Zlatý chléb

Před dávnými časy vládl v Indii veliký rádža, mocný král, a ten rádža měl jediného syna, dědice trůnu. Staral se o něho jako o zřítelnici svého oka; princ měl všecko, na co si pomyslil, nepoznal, co je chudoba, ani co je práce. Dorostl do osmnácti let a nebyl za tu dobu nikdy ani chvíli sám, neustále se o něho starali dvořané, pořádali mu slavnosti, hostiny, jezdili s ním na hony. Jednou však se jim princ v lese ztratil, zbloudil, až přišel na břeh řeky, do chaloupky starého poustevníka. Poustevník hned prince poznal, uctivě ho pozdravil, dal mu napít mléka, ale jíst neměl nic. Princ poprvé spatřil, co je chudoba, poprvé v životě pocítil hlad a měl strach, že je opuštěn.

Když princ naříkal, poustevník se usmál a pravil: „Máš vládnout několika miliónům lidí a nevíš, co je práce, chudoba, bolest. Jaký to budeš panovník?"

Princ požádal poustevníka, aby mu řekl, co je život. Poustevník pravil: „Vím, jaký bude tvůj život. Je ti určeno, abys v životě trpěl, jako trpí každý člověk. Ale můžeš si vybrat, chceš-li strádat v mládí, nebo v stáří." Princ se nerozmýšlel a řekl: „Nechť tedy strádám v mládí; poznám, jak žije můj lid, a budu moci spravedlivě vládnout."

Poustevník prince pochválil: „Vidím, žes moudrého otce moudrý syn: dovedeš užít i zlého osudu ve prospěch svůj i lidí, kteří budou na tobě závislí..Odlož luk, šípy a kopí, jdi tak, jak jsi, až dojdeš do vsi, požádej prvního sedláka, kterého potkáš, aby tě vzal do služby. Poznáš, co je práce, která živí lidi."

Princ slíbil, že poslechne, ale ptal se: „Jak poznám, že končí doba mé zkoušky a že mám nastoupit na trůn svého otce?" Poustevník na to odpověděl: „Až budeš jíst zlatý chléb na železném stole."

Princi bylo to proroctví divné, ale podrobil se a šel cestou, kterou mu poustevník ukázal. Došel brzy z lesa na luka, spatřil ves a první sedlák, kterého potkal, jako by již na něho čekal, přijal ho do služby, dovedl ho do svého statku. Sedlákova dcerka přinesla hladovému princi jíst. Druhý den časně zrána vzal sedlák prince na pole a učil ho polní práci. Princi bylo zpočátku smutno, nebyl zvyklý pracovat, poslouchat, učit se, jíst obyčejná jídla. Ale po čase se mu práce dařila, byl vesel, když se vracel večer domů a sedlákova dcerka na něho čekala s večeří.

Tak žil celý rok, naučil se všemu, čeho je třeba na poli a na statku. Občas si vzpomněl na otce, ale poustevník mu nedovolil s otcem se rozloučit, ani k němu posílat. Tak čekal, kdy se stane div, že k němu přijdou poslové a přinesou zlatý chléb na železném stole. Čekal marně, nikdo se neobjevil. Zpočátku byl netrpělivý; časem si zvykl opanovat svoje přání, snášet trpělivě těžký život člověka pracujícího na poli, docela zapomněl na svoje blahobytné živobytí v paláci.

Až najednou bylo potřeba odvodnit louku. Dovedl si už sám určit práci; pochopil vždy, čeho je potřebí, aby pole i luka byla řádně opatřena. Tak řekl večer, že časně ráno půjde kopat příkop, a požádal, aby mu sedlákova dcerka přinesla v poledne oběd. Dívka měla hocha ráda, upekla mu pěknou bábovku, dozlata vypečenou, a nesla ji v poledne za ním. Když přišla na louku, byl princ na druhé straně příkopu; natáhl lopatu, dívka mu na ni položila bábovku a princ si podal bábovku na druhou stranu.

V tom okamžení vysvitlo z oblak slunce, železná lopata a dozlata vypečená bábovka se zaleskly, princ si vzpomněl: hle, zlatý chléb na železném stole! Odložil lopatu, přeskočil příkop, rozlomil zlatý chléb, dal polovinu dívce a pravil: „Jez, neboť se naplnil osud."

V tom zavířilo v dáli mračno prachu, a než dojedli, přijeli jezdci; vezli s sebou královský šat, oblékli prince i dívku. Velký rádža umřel. Jeho syn se vrátil domů vládnout svému lidu a vzal si sedlákovu dcerku za ženu.