O peciválu největším na světě

Kde bylo, tam bylo. - Než bylo to v sedmdesáté sedmé krajině, za červeným mořem, za skleněným vrchem a za dřevěnou skalou, kde žil jedenkráte král, který měl tři syny. Všichni tři byli již pořádní chlapi, ale starší dva byli zvedenější, znali již světské způsoby a každý je raději viděl než toho nejmladšího, kterého jmenovali Peciválem, poněvadž nic jiného nedělal celý boží den, než se popelil a smolil po domě. Když tedy synové dorostli, zavolal je otec jedenkráte k sobě, řka jim: "Synové moji, už jste chvála Bohu pořádní chlapi, mohli byste se už i vybrat do světa, abyste zkusili, jak to ve světě chodí. Jděte jen, jděte, ať vidím, zda z vás něco bude. Jdi nejdřív ty, nejstarší, a ukaž, co dovedeš." - Nejstarší syn srozuměv vůli otcově začal ihned konati přípravy na cestu. Vzal si hodně peněz z otcovy pokladnice, dobrého koně, pěknou zbroj, a když se ode všech rozloučil, vybral se na cestu. Celý rok putoval po horách, po dolinách, po holých pustinách, až přišel konečně k jednomu lesu, který byl celý měděný. "No, však jsem se už natoulal po tom božím světě", pravil sám k sobě, když dojel k tomu měděnému lesu, "ale aspoň mi nebude líto, vždyť takovouto zvláštnost leckde člověk nevidí. Ale utrhnu si jednu halouzku, nebo by mi doma nevěřili, že jsem byl až tu. Ach, jistě bude rád můj otec, až ji uvidí!"

Takto se těšil princ mysle, že bůhvíco vidí; když se dost na měděný les nadíval, utrhl si jednu větvičku, obrátil koně a jechal domů. - Přijížděje domů zdaleka již volal na otce, zdvihaje letorost vzhůru: "Otče, otče, byl jsem daleko; jak vidíte, tato ratolest je z měděného lesa!"

"Nepotěšil jsi mne, synu můj", odpověděl zarmoucený otec, "vždyť já tam, kam jsi ty po celý rok šel, chodím se svou ženou do svítání. Ty můžeš už jen sedět doma, neboť vidím, že ve světě příliš mnoho z tebe nebude. Nuže se ty vyber, synu můj prostřední, snad že ty vykonáš více."

Prostřední syn nedal se též dlouho pobízeti, ale přisvědčil, že věru půjde a hned se také na cestu připravoval. Jako bratr, tak i on vzal si na cestu hodně peněz, dobrého koně a pěknou zbroj, a když se všemi se rozloučil, odebral se na cestu. - Dlouho bloudil po lesích a po horách, a ještě nic zvláštního neviděl ani nezkusil. Za rok přišel k měděnému lesu. "Chvála Bohu, že jsem aspoň k tomuto lesu přišel. Hej, ale odtud se vrátit nesmím, nebo by mne otec vyhuboval jako staršího bratra. Musím jít ještě dále, abych více zkusil." - Po této samomluvě si utrhl větvičku měděnou a jel dále. - Bloudil zase poznovu celý rok, až konečně přijel k lesu stříbrnému. "Hej, tu můj bratr nebyl, zaradoval se, "a kde by se tu vzal, vždyť tu přede mnou asi ani živého ducha nebylo. Ach, bude rád můj otec, až mu vypovím, kde jsem byl a co jsem viděl. Ale musím si ulomit z tohoto stříbrného lesa jednu větvičku, aby mi uvěřili." - I odlomil si stříbrnou ratolest, potom se chvíli rozmýšlel, má-li přece jeti dále, ale vida za lesem veliké skály, myslil si: "Co bych já se tam toulal, ještě bych mohl přijíti o koně" - a raději se vrátil pěkně krásně domů. - Když dojížděl k domovu, zdaleka ukazoval haluz měděnou a stříbrnou volaje na otce: "Otče, otče, jak jsem já vám byl daleko! Jak vidíte, tato větvička je z měděného lesa a tato ze stříbrného. Ach, jak mnoho jsem já viděl a zkusil, chlubil se.

"Nemáš se čím chlubit", odpověděl otec smutně, "kam jsi ty šel dva roky, tam já se svou ženou chodívám dopoledne. I ty můžeš už jen zůstat doma, neboť ani z tebe ve světě mnoho nebude. - Už vidím, že po vás není nic", naříkal si král, ale tu se ohlédl na Pecivála a ptal se ho: "Nu a co ty? Neměl bys chuti zkusit štěstí ?"

"Proč bych neměl, jen mně dovolte a dejte mi něco na cestu", odpověděl Pecivál. Ale starší jeho bratři div nepadli smíchem, že takový ledajaký Pecivál, který nic neumí než váleti se v popelu, že ten si důvěřuje více dovésti nezvoní. - Vysmívali se mu zle, až ho všecka trpělivost přešla; odešel ze dveří. Rozželen nad závistí svých bratří chodil po dvoře, až se znenadání octnul u smetiště, kde se válel vyzáblý, prašivý kůň. Když došel Pecivál k smetišti, kůň se mu ozval: "My jsme obadva stejně opovrženi, ale proto, že jsi opovržen a že se ti bratři vysmívají, se nermuť. Ty chceš jíti do světa; dobře máš. Já vím, že se tě otec bude vyptávati, co si žádáš na cestu; jak chceš, aby se ti dobře vedlo, tu si nic jiného nežádej než mne a ten rezavý palaš s půdy. Neboj se nic, však my ti budeme k dobré pomoci."

Pecivál se koníkovi pěkně poděkoval za dobrou radu a slíbil, že se bude podle ní říditi. Za chvíli šel zase zpátky do jizby.

"No jak, jestlipak půjdeš do toho světa ?" ptal se ho otec a Pecivál odpověděl, že by věru rád šel.

"No, když si důvěřuješ, já ti tu vůli nechci zlomit; jdi a zkus štěstí, možná, že i své bratry zahanbíš. No a copak chceš na cestu? "

"Ne mnoho, abych vám nedělal velké škody, jen toho prašivého koně, co se válí na smetisku, a ten rezavý palaš, co visí na půdě." Tu se bratři pustili do velikého smíchu, ale otec se podivil žádosti synově, neboť dobře věděl, jaký to kůň a jaký to palaš. - Zavrtěl hlavou, začal Pecivála přemlouvati, aby si vybral něco lepšího, se špatným koněm a rezavým palašem že vyvede malé hrdinství a cti nedojde, ale Pecivál ani za svět nechtěl od svého upustiti. - Konečně mu otec přislíbil, co si žádal.

Druhý den se Pecivál připravil na cestu. Vzal si trochu potravy, něco peněz, rezavou šavli připásal k boku, vsedl na prašivého koně a ve jménu Páně vydal se na cestu do světa. Dlouho se bratři s mnohými diváky za ním dívali a sloužilo jim to k velikému posměchu, když viděli, jak se koníkovi pod Peciválem nohy podlamují a jak třikrát padl na hubu, že ho musel Pecivál zdvihati. S psotou vyvlekl se s koníkem z města. Ale za městem se koník náhle zastavil a obrátiv se k Peciválovi, pravil: "Poslechni, Pecivále, sesedni se mne, trochu mě očistíš a doneseš mi s korýtko ovsa a s korýtko ohně. To bude můj obrok; neboť já nejsem ledajaký kůň, ale jsem tvého otce Tátoš. Ani ten palaš není palaš jako druhý, ale je to takový, že když mu rozkážeš, aby rubal, sám od sebe bude tak dlouho rubat, pokud všecko neporubá. Jen honem toho ovsa a toho ohně, neboť cesta je daleká."

Této řeči se Pecivál velice zaradoval; ihned očistil koníka a donesl mu korýtko ovsa a korýtko ohně. Jak mu to Pecivál přinesl, koník se otřásl a přeměnil se v utěšeného koně Tátoše. - Potom zhltnuv oves a oheň poručil Peciválovi, aby si naň vysednul. - Sotva naň dosedl, Tátoš se vznesl vzhůru až do oblak a do takového letu se pustil, že se hory a lesy jen tak jako mraveniska pod nimi hýbaly. - Zanedlouho stanul u měděného lesa. "Tu je," povídá, "měděný les, ke kterému tvůj nejstarší bratr přišel za rok a ke kterému já tvého otce nosívám do svítání. Sesedni se mne a dones mi korýtko ovsa a korýtko ohně, abychom dále lépe mohli." - Pecivál mu donesl ovsa i ohně, nakrmil ho a potom naň vysedl, a zase letěli jedním letem, že se jim hory, doly před očima jen míhaly. - Zanedlouho Tátoš opět stanul a stříbrného lesa. - "Tu je", povídá, "stříbrný les, ke kterému tvůj prostřední bratr přišel za dva roky a ke kterému já tvého otce nosívám do poledne. Sesedni se mne a dones mi korýtko ovsa a korýtko ohně, abychom lépe mohli dále." - Pecivál sesedl, donesl ovsa i ohně a Tátoše nakrmil. Po nakrmení zase naň vysedl a zase letěli dále ponad horami a lesy. Když tak hodnou chvíli Tátoš letěl, stanul u zlatého lesa. "Tu je", povídal, "zlatý les", a za tímto lesem bývá dobrý přítel tvého otce; k tomu půjdeme na noc. Ale abychom lépe mohli, dones mi korýtko ovsa a korýtko ohně." - Pecivál si Tátoše nakrmil a vysedl naň; několika skoky přelítli zlatý les a před večerem byli již před zámkem otcova přítele.

Pecivál skočil s Tátoše, vešel do zámku a uctivě se poklonil hospodáři. Hospodář, shlédnuv ho, velmi se podivil, vida člověka, neboť tam nebylo po celý rok viděti živého tvora. - Zvědavě se tedy ptal, kdo je, co je, kam jde? - "Já jsem", odpověděl Pecivál, "toho a toho krále nejmladší syn; vybral jsem se do světa, abych něco zkusil, a tu jsem, hle, po cestě vás jako dobrého přítele svého otce navštívil."

Hospodář byl té návštěvě velmi rád, neboť byl s jeho otcem velmi zadobře. "Tedy ty jsi syn mého přítele? Eh, takových přátel, jako jsme my dva byli, kdy jsme ještě s tou Ježibabou bojovávali, nikdy nebylo ani více nebude."

"Co je to za Ježibabu?" ptal se Pecivál.

"No, Ježibaba, proti které a proti jejímž synům jsem s tvým otcem bojovával."

"No, a což už nyní více nebojujete ?"

"Už jsem se všeho odřekl, vida, že nic nevykonám, neboť jsem věru už starý. Ale však ti je to až zázrak s tou Ježibabou! Čím jsme jí víc vojska pobili, tím se jí ho víc ze země neb odkud rojilo. Copak si v takový čas počneš? - Nechal jsem tedy, jak povídám, ták, třebas s těžkým srdcem."

"Ej, když jste vy i s mým otcem proti té Ježibabě a proti jejímu zázračnému vojsku nemohli nic vykonati, zkusím to já, snad se mi poštěstí. Mám tu otcova Tátoše i otcův palaš; vždyť ten postíná, cokoli by jich bylo. - Jen seberte i vy něco vojska, i to se nám dobře shodne."

Dlouho ten král Pecivála přemlouval, ale on se již odmluviti nedal, až konečně i sám se s ním spojil. -

Za krátký čas shromáždili vojsko, všechny přípravy k vojně byly pohotově a Pecivál se starým králem vytáhli do boje proti Ježibabě.

Zdaleka již viděli Ježibabino vojsko rozložené na prostranné louce, jako by se bylo moře rozlilo, a uprostřed na zvýšeném místě seděla Ježibaba, dávajíc rozkazy.

Vojsko královo se skoro lekalo, ale Pecivál vytáhl palaš a na svém Tátoši první letěl napřed. "Jen s chutí do nich!" volal, a když stál proti nepřátelům, rozkázal svému palaši: "Rubej, palašíku, rubej nepři tele!" a palaš rubal na vše strany, že nepřátelům hlavy padaly jako klasy, přesto, že po každé hlavě narostla jiná. - "Však já to zřídlo, ze kterého to vojsko vyvěrá, hned zničím", zvolal Pecivál a poručil palaši zrubat Ježibabu. Palaš rubal, rubal, až se dorubal k Ježibabě, lešení, na kterém seděla, zbořil a ji samu rozsekal na malé kousky. - Vtom okamžení zmizelo i její zázračné vojsko.

S neslýchanou radostí vraceli se z bitvy Pecivál a král; onen se těšil ze svého vítězství, a starý král - že Ježibabě konec. Nemohl se ani dosti naděkovati Peciválovi, že ho té nepřítelkyně zbavil. Chtěl dáti velikou hostinu, ale Pecivál dokonce déle baviti se nechtěl, nakrmil jen Tátoše a pospíchal domů, aby otci dal zprávu, co již byl vykonal. - Nechtěl ho tedy starý přítel déle zdržovati. - Když si byl Pecivál Tátoše nakrmil, vysedl na něho a ujížděli k domovu. Na cestě nezdrželi se nic déle, než co Pecivál u zlatého, stříbrného a měděného lesa Tátošoví přinesl obroku, ovsa i ohně, a co si v každém lese jednu halouzku utrhl na památku.

Když přijeli domů, před městem se Tátoš opět přeměnil v prašivého koně a jen tak uklekuje vlekl se přes město. - Dojeli do zámku. Bratři ho právě tak přivítali, jak ho byli vyprovodili, s posměchem, ale otec vážně se ho ptal: "No, synu můj, kde jsi chodil?" - "Zde vidíte, otče", odpověděl Pecivál, "odkud je tato měděná větvička, tam jsem byl do svítání; odkud je tato stříbrná, byl jsem do poledne, odkud je tato zlatá, byl jsem před večerem, a ještě jsem v ten den nocoval u vašeho přítele za zlatým lesem."

"No, ty se mi líbíš," pověděl utěšený otec, popleskuje Pecivála po plecích, "ty se mi líbíš, když jsi za tak krátký čas tolik pochodil. Nuž, a ten můj přítel, copak dělá? Nuže, vyprávěj mi o něm něco. S tím jsem já proti jedné Ježibabě bojovával, ale nic jsme s ní nemohli vykonat. Zda ho ještě nezničila ?" - "Chtěla, ale už mu víc nic neudělá", a Pecivál začal povídati všecko od nejmenšího do největšího, jak to bylo v boji, že otec až tak rostl od radosti. Bratři hněvem a závistí div že neshořeli, a všickni se divili.

"Ty jsi přece jen hodný šohaj!" zvolal otec. "Dobře jsi se ve světě zachoval a bratry jsi zahanbil. Jen škoda, že jsem už tak starý, věru bych ještě s tebou, s takým hrdinou, sám šel na nepřítele mého přítele. Víš, on má tři dcery, jednu krásnější než druhou, ale mu je té Ježibaby - co jsi zničil - tři synové ukradli a ti synové jsou draci, jeden se čtyřmi, druhý s osmi a třetí s dvanácti hlavami. Já jsem se svým přítelem i proti těm vojnu vedl, ale ti byli ještě horší než matka. Co, synu můj, zda bys neměl chuti s nimi to zkusiti ?"

"Ej, jistě že bych měl, třebas hned, jen když vám to nebude proti vůli", odpověděl Pecivál a byl by hned býval na cestu přichystán, ale otec se s ním chtěl ještě trochu potěšiti a proto zůstal několik dní doma.

Po několika dnech se zase chystal na cestu; navečer než odjel, šel k svému koníkovi, který se zase na smetisku ubytoval, aby se s ním poradil. Řekl mu koník: "Pane, na moc jsi se odvážil. Těch draků ještě nikdo nepřemohl, já se bojím tam jít i za tebe i za mne."

"Ej, jen ty se, Tátoši můj, neboj. Ani Ježibabu nikdo nepřemohl, a my jsme ji přece zničili; Pánbůh nám pomůže i její syny přemoci. Už jak bude, tak bude, zítra se vypravíme."

"Když už tedy tak chceš, tedy se jen vypravme", odpověděl koník.

Ráno, jak svítalo, připásal si Pecivál rezavou šavli k boku, rozloučil se s otcem a domácími, sedl si na svého koně a provázen smíchem svých závistných bratrův ubíral se opět z města na nové zkoušky. Za městem si koníka očistil, nakrmil ovsem o ohněm, a když se mu proměnil v Tátoše, vsedl naň, a lesy, hory, doliny mžikaly mu jen před očima, jak Tátoš s ním letěl. Jen okamžení se zdrželi u lesa měděného, stříbrného a zlatého, co Pecivál Tátoše nakrmil.

Starý král byl velmi rád, že ho přišel Pecivál zase navštíviti a že naň nezapomněl. "Ej", povídal mu Pecivál, "jakpak bych já na vás zapomněl, nikdy já na vás nezapomenu. - Ale já jsem vás nepřišel navštíviti, leč jsem vás přišel jako dobrého vítěze zavolati do vojny proti těm třem drakům, co vám ukradli dcery."

"Jej, synu můj, z toho nic nebude, neboť jsem už starý a do bitvy se nehodím. Dosti jsem se s nimi nabojoval, pokud jsem byl mladší, ale všecko marno, neboť těch nikdo na tom světě nepřemůže."

"Ej, opravdu že nepřemůže? Však já uvidím, jestli jich přemohu či nepřemohu. Když vy nepůjdete, půjdu já draky pobit; vaše dcery vysvobodit musím!"

"Dej si pokoj, synu můj, nejen že nic nevykonáš, ale i sám tam zahyneš."

"Zahynu, nezahynu, Pánubohu poručeno, já přece půjdu, a když vy nechcete jíti, aspoň mně ukažte cestu."

K tomu král přivolil a hned se také vydali na cestu. Dlouho šli po krajině, která dříve patřila Ježibabě a nyní starému králi, až přišli na samičký kraj. - Tu řekl král Peciválovi: "No, jen jdi touto cestou, zanedlouho přijdeš k jedné díře, ve které přebývá moje nejstarší dcera i s drakem se čtyřmi hlavami; jak se ti poštěstí toho přemoci, tak ti potom moje nejstarší dcera ukáže cestu k prostřední."

Pecivál se poděkoval za dobrou radu a rozloučiv se s otcovým přítelem, stoupal ukázanou cestou, až přišel do té díry. - Chodil kolkolem od kraje do kraje a nikde ani vidu ani slechu o drakovi. Ale tu náhle vidí krásný palác: "Ach, tam budek myslil si Pecivál a rovnou cestou se tam ubíral a přímo do jizby. Seděla tam nejstarší kněžna.

"Jej, kde jsi se ty, boží člověče, tu vzal?" vzkřikla udivena. "Vždyť jsem tu už tolik roků zakleta a ještě jsem lidské tváře neviděla. Ale škoda tě, mládenče, neboť ty odtud živ nevyjdeš. Jak můj muž přijde, hned tě sežere."

"Ej, sežere, nesežere", odpověděl Pecivál, "jak Bůh dá, tak bude. - Ale rád bych s ním bojoval, neboť jsem tě přišel vysvobodit."

Vtom zahřměl na dveře pětadvaceticentový kyj, až se všecko otřáslo. - "To je můj muž, to je můj muž!" vzkřikla kněžna přestrašena. - "Vezmi rychle tento prsten, dej si jej na malíček; věru se ti dobře shodne, neboť ten prsten má takovou moc, že když ním jednou zakroutíš, budeš míti síly za pět set chlapů. A nyní se skryj, jak nejlépe můžeš."

Jedva dopověděla, už drak dveře otevřel, do všech koutů se podíval a zařval: "Ženo, člověčina tu smrdí, kde je? Kde je? Sem ji dej, ať ji sežeru!"

"Ach, mužíčku můj drahý, kdepak by se tu člověčina vzala ? Vždyť víš, že tu ani vrabečka nevídati, neslýchati, natož člověka," vymlouvala žena.

"Ženo, člověčina smrdí, sem ji dej, nebo tě hned sním," řval drak, až se to ozývalo. Tu vykročil Pecivál ze skrýše a postavil se před dvanáctihlavého draka.

"Co tu chceš ?" křikl naň drak.

"Přišel jsem vás navštíviti."

"A což jsi ty takový hrdina, že tak směle odpovídáš ?"

"Věru, jsem hrdina!"

"No, když jsi ty hrdina, půjdeme spolu na mlat. Zkusíme, kdo z nás je mocnější," řekl drak a s tím vyšli na humno. - Pecivál zatočil prstenem a odložil palaš. - "No, chyť mě, zamumlal drak, ať vidím, kdo jsi a co jsi, neboť jak bych tě já chytil, více by sis do kaše nefoukal."

"Nuže, když je tak, nech se ti stane po vůli," pomyslil si Pecivál, chytil draka a vrazil ho po kolena do země. Drak ze země vyskočil, chytil Pecivála a po pás ho vrazil do země, že se sotva vydrápal ven, neboť ho drak hodně stiskl. Ale to nevadilo, oddechl si a chytiv draka, stiskl ho a vrazil jím do země po samé hlavy. - Nemoha už ze země vylézti, začal oheň ze všech hlav na Pecivála metati; kdyby byl neměl Pecivál palaš, byl by ještě zvěděl o drakově moci, ale palaš začal rubat a za chvíli bylo po draku.

Po tom těžkém boji, když si byl Pecivál trochu odpočinul, vrátil se ke kněžně, která se strachem očekávala, jak boj dopadne. Jak byla ráda, když viděla Pecivála vítězem! Byla by ho zlíbala radostí, ale Pecivál nebyl milovníkem laskání; nemaje s ní dlouhých řečí pobídl ji, aby sebrala, co má nejlepšího, že ji dovede k sestrám a potom všechny tři k jejich otci. Kněžně se velice líbil, byla by s ním i v tom zámku ráda zůstala, ale nedávajíc toho na sobě znáti, šla poslechnout jeho rozkazu.

Když byla na cestu připravena, vzal ji na Tátoše a jeli k střední sestře. Od té pak vedl sestry k nejstarší, a když i ta, sebravši co drahého, na cestu se připravila, vedl je napět k starému králi, otcovu příteli.

- Nebožák otec stařičký - nikdy nepomyslel, že by se ještě se svými dcerami shledal. A tu, hle - přišly - všechny tři, krásné, hodné, jak byly odešly! Všecek radostí omládl a nevěděl, co Peciválovi za to učiniti. Nabízel mu jednu ze svých dcer, která by se mu líbila, a celé království po smrti. Ale Pecivál se za vše pěkně poděkoval a že musí k otci a že musí ještě něco zkusit - a nechtěje se ani na dlouho baviti, ode všech se rozloučil, sedl na svého Tátošíka a ten tam - přes hory a doly. - Ale ta nejmladší kněžna za ním želela, bylať si ho velmi zalíbila. Když přišel Pecivál s Tátošem před rodné město, proměnil se Tátoš v prašivého koníka a jako zlámaný se vlekl do zámku. - Otec se díval oknem - a vida syna svého přijížděti, radostně zvolal: "Můj nejmilejší syn jde, můj nejmilejší syn jde!" a šel mu do dvora vstříc.

Radosti a otázkám nebylo konce kraje a milý Pecivál měl co dělat, aby všem vyhověl. - Když už všecko vyrozprávěl, kde byl, co vykonal a kterak se mu vedlo, zvolal otec rozradován: "To ještě nikdo nevyvedl, co ty, synu můj!" a k synům ostatním se obrátiv doložil: "Vidíte, co váš opovržený Pecivál vyvedl, tak byste se i vy měli držet! - To je šohaj!"

"Dejte jim pokoj, drahý otče," přejal mu řeč Pecivál, "ale raději mi povězte, zda je opravdu ještě někdo na světě silnější než já?" - Otec dělal, jako by neslyšel a začal řeč o jiném, ale Pecivál se nedal mýliti a jen zase dorážel na otce, aby mu řekl, je-li kdo ve světě nad něho. - Nemoha se ho zbýti řekl otec smutně: "Je, věru je, a to Železný mnich, ale toho nikdo nepřemůže, neboť ten všecko zná, i to, co kdo myslí. Na tebe se ten Železný mnich velmi hněvá, neboť ti závidí tvou slávu. Co se ten už navyváděl. I krásnou dceru mého přítele ukradl a nikdo se neopováží proti němu postaviti."

Peciválovi nebylo třeba více říci, celý se znepokojil a hned otce prosil, aby mu dovolil odejíti, že přítelovu dceru musí vysvoboditi. "Když jsem pobil draky, kterých nikdo nemohl přemoci, snad mi Pánbůh dá i Železného mnicha přemoci," řekl otci a na tom úmyslu stál tak pevně, že ho žádný z něho nemohl zvrátiti. Král vida, že se Pecivál nedá ani nebezpečenstvím, aniž čím jiným odstrašiti, volky nevolky mu dal dovolení, aby šel s Železným mnichem zkusit štěstí.

Rozradován šel Pecivál k smetisku, kde se Tátoš, jak byl jeho obyčej, válel. Dobře věděl Tátoš, co se dělo; jak k němu Pecivál přistoupil, hned ho oslovil: "Vím, pane, co jsi vzal na sebe, ale já s tebou, jak zůstaneš na svém, nepůjdu, nebo by nás Železný mnich, když by nás zhlédl, nač by jen chtěl přeměnil, a my bychom všecku svou moc ztratili."

"Ej, neboj se, můj rychlý Tátoši, neboj! Však nám Pánbůh bude pomáhati. Když nechceš se mnou jíti až na zámek Železného mnicha, aspoň mne, prosím tě, pod zámek dones, a potom se pro mne skryj, kde se ti jen bude líbit. Ale já k němu jíti musím." - Na to přistoupil i Tátoš.

Druhý den se Pecivál s otcem bolestně rozžehnal, sedl na Tátoše a letěli k zámku Železného mnicha. Ale otec po odchodu svého syna dal celé město potáhnouti černým suknem, neboť nedoufal, že ho kdy uvidí. - Bratři Peciválovi se také vydali na cestu k otcovu příteli, aby si za ženy vyprosili dvě starší dcery od Pecivála vysvobozené, a on sám šel opět do velkého nebezpečenství, aby získal čest a učinil dobrý skutek.

Měli velký kus cesty Pecivál s Tátošem, ačkoliv Tátoš vždy letěl jako na křídlech, než přišli k zámku; a tu pojednou viděli před sebou vysoký zámek a Tátoš pravil Peciválovi: "Vidíš-li tamto ten zámek,co se otáčí na kuří noze ? V tom přebývá Železný mnich. Když sis už tak umínil, tedy jdi, ale lépe bys udělal, kdybys nešel, neboť tam zahyneš. Já se tu zatím skryji." - "Udělej si, jak chceš," odpověděl Pecivál, "ale já už přece půjdu; jak bude, tak bude." - S těmi slovy rozloučiv se s Tátošem šel rovno na zámek.

Železný mnich věděl již napřed, že Pecivál k němu jde, a proto ho také očekával na dvoře i s krásnou kněžnou, kterou byl ukradl starému králi, příteli otce Peciválova. - Pecivál přišel, podíval se na ně a oni zase na něho - zvlášť krásná kněžna ani s něho očí spustiti nechtěla. - "Přece jsi mi konečně přišel pod moc," zamumlal Železný mnich, "ale už mi živý neujdeš! Vtom okamžení staň se prosem!" - Nebožák Pecivál! Jakmile Železný mnich to slovo prořekl, Pecivál stal se prosným zrnkem. Nedaleko bylo smetisko a v něm hrabal kohout. "Kohoute!" zvolal Železný mnich," "sezobni to proso!" Kohout proso sezobl a bylo po moci Peciválově.

Bylo by i věru po něm bývalo na věky věkův, kdyby nebylo krásné kněžny a jejího dobrého srdce, které litovalo jeho krásy a mladého života. - I začala rozmýšleti, kterak ho vysvoboditi. - Dlouho rozmýšlela, co a jak dělati, až jí konečně napadlo zeptati se nejprve Železného mnicha, kterak se zakletá věc může odklnouti. I přitulila se k němu, jako by ho bůhvíjak měla ráda, a začala k němu pěkně, jako by zlata ukrajoval: "Nyní se mi líbíš, když takové divy činíš, nebo nyní vidím, že tobě rovného na světě není. - Ale poslyš, jestlipak bys to, co jednou tak přeměníš, zase mohl spraviti v předešlé ?"

"Co bych nemohl ?" zabručel Železný mnich. "A tedy zkus," prosila krásná kněžna a jako kočička se okolo něho uvíjela. "Ale jdi mi s tím," bručel Železný mnich a obrátil se, aby odešel, ale kněžna mu nedala pokoje a tak se k němu lichotila, že jí to nemohl odepříti. "Tamto v té chýši," pravil uchlácholen, ukázav do jednoho kouta zámku, "visí na stěně dva palaše, které ustavičně jeden proti druhému sekají; když se mezi ty dva palaše některá zakletá věc položí a palaše ji rozetnou, hned se obrátí v to, čím byla před tím!"

Více kněžna nepotřebovala; pěkně se od Železného mnicha, kterého nenáviděla, vykradla a začala po dvoře svolávat kohouta: "Na, kohoutku, tip, tip, tip, tipuška, tip, tip," a tak ho vábila podhazujíe mu pšeničku, pokud ho nechytila. Jak ho chytila, pěkně s ním do kuchyně, aby jí Železný mnich neviděl, kohouta zabila, proso z něho vypárala, očistila, běžela do komory, kde visely palaše proti sobě rubající, a proso mezi ně položila. Jak palaše proso rozsekly, vyskočil z něho Pecivál tak krásný, jak byl předtím. Chtěl jí za vysvobození děkovati, ale ona mu nedala mluviti, jen ho srdečně objala a potom ho dovedla do hlubokého sklepa, přísně mu kázajíc, aby se tam choval tiše, dokud by ho nevyvedla ven. - Zanechavši ho tam vrátila se k Železnému mnichovi. Jako by se nic nebylo stalo, tak se zase pěkně k němu měla a sladké řeči s ním rozprávěla. On jí ovšem nechtěl věřiti, neboť před krátkém nechtěla na něho ani hleděti, a tu se stala tak roztomilou; než řeči její mu lichotily a rád ji poslouchal. Ona nechtěla nic jiného věděti, než kde on má svoji moc. Nešlo to tak lehko, on to nechtěl naskrze vyjeviti, a nebyla by se toho dověděla, ba zle by se jí bylo vedlo, kdyby si byl pomyslil, nač to potřebuje. Tož by byl hned zvěděl, co si ona myslí - ale nenapadlo mu právě nic. Když ustavičně škemrala a žadonila, aby jí to pověděl, a když viděl, jak ho má ráda, pravil: "No, když si už jen tak žádáš to zvědět, tak ti to povím, co kromě mne nikdo ještě na světě neví. Tamto na to moře, nedaleko mého zámku, každých sedm let přilétá jedna zlatá kačka. Kdo tu kačku lapne, zlaté vejce z ní výpare a sní, dostane tu moc, co já mám nyní, a bude všecko věděti, na co si jen pomyslí."

"Hle, takto se mi líbíš a nyní tě mám zase raději, neboť vidím, že mě i ty máš rád," laskala se k němu kněžna, když jí to pověděl; ale po chvíli se zase ptala: "A kdy ta kachna zase přijde ?"

"Dnes, duše moje; neboť včera bylo sedm roků, co tu byla naposledy " , odpověděl Železný mnich.

Kněžna věděla dost, tak se víc neptala. - Večer, když se Železný mnich uložil a usnul, vykradla se kněžna k Peciválovi. - "Umíš plavat ?" byla první její otázka, jak vstoupila do sklepa.

"Umím," odpověděl Pecivál, potěšen z jejího příchodu.

"A jestlipak bys dovedl kachnu k sobě přivábiti a lapiti ?"

"Jakpak bych nedovedl - ba věru dovedl. Nuž, a proč se mne ptáš na takové věci?" - "Na to, že tak i mne i sebe vysvobodíš i našeho nepřítele zničíš. Vytrať se potichoučku těmito dveřmi ven a jdi na břeh mořský. Tam na moři uvidíš jednu pěknou zlatou kačku; tu přiváb k sobě, ale jak by nechtěla jít, skoč do vody, vyžeň ji na břeh a chyť. Potom z ní vypárej zlaté vejce a sněz; hned budeš znáti všecko, jako nyní Železný mnich, i tu moc budeš míti, co on nyní má. Ale jen dej pozor, aby tě Železný mnich nechytil, dokud vejce nesníš,nebo by nám potom bylo oběma běda."

"Všecko tak udělám, drahá duše, jak jsi mi kázala," ujišťoval Pecivál a hned se sebral a potichounku odešel ze zámku dveřmi, kudy mu kněžna cestu ukázala; jsa venku pospíchal k Tátoši, který měl radost z jeho vysvobození. V malé chvíli ho donesl k břehu mořskému. U břehu skočil s Tátoše a začal volati na kačku: "Káč, káč, kačeno," ale kachna si pěkně po moři plavala, ani se na něho neohlédla. Když už nevěděl, kterak ji přivábiti, a viděl, že jeho hlasu nedbá, skočil do moře a začal ji vyháněti na břeh. - Dlouho ji nadháněl a za ní plaval, ale konečně přece ji vyhnal na břeh a tam ji honil, až ji uplašenou, umdlenou chytil. Hned také zlaté vejce z ní vyňal, ale vtom ho již Železný mnich dostihl a chytil za hrdlo. Než Pecivál byl šohaj chytrý - rychle vstrčil celé vejce do úst, a ještě ani do něho nekousl, už na Železného mnicha volal: "Buď divokou sviní!" - Vtom okamžení se stal Železný mnich divokou sviní a utíkal k lesu.

Pecivál se stal největším na světě, neboť nejen že ho nikdo nepřemohl, ale on i všecko věděl, nač si kdo pomyslil!

Potěšen ze svého vysvobození a ze své slávy sedl na Tátoše a ujížděl k zámku, kde ho krásná kněžna s toužebností čekala a s nevýslovnou radostí vítala. - I jemu se byla velice zalíbila, a k tomu jí byl povinen životem, neboť by ho bez její pomoci již nebylo bývalo. Jeden v druhém nalézali veliké zalíbení a tudy nemohlo býti jinak, než jak bylo, že si hned lásku a věrnost slíbili a svoje zasnoubení ještě slavili v zámku. Potom sebrala kněžna všechny drahé klenoty, Pecivál ji vzal k sobě na Tátoše a jeli nejdříve k jejímu otci, kde slaviti hody svatební. Po hodech s celým komonstvem se odebrali do vlasti. Otec Peciválův, jak uslyšel, s jakou slávou se jeho syn vrací domů, dal černé sukno strhati a celé město potáhnouti suknem červeným. Kázal vystrojiti královskou hostinu, sám pak s veškerým dvořanstvem mu vyšel v ústrety, a když se potkali, nebylo radosti konce. Co svět světem stál, nebylo v tom městě tolik slávy a radovánek; celý týden bez přestání se hodovalo.

Od toho času již Pecivála nic do světa netáhlo, těšil se s krásnou ženou a stařičkým otcem a moudře spravoval království, které mu byl otec předal.