Pastýřka a kominíček

Snad jsi již někdy viděl takovou prastarou skříň, úplně zčernalou stářím a s vyřezávanými závity a lupeny. Právě taková stála v jedné světnici. Byla dědictvím po prababičce a byly na ní vyřezány růže a tulipány odshora až dolů. Kromě toho byly na ní přepodivné závity a mezi nimi vyhlížely jelení hlavičky s rozvětvenými parohy. Uprostřed byl na skříni vyřezán celý muž, náramně směšný napohled; šklebil se, ale tak, že to ani nevypadalo, jako by se smál, a na čele mu trčely kozí rohy. Také měl kozí nohy a dlouhý vous.

Děti ve světnici mu říkaly „kozonohý vrchní a spodní válečný generální velitel", protože se to těžko vyslovuje a že to vypadá náramně vznešeně. Však také vyřezat jej nebylo jen tak lehké!

Tak zde tedy stál a díval se neustále na stolek pod zrcadlem, neboť tam stála spanilá malá pastýřka z porcelánu. Botky měla pozlacené, za pasem červenou růži, na hlavě zlatý klobouček a v ruce pastýřskou hůl. Byla krásná! Vedle ní stál malý kominíček, černý jako saze, ale byl také z porcelánu. Byl stejně čistý a pěkný a kominíka jenom tak představoval. Ten, kdo ho vyrobil, mohl z něho totiž právě tak udělat prince, to bylo docela jedno. Tu stál se svým žebříčkem a vypadal roztomile. Obličej měl však bílý a růžový, jakoby dívčí; to byla vlastně chyba, neboť trochu černý přece měl být. Stál docela blízko vedle pastýřky. Oba byli tam, kam je postavili, a když už tu spolu stáli, tak se zasnoubili. Hodili se k sobě znamenitě, neboť oba byli mladí a z téhož porcelánu a oba byli stejně křehcí.

Hned za nimi stála ještě jedna figurka, třikrát větší; byl to starý Číňan, který kýval hlavou. Byl také z porcelánu a říkal, že je dědečkem malé pastýřky, ale nemohl to dokázat; tvrdil, že má na ni právo, a proto přikývl, když se o ni kozonohý vrchní a spodní válečný generální velitel ucházel.

„Tadyhle máš muže," pravil starý Číňan pastýřce, „muže, který je myslím z mahagonového dřeva a mohl by tě udělat kozonohou vrchní a spodní válečnou generální velitelkou. Má plnou skříň stříbra, nepočítajíc do toho ani, co má v tajných příhradách."

,,Já nechci do tmavé skříně!" zvolala pastýřka. „Slyšela jsem povídat, že tam uvnitř má jedenáct porcelánových žen!"

„Tak můžeš být dvanáctou!" řekl Číňan. „Dnes v noci, až to v staré skříni zapraští, budete mít svatbu, jako že jsem Číňan!"

Pokynul hlavou a usnul.

Ale malá pastýřka plakala a dívala se na svého miláčka, porcelánového kominíčka.

„Prosím tě snažně," naříkala, „pojď se mnou do širého světa; zde nemůžeme zůstat!"

„Udělám všechno, co chceš!" řekl kominíček. „Pojďme hned; myslím, že tě svým řemeslem uživím!"

„Kéž bychom již byli ze stolu!" volala pastýřka. „Nebudu klidná, dokud nebudeme venku v širém světě!"

Kominíček ji těšil a ukazoval jí, jak má klást nožky na vyřezávané hrany a pozlacené lupení kolem nohy stolu. Svůj žebřík také vzal na pomoc a tak se dostali dolů na podlahu. Ale když se podívali na starou skříň, byl tam zvláštní ruch. Všichni vyřezávaní jeleni vystrkovali hlavy, zvedali parohy a otáčeli krkem. Kozonohý vrchní a spodní generální válečný velitel vyskakoval do vzduchu a volal na starého Číňana:

„Oni utíkají! Oni utíkají!"

Tu se naši uprchlíci opravdu polekali a skočili rychle na schůdek před oknem.

Tam ležely tři čtyři hry karet, ale ani jedna nebyla úplná, a loutkové divadélko, postavené, jak se dalo. Hráli tu právě komedii a všechny dámy z karet, srdcová, kárová, piková a křížová, seděly v první řadě a ovívaly se tulipány a za nimi stáli všichni kluci a ukazovali, že mají hlavu dole i nahoře, jak tomu bývá u karet. Komedie jednala o dvou, kteří se nemohli za sebe dostat, a pastýřka nad tím plakala, protože to byl její vlastní příběh.

„Já to nevydržím!" volala. „Musím odtud!"

Ale když se zase dostali na podlahu a podívali se na stůl, probudil se starý Číňan a hýbal horním tělem, neboť dolejší jeho část byla jenom kus porcelánu.

„Teď sem jde starý Číňan!" vzkřikla malá pastýřka a klesla hned na svá porcelánová kolínka, jak se polekala.

„Mám nápad!" řekl kominíček. „Vlezeme tamhle do té velké vázy v koutě! Tam můžeme ležet na růžích a levandulích a naházet mu soli do očí, až přijde!"

„To nám nepomůže!" pravila pastýřka. „A kromě toho vím, že starý Číňan a ta váza byli kdysi spolu zasnoubeni a stará láska nerezaví. Ne, nic nám nezbývá nežli jít ven, do širého světa!"

„Máš skutečně odvahu jít se mnou do širého světa?" ptal se kominíček. „Povážila jsi, jak je velký a že se již nikdy sem nevrátíme?"

„Ano!" řekla pastýřka.

Kominíček se na ni zadíval a pak řekl:

„Moje cesta vede komínem! Máš skutečně odvahu lézt se mnou kamny, sporákem a troubou? Tak se dostaneme do komína a v tom se již vyznám! Vystoupíme tak vysoko, že se k nám nedostanou, a tam nahoře je otvor do širého světa!"

I vedl ji k dvířkám u kamen.

„To je zde černo!" zvolala pastýřka, ale šla přece s kominíčkem sporákem a troubou, kde byla tma jako v pytli.

„Teď jsme v komíně!" řekl. „Podívej se, jak tam nahoře září krásná hvězda!"

A opravdu to byla hvězda na nebi, která zářila přímo na ně, jako by jim chtěla ukázat cestu. I lezli a drápali se nahoru; byla to strašlivá cesta, tak vysoko, tak vysoko! Ale kominíček pomáhal pastýřce, zvedal ji, táhl, držel ji a ukazoval nejlepší místa, kam má postavit své porcelánové nožky, a tak se dostali až na okraj komína. Tam se posadili, neboť byli velmi unaveni, však také měli proč!

Nebe se všemi svými hvězdami se klenulo nad nimi, všechny střechy města bylo vidět dole. Dívali se tak daleko kolem, tak volně do světa! Ubohá pastýřka si to takhle nikdy nepředstavovala, i položila hlavičku kominíčkovi na rameno a plakala, až se roztěkalo zlato z jejího opasku.

„Tohle je příliš mnoho!" volala. „Nevydržím to! Svět je příliš veliký! Kdybych byla zase na stolečku pod zrcadlem! Nebudu dříve veselá, dokud se tam nedostanu zpět! Šla jsem za tebou do širého světa, můžeš tedy zase ty za mnou zpět, máš-li mě rád!"

Kominíček jí rozumně domlouval, hovořil o starém Číňanu a o kozonohém vrchním a spodním generálním válečném veliteli; ale ona vzlykala tak silně a líbala svého kominíčka, že jí nemohl odolat.

I lezli zase s velkou námahou zpět komínem, lezli troubou a sporákem, což nebylo právě příjemné, a tak se dostali do tmavých kamen. Tu poslouchali skrze dvířka, co se děje ve světnici.

Bylo tam docela ticho.

Vyhlédli ven — ach! Tam ležel uprostřed podlahy starý Číňan. Spadl ze stolku, když chtěl za nimi, a rozbil se na kusy. Celá záda se odloupla a hlava se odkutálela do kouta. Kozonohý vrchní a spodní generální válečný velitel stál, kde vždycky stával, a přemýšlel o tom.

„To je strašlivé!" volala malá pastýřka. „Můj dědeček se rozbil na kusy a my jsme tím vinni. To nepřežiji!"

A lomila drobnýma ručkama.

„Ten se dá ještě spravit!" řekl kominíček. „Docela dobře se dá spravit! Jenom nebuď tak prudká! Když mu záda zatmělí a do šíje dají dobrý nýtek, bude zas jako nový, a ještě nám poví leccos, co nás bude mrzet!"

„Myslíš?" ptala se pastýřka.

I vlezli opět na stůl, kde dříve stávali.

„Hleď, tak daleko jsme se dostali!" řekl kominíček. „Mohli jsme si tu námahu uspořit."

„Jenom kdyby již starého dědečka spravili!" naříkala pastýřka. „Bude to hodně drahé?" —

A opravdu jej spravili.

Dali mu zatmelit záda a do šíje mu dali dobrý nýtek, takže byl jako nový, jenomže nemohl již kývat hlavou.

„Vy jste se stal vysokomyslným od té doby, kdy jste se rozbil na kusy!" pravil kozonohý vrchní a spodní generální válečný velitel. „Nechápu, na co jste tak pyšný. Tak dostanu ji, nebo nedostanu?"

A kominíček a malá pastýřka se dívali s pohnutím na starého Číňana. Báli se tuze, že přikývne, ale on nemohl kývat a nechtělo se mu povídat někomu cizímu, že má nýtek v šíji.

A tak zůstala naše porcelánová dvojice pohromadě. Žehnali dědečkovu nýtku a měli se rádi, dokud se nerozbili.