubínu je Krev a v srdci perly Smrt." A vyprávěl jim své tři sny.

A když jeho vyprávění dvořané vyslechli, dívali se po sobě a šeptali si: „Ten se určitě zbláznil, protože co jiného je sen než jenom sen, a vidění než vidění? To přece není nic skutečného, aby tomu člověk přikládal důležitost. A co je nám po životech lidí, kteří na nás pracují? Cožpak by člověk neměl jíst chléb, dokud nespatřil rozsévače, nebo by se neměl napít vína, dokud nemluvil s vinařem?"

A pak promluvil k mladému králi vrchní komoří: „Mylorde, prosím tě, odlož své černé myšlenky a oblékni si toto krásné roucho a posaď si na hlavu tuto korunu. Neboť jak jinak má lid poznat, že jsi král, když nemáš královské roucho?"

A mladý král se na něho pohlédl a zeptal se: „Je tomu skutečně tak? Cožpak ve mně nepoznají krále, když nebudu mít královské roucho?"

„Nepoznají tě, mylorde," odpověděl komoří.

„Domníval jsem se, že existují lidé, kteří jsou jako králové," odvětil mladý král, „jenže možná je to tak, jak říkáš. Přesto však toto roucho neobléknu a nedám se korunovat touto korunou, ale jak jsem do tohoto paláce přišel, tak z něho vyjdu."

A přikázal jim, aby ho opustili, s výjimkou jediného pážete, chlapce o rok mladšího, než byl on sám, který byl jeho společníkem. Toho měl ke svým službám, a když se vykoupal v zářivé vodě, otevřel velikou malovanou truhlici a z ní vyndal koženou suknici a hrubý plášť z ovčí kůže, který měl na sobě, když hlídal na stráni pastýřovy srstnaté kozičky. Obojí si oblékl a do ruky uchopil hrubou pastýřskou hůl.

Malé páže otevřelo v úžasu velké modré oči a s úsměvem mu řeklo: „Mylorde, vidím tvůj háv a tvé žezlo, ale kde je tvá koruna?"

A mladý král utrhl větévku z divokého šípku, který se pnul po balkónu, ohnul ji a stočil do kruhu a položil si ji na hlavu.

„Toto bude moje koruna," odpověděl.

A takto oděn vyšel z komnaty do velkého sálu, kde na něho čekala šlechta.

A šlechticové se smáli a někteří na něho volali: „Mylorde, lid čeká krále, a ty mu předvedeš žebráka." A jiní se durdili a hartusili: „Uvádí náš stát jen v hanbu a není hoden, aby byl naším pánem." Leč on jim na to neodpověděl ani slovem, ale kráčel dál a sestupoval po zářivém porfyrovém schodišti a vyšel ven bronzovou bránou, a nasedl na koně a rozjel se ke katedrále, s pážetem, které běželo podle něho.

A lidé se smáli a říkali: „To jede králův šašek," a posmívali se mu.

Ale on je přitáhl uzdu a pravil: „Nikoli, já jsem král." A vypověděl jim své tři sny.

A ze zástupu k němu přistoupil muž a takto mu s hořkostí děl: „Pane, což nevíš, že z přepychu bohatých pochází život chudých? Dřít se na nemilosrdného pána je trpké, ale nemít vůbec žádného pána je ještě trpčí. Cožpak si myslíš, že nás budou živit havrani? A jaký máš lék na tyto záležitosti? Copak řekneš kupujícímu: .Koupíš za tolik a za tolik!“ a prodávajícímu: .Prodáš za takovou a takovou cenu!“ Nejsem toho mínění. Vrať se tudíž do svého paláce a přioděj se v svůj nach a drahé látky. Co ty máš co činit s námi a s naším utrpením?"

„Což nejsou bohatí a chudí bratři?" zeptal se mladý král.

„Baže," odpověděl ten muž, „a jméno toho bohatého bratra je Kain."

Mladému králi vstoupily do očí slzy a rozjel se dál šeptajícím davem lidu a mladé páže dostalo strach a opustilo jej.

A když dojel k velkému portálu katedrály, zatarasili mu vojáci cestu halapartnami a osopili se na něho řkouce: „Co tady pohledáváš? Těmito dveřmi nesmí vstoupit nikdo jiný než král."

A jeho obličej zbrunátněl zlobou a řekl jim: „Já jsem král,"     a jedním máchnutím je donutil stáhnout halapartny a vešel dovnitř.

A když jej spatřil biskup, jak přichází v oděvu pasáčka koz, vstal v údivu ze svého trůnu a šel mu v ústrety se slovy: „Synu můj, cožpak toto je královský šat? A jakou korunou tě mám korunovat a jaké žezlo ti má dát do ruky? Dnešek by přece pro tebe měl být dnem radosti, a nikoli dnem ponížení."

„Což může Radost obléci, co přichystal Žal?" řekl mladý král. A vypověděl mu své tři sny.

A když je biskup vyslechl, svraštil čelo a pravil: „Synu můj, jsem starý člověk a v zimě svého žití a vím, že se na tom širém světě děje mnoho špatných věcí. Z hor přicházejí diví lupiči a unášejí robátka a prodávají je mouřenínům. Lvi číhají na karavany a napadají velbloudy. Divocí kanci rozrývají v údolích obilí a lišky na stráních ožírají hrozny. Piráti pustoší pobřeží a pálí rybářům lodi a loupí jim jejich sítě. Na slaništích žijí malomocní, mají chýše spletené z rákosí a nikdo k ni nesmí. Městy se toulají žebráci a jedí se psy. Dokážeš, aby tyhle věci nebyly? Vezmeš si malomocného do svého lože a posadíš si žebráka ke stolu? Dá lev na tvou výzvu a poslechne tě divoký kanec? Není ten, kterýžto stvořil bídu, mocnější než ty? A já tě tudíž za to, cos učinil, nechválím, ale vyzývám tě, aby ses vrátil do paláce, rozjasnil svou tvář a oblékl roucho, které přísluší králi, a já tě budu korunovat zlatou korunou a do rukou ti vtisknu žezlo zdobené perlami. A na ty své sny již více nemysli! Břímě tohoto světa je příliš těžké, aby je nesl jeden jediný člověk, a žal tohoto světa příliš veliký, než aby jej jedno lidské srdce přijalo co své utrpení."

„A toto říkáš v tomto domě?" pravil mladý král a kráčel kolem biskupa dál a vystoupil po schodišti k oltáři a stanul před obrazem Krista.

Stál před Kristovým obrazem a po pravici a po levici měl nádherné zlaté nádoby, pohár se zlatavým vínem a karafu se svatým olejem. I poklekl před Kristův obraz a vysoké svíce se jasně rozzářily vedle svatostánku zdobeného drahokamy a modravý kouř kadidla se vznášel v tenkých spirálovitých věnečcích dómem. Sklonil hlavu v modlitbě a kněží v tuhých pluviálech se odtáhli od oltáře.

A náhle se z ulice ozval divoký povyk a dovnitř vtrhli šlechtici s tasenými meči, rozkývanými chocholy a se štíty z leštěné oceli. „Kde je ten snílek snů?" křičeli. „Kde je ten král oděný jako žebrák — ten chlapec, jenž uvrhuje náš stát v hanbu? Toho musíme zabít, protože není hoden nám vládnout!"

Mladý král opět sklonil hlavu a modlil se, a když modlitbu dokončil, zvedl se a pohlédl na ně se smutkem v očích.

A hle! Malovanými okny na něho proudilo sluneční světlo a sluneční paprsky kolem něho utkaly háv ze zlatých nití, který byl krásnější než ten, jenž zhotovili pro jeho potěšení. Suchá hůl se zazelenala a rozkvetly na ní lilie, jež byly bělejší než perly. A suché šípkové trní rozkvetlo a rozvily se na něm růže, rudější než rubíny. Bělejší než perly byly lilie a jejich stvoly zářily stříbrem. Rudější než rubíny byly růže a jejich listy byly z tepaného zlata.

Stál tam před nimi v nádherném královském šatu a varhany se burácivě rozezněly hudbou a trubači začali troubit a chlapecký sbor začal zpívat.

            A lidé padli v úžasu na kolena a šlechtici zastrčili meče do pochev a vzdávali mu hold a biskupova tvář zbledla a ruce se mu roztřásly. „Korunoval tě někdo větší než já!" zvolal a poklekl před ním.

            Mladý král sestoupil od vysokého oltáře dolů a středem lidu kráčel domů. Avšak nikdo se neodvážil pohlédnout mu do obličeje, neboť jeho tvář byla podobna tváři anděla.