Berona

Byl jeden král a ten král měl tři syny: dva byli pyšní princové, jezdili na hon, do boje, ten třetí, Jan, sedával doma na zahradě, opatroval květiny, pískal na píšťalu — tak líbezně na ni uměl hrát, že ptáci tichli, poslouchat přilétali.

V té zahradě stála stará, košatá jabloň; nikdo ani nevěděl, kdo ji sázel, ale co se kdo pamatoval, nikdy neměla žádných jablek. Krále to mrzelo; všude kolem kolik krásných stromů, líbezné ovoce rodí, jen ta jabloň nikdy ani kvítkem nezakvete. Tak se jednou procházel se syny, s těmi princi, po zahradě, došel až k té jabloni a povídal:

„Nač nám tady ta hluchá jabloň má růst, jen zahradu kazí — ať ji zahradník vysekne a spálí."

Ale tam u té jabloně kopal starý člověk záhony, opřel se o motyku a povídá:

„Vaše královská Milosti, já vím od svého otce, že ten starý strom každou noc květem zakvítá, o půlnoci zlaté ovoce nese; chyba, že cosi přilétá a jablka trhá."

Jak to ti princové uslyšeli, hned prosili krále, svého otce, aby tu jabloň nedal porazit, že ji v noci ohlídají. Král sám byl žádostiv těch zlatých jablek, tak poručil tomu nejstaršímu na noc zůstat na zahradě, chytat zloděje.

Princ hned sebral svoje kamarády, nanesli si pod jabloň hedvábných podušek, jídla a pití, rozdělali oheň, jedli, pili, veselili se, aby nezaspali. Když nadcházela půlnoc, rozpučela jabloň poupaty, rozkvetla stříbrným květem, jako by sněhu nasypal, v květech se ukázaly zlaté bobulenky, rostly, až se zlatá jablka jako hvězdičky na stromě třpytila. Princ se díval jako zmámený, jak v té jabloni zlaté hvězdy září, ale než se vzpamatoval, zadul horký vichr, přihnala se mračna, zahalila jabloň, hromy bily, příval se lil, až princ s kamarády ve strachu zalezl do roští. A když se vyčasilo, stála jabloň holá, v listí nikde ani jiskřičky, ani jablíčka.

Zrána šel princ smutný ke králi, oznámil, co viděl, že jabloň ne-ohlídal. Král se zamrzel, ale co dělat, poslal druhou noc toho prostředního prince hlídat, bude-li šťastnější. Ten prostřední princ si nabral vojáků, postavil je kolem dokola té jabloně, kázal střílet, jak se co hne a na jabloň přiletí; sám si sedl s kamarády pod jabloň a čekali. K půlnoci jabloň rozpučela poupaty, zakvetla stříbrným květem, zrála, zrála zlatými jablky, svědými hvězdami. Sotva dozrála, uhodil takový mráz, že všem ruce křehly, zuby cvakaly. Ledová vichřice zasypala strom sněhem, led a kroupy bily do vojáků, a když ta hrůza přešla, stála jabloň holá, jako by jakživa plodu nevydala. Král se nemohl ani dočkat rána, až uvidí zlatá jablka, ale princ přišel smutný a oznámil, co viděl, že jabloň neohlídal. Tak král poručil, aby do třetice ten nejmladší princ hlídal; když ne-ohlídá — jabloň porazit!

Jan si nic nechystal, celý den se v zahradě zabavoval květinami, večer zůstal sám pod jabloní. Bylo mu teskno, vzal píšťalu a tak líbezně hrál, až to po zahradě jásalo. K půlnoci vypučely stříbrné květy, narosdy zlaté bobulky, zasvítilo tisíce hvězdiček. Ale nebe zůstalo jasné. V temnu zašuměla ptačí křídla, na jabloň se sneslo dvanáct bílých pávů jako jasný oblak. Když uslyšeli píšťalu po zahradě jásat, nezobali, tiše poslouchali. Potom ta nejkrásnější pávice, která měla na hlavě zlatou korunku, utrhla zobákem zlaté jablko, pustila je Janovi do klína a promluvila lidským hlasem:

„Vítej, Jene, princi milý, dlouho jsme na tebe čekali. Dones jablko králi na znamení, vyřiď, že ho pozdravuje královna Berona — a víc nás v jeho říši nikdo nespatří."

Pak pávi jabloň ozobali a odletěli. Jan donesl ráno otci zlaté jablko, vyřídil vzkázání královny Berony. Král se tomu jablku velice těšil; myslil, že mu jabloň každou noc bude zlatá jablka rodit, ale v noci se nic nehnulo, jabloň nerozkvetla, po celé říši nastala neúroda, hlad, po celé týdny neukáplo ani rosy, ani vlažičky. Tak se Jan vydal na cestu, hledat královnu Beronu.

Vzal s sebou sluhu, koně a jel do světa. Dlouho jezdil, o královně Beroně nikde ani slůvko neslyšel. Až jednou navečer přijeli do vysokých hor, kam ani ptáček leťáček nezabloudí, našli u cesty chalupu a před chalupou stála bába, stářím svraskalá jako křížala. Pěkně prince přivítala; pravila:

„Vítej, Jene, princi královský, jenž královnu Beronu hledáš; však u mne každý den na mžik pobývá."

Jan byl rád, že nakonec našel, co hledal, zůstal v chaloupce na noc. Druhý den čekal královnu Beronu. Ale bába se přitočila k sluhovi, dala mu peníze a píšťalku, aby o polednách v zahrádce zahvízdal. Špatný sluha poslechl, zahvízdal, Jan na zahrádce usnul. Sotva usnul, přilétl blankytný kočár s bílými koňmi, z kočáru vyšla královna Berona, líbezná dívka, že takovou krásu svět neviděl. Sklonila se nad Janem, hladila mu vlasy, volala ho jménem, ale Jan se nevzbudil; poledne minulo, Berona odjela. Jen odjela, Jan se probudil, pravil sluhovi: „Ach, jak krásný sen jsem snil! Královna Berona přijela, vlasy mi hladila, jménem mě volala."

Sluha mlčel; však od báby dostal dost peněz. Druhý den o polednách zas tak: sluha zapískal, Jan usnul, královna přijela, v oči Jana líbala, ale nadarmo. Když se Jan probudil, svůj sen sluhovi vyprávěl, sluha mlčel, nic nevyzradil. Třetí den zas Jana píšťalkou uspal.

Když Berona přijela, Jana zas spícího viděla, pravila sluhovi:

„Řekni pánu svému, že mě už neuvidí, leda by přišel do skleněných zámků, ale tobě napřed klobouk o klínec níž zavěsil."

Královna odjela, Jan se vzbudil; sluha mu oznámil, že tu královna Berona byla a co mu vyřídit poručila. Sotva to zrádný sluha vyřídil, Jan se mu podíval do očí, tasil meč a jednou ranou sťal mu hlavu. Potom vyvedl koně a jel sám hledat skleněné zámky.

Jel tak dlouho těmi horami, až už sám nevěděl, do jakých pustin zajel. Jede smutný. Tu slyší strašný křik v údolí pod sebou. Obrátí koně, co vidí: tři skřetové tam o cosi křičí, tak se bijí, až kamení ze skal prší. Sjel k nim, ptal se, proč takový křik. Ten nejstarší povídá:

„Umřel tatik, zbyl po něm tenhle mlžný plášť; když ho máš, mžikem dolétneš, kam si vzpomeneš. A víš ty co, řekni, kdo z nás ho má dostat; ne-li, je to tvá poslední hodinka."

Jan vzal plášť, řekl:

„Běžte na konec údolí, tam, co ten starý strom trčí. Kdo první

snítku utrhne a mně ji přinese, tomu dám plášť."

Skřeti byli svolní, rozběhli se jako vítr, Jan čeká, vzdychá: „Kdybych já byl raději u skleněných zámků, kde je královna Berona!"

Jen si pomyslil, zašumělo a on stanul na zelené louce, plné kvítí. Na louce se svítí skleněné zámky, jen hoří v slunci, po trávě se prochází královna Berona, češe si zlaté vlasy perlovým hřebenem. Jak uviděla Jana, přiběhla k němu, prosila ho, ať zmizí, sice bude navěky nešťasten. Ze skleněných zámků se vyrojily bílé panny, letěly na Jana, ale Jan zabalil Beronu do mlžného pláště, pomyslil si, aby byl zpátky, a už tam stáli oba v tom skalním údolí. Skřeti doběhli, všichni tři najednou chytili plášť, trhli, na cáry jej roztrhli; vítr roznesl cáry jako mlhu na všechny strany. Tak už byli smířeni bez soudu.

Jan vsedl na koně, vzal Beronu za sedlo a jeli, jeli, až dojeli k otci do zámku. Hned bylo v zemi úrody dost, vláha spadla, jabloň rozkvétala stříbrnými květy, zrála zlatými jablky. Jan měl svoji královnu, líbeznou dívku Beronu. Jeho bratři litovali, že tu princeznu nedostali.