Pět hrášků v jednom lusku

Bylo pět hrášků v jednom lusku; byly zelené a i lusk byl zelený, i myslily si, že celý svět je zelený, a to bylo docela správné! Lusk rostl a hrášky rostly a zařizovaly si obydlí podle svého; seděly v jedné řadě.

Slunce svítilo venku a zahřívalo lusk, déšť jej činil průsvitným. Uvnitř bylo vlaž-no a dobře, světlo ve dne a tma v noci, tak, jak tomu má být. A hrášky se zvětšovaly, a jak tu seděly, stále více přemýšlely, neboť něco přece dělat musily.

„Cožpak tu zůstanu stále?" říkal každý. „Jen abych z toho dlouhého sezení neztvrdl. Tak se mi skoro zdá, jako by něco bylo také venku; mám jakési tušení, že tomu tak jest!"

A týdny plynuly. Hrášky žloutly a lusk žloutl také.

„Celý svět žloutne!" pravily a také měly právo, aby to říkaly.

Tu pocítily jakési trhnutí v lusku; lusk byl utržen, dostal se do lidských rukou a pak do kapsy kabátu s mnoha jinými plnými lusky.

„Nyní nás již brzy otevřou!" říkaly hrášky a čekaly na to.

„Jen bych rád věděl, který z nás se dostane nejdále," pravil nejmenší hrášek. „No, však brzy uvidíme."

„Ať se stane co chce!" dodal největší.

Prask! pukl lusk a všech pět hrášků se vyvalilo na jasné světlo sluneční. Ležely tu na dětské ruce; malý chlapec je držel a pravil, že se hrášky hodí do jeho pušky. A hned se dostal jeden hrášek do pušky a byl vystřelen.

„Nyní letím do širého světa! Chytni mě, můžeš-li!" zvolal a zmizel.

„Já," pravil druhý, „poletím přímo do slunce."

„To je pořádný hrášek a znamenitě se pro mne hodí!" promluvila puška a hrášek zmizel.

Ostatní se svalily nejprve na zem, nežli se dostaly do pušky, ale dostaly se tam přece

„My se dostaneme nejdále!"

„Ať se stane co chce!" pravil poslední. Byl vystřelen do vzduchu a vzlétl k starému prknu pod podkrovní světničkou přímo do skuliny, kde byl mech a měkká země, a mech se zavřel kolem něho. Tam ležel schován, ale nikoli zapomenut od Pánaboha.

„Ať se stane co chce!" pravil.

V podkrovní světničce bydlila chudá žena, která ve dne chodila čistit kamna, řezat polena a konat těžké práce, neboť měla dosti sil a byla pilná, ale přece byla stále chudá. A doma v malé komůrce ležela její poloodrostlá jediná dcera; byla velmi jemná a slabounká, celý rok ležela v posteli a zdálo se, že nemůže ani žít, ani zemřít.

„Ona půjde ke své sestřičce!" pravila žena. „Měla jsem dvě děti, bylo dosti těžko pro mne starat se o obě, i rozdělil se tedy Pánbůh se mnou a vzal si jedno k sobě! Nyní bych si ráda podržela druhé, které mi zbylo. Ale Bůh nechce, aby byly odloučeny od sebe, i půjde také ona ke své sestřičce!"

Ale churavá dívka zůstala; ležela trpělivě a tiše celý den, zatímco matka byla venku, aby si něco vydělala.

Jednou na jaře časně zrána, právě když matka chtěla jít po své práci, svítilo slunce překrásně dovnitř malým okénkem na podlahu a nemocná dívka se dívala na nejspodnější okenní tabulku.

„Copak to tam zeleného vykukuje u tabulky? Hýbá se to větrem!"

Matka šla k oknu a otevřela je napolo.

„Ach!" pravila. „Vždyť je to malý hrášek, který vyrazil zelenými lupeny. Jak se sem dostal do skuliny? To zde tedy máš malou zahrádku a můžeš se na ni dívat!"

I posunula postel nemocné blíže k oknu, aby se mohla dívčinka lépe dívat na rostoucí hrášek.

Pak šla matka po své práci.

„Maminko, mně připadá, že se uzdravuji!" pravila večer dívčinka. „Slunce dnes tak teple na mne svítilo. Hrášek tak pěkně roste, chci také tak prospívat a uzdravit se v sluneční záři!"

„Kéž by tomu tak bylo!" pravila matka, ale nevěřila, že se to stane. Leč vedle zelené bylinky, která budila v dítěti veselé myšlenky, postavila bidélko, aby se nezlomila větrem. Připevnila motouz k prkénku a k hořejšímu okennímu rámu, aby se měly úponky hrachu čeho zachytit a kolem čeho se vinout, až vyroste. A ony skutečně rostly, každý den bylo vidět, jak bylinky přibývá.

„Hleď, vždyť nasazuje i na květ!" pravila žena jednoho rána a nyní nabývala také naděje a víry, že se mladá nemocná dívčina uzdraví. Zatanulo jí na mysli, že v poslední době dítě živěji hovořilo, minulé jitro že se samo zvedlo v postýlce, posadilo se a dívalo se zářícíma očima na svou malou hráškovou zahrádku z jediného hrášku. Za týden nato povstala nemocná poprvé více než na hodinu. Šťastná seděla v teplé sluneční záři; okno bylo otevřeno a venku stál plně rozvitý světle růžový hrachový květ.

Děvčátko sklonilo hlavinku a políbilo zcela tiše jeho jemné lístky. Toho dne jako by byl svátek.

„Pánbůh tu rostlinku sám zasadil a dal jí vzrůst, aby ti dodávala naděje a radosti, mé drahé dítě, a mně s tebou!" pravila matka vesele a usmívala se na květ jako na dobrého anděla božího.

Ale nyní k ostatním hráškům! — Ano, ten, který vylétl do širého světa: „Chytni mě, můžeš-li," padl do okapového žlabu, odtud se dostal do holubího volete a tam ležel jako Jonáš v břiše velryby. Ty dva další to přivedly také tak daleko, snědli je holubi, a to znamená věru být slušně užitečným. Ale ten čtvrtý, který chtěl vzhůru k slunci — spadl do strouhy a ležel tam dny a týdny v páchnoucí vodě a náramně nabobtnal.

„Tak krásně tloustnu!" říkal hrášek. „Ještě tím prasknu! Dále to, myslím, nemůže přivést žádný hrášek. A také nepřivedl. Já jsem nejznamenitější ze všech pěti hrášků z našeho lusku!"

A strouha s tím projevila souhlas.

Ale u podkrovního okna stála mladá dívka se zářícíma očima, s leskem zdraví na lících, a spínajíc ruce nad hrachovým květem, děkovala za něj Pánubohu.