Modrovous

Byl jednou jeden muž a ten měl v městě i na venkově domy, zlaté a stříbrné příbory, zdobený nábytek a kočáry celé ze zlata. Tento muž však měl, a to bylo jeho neštěstí, modrý vous: ten ho dělal tak hrozným a šeredným, že od něho každá žena a dívka utekla

Jedna jeho sousedka, paní urozená, měla dvě překrásné dcery. Prosil ji, aby mu jednu z nich dala za manželku, to je jedno kterou, že záleží jen na ní. Ale ani jedna ho nechtěla, jedna ho strkala druhé, nemohly se odhodlat k sňatku s mužem, který má modrý vous. A že už byl mnohokrát ženat a že nikdo neví, kam se jeho ženy poděly, to jim teprve chuti nepřidalo.

Modrovous, aby navázal známost, zavezl je s matkou a s třemi nebo čtyřmi jejich nejlepšími přítelkyněmi a s několika mladíky ze sousedství do jednoho ze svých venkovských domů a tam pobyli celých osm dní. Z projížděk, z honů a lovů, z tance, slavností a hostin se nevyšlo: vůbec se nespalo a noci uběhly v laškování a veselých hrách; zkrátka a dobře, všechno mělo tak zdařilý průběh, že mladší dcera najednou shledala, že hostitel nemá vous tak modrý a je to velmi slušný muž. Jakmile se vrátili do města, slavila se svatba.

Když se měsíc chýlil ke konci, řekl Modrovous manželce, že musí nejméně na šest týdnů odcestovat v neodkladné záležitosti; že ji prosí, aby se pěkně bavila, až bude pryč; aby si pozvala nejmilejší přítelkyně, a bude-li chtít, aby je s sebou vzala na venkov; aby si, ať bude kde bude, dopřála, co srdce ráčí.

„Tady máte," řekl, „klíče od dvou velkých komor; tyhlety jsou od zlatých a stříbrných příborů, užívá se jich jen někdy; tyhlety jsou od pokladnic, mám v nich uloženo zlato a stříbro; tyhlety jsou od skříněk s klenoty a zde je hlavní klíč ode všech komnat. A tenhletenmalý klíček je od pokojíku na konci velké galérie u dolejších pokojů; všechno si zotvírejte, všude se podívejte, ale do toho pokojíku vám zakazuji vstoupit. Vezměte si ten zákaz k srdci: vkročíte-li tam, stihne vás to nejhorší, čeho jsem schopen, když se rozhněvám!"

Slíbila, že bude jeho zákazu přísně dbát. On ji objal, vstoupil do kočáru a vydal se na cestu.

Sousedky a přítelkyně nečekaly, až pro ně mladá žena vzkáže, tak mocná byla jejich touha spatřit bohatství a nádheru jejího domu; neodvážily se tam vstoupit, když měla manžela doma, protože jim jeho modrý vous naháněl strach. A hned se daly do prohlížení komnat, pokojů a šatníků, kde se to všechno nádherou a bohatstvím jen skvělo. Potom se nahrnuly do komor. Nestačily se divit, co nádherných čalounů, lůžek, lehátek, skříní, stolů a stolků tam bylo, a co zrcadel: v nich se viděly od hlavy až k patě a jejich rámy, jedny skleněné, druhé stříbrné, třetí zlacené, byly tak skvělé a krásné, že nikde na světě skvostnějších a krásnějších nebylo. Vychvalování a závisti, že jejich přítelkyně udělala takové štěstí, nebylo konce, ji však vůbec nebavilo kochat se tou nádherou a mocně ji to táhlo otevřít pokojík v přízemí.

Tak ji zvědavost mučila, že nebrala ohled na to, jak nezdvořile se chová, a opustila společnost. Sestoupila dolů po malém tajném schodišti s takovým chvatem, že si div nesrazila vaz. Sotva se octla u dveří pokojíku, na chvilku se zastavila; přišel jí na mysl manželův zákaz, i uvažovala, jaké neštěstí ji může potkat, nebude-li ho dbát. Ale pokušení bylo tak silné, že je nemohla přemoci: vzala tedy klíček, ruce se jí chvěly, a otevřela dveře pokojíku.

Zpočátku neviděla nic, okna byla zavřena. Po chvilce rozeznala, že podlaha je celá pokryta sedlou krví a v té krvi se jako v zrcadle odráží mnoho ženských mrtvol připoutaných ke stěnám: byly to ženy, s nimiž se Modrovous oženil a které jednu po druhé zavraždil. Myslila, že strachem umře, a klíč od pokojíku jí vypadl z ruky, zrovna když jej vytahovala ze zámku.

Když se trochu vzpamatovala, zvedla klíč, dveře opět zamkla a vyběhla do své komnaty, aby se uklidnila. Ale nepodařilo se jí to, rozrušením se celá třásla.

Tu zpozorovala, že klíč od pokojíku je celý od krve, i zkusila ho očistit; ale krev s něho nepouštěla; darmo ho myla, darmo ho drhla pískem a práškem, krev na něm držela pořád, neboť to byl klíč očarovaný a ničím ho nebylo možno úplně vydrhnout: 'když se krev z jedné strany vydrhla, objevila se na druhé.

Hned toho večera se vrátil Modrovous. Prý cestou dostal psaní a z něho se dověděl, že záležitost, kvůli níž cestoval, dopadla pro něho dobře. Jeho žena dělala všechno možné, aby mu dokázala, jakou má z jeho nenadálého návratu radost.

Druhého dne ji požádal, aby mu vrátila klíče; podala mu je, ale ruka se jí při tom třásla, že lehce uhádl, co se stalo.

„Jak to, že tu není klíč od pokojíku?" ptal se.

„Asi jsem ho nechala nahoře na stole," odvětila.

„Honem mi ho přineste," pravil Modrovous.

Všelijak se vykrucovala, ale nakonec jí nezbylo než klíč přinést.

Modrovous se do ní zabodl očima:

„Kde se vzala na tom klíči krev?"

„Nevím," odpověděla ubohá žena, bledá jako smrt.

„Tak vy nevíte?" opáčil Modrovous. „Ale já to vím. Byla jste zvědavá, co je v pokojíku dole! Dobrá, paní, podíváte se tam a dostane se vám tam místa, jaké vám náleží, vedle tam těch paní, které jste viděla."

S pláčem se vrhla manželovi k nohám a prosila ho o milost. Bylo vidět, že opravdu lituje toho, že neposlechla. Její krása a sklíčenost byly by kámen obměkčily. Ale Modrovous měl srdce tvrdší než kámen.

„Musíte, paní, zemřít," řekl jí, „a to hned!"

„Mám-li umřít," pravila, hledíc naň skrze slzy, „popřejte mi chvilku, abych se mohla pomodlit k Bohu."

„Daruji vám čtvrthodinku," odpověděl Modrovous, „ale ani o chvilku víc."

Jakmile se octla sama, zavolala sestru a řekla jí:

„Sestřičko Anno (tak se její sestra jmenovala), prosím tě, vystup nahoru na věž a podívej se, zdali už nepřicházejí bratři. Slíbili mi, že mě dnes navštíví. A uvidíš-li je, dej jim znamení, aby si pospíšili."

Sestra Anna vystoupila na věž; a zkormoucená nebožačka ji každou chvilku volala:

„Anno, sestřičko Anno, vidíš někoho přijíždět?" A sestra Anna jí odpovídala:

„Nevidím nic než prach, jak se leskne v záři sluníčka a jak se zelená travička."

Zatím Modrovous s velkým tesákem v ruce křičel z plných plic na ženu:

„Pojď rychle dolů, nebo si pro tebe dojdu!"

„Ještě chvilku, prosím vás," odvětila manželka; a hned docela potichu volala nahoru:

„Anno, sestřičko Anno, vidíš někoho přijíždět?" A sestra Anna jí odpovídala:

„Nevidím nic než prach, jak se leskne v záři sluníčka a jak se zelená travička."

„Pojď rychle dolů," křičel Modrovous, „nebo si pro tebe dojdu!"

„Už jdu," odpověděla manželka; a pak volala:

„Anno, sestřičko Anno, nevidíš nikoho přijíždět?

„Vidím oblak prachu," odpověděla sestra Anna, „jak se valí zrovna k nam.

„Jsou to naši bratři?"

„Ach ne, sestřičko, je to stádo ovcí..." /wTak ty dolů nepůjdeš?" řval Modrovous.

„Ještě chvilku," odpověděla manželka; a pak volala:

„Anno, sestřičko Anno, nevidíš nikoho přijíždět?"

„Vidím," odpověděla, „vidím dva jezdce, jedou sem, ale jsou ještě hodně daleko. Chválabohu," zvolala po chvíli, „jsou to naši bratři. Mávám jim, jak mohu, aby si pospíšili."

Modrovous spustil takový křik, že se třásl celý dům. Ubohá žena seběhla dolů a vrhla se mu k nohám s vlasy rozcuchanými a celá se rozplývajíc v slzách.

„To ti nepomůže," řekl Modrovous, „umřít musíš." Pak ji jednou rukou chytil za vlasy, druhou zvedl tesák a chystal se jí useknout hlavu. Ubohá žena k němu zdvihla hlavu s očima obrácenýma v sloup a prosila ho, aby jí daroval chvilku k poslednímu usebrání.„Ne, už ne," řekl, „poruč svou duši Bohu!" A zvedl ruku ...

Vtom někdo zabušil na bránu tak prudce, že se Modrovous kratičko zarazil. Brána se otevřela, dovnitř vpadli dva jezdci a s tasenými meči se hnali rovnou na Modrovouse.

Poznal, že jsou to bratři jeho ženy, dragoun a mušketýr, i chtěl se spasit útěkem. Oba bratři však mu byli v patách a dopadli ho dřív, než mohl dostihnout podjezdu. Prohnali mu meč tělem a nechali ho ležet mrtvého. Ubohá žena byla skoro tak mrtvá jako její muž a neměla sil vzchopit se a obejmout bratry.

Přišlo se na to, že Modrovous nemá dědice, a tak se jeho žena stala paní všech jeho statků. Části jmění použila k tomu, aby provdala sestru Annu za mladého šlechtice, kterého už dávno milovala. Jiné části na to, aby zakoupila pro oba bratry hodnost kapitána, a zbytku na to, aby se sama provdala za velmi počestného muže, který jí dal zapomenout na špatné časy, strávené s Modrovousem.