O Slunečníku, Měsíčníku, Větrníku, o krásné Ulianě a o dvou Tátošících

 Byl jeden král a královna a měli tři utěšené dcery a jednoho syna. Jedenkráte vyjel si král s královnou po svém hospodářství. Než z domu odešli, kázal král svému synu, aby sestry dobře choval a nikomu jich nedával. Syn to slíbil a král i královna odjeli.

Tu druhého dne v pravé poledne zaklepe někdo na okno a zavolá: "Janku, Janku, mladý princi, dej mi svou nejstarší sestru za ženu!" Byl to Slunečník. Když to Janek slyšel, zavolal nejstarší sestru a ptal se jí: "Chceš se vdáti?"

 "Věru, chci", odpověděla sestra. "Nuže jdi!" pravil Janek, vzal ji, podal oknem ven, Slunečník ji posadil do sluncového vozu a odvezl si ji domů.

Když bylo navečer, zaklepal zase někdo na okno a zavolal: "Janku, Janku, mladý princi, dej mi svoji prostřední sestru za ženu!" To byl Větrník. Když to Janek slyšel, zavolal sestru prostřední a ptal se jí: "Chceš se vdáti?"

 "Věru, chci", odpověděla sestra. "Nuže jdi", pravil Janek, vzal ji, podal oknem ven, a Větrník se vznesl na křídla a odnesl si ji domů.

 V noci zase někdo na okno zaklepe a zavolá: "Janku, Janku, mladý princi, dej mi svou nejmladší sestru za ženu." To byl Měsíčník. Janek zavolal nejmladší sestru, a jako by věděl, že i ona si volí jíti za může, vzal ji a oknem podal ven. Měsíčník ji vzal za ruku a po stříbrném mostě si ji vedl domů. Když se rodiče vrátili, šel jim Janek v ústrety, ale dcery nepřicházely; i ptali se král i královna, kde nechal Janek sestry. "Věru, všecky tři jsem provdal za muže", odpověděl Janek.

"Ach, Bože", bědovali král i královna, "a za kohopak jsi je provdal?"

"Nejstarší jsem vdal za sluncového krále, prostřední za větrného krále, nejmladší za měsíčního krále."

"Když jsi je provdal za takové krále, tak je dobře", řekl král a byl se synem spokojen, jen královna se mrzela, že nemohla vystrojiti svatbu.

Po nějakém čase pravil Janek k otci: "Otče, půjdu navštívit sestry, abych viděl, kde jsou, jak se mají, a krom toho bych rád i světa zkusil."

 "Nu, když je tak, já ti vůle zlomit nechci. Jdi jen, a dej ti Pánbůh štěstí", řekl otec. Ani matka mu nebránila slyšíc, že chce navštíviti své sestry.

Šel tedy Janek do světa; dlouho chodil po velikých pustinách, hlubokých lesích, až přišel jednoho dne na velikou louku, na které leželo plničko vybílených kostí lidských. "I který Perun vás tu pobil ?" myslil si Janek, přišed k bojišti a zvednuv jednu lebku.

"Silná panna, krásná Uliana nás pobila", odpověděla lebka.

 "Nu, a proč vás pobila ?"

 "Proto, že ji náš král chtěl míti a nemohl ji přemoci. Za to nás všecky mečem svým náhle pobila, i krále." Janek položil lebku a šel dále; přišel na druhou louku a viděl totéž divadlo; celá louka byla pokladena kostmi. I zvedl Janek jednu lebku, řka: "Kdopak vás tolik pobil?"

"A kde přebývá krásná Uliana?" ptal se Janek.

"Za touto dolinou v mramorovém zámku bývá", odpověděl mrtvý a zavřel oči. Janek šel dále a přišed za dolinu, kde leželo zabité vojsko, viděl tu před sebou krásný mramorový zámek. I vešel do zámku, vešel až do síně a nikoho nepotkal. V síni na zdi viděl však viseti meč, který ustavičně z pochvy ven vyskakoval. "No, když se ti chce skákat, pojď ke mně", řekl Janek a vytáhnuv těžký meč, máchl jím v povětří; potom na jeho místo pověsil svůj a ten si nechal. Sotvaže jej vrazil do pochvy, vešla do síně krásná Uliana. Jeden druhému se poklonili a krásná Uliana se zeptala: "Pročpak jsi přišel?"

"Přišel jsem s tebou bojovat!" odpověděl Janek.

"A což jsi tak smělý, že se opovažuješ se mnou bojovat ?"

"Věru, jsem smělý",pravil Janek, uhodiv si na meč.

"No, když jsi tak smělý, zkusme se", zvolala silná panna a přikročivši ke zdi meč z pochvy vytrhla, nevšimnuvši, že to není její. Janek také svůj meč vytáhl, a jak se panna na něho obořila, tu jen lehce jím máchl anně meč z ruky vyrazil, až daleko odlíti. "No, už vidím, že jsi silnější než já", pravila krásná Uliana; "zůstaň u mne a budeme žít spolu". Janek hned na to přistoupil, neboť se mu krásná Uliana velice zalíbila. Když se takto sřekli, vzala Uliana Jánka za ruku a provedla ho skrze dvanácte pokojů, jednoho krásnějšího než druhý, potom ho pohostila vším, co měla nejlepšího a nejdražšího, a když bylo po hostině, těšili se spolu do vůle. Žili takto několik dní šťastně a Janek zapomněl, že má navštíviti sestry, zapomněl na všecko u své krásné Uliany. Tu mu ona jednoho dne praví: "Můj drahý Janku, já tě nyní musím zanechat a jíti pryč, ale pospíším si, abych se co nejdříve vrátila nazpět. Tuhle máš klíč od dvanácti pokojů, zabavuj se mezitím, jak umíš, ale jen třináctého pokoje neotvírej, nebo zle pochodíš, i já s tebou."

Po těch slovech Jánka opustila a ze zámku odešla.

Janek po Ulianině odchodu zůstal v zámku jako tělo bez duše. Smuten a mrzut přecházel z pokoje do pokoje jeden den, přecházel druhý den, ale třetí den ho již všecko mrzelo, a v té mrzutosti připadl mu na mysl ten třináctý pokoj, co to asi v něm je. Vzal tedy klíč a třináctý pokoj otevřel. Tu vidí seděti tam ohnivého draka, třemi obručemi přikovaného.

"Co ty tu děláš ?" ptal se ho Janek.

"Vždyť vidíš, že jsem zde přikován."

 "A kdo tě sem přikoval ?"

 "Ach, však já ti to povím, jen se nade mnou smiluj a honem mi dones džber vína ze sklepa z posledního sudu; jsem velmi žízniv", prosil drak. Dobrý Janek šel a přinesl mu džber vína. Jak drak víno vypil, spadla s něho jedna obruč.

"Máš u mne jeden život", řekl drak Jankovi a prosil ho, aby mu donesl ještě džber vína. Janek mu donesl, a když drak druhý džber vypil, spadla s něho druhá obruč. "Máš u mne dva životy", řekl zase drak, "ale jen mi dones ještě jeden džber vína a potom ti budu vyprávět". Kdyby byl Janek věděl, co "Silná panna, krásná Uliana nás pobila za to, že ji chtěl náš král míti a neuměl ji přemoci", odpověděla lebka. Janek lebku položil a šel dále. Přišel na třetí louku a tu leželo mrtvých těl jako dříví.

"Ach, kdo vás, tolik lidí, pobil ?" zvolal Janek, shýbnuv se k jednomu tělu.

"Pobila nás silná panna, krásná Uliana, protože ji chtěl náš král míti a přemoci ji nemohl, odpověděl mrtvý.

ve věci je, nebyl by draku vína donášel, ale nevěděl a proto mu i do třetice vína donesl. - Když drak vypil třetí džber, spadla s něho i třetí obruč, a v tom do dveří vstupovala krásná Uliana. Drak se zařehtal, popadl Ulianu, a než se Janek vzpamatoval, sedl s ní na Tátošíka, který na jeho zavolání z konírny vyběhl, a ze zámku s ní zmizel. - Bylo Jankovi čeho želeti!

Pláče skoro a sám na sebe všecek rozhněván, že se nechal od draka oklamati, odešel ze zámku a vydal se na cestu k švagrovi Slunečníku, doufaje, že se u něho něčeho doví o své krásné nevěstě. - Dlouho musel jíti, než přišel k sluncovému králi. - Když k němu přišel, nebyl doma, ale královna, sestra jeho, s nevýslovnou radostí ho přijala a hned se ho vyptávala na otce, na matku, a když tak spolu besedovali, přišlo slunce domů.

"Fuj, člověčina tu smrdí, koho tu máš?" ptal se Slunečník.

"Vždyť je to můj bratříček", pravila sestra.

"No, když tobě bratříček, mně je švagříček", řekl Slunečník a hned Jánka vítal a rád ho viděl; sestra jim připravila dobrou večeři a při večeři ptal se Janek švagra, neví-li o krásné Ulianě. Slunečník nevěděl o ní, ale pravil švagrovi, že snad druhý bratr měsíček bude o ní věděti, aby si k němu zašel. - Jak bylo po večeři, vydal se Janek hned na cestu k švagru Měsíčníku, nedav se od sestry zdržovati.

Když přišel k Měsíčníku, právě chtěl vycházeti, ale vida švagra zdržel se, aby ho přivítal. Sestra ho líbala a nedala mu chvíli ani k slovu přijíti; než konečně přece otázky její zodpověděl a obrátiv se k švagrovi, ptal se ho, zdali neviděl krásnou jeho Ulianu.

"Ne, věru, neviděl jsem ji, ale nejlépe ti bude moci povědět bratr vítr, vždyť on profouká každý koutek. Můžeš se mnou kus jíti, snad ho najdeš doma." - Janek se jen trochu občerstvil a pak se vydal se švagrem na cestu. - Právě švagra Větrníka potkali, když si šel dů odpočinout. - I pozdravili se vespolek; ale měsíček šel hned dále a Janek začal vypravovati švagrovi Větrníku svoji nehodu a ptal se ho, zda neví o jeho krásné Ulianě.

"Věru vím", odpověděl Větrník, "ohnivý drak ji má ve svém ohnivém dvoře; musí tak těžko pracovati a stále v hořící vodě drhnouti a práti. Vždyť ji každý den ochlazuji." - Janek mu za to děkoval a ptal se ho, kterak by se k ní mohl dostati. - "Nuže, pojď se mnou domů, až se občerstvíš, dám ti koně, který tě tam donese", řekl mu Větrník. - Šel Janek se švagrem; když se s třetí sestrou pozdravil a potěšil, a když ho pohostila, vsedl na kůň, co mu švagr dal, a poděkovav se jim rychle ujížděl, spoléhaje na koně, že ho donese na pravé místo, jakž mu švagr byl řekl. - Vskutku ho také kůň do dvora ohnivého draka donesl a právě stála jeho krásná Uliana u studně, perouc roucho v horoucí vodě. - I vykřikl radostí, skočil s koně, uchopil ji a mžikem opět s ní na kůň se vyšvihnuv pryč uháněl. - Ale což, když byl drakův Tátoš rychlejší větru!

Drak si právě po jídle hověl, an tu slyší Tátoše rzáti a nohama bušiti. "No, co ti je?" křičel na něho drak, "či nemáš seno jako zlato a vodu jako víno?"

"Mám seno jako zlato, vodu jako víno, ale krásná Uliana je pryč!" odpověděl. - Tu vyskočil drak, jako by ho střelil, ale Tátoš naň volal: " Hodinu spi, hodinu tabák kuř a ještě jich dohoníme!" - Drak se uspokojil ; hodinu kouřil, hodinu spal a teprv sedl na Tátoše; Tátoš vzal se na křídla a za několik okamžení byli u Jánka. - Drak mu vytrhl krásnou Ulianu. "Mohl bych tě nyní roztrhat na malé kousky, ale máš u mne jeden život za to, že jsi mne vysvobodil. Ale když se ještě jednou v mém dvoře ukážeš, druhý život ti nedaruji." - Než mu Janek mohl odpověděti, zmizel mu s očí. - Pláče vrátil se k švagrům, aby jich požádal o radu.

"Můj milý švagře", řekl Větrník, kdybys chtěl krásnou Ulianu drakovi odnést, musel bys mít takového Tátoše jako je drakův, jinak mu utéci nemůžeš."

"Ach, kdepak já takového Tátoše najdu, snad je to jediný na světě", vzdychl si Janek.

"Ach, nevěř", pravil mu Větrník. "Jedna čarodějnice za mořem má bratra drakova Tátošíka, který je ještě rychlejší."

"Ach, což bych ho nemohl dostati ?" zaradoval se Janek.

"Věru, mohl bys ho dostat, kdybys k té čarodějnici šel a co ona od tebe bude žádat, vykonal. - Ale že s ní těžko co pořídíš, neboť ona už mnoho mužů zmařila." - "Zmařila, nezmařila, přece jen k ní půjdu", řekl Janek odhodlaně. Když viděli švagři, že Janek jinak nedá, dali mu každý malou hůlku; Slunečník mu dal zlatou, Měsíčník mu dal stříbrnou a Větrník dutou. - I pravili jemu: "Když ti bude třeba naší pomoci, vraz hůlku do země a hned bude jeden z nás u tebe." - Janek jim poděkoval a chtěl hned dále, ale Větrník zdržev ho pravil: "Milý švagříčku, kdybys tam chtěl jíti pěšky, ani za rok bys tam nedošel; mezitím by se krásná Uliana utrápila. - Jen si sedni na moje křídla, abys tam byl co nejdříve." - S radostí Janek švagra uposlechl a ten ho v krátkém čase přenesl přes hory, doly, přes moře, až nedaleko dvoru čarodějnice, čarodějnice stará stála na dvoře, když Janek vešel do vrat. - "Copak tu hledáš ?" vyjela na něho.

"Nu, co tu hledám, hledám si službu", odpověděl Janek.

"Službu? A umíš-li pásti koně?" ptala se stařena, od hlavy do paty jedovatým zrakem ho měříc.

"Proč bych neuměl, věru umím", odpověděl Janek.

"Nu, když umíš, zůstaň u mne ve službě; budeš pást tři koně; když je po tři dni dobře napaseš, dostaneš platu, co jen budeš žádati; když ale ti utekou, srazím ti hlavu", tak řekla čarodějnice; ale Janek zůstal přece.

Ráno mu čarodějnice vyvedla tři krásné koně, aby je šel pást, a to byly její tři dcery. Janek je vzal a hnal na pastvu i myslel si: "Jaká by to byla práce, abych tří koně nenapásl?" - Než záhy se přesvědčil, jaké to koně vede na pastvu. Sotva je na pastvu přihnal, proměnili se mu v holuby, a frrr! všichni tři do povětří! -"No, to jste mi pěkní koně, aby vás čert pásl!" povídal si Janek, smutně se dívaje za nimi, jak si v oblacích krouží. Tu mu napadli švagři, a hned strčil dutou paličku do země; v tom okamžení přilítl k němu Vrník. "Co žádáš, švagříčku?"

"Ach, bodejť babu - kázala mi koně pást; přivedl jsem je na pastvu a za chvíli se udělali holuby, a nyní, hle, - kde jsou!" řekl Janek švagrovi ukazuje vzhůru, kde se tři holubi vysoko v povětří vznášeli.

"Hned ti je seženu", řekl Větrník, a podávaje Jankovi uzdu, dodal: "Až přiletí dolů, hoď na ně ohlávky a hned se ti udělají koňmi a můžeš si je zavést domů." - Po těch slovech Větrník zmizel a náhle se strhla vichřice, s holuby začal vichr v povětří smýkati, až jim křídla slábla, potom je schytil a srazil je dolů na zem k nohám Jankovým, který hned na ně hodil uzdíce. V té chvíli stali se zase koňmi a od něho se již nehnuli; když byl čas jíti domů, dovedl je na uzdě až do dvora a odvedl je čarodějce; uzdu si vzal a nechal při sobě. Divno bylo čarodějnici, že Janek přivedl koně domů, ale neříkala mu nic. Druhý den ráno vyvedla mu zase ty tři koně na dvůr a poslala ho na pastvu, přikazujíc mu, nechá-li je utéci, že mu hlavu srazí. Janek hnal koně na pastvu, ale byl již na ně pozoren. Jak je přihnal na pastvu, tu v malé chvíli se rozběhli, a proměnivše se v kachny, vlétli doprostřed jezera.

Janek nemeškaje vstrčil do země hůlku stříbrnou, a Měsíčník byl u něho. "Co žádáš, švagříčku?" ptal se Jánka.

"Ach, bodejť babu jasná střela! Kázala mi koně pást. Jak jsem je přivedl na pastvu, nuž hle - kde jsou a co jsou!" pravil Janek, ukázav švagrovi na jezero.

"Nestarej se, přivedu je na sucho", odpověděl Měsíčník a odcházeje od Jánka šel k jezeru, pustil do něho bílý závoj a všecka voda se do něho vtáhla. Kačice zůstaly na suchu a Janek přiběhl, hodil na ně ohlávky, a v té chvíli staly se koňmi a od Jánka se nehnuly. Když byl čas, hnal je domů. Druhý den bylo čarodějnici ještě divněji, když Janek zase koně domů přivedl, ale neřekla mu ani slova, dala mu jísti a dělala, jako by s ním byla nanejvýše spokojena. - Třetí den ráno vyvedla mu zase koně na dvůr, aby je šel pást. I vedl je na pastvu jsa žádostiv, jak ho zase budou klamati. Jakmile přišli na pastvu, proměnili se v smrky, vysoké, mocné. Janek dlouho nepřemýšleje vstrčil do země zlatou hůlku a švagr Slunečník stál při něm. "Co žádáš, švagříčku?" ptal se Jánka.

"Kázala mi čarodějnice, bodejť ji zlá nemoc mořila, koně pást, a jen co jsem je sem přivedl, proměnili se v smrky. Nu, hle, jak tu stojí, což jimi mohu pohnout ?"

"No, však já jimi pohnu, jen čekej", řekl Slunečník; "až potom přijdeš domů, bude se tě čarodějka ptát, co si žádáš za službu, ale ty si nic jiného nežádej než toho koně, co se válí na smetisku." - Po těch slovech pustil Slunečník na smrky žár, že s nich hned padalo dolů spálené jehličí a kůra se pukala. Nemohouce vydržeti v té horoucnosti, v koně se proměnily a Janek jim rychle přehodil ohlávky a vedl je domů.

Čarodějnice sípěla jedem, když i třetí den Janek koně přivedl; nedala toho však na sobě znáti a pravila Jankovi: "Dobře jsi pásl; chci se ti nyní za to odměnit. Pověz, co si žádáš ?"

"Dejte mi třebas tam toho hubeného koně, co se válí na smě tisku."

"Ej, což jsi blázen? Copak chceš dělat s takovou zdechlinou, vždyť na jeho postroj sedm roků slepice neřádí. Mohu ti dát pěkného koně a zlatý postroj na něj!"

"Ech, pro mne je dobré, co se leckde povaluje, jen vy mně tu mrchu dejte, já nic jiného nežádám", odpověděl Janek.

"Tedy si ji vezmi, ale dříve, než odejdeš, ještě mně podojíš tři kobyly", pravila čarodějnice a zlým okem pohlédla na Jánka.

"Nu, proč bych nepodojil, vždyť to není velká práce", odpověděl; čarodějnice se ušklíbla a odešla pro koně. Tu hubený koník se smetiska zavolal na Jánka: "Janku, Janku, mladý princi, moudře ses poradil s rozumem, když jsi mne žádal. Až kobyly podojíš, budeš se muset v mléku vykoupat, ale dříve než do koupele sedneš, na mne zavolej. Vtom přivedla čarodějnice na dvůr tři kobyly a velkou káď, a poručila Jankovi, aby ty kobyly do té kádě podojil. - Janek udělal, co mu kázala. Když je měl podojeny, poručila mu čarodějnice, aby se v tom mléce vykoupal. "Nu, když se mám vykoupat, dobře, vykoupám se, ale nechť ten můj bedny kůň při mně stojí, neboť si chci hned po koupeli na něho vdnout", pravil Janek.

"To se ti může stát, jen si ho zavolej!" řekla čarodějnice a jen se tak ušklíbala.

"Hej, ty koni na tom smetisku, pojď sem ke mně!" vzkřikl Jeník na koně; ten klopýtaje, jako by ho ani nohy unésti nemohly, přibelhal se k Jankovi a postavil se ke kádi. Jak skočil Janek do kádě, začalo se mléko klokotem vařiti. Nebyl by Janek z něho vylezl živ, kdyby nebylo bývalo koníka. Ten shýbl hlavu do kádě a jedním dechem vtáhl všecku horoucnost do sebe. Mléko schladlo a Janek se pěkně vykoupal a byl krásnější než dříve. - Když čarodějnice, míníc, že se Janek v mléku uvaří, viděla ho vycházeti z koupele ještě krásnějšího, zůstala udivena. "Když on vyšel z koupele tak pěkný", povídala si, "mohu se i já vykoupat a být krásná a Jánka si vzít za muže." Po těch slovech ihned vlezla do mléka; ale vtom shýbl kůň hlavu do kádě a všecku horoucnost, co byl dříve vtáhl do sebe, pustil do mléka, že klokotem zavřelo. Čarodějnice se uvařila a Janek rychle vsednuv na kůň ujížděl ze dvora. - Když přijeli k jednomu potoku, kůň stanul, řka Jankovi: "Sesedni se mne a očisť mne." - Jeník hned skočil dolů a jal se koně v potoku čistiti, odhodiv s něho postroj, na nějž slepice sedm rokův neřádily. Když ho pěkně očistil, vylezl kůň z potoka - a Janek zajásal radostí nad jeho krásou. Už viděl, že má Tátoše. Srsť jeho se leskla jako zlato, a když hřívou pohodil, jako by mu jasné blesky okolo hlavy lítaly.

"Očisť i postroj", poručil Tátoš Jankovi. - Janek omočil postroj do potoku, a když jej vytáhl, byl ze zlatohlavu, vykládaný démanty.

"No a teď sedni na mne a dobře se drž!" řekl Tátoš, když na něho Janek položil postroj. Janek se naň s radostí vyšvihl, Tátoš odrazil od země, až se zem zajiskřila, a zvednuv se do povětří, letěl rychleji než vítr k ohnivému dvoru. - Právě stála zase krásná Uliana u studně máchajíc roucha v horoucí vodě, kterou jí Větrník po chvílích schlazoval-když tu náhle přilítne Janek na Tátoši.-"Pojď, moje milá kráso, nechť tě vysvobodím, neboť nyní nás ta ohava nedohoní", pravil Janek, když Tátoš stanul u studně. Ale Uliana se zdráhala. - "Ach, vždyť by on nás zase dohonil a roztrhal by tě; utíkej, duše drahá, aby tě neucítil, a mne už jen tu zanechej." Ale Janek skočil s Tátoše, krásnou svoji milou si objal, na Tátoše k sobě ji posadil, a v té chvíli nebylo jich na dvoře. - Tu drakův Tátoš zaržál, až se to po dvoře rozlehlo, a nohou zabušil, až zem pod ním zaduněla.

"Copak ti je, Tátošíku?" křičel na něho drak, "či nemáš seno jako zlato, vodu jako víno?"

"Mám seno jako zlato, vodu jako víno, ale krásnou Ulianu princ Janek ti unesl, odpověděl Tátoš.

"Eh, mohu ještě hodinu spát, hodinu tabák kouřit, a ještě je dohoníme", zvolal drak.

"Nesmíš hodinu spát, ani tabák kouřit a ještě jich nedohoníme, neboť je nese můj mladší bratr, který je mne rychlejší!" odpověděl Tátoš. - Tu drak vyskočil, vsedl na Tátoše a pustil se za utíkajícími, jichž už nebylo viděti. - I sebral Tátoš všecku svoji sílu a jako vítr letěl za bratrem; už ho vidí, už ho dohání. Drak zlostí kypí, bodá Tátoše, aby ještě rychleji letěl, již chystá v duchu kolikero smrtí Jankovi a krásné Ulianě, vtom volá mladší Tátošík na staršího drakova: "Nedoháněj, bratře, bratra, Tátošíku Tátošíka, střep čerta a pojď s námi!" - Jak to Tátoš uslyšel, zatřásl se a drak s něho po hlavě slítl do propasti. Na prostého Tátoše sedla si krásná Uliana a bratr podle bratra unášeli Tátošíci milence do jejich domova.

Starý král, otec Jankův, dal již dávno zámek obtáhnouti modrým suknem, neboť želeli on i královna svého syna, nedoufajíce, že ho kdy uvidí. A tu on, hle - na Tátošíkách i s krásnou nevěstou se nesou k zámku! Radost nad radost po celém království! Hned modré sukno strhali, zámek potáhli červeným, slavila se vážná hostina, a potom starý král vyhlásil Jánka za krále - a každý měl, co si přál.