Petrova čepice

Když svatý Petr s Otcem nebeským chodili po širokém údolí, přišli do jedné dědiny. Když přišli, vešli do jedné chýše a tam se slavily krtiny.

Baby se na Petra shrnuly, aby dítěti nadělil, a že neměl co dáti, vzala mu babka čepici a chlapečkovi ji posadila na hlavu.

Petr se rozhněval, ale Otec nebeský mu řekl: "Když to obyčej, tedy mu tu čepici nech." Odešli.

Chlapeček rostl a byl neslýchané krásný. Když povyrostl, pásal matčino stádo.

I šel jedenkráte kolem role, kde chlapec pásl, Petr s Otcem nebeským. Řekl Petr Otci nebeskému: "Otče nebeský, tolik roků chodíme po širokém údolí, ale neviděl jsem takového krásného chlapce, jako toho pasáčka."

"To je ten chlapeček, co jsme byli na jeho krtinách a co ti bába vzala čepici", řekl Otec nebeský.

"Bodej babu!" hněval se Petr a pak prosil Otce nebeského, aby udělal chlapce škaredým.

Otec nebeský mu to udělal po vůli.

Chlapec přihnal ovce domů a šel si k matce pro večeři. Ale matka ho nepoznala, a když jí povídal, že on je její syn, vzala naň pometlo křičíc:

"Táhni, můj syn byl švarný, pěkný až mílo, a ty jsi jen ohava!"

Pláče šel chlapeček do lesa. Přišel k jednomu poustevníkovi ; hladov jsa prosil chleba.

Poustevník se ho ptá, odkud je, kam jde, a když mu chlapec pověděl, dal mu chleba.

Poustevník měl malé stádo ovcí, i ptal se chlapce, nechtěl-li by u něho sloužiti?

Chlapec, že ano.

Sjednali se tak spolu, že staré ovce budou patřiti poustevníkovi, ale z jehňat, jež budou míti, že polovice bude chlapcova.

Chlapec s tím souhlasil. Měl štěstí; staré ovce rodily pěkná jehňata s dlouhou vlnou.

I šel jednou poustevník pryč a odevzdal vše chlapci, aby zkusil, je-li spravedliv.

Chlapec pásl.

Tu šel zase lesem, kde chlapec pásl, Petr s Otcem nebeským. Petr se divil pěknému stádu, ale když mu Otec nebeský řekl, že to stádo onen chlapec pase a polovice jehňat že je tu jeho, Petr prosil Otce nebeského, aby tak udělal, by mu ta jeho jehňata pošla. Otec nebeský mu to udělal k vůli.

Chlapec trpělivě ztrátu snesl.

Když se poustevník vrátil, pověděl mu pravdu a kůže svých ovec mu ukázal.

I radil mu poustevník, aby šel do města, kůže prodal, za stržený peníz koupil obilí a zašil.

Chlapec tak učinil. Rostlo mu božím požehnáním vše jako z vody a měl tak krásné obilí, že takového viděti nebylo.

Zase šel Petr s Otcem nebeským okolo role a Petr se divil tomu krásnému obilí; ale když mu Otec nebeský řekl, že je to obilí onoho chlapce, co má jeho čepici, prosil Petr Otce nebeského, aby mu na ně poslal krupobití. Otec nebeský mu to udělal k vůli.

Přišlo krupobití a všecko potlouklo; chlapci nezůstalo zhola nic. Chlapec i tu nehodu snesl trpělivě.

I radil mu poustevník, aby šel do města ke králi, že má tři dcery, aby mu o jednu řekl; tak že se stane královým synem. Chlapec šel.

Přišel do města, šel přímo ku králi a žádost svou mu přednesl.

Dovedl ho král k svým třem dcerám a pravil jim:

"Jestlipak by si která z vás chtěla vzíti toho mládence ?"

"Ach, raději bych se na topolí oběsila, než bych takového otrapu chtěla", ozvala se nejstarší s ošklivostí.

"Já bych raději do Váhu skočila, než bych šla za takového ohavu", řekla druhá.

"Ej, věru, otče, vezmu si ho; když není pěkný, bude dobrý", ozvala se nejmladší a vzala si ho. Slavilo se veselí. Šel Petr s Otcem nebeským městem a přišli také na to veselí. Byli vlídně přijati a štědře pohoštěni.

I ptal se Petr Otce nebeského, kdo to slaví veselí.

"Ten chlapeček, co mu baba dala tvou čepici", odpověděl Otec nebeský.

Tu prosil Petr Otce nebeského, aby ho udělal zase tak pěkným, jak býval.

Otec nebeský však ho udělal dvojnásob tak pěkným, jak býval, že se až celá světnice od jeho krásy osvítila.

To mrzelo ty nevěstiny hrdé sestry tak velice, že se jedna oběsila na topolí a druhá se utopila ve Váhu.

Ale chlapec byl již do smrti šťasten.