Malenka

Byla jedna paní a ta by byla tuze ráda měla malé děťátko. Ale nevěděla, jak si je opatřit. Šla tedy k staré čarodějnici a zeptala se jí:

„Já bych náramně ráda měla děťátko, nechtěla bys mi říci, jak si je mohu opatřit?"

„No, však se už najde rada," odpověděla čarodějnice. „Tadyhle máš ječné zrnko, ale to není takové, jaká se daří na rolníkově poli nebo jakými se krmí slepice. Vlož je do květináče a pak něco uvidíš!"

„Děkuji ti!" řekla paní a dala čarodějnici zlaťák. Potom šla domů a zasadila ječné zrnko. Z toho brzy vyrostla velká, krásná květina. Vypadala docela jako tulipán, ale její lístky se k sobě tulily, jako by to bylo ještě poupě.

To je krásná květina, myslila si paní a líbala krásné červené a žluté lístky. Ale jak je začala líbat, puklo cosi v květině a květ se náhle rozevřel.

Byl to opravdu tulipán, to bylo vidět, ale uprostřed něho, uvnitř v květu, sedělo na zeleném pestíku malounké děvčátko, velmi něžné a roztomilé. Nebylo delší nežli malíček, a proto je paní nazvala Malenkou.

Za kolébku dostala nádhernou, leskle natřenou skořápku z vlašského ořechu, modré lístky fialky byly jí žíněnkami a růžový lístek pokrývkou.

V této kolébce spala Malenka v noci, ale ve dne si hrála na stole. Tam postavila paní talíř s vodou a okolo něho narovnala věnec květin, jež svými stonky sahaly do vody. Plaval tam také velký list tulipánu a na tom směla Malenka sedět a plavat z jednoho kraje talíře na druhý; veslovala dvěma bílými žíněmi. Vypadalo to velice roztomile. Uměla také zpívat, tak jemně a líbezně, že nikdo ještě tak krásný zpěv neslyšel.

Jednou v noci, když Malenka ležela ve své krásné postýlce, veskákala do světnice ohyzdná ropucha. Dostala se tam oknem, v němž byla rozbita jedna tabulka. Ropucha byla tuze ošklivá, veliká a vlhká, a hned skákala ke stolu, kde ležela Malenka a spala pod červeným plátkem růže.

„To by byla hezká žena pro mého syna!" řekla ropucha. Vzala ořechovou skořápku, v níž Malenka spala, a skákala s ní pryč odtud, k rozbité okenní tabulce a skrze ni do zahrady.

Vedle zahrady tekla velká, široká řeka; ale u samého břehu bylo bahno a močál. Tam bydlela ropucha se svým synem.

Hu! Ten byl právě tak ohyzdný jako jeho matka. „Kvak, kvak, brekekekeks!" To bylo jediné, co dokázal říci, když spatřil spanilé děvčátko v ořechové skořápce.

„Nemluv tak hlasitě, sice se probudí!" napomínala jej stará ropucha. „Ještě by nám mohla utéct, vždyť je lehká jako labutí peříčko! Vysadíme ji v řece na široký leknínový lupen, to bude pro ni jako nějaký ostrov, když je tak lehká a maličká. Odtamtud nám neuteče a my zatím postavíme zámek dole v bahně a tam budete spolu přebývat."

V řece rostla spousta leknínů s širokými zelenými lupeny, které vypadaly, jako by plavaly na povrchu vody. Lupen, který sahal nejdále, byl také ze všech největší. K němu plavala stará ropucha a vysadila na něj ořechovou skořápku s Malenkou.

Ubohá holčička se probudila velmi časně zrána, a když uviděla, kde je, dala se do žalostného pláče. Vždyť všude kolem velkého zeleného lupenu byla voda a ona se nemohla dostat na zem.

Stará ropucha seděla dole v bahně a zdobila svou světnici rákosem a žlutými blatouchy, aby to tu vypadalo pro její novou snachu hodně hezky. Potom plavala se svým ohyzdným synem k lupenu, na němž stála Malenka. Chtěli vzít její hezkou postýlku a postavit ji do svatební komnaty ještě dříve, než ona sama tam přijde.

Stará ropucha se před Malenkou potopila hluboko do vody a řekla:

„Tadyhle se podívej na mého syna! Ten bude tvým mužem a oba budete krásně bydlet dole v bahně!"

„Kvak, kvak! Brekekekekeks!" To bylo všechno, co syn ze sebe vypravil.

Potom vzali její krásnou postýlku a plavali s ní pryč. Malenka seděla docela sama na zeleném lupenu a plakala. Nechtěla bydlit u ošklivé ropuchy a mít jejího syna za muže.

Malé rybičky, které plavaly dole ve vodě, viděly ropuchu a slyšely, co povídá. I vystrkovaly hlavy vzhůru, aby se podívaly na tu malou holčičku. Jak ji spatřily, hned se jim tuze zalíbila a bylo jim jí líto, že má jít dolů k ošklivé ropuše. „Ne, to se nesmí nikdy stát!" prohlásily. Pak se shromáždily dole ve vodě okolo zeleného stonku, který držel lupen, a prohlodaly jej, a lupen plul dolů po řece i s Malenkou, daleko pryč, kam se ropucha nemohla dostat.

Malenka plula okolo mnoha měst a vesnic a ptáčkové, sedící v křovinách, zpívali, když ji spatřili: „To je rozkošná panenka!"

Lupen s ní plul dál a dál. Tak cestovala Malenka do ciziny.

Krásný bílý motýlek ji obletoval a posléze se posadil na lupen. Zamiloval si Malenku a ona byla velmi veselá, neboť k ní teď ropucha již nemohla. A všechno, kudy plula, bylo tak krásné! Slunce ozařovalo vodu, že vypadala jako blyštivé zlato.

Pak Malenka přivázala jeden konec svého pásku na motýla a druhý konec upevnila k lupenu. Ten pak plul mnohem rychleji a ona s ním, neboť stála na lupenu.

Náhle přiletěl veliký chroust. Když spatřil Malenku, okamžitě otočil svá kusadla okolo jejího útlého tělíčka a letěl s ní na strom. Zelený lupen plul dále po potoce a motýl letěl s ním, neboť byl k lupenu pevně přivázán a nemohl se vyprostit.

Panebože, jak se polekala ubohá Malenka, když s ní chroust letěl na strom! Ještě více však litovala krásného běláska, kterého přivázala k lupenu, neboť když se nyní nemůže vyprostit, nutně zahyne hladem.

Ale o to se chroust nestaral. Posadil se s ní na nejvyšší zelený lupen stromu, dal jí sladkou šťávu z květů a řekl, že je velmi hezká, třeba se naprosto nepodobala chroustu.

Potom k ní přicházeli na návštěvu ostatní chrousti, kteří bydlili na stromě. Prohlíželi si Malenku a slečny babky krčily tykadla a říkaly: „Vždyť ona má jen dvě nohy, chudinka! A také nemá tykadla! Je tak útlá v pase, fuj! Vypadá jako nějaký člověk! Ta je ohyzdná!"

Tak mluvily všechny babky, a přece byla Malenka tak hezká! To tvrdil také chroust, který ji unesl, ale když všichni ostatní říkali, že je ošklivá, uvěřil tomu nakonec a nestál už o ni. Řekl jí, aby si šla, kam chce.

I sletěli s ní chrousti ze stromu a posadili ji na trávník. Tam Malenka plakala, že je tak ošklivá, že ji ani chrousti nechtějí. A přece byla nejspanilejší dívenka, jakou si kdo dovede představit, tak něžná a svěží jako nejkrásnější růžový lupínek.

Celé léto žila ubohá Malenka docela sama ve velikém lese. Upletla si postýlku ze stébel trávy a pověsila ji pod velký list šťovíku, aby jí do ní nenapršelo. Jedla sladkou šťávu, kterou sála z květin, a pila rosu, která stála každého jitra na lupenech.

Tak minulo léto i podzim, ale pak nastávala zima, dlouhá, studená zima. Všichni ptáci, kteří jí dříve tak krásně zpívali, vydali se na cestu na jih, stromy a květiny vadly, veliký list šťovíku, pod nímž bydlila, se stočil a zbyl z něho jen žlutý, suchý řapík. A Malenku náramně záblo, neboť měla šaty roztrhané a sama byla tak jemná a drobounká. Ubohá Malenka byla by málem zmrzla!

Začalo sněžit a každá sněhová vločka, která na ni padla, byla pro Malenku, jako by na nás hodil lopatu sněhu. Neboť my jsme velcí, a ona byla jen jako malíček.

I zabalila se do zvadlého lupenu, ale ne a ne se zahřát. Chvěla se zimou.

U samého lesa, do něhož se dostala, rozprostíralo se veliké pole. Ale obilí z něho bylo již dávno pryč, jenom holé strniště trčelo ze zmrzlé půdy. Pro Malenku to bylo jako celý les, kterým měla projít, a jenjen se třásla zimou.

Dostala se ke dveřím polní myši, která tu měla malou dírku pod strništěm. Bydlila v teploučku a za větrem, měla světnici plnou zrní, a k tomu pěknou kuchyň a špižírnu.

Ubohé Malenka se postavila přede dveře jako chudé, žebravé děvčátko a prosila o drobátko obilí, poněvadž již dva dny neměla ani nejmenšího sousta.

„Ty malá ubožačko!" řekla polní myš, neboť to byla opravdu dobrá, stará polní myš, „jen pojď dovnitř, do mé teplé světničky, a najez se se mnou!"

Malenka se jí zalíbila, i nabídla jí: „Chceš-li, jen si u mne zůstaň celou zimu! Ale musíš mou světničku udržovat hezky v čistotě a vypravovat mi pohádky, neboť je poslouchám velmi ráda!" A Malenka dělala, co dobrá, stará polní myš žádala, a měla se velmi dobře.

„Dnes snad dostaneme návštěvu!" řekla jednou polní myš. „Můj soused mě navštěvuje každý týden. Je na tom ještě lépe nežli já; má veliké sály a chodí si v překrásném, černém sametovém kožichu. Kdybys ho tak dostala za muže, byla bys dobře opatřena. Ale on nevidí. Musíš mu vypravovat nejkrásnější pohádky, které znáš."

Ale o to se Malenka nestarala; nechtěla se provdat za souseda, protože to byl krtek. Přišel na návštěvu ve svém černém sametovém kožichu. Byl velmi bohatý a tuze učený, jak tvrdila polní myš, jeho obydlí bylo také více než dvacetkrát tak veliké jako světnička polní myši a učenosti měl dost a dost. Ale slunce a krásné květy nemohl vidět. Hovořil o nich jen špatně, poněvadž je ještě nikdy nespatřil.

Malenka musila zpívat a také zpívala písničky: „Chrouste, chrouste, lítej krásně!" a „Sel pan páter po lučině". Krtek se do ní zamiloval pro její krásný hlas, ale neřekl nic, neboť byl velmi rozšafný.

I vyhrabal si dlouhou chodbu pod zemí ze svého domu k polní myši a dovolil Malence i myši procházet se v ní podle libosti. Ale prosil je, aby se nelekaly mrtvého ptáka, který ležel v chodbě. Byl to skutečný pták s peřím a zobákem. Zahynul asi teprve nedávno, když zima začínala, a byl pohřben právě tam, kde krtek udělal svou chodbu.

Krtek vzal do úst kousek troudu, poněvadž ten svítí ve tmě jako oheň, i šel napřed a svítil jim v dlouhé tmavé chodbě. Když přicházeli k místu, kde ležel mrtvý pták, zvedl krtek svůj široký nos do výšky a vyrazil hlínu, že tu vznikl veliký otvor, jímž pronikalo světlo.

Uprostřed ležela na podlaze mrtvá vlaštovka s krásnými křídly těsně k tělu přitlačenými, nohy a hlavičku zastrčeny pod peří. Ubohý pták jistě zahynul mrazem.

Malence ho bylo líto; měla velice ráda všechny ptáčky, neboť jí celé léto tak krásně zpívali a cvrlikali. Ale krtek strčil do vlaštovky svou krátkou nohou a řekl:

„Teď již nebude pípat! Je asi smutné narodit se malým ptáčkem! Bohudík že se to žádnému z mých dětí nestalo. Vždyť takový pták nemá kromě toho svého cvrlikání docela nic a musí v zimě hladem zahynout!"

„Ano, promluvil jste náramně rozumně," řekla polní myš. „Copak má pták za všechno své cvrlikání, když přijde zima? Musí hladovět a mrznout, a to, prosím, už něco znamená!"

Malenka neřekla nic, ale když se oba ostatní k ptákovi obrátili zády, sklonila se, rozhrnula peříčko, jež zakrývalo jeho hlavu, a políbila jej na zavřená očka.

Snad právě on mi tak krásně zpíval v létě, pomyslila si. Co radosti mi způsobil ten drahý, krásný ptáček!

Krtek ucpal otvor, jímž pronikalo denní světlo, a doprovodil dámy domů.

Ale v noci nemohla Malenka usnout, i vstala z postýlky a upletla ze sena veliký krásný koberec. Ten rozprostřela kolem mrtvého ptáka. Potom jej obložila ze všech stran měkkou bavlnkou, kterou našla ve světnici polní myši, aby se ptáčkovi hezky teple leželo v chladné zemi.

„Sbohem, krásný ptáčku!" řekla. „Sbohem a děkuji ti za tvůj krásný zpěv v létě, kdy všechny stromy byly zelené a sluníčko tak teple na nás svítilo!"

Nato položila svou hlavičku ptáčkovi na hruď. Ale vtom se velmi polekala, neboť jí připadalo, jako by byl někdo uvnitř zaklepal. Bylo to ptáčkovo srdce. Ptáček nebyl mrtev, byl jenom ztuhlý a nyní, když se zahřál, opět oživl.

Na podzim odlétají všechny vlaštovky do teplých zemí. Ale opozdí-li se některá, tedy je jí taková zima, že spadne na zem skoro mrtva, zůstane tam ležet a ukládá se na ni chladný sníh.

Malenky se zmocnila veliká hrůza. Polekala se, protože pták byl veliký, alespoň v poměru k ní, sama byla jen jako malíček. Avšak dodala si mysli, nakladla okolo ubohé vlaštovky bavlnku, přinesla mátový lupen, jehož sama užívala za pokrývku, a položila jej na ptáčkovu hlavu.

Následující noci plížila se k němu opět. Pták již byl docela živý, ale tak mdlý, že mohl sotva na malý okamžik otevřít oči a podívat se na Malenku, která tu stála s kusem troudu v ruce, neboť jiného světla neměla.

„Děkuji ti, spanilé děťátko!" řekla jí churavá vlaštovka. „Tak hezky jsem se zahřála a brzy nabudu zase svých sil a budu moci létat venku v teplé záři sluneční!"

,,Ó," řekla Malenka, „venku je veliká zima, chumelí se a mrzne. Jen zůstaň ve své teplé postýlce, však já tě již ošetřím!"

I přinesla vlaštovce vodu v květinovém lupenu. Vlaštovka pila a vypravovala Malence, jak si pochroumala jedno křídlo o trnový keř, a proto nemohla tak zdatně létat jako ostatní vlaštovky, které právě odlétaly pryč, daleko odtud, do teplých krajů. Konečně spadla na zem, ale na víc se nepamatovala a také nevěděla, jak se dostala sem.

Celou zimu zůstala zde pod zemí a Malenka byla k ní laskavá a měla ji velice ráda. Ani krtek, ani polní myš se o tom nic nedověděli, protože neměli rádi chudáčka ubohou vlaštovku.

Jakmile přišlo jaro a slunce zahřívalo zemi, dala vlaštovka sbohem Malence, jež otevřela otvor, který krtek nahoře udělal.

Slunce na ně. svítilo dolů velmi krásně a vlaštovka se Malenky tázala, chce-li letět s ní, aby si jí sedla na záda, že poletí spolu daleko odtud do zeleného lesa. Ale Malenka věděla, že by zarmoutila starou polní myš, kdyby ji tak opustila. „Ne, já nemohu!" odpověděla smutně.

„Tak sbohem, sbohem, dobrá, spanilá dívčinko!" zašvitořila vlaštovka a odletěla do slunečního světla.

Malenka se za ní dívala a slzy jí stoupaly do očí, neboť měla ubohou vlaštovku velmi ráda.

„Kvivít, kvivít!" zpíval pták a letěl do zeleného lesa.

Malenka byla velmi smutná. Nebylo jí nikdy dovoleno vyjít do teplého světla slunečního. Obilí, které bylo naseto na poli nad domkem polní myši, vzrostlo vysoko a byl to hotový hustý les pro ubohé děvčátko, které přece bylo sotva tak veliké jako malíček.

„V létě si budeš šít výbavu!" řekla jí polní myš, neboť soused, nudný krtek v černém sametovém kožichu, požádal o její ruku. „Musíš mít prádlo i šaty. Musíš mít všechno, čeho je třeba pro jídelnu i ložnici, když se staneš krtkovou ženou!"

Malenka musila příst a polní myš najala čtyři pavouky, aby s ní předli a tkali ve dne v noci.

Každého večera přicházel krtek na návštěvu a hovořil neustále o tom, že na podzim nebude slunce svítit tak teple, neboť nyní sežehlo zemi, až je jako kost. Ano, až mine léto, bude mít svatbu s Malenkou.

Ale ona se ani trochu netěšila, protože neměla ráda nudného krtka. Každého jitra za východu slunce a každého večera, když slunce zapadalo, vyplížila se dveřmi ven. Když vítr rozčechrával obilní klasy, takže mohla vidět modré nebe, myslívala si, jak je tu venku jasno a krásně, a vroucně si přála spatřit opět drahou vlaštovku. Ale ta již nikdy nepřilétla; odletěla zajisté daleko do krásného, zeleného lesa.

Když pak nastal podzim, měla Malenka celou výbavu hotovou.

„Za čtyři týdny budeš mít svatbu!" řekla polní myš.

Ale Malenka plakala a řekla, že toho nudného krtka nechce.

„Láryfáry!" odsekla polní myš. „Jen nedělej drahoty, sice tě kousnu svými bílými zuby! Vždyť dostaneš hezkého muže! Má černý sametový kožich, jaký nemá ani sama královna. Má plnou kuchyň i sklep. Děkuj Bohu za něj!"

I měli mít svatbu. Krtek si již přišel pro Malenku; měla bydlit s ním hluboko pod zemí a neměla nikdy vycházet ven na teplé sluníčko, neboť je krtek neměl rád.

Ubohé dítě bylo velmi zarmouceno; mělo se nyní rozloučit i s krásným sluníčkem, na které se u polní myši přece smělo dívat aspoň dveřmi.

„Sbohem, jasné sluníčko!" řekla Malenka a vztahovala ručky vysoko do vzduchu, vzdalujíc se také kousek cesty od domu polní myši; neboť zde bylo obilí požato a stálo tam jen prázdné strniště. „Sbohem, sbohem!" řekla a ovinula svoje ručky okolo červené květinky, která tu rostla. „Pozdravuj ode mne drahou vlaštovku, uvidíš-li ji."

„Kvivít, kvivít!" zaznělo vtom nad její hlavou. Vzhlédla a uviděla vlaštovku, která právě tudy letěla. Když spatřila Malenku, velmi se zaradovala. Malenka jí vyprávěla, jak ji nutí k sňatku s nudným krtkem a že má bydlit hluboko pod zemí, kam slunce nikdy nezasvítí. Nemohla se při tom zdržet pláče.

„Teď nastane studená zima," řekla vlaštovka. „Já poletím daleko odtud, do teplých krajin, chceš letět se mnou? Sedni si mi na záda! Jenom se pevně přivaž svým páskem a poletíme pryč od nudného krtka a jeho tmavé jizby, daleko odtud, přes hory do teplých krajin, kde slunce svítí krásněji nežli zde, kde je ustavičně léto a nádherné květiny. Jen se mnou leť, ty sladká, malá Malenko, která jsi mi zachránila život, když jsem ležela zmrzlá v temných podzemních chodbách!"

„Poletím s tebou!" zvolala Malenka a posadila se ptákovi na záda. Nožky mu položila na rozevřená křídla a přivázala se páskem na jedno z nejsilnějších peříček. Potom vlaštovka vzlétla vysoko do vzduchu a letěla přes lesy a moře a přes vysoké hory, na nichž leží neustále sníh. Malence bylo zima v chladném vzduchu, i zahrabala se do teplého peří ptákova a jen hlavičku vystrkovala, aby viděla všechnu tu krásu pod sebou.

Doletěli do teplých krajin. Tam svítilo slunce mnohem jasněji nežli u nás, nebe bylo dvakrát tak vysoko a na plotech visely překrásné zelené a modré hrozny vína. V lesích rostly citróny a pomeranče, vonělo zde myrtou a mátou a na cestách pobíhaly nejkrásnější děti a hrály si s velkými, pestrými motýly.

Ale vlaštovka letěla ještě dále a tam bylo čím dál krásněji. Pod nádhernými zelenými stromy u modrého jezera stál jasný, bílý mramorový zámek; byl tady již od dávných časů a révoví ovíjelo jeho vysoké sloupy. Na samém vrcholu bylo mnoho vlaštovčích hnízd a v jednom z nich bydlila vlaštovka, která nesla Malenku.

„Tady je můj dům!" řekla vlaštovka. „Ale chceš-li si sama vybrat některou z překrásných květin, které rostou dole, posadím tě tam a povede se ti tam rozkošně, jak jen si můžeš přát!"

„To je hezké!" volala Malenka, tleskajíc ručkama.

Ležel tam velký, bílý mramorový sloup, který se svalil k zemi a rozlomil se ve tři kusy. Ale mezi nimi rostly nejhezčí velké bílé květiny. Vlaštovka slétla s Malenkou a posadila ji na široký lupen.

Ale jak se podivila! Uvnitř květu seděl malý mužíček, bílý a průhledný, jako by byl skleněný. Nejrozkošnější zlatou korunku měl na hlavě a překrásná průsvitná křidélka na ramenou. Sám nebyl větší než Malenka.

Byl to princ-skřítek květů. V každém květu byl takový mužíček nebo ženuška, ale tenhle byl králem všech.

„Bože, ten je krásný!" šeptala Malenka vlaštovce.

Malý princ se vlaštovky náramně ulekl, neboť to byl úplný ptačí obr proti němu, který byl tak malý a jemný. Ale když spatřil Malenku, měl velikou radost; byla to nejhezčí dívka, kterou kdy spatřil. Potom sňal svou zlatou korunku a posadil ji Malence na hlavu a tázal se jí, jak se jmenuje a chce-li se stát jeho manželkou, že by mohla být královnou všech květin.

Ano, tohle byl přece muž, docela jiný nežli syn ropuchy a krtek s černým sametovým kožichem. Řekla tedy spanilému princi: „Ano!"

Z každého květu přišla dáma nebo pán, a byli tak rozkošní, že bylo radost se na ně podívat. Každý přinesl Malence dar, ale nejlepší ze všeho byla dvojice krásných křídel od veliké, bílé mouchy. Upevnili je Malence na záda, a tak mohla také ona létat z květiny na květinu.

Všichni měli z toho velikou radost a vlaštovka, která seděla nahoře ve svém hnízdě, zpívala, jak nejlépe dovedla. Ale v srdci byla přece zarmoucena, neboť měla Malenku velice ráda a byla by se od ní nikdy neodloučila.

„Nebudeš se již nazývat Malenkou," řekl skřítek květů, „to je ošklivé jméno, a ty přece jsi tak krásná. Budeme tě nazývat Mája!"

„Sbohem, sbohem!" zvolala vlaštovka a odletěla opět z teplých krajin daleko pryč, až k nám.

Zde měla hnízdečko nad oknem, kde bydlí muž, který umí vyprávět pohádky, a jemu zpívala: „Kvivít, kvivít!" Od ní máme celou tuto pohádku.