O smolíčkovi pacholíčkovi

Smolíček byl malý pacholíček a byl u jednoho jelena, který měl zlaté parohy. Jelen chodíval na pastvu a vždycky, když odcházel, přikazoval Smolíčkovi, aby zavřel a nikoho nepouštěl. Smolíček vždy měl zavříno a dlouho nikdo na dveře nezaklepal. Jednoho dne ale kdosi na dveře zaklepal, a když se Smolíček ptal, kdo to, ozvaly se zvenčí líbezné hlásky:

„Smolíčku, pacholíčku,

otevři nám tvou sedničku,

jen dva prstejčky tam strčíme,

jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme."

Smolíček otevřít nechtěl; hlásky venku ještě líbezněji prosily. Smolíček byl by jim rád otevřel, ale bál se jelena. Že jim neotevře, ne a ne, a neotevřel. Když přišel jelen, povídal mu Smolíček, že někdo klepal na dveře, že líbezné hlásky prosily, aby jim otevřel; on však že neotevřel. —

„Dobře jsi udělal, Smolíčku, žes neotevřel, to byly jeskyňky. Kdybys byl otevřel, byly by tě odnesly." —

Smolíček byl rád. Druhý den šel zase jelen na pastvu a Smolíček zavřel. — Tu zanedlouho ozvou se přede dveřmi ještě líbeznější hlásky než před tím dnem:

„Smolíčku, pacholíčku, otevři nám tvou sedničku, jen dva prstejčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme." Smolíček že neotevře, ač by rád byl otevřel a na jeskyňky se podíval. Tu začaly jeskyňky přede dveřmi zimou se třást a plakat, až to bylo Smolíčkovi líto. I pootevřel jim malilinko dvířka, co by tam mohly dva prstejčky strčit. I děkovaly mu jeskyňky a hned strčily mezi dveře dva bělounké prstejčky, pak celou ruku, a huš byly v sedničce, Smolíčka uchytly a pryč s ním utíkaly. Tu se pustil Smolíček do volání:

„Za doly, za hory, mé zlaté parohy, kde se pasou!

Smolíčka,

pacholíčka

jeskyňky nesou." Jelen se nedaleko pásl, a jak slyšel Smolíčkův hlas, přiběhl a jes-kyňkám ho vzal. — Doma dostal prý Smolíček výlupek na pamětnou, aby podruhé nikomu neotvíral. Smolíček si umínil, že neotevře, i kdyby jeskyňky ještě líbezněji prosily. Kolik dní nepřišel nikdo, až zase jednoho dne ozvaly se přede dveřmi hlásky:

„Smolíčku, pacholíčku,

otevři nám tvou sedničku,

jen dva prstejčky tam strčíme,

jen co se ohřejeme,

hned zase půjdeme." Smolíček ale jako by je neslyšel, až když tuze zimou se cintovaly (třásly) a tolik prosily, aby je trošinku jen ohřejt nechal, povídal, že jim proto neotevře, že by ho zase odnesly. „Ne, my tě neodnesem, a kdyby, nemáš se čeho bát, u nás by ses měl lepší než zde, všeho bys měl hojnost a my bychom si s tebou ustavičně hrály."

Smolíček dal se zase umluvit a pootevřel, ale jeskyňky mžikem octnuly se v sedničce, Smolíčka uchytly, a pryč s ním utíkajíce, hrozily mu, že ho zabijou. Smolíček volal zase:

„Za doly, za hory,

mé zlaté parohy,

kde se pasou!

Smolíčka,

pacholíčka

jeskyňky nesou."

Ale tentokráte bylo darmo, jelen pásl se daleko, neslyšel ho, a jeskyňky ho donesly až domů. Ubohý Smolíček měl se dobře — to je pravda, samými lahůdkami ho krmily, ale jen proto, aby ztloustnul, a pak chtěly si ho zabít. Zavřely ho a žádná si s ním nehrála. Když už mnoho dní u nich byl a mnoho dobrot a lahůdek snědl, přišly jeskyňky k němu, a že aby jim ukázal malíček; když jim malíček ukázal, řízly do něho, jestli by dost tlustý byl. Zdál se jim dost tlustý; vzaly ho tedy, svlékly ho, položily do korýtka a nesly do pece. Smolíček byl v hrozné úzkosti, prosil je, aby se slitovaly, ale ony nic— i pustil se milý Smolíček do pláče a volání:

„Za doly, za hory,

mé zlaté parohy,

kde se pasou!

Smolíčka,

pacholíčka

jeskyňky pryč nesou!" Tu se ozvou rychlé skoky, jelen zlatoparohatý přiběhne, Smolíčka pacholíčka nabere na parohy a pryč s ním uhání domů. — Doma ale Smolíček dostal co proto a plakal a slíbil, že už bude vždycky poslouchat a že nikdy více jeskyňkám neotevře; a taky neotevřel.