Víly

Byl a jednou jedna vdova a ta měla dvě dcery. Starší byla povahou i podobou celá matka, jako by jí z oka vypadla. Obě byly stejně protivné a naduté, život s nimi nebyl možný. Mladší dcera, pravý obrázek svého otce jak laskavostí, tak dobrotou, vynikala nadto ještě krásou, jakou málokde najdeš. Rovný rovného si hledá: matka byla do starší dcery zblázněná a mladší hrozně nenáviděla. Nutila ji, aby jedla v kuchyni a pracovala do úpadu.

Kromě jiné práce musilo ubohé dítě chodit dvakrát denně pro vodu a přinést jí plný džbán. K studánce se šlo půl hodiny. Když tak jednou byla mladší dcera u studánky, přišla k ní nuzná žena a prosila, aby jí dala napít.

„Ale ano, matičko," řekla ta spanilá dívka. Hned vypláchla džbán a tam, kde byla studánka nejčistší, nabrala vody. Pak podala džbán ženě. Přidržovala ho tak, aby se žena mohla co nejpohodlněji napít Když se ta prostá žena napila, pravila:

„Že jsi tak hodná a roztomilá, něčím tě podaruji."

Ta žena byla totiž víla. Vzala na sebe podobu nuzné vesnické ženy, aby vyzkoumala, je-li děvče opravdu dobré a laskavé. Víla pokračovala:

„Dám ti darem zvláštní věc. Při každém slově, jak je vyřkneš, vypadne ti z úst květ nebo drahokam."

Když se ta hezká dívka vrátila domů, matka se do ní pustila, že jde s vodou tak pozdě.

„Prosím vás, maminko, odpusťte mi," pravila nebohá dívka, „nerada jsem se zdržela." A sotva to dořekla, vypadly jí z úst tři růže, tři perly a tři velké démanty.

„Co to vidím?" zvolala překvapená matka. „Že jí padají perly a démanty z úst? Čím to, dceruško?" To bylo poprvé, co ji pojmenovala dceruškou.

Ubohá dívka jí prostince vyprávěla, co ji potkalo, a přitom jí stále padaly démanty z úst.

„Na mou duši," řekla matka, „to tam musím poslat také starší dceru. Podívej se, Fanuško, podívej se, co padá sestře z úst, když mluví. Že by tě velmi těšilo, kdybys takový dar také dostala? Stačí, když půjdeš ke studánce, a až ti ubohá žena řekne o krapet vody, ochotně jí dáš napít"

„To si počkáte, než mě uvidíte jít pro vodu," odpověděla nezdvořačka.

„Chci, abys tam šla," řekla matka, „a okamžitě!"

Fanuška poslechla, ale bručela dál. Vzala stříbrnou nádobu, nej-krásnější, jakou doma měli. Sotva došla ke studánce, uviděla, jak z lesa přichází paní v nádherných šatech, a ta paní jde rovnou k ní a prosí ji o trochu vody. Byla to zrovna ta víla, co se zjevila její sestře, nyní však na sebe vzala podobu královské princezny. Chtěla vyzkoumat, je-li dívka opravdu tak zlá a nezdvořilá.

„Jsem tady proto, abych vám dala napít," řeklo naduté děvče. „Vzala jsem schválně stříbrnou nádobu. Tak je to! Tak se už hleďte napít, máte-li chuť!"

„Zdvořilá zrovna nejsi," odpověděla víla, ale nehněvala se. „Nu dobrá, za to, žes tak málo úslužná, dostaneš ode mne dar: za každým slůvkem, které vyřkneš, vypadne ti z úst ropucha nebo had."

Jak matka dceru spatřila, volala na ni:

„Nuže, dceruško, jak jsi dopadla?"

„Dopadla jsem, jak jsem dopadla, milá máti," odpověděla nezdvořačka a z úst ji vypadly tři zmije a čtyři ropuchy.

„Proboha!" zvolala matka. „Co to vidím? Tím je vinna sestra. Však mi za to zaplatí!" A hned běžela mladší dceři nabít

Ubohé děvče uteklo a skrylo se v blízkém lese. Zrovna se vracel z lovu královský princ a uhlídal ji tam. Když viděl, jak je spanilá, zeptal se jí, co tak sama v lese dělá a proč pláče.

„Ach běda, pane, matka mě vyhnala z domu!"Královský princ spatřil, jak jí z úst vypadlo několik perel a démantů. Prosil ji, aby mu řekla, čím to je. I vypověděla mu celý svůj příběh. Královský princ to vyslechl a rázem se do ní zamiloval. Uvážil, že takový dar má větší cenu než deset království, a dovedl ji do královského paláce. Brzo se s ní oženil.

Hůře se vedlo její sestře. Tím, že jí z úst padali hadi a ropuchy, se matce hrozně zprotivila. Také ji vyhnala z domu. Ale nešťastnici k sobě nikdo nechtěl vzít, dlouho bloudila sem a tam, až bůhvíkde opuštěná zahynula.