Kocour v botách
Jeden mlynář odkázal svým třem synům jako jediný majetek mlýn, osla a kocoura. Rozdělili se brzo. Nevolali k tomu ani notáře, ani advokáta, ti by beztoho byli chudé dědictví brzy pohltili. Nejstarší si vzal mlýn, prostřední osla a na nejmladšího zbyl jen kocour. Mrzelo ho, že dostal tak hubený díl.
„Bratři," pravil, „poctivě se můžeme uživit jen tenkrát, když dáme podíly dohromady. Podívejte se na mne, až sním kocoura a udělám si z jeho kůže čepici, nezbude mi než umřít hlady."
Kocour to všechno slyšel, ačkoli se stavěl, že neposlouchá, a pravil vážně a opravdově:
„Nermuť se, můj pane. Stačí, když mi dáš pytel a pár nových bot, aby se mi dobře chodilo v křoví, a uvidíš, že jsi nepochodil tak špatně, jak si myslíš."
Ačkoli na to jeho pán tuze nespoléhal, přece si všiml, co obratných kousků dokáže kocour při chytání myší a krys, jak se umí věšet za nohy, schovat do mouky a dělat mrtvého, i nepochyboval, že mu v nouzi bude dobrý.
Když kocour dostal, co si přál, obul si hezky boty, přes rameno si hodil pytel, provázky od něho si přidržel předními tlapkami a vydal se do ohrady, kde byly houfy králíků. Do pytle dal otruby a mlíčí, natáhl se na zem jako mrtvý a čekal, až nějaký malý králík, neznalý ještě uskoků tohoto světa, vleze do pytle, aby se najedl těch dobrot.
Sotva si lehl, už měl úspěch: mladý nerozvážný králík vlezl do pytle, kmotr kocour hned zadrhl provázky, králíka už nepustil a bez milosti ho utratil.
Byl na svou kořist pyšný. Odebral se ke králi a žádal o slyšení.Dovedli ho nahoru do komnat Jeho Veličenstva. Kocour se králi hluboce uklonil a pravil:
„Tady máte, pane králi, králíka z ohrady pana hraběte z Kočárová (tohle jméno zalíbilo se mu dát svému pánovi), pověřil mě, abych vám ho od něho přinesl darem.
„Řekni pánovi," odvětil král, „že mu děkuji a že mi udělal radost"
Jindy se zase kocour schoval do obilí, pytel držel stále otevřený, a když dovnitř vletěl párek koroptví, zadrhl provázek a obě chytil. Pak je donesl králi jako předtím králíka z ohrady. Král párek koroptví opět s radostí přijal a kázal mu dát spropitné.
Tak si kocour vedl dva tři měsíce a čas od času přinášel králi zvěřz honitby svého pána. Jednou se dozvěděl, že se má král vydat na projížďku po břehu řeky se svou dcerou, nejkrásnější princeznou na světě. I pravil svému pánu:
„Chceš-li se řídit mou radou, štěstí tě nemine. Stačí, když se budeš koupat v řece na místě, které ti ukážu, a ostatní necháš na mně.
Hrabě z Kočárová udělal, co mu kocour poradil, a nestaral se o to, k čemu to bude dobré. Zrovna když se koupal, jel kolem král. Kocour ze všech sil spustil křik:
„Pomoc! Pomoc! Můj pán, hrabě z Kočárová, se topí!
Na ten křik vystrčil král hlavu z kočáru. Poznal kocoura, který mu už tolikrát přinesl zvěřinu. I rozkázal, aby panu hraběti z Kočárová rychle běželi na pomoc.
Zatímco ubohého hraběte tahali z vody, kocour se přiblížil ke kočáru a řekl králi, že jeho pánovi, zrovna když se koupal, zloději ukradli šaty, ačkoli prý křičel, co mohl: „Zloději! Zloději!" Ty šaty však čtverák kocour schoval pod velký balvan.
Král hned poručil hodnostářům garderoby, aby panu hraběti z Kočárová přinesli ty nejkrásnější šaty. Sám zahrnul hraběte tisícerými lichotkami. Krásné šaty od krále dodaly hezkému vzezření pana hraběte ještě většího lesku (byl to opravdu švarný junák). Královská dcera v něm našla veliké zalíbení. A stačilo, aby se na ni hrabě z Kočárová dvakrát nebo třikrát s náramnou úctou a s trochou něhy zadíval, a hned se do něho k zbláznění zamilovala.
Král si přál, aby k nim vstoupil do kočáru a projel se s nimi. Kocour měl velkou radost, jak se mu všechno dobře daří. Honem předběhl královský kočár a řekl vesničanům, kteří sekali louku:
„Milí sekáči, jak neřeknete králi, že louka, kterou sečete, patří panu hraběti z Kočárová, dám vás na kaši rozsekat!"
Král se opravdu zeptal sekáčů, čí ta louka, kterou sečou, je.
„Pana hraběte z Kočárová," volali všichni, měli z kocourovy pohrůžky strach.
„Máte to hezký lán země," pravil král panu hraběti z Kočárová. „Jak ráčíte vidět, Výsosti," odvětil hrabě. „Ta louka mi rok co rok hodné vynáší.
Kmotr kocour běžel stále napřed a narazil na žence. Řekl jim:„Milí ženci, jak neřeknete králi, že všechno tohle obilí patří panu hraběti z Kočárová, dám vás na kaši rozsekat!
Po chvilce dojel král a chtěl vědět, čí všechno to obilí je.
„Pana hraběte z Kočárová, odvětili ženci. Krále to náramně těšilo a hraběte také. Kocour běžel před kočárem a každému, koho potkal, řekl totéž, co sekáčům a žencům. A tak se král ohromným statkům pana hraběte z Kočárová nestačil divit.
Konečně došel kmotr kocour ke krásnému zámku. Pánem zámku byl lidožrout, v celém světě nebylo většího boháče nad něj: k tomu zámku patřily všechny pozemky, po nichž se král zrovna projížděl. Kocour chtěl vyzvědět, kdo ten lidožrout je a co umí. I žádal o slyšení, že prý nechce kolem zámku projít jen tak, že chce být poctěn a složit pánovi poklonu.
Lidožrout ho přijal tak zdvořile, jak jen lidožrout může, a vybídl ho, aby si odpočinul.
„Povídá se," pravil kocour, „že se umíte proměnit v jakékoliv zvíře, třeba ve lva nebo ve slona."
„To je pravda" odvětil zhurta lidožrout, „a abych to dokázal, dávejte pozor, hned ze mne bude lev!"
Kocour, vida před sebou najednou lva, tak se poděsil, že byl hned na střeše, ne bez námahy a nebezpečí, neboť boty se k procházce na střeše sotva hodí.
Po chvilce, když kocour viděl, že lidožrout na sebe vzal opět pravou podobu, slezl se střechy a přiznal se, že měl notný strach.
„Dále se říká," pravil, „ale mnoho tomu nevěřírn, že se umíte proměnit v to nejmenší zvířátko, například v myš. Přiznávám se, že to pokládám za nemožnou věc."
„Za nemožnou věc?" opáčil lidožrout „Uvidíte!"
A v tom okamžiku se proměnil v myš. Myš se začala prohánět po podlaze, a jak ji kocour uhlídal, skočil po ní a snědl ji.
Zatím král spatřil lidožroutův krásný zámek a chtěl se tam zastavit. Jak uslyšel kocour, rachotit kočár na padacím mostě, běžel jim naproti a pravil králi:
„Vaše Veličenstvo, pěkně vás vítám na zámku pana hraběte z Kocarova!
„Cože, pane hrabě," zvolal král, „ten zámek je také váš? Neznám krásnějšího nádvoří a skvělejších budov. Pojďme se podívat dovnitř, je-li vám to po chuti. "
Hrabě podal ruku mladé princezně a za králem, který vešel první, vstoupil do ohromného sálu. Tam našli bohatě prostřené stoly. Lido-žrout je přichystal pro své přátele, měli ho zrovna ten den navštívit. Ale neodvážili se dovnitř, když tam viděli vstoupit samého krále. Král byl okouzlen přednostmi pana hraběte z Kočárová, jeho dcera též, ta byla do hraběte celá blázen. Když král viděl, jak velkým bohatstvím hrabě vládne, pravil po páté či šesté číši:
„Záleží jen na vás, pane hrabě, zdali budete mým zetěm."
Hrabě s náležitými poklonami přijal čest, kterou mu král prokázal, a ještě toho dne se s princeznou oženil. Kocour se stal velmožem a od těch časů chytal myši jen pro zábavu.