Paleček

Žil jednou jeden drvoštěp, měl ženu, s ní sedm dětí, samé chlapce. Nejstaršímu bylo deset, nejmladšímu sedm let. Nedivte se, že měl drvoštěp v krátké době tolik dětí: jeho žena se měla náramně k dílu a třikrát povila dva chlapce najednou.

Byli tuze chudí a těch sedm dětí jim bylo velmi na obtíž, ani jedno se ještě nedovedlo samo uživit. A k tomu je rmoutilo, že nejmladší synek byl slaboučký a slůvka nepromluvil: to, co svědčilo o jemné mysli, pokládali za hloupost. Byl tuze maličký, a když přišel na svět, nebyl větší než palec, a proto mu říkali Paleček.

Ubohé dítě bylo doma mučedníkem, vždycky se mu jen křivdilo. Bylo však ze všech nejchytřejší a nejčipernější, a čím méně namáhalo jazyk, tím víc natahovalo uši.

Přišel rok velmi zlý a nastala hrozná nouze. Ubozí lidé se rozhodli, že se zbaví vlastních dětí. Jednou večer, když děti byly na lůžku a drvoštěp se ženou seděli u ohniště, muž se srdcem bolestí sevřeným pravil ženě:

„Teď už vidíš, že děti neuživíme. Aby mi hladem umíraly před očima, to bych nesnesl. Rozhodl jsem se, že je zítra zavedu do lesa, ať se tam s nimi děje co děje. Půjde to velmi lehce; zatímco budou sbírat klest, zabaví se a my se pak sebereme a utečeme, ani si toho nevšimnou."

„Proboha," zvolala žena, „ty bys měl to srdce a vlastní děti zavedl a nechal je zabloudit?"

Nadarmo jí manžel stavěl na oči jejich velkou bídu, souhlasit s tím nemohla. Byla v nouzi, ale byly to přece její děti.

Ale když uvážila, jaká by to pro ni byla bolest, až by je viděla hladem umírat, svolila k tomu a s pláčem šla spát.

Všechno, co si povídali, neušlo Palečkovi: když je totiž na lůžku slyšel rozmlouvat o té bídě, tiše vstal a přikradl se pod otcovu stoličku a tam všechno tajně vyslechl. Pak si šel zase lehnout a do rána už ani oka nezamhouřil. Dumal o tom, co podniknout. Časně zrána vstal, šel na břeh potoka, naplnil si kapsy malými bílými oblázky a vrátil se domů. Vydali se do lesa, ale Paleček z toho, co slyšel, neprozradil bratrům ani slůvka.

Šli do hustého lesa, na deset kroků tam jeden druhého neviděl. Drvoštěp se dal do rubání dřeva, děti sbíraly chrastí a vázaly je do otýpek. Otec s matkou viděli, jak jsou zabrány do práce, i začali se od nich krok za krokem vzdalovat a najednou jim ztracenou pěšinkou utekli.

Když děti zpozorovaly, že jsou samy, div si plíce nevykřičely, div si oči nevyplakaly. Paleček je nechal křičet, věděl dobře, kudy se vrátí domů: cestou sem pouštěl z kapsy na zem malé bílé oblázky. I řekl jim:

„Nic se nebojte, bratříčkové. Tatínek s maminkou nás tu nechali, ale já vás domů dovedu. Jen pojďte za mnou!

Dali se za ním a on je dovedl k jejich chaloupce zrovna tou cestou, kterou přišli do lesa. Zpočátku se báli jít dovnitř, shlukli se však blizoučko u dveří, aby slyšeli, co si otec s matkou povídají.

Zrovna když drvoštěp s drvoštěpkou došli domů, poslal jim pán vesnice deset tolarů: už dávno jim je dlužil, nedoufali, že z nich něco uvidí. To jim zase vrátilo život, vždyť už byli hladem skoro mrtví. Drvoštěp hned poslal ženu k řezníkovi. Protože už dlouho nejedla, koupila třikrát víc masa, než dva lidé k večeři mohou sníst

Když se dosyta najedli, pravila drvoštěpka:

„Ach Bože, kde jsou teď naše ubohé děti! Ty by si na tom, co nám tu zbylo, pochutnaly! Však jsi to byl, Viléme, ty, kdo je chtěl zavést Já jsem měla pravdu, že toho budem litovat Co teď asi v tom lese dělají? Ach můj Bože, snad už je sežrali vlci! Tys je poslal do záhuby, ukrutníku!

Drvoštěp se nakonec rozzlobil, když víc než dvacetkrát opakovala, že toho budou litovat a ona že to dobře říkala. Pohrozil jí bitím, nebude-li mlčet Ne že by snad nebyl zarmoucenější než jeho žena, ale že už se mu z ní točila hlava: měl povahu jako mnoho jiných lidí, byl velmi rád, když měla žena pravdu, nesnesl však, aby měla pravdu vždycky.

Drvoštěpka byla celá uplakaná:

„Ach Bože, kde jsou teď mé děti, moje ubohé děti!" Jednou to vykřikla tak, že děti za dveřmi to -slyšely a všechny najednou začaly volat:

„Tady jsme! Tady jsme!"

Rychle jim běžela otevřít dveře a zvolala, objímajíc je: „To jsem ráda, mé drahé děti, že vás zase vidím, jste jistě utrmáceny a jistě máte hlad. Kde ses zablátil, Petříčku, pojď honem, umyji tě!

Petříček byl nejstarší a matka ho měla ze všech nejraději, byl trochu nazrzlý jako ona.

Posadili se ke stolu, pustili se s chutí do jídla a otec s matkou z toho měli náramnou radost. Jeden přes druhého vyprávěl, jak se v lese báli. Ti dobří lidé byli celí pryč z toho, že se shledali s dětmi, ale s tolary mizela i radost. Jak se peníze rozkutálely, nastala znovu nouze, i rozhodli se, že děti opět zavedou. A že je zavedou do lesa dál a hlouběji, aby měli jistotu, že se nevrátí.

Nepovedlo se jim utajit rozmluvu před Palečkem, a ten si byl jist, že se z nesnáze dostane zrovna tak dobře jako poprvé. Vstal brzo ráno, že si nasbírá oblázky, ale nebylo mu to nic platné, tentokrát se přepočítal: dveře chaloupky byly zamčeny na dva západy. Nevěděl si rady, až když drvoštěpová dala každému kousek chleba k snídani, napadlo ho, že podle cesty, kudy půjdou, bude házet drobečky. Schoval tedy krajíc do kapsy.

Otec a matka je zavedli do nejhustšího a nejtemnějšího kouta v lese. Jak je tam zavedli, dali se odtud skrytou stezkou a děti tam nechali. Paleček se nad tím mnoho nermoutil, věřil, že cestu zpátky pomocí drobtů lehce najde: roztrousil je všudy, kudy šli. Ale byl náramně překvapen, nemohl najít ani drobečku: přiletěli ptáci a všechno sezobali.

A tak v nich najednou byla malá dušička. Čím dál kráčeli, tím hlouběji zacházeli do lesa. Nastala noc a zdvihl se vichr, byli hrozně postrašeni, zdálo se jim, že slyší ze všech stran jen vytí vlků, že se k nim plíží, aby je sežrali. Skoro si netroufali promluvit ani otočit hlavu. Spustil se hustý déšť, promokli až na kůži. Na každém kroku klouzali a padali do bahna, zvedali se z něho celí zablácení a nevěděli, co si počít s rukama.

Paleček se vyšplhal na vršek jednoho stromu, aby se podíval, zdali něco neuvidí. Jak tak točil na všechny strany hlavu, spatřil malé světélko jako od svíčky, bylo to však ve velké dálce někde za lesem. Slezl se stromu, dole však v tu stranu neviděl nic. To ho zbavilo veškeré útěchy, div si nezoufal. Ale když vedl chvilku bratříčky v tu stranu, vyšli z lesa a světélko se ukázalo zas.

Konečně došli k domu s tou svíčkou, a než tam došli, zažili hodně strachu; často jim světlo zmizelo, to pokaždé, když se octli v houštině. Zabušili na dveře, otevřít jim přišla prostá žena. Ptala se jich, co si přejí. Paleček jí řekl, že jsou chudé děti, že se ztratily v lese a aby byla tak hodná a nechala je tu přespat.

Když ta žena viděla, jací hezcí chlapci to jsou, dala se do pláče a řekla jim:

„Ach ubohé děti, kam jste to zabloudily? Zdalipak víte, že tenhle dům patří lidožroutovi, který jí malé děti?

„Ach paní," zvolal Paleček, který se třásl jako osika, stejně jako jeho bratříčkové, „co si počneme? Buďte tak hodná a vezměte nás k sobě, nebo nás v nočním lese jistojistě snědí vlci. To ať nás raději sní váš pán. A třeba se nad námi smiluje, budete-li tak hodná a přimluvíte se za nás."

Lidožroutova žena si myslila, že se jí snad podaří děti do zítřka do rána před manželem ukrýt, i pustila je dál a vedla je k ohništi, aby se ohřály. Na rožni se tam opékal celý skopec, večeře pro lidožrouta.

Ještě se ani neohřály, když uslyšely tři silné rány na dveře. To se vracel lidožrout. Žena je rychle ukryla pod postel a šla otevřít Lido-žrout se hned posadil ke stolu a sháněl se po večeři a po víně. Skopec byl ještě celý krvavý, tím vábnější však se mu zdál. Čichal vlevo, čichal vpravo a bručel, že cítí člověčinu.

„To jistě cítíte to telátko, připravila jsem vám je na pečínku," řekla žena.„Čichám, čichám člověčinu, což ti to mám říkat dvakrát?" vykřikl lidožrout a podíval se po očku na ženu. „Je tu něco, čemu nerozumím."

Když to řekl, zvedl se od stolu a šel rovnou k posteli.

„A hleďme, takhle mě chceš ošidit, zpropadená ženská," zvolal. „Bůhvíco mě zdržuje, abych tě taky nesežral. Štěstí pro tebe, že jsi stará koza. To je, panečku, úlovek, zrovna se mi hodí, pohostím tři lidožrouty, tři kamarády, zítra nebo pozítří mě mají navštívit."

Jednoho po druhém vytáhl zpod postele. Ubohé děti se vrhly na kolena a prosily o milost Ale měly co dělat s nejukrutnějším ze všech lidožroutů, ten byl dalek toho, aby se nad nimi slitoval, a divže je nesnědl očima. Řekl ženě, že to budou chutná sousta, až je připraví s dobrou omáčkou. Šel si pro nůž, a jak se\k ubohým dítkám blížil, obtahoval jej na kamenu. Jedno dítě už popadl, a tu mu žena řekla:

„Co blázníte, tak pozdě v noci? To nemáte dost času zítra?"

„Mlč," okřikl ji lidožrout, „aspoň se pěkně odleží."

„Ale vždyť tu máte ještě tolik masa," odvětila žena, „je tu tele, dva skopci a půlka vepře!"

„Máš pravdu," pravil lidožrout, „dej jim pěkně najíst, aby nezhubli, a pak je dej spát"

Dobrá žena byla radostí celá bez sebe a donesla jim večeři. Ale jim do jídla dvakrát nebylo, tak byli zmořeni strachem. Lidožrout se dal do pití z dobré nálady, že bude mít čím pohostit přátele. Vypil toho dvakrát víc než obyčejně. Trochu mu to stouplo do hlavy, i musil si jít lehnout.

Lidožrout měl sedm malých dcerušek. Všechny ty malé lidožrout-ky měly velmi hezkou pleť, protože jedly lidské maso jako jejich otec. Měly však malá šedá očka, docela kulatá, nos zahnutý jako zobák a náramně široká ústa s dlouhými zuby, přeostrými a hodně řídkými. Zvlášť zlé však dosud nebyly; ale dalo se od nich hodně čekat, protože už teď kousaly malé děti a sály z nich krev.

Dcerky dali spát brzo, všech sedm leželo na velké posteli a každá měla na hlavě zlatou korunku. V téže světnici bylo ještě jedno lůžko, stejně veliké, a na to uložila lidožroutová sedm malých chlapců. A pak si šla lehnout k muži.Paleček si všiml, že lidožroutovy dcerky mají na hlavě zlaté korunky. Ze strachu, že by si to lidožrout mohl rozmyslit a zavraždit chlapce ještě dnes v noci, Paleček se k půlnoci zvedl, sundal lidožroutovým dcerkám zlaté korunky a místo nich jim dal na hlavu čapky, svou a bratříčků. A ty zlaté korunky dal na hlavu sobě a bratříčkům, aby lidožrout pokládal dcerky za chlapce a chlapce za dcerky. Dopadlo to tak, jak Paleček předvídal. Lidožrout se o půlnoci probudil a mrzelo ho, že odložil na zítřek to, co mohl udělat dnes. Prudce vyskočil z lůžka, vzal velký nůž a řekl si: „Podíváme se, jak se vede našim malým darebům, jaképak dlouhé rozmýšlení."

Vešel tápavě do světnice svých dcerušek a přiblížil se k lůžku, na němž byli chlapci. Všichni, až na Palečka, spali. Paleček strachy div neumřel, když cítil, jak mu lidožrout ohmatává hlavu, jako předtím ohmatával jeho bratrům. Lidožrout ucítil pod prsty zlaté korunky a zamumlal:

„To bych si byl spískal pěknou věc, opravdu. Vidím, že jsem večer hodně pil."Pak šel k lůžku dcerušek, a když nahmatal čepičky chlapců, pravil: „Á — tady jsou ti uličníci. Dejme se do toho a žádné cavyky s nimi!"

Po těch slovech bez váhání podřízl sedm svých dcerušek. Spokojen, že už to má za sebou, šel si lehnout k ženě.

Jak uslyšel Paleček lidožrouta chrápat, vzbudil bratry a řekl jim, aby se rychle oblékli a šli za ním. Sestoupili tiše do zahrady a přelezli zeď. Běželi skoro celou noc, pořád se třásli strachem a nevěděli, kam je nohy nesou.

Když se lidožrout probudil, pravil ženě:

„Jdi nahoru a uprav ty malé dareby, co sem včera večer přišli."

Lidožroutovou velice udivila manželova laskavost. Netušila, jak to myslí s tím upravením, měla za to, že jí poroučí, aby je šla obléci. Přišla nahoru a hrůzou jako by zkameněla, když spatřila sedm svých dcerušek podřezaných, zalitých vlastní krví.

Omdlela a svalila se na zem, to je první prostředek, k němuž se uchylují skoro všechny ženy, když se s něčím takovým setkají. Lidožrout z obavy, aby se žena příliš neomeškávala s prací, kterou jí uložil, přišel nahoru, že jí pomůže. Když spatřil tu hroznou podívanou, byl zdrcen tak jako ona.

„Ach, co jsem to provedl!" zvolal. „To mi ti bídáci zaplatí ještě teď!"

Vylil ženě do obličeje hrnec vody, a když se probrala z mdlob, poručil jí:

„Podej mi rychle sedmimílové boty, pustím se za nimi a pochytám je!"

Dal se do běhu širým krajem, proběhl notný kus země na všechny strany, až se dostal na cestu, kterou běžely ubohé děti. Byly už téměř sto kroků od domova. Spatřily lidožrouta, jak kráčí s hory na horu a skáče přes řeky, jako by to byly potůčky. Paleček zahlédl nedaleko vyhloubenou skálu, i schoval tam své bratříčky, sám se tam vtlačil a stále pozoroval, jak si bude lidožrout počínat. Lidožrout už byl dlouhou a zbytečnou cestou uondán (sedmimílové boty člověka notně unaví) a chtěl si odpočinout. A náhodou si šel sednout na skálu, kde byly ukryty děti.Už nemohl únavou dál, a sotvaže se natáhl, usnul. Chrápal tak hrozně, že děti roztřásl stejný strach, jaký je roztřásl včera, když lidožrout držel v ruce velký nůž a chtěl je podříznout. Paleček však měl pro strach uděláno a poradil bratrům, aby se hned sebrali a utíkali domů, když lidožrout tak tvrdě spí, a o něho aby se nic nestarali. Poslechli a brzo byli doma.

Paleček se přikradl k lidožroutovi, opatrně mu stáhl s nohou boty a hned si je obul sám. Boty byly hrozně velké a široké. Byly to však kouzelné boty, dovedly se zvětšit anebo zmenšit podle nohy. A tak padly Palečkovi tak dobře, jako by byly ušity pro něho.

Paleček se pustil rovnou do lidožroutova domu. Našel tam jeho ženu, jak pláče nad podřezanými dceruškami.

„Váš muž je ve velkém nebezpečí," řekl jí Paleček, „byl chycen tlupou loupežníků, zavraždí ho, nedá-li jim všechno zlato a stříbro, co má doma. Spatřil mě, zrovna když mu drželi dýku na krku, a prosil mě, abych vám vyřídil, jak to s ním je. Máte mi dát všechno, co máte cenného, nic si z toho nesmíte nechat, jinak ho bez milosti zabijí."

Chudák žena se pořádně polekala a všechno, co měla, hned Palečkovi dala. Neboť lidožrout, i když jedl malé děti, přece jen byl dobrým manželem. Paleček si naložil všechno lidožroutovo bohatství a vrátil se domů k rodičům. Přijali ho s velkou radostí.

Hodně lidí se v této poslední okolnosti rozchází a tvrdí, že se Paleček nedopustil na lidožroutovi krádeže; z toho, jak nabyl sedmimílové boty, prý si svědomí nedělal, měl je jen k tomu, aby v nich běhal za malými dětmi. Tito lidé ujišťují, že to mají rovnou od čepu, dokonce proto, že jedli i pili v drvoštěpově chýši. Tvrdí, že se Paleček, když si obul sedmimílové boty, odebral ke dvoru, kde, jak věděl, měli velké starosti, a to s jednou armádou, která byla dvě stě mil odtud, a s výsledkem bitvy, kterou svedli. Prý vyhledal krále a řekl mu, že přinese zprávu o armádě ještě ten večer. Král mu slíbil velké množství peněz, dokáže-li to. Paleček se do večera se zprávou vrátil. A když se tímto prvním kouskem uvedl ve známost, dostal všechno, co si přál: král ho za to, že nosil rozkazy armádě, platil skvěle. A bezpočtu paní mu nic neodepřelo, aby jim nosil zprávy o jejich milovnících, a z toho měl zisk největší.Našly se některé paní, které mu svěřovaly dopisy pro své manžely. Ale platily mu tak špatně, že asi nepovažoval za důstojné počítat, co si tímto způsobem vydělal.

            Když provozoval nějaký čas řemeslo kurýra a nashromáždil velký majetek, vrátil se k otci. Těžko lze vypovědět, jakou radost měli, že ho zase vidí. Zaopatřil celou rodinu. Zakoupil pro otce a bratry nově zřízené úřady. Tak je všechny dobře usadil a zároveň si získal dokonalou přízeň.