Opět cesta k Slunci

Mešká byl krásný šohaj, že mu daleko nebylo rovného, ale byl šohaj chudý - neměl než dvě nohy. - Ani pěkných šatů neměl, co v pátek, to ve svátek. - Byl sirotek, neznal matky ani otce. Jako sirotka ho vzali na královský dvůr; tam se měl jako nahý v trní. - Když povyrůstal, potřebovali ho kde k čemu, ve dvoře, v zahradě, na posilky, zkrátka byl v domě považován za popelíka. Dokud byl chlapec menší, musel hrávat i s mladou kněžnou, která byla o dvě léta mladší jeho; to byla jeho nejmilejší zábava. - Pro mladou kněžnu by byl Mešká skočil do ohně. - Ale i mladá kněžna bez něho dlouho býti nemohla, on jí byl nejmilejší z celé družiny. - Když královští rádcové pozorovali, že se mají ty děti tak rády, nebylo jim to vhod, že se prý kněžna se sprostým popelíkem zabavuje; také to řekli králi, ale král pravil: "Vždyť jsou to ještě děti, časem i oni přijdou k rozumu." - Nechali jich tedy hrát.

Po čase přestali býti dětmi, po čase přišli i k rozumu, ale láska jejich nepřestala, ba čím dále, tím více měli jeden druhého rádi. Mladá kněžna nedbala, že je Mešká šohaj chudobný, že nemá ani šaty pěkné, že je v domě jako popelík, ona ho přece jen měla ráda, a Mešká zapomínal, když Marju - tak kněžnu volali - viděl, že je kněžnou. Jak jen mohli, sešli se a spolu se bavili, jako by ještě byli dětmi. Ale netrvala jim ta radost dlouho, kněžna vyrostla, byla již na vdaní, byla krásná, i začali do zámku jezditi královští synkové a kněžnu za ženu prositi. Den jak den zněl zámek od hudby a cinkání pohárů; jídel od výmyslu světa bylo na tabulích viděti. Všichni se kořili kněžně, deset ženichů mohla míti za jednoho, ale ona o žádného nedbala a jak se jen na chvíli mohla odkrásti, ohlížela se po Meškovi, svém druhu. I ptal se jí otec jednoho dne, který z těch knížat se jí nejlépe líbí, kterého by ráda za muže; tu ona prostě odpověděla : "Mně se, otče milý, nejlepší ze všech líbí Mešká, můj druh, a já se nevdáni za žádného, jen za něho."

Velmi, velmi se rozmrzel starý král, a kdež by ne ? - Tolik krásných, bohatých královských synů a proti takovému popelíku! Svolal všechny své rádce, aby mu poradili, co má dělati. - Ti mu hned radili, aby dal popelíka zabít. - Než to se přece dobrému králi zdálo přílišné, tak pro nic za nic nevinného šohaje zahubiti; i pravil, aby se uradili jinak. - "No, nejjasnější králi", pravil nejmoudřejší z rádců, "když se ti to zdá přílišné, pošleme ho dobrým způsobem na takovou cestu, se které se nenavrátí, i kdyby putoval sto roků; pošleme my ho k slunci, aby se ho zeptal, proč ono dopoledne vždy jde nahoru a vždy víc a více hřeje, a odpoledne proč se kloní dolů a vždy slaběji a slaběji zahřívá."

Zalíbila se tato moudrá rada králi. "Aspoň", pravil, "moje dcera na něho zapomene, když ho tak dlouhý čas neuvidí." Tu hned zavolali Mešku, dali mu pěkné šaty, dali mu peněz na cestu dost a poslali ho k slunci, aby přinesl na ty otázky odpovědi.

Když to Mešká své milé kněžně pověděl a od ní se loučil, naříkala si velice a plačíc druha svého objímala ; i Mešká s těžkým srdcem opouštěl svoji družku, a když už šel od ní, vždy se ještě vracel, aby jí políbil uplakané líce. - Než ale museli se přece jen rozloučiti. - Smuten ze zámku se ubíraje nevěděl ani, kudy se dáti, a od jiného poučení také žádati nemohl. - Pohnul tedy sám rozumem. Nepustil se proti slunci, ale za sluncem, přímo kde zapadá. - Šel, šel pustými lesy, kamenitými cestami, až po mnohém chodění přišel do jedné cizí krajiny, kde panoval slepý král. Když král ten slyšel, že přišel do města taký a taký cizinec, který jde k slunci, dal ho zavolati před svůj zlatý trůn. Když Mešká přišel, hned se ho král ptal: "Zda to ty, synu můj, jdeš k tomu slunci ?"

"Já, opravdu, pane králi!" odpověděl Mešká.

"No, když tam jdeš, zeptej se ho, co je příčinou toho, že jsem já, mocný král, na své staré dni musel oslepnouti. Jak to vykonáš, já ti v tom okamžení udělím polovici svého království", pravil král.

"Eh, vždyť já to rád vykonám i bez odměny", řekl Mešká. - Posilniv se stoupal dále za sluncem pustými lesy, hlubokými dolinami, kde ani stopy člověčí nebylo, ani hlásku, až přišel k jednomu širokému, hlubokému moři. - Nebylo mu jíti ani napravo, ani nalevo, neboť přímo za mořem se slunce klonilo. Co dělat? - Chodil po břehu sem tam, přemýšlel, kterak přes to moře; tu vidí velikou rybu; dopola byla ve vodě, odpola mimo vodu, břich měla svěží jako druhé ryby, ale hřbet měla ohořelý jako uhel, a to od slunečního žáru.

"Kdepak ses tu vzal?" praví mu ryba, "copak tu děláš? Kam jdeš?"

"Co dělám, kam jdu? Rád bych přišel na druhou stranu, neboť mi třeba k slunci, na to a na to - a hle, nemohu!" - "K slunci? No, když tam jdeš, já tě už přenesu, když se optáš, co je za příčinu, že já velká těžká ryba se nemohu dostat na spodek vody, jako ostatní ryby. Optáš-li se?" - "Ej, optám," pravil potěšený šohaj a už seděl na hřbetě veliké ryby, která ho šťastně přenesla na druhý břeh. - "Ale zase sem přijď, budu tě tu čekat", povídala, a on přisvědčiv stoupal dále přes cizí a pusté kraje, kde ani ptáčka ani chrobáčka viděti ani slyšeti nebylo, ne tak člověka. Musel býti už kdesi kraj světa, neboť zrovna před ním slunce sedalo. Pospíšil si, co mu dech stačil. Když přišel k slunci, právě si na klíně své mamičky oddychovalo. Poklonil se jim a oni mu poděkovali. Začal jim rozprávěti, a poslouchali ho.

"Co je příčinou, že slunce dopoledne jde vždy výše a výše a víc a více hřeje a odpoledne dolů padajíc slábne a slábne?" - Odpovědělo mu slunce: "Ha, bratříčku můj zlatý, zeptej se ty svého pána, proč on od narození vždy jen rostl na těle i na síle a nyní na starost proč se k zemi schyluje a slábne. I se mnou je to tak. - Mne moje mamička každé ráno jako pěkného chlapečka znovu rodí a každý večer jako slabého stařečka pochovává."

Dále ptal se Mešká: "Proč ten a ten král nyní na svoje staré dni oslepl, když předtím tak dobře vidíval?"

"Ha, - proč oslepl? Proto, že zpyšněl, že se chtěl přirovnat Bohu a dal si vystavěti skleněné nebe, poseté diamantovými a zlatými hvězdami, aby tak sedě na něm rozkazy vydával po celé zemi. Jak se poníží před Bohem a dá ztroskotati skleněné nebe, hned se mu do očí navrátí ztracené světlo."

"A ta ryba, proč se nemůže jako druhé ryby dostati na spodek vody?" ptal se naposled šohaj.

"Proto, že nejedla lidského masa; ale to jí nevyjev dříve, jen teprve až budeš za mořem hodný kus od břehu." - Když Mešká vše to vyslechl, poděkoval slunku a pěkně se mu poklonil i jeho mamičce. - Ale slunko ho nenechalo odejíti bez daru. - Dalo mu oblek, který se celý směstnal do ořechové skořápky; to byly šaty slunéčkové. Jde tedy zase šohaj nazpět k moři. - Ryba už čekala a hned začala na něm vyzvídati, aby jí pověděl, co ve věci je, ale on, chraň Bůh, jen až ho přenese na druhý břeh. - Sedne tedy na rybí hřbet a ryba s ním plave, že jen takové kruhy za ní zůstávají. - Uprostřed moře ho zase oslovila - aby jí pověděl, nebo že ho svrhne do vody. - Ale šohaj prý že nepoví, ať ho svrhne či nesvrhne; donesla ho tedy na druhý břeh. Tu s hřbetu rychle skočil a dal se v útěk a utíkaje křičel na ni, že proto se nemůže dostati na dno, protože nepožila lidského masa. Jak to ryba slyšela, jako by sto ďáblů do ní vlezlo, tak se rozzuřila, i pleskla do moře chvostem, že se voda vylila přes kraj a Meškovi zasáhla až po pás; ale už bylo pozdě, byl přece daleko a po tak malé vodě veliká ryba za ním nemohla.

"No, když mne nyní čert nevzal, už mne více nevezme", pomyslil si šohaj a vesele stoupal dále, vždy zase jen proti slunci, aby nezabloudil. - Po dlouhém putování přišel k tomu slepému králi.

"No, synu můj, jestlipak jsi na mne nezapomněl? Zda víš, proč jsem oslepl ?"

"Proto jsi oslepl, že jsi zpyšněl a Bohu ses chtěl rovnati. Jak ztroskotáš svoje skleněné nebe a ponížíš se před Pánembohem, hned se ti do očí vrátí ztracené světlo!"

Jak to král uslyšel, hned poslechl, ztroskotal skleněné nebe a do prachu se ponížil, a hned mu v očích svitlo, jako by z hrobu vyšel na boží den. - Meškovi, jak byl řekl, udělil za to půl království.

I když byl již nyní Mešká bohatý a králem, přece si nepohověl ani chvilku, ale jen domů pospíchal, neboť toužil velice po své kněžně.

A bylo dobře, že si pospíšil! Právě když vcházel do města, slyšel výskot, střelbu a hudbu, jako by se s Turky bili. - I ptá se jednoho člověka: "Copak se to stalo, co tu slyšet ?"

"Králova dcera se vdává a právě budou oddavky", odpověděl mu onen člověk.

Meškovi sklesly nohy, jako by mu žíly přeťal; ale vzpamatoval se, že není ještě po oddavkách, a rychle se vzchopil, pospíchaje do chrámu. - Před chrámem rozevřel oříšek, vyňal z něho slunéčkové šaty, přes sebe je přehodil a potom vešel do chrámu a na první místo, kde měl seděti ženich, se posadil. Celý chrám se od něho osvítil. Tu přichází řada královských svatební ku; každý se dívá na smělého hosta, každý se ptá, kdo je to: žádný ho nezná. - Tu přichází nevěsta, bledá, ztrápená. I ona všimla si hosta. Ach - jí netřeba ptáti se, kdo to je, srdce její ho poznalo ihned; zanechavši ženicha, letěla Meškovi do náručí, a nedej Bože více od něho. - Mešká všecek blažen tiskl ji v náruč a nebylo ani jeho mínění komu jinému ji přenechati.

Jak král slyšel, co se v chrámě děje, kázal, aby hned šohaje v slunéčkových šatech k němu přivedli. Mešká přišel před krále ruku v ruce s kněžnou, která si mu byla zatím postěžovala, co zkusila, když byl pryč, a jak ji k ženichovi nutili a jí říkali, že je Mešká dávno mrtev. - Když šohaj vyřídil králi odpověď slunce i vyprávěl to, co se mu na cestě přihodilo, žádal krále o ruku jeho dcery. Co měl král dělati? Viděl, že si Marja jiného nevezme. - Mešká vykonal slavně, co mu byl kázal, stal se i králem, nemohl tedy nic lepšího udělati, nežli jim dáti požehnání, a to také udělal. Bylo slávy a radovánek po celém kraji, ale nejšťastnější byli mladí manželé a šťastni též zůstali do smrti.