Slavík

V Číně, jak asi víte, byl kdysi císař Číňan a všichni jeho dvořané byli rovněž Číňané. Je tomu již mnoho a mnoho let, co se přihodil příběh, který budu vypravovat, ale právě proto stojí za poslechnutí, než se na něj úplně zapomene.

Císařův zámek byl nejnádhernější na světě; byl celičký z jemného porcelánu, velmi drahocenného, ale také velmi křehkého, takže všichni musili dávat pozor, aby se ho neopatrně nedotkli. V zámecké zahradě byly přepodivné květiny a na nejkrásnějších byly přivázány stříbrné zvonečky. Ty zvonily, aby nikdo nešel okolo květiny, aniž si jí všiml.

Ano, všechno bylo velmi dobře promyšleno v císařově zahradě, která se rozprostírala tak daleko, že ani sám zahradník nevěděl, kde končí. Když jsi hodnou dobu šel tou zahradou, přišel jsi do překrásného lesa s vysokými stromy a hlubokými jezery.

Les sahal až k moři, které bylo modré a hluboké. Veliké lodi mohly plout až pod větve stromů a v těch bydlil slavík. Zpíval tak krásně, že i chudý rybář, který měl přece na starosti velmi mnoho jiných věcí, tiše naslouchal, když byl v noci na moři, aby zatáhl síť, a zaslechl slavíka.

„Panebože! Jak je to krásné!" říkal. Potom se musel starat o své věci a zapomněl na ptáka. Ale příští noc, když rybář vyplul a nikdo nezpíval, říkal zase: „Panebože! Jak to bylo krásné!"

Ze všech zemí celého světa přicházeli cizinci do císařova města. Obdivovali se zámku a zahradě, když však zaslechli zpěv slavíkův, říkali všichni: „Ale tohle je nejhezčí!"

A cizinci o tom vyprávěli doma a učenci psali mnoho knih o městě, zámku a zahradě. Ale na slavíka nezapomněli, o tom hovořili nejvíc. A ti, kteří uměli básnit, psali překrásné básně vesměs o slavíku v lese u hlubokého moře.

Ty knihy šly do celého světa a některé se dostaly také k císaři. Seděl v lenošce, četl a četl, co chvíli pokyvoval hlavou, neboť jej těšilo číst ty nádherné popisy města, zámku a zahrady.

„Ale ten slavík je přece jen nejlepší ze všeho!" bylo tam napsáno.

„Copak je to!" zvolal císař. „Slavík! Vždyť ho ani neznám! Ze je takový pták v mé říši, a k tomu ještě v mé zahradě? To jsem ještě nikdy neslyšel! O takové věci se dovím teprve z knih!"

Zavolal svého kavalíra, který byl tak urozený, že když se ho někdo méně urozený odvážil oslovit nebo se ho po něčem tázat, neodpovídal jinak než pouze: „P!" A to přece nic neznamená.

„V mé zahradě prý je velmi pozoruhodný pták zvaný slavík!" řekl císař. „Říkají o něm, že je nejlepší ze všeho v mé říši! Pročpak jste mi nikdy nic o něm neřekli?"

„Neslyšel jsem ještě nikdy jeho jméno," řekl kavalír. „Nebyl ještě nikdy představen u dvora!"

„Chci, aby sem dnes večer přišel a zpíval přede mnou," nařídil císař. „Celý svět ví, co mám, a já to nevím!"

„Neslyšel jsem ještě nikdy jeho jméno," opakoval kavalír, „ale budu ho hledat, a také ho najdu!"

Ale jak jej najít? Kavalír běhal po schodech nahoru dolů, probíhal sály a chodbami, potkal mnoho lidí, ale nikdo z nich neslyšel hovořit o slavíku. A kavalír běžel opět k císaři a řekl, že to je jistě báchorka, vymyšlená těmi, kdo knihy psali.

„Vaše Veličenstvo, neračiž věřit tomu, co se tam píše! Jsou to výmysly a snad cosi, čemu se říká černé umění."

„Ale kniha, v které jsem to četl," pravil císař, „byla mi poslána od mocného císaře japonského, a tedy nemůže lhát. Chci slyšet slavíka. Ať je tady dnes v noci. Je v nejvyšší mé milosti! A nepřijde-li, dám všem dvořanům nabouchat na břicho, až se najedí!"

„Tsig-pe!" řekl kavalír a běhal zas po schodech nahoru dolů a všemi sály a chodbami. A půl dvora běhalo s ním, neboť si nechtěli dát nabouchat na břicho. To bylo vyptávání po tom zvláštním slavíku, kterého znal celý svět, ale nikdo u dvora!

Konečně se ptali malé, chudé děvečky v kuchyni. Ta jim odpověděla:

„Toho slavíka dobře znám. Ten vám zpívá! Každý večer smím donést trochu zbytků jídel domů své ubohé nemocné matce, která bydlí až na břehu moře. A když se pak vracím a znavena odpočívám v lese, tu slýchám slavíka zpívat! Až se mi slzy derou při tom do očí; připadá mi, jako by mě moje matka líbala!"

„Poslyš, děvečko," řekl kavalír, „zaopatřím ti stálé místo v kuchyni a dovolení,

abys směla vidět císaře, když jí, jestliže nás dovedeš k slavíkovi. Ten ptáček je totiž na dnešek pozván ke dvoru."

I šli s děvečkou do lesa, kde slavík obyčejně zpíval. Půl dvora šlo s nimi.

Když tak šli a byli v nejlepším, začala bučet kráva.

„Ó," říkali dvořané, „tady jej máme! Toť opravdu pozoruhodné! Jaká síla je v tak malém zvířátku! Zcela jistě jsem jej slýchal již dříve!"

„Ale ne, to bučí kráva!" zvolala děvečka. „Jsme ještě daleko od našeho místa!" Vtom zakvákaly žáby v bažině.

„Skvostné!" řekl čínský zámecký kaplan. „Již jej slyším, toť zní jako malé kostelní zvonečky."

„Ale vždyť to jsou žáby!" smála se děvečka. „Myslím však, že slavíka již brzy uslyšíme!"

Vtom začal slavík zpívat.

„To je on!" zvolala děvečka. „Poslouchejte ho! A tamhle sedí!" A ukazovala na šedého ptáčka nahoře ve větvích.

„Je to možné?" řekl kavalír. „Tak jsem si ho nikdy nepředstavoval! Jak prostě vypadá! To jistě je tím, že vidí tolik vznešených lidí okolo sebe!"

„Slavíčku!" zvolala děvečka hodně hlasitě. „Náš milostivý císař si přeje, abys před ním zpíval!"

„S největší radostí!" odpověděl slavík. I dal se do zpěvu, až bylo radost ho poslechnout.

„To zní jako skleněné zvonečky!" řekl kavalír. „A podívejte se na jeho hrdélko, jak se nadouvá! Toť podivné, že jsme ho dříve nikdy neslyšeli! Ten bude mít velký úspěch u dvora!"

„Mám zpívat ještě jednou před císařem?" ptal se slavík, domnívaje se, že je císař přítomen.

„Můj znamenitý slavíčku," zvolal kavalír, „činí mi zvláštní potěšení, že vás smím pozvat na dnešek večer ke dvoru, kdež okouzlíte Jeho císařskou Milost svým rozkošným zpěvem!"

„Můj zpěv se nejlépe vyjímá ve větvích!" namítl slavík, ale šel s nimi přece rád, když slyšel, že si to císař přeje.

V zámku bylo všechno v lesku. Zdi a podlaha, všechno z porcelánu, zářily ve světle mnoha tisíc zlatých svítilen. Nejkrásnější květiny, které pěkně zvonily, byly postaveny po chodbách. Když tak všichni běhali, působili vánek, kterým se rozezvučely všechny zvonky, až nebylo nic jiného slyšet.

Uprostřed velkého sálu, kde císař seděl, bylo postaveno zlaté bidélko a na tom měl slavík sedět. Celý dvůr byl přítomen a malé děvečce bylo dovoleno stát za dveřmi, neboť měla nyní titul skutečné kuchařky. Všichni byli v plné nádheře a dívali se na šedého ptáčka, jemuž císař pokynul.

A slavík zpíval tak krásně, že císaři vstoupily slzy do očí. Tekly mu po tvářích, a tu zpíval slavík ještě krásněji, že to šlo až k srdci. Císař byl velmi dojat a prohlásil, že má slavík dostat jeho zlatý pantofel a že jej má nosit zavěšený okolo krku. To bylo největší vyznamenání, jaké císař mohl udělit. Ale slavík poděkoval za tuto poctu a řekl, že se mu dostalo již odměny.

„Viděl jsem slzy v očích císařových a vím, že císař bude nyní ještě laskavější k utlačovaným a trpícím."

A potom zpíval opět svým sladkým, krásným hlasem.

„Toť náramně roztomilé chování," říkaly dvorní dámy a braly si vodu do úst, aby klokotaly, když s nimi někdo mluvil. Domnívaly se, že zpívají jako slavík. Dokonce i lokajové a komorné prohlásili, že byli spokojeni, a to již něco znamená, neboť oni jsou nejvybíravější a mají největší nároky.

Ano, slavík udělal opravdu štěstí.

Měl zůstat u dvora, mít svoji klec a úplnou volnost procházet se venku dvakrát za den a jednou v noci. Dostal dvanáct služebníků a ti jej měli držet na hedvábné stužce, přivázané k jeho nožce. Nebyla žádná rozkoš tak chodit.

Celé město hovořilo o zvláštním ptáku, a když se dva lidé potkali, tu neřekl jeden nic jiného nežli: „Sla-" a druhý: „-vík" a povzdechli a rozuměli si. Dokonce jedenáct hokynářových dětí bylo po něm nazváno, třeba nemělo ani jedno z nich nadání pro zpěv.

Jednoho dne došla císaři veliká krabice a na ní bylo napsáno: Slavík.

„To asi je zase nová kniha o našem slavném ptáku!" řekl císař.

Ale nebyla to kniha. V krabici byl umělý slavík, který se měl vyrovnat tomu živému, ale byl úplně posázen diamanty, rubíny a safíry. Když jej natáhli, zpíval jeden z kousků, které zpíval skutečný slavík, a při tom hýbal ocáskem nahoru dolů a skvěl se stříbrem a zlatem. Okolo krku měl malý pásek a na něm bylo napsáno: „Slavík císaře japonského je chudý proti slavíku císaře čínského."

Musíme ještě dodat, že v Japonsku vládl tehdy také císař, jako v tak mnohých zemích na světě.

„To je skvostné!" říkali všichni. A ten, který' přinesl umělého ptáka, dostal hned titul vrchního císařského dodavatele slavíků. „Nyní ať zpívají spolu, to bude dueto!"

A museli zpívat spolu, ale nijak jim to nešlo. Skutečný slavík totiž zpíval podle svého způsobu, kdežto umělý pták podle válečku, který byl do něho vložen.

„Můj slavík za to nemůže," pravil jeho zhotovitel. „Je pevný v taktu — vždyť je z mé školy!"

I zpíval umělý pták sám. Udělal právě takový dojem jako ten opravdový, a k tomu byl ještě mnohem hezčí napohled: zářil jako náramky a jehlice nejvznešenějších dvorních dam a pánů.

Třiatřicetkrát zpíval týž kus, a přece se neunavil. Posluchači by .ho byli rádi slyšeli ještě jednou, ale císař mínil, že by měl zase něco zpívat živý slavík. Ale kam se jen poděl? Nikdo nezpozoroval, že vyletěl otevřeným oknem ven do svých zelených lesů.

„Ale copak je tohle?" zvolal císař udiven. A dvořané hubovali a mínili, že slavík je náramně nevděčné zvíře.

„Nejlepšího ptáka však přece máme!" říkali. A tak musel umělý pták opět zpívat. Zpíval týž kousek počtyřicáté, ale oni jej celý ještě neznali, neboť byl velmi těžký. A jeho zhotovitel náramně ptáka chválil, ba ubezpečoval posluchače, že je lepší nežli skutečný slavík, a to nejenom zevnějškem, množstvím démantů, ale i svými schopnostmi.

„Neboť, račte pohlédnout, pánové, a Vaše Veličenstvo přede všemi! U skutečného slavíka nikdy nemůžeme vypočítat, co přijde, ale u ptáka umělého je všechno jisté! Tak to je a nejinak! Můžeme se o tom přesvědčit, otevřít jej a ukázat, jak v něm leží válečky, jak jdou a jak jedno vyplývá z druhého! —"

„To je docela můj názor," říkali všichni. A zhotoviteli bylo dovoleno ukázat nejbližší neděli ptáka lidu. „Ať také slyší jeho zpěv!" pravil císař.

Lidé slyšeli umělého slavíka a byli blaženi, jako by se byli opili čajem — tak totiž to dělají v Číně. A všichni říkali: „Ó!" a zvedali ukazováčky obou rukou do výše a kývali hlavami.

Ale chudý rybář, který slyšel opravdového slavíka, říkal:

„Zní to dost pěkně a podobá se to slavičímu zpěvu, ale něco tomu schází, ani nevím co!"

Skutečný slavík byl vypovězen ze země a z říše.

Umělý pták měl místo na hedvábné podušce, těsně vedle lože císařova. Všechny dary, které dostal, zlato a drahokamy, ležely okolo něho a kromě toho byl poctěn titulem „zpěvák nočního stolku Jeho Veličenstva císaře v hodnosti číslo prvé po levé straně". Neboť císař pokládal za čestnější tu stranu, na které je srdce. A srdce je i u císařů na levé straně.

Zhotovitel napsal dvacet pět svazků o umělém ptáku. Bylo to náramně učené a dlouhé a psáno nejtěžšími čínskými slovy. Všichni lidé říkali, že to četli a že tomu porozuměli, neboť jinak by byli pokládáni za hloupé a císař by jim byl dal nabouchat na břicho.

Tak to šlo celý rok: Císař, dvůr a všichni ostatní Číňané znali každý trylek ze zpěvu umělého ptáka zpaměti, ale právě tím se jim ještě více líbil. Mohli sami zpívat s ním a také to dělali. Uličníci zpívali „tititi — klokloklo!" a také císař tak zpíval. To bylo opravdu nádherné!

Ale jednou večer, když pták nejlépe zpíval a císař, leže na posteli, jej poslouchal, náhle něco uvnitř ptáka prasklo, pak ještě vrrr! — všechna kolečka se roztočila a nakonec hudba přestala.

Císař vyskočil z postele a dal hned zavolat svého osobního lékaře. Ale co mohl ten pomoci! Potom poslal pro hodináře a ten po mnohých řečech a dlouhém přemýšlení jakžtakž uvedl ptáka do pořádku. Ale řekl, že je nutno ho šetřit, neboť prý jsou čepy v něm opotřebovány a není možné vsadit nové tak, aby dobře hrál.

V celé říši byl nad tím velký zármutek. Jenom jedenkrát za rok směli nechat ptáka zpívat, a to ještě s ním museli opatrně zacházet. A potom měl císařův kapelník vždycky malou řeč a těžkopádně vysvětloval, že to je právě tak krásné jako dříve. A tak bylo zase dobře.

Uplynulo pět let a v celé zemi byl opět veliký zármutek. Všichni měli svého císaře opravdu rádi, avšak císař onemocněl a říkalo se, že se již neuzdraví. Nový císař byl již zvolen a lidé stáli venku na ulici a tázali se dvorního kavalíra, jak je s jejich císařem.

,,P!" řekl a potřásl hlavou.

Studený a bledý ležel císař ve své veliké nádherné posteli. Celý dvůr myslil, že je mrtev, a všichni spěchali pozdravit nového císaře. Komorníci běželi ven, aby o tom hovořili, a služebné pořádaly kávové dýchánky.

Kolem dokola ve všech sálech a na chodbách byly koberce, aby nebylo slyšet, když někdo jde. Proto tam bylo ticho, velké ticho.

Ale císař ještě nebyl mrtev. Ztuhlý a bledý ležel v nádherné posteli s dlouhými sametovými závěsy s těžkým zlatým třepením. Vysoko nahoře bylo okno otevřeno a měsíc svítil dovnitř na císaře a umělého ptáka.

Ubohý císař nemohl téměř ani vydechnout, bylo mu, jako by něco tížilo jeho hruď. Otevřel oči a spatřil, že mu Smrt sedí na prsou, že má na hlavě jeho zlatou korunu, v jedné ruce drží císařovu zlatou šavli a v druhé jeho nádherný prapor. A kolem dokola vyhlížely ze záhybů velkých sametových závěsů okolo postele podivné hlavy, některé velmi ohyzdné, jiné zas krásné a milé. Byly to všechny zlé i dobré skutky císařovy; dívaly se na něj nyní, když Smrt seděla na jeho srdci.

„Pamatuješ?" šeptala hlava za hlavou. „Pamatuješ?" A potom mu toho navypravovaly tolik, až mu pot vyvstal na čele.

„To jsem nikdy nevěděl," řekl císař. „Hudbu, hudbu, velký čínský buben!" volal, „abych neslyšel, co povídají!"

Ale hlavy pokračovaly a Smrt kývala jako Číňan ke všemu, co říkaly.

„Hudbu! Hudbu!" křičel císař. „Ty malý, rozkošný zlatý ptáčku! Zpívej přece, zpívej! Dal jsem ti zlato a drahokamy, sám jsem ti pověsil svůj zlatý pantofel okolo krku, tož zpívej, zpívej!"

Ale pták stál tiše. Nebyl tu nikdo, kdo by ho natáhl, a slavík jinak nezpíval. Jen Smrt se dále dívala na císaře velkými prázdnými očními důlky. A bylo ticho, strašlivé ticho.

Vtom zazněl u samého okna překrásný zpěv. Byl to živý slavíček, který seděl

venku na větvi. Slyšel o smutku císařově, i přišel, aby jej svým zpěvem potěšil a vzbudil v něm novou naději. A jak zpíval, bledly postavy víc a více, krev rychleji a rychleji proudila v slabém těle císařově a Smrt sama naslouchala a pravila: „Zpívej dále, slavíčku, jen zpívej!"

„Budu, dáš-li mi tu skvostnou šavli! Budu zpívat, dáš-li mi ten krásný prapor, dáš-li mi císařovu korunu!"

A Smrt mu dala za každou sloku písně jeden klenot a slavík zpíval dále. Pěl o tichém hřbitůvku, kde rostou bílé růže, voní křoviny a svěží tráva je zavlažována slzami pozůstalých. Tu Smrt zatoužila po své zahrádce, i vznesla se jako chladná, bílá mlha oknem ven.

„Díky, díky tobě, nebeský ptáčku," volal císař. „Však já tě znám. Tebe jsem vyhnal ze své říše, a přece jsi svým zpěvem odčaroval tak ošklivé duchy od mé postele, odehnal Smrt z mého srdce! Jak se ti odměním?"

„Již ses mi odměnil," řekl slavík. „Slzy v tvých očích byly mi odměnou, když jsem poprvé zpíval, a to ti nikdy nezapomenu! Jsou to drahokamy, které lahodí srdci zpěvákovu. Můj zpěv tehdy napravil tvé srdce, že jsi od té doby byl k svému lidu laskav, dal jsi mu svobodu a sám bděl nad tím, aby mu nikdo neubližoval. Ale nyní spi a osvěž se a posilni! Budu ti zpívat!"

A zpíval — a císař upadl v sladký sen, tuze krásný a blahodárný.

Slunce na něj zářilo oknem, když se probudil posilněn a zdráv. Žádný z jeho služebníků se ještě nevrátil, neboť myslili, že je mrtev. Ale slavík tu ještě byl a zpíval.

„Navždy musíš zůstat u mne!" pravil císař. „Budeš zpívat jenom tehdy, kdy budeš chtít. A toho umělého ptáka rozbiju na tisíc kousků."

„Nedělej to," řekl slavík. „Vždyť ti prokázal tolik dobrého, kolik dovedl! Podrž si ho jako dosud! Nemohu bydlit v zámku, ale dovol, abych přišel, až budu mít sám chuť. I budu k večeru sedat tady na větvi u okna a zpívat tobě, aby ses rozveselil a také zamyslil. Budu zpívat o šťastných lidech a také o těch, kteří trpí. Budu zpívat o dobrém i zlém, které tě tajně obklopuje. Malý zpěváček se dostane daleko, k chudému rybáři, ke krovu rolníkovu, ke každému, kdo je daleko od tebe a od tvého dvora. Miluji tvé srdce víc než tvoji korunu. Přijdu, budu ti zpívat!"

Nato slavík odletěl.

Služebníci vešli, aby se podívali na svého mrtvého císaře. — Podivili se, když jim císař pravil:

„Dobré jitro!"