Zlaté hvězdičky

Božena, šestiletá dívka a sirotek, neměla po svých rodičích nic jiného než lítost v srdci, na sobě prosté šaty a kousek chleba, co jí dal chudičký kmotr její, když ji na cestu k tetě vypravil. Bylo to již v jeseni, na zimu. Ode všech opuštěná šla a hledala vesničku, kde teta svou chaloupku měla. Na cestě potkal ji žebrák a prosil ji, má-li něco k jídlu, že by tuze jedl. Ihned beze všeho zdráhání dala mu celý ten kus chleba a pravila: „Požehnej vám ho pánbůh!" Když dál přišla, potkalo se s ní otrhané dítě a celé zimou se třáslo. Dívka sundala svůj šáteček a dala jej třesoucímu se dítku. Nato, když se již stmívalo a do lesa vcházela, potkala zas jinou holku bez sukničky. Dala té svou sukničku, takže jí jen košilka zůstala. Zima ji tuze netrápila, neboť věděla, že dobře činila, a tím se jí srdéčko zahřívalo.

Najednou ale uvidí, jak z nebe hvězdičky padají a zrovna před ni; ona chtěla vidět, jak hvězdičky vyhlížejí, viděla, že jsou žluté a blejskavé, vzala je do ruky, potěžkala, a jak si vzpomněla na zástěrku, aby si je schovat mohla, hned měla celé šatečky na sobě. Nasbírala si tedy těch hvězdiček do nové zástěrky a myslila si, že je tetě ukáže. Šla ještě trochu dále při měsíčku, až pak před půlnocí na ni spaní přišlo a usnula. Ráno časně procitla a z jedné hvězdičky udělal žlutý svítek, takže k snídani, na poledne i k svačině dost jídla měl Večerem přišla již k své tetě, a co nese, hned jí povídala a ukazovala a místo hvězdiček vysypala se — hromada žlutých dukátů, takže po světničce kutálely. Od těch dob Boženka i tetka její se dob měly a jiným dobře činily.