Otcovo dědictví

Byl jeden starý král a měl tři syny. Když mu čas vypršel a s tohoto světa se měl ubírati, ptal se jich, co by který chtěl, aby mu zanechal. Starší dva se prohlásili, že by si zvolili býti králi jako pan otec, nejmladší, Peťka, pravil takto: "Já, otče, víc nechci, než aby mě každý hned měl rád, jak na mne pohlédne! Otec dal každému, co si byli sami přáli, udělil jim požehnání a umřel. Po smrti otcově si umínili bratři podívati se kus světa. Starší dva se vybrali pyšně jako princové, Peťka nejmladší jen tak ošumělý s nimi šel jako chudý pocestný. Přišli na nocleh do jedné krčmy v lese. - Princové se ubírali do jizby, o Peťku se nestarajíce, neboť se zaň styděli; ale on se po nich také neohlížel a vešel do kuchyně. Ale krčmářka jsouc zaměstnána, zle se naň obořila: "No, co se ten otrhanec sem cpe, hybaj!" - Tu se naň obrátila, chtíc ho vyhnati; ale v tom okamžení všecka zlost ji pominula a Peťka se jí velmi zalíbil. I vzala ho do jizby, předkládala mu lepší jídla než princům, lepšího vína k pití mu dala a měkčí lože mu ustlala. - Ráno, když měli odcházeti, dala mu láhev pěkně opletenou řkouc: "Tu máš, abys na mne pamatoval. Kolikrátkoli z ní budeš pít, vždy zůstane plná." Peťka se poděkoval dobré krčmářce a ubíral se s bratry dále. Láhev byla plná nejvzácnějšího vína; Peťka pil do sytosti, i bratrům dal a přece z ní" neubylo, i viděl že není ošizen a velice se těšil z toho daru. - Bratři mu to dosti záviděli, ale když se na něho podívali, nemohli mu přece jen ublížiti.

Přišli opět na nocleh do velikého dvorce. Princové všude napřed a Peťka zůstával pozadu,že byl ošumělý; když sedali k večeři, šel a též přisedl. Tu se hospodyně náramně rozhněvala a vzkřikla: "Jak se můžeš opovážit, ty trhane!" Vtom naň pohlédla a bylo po zlosti. Mile ihned k němu přistoupila, nejlepší jídla mu předkládala a modré s nebe by mu byla snesla. Večer ho položila na svoje vlastní lože, a když se ráno ubíral pryč, dala mu ubrousek, řkouc: "Tu máš, abys na mne pamatoval. Kolikrátkoli jej prostřeš, budeš na něm míti jídel, co se ti jich zachce." - Peťka se hospodyni pěkně krásně poděkoval a odešel s bratry dále.

Nebylo jim třeba ani krčmy hledati, ani se o jídlo starati, ubrousek jim dával nejlepších jídel, co jen hrdlo ráčilo, a láhev dávala vína nejvzácnějšího.

Večer přišli opět na nocleh do zámku, kde je velmi vlídně přijali, to jest prince; o Peťku se nehrubě starali. - Peťka si z toho málo dělal, ometal se po dvoře, dokud se mu líbilo, a pak vešel do jizby, kde druzí besedovali. Paní hned vyskočila, chtěla mu spílati, dáti ho vyhnati, otrhance; ale sotva se naň podívala, srdce se jí pohnulo libostí k němu. Dala mu hned obléknouti krásné šaty, posadila ho vrch stolu, nejlepší jídla mu předkládala a nemohla se ani dost v něm nazhlížeti.

- Také lože mu připravila, že spal jako v růžích. - Ráno, když měl odcházeti, dala mu třírohý klobouček, řkouc: "Tu máš, abys na mne pamatoval. Když si ten klobouček posadíš na levé ucho, bude ze všech tří rožků stříleti, když na pravé, bude hráti tak pěkná hudba, že se každému zalíbí." - Peťka se paní co nejpěkněji poděkoval, schoval klobouček a ubíral se s bratry dále.

- I přišli do jednoho velkého města a v tom městě byl král, který měl jedinou dceru. Dcera ta byla krásná, ale nadmíru svéhlavá; král by byl rád viděl, aby se již vdala, ale ona žádného z ženichů, kteří přijížděli na námluvy, ani viděti nechtěla, a když přece jezditi nepřestávali, vyžádala si na otci, aby směla každého, kdo přijde o ni se ucházeti, do vězení dáti zavříti a hladem i žízní ho tam mořiti.

Tu přišli do města i ti tři princové; když se jim donesla zvěst o té svéhlavé princezně, která nechtěla mužského viděti, umínili si navzdor tomu zákazu ucházeti se o ni. Jak si řekli, tak i udělali. Šli k zámku. Ta princezna, jak je zdaleka branou viděla přicházeti, hned rozkázala, aby se jich chopili a do vězení je zavřeli. - Tak se stalo - ke dveřím postavili stráž. "No, bratři, proto nic, že nás zavřeli; napijme se a buďme veselí!" řekl Peťka, vytáhl láhev, napil se, dal bratrům, zavolal stráž, aby se napila; stráž přivolala druhých, ti třetích, a do vězení se cesta netrhla. Peťka dal každému, kdo jen přišel, vína se napíti, jakého nebylo ani na královském stole - a kdo se ho napil, výskal a zpíval. - Slyše král výskot napilých služebníků, ptal se, co se to děje, a tu mu vypravovali o podivné vězňově láhvi, z které se ustavičně lije víno nejvzácnější, aniž v ní ubývá. - I zachtělo se králi láhve a vzkázal Peťkovi, aby mu ji dal. - Vzkázal Peťka králi, že mu láhev dá, když mu dovolí u princeznina lože po celou noc stát. - I podivil se král té žádosti, ale že se mu té láhve tuze zachtělo, šel k dceři a řekl jí, co Peťka žádá. Princezna nechtěla dokonce tomu přivoliti, až teprv, když král řekl, že jí dá do jizby na stráž dvanácte mužů, svolila. - Večer dovedli Peťku z vězení do princezniny jizby, kde již bylo oněch dvanácte mužů; princezna ležela na loži celá zakrytá a na tváři měla hustý závoj. Peťka se postavil k loži, stál tam nepohnutě, stál až do rána, ale nespatřil ani jen jejího prstu.

Ráno ho odvedli do vězení, a když si byl naplnil několik nádob vínem, odevzdal láhev králi. - Bratři ho za to plísnili; báli se, že budou míti žízeň a píti že nedostanou. - "Jen se nebojte, však máme ještě pití a jídla dosti. Jen buďme veselí," těšil je Peťka, a prostřev ubrousek, přichystal skvostnou, velikou hostinu. Jedli, pili, a kdo jen přišel, dostal jísti do vůle; sbíhali se lidé se všech stran. I ptal se král, jaký to shon lidu, a když slyšel o divotvorném ubrousku, zachtělo se mu ho. - "Když mám pití, abych měl i jídlo," myslil si a vzkázal Peťkovi, aby mu ubrousek dal. Peťka mu vzkázal, že mu jej dá, když ho nechá přes noc stát u princeznina lože. - Král šel k dceři, řekl jí to a slíbil, že jí pošle opět dvanácte mužů na stráž. Princezna se po druhé nezdráhala, ana se přesvědčila, že se Peťka choval statečně. - Na noc odvedli zase Peťku k princezně, u níž již stála stráž. Jako první noc, tak stál u ní Peťka i druhou noc až do rána, aniž jen prstečku jejího spatřil.

Ráno, když ho odvedli do vězení, udělal si zásobu jídel a pak ubrousek odevzdal králi. Bratři ho ještě více plísnili, neboť věděli, že až sami nic míti nebudou, že je budou hladem mořiti.

"Jen se proto netrapte, bratři; i kdybychom už neměli jídla a pití, máme aspoň střelbu a hudbu!" smál se Peťka, a posadiv si klobouček na pravé ucho, způsobil tak líbeznou utěšenou hudbu, že jí byl každý jako okouzlen. Jestli hrál vesele, pustil se každý do kola, a smutně-li, hrály slzy lidem v očích, Zapomínali na jídlo, pití i na všecky obtíže a jen poslouchali. I k uším královým se ty zvuky líbezné zanášely a všecek unesen poslouchal nevěda, odkud ta kouzelná hra přichází.

"No, a nyní si udělejme jinou zábavu!" řekl Peťka, posadil si klobouček na levé ucho, a v tom okamžení strhla se taková střelba, že se zámek otřásal. Lidé z rozkoší tak náhle vyrušeni mysleli, že se svět boří a horem pádem utíkali, kam který mohl. Král všecek zděšen vyběhl ven v domněnce, že celé nepřátelské vojsko zámku dobývá, ale tu mu povídá jeden sluha, že si to jen zábavu udělal jeden z vězňů, - a začal vypravovati o divotvorném kloboučku. Když to král slyšel, rozkázal Peťkovi, aby nechal střelby a ten klobouček aby mu dal. I vzkázal Peťka králi, že střelbu nechá, ale klobouček že mu dá jen tenkráte, jestli ho nechá přes celou noc u princezniných nohou klečeti. - Když to král slyšel, šel k dceři a povídal jí, co Peťka žádá.

"Ej nikoli, otče, nedám já mu své dívčí lože špinit", odpověděla princezna. Dlouho nechtěla přivolit, ale když otec slíbil, že jí dá na stráž čtyřiadvacet mužů, aby se jí nestala potupa, a když vypravoval o divotvorném kloboučku, dala se přemluviti.

            Na noc dovedli Peťku do princezniny jizby, kde již stála stráž. - Peťka si klekl na lože k jejím nohám a nepohnutě se na ni díval. Ležela závojem zakrytá, jako by byla z kamene vytesána. - Ale konečně jí to nedalo; ráda by přece byla zvěděla, kdo je to, jenž se tak usilovně o jediný její pohled uchází, že zaň dal i největší svoje bohatství. Pomalu, pomalinku odhrnula závoj tak dalece, co by poloočkem naň pohlédla. - Neznala, co ji čeká! - Jakmile naň poloočkem pohlédla, tu se najednou do něho zamilovala, že hned závoj odhodila a stráž pryč poslala. Divil se král nemálo, když ráno vstal a viděl, že jsou jeho dcera a Peťka domluveni a že ona za jiného jíti nechce než za něho. Dal jim požehnání. Princové byli hned z vězení puštěni a slavilo se hlučné královské veselí. - Po veselí vrátili se bratři Peťkovi do svých království a litovali velmi, že si nežádali od otce též takového dědictví jako on. Oni byli králové a nic více - ale ho měl každý rád, kdo se naň podíval; on měl vzácné dary, krásnou ženu, a k tomu ke všemu stal se konečně i králem jako oni.