Mikula a Mikulka

V jedné osadě žili dva muži, oba měli navlas stejná jména; oba je pokřtili jménem Mikuláš; ale jeden měl čtyři koně a druhý jen jednoho jediného. Tak aby je lidé od sebe nějak rozlišili, říkali tomu, co měl čtyři koně, Mikula, a tomu, co měl jen jednoho koně, Mikulka. Poslechněme si teď, jak se těm dvěma dařilo, je to skutečný příběh.

Celičký týden musil Mikulka pro Mikulu orat a půjčovat mu svého jediného koně. Potom mu zase Mikula pomohl svými čtyřmi, ale jen jednou do týdne, a to v neděli. Hoj, jak Mikulka práskal bičem nad všemi pěti koňmi, vždyť byli teď, ten jeden den, jako jeho! Sluníčko nádherně zářilo a všecky zvony na kostelní věži sezváněly do kostela, lidé byli svátečně nastrojeni a šli si se zpěvníkem pod paží poslechnout pastorovo kázání; i viděli Mikulku orat pěti koňmi a Mikulka byl tak blažený, že znovu zapráskal bičem a zvolal: „Hyje, všichni moji koníčkové!“

„Tohleto nesmíš říkat,“ zlobil se Mikula, „vždyť tvůj kůň je jenom jeden!“

Ale když opět šel někdo kolem do kostela, zapomněl Mikulka, že to nesmí říkat, a zase zvolal: „Hyje, všichni moji koníčkové!“

„Poslyš, teď už bych si vyprosil, abys toho nechal,“ pravil Mikula. „Jestli to řekneš ještě jednou, uhodím tvého koně do hlavy, až zůstane na místě mrtev a bude po něm!“

„Na mou věru, už to nikdy neřeknu!“ dušoval se Mikulka, ale když šli lidé kolem a kynuli mu na pozdrav, tolik se rozradoval a tolik ho těšilo, že má na orání svého pole pět koní, že mocně zapráskal bičem a zvolal: „Hyje, všichni moji koníčkové!“

„Já ti dám hyje moji koníčkové!“ zaláteřil Mikula, vzal rozporku a udeřil jí Mikulkova jediného koně do čela, až se kůň skácel k zemi a byl dočista mrtev.

„Ach, teď už nemám vůbec žádného koně!“ naříkal Mikulka a rozplakal se. Potom svému koníčkovi stáhl kůži, vzal ji a dobře ji ve větru usušil, pak ji strčil do pytle, pytel si hodil na záda a šel tu kůži ze svého koně prodat do města.

Měl před sebou tuze dlouhou cestu, která vedla velikým temným lesem, a k tomu ještě nastalo hrozně ošklivé počasí. Mikulka docela zabloudil, a než se dostal na správnou cestu, byl večer a dojít do města nebo zpátky domů, dřív než přijde noc, to bylo příliš daleko.

Hned u cesty byl veliký statek, okenice byly zavřeny, ale světlo jimi přece jenom prosvítalo. „Snad mi tam dovolí zůstat přes noc,“ myslil si Mikulka a zašel ke stavení a zaklepal.

Selka otevřela, ale když slyšela, co Mikulka chce, řekla mu, aby šel svou cestou, že její muž není doma a ona žádného cizince do domu nevezme.

„Nu, tak to tedy budu musit ležet venku,“ řekl Mikulka, a selka před ním zavřela dveře.

Hned vedle stál stoh sena a mezi tím stohem a stavením byla malá kůlna s plochou slaměnou střechou.

„Tam nahoře se mi bude dobře ležet,“ řekl Mikulka, když uviděl střechu, „to je přece nádherné lůžko. Čáp snad na mne nepřiletí a nebude mě štípat do nohou.“ — Na střeše totiž stál živý čáp, který tam měl hnízdo.

A tak Mikulka vylezl na kůlnu a tam se všelijak obracel, aby se mu leželo opravdu dobře. Okenice na oknech nahoře nepřiléhaly, a tak Mikulka viděl přímo do světnice.

Ve světnici byl prostřen velký stůl a na něm víno a pečeně a báječná ryba; za stolem seděla selka a kostelník a jinak už vůbec nikdo jiný. A selka kostelníkovi nalévala a kostelník se pustil do ryby, neboť to bylo něco, co měl rád.

„Dostat tak aspoň kousek!“ vzdychal Mikulka a přistrčil hlavu až k oknu. Panebože, jaký tam stál nádherný koláč! Ach ano, to byla hostina!

Tu Mikulka slyšel, jak někdo přijíždí po silnici ke stavení; to se vracel domů selčin muž.

Byl to dobrý muž, ale měl tu podivnou nemoc, že nikdy nesnesl pohled na kostelníka. Když mu přišel nějaký kostelník na oči, docela se rozzuřil. Proto také přišel kostelník navštívit selku, když věděl, že muž není doma, a ta dobrá žena mu předkládala ta nejvybranější jídla, jaká měla. Když teď slyšeli, že muž přichází, náramně se polekali a žena prosila kostelníka, aby zalezl do velké prázdné truhlice, která stála v koutě. Kostelník do ní opravdu vlezl, protože věděl, že ten chudák muž nesnáší pohled na kostelníky. Žena hbitě schovala všechno skvělé jídlo a víno do pece, poněvadž kdyby to muž uviděl, jistě by se ptal, co to znamená.

„Ach ouvej!“ povzdechl si Mikulka nahoře na kůlně, když viděl, jak všechno to jídlo mizí.

„Je tam někdo nahoře?“ ptal se sedlák a spatřil Mikulku. „Pročpak tam ležíš? Pojď raději k nám dovnitř!“

Potom Mikulka vypravoval, jak zabloudil, a prosil, aby směl u nich zůstat přes noc.

„Samozřejmě, jen zůstaň!“ pravil sedlák, „ale napřed něco pojezme!“

Žena je oba přijala velmi přívětivě, prostřela dlouhý stůl a dala jim velkou mísu kaše. Sedlák byl hladov a jedl opravdu s chutí, ale Mikulka se nemohl zbavit myšlenky na skvělou pečeni, rybu a koláč, o kterých věděl, že jsou schovány v peci.

Pod stůl k nohám si položil pytel s koňskou kůží, víme přece, že s tou kůží odešel z domova, aby ji prodal v městě. Kaše mu vůbec nechutnala, a tak šlápl na svůj pytel, až v něm suchá kůže docela nahlas zaharašila.

„Pst!“ oslovil Mikulka svůj pytel, ale vtom na něj znova šlápl a pytel zaharašil mnohem hlasitěji než předtím.

„No ne! Co to máš v tom pytli?“ ptal se sedlák.

„Ó, to je čaroděj!“ pravil Mikulka, „říká, abychom nejedli kaši, přičaroval nám celou pec plnou pečeně, ryb a koláčů.“

„Ale, ale, podívejme se!“ řekl sedlák a otevřel rychle pec a v té peci viděl skvělé jídlo, které tam schovala žena, ale o kterém se domníval, že jim je přičaroval kouzelník z Mikulkova pytle. Žena se neodvážila něco říci, ale dala hned jídlo na stůl, a tak oba jedli rybu, pečeni i koláč. Tu Mikulka znova šlápl na svůj pytel, až kůže zaharašila.

„Copak teď říká?“ ptal se sedlák.

„Říká,“ pravil Mikulka, „že nám přičaroval také tři láhve vína, které stojí tamhle v koutě u pece!“ A tu žena musila vytáhnout víno, které schovala, a sedlák pil a náramně se rozveselil. Takového čaroděje, jakého má Mikulka v pytli, by byl hrozně rád chtěl mít.

„Dovede přičarovat také ďábla?“ zeptal se sedlák. „Toho bych chtěl vidět, neboť teď mám kuráž!“

„Ano,“ řekl Mikulka, „můj čaroděj dovede všechno, oč jej požádám. Viď, že je to tak?“ zeptal se a šlápl na pytel, až to v něm zaharašilo. „Slyšíš, že říká ano? Ale ďábel vypadá tak ohavně, opravdu nestojí za podívání!“

„Ó, já se vůbec nebojím! Jakpak asi ďábel vypadá?“

„Inu, ukáže se ti v naprosto věrné podobě kostelníka!“

„Hu!“ ozval se sedlák, „to je ohavné! Víte, já totiž nesnáším pohled na kostelníky. Ale teď je to jedno, vždyť vím, že je to ďábel, a tak se snad s tím spíše smířím! Teď mám odvahu! Ale nesmí se mi příliš přibližovat.“

„Tak, a teď se zeptám svého čaroděje!“ řekl Mikulka, šlápl na pytel a nastavil ucho.

„Copak říká?“

„Říká, že můžete zajít tamhle k té truhlici v rohu a otevřít ji; pak uvidíte ďábla, jak tam dřepí, ale musíte držet víko, aby neupláchl.“

„Pomůžete mi přidržet víko?“ poprosil sedlák Mikulku a šel k truhlici, do níž žena ukryla opravdového kostelníka, který tam seděl a náramně se bál.

Sedlák pootevřel víko a nahlédl dovnitř. „Hu!“ vykřikl a uskočil. „Ovšem, teď jsem ho viděl, vypadá docela tak jako náš kostelník! Ne, to bylo hrozné!“

To se musilo zapít, a tak pili ještě dlouho do noci.

„Toho čaroděje mi musíš prodat!“ pravil sedlák. „Řekni si za něj, co jen chceš! Dám ti za něj hned celý věrtel peněz!“

„Ne, to nemohu,“ bránil se Mikulka. „Jenom si pomysli, kolik užitku mohu z toho čaroděje mít!“

„Ach, já bych jej tak hrozně rád měl,“ trval sedlák na své prosbě.

„Nu,“ řekl Mikulka nakonec, „že jsi ke mně byl tak dobrý a že jsi mi pro dnešní noc poskytl přístřeší, tak tedy dobrá. Dostaneš čaroděje za věrtel peněz, ale věrtel chci mít vrchovatý!“

„Dostaneš, oč žádáš,“ pravil sedlák, „ale tamhletu truhlici si musíš vzít s sebou, nechci ji mít v domě ani hodinu, vždyť nemohu vědět, jestli tam ten ďábel ještě nedřepí.“

Mikulka dal sedlákovi svůj pytel s vyschlou koňskou kůží a dostal za ni celý, vrchovatý věrtel peněz. Sedlák mu dokonce daroval velký trakař, aby si měl na čem odvézt peníze a truhlici.

„Na shledanou!“ rozloučil se Mikulka a odejel s penězi i s velkou truhlicí, v které ještě seděl kostelník.

Na druhém konci lesa byla prudká, hluboká říčka, voda se valila tak divoce, že se dalo stěží plavat proti proudu. Přes říčku byl postaven velký nový most; Mikulka uprostřed mostu zastavil a řekl nahlas, tak aby to kostelník v truhlici slyšel:

„Co jenom mám udělat s tou zpropadenou truhlicí? Je tak těžká, jako by v ní bylo kamení! Tuze mě to unavuje jet s ní dále, hodím ji proto do řeky; jestli se odplaví ke mně domů, bude dobře, a jestli ne, také se nic nestane.“

A pak vzal truhlici jednou rukou a trochu ji nadzdvihl, jako by ji chtěl převrhnout do vody.

„Prosím tě, pusť mě!“ volal kostelník v truhlici. „Jenom mě pusť ven!“

„Hu!“ vzkřikl Mikulka a tvářil se, jako by se lekl. „Ještě tam sedí! Tak to jej tedy musím rychle hodit do řeky, aby se utopil!“

„Ach ne, ach ne!“ volal kostelník. „Dám ti celý věrtel peněz, když to neuděláš!“

„Inu, to je jiná!“ řekl Mikulka a otevřel truhlici. Kostelník hned vylezl a shodil prázdnou truhlici do vody a šel domů. Tam Mikulka dostal celý věrtel peněz, a protože jeden už přece dostal od sedláka, měl teď trakař plný peněz!

„Vida, dostal jsem za svého koně docela dobře zaplaceno!“ řekl si, když se vrátil domů do své světnice a když vysypal všechny peníze na velikou hromadu na podlahu. „To bude Mikulu zlobit, až se doví, jak jsem ze svého jediného koně zbohatl, ale já mu to přece jenom rovnou nepovím!“

Pak poslal k Mikulovi chlapce, vypůjčit si měřici.

„Načpak ji asi Mikulka potřebuje?“ myslil si Mikula a natřel dno kolomazí, aby se na ně přilepilo něco z toho, co se bude měřit. A to se také stalo, neboť když dostal měřici zpátky, byly na dně přilepeny tři nové stříbrné osmišilinky.

„Co to znamená?“ ptal se Mikula a běžel hned k Mikulkovi: „Odkud máš tolik peněz?“

„Ale, to je za kůži z mého koně, prodal jsem ji včera večer!“

„To ti za ni věru dobře zaplatili!“ řekl Mikula, běžel rychle domů, vzal sekeru a udeřil jí všechny svoje čtyři koně do hlavy, stáhl s nich kůže a s kůžemi zajel do města.

„Kůže! Kůže! Kdo koupí kůže!“ vykřikoval na ulicích. Všichni ševci a koželuzi se sbíhali a ptali se, co za ně chce.

„Věrtel peněz za každou!“ pravil Mikula.

„Zbláznil ses?“ říkali všichni do jednoho. „Copak si myslíš, že my máme peněz na věrtele?“

„Kůže! Kůže! Kdo koupí kůže!“ volal znova, ale všem, kdo se ho ptali, co kůže stojí, odpovídal: „Věrtel peněz.“

„Chce si z nás dělat blázny!“ říkali všichni a ševci vzali svoje potěhy a koželuzi svoje kožené zástěry a začali Mikulu bít.

„Kůže! Kůže!“ pošklebovali se po něm, „my ti dáme kůži, až ti naskáčou červená jelita! Ven s ním z města!“ volali a Mikula musil utíkat, co mu nohy stačily, ještě nikdy nedostal takový výprask.

„No ne,“ láteřil, když se vrátil domů, „to mi Mikulka draze zaplatí, za to ho zabiju!“

Zatím doma u Mikulky umřela stará babička. Byla na něho sice tuze zlá a zlostná, ale on byl přece jenom náramně zarmoucen. Vzal nebožku a položil ji do svého teplého lůžka, jestli tak nepřijde k sobě. Tam ať leží celou noc, sám že bude sedět tamhle v koutě a spát na židli, jak to udělal už kolikrát.

Jak tam tak v noci seděl, otevřely se dveře a do světnice vkročil Mikula se sekerou. Věděl dobře, kde je Mikulkova postel, šel tedy rovnou k ní a udeřil mrtvou babičku do čela, domnívaje se, že to je Mikulka.

„Tak vidíš!“ řekl, „teď už si ze mne nebudeš dělat blázny!“ a pak zase odešel domů.

„Je to ale zlý, ošklivý člověk!“ pravil Mikulka. „Chtěl mě zabít; ještě dobře, že už babička umřela, jinak by ji byl připravil o život!“

Pak oblekl babičku do svátečních šatů, vypůjčil si od souseda koně, zapřáhl jej do vozu a uložil babičku na zadní sedadlo tak, aby nevypadla, až se rozjede; a pak uháněli lesem. Když vyšlo slunce, byli před velkým hostincem. Mikulka tam zastavil a zašel dovnitř pro nějaké jídlo.

Hostinský měl tuze mnoho peněz, byl to také velmi dobrý muž, ale prchlivý, jako by měl v těle samou žluč.

„Dobré jitro!“ pozdravil Mikulku, „copak že ses dnes tak po ránu nastrojil?“

„Inu,“ řekl Mikulka, „musím do města se svou starou babičkou, sedí venku na voze, nemohu ji dostat dovnitř do světnice. Doneste jí laskavě sklenici medoviny. Ale musíte mluvit pořádně nahlas, poněvadž ona dobře neslyší.“

„Dobrá!“ pravil hostinský, natočil velkou sklenici medoviny a s tou medovinou vyšel k mrtvé babičce, která byla ve voze.

„Tady je sklenice medoviny od vašeho syna!“ řekl hostinský, ale mrtvá žena neřekla ani slovo, jenom tam docela nehybně seděla. —

„Slyšíte!“ zvolal hostinský, jak nejhlasitěji dovedl. „Tady je sklenice medoviny od vašeho syna!“

Ještě jednou zvolal totéž a pak ještě jednou, ale když se babička vůbec nehnula s místa, rozčilil se a hodil jí sklenici přímo do obličeje, takže jí medovina stékala po nose a ona se překotila zpátky do vozu, neboť Mikulka ji tam jenom posadil a neuvázal.

„Co se to stalo!“ zvolal Mikulka, vyběhl ze dveří a popadl hostinského za klopy u kabátu. „Zabil jsi mou babičku! Jenom se podívej, jakou má v čele velikou díru!“

„O, to je neštěstí!“ bědoval hostinský a lomil rukama. „Tím vším je vinna moje prchlivost! Milý Mikulko, dám ti celý věrtel peněz a pochovám tvou babičku, jako by byla moje vlastní, ale jenom mlč, jinak mi setnou hlavu, a to je tak ohavné!“

A tak Mikulka dostal celý věrtel peněz a hostinský pochoval starou babičku, jako by byla jeho vlastní.

Když se pak Mikulka vrátil s tolika penězi domů, poslal hned svého chlapce k Mikulovi poprosit ho, zda by mu nepůjčil měřici.

„Co to znamená?“ ptal se Mikula. „Copak jsem ho nezabil? Musím se na to sám podívat!“ A tak zašel s měřicí k Mikulkovi sám.

„No ne, odkud máš všechny ty peníze?“ ptal se a vyvaloval pořádně oči, když viděl, kolik peněz Mikulkovi ještě přibylo. —

„Zabil jsi mou babičku a ne mě!“ pravil Mikulka. „Babičku jsem prodal a dostal jsem za ni věrtel peněz!“

„Věru dobře ti zaplatili!“ řekl Mikula a pospíšil si domů, vzal sekeru a hned zabil svou starou babičku, naložil ji na vůz, zajel do města, kde bydlil lékárník, a ptal se, zda nekoupí mrtvého člověka.

„Kdo to je a odkud jej máte?“ zeptal se lékárník.

„Je to moje babička,“ pravil Mikula. „Zabil jsem ji za věrtel peněz!“

„Pánbůh s námi!“ řekl lékárník. „Vždyť snad ani nevíte, co povídáte! Nic takového neříkejte, vždyť můžete přijít o hlavu!“ — A pak mu upřímně pověděl, jakého hrozného činu se dopustil a jakým je špatným člověkem a že by měl být potrestán. Mikula byl z toho tak poděšen, že rovnou vyskočil na vůz, práskl do koní a ujížděl domů; ale lékárník a všichni lidé si myslili, že je blázen, a nechali ho proto jet, kam chtěl.

„To mi zaplatíš!“ říkal si Mikula, když byl na silnici. „Ano, Mikulko, to mi draze zaplatíš!“ — A sotva přijel domů, vzal největší pytel, jaký mohl nalézt, zašel k Mikulkovi a pravil: „Tak jsi mě zase ošálil! Napřed jsem zabil svoje koně, potom svou babičku. To všechno je tvoje vina, ale teď už mě neošálíš!“ — I popadl Mikulku kolem pasu a strčil ho do svého pytle, hodil si pytel na záda a křikl na Mikulku: „A teď tě jdu utopit!“

Musil ujít notný kus cesty, než došel k říčce, a Mikulka nebyl zrovna lehký. Cesta vedla těsně kolem kostela, varhany hrály a lidé v kostele překrásně zpívali. A tak Mikula složil svůj pytel s Mikulkou hned u kostelních dveří a myslil si, že by bylo docela správné, kdyby zašel do kostela a vyslechl nějakou píseň, dříve než půjde dále; vždyť Mikulka mu nemůže utéci a všichni lidé jsou v kostele. A tak vešel dovnitř.

„Běda! běda!“ vzdychal Mikulka v pytli. Obracel se a obracel, ale rozvázat pytel se mu nedařilo. Vtom tam přišel starý pasák dobytka, měl sněhobílé vlasy a v ruce hůl, o kterou se opíral. Hnal před sebou celé stádo krav a býků. Krávy a býci běželi k pytli, v němž vězel Mikulka, a převalili jej.

„Běda!“ naříkal Mikulka, „jsem tak mladý a už musím do království nebeského!“

„A já ubožák,“ řekl pasák dobytka, „jsem tak starý a nemohu se tam ještě pořád dostat!“

„Rozvaž pytel,“ zvolal Mikulka, „vlez do něho místo mne a dostaneš se hned do království nebeského!“

„Ach ano, to udělám tuze rád!“ pravil pasák dobytka, rozvázal pytel a Mikulka z pytle hned vyskočil.

„Budeš tak hodný a dáš pozor na dobytek?“ poprosil ho starý muž a sám vlezl do pytle, který Mikulka zavázal a odešel pak se všemi kravami a býky.

Za chvíli vyšel Mikula z kostela a vzal si pytel zase na záda. Zdálo se mu ovšem, že pytel je nějaký lehčí, neboť pasák dobytka nebyl ani z polovice tak těžký jako Mikulka. „Jak se teď lehko nese! Inu, to je asi proto, že jsem si poslechl nábožnou píseň!“ A tak zašel k říčce, která byla hluboká a široká, shodil pytel se starým pasákem dobytka do vody a volal za ním, neboť si myslil, že to je Mikulka: „Tak vidíš! Teď už si ze mne nebudeš dělat blázny!“

Potom šel domů, ale když přišel tam, kde se cesty křižovaly, potkal Mikulku, který před sebou hnal celé stádo.

„Copak tohle znamená?“ řekl Mikula. „Cožpak jsem tě neutopil?“

„Ale ano!“ pravil Mikulka, „hodil jsi mě přece do řeky před slabou půlhodinkou!“

„Ale odkud máš tenhle nádherný dobytek?“ ptal se Mikula.

„To je mořský dobytek!“ řekl Mikulka. „Povím ti celý ten příběh a také ti musím poděkovat, že jsi mě utopil, teď jsem na tom dobře, jsem opravdu bohatý, jen si představ! — Tuze jsem se bál, když jsem ležel v pytli a vítr mi hvízdal kolem uší, když jsi mě shodil s mostu do studené vody. Klesl jsem hned ke dnu, ale neuhodil jsem se, poněvadž tam dole roste taková báječná měkká tráva. Na tu trávu jsem padl, pytel se hned otevřel a překrásná panna v sněhobílých šatech a se zeleným věncem kolem mokrých vlasů mě vzala za ruku a pravila: Ty jsi Mikulka? Tady máš prozatím něco málo dobytka! Míli cesty odtud stojí ještě jedno celé stádo, které ti daruji. — A tu jsem si všiml, že řeka je velikou silnicí pro mořské obyvatele. Dole po dně chodili a jezdili rovnou z moře až docela do nitra země, tam, kde řeka končí. Bylo tam překrásně, všude květiny a zeleňoučká tráva a ryby, které plavaly ve vodě, se mi kmitaly kolem uší, tak jako u nás ptáci. Jací tam byli hezcí lidé a jaký dobytek, který se procházel u příkopů a v ohradách!“ —

„Ale proč ses zase hned k nám vrátil?“ zeptal se Mikula. „Já bych to byl neudělal, když je tam dole tak krásně!“

„Inu,“ pravil Mikulka, „tak jsem na to právě vyzrál! Slyšíš přece, co ti povídám: mořská panna řekla, že na míli cesty odtud — a tou cestou myslí jistě řeku, neboť jinudy ona jít nemůže — pro mě má ještě jedno celé stádo dobytka. Ale já vím, kolikrát se řeka zatáčí, hned sem, hned tam, vždyť je to úplná zacházka, ne? To si přece každý raději zkrátí, když se to dá, a vyjde tady na souš a namíří si to zase rovnou k řece. Takhle si ušetřím skoro půl míle a dostanu se rychleji k svému mořskému dobytku!“

„Ó, ty jsi šťastný člověk,“ pravil Mikula. „Co myslíš, dostanu také mořský dobytek, když se octnu na dně řeky?“

„Jakpak ne!“ řekl Mikulka, „ale já tě v pytli k řece neponesu. Jsi pro mne příliš těžký, jdi si tam, prosím tě, sám a vlez si do pytle, já tě tam s největším potěšením hodím!“

„Děkuji ti,“ řekl Mikula, „ale jestli nedostanu mořský dobytek, až přijdu dolů, tak ti, věř mi, napráskám!“

„Ale ne! Nebuď tak zlý!“ A tak přišli k řece. Dobytek, který měl žízeň, viděl vodu a běžel se tedy napít, jak nejrychleji dovedl.

„Podívej se, jak pospíchají!“ pravil Mikulka. „Touží po tom, aby se zase dostali dolů na dno!“

„Tak teď mi napřed pomoz,“ řekl Mikula, „nebo jinak dostaneš výprask!“ A vlezl do velkého pytle, který ležel přes hřbet jednomu býku. „Dej do pytle kámen, bojím se, že jinak neklesnu ke dnu,“ pravil Mikula.

„Však ono to půjde!“ řekl Mikulka, ale přece jenom pro jistotu vstrčil do pytle velký kámen, pevně pytel zavázal a strčil do něho. — Žbluňk! a už byl Mikula ve vodě a klesal rychle ke dnu.

„Tak se bojím, že dobytek nenajde!“ pravil Mikulka a ubíral se s celým svým majetkem k domovu.