Podivuhodná raketa

Královský syn se měl ženit a všude vládlo obecné veselí. Celý rok čekal na nevěstu a ona konečně přijela. Byla to ruská princezna a cestovala až z Finska v saních tažených sobím šestispřežím. Sáně měly tvar zlaté labutě, mezi jejímiž křídly ležela sama princeznička. Její dlouhý hranostajový plášť jí sahal až k nožkám, na hlavě měla titěrnou čapku ze stříbrné tkaniny a tvář měla bělostnou jako Sněhový palác, v němž dosud žila. Byla tak bledá, že když projížděla ulicemi, lidé v úžasu říkali: „Je jako bílá růže!" a házeli na ni z balkónů květiny.

U brány zámku na ni čekal princ, aby ji přivítal. Měl zasněné fialkové oči a vlasy jako nejkrásnější zlato. Když ji spatřil, poklekl na koleno a políbil jí ruku.

„Tvůj obraz byl krásný," zašeptal jí, „ale ty jsi daleko krásnější," a malou princeznu polil nach.

„Byla jako bílá růže," pravilo mladé páže svému sousedovi, „ale teď je jako rudá růže," a celého dvora se zmocnilo nadšení.

Po tři další dny chodili všichni a říkali: „Bílá růže, Rudá růže, Bílá růže," a král přikázal, aby pážeti zdvojnásobili jeho plat. Jelikož však žádný plat nedostával, nebylo mu to moc platné, ale všichni to pokládali za velikou čest a patřičně se o tom rozepsaly Dvorní noviny.

Když uplynuly tři dny, slavila se svatba. Byl to velkolepý obřad a nevěsta a ženich kráčeli ruku v ruce pod baldachýnem z fialového sametu vyšívaného drobnými perličkami. Pak následovala státní hostina, která trvala pět hodin. Princ s princeznou seděli v čele Velkého sálu a pili ze zářivého křišťálového poháru.

Z toho poháru mohli pít jen věrní milenci, protože jakmile se jej dotkly proradné rty, zešedl, zmatněl a zašel.

„Je jasně vidět, že se mají rádi," podotklo malé páže, „tak jasně, jako je jasný ten křišťál!" a král mu zdvojnásobil plat podruhé. „Jaká čest!" volali všichni dvořané.

Po banketu měl následovat ples. Nevěsta a ženich spolu měli tančit Tanec růží a král přislíbil, že jim bude hrát na flétnu.

Hrál velice špatně, ale nikdo se mu to nikdy neodvážil říct, protože byl král. Ve skutečnosti znal jenom dvě melodie, a nikdy nevěděl přesně, kterou právě hraje; jenže to nevadilo, protože ať dělal, co dělal, všichni nadšeně křičeli: „Kouzelné! Kouzelné!"

Poslední bod programu byl velkolepý ohňostroj, který měl vypuknout přesně o půlnoci. Malá princezna v životě ještě neviděla ohňostroj, a tak král vydal rozkazy, že královští pyrotechnici musí být v den sňatku v pohotovosti.

„Jak vypadá ohňostroj?" zeptala se jednoho rána princezna prince, když se procházeli po terase.

„Vypadá jako severní záře," odpověděl král, který vždycky odpovídal na otázky určené jiným lidem, „jenom je přirozenější. Já sám jej mám dokonce radši než hvězdy, protože člověk vždycky ví, kdy se na obloze objeví. Je tak kouzelný jako má hra na flétnu. Rozhodně jej musíte vidět."

A tak zbudovali na konci Královské zahrady veliký stánek, a když královští pyrotechnici vše uložili na patřičná místa, pustili se jednotlivé součásti ohňostroje spolu do hovoru.

„Svět je rozhodně velice krásný," zvolala malá Prskavka. „Jen se podívejte na ty žluté tulipány, nemohly by vypadat kouzelněji. Jsem hrozně ráda, že jsem tak cestovala. Cestování báječně prospívá na hlavu a likviduje člověku v mysli předsudky."

„Královská zahrada není svět, ty bláznivá Prskavko," ušklíbla se Osvitka, „svět je obrovitý a trvalo by celé tři dny, než by si jej člověk mohl důkladně prohlédnout."

„Každé místo, které člověk miluje, je jeho svět," vykřiklo zadumané Kateřinské kolo, které bylo v mládí připoutáno k staré dřevěné Bedně a chlubilo se, že má zlomené srdce, „ale láska už není moderní, zabili ji básníci. Napsali o ní už tolik, že jim všichni přestali věřit, a mě to ani nepřekvapuje. Opravdová láska trpí a je němá. Sama se pamatuju, že jsem kdysi —. Ale to už teď nic neznamená. Milostné příběhy patří minulosti."

„Nesmysl!" opravila Osvitka. „Milostné příběhy neumírají.      Jsou jako měsíc, žijí věčně. Tak třeba ta nevěsta a ten ženich se mají moc rádi. Slyšela jsem to dneska od jedné Patrony zabalené v balicím papíru, která se mnou náhodou přebývala v téže zásuvce a znala všechny poslední novinky ode dvora."

Ale Kateřinské kolo zavrtělo hlavou: „Milostné příběhy jsou mrtvé, milostné příběhy jsou mrtvé, milostné příběhy jsou mrtvé," šeptalo. Patřilo k těm tvorům, kteří se domnívají, že když člověk opakuje jednu a touž věc mnohokrát dokola, stane se z ní nakonec pravda.

Náhle bylo slyšet pronikavé suché zakašlání a všichni se ohlédli.

Pocházelo od vysoké, nadutě vypadající Rakety, která byla přivázána ke konci dlouhého klacku. Vždycky než proslovila nějakou poznámku, zakašlala, aby upoutala pozornost.

„Ehm! Ehm!" pravila a všichni poslouchali, s výjimkou nebohého Kateřinského kola, které pořád ještě pokyvovalo hlavou a breptalo si pro sebe: „Milostné příběhy jsou mrtvé."

„Volám vás k pořádku! Volám vás k pořádku!" vykřikovala Prskávka. Byla tak trochu politik a vždycky hrála důležitou roli v místních volbách, takže věděla, kterých patřičných parlamentních výrazů má použít.

„Úplně mrtvé," šeptalo Kateřinské kolo a usnulo.

Když nastalo dokonalé ticho, odkašlala si Raketa potřetí a začala. Mluvila velmi pomalým zřetelným hlasem, jako by diktovala své memoáry, a vždycky se dívala osobě, s kterou mluvila, přes rameno. Ano, měla vskutku vybrané způsoby.

„Jaké to je pro králova syna štěstí," poznamenala, „že se žení zrovna v den, kdy mě mají vystřelit. Skutečně, ani kdyby to byl někdo takhle zařídil předem, nemohlo to pro něho dopadnout lépe; ale princové mívají vždycky štěstí."

„Jemináčku," vyprskla malá Prskavka, „já jsem si myslela, že to je právě obráceně a že nás mají vystřelit na princovu počest."

„Možná že ve vašem případě tomu tak je," odpověděla Raketa, „vlastně o tom vůbec nepochybuji, ale se mnou je to jiné. Já jsem skutečně podivuhodná Raketa a pocházím z podivuhodných rodičů. Moje matka byla ve své době nejslavnější Kateřinské kolo a proslula graciézním tancem. Když se prvně objevila před veřejností, zatočila se devatenáctkrát, než zhasla, a po každém kole vychrlila do vzduchu sedm růžových hvězd. Měla v průměru tři a půl stopy a byla vyrobena z toho nejkvalitnějšího střelného prachu. Můj otec byl stejně jako já Raketa, a byl francouzského původu. Vyletěl tak vysoko, až se lidé báli, že se vůbec nevrátí dolů. Ale vrátil se, protože byl nesmírně dobrácké povahy, a sestupoval v záplavě zlatého deště. Noviny se o jeho výkonu rozepisovaly velmi lichotivými slovy. Ano, Dvorní noviny ho nazvaly triumfem polytechnické-ho umění."

„Pyrotechnického, pyrotechnického, chcete snad říct," podotklo Bengálské světlo, „já vím, že se říká pyrotechnický, protože jsem to vidělo napsáno na své vlastní bedně."

„Hm, já jsem řekla polytechnického," ozvala se na to Raketa přísným tónem, a Bengálské světlo z toho bylo tak zničené, že hned začalo pouštět hrůzu na malé prskavky, aby ukázalo, že je přece jen ještě osobností jisté důležitosti.

„Říkala jsem," pokračovala Raketa, „říkala jsem — — Co jsem to říkala?"

„Mluvila jste o sobě," připomněla jí Osvitka.

„Samozřejmě. Věděla jsem, že jsem musela probírat nějaké zajímavé téma, ale byla jsem přitom tak hrubě přerušena. Nesnáším hrubost a nezpůsoby jakéhokoli druhu, jelikož jsem nesmírně citlivá. Nikdo na celém světě není tak citlivý jako já, to vím naprosto bezpečně."

„Jaká je vlastně taková citlivá osoba?" zeptala se Prskávka Osvitky.

„To je osoba, která má sama kuří oka, a tudíž pořád šlape na prsty jiným lidem," odpověděla Osvitka tlumeným šepotem a Prskavka téměř vyprskla smíchy.

„Čemu se to prosím smějete?" zeptala se Raketa, „já se ničemu nesměji."

„Já se směju, protože jsem šťastná," odpověděla Prskavka.

„To je ale velice sobecký důvod," rozhorlila se Raketa zlostně. „Jaké máte právo být šťastná? Měla byste myslet na jiné. Ve skutečnosti byste měla myslet na mě. Já vždycky myslím na sebe, a očekávám, že všichni ostatní budou dělat totéž. Tomu se říká sympatie. To je překrásná ctnost a já ji vlastním ve vysoké míře. Dejme tomu, že by se se mnou dnes večer například něco stalo. Jaké by to bylo pro všechny neštěstí! Princ s princeznou by už nikdy nebyli šťastni, celý jejich manželský život by se tím zkazil. A pokud se týče krále, vím, že ten by to vůbec nepřežil. Ano, když vlastně začínám uvažovat o důležitosti svého postavení, dojímá mě to téměř k slzám."

„Jestli chcete ostatním poskytnout nějakou radost," zvolala Osvitka, „měla byste dávat pozor, abyste zůstala suchá."

„Dozajista," vykřiklo Bengálské světlo, které už začínalo mít lepší náladu, „to dá obyčejný rozum."

„Obyčejný rozum, no ne!" vyjela Raketa rozhořčeně, „zapomínáte, že já jsem velice neobyčejná a velice podivuhodná. Chm, obyčejný rozum může mít každý, zvlášť když nemá žádnou fantazii. Ale já fantazii mám, protože nikdy neuvažuji o věcech tak, jaké ve skutečnosti jsou; vždycky o nich uvažuji, jako by byly úplně jiné. A pokud jde o to, abych se udržela v suchu, není tu zřejmě vůbec nikdo, kdo by dovedl ocenit citlivou povahu. Naštěstí to je úplně jedno. Jediná věc, která člověku pomůže, aby prošel bez úhony životem, je vědomí obrovité méněcennosti všech ostatních, a to je cit, který sem v sobě vždycky pěstovala. Ale vy v sobě nikdo nemáte kouska srdce. Tady se chechtáte a jste samá legrace, jako by princ s princeznou ani nebyli právě oddáni."

„No a?" vykřikl malý Ohňostrůjek na balónku, „proč ne? Je to velice radostná událost a až vzlétnu do vzduchu, chci o tom všem povědět hvězdám. Uvidíte, jak se rozzáří, až jim budu povídat o krásné nevěstě."

„To je tak triviální názor na život!" usykla Raketa, „ale přesně to jsem čekala. Ve vás nic není, jste dutý a prázdný. Hm, možná že princ s princeznou se odeberou na venkov a třeba tam budou žít a bude tam hluboká řeka a třeba budou mít jediného syna, malého plavovlasého chlapečka s fialkovýma očima, jako má sám princ; a třeba si jednoho dne vyjde ten chlapec s chůvou na procházku a chůva usne pod košatou bezinkou, a může se stát, že ten chlapeček spadne do té hluboké řeky a utopí se. To bude hrozné neštěstí! Chudáci, ztratit jediného syna! To je opravdu až příliš hrozné! Z toho se snad nikdy nevzpamatuju."

„Ale zatím ještě jediného syna neztratili," pravila Osvitka, „vůbec je nepotkalo žádné neštěstí."

„Neřekla jsem přece, že nějakého ztratili," odpověděla Raketa, „řekla jsem, že by ho mohli ztratit. Kdyby byli jediného syna skutečně ztratili, pak by nemělo cenu vůbec o tom ještě mluvit. Já nesnáším lidi, co naříkají nad rozlitým mlékem. Ale když si pomyslím, že by mohli ztratit jediného syna, rozhodně mě to velice dojímá."

„To teda jo!" zvolalo Bengálské světlo. „Vy jste v tom svém dojetí vlastně ta nejafektovanější osoba, jakou jsem v životě potkala."

„A já jsem zase nepotkala v životě sprostší osobu, než jste vy," pravila Raketa, „a mému přátelskému citu vůči princi nemůžete vůbec rozumět."

„Vždyť ho ani neznáte," zavrčela Osvitka.

„Taky jsem neřekla, že ho znám," odpověděla Raketa. „Troufám si říct, že kdybych ho znala, vůbec bych asi nebyla jeho přítelkyní. Je to velice nebezpečné, znát své vlastní přátele."

„Měla byste radši dávat pozor, abyste zůstala suchá," podotkl Ohňostrůjek na balónku, „to je důležité."

„Důležité pro vás, o tom nemám pochyb," odpověděla Raketa, „ale když se mi zachce plakat, budu plakat." A skutečně se rozslzela pravými slzami, jež jí stékaly po klacíku jako dešťové kapky a téměř utopily dva broučky, kteří se zrovna chystali, že si spolu postaví domeček a hledali si na svůj příbytek nějaké pěkné suché místo.

„Ta musí mít opravdu romantickou povahu," pravilo Kateřinské kolo, „protože brečí, i když není vůbec kvůli čemu brečet," a zhluboka vzdychlo a vzpomínalo na dřevěnou Bednu.

Avšak Osvitka a Bengálské světlo byly velice roztrpčeny a z plna hrdla jen křičely: „Humbuk! Humbuk!"

Pak vyšel měsíc jako nádherný stříbrný štít a rozzářily se hvězdy a z paláce se ozval zvuk hudby.

Princ a princezna tančili jako první pár. Tančili tak krásně, že zpoza okna dovnitř nahlížely vysoké lilie a pozorovaly je a velké rudé máky pokyvovaly do rytmu hlavičkami.

Pak odbilo deset hodin, potom jedenáct a dvanáct a při posledním úderu půlnoci všichni vyšli na terasu a král poslal pro královského pyrotechnika.

„Nechť ohňostroj započne," přikázal král a královský pyrotechnik se hluboce uklonil a odpochodoval na konec zahrady. Měl s sebou šest pomocníků a každý nesl na konci dlouhé tyče rozsvícenou pochodeň.

Byla to dozajista velkolepá podívaná.

„Fiíí! Fiíí!" hvízdalo Kateřinské kolo, jak se točilo a točilo dokola. „Hú! Hú!" zahučela Osvitka. Pak se nad Palácem roztančily Prskavky a Bengálská světla se zbarvila nachem. „Sbohem," volal Ohňostrůjek na balónku, když stoupal vzhůru a sršel drobné modré jiskry. „Prásk! Prásk!" odpovídaly Prskavky, které se nesmírně bavily. Všichni měli úžasný úspěch, až na podivuhodnou Raketu. Ta byla od pláče tak mokrá, že vůbec nemohla vybuchnout. To nejlepší, co v sobě měla, byl střelný prach, ale ten od slzí tak proviní, že nebyl k ničemu. Všichni Raketini příbuzní, s kterými se vůbec nikdy nebavila, leda že se nad nimi ošklibovala, vyletěli do vzduchu jako báječné zlaté květiny s ohňovými květy. „Hurá! Hurá!" křičel celý dvůr. A malá princezna se smála samou radostí.

„Nejspíš si mě schovají pro nějakou velkolepou příležitost," usoudila Raketa, „rozhodně to tak bude," a tvářila se ještě nadutěji než jindy.

Druhého dne přišli nádeníci všechno uklidit. „To je zřejmě deputace," pravila Raketa, „přijmu je s patřičnou důstojností," a tak ohrnula nos vzhůru a svraštila tak přísně čelo, jako by přemýšlela o něčem strašně důležitém. Ale nikdo si jí nevšímal, až teprve když odcházeli. Zahlédl ji jeden nádeník. „No nazdar!" vykřikl, „to je ale nádhera, taková mizerná rachejtle!" a hodil ji přes zeď do strouhy.

„Nádhera? Mizera?" opakovala si, když svištěla vzduchem. „To je nemožné, to myslel určitě jenom nádhera, nádherná raketa, rozhodně jenom to chtěl asi říct. Nádhera a mizera znějí podobně, skoro stejně, a vlastně mají často i stejný význam," řekla si a padla do bláta.

„Není to tu moc pohledné," poznamenala, „ale bezpochyby jsou to nějaké moderní lázně a oni mě sem poslali, abych opět nabyla zdraví. Rozhodně mám velice otřesené nervy a potřebuji odpočinek."

Pak k ní připlavala malá žabka s očkama zářícíma jako drahokamy a v zeleném skvrnitém pláštíku.

„Á, vidím, že přijel nový host!" pravila žabka. „Jojo, není nad bahno. Dejte mi deštivé počasí a strouhu a jsem docela šťastná. Myslíte si, že bude mokré odpoledne? Já aspoň rozhodně doufám, ale nebe je úplně modré a bez mráčku. To je škoda!"

„Ehm! Ehm!" udělala Raketa a rozkašlala se.

„Vy ale máte kouzelný hlas!" vykřikla Žabka. „Je to jako kvákání a kvákání je ten nejhudebnější zvuk na světě. Dnes večer uslyšíte náš Kuňkalský zpěváčky spolek. Sedíme ve starém kachňáku, to je rybník hned vedle sedlákova stavení, a jakmile vyjde měsíc, spustíme. Je to tak čarovné, že všichni zůstanou vzhůru a poslouchají nás. Ano, dokonce právě včera jsem slyšela, jak říká sedlákova žena své matce, že kvůli nám nemohla ani oka zamhouřit. To jednoho nesmírně těší, když je tak populární."

„Ehm! Ehm!" udělala Raketa vztekle. Hrozně ji popuzovalo, že se nemůže dostat ke slovu.

„Skutečně čarovný hlas," pokračovala žába, „doufám, že taky přijdete k rybníku. Musím už jít, podívat se po dcerkách. Mám šest krásných dcer a mám strach, že by je mohla potkat Štika. Je to úplná obluda a vůbec by neměla žádné skrupule a klidně by je shltla k snídani. Takže sbohem. Hrozně pěkně jsem si popovídaly, moc se mi to líbilo."

„Popovídaly, to teda jo!" ušklíbla se Raketa. „Celou dobu jste žvanila sama. To není žádná konverzace."

„Někdo přece musí poslouchat!" odpověděla Žába, „a já hrozně ráda obstarávám všechen hovor sama. Šetří to čas a předejde se tím hádkám."

„Ale já ráda hádky," prohlásila Raketa.

„Doufám že ne," pravila Žába shovívavě. „Hádky jsou nesmírně vulgární, protože v lepší společnosti zastávají všichni stejné názory. Ještě jednou sbohem. V dálce vidím svoje dcery!" A Žabka odplula.

„Vy jste ale osoba, jaká mi jde hrozně na nervy, a taky hrozně nevychovaná. Nesnáším lidi, co mluví sami o sobě jako vy, když o sobě chce mluvit někdo jiný, jako třeba já. Tomu říkám sobectví a není nic odpudivějšího než sobectví, zvlášť pro někoho s mou povahou, protože já jsem známá pro svou soucitnou letoru. Nakonec byste si ze mě měla vzít příklad; lepší vzor byste asi nenašla. Měla byste toho využít, dokud máte možnost, protože téměř ihned se vracím ke dvoru; vlastně princ s princeznou byli včera oddáni na mou počest. Samozřejmě že vy o těhle záležitostech nemáte ponětí, protože vám sláma kouká z bot."

„Nemá cenu na ni hovořit," poznamenala Vážka, která seděla na vršku hnědavé sítiny, „vůbec to nemá cenu, protože už je pryč."

„Hm, její škoda, ne moje," odpověděla Raketa. „Já přece na ni nepřestanu mluvit jen proto, že nedává pozor. Hrozně ráda poslouchám sama sebe. Je to jedna z mých největších radostí.

Často vedu dlouhé konverzace úplně sama se sebou, a někdy  mluvím tak chytře, že z toho, co říkám, nerozumím ani slovo."

„To byste pak rozhodně měla přednášet filozofii," pravila Vážka a roztáhla svá nádherná průsvitná křídla a vzlétla do oblak.

„Ta je ale hloupá, že tu nezůstala!" pravila Raketa. „Určitě takovouhle příležitost, aby povznesla svou mysl, nemá moc často. Ale mně je to úplně fuk. Takový génius jako já určitě jednoho dne dojde ocenění," a zapadla o něco hloub do bláta.

Po nějaké době k ní připlavala Bílá kachna. Měla žluté nohy a na nich prsty s plovacími blánami a vzhledem ke své kolébavé chůzi byla pokládána za velikou krásku.

„Kvá, kvá, kvá," pravila. „Jakou vy máte ale podivně tvarovanou figuru! Smím se vás zeptat, to už jste se tak narodila, anebo je to po nějaké havárii?"

„Je snad nad slunce jasné, že jste žila jenom na venkově." odpověděla Raketa, „jinak byste věděla, kdo já jsem. Nicméně vám vaši nevědomost promíjím. Nebylo by to fér, kdyby člověk čekal, že všichni ostatní budou tak podivuhodní jako on. Budete asi bez pochyby překvapena, když vám řeknu, že dovedu vyletět do oblak a pak se snést dolů v záplavě zlatého deště."

„Na tom nic zvláštního nevidím," pravila Kachna, „protože nechápu, co je na tom pro koho dobrého. Podívejte, kdybyste dovedla orat pole jako vůl nebo táhnout vůz jako kůň anebo hlídat ovce jako ovčácký pes, to by bylo něco!"

„Vy mé podařené stvoření," vykřikla Raketa velmi nadutým hlasem, „vidím, že patříte k nižším vrstvám! Osobnost mého postavení není nikdy užitečná. Mám jisté vynikající přednosti a to je víc než dostatečné. K přičinlivosti jakéhokoli druhu nechovám žádné sympatie, a ze všeho nejmíň právě k přičinlivosti, jakou tu zřejmě doporučujete vy. Vždycky jsem byla toho mínění, že těžká práce je prostě útočiště lidí, kteří nemají vůbec co dělat."

„Baže, baže," pravila Kachna, která měla velice mírumilovnou povahu a s nikým se nikdy nepřela, „každý máme jiný vkus. Nicméně doufám, že se tu usadíte natrvalo."

„Bože, chraň!" vykřikla Raketa. „Jsem tu jenom jako host, jako vzácný host. Fakt je, že mi to tady připadá nudné. Není tu ani společnost ani samota. Je to v podstatě jako někde na předměstí. S největší pravděpodobností se vrátím ke dvoru, jelikož vím, že mým životním posláním je způsobit ve světě senzaci."

„Sama jsem kdysi pomýšlela, že bych vstoupila do veřejného života," podotkla Kachna, „je přece tolik věcí, které by potřebovaly zreformovat. Abych pravdu řekla, před nějakým časem jsem předsedala jedné schůzi, kde jsme odhlasovali rezoluce, v kterých jsme zavrhli všechno, co se nám nezdá. Nicméně zřejmě neměly nijak zvláštní vliv. Teď jsem se stáhla do soukromí a starám se o svou rodinu."

„To já jsem pro veřejný život přímo stvořená," pravila Raketa, „a taky všichni mí příbuzní, i ti nejprostší. Kdykoli se kde objevíme, vzbuzujeme velikou pozornost. Já jsem před veřejnost vlastně ještě nepředstoupila, ale až to udělám, bude to velkolepá podívaná. Pokud jde o rodinný život, v tom člověk rychle zastará, a taky odvádí jednomu mysl od vyšších záležitostí."

„Ááá! Vyšší záležitosti života, ty jsou přece tak nádherné!" pravila Kachna, „a to mi připomíná, že mám hrozný hlad," a odplavala pryč po proudu, opakujíc: „Kvá, kvá, kvá."

„Vraťte se! Vraťte se!" ječela za ní Raketa, „Mám vám toho ještě tolik co říct," ale Kachna jí nevěnovala žádnou pozornost. „To jsem ráda, že je pryč," řekla si Raketa, „má úplně maloměšťácké názory," a opět se propadla o trochu hloub do bahna a začala přemýšlet o osamění génia, když najednou přiběhli na břeh dva malí chlapci v bílých kazajkách, s kotlíkem a s několika klacky.

„Tohle určitě bude deputace," pomyslela si Raketa a snažila se vypadat velice vznešeně.

 „Hele!" vykřikl jeden hoch, „ten poklad, taková stará rachomejtle na klacku! Jak ta se sem dostala," a vytáhl Raketu ze strouhy.

„Stará rachomejtle!" řekla si Raketa, „to je nemožné! Ale řekl poklad, ano, tak to asi myslel. Poklad je přece pro mě velká poklona. Zřejmě mne omylem pokládá za některého z dvorních hodnostářů!"

„Pojď, strčíme ji do ohně!" navrhl druhý chlapec, „aspoň se to v kotlíku bude dřív vařit."

A tak narovnali hraničku klestí a nahoru položili Raketu a zapálili oheň.

„To je něco velkolepého," vykřikla Raketa, „oni mě vystřelí v denním světle, aby mě všichni mohli vidět."

„Teď si chvilku zdřímnem," řekli si hoši, „a až se probudíme, bude se to v kotlíku vařit," a položili se do trávy a zavřeli oči.

Raketa byla hrozně provlhlá, takže trvalo dlouho, než chytila. Ale nakonec se přece jenom vzňala.

„Ano, teď, teď se rozletím!" vykřikla a celá ztuhla a napřímila se pýchou. „Vím, že vyletím mnohem výš, než jsou hvězdy, výš, než je měsíc, mnohem výš, než je slunce. Vlastně vyletím tak vysoko, že--"

„Fií! Fií!" a vznesla se vzhůru do vzduchu.

„To je kouzlo!" křičela. „Takhle poletím věčně. To je úžasný úspěch!"

Ale nikdo ji neviděl.

Potom začala po celém těle cítit jakési zvláštní brnění.

„Teď vybuchnu," volala, „ode mne chytí celý svět a způsobím takový kravál, že celý rok nebude nikdo mluvit o ničem jiném." A skutečně taky vybuchla. „Prásk! Prásk! Prásk!" bouchal střelný prach. O tom nebylo pochyb.

Ale Raketu nikdo neslyšel, dokonce ani ti dva malí hoši, protože ti spali jako dudci.

A pak z ní už zbyl jenom ten klacík a ten padl na hřbet Huse, která si podél strouhy vyšla na procházku.

 „Panenko skákavá," vykřikla Husa. „Budou pršet klacky!" a rychle vklouzla do vody.

„Já to věděla, že způsobím obrovskou senzaci," zasípěla Raketa a zhasla.