Sobecký obr

Když děti vyšly odpoledne ze školy, chodily si pokaždé hrát Obrovy zahrady. Byla to velká nádherná zahrada s hebkou zelenou trávou. Tu a tam zářily na trávníku překrásné květiny jako hvězdy a bylo tu dvanáct broskvoní, které na jaře rozkvétaly křehkými květy růžové a perleťové barvy a na podzim rodily bohatou úrodu plodů. Na stromech seděli ptáci a zpívali tak sladce, že si děti přestávaly hrát a zaposlouchávaly se do jejich zpěvu. „Tady jsme tak úžasně šťastné!" volaly na sebe.

Jednoho dne se Obr vrátil. Byl na návštěvě u svého přítele, cornwallského lidožrouta, a pobyl u něho sedm let. Když sedm let uplynulo, vypověděl všechno, co potřeboval říct, neboť jeho konverzace byla omezená, a rozhodl se vrátit do svého vlastního hradu. Když dorazil na místo, uviděl, že si na zahradě hrají děti.

„Co tady děláte?" rozkřikl se hrubým hlasem a děti se rozutíkaly.

„Moje zahrada je moje zahrada," prohlásil Obr, „to přece může pochopit každý, a já nedovolím, aby si v ní hrál někdo jiný než já." A tak dokola vystavěl vysokou zeď a na ni dal nápis:

NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN PŘESTUPNICI BUDOU POTRESTÁNI!

Byl to velice sobecký obr.

Děti si teď neměly kde hrát. Zkoušely si hrát na silnici, ale silnice byla plná prachu a tvrdého kamení a dětem se tam nelíbilo. A když se loudaly po škole kolem vysoké zdi, vyprávěly si, jaká je tam uvnitř překrásná zahrada. „Tam jsme byly přece tak strašně šťastné," vzpomínaly.

Pak přišlo jaro a po celém kraji rozkvetly květy a rozezpívali se ptáci. Jen v zahradě sobeckého Obra byla pořád zima. Ptákům se nechtělo zpívat, protože tam nebyly žádné děti, a stromy zapomněly kvést. Jednou vystrčila z trávy hlavičku krásná květinka, ale když spatřila nápis, přišlo jí dětí tak líto, že vklouzla zpátky do země a usnula. Jediní, kdo se radovali, byli Sníh a Mráz. „Jaro na tuhle zahradu zapomnělo," pochvalovali si, „takže tady budeme moct žít celý rok." Sníh zahalil trávu do obrovského bílého hávu a Mráz namaloval všechny stromy na stříbrno. Pak pozvali Severák, aby tu přebýval s nimi, a vítr skutečně přišel. Byl zahalen v kožešinách a hučel celý den po zahradě a sfoukával komíny. „Tohle je rozkošné místo," liboval si, „musíme pozvat na návštěvu Krupobití. A tak přišlo Krupobití. Každý den bubnovalo tři hodiny na střechu hradu, až rozbilo většinu břidlicových tašek, a pak se v zahradě prohánělo kolem dokola, jak nejrychleji dovedlo. Bylo oblečeno v šedém a jeho dech byl jako led.

„Nedovedu pochopit, proč má letos jaro takové zpoždění," podivoval se Sobecký obr, když se posadil k oknu a vyhlížel ven do své ledově bílé zahrady, „doufám, že se počasí změní."

Ale jaro nepřišlo vůbec a nepřišlo ani léto. Podzim obdaroval všechny stromy zlatými plody, ale Obrově zahradě nedal žádné. „Je příliš sobecký," prohlásil. A tak v zahradě vládla pořád Zima a Severní vítr a Krupobití a ve větvích tančili Mráz a Sníh.

Jednoho rána ležel Obr v posteli a už nespal, když tu uslyšel kouzelnou hudbu. Zněla mu tak sladce v uších, až si pomyslel, že jdou kolem královští muzikanti. Ve skutečnosti mu za oknem zpívala malá konopka. Ale Obr už tak dlouho neslyšel ve své zahradě zpívat žádného ptáka, že mu ten zpěv připadal jako nejkrásnější hudba na světě. Pak mu nad hlavou přestalo vířit Krupobití a Severák přestal hučet a otevřeným oknem se do komnaty linula lahodná vůně. „Myslím, že konečně přišlo jaro," zaradoval se Obr, vyskočil z postele a vyhlédl ven.

Co že uviděl?

Naskytl se mu ten nejbáječnější pohled. Malou dírou ve zdi dovnitř proklouzly děti a seděly na větvích stromů. Na každém stromě, který Obr uviděl, seděl nějaký malý capart.

A stromy se z návratu dětí tak radovaly, že se obalily květy  a jemně povívaly svými pažemi nad jejich hlavičkami. V korunách poletovali ptáci a štěbetali radostí a květiny vykukovaly zelenou trávou a vesele se smály. Byl to čarokrásný výjev. Ale v jednom koutě zahrady zůstala ještě Zima. Byl to ten nejzazší kout a stál tam malý hošík. Byl tak malý, že nedosáhl do větví stromu a jenom chodil kolem a hořce plakal. Nebohý strom dosud pokrýval led a sníh a ještě nad ním stále fičel Severák. „Vylez si nahoru, chlapče," nabádal jej Strom a skláněl větve, jak nejníž dovedl, ale chlapec byl příliš droboučký.

A když vyhlédl Obr oknem ven, jeho srdce zjihlo. „Jak jsem mohl být tak sobecký!" zhrozil se, „teď vím, proč sem jaro nechtělo přijít. Vysadím toho malého chuděrku do koruny stromu a pak zbořím zeď a z mé zahrady se stane na věky věků dětské hřiště." A opravdově litoval všeho, co spáchal předtím.

Potichu sešel dolů a otevřel neslyšně dveře a vyšel do zahrady. Ale když ho děti spatřily, tak se vyděsily, že všechny utekly a v zahradě se opět ujala vlády Zima. Jen ten malý hošík neutíkal, protože měl oči plné slzí a neviděl, že Obr přichází. A Obr se k němu přikradl zezadu, vzal ho šetrně za ruku a vysadil ho na strom. A strom v tu chvíli rozkvetl a přiletěli ptáci a rozezpívali se na něm a hošík natáhl obě ruce a vzal Obra kolem krku a dal mu pusu. A když ostatní děti viděly, že Obr už není zlý, přiběhly zpátky a s nimi se vrátilo i jaro. „Teď je ta zahrada vaše, děti," pravil Obr a vzal velikou sekeru a rozbořil zeď. A když šli lidé o polednách do trhu, zastihli Obra, jak si hraje s dětmi v té nejkrásnější zahradě, jakou v životě spatřili.

Děti si hrály celý den a večer přišly dát Obrovi sbohem.

„Ale kde je váš malý kamarád?" ptal se Obr, „ten hošík, co jsem ho vysadil na strom?" Obr ho měl ze všech dětí nejraději, protože mu chlapec dal pusu.

„Nevíme," odpověděly děti, „odešel."

„Musíte mu povědět, aby zítra určitě přišel," prosil je Obr. Ale děti mu řekly, že nevědí, kde bydlí, a že ho nikdy předtím neviděly, a Obr z toho velice zesmutněl. Každé odpoledne, když bylo po škole, děti přicházely a hrály si s Obrem. Ale toho malého chlapce, kterého měl Obr tak rád, už nikdo nikdy víckrát nespatřil. Obr byl na všechny děti velice hodný, ale přesto toužil po svém malém příteli a často o něm hovořil. „Já bych ho tak rád zase uviděl!" říkával.

Léta ubíhala a Obr velmi zestárl a zeslábl. Už si nemohl ani hrát, a tak jen seděl ve veliké lenošce a pozoroval, jak si děti hrají, a obdivoval se své zahradě. „Mám tolik krásných květin," říkal, „ale ze všech květin jsou děti ty nejkrásnější."

Když se jednoho zimního rána oblékal, vyhlédl oknem ven. Tou dobou už nechoval k zimě nenávist, protože věděl, že je to jen jaro ponořené do spánku a že květiny odpočívají.

Náhle si však musel promnout údivem oči a díval se a díval. A naskytl se mu opravdu divukrásný pohled. V nejzazším koutě zahrady byl jeden strom úplně obsypaný květy. Větve měl celé zlaté a z nich visely stříbrné plody a dole pod nimi seděl ten malý chlapec, kterého měl Obr tolik rád.

Rozradostněn rozutíkal se Obr dolů a ven do zahrady. Spěchal po trávníku, až se přiblížil k děcku. A když k němu přiběhl, obličej mu znachověl zlobou a zvolal: „Kdo se opovážil tě zranit?" Neboť dítě mělo na dlaních otisky dvou hřebů a stejné stopy po dvou hřebech i na malých nožkách.

„Kdo se opovážil tě zranit?" vykřikl Obr znovu, „jen mi to pověz, a já vezmu svůj obrovský meč a zabiju ho." „Ne!" odpovědělo děcko, „to jsou rány Lásky." „A kdo jsi ty?" zeptal se Obr a zmocnil se ho podivný úžas a musel před děckem pokleknout.

A dítě se na Obra usmálo a pravilo mu: „Kdysi jsi mě nechal hrát ve své zahradě, dnes půjdeš ty se mnou do mé, a tou je Ráj."

A když toho odpoledne přiběhly děti do zahrady, našly Obra mrtvého, ležel pod stromem obaleným bílými květy.