Robota

Svého času patřili sedláci pánům i se svými statky; musili robotovat na panských polích, a kdo se vzpíral, když pán poroučel pracovat víc, než kázal zákon, byl bit i zavřen, práva se nedovolal. Páni tak krutě trýznili sedláky, až se o tom dověděl císař Josef a chtěl se sám přesvědčit, zdali to je pravda, co sedláci na pány žalují.

Zavolal svého starého sluhu, přikázal mu, aby přinesl kožené brslenky, starou kazajku s olověnými knoflíčky, hrubé punčochy, střevíce i selský širák. Sluha už to znal, však si císař nevyšel poprvé na zapřenou, nezapomněl ani na režnou košili a na fajfku s měchuřinou. Když se císař ustrojil, dal zapřáhnout a vyjel daleko za město do polí. Tam vylezl z kočáru a kázal, aby zítra před polednem pro něho přijeli. Potom se kočár vrátil do císařského hradu a císař Josef šel jako selský pacholek po humnech do vsi.

Přišel do šenkovny, prosil o nocleh, že si jde hledat službu. Sedláci seděli za stolem, naříkali na zlé časy a jeden z nich, mladý Kudrna, povídá tomu pacholkovi: ,,Marně jsi přišel, tady u nás žádný pacholek nevydrží. Však dneska ráno mi můj Kuba utekl bůhvíkam ; včera jel o chvíli dřív z panského, než poklasný dovolil, a dnes už tu byl pro něho dráb. Jenže Kuba byl rychlejší, ztratil se ještě před východem slunce. Musil jsem jet na robotu sám a ještě jsem rád, že jsem nebyl bit."

Ten pacholek Josef— však to byl sám císař pán — povídá: „Hospodáři, já bych to chtěl zkusit, však se práce nebojím."

„No, když chceš, Josefe, tak jdi spánembohem k nám do stáje. Koně už jsem poklidil, selka ti dá chleba a mléko; hleď brzo usnout, musíš zítra časně vstávat."

Pacholek Josef poděkoval sedlákovi za službu, šel do statku. Selce se mladý chasník zalíbil, dala mu na přivítanou do oukropu vajíčko, ale smála se mu, když viděla, jaké má bílé nehty a jak drží lžíci; co prý si zítra počne na poli. Když se najedl, počala se řečná selka Josefa vyptávat, odkud je, kde sloužil; ale chasník se vymlouval, že dlouho šel, je unaven a zítra musí časně na robotu.

Druhý den ještě před východem slunce otvírala selka síň, aby mohly vlaštovky ven — však měly v síni hnízdo — ale v stáji se ještě nehýbalo. Pomyslila si: Ať si poleží, však bude k páté času dost, a šla k dojení. Po chvíli vyšel sedlák, nahlédne do konírny, vidí pacholka zahrabaného v seně, spí jako zabitý. Píchl do něho fajfkou a praví: „Josefe, vstávej, slunko už leze z hory a panský dráb je jako břitva; kdo přijede pozdě, dostane bejkovcem."

čeledín Josef si mnul oči, povídá: „Dobrýtro, pantáto, však císařská práce se koná od sedmi do sedmi, to já dobře vím, a dráb není větší pán než císař!" S tím se obrátil v seně ke stěně. Sedlák ho chvíli nechal, ale v šest hodin šel zase budit, čeledín už byl vzhůru, chystal koně, sedlák hned viděl, že koňům rozumí — císař pán a nerozumět koňům! — ale zdálo se mu, že se čeledín schválně s tím párá, aby schválně přijel pozdě. Zas ho napomínal, toho čeledína Josefa, aby si pospíšil, že od drába vydrží. Ale Josef nedbal, zašel ještě do kuchyně, dal selce dobrý den, dostal hrnek podmáslí, chléb, i oběd v uzlíčku. Bylo už hodně po šesté, když konečně vyjel. Sedlák hledí za ním, jak si dobře s koni vede, praví selce: „Je mi ho líto, je to pěkný chasník, ale palice; však zkusí, co je to robota!"

Josef si pěkně jede polní cestou, skřivánci šveholí, obláčky putují po nebi, hmyz bzučí na zemi, tak mu bylo lehce, tomu čeledínovi, však samému císaři Josefovi. Vyjede, zatočí kolem božích muk, vidí pod skalkou lípu, pod lípou drába s poklasným, po poli se jen hemží lidí, dráb už zdaleka hrozí holí a křičí.

Josef nedbal křiku, zvolna dojel, a když se dráb na něho hnal, vytáhne z kapsy hodinky, podívá se na ně a praví: „Je zákon, že se panská práce koná od sedmi do sedmi, a ještě není sedm hodin."

Co se hemžilo lidí kolem, všichni stanuli jako na komando, hleděli na toho divného chasníka, mráz jim běžel po zádech, co z toho bude. Dráb vyvalil oči, tak se zarazil, až otevřel hubu dokořán, a nevěděl, co se s ním děje. Pacholek má hodinky, vykládá zákon, učí drába, jak se má konat panská práce! Ale pak se rozlítil, zařval, až mu přeskočilo v hrdle, a fik! pacholka holí po zádech: „Já ti dám zákon, cháme!"

Pacholek nemrkl brvou a řekl přísně: „Zadrž! Nevíš, kohos udeřil!"

Ale dráb, jak byl v ráži, rozpřáhl se podruhé a zas íik! pacholka holí po zádech. Tu císař znovu zvolal: „Zadrž! Nevíš, kohos udeřil!"

Ale když se dráb rozpřáhl potřetí, rozepjal císař kazajku, na prsou mu zazářila císařská hvězda. Všechen lid padl kolem na kolena, i s poklasným, dráb jako když zkamení. Císař pravil: „Císař byl tebou dvakrát udeřen, ty budeš zítra v městě pověšen!" Pak se obrátil a odjel s potahem zpět.

           Kudrna, když viděl pacholka vracet se s potahem domů, vyběhl mu naproti a volal zdaleka: „Nešťastný Josefe! Co jsi provedl, vždyť mě ještě dnes zavřou do temnice! Odjet z roboty domů!" Selka lomila rukama, plakala, ale císař vešel do světnice a řekl přísně: „Ukaž mi své papíry, kde máš zápis na statek a výpočet své roboty!" Kudrna myslil, že Josefa chytla horká nemoc, připadal mu nějak podivný, docela jinačí než včera. Bál se, aby mu něco nevyvedl, tak šel k truhle, hrabal se v ní, chtěl získat čas, počkat, co se stane dál. Vtom vrazí selka do světnice a volá: „Spaste duši, je zle! Husaři jedou, celá ves je vzhůru, na panském se stalo cosi strašného. Matěji, utíkej! Jedou pro tebe!" Než Matěj skočil k oknu, zazněly podkovy, na dvůr vletěl zlatý kočár, za ním škadrona husarů, dveře se rozlétly a do jizby se hrnulo panstvo v sametu, v zlatě a hedvábí. Všichni se hluboce sklonili a čekali. Matěj hledí, vidí, komu se klanějí — pacholku Josefovi. Pacholek Josef promluvil, řekl: „Podejte mi pero!" Přistoupil písař, Josef vzal Matějovi jeho papíry z ruky, sedl za stůl a připsal zlatým písmem, že se Matěj Kudrna navždy zbavuje roboty. Pak vyšel na dvůr a řekl všemu lidu: „Pamatujte, abyste drželi zákon. I když je těžký, dokud platí, dotud chrání i ubohého. A každý má právo žádat, aby zákon platil stejně pro pána jako pro chudáka." S tím císař odjel a za ním jeho družina. Od té doby však nebylo slýcháno, aby páni žádali víc, než žádá zákon, a sedláci pochopili, i když jsou robotníci, že mají své právo. Když to pochopili, nabyli důvěry v sebe a tak dlouho stáli na svém právu, až byla robota zrušena.