Stříbrňák

Byl jednou jeden peníz; vyšel lesklý z mincovny, poskakoval si a zpíval: „Sláva! Teď půjdu do širého světa!" A dostal se tam.

Dítě jej svíralo teplýma ručkama a lakomec studenýma, vlhkýma rukama. Starší jej obraceli mnohokrát, než jej vydali, kdežto mladí jej hned pustili dále.

Peníz byl stříbrný, měl v sobě jen velmi málo olova, a byl již celý rok ve světě, to jest v zemi, v které byl ražen.

Potom se dostal za hranice; byl totiž posledním z mincí té země, jenž zbyl v peněžence cestujícího pána. Ten nevěděl ani sám, že jej má, až se mu dostal mezi prsty.

„Tadyhle mám ještě stříbrňák z domova!" pravil. „Ať se mnou cestuje!"

A stříbrňák zvonil a poskakoval radostí, když se vracel do tobolky. Tam ležel vedle cizích druhů, kteří přicházeli a odcházeli, kdežto peníz z domova tu zůstával stále. Bylo to pro něj vyznamenání.

Uplynulo již několik neděl a peníz byl daleko ve světě; nevěděl ani sám kde. Slyšel od ostatních mincí, že jsou francouzské a italské, jedna říkala, že jsou právě v tom městě, jiná že jsou v onom, ale stříbrňák si nedovedl učinit o tom představu. Nepoznáš svět, jsi-li stále v tobolce, a on v ní byl.

Ale když tu jednoho dne ležel, zpozoroval, že peněženka není zavřena, i připlížil se k otvoru, aby se trochu podíval ven. Neměl to dělat, ale byl zvědavý, a to se trestá. Vypadl do kapsy. Když pak navečer cestující peněženku odložil, ležel stříbrný peníz dosud v kapse, a tak se dostal s šaty ven na chodbu.

Zde vypadl na zem, nikdo to však neslyšel, nikdo to neviděl.

Ráno odnesli šaty zpět do pokoje, pán se oblekl a odcestoval. — Ale stříbrný peníz nešel s ním; nalezli jej a měl opět vykonávat službu. Dostal se do oběhu s třemi jinými mincemi.

Je přece jenom pěkné podívat se do světa! myslil si stříbrný peníz. Poznat jiné lidi, jiné mravy!

„Jakýpak je tohle peníz?" řekl vtom kdosi. „Vždyť není z naší říše. Je falešný! Neplatí!"

Nu, a nyní začíná historie stříbrného peníze, jak ji později sám vyprávěl.

„Falešný! Neplatí! Zachvěl jsem se hrůzou," pravil peníz. „Věděl jsem, že jsem z dobrého stříbra, že mám dobrý zvuk a správné ražení. Zajisté se zmýlili, mne tím nemohli myslit. Ale myslili mne přece! Mne nazvali falešným, já že neplatím! ,Musím jej udat potmě!“ řekl muž, který mne teď měl, a vydal mne opravdu potmě. Avšak v denním světle mne opět poznali a kdosi mi začal spílat: ,Falešný! Neplatí! Musíme hledět, abychom se ho zbavili!“"

A stříbrný peníz se každému chvěl mezi prsty, kdykoli ho měl někdo vydat jako platnou minci.

„Já ubohý peníz! Co je mi plátno moje stříbro, moje cena, moje ražení, když to nic neznamená! Jsme světu tím, co si svět o nás myslí! Je asi strašlivé mít špatné svědomí, plížit se po cestách zla, když já, ač jsem přece naprosto bez viny, mohu být tak falešně posuzován! Kdykoli mě někdo vydal, byl jsem pln strachu, že se na mne dívají. Věděl jsem, že by mě odmítli, hodili na stůl, jako bych byl lží a podvodem.

Jednou jsem se dostal k ubohé, chudé ženě; dostala mne jako mzdu za svou práci a námahu, ale nemohla mne nijak udat, nikdo mne nechtěl vzít. Byl jsem pro ni opravdovým neštěstím.

,Musím tím penízem někoho ošidit,“ pravila žena. ,Nemám tolik peněz, abych si mohla schovat falešný peníz. Ať ho má bohatý pekař, ten ho snáze unese. Ale já se dopustím přece podvodu.“

Nyní dokonce obtížím ženino svědomí!" vzdychl si stříbrný peníz. „Což jsem se na stará léta tak změnil?"

A vyprávěl dále:

„Žena šla k bohatému pekaři, ale ten znal příliš dobře běžné mince. Nesměl jsem ležet, kam položili ostatní mince, ale hodil mě ženě do obličeje. Nedostala za mne žádný chléb a já jsem se cítil hluboce zarmoucen, že jsem byl ražen k žalosti jiných. Já, který jsem byl v mladých dobách tak rád a tak jist, tak přesvědčen o své ceně a svém pravém ražení. Stal jsem se tak trudnomyslným, jak jen ubohý stříbrný peníz může být, když ho nikdo nechce. Ale žena mne vzala domů zpět, dívala se na mne velmi vroucně, přívětivě a přátelsky.

,Ne, nechci tebou nikoho oklamat!“ pravila. ,Vyrazím do tebe otvor, aby každý poznal, že jsi falešný — a přece — tak mne nyní napadá — — snad mi přineseš štěstí, alespoň si to myslím! Vyrazím otvor do peníze, protáhnu otvorem stužku a dám jej pak sousedčinu děťátku okolo krku jako peníz pro štěstí!“

A vyrazila do mne otvor. Není nic příjemného, když do tebe vyrážejí otvor, ale je-li účel dobrý, sneseme mnoho. Protáhli mnou stužku a stala se ze mne jakási medaile. Zavěsili mě děťátku okolo krku. Děťátko se na mne usmívalo, líbalo mě a já jsem byl celou noc na teplých, nevinných prsou dítěte.

Ráno mne vzala matka mezi prsty, podívala se na mne a měla při tom něco v úmyslu, jak jsem pozoroval.

Vzala nůžky a přestřihla stužku.

I položila mne do octa, až jsem zezelenal; potom zalepila otvor, otřela mne trochu a za šera šla do loterní sběrny, aby dostala potvrzenku, která jí měla přinést štěstí.

Jak mně bylo krušno v mysli! Byl jsem stísněn, jako bych se měl rozlámat. Věděl jsem, že mi budou spílat falešných peněz a že mě odhodí, a to právě před množstvím mincí, které tu leží s nápisem a hlavou, na které mohou být hrdé.

Ale dostal jsem se tam přece. Ve sběrně bylo mnoho lidí; majitel byl tak zaměstnán, že jsem se zazvoněním spadl mezi ostatní mince.

Zdali později vyšla na potvrzenku nějaká výhra, nevím, ale to vím, že mě již příštího dne poznali, odhodili stranou a poslali ven, abych podváděl a stále podváděl.

Rok a den jsem tak šel z ruky do ruky, z domu do domu, stále mi spílali, stále se na mne dívali zlobně. Nikdo mi nevěřil a já jsem nevěřil ani sobě, ani celému světu. Byla to těžká doba.

Tu přišel jednoho dne cestující a tomu mne ovšem strčili do ruky. Byl dosti důvěřivý, že mne pokládal za běžnou minci. Ale když mne měl vydat, tu jsem uslyšel zase zvolání:

,Neplatí! Falešný!“

,Dostal jsem jej za pravý,“ řekl muž a díval se na mne pozorně. Tu se jeho celý obličej rozesmál. To žádný obličej dosud při pohledu na mne neudělal.

,Ne, ale tohle je přece!“ pravil. ,Vždyť to je mince naší země, poctivý stříbrňák od nás, do něhož vyrazili otvor a prohlásili jej za falešný. Tohle je zajímavé! Tebe schovám a vezmu tě s sebou domů!“

Radost mnou prochvěla, byl jsem nazván dobrým, pravým stříbrňákem a dostanu se domů, kde mne všichni lidé poznají a budou vědět, že jsem z dobrého stříbra a správného ražení. Rád bych se byl rozzářil radostí, ale není v mé povaze zářit, to dovede jenom ocel, ale nikoli stříbro.

Zabalili mne do jemného, bílého papíru, abych se nevmísil mezi ostatní peníze a neztratil se.

A jenom při slavnostních příležitostech, když se muž setkal s krajany, byl jsem vyndán a velmi dobře o mně hovořili. Říkali, že jsem zábavný. Je zajímavé, že můžeš být zábavný, aniž jsi řekl jediné slovo.

A pak jsem se dostal domů. Veškerá moje bída pominula, doba radosti začala; vždyť jsem byl z dobrého stříbra, měl jsem pravé ražení a nijak mě nermoutilo, že do mne vyrazili otvor, jako bych byl falešný; to nevadí, nejsi-li takový. Musíš vydržet! Všechno přijde časem k svému právu! Tomu pevně věřím," řekl stříbrný peníz.