Popelka

Byl jednou jeden velmož a ten se podruhé oženil. Vzal si ženu, nad niž nebylo na světě nadutější a pyšnější. Měla dvě dcery a ty byly ve všem po ní. Muži zůstala po nebožce jediná dcera, laskavá a hodná, nikde byste takovou nenašli: byla po mamince, po nejhodnější ženě na světě.

Zlá povaha macešina se ukázala hned po svatbě. Nesnesla nevlastní dceru. Nectnosti jejích vlastních dětí zrovna křičely vedle dobrých vlastností nevlastní dcery. A jen proto jí ukládala ty nejhorší domácí práce: musila mýt nádobí, drhnout schody a uklízet pokoje macechy a jejích dcer. Sama spala na hůře na ošklivém slamníku, zatímco její sestry měly pokoje obložené vzácným dřevem, postele podle nejnovější módy a zrcadla, v kterých se mohly zhlížet od hlavy až k patě. Ubohá dívka to všechno trpělivě snášela a neodvážila se postěžovat si otci, ještě by jí vyhuboval, nová žena ho docela ovládla.

Po práci našla jediný útulek v koutě krbu, tam se posadila do popela, a tak jí v domě nikdo neřekl nijak než Upopelenec. Mladší z nevlastních sester byla o kapánek hodnější než ta starší a říkala jí aspoň trochu slušněji — Popelka. Přitom však byla Popelka i v ubohých hadříčkách pořád tisíckrát hezčí než její sestry, ačkoli se strojily do nejnádhernějších šatů.

I stalo se, že královský princ pořádal ples a pozval na něj všechny urozené osoby, mezi nimi také naše dvě slečny, neboť město si jich velmi vážilo. Měly z pozvání velkou radost a od té chvíle se zaměstnávaly jen tím, že si vybíraly šaty a zkoušely všemožné účesy, jen aby našly to pravé, co by jim dokonale slušelo. Popelce nastalo nové trápení. Kdo jiný by žehlil sestrám prádlo a kroužkoval náručky a všelijak jinak se staral o jejich parádu než ona. Mluvilo se jen o tom, jak nejlépe se obléci.

„Já si vezmu červené sametové šaty s anglickými ozdobami," řekla starší.

„Já mám jen obyčejnou sukni," pravila mladší, „ale zato si vezmu plášť se zlatými květy a démantový náhrdelník, není zrovna nejhorší."

Poslaly pro vyhlášeného kadeřníka a u nejlepších dodavatelů daly nakoupit pudrů, voňavek a krémů. Zavolaly Popelku, aby se s ní radily, věděly, že má dobrý vkus. Popelka jim opravdu radila výborně, a dokonce se nabídla, že je sama učeše, k čemuž rády svolily.

Když je česala, ptaly se jí:

„Popelko, že bys také ráda šla na ples?"

„Ach slečny, vy se mi vysmíváte," řekla Popelka. „Tak vysoko nemyslím."

„Máš pravdu, to by se nasmáli, až by viděli jít na ples upopelence."

Jiná by jim za to jistě pokazila účes. Ale Popelka byla hodná a učesala je skvěle. Obě už dva dny z nedočkavosti ani nejedly. Přetrhly víc než tucet šněrovaček, jak se stahovaly, aby byly v pase co nejštíhlejší, a od zrcadla se vůbec nehnuly.

Konečně nastal ten šťastný den. Všichni odjeli a Popelka se za nimi dívala tak dlouho, dokud je neztratila z očí, a pak se dala do pláče. Její kmotřička ji viděla celou uplakanou, i ptala se, co se jí stalo.

„Já bych ráda ... tak ráda ..." pro slzy však Popelka nemohla dál.

Její kmotřička, byla to víla, jí řekla:

„Ty bys ráda na ples, viď?"

„Ach, ano," vzdychla si Popelka v slzách.

„Nuže, když mě poslechneš, pomohu ti, dostaneš se tam."

Zavedla ji do svého pokoje a řekla:

„Jdi do zahrady a přines mi dýni."

Popelka hned běžela a utrhla nejkrásnější dýni, jaká tam byla, a donesla ji kmotřičce. Nadarmo v duchu hádala, jak jí tahle dýně může pomoci, aby se dostala na ples. Kmotřička vydlabala z dýně všechnu dužinu, nechala z ní jen slupku a pak se jí dotkla kouzelným proutkem: dýně se rázem proměnila v krásný zlatý kočár.

Pak se šla kmotřička podívat na myší past a našla v ní šest živých myšek.

Řekla Popelce, aby trochu nadzvedla dvířka v pasti, a jak myška vyběhla, šlehla ji proutkem: každá myš se hned proměnila v krásného koně. A tak tu v malé chvilce stálo skvělé šestispřeží koní myšáků.

Nevěděla si však rady, jak udělat kočího.

Popelka pravila: „Podívám se do pasti na krysy, je-li tam nějaká, uděláme kočího z ní."

„Máš pravdu," řekla kmotřička. „Jdi se podívat."

Popelka přinesla past a v ní tři tlusté krysy. Víla z nich vybrala tu s nejmohutnějšími vousy. Dotkla se jí proutkem a krysa se hned proměnila v tlustého kočího s vousy k pohledání.

Potom pravila:

„Jdi ještě do zahrady a najdeš tam za kropicí konví šest ještěrek. Přines mi je."

Jak je Popelka přinesla, kmotřička je proměnila v šest vyšňořených lokajů, ti si hned stoupli za vůz a vypadali tak důležitě, jako by celý život nic jiného nedělali.

Tu víla řekla:

„Nuže, teď už máš v čem jet na ples. Jsi spokojena?"

„Ano, velice, ale to mám jet v těch ubohých hadříčkách?"

Kmotřička se jí dotkla proutkem a naráz tu stála Popelka v šatech utkaných ze stříbra a zlata, ozdobených drahokamy. Pak jí víla ještě vykouzlila roztomilé skleněné střevíčky, jakých svět ještě neviděl. Popelka, vystrojena, jak se sluší a patří, vystoupila do kočáru. Kmotřička jí kladla na srdce hlavně to, aby se na plesu nezdržela přes půlnoc, jinak se z jejího kočáru stane zase dýně, z jejích koní myši, z kočího krysa, z lokajů ještěrky a z nádherných šatů špinavé hadříčky.

Popelka kmotřičce slíbila, že se nezdrží na plese ani chvilku přes půlnoc. A radostí celá bez sebe odjela. Když královskému princi oznámili, že na ples přijela vznešená cizí princezna, honem ji běžel uvítat. Podal jí ruku, pomohl jí vystoupit z kočáru a uvedl ji do sálu mezi společnost. Všechno zmlklo; tanec ustal, housle uprostřed písničky ztichly a všichni si pozorně prohlíželi neznámou princeznu, která byla spanilost sama.

Nebylo slyšet nic než zmatený šum a šepot: „Ach, jak je krásná!"

Sám král, ač to už nebyl mladík, nespustil z ní oči a nedalo mu, aby nepošeptal královně, že už dlouho a dlouho neviděl tak půvabnou a roztomilou bytost. Všechny dámy pozorně zkoumaly její účes a šaty, aby si zítra mohly opatřit podobné, seženou-li vůbec takovou látku a najdou tak zručné krejčí.

Princ ji posadil na nejčestnější místo a potom ji vyzval k tanci. Tančila tak půvabně, že si získala ještě větší obdiv. Přinesli znamenité občerstvení, ale mladý princ ani do úst nevzal, tak byl do ní zahleděn. Popelka si na chvilku také přisedla k svým sestrám a byla na ně velmi roztomilá. Rozdělila se s nimi o pomeranče a citróny, které dostala od prince: a to je nejvíc udivilo, protože ji vůbec neznaly.

Když se tak bavily, uslyšela Popelka, že hodiny bijí tři čtvrtě na dvanáct Hned se velmi zdvořile rozloučila s celou společností a rychle odešla. Jak přišla domů, vyhledala kmotřičku, poděkovala jí a řekla, že by zítra zase ráda šla na ples, protože prý ji o to požádal sám princ. Zrovna vyprávěla kmotřičce, jak se na plese bavila, kdo tam všechno byl, když vtom zaklepaly na dveře její sestry. Popelka jim běžela otevřít.

„Jak to, že jdete tak pozdě?" ptala se jich. Protírala si při tom oči, zívala a protahovala se, jako by se byla zrovna probudila.

„Mělas být na plese, byl by ti čas také utekl jako voda," odpověděla jedna. „Přišla tam nejkrásnější princezna, tak krásnou si ani neumíš představit. A jak se k nám hezky chovala. Rozdělila se s námi o pomeranče a citróny."

Rozradostněná Popelka se jich vyptávala, jak se ta princezna jmenuje. Ony však řekly, že ji neznají, že se princ kvůli ní trápí a že by dal všechno na světě, kdyby věděl, odkud je a jak se jmenuje. Popelka se usmála a pravila: „Tak byla tedy náramně krásná? Můj Bože, jste vy to šťastná stvoření. Nemohla bych ji také vidět? Ach slečno Teklo, půjčte mi vaše všední šaty!"

„To tak ještě," odvětila slečna Tekla, „půjčit šaty takovému ošklivému upopelenci. To bych musila být blázen!"Popelka věděla, že ji sestra odbude, a byla ráda, že se tak stalo. Kdyby jí tak sestra šaty půjčila, byla by ji přivedla do velkých rozpaků.

Druhého dne obě sestry odjely na ples a za nimi Popelka, vystrojená ještě nádherněji než včera. Princ se točil jen kolem ní a pořád k ní něžně a lichotivě mluvil. Panence to lahodilo a zapomněla na to, co jí kmotřička kladla na srdce. Když hodiny začaly bít půlnoc, myslila, že bijí sotva jedenáct: zvedla se a prchla lehce jako laň. Princ se za ní pustil, ale už ji nechytil. Na útěku ztratila jeden ze svých skleněných střevíčků a princ ho velmi opatrně zvedl a schoval. Popelka přiběhla domů celá udýchaná, bez kočáru, bez lokajů, v starých upopelených šatech. Z celé nádhery jí nezůstalo nic než střevíček, podobný tomu ztracenému. Vyptávali se stráží, zdali neviděly utíkat kolem princeznu. Ty však tvrdily, že neviděly nikoho, jen jakési chudě oblečené děvče, byla to prý spíše nějaká venkovanka než slečna.

Když se obě sestry vrátily z plesu, ptala se jich Popelka, zdali se bavily tak dobře jako včera a zdali tam opět byla ona překrásná princezna. Prý ano, ale o půlnoci utekla, a to tak rychle, že ztratila skleněný střevíček tak roztomilý, že hezčí svět neviděl. A princ ho zvedl, do konce plesu se nedíval na nic jiného než na něj, jistě je do té krásné osoby, které střevíček patří, tuze zamilován.

Měly pravdu: za několik dní dal princ vyhlásit, že se ožení s tou dívkou, na jejíž nohu se střevíček hodí. A tak ho začali zkoušet princeznám, po nich vévodkyním a nakonec všem dvorním dámám, ale zbytečně. Také ho přinesli Popelčiným sestrám. Obě dělaly, jako by jim šel na nohu lehce, ale nedostaly se do něho ani špičkou. Popelka se na to dívala, poznala svůj střevíček a s úsměvem zvolala:

„Ukažte, já si ho také zkusím."

Sestry se jí vysmály. Ale dvořan, který zkoušel střevíček, se podíval pozorně na Popelku a shledal, že je velmi hezká. I řekl, že je to správné, ať prý střevíček zkusí i ona, má ho přece podle rozkazu dát ozkoušet všem dívkám. Posadil Popelku, nastavil střevíček a její nožka do něho vjela jako po másle. Střevíček jí padl jako ulitý. Sestry náramně žasly, ale div se údivem neskácely, když Popelka vyndala z kapsy druhý střevíček a obula si ho. Ale kde se vzala tu se vzala,hned tu byla kmotřička, dotkla se kouzelným proutkem Popelčiných špinavých hadříků a ty se rázem proměnily v nádherné šaty, v nádhernější ještě než ty, co měla na plese.

            Sestry v ní hned poznaly princeznu, kterou viděly na plese. Vrhly se jí k nohám a prosily ji, aby jim odpustila, že s ní tak špatně nakládaly a trápily ji. Popelka je pozvedla se země, objala je a řekla jim, že jim z celého srdce odpouští a že je prosí jen o to, aby ji měly do smrti rády. Potom Popelku, tak jak byla, dovedli k princi. Líbila se mu mnohem a mnohem víc než předtím, a za několik dní se slavila svatba. Popelka, která byla stejně hodná jako krásná, ubytovala své sestry v paláci a provdala je ještě téhož dne za vznešené dvořany.