Oddaný přítel

Jednoho dne vystrčila stará Ondatra hlavu z díry. Měla oči jiskřivé jako perličky a tvrdé šedé vousy a ocas jako dlouhý klacík z černého kaučuku. Po rybníku plavala kachňátka a vypadala přesně jako hejno žlutých kanárků a jejich matinka, která byla čistě bílá a měla nohy pravé kachní červené barvy, se snažila naučit je stát ve vodě na hlavě.

„Nikdy nebudete patřit k smetánce společnosti, když nebudete umět stát na hlavě," vtloukala do nich neúnavně a přes tu chvíli jim ukazovala, jak se to dělá. Ale kachňátka jí nevěnovala žádnou pozornost. Byla totiž ještě tak mladá, že nevěděla, jaká je to výhoda vůbec se do společnosti dostat.

„To jsou ale neposluchy!" křikla na Kachnu stará Ondatra, „ty skutečně zasluhují, aby se utopily."

„I kdepak," odpověděla Kachna, „každý musí nějak začít a rodiče nemohou mít nikdy dost trpělivosti."

„Chm. O citech rodičů nevím nic," pravila Ondatra, „já nejsem do rodiny. Abych pravdu řekla, nikdy jsem do stavu manželského nevstoupila a nikdy to taky nehodlám udělat. Láska je svým způsobem sice moc pěkná, ale přátelství je něco mnohem vyššího. Já vlastně na světě neznám nic vznešenějšího nebo vzácnějšího než věrné přátelství.

„A jak si prosím tebe představuješ takového věrného přítele?" zeptala se zelená Konopka, která seděla na blízké vrbě a rozhovor poslouchala.

„Ano, přesně to chci vědět," přizvukovala Kachna a odplavala až na konec rybníka a postavila se tam na hlavu, aby dala svým dětem dobrý příklad.

„To je ale otázka!" vyprskla Ondatra. „Čekala bych, že můj oddaný přítel bude samozřejmě oddaný především mně."

„A co bys dělala ty na oplátku?" zeptal se malý ptáček, který se houpal na stříbrné větvičce a mával drobnými křidélky.

„Já ti nerozumím," pravila Ondatra.

„Víš co, já ti o téhle záležitosti povím jednu historku," rozhodla se Konopka.

„Je ta historka o mně?" zeptala se Ondatra, „Jestli je, ráda si ji poslechnu, protože šíleně miluju romány."

„Dá se na tebe použít," odpověděla Konopka, slétla dolů, přistála na břehu a jala se povídat příběh o oddaném příteli.

„Byl jednou jeden poctivý mužíček a jmenoval se Jan."

„Byl nějak zvlášť vynikající?" zeptala se Ondatra.

„Ne," odpověděla Konopka, „myslím, že nijak zvlášť vynikající nebyl, leda v tom, že měl laskavé srdce a veselý kulatý dobrácký obličej. Žil úplně sám v malé chaloupce a den co den pracoval v zahradě. V celém kraji nebylo krásnější zahrady nad jeho. Byly tam růže nádherné starorůžové a žluté barvy, bleděfialové a zlaté krokusy, temně fialové a bílé fialky. A jak míjely měsíce, vyrůstaly a rozkvétaly podle svého řádu orlíček a řeřicha, majorán a bazalka, blatouch a kosatec, narcis a hřebíček, květina za květinou, takže tam vždycky člověk mohl spatřit něco krásného a vždycky mohl ucítit nějakou příjemnou vůni.

Honzík měl hodně přátel, ale jeho nejoddanějším přítelem byl mlynář habán Hugo. Bohatý mlynář byl Honzíkovi skutečně tak oddaný, že nikdy nepřešel kolem jeho zahrady, aby se nenahnul přes zeď a nenatrhal si velkou kytici květin anebo aspoň hrst vonných bylin nebo si nenaplnil kapsy švestkami a třešněmi, pokud byl právě čas ovoce.

„Opravdoví přátelé by měli mít všechno společné,“ říkával mlynář a Honzík jen přikyvoval, usmíval se a pociťoval velikou pýchu nad tím, že má přítele s tak vznešenými myšlenkami.

Někdy však připadalo sousedům divné, že zazobaný mlynář nikdy nedá Honzíkovi nic na oplátku, přestože měl ve mlýně na sýpce sto pytlů mouky a přestože měl šest dojnic a obrovské stádo chundelatých oveček. Ale Honzík si s takovými věcmi nikdy nelámal hlavu a nic mu neskýtalo větší potěšení, než když mohl poslouchat všechna ta báječná slova, která mlynář říkával o nezištnosti skutečného přátelství.

Honzík pracoval na své zahradě ostošest. Na jaře, v létě a na podzim byl velice šťastný, ale když přišla zima a on neměl ani ovoce ani květiny, které by mohl zanést na trh, trpěl hodně zimou a hladem, a častokrát než šel na kutě, nepojedl k večeři nic víc než pár křížal nebo tvrdých ořechů. V zimě mu bývalo taky hodně smutno, protože mlynář ho nikdy nezašel navštívit.

„Dokud leží sníh, nemá smysl, abych k Honzíkovi chodil na návštěvu,“ říkal mlynář ženě, .protože když lidi stihne trápení, mají se nechat o samotě a nemají je obtěžovat žádní hosté. Aspoň takhle já si představuju přátelství a myslím, že mám rozhodně pravdu. A tak počkám, až přijde jaro, a pak ho navštívím a on mi bude moct dát košík petrklíčů a bude z toho štěstím celý pryč.“

„Ty přece tolik myslíš na jiné,“ poznamenala jeho žena, sedíc v pohodlné lenošce u velkého ohně z borových polen, .skutečně tolik! Je to přímo požitek slyšet tě hovořit o přátelství. Rozhodně ani sám farář by nedovedl povídat tak krásné věci jako ty, přestože má třípatrový dům a nosí na malíčku zlatý prsten.“

„Ale nemohli bychom Honzíka pozvat sem k nám?“ zeptal se mlynářův nejmladší syn. Jestli se mu vede zle, rozdělím se s ním o ovesnou kaši a ukážu mu svoje bílé králíčky.“

„Ty jsi ale pitomec!“ vyjel mlynář, ,já opravdu nevím, proč tě posílám do školy. Jako by ses tam vůbec nic nenaučil. Podívej, kdyby Honzík přišel sem k nám a viděl, jaký nám tu hřeje pěkný oheň a jakou si dáváme večeři a jaký tu máme velký sud červeného vína, mohl by nám začít závidět, a není nic strašnějšího než závist, ta dovede zkazit charakter každému. A já rozhodně nedovolím, aby něco Honzíkovi jeho povahu pokazilo. Jsem jeho nejlepší přítel a vždycky nad ním budu bdít a dávat pozor, aby neupadl do nějakého pokušení. Navíc, kdyby sem Honza přišel, mohl by mě požádat, abych mu nechal na dluh trochu mouky, a to bych nemohl udělat. Mouka je jedno a přátelství druhé, a ty věci by se neměly plést dohromady. Nakonec i ta slova sama se píšou úplně jinak a každé znamená něco naprosto jiného. To dá rozum.“

„Ty tak moudře hovoříš!“ pravila mlynářova žena a nalila si velikou sklenici přihřátého piva, ,na mě z toho jde až dřímota. Je to přesně, jako bych byla v kostele.“

„Spousta lidí činí dobře,“ odpověděl mlynář, ,ale jen málo lidí dobře hovoří, z čehož plyne, že hovořit je z obojího daleko to nejtěžší a taky to nejdelikátnější,“ a změřil si přísným pohledem přes stůl svého syna, který se tak zastyděl, že svěsil hlavu, zčervenal jako rak a začal brečet do čaje. Byl však ještě tak mladý, že mu to musíte odpustit."

„A to už je konec té historky?" zeptala se Ondatra.

„Samozřejmě že ne," odpověděla Konopka, „to je teprve začátek."

„Takže ty jsi úplně za opicemi," pravila Ondatra. „Každý dobrý vypravěč povídky dnes začíná koncem a teprve pak postupuje na začátek a končí prostředkem. To je nová metoda. Všechno jsem to onehdy vyslechla od jednoho kritika, co se procházel kolem rybníka s nějakým mladíkem. Mluvil o tom tématu velice podrobně a dlouho a musel mít určitě pravdu, protože měl modré brýle a holou hlavu, a vždycky když ten mladík udělal nějakou poznámku, odpověděl: ,Pchch!“ Ale prosím tě, povídej dál tu svou historku. Moc se mi ten mlynář líbí. Já sama chovám spoustu nejrůznějších ušlechtilých citů, takže mezi námi dvěma existují velké sympatie."

„Tak tedy," pravila Konopka, hopkujíc chvíli na jedné, chvíli na druhé nožce, „jakmile přešla zima a petrklíče začínaly rozevírat své bledě zlaté hvězdičky, oznámil mlynář ženě, že se půjde podívat za Honzíkem.

„Věru ty máš ale dobré srdce!“ zvolala jeho žena, ,vždycky myslíš na druhé. A nezapomeň s sebou vzít ten velký koš na kytky.“

A mlynář svázal ramena větrného mlýna tlustým řetězem a sešel s košem přes rameno z kopce dolů.

„Dobrý den, Honzíku,“ zahalasil mlynář.

„Dobrý den,“ odpověděl Honza, opíraje se o rýč a usmívaje se od ucha k uchu.

„A jak ses celou tu zimu měl?“ zeptal se mlynář.

„Hm, opravdu,“ zvolal Honza, ,to je od tebe moc hezké, že se ptáš, skutečně moc hezké. Bohužel to pro mě byla krušná doba, ale teď přišlo jaro a já jsem zase šťastný a všechny moje kytičky pěkně prospívají.“

„Co my jsme se na tebe, Honzíku, v zimě navzpomínali,“ pravil mlynář, ,a pořád jsme si říkali, jak se ti asi daří.“

„To od vás bylo moc hezké,“ pravil Honza, ,už jsem se bál, že jste na mě zapomněli.“

„To mě překvapuješ, Honzo,“ divil se mlynář, .přátelství přece nikdy nezapomíná. To je na něm to nejbáječnější, ale bojím se, že nechápeš poezii života. Mimochodem, ty tvoje petrklíče vypadají nádherně!“

„Ano, jsou opravdu moc pěkné,“ pochvaloval si Honza, ,a je to úžasné štěstí, že jich mám tolik. Zanesu je na trh a prodám je purkmistrově dceři a za peníze si zase vykoupím trakař.“

„Že si vykoupíš trakař? Přece nechceš říct, žes ho prodal? To bys ale udělal pěknou hloupost!“

„Hm, skutečnost je taková,“ pravil Honza, ,že jsem musel. Víš, zima pro mě byla zlá a já jsem skutečně neměl ani groš na chleba. Tak jsem nedřív prodal stříbrné knoflíky od svého svátečního kabátu, pak stříbrný řetěz, pak tu svou velkou fajfku a nakonec jsem prodal trakař. Ale teď si to všechno zase vyplatím.“

„Honzíku,“ pravil mlynář, ,já ti dám svůj trakař. Není sice v nijak zvlášť dobrém stavu; jedna strana mu vlastně upadla a příčle u kol jsou dost pošpatnělé, ale přesto ti ho dám. Vím, že to je ode mě obrovská štědrost a spousta lidí by si myslela, jaký jsem blázen, když ho dám pryč, ale já nejsem jako ostatní. Já jsem přesvědčen, že štědrost je podstata přátelství, a mimoto, víš, jsem si pro sebe pořídil nový trakař. Ano, můžeš se upokojit, dám ti svůj!“

„No ne, to je od tebe opravdová štědrost,“ vyhrkl Honzík a jeho bodrá kulatá tvář se celá rozzářila radostí. Já si ho spravím, to bude hračka, mám tady pěkný kus prkna.“

„Pěkný kus prkna!“ opakoval mlynář, ,přesně takový potřebuju na střechu u stodoly. To je štěstí, že ses o prkně zmínil. Je to skutečně pozoruhodné, jak jeden dobrý skutek plodí druhý.

Já ti dal trakař, a ty mi teď dáš svoje prkno. Samozřemě že trakař stojí daleko víc než prkno, ale skutečné přátelství si takových věcí nevšímá. Prosím tě, dones ho hned sem a já se pustím ještě dneska do stodoly.“

„To víš, že přinesu!“ vykřikl Honzík, běžel do kůlny a vytáhl prkno ven.

„Prkno to teda není zvlášť velké,“ pravil mlynář, když se na ně podíval, ,a mám strach, až si spravím střechu u stodoly, že na tu tvou opravu trakaře už nic nezbyde; ale to samozřejmě není moje vina. A když jsem ti dal trakař, ty mi určitě budeš chtít dát na oplátku nějaké květiny. Tady máš košík a koukej, ať je pěkně plný.“

„Pěkně plný?“ hlesl Honzík posmutněle, protože to byl koš opravdu veliký a Honzík věděl, když ho naplní, že mu už nezbydou žádné květiny na trh, a on by si byl hrozně rád vyplatil ty stříbrné knoflíky.

„Teda podívej se,“ rozkládal mlynář, ,když jsem ti dal trakař, myslím, že to není nic moc, chtít na tobě pár kytek. Možná že se mýlím, ale já bych myslel, že přátelství, pravé přátelství v sobě nemá mít ani trochu jakéhokoli sobectví.“

„Příteli můj drahý, ty můj nejlepší kamaráde,“ vykřikl Honzík, já ti dám třeba všechny květiny ze své zahrady. Vždycky mi bude záležet na tvém mínění víc než na nějakých stříbrných knoflících,“ a už běžel a otrhal všechny své krásné petrklíče a naplnil jimi mlynářů v koš.

„Tak sbohem, Honzíku,“ loučil se mlynář, když se vydával na cestu do kopce s prknem na zádech a s velkým košem v ruce.

„Sbohem,“ volal za ním Honzík a pustil se zvesela do kopání, protože měl velikou radost z trakaře.

Druhého dne uchycoval skobičkou na verandě před domem zimolez, když tu uslyšel od cesty mlynářův hlas. Seskočil ze žebříku, přeběhl verandu a podíval se přes zeď.

Stál tam mlynář s velkým pytlem mouky přes rameno.

„Honzíčku, kamarádíčku,“ volal na něho mlynář, .prosím tě, mohl bys mi zanést tenhle pytel mouky na trh?“

Jejkote, to je mi líto/ vyhrkl Honzík, ,ale já mám dneska hrozně napilno. Musím uchytit všechny svoje popínáče a zalít všechny kytky a posekat trávu.“

„Chm, none?“ zakroutil hlavou mlynář. ,Když uvážím, že ti chci dát svůj svůj trakař, není to moc přátelské, že to pro mě nechceš udělat.“

Jenom tohle neříkej,“ vykřikl Honzík, ,za celý svět bych nechtěl, abych se nechoval jako přítel!“ A hned si běžel pro čepici a už se pachtil s obrovským pytlem na zádech.

Byl hrozně parný den a cesta byla strašně prašná, a než Honzík dorazil k šestému milníku, tak ho zmohla únava, že si musel sednout a odpočinout si. Přesto však si vedl statečně a nakonec na trh dorazil. Nějakou dobu tam čekal, ale pak prodal pytel mouky za velmi slušnou cenu a ihned se vrátil domů, protože se bál, kdyby se dlouho omeškal, že by mohl cestou potkat loupežníky.

Byl to ale perný den, řekl si Honzík, když se ukládal na kutě, ale jsem rád, že jsem mlynáře neodmítl, protože je to můj nejlepší přítel a mimoto mi přece chce dát svůj trakař.

Druhého dne si přišel časně zrána mlynář pro peníze za pytel mouky, ale Honzík byl tak unavený, že ještě ležel v posteli.

„Na mou věru,“ rozhorlil se mlynář, ,ty jsi mi ale lenoch líná! Tedy opravdu, když uvážím, že ti chci dát svůj trakař, tak by ses myslím mohl víc otáčet. Lenost je veliký hřích, a já rozhodně nechci, aby byl některý můj přítel lenoch nebo louda. Musíš mi odpustit, že s tebou mluvím tak otevřeně. Samozřejmě že by mě to ani ve snu nenapadlo, kdybych nebyl tvůj přítel. Ale k čemu by bylo přátelství, kdyby člověk nemohl říct přesně to, co si myslí? Krasořečnit a lichotit a pochlebovat dovede kdekdo, ale opravdový přítel vždycky říká nepříjemné věci a necouvne ani tehdy, když má způsobit bolest. Ano, když je to opravdový přítel, dělá raději tohle, protože ví, že koná dobro.

Je mi to hrozně líto,“ protíral si Honzík oči a stahoval si noční čepici, ,ale zmohla mě taková únava, že jsem si chtěl v posteli ještě chvilku poležet a poslechnout si, jak zpívají ptáčci. Víš, mně se vždycky o moc lip pracuje, když si poslechnu, jak zpívají ptáci.“

„No to jsem věru rád,“ řekl mlynář, a poplácal Honzíka po zádech, ,protože až se oblečeš, půjdeš ke mně nahoru do mlýna a spravíš mi střechu u stodoly.“

Chudák Honzík se celý jenjen třásl, aby mohl jít pracovat do zahrady, protože už dva dny nezalil květiny, ale nechtěl mlynáře odmítnout, protože se k němu jako přítel choval tak pěkně.

„Myslíš, že by se to na přítele nehodilo, kdybych ti řekl, že mám dnes napilno?“ zeptal se plachým nesmělým hlasem.

„Na mou věru,“ odpověděl mlynář, ,myslím, že tolik na tobě zase nežádám, zvlášť když uvážím, že ti dám svůj trakař. Ale když odmítneš, samozřejmě že půjdu a udělám si to sám.“

„Ne, to v žádném případě!“ zvolal Honzík a vyskočil z postele, oblékl se a už pálil ke stodole.

Pracoval celý den až do slunce západu a se západem slunce se přišel mlynář podívat, jak práce pokračuje.

„Tak už jsi tu díru ve střeše spravil, Honzíku?“ halasil mlynář zvesela.

„Už je to hotovo,“ odpověděl Honzík a slézal ze žebříku.

„Áá!“ liboval si mlynář, ,žádná práce tak člověka nepotěší jako práce, kterou dělá pro druhé.“

Je to rozhodně obrovská výsada, když si tě člověk může poslechnout hovořit,“ odvětil Honzík a posadil se a otíral si čelo, .skutečně veliká výsada. Jenže já mám obavy, že mě nikdy nenapadnou takové myšlenky jako tebe.“

„I taky ti přijdou,“ upokojoval ho mlynář, ,ale musíš se víc namáhat. Teď znáš z přátelství teprve praxi; jednou si osvojíš taky teorii.“

„Skutečně si myslíš že ano?“ zeptal se Honzík.

„O tom nepochybuju,“ odpověděl mlynář, ,ale když jsi teď spravil tu střechu, měl bys jít radši dolů a odpočinout si, protože chci, abys mi zítra vyhnal do hor ovce.“

Na to se chudák Honzík už vůbec neodvážil nic říct a druhý den ráno přihnal mlynář k chaloupce svoje ovce a Honzík se s nimi vydal do hor. Trvalo mu celý den, než došel tam a zpátky, a když se vrátil, byl tak unavený, že usnul v lenošce a probudil se teprve s jasným ranním světlem.

„Dnes mi bude na zahradě moc dobře,“ těšil se a ihned se pustil do práce.

Ale nějak se stalo, že nikdy se nemohl o své květinky postarat, protože vždycky přišel jeho přítel mlynář a posílal ho na dlouhé pochůzky nebo ho nutil, aby mu pomohl ve mlýně. Honzík z toho byl někdy velice skleslý, protože se bál, aby si květiny nemyslely, že na ně zapomněl, ale utěšoval se myšlenkou, že mlynář je jeho nejlepší přítel. A navíc, říkával si, dá mi přece svůj trakař, a to je projev nezištné štědrosti.“

A tak Honzík pracoval pro mlynáře a mlynář vedl všechny možné krásné řeči o přátelství, které si Honzík zaznamenával do notesu a v noci si je znovu pročítal, protože ve studiu moudrostí byl velice přičinlivý.

Stalo se, že jednoho večera seděl Honzík u krbu a tu se ozvalo hlasité zaklepání na dveře. Byla to velice bouřlivá noc a vítr fičel a burácel kolem chalupy tak strašlivě, že Honzík zvuk nejdřív pokládal za lomoz bouře. Ale pak se klepání ozvalo podruhé a potřetí a ještě silněji než předtím.

„To bude asi nějaký nebohý poutník,“ řekl si Honzík a běžel ke dveřím.

Tam stál mlynář s lucernou v jedné ruce a dlouhou holí v druhé.

„Honzíčku můj nejmilejší,“ naříkal mlynář, ,stalo se mi něco hrozného. Můj synek spadl ze žebříku a ublížil si a já jdu pro doktora. Jenže ten bydlí strašně daleko a noc je hrozná, a tak mi napadlo, že by snad bylo lip, kdybys místo mě šel ty. Vždyť víš, že ti chci dát trakař, takže je to jenom spravedlivé, když ty pro mě uděláš něco na oplátku.“

„To víš že ano,“ souhlasil Honzík, ,je to pro mě poklona, žes přišel za mnou, hned se tam vypravím. Ale musíš mi půjčit tu lucernu, protože noc je tak tmavá, že mám strach, abych nespadl do strouhy.“

Jejej, to je mi ale líto,“ odpověděl mlynář, ,víš, ta lucerna je úplně nová a byla by to hrozná ztráta, kdyby se s ní něco stalo.

„Tak ne, to je jedno, já se bez ní obejdu, souhlasil Honzík a vyndal si svůj tlustý kožich a teplou červenou čepici, kolem krku si uvázal šálu a vyrazil.

To ale zuřila bouře! Noc byla černá, že Honzík neviděl skoro na krok, a vítr fičel tak silně, že sotva stál na nohou. Byl však statečný a asi za tři hodiny chůze došel k doktorovu domu a zaklepal na dveře.

„Kdo je tam? vystrčil doktor hlavu z ložnice.

„Honza, pane doktore.

„A copak potřebuješ, Honzíku?

„Mlynářův syn spadl ze žebříku a ublížil si a mlynář chce, jestli prý byste k němu hned nepřišel.

„No dobrá,“ odpověděl doktor a poručil, aby mu přichystali koně, vysoké boty a lucernu a sešel dolů a vyjel směrem k mlynářovu domu a za ním se tou slotou vlekl Honzík.

Jenže bouře byla čím dál tím horší, déšť se lil v proudech a Honzík vůbec neviděl, kudy jde, a vůbec nestačil sledovat doktorova koně. Nakonec zabloudil, sešel na bažinu, kde bylo velice nebezpečno, protože tam všude číhalo spousta hlubokých děr, a chudák Honzík se v jedné utopil. Jeho tělo našli druhého dne dva pasáčci koz; plavalo v jámě plné vody. A pasáčci je odnesli zpátky do chaloupky.

Na pohřeb šli Honzíkovi všichni, protože Honzíka měl každý rád, ale hlavním truchlícím byl mlynář.

Jelikož jsem byl jeho nejlepší přítel,“ pravil mlynář,,sluší se, abych měl to nejlepší místo,“ a tak šel v čele smutečního průvodu, v dlouhém černém kabátě, a přes tu chvíli si utíral oči obrovským kapesníkem.

„Že Honzík zahynul, je pro nás pro všechny veliká ztráta,“ pravil kovář, když bylo po pohřbu a všichni seděli pěkně v hospodě a popíjeli kořeněné víno a jedli slaďounké koláče.

Rozhodně je to veliká ztráta aspoň pro mě,“ zdůrazňoval mlynář. Já jsem mu totiž z té dobroty slíbil trakař, a teď opravdu nevím, co si s ním počnu. Strašně mi doma překáží a je už tak rozbitý, že mi za něj nikdo nic ani nedá, kdybych ho chtěl prodat. Příště si to sakramentsky rozmyslím, než něco někomu zase daruju. Člověku ze štědrosti pojde vždycky jenom škoda."„

„Nu a ?" ozvala se po dlouhé přestávce Ondatra.

„To už je konec," odpověděla Konopka.

„Ale co se stalo s mlynářem?" zeptala se Ondatra.

„Hm! Ani nevím," odpověděla Konopka, „a rozhodně mi je to úplně jedno."

„Jasně vidím, že ty v povaze nemáš kouska soucitu," pravila Ondatra.

„Mám obavy, žes vůbec nepochopila, jaké má ta historka naučení," podotkla Konopka. „Cože jsem nepochopila?" zaječela Ondatra. „Naučení!"

„Chceš snad říct, že tahle historka má nějaké naučení?" „Jistěže," odpověděla Konopka.

„Na mou věru," vyjela Ondatra velice navztekaně, „tos mi taky mohla říct, než jsi začala. Kdybys mi to byla řekla, byla bych tě rozhodně neposlouchala; popravdě řečeno, byla bych udělala .Pchchch!“ jako ten kritik. No nic, to můžu udělat ještě i teď." A z plna hrdla vykřikla „Pchchch!" mrskla ocáskem a zalezla do díry.

„A jak se ti vůbec líbí tenhle ondatří sameček?" zeptala se Kachna, která sem připádlovala za několik minut nato. „Má dost dobrých stránek, jenže pokud jde o mě, moje srdce přetéká mateřskými city a nikdy se nemůžu podívat na zapřísáhlého starého mládence, aniž by mi nevyhrkly z očí slzy.

„Já se bojím, že jsem ho naštvala," odpověděla Konopka. „Fakt je, že jsem mu opravdu vykládala historku s morálním naučením."

„Jojo, to je vždycky náramně nebezpečná záležitost," pravila Kachna. A já s ní docela souhlasím.