Sen

V době roboty bývalo sedlákům tak zle, že utíkali ze svých statků s holýma rukama, protože pro samou práci na panském neuhájili na svém ani živobytí. Ti, co zůstali, dřeli se do úpadu a neměli nikde zastání. Těšili se aspoň nadějí, že nebude tak věčně, a vyprávěli si podvečer, když sedali v zimě doma potmě, aby šetřili světlem, jak zlý vrchní po smrti musí strašit, jak mrtvý písař přenáší v noci mezníky za to, že zaživa je sedlákům nesprávně přesazoval, jak se starým hrabětem oře čert za bouřlivých noci led na panském rybníku, a víc takových strašidelných příběhů pro svou útěchu.

Někdy se také těšili povídkami, jak silák čeledín, když měl přinést smrk z lesa, rozbořil jím zámeckou bránu, jak selský synek utekl před vojnou a vrátil se po letech jako bohatý pán, a konečně nejraději se těšili povídkami o pokladech: kdosi prý citoval ducha a duch mu přinesl pytel dukátů, jindy napálil sedlák čerta o pytel peněz, zbojník, když ho věšeli, oznámil lidem svého kraje, aby kopali tam a tam, až ta křivá jedle na skalce bude ve čtyři hodiny odpoledne vrhat do rokle stín, a člověk z toho kraje opravdu si tím pokladem pomohl. Jak bylo těm chudákům dobře, když si povídali takové povídky a těšili se, že snad i jim bude přát jednou štěstí, aby se zbavili své strašné bídy!

Jedna z takových pokladových povídek je povídána snad tolikrát jako pohádka o pašijových pokladech, otevřených na Velký pátek. Je to povídka prastará, zanesená k nám bůhvíodkud a bůhvíjak dávno z Asie, ale čeští sedláci si ji povídali, jako by se byla opravdu zběhla u nás. Povídá se takhle:

Byl jeden sedlák chuďas, řekněme, že na rožnovském panství, nevěděl už, co si počít bídou. Jednou v noci se mu zdá, že se otvírají dveře, do dveří vejde starý žebrák a praví: „Martine, na Karlově mostě čeká na tebe poklad." Potom se zablesklo, žebrák zmizel.

Ráno povídá sedlák ženě, co se mu zdálo, ale žena se mu vysmála: „Kdo věří na sny, lapá vítr. Kdo ví, co ti to vlezlo do hlavy; jdi raději orat, budeš musit dnes na robotu."

Martin uznal, že má žena pravdu, nechal sen snem a jel na pole. Druhou noc mu to nedalo, chtěl zůstat vzhůru, ale usnul hned, jak si lehl, a zas ten sen, ještě naléhavější. Žebrák zas přišel a vykládal o pokladu na Karlově mostě. Martin se vytrhl ze sna všecek vyděšen, vzbudil ženu a povídal jí, co se mu zdálo. Žena se na něho osopila, proč jí nedá spát, aby se toho žebráka zeptal, až zas přijde, proč si ten poklad nevezme sám, místo aby chodil po žebrotě; Martin se divil, že mu to samému nenapadlo.

Třetí noc spatřil žebráka, ale žebrák už nemluvil, jen mu pohrozil a zmizel. Martin o tom neřekl ženě nic, ale usmyslil si: tu nás beztoho čeká jen smrt hlady, uteku z gruntu a půjdu to vyzkoumat. Najdu-li ten poklad, bude nám oběma dobře, nenajdu-li, dobří lidé ženu neopustí. Tiše vstal, svázal si do uzlíku boty, košili a bochník chleba, vyšel ze stavení, pohladil psa, a než vyšlo slunce, byl již za Hážovicemi.

Tehdy byla cesta do Prahy dlouhá. Martin na poštu neměl, bochník strávil brzy, nezbylo mu než prosit dobré lidi, aby mu dali najíst a nechali ho přespat. Tak se konečně dostal až na Poříčí do Prahy a uprosil jednoho formana, že ho provezl bránou, když mu vyložil, proč do Prahy přišel.

Forman se mu vysmál jako jeho žena, že věří snům, ale smiloval se nad ním, dal mu kus uzeného a chleba, aby prý neumřel hlady, než ten poklad najde. Zavezl ho až k Zlaté huse na Koňském trhu a slíbil mu, vrátí-li se do večera k Huse, že ho vezme s sebou do Třebové zpět.

Martin mu upřímně poděkoval a šel přímo k mostu. Karlův most měl tehda tržní právo — však tam pod ním stojí dosud na znamení trhu Roland s mečem; hemžilo se tam lidí jako čmelíků a na tom místě, kde je kříž, stála budka, v budce voják na stráži.

Sotva přišel Martin na most, jako by mu spadlo z očí bělmo: jak by mohl v tomhle lidském mraveništi najít poklad! Kolik těch lidí by jej už bylo odneslo! Přešel jednou od věže k věži, tam i zpět, ale všude jen lidé, krámky jako na trhu, o nějakém pokladu ani zdání.

Martinovi se z toho šumu točila hlava. Sedl si na stupeň strážní budky mezi žebráky a čekal. Pomyslil si: Když již jsem jednou tady, počkám až do západu slunce. Vím, že to je marné, ale jsem už beztoho jako moucha.

Tak tam seděl, díval se po lidech, nikdo si ho nevšímal. Žebráci kolem něho prosili o almužnu, v poledne, když hlavní nával minul, jedli, co měli. Martin se také pustil do jídla; žebrák vedle něho, když viděl, že má maso, prosil ho, aby mu dal kousek, že je starý a masa už neviděl, ani nepamatuje. Martin se s ním rozdělil. Žebrák si naříkal na zlé časy, na smutné stáří. Martinovi se stařeček zalíbil, pořád se mu zdálo, že toho člověka kdesi viděl, ale nevěděl kde. Postěžoval si mu také na svou bídu a přiznal se, proč vlastně přišel do Prahy na Karlův most. Žebrák ho poslouchal, kýval hlavou, povídal: „Tak, tak, dobře má tvoje žena, že kdo snům věří, lapá jen vítr. Já měl tuhle také takový sen: Zdálo se mi, že jdu, jdu daleko cestou do hor, až přijdu do vsi, přes ves na stráň, tam stojí chalupa, jako bych ji ještě viděl před sebou, má v lomenici vyřezaný kalich, pod ním letopočet 1698; u chalupy je dvorek, na dvoře roste hruška; a já vím, určitě vím, že pod tou hruškou je hliněný hrnec vrchovatě plný dukátů. Jenže, jak to bývá ve snu, ne a ne se hnout z místa, abych ten poklad vykopal. Pamatuji dokonce, že jsem šel po silnici kolem sloupu na rozcestí, a když jsem zahnul do úvozu, četl jsem na dřevěné ruce napsáno: Hutisko. A to se mi zdálo tři noci za sebou, noc jako noc stejně. Tak vidíš, také vím o pokladu, jen po něm hmátnout. Ale hledej, kde jsou ty hory a kde je Hutisko!" Martin poslouchal starého žebráka, ani nedýchal: vždyť Hutisko, to byla jeho ves a chalupa s kalichem, to byla jeho chalupa i s tím letopočtem a s tou hruškou. A ten žebrák, proboha, vždyť to je ten žebrák, kterého viděl třikrát ve snu! Vstal, řekl žebrákovi, že už musí domů, a běžel rovnou k Huse. Vozka ho přivítal, smál se, zdali nese poklad; Martin jen prosil, aby ho v noci vzal s sebou.

Když vyjeli, třásl se nedočkavostí, jako by měl zimnici. V Třebové mu dal vozka pár krejcarů na cestu a Martin šel, ani necítil hlad, jen už aby byl doma. Konečně — je tu Rožnov, tu jsou Ty-lovice, Hážovice, Vigantice — dál se neodvážil, aby ho nechytl dráb. Sečkal v stráni, až se setmělo, potom sešel domů, uchlácholil psa, aby neštěkal, vzal z kůlny motyku a lopatu a šel k hrušce kopat. Duše v něm byla malá, zdálo se mu, jako by čaroval; sotva několikrát zakopl, přišel na dubová dvířka, za nimi byl zděný sklípek a v něm — srdce mu tlouklo kladivem — hliněný hrnec, v hrnci dukáty. —

Když si tuhle povídku povídali v zimě na vsi, považte, jakou mívali radost z Martinova štěstí! Ten, kdo to povídal, vykládal potom doširoka, jak Martin probudil ženu, jak schovali spolu dukáty za kachel do pece, jak šel druhý den sám na zámek prosit, aby mu neubližovali, že si šel do Prahy pro dědictví, jak vykoupil sebe, celou ves z roboty, odměnil žebráka a bůhvíkolik lidí ještě učinil šťastnými. Chuďas se vždy rád dělí o své štěstí — třeba jen ve snu.