Žabí zpěv

U Dračího dubu je tůň. Je vroubena sítím a skřípinami, které jemně šustí jako hedvábí, když jimi povívá větřík, který vane od jezera. Hladinu tůně pokrývají květy leknínů. Když se v noci zavřou k spánku, hladina tůně zčerná a první hvězda se zvědavě dívá do tůně. V tu dobu vycházejí odtud rusalky k tanci na blízkém paloučku. Tančí, zpívají a radují se.

 Jednou se stalo něco podivného. Jedna z vodních zinek chyběla. Opustila svůj vodní domov, protože zašla daleko, už ve dne se vynořila z tůně a šla tam, kam odešel lidský syn, jinoch, který již čas poblíž tůně sekl seno na louce. Vídala ho, skryta mezi lekníny. Vábil ji. Byl velký a silný, rozháněl se kosou, až mu černé vlasy padaly do čela. Večer, když padl na tůň pod dubem první stín, odešla za ním tam, kde bydlí lidé.

 Víly na paloučku byly poděšeny, jejich tanec nebyl radostný, ustávaly a zakrývaly si tváře závoji, protože plakaly pro svou ubohou sestru.

 Ta už byla daleko od tůně. Běžela přes loučky, přes potůček a v lese si o spadlé větve a pařezy zranila nohy do krvavá. Ale byla puzena neznámým citem a ubíhala dále. Náhle se zastavila. Na vyvýšeném místě byl veliký balvan a na něm seděl podivný obr. Měsíc ho ozářil. Byl to Divoký honec. Myslivec, zakletý pro rouhání bohu. Tváře měl svraštělé jako kůru starého stromu, místo vousů lišejník a na hlavě mech. Oči jako pěsti. Seděl na kameni a díval se k nebi. Počítal hvězdy. Až je spočítá, bude vysvobozen. Rusalka se polekala a tiše zaúpěla. Divoký honec se obrátil a zpozoroval ji. Vyskočil a hnal se za ní, protože víla už prchala do lesa. Vzlykala strachem Í bolestí. Její drobné nohy, zvyklé na měkkou trávu a mech paloučku u tůně, byly zkrvavělé. Divoký honec ji volal. Podobalo se to vytí vichru. Vytrhl borovici i s kořeny ze země a mával jí prudce. Ostatní stromy padaly přeraženy a strhla se náhlá bouře. Ve smršti padaly stromy a bylo slyšet vytí a štěkot psů.

 V tom lese pracoval té noci na pasece mladý muž. K své denní namáhavé práci vykopával v noci za měsíčního světla pařezy, které dostal za odměnu. Jeho mladá žena odpočívala už na hřbitůvku, a tak brával s sebou i svého malého synka. Zahoulil ho do svého kabátu, aby mu nebyla zima, a chlapec spal pod nebem jako doma v postýlce. Ale bouře ho probudila. Díval se udiven. Měsíc svítil jako rybí oko a přece řádila bouře, v lese padaly kmeny a vítr hvízdal, nebo to byla smečka divokých psů. Hoch se rozplakal. Otec neviděl, ale ztuhl hrůzou, když uzřel obrovitého muže, který se nedaleko hnal se stromem v ruce. Chlapec plakal hlasitě. A tu se ten obr zastavil, zaclonil si oči dlaní, obrátil se dal se na útěk, odkud přišel.

 To byste musili vědět, že Divoký honec nesnese hlas zvonu a dětský pláč. Tak to trvalo chvíli. Až když to přestalo, přihnal se otec děcka. Schoval se předtím tak, že ulehl na zem, jak to při smrštích dělávají dřevorubci, a vysekal sekyrou do pařezu tři znamení kříže. Proti takovému děsu je člověk bezmocný. Až když to přestalo, přiběhl po chvíli. Ale co viděl? Žena, jako by vyběhla z lůžka, chovala jeho dítě. Jeho hošíka, který se ještě nemohl vzpamatovat z těch podivných událostí. Žínka se chvěla. Dřevorubec dal na její ramena svůj kabát.

 Rusalka vzala do náruče jeho dítě. Líbala je svými chladnými rty a hoch plakal. Smutně jej vložila do jeho lůžka z kabátu a pytle. Vzdychla, a dívajíc se k hvězdám, řekla: "Přijdu, než oběhne slunce svou dráhu, a odměním se." Dřevorubec s ní šel daleký kus lesem, až tam, kde se les končil a ukazovalo se světlo. Tam nedaleko už byl palouček vil a blízko tůň, vchod do podzemní vodní říše. Víly už nebyly na paloučku. Když se potopila do tůně a přišla mezi ně, byla to veliká radost. Div ji neumačkaly a slzely radostí.

 Když viděla víla tolik lásky, slibovala, že už nikdy neodejde sama z tůně, ale jakmile se jí zahojila poranění na nohou, zatoužila opět vystoupit na zemi. Přicházela občas na místo, kde okem tůně přicházelo trochu slunečního světla do jejich vodního světa, a toužila vystoupit. Až ji její touha přemohla. Zapomněla na sliby, které dala svým sestrám, a vyplula na povrch tůně. Opatrně se rozhlédla. Nic se nepohnulo. Bylo poledne. Doba, kdy nablízku, v lese nebo na lukách pracující lidé usednou k odpočinku. Vyndají si jídlo z uzlíku, napijí se ze studánky, dají si ruce pod hlavu a zdřímnou si.

 Na pasekách se tetelí horký vzduch. Brusinky a borůvky, které sbírají lidé, stojí nehnutě jako vedrem udolané slípky v záhumení, ani list se nepohne. Tu přichází Kozonoh, jeho kozlečí nožka mizí v maliní. Ženy a dívky, trhající borůvky do svých klínů, si přetírají rukou tváře. V tichu a nehybnosti poledne zazněly jeho moldánky. Zněly jemně a krásně. Rusalka byla zvědavá. Šla, odkud se ozývaly moldánky, a uviděla Kozonoha u rybníčku v lese, seděl na pařezu a hrál. Moldánky z rákosu měl u rtů a dechem z nich vyluzoval tóny, jemné jako pohlazení. Jeho rusý vous svítil v sluneční záři, i jeho bujné vlasy a srst na nohou. Rusalka byla schována za stromem, poslouchala a okouzlena hleděla na Kozonoha.

 Dohrál, otřel si s čela pot rukou a odhodil kadeř, která mu padala do očí. V lakušníku a okřehku na vodě seděly žáby, poulily své oči, které mají jako ve futrálech, na Kozonoha a vzdychly: "Jsi krásný —" a napodobovaly jeho hru svými hlasy.

 Kozonoh se jim smál. Žáby mu říkaly: "Jsi krásný, jsi nejkrásnější, pohled" do slunce, spatříš svou krásu."

 A tak na něho volaly. Kozonohu to lichotilo. Je nejkrásnější? Popadlo ho mámení. Neodolal. Napřímil se a pohleděl do slunce. Přimhouřil oči, ale vytrval. Pojednou vykřikl a zakryl si rukou oči. Rusalka za stromem také vykřikla. Kozonoh vyskočil a zalkal. Moldánky mu upadly na zem. Běžel za ženským hlasem, který zaslechl. Nic neviděl.

 Zakřičel zděšeně. Žáby se smály a křičely. '

 "Tady, tu, tu, sem běž, zde je."

 Znovu se rozběhl a vrazil do stromu. Rusalku obešla hrůza. Dala se na útěk. Kozonoh se pustil za ní. Motal se mezi stromy. Rusalka úzkostně volala. Kozonoh běžel po hlase a už ji doháněl. Utíkala, seč měla síly. Stromy zastupovaly cestu faunovi. Nakonec se vrátil. Přišel až k rybníčku. Žáby, jak ho uviděly, začaly znovu volat: "Pojď tady, zde, tu je…"

 Kozonoh krvácel. Rozbil si čelo o strom a vlasy, které mu do čela padaly, byly nasáklé krví. Mezi prsty měl krev a stékala po tváři.

 Zařičel: "Jsem slepý, jsem —" padl na mech a rval jej krvavýma rukama: "Oslepen — již nikdy neuzřím krásnou ženu —."

 Žáby vyhlížely z okřehku, ale neviděly přes rákos na břeh.

 Vykřikovaly: "Tu je, tam, sem, tu."

 Kozonoh tápal rukama po mechu, porostlém ostrou travou. Nasel moldánky. Jako žíznící je dal k ústům, ale z nestejně dlouhých rákosů vyšly jen jednotlivé tóny. Moldánky byly pošlapány. Zničeny, Kozonoh zalkal znovu.

 Vstal ze země. Jeho as byl pocuchán. Tápaje rukama, došel k rybníčku. V jeho zkrvavělém obličeji, sevřeném hrůzou, bylo mnoho strašné zloby. Vztáhl ruku a vyřkl kruté prokletí. Zlé prokletí proti žabám, které se mu posmívaly. Aby už nikdy nezazpívaly jako dříve, když jejích zpěv se podobal ptačímu. U všech mocností proklel. A v děsivém vzteku proklel i tu, za kterou běžel. A ty, která jsi způsobila bolest, přines všem bolest a zkázu.

 A ještě se obrátil k žábám: "Tak zpívejte od tohoto času jako mé ubohé zničené moldánky, má radost, štěstí mého osamocení."

 Pohrozil ještě do neurčitá rukou a belhal se odtud.

 Bez dechu doběhla vodní žínka k tůni. Tam si teprve oddychla. Podivná tíseň jímala ji u srdce a neopouštěla ji ani ve vodním paláci, kde posedávala v nejtemnějších koutech a vzdychala. Ve vzpomínkách viděla před sebou krásného kozonoha, jak hraje na rákosové moldánky a potom oslepeného a obroceného krví. Ještě častěji vídala ve vzpomínkách na své cesty k lidem muže s děckem, muže, který jí dal svůj kabát okolo ramen, a jeho dítě, vystrašené malé lidské dítě, které plakalo strachem. Posléze myslila jenom na dítě. Cítila je ve své náruči. Chtěla je chovat, konejšit, jak viděla lidské ženy, když sušily seno na louce. Myšlenka na dítě vzrůstala v touhu, kterou nebylo možno nasytit matnou vzpomínkou. Rusalka trpěla. Plakávala v ústraní, aby to vodní sestry neviděly. Bála se něčeho, ale sama nevěděla čeho. A jednoho pozdního večera, když už dávno zářily hvězdy, vynořila se z tůně. Měla v rákosí připravený tmavý šat s černým závojem. Po třetí odešla vodní víla k lidem. Zaklepala na okénko, kde svítili, a ptala se, kde bydlí drvoštěp, který pracuje také v noci a nosí s sebou do lesa dítě, protože nemá doma ženu. Lidé ji ani v té tmě neviděli, jak byla zahalena v černém. Vzdychli a řekli jí: "Nešťastně jsi přišla. Už dávno se dítě utopilo. Chlapec malý hrál si u rybníka, dělal si malé, své rybníčky z bláta, zašel daleko, kde byla jáma, a utonul. Hastrman si ho vzal. Ale je mu lepší, chudinkovi, jeho otce dnes pochovali na hřbitůvku vedle jeho ženy, matky dítěte, která je oba předešla. Mužův hrob najdeš, ještě se nessedla čerstvá země na něm. Zabil ho v lese strom při kácení. Nešťastně jsi přišla, ženo,"

 Tiše ustoupila do tmy rusalka, cítila led a chlad. Vrátila se. Když šla lesem, vzpomněla si, jak jí položil muž kabát na ramena, ale místo tepla vzpomínky ji zamrazilo. Přišla k jezírku. Vzpomněla si na kozonoha a zaštkala. Z rukou jí vypadla nádoba, na kterou už zapomněla. Byla plna stříbrných a zlatých peněz, které chtěla dát lidem. Stříbrňáky a zlaťáky o sebe zazvonily, ale mech ten zvuk ztlumil. Žáby to uslyšely a ulekly se. Kuňkly strachem. Poulily oči, ale rusalku nepoznaly. Dívaly se na hvězdy, které se chvěly. Odpovídaly si jedna druhé ze všech koutů jezírka. Rusalka se vnořila ve tmu a do tůně. Šplouchlo to nad tůní, jako když se vymrští veliká ryba. Ty lesklé zvonivé mince, které se vysypaly z nádoby, už tam nebyly. Bylo tam jen rozmanité žlutě zbarvené listí, které odvíval vítr. Za mraky vylézal kulatý lesklý měsíc.

 Zavřené lekníny se podobaly žabím hlavám.

 Když se vynořil celý měsíc, zaskřehotala ta nejstarší žába-pra-bába — a na protější straně jí odpověděl starý žabák. Ty ostatní jen smutně vzdychly.

 Byly to zvuky, jaké vydávaly pošlapané moldánky, byly podobné žabímu posmívání, nelišily se od zadržovaného zoufalého volání kozonoha a nesly se nad vodou jako smutné vzdechy rusalky.

 Měsíc zářil na hladině tůně, jako když leží na dně ten lesklý poklad