Princezna ve spícím lese

Byl jednou jeden král a královna. Rmoutilo je, že nemají děti, tak je to rmoutilo, že to slovy nevypovíš. Navštívili kdejaké lázně na světě. Zkoušelo se všechno, prosby, poutě, drobné modlitby, ale nebylo to nic platné. Konečně přece královna obtěžkala a povila dcerku. Vystrojili krásné krtiny; malé princezně pozvali za kmotřičky všechny víly, které v té zemi byly k sehnání (sehnali jich sedm), aby ji každá něčím podarovala, jak bylo zvykem vil v oněch časech, a princezně se tak dostalo všemožných předností.

Po obřadech se celá společnost vrátila do královského paláce a tam se pro víly pořádala skvělá hostina. Před každou z nich položili skvostné talíře a pouzdro z ryzího zlata s lžicí, vidličkou a nožem, taktéž zlatými a vykládanými démanty a rubíny. A hle, když už všichni seděli u stolu, spatřili, že přichází stará víla, kterou opomněli pozvat, protože už padesát let nevyšla z jedné věže; měli ji za mrtvou nebo zakletou.

Král rozkázal, aby jí dali příbor; ale nemohl jí dát příbor z ryzího zlata jako ostatním, dali jich udělat jen sedm, pro sedm vil. Stará víla myslila, že si jí neváží, a zabrumlala mezi zuby nějakou hrozbu. Jedna mladá víla, která byla blízko ní, to zaslechla. Měla strach, aby stará víla nepřisoudila malé princezně něco ošklivého. Když vstali od stolu, ukryla se za čalouny: tak promluví poslední, a bude-li to zapotřebí, může napravit škodu, kterou stará víla třeba způsobí.

Zatím víly začaly podílet princeznu dary. První jí dala do vínku, že bude nejkrásnější bytostí na světě; druhá, že bude milá jako anděl; třetí, že bude všechno dělat s podivuhodným půvabem; čtvrtá, že bude umět dokonale tančit; pátá, že bude zpívat jako slavík; a šestá, že bude převýborně hrát na všechny možné nástroje. Došlo na starou vílu. Té se třásla hlava víc zlostí než stářím, když pronášela věštbu, že se princezna píchne do ruky o vřeteno a že na to umře.

Strašlivá sudba všemi otřásla, i spustili pláč a nářek. V tu chvíli vystoupila zpod čalounů mladá víla a hlasitě zvolala: „Králi a královno, ujišťuji vás, že vaše dcera nezemře; pravda, nemám dost moci, abych odčinila všechno, co má starší družka způsobila; princezna se píchne do ruky o vřeteno; ale místo aby umřela, upadne do hlubokého spánku a ten bude trvat sto let; pak přijde královský princ a probudí ji."

Aby se zabránilo neštěstí, které stará víla ohlásila, král vydal nařízení, že se pod trestem smrti zakazuje příst na vřetenu, a vůbec mít vřeteno doma.

Po patnácti nebo šestnácti letech se král a královna odebrali na jeden ze svých letohrádků. Jak tak jednou princezna pobíhala zámečkem a chodila z komnaty do komnaty, dostala se až nahoru na jednu věž do podkrovní komůrky a tam o samotě předla jakási stařenka. K té dobré duši se nedoneslo, že král zakázal přísti na vřetenu.

„Copak tu děláte, babičko?" ptala se princezna.

„Předu, děvčátko," odpověděla stařenka, která ji neznala.

„Ach, to je hezké!" princezna na to. „A jak to děláte? Ukažte, ať vidím, zdali to dovedu zrovna tak dobře jako vy."

A že byla hodně prudká a trochu ztřeštěná, a také proto, že to sudba vil předurčila, ještě vřeteno do ruky ani nevzala a už se píchla a padla do mdlob.

Stařenka neví, co si má počít, a volá o pomoc: přibíhají ze všech stran; polévají princezně tváře vodou, živůtek jí povolují, po rukou ji poplácávají, třou jí spánky rozmarýnovkou; ale nevzkřísili ji ničím.

A tu si král, který honem na ten hluk přiběhl nahoru, vzpomněl na předpověď vil. Dobře soudil, že to přijít musilo, když to víly řekly, a dal uložit princeznu do krásné komnaty v paláci, na lůžko zlatem a stříbrem vyšívané. Říkalo se o ní, že vypadá opravdu jako anděl, tak byla spanilá; mdloba totiž nesetřela živé barvy z její pleti: její líčka byla jako růže a rtíky jako korály; jen oči měla zavřené, ale bylo slyšet, jak tiše dýchá: z toho bylo vidět, že není nebožka.

Král rozkázal, aby ji nechali v klidu spát, dokud nepřijde hodina jejího probuzení. Dobrá víla, ta, co princezně zachránila život tím, že ji odsoudila k stoletému spánku, pobývala zrovna v tu chvíli, kdy se to přihodilo, dvanáct tisíc mil odtud, v království matakénském. V okamžení však o tom byla zpravena malým trpaslíkem, který měl sedmimílové boty (ty boty jedním krokem urazily sedm mil). Víla se ihned dala na cestu a za hodinu ji bylo vidět přijíždět v ohnivém voze taženém draky. Král jí podal ruku a pomohl jí sestoupit z vozu. Schválila všechno, co dal zařídit; ale že byla velice předvídavá, napadlo ji, že bude princezna náramně stísněná, až se probudí docela sama v tom starém zámku; a hle, co udělala!

Dotkla se proutkem všech, co v zámku byli (kromě krále a královny): vychovatelek, dvorních slečen, komorných, šlechticů, hodnostářů, správců, kuchařů, kuchtíků, pomocníků v kuchyni, stráží, vrátných, pážat, lokajů; a dotkla se též všech koní ve stájích, čeledínů, tlustých hafanů na dvoře, i malého Pufíčka, princeznina pejska, který se uvelebil na lůžku vedle ní. Jak se jich dotkla, všichni usnuli, aby se nevzbudili, dokud se nevzbudí jejich paní, a byli připraveni k jejím službám, až to bude potřeba. Také rožně nad ohněm, plné křepelek a bažantů, usnuly, usnul i oheň. To se stalo mžikem: víly se dovedou činit.

A tu král a královna políbili drahé dítě, aniž se probudilo, odešli ze zámku a vydali nařízení, že se tam nikdo nesmí ani přiblížit. Toho zákazu nebylo třeba: kolem celého parku vyrostlo ve čtvrthodině takové množství velkých i malých stromů, trní a ostružin, zapletených do sebe, že se tam nemohl dostat ani člověk, ani zvíře; tak bylo vidět jen špičky zámeckých věží, a to ještě jenom z velké dálky. Nikdo nepochyboval, že víla ukázala pravý kousek svého umění, aby se princezna, zatímco bude spát, nemusila bát zvědavců.

Uplynulo sto let a syn krále, který tenkrát vládl a byl z jiného rodu než spící princezna, dostal se jednou na lovu v tu stranu a ptal se, co je to za věže, ty nad tím velkým, širým hvozdem. Každý odpovídal podle toho, co o tom sám slyšel: jedni říkali, že je to starý zámek a v tom že straší; druzí, že tam čarodějnice z celého kraje pořádají své reje. Většinou se však povídalo, že tam přebývá lidožrout a nosí si tam všechny děti, které nachytá, aby je tam podle libosti snědl, a že tam za ním nikdo nemůže, že se lesem umí proklestit jen on sám.

Princ nevěděl, čemu má věřit, a tu se ujal slova starý venkovan a pravil:

„Je tomu víc než padesát let, princi, co jsem slyšel, jak někdo mému otci povídá, že tam v tom zámku je princezna, nejkrásnější na světě; že tam musí spát sto let, dokud ji neprobudí královský princ, jemu jedinému že je určena."

Mladý princ se všecek rozehřál, když to slyšel, věřil hned, že to krásné dobrodružství dokončí on, a hnán láskou a lačný slávy, rozhodl se, že ihned vypátrá, co tam je. Sotva se dal k lesu, hned se všechny ty velké stromy, křoviny a ostružiny samy od sebe rozpletly, aby mohl projít. Kráčel k zámku, viděl ho stát na konci velké aleje, do níž vstoupil, a byl překvapen, když si všiml, že za ním nikdo z družiny nemůže jít: hned jak prošel, stromy a křoviny se do sebe znovu zapletly. Ubíral se dál: mladý a zamilovaný princ je vždycky statečný. Vešel do rozsáhlého předního dvora a divže ho všechno, co spatřil, hrůzou neproměnilo v led. Bylo tam strašné ticho: všude kolem se prostíral obraz smrti. Natažená těla zvířat a lidí nejevila známky života, to bylo vše, co tam našel. Přece však podle trudovitého nosu hlídačů a podle jejich červených tváří poznal, že jenom spí; a jejich číše, v nichž bylo ještě pár kapek vína, dostatečně svědčily o tom, že usnuli při pití.

Jde velkým nádvořím, dlážděným mramorem. Stoupá po schodišti. Vchází do síně stráží, ty jsou seřazeny do špalíru, ručnice mají na ramenou a chrápou, jako když pilou řeže. Prochází řadou pokojů, plných šlechticů a dam, všichni spí, jedni vstoje, jiní vleže. Vchází do komnaty, celé zlaté, a na lůžku s rozhrnutými záclonami spatří tu nejkrásnější podívanou, jakou kdy viděl: princeznu — je jí tak patnáct nebo šestnáct let a v její zářivé spanilosti skví se cosi božského. Přiblížil se s obdivem, celý rozechvěn, a klesl vedle ní na kolena.

A tak se princezna, když zakletí skončilo, probudila a pohlédla na něho s takovou láskou, že se to snad při prvním pohledu ani nesluší.

„To jste vy, princi?" pravila. „Nechal jste na sebe dlouho čekat." Princ, očarován těmi slovy, a ještě více tím, jak je řekla, nevěděl,jak jí má svou radost a vděčnost dokázat. Ujistil ji, že ji miluje víc než sebe. Jeho řeč za mnoho nestála; ale říká se: oč méně krásných řečí, o to je láska větší. Byl ještě rozpačitější než ona, a nedivte se tomu: ona měla čas přemýšlet o tom, co mu řekne; je totiž pravděpodobné (příběh o tom však neříká nic), že ji dobrá víla po čas tak dlouhého spánku obšťastnila příjemnými sny. Nakonec spolu rozprávěli dlouhé hodiny a neřekli si ještě ani polovinu toho, co si říci měli.

Zatím se s princeznou probudil celý palác: každý se hleděl chopit svého díla. A protože nebyli všichni zamilováni, umírali hladem. Dvorní dáma, stejně nedočkavá jako ostatní, ztratila trpělivost a vzkřikla na princeznu, že už je večeře na stole. Princ pomohl princezně vstát: byla celá oblečena, a velmi nádherně; on však se chránil říci jí, že je ustrojena jako jeho babička a že má tuhý límec; nebyla proto méně krásná.

Odebrali se do zrcadlového sálu a tam večeřeli, obsluhováni princezninými sloužícími. Housle a hoboje hrály staré kousky, ale výtečné, protože tomu bylo sto let, co už se nehrály; a hned po večeři, aby neztratili ani chvilku, byli vrchním almužníkem oddáni v zámecké kapli; a dvorní dáma jim zatáhla záclony. Spali málo: princezna se za sto let naspala ažaž a princ ji brzy zrána opustil, aby se vrátil do města, otec měl o něho jistě strach.

Princ mu řekl, že se za honby ztratil v lese; že přenocoval v chýši jednoho uhlíře a povečeřel tam černého chleba a sýra. Král, jeho otec, byl dobrák a uvěřil mu. Ale jeho matka o tom tak docela přesvědčena nebyla. Když zpozorovala, že skoro každý den jezdí na lov a pokaždé má po ruce nějakou výmluvu, proč strávil dvě nebo tři noci venku, už nepochybovala o tom, že v tom je nějaká milostná pletka; ostatně s princeznou žil už víc než dva roky a měl s ní dvě děti: první dítě, dceruška, se jmenovala Jitřenka a druhému, synáčkovi, dali jméno Den; zdálo se, že je ještě krásnější než jeho sestra.

Královna chtěla, aby jí princ vyjevil své tajemství, a mnohokrát mu naznačila, že člověk má mít na světě všeho, čeho si srdce ráčí. Ale on se jí s tím neodvážil svěřit. Bál se jí, i když ji měl rád, byla totiž z rodu lidožroutů a král se s ní oženil jen proto, že byla náramně bohatá. Šeptalo se na dvoře, že má lidožroutské sklony a že když spatří malé dítě, musí se hodně přemáhat, aby se udržela a nevrhla se na ně. A tak jí princ za nic na světě nechtěl říci ani slova.

Ale když po dvou letech král umřel a princ nastoupil na trůn, vyhlásil svůj sňatek veřejně a s okázalou slávou si došel pro svou ženu královnu do jejího zámku. Uchystali jí skvělé uvítání v hlavním městě, kam vešla doprovázena oběma dětmi.

Mladý král se po nějakém čase pustil do války s císařem Kantalabytem, svým sousedem. Svěřil vládu královně matce a prosil ji, aby vzala v ochranu jeho ženu a děti: musil být ve válce po celé léto. Když odjel, královna matka poslala snachu s dětmi do venkovského domu v lesích, aby bez překážek mohla ukojit svou strašnou choutku. Za několik dní tam přišla a jednou večer řekla správci:

„Zítra chci mít k obědu malou Jitřenku."

„Probůh, paní...," zvolal správce.

„Chci ji," řekla královna (a řekla to tónem lidožroutským, jakým se vyznačuje chtivost po mladém mase), „a chci ji mít na cibulové omáčce."

Když ubožák viděl, že nemá cenu lidožroutce odporovat, vzal velký nůž a vešel nahoru do pokoje malé Jitřenky: byly jí tehdy čtyři roky; se smíchem se mu vrhla kolem krku a chtěla na něm cukrátko. Dal se do pláče a nůž mu vypadl z ruky. Běžel do chléva, podřízl tam malé jehňátko a připravil náramně dobrou omáčku. Jeho paní ho ujistila, že si nikdy na ničem tak skvěle nepochutnala. Zároveň odnesl malou Jitřenku a dal ji své ženě, aby ji schovala v obydlí, které měli v nejzazším koutě dvora.

Za osm dní potom zlá královna řekla správci:

„Chci k večeři svého vnoučka."

Nic nenamítal, byl rozhodnut, že ji oklame stejně, jako ji oklamal poprvé. Sel pro mladého prince a zastihl ho, jak v ruce drží malý rapír a šermuje s tlustou opicí: byly mu teprve sotva tri roky. Dovedl ho k ženě a ta ho ukryla s malou Jitřenkou. Místo něho předložil královně křehoučké kůzlátko, které lidožroutka shledala podivuhodně chutným.

Tak to šlo až dosud výborně: ale jednou večer pravila ta zlá královna správci:„Chci mít k obědu mladou královnu, a zrovna s takovou omáčkou, s jakou jsem měla její děti."

Tu již ubohý správce ztratil naději, že ji bude moci ještě jednou oklamat Mladé královně bylo už dvacet let, nepočítáme-li sto let, které prospala: její kůže byla maličko tuhá, i když dosud krásná a bělostná; i bylo těžké najít mezi zvířaty takové, které by mělo stejně tuhé maso. Aby si sám zachránil život, rozhodl se, že ji bez okolků zařízne, a vstoupil do její komnaty. Nutil se do zuřivosti, než tam vešel: přece však ji nechtěl překvapit a velmi šetrně jí sdělil, co mu královna matka rozkázala.

„Splňte svůj úkol," pravila mu, nastavujíc šíji, „proveďte rozkaz, který vám dali; aspoň se shledám se svými dětmi, se svými ubohými dětmi, které jsem měla tolik ráda."

Od té doby, co jí děti vzali a neřekli, co s nimi je, pokládala je za mrtvé.

„Ne ne, paní," odpověděl ubohý správce velice dojat, „nezemřete, a přece se s drahými dětmi shledáte, ale u mne doma, jsou tam schované. Znovu královnu oklamu a místo vás jí připravím k jídlu mladou laň."

Zavedl ji rovněž do svého obydlí, nechal ji tam, aby se v pláči objímala se svými dětmi, a běžel připravit laň, kterou královna snědla k večeři zrovna s takovou chutí, jako by byla jedla svou snachu. Tak svou krutost pořádně nasytila. Byla připravena, že králi, až se vrátí, řekne, že jeho choť a obě děti sežrali divocí vlci.

Jednoho večera se toulala, jak měla ve zvyku, po nádvořích a dvorech zámku, nevyčenichá-li tam nějaké čerstvé maso. Tu zaslechla, jak v jedné dolejší síni pláče malý princ a hovoří Jitřenka: královna, jeho matka, mu chtěla našlehat, zlobil malou Jitřenku, a Jitřenka se za bratříčka přimlouvala. Lidožroutka poznala hlasy mladé královny a jejích dětí. Rozlítilo ji, že byla oklamána, a druhý den ráno rozkázala hlasem tak strašným, až se všechno třáslo, aby přinesli doprostřed nádvoří velkou káď, dala ji naplnit ropuchami, zmijemi a užovkami: do ní měli být vrženi mladá královna s dětmi a správce se ženou a služebnou. Rozkázala, aby je přivedli s rukama svázanýma za zády.

Tak tu stáli a kat se chystal hodit je do kádě, když tu vjel na nádvoří král; tak brzo ho nikdo nečekal. Přihnal se na koni a všecek udiven se ptal, co má to strašné divadlo znamenat Nikdo se mu to neodvážil říci a tu se lidožroutka, rozzuřena nad tím, co viděla, sama vrhla po hlavě do kádě a šeredná havěť, kterou tam rozkázala dát, ji v okamžení sežrala. Král toho nepřestal litovat: byla to jeho matka. Ale že měl tak spanilou ženu a děti, dlouho se nermoutil.