Malá mořská víla

Moje ubohé květinky už nadobro zahynuly!“ naříkala malá Ida. „Včera večer byly tak hezké a teď jim všechny lístky visí, povadlé. A proč?“ zeptala se studenta, sedícího na pohovce. Iduška ho měla totiž velmi ráda, uměl vypravovat překrásné příběhy a vystřihoval nesmírně žertovné obrázky: srdíčka a v nich tančící panenky, květiny a velké zámky, v nichž se daly otvírat dveře. Byl to opravdu veselý student! — „Proč vypadají květinky dnes tak špatně?“ zeptala se Iduška znova a ukázala mu celičkou kytici, nadobro povadlou.

„Víš, co jim je?“ řekl student. „Ty květiny byly dnes v noci na plese, a proto teď věší hlavičky!“

„Ale květiny přece nemohou tančit!“ namítala Iduška.

 „Mohou,“ řekl student. „Když se setmí a my ostatní spíme, prohánějí se vesele dokola; téměř každičkou noc mají ples!“

„A děti na ten ples nesmějí?“

„Smějí,“ řekl student, „malinké sedmikrásky a konvalinky.“

„A kde tancují nejhezčí květinky?“ zeptala se Iduška.

„Cožpak jsi nebyla často za bránou u velikého zámku, kde v létě bydlívá král — kde je ta krásná zahrada se spoustou květin? Vidělas tam přece labutě — plují vždy k tobě, když jim házíš drobečky. Tam jistě bývá ples, to mi věř!“

„Byla jsem v té zahradě včera s maminkou,“ řekla Iduška, „ale všechno listí už spadalo se stromů a květiny tam už žádné nebyly. Kde jsou? V létě jsem jich tam viděla takové spousty!“

„Jsou uvnitř, v zámku!“ řekl student. „Víš, jakmile se král a celý dvůr odstěhují do města, květiny hned utíkají ze zahrady do zámku a veselí se tam. To bys měla vidět! Dvě nejkrásnější růže si sednou na trůn a jsou král a královna. Všechny červené kohoutí hřebínky si stoupnou nahoru vedle nich a uklánějí se — jsou to jejich pážata. — Pak přijdou všechny nejhezčí květiny a začne velký ples; modré fialky představují malé námořní kadety, tancují s hyacintami a říkají jim ‚slečno‘! Tulipány a velké zlaté lilie jsou staré dámy, které dohlížejí, aby se pěkně tančilo a aby všechno klapalo.“

„Ale květinkám za to nikdo nic neudělá, že tancovaly v králově zámku?“ zeptala se Iduška.

„Nikdo o tom vlastně ani neví!“ odpověděl jí student. „Občas v noci přijde sice starý kastelán, který tam má hlídat; nosí veliký svazek klíčů, a jakmile je květiny uslyší chřestit, ztichnou jako pěna, schovají se za dlouhé záclony a jen vystrkují hlavičky. ,Jsou tu nějaké květiny, cítím je!‘ říká si starý kastelán, ale ne a ne je uvidět.“

„To je hezké!“ zvolala Iduška a zatleskala. „Ale já bych ty květinky také nemohla uvidět?“

„Mohla,“ prohlásil student. „Jen nezapomeň, až tam zase přijdeš, podívat se oknem dovnitř, jistě je uvidíš. Jako já dnes: ležela tam na pohovce dlouhatánská žlutá lilie a protahovala se — byla to dvorní dáma!“

 „Chodí tam také kytičky z botanické zahrady? Mohou urazit ten velký kus cesty?“

„To víš, že ano,“ řekl student. „Protože když chtějí, mohou létat. Cožpak jsi neviděla krásné motýly, červené, žluté a bílé — vypadali skoro jako květinky, však jimi také byli! Skočili se stonku vysoko do vzduchu, zatřepetali lístky, jako by to byla křidélka, a už letěli! A protože si pěkně vedli, směli létat také za dne, nemusili zas domů a sedět klidně na stonku; a tak se nakonec stala z jejich lístků opravdová křidélka. Vždyť jsi to sama viděla! Je ovšem docela možné, že květiny z botanické zahrady dosud nikdy v králově zámku nebyly a že ani nevědí, že tam bývá v noci tak veselo. Ale něco ti řeknu. Bude to pěkné překvapení pro profesora botaniky, který bydlí vedle botanické zahrady, znáš ho přece? Až přijdeš do jeho zahrady, pověz hezky některé květince, že je na zámku velký ples: řekne to zas ostatním a všechny se tam rozletí. A až přijde pan profesor do zahrady, nebude tam ani jedna květina: a on nebude moci pochopit, kam se poděly!“

„Ale jak to může květinka povědět ostatním? Květiny přece nemohou mluvit!“

„To ovšem nemohou!“ odpověděl student. „Ale dorozumívají se posunky! Cožpak jsi neviděla, když jen trochu zafouká, jak se uklánějí a pohybují všemi zelenými lupínky? Je to stejně srozumitelné, jako kdyby mluvily!“

„A pan profesor jejich řeči rozumí?“ zeptala se Ida.

„Samozřejmě! Přišel jednou ráno do zahrady a uviděl velkou kopřivu, jak hýbá listy a dvoří se krásnému červenému karafiátu. Říkala mu: ,Jsi takový hezký a hrozně se mi líbíš!‘ Ale to pan profesor nestrpí. Klepl kopřivu po listech, protože to jsou její prsty, ale spálil se a od té doby se neodváží kopřivy dotknout.“

„To je povedené!“ zvolala Ida, smějíc se.

„Sluší se namlouvat dětem takové věci?“ pohoršil se mrzoutský pan rada, který přišel na návštěvu a usadil se na pohovce. Neměl studenta rád, brumlal vždycky, když ho viděl vystřihovat ty směšné, legrační obrázky: hned muže, jak visí na šibenici a drží v ruce srdce, protože to byl zloděj srdcí — hned zase starou čarodějnici, jak letí na koštěti a nese si vlastního muže na nose. Pan rada to neměl rád a říkával, právě jako teď: „Sluší se namlouvat dětem takové věci? To všechno ta hloupá obrazotvornost!“

Ale Idušce se přesto zdálo, co student vyprávěl o jejích květinkách, velmi zábavné a mnoho na to myslila. Květinky mají svěšené hlavičky, protože jsou unavené, když celou noc protancovaly — jistě jsou nemocné! — Ida šla s nimi k ostatním svým hračkám; stály na hezkém stolečku a také zásuvka byla plničká nádherných věcí. V postýlce pro panenky spala Iduščina panna Žofie, ale Iduška jí řekla: „Musíš teď, Žofie, pěkně vstát a spokojit se pro dnešní noc se zásuvkou. Tyhle ubohé kytičky jsou nemocné, a musejí proto ležet v posteli, snad se tak uzdraví!“ Zdvihla panenku z postýlky, ale panenka se tvářila velmi nevlídně a neřekla ani slovíčko, protože byla nazlobená, že nesmí zůstat v postýlce.

Iduška uložila květiny do panenčiny postýlky, přikryla je pokrývkou a řekla jim, aby teď pěkně klidně ležely, že jim uvaří čaj, aby se uzdravily a mohly zítra zase vstát; pak u postýlky zatáhla záclonky, aby jim slunce nesvítilo do očí.

Po celý večer musila myslit na to, co jí student vypravoval. A když teď sama měla již jít do postýlky, musila dříve ještě nakouknout za záclony, visící podél oken, kde stály maminčiny krásné květiny, hyacinty a tulipány, a zašeptala jim tichounce: „Však já vím, že půjdete dnes v noci na ples!“ Ale květiny se tvářily, jako by nerozuměly, a nehnuly ani lístkem. Iduška však věděla své.

Když ulehla do postele, dlouho myslila na to, jak by bylo hezké vidět ty krásné květiny tančit v královském zámku. „Zdalipak tam moje květinky doopravdy také byly?“ Ale pak usnula. V noci se probudila. Zdálo se jí o květinách a o studentovi, na kterého pan rada huboval a jemuž říkal, že jí chce něco namluvit. V ložnici, kde Iduška ležela, bylo naprosté ticho. Na stole hořela noční lampa. Tatínek i maminka spali.

„Zdalipak leží moje kytičky teď v Žofiině postýlce?“ ptala se Iduška v duchu. „Tak ráda bych to věděla!“ Nadzdvihla se a zadívala se k pootevřeným dveřím, za nimiž byly květiny i všechny její hračky. Naslouchala napjatě; zdálo se jí, že slyší vedle v pokoji hrát na klavír, ale docela tiše a překrásně, jak ještě nikdy neslyšela hrát.

 „Jistě tam teď všechny květiny tancují!“ říkala si. „Božíčku, jak ráda bych to viděla!“ Ale neodvažovala se vstát, aby nevzbudila tatínka a maminku. „Kdyby tak přišly sem!“ toužila. Ale květiny nešly a hudba zněla stále tak líbezně: Iduška to již nevydržela, bylo to příliš krásné. Slezla s postýlky, šla tiše ke dveřím a nakoukla do vedlejšího pokoje. Ach, jak bylo rozkošné, co tam uviděla!

V pokoji nehořela noční lampa, ale přesto tam bylo úplně světlo; měsíc svítil oknem právě doprostřed pokoje! Bylo tam skoro jako ve dne. Všechny hyacinty a tulipány stály na podlaze ve dvou dlouhých řadách; na oknech nezbyl ani jediný, zůstaly tam prázdné květináče. Všechny květiny tančily na podlaze rozkošně kolem sebe, tvořily pěkný řetěz, a víříce dokola držely se za dlouhé zelené listy. U klavíru seděla velká zlatá lilie, kterou Iduška zcela určitě v létě viděla, protože si pamatovala, jak student tehdy řekl: „No ne, jak ta se podobá slečně Líně!“ Všichni se mu tenkrát smáli, ale Idušce se teď opravdu též zdálo, že se ten dlouhý, žlutý květ podobá slečně Líně a že se také při hře na klavír chová docela jako ona — hned naklání podlouhlý obličej k jedné, a hned zase k druhé straně a dává si k té krásné hudbě takt. Idušku nikdo nezpozoroval. Uviděla nyní, jak velký modrý kosatec vyskočil doprostřed stolku, na němž stály hračky, zamířil k panenčině postýlce a odhrnul záclonky, za nimiž ležely Iduščiny churavé květinky; ale vstaly hned a kývaly dolů na ostatní, že chtějí také tancovat, starý kominíček s uraženým dolním rtem vstal a ukláněl se krásným květinkám; nevypadaly teď ani trochu nemocné, seskočily mezi ostatní a byly velmi veselé.

Vtom jako by něco spadlo se stolku. Iduška se tam podívala. To seskočila metla, zdálo se jí též, že náleží ke květinám. Však byla také hezoučká a na vršku jí seděl voskový panáček; měl na hlavě zrovna takový široký klobouk, jaký nosil pan rada. Pomlázka přiskákala na svých třech červených nožkách mezi květiny; dupala silně, protože tančila mazurku. Ostatní květiny tenhle tanec neuměly, protože byly lehoučké a nemohly podupávat.

Voskový panáček na pomlázce se pojednou začal rozrůstat a natahovat, otáčel se nad papírovými květinami a hlasitě křičel: „Sluší se namlouvat dětem takové věci! To všechno ta hloupá obrazotvornost!“ Podobal se při tom panu radovi s jeho širokým kloboukem, jako by mu z oka vypadl; byl stejně žlutý a mrzoutský. Ale papírové květiny na metle ho bily po tenkých nohou, schoulil se proto a scvrkl se zase v maličkého voskového panáčka. Jak to bylo legrační! Iduška se nemohla zdržet smíchu. Pomlázka tancovala dál a pan rada musel tančit s ní, nic nepomáhalo, ať se vytahoval a rozrůstal, nebo se zas scvrkal v žlutého voskového panáčka s velikánským černým kloboukem. Ostatní květiny se za něj přimlouvaly, zejména ty, které předtím ležely v panenčině postýlce, a pomlázka tedy přestala. Vtom něco silně zaťukalo v zásuvce, v níž ležela se spoustou ostatních hraček Iduščiňa panna Žofie. Kominíček běžel k okraji stolu, natáhl se jak dlouhý tak široký na břicho a podařilo se mu zásuvku pootevřít. Vztyčila se v ní Žofie a rozhlížela se nesmírně udiveně kolem: „Tady je ples!“ zvolala. „Proč mi to nikdo neřekl!“

„Chceš si se mnou zatančit?“ zeptal se jí kominíček.

„To bych měla opravdu s kým!“ řekla a obrátila se k němu zády. Posadila se na zásuvku a říkala si, že ji snad přece přijde některá z květin vyzvat k tanci. Ale nikdo nešel; zakašlala tedy: Hm, ehm, ehm! Ale přesto nikdo nepřišel. Kominíček tančil tedy sám a nešlo mu to zrovna špatně!

Protože se zdálo, že žádná z květin Žofii nevidí, překotila se ze zásuvky na zem, až to žuchlo. Všechny květiny se teď sběhly kolem ní a vyptávaly se, zda se neuhodila, a všechny k ní byly velmi roztomilé, zejména ty, jež předtím ležely v její postýlce. Ale Žofie se vůbec neuhodila. Všechny Iduščiny květinky jí děkovaly za překrásnou postýlku a velmi se k ní měly. Odvedly si ji doprostřed pokoje, kam svítil měsíc, a tančily s ní a všechny ostatní květiny utvořily kolem nich kolo. Teď byla Žofie spokojená! Prohlásila, ať si jen její postýlku nechají, že si z toho nic nedělá, že leží v zásuvce.

Květinky však řekly: „Děkujeme ti srdečně, ale my už nemůžeme déle žít. Zítra budeme nadobro mrtvé. Ale řekni Idušce, aby nás pochovala v zahradě, tam, kde už leží kanárek. Vyrosteme tam v létě znovu a budeme mnohem krásnější!“

 „Ne, nesmíte zemřít!“ řekla jim Žofie a líbala je. Vtom se otevřely dveře a do místnosti vtančila spousta krásných květin. Iduška nemohla vůbec pochopit, odkud se tam vzaly — říkala si, že to jsou jistě všechny květiny z královského zámku! Docela vpředu šly dvě překrásné růže a měly na hlavách zlaté korunky, byl to král a královna; pak přišly hezoučké fialy a karafiáty, zdravící na všechny strany. Měly s sebou hudbu, velké vlčí máky a pivoňky foukaly do hrachových lusků, až měly tváře celé červené. Modré zvonky a bílé sněženky cinkaly, jako by měly rolničky. Byla to rozkošná hudba. Následovala spousta dalších květin a všechny spolu tančily, modré fialky a červené kohoutky, sedmikrásky a konvalinky, a všechny se líbaly, byl to roztomilý pohled.

Nakonec si květiny daly dobrou noc a také Iduška se odplížila do postele, kde se jí pak zdálo o všem, co viděla.

Když ráno vstala, běžela rychle k svému stolečku, aby se podívala, jsou li tam ještě churavé květinky. Odhrnula záclonky u panenčiny postýlky: květinky tam ležely všechny, ale úplně zvadlé, mnohem víc než minulého dne. Žofie ležela v zásuvce, kam ji Iduška včera uložila, a vypadala velmi ospale.

„Vzpomínáš si, cos mi měla říci?“ zeptala se jí Iduška, ale Žofie vypadala hloupě a nevypravila ze sebe ani slůvka.

„Nejsi ani trochu hodná,“ řekla jí Iduška, „a přece s tebou všichni tančili!“ Vzala pak lepenkovou krabičku, na níž byli namalováni roztomilí ptáčci, otevřela ji a uložila do ní mrtvé květinky. „To bude vaše hezoučká rakvička,“ řekla jim. „A až sem přijdou moji norští bratranci, pomohou mi pochovat vás v zahradě, abyste mohly v létě zase vyrůst a byly ještě mnohem hezčí!“

Iduščini norští bratranci byli dva čiperní chlapci; jmenovali se Jonáš a Adolf. Tatínek jim daroval dva nové luky a měli je s sebou, aby je ukázali Idě. Vypravovala jim o chuděrkách květinkách, jak zahynuly, a dovolila jim pochovat je. Oba chlapci kráčeli vpředu s lukem na rameni a Iduška za nimi s mrtvými květinkami v hezoučké krabici. Na zahradě jim vykopali hrobeček, Ida květinky políbila a pak je uložila s krabicí do země. A Adolf s Jonášem vystřelili nad hrobem z luků, protože pušky ani děla neměli.

Byl jednou jeden starý básník, takový opravdu dobrý starý básník. Jednou večer, když seděl doma, nastalo venku hrozně ošklivé počasí. Déšť se lil v proudech, ale starý básník seděl v příjemném suchu a teple u svých kachlových kamen, v nichž hořel oheň a syčela opékající se jablka.

„Na těch chudácích, kteří jsou teď v tom nečase venku, nezůstane nitka suchá!“ litoval je básník, neboť byl takový velký dobrák.

„Otevřte mi! Třesu se zimou a jsem celý promáčený!“ ozvalo se venku volání malého děcka. Dítě plakalo a bušilo na dveře, zatím co déšť se lil v proudech a vichr se opíral do oken, až se všechna otřásala.

„Ty malý chudáčku!“ řekl starý básník a šel otevřít dveře. Stál tam malý klučina. Byl dočista nahý a voda mu crčela z dlouhých plavých vlasů. Třásl se zimou. Kdyby nepřišel dovnitř, jistě by v tom zlém nečase zahynul.

„Ty malý chudáčku!“ opakoval starý básník a vzal ho za ruku. „Pojď ke mně, já už se postarám, aby ses ohřál! Dostaneš víno a jablko, neboť jsi hezký chlapec!“

A opravdu byl. Jeho oči vyhlížely jako dvě jasné hvězdy, a ačkoliv mu voda stékala s jeho plavých vlasů, přece se mu krásně kadeřily. Vypadal jako malý andílek, jenomže byl zimou úplně bledý a třásl se na celém těle. V ruce držel pěkný luk, ale ten byl deštěm docela zničený. Všechny barvy na krásných šípech se tím vlhkem rozpily.

Starý básník si sedl ke kachlovým kamnům, vzal malého klučinu na klín, vyždímal mu vodu z vlasů, ohřál mu ruce ve svých a uvařil mu sladké víno. A tak se klučina vzpamatoval, tváře mu zčervenaly, seskočil na zem a pustil se do tance kolem starého básníka.

„Jsi ty ale veselý klučina!“ pravil starý básník. „Jakpak se jmenujes?

„Amor!“ odpověděl chlapec. „Cožpak mě neznáš? Tamhle leží můj luk, to bys viděl, jak s ním dovedu střílet! — Podívej se, venku je už zase pěkné počasí, měsíc svítí!“

„Ale tvůj luk je zničený!“ pravil starý básník.

„To je hloupé!“ řekl klučina, vzal luk do ruky a prohlížel si jej. „Ó, je docela suchý, vůbec nic se mu nestalo! Tětiva je pevná a pěkně napjatá! A teď si jej vyzkouším!“ a napjal luk, přiložil šíp, namířil a střelil starého dobráka básníka rovnou do srdce: „Tak vidíš, že můj luk není zničený!“ pravil, hlasitě se zasmál a utekl. Nezbedný kluk, takhle střílet na starého básníka, který ho vpustil do teplé světnice, byl na něho tak hodný a dal mu výtečné víno a své nejlepší jablko!

Dobrý básník ležel na zemi a plakal, byl opravdu zasažen přímo do srdce, a pak řekl: „Hanba! Jaký je ten Amor nezbedný kluk! Musím to povědět všem hodným dětem, aby si daly pozor a nikdy si s ním nehrály, neboť jim ublíží!“

Všechny hodné děti, chlapci i děvčata, kterým to vyprávěl, si pak na ošklivého Amora dávaly pozor, ale Amor je přesto ošálil, neboť je náramně prohnaný. Když jdou studenti z přednášek, běží vedle nich, s knížkou pod paží a v černých šatech. Vůbec ho nemohou poznat, a tak ho vezmou mezi sebe a myslí si, že to je také nějaký student. Ale on jim pak vrazí šíp do prsou. Když jdou děvčata od konfirmace a když pak stojí v kostele, hned je jim také v patách. Ano, Amor věčně za někým slídí! Sedí ve velkém lustru v divadle a hoří jasným plamenem, takže si lidé myslí, že to je opravdová svítilna, ale brzy poznají něco jiného. Běhá v Královské zahradě a na Hradbách a dokonce jednou střelil přímo do srdce i tvého tatínka a maminku! Jen se jich na to zeptej, uslyšíš, co ti povědí. Ano, je to ošklivý kluk, ten Amor, raději si s ním nikdy nic nezačínej! — Slídí po všech lidech. Představ si, jednou dokonce vystřelil šíp na starou babičku! — Ale to už je dávno, to už minulo. Babička na něco takového však nikdy nezapomene. Hanba mu, ošklivému Amorovi! Ale teď ho znáš! Víš, jaký je to nezbedný kluk.Chudák Jeník byl náramně zarmoucený. Jeho tatínek byl těžce nemocný a nemohl dále žít. V malé světničce byli jen oni dva. Lampa na stole dohořívala a toho večera bylo už docela pozdě. —

„Byl jsi, Jeníku, hodný syn!“ řekl nemocný otec. „Však ti za to Pánbůh pomůže, abys to ve světě někam dotáhl!“ Zadíval se na Jeníka vážnýma, laskavýma očima, zhluboka vydechl a zemřel. Bylo to, jako by usnul. Avšak Jeník plakal. Teď neměl na celém světě vůbec nikoho, ani tatínka, ani maminku, sestru nebo bratra. Chudák Jeník! Ležel na kolenou u lůžka a líbal ruku mrtvého otce. Vyplakal mnoho hořkých slz, ale nakonec se mu zavřely oči a on usnul, hlavu na tvrdé pelesti.

A tu se mu zdál podivný sen. Viděl, jak se slunce a měsíc před ním uklonily, a spatřil tatínka, zase docela čilého a zdravého, a slyšel ho, jak se směje, jako se smával, když býval opravdu v dobré náladě. Spanilá dívka se zlatou korunou na dlouhých, krásných vlasech podávala Jeníkovi ruku a tatínek mu říkal: „Vidíš, jakou nevěstu jsi dostal? Je nejspanilejší na celém světě.“ Vtom Jeník procitl a všechno to krásné bylo to tam. Tatínek ležel na lůžku mrtvý a studený, vůbec nikdo u nich nebyl. Chudák Jeník!

Do týdne mrtvého pochovali. Jeník šel hned za rakví. Už nespatří laskavého otce, který ho měl tolik rád. Slyšel, jak na rakev házejí hroudy hlíny, viděl teď z rakve poslední kousek, ale s další lopatou hlíny i ten kousek zmizel. A tu jako by mu srdce chtělo puknout, tak byl zarmoucen. Kolem zpívali lidé žalm, který zněl tak krásně, a slzy vstoupily Jeníkovi do očí, plakal, a to ulehčovalo jeho žalu. Slunce svítilo nádherně na zelené stromy, jako by chtělo říci: „Nebuď tak zarmoucený, Jeníku! Pohleď, jak krásná je modrá obloha. Tam nahoře je teď tvůj otec a prosí dobrotivého Boha, aby se ti vždy vedlo dobře.“

„Chci být vždy dobrý!“ sliboval Jeník. „Tak se také dostanu do nebe k tatínkovi. Jaká to bude radost, až se spolu zase shledáme! Kolik mu toho budu moci vyprávět, a on mi zase ukáže tolik věcí, naučí mě mnohému ze všeho toho nádherného v nebi, tak jako mě tomu učil tady na zemi. Ach, jaká to bude radost!“

Jeník si to představoval tak živě, že se při tom usmíval, zatím co mu slzy kanuly ještě po lících. Ptáčkové seděli na kaštanech a štěbetali: „Kvivít, kvivít!“ Byli veselí, přestože byli na pohřbu, vždyť přece věděli, že zemřelý je teď nahoře na nebesích, má křídla mnohem krásnější a větší než jsou jejich, a je určitě šťastný, neboť byl dobrý tady na zemi. A proto se radovali. Jeník viděl, jak odlétají se zelených stromů daleko do světa, a tu dostal také velkou chuť letět s nimi. Ale napřed vyřezal velký dřevěný kříž na otcův hrob. A když jej tam navečer přinesl, byl hrob okrášlen pískem a květinami. To udělali cizí lidé, neboť měli velmi rádi drahého otce, který byl mrtev.

Nazítří časně ráno si Jeník sbalil uzlík, schoval si za opasek celý svůj dědický podíl, padesát říšských tolarů a něco málo stříbrňáků, a tak se chtěl vydat do světa. Ale napřed zašel na hřbitov k otcovu hrobu, pomodlil se Otčenáš a řekl: „Sbohem, drahý tatínku! Chci být vždycky dobrým člověkem — buď tedy tak hodný a pros dobrotivého Pánaboha, aby se mi dobře dařilo!“

Venku v polích, kudy Jeník šel, bylo všechno kvítí v teplém slunečním jasu tak svěží a krásné a kynulo mu ve větru, jako by chtělo říci: „Vítej u nás v přírodě! Není tady krásně?“ Avšak Jeník se ještě jednou otočil. Chtěl vidět starý kostel, kde byl jako robátko pokřtěn, kam chodíval se starým otcem každou neděli a kde zpívával, žalmy. Potom se podíval vysoko vzhůru do jednoho vikýře v kostelní věži. Stál tam kostelní skřítek se špičatou červenou čapkou na hlavě a stínil si obličej hřbetem ruky, neboť jinak by ho slunce pálilo do očí. Jeník mu kynul na rozloučenou a malý skřítek mával červenou čapkou, položil si jednu ruku na srdce a posílal mu mnoho hubiček. Tak mu ukazoval, že mu přeje všechno dobré a aby měl opravdu šťastnou cestu.

Jeník myslel na to, kolik krásného toho teď uvidí ve velikém a nádherném světě, a šel dál a dál. Tak daleko ještě nikdy předtím nebyl. Vůbec neznal města, jimiž procházel, nebo lidi, které potkával, byl teď daleko ve světě mezi cizími.

První noc musil ulehnout ke spánku do kupky sena na louce, jiné lože neměl. Ale to právě bylo krásné, a zdálo se mu, že ani král to nemůže mít hezčí. Celá louka s říčkou, kupkou sena a s modrým nebem nad ním byla tou nejpěknější ložnicí. Zelený palouk s červenými a bílými kvítky byl kobercem, šeříky a šípkové keře byly kyticemi květů a místo umyvadla měl celou říčku s čirou, čerstvou vodou, k níž se půvabně sklánělo rákosí a přálo mu dobrý večer i dobré jitro. Měsíc vysoko nahoře pod modrým příkrovem nebe byl vpravdě velikou noční svítilnou a od jeho ohně nechytaly záclony. Jeník mohl spát docela klidně — a také že spal. Procitl teprve, když už slunce bylo na obloze a všichni ptáčkové kolem dokola zpívali: „Dobré jitro, dobré jitro! Ještě nejsi vzhůru?“

Zvony sezváněly do kostela, byla neděle. Lidé si šli poslechnout kněze a Jeník šel s nimi. Zazpíval si žalmy a vyslechl boží slovo a bylo mu, jako by byl ve svém kostele, kde byl pokřtěn, a jako by zpíval žalmy se svým otcem.

Na hřbitově bylo mnoho hrobů, a na některých rostla vysoká tráva. Tu si Jeník vzpomněl na hrob svého otce, že bude teď také vypadat jako tyhlety, když jej nemůže plít a zdobit. A tak si sedl a vytrhal trávu, postavil dřevěné kříže, které byly pokácené, a položil věnce, které vítr serval s hrobů, znovu na jejich místa, a při tom si myslil: třeba někdo udělá totéž na hrobě mého otce, teď, když já to nemohu udělat!

Před hřbitovními vraty stál starý žebrák a opíral se o berlu. Jeník mu dal všechny svoje stříbrňáky a vykročil pak šťastný a spokojený zase dál, do širého světa.

K večeru se udělalo náramně zlé počasí. Jeník pospíchal, aby se dostal pod střechu, ale brzy nastala temná noc. Tu konečně dospěl ke kostelíku, který stál docela o samotě na návrší. Dveře byly na štěstí pootevřeny, a tak vklouzl dovnitř. Tady chtěl zůstat, dokud se zlé počasí neutiší.

„Sednu si tady někam do koutku,“ řekl si Jeník. „Jsem docela unaven, však mně bude třeba trochu odpočinku.“ A tak si sedl, sepjal ruce a pomodlil se večerní modlitbičku. A dřív než se nadál spal a zdály se mu sny, zatím co venku blýskalo a hřmělo.

Když opět procitl, byla půlnoc, avšak zlé počasí přešlo a oknem na něj svítil měsíc. Uprostřed kostela stála otevřená rakev a v ní mrtvý muž, nebyl ještě pohřben. Jeník se vůbec nebál, protože měl čisté svědomí a dobře věděl, že mrtví nikomu nic neudělají. To jen živí zlí lidé působí hoře a bezpráví. Takoví dva živí špatní lidé stáli těsně u zemřelého, který byl uložen do kostela, dřív než bude pohřben, a chtěli mu ublížit, nenechat ho ležet v rakvi, ale vyhodit ho, ubožáka, před kostelní vrata.

„Pročpak to děláte?“ ptal se Jeník. „Je to zlé a špatné, nechte ho spát ve jménu Kristově!“

„Láry fáry!“ ozvali se ti dva oškliví lidé. „Ošidil nás! Dluží nám peníze, nemohl je zaplatit a teď ještě ke všemu umřel a my nedostaneme ani halíř. Proto se mu chceme pořádně pomstít, ať leží jako pes před kostelními vraty!“

„Nemám víc než padesát tolarů,“ řekl Jeník. „Je to celý můj dědický podíl, ale rád vám jej dám, když mi poctivě slíbíte, že toho ubožáka necháte na pokoji. Já už si nějak poradím i bez těch peněz. Mám zdravé, silné údy a náš Pán mi vždycky pomůže.“

„Inu,“ řekli ti oškliví lidé, „když nám takhle zaplatíš jeho dluh, tak mu ovšem nic neuděláme, tím si můžeš být jist!“ A pak vzali peníze, které jim Jeník dal, důkladně a nahlas se vysmáli jeho dobrotě a šli svou cestou. Avšak Jeník zase uložil mrtvého do rakve, sepjal mu ruce, rozloučil se a šel docela spokojen dál velikým lesem.

Koldokola, kam mohl měsíc proniknout svým svitem mezi stromy, viděl Jeník rozkošné malé skřítky, kteří si docela rozpustile hráli. Nedali se vyrušovat, vždyť věděli, že Jeník je dobrý, nevinný člověk, a jenom zlým lidem není dovoleno spatřit skřítky. Někteří z nich nebyli větší než prst a dlouhé žluté vlasy měli upevněny zlatými hřebeny. Dva a dva se houpali na velkých kapkách rosy, které ležely na listech a na vysoké trávě. Občas se kapka skutálela a oni spadli mezi dlouhá stébla trav. To bylo u ostatní drobotiny smíchu a výskotu! Bylo to náramně veselé. Zpívali a Jeník poznával docela zřetelně všechny ty hezké písničky, které se naučil jako malý chlapec. Velcí pestří pavouci se stříbrnými korunkami na hlavách musili od keře ke keři soukat dlouhé visuté mosty a paláce, které, když na ně padla jemná rosa, vypadaly v jasném měsíčním svitu jako křišťálové sklo. Tak to trvalo až do východu slunce. Skřítkové pak zalezli do poupat květů a vítr zadul do jejich mostů a zámků, které pak letěly vzduchem jako velké pavučiny.

Jeník vyšel zrovna z lesa, když se za ním ozval silný mužský hlas: „Hej, kamaráde, kampak máš namířeno?“

„Ven do širého světa!“ odvětil Jeník. „Nemám otce ani matku, jsem chudý jak kostelní myš, ale náš Pán mi jistě pomůže!“

„Chci také do širého světa!“ řekl cizí muž. „Pojď, půjdeme spolu!“

„Tak dobrá!“ pravil Jeník, a tak šli spolu. Brzy se začali mít velmi rádi, neboť oba byli dobří lidé. Jeník si dobře všiml, že cizinec je mnohem chytřejší než on; procestoval skoro celý svět a dovedl vyprávět o všem, co v tom světě je.

Slunce bylo již vysoko na obloze, když usedli pod vysoký strom k snídani. Vtom k nim přicházela stará žena. Ach, byla velmi stará a celá shrbená, opírala se o berlu a na zádech měla otep klestí, které nasbírala v lese. Zástěru měla vykasanou a Jeník viděl, jak z ní čouhají tři velké metly z kapradí a vrbového proutí. Když už byla u nich docela blízko, chudák stařena uklouzla a upadla a hlasitě vykřikla, neboť si zlomila nohu.

Jeník hned chtěl, aby ji odnesli domů, ale cizinec otevřel svůj ranec, vytáhl z něho hrníček a řekl, že má mast, která hned dá její nohu do pořádku a uzdraví ji, takže stařena bude moci jít domů sama, jako by si nohu nikdy nezlomila. Ale za to také chtěl, aby mu darovala ty tři metly, co má v zástěře.

„To by přišlo draho!“ řekla stařena a vrtěla docela udiveně hlavou. Nerada se s metlami loučila, ale nebylo také nic příjemného ležet se zlomenou nohou. A tak mu metly dala, a sotva jí natřel nohu mastí, babka se zdvihla a šlo se jí mnohem lépe než předtím. Takovou moc ta mast měla. Ale v lékárně bys ji nikde nedostal.

„Nač potřebuješ ty metly?“ zeptal se teď Jeník svého přítele.

„Jsou to tři pěkné kytice,“ odpověděl Jeníkův přítel. „Zrovna takové se mi hodí — jsem totiž tak trochu podivín!“

Pak šli ještě hodný kus cesty.

„Podívej se, jak se to zatahuje!“ řekl Jeník a ukazoval přímo před sebe. „To jsou náramně hustá mračna!“

„Ne,“ řekl jeho přítel, „to nejsou mračna, to jsou hory. Skvělé, vysoké hory, po nichž se dostaneš až docela nad mraky, na čerstvý vzduch! Věř, je to nádherné! Zítra ráno budeme už jistě daleko ve světě.“

Nedopadlo to zdaleka tak, jak si to představovali. Potřebovali celý den, než přišli do hor, kde rostly černé lesy až k nebesům a kde byly kameny veliké jako celé město. Čekal je opravdu těžký výstup, než se dostanou až docela nahoru. Však také Jeník a jeho přítel zašli proto do hostince, aby si dobře odpočali a nabrali sil k zítřejšímu pochodu.

Dole, ve velké šenkovně hostince bylo shromážděno mnoho lidí, neboť tam přijel loutkář. Právě postavil svoje divadélko a lidé seděli kolem dokola a dívali se. Avšak docela dopředu na nejlepší místo si sedl starý tlustý řezník; jeho velký hafan, hu, ten vypadal krvežíznivě, seděl vedle něho a vyvaloval oči, tak jako všichni ostatní.

Teď začalo divadlo. Byla to pěkná hra s králem a královnou. Seděli na tom nejkrásnějším trůně, měli zlaté koruny na hlavách a dlouhé vlečky u šatů, neboť si to mohli dovolit. Ty nejpůvabnější dřevěné loutky se skleněnýma očima a dlouhými kníry stály u všech dveří a otvíraly a zavíraly, aby se do místnosti dostal čerstvý vzduch. Bylo to opravdu rozkošné divadlo — a vůbec nebylo smutné. Zrovna když královna povstala a kráčela po podlaze, tu, bůh ví, co to toho hafana napadlo, ale když ho tlustý řezník nedržel, skočil rovnou na jeviště, zakousl se královně doprostřed jejího útlého pasu, až to zachrupalo: „Chrup, chrup!“ Bylo to něco hrozného!

Chudák loutkář! Byl tolik vyděšen a tak zarmoucen pro svou královnu. Vždyť to byla jeho nejkrásnější loutka, a teď jí ten ošklivý hafan ukousl docela i hlavu. Ale když pak lidé odešli, řekl cizinec, ten, který přišel s Jeníkem, však že on ji už dá do pořádku. Vytáhl svůj hrníček a natřel loutku mastí, kterou pomohl ubohé stařeně, když si zlomila nohu. Sotva loutku namazal, hned byla zase celá. A co víc, mohla dokonce sama pohybovat údy, nebylo vůbec třeba tahat za provázky. Loutka byla jako živoucí člověk, až na to, že nedovedla mluvit. Loutkář byl náramně spokojen, teď už tu loutku nebude vůbec muset vodit, vždyť může tancovat sama, bez jeho pomoci. A to žádná z těch ostatních nedovedla.

Když pak nastala noc a všichni lidé v hostinci ulehli, někdo tam tak hrozně zhluboka vzdychal a pořád nepřestával, až všichni vstali podívat se, kdo by to mohl být. Loutkář zašel k svému divadélku, neboť právě tam někdo vzdychal. Všechny dřevěné loutky tam ležely jedna přes druhou, i s králem a se všemi trabanty, a tak žalostně vzdychaly a koulely velikýma skleněnýma očima, neboť si tolik přály, aby je také někdo natřel jako královnu, aby se i ony mohly samy pohybovat. Královna padla na kolena, pozdvihla svou nádhernou zlatou korunu a prosila: „Vezmi si ji, prosím, ale namaž také mého muže a mé dvořany!“ A tu se muž, kterému patřilo divadélko a všechny loutky, nemohl zdržet pláče, poněvadž mu jich bylo opravdu líto. Sliboval hned Jeníkovu příteli, že mu dá všechny peníze, které dostane za svou hru zítra večer, jen ať je tak hodný a namaže několik jeho nejpěknějších loutek. Ale cizinec řekl, že nežádá nic jiného než dlouhou šavli, kterou má loutkář po svém boku. A když ji dostal, natřel šest loutek, které hned začaly tak půvabně tančit, že všechny dívky, opravdové živé dívky, které se na ně dívaly, se pustily do tance s nimi. Tancovali kočí a kuchařka, sluha a komorná, všichni hosté i lopatka na uhlí s pohrabáčem, ale tihle dva upadli, sotva se dostali do kola. Ach, byla to veselá noc.

Nazítří ráno od nich Jeník se svým přítelem odešel. Stoupali vzhůru do vysokých hor, putovali hlubokými smrkovými lesy. Dostali se tak vysoko, že kostelní vížky tam dole, hluboko pod nimi, ve vší té zeleni nakonec vypadaly jako malé červené jahody. A bylo vidět tak daleko, mnoho, mnoho mil, kde ještě nikdy nebyli. — Tolik krásy najednou z nádherného světa Jeník nikdy předtím neviděl. A slunce svítilo s čisté, modré oblohy tak hřejivě, a mezi horami bylo slyšet lovce, jak troubí na lesní rohy tak pěkně a čarovně, že Jeníkovi vstoupila radostí vláha do očí a že musil říci: „Dobrotivý Pane Bože! Zlíbal bych tě za to, že jsi k nám ke všem tak dobrý a že jsi nám dal všechnu tu nádheru, která je na světě!“

Jeníkův přítel stál také se sepjatýma rukama a hleděl přes les na osady v teplém slunečním svitu. Vtom nad jejich hlavami zazněl podivuhodně krásný zvuk. Vzhlédli k obloze: veliká bílá labuť se vznášela v povětří. Byla překrásná a zpívala, jak ještě nikdy žádného ptáka zpívat neslyšeli. Ale její zpěv slábl a slábl, krásná labuť sklonila hlavu, klesala docela pomalu k jejich nohám a tam zůstala ležet.

„Dvě tak skvělá křídla,“ řekl Jeníkův přítel, „tak bílá a velká jako má tenhleten pták, mají nějakou cenu, ta si vezmu s sebou! Teď aspoň vidíš, jak bylo dobře, že jsem dostal šavli!“ A pak jednou ranou usekl mrtvé labuti obě křídla, že si je ponechá.

Putovali teď mnoho, mnoho mil dál horami, až nakonec před sebou spatřili veliké město; mělo nad sto věží a ty věže zářily na slunci jako stříbro. Uprostřed města byl nádherný mramorový zámek, střechu měl z rudého zlata, a v tom zámku bydlel král.

Jeník a jeho přítel nechtěli hned vejít do města, ale zůstali v hostinci před branami, aby se mohli vystrojit. Chtěli pěkně vypadat, až se dostanou do ulic. Hostinský jim vyprávěl, že král je takový dobrý muž, nikdy žádnému člověku nic neudělal. Ale jeho dcera — chraň nás Pánbůh! — to je zlá princezna. Půvabu má nadbytek, nikdo není tak krásný a líbezný jako ona. Ale co to je platné, je to zlá, ošklivá čarodějka, která zavinila, že tolik krásných princů přišlo o život. Všem lidem dovolí, aby se o ni ucházeli. Každý smí přijít, ať to je princ nebo žebrák, na tom jí vůbec nezáleží. Každý nápadník musí jen uhádnout tři věci, na které se ho zeptá. Kdyby uhodl, provdala by se za něho a on by se stal králem nad celou zemí, až její otec zemře. Ale když ty tři věci neuhodne, dá ho pověsit, nebo mu dá setnout hlavu. Tak zlá a špatná je ta krásná princezna. Její otec, starý král, je z toho velmi zarmoucen, ale nemůže jí zakázat, aby byla tak zlá. Kdysi jí řekl, že se ani v tom nejmenším nebude o její nápadníky starat, ať si sama dělá, co se jí zlíbí.

Kdykoli přijde nějaký princ a má hádat, aby dostal princeznu, nemůže na ty tři věci přijít, a tak je pověšen nebo sťat. Vždyť ho včas varovali, mohl od námluv upustit. Starý král je tolik zarmoucen nad vší tou hrůzou a bídou, že jednou za rok celý den klečí na kolenou se všemi svými vojáky a prosí princeznu, aby byla hodná. Ale to ona právě vůbec nechce být. Staré ženy, které pijí pálenku, ji zbarví docela do černa, dřív než se napijí. Tolik truchlí a víc nemohou udělat.

„Ošklivá princezna!“ řekl Jeník. „Měla by dostat pořádný výprask, to by jí opravdu prospělo. Jen kdybych já byl starým králem, však už by dělala dobrotu!“

Vtom zaslechli, jak lidé venku provolávají slávu. Princezna jela kolem a byla vskutku tak krásná, že všichni lidé zapomněli, jak je zlá, proto volali sláva. Dvanáct krásných panen, všechny v bílých hedvábných šatech a se zlatými tulipány v rukou, jí jelo po boku na vranících černých jako uhel. Princezna sama měla koně bílého jako sníh a vyšňořeného démanty a rubíny. Její jezdecký šat byl samé zlato, a bičík, který držela v ruce, vypadal jako sluneční paprsek. Zlatá koruna na její hlavě byla jako hvězdičky s nebe, a plášť byl ušit z tisíců nádherných motýlích křídel. A přece ona sama byla mnohem krásnější než všechny její šaty.

Když ji Jeník spatřil, zrudl v tváři, byl červený jako čerstvá krev a nemohl ze sebe vypravit jediné slovo. Vždyť princezna vypadala docela tak jako ona krásná dívka se zlatou korunou, o které snil tu noc, kdy mu umřel tatínek. Tolik se mu zalíbila, musil se do ní zamilovat. Jistě to není pravda, řekl, že by byla zlou čarodějkou, která dává lidi věšet nebo stínat, když neuhodnou, co na nich žádá. „Vždyť přece každý má právo se o ni ucházet, i ten nejchudší žebrák. Zajdu jistojistě na zámek — nemohu jinak!“

Všichni říkali, aby to nedělal, že se mu jistě povede jako všem ostatním. Jeho přítel ho od toho také zrazoval, ale Jeník tvrdil, že to jistě dobře dopadne. Vykartáčoval si boty a šaty, umyl si obličej a ruce, učesal si pěkné plavé vlasy a odešel pak docela sám do města a nahoru na zámek.

„Vejdi!“ vyzval ho starý král, když Jeník zaklepal na dveře. — Jeník otevřel a starý král, v županu a vyšívaných trepkách, mu vyšel vstříc. Na hlavě měl zlatou korunu, žezlo v jedné ruce a zlaté jablko v druhé. „Počkej chvilku!“ pravil a dal si jablko pod paži, aby mohl Jeníkovi podat ruku. Ale sotva uslyšel, že to je nový nápadník, začal tak usedavě plakat, že žezlo i jablko upustil na zem a musil si utírat oči do županu. Chudák starý král!

„Nech toho,“ řekl, „špatně to s tebou dopadne, tak jako se všemi ostatními. Jen se pojď podívat!“ A zavedl Jeníka do princezniny zahrady. Jaký to byl hrozný pohled! Na každém stromě viseli tři čtyři královští synové, kteří se ucházeli o princeznu, ale nedovedli uhádnout věci, jež na nich chtěla. Po každé, když zadul vítr, všechny kosti zaharašily, až se ptáčkové vyděsili a už nikdy se neodvážili do zahrady přiletět. Všechny květiny byly přivázány k lidským hnátům a z kořenáčů se šklebily umrlčí lebky. Byla to opravdu zahrada pro princeznu.

„Tady se podívej!“ pravil starý král, „tak se ti povede, zrovna jako všem ostatním, které tady vidíš. Proto toho raději nech. Děláš mě opravdu nešťastným, neboť si to všechno tolik beru k srdci!“

Jeník políbil dobrému starému králi ruku a řekl, že to dobře dopadne, neboť má tu krásnou princeznu velice rád.

Vtom na zámecké nádvoří přicválala sama princezna se všemi svými dámami. Vyšli ji proto pozdravit. Byla tak líbezná, podala Jeníkovi ruku a on si ji ještě víc zamiloval než předtím. Nemůže přece být špatnou, zlou čarodějkou, jak o ní všichni lidé říkají. — Zašli do síně a malá pážata jim podávala zavařeninu a perníčky. Ale starý král byl tolik zarmoucen, nemohl vůbec nic jíst, a perníčky mu byly také příliš tvrdé.

Bylo pak určeno, aby Jeník přišel nazítří ráno na zámek znovu. Budou tam shromážděni soudci a celá rada a vyslechnou, jak dopadl s hádáním. Jestliže se z toho dobře dostane, bude musit přijít ještě dvakrát. Ale ještě nikdy nikdo neuhádl ani po prvé, a tak museli všichni nápadníci přijít o život.

Jeník se vůbec nermoutil nad tím, jak se mu povede. Byl docela spokojen, myslil jen na krásnou princeznu a byl pevně přesvědčen, že mu dobrotivý Bůh pomůže. Ale jak, to vůbec nevěděl a ani na to nechtěl myslet. Tančil po ulici, když se vracel do hostince, kde na něho čekal jeho přítel.

Jeník se nemohl nasytit vyprávění, jak k němu byla princezna roztomilá a jak je krásná. Říkal, že už tak toužebně čeká na příští den, aby zašel na zámek a pokusil se o štěstí v hádání.

Avšak jeho přítel potřásal hlavou a byl opravdu zarmoucen. „Mám tě tolik rád!“ pravil, „ještě jsme spolu mohli být dlouho — a teď tě mám najednou ztratit! Ubohý drahý Jeníku, nejraději bych se rozplakal, ale nechci rušit tvou radost v ten možná poslední večer, co jsme spolu. Buďme veselí, opravdu veselí! Zítra, až budeš pryč, budu si smět poplakat.“

Všichni lidé v městě se hned dověděli, že přišel nový princeznin nápadník, a tak nastal velký smutek. Divadlo bylo zavřeno, všechny pernikářky převázaly svá cukrová prasátka smutečním flórem, král a kněží klečeli v kostele na kolenou, byl to veliký zármutek, protože to přece nemohlo s Jeníkem dopadnout lépe, než to dopadlo se všemi ostatními nápadníky.

Na sklonku večera uvařil Jeníkův přítel velikou mísu punče a řekl Jeníkovi, teď že budou opravdu veselí a budou pít na princeznino zdraví. Ale když Jeník vypil dvě sklenice, začal být náramně ospalý, nemohl udržet oči otevřené, musil usnout. Jeho přítel ho zlehounka zdvihl se židle a uložil do postele. A když nastala temná noc, vzal dvě velká křídla, která usekl labuti, přivázal si je pevně na záda, největší metlu, kterou dostal od stařeny, jež upadla a zlomila si nohu, strčil do kapsy, otevřel okno a odletěl pak přes město rovnou k zámku. Tam si sedl do výklenku nahoře pod oknem, které vedlo do princezniny ložnice.

V celém městě bylo naprosté ticho. Tu odbily hodiny tři čtvrti na dvanáct, okno se otevřelo a vylétla princezna v dlouhém bílém plášti a s velkými černými křídly nad město a dále k vysoké hoře. Avšak Jeníkův přítel se udělal neviditelným, takže ho princezna vůbec nemohla spatřit, letěl za ní a šlehal ji metlou, až se tam, kde udeřil, ukázala krev. Ach, byl to divoký let vzduchem, princezně se opíral vítr do pláště, který vlál na všechny strany jako veliká lodní plachta, a tím pláštěm prosvítal měsíc.

„To padají kroupy! To padají kroupy!“ ozývala se princezna při každé ráně, kterou dostala metlou, — to jí mohlo prospět. Konečně přiletěla k hoře a zaklepala na ni. Zaburácelo to jako hrom, hora se otevřela a princezna vstoupila dovnitř. Jeníkův přítel ji následoval, neboť ho nikdo nemohl vidět, byl neviditelný. Šli velkou, dlouhou chodbou, jejíž stěny se podivuhodně jiskřily, a po nichž pobíhaly tisíce a tisíce žhnoucích pavouků, kteří planuli jako oheň. Tu přišli do veliké síně, vystavěné ze stříbra a zlata. Květiny, veliké jako slunečnice, rudé a modré, svítily se stěn. Ale nikdo si ty květiny nemohl utrhnout, neboť jejich stonky, to byli ohavní jedovatí hadi, a květy, to byl oheň, který jim šlehal z úst. Celý strop byl poset svítícími svatojanskými muškami a blankytnými netopýry, kteří mávali průsvitnými křídly. Byla to docela zvláštní, divná podívaná. Uprostřed na zemi stál trůn, podepřený čtyřmi koňskými kostrami, jež měly postroj z rudých ohnivých pavouků. Trůn sám byl z mléčného skla a polštáře, na kterých se sedělo, to byly malé černé myši, které se zakously navzájem do ocasů. Nad trůnem byl baldachýn z růžových pavučin, posetý rozkošnými zelenými muškami, které se třpytily jako drahokamy. Na trůně seděl starý skřítek s korunou na ohyzdné hlavě a s žezlem v ruce. Políbil princeznu na čelo, posadil ji vedle sebe na skvostný trůn, a teď začala hudba. Velké černé kobylky hrály na foukací harmoniky a sova se tloukla do břicha, neboť neměla žádný buben. Byl to povedený koncert. Malí černí šotkové s bludičkami na čapkách tančili kolem síně. Nikdo nemohl vidět Jeníkova přítele: postavil se hned za trůn a všechno slyšel i viděl. Dvořané, kteří sem teď také přišli, byli velmi hezcí a urození. Ale ten, kdo se dobře podíval, si všiml, jak to s nimi vlastně je. Byla to jen košťata a na nich zelné hlávky. Skřítek do nich přičaroval život a dal jim krásné vyšívané šaty. Ale vždyť to bylo stejně jedno. Bylo jich třeba jen pro parádu.

Mezi tancem vyprávěla princezna skřítkovi, že dostala nového nápadníka a ptala se ho proto, nač se ho má zeptat, až přijde nazítří ráno na zámek.

„Poslyš!“ řekl skřítek, „něco ti povím! Zvol si něco hodně lehkého, neboť tak na to vůbec nepřijde. Mysli si na svůj jeden střevíček. To on jistě neuhádne. Pak mu dej setnout hlavu, ale nezapomeň mi přinést, až sem zítra v noci zase ke mně přijdeš, jeho oči, neboť je chci sníst!“

Princezna se hluboce uklonila a slíbila, že na ty oči nezapomene. Skřítek pak otevřel horu a princezna letěla zase domů. Jeníkův přítel letěl za ní a švihal ji tak silně metlou, až hluboce vzdychala nad tím silným krupobitím a pospíchala, co jen mohla, aby se dostala oknem do své ložnice. Avšak Jeníkův přítel zaletěl zpátky do hostince, kde Jeník ještě spal, odepjal si křídla a také se uložil do postele, neboť byl tuze unaven.

Bylo velmi časně zrána, když se Jeník probudil. Také jeho přítel vstal a vyprávěl, že měl v noci velmi podivný sen o princezně a jejím střevíčku a prosil ho proto, aby se nakonec zeptal, zda princezna nemyslila na svůj střevíček. To totiž právě slyšel od skřítka v hoře, ale nechtěl o tom Jeníkovi nic vyprávět; požádal ho jenom, aby se zeptal, zda princezna nemyslí na svůj střevíček.

„Je to jedno, zeptám-li se na to nebo na ono,“ pravil Jeník. „Možná, že bude docela správné to, o čem se ti zdálo, neboť já vždycky věřím, že mi Bůh nějak pomůže. Ale přece jenom se s tebou rozloučím, neboť jestliže budu hádat špatně, už tě nikdy nespatřím!“

A tak se políbili a Jeník odešel do města a na zámek. Celá síň byla do posledního místečka naplněna lidmi, soudci seděli ve svých křeslech a pod hlavami měli prachové podušky, neboť museli mnoho přemýšlet. Starý král povstal a osušil si oči bílým kapesníkem. Vtom vstoupila princezna; byla ještě mnohem krásnější než včera, všechny je velmi srdečně pozdravila, Jeníkovi podala ruku a pravila: „Dobré jitro, milý Jeníku!“

A teď se měl Jeník pustit do hádání toho, nač princezna myslí. Bože, jak se na něho laskavě dívala! Ale sotva ho uslyšela vyslovit jediné slovo: střevíček, zbělela v tváři jako křída a třásla se na celém těle; ale nebylo jí to nic platné, protože hádal správně!

Ach, jak se starý král zaradoval! Udělal kotrmelec, až to žuchlo jedna radost a všichni tleskali jemu i Jeníkovi, který první hádanku uhodl.

Jeníkův přítel byl také spokojen, když se dověděl, jak dobře to dopadlo. Avšak Jeník sepjal ruce a děkoval dobrotivému Bohu, který mu jistě pomůže i po druhé a po třetí. Už nazítří měl Jeník hádat znovu.

Večer uplynul jako předešlý. Když Jeník spal, letěl jeho přítel za princeznou k hoře a švihal ji ještě silněji než posledně, neboť si vzal tentokrát dvě metly. Nikdo ho nespatřil a on všechno vyslechl. Princezna měla myslet na svou rukavičku, a přítel to vyprávěl Jeníkovi, jako by to byl sen. Jeník pak mohl správně hádat a byla z toho na zámku náramná radost. Celý dvůr metal kozelce, tak jako to prvně viděli dělat krále. Ale princezna ležela na pohovce a nechtěla říci ani slovo. Teď šlo o to, zda Jeník uhodne i po třetí. Jestliže to dobře dopadne, dostane přece krásnou princeznu a až starý král umře, zdědí celé království. Jestliže bude hádat špatně, přijde o život a skřítek sní jeho hezké modré oči.

Večer předtím si šel Jeník brzy lehnout, pomodlil se svou večerní modlitbu a spal pak docela klidně. Ale jeho přítel si připjal na záda křídla, opásal se šavlí a vzal s sebou tři metly a vyletěl pak k zámku. Byla černočerná noc, bouře řádila, až šindele létaly se střech a stromy na zahradě, kde viseli kostlivci, se klátily jako třtina, kdykoli se vítr do nich opřel. Co chvíli se zablesklo a hrom burácel, jako by to byl jeden jediný rachot, který trval celou noc. Teď se rozletělo okno a z něho vylétla princezna. Byla bledá jako smrt, ale vysmívala se zlé nepohodě, zdálo se jí, že počasí ještě není tak zlé, její bílý plášť vlál ve vzduchu jako velká lodní plachta. Ale Jeníkův přítel ji tak švihal třemi metlami, až krev tryskala na zem a ona mohla sotva letět dál. Konečně se dostala k hoře.

„To je bouře a krupobití,“ řekla skřítkovi, „ještě nikdy jsem nebyla venku v takovémhle počasí.“

„Člověk toho může někdy dostat také příliš mnoho dobrého najednou,“ pravil skřítek. A tu mu vyprávěla, že Jeník uhodl správně i po druhé. Jestliže uhodne i zítra, vyhraje, a ona už nikdy nebude moci přijít do hory, už nikdy nebude moci dělat taková kouzla jako dříve. Proto byla celá zkormoucená.

„Nesmí uhodnout!“ řekl skřítek. „Já už na něco přijdu, na co si ani za nic nevzpomene! — Ledaže by byl větším čarodějem než já. Ale teď buďme veselí!“ A vzal princeznu za obě ruce a pustili se do kola se všemi malými skřítky a bludičkami, co jich bylo v síni. Rudí pavouci poskakovali stejně vesele sem a tam po stěně, vypadalo to, jako by tam jiskřily ohnivé květy. Sova tloukla na buben, cvrčkové pískali a černé kobylky foukaly na foukací harmoniky. Byl to veselý ples!

Když už se dost vytančili, musila princezna domů, neboť jinak by ji mohli na zámku pohřešovat. Skřítek řekl, že ji vyprovodí, aby byli ještě nějakou chvíli spolu.

A tak odletěli do zlé bouře a Jeníkův přítel jim otloukl svoje tři metly o záda. Ještě nikdy nebyl skřítek v takovém krupobití. Před zámkem se s princeznou rozloučil a pošeptal jí: „Mysli si na mou hlavu!“ Avšak Jeníkův přítel to přece uslyšel a právě v té chvíli, kdy princezna vklouzla oknem do své ložnice a skřítek se chystal na zpáteční cestu, popadl ho za jeho dlouhé černé vousy a usekl mu šavlí jeho ohyzdnou hlavu u samých ramen. Tělo hodil rybám do jezera, ale hlavu jenom ponořil do vody a zabalil ji pak do svého hedvábného šátku, vzal ji s sebou do hostince a uložil se k spánku.

Nazítří ráno dal Jeníkovi šátek, ale uložil mu, aby jej nerozvazoval, dokud se ho princezna nezeptá, na co si myslí.

Ve veliké síni na zámku bylo tolik lidí, že tam byli stěsnáni jako ředkvičky do svazečku. Soudci seděli ve svých křeslech s měkkými poduškami pod hlavou a starý král měl na sobě nové šaty, zlatá koruna a žezlo byly vyleštěny, vypadalo to docela pěkně. Avšak princezna byla celá bledá a měla na sobě šaty černé jako uhel, jako by se chystala na pohřeb.

„Na co myslím?“ zeptala se Jeníka. Jeník hned rozvázal šátek a byl sám docela vyděšen, když spatřil ohyzdnou skřítkovu hlavu. Všemi to otřáslo, neboť to byl hrozný pohled, avšak princezna seděla jako kamenná socha a nemohla ze sebe vypravit jediné slovo. Nakonec povstala a podala Jeníkovi ruku, neboť přece hádal správně. Nepodívala se na nikoho, ale hluboce, přehluboce vzdychla. „Nyní jsi mým pánem! Dnes večer budeme slavit svatbu!“

„Tak to mám rád!“ pravil starý král, „tak tedy budeme slavit svatbu!“ Všichni provolávali slávu, královská stráž vyhrávala v ulicích, zvony vyzváněly a pernikářky odvazovaly černý flór se svých cukrových prasátek, neboť teď vládla všude radost. Tři celé pečené voly, naplněné kachnami a slepicemi, postavili doprostřed náměstí, a každý si mohl kus uříznout. V kašnách teklo to nejskvělejší víno, a když sis u pekaře koupil preclík za pár haléřů, dostal jsi šest velkých housek nádavkem — a byly to housky s rozinkami.

Navečer bylo celé město slavnostně osvětleno, vojáci stříleli z děl, a chlapci bouchali kapslemi a jedlo se a pilo, připíjelo a křepčilo, nahoře na zámku tančili všichni ti urození páni a krásné slečny. Široko daleko bylo slyšet, jak zpívají:

„Je tady děvčat jako kvítí,

každá si chce skočit.

Muzika když nám pěkně hrá,

pojď se, holka, točit!

Zatoč se a zadupej,

na podrážky nekoukej!“

Avšak princezna byla přece ještě pořád čarodějkou a Jeníka neměla ani trochu ráda. Na to pamatoval Jeníkův přítel, a dal mu proto tři pera z labutích křídel a lahvičku s několika kapkami a řekl mu, aby dal vedle svatebního lože postavit velkou káď, naplněnou vodou; a až bude princezna vstupovat na lůžko, ať do ní trochu strčí, aby spadla do vody. Do té vody ať ji třikrát ponoří, ale napřed do ní musí hodit tři pera a vylít ty tři kapky. Tak princeznu osvobodí z jejího zakletí a ona si ho velmi zamiluje.

Jeník učinil všechno, co mu přítel poradil. Princezna přenáramně křičela, když ji třikrát potápěl pod vodu a kroutila se mu pod rukama jako velká labuť, černá jako uhel, a z očí jí sršely jiskry. Když se po druhé dostala nad vodu, byla labuť bílá, až na jediný černý pruh, který měla kolem krku. Jeník se zbožně pomodlil k Pánubohu a po třetí ji omyl vodou. A v tu chvíli se proměnila v tu nejkrásnější princeznu. Byla ještě spanilejší než předtím a děkovala mu se slzami ve svých nádherných očích, že ji vysvobodil ze zakletí.

Nazítří ráno přišel starý král s celým svým dvořanstvem — a to bylo nějakého gratulování až dlouho do večera! Nakonec přišel Jeníkův přítel, v ruce měl svou hůl a ranec na zádech.

Jeník ho mnohokrát zlíbal a prosil ho, aby neodcházel, aby zůstal u něho, vždyť se zasloužil o jeho štěstí. Avšak přítel zavrtěl hlavou a řekl pak mírně a laskavě: „Ne, teď už můj čas minul. Splatil jsem ti jen svůj dluh. Pamatuješ se na toho mrtvého muže, kterému zlí lidé chtěli ublížit? Ty jsi jim dal vše, co jsi měl, aby měl klid v hrobě. Ten mrtvý muž jsem já!“

A v tu chvíli zmizel. —

Svatba pak trvala celý měsíc. Jeník a princezna se spolu měli tuze rádi a starý král se dožil ještě mnoha spokojených dní a dopřával jejich dětem, aby se mu houpaly na kolenou a hrály si s jeho žezlem. Avšak Jeník se stal králem nad celou říší.Daleko v moři je voda tak modrá jako květy nejkrásnějších chrp a tak jasná jako nejčistší sklo, ale velmi hluboká, mnohem hlubší, než aby v ní kotva dosáhla dna, a musili bychom na sebe nastavět mnoho kostelních věží, aby ze dna dosáhly hladiny a vynořily se nad vodu. Tam bydlí na dně obyvatelé moře.

Nemysleme si však, že tam je jenom holé, bílé písečné dno! Kdepak — nejpodivuhodnější stromy a rostliny tam rostou a mají tak ohebné stonky i listy, že se pohnou při sebemenším zvlnění vody, jako by byly živé. Všemožné ryby, velké i malé, proplouvají mezi větvemi, jako na zemi mezi nimi létají ptáci. Na nejhlubším místě pak stojí zámek mořského krále, který má zdi z korálů a vysoká, špičatá okna z nejčistšího jantaru, střechu však z mořských škeblí, které se otvírají a zavírají podle toho, jak proudí voda; a to je na pohled něco překrásného, neboť v každé škebli leží třpytivé perly, ze kterých jedna jediná by byla velkou ozdobou pro korunu leckteré královny.

Mořský král, který sídlí tam na dně, byl po mnoho let vdovcem, a jeho stará matka mu vedla domácnost. Byla to moudrá žena, avšak, pyšná na svůj šlechtický původ, proto nosila také na ocase dvanáct ústřic, zatím co ostatní šlechtičny jich mohly mít jenom šest. — Jinak zasluhovala mnoho chvály, zvláště proto, že měla velice ráda šest mořských princezen, svých vnuček. Bylo to šest roztomilých dívek, ale nejmladší z nich byla ze všech nejkrásnější. Pleť měla čistou a hebkou jako lístek růžového květu, oči modré jako nejhlubší moře, ale právě jako ostatní neměla nohy, její tělo končilo rybím ocasem.

Po celý den si mohly princezny hrát v zámku, v jeho velkých sálech, kde ze stěn vyrůstaly živé květiny. Vysoká jantarová okna jim otevřeli, a tak do sálu veplouvaly ryby, zrovna jako nám do pokoje létají vlaštovky, když otevřeme okno, jenomže ryby plavaly až k malým princeznám, jedly jim z ruky a daly se hladit.

Před zámkem byla velká zahrada s ohnivě rudými a temně modrými stromy, jejichž plody zářily jako zlato a květy jako planoucí oheň, protože jejich stonky i listy byly v neustálém pohybu. Země — to byl nejjemnější písek, ale modrý jako sirný plamen. A nad tím vším ležela zvláštní modravá záře, takže bys spíše věřil, že stojíš kdesi vysoko ve vzduchu a máš nad sebou i pod sebou nebe, než že jsi na mořském dně. Za bezvětří bylo možno spatřit i slunce, které se podobalo purpurové květině, vyzařující veškeré světlo ze svého kalichu.

Každá z princezniček měla v zahradě svůj záhonek, kde si mohla po libosti hrabat a sázet. Jedna dala svému záhonku podobu velryby, jiné se lépe zamlouvalo, aby se její záhonek podobal malé mořské víle, ale nejmladší si udělala záhonek kulatý jako slunce a vysadila v něm květiny, které zářily právě tak rudě. Bylo to zvláštní dítě, tiché a přemýšlivé, a když se ostatní sestry ozdobily nejpodivuhodnějšími věcmi ze ztroskotaných lodí, chtěla kromě růžových květin, podobajících se dalekému slunci, jenom mramorovou sochu krásného chlapce, která při ztroskotání jedné lodi spadla na mořské dno, z bílého, čistého kamene. U sochy zasadila růžovou smuteční vrbu, která nádherně vyrostla a brzo zakrývala sochu se všech stran. Svěží haluze splývaly až k modrému písku, kde se objevil fialový stín a stále se pohyboval, právě jako větve. Vypadalo to, jako by si kořeny hrály s vrcholkem stromu a líbaly se s ním.

Nic jí nepůsobilo takovou radost, jako když slyšela o lidském světě daleko nahoře; stará babička jí musila vyprávět všechno, co věděla o lodích a městech, o lidech a zvířatech, a jí se zdálo zvláště to podivuhodně krásné, že na zemi voní květiny, které na dně mořském nevoní, a že lesy jsou zelené a že ryby, které vidíš mezi stromy, dovedou tak hlasitě a krásně zpívat, až radost poslouchat. Rybami nazývala babička ptáčky, protože jinak by jí děti nebyly rozuměly, když ještě ptáka nikdy nespatřily.

„Až vám bude každé patnáct let,“ povídala babička, „budete se smět vynořit z moře, usednout v záři měsíce na skalní útesy a spatřit velké lodi, plující kolem, spatříte i lesy a města!“

Příštího roku bylo jedné ze sester patnáct let, ale ostatní — ach, jedna byla vždycky o rok mladší než druhá, nejmladší musila tedy čekat plných pět let, než se bude moci vynořit a podívat, jak to u nás vypadá. Ale sestry si slibovaly, že si vždycky povědí, co ta která z nich spatřila a co se jí zdálo první den nejkrásnější; neboť babička jim toho nevyprávěla dost, o mnoha věcech se chtěly ještě samy něco dovědět.

Žádnou ze sester netrápila touha tolik jako nejmladší — zrovna tu, která musila čekat nejdelší dobu a byla tak tichá a přemýšlivá. Často stávala v noci u otevřeného okna a pohlížela vzhůru temně modrou vodou, kde ryby pohybovaly ploutvemi a ocasy. Rozeznávala měsíc a hvězdy, ovšem svítily jen docela bledě, ale skrze vodu se také zdály mnohem větší, než je vidíme my; když pak se pod nimi klouzavě pohnulo něco podobného černému oblaku, tu věděla, že to je bud velryba, která plove nad ní, nebo také loď s mnoha lidmi na palubě; ti jistě ani nepomyslili na to, že dole stojí krásná malá mořská víla a vztahuje k lodnímu kýlu bílé ruce.

Teď bylo tedy nejstarší princezně patnáct let a směla vystoupit na mořskou hladinu.

Když se vrátila, měla věru co vyprávět, říkala, že nejkrásnější je ležet v měsíčné záři na písečném pobřeží za klidného moře a vidět těsně u břehu velké město, kde se třpytí světla jako stovky hvězd, slyšet hudbu a hluk a hlomoz vozů i lidí, spatřit četné kostelní věže nejrůznějších tvarů a slyšet zvuk zvonů; právě proto, že nemohla na pevninu mezi lidi, toužila po tom všem nejvíce.

Ach, jak pozorně jí naslouchala nejmladší sestra, a když pak stála večer u otevřeného okna a pohlížela vzhůru tmavě modrou vodou, myslila na velké město s veškerým jeho hlukem a hlomozem, a tu se jí zdálo, že dokonce k ní do hlubin doléhá hlas kostelních zvonů.

Příští rok směla druhá sestra vystoupit na hladinu a plavat, kam se jí jen zalíbí. Vynořila se z moře právě ve chvíli, kdy zapadalo slunce, a tento pohled se jí také zdál nejkrásnější. Říkala, že celé nebe vypadalo jako ze zlata, a že oblaka, ne, jejich krásu nedokáže vylíčit! — ta že plula rudá a fialová nad ní, ale že mnohem, mnohem rychleji než oblaka letěl nad hladinou k slunci bílý závoj, hejno bílých labutí; víla plavala slunci vstříc, ale to zapadlo a pohasla i červená záře na moři a na oblacích.

Potom se zase za rok vynořila z vody třetí sestra, nejodvážnější ze všech. Proto také plovala proti proudu řeky, která ústila do moře. Viděla překrásné zelené výšiny posázené révou, mezi nádhernými lesy vykukovaly zámky a dvorce; slyšela zpěv všeho ptactva a slunce hřálo tak teple, že se často musila pohroužit pod vodu, aby si ochladila rozpálený obličej. V malém zálivu se setkala s celým hloučkem lidských dětí; docela nahé se tam brouzdaly a dováděly ve vodě a ona si chtěla hrát s nimi. Ale děti se jí bály a utekly před ní a přišlo malé černé zvíře. Byl to pes, ale ona ještě nikdy nespatřila psa. Tak hrozně na ni štěkal, že dostala strach a zamířila zase k moři. Říkala však, že nikdy nezapomene na nádherné lesy, na zelená návrší a na ty milé děti, které dovedly plavat, ačkoliv neměly rybí ocas.

Čtvrtá sestra nebyla tak odvážná, zůstala na rozbouřeném moři a vyprávěla, že právě tak to bylo nejkrásnější: Tak je vidět mnoho mil na všechny strany a nebe se podobá velkému skleněnému zvonu. Také spatřila lodi, ale jenom z veliké dálky. Vypadaly jako rackové, a zábavní delfínové metali kozelce a velké velryby stříkaly nozdrami vodu, že to vypadalo jako stovky vodotrysků.

Nyní přišla na řadu pátá sestra; měla narozeniny zrovna v zimě a proto viděla věci, které ostatní při prvním pohledu na zemi nespatřily. Moře bylo docela zelené a kolem plavaly velké ledovce, z nichž každý vypadal jako perla, a přece byl větší než kostelní věž, jak ji stavějí lidé. V nejrůznějších podobách se objevovaly a třpytily se jako démanty. Usedla na jeden z největších a nechala vítr, aby si pohrával jejími vlasy, a všechny plachetnice se zděšeně vyhýbaly ledovci, na němž seděla. Avšak večer se nebe zatáhlo mraky, blýskalo se a hřmělo a černé moře zdvíhalo mohutné ledovce, které se vždycky při rudém blesku zatřpytily. Na všech lodích začali stahovat plachty, lidi zachvátila hrůza a zděšení, ale ona seděla klidně na plovoucím ledovci a dívala se, jak modré blesky křižují nebe a mizí v lesknoucím se moři.

Když se některá ze sester vynořila nad hladinu po prvé, vždycky ji uchvátil pohled na to nové a pěkné. Ale když nyní jako dospělé dívky směly vystoupit na hladinu, kdykoliv se jim zachtělo, zážitek se jim brzo stal něčím lhostejným. Toužily vždycky už zase po domově, a když uplynul měsíc, říkaly, že u nich dole je to přece jenom nejkrásnější a že je tak milé zůstat doma.

Často se sestry vzaly večer za ruce a vystoupily na hladinu společně. Měly krásné hlasy, krásnější než lidské, a když se schylovalo k bouři a když očekávaly, že lodi jistě ztroskotají, plavaly před nimi a krásně zpívaly o tom, jak nádherně je na dně mořském, a vybízely námořníky, aby se tam nebáli sestoupit; ti však nerozuměli slovům a domnívali se, že to je hlas bouře, nikdy také nemohli spatřit krásu mořského dna, protože když loď klesla ke dnu, lidé utonuli a dostali se do zámku mořského krále jenom jako mrtví.

Když sestry takhle vystupovaly ruku v ruce mořem k hladině, tu zůstávala nejmladší dole sama a dívala se za nimi, a tehdy jako by se měla rozplakat. Leč mořská víla nemá slz a trpí tedy tím víc.

„Ach, kéž by mi bylo patnáct roků!“ říkala. „Vím, že budu mít věru ráda svět tam nahoře a lidi, kteří tam žijí!“

Konečně jí tedy bylo patnáct let.

„Tak vidíš, teď už jsi i ty dospělá,“ povídala její babička, stará královna vdova. „Pojď, ať tě mohu ozdobit jako tvé sestry!“ řekla a vložila jí na hlavu věnec z bílých lilií, kde však každičký lístek květu byl půlkou perly. A do ocasu jí připjala osm velkých ústřic, které označovaly její vysoký stav.

„Jak to bolí!“ povzdychla si malá mořská víla.

„Ovšem, pro parádu musí člověk něco vytrpět!“ povídala stará královna.

Tak ráda by byla malá mořská víla setřásla se sebe všechnu nádheru a odložila zase těžký věnec; rudé květiny ze zahrady jí slušely mnohem lépe, ale nyní se to už neodvažovala změnit. „Sbohem!“ řekla a stoupala tak lehce vzhůru jako průzračná bublina.

Když vzhlédla nad moře, slunce právě zapadlo, ale oblaka se dosud všechna třpytila jako růže a zlato, a v narůžovělém vzduchu svítila jasně a krásně večernice, vzduch byl vlahý a svěží a moře zcela klidné. Spatřila, jak tam stojí velká loď se třemi stěžni, kde byla vytažena toliko jediná plachta, protože se nikde nepohnul ani vánek, a kde v lanoví a po stožárech seděli všude námořníci. Zpívalo se tam a hrálo, a když se večerní soumrak změnil v noc, zapálili na lodi stovky pestrých lamp, že to vypadalo, jako by ve vzduchu vlály vlajky všech národů. Malá mořská víla plavala až k okénku do kajuty, a kdykoliv ji vlna nadzdvihla, mohla se podívat dovnitř okenními tabulkami, jasnými jako zrcadlo. A tam stálo přemnoho honosně nastrojených lidí, ale nejkrásnější z nich byl mladý princ s velkýma černýma očima, kterému jistě nebylo o mnoho víc než šestnáct let. Měl ten den narozeniny, a proto se všechno tak vyzdobilo. Na palubě tančili námořníci, a když se tam objevil mladý princ, vylétly k nebi stovky raket a svítily, že bylo vidět jako ve dne, až se malá mořská víla docela poděsila a ponořila rychle pod vodu; ale brzo zase vystrčila hlavu, a tu jako by k ní padaly všechny hvězdy, co jich jen na nebi je. Takový ohňostroj dosud nespatřila. Velká slunce se tam bzučivě otáčela, do modrého vzduchu létaly nádherné ohnivé ryby a všechno se odráželo v jasném, klidném moři. Na lodi bylo takové světlo, že bylo vidět každičký kousek lanoví, natož pak lidi. A jak byl onen mladý princ hezký a tiskl lidem ruku a smál se i usmíval, zatím co do překrásné noci zněla hudba.

Už se hodně připozdilo, avšak malá mořská víla nemohla odvrátit oči od lodi a od krásného prince. Pestrá světla zase zhasili, rakety již nevyletovaly vzhůru, ani se již neozývaly výstřely z děl, jenom hluboko v moři to syčelo a bručelo; víla seděla zatím na hladině a kolébala se tam nahoru dolů, aby viděla do kajuty. Nyní se však loď začala pohybovat, stále rychleji a rychleji, plachta se nadouvala a po ní hned další, náraz vln byl teď prudší, začaly se stahovat těžké mraky a v dálce se blýskalo. Jistě se chystala hrozná bouře, proto námořníci začali svíjet plachty. Velká loď se kolébala při své rychlé pouti po rozbouřeném moři, vlny se zdvíhaly jako vysoké černé hory, které chtějí zavalit stěžeň, ale loď sklouzla mezi ně jako labuť a nechala se zase vyzdvihnout vlnami, tyčícími se vzhůru. Malé mořské víle se zdálo, že právě to je zábavná plavba, ale námořníkům ne, loď skřípala a praskala, těžké fošny se ohýbaly při prudkých nárazech, kterými útočilo moře proti lodi, stěžeň se uprostřed zlomil, jako by byl z rákosu, loď se nachýlila na stranu a vnikala do ní voda. Nyní viděla malá mořská víla, že plavci jsou v nebezpečí, sama si také musila dávat pozor na trámy a trosky lodi, ženoucí se po moři. Jednu chvíli byla tak neproniknutelná tma, že nemohla vůbec nic rozeznat, ale když se potom zablesklo, udělalo se zase tak jasno, že poznávala na lodi každého člověka. Každý si hleděl zachránit podle možnosti život. Víla hledala zvláště mladého prince, a když se loď rozlomila, viděla ho, jak klesá do moře. Nejdříve ji to docela potěšilo, protože nyní přicházel k ní, ale pak si vzpomněla, že lidé nemohou žít ve vodě a že by se nedostal do zámku jejího otce jinak než mrtvý. Ne, nesměl zemřít. Proto plavala mezi trámy a troskami na moři a dočista zapomněla, že by ji mohly rozmačkat. Nořila se hluboko pod vodu a vysoko zase vystupovala mezi vlnami, až se konečně dostala k mladému princi, který už skoro neměl sil, aby plaval v bouřlivém moři. Paže a nohy mu začaly umdlévat, krásné oči se mu zavřely, byl by musil zemřít, kdyby se neobjevila malá mořská víla. Držela mu hlavu nad vodou a nechala vlny, aby ji s ním zanesly, kam se jim zachce.

Ráno bylo po bouři. Z lodi nebylo nikde vidět ani třísku, z vody vystoupilo zářící rudé slunce, a tu jako by se princi v tvářích objevil právě proto život — avšak oči měl neustále zavřené. Mořská víla ho políbila na vysoké, hezké čelo a odhrnula mu s tváře mokré vlasy; zdálo se jí, že se podobá mramorové soše v její zahrádce, znovu ho políbila a přála si, aby ožil.

Nyní před sebou spatřila pevninu, vysoké modré hory, na jejichž vrcholcích se třpytil bílý sníh, jako by tam odpočívaly labutě; dole u pobřeží viděla krásné zelené lesy a před nimi kostel nebo klášter, nevěděla přesně co, ale rozhodně to byla budova. V zahradě rostly citroníky a pomerančovníky a před branou vysoké palmy. Moře tam vytvářelo malý záliv, naprosto tichý, ale velmi hluboký, až ke skále, na kterou naplavilo jemný bílý písek. Tam plavala víla s krásným princem, uložila ho na písek, ale zvláště pečovala o to, aby hlavu měl výš, v teplém slunečním světle.

Nyní se rozezněly ve velké bílé budově zvony a v zahradě se objevilo mnoho mladých dívek. Tu odplavala malá mořská víla kousek dál za několik vysokých kamenů, vyčnívajících z vody, pokryla si vlasy a ňadra mořskou pěnou, aby nikdo nespatřil její tvářičku, a dávala pozor, kdo přijde k ubohému princi.

Netrvalo dlouho a přišla k němu jedna z mladých dívek, zdálo se, že je docela zděšena, ale to trvalo jen chvíli. Potom přivolala víc lidí, a malá mořská víla viděla, že princ ožívá a že se usmívá na všechny kolem sebe, ale na ni se neusmál, protože přece nevěděl, že ho zachránila; cítila nesmírný zármutek, a když prince odvedli do velké bílé budovy, pohroužila se teskně do vody a vracela se domů k otcovu zámku.

Vždycky byla tichá a zamyšlená, ale teď byla ještě tišší a ještě zamyšlenější. Sestry se jí vyptávaly, co spatřila při své první pouti na hladinu, ale ona jim nic nepověděla.

Často se vynořila ráno a večer na místě, kde opustila prince. Viděla, jak plody stromů v zahradě uzrávají, až je nakonec očesali, viděla, jak na vysokých horách taje sníh, ale prince nespatřila, a proto se vždycky vracela domů ještě zarmoucenější. Jedinou útěchou jí bylo, když mohla usednout ve své zahrádce a obejmout mramorovou sochu, která se podobala princi, ale květin si nehleděla, ty teď rostly docela divoce, zasahovaly do chodeb v zahradě a jejich stonky a listy se vplétaly do větví, že tam teď byla docela tma.

Nakonec to už nevydržela a řekla to jedné ze sester, a brzo se to dověděly i ostatní, ale už nikdo víc, než ony a několik jiných mořských vil, které to neřekly nikomu, jenom zase svým nejbližším přítelkyním. Z nich jedna věděla, kdo princ je, viděla totiž také slavnost na lodi, věděla, odkud princ je, a kde leží jeho království.

„Pojď, sestřičko!“ vyzvaly ostatní princezny sestru a vystoupily v dlouhé řadě, neboť se objímaly pažemi kolem ramen, z moře tam, kde věděly, že je princův zámek.

Ten byl vystavěn ze světle žlutého třpytného kamene a měl velká mramorová schodiště, z nichž jedno vedlo rovnou k moři. Nad střechou se klenuly nádherné pozlacené kopule a mezi sloupy, které obklopovaly celou budovu, stály mramorové sochy, jež vypadaly jako živé. Jasným sklem ve vysokých oknech bylo vidět do honosných sálů, kde byly rozvěšeny skvostné hedvábné záclony a závěsy a kde všechny stěny zdobily velkolepé malby, na něž pohlédnout bylo učiněné potěšení. Uprostřed největšího sálu šuměl velký vodotrysk, jehož paprsky stoupaly až vysoko ke skleněné kopuli ve stropě, kudy svítilo na vodu slunce a ozařovalo také krásné rostliny ve velké nádrži.

Nyní věděla, kde princ bydlí, a často se tam večer nebo v noci po vodě vypravila; plavala mnohem blíže k zemi, než se odvážily ostatní sestry, dokonce se pustila až do úzkého kanálu, pod nádherný mramorový altán, který vrhal na vodu dlouhý stín. Tam seděla a pohlížela na mladého prince, který se domníval, že je při jasném měsíčném světle sám.

Často ho večer vídala, jak se plaví s hudbou ve svém velkém člunu, na němž vlály prapory; vykukovala ze zeleného rákosí, a když se vítr opřel do jejího dlouhého, stříbřitého závoje a někdo to spatřil, tu se domníval, že labuť rozpíná křídla k letu.

V noci často slýchala rybáře, kteří se vypravili se světlem na lov, jak si vyprávějí o mladém princi mnoho dobrého, a tu ji těšilo, že mu zachránila život, když jím zmítaly polomrtvým vlny, a vzpomínala, jak pevně spočívala jeho hlava na jejích ňadrech a jak ho vroucně líbala; o tom však on nic nevěděl a nemohl o ní ani snít.

Měla lidi stále raději a stále si víc a víc přála, aby mohla vystoupit na zemi mezi ně; jejich svět jí připadal daleko větší než její království; vždyť lidé se mohli vypravit po lodích na moře, mohli vystupovat na vysoké hory nad oblaky, a pozemky, které jim patřily, se s lesy i poli prostíraly mnohem dále, než kam mohla dohlédnout. Tolik si toho přála vědět, ale sestry jí nedovedly na všechno odpovědět, proto se také ptala staré babičky, která znala velmi dobře hořejší svět a velmi správně mu říkala země nad mořem.

„Když se lidé neutopí,“ ptala se malá mořská víla, „mohou být věčně živi a neumírají jako my tady dole v moři?“

„Kdepak!“ odvětila stařena, „také musí zemřít, a doba jejich žití je dokonce kratší než u nás. My můžeme žít tři sta let, ale když přestane náš život zde, staneme se pěnou na moři a nemáme dokonce ani hrob uprostřed našich drahých. Nemáme nesmrtelnou duši, nikdy už neoživneme. Jsme jako zelené rákosí: když je někdo uřízne, nemůže se už zazelenat! Lidé mají naproti tomu duši, která žije neustále, i když se tělo promění v zemi; jejich duše vystoupí jasným vzduchem ke všem zářícím hvězdám! Zrovna jako my se vynořujeme z moře, abychom spatřili země obývané lidmi, tak se oni vznášejí vzhůru k neznámým, nádherným místům, která my nikdy nespatříme.“

„Proč nemáme nesmrtelnou duši?“ tázala se zarmouceně malá mořská víla. „Dala bych všech tři sta let, po která mám žít, za to, abych jenom jeden den byla člověkem a mohla se pak podílet na nebeském světe.“

„Na to nesmíš myslit!“ povídala stařena. „Náš život je mnohem šťastnější a lepší než život lidský!“

„Mám tedy umřít a být pěnou na moři, neuslyším pak už hudbu vln, neuvidím krásné květiny a červené slunce! Což nemohu nic podniknout, abych získala nesmrtelnou duši?“ —

„Ne!“ řekla stará královna, „jenom kdyby si tě některý člověk tak zamiloval, abys mu byla dražší než otec a matka, kdyby se k tobě upínaly všechny jeho myšlenky a veškerá láska a kdyby si dal knězem vložit svoji pravici do tvé se slibem věrnosti tady a na věky, tu by přetekla jeho duše do tvého těla a ty by ses také podílela na lidském štěstí.

Dal by ti duši, a přece by si svou ponechal. To se však nemůže nikdy stát! Tvůj rybí ocas, který je právě tady v moři krásný, pokládají na zemi za cosi ohavného, lépe tomu nerozumějí, u nich musí mít každý dva nemotorné pahýly, kterým říkají nohy, aby byl krásný.“

Tu si malá mořská víla povzdychla a zarmouceně pohlédla na svůj rybí ocas.

„Buďme spokojené,“ povídala stará královna, „skákejme a běhejme po těch tři sta let našeho života, to je přece dost dlouhá doba; tím spokojeněji si potom můžeme odpočinout v hrobě. Dnes večer bude dvorní ples!“

A to byla také krása, na zemi nevídaná. Stěny a strop velkého tanečního sálu byly ze silného, ale jasného skla. Několik set obrovských škeblí, růžových nebo zelených jako tráva, stálo v řadě po obou stranách, každá s planoucí modrou pochodní, že oheň osvětloval celý sál a prosvítal stěnami, takže i moře kolem paláce bylo ozářené; bylo vidět všechny ty nesčetné ryby, velké i malé, jak plavou ke skleněné stěně; některým se leskly šupiny purpurově, u jiných se zdálo, že jsou stříbrné nebo zlaté. — Středem sálu protékal široký proud, na němž tančili obyvatelé moře, muži i ženy, a sami si k tomu krásně prozpěvovali. Tak krásné hlasy nemají lidé na zemi. Malá mořská víla zpívala pak ze všech nejkrásněji a všichni jí tleskali, a ona pocítila na okamžik v srdci radost nad tím, že má nejkrásnější hlas ze všech na zemi i v moři! Ale záhy si přece jen vzpomněla na svět nahoře; nemohla zapomenout na krásného prince a na svůj zármutek nad tím, že nemá nesmrtelnou duši jako on. Proto se vykradla z otcova zámku, a zatím co tam ubíhal večer ve zpěvu a veselí, seděla zarmouceně ve své zahrádce. Tu zaslechla vodou zvuk lesního rohu a pomyslila si: „Teď se jistě plaví nahoře po hladině, on, jehož mám raději než otce a matku, on, k němuž se upínají všechny moje myšlenky a v jehož ruku bych chtěla vložit štěstí svého života. Všeho se odvážím, abych získala jeho a nesmrtelnou duši! Zatím co moje sestry tančí v otcově zámku, půjdu k čarodějnici, které jsem se vždycky tolik bála, snad mi poradí a pomůže!“

Tak tedy zamířila malá mořská víla ze své zahrádky k bouřlivým vírům, za nimiž bydlila čarodějnice. Dříve tou cestou nikdy nešla, nerostly tam květiny ani mořská tráva, směrem k víru bylo vidět jenom holé, šedé písečné dno. A voda tam vířila jako hučící mlýnské kolo a čeho se jen zmocnila, všechno strhávala s sebou do hlubiny; mezi těmito ničivými víry musila víla projít, aby se tak dostala do čarodějčina panství, a tam nebylo dlouho jiné cesty než přes horké bublající bahno, které čarodějnice nazývala svým rašeliništěm. Za tímto bahnem stál uprostřed podivného lesa její domek. Místo keřů a stromů tam bylo vidět všude samé polypy, napůl zvířata a napůl rostliny, a ti vypadali jako stohlaví hadi, vyrůstající ze země; větve těchto stromů, to byly dlouhé slizké paže s prsty připomínajícími pružné červy, a všechny údy těchto zvláštních stromů se neustále pohybovaly, od kořene až k nejvyššímu vrcholku. Co se jen dalo v moři uchvátit, všeho se tato pružná ramena přichytila, ovinula se kolem toho a již nikdy to nepustila. Malá mořská víla se před tímto lesem v úděsu zastavila; srdce jí bušilo strachem a už by se byla skoro obrátila nazpátek, ale pak si vzpomněla na prince a na lidskou duši a nabyla zase odvahy. Dlouhé vlající vlasy si spletla kolem hlavy, aby ji za ně polypové nemohli chytit, obě ruce si založila přes prsa a potom plula, jak jen ryba může rychle plout ve vodě, mezi ohyzdnými polypy, kteří po ní natahovali ohebné paže a prsty. Viděla, jak každý drží něco, čeho se zmocnil, pevně jako v železech. Lidé, kteří zahynuli na moři a klesli na dno, svítili v pažích polypů jako bílé kosti. Drželi i vesla a bedny z lodí, kostry zvířat a také malou mořskou vílu, kterou uchvátili a zardousili, a to se zdálo princezně ze všeho nejstrašnější.

Nyní přišla k velkému kluzkému prostranství v lese, kde se svíjeli velcí tlustí hadi a ukazovali hnusné běložluté břicho. Uprostřed tohoto prostranství stál dům z bílých kostí lidí, kteří zahynuli v moři, a tam seděla čarodějka a dávala ze svých úst jíst ropuše, jako lidé, když krmí cukrem kanárka. Odporné tlusté hady nazývala svými kuřátky a nechala je, aby se plazili po jejích mohutných houbovitých prsou.

„Já už vím, co chceš,“ přivítala mořskou vílu. „Je to hloupý nápad, ale přesto ať je po tvém, moje krásná princezno, protože tenhle nápad tě přivede do záhuby. Ráda by ses zbavila svého rybího ocasu a místo něho měla dva pahýly, po nichž bys chodila jako lidé, aby se do tebe zamiloval mladý princ a ty abys získala jeho a nesmrtelnou duši!“ Tu se čarodějka tak hlasitě a ohavně zasmála, že ropucha i hadi spadli na zem a váleli se tam. „Přicházíš zrovna v příhodnou dobu,“ povídala čarodějnice, „zítra, až vyjde slunce, bych ti už nemohla pomoci, leda zase až se rok s rokem sejde. Uvařím ti nápoj, s tím musíš ještě před slunce východem vyplout k zemi, usednout na břeh a vypít jej, a tak se zbavíš svého ocasu a opatříš si to, čemu lidé říkají nohy, ale to bolí, jako by tebou pronikal ostrý meč. Všichni, kdo tě spatří, budou říkat, že jsi nejkrásnější z dívek, které kdy viděli! Zůstane ti tvoje plavná chůze, žádná tanečnice se nebude moci tak půvabně pohybovat jako ty, ale při každém kroku budeš cítit bolest, jako bys šlápla na ostrý nůž, a ten se ti zarýval do nohou. Chceš-li tohle všechno vytrpět, pomohu ti.“

„Chci!“ řekla malá mořská víla třesoucím se hlasem a pomyslila na prince a na to, že může získat nesmrtelnou duši.

„Ale nezapomeň,“ povídala čarodějnice, „že až nabudeš lidské podoby, nikdy se už nebudeš moci stát mořskou vílou. Nikdy už nebudeš moci sestoupit na dno moře k svým sestrám a k otcovu zámku, a nezískáš-li princovu lásku, aby pro tebe zapomněl na otce a na matku, aby na tobě lpěl všemi svými myšlenkami a dal si knězem vložit tvoji ruku do své, abyste se stali mužem a ženou, tu nezískáš nikdy nesmrtelnou duši! A když se ožení s jinou, tu ti prvního jitra po svatbě pukne srdce a ty se staneš mořskou pěnou.“

„Chci to!“ pravila malá mořská víla a byla bledá jako smrt.

„Ale ještě musíš také zaplatit mně!“ řekla čarodějnice, „a nežádám toho málo. Máš nejkrásnější hlas ze všech tady na mořském dně a jistě si myslíš, že jím prince okouzlíš. Ten hlas však dáš mně. Za svůj nápoj chci mít to nejlepší, co ti náleží! Vždyť tam musím dát vlastní krev, aby nápoj byl ostrý jako meč, broušený po obou stranách.“

„Když mne však připravíš o hlas,“ povídala malá mořská víla, „co mi zůstane!“

„Tvoje krásná postava,“ řekla čarodějka, „tvoje plavná chůze a tvoje výmluvné oči, tak můžeš věru ještě okouzlit lidské srdce. Nu, opustila tě odvaha? Ukaž jazýček, uříznu si jej jako odměnu a ty pak dostaneš kouzelný nápoj!“

„Budiž!“ řekla malá mořská víla, a čarodějnice postavila na ohniště kotel, aby uvařila kouzelný nápoj. „Čistota není k zahození,“ povídala a vydrhla kotlík hady, které svázala v uzel; pak se škrábla do prsou a vpustila do kotle svoji černou krev, a zároveň začala pára nabývat nejpodivuhodnějších tvarů, že to působilo hrůzu a děs. Každou chvíli vhodila čarodějka do kotle něco nového, a když se nápoj doopravdy už vařil, bylo to, jako když pláče krokodýl. Nakonec byl hotov a vypadal jako nejčistší voda.

„Tady ho máš!“ povídala čarodějka a vyřízla malé mořské víle jazyk, že nyní byla němá a nemohla ani zpívat, ani mluvit.

„Kdyby tě snad uchvátili polypové, až se budeš vracet z mého lesa,“ povídala čarodějka, „pokrop je jenom jedinou kapkou tohoto nápoje, tu se jim paže a prsty rozpadnou na tisíc kousků!“ Toho však neměla malá mořská víla zapotřebí, neboť polypové před ní zděšeně uhýbali, když spatřili v její ruce skvoucí nápoj, který září připomínal třpytící se hvězdu. Tak se záhy dostala skrze les, rašeliniště i bouřlivé víry.

Nyní viděla otcův zámek. Ve velkém tanečním sále již zhasili světla, jistě už všichni spali, ale malá mořská víla se teď neodvážila jít za nimi, když byla němá a chtěla od nich navždy odejít. Jako by jí steskem mělo puknout srdce. Vplížila se do zahrady, ze záhonu každé sestry si utrhla po květině, poslala zámku tisíc polibků a stoupala vzhůru temně modrým mořem.

Když spatřila ještě před východem slunce princův zámek a octla se na mramorovém schodišti, svítil krásně jasný měsíc. Malá mořská víla vypila nápoj, ostrý jako oheň, a bylo jí, jako by jejím útlým tělem pronikal po obou stranách broušený meč, že bolestí omdlela a ležela tam jako mrtvá. Když nad mořem zazářilo slunce, tu procitla a pocítila ostrou bolest, ale právě před ní stál krásný, mladý princ, pevně na ni upíral oči, černé jako uhel; tu sklopila zraky a viděla, že její rybí ocas zmizel a že má drobné bílé nožky, nejpůvabnější, jaké vůbec může dívka mít. Byla však nahá, proto se také zahalila do svých dlouhých, bohatých vlasů. Princ se jí tázal, kdo je a odkud přichází, ale ona na něho jen měkce a zároveň teskně pohlédla svýma temně modrýma očima, vždyť přece nemohla promluvit. Tu ji vzal princ za ruku a odváděl do zámku.

Jak jí čarodějka předpovídala, působil jí každý krok bolest, jako by kráčela po špičatých jehlách a ostrých nožích, ale tuto bolest ráda trpěla; kráčela vedle prince lehce jako vzdušná bublina, a jak princ, tak všichni ostatní se podivovali její půvabné, plavné chůzi.

Oblekli ji v drahocenné šaty z hedvábí a mušelínu, a i v zámku byla ze všech nejkrásnější, ale byla němá, nemohla ani mluvit, ani zpívat. Před prince a jeho královské rodiče předstupovaly krásné otrokyně, oděné v hedvábí a zlato, a zpívaly jim; jedna zpívala krásněji než druhá, a princ tleskal a usmíval se na malou mořskou vílu, a tu malá mořská víla posmutněla, neboť věděla, že sama kdysi zpívávala daleko krásněji. Myslila si: „Ach, měl by jen vědět, že jsem na věky obětovala svůj krásný hlas, abych mohla být u něho!“

Potom tančily otrokyně půvabné, vlnivé tance k překrásné hudbě, a tu pozdvihla malá mořská víla krásné bílé paže, vystoupla na špičky a plavně se rozběhla sálem, tančila jako dosud nikdo; při každém pohybu ještě víc vynikala její krása, a její oči promlouvaly k srdci vroucněji než zpěv otrokyň.

Všechny tento tanec nadchl, zejména prince, který vílu nazýval svým malým nalezencem, a ona tančila stále znovu a znovu, třebaže měla při každém kroku, při každém dotyku země pocit, jako by šlapala po ostrých nožích. Princ říkal, že musí být stále u něho, a dovolil jí, aby spala před jeho dveřmi na sametové podušce.

Dal jí ušít mužský oděv, aby s ním mohla jezdit na koni. Projížděli se spolu vonícími lesy, kde ji bily do ramen zelené větve a kde mezi svěžími listy zpívali ptáci. Vystupovala s princem na vysoké hory, a ačkoliv jí útlé nožky krvácely, že si toho povšimli i ostatní, jen se tomu smála a šla s ním, až viděli, jak dole pod nimi plují oblaka, která se podobala hejnu ptáků na tahu do cizí země.

Doma v princově zámku, když v noci ostatní spali, vycházela na mramorové schodiště, a když sestoupila do chladné mořské vody, zmírnila se palčivá bolest jejích nohou. A tehdy také vzpomínala na všechny v hlubinách moře.

Jednou v noci se objevily na hladině její sestry, které se objímaly kolem ramen a tak teskně zpívaly, když pluly kolem po moři. Malá mořská víla na ně mávala a sestry ji poznaly a vyprávěly, jak je všechny zarmoutila. Potom ji navštěvovaly noc co noc, a jednou také spatřila v dálce starou babičku, která už po mnoho a mnoho let nevystoupila na hladinu moře, a také mořského krále, s korunou na hlavě, a oba k ní vztahovali ruce, avšak neodvážili se tak blízko k pevné zemi jako sestry.

Den po dni byla princi stále milejší, měl ji rád, jako máme rádi hodné, roztomilé dítě, ale aby ji udělal královnou, to ho ani nenapadlo. Ona se však musila stát jeho ženou, jinak by nezískala nesmrtelnou duši, ale stala by se ráno po jeho svatbě mořskou pěnou.

„Nemáš mne ze všech nejraději?“ jako by se prince tázaly její oči, když ji objímal a líbal na půvabné čelo.

„Ovšem, mám tě velmi rád,“ povídal princ, „protože máš ze všech nejlepší srdce, protože jsi mi nejoddanější a podobáš se mladému děvčeti, které jsem kdysi spatřil, ale jistě už nikdy neuvidím. Byl jsem tenkrát na lodi, která ztroskotala, vlny mne zanesly na zemi k posvátnému chrámu, kde dívky konaly bohoslužbu; nejmladší z nich mne nalezla na pobřeží a zachránila mi život, ale já jsem ji viděl jenom dvakrát; ji jedinou na světě bych mohl milovat, ale ty se jí podobáš, skoro vytlačuješ její obraz z mé duše; ona patří posvátnému chrámu, a proto mi můj dobrý osud poslal tebe a my se od sebe nikdy neodloučíme!“ — „Ach, on neví, že jsem mu život zachránila já!“ pomyslila si malá mořská víla. „Já jsem ho nesla mořem k lesu, kde stojí posvátný chrám, já jsem tam seděla v úkrytu a dívala se, zda někdo přijde. A viděla jsem hezkou dívku, kterou má radši než mne!“ A malá mořská víla si hluboce vzdychla, plakat nemohla. „Ale dívka patří do posvátného chrámu, jak říkal princ, nikdy se odtamtud nedostane do světa, nikdy se s ním nesetká, zato já jsem u něho každý den, vidím ho každý den, budu se o něho starat, budu ho milovat, obětuji mu svůj život!“

Ale tu se měl princ oženit a vzít si půvabnou dceru sousedního krále, tak se aspoň proslýchalo mezi lidmi, proto prý také vystrojoval skvělou loď. Ovšem, říká se, že princ si prý jede prohlédnout sousední zemi, ale to odjíždí proto, aby spatřil královu dceru, a s ním pojede veliká družina, tak to lidé vyprávěli. Malá mořská víla však vrtěla hlavou a smála se. Znala přece princovy myšlenky lépe než kdokoliv jiný. „Musím odjet!“ říkal jí princ. „Musím se podívat na hezkou princeznu, moji rodiče si to přejí. Ale nedonutí mne, abych si ji odvezl domů jako nevěstu. Nemohu ji milovat! Nepodobá se krásné dívce z chrámu, které se podobáš ty, a kdybych si měl někdy vybrat nevěstu, vybral bych si spíše tebe, můj nalezenečku s mluvícíma očima!“ A líbal ji na červená ústa, pohrával si s jejími dlouhými vlasy a položil jí hlavu na srdce, že se naplnilo sny o lidském štěstí a nesmrtelné duši.

„Ty se přece moře nebojíš, moje němé dítě!“ povídal princ, když spolu stáli na nádherné lodi, která ho měla odvézt do zemí sousedního krále; a vyprávěl jí o bouři a o bezvětří, o podivných rybách v mořských hlubinách a o tom, co tam spatřil potápěč, a víla se jeho vyprávění jenom usmívala, neboť věděla mnohem lépe než kdo jiný, jak to vypadá na mořském dně.

Za jasné měsíčné noci, když na lodi všichni spali, až na kormidelníka, seděla na obrubě lodi a upřeně se dívala do moře, a zdálo se jí, že vidí otcův zámek na dně mořském a nahoře že stojí stará babička se stříbrnou korunou na hlavě a dívá se proudem vody k lodnímu kýlu. Tu se objevily nad hladinou její sestry, zarmouceně na ni upíraly zrak a lomily bílýma rukama, ona na ně mávala, usmívala se a chtěla jim povědět, že všechno se jí šťastně daří, ale tu k ní přicházel plavčík a sestry se zase ponořily pod hladinu, takže se domníval, že bílý pás na moři byla pouze pěna.

Příštího jitra veplula loď do přístavu u nádherného města sousedního krále. Všechny zvony vyzváněly a s vysokých věží troubili trubači na pozouny, zatím co dole stáli vojáci s vlajícími prapory a třpytícími se bodáky. Každý den se konala nějaká slavnost. Neustále se pořádaly plesy a společenské zábavy, ale princezna se dosud neobjevila, byla prý na vychování kdesi daleko v posvátném chrámu, kde se učila všem královským ctnostem. Konečně přijela.

Malá mořská víla dychtila po tom, aby spatřila její krásu, a musila také uznat, že krásnější dívku dosud nespatřila. Měla tak čistou a jemnou pleť, a pod dlouhými temnými brvami se usmívaly temně modré, věrné oči.

„To jsi ty!“ zvolal princ, „ty jsi mne spasila, když jsem ležel na břehu jako mrtvý!“ A stiskl zardívající se nevěstu v náručí. „Jak jsem nesmírně šťasten,“ povídal malé mořské víle. „Vyplnilo se mi to nejlepší, v co jsem se ani neodvážil doufat. Tebe jistě potěší moje štěstí, protože mne máš ze všech nejraději!“ A malá mořská víla mu políbila ruku a zdálo se jí, že jí puká srdce. Vždyť jitro po princově svatbě jí mělo přinést smrt a proměnit ji v pěnu na moři.

Všechny kostelní zvony vyzváněly, hlasatelé jezdili po ulicích a oznamovali zasnoubení. Na všech oltářích hořely v drahocenných stříbrných lampách vonné oleje. Kněží mávali kaditelnicemi a ženich s nevěstou si podali ruce a dostalo se jim biskupova požehnání. Malá mořská víla tam stála v šatech z hedvábí a zlata a držela nevěstinu vlečku, ale její uši neslyšely slavnostní hudbu, její oči neviděly posvátný obřad, pomýšlela jenom na noc, která jí přinese smrt a na všechno, co na tomto světě ztratila.

Ještě týž večer vstoupili ženich s nevěstou na loď, děla střílela salvy, všechny prapory vlály a na lodi vztyčili královský stan ze zlata a purpuru a s nejkrásnějšími poduškami, kde měli také manželé spát za tiché, chladivé noci.

Plachty se naduly ve větru a koráb klouzal lehce a bez velkých výkyvů po jasném moři.

Když se setmělo, zapálili na lodi pestré lucerny a námořníci tančili na palubě veselé tance. Malá mořská víla si vzpomněla na chvíli, kdy se prvně vynořila z moře a spatřila tutéž nádheru a radost; připojila se k víru tančících a lehce se tam při tanci vznášela, takže připomínala svými pohyby pronásledovanou vlaštovku. Všichni v údivu jásali, vždyť také ještě nikdy tak krásně netančila; do nohou jako by se jí zarývaly ostré nože, ale necítila to; bolestněji ji bodalo u srdce. Věděla, že vidí poslední večer toho, pro nějž opustila svůj rod a svůj domov, jemuž obětovala svůj hlas a kvůli němuž denně trpěla nesmírná muka, aniž on o tom věděl. Poslední noc s ním dýchala stejný vzduch, poslední noc viděla hluboké moře a modré nebe poseté hvězdami; ji čekala věčná noc bez vzpomínek a snů, neboť neměla duši a nemohla ji ani získat. Na lodi se všichni radovali a veselili dlouho přes půlnoc, malá mořská víla se smála a tančila s myšlenkou na smrt v srdci. Princ líbal svoji půvabnou nevěstu, ona si hrála s jeho černými vlasy, a pak šli spolu ruku v ruce k odpočinku do nádherného stanu.

Na lodi nyní bylo ticho a klid, jenom kormidelník stál u kormidla a malá mořská víla položila paže na obrubu lodi a vyhlížela na východě červánky, neboť věděla, že jí první paprsky slunce přinesou smrt. Tu spatřila, jak z moře vystupují její sestry, bledé jako ona; dlouhé, bohaté vlasy jim už nevlály ve větru, měly je ustřižené.

„Daly jsme je čarodějce, aby ti pomohla, abys nemusila dnes v noci zemřít! Dala nám nůž, podívej se, jak je ostrý, vidíš? Než vyjde slunce, musíš jej pohroužit princi do srdce, a až ti jeho teplá krev vytryskne na nohy, srostou ti v rybí ocas a z tebe se zase stane mořská víla. Budeš moci sestoupit k nám do vody a prožít svých tři sta let, než se změníš v mrtvou, slanou pěnu. Pospěš si! Než vyjde slunce, musí zemřít buď on nebo ty! Naše stará babička tolik truchlí, že jí vypadaly bílé vlasy, jako se naše staly obětí nůžek čarodějky. Zabij prince a vrať se! Pospěš si, vidíš už rudý pruh na nebi? Za několik minut vyjde slunce a ty budeš musit zemřít!“ A sestry vyrazily z prsou zvláštní, hluboký vzdech a zmizely ve vlnách.

Malá mořská víla odhrnula purpurový závěs stanu a viděla, jak půvabná nevěsta spí, hlavou opřena o princova prsa, a sklonila se k němu, políbila ho na hezké čelo, pohlédla na nebe, kde se ranní záře červánků zjasňovala stále víc a víc, pohlédla na ostrý nůž a upřela zase oči na prince, jenž v spánku zavolal jménem nevěstu, neboť myslil jenom na ni, a nůž se jí zatřásl v ruce. Potom ho však odmrštila daleko do vln, které se rudě zatřpytily na místě, kam dopadl, že se zdálo, jako by od hladiny odlétly kapky krve. Ještě jednou pohlédla napůl vyhaslým zrakem na prince, vrhla se s lodi do moře a cítila, jak se její tělo ponenáhlu rozpouští v pěnu.

Nyní vystoupilo z moře slunce a jeho paprsky dopadly měkce a teple na mrtvolně chladnou mořskou pěnu. Malá mořská víla neměla vůbec pocit, že umírá, vždyť viděla jasné slunce, vysoko nad ní se vznášely stovky průhledných, krásných stvoření a skrze ně viděla bílé plachty lodi a červená oblaka na nebi. Jejich hlas, to byla melodie, ale tak vzdušně jemná, že by ji nezachytilo lidské ucho, právě jako by lidské oko tyto bytosti nespatřilo; byly tak lehké, že se bez křídel vznášely ve vzduchu. Malá mořská víla viděla, že má tělo, jaké mají ony, a že se jím zdvíhá z pěny stále víc a víc.

„Kam to přicházím?“ tázala se, a její hlas zněl právě tak jemně jako hlas ostatních bytostí, tak, že by to lidská hudba nikdy nenapodobila.

„K dcerám vzduchu!“ odpovídaly ostatní. „Mořská víla nemá nesmrtelnou duši, nikdy ji nemůže získat, ledaže by získala lásku člověka! Její věčný život závisí na cizí síle. Ani dcery vzduchu nemají věčnou duši, ale mohou si ji samy vytvořit dobrými činy. Letíme do teplých krajů, kde teplý morový vzduch vraždí lidi; my jej tam ochlazujeme. Šíříme vzduchem vůni květin a posíláme lidem osvěžení a zdraví. A když se tak budeme po tři sta let ze všech sil snažit o dobro, tu se nám dostane nesmrtelné duše a účasti na věčném štěstí lidí. Ty, nebohá malá vílo, ty jsi z celého srdce usilovala o totéž, trpěla jsi a strádala, pozdvihla ses do světa vzdušných duchů a teď si můžeš za tři sta let sama vytvořit dobrými skutky nesmrtelnou duši.“

A malá mořská víla pozdvihla průsvitné paže k božímu slunci a po prvé ucítila slzy. — Na lodi bylo opět hlučno a živo, viděla, jak ji princ a jeho půvabná nevěsta hledají, jak teskně upírají zrak na pěnu ve vlnách, jako by věděli, že se vrhla do moře. Políbila, neviditelná, nevěstu na čelo, usmála se na prince a vystoupila spolu s ostatními dětmi vzduchu na růžový oblak, plynoucí vzduchem.

„Za tři sta let vplujeme takhle do království Božího!“ zašeptala jedna dcera vzduchu. „Neviditelné vnikáme do lidských domovů, kde mají děti, a za každý den, kdy najdeme dobré dítě, které působí rodičům radost a zasluhuje si jejich lásky, zkracuje Bůh dobu naší zkoušky. Dítě neví, kdy letíme pokojem, a když se tak z radosti usmějeme, že vidíme hodné dítě, tu se nám ubírá z oněch tří set let jeden rok. Ale když vidíme nezbedné a zlé dítě, musíme prolévat slzy žalosti, a každá slza prodlužuje naši dobu o jeden den!“ —