Výměnkář

Výměnkářům bývalo za roboty zle, jako by byli docela zbyteční lidé na světě, ale starému Pláteníkovi bylo nejhůř. Popustil zeťovi statek a nic si nevymínil, jen aby ho do smrti dobře chovali. Zeť však, jak se ujal statku, o tchána nedbal. Nechal ho sice bydlit v chalupě na výměnku, ale nic mu nedával. Pláteník byl už starý člověk, nadřel se v životě hodně a trochu peněz si uspořil, ale kampak to stačilo na živobytí! Nevděk ho mrzel; a když i dcera na něho škaředila a neposílala mu ani mléko a chléb k snídani, šel si postěžovat kamarádovi Ohnivcovi. Vyrostli spolu odmalička, ale Ohnivec byl opatrnější, však nesloužil darmo na vojně: statku se nevzdal, vládl jako hospodář, synové u něho pracovali.

Vyslechl mlčky všecko, co mu Pláteník povídal, potom si pomalu zapálil a pravil: „Ta dubová truhla, kterou máš doma v síni, se mi odjakživa líbila, jak pěkně;je vykládaná; dej mi ji a já ti pomohu." Pláteníkovi bylo líto, že kamarád žádá na něm zaplacení dřív, než mu posloužil, ale pomyslil si: Co konečně, proč bych mu truhlu nedal, však beztoho nemám co do ní! Dovezl mu ji k večeru na trakaři. Ohnivec zkusil, zda zámek dobře dovírá, a uložil truhlu do sklepa. Od toho dne posílali od Ohnivců Pláteníkovi snídani, oběd i večeři, jako by byl jejich, až se tomu dcera divila.

Jednou v sobotu odešel Pláteník do města pro boty. Sotva byl za dědinou, vidí dcera oknem starého Ohnivce jít záhumním k výměnku, za ním táhne kluk na vozíku tatínkovu starou truhlu, sotva může vozík utáhnout. Vyšla ven, Ohnivec bral právě za kliku. Řekla mu, že tatínek je v městě. Ohnivec řekl: „To je škoda. Mám cestu na dva na tři dny, tak mu vezu tu jeho truhlu, aby si ji nechal v chalupě, než se vrátím — člověk nikdy neví, co se může stát; však mu ji po návratu zas schovám u nás ve sklepě — tam se nedostane tak snadno nikdo. No, což na tom, počkám s cestou, až se Pláteník vrátí." A zas se s klukem a s vozíkem vracel domů.

Mladá hospodyně běžela za mužem do stodoly a všecko mu povídá. Muž se zamyslil, řekl: „Tak vida, kdo by to řekl! Proto se ti Ohnivcovi o něho tak starají!"

Selka se lekla: „Proboha! Aby jim to tak zůstalo!"

Když se Pláteník vrátil k večeru s botami domů, nevěřil svým očím. Na zápraží chalupy zameteno, v světnici poklizeno, za oknem bazalky, na stole ubrus, a sotva zavřel za sebou dveře, už je tu dcera, nese mísu knedlíků se zelím, jen se z nich kouří, a zeť jde s ní zeptat se, jak se daří tchánovi, nese mu tabák. Mladí seděli s otcem dlouho po večeři, hovořili jako za starých časů, zeť se s ním radil o polích, o lukách, o dobytku jako s hospodářem.

Pláteníkovi se spalo tu noc jako v ráji, ale sotva se mohl dočkat východu slunce; hned šel za kamarádem zeptat se ho, jak se stal ten div, co o tom ví. Ohnivec se jen šklíbil — nesmál se nikdy — a pravil: „Buď rád, hospodař pěkně na svém jako dřív a buď na mladé vlídný. Každý člověk má své chyby a všichni sedáme při hříšné vodě!" Na rozloučenou dal Ohnivec Pláteníkovi klíč od jeho truhly, prý klíče nepotřebuje. Pláteník se bál, zdali se včera nemýlil — ale ne. Mladí mu dělali pomyšlení, sázeli ho v čelo stolu, v hospodářství byl ihned jiný řád. Pláteník sám také pracoval jako dříve za dva a svědčilo mu to.

Tak žili ještě rok dva. Konečně, jak bývá u starých lidí, Pláteník cítil, že ho opouští paměť, nohy mu přestávaly sloužit, celou zimu jen posedával; dožil se jara, ale nakrátko. Když už to s ním šlo z kopce, sousedé se chodili loučit. Přišel také Ohnivec. Pláteník s ním jako s kamarádem dělal pořízení, všechno mu svěřil, co by rád, aby se po smrti stalo, a přitom se ho ptal zas na ten div, který se stal s jeho dcerou a s jeho zetěm.

Ohnivec mu řekl: „Udělal jsem, čeho bylo třeba, aby měli rozum — nestarej se; vidíš sám, jaks jim pomohl statek zvelebit, své dílo jsi vykonal."

Pláteník se rána nedožil. Když mu ráno nesla dcera snídani, našla ho v posteli vychladlého. Plakala nad ním upřímně; od té doby, co se smířili, žilo se jim s mužem lip. Ale když si poplakala, sháněla se přece po dědictví. V otcově stolku našla klíč od otcovy truhly, a tak se vypravila s mužem k Ohnivcům.

Starý Ohnivec, jak uslyšel ráno umíráček, vynesl se synem truhlu ze sklepa a vezli ji k Pláteníkům; potkali se na půl cesty. Dcera s mužem vzali vozík, poděkovali a spěchali domů; byli zvědavi, co jim otec zanechal.

Když truhlu otevřeli, byl vnitřek zakryt šátkem, na šátku ležel lístek, na lístku bylo napsáno těžkou rukou: „Cti otce svého i matku svou." A podepsán byl Ohnivec. Pod šátkem bylo složeno olovo ze staré okapové kostelní roury. Mladí manželé se na sebe podívali, vzali se za ruce a šli mlčky navštívit mrtvého otce.

O pohřbu, když mladý hospodář spatřil Ohnivce, šel sám k němu a stiskl mu ruku; zůstali dobrými přáteli.