O třech bratřích

Byl jeden král, ten měl tři syny. Ačkoliv bohatstvím oplýval a všeho měl hojnost, přece nebyl spokojen a nic ho na světě netěšilo, protože již kolik let churavěl. Mnoho lékařů se o to pokusilo, by mu zdraví navráceno bylo, ale žádnému se to nepoštěstilo. Tu přišel také jednou jeden starý a pro svou moudrost daleko rozhlášený muž, který mu dal tuto radu: aby našel člověka, který by se na cestu vydal a vyhledal zámek, v němž je pták, jemužto ze zobáku při zpěvu krev kape. Té krve jestli tři kapky vypije, že tu chvíli zdráv bude.

Když synové ke králi přišli, oznámil jim slova starcova a spolu nařídil, by se o takového člověka postarali.

„I proč bychom to cizímu na starost dali, co každý z nás rád udělá? My sami tobě toho ptáka přineseme; dej nám peníze a my se co nejdříve na cestu vydáme; nejmladší ať zůstane u tebe." Král syny své ovšem nerad od sebe pustil, protože nevěděl, co se s nimi stát může; ale když nechtěli jinak, teď svolil. Za několik dní odjeli. Trvalo to dlouhý čas, a o princích nebylo ani slechu. Často král s nejmladším princem o nich mluvil, kde asi jsou a jestli se kdy vrátí — ten jej ale vždy těšíval, ač sám tuze pochyboval, že by bratří ptáka přinesli. Konečně však viděl, že se otec trápí, a tak se odhodlal, že raději sám do světa pro ně půjde. Řekl to králi; ten ale nechtěl o tom ani slyšet; neboť miloval jej nejvíce ze všech, a raději by byl ty dva nežli jeho ztratil. Princ upustil tedy od svého předsevzetí; když ale čím dále tím hůře s otcem bylo, a bratři ještě nepřicházeli, nedal se déle držet a prosil tak dlouho, až na otci svolení vymámil.

Požehnání otcovské v srdci a něco peněz v kapse, vydal se dle vlastní žádosti samojediný na cestu. Dlouho a dlouho chodil, aniž posud věděl, kam se obrátit má; tu přišel na zelenou louku, která lesem jako obroubena byla. Ohlížel se, kde by jaká stezka byla, a na žádné straně nebylo ani stopy. Právě si chtěl odpočinout, tu spatří uprostřed louky mrtvé tělo. I můj bože, myslí si, toho chudáka vrány roznesou; když ho žádný nezakopá, zakopám já ho. Jak řekl, tak udělal. Když byl s prací hotov, lehl si na nový hrob a usnul. Tu se mu zdálo, že u něho stojí velký stařičký muž v dlouhém šatu, a prstem na laňku ukazuje, praví: „Na poděkování, že jsi mé tělo do země zakopal, dovede tě tato laňka k cíli tvé cesty. Kdyby mně to byli tvoji bratři udělali, byl bych jim cestu ukázal, oni mě ale nechali ležet, a proto ptáka nenašli."

Nato stařeček zmizel, a laňka tu zůstala. Princ si mnul oči, neboť myslil, že pořád ještě sní; laňka se ani nehýbala, očkama tak přívětivě na něho hleděla, až se osmělil a k ní přistoupil. Tu začala před ním poskakovat, jako by říci chtěla, aby šel za ní, což on, vzpome-nuv si na svůj sen, také učinil. Když přišli do lesa, znala laňka tak dobře všecky cestičky, že princ ani větve rozdělávat nemusil, aby pohodlně jiti mohl. Tu se však začínalo stmívat, a oni šli pořád ještě lesem. Pomyslil u sebe princ: Jakpak to asi v noci bude, já ji nebudu před sebou vidět a někam zabloudím? Ale sotvaže si to pomyslil, tu viděl světýlko před sebou se míhat. Nevěděl, co to — s laňkou to stálo, s laňkou zase šlo; přihlédl blíže, a tu uzřel, že špičky růžků jejích svítí. Všechen strach jeho minul a s důvěrou kráčel, kam ho ta živá světýlka vedla, a zajisté se s dobrou potázal; neboť přišel do jeskyně na nocleh, našel tam správnou mechovou postel, pak mléka a ovoce do sytosti.

Ráno to šlo zase dále, a tak několik dní po sobě, a vždy se laňka o všecko postarala. Jednoho dne přišli k jedné hoře, na níž stál vysoký hrad; tu mu náhle laňka zmizela. Princ se ohlížel, ale nikde jí nebylo; myslil, že snad přijde, ale ona více nepřišla. Byl tedy jist, že cíl své cesty našel, a chutě se do hradu pustil. Žádný ale na jeho volání nepřicházel, aby ho do zámku pustil; a chtěl-li tam vejít, musil se o to pokusit, jak by sám si vrata otevřel. Nedalo mu to ale pražádnou práci; jak na ně sáhl, sama se otevřela. Když vešel dovnitř, neviděl ani v rozsáhlém dvoře, ani na chodbách, ani v pokojích živé dušičky. Šel tedy pořád dál a dále. V otcovském zámku to nebylo také jen ledabylé, ale taková skvostnost tam přece nepanovala. Jako v zrcadle viděl se ve stříbrných a zlatých stěnách, které drahými kameny vykládány byly, měkkých odpočívadel, skvostného nářadí, všelijakých drobností a drahých tretek stálo po pokojích v různém pořádku. Když přišel až do nejposlednějšího pokoje, spatřil u okna ve zlaté kleci hledaného ptáka. Ten kdykoli zpíval, vypustil vždycky z úst krůpěj krve jako rubínek. Již ho chtěl brát dolů, tu mu napadlo, aby se po pokoji ohlídl. Úžasem mu ruka sklesla. Na červené aksamitové pohovce leží paní krásná co bohyně; zdá se, že tvrdě spí. Jednu ruku má ležet vedle sebe, druhou pod hlavou; dlouhé havraní kadeře splývají přes bělostné rámě až ke zlatému třepení, jímž odpočívadlo kolem bylo obroubeno. Bílé roucho krylo zlehka lahodné tělo, pod nímž jen nožka do měkkých polštářů vtlačená vykukovala. Princ nevěděl, má-li ji vzbudit čili ne. — Ani žilka se v ní nehýbala, a přece nebyla mrtva. „Kdyby jen jedenkráte oči otevřela, jen jediné slovo promluvila!" přál si zamilovaný princ, který již plné tři dni u ní seděl a procitnutí očekával. Ale toho se nedočkal. Konečně mu bylo u ní úzko, a vzpomenuv si na otce, umínil sobě, že tu chvíli odejde. Když ptáka s klecí sundal, přišlo mu na mysl, aby si od ní něco na památku vzal. I ohlíží se, co by tu bylo, a spatří na stolku u odpočívadla meč, lahvici s vínem a chléb. Na prvním bylo psáno: „Tento meč má takovou vlastnost, že kdo jím třikráte v povětří máchne a řekne: ,Všem hlavy dolů!', v tom okamžení všem hlavy slítnou." Na víně stálo: „Kdo se toho vína napije, ať má nemoc jakoukoli, hned se uzdraví, aniž pak vína kdy ubude." Na chlebě zase: „Byť by na sta lidí z něho jedlo, nikdy nebude menší."

„Toť jsou výborné věci," pomyslil si princ. „Ta jich zde beztoho nepotřebuje, a mně budou k dobrému prospěchu. Aby však věděla, kdo u ní byl, napíšu jí svoje jméno." I napsal naspod stolku, kde ty věci stály, své jméno, odkud je a kdy v zámku byl. Potom políbil spící paní, vzal ptáka, meč, víno a chléb a odebíral se z hradu. V nejbližším místě si koupil koně a jel s dary dále. Dlouho a dlouho jel, až přijel do jednoho města, kde byl veliký zmatek a sběh všeho lidu. I ptá se princ po příčině, a slyší, že táhne nepřítel s četným vojskem proti městu, král že nemůže nakvap tolik lidu sebrat, aby se proti němu postavil, a tudy že povstal ten běh a hluk. I vzpomněl si princ na svůj meč, a hned se u krále dal ohlásit. Král ho s radostí přijal, a nechtěl jaksi věřit, že by mu princ samojediný pomoci mohl. I sebral tedy přece, kdekoho mohl, a táhl proti nepříteli. Když byli blízko něho, vytáhl princ svůj divotvorný meč, máchnul jím třikráte v povětří a zvolal: „Všem nepřátelům hlavy dolů!" — a hle, v okamžení se všecky nepřátelské hlavy po zemi kutálely. S úžasem a podivením hleděl každý na prince, a král ho s velkou úctou a vděčností do zámku vedl, kde se jemu ke cti skvostné hody slavily. Několik dní tam ještě pobyl, pak ale, bohatě od krále obdarován a vším potřebným zaopatřen, jel opět dále. Meč ale nechal králi na památku.

Zase jel několik dní, až přijel do jednoho města, kde byly brány zavřeny. I neviděl ani člověka a dlouho křičel a klepal, než ho strážníci uslyšeli. S podivením ptal se jich, co to znamená, a ti mu řekli, že panuje v městě ukrutná nemoc, kterou každý, kdo tam přijde, nevyhnutelně dostane; že to již trvá dlouhý čas, aniž jaká naděje k osvobození svítá. Všichni obyvatelé města, král s celou rodinou že jsou nemocni, a proto že tam raději žádného nepouštějí. „Jen mne tam pusťte, já vám všem pomohu," řekl princ s důvěrou, a strážníci s radostí učinili, jak žádal.

Jel zrovna ke králi a dal se ohlásit. Všichni vypadali tak bídně, že sotva nohy vlekli. Když před krále přišel, řekl, že má proti zlé nemoci dobrý prostředek a že mu zajisté pomůže. Král jej hned vlídně vítal a mnoho mu přislíbil, jestli ho vskutku uzdraví. Tu mu dal princ vína napiti, a sotva ho král okusil, byl zdráv. I přišla také královna se svými dětmi, aby též uzdravena byla. A konečně když to dal král ohlásit, přicházeli lidé houfem do zámku, a každý zdráv odešel. Byli by ho penězi zasypali, kdyby nebyl řekl, že je sám princ královský a že ničeho nepotřebuje. Když ale odejel, musil přece množství klenotů od krále na památku přijmouti, začež mu tam na poděkovanou divotvorné víno nechal.

Měl tedy už jen ptáka a chléb. Tu přijel zase do jednoho města, a když se ptal v hospodě po jídle, neměli ničeho, kromě trochu ovoce a ryb, a vedli nářek, že tam lidé hladem mrou. U té příležitosti odbyl tedy zase u krále svůj chléb, jímž ten hladové město brzy podělil, a přece ho neubylo. Zase byl štědře obdarován; když ale odjížděl, nechal tam chléb pro potřebu a byl rád, že nic více nemá nežli ptáka. Domníval se, že snad už nebude tak daleko od domova.

Tu přijel jednoho dne k městečku a viděl před sebou vystavěné lešení. „I kohopak tu asi budou odpravovat?" pomyslil si kníže a schválně zajel do městečka, aby se poptal. Na otázku jeho pravili mu, že tam již asi před rokem přijeli dva princové, kteří mnoho peněz měli, ale všecky je tam prohráli, a ještě od lidí se vypůjčili; konečně když hodně křiku a různic nadělali, že chtěli v noci prchnout, byvše ale chyceni, že mají teď pro výstrahu utraceni být. Princ se ulekl, neboť s jistotou skoro domníval se, že jsou to jeho bratři. Prosil tedy městské pány, aby ho k odsouzeným dovedli, a tu opravdu seznal, že se nemýlil. Bratří jej ale nepoznali. Ptal se pánů, jestli by možná bylo penězi to spravit, že jim dá, co budou chtít. Pánům na tom nic nezáleželo, ba ještě milejší jim to bylo, když peníze dostali; tedy požádali znamenitou sumu, kterouž princ vyplatil, a pak s propuštěnými bratry odejel. Ale jakmile ti věděli, kdo je vyplatil a jak šťastně se bratr z cesty navrací, počalo je to mrzet a myslili pořád na to, jak by překazili, aby se s nimi domů navrátil. Již se k otcovskému městu přibližovali, a ještě se jim žádná příležitost nenaskytla, aby ho ze světa shladit mohli. Tu přišli do lesa, o kterémž dobře věděli, že je tam vlčí jáma. Lstivě ubohého bratra k ní přilákali, a než se nadál, ptáka mu z ruky vytrhli a jeho do jámy hodili. Nato jeli domů a otci řekli, že oni ptáka našli. Král se nemálo ulekl, když se ničeho o svém zamilovaném synu nedověděl. Sám toužebně očekávaný pták nemohl jej potěšit, neboť celý den ani zobáček neotevřel, neřkuli aby byl zpíval; nebylo to tedy všecko nic plátno.

Zatím princ ve vlčí jámě hladem a zimou celý na smrt umdlený div si nezoufal. Jak něco zašustlo, křičel co hrdla měl, ale nic plátno; třetí den teprv šel sedlák kolem a zpíval si veselou notu. Jak to princ uslyšel, volal na něj, a k štěstí sedlák křik zaslechl. Přikročil k jámě, a když viděl, že je to člověk, byl hned povolný a starostliv, jak by mu tamodtud pomohl. Snesl hole a provazy, a když je navázal, spustil je dolů, a princ po nich nahoru vyšoupal. „I ty milý božíčku, jakpak jste se tam dostal?"

„Neptej se, příteli, a raději mě doveď někam, kde bych se ohřál a najedl, jsem již celé tři dny v té díře."

S ochotností ho sedlák do svého příbytku odvedl, který byl nedaleko od té jámy, a tam ho vším zaopatřil. Teprv když se nasytil a vyspal, pověděl sedlákovi o svém neštěstí.

„Toť jsou bohaprázdní lotři, ti vaši bratři," řekl sedlák, když všecko vyslechl; „a jak se váš ubohý otec bude rmoutit, kde jste asi zůstal!

Nejlépe uděláte,, jak se jen trochu zotavíte, když půjdete do města." To také učinil, a sedlák šel s ním. Jakou tu měl otec radost, když svého miláčka spatřil! Vypravoval mu hned, že mu syni ptáka sice přinesli, ale že nechce zpívat; princ neřekl ani slova, co se s ním stalo a co mu bratři udělali, také tomu sedláku zapověděl, aby o ničem ani zmínky nečinil. Nato žádal, by mu ptáka ukázali, a když mu klec přinesli, zavolal na ptáčka, který jak známý hlas uslyšel, radostně poletoval a zpíval, čemuž se všichni podivili, vidouce, že ptáčkovi živá krev z ústek kape. Princ chytil krvavé kapky do zlaté nádoby a donesl je otci. Ten sotva jich několik užil, byl hned mnohem zdravější, a konečně docela zdráv. Tu žehnali lidé dobrého syna, ale druhým dvěma nikdo nic dobrého nepřál. Oni sami měli dost strachu, že se na nich bratr pomstí, ale to on neudělal; ani slovem se jim o ničem nezmínil, ačkoli měl právo jakkoli je potrestat. Ale co přišel domů, byl vždy smuten, nejraději sedával ve svém pokoji a bavil se s ptáčkem anebo chodil na lov. Nicméně nemohl na svou krásnou princeznu zapomenout; často si prával otec, aby se oženil, on ale nechtěl, a konečně si umínil, že se nikdy nezasnoubí. —

Krásná princezna, když kníže ptáka odnesl, probudila se; neboť s tím ptáčkem byla kletba od ní vzata, ale nevěděla nic o tom, co se s ní stalo, ani kdo u ní byl. Spolu s ní probudili se i její v zámku zakletí lidé. Když se poohlídla, bylo jí to divné, kam se ty tři věci, meč, chléb a víno, poděly a kdo ptáka odnesl. Později měnil se také stav její a ona nevěděla, co jí schází. Tak jí s těmi myšlenkami a s tím divením utekl čas, až syna porodila.

Bylo to roztomilé děcko a rostlo jako konopě. Co nevidět počalo běhat a žvatlat a matka měla s ním tisíc a tisíc radostí. Tentokráte ještě málokdo uměl číst a psát. Králové jenom a velcí páni drželi si učené muže, kteří jejich děti vyučovali. A tak se i naší princezně, neboť byla královská dcerka, toho štěstí dostalo. A jak jí to přišlo vhod! Mohla nyní svého syna sama vyučovat, což mileráda činila. Již hezky slovíčka odříkával, když mu sedmý rok docházelo. Jednoho dne sedí s ním matinka na odpočívadle u toho samého stolku a v té samé sednici, kde před sedmi lety ležela; chlapeček skočí dolů a poskakuje po sednici; když ji celou zrejdí, vleze také pod stůl a dívá se nahoru. Tu vidí podspod napsaná slova.

„Hleď, hleď, matičko, copak je to za slova?"

Matka se rychle shýbla a Četla jméno princovo, kdy tam byl a proč; nyní věděla, kdo je otcem syna jejího. Tu chvíli si také umínila, že jej vyhledá. Poručila svým lidem, by všecko na cestu připravili. Za několik dní bylo všecko pohotově a ona odjela se svým synem; správu zámku svěřila několika věrným služebníkům. První město, kam přišla, bylo, kde princ meč nechal. Jak tam přijela, tu jí hned o tom divotvorném meči vypravovali. T byla ráda, že přišla na stopu, a dala se u krále ohlásit, žádajíc jej, že se jí meč ze zámku ztratil, aby jí ho vrátil. Když to král uslyšel, nemeškal dlouho, ale hned princezně meč dát kázal. Potěšena odjela dále. V druhém městě, do kterého přišla, našla víno a v třetím chléb, a oboje jako meč nazpátek dostala.

Konečně přijela až do toho města, kde hledaný princ bydlel. I poslala hned ke králi s žádostí, aby k ní odeslal syna, který ptáka ze zakletého zámku odnesl. Ona nevěděla, že má král tři syny, a král nevěděl, že nejmladší syn ptáka odnesl. Řekl to tedy dvěma starším. Ti myslíce, že snad u princezny milosti dojdou, ba že si jednoho z nich za manžela vyvolí, šli k ní bez meškání. Avšak toho pykali. Jak k princezně přišli, podivila se ona, že jdou dva; ale jak se začala na meč, víno a chléb vyptávat, a oni o ničem nevěděli, poznala, že jsou šibalové, a trestem jim zahrozila. Tu teprv vyzradili, že nikoliv oni, ale bratr jejich ptáka přinesl.

Princezna dala je zatím svými služebníky střežit a poslala pro toho nejmladšího. Rád a nerad byl jí tento po vůli. Rád proto, že ji miloval, nerad proto, aby otci těžké srdce neudělal, neb nevěděl, jestli se princezna mstít bude, nebo ne. Silně mu srdce tlouklo, když k ní vešel a ona mnohem krásnější než prve se svým synem mu vstříc vyšla. Kleknuv před ní, žádal o odpuštění. Před sedmi lety přál si slyšet jen jedinkého slova, a nyní se toho prvního bál. Ale nebylo přísné; neb princezně se krásný jinoch zalíbil, a byla ráda, že ji posud miluje a věren jí zůstal. Odpustila mu všecko, a on jí pak vypravoval, jak se všecko událo. Tu teprv poznala ničemnost bratrů jeho. Ani slova nemluvíc, nechala prince se synem ve světnici, a vzavši meč s sebou, šla ke druhým princům. Jak tam vešla, třikráte mečem nad hlavou máchnula, třikráte se jí ústa pohnula, a dvě těla bez hlavy ležela jí u nohou. Služebníkům poručila, by těla odklidili, pak se vrátila zase k svému ženichu, ale nic mu o bratřích neřekla.

            Nato šli oba i se synem k starému králi. Ten nevěda, co se s jeho miláčkem bylo událo, s velikou radostí syna, nevěstu a vnuka přijal. Když mu princezna všecko vyprávěla, ustrnul nad nezbedností druhých synů a byl hnut dobrotou nejmladšího, a rád sňatek jeho požehnal. Co se s druhými syny stalo, nebylo známo, neboť princezna řekla, že utekli. Za několik dní se slavila svatba mladých zasnoubenců. Nebylo v celé zemi ani jednoho člověka, který by byl dobrému princovi štěstí nepřál. A také se mu až do smrti s krásnou manželkou dobře vedlo.