Valibuk

Bylo to za blahoslavené paměti Kakoň krále — když v jedné dědině chudá žena, které bylo devadesátšest let, dítě porodila, tak silné a velké, že podobného mu nikdo neviděl. — Sousedé, kde který, chodili na podívanou, ba i do okolních vesnic se ta zvěst roznesla, a lidé přicházeli podívati se na to divotvorné dítě. Nebylo pamětníka, by která z žen takové dítě byla kdy porodila.
„No, moja stará, vieš čo?“ řekl uradovaný otec, „ty toho chlapca musíš za devát rokov nadájat, lebomuož byt, že dač hodného z něho vyrastie.“ — „Nože no, kel len tak chceš, nach že ti budě,“ odpověděla žena, a při tom zůstalo. Matka chlapce kojila, a chlapec ode dne ke dnu se měnil, že se rodiče nevěděli od divu kde podět. Po třech letech dovedla ho matka do hory (lesa) k jedné smrčiny, či by s to byl vytrhnouti ji; ale nemohl. Odvedla ho domů a poznovu tři roky kojila.
V šestém roku zase ho clo hory zavedla; to už menší smrčiny vytrhoval jako konopí, ale duby a buky nevládl. „Ej marno, mamo!“ pravil, mateři, „vy stě ma dobre vydojčili, ale sa eště bojím, že by mi to trhania bukov poškodila. Kedy stě vy mňa chceli eště; za jednie tri zimy nadájat?“
„I keď tak chceš, veď já to eště urobím,“ slíbila matka. Po devíti letech šel chlapec do lesa a největší buky i s kořáním vytrhoval a vrchem dolů obracel. — Nazvali ho Valibuk.
V sedmnáctém roku nemohl Valibuk doma již vydržeti. Neměli rodiče pro něho ani dosti práce, ani stravy. I řekl jim jednoho dne: „Počúvajtěže, milí rodičia! To znáte dobre, kdo za pecom sedá, že o ničom rozprávat nězná; to by mi k poctivosti něslúžilo, keby já kus sveta nězkúsil. Prosím vás, prepusťťe ma na rok lebo dva, rád by som sa naučit, ako ludie na svetě žijú. Něbojtě sa, že na vás zabudněm, ale vás vo vašej starosti chcem statočně opatriť.“ — Přistali na to i rodiče, v ničem mu překážeti nechtíce.
„Nuž lenže choď s Bohom,“ řekl otec, „my ta vďačně prepúštame, len, synok, všadě opatrným buď a nikdy luďom něubližuj.“ —
Valibuk rozloučil se s svými rodiči, odešel a ještě v tu noc do jedné na pustatině vybudované krčmy dorazil. Seděli tam dva pocestní za stolem. — Valibuk přisedl k nim.
„Dobrí ludie, zkadě stě?“ zeptal se jich Valibuk. „Zkaděkolvek,“ odpověděli pocestní.
„A akýho že stě remesla?“
„Já som Skalymej,“ odpověděl jeden z nich, „Keď mlynský kameň do ruky chytím, stisněm ho tak, že z něho mlieko těčie.“
„A já,“ povídal druhý pocestný, „já som Železomej, akuokolvek hrubuc železo ulapím, všecko dovedna smiesim.“ — „Nuž, a ty, akýho že si remesla?“
„Já som Valibuk; já najdriečnějšiu horu tak vytrhám, ako najtěnšie konope,“ řekl Valibuk, a obrátě se k pocestným, dodal: „A keď je tak, bračekovci, buďme dobrí priatělia. Já chcem s vami chlieb jest.“ „No veru, dobre budě,“ odpověděl Skalymej i Železomej, „i my chceme s těbou chlieb jest, ani ťa něopustíme.“ — Podali si ruce a věrnost si vespolek slíbili.
Za rána vybrali se všickni tři docesty. Nešli dlouho, an se potkali v bahnitém, velmi strmém závoze s vozmi. Gazdové okolo svých vozů naříkali, nemohše jimi z místa pohnouti.
„Cože vám?“ ptá se jich Valibuk.
„I něvola ho metala!“ pravil jeden, „železo vezieme, a tu sme do hlíny zaviazli. Všeckých osem a tricat koní sme zapriahli k jednemu, a tu s mesta rušiť němuožeme. Veď toto človek něslýchal!“ — „Nože, no,“ řekl jim Valibuk, „lenže sa nětráptě; ale by sme vás vyslobodili, keby stě nám dali tolko železa, čo jeden z nás odněsie.“ — Gazdové přivolili.
„Len si nabertě všetci traja, kolko odněsietě, ale nám z tej hlíny pomáhajtě, lebo tu odkapať musíme“ — pravili.
„No len vypriahnitě statky,“ kázal jim Valibuk. Poslechli. Tu — na velký div začal Valibuk těžké vozy do náručí bráti a jeden po druhém na sucho vynášeti.
„I bystu dadě, čože to budě!“ zkřikli gazdové a s otevřenými ústy na Valibuka hleděli. Ani svým očím nevěřili, vidouce, že Valibuk všecky vozy i s nákladem povynosil.
„Vykonali sme prácu, teraz nám plácu,“ řekl Valibuk, „ako stě slúbili, tak dajtě!“ a hned začal pořádkem s jednoho vozu po druhém železo sbírat, až je dopusta sebral. — Gazdové začali naříkati. „No mně to všecko eště málo,“ řekl jim Valibuk, „ale už i na tomto pristaněm, ale čo týmto dvom dátě, ako stě vraveli, o to sa startě.“ — Gazdům vyvstával studený pot na čela při těchto slovích. — Skalymej vystřel ruce, chtě vozy i koně i lidi pobrat, ale Valibuk mu to zabránil, řka: „Daj pokoj; prestaňme na tomto želiezku!“ Gazdové rádi, že alespoň koně a vozy jim nechati chtějí, nemeškajíce zapřáhli a rychle pryč odjeli.
„Chlapci,“ prohlásil se Železomej po jejich odjezdu, „vietě čo? — Já z tohoto želiezka namiesim troje cepov a puojděme na mlatbu.“
„Naozaj, to ažda dobre budě!“ přisvědčil Valibuk, a sednuv si podle Skalymeje na kládu, přihlížel na práci Železomeje. — Ten začal železo lámati, mísiti, až bylo měkké jako těsto, potom šúlkal z něho cepy a hole, svázal je, a netrvalo to dlouho, byly cepy hotovy. Ty tři cepy vážily dvě stě sedm a devadesát centů. — Potom sebrali se a šli k jednomu pánovi. Ten měl veliké stohy pšenice a nemohl nikde mlatců dostati. Oznámili se mu tedy, a že jestli by jim ty stohy vymlátiti nedal.
„Keby vás aspoň sto bolo, by vám dal tie stohy načat, ale trom moje stohy pobabriť nědám,“ řekl jim pán.
„Ej, paně, čože bystě mali tak rozprávat; keď vám jich do večera zajtrajšieho něvymlátime, robtě, čo chcetě, s nami. Trebás nám o hrdla puojdě, my sa podvolujeme, len nám robotu dajtě!“ ozval se Valibuk.
„Nuž a z ktorýhože chcetě mlátit?“ zeptal se pán.
„Kdože vás vie,“ řekl mu Železomej, „my sme eště nikdy z dielu němlátili, ale ak nám za ustávanie to dátě, čo si sami odněsieme, na to pristaněme, a hoc nás vezmetě i na písmo.“
Pán milerád jim písmo dal, myslelť, že ani patnáct kyl mu neodnesou. — Milí chlapi tedy, sotva se rozbřesklo, vzali tepy a začali mlátit. Nebrali po jednom snopu, ale mlátili do celého stohu takovou silou, že za nedlouhý čas celý stoh na prach zdrobili. Tak šli od stohu k stohu; kouřilo se okolo nich, jako z milie.
„Chlapci!“ pravil Valibuk, když byli hotovi s mlatbou, „lopaty němáme, vydúchajme tie plevy“ — Dúchali chlapci, až se mryenina široko daleko zanášela; čisté zrno pak zůstávalo na zemi.
Když pán k tomu přišel, hněval se, že mu slámu rozfoukali, ale mu Skalymej pravil: „Cože mátě lutovať, nětreba vám ju na role vozit; zo slamy němátě nič, ale z pšenice, len hotujtě diely.“
„Dávno sa tie hotovie; ale vy němátě vriec na vašu čiastku.“
„Ej, veď nám ažda požičiatě? My vám jich statočně prinavrátime“ — ozvali se chlapci.
„Já na požičky nědám nič“ — řekl pán.
„Tak tedy to zrno si len do vašej sypárně posnášame?
„Nože, lenže si složtě,“ pravil jim pán.
Chlapci šli a všecku tu vymlácenou pšenici do jedné velké sýpky posypali. Potom pozavírali dobře okna i dveře, a když měli všecko přihotoveno, Skalymej objal sýpku, vyložil si ji na plece, pánovi řekli: „Dobre sa majtě!“ a ti tam — odešli.
Pán se tomu náramně podivil, ještě více ho to ale mrzelo. „Ej!“ zvolá po chvíli, „vypusťťě toho bujaka za nimi, nach jich roztrká!“
Kravař vypustil býka, a ten prosto za nimi se pustil. —
„Obzritě sa tam, čo to za nami dupajčí?“ pravil Skalymej chlapcům.
„Vera to,“ odpověděl mu Železomej, ohlídnuv se, „toho velkého bujaka za nami pustili.“ —
„No, nič to preto, len vy choďtě!“ kázal jim Valibuk, chytil cep, a když býk k němu doběhl, tak ho po hlavě udeřil, že hned nosem dozemě zaryl. Potom vzal ho za nohy zadní, přehodil přes plece a šli dále.
„Ej,“ zvolá po chvíli Železomej, „bračekovci, nahajme my to všetko tu, lebo lila, už dvoch divých bravov za nami pustili!“ — Než Valibuk kázal opět chlapcům, aby šli napřed, on sám bravů dočekal, cepem zabil, zabité přes plece přehodil a teprv šli dále.
Po chvíli praví zase Železomej: „Ej, ale už s vozom o štyroch paripách idú pre nás!“ Sotva to dopověděl, už jim byl vůz v patách; tu se ale Skalymej rychle obrátil a sýpku na vůz hodil, div že se to všecko nezlámalo. — Valibuk rozprášil lidi cepem a Železomej chytil oboze. Bujaka a bravy naložili také na vůz a pomalu pohýňali dálej k domovu. Doma si to na tři částky rozdělili; Valibuk dal svou část rodičům.
Po této práci šli hledati druhou, a poznovu se vybrali do jednoho velkého města. Dle obyčeje ptali se jednoho měšťana, cože tam nového.
„Ach, bodaj by lepšuo bolo slýchat,“ odpověděl jim měšťan, „naše mesto je vo velkom smútku, ale najväčší zármutok má náš tu obydlený král. Tieto dni jeho tri dcery zkapaly. Chodily sa každý děň na jedno mesto kúpať, a ztadě kdo vie, kdě sa poděly. Povedajú ludie, že jim jedna Ježibaba krásu záviděla a preto jich zakliala, aby sa prepadly, a že skutočně traja drakovia preč jich odviedli. To nik něvie, kdě sa poděly, len že jich všechny tri do jednej diery pod zem utiahli. Náš král něvie od žialu, čo má robit. Celuo mesto dal čiernym súknom zastret, a slubuje, že kdokolvek tie tri dcery vynajdě a vyslobodí, tomu ktorúkolvek za ženu dá, i pol královstva.“ — „To je pre nás — poďme ku královi!“ zvolal Valibuk, jak to zaslechl. — Šli. —
„Najjasnější králu,“ promluvil Valibuk, když vstoupili před krále, „my smo ludie cudzí, ale smo vás vo vašom zármutku prišli polutovať. Vy stě, ako nám ludie rozpráváli, tri dcery utratili, ale my vám jich oslobodíme, keď budětě vo vašom královskom slove stát a potom nám jich za ženy dátě. Pustíme sa za nimi, hoc nás i život stát budě. Kreme toho žiadame, dajtě nám jeden povraz na tri tisíce siah ukrútiť, aby sme do akejkolve i hlbočiny sa spustit mohli. Potom nám dajtě prihotoviť dvanást kyl kaši, dvanást pecí cheba a dvanást volov.“ —
„Všecko, čo žiadatě, vám sporiadat dám,“ řekl jim král, „a moje milé děti si za ženy pobertě; len mi jich vysloboďtě.“
I kázal král, aby se všecko přichystalo, jak si to chlapci přáli, a když vše přihotoveno měli, naložili to na sebe, voly před sebou hnali, a tak se ubírali do hlubokých lesů. — Dlouho chodili po těch lesích, až jednou přišli na jednu louku. „Tu zastaněme,“ pravil Valibuk, „v týchto horách sa poobzeráme, či tu dákej diery nieto ta dolu do druhýho sveta!“ Ostatní přistali.
Valibuk a Železomej šli díru hledat a Skalymej měl večeři strojiti. Nakladl ohně, postavil do kotle kaši, zabil vola a přihotoveného začal opekat. — Jak tu samotný u ohně sedí, kaše se dovářela, vůl se dopékal, zaskučí nad ním na vysoké jedli Loktibrada: „Varíš kašu, varíš, ale jej něbuděš jesť!“ —
„Ej, ozaj ju něbuděm, nach len prijdě Valibuk,“ praví Skalymej.
„Valibuka ti nieto doma, a těbe ju horúcu dopusta zjem“ — zaskuhrala Loktibrada, skočila se stromu, Skalymeje převalila na nátoň, kaši mu do drobtu snědla a vola odnesla.
Sotva se Skalymej Loktibrady zbyl, už Valibuk s vršku volal: „Či navaril's kaši a vola upiekol's?“ — „Ej, horká upiekol; ale čože — jedna Loktibrada mi ju zedla a vola odniesla,“ žaloval Skalymej a chlapcům vypravoval, co se mu přihodilo.
„No, veď' si ty za chlapa! Či si jej něveděl oči vypiect? — My celý děň hladáme, a ty naničhodník dáš dajakej potvore všecko pohltať,“ zlobil se Valibuk.
Druhý den zůstal Železomej, by kaši vařil, a Skalymej s Valibukem šli díru hledat. Okolo večera se vrátili si kaši navaril?“ volal zdaleka již Valibuk. —
„Ej, veď' som navaril, ale Loktibrada mi ju zedla dopusta!“ — odpověděl smutně Železomej. — „No, už stě vy len pluháci,“ rozhněval se Valibuk, „choďtěže vy už hladať, zostaněm pri vatre já.“ Třetí den šli Železomej se Skalymejem díru hledat, a Valibuk zůstal, by vařil večeři. — Natahal si buků, nakladl hranici a rozdělal oheň; potom nasypal do kotle kaši, vtáhl vola na rožeň a začal péci. Mezitím udělal klepec a postavil ho k dopékajícímu se volu. V tom se ukáže na jedli Loktibrada.
„Varíš kašu, varíš, ale ju něbuděš jest!“ — zaskučela. „Ej, ozaj ju něbuděm, nach len prijdú chlapci s cepami. Poď len dolu, poď s toho buka! čo si, kdo si?“ — Loktibrada mžikem dolů se spustila, chtíc vola uchytit, ale klepec ji zaklopil. — „Aha, tu si!“ zasmál se Valibuk, „no veď já těbe za kašu zaplatím.“ — I vzal svůj cep a Loktibradu v tom klepci bil, co mu síla stačila.
„Jaj,“ naříkala Loktibrada, „len ma už něbi, dám ti zlata a bohatstva, kolko chceš!“ —
“Nětreba mně nič, mám já všeckýho dost; teraz tu buděš, kým moji chlapci něprijdú.“ — Mezitím Skalymej i Železomej přišli.
„Nuž, akože je?“ ptali se Valibuka.
„Nuž, akože by bolo, dobre; tu je kaša, tamto pečeňa a hen tam Loktibrada,“ řekl jim Valibuk vesele. „Len poďtě, zajedzme si, a potom sa jej eště dač zpýtame.“ — Sedli do trávy a jedli, po jídle z trávy povstávali a Valibuk se ozval: „Chlapci, teraz sa zpýtame Loktibrady, kdě tá diera do pekla, a dotedy vo troje mlátit buděme, kým nám jej něukáže.“
Pobrali cepy, šli ku klepci a tak do Loktibrady mlátili, že by byla musela hned duši vypustiti, kdyby jakou byla měla. —
„Jaj, už ma len tolko něbitě, už vám poviem, i klik, tá diera, čo ju hladátě, a ukážem vám ju tam pod jednou velikou skalou!“ — prosila Loktibrada. „No dobre,“ pravil Valibuk, „len ju chlapci na ten povraz zaviažtě, a ak něbudě pravda, tam ju rozmlátime na kolomaž.“
Sebrali se a všickni tři k té skále šli. Skalymej se na ni obořil a kruch za kruchom z ní odlamoval, až se jim poštěstilo díru odkrýti. „Ale kdože puojdě dnu?“
„Já puojděm!“ ozval se Železomej. — Sotva ho ale na dvě stě sáhů spustili, už potrhoval provazem, aby ho vytáhli. Po něm spustil se Skalymej, ale také nepřišel dále než do polovice.
„Keď je tak, poručeno pánubohu,“ řekl Valibuk, jen od diery něodcházajtě, tu stojtě, ani mi povraz skorej hore něvytahujtě, kým trirazy ním tuho nězatrasiem. A teraz spúštajtě!“ — Když byl v polovici, zarazil ho smrad, a ten byl horší a horší, potom ho i pálilo, čím dále dolů, tím více, až po velikých mukách na dno se dostal. — Ohlíží se kolem sebe v tom podzemním světě — všade pusto, tma a palčivost neslýchaná. Dlouho se rozhlížel, až naostatek maličké světýlko daleko před sebou blyštěti se viděl. Za drahný čas proti tomu světýlku šel, a vždy se mu maličké ukazovalo, až tu konečně dojde a před sebou jeden utěšený od zlata a drahého kamení třpytící se zámek vidí. Bez odkladu vešel dovnitř a tu v světnici viděl samotnu nejstarší královskou dceř.
Kněžna se ulekla, vidouc člověka; avšak se mu přece jen hned mile přihovořila: „Ach, čože tu robíš, čo tu hladáš, muoj drahý priatělko?“ —
„Těba, krásna kňažna,“ řekl Valibuk, „bez meškania poď so mnou.“
„Nie,“ odpoví kněžna, „aby já s těbou šla, ale ty ztadělo odist musíš; lebo aknáhle muoj muž, drak so šesti hlavami, domov prijdě, hněď tvojmu životu koniec budě.“
„Toho sa já nělakám“ — odřekl jí Valibuk. Vtom strhl se hluk, drak se domů vracel — a svůj budzogan třicet centů těžký hodil napřed, aby mu ho nebylo třeba nositi. Tu strachem zaujatá kněžna prosila Valibuka: „Ach, muoj drahý priatěl, pod skoro do tejto tmavej komory, lebo muoj muž hněď domov prijdě a v okamžení ťa sožerie.“
„Sožerie, něsožerie, odpověděl Valibuk, na její prosbu ale byl přece volen jíti, dříve ale zdvihl budzogan a na třicet mil cesty draku vstříc ho opět hodil. — Drak si ho zdvihl a mrmlaje domů si ho nesl. Rozjeděn do světnice vstoupil, a všecky kouty prohlídna zařval: „Fi, človečina smrdí!“
„Ach,“ praví kněžna, „kděže by sa ti tu vzala. Veď ty vieš, že tu nikdy človek něbol ani něbudě.“
„Fi, fi, človečina smrdí! — Sem s ním, kděkolvek je, lebo keď nie, já tento plameň něuhasím, len keď těba sožrem!“ — zařval poznovu a plamen mu z úst sršel. „Ach, drahý mužu,“ prosila kněžna, „buď milostivý muojmu bratovi, ktorý ma prišol navštívit.“
„Dobre,“ zabručel drak, „odpustím tvojmu bratovi, len nach sem prijdě a so mnou si zajie!“ — V tom okamžení vkročil do světnice Valibuk a drakovi se poklonil. „Či si to ty,“ ptá se ho drak, „čos muoj budzogan nazpak hodil?“
„Já!“ odpověděl Valibuk.
K olovrantu donesl drak olověný chléb a dřevěný nůž, i pobízel Valibuka, aby si ukrojil a zajedl, že potom půjdou svoje síly zkusit.
„Já tvoj chlieb jest něbuděm, ale preto ti moju silu ukážem!“ řekl Valibuk. Zatím mu kněžna od svého jídla dala a on si chutně zajedl. Potom vybrali se do boje na humno, které olovem zalité bylo.
„Švagre, ulap ma a vraz ma, kolko vládzeš, do toho olova!“ — Valibuk se nedal ponoukat, chytil draka a po pas do olova ho vrazil. Drak z olova vyskočil a vrazil Valibuka doň výše pasu. Valibuk z olova vyskočil a vrazil doň draka až po hlavy. Potom uchopil cep a všech šest hlav mu roztřískal.
Potom odešel ke kněžně do světnice a pravil jí: „Krásna kňažna, urob so mnou, čo chceš, tvoj muž od mojich rúk umrel.“
„Ach, drahý vítaz, požehnané sú tvoje kroky! Já sa ti něviem čím odmeniť, že si ma oslobodil!“ — I skočila k němu, líbala ho i objímala radostí. „No,“ řekl Valibuk — „buď nahotove, pokial sa vrátim, lebo já i tvoje sestry chcem vyslobodit a odprevadit vás k vášmu drahýmu otcovi.“ — Řka to, odešel. — Přišel k druhému, ještě krásnějšímu zámku, a tu zase rovno do světnice vešel. Seděla tam prostřední dceř královská, všecka ztrápená. Jak viděla člověka, ožila radostí, ale srdce jí zabolelo, když pomyslila, co se bude s ním díti. — „Ach, milý člověče, kohože tu hladáš?“ ptala se ho. „Těba, pekná kňažna,“ odpověděl Valibuk.
„Ach, utěkajže, muoj drahý, z tohoto mesta, tu něnabuděš. Ak sa muoj muž, drak s děviatima hlavami, vráti a tu ta dostihně, naraz ta sožerie.“
Vtom povstal hřmot náramný; drak hodil si domů budzogan šedesáte centů těžký, aby se nemusel s ním nésti. Valibuk vyběhl před práh, budzogan zdvihl a na šedesáte mil hodil ho nazpět.
Drak vida, že se jmu budzogan vrátil, zabručel a domů si ho nesl. Kněžna zatím Valibuka do komory schovala. Jak vkročil drak do světnice, hněvem rozpálen, prohlížel všecky kouty, plamen mu z úst sršel, i zařval: „Fuj, človečina, fuj!“
„Ach, milý mužu, kděže by sa ti tu vzala, veď to vieš, že tu nikda človek něbol ani něbudě,“ odpověděla kněžna.
Ale drak fučel po světnici a poznovu zařval: „Fuj, človečina, fuj! Či ho vydáš, či něvydáš? Keď nie, najprú těba, potom toho sožeriem!“ — Tu se vrhla přestrašená kněžna před ním na kolena a prosila: „Prijmi ma na milost i muojho brala, ktorý ma prišol navštívit!“
„Na milost vás beriem,“ odpověděl drak, „nach len tvoj brat sem prijdě, já sa po priatělsky s ním poshovárat chcem.“
Valibuk přišel, vítali se, a jeden druhého okem přeměřil od hlavy do paty.
„Švagra, či si ty to ten víťaz, čo muoj budzogan nazpak hodil?“ ptal se drak.
„Já som!“ odpověděl Valibuk.
„Nože no, zajedzme si, po večeři puojděme naše sily zkúsit.“ — K večeři přinesl drak železný chléb a olověný nůž. „Zajedz si, švagra, a posilni, — so mnou robotu buděš mať,“ — pobízel drak. — „Já som dost mocný, ani mi mocnějším byt nětreba. Ale ak ty potrebuješ, najedz sa,“ odpověděl mu smělý šuhaj.
Drak jedl, až mu jiskry od zubů pršely; Valibukovi dala kněžna jíst.
„Nuž, poďme už na priestor a zkúsme, kdo je mocnější!“ řekl drak, když se byl najedl.
Vyšli na humno, které bylo železem zapuštěné. „Ulap ma ty najprú, lebo ak ta já skorej ulapím, hádam, že něbuděš mať viac času mňa ulapit“ — řekl drak.
„Ej, keď si tak trúfaš, len ta za to něulapím. Tu som, chyť ma ty najprú, muoj život ti je na vuolu“ — odpověděl mu Valibuk.
Vtom drak opáše Valibuka a mrští jím do železa po samé paží. — Valibuk ale tak hbitě ze železa vyskočil, že polovici humna s sebou vytrhl. — Tu drakovi srdce odpadlo. „Nuž veď ažda dosť budě, mohli sme si pokoj dať,“ pravil.
„Pokoj,“ zvolal Valibuk rozhněván, „ozaj pokoj, len skorej vám, pane švagra, musím ukázat, ako sa koly do stromov zabíjajú!“ Vtom ulapiv draka, tak silně ho do země zarazil, že se jen na hlavách zastavil. „Nože, poď von!“ volal naň, ale drak se pohnouti nemohl. I chytil Valibuk cep a všechny hlavy drakovi roztřepal na prach. Potom vrátil se ku kněžně: „Milá kňažna,“ pravil jí, „ty si od tvojho muža osloboděná, teraz ale, pokial se něvrátim a tvoju sestru oslobodím, do cesty sa hotuj, potom vás k vášmu otcovi zavediem.“ — Kněžna mu děkovala, a on bez meškání k třetímu zámku se ubíral. — Ten byl nejkrásnější, všecko se od zlata třpytilo, takže nemohl oči na něm dost napásti. — Světnice byla ale nejkrásnější. Kněžna smutně se po ní procházela. Jak Valibuka spatřila, div že nepadla od radosti a žalu.
„Ach, človeče,“ zvolala, „načože si ty sem prišol? Utěkaj, ak len muožeš, muoj muž, drak s dvanásti hlavami, hněď sa vráti a sožerie ťa!“ — Tak ho s pláčem napomínala nebol jí bylo mladého líto. Ale Valibuk jí řekl: „Eh, kňažna, lenže sa nětráp, veď sa já tvojho muža nělakám!“ — Vtom se zem zatřásla; drakův budzogan před zámkem dopadl. Prudce letěl, neboť ho drak na sto mil daleko zalúčil. — Valibuk vyskočil ven, budzogan zdvihl, po dvakrát jím nad hlavou zvrtnul (zatočil), potom ho na dvěstě mil daleko hodil. Tak v povětří zahučel, jako nejhroznější bouře když se žene. — Drak se musel zpátky pro budzogan vrátit; proklínaje hodil si ho na plece a rozjeděn domů pospíchal. Všecek rozsršen vstoupil do světnice. Kněžna Valibuka ukryla, ale drak ho hned zapáchl. „Fuj, človečina, fuj!“ zařval jako vůl a na ženu se obořil. „Koho tu máš, vyvadluj ho, sice ta prehltněm!“ Kněžna div neomdlela.
„Cože mám robit, už ti len pravdu poviem, prišol ma muoj brat navštívit. Ach, ale ta prosím, ukroť svoj hněv a neublíž mu“ — pravila mu kněžna. „Dobre, tvoj brat je muoj švagor. Len ho priveď sem, chcem si s ním povečerať!“ — Valibuk přišel. „Vítaj, švagre“ — pravil mu drak hromovým hlasem, „či si ty to, čo si mi muoj budzogan zahodil, že som sa za ním musel vracať a na pleci ho vláčit domov?“ „Já som!“ řekl Valibuk.
„Ty si chlap!“ řekl drak, „počul som i od Loktibrady o těbe, že ma prijděš navštívit. Sem tvoju pravú ruku, nach ta statočně privítam.“ — Stiskli si ruce; Valibukovi krev zpod nehtů vystříkla, ale drak měl kosti v prstech rozmačkané. Zapíštěl bolestí. „Ej,“ povídá, „či to dakdo slýchal, že si ty taký chlap! Ale si len zavečerajme, potom sa opáčime, kdo sme, čo sme. Lebo by to len velká potupa bola, keby tvoja jedna hlava nad mojmi dvanástmi panovať mala!“ — Přinesl drak ocelový chléb a mosazný nůž a pobízel Valibuka, aby jedl.
„Něpotrebujem sa celovat,“ řekl mu Valibuk, „mňa mať moja za deväť rokov na veky ocelovala a Boh ma zahartoval — na tom prestaněm. — Ale po tvojich prstoch poznávam, že si sa ty eště dost nězahartoval, no tedy sa len naoceluj!“ — V draku kypělo jako v kotli. Opatrná kněžna viděla, co se děje, i donesla Valibukovi od svého jídla, a prsten mu dala, který mu síly za sto chlapů přidal. Valibuk jí poděkoval, občerstvil se a potom šli s drakem na prostranné humno. Na ocelovém humně do boha se hotovili. — Drak začal dvanácti chvosty okolo sebe šibati, pukati, svíjeti se, řval a plameny šlehal z úst; kam stoupil, všecko pod ním praštělo, a jak zařval, všecko se třáslo.
„Hoj, čože,“ začal se najednou zdúvať, „či já mám s takou muchou bojovat, hanba a večná pokuta mi budě, že sa s těbou babrím. Ale nič to preto vdýchni tvoju dušu, komu chceš, lebo keď ta raz ulapím, viac nědýchněš.“ „A ty, Harfa“ — (Harfa byl jeho kůň, s dvanácti křídly, na kterém se nosíval) — „něhraj, a ty, ptáku, nězpievaj, pokial ho zo sveta něsněsiem!“ — Po těch slovech uchytil Valibuka, mrštil jím, až se po pas do ocele zaryl. — Valibuk ale hbitě vyskočil, popadl draka a tak prudce ho do tvrdého ocele vrazil, jako skálu do vody, že se mu hned dvě hlavy otřásly a zemdlely. — Valibuk skočil, chytil cep a ostatní hlavy mu posrážel jako jablka. — Potom si chvilku oddechl. — Křídlatý kůň zmizel a pták odletěl. — Valibuk se vrátil ku kněžně do zámku.
„Krásna kňažna,“ oznamoval jí radostně, „už som moju prácu dokonal. I těba i tvoje sestry som od vašich pekelníkov štastlive oslobodil. Teraz k vášmu otcovi vás odvediem, ale najprú, čo sa ti páči, so sebou pober!“
„Velký Boh ťa požehnaj!“ odpověděla kněžna. „Já na tvoju lásku nikdy nězabudněm. Já nie len něktorie veci, ale celý zámok so všeckými poklady lahko odněsiem. Mám jeden prútik, keď tým na zámočnú bránu uděrím, celý zámok sa na zlaté jablko obráti.“ —
Tak se i stalo. Jak ze zámku vyšli, kněžna bránu zavřela, uhodila na ni proutkem, a zámek proměnil se v zlaté jablko, které si kněžna schovala. — Šli k druhé sestře, a i ta měla proutek, kterým si svůj zámek v zlaté jablko proměnila. — Tak i třetí. Potom, když už všechny svoje zámky při sobě měly, vedl je Valibuk k onomu otvoru, kudy byl dolů přišel. — Potom je připravil, a jednu po druhé vytáhli chlapci nahoru; nejmladší, od které měl Valibuk prsten na prstě, naposled. — Přišla řada na něho; ale on byl šuhaj opatrný, myslel si, aby ho od polovic dolů nespustili; přivázal místo sebe velký kámen na provaz, aby zkusil, zdali jsou poctiví.
„No,“ povídají si ti nahoře, „to už je Valibuk taký tažký!“ Jak byl asi v polovici, tu náhle provaz přeřezali, a kámen s velkým hřmotem dolů spadl a na drobné kousky se roztřískal. „No, hla, tak by som já bol pochodil!“ — řekl si Valibuk, když to viděl. — Rozžalen chodil v podzemním světě sám a bloudil tam po celých sedm roků. — Jak se tam potuloval, pozoroval, že na jedné skále každý rok jakýs veliký pták vejce snáší, ale že ani jediné mladé vychovati nemůže. Vždy mu je cosi sežralo. Ten pták bol Kmochta pták, a co mu mláďata žral, byl veličizný had. Když to Valibuk vyzkoumal, na hada lasoval, a jak chtěl zase do hnízda lézti, zabil ho.
Za krátký čas přiletěl Kmochta pták a velice se zaradoval, vida tam mládě živé; myslel, že zase zhynulo. Tu spatřil Valibuka.
„Ach, dobrý človeče, ažda si to ty moje mladé od smrti zachoval? Veru ti všetko dám, čo si len zažiadaš!“ — řekl mu pták.
„Veru já,“ pravil mu Valibuk, „tam toho hada zabil. Ale ta prosím, len ma z tohoto podzemského sveta oslohodz!“
„No dobre, i to sa ti muože stať,“ řekl mu na to pták, „len nasol sto volov a prihotuj sto sudov vody, kut buděm hore s těbou letět a z pysku mi plamen budě blčat, tak mi vždy cent masa a okov vody podaj.“ Valibuk s radostí sto volů zabil, nasolil, i vodu přihotovil, a když bylo vše přihotoveno, na ptáka se vším vysedl. — Letěli dlouho, dlouho, a když ptákovi plamen z úst šlehal, vždy mu hodil cent masa a okov vody mu podal. Než maso již došlo, konec, cesty nebyli, a pták měl hlad. — Tu si Valibuk rychle kus masa z nohy odřezal a ptákovi hodil. — Potom hned na boží světlo šťastně se dostali.
„Ej,“ povídá Kmochta pták, když s něho Valibuk slezl, „či to bolo dobré maso, čo si mi naostatok hodil!“ „Veru,“ usmál se Valibuk, „to bolo z mojej nohy, lebo mi už došlo.“
„No,“ řekl mu pták, „veď já ti to zahojím, len si smo šťastně vyšli.“ — I dal mu na nohu lístek jakýs, a hned se mu rána zahojila a maso narostlo.
Valibuk se ptákovi pěkně poděkoval a šel do královského města. Celé město bylo červeným suknem pokryto. —
„Čože tu za novina?“ ptal se jednoho měšťana. „Veru velmi dobrá; tri královské dcery sa našly, a najmladšia sa dněs za jednoho, čo jich oslobodil, vydáva“ — odpověděl měšťan. — Tu chvátal Valibuk rychle do královské paloty, kde se hostina strojila. Kněžna přikázala, aby každého, byť i žebrák byl, vpustili, a co žádá, aby mu dali. — Valibuk, vejda do pitvora, prosil o pohár vína. Kněžna hned kázala červeného vína do svého poháru naliti a jemu podati. Valibuk do polovice vypil a vpustiv do poháru prsten, co mu kněžna v podzemním zámku na památku dala, pohár kněžně vrátil.
Jak prsten kněžna v poháru spatřila, vyskočila, radostně zvolajíc: „Tento je ten opravdivý Valibuk, čo nás oslobodil, a nie Skalymej, čo má kamenné srdce a povraz Valibukovi odrezal. — Já som Valibukovi tento prstěň daruvala a vernosť mu slúbila!“ — Po těch slovech k svému slúbenci přiskočila. —
Skalymeje ze zámku vyhnali a Železomej šel s ním. On byl sice s nejstarší kněžnou již sdán, ale ho ona ráda neviděla, neboť i ráno čist byl, až se třpytil, do večera přece vyhlížel jako rzavé železo. Nebyl do stříbrného zámku súci. Valibuk se hned se svou kněžnou sesobášil a dlouho žili v zlatém zámku svém a žijou potud, jestli neumřeli.