Nebojsa

V Morašicích u Opravilů sloužil čeledín, jakého dávno neměli. Býval to kluk nedobrý, už když ho jeho matka přinesla ze světa v ranci, když se vrátila do obce a bydlela v obecní pastoušce za vodou. Hoši mu říkali Cigán, protože měl černé kučery a oči pichlavé, vypoulené jako trnky. Každého kluka přepral, ničeho se nebál, přespával celé noci na hřbitově, když mu matka zemřela a neměl, kdo by se ho ujal. Tak se potom toulal po vsi, pásl husy, podělkoval, ke všemu se hodil. Když odrostl, ztratil se do světa, nikdo nevěděl, kam se poděl; všichni byli rádi, že se obec nemusí o něj starat a živit ho. Až tu se jednou vrátil jako pán, měl měděný řetízek u hodinek, dýmku vykládanou perletí a boty s holínkami, jen se leskly jako zrcadlo. To bylo zrovna ten rok, co si Opravil koupil panské koně, fuksy, a hledal čeledína. Ten Cigán se k němu dal, a brzy lidé uviděli, co je to za člověka; nebylo, kdo by se mu postavil. Když bylo nutno koně okovat, léčit, mlýnek vyspravit, orat, mlátit, nikdo se mu nevyrovnal, ve všem byl nade vší chasou ze vsi první. A copak teprv u muziky! Kdo to jakživ slyšel ty písničky, co uměl zpívat, jak uměl tancovat! A když ho tancování omrzelo, chytil housle, zahrál, že všem v hospodě srdce usedalo, a hned zas takovou divokou skočnou, že každá žilka v těle hrála. Tak všechna chasa za ním běhala, záviděla mu, všechna děvčata se po něm točila, když šel z kostela, ale milý Cigán jako by nikoho neznal, s nikým nic neměl, chodil sám, třeba i v neděli posedával doma, kutil něco pro sebe nebo chodil po polích, po lese, sám a sám.

Když chlapci honili koně na noční pastvy, milý Cigán ležel u ohně, nemluvil, kouřil, jen poslouchal, co ti druzí povídali o světýlkách, ohnivých mužích, o strašidlech; každý uměl cosi vypravovat, jak se vyděsil. Když už každý něco vyložil, všem už bylo nedobře, sotvaže se odvážili ohlédnout do tmy za sebe, jen Cigán zmáčkl uhel v dýmce a povídá:

„Čerta starého, baby jste, kůl v plotě vás v noci vyděsí. Však by si na mne takový hejkal, takový bezhlavec nepřišel, já bych mu ukázal!"

Všem se jim vysmál, ale hochy to mrzelo, však se strašidly není žádný žert, a když člověk potká toho bezhlavého správce na Šibeničním vrchu nebo světýlka na Mlakách, je rád, když se dostane živý domů. Cigán v to všechno nevěřil, chodil v noci jako ve dne, spal v lese, kde říkali Na Rasovně, které se každý vyhnul i v pravé poledne, neznal bázně ani kázně. Opravilovi na tom nezáleželo, jen když si hleděl koní, však byli jako panny, ale hoši si myslili: Jen počkej, však my tě dostaneme. Tak navedli obecního policajta, že prý u hřbitova cosi pokouší, jakýsi duch tam chodí, má hlavu pod paží. Celá ves se z toho vyjevila, a když se smrákalo, nikdo by byl za živý svět nešel úvozem u hřbitova. Ale hoši věděli, že Cigán chodí za Lidkou Sveřepých na horním konci vesnice a vrací se večer domů okolo hřbitova. Kostelníkův Francek vzal mamince plachtu z postele, panu faráři uřízli na zahradě turka, vybrali z něho jádra, vyřezali do něho oči, nos a zuby a dali dovnitř svíčku. Schovali se s tím v úvozu za hřbitovem. Francek se zabalil do bílé plachty, rozsvítil svíčku v tykvi, aby oči z ní svítily a žhavé zuby se cenily. A potom čekali, až půjde Cigán úvozem z horního konce domů.

Sotva tlouklo deset, Cigán tu pospíchal. Mrzel se, že musí být brzy doma, ale bál se, že náruční kůň dostane vozhřivku, už druhý den mu postonával. Seběhl do úvozu. Najednou vidí, jak se cosi plouží u hřbitova; proti němu jde bílé strašidlo a nese ohnivou hlavu pod ramenem. Rozběhl se rovnou k němu, a jak byl dopálen, že musí jít tak brzy domů, křikl:

,,Co se tu cáráš, ještě dávno není půlnoc! Copak nevíš, jaká je tvá hodina? Marš s tebou na hřbitov!"

Chytil milé strašidlo v týle a přehodil je přes zed jako prázdný pytel a už spěchal dál, aby byl brzy doma.

Na návsi sedělo půl vsi na lavičkách — však dobře věděli, hoši na Cigána zchystali — čekali, jak se vyděsí, že se naučí, je to, bát se. Cigán přiběhne, dá hospodáři pozdravení a rovnou d stáje ke koni. Ale kostelníkovi to nedalo, volal za ním:

„No tak, Jene, jakpak ses měl na táckách, nic jsi cestou nevid u hřbitova?"

„Ale viděl," povídá Jan ze stáje, „však je to jakýsi neřád duch, kdepak je půlnoc a on už se tam potlouká po úvoze s hlavou pod paží, jako by nevěděl, že pořádné strašidlo straší jen od půlnoci do jedné. Tak jsem ho hodil přes zed, aby viděl, co se patří."

„Pro Kristovy rány, cos to udělal!" vykřikl kostelník a běžel domů. Tam už hoši Francka zavazovali: hlavu měl rozbitou a ruku přeraženou. Kostelník neříkal nikomu nic, ale pomyslil si: Tohle tomu zbojníkovi nedaruji. Smluvil se s policajtem, že na Cigána políčí. Položili doprostřed světnice na židle prkna, kostelník si kvečeru na ně ulehl, policajt mu rozsvítil u hlavy olejovou lampičku, přikryl ho plachtou a šel k Opravilům. Tam drali peří, povídali si různé historie o strašidlech, o duších, jen Cigán jakoby nic, spravoval ocepí a hvízdal si k tomu. Policajt přijde, dá pozdravení, a co prý je nového:

„Kostelník se oběsil a já ho mám hlídat, ale nešel bych tam za svět; marně tak náhle nesešel, cosi v tom vězí."

Hospodář tomu nechtěl ani věřit, vždyť si odpoledne ještě vypůjčoval ohrabečnici, ale policajt jinak nedal. Prý to není s dobrým, a co ví, to ví. Tak se ho vyptávali, aby pověděl; děvčata se už napřed tiskla strachy k sobě a policajt, že prý ten kostelník býval zaživa velký lakomec, však všichni vědí, jak škrtil, a i z ofěry málokdy prý zbývalo v míšku, a vždycky prý míval strach, aby si po smrti k němu ten — račpánbůhchránit — nepřišel pro ty peníze. „Sliboval mi zaživa často desítku," pravil policajt, „abych, kdyby umřel, hlídal po tři noci jeho tělo i duši."

Hospodář se smál: „No tak, Cigáně, tady můžeš svou kuráž draho prodat, lacino vydělat peníze — jestli se nebojíš." — „A co bych se bál, však je to jedno, mám to sešívat tady nebo tam." Sebral cepy pod paži a už šel jakoby nic. Sotva zavřel dveře, policajt se smál, až se chytal za opasek, jak to mají s kostelníkem na něj nalíčeno. Už měl nachystaný černý kožich naruby, řetězy a takovou larvu s rohy, že je člověku až ošklivo, když jen na ni pohlédne. O půlnoci kostelník na milého Cigána vstane, aby ho vystrašil, a policajt v kožichu si pro něho půjde jako čert; to by v tom byl sám rohatý, aby Cigán vydržel. Všichni měli radost, jak bude Cigán zkrocen; z radosti se i děvčata zapomněla bát. Hospodyně přinesla mísu buchet a smluvili se, že počkají přes půlnoc, jak Cigán přiběhne strachy neživý.

Cigán šel kolem hřbitova pod faru, vejde ke kostelníkovům: Francek ležel ještě v nemocnici v městě, tak byl domek pustý. Ve světnici bliká lampička, na prkně pod plachtou leží umrlec. Cigán se rozhlédl: Je to tu jaksi smutné a tma, sotva budu vidět na práci. Přitáhl si stolici k hlavám, až k té lampičce, a dal se zas do práce, prošíval ocepí — no, ty ohlávky, vázání na cepu, co je ze svinské kůže. Tak krájí, šije, počítá, jak bijí čtvrti hodiny venku na kostele na hřbitově; když mu byla dlouhá chvíle, hvízdal si k té práci. Najednou se mu zdá, že venku cosi rachotí, jako řetězy — ale to snad vítr chrastí haluzemi. Vtom bije půlnoc, plachta se pohne a ten mrtvý, vystrčiv hlavu, říká hrobovým hlasem:

„Už bije duchů hodina — na stráži mrtvých se nehvízdá!"

Cigán se na něho podívá:

„A kdo je mrtvý, ten nemluví!"

Dal mu takový záhlavec, že kostelníka přešel sluch i zrak, ani se už neodvážil pohnout. Ubohý policajt o tom nevěděl a už tu chrochtá v kožiše za dveřmi a řinčí řetězem. Ale než sáhl na kliku, už tu byl Cigán s cepem a tak ho přetáhl, že kdyby byl neměl kožich, bylo by po policajtovi — sotva se zachránil do tmy. Cigán se vrátil do světnice, ale kostelník se ho nedočkal, vyskočil oknem a uháněl k Opravilům: „Lidičky, spaste duši, Cigán běží s cepem, policajt je už neživý!" — Všichni se rozběhli. Cigán přišel domů, položil cepy do síně a dal hospodáři dobrou noc: prý jsem dobře hlídal, čerta zahnal, ale ten mrtvý to nevydržel. Druhý den se všichni smáli, že se Cigán opravdu neumí bát, žádný mu neřekl jinak než Nebojsa.

Cigána to mrzelo, přes zimu neříkal nic, ale zjara si pomyslil: Opravdu, je to podivná věc, že se mi nechce ničeho se bát, neumím se polekat. A Lidčina tetka nechce o mně ani slyšet, co prý s takovým zbojníkem, když se ničeho nebojí. Co dělat, půjdu do světa, snad se někde strachu naučím. Svázal si ranec, dal hospodáři spánem-bohem a šel do světa. Chodil dlouho, až přišel jednou ke mlýnu u rybníka, tak tam bylo krásně jako v pohádce. Žlutá a růžová luka, plná blatouchů a rdesna, na rybníce potápky, kačeny v rákosí, u mlýna voní lípy, po potoce stojí olše, kolem po vrších bukové lesy a mlýn vesele klapal, pila bzučela — tak se mu tam zalíbilo, že jak vešel do šalandy, dal pozdravení a prosil pana otce o práci. Pan otec byl rád, měl hodně mletí a Nebojsa hned shodil kabát, běžel nasýpat, tak se v tom mlýně otáčel, jako by jakživ nic jiného nedělal — však byl do práce odjakživa jako kat. Těšil se, že si tam na tom mlýně pobude.

Sotva se smrákalo, volala mlynářka chasu k večeři; všichni spěchali, polykali brambory ještě horké. Nebojsa se divil, co tak všichni spěchají, kam se chystají, ale stárek mu povídal:

,,Dělej, ať už jsme pryč, na noc musíme všichni do vsi, v noci je tu vodník pánem, peče si tu ryby, žáby kvákají, světélka svítí a ty dívky, co jich vodník tady v Hlubokém utopil, mu tancují. Kdo se dostane do jejich kola, ten se rána nedožije."

Nebojsa se potěšil:

„Zaplať pánbůh, snad tenhle vodník mě poleká, naučí mě bát se."

Řekl panu otci, aby nezarážel, že on sám obě složení obstará, v noci mlýn ohlídá. Všichni ho zrazovali, jeho mladého života litovali, ale Nebojsa jinak nedal. Tak mu tam mlynářka postavila na stůl mísu trnkových vdolků, pan otec přidal máz piva, ostatní zatím už byli pryč, psa vzali s sebou; pospíchali, než vyjde měsíc.

Když tam Nebojsa zůstal sám, opatřil mlýn, pak se pustil do vdolků, do piva a vyšel si ke splavu na procházku. Nad vodou se táhly mlhy, měsíc se leskl v tůni jako rybí oko, rákosí šustělo, bylo tam tak vlaho, tak pěkně, že Nebojsovi jihlo u srdce. Ale najednou slyší, jak se mlýn zarazil. Pospíchá do mlýnice, všechno v pořádku; spustí znovu, ale po chvíli zas jako by uťal. Vyběhne ke kolu, voda proudí z náhonu, tříští se o kolo, jen se tak ty kapky jiskří v měsíčním světle, ale kolo se nehýbe. Vrátiv se do šalandy, řekl si: „Když tak, dobrá, počkáme, co bude dělat." Vzal housle, přebírá se v strunách a hraje tak líbezně, jako by slavík zpíval v bezech u okna na zahrádce. Po chvíli lampa plápolá, dveře se otvírají a dovnitř nahlédne křivý mužíček, vlasy zelené, šosy zmáčené, oči mu svítí jako řežavé uhlíky. Nebojsa přestal hrát a povídá:

„Zavři, ať netáhne."

Mužíček vešel, zavřel dveře a hleděl po houslích; ptal se: „Jaký je to ptáček v té skříňce zavřený, že tak krásně zpívá?" Prosil Nebojsu, aby mu tu skříňku půjčil, že by rád nechal toho ptáčka zpívat, potěšil své dívky, aby mohly lip tancovat. Nebojsa mu ukázal, jak se má přebírat v strunách, jak držet smyčec; ale sotva vodník po houslích zaškrábal smyčcem, vydaly takový skřek, že je leknutím pustil na zem. Proč prý ten ptáček tak kvičí, nechce se nechat od něho hladit? Nebojsa ho vzal za ruku, byla slizká měkká jako žabí tlapka, a povídá: „Jakpak se máš v strunách přebírat, když máš takové pokřivené prsty...!" Vodník ho prosil, aby mu ty prsty spravil. Nebojsa navrtal kudlou do trámu čtyři díry, přiřezal si čtyři kolíčky a řekl: „Teď sem pěkně zastrč tu svoji tlapu a budeme rovnat." Vodník zastrčil prsty do děr. Nebojsa zasadil na ně kolíčky, vzal pružinku a jednou ranou zarazil ty kolíky do děr až po hlavičky. Vodník vyvřískl bolestí, chtěl ruku vytáhnout, ale kdepak! Kolíky seděly jako přibité, a Nebojsa pružinkou jak ho mele, tak ho mele, vykládá:

„Tak ty tak, dívky topit, mlýn zarážet, lidi vyhánět? Víckrát ať se tu neukážeš, nebo pustíš duši!"

Vodník se mu zapřísáhl, že víckrát ho ve mlýně nikdo nespatří. Když ho Nebojsa pustil, zmizel, jen po něm zbyla loužička v šalandě a mlýn zas klapal vesele dál, Nebojsa sotva stačil zasýpat. Ráno, sotva vyšlo slunce, chasa se přihnala, slyšela už zdaleka mlýn klapat. Všichni Nebojsu objímali, mlynářka vařila polévku, pan otec prosil, aby u nich zůstal nastálo, když ten mlýn osvobodil. Ale Nebojsa byl smutný, ranec už měl svázaný; pravil, že on tam nemůže být, musí do světa jít, dokud se nenaučí bát. Po jídle se sebral, nedal se udržet. Pan otec mu dal deset tvrdých tolarů, panímáma mu nacpala ranec buchtami; rozloučil se se všemi a dal se na cestu. Šel olšovím podél náhonu, vzpomínal, jak mu tu bylo dobře, došel po chvíli k rybníku, ale před lávkou u splavu co vidí: na druhém konci sedí v rákosí vodník, číhá na něho. Poznal: Ahá! Teď je nedobře, tady je ten skrčenec ve svém živlu, nejsou s ním žádné žerty. Chvíli si opravoval ranec na zádech, myslil, potom stoupl na lávku; viděl, jak už vodník hlavu vystrkuje, po něm pokukuje. Tak vytáhl jakoby nic kudlu z kapsy a počne vrtat do trámu ve splavu dírku. Vodník, jak viděl vrtat dírky, vyskočil, jako když ho píchne sídlem, a zaskřekal:

„Jdeš mi s těmi dírkami! Však mě podruhé nedostaneš! A žbluňk z hráze do rybníka, jen se po něm voda zavřela. Nebojsa schoval kudlu a šel dál, hledat, kde by se naučil bát.

Po nějakém čase došel Nebojsa jednou na císařskou silnici; dobře se mu šlo širou rovinou. U silnice zrály jabloně, široko daleko, kam oko dosáhne, žluté lány obilí, zelená políčka bramborů, záhony máku jen se pestří jako květované šátky a skřivánci zpívají, vrabci frčí po švestkách. Tak došel až k studánce pod ořechy, stál u ní svatý Jan. Tam si sedl, napil se, louskal ořechy a díval se do kraje; bylo mu lehko u srdce. Po chvíli vidí, jak se po silnici táhnou formanské vozy, vysoko naložené, u každého dva páry chrudimských koní; formani práskají bičem, jdou podle vozů, modré pytle se jim jen bělají prachem. Nebojsa vstal, dal pozdravení a dal se do řeči s těmi formany; a kam prý jde? Do světa, učit se bát. Všecko jim vypověděl, jakou má potíž, neví, co je strach. Jeden z těch formanů, měl už vlasy jako mléko, poškrábal se pod svým širákem, zatáhl na dýmce, až se vyvalil oblak dýmu, a povídal:

„Co se týče bát se, jen pojd s námi, uvidíš. Večer dojedeme k jedné hospodě, tam mají kovárnu, v té se všichni čerti žení. Co tudy jezdím, je to už kopu let, nikdo do té kovárny nepáchl nohou. Každou noc tam řinčí, tluče, ková, jako by tam tucet kovářů kovalo řetízky, a přece tam není možná ani koně okovat; bylo by dobře, kdyby tomu už byl jednou konec. Za starých časů, kdo se tam odvážil, každého našli zrána roztrhaného, sotva stačili ty kusy posbírat."

Nebojsa byl rád, že tak snadno našel, kde by se naučil strachu, přidržel se těch formanů, a když se smrákalo, spatřili u silnice borový hájek, u hájku je hospoda, výstavná, jako malý zámek, v oknech zelené okenice, za okny fuchsie a vanilky, nad průjezdem se houpá bílý lev na železné mříži, na širokém dvoře plno naložených vozů, ve stáji řehtají koně a v šenkovně nabito, že hospodský sotva stačí nalévat. Když formani opatřili koně, vozy, šli do šenkovny; Nebojsa už byl u večeře, jedl jako pán, však mu v kapse cinkaly mlynářovy tolary. Když se všichni najedli, dali se do karet a ten starý forman povídá hospodskému:

„Josefe, tady je jeden, co ti chce tvoji kovárnu spravit; sází se, že prý tam přespí, na toho čerta se podívá."

Hospodský se podíval na Nebojsu spatra, co takový tovaryš s rancem, bez vozu, bez koní. „Sto tolarů vsadím," povídá, „že nevydrží. Však bych třeba tisíc rád ztratil, jen kdyby se mi ten obchod vrátil. Už můj otec musel toho nechat a já z té kovárny krejcar neviděl."

Nebojsa zrovna dopíjel, řekl jen:

„Platí; a teď nějakou houni, svíčku, hodně tabáku, něco pít, abych neměl dlouhou chvíli."

„Však mít nebudeš," smál se hospodský, „ten černý se už o tebe postará." Přinesl džbán vína, tabák, uzené, natočil lojovku na drátěný svícen, svinul koňskou houni a prý dobrou noc a sbohem, kdybychom se víckrát už na tom světě živi neviděli. Všichni se vyhrnuli na zápraží, karty v rukou a dýmky v zubech, podívat se, jak ten chasník půjde do kovárny. Nebojsa rozsvítil sloupek a šel přes dvůr do lesíka; borové větévky mu praskají pod nohama, netopýři se honí při zemi a za lesíkem na pusté pasece stojí kovárna, sešlá, rezavé mříže v oknech, střecha na stranu. Dveře byly jenom na petlici, všude plno černého prachu a škvárů, kovadlina je rzí celá kostrbatá, výheň plná pavučin, z širokého komína do ní napadalo cihel. Nebojsa si prostřel houni u děravého měchu, sloupek, džbán, plecko dal na stůl v koutě a tak se tam pomalu zařídil na noc. Nacpal si dýmku, zapálil, tabák byl dobrý, pašovaný, ale silný, jak nejlepší kořínky, víno jako malvaz, uzené se jen rozsýpalo. Pomyslil si, co mu schází; chyba, že bude dlouhá chvíle, spát se mu nechtělo. Vyklepal dýmku, vzpomněl si, že má v kapse ještě ořechy, i dal se do nich. Jak tak louská, popíjí, slyší v komíně cosi rachotit; vítr zavyl a bác, černý hnát sletěl výhní rovnou do kovárny. Nebojsa pohlédl po očku vzhůru a už tu letí druhý, za ním ruce, trup, hlava, a než se nadál, zachrastilo to jako pytel železa, se země vstal černý chlap, zařehtal jak hřebec, zařval: „Vida, vida, to jsou k nám hosté!" a hned se hrabe za stůl. Nebojsa neřekl ani slova, jen tahal ořechy z kapsy, kousal je v zubech, až to praskalo. Čert se na něj chvíli díval a pak se zeptal: „Copak to tady máš?"

Nebojsa hrábl za sebe do prachu, vyhrábl hrst železných škvárů, hodil mu je na stůl a povídá: „Tu máš, kousej také." Čert louskal, až mu od zubů jiskry lítaly, ale nechutnalo mu. Nebojsa si zatím znovu nacpal a dýmal, až se z dýmky svítilo, jen se ztrácel v tom kouři. Čertu to nedalo: jaký je to silný chlap, louská si železo na pochoutku, žvýká žhavé uhlí, dým vypouští z huby — nijak se mu do něho nechtělo; jen by byl velice rád věděl, jak to žhavé uhlí chutná. Vytáhl zpod trámu špinavé karty a zval hosta:

„Kamaráde, co budeme tak naprázdno sedět, hodíme si," a už míchal, dával snímat a přitom říkal, jako pro sebe: „Už jsem starý čert, ale žhavé uhlí žvýkat jsem ještě neviděl." Nebojsa mu nabídl, aby to zkusil, že je to dobrá věc; dal mu dýmku a čert dýmal, až se mu kouř valil nozdrami, liboval si, jak prý to voní, zrovna jako v pekle. Potom vysypal na stůl hromadu dukátů a ušklíbl se:

„Teď budeme hrát, jak se na pořádné lidi sluší, ty o mé dukáty, já o tvou duši.

Nebojsa už věděl dávno, jaký je to host, mlčel, hrál, čekal, co bude dál. Čert mastil kartami, až se stůl otřásal, dýmku nevy-pouštěl ani ze zubů, a že vyhrával, řehtal radostí. Po chvíli se však přestával smát, na čele mu vyrazil pot, celý sinavěl pod špínou na tváři a tahal z dýmky, až se mu sbíhaly sliny mezi zuby. Ruce se mu třásly, v očích měl mžitky, už ani nevěděl, co vynáší.

Nebojsa se po očku díval, jak se čert s tou dýmkou moří, jak je mu z toho kouření nedobře, dával si pozor a jen shraboval dukáty, až už čert neměl o co hrát.

Když čert prohrál poslední dukát, Nebojsa rozdal znovu, ale čert vstal, pustil dýmku, slabostí se sotva držel na nohou; že prý už má dost, že by si rád vyšel ven, podívat se, jak hvězdičky svítí. Ale Nebojsa vyskočil a křikl:

„Nic tak, já ti mám svou duši dát a ty nemáš o co hrát?"

Přehnul čerta přes kovadlinu, chytil kladivo a koval, až se kovárna třásla: „Však ti ty hnáty srovnám, aby ti lépe držely při těle."

Čertovi šla hlava kolem. Co dělal, to se nedá ani slušně vypovědět; řičel, že prý už víckrát nepřijde, o duši hrát nechce, že na to žhavé uhlí nestačí. Když Nebojsu od toho kování bolely ruce, přestal, čert se jen otřásl a frak ven komínem, vyletěl jako divý, Nebojsa si lehl na houni a spal s pokojem až do rána.

Formani vstávali s východem slunce. V noci slyšeli z kovárny bouřit, kovat, vřeštět, potom se už nic nehnulo, tak všichni toho chasníka litovali a hospodskému vyčítali, že se s ním neměl sázet o život. Ten starý forman si dodal odvahy, a když vyjeli na silnici, zašel do kovárny podívat se, co se děje. Otevřel dveře, v kovárně plno kouře, na krok není vidět, ale zpod měchu vylézá Nebojsa, protahuje se, dává mu dobré jitro.

Tak se všichni s radostí vrátili do hospody, hospodský vystrojil slavnou snídani, vysázel sto tolarů na dřevo a prosil Nebojsu, aby tam v té kovárně zůstal, že tam má řemeslo zlaté dno. Ale Nebojsa, chraň bůh, že tam nemůže být, musí do světa jít, dokud se nenaučí bát. Sebral se s těmi formany a jel s nimi na voze, daleko, až do cizí země, kde lidé už ani řádně mluvit neuměli, ani mu nerozuměli.

Formani složili Nebojsu v jednom městečku u veliké řeky a tam se s ním rozloučili. Tak pěkné městečko ještě neviděl. Střechy mělo špičaté, červené, domky pomalované a samý výstupek, podloubí, pavláčky a plno vonících květin: karafiátů, svlačců, řeřich; tak bylo svěží a veselé, jako by tam byl každý den svátek. Kolem dokola samé vinohrady, v těch návrších teče široká řeka, jen svítí a žhne v slunci, a za řekou z vinic trčí tmavý hrad.

Nebojsa si vyšel z města na procházku. Vezl se lodičkou na druhý břeh a ptal se převozníka, čí je to hrad. Převozník hovoří, ukazuje, ale Nebojsa nepochytil ani slova. Zarmoutil se: „Co já si počnu! Formani jsou pryč a ti tady, kdyby byli němí, však by to bylo jedno." Na druhém břehu šel k tomu hradu. U cesty rostly jeřáby, jen hořely červenými bobulkami, a réva zrála, sladké, černé hrozny voněly, až pukaly. Došel tam k takovému sklepu na vinici, však jak i u nás takové bývají, vešel na čistý dvoreček a zastal tam stařečka, trhal broskve z keřů na zdi. Po zvyku mu dal pozdravení, jak se patří, no „Pochválen bud", ale zarazil se v půli — však prý mně beztak nerozumí. Tu však se ten stařeček obrátil a hned s radostí „Na věky, na věky", zve krajana do zahrádky, odkud prý, až zdaleka? Byl to jeden od nich z Morašic, zamlada šel do světa za lokaje ; radoval se, jako by vítal vlastního syna, že slyší po letech mateřskou řeč. Vyptával se na všechna čísla v Morašicích do třetího kolena zpět; Nebojsa je ani nepamatoval, všichni už dávno po-mřeli. Sedli si v besídce vysoko nad řekou, stařeček přinesl hrozny, chléb a sýr; nemohl se nasytit toho, co od Nebojsy zvídal z domova. Nakonec mu Nebojsa pověděl také o sobě, proč šel do světa, že hledá, jak by se naučil bát. Stařeček se jen usmál.

„Synku, synku, nepokoušej, vrať se raději zpátky, však bys tady lehce strach našel, ale života pozbyl. Vidíš tady ten hrad nahoře? Jaké je to rajské bydlení a vevnitř také plno vzácné nádhery, a jsou to už léta letoucí, co tam byla naposled živá duše. Tam chodí takové strašidlo, že se člověku až krev sedne, když o něm jen uslyší povídat. Před léty, když si tam lidé ještě troufali, kdo tam přespal, ať pán nebo sluha, každého našli ráno v lenošce ztuhlého. Tak se panstvo nedávno vystěhovalo a mne zde nechali na stará kolena hrad hlídat, vinohrad opatrovat."

Nebojsa, jak tohle uslyšel, hned se sháněl, kde jsou klíče, že tam půjde spat, snad se naučí bát. Stařeček se z něho vyděsil, nechtěl ani slyšet, ale když Nebojsa jinak nedal, vzal lucernu, velké rezavé klíče, a že ho tam tedy doprovodí. Už se setmělo, řeka ještě hořela v červáncích jako zlatá; ale než došli révami nahoru, nebylo vidět než kolem lucerny. Klíč skřípěl, vrata vrzala, po chodbách prkna v podlaze praskala a tak se to v těch klenbách rozléhalo, až mráz přebíhal po těle. Ze stěn vyzírali rytíři, princezny, tak už tmaví a zašlí ve svých rámech, že se sotva nos nebo ucho nořilo ze tmy, jen ty jejich oči hleděly, jako by toho mladého chasníka litovaly. Stařeček otevřel jeden pokoj, porozsvěcel svíčky po stěnách, od stropu, až tam bylo jako ve dne, a to žluté světlo jen se třáslo v černých oknech, bílých zrcadlech, v zlatě zelených čalounech. Po koberci plno nábytku, bílého, zlatem kovaného, divně prohýbaného, a postel s nebesy tak veliká, jak sýpka. Stařeček ještě jednou varoval, Nebojsu objímal, jako by se loučili navěky, potom sebral lucernu a pospíchal, už mu tam bylo nevolno. Nebojsa se svlékl, vlezl do peřin a velmi si liboval; tak se zahrabal, že mu jen vlasy vyhledaly, a za chvíli spal, jako když ho do vody hodí. Zdály se mu samé krásné sny, byl v Morašicích, skoupil celou ves a zrovna se chtěl jít podívat k Lidce Sveřepých, co dělá, zdali ji tetka nehlídá, ale tu cítí, že ho zebe na nohy, kdosi s něho tahá peřinu. Probudil se, spatřil nebesa rozhrnutá, svíce v pokoji planou, až stékají po svícnech, a u postele stojí pán, obličej bílý jako křída, na těle černý rubáš, na hlavě zelenou čepičku. Klepe mu na rameno, ukazuje, aby vstal a sedl si do křesla vprostřed pokoje. Nebojsa si pomyslil: Proč bych nevstal, je zdvořilý, uvidíme, co to bude. Vyleze, shání kalhoty, ale ten pán už mu podává župan ze zeleného hedvábí, jen šustěl a voněl, byl lehký jako pírko. Nebojsa ho navlékl, sedne do křesla a tu vidí v zrcadle, jak ten pán otvírá na stolku malý kufříček, obtahuje břitvu na řemenu, rozdělává mydliny a že ho oholí. Nebojsa se podíval v zrcadle na sebe, spatří strniště na bradě a pod nosem na prst, až se zastyděl — v takovém županu, v prachových peřinách a taková tvář! Pán už na něj šel s břitvou, tak položil hlavu nazad, vystrčil bradu a čeká. Ten mu uvázal ručník, pěkně ho namydlil a tak čistě oholil, že ani břitvu neucítil. Když ho pak umyl, osušil, Nebojsa hledí do zrcadla, hladí bradu, je hladký a hezký jako princ. Ale ten za ním skládá už své nádobí, je smutný, jen břitvu obtahuje, po svém hosti pokukuje. Nebojsa se k němu obrátil s radostí:

„Pěkně holíš, dobrá práce není zadarmo, co ti patří, zaplatím." Ale ten jen kroutí smutně hlavou, břitvu obtahuje, po svém hosti pokukuje.

„No, tak ti to zaplať pánbůh," povídá Nebojsa a podává mu ruku. Jak to slovo vyřkl, ten jako by průsvitněl. Nebojsa už vidí skrz něj svíčky i zdi a slyší hlas: „Na to tvé slovo jsem čekal tři sta let. Nikdo se nechtěl dát holit, všichni utíkali, ale přede mnou neutekli." Než to dopověděl, ztratil se jako stín mezi těmi světly a Nebojsa vlezl zas do postele; záblo ho do nohou. Spal, dokud mu slunce nežehlo do tváře. Vzbudí se, skočí z postele. Svíčky ohořelé už jen prskají, širokými okny je vidět hluboko dole modrou řeku, zelené vinice a červené městečko. Nebojsa se obrátil pro šaty a tu vidí takový krásný šat, jaký nosí jen páni. Pomyslil si: To se ten noční host o mne postaral — ale měl jsem to divný sen! Obléká se, vzhlédne do zrcadla a vidí: Vždyť jsem opravdu oholený, ustrojený jako pán. Vzpomínal, nemohl se rozpomenout, vtom tu stařeček lokaj klepe na dveře, nese snídani, strachy ani nedýchá. Když spatřil Nebojsu oholeného, v nových šatech, ani ho nepoznal, hluboko se mu poklonil a ohlížel se, kde je ten včerejší nocležník. Nebojsa se mu zasmál, ale jak obléká kabát, cosi mu vypadlo z kapsy; pergamen motouzkem ovázaný. Stařeček ho zdvihl, rozvinul, ničemu z toho nerozumět. Tak s tím šli po snídani na úřad, tam jim to přečtli: Ten pán toho zámku oznamuje, že Jan Černý, jinak Cigán, také Nebojsa, je jeho pravý nástupce a dědic, že mu odkazuje celý ten hrad, vinici, všecko, jak to stojí a leží.

Stařeček zaplakal radostí, že bude mít domácího pána, ale Nebojsa byl smutný, pravil k němu:

„Hleď, ať to tu brzy rozprodáš a přijď za mnou domů. Už se ve světě bát nenaučím, a v noci se mi zdálo, že jsem u nás; rád bych věděl, co dělá Lidka Sveřepých, však jsem jí nedal ani pořádně sbohem."

Stařeček se tedy chystal to panství prodat, peníze přinést a Nebojsa zatím pospíchal z domu, jen aby už byl z té země, kde ani mluvit neuměli, jemu neporozuměli. Trvalo mu to dlouho, celou cestu nic jiného nedělal, než vzpomínal na Lidku, jak asi pláče, že se s ní neloučil, jak vzpomíná a jak se potěší, až se najednou objeví a poví jí, že se na ni nehněvá. Schválně sečkal, až se smrákalo, nešel přes ves, ale za humny a stál u plotu, až Lidka přijde do chléva dojit — však věděl dobře, kdy chodívá. Už ji uviděl s dížkou, červený šátek stažený do čela a jen se houpá v kyčlích, zdvihá pantoflíčky. Počkal, až přešla, skočil za ní, objal ji pozadu a zavolal: „Lidko to jsem já!" — ale tu dostal ránu dížkou, až se mu zajiskřilo v očích; vidí, vždyť to tetka a křičí: „Už jsi tady zas, ty tuláku, však já tě poženu!"

Tak se lekl, až se v něm zatajil dech, a Lidka nikde. Běžel, aby už byl pryč, šel k Opravilům, a sotva vejde do síně, koho nepotká — Lidku, nese kravám píci. Do večera si všechno vypověděli. Nebojsa se Lidce přiznal, že už ví, co je strach, jak dostal dížkou do hlavy, uviděl tetku místo Lidky, tak se polekal, že ani nevěděl, kudy ven. Opravil ho přivítal dobře, říkal, že může zůstat u něho zas u koní, když Lidka je u krav. Nebojsa byl volný, bylo mu všecko jedno, jen sháněl ohlášky, tři najednou. O svatbě mu přišel za svědka takový stařeček, nikdo ho neznal, uctivě se k Nebojsovi choval. A když bylo po všem, seděli u Opravilů za stolem, přijede kočár, lokajové, čtyři koně a stařeček se klaní, kdy prý už pojedou. Opravil se divil, kdo prý má jet. Nebojsa praví:

„Tak vám, hospodáři, pěkně děkuju za všechno, vy, kamarádi, buďte sbohem, a ty, Lidko, pojď, už je čas." Lidka se na něho dívala všecka nesvá, kam prý chce jet, snad se zas nechce světem vláčet.

„Ach ne," povídá Nebojsa, „ale koupil jsem od pana hraběte Nezdášov, tak myslím, abychom už jeli domů na zámek."

To se neptejte, jak se ti na něj dívali, oči navrch hlavy. Ale než se vzpamatovali, už seděl Nebojsa s Lidkou v kočáře, stařeček na kozlíku a kočí práskl do koní.