Pokladnička

V dětském pokoji bylo velmi mnoho hraček. Na skříni stála pokladnička, byla hliněná a měla podobu prasátka. Měla ovšem nahoře otvor a ten otvor byl nožem ještě zvětšen, aby se tam mohly strkat také velké stříbrné peníze.

Dostaly se tam dva a kromě toho mnoho jiných drobných mincí. Pokladnička byla jimi tak naplněna, že již ani nezvonily, když jsi jí zatřásl, a to bylo to nejvyšší, kam až to může pokladnička vůbec přivést.

Tak tedy stála pokladnička na skříni a dívala se dolů na všechno ve světnici. Věděla dobře, že za to, co má v břiše, mohla by koupit všechno, a to už pak by mohla mít pořádné sebevědomí.

Také ostatní věci v pokoji si to myslily, třeba to neříkaly, neboť měly dost co hovořit o jiném. Zásuvka pohovky byla vytažena, a tu se v ní ukázala velká panna, trochu stará a na krku spravovaná. Dívala se ven a náhle zvolala:

„Zahrajme si na lidi! To bude něco!"

Nastal všeobecný rozruch, ba i obrazy se hýbaly na stěně, neboť chtěly ukázat, že mají také zadní stranu, a proti tomu se nedalo nic říci.

Bylo to o půlnoci, měsíc svítil oknem a hezky všechno osvětloval. Hra měla již začít a všechno bylo pozváno, ba i dětský vozíček, třeba patřil k hrubším hračkám.

„Každý má do sebe cosi dobrého," říkal. „Nemůžeme být všichni šlechtici! Někdo také musí být k užitku, jak se říká!"

Pokladnička byla jediná, která dostala pozvání písemně; stála příliš vysoko, aby si mohli myslit, že by to ústně uslyšela; také nedala žádnou odpověď, přijde-li, či ne. Měla-li být s nimi, mohla zůstat jenom na svém místě; podle toho se měli ostatní řídit, a také se zařídili.

Malé loutkové divadélko bylo hned postaveno tak, aby bylo vidět přímo do něho. Chtěli začít divadelní hrou a potom měl být podáván čaj s duchaplným hovorem a při něm se měl tříbit rozum; a s tím se hned začalo. Houpací kůň mluvil o tréninku a plnokrevnosti, dětský vozík o železnici a parní pile — toť ovšem patřilo všechno k jejich oboru a mohli o tom hovořit. Hodiny v pokoji hovořily o politice — ti-ce — ti-ce! Věděly vždy, kolik uhodilo, ale říkalo se o nich, že nejdou dobře. Hůl španělka byla hrda na své kování a na svůj stříbrný knoflík; byla totiž okována shora i zdola.

V lenošce ležely dvě vyšívané podušky; byly tuze roztomilé a hloupé. A tak mohlo divadlo začít.

Všichni seděli a dívali se. Byli vyzváni, aby tleskali, bouchali a hlučeli, jako by z toho měli radost.

Jezdecký bičík řekl, že nikdy nenapráskal starým lidem. „Já práskám každému!" pravilo třaskavé zrnko. „Na tom přece nezáleží, jak je kdo stár!" mínilo plivátko. Tak uvažovali všichni při divadelním představení.

Kus nestál za mnoho, ale byl dobře proveden. Všichni herci se obraceli namalovanou stranou ven, mohl ses na ně dívat jenom z líce, a nikoli z rubu. A všichni hráli znamenitě, až docela vpředu divadla. Nitě byly pro ně příliš dlouhé, ale tím víc je bylo vidět.

Spravovaná panna byla tak pohnuta, že nýtek, který ji držel, povolil. Pokladnička byla tak dojata, že se rozhodla učinit něco pro jednoho z herců a dát do poslední vůle, aby ležel vedle ní v hrobě, až nastane čas.

Byl to skutečný požitek, takže vynechali podávání čaje a hned přišlo tříbení rozumu. To nazývali hrát si na lidi a nebyl v tom žádný jiný úmysl, jenom si tak hráli.

— A každý myslil sám na sebe a na to, co myslí pokladnička.

A pokladnička přemýšlela nejdále dopředu; myslila na poslední vůli a pohřeb — a kdy to nastane. Bývá to vždycky dříve, než se naděješ. — Bác! Teď spadla ze skříně

— ležela na zemi rozbita na kusy a střepy a peníze z ní skákaly a tančily po podlaze; nejmenší se otáčely, velké se kutálely, zvláště jeden stříbrný peníz, ten chtěl hodně daleko do světa. A dostal se tam a také všechny ostatní se tam dostaly.

A střepy z pokladničky se dostaly do kbelíku, ale na skříni stála hned druhého dne nová hliněná pokladnička. Nebylo v ní ještě ani penízku, a proto nemohla zazvučet, když jí někdo zatřepal. Tím se podobala své předchůdkyni. Byl to přece začátek — a tím skončíme.