Sedlák milostpánem

Jeden sedlák, byl mohovitý, měl hezkou ženu, ale všecko mu pánbůh vzal. Na poli mu potlouklo, dobytel mu pošel, statek mu shořel, žena mu umřela, zůstala mu bída a nouze, bílá hlava a černé vousy. Šel tedy k panu správci, aby mu dal osvědčení, že půjde s prosbou ke králi, aby nějakou náhradu dostal. Správce se na něho podíval, a když viděl jeho bílou a černé vousy, velice se tomu podivil a věřil, že musel mít sedlák velikou starost a bídu, protože mu tak mladému hlava zbělela. Dal mu dobré osvědčení a sedlák šel spánembohem do Prahy. Když přišel do zámku, nechtěla ho stráž hned pustit, ale posléz se dala obměkčit jeho milou, ale podivnou tváří, a pustila ho před krále. Král se prý velmi podivil, když viděl bílou hlavu a černé vousy; laskavě přijal jeho prosbu a poručil sedlákovi, aby přišel do hodovní síně, až bude panstvo u tabule. Sedlák to nezameškal, a když vstoupil do síně, vyvalovali ne něho oči jako na divné zvíře.

"Nyní nám pověz," ptal se král, "jak se to stalo, že máš bílou hlavu a černé vousy?"

"Hm, uhodněte to, vždyť jste chytráci," odpověděl sedlák.

Pánové přemýšleli, ale žádný to uhodnout nemohl.

"Já ti povím," ozval se zase král, "když nám to povíš, a bude-li se nám to líbit, uděláme tě milostpánem."

"Nu, za to se může hubou klápnout. Tedy slyšte: vlasy jsem měl hned, když jsem se narodil, ale vousy mně teprv později narostly; až budou ty tak staré, jako jsou vlasy, budou také bílé."

Králi se odpověď líbila, i udělal sedláka milostpánem. Hned ho dali odít do panských šatů a do ruky mu dali zápis na pěkný statek, na němž sedlák-pán až do smrti rozšafně hospodařil.